Považovat recenzi výstavy za dobré PR se stává stále častější praxí, umělci a dokonce i instituce si texty o své práci objednávají, často recenzenta uplácí drobnými dárky či dokonce částkami v lokálních měnách. Sám mám, jak říká české pořekadlo, máslo nejen na hlavě, nedávno jsem totiž přijal od umělce čokoládu Toblerone střední velikosti, navíc bílou, kterou nemám rád a zpětně menší finanční obnos s vysvětlením, že prý ho na tyto účely “vygrantovali”. Zajímavé je, že ač si vás umělec či instituce zaváže úplatkem či nikoli, poté co si “objednají”, považují vaše slova za vlastní hlásný nástroj. Když si dovolíte reagovat jinak než v adorující rovině, což se bohužel ve většině těchto případů děje, končí to mírou pomluv mezi vašimi přáteli a v lepším případě také nezvedáním telefonu. Nedávno jsem byl na přednášce chief editora berlínského Friezu. V dlouhém až trochu příliš plytkém a naučeném povídání se mnohonásobně vyjadřoval k etice teoretika, recenzenta, pisatele. Jak se vyhnout střetům zájmu, ptal se? Prve však sice varoval, skoro jedním dechem ale přiznal, že vyvarovat se jim je v naší branži skoro nemožné. Poprat se tedy se zadáním Hynka Alta, zaplacené jistým množstvím špatného vína v kavárně blízké našim domovům, mi trvalo déle, než jeho samotná výstava. Tu dnes již neuvidíte, přesto, alespoň skrze kvalitní dokumentaci, si ji můžete stále užít…(pozitivní začátek, podívej Hynku!)
O výstavách je dnes již skoro nezbytné mluvit jako o prezentacích homogenizovaných jednotlivin. Možná ještě výstava klasické malby nebo sochy (jak málo můžeme vidět sochařských výstav) je vnímatelná coby prezentace jednotlivých děl, ale kdo dnes vystavuje malby a sochy, aniž by i mezi nimi vytvářel jednotící vazby a nakonec o jejich prezentaci nemluvil jako o celku? Kontextuální vnímání pojmulo naši mysl natolik, že třeba i při průchodu tak suverénně tradiční institucí jakou jsou Vatikánská muzea uvažujeme o všech souvislostech času a prostoru, ve kterém se jednotlivá díla nacházejí a je samotná můžeme mnohdy i přehlédnout. (Do Sixtínské kaple už se dnes těžko jdeme podívat na Michelangela, pokud tam vůbec zavítáme, vnímáte spíš přehlídku velkoturistického barbarství. Promiňte mi tento připitomněle prvoplánový příklad.)
V případě Rozkladu systémů jde jednoznačně o vyjádření médiem výstavy, nikoli fotografie. Nicméně s mimořádným důrazem na fetiš jednotlivých děl. Každé z nich je totiž možné vytrhnout a prezentovat samostatně. A co víc? Všechna díla disponují mimořádnými estetickými kvalitami, doslova tzv. líbivostí, tedy kategorií, za kterou vás klauzurní komise na jakékoli z lokálních akademií pošle k čertu. Ano, Altovy fotky jsou neobyčejně vizuálně působivé a mají ideální formáty k zavěšení nad krb či do pracovny (sen každého galeristy: konceptualista, produkující závěsná vyobrazení v rámech).
Kam nás to vede? Co znamená, když řekneme, že je výstava v celku i detailu zkrátka moc hezká?
Příklad z jiné fotografické výstavy; v poslední době mi spoustu lidí řeklo, jak moc se jim líbila výstava Barbary Probst v Rudolfinu. Proč a co se jim líbilo málokdo z nich dodává. Když jsem se pak samotné Barbary ptal na reflexi této zkušenosti, odpověděla, že pro ní dál zůstává závažné vlastní sdělení, pro které líbivost není překážkou. Umělkyně si je tedy jistá faktem, že se stále dají vytvářet esteticky uspokojivé umělecké projevy, jejichž povrch je zakořeněn hluboko v samotném obsahu.
Jak je to ale s Hynkem a s přístupem, který může na první pohled připomínat dnes již klišeojídní fotografickou reflexi umělcova ateliéru? Používá pracovní nástroje fotografa, sadu propisek a fixů, ateliér může připomínat třeba i pavučinou vzdáleně evokující posh povrch umělého mramoru. Kombinuje barvy na duze provázků a lanek v převrácené virtualizované realitě nebo před vašima očima rozpouští promíchané vodovky (studené a teplé odstíny zde existují odděleně). Vše je krásné, vzhledné a v prvním plánu estetizované. Procesy, nebo-li systémy, jak říká název výstavy, jsou ale naštěstí hned v druhém čtení nesrovnatelně komplikovanější.
Centrálním bodem je snímek malířského portrétu matky, z jejichž očí a úst vychází zlatá mlhovina silných přesvědčení a stínů deformujících celý prostor. Vše se k němu stahuje, vychyluje ze svého přirozeného místa. Nejdramatičtěji vlajky s akvarelkami. Stejně jako projekce ženských jmen s demartiniovsky rozhozenými písmeny. Stejně jako ze stropu vytržená zářivka, která v sobě svírá umělou aranžovanost reklamního poutače či přesně mířeného divadelního světla a zároveň zmražené dynamiky pádu a tříštění – nikoli skla samotné žárovky, ale z ní vycházejícího světla ztrácejícího se v temné ploše celonástěnné tapety za ní. Vše je ve vzájemném dialogu osobního a profesního, vlastního a přijatého. Vliv světa umění, vlastní fotografické práce a malířský odkaz Hynkovy rodiny jsou spojené na pomezí špičky reflexního zvýrazňovače, vodových barev a prázdnoty pohlcující ženská jména. Obraz, fotografie obrazu, fotografie faktu i fixe, manipulace s jejich posloupností. Vše se zdá být v přesném rozměru, fotografie židle zachycuje její reálnou velikost, propisky, tužky i fixy se dají skoro dají vzít do rukou. Jen plechové dveře na fotografii-objektu (snímku vrat zalomeného do clip rámu se vrací k dokumentárnímu pokřivení skutečných rozměrů. Kam dveře vedou je téma na širší psychoanalýzu Hynka Alta. Zdání roztržitelnosti na části se ztrácí, toto je komplexní a zcela kompaktní výpověď o aktuálním mentálním rozpoložení.
Ještě jedna drobná souvislost vytváří další celek nad rámec celku. Jde o jistou průsvitnost výstavního prostoru, tedy galerie Lucie Drdové, která před nedávnem oslavila druhé výročí svého fungování. Dva roky činnosti jsou zásadním ověřením schopností galeristky, zároveň ale velmi krátkých časem pro získání určité neutrality prostoru. Lidská paměť bez problémů udrží v aktivním vědomí dění dvou let. Všichni vystavující umělci si tedy uvědomují kontext, do kterého vstupují se svoji prací. Ví, co se dělo v prostoru před jejich příchodem. Uvědomují si také jak jednotlivé předchozí instalace prostor pozměnily a ať vědomě či nevědomě tato data bezesporu vstupují do jejich vlastního přístupu. Zmiňuji tento fakt třeba i proto, že Hynkova velkoformátová nástěnná tapeta s židlí je na zcela stejném místě jako tapeta ze Sašiny výstavy Menu zobrazující stránku knihy s dedikací – tedy dveří do jiného prostoru vnímání – které tím pádem jen přes roh sousedí v prosvíceném časovém půdorysu s Hynkovými vraty.
Od toho už jen krůček k průsvitnosti mapy dnes již etablované galerijní čtvrti – Žižkova. Lucie Drdová, Katcha Kastner a Camille Hunt, stejně jako City Surfer drží jasnou vizi vlastního provozu, bez vědomého rozostření či vybočení. Součást kontextu ale podle mého není zanedbatelná. Fakt, že se vedle sebe při společném vernisážovém večeru mísí činnost mladé galeristky, mnoha léty prověřeného a zaběhnutého galerijního dua a současně multižánrového uskupení mladých umělců sebou nese nutné sebepotvrzení. Vzájemnou autorizaci a deklarování blízkosti vlastních identit. V tomto ohledu je velice zajímavé dění kolem stěhování dalších dvou subjektů lokální scény tedy Svitu a Polansky Gallery. Zatímco Svit je nyní na rezidenci v Berlíně a plánuje se vrátit do konkrétních parametrů sjednocené mapy pražské scény, Filip Polanský se rozhodným gestem výběru vlastního prostoru definoval jako soběstačný element. Ani jeden z nich se ale nevydal směrem k Žižkovu. Průběžné reformování pražské galerijní mapy rozhodně nepostrádá zakotvení v širších souvislostech nad rámec možností realitního trhu.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
Hynek Alt: rozklad systémů / Drdova Gallery / Praha / 7. 6. – 27. 6. 2014
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
foto: archiv Drdova Gallery
