Čtrnáctideník A2 přináší rozhovor s ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem. O postojích zaměstnanců, nedostatečné komunikaci instituce s veřejností, plánovaných změnách či o chystaném vstupu zdarma si s Fajtem povídal Ondřej Fuczik.
A2 také upozorňuje na aktuální výstavu Martina Zeta, kterou můžete do 26. října navštívit v pražské galerii Divus. Na přehlídce s názvem To nejhorší z Martina Zeta jsou k vidění umělcovy plastiky i videa. „Obě části výstavy charakterizuje tíže – jak v materiálním, tak přeneseném slova smyslu,“ píše o expozici autorka článku Karina Pfeiffer Kottová.
Na výstavu Jakuba Matušky čili Maskera zvou Lidové noviny. Absolvent AVU, držitel Ceny Národní galerie, malíř a sprejer Matuška prezentuje v pražské galerii Dvořák Sec Contemporary zhruba patnáct artefaktů, které i když „navozují spíš pocit povšechné vize, jde o osobní vizuální deník s výjevy ze skutečnosti“. A tyto „sebezpytné obrazy“ podle Radka Wohlmutha „moc optimismu nepřinášejí“.
Lidové noviny také informují o unikátním záměru vrátit do brněnské vily Tugendhat sochu Torzo kráčející (či Torzo ohlížející se) dívky. Dílo Wilhelma Lehmbrucka bylo jako jediné vybráno Ludwigem Miesem van der Rohem pro ozdobu domu. Jako náhradu sochu později dostali a následně prodali potomci původních majitelů. Ve hře je znovuvytvoření díla, které s sebou ale nese právní i etické otázky. Lehmbruckovi potomci jsou nápadu vrátit sochu do vily nakloněni.
Jan Šída recenzoval pro Právo výstavu Františka Drtikola v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Přehlídku fotografových prací hodnotí velmi příznivě a mimo jiné o ní píše: „Jestliže Drtikol mluví o tom, že umění vyvěrá z duše, musíme mu po návštěvě této výstavy dát plně za pravdu. A když tvrdí, že je lhostejno, jestli materiál, ze kterého je dílo uděláno, je mramor nebo hovno, fotografický papír nebo plátno, barva nebo tiskařská čerň, musíme mu dát za pravdu opět.“