Pilotní prostor v rubrice zabývající v co nejširším pojetí se stálými expozicemi jsme nabídli Marcelu Fišerovi. Vybrali jsme jej jakožto ředitele regionální galerie, která se po jeho nástupu úspěšně snaží o vlastní restart: Fišer v uplynulých třech letech řešil, jakým způsobem prezentovat chebské sbírky starého i současného umění.
Jak vnímáš stálou expozici? Je pro Tebe primárně místem pro návštěvníky nebo místem, které má chránit a kde se mají prezentovat umělecké sbírky?
Platí obojí, jen to slovo „chránit“ bych nepoužil, protože nejlépe jsou samozřejmě sbírky chráněny ve sterilním prostředí depozitáře. Ale možná i na tom něco je – právě stálá expozice by jistou exkluzivitou měla diváka přesvědčit, že zde je o umění profesionálně postaráno. O významu a finanční hodnotě umění se dozvídá z médií každý a i ten, kdo se o umění do hloubky nezajímá, chce mít jistotu, že se zde s veřejným majetkem adekvátně zachází, neboť si muzeum platí ze svých daní. Já se s tímto typem návštěvníků, kteří se dostanou k nám do galerie v podstatě náhodou v rámci nějaké skupinové akce, často oficiální, setkávám poměrně často, mnohdy je osobně provázím právě po stálých expozicích. A i na ně ta dobře nainstalovaná a nasvícená expozice dotažená do těch nejmenších detailů působí jako setkání s něčím výjimečným. To se pak projeví v podpoře muzea na nejrůznějších rovinách – někdo zvedne ruku pro naši grantovou žádost v radě města, jiný nám ve své výloze vyvěsí plakát…
Prezentace sbírek – neříkám „stálá expozice“, protože existují i jiné způsoby, jak sbírky vystavovat – je pro instituci něčím naprosto klíčovým. Když je sbírka pouze uložena v depozitáři, vzniká frustrující stav, který negativně ovlivňuje celý provoz muzea. Najednou chybí i silný důvod, proč ji dále rozšiřovat, a kurátory nic nenavádí, jakým způsobem to mají dělat – teprve když je vystavena, zřetelně vystoupí její slabá místa, která je třeba primárně zaplnit. Stálá expozice také kurátory vybízí k tomu, aby aktivně pracovali na kultivaci sbírky: sledovali, zda jsou díla fyzicky v dobré kondici, zda nepotřebují konzervátorský zásah nebo novou adjustaci, je podnětem k bádání a novým interpretacím, když je potřeba díla doprovodit rozšířenou popiskou nebo zpracovat sbírku v katalogu…
Co má stálá expozice divákovi nabízet?
Především musí mít vlastnosti každé kvalitní výstavy: musí být originální a profesionálně umělecko-historicky zpracovaná, dobře nainstalovaná. Díky tomu, že je koncipovaná na delší dobu, může nabízet více informací k jednotlivým dílům než klasické výstavy, tj. rozšířené popisky, jejich překlady do zahraničních jazyků, vědecké katalogy ve formě obsáhlejší knihy s informacemi, které se obvykle neuvádí, jako je např. provenience nebo výstavní historie… Právě tento aspekt si v Chebu uvědomuji velmi silně – rozšířené popisky píšu permanentně a dnes je máme více než u poloviny věcí, letos jsme začali zpracovávat cizojazyčné průvodce sbírkami formou složky, kterou si budou moci návštěvníci zapůjčit, jako jakési provizorium, ale už příští rok bych je chtěl vydat formou knihy a připravit i zvukové průvodce. A v budoucnosti chystáme i vědecký katalog sbírky moderního umění, protože pro gotiku už ho zpracovaný máme.
Pohled do stálé expozice moderního a současného umění / GAVU Cheb
Jak chápeš pojem „stálá expozice“ v závislosti na její životnosti? Mají se stálé expozice pravidelně obměňovat (ať již kompletně nebo v případě konkrétních děl) nebo mají díla dlouhodobě zůstávat na svých místech?
Obecně platí, že když mezi návštěvníky převažují turisté, kteří galerii navštíví jednou za život, může být rozsáhlejší a trvalejší. Tam kde je určena převážně pro místní publikum, je naopak dobré ji měnit častěji nebo naopak klást větší důraz na proměnné výstavy než na stálé expozice, jinak publikum ztratí o muzeum zájem. Mám pocit, že právě to se kdysi stalo v Lounech, kde galerie po otevření té Přikrylovy rekonstrukce představila velkorysou minimalistickou expozici moderního umění, což se pak ukázalo v daném místě jako příliš exkluzivní projekt. Ale především platí, že žádné závazné pravidlo neexistuje a situace se liší místo od místa. Mohlo by se zdát, že platí alespoň to, že každá instituce by svá klíčová díla měla mít trvale prezentována. Ale co třeba GHMP, kde v Praze existuje alternativa stálé expozice v NG a vlastně po trvalé výstavě šedévrů žádná velká poptávka není? Takže opravdu: přemýšlejme nad každou institucí a nad každou expozicí zvlášť.
Mám za to, že v některých případech, pokud se expozice povede, není důvod, proč ji každé tři roky převěšovat, a ten základ může klidně patnáct, dvacet let zůstat. To je má představa v Chebu. Stálost naopak vnímám jako přednost expozice. Ten „pohyb“ lze do sbírky přeci vnášet i jinak, např. právě tím že se s ní aktivně pracuje. Může se doplňovat novými nákupy, jednotlivá díla nově interpretovat, pořádat k nim přednášky. Klíčová díla z expozice často někam půjčují a jsou pak nahrazována buď alternativami z depozitáře, nebo recipročními výpůjčkami, my zde máme v jednom sále výstavy z depozitáře, poslední úsek umění po roce 2000 chceme pravidelně obměňovat v periodě dvou-tří let. A vedle toho tu máme výstavní formát opus magnum, kde se snažíme prezentovat vždy nějaké silné dílo s příběhem z jiných sbírek. Už několikrát se nám podařilo udělat minivýstavu, která vytvořila kontext pro ten náš obraz. Díky tomu všemu má pak člověk pocit, že se mu ta sbírka stále více otevírá, že těm jednotlivým dílům lépe rozumí, a hlavně: že tento pocit sdílí celý okruh galerijních příznivců.
Mají být stálé expozice institucí zřizovaných státem zdarma?
Tenhle problém mě moc netrápí, neboť ho vnímám čistě v marketingové rovině. Odpověď se liší podle typu instituce a souvisí s analýzou návštěvníků a s tím, co od stálé expozice instituce očekává. Já preferuji, aby ti, kdo umění v tom městě opravdu potřebují k životu, mohli přijít kdykoliv a opakovaně, včetně seniorů nebo studentů, a sice nejen do expozice, ale i na výstavy. Proto dávám přednost systému ročních permanentek za přívětivou cenu, která umožní volný vstup na všechny akce, před jinými často používanými principy „jeden den v měsíci zadarmo“ nebo „výstavy za peníze, stálá expozice zadarmo“. Pro jednorázového návštěvníka není 70, respektive 40 Kč za prohlídku několika výstav a stálých expozic suma, nad kterou by se příliš rozmýšlel, když už do Chebu zdálky přijede nebo je v regionu na dovolené.
Pohled do stálé expozice moderního a současného umění / GAVU Cheb
Jaký klíč k sestavování stálých expozic upřednostňuješ (historický, duchovní, sociologický, jiný)?
Expozice má mít vnitřní logiku a ta nemusí být pouze chronologická. Teoreticky vzato může být i čistě pocitová, i když je to protimluv, tedy že expozice je nainstalována jen podle toho, jak ty práce k sobě jdou esteticky. Ale to si spíš dovedu představit u prezentace nějaké soukromé sbírky, jež nemá nějaké interpretační ambice a je založena na vkusu sběratele, o němž zpětně vypovídá. Když ale koncepce dominuje příliš, pak hrozí větší riziko, že ta expozice rychleji zastará… To platí nejen o kurátorském klíči, ale třeba i o architektonickém řešení. Já preferuji ty koncepce, které se nesnaží díla přetlačit a spíše se drží v pozadí.
Je pro Tebe důležitější chronologie děl nebo jejich kvalita? Řešil bys při přípravě stálé expozice primárně kvalitu díla, nebo jeho význam? (zajímavá a nezvyklá ikonografie, materiál, atd.)?
Na rozdíl od výstavy, která představuje nějakou osobnost nebo fenomén a může být více založena na prezentaci vzájemných vazeb mezi díly, ve stálé expozici jde především o díla samotná. Ten kontext se zde formuluje mnohem obtížněji, protože kurátor musí pracovat s tím, co má k dispozici. Dílo musí obstát i samo za sebe, proto zde kvalita a výběr hrají zásadní roli. Nikoliv náhodou se mluví o tzv. muzejních kusech… Galerie by tohle kritérium měly zohledňovat už při nákupu a ptát se, zda dílo komunikuje i tehdy, pokud divák nezná ostatní tvorbu autora a jeho vrstevníků.
Co se chronologie týče, už jsem to naznačil v předchozí odpovědi. Těch možností existuje mnoho, přesto si myslím, že nejpřirozenějším způsobem prezentace muzeální sbírky je chronologické řazení, protože koresponduje s tím, jak se ty umělecké problémy postupně vynořovaly a jak souvisely se svou dobou. Ale i to může být nějak oživeno nebo narušeno – pěkný příklad byla sbírka GASKu, která je teď již minulostí, založená na historii akvizic, a tím vypovídající i o historii instituce; ten princip byl zajímavý i proto, že se tam to chronologické uspořádání přesto v druhém plánu objevovalo a ta expozice působila přirozeně.
Pohled do instalace stálé expozice středověkého umění / GAVU Cheb
Myslíš si, že je vhodné stálé expozice oživovat (krátkodobými výstavami jednoho díla, experimenty s vystavením děl z různých období, jiným způsobem)?
Nejsem velkým příznivcem současných intervencí do historických expozic, přijde mi to jako laciný princip, jako aktualizace za každou cenu. Ale možná je to tím, že jsem ještě nikdy nenarazil na nic, co by mě opravdu zasáhlo… Samozřejmě, že je dobré, když existuje nějaký výstavní formát, v jehož rámci jsou prezentována díla z depozitáře. Někde mají program jednoho díla, my – jak už jsme o tom hovořil – jsme v rámci stálé expozice vyhradili jeden sál, který je v rámci okruhu jakýmsi apendixem, malou odbočkou, pro výstavy z depozitáře, kde se prezentují buď monografické expozice, nebo kurátorské výběry.
Jakým způsobem by se podle Tebe měli (či neměli) zapojovat pracovníci lektorských oddělení do procesu tvorby stálých expozic?
Pracovníci lektorských oddělení asi nejsou ti praví, kteří by se na vzniku expozice měli autorsky podílet. Mohou samozřejmě u toho vzniku být, protože oni pak ty informace kurátorů zprostředkují dále. Ale expozice je především věc kurátorů a architekta, popřípadě typografa.
Jak by měla být stálá expozice navázána na další aktivity muzea (od pořadů pro školy po merchandising)?
Samozřejmě se přímo nabízí s expozicí i takto pracovat s nějakým dlouhodobým zřetelem. Lektoři si mohou připravit programy, které pak nabízejí každý rok novým ročníkům škol a postupně je cizelují. Expozice se prodat dá, někdy i lépe než dočasné výstavy, musí být ovšem něčím zajímavá. „Umění 20. století ze sbírek regionální galerie“ asi autobusy turistů nepřitáhne, ale pokud je součástí několik výstav a expozic a zejména když je v portfoliu i umění staré, na to už lokální manažeři turistického ruchu slyší a občas to zařadí do nabídky svého zájezdu. To byl koneckonců důvod, proč jsem chtěl u nás gotiku dostat do hlavní budovy – ta rozmanitost nabídky je zkrátka důležitá a nejen z pohledu merchandisingu. Výše zmíněné platí zejména pro turistická centra, jako je Kutná Hora, Hluboká nad Vltavu a koneckonců i pro nás v Chebu, neboť se nacházíme v lázeňské oblasti, jinak je opravdu těžké dnes diváka do galerie dostat v nějakém masovém množství a přitom si nezahrávat s pokleslostí. Ale díky stálým expozicím máme ročně cca 10-15 zájezdů vysokých škol nebo různých specializovaných skupin zájemců o umění. Není to mnoho, na druhou stranu je to právě to publikum, o které nám jde nejvíce.
Pohled do instalace stálé expozice středověkého umění / GAVU Cheb
Marcel Fišer
Narozen 1969, teoretik umění a kurátor. Působil jako ředitel Galerie Klatovy/Klenová, v současné době vede Galerii výtvarného umění v Chebu. Za dobu jeho působení tato galerie představila novou podobu prezentace stálé expozice moderního a současného umění (rozhovor s kurátorem Ondřejem Chrobákem) i expozicí středověkého umění (rozhovor s kurátorkou Michaelou Ottovou). Profil Marcela Fišera na Artlist (zde).
______________________________________________________________
foto: Jiří Gordon, archiv GAVU Cheb