Historik umění Ladislav Zikmund-Lender se snaží v novém blogu dobrat příčin a důvodů stavu věcí spojených s architekturou, památkami, politikou a soudobým myšlením o nich. „Buď si badatelé mohou dovolit ten luxus a vydat skutečného průvodce – s řadou obrázků, srozumitelného textu bez potřeby dalšího vědeckého ověřování (k čemuž slouží poznámkový aparát) – za cenu, že ji nebudou moci vykázat jako vědecký výstup, anebo přistoupí na přetvářku ve větší či menší míře,“ píše v úvodním textu.
Stavby zvláštního modernisty: Theodor Petřík mezi zapomněním, poznáním a porozuměním
Po veleúspěšných edicích Slavné vily a Slavné stavby, jejichž jednotlivé publikace jsou zaměřeny regionálně, vydává agentura Foibos několik svazků, které přibližují konkrétní architekty. Po průvodci Rodinné domy Jana Kotěry, který je spíše kompilátem ze Slavných vil, vyšel útlý, ale pozoruhodný sešit Slavné stavby Theodora Petříka.
Základem předmětného průvodce byla diplomová práce historika (nikoli historika umění) Martina Zubíka, která shromáždila poprvé pohromadě pozoruhodný a nesourodý katalog díla, ale vyznačovala se nepřesnostmi a určitou spěšností sestavení. V současném průvodci však ve spolupráci s rodinou architekta faktografii vybrousil a za doprovodu současných i historických fotografií, návrhů a plánů ukazuje čtenáři pozapomenutý svět velmi pozoruhodného modernisty.
Průvodce ale může připadat laickému konzumentovi moderní architektury příliš hutný, je opatřen mnoha vyobrazeními, poměrně složitým členěním a především – poznámkovým aparátem. Publikace by totiž nemohla vyjít bez přispění ústecké univerzity, na níž autor působí, a jako taková musí splňovat kritéria vědeckého výstupu, aby byla škole uznána a investice se škole vrátila v budoucích výzkumných projektech. Do tohoto „zákulisí“ uvádím čtenáře především proto, že se jedná o symptomatickou past, do níž vhání autory a především současnou prezentaci hodnot (moderní) architektury systém financování vědy. Instituty, které chtějí vydávat popularizační průvodce, tedy nepochybnou a velmi důležitou, jakousi aplikovanou součást výstupů mnohaletých badatelských projektů, které teoretická zjištění dostupná hrstce vyvolených představí široké veřejnosti, pak mají dvě možnosti. Buď si mohou dovolit ten luxus a vydat skutečného průvodce – s řadou obrázků, srozumitelného textu bez potřeby dalšího vědeckého ověřování (k čemuž slouží poznámkový aparát) – za cenu, že ji nebudou moci vykázat jako vědecký výstup, anebo přistoupí na přetvářku ve větší či menší míře. Budou totiž muset žánr architektonického průvodce přetvořit a nacpat do škatulek formálních požadavků, které jinak mají odpovídat striktně vědeckým tlustoknihám.
Historik architektury tak dnes v podstatě nemá možnost v rámci své institucionalizované pozice šířit své poznatky mezi laiky a kulturní veřejnost. Jak nedávno upozornil profesor Dulla, neexistuje žádný architektonický časopis, který by byl uznán Radou pro vědu, výzkum a inovace a který by tak autorům generoval ony požadované vědecké body, a jak se snažím ukázat, je velmi obtížné se věnovat i psaní popularizačních publikací (když ty bytostně vědecké se po vědcích stejně vyžadují). To, co profesor Miloš Stehlík považuje za nezbytnou složku práce historika umění – vedle poznávání uměleckých děl (prostřednictvím jejich vidění, vnímání a ekfráze) a jejich pochopení (prostřednictvím hlubinného bádání) je to právě prezentace a předávání hodnot uměleckých děl veřejnosti, tak může historik architektury dělat po večerech přispíváním do nevědeckých časopisů (Architekt nebo Stavba) a psaním průvodců, které po něm v rámci jeho institucionalizované profese nikdo nechce a ani ho za to nikdo neocení. V této situaci, která se rok od roku tlakem Rady pro vědu, výzkum a inovace více vyhraňuje, je pak logické, že na knižním zpřístupnění a popularizaci hodnot architektury 19. a 20. století mezi širokým lidem nemají v posledních deseti letech největší a nejkonzistentnější podíl státní vědecké instituce, které si za to platíme, ale právě soukromá agentura svou edicí Slavné vily/Slavné stavby (přestože k jednotlivým knihám můžeme mít dílčí nebo koncepční výhrady).
Proč ale záleží na tom, jestli jde o popularizační nebo vědeckou publikaci? Zdaleka totiž nejde jen o to, kdo si knihu má kupovat a číst ji, a ani o to, že jedna má poznámky pod čarou a druhá ne. Podstatné je totiž to, že každá má jiné cíle a jiný smysl. Vědecká publikace „prezentuje původní poznatky výzkumu, kriticky hodnotí, syntetizuje vědecké poznatky, přináší poznatky nové a předkládá závěry,“ jak káží pravidla Rady pro vědu, výzkum a inovace. To ale průvodce plnit nemusí – průvodce ukazuje už hotové a ověřené hodnoty a srozumitelně je vysvětluje návštěvníkovi, zpravidla v přístupné formě do kapsy, do batohu atd. tak, aby návštěvník mohl v přímém kontaktu uměleckému dílu lépe porozumět. Průvodce nezatěžuje návštěvníka kritickou diskusí starých hypotéz a předkládáním hypotéz nových. A právě to se týká i průvodce po Petříkových stavbách. Petřík je zde ukazován jako autonomní tvůrce, původce projektů jednotlivých staveb, které jsou výsledky nezávislého tvůrčího vývoje, jak jej naznačil už Vasari ve svých Životech. Kdyby ale šlo o vědeckou monografii, dozvěděli bychom se o vlivu Karla Roštíka na tvorbu Theodora Petříka v letech 1910–1914 a o vlivu a společné poválečné tvorbě s Petříkovou manželkou Miladou Petříkovou-Pavlíkovou. Také bychom rozkryli vliv jak tradičního školení pražské techniky a Petříkova učitele Josefa Schulze, tak vliv „nového umění“ prosazovaného Janem Kotěrou, s jehož tvorbou se Petříkova generace musela vyrovnat. Ukázal by se tak zkrátka daleko plastičtější portrét velmi tvůrčího architekta, který dokázal přetavit dostupné myšlenkové a formotvorné vlivy v osobitou syntézu. Jako průvodce ale musela kniha na tyto pozoruhodné kontexty rezignovat a ukázat komentovaný seznam díla, který ale není o nic méně důležitý. Díky tomu může návštěvník s publikací v ruce jednotlivé památky objíždět, navštěvovat a kontemplovat a zvýšený návštěvnický zájem může napomoci údržbě a obnově těchto často zapomenutých staveb.
I přes naznačenou obsahovou (život a dílo v pouhých 100 stranách) i formální hutnost (obrázky, popisky, poznámky…) průvodce po Petříkových stavbách se ale podařilo autorovi a editorům shora naznačené funkce, tj. aby se formálně vědecký vlk nažral a popularizační koza zůstala celá, celkem harmonicky skloubit. Zároveň je nutné připomenout, že se jedná o první zpracování architektova života a díla, na první pokus o jeho důkladnou kontextualizaci v rámci české a středoevropské moderny si ale budeme muset počkat.
Podtrženo sečteno: průvodce je beze sporu na vysoké úrovni, představuje neprávem zapomenutého modernistu (a to i s vědomím toho, že početná většina zapomenutých tvůrců byla zapomenuta právem, k tomu více zde). Snaha podat na malém prostoru co nejvíce vědeckých (tedy pozitivistických) informací vytváří dojem, že se autor snaží konstruovat samostatně uvažujícího architekta, jehož tvorba má zcela autochtonní zdroje. Ono to tak ale zdaleka nebylo, což ale nijak nesnižuje tvůrcův význam. A zde, v možném nepochopení významu, se právě vyjevuje úskalí honění více vědeckých i popularizačních zajíců.