V souvislosti s probíhající prezidentskou volbou a reakcí některých starostů na novoroční amnestii se Milena Bartlová zamýšlí nad mocí portrétů. “Opravdu jsme za dvacet let privatizační propagandy tak zhloupli, že jsme nechali upadnout na rovinu soukromých pocitů a dojmů to, co by mělo být sdílené a společné?” ptá se v závěru své úvahy Bartlová.
Milena Bartlová: Snímání státníka
Na pět set starostů a ředitelů škol sňalo v prvním týdnu nového roku ze zdí úřadoven a školních tříd oficiální portrét prezidenta Václava Klause, aby tím vyjádřili svůj nesouhlas s velkou prezidentskou amnestií. Je to druh akce, z jakých mám velkou radost. Ukazuje totiž zcela názorně, že magické pojetí portrétního obrazu jako plnohodnotného zástupce zobrazené osoby vesele žije a funguje i v naší době.
Už když byl Klausem vystřídán Václav Havel, nechtěli se mnozí na nového prezidenta celé dny dívat. Překvapivě se tehdy zjistilo, že neexistuje žádný předpis, který by reguloval vyvěšování oficiálních portrétů. V šetrnějších obcích sahalo navrstvení jednotlivých prezidentů v rámu až k poválečnému Benešovi, takže výsledné objekty dokonale ilustrovaly, jak dějiny mají podobu vrstev paměti, jež jedna druhou zakrývají, ale neodstraňují. Tváře vládců, které se nám vtiskly hluboko do vědomí v prvních školních letech, tvoří důležité kódy sdílené generační příslušnosti.
Prezidentské portréty by neměly smysl, kdybychom nějak, mimo běžný rozum moderní doby nevěřili, že je to rozhraní, skrze něž sám zobrazený prezident jako vtělení státu dohlíží na to, co ve jménu státu na úřadě či ve škole děje. Takové přesvědčení vychází z nedohledného archaického pradávna a filosoficky je zpracovali byzantští teologové 8. a 9. století během obrazoborecké krize. Doložili, že při specifickém vztahu k obrazu (ikoně) Ježíše Krista či jiné svaté osoby s ní můžeme ve společenství církve vstoupit do komunikačního kontaktu. Přítomnost zobrazeného je paradoxní, obraz je totiž jakoby jeho otiskem, dozajista tu byl, ale nyní už tu není.
Sakrální původ oficiálních portrétů umožňuje, že někde se na analogické místo zavěšuje krucifix, jako v Bavorsku, Polsku nebo Irsku, a v liberálně demokratické společnosti pak lze vést spory o to, zda tím nedochází k nemístné majorizaci jiných vyznání. Ve Francii mají pro tento účel alegorickou figuru sakralizované Francouzské republiky jménem Marianne, která se čas od času inovuje podle zrovna vládnoucího módního typu ženy. U nás ale zůstala středoevropská tradice vladařova portrétního zpodobení. Je to samozřejmě dědic obrazu císaře pána, který prokazoval, že obraz jako konec vedení k zobrazenému funguje i obráceně: posráním od much byl poskvrněn sám císař. Bretschneiderovo naslouchání a donášení bylo jen praktickou realizací státního vladařova dohledu. Portrét dokonale ztělesňuje stát coby dozorce a dohlížitele, jako takový je součástí sdíleného imaginárna společnosti – v dohlížení se spojuje otcovská moc s mateřskou péčí a obojí dohromady sugerují tísnivost nesvobody jednotlivce, který dospěje až tehdy, když se z nich vymaní.
Když Ľubomír Ďurček dokumentoval snímání Husákova portrétu 10. prosince 1989, radikálně odstraňoval celý prohnilý režim, a když fotografie instaloval zpět do rámů, odkud Husáka vyřízl, nahradil dohlížitele osvobozující akcí. Ti, kdo dnes snímají ze zdi Klause, aby tak vyjádřili svou nechuť k jeho činům, jej ale chápou právě jen jako portrét muže, s jehož jednáním nesouhlasí; nepředpokládám, že by zrovna starostové a ředitelé škol aktem sejmutí chtěli symbolicky odstranit legitimní státní moc. Obraz tu zastupuje konkrétního jednotlivce, jeden stupeň symbolického řetězce významů vypadl. Je docela možné, že se to Klausovi líbí. Zatím neřekl nahlas, že on sám je stát, ale je dost pravděpodobné, že si to myslí. Není pak divu, že sejmutím portrétů se cítil osobně uražen. Vypadá to, že se nám dnes ztratila obecná závaznost sdíleného společenského zřízení a res publica se redukovala na konkrétní osobu, s níž můžeme nebo nemusíme sdílet názory a postoje.
Aha! Tahle úvaha mi osvětlila významný rys právě ukončené kampaně před prvním kolem prezidentské volby, který mně už nějakou dobu zneklidňoval. Velký zájem o volby se zdá být nadějným příznakem zájmu o politiku. Jenže ve skutečnosti je to právě opačně, kampaň i volby jsou výrazně nepolitické. Převládá v nich individuálního cítění: mluvilo se stále o tom, který kandidát se mi líbí, je mi sympatický, se kterým se mohu lidsky ztotožnit, který se relativně nejvíce blíží mé představě o ideálním vladaři, doporučovala se volba srdcem. Právě roztomilé čistě osobní vlastnosti kandidáta umožnily nemalému počtu voličů dát hlas předsedovi neoblíbené strany, prvnímu místopředsedovi neschopné vlády a dokonce přitom téhož uvědomělého pragmatika prohlašovat za zásadového idealistu a klasického konzervativce za mladistvého pankáče. Volební účast, vysoce převyšující ostatní volby, odůvodňovali lidé v televizních zprávách právě tím, jak se jim líbilo mít možnost určit nejvyššího vladaře na základě úplně subjektivních pocitů.
Kam se ale ztratila politická zodpovědnost za společné věci? Jak má fungovat stát, když v něm nevidíme cosi, co stojí nad subjektivními sklony, chutěmi a dojmy? Opravdu jsme za dvacet let privatizační propagandy tak zhloupli, že jsme nechali upadnout na rovinu soukromých pocitů a dojmů to, co by mělo být sdílené a společné? Úžas Evropy nad tím, že zcela vážným kandidátem u nás byl muž s obličejem maorského lidojeda, může signalizovat velmi vážnou věc: že v ní už zůstáváme jen kvůli své zeměpisné poloze.
Troufnu si předpovědět, že ať bude zvolen prezidentem kdokoli, počet oficiálních portrétů ve školách a na úřadech se výrazně zmenší. Jde-li opravdu o symptom toho, že se pro nás už to společné zredukovalo na pomazánkové máslo, pak se i náš stát má co obávat.