Tereza Velíková / Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho / Dům umění města Brna / Brno / 6. 2. – 10. 3. 2013
Tereza Velíková: Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho
Tereza Velíková (*1979) patří mezi nepřehlédnutelné mladé umělkyně, cílevědomě pracuje s definicí obrazové struktury videa a zvuku v příběhových naracích a schématech, jež odkrývají typologickou formu původního kontextu (příběhu či sociální přítomnosti) vnímání diváka.
Prostředkem, pomocí kterého se snaží toto téma zpracovat, je jistá neurčitost či proces chybění jako součást každodenního, běžného, rutinního. Vytrhneme-li cokoli z původního kontextu a přesadíme-li toto do jiných souvislostí a prostředí, můžeme také mluvit o manipulaci. A ta je dalším klíčovým tématem, které se v práci autorky neustále vrací. Spíše než o analýzu použitých médií a budování jasných konceptů ji jde o problematiku nejednoznačnosti sdělení. Využívá k tomu obraz, zvuk, objekty, příběhy své osobní i cizí, nezřídka svou rodinu. Přestože její práce vždy vychází z předem daného schématu, snaží se strhnout divákovu pozornost k obsahu a k často znepokojivým asociacím, které práce vyvolává. Zmíněné nedostatky či neurčitosti totiž vzápětí neznamenají absenci něčeho, co bychom byli schopni dále specifikovat, jsou ale nahrazeny novými významy, protože je v takovou chvíli v lidské touze tyto významy hledat a vyplňovat jimi prázdný prostor. A právě díky této lidské schopnosti a potřebě se otevírá prostor pro manipulaci.
Proces manipulace, vyjmutí a znovu začlenění prvků hrál důležitou roli už v její diplomové práci Mariana, královna noci (2005). Vytržením gest a výrazů z rozehraného příběhu a jeho následnou postprodukční úpravou pomocí cyklení, zpomalení či zrychlením se snažila prozkoumat, do jaké míry lze vizuálními prostředky manipulovat s lidskou psychikou a emocemi či samotným příběhem. Dochází tak k množství paralelních interpretací a významů. O interpretaci, dezinterpretaci, sebeprojekci do příběhů jiných a rozdílnosti vnímání jednoho určitého momentu příběhu byla zase instalace Pepito (2009).
Ve své dizertační práci – instalaci Domino (2009) se autorka soustředila na způsob, jakým determinuje zvuková informace divákovo vnímání viděného obrazu a vice versa. Dodává: „Chtěla jsem narušit jednoduchou linii mezi obrazem a zvukem a rozvíjet nový dialog na základě různých způsobů kladení vizuálních a aurálních složek vedle sebe.“
Diváka chápe jako subjekt, který je schopen vzhledem ke svým osobním zkušenostem vlastních interpretací, i když samozřejmě stále z části ovlivněných určitým diskurzem či jakousi „pamětí umění“. Kódované a dekódované formy tak nutně nemusejí být zcela symetrické. Divák má možnost „objevovat“ vlastní významy pramenící z díla. V mnoha případech však může dojít k „nedorozumění“, které je důsledkem nedostatku ekvivalence mezi zdrojem/autorem a příjemcem/divákem.
Videoinstalace v Domě umění města Brna opět pracuje s tématem manipulace. Přestože je „zasažena“ pouze zvuková stopa videa, proměňuje se tak divákovi i obraz. Jednoduše pozorujeme dialog dvou lidí. Zvuková stopa je však upravená tak, že slyšíme pouze některá slova z řeči jednoho či druhého aktéra příběhu, a tato slova dohromady dávají jiné věty, jiné významy. Jedná se o absurdní dialog, který se možná zdánlivě dotýká hlubokých témat, hlavní sdělení však může být stejně vágní jako rozhovor „pod ním“. Tereza Velíková k tomu dodává: „Chci znejistit divákovy asociace a nechat mu prostor pro domyšlení příběhu, který se možná děje, ale možná také neděje na scéně či za scénou. Chci, aby si každý mohl myslet, že přišel na jádro pudla, pouze do té doby, než mu toto přesvědčení rozmělní další z neurčitých asociací…“ Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho.
František Kowolowski