Dům umění v Ostravě hostí na tři měsíce výstavu výrazné české fotografky a tamní rodačky Dity Pepe. V prvním momentu, kdy návštěvníka „uhodí“ do očí masivní podpis autorky a prezentované autoportréty, by se mohlo zdát, že půjde o klasickou retrospektivu, uvedení nejznámějších fotografií, především těch portrétních.
Ač se adjektiva „ženská“ a „typicky fotografická“ k označení výstavy nabízejí, prezentaci připravenou kurátorem Jiřím Jůzou však nemůžeme zaškatulkovat ani do jedné z těchto definic.
Autoportréty, cyklus fotografií Dity Pepe zastoupený na řadě významných přehlídek, jsou představeny v první místnosti, která jakoby tvořila úvodní fázi pro pokračování výstavy a další rozvíjení témat. Ve vystylizovaných polohách ženy, autorky, se prolínají témata sebepojetí a sociálních rolí, mezilidských nebo rodinných vztahů, přičemž žena jako taková zde nepředstavuje samotné feministické téma, které by bylo předesláno k řešení, ale spíše pro autorku nejlepší „možnost“ pro vyjádření tématu. A to zjevně proto, že tuto skutečnost autorka jakožto příslušnice ženského pohlaví může zachytit nejpřirozeněji.
Inscenovaná fotografie prolínající se celou výstavou, ať už zde v jakékoliv podobě, se stává prostředkem ke zprávě o ryzích příbězích žen, sociologickou sondou a zároveň cestou, jak poznat sama sebe a nacházet své sebeurčení v životě, svou intimitu a vlastní priority. Tato tendence je však nejvíce citelná v autorčině novém projektu Měj ráda sama sebe, jenž vytvořila společně s novinářkou a literární dokumentaristkou Barborou Baronovu.
Název na první dojem snad evokující manuál z časopisů pro ženy ve středních letech… Na konci druhé místnosti galerie, inscenované do podoby obýváku, kde si nově vydanou publikaci autorek projektu můžete přečíst, jsou umístěny kóje. Ty nejen narativně přestavují výpovědi několika žen v tíživých životních situacích. Každá z těchto kabinek je vyhrazena jedné z vybraných žen a návštěvník má k dispozici sluchátka, aby si tak poslechl jejich osudy a přání, přičemž tento příběh je zároveň zpečetěn jak textem na stěně, tak zároveň ve stylizovaných fotografiích hrdinek. Ačkoliv oproti očekávání neuslyšíme ze sluchátek hlas konkrétní ženy, nabývá téma na intenci, která se právě projeví prostřednictvím inscenovaného realizovaného konceptu více, než kdyby šlo o čistě autentický materiál. Ústní výpovědi hrdinek tak hrají roli stěžejní, ale nejsou zároveň jediným aspektem celého projektu.
Vybrané ženy Dita Pepe fotila ve dvou situacích: jednak v jejich přirozenosti a podruhé poté, co je maskérka nalíčila tak, aby se sobě líbily co nejvíce. Tento postup zde však nevyvolává tendenci nějakého estetického srovnávání „před“ a „po“, ale spíše otázku zkoumání vlastního sebepojetí jedince (zde onou hrdinkou vlastního příběhu).
„…on je pro mě štěstí, které mě žene dopředu, kdyby tu nebyl všechno vzdám…“, „…ještě pořád se cítím, že jsem nedozrálá… ještě nejsem dáma… dámou se asi nikdy nestanu…“, to nejsou jen zoufalé výkřiky žen, které se sebou nejsou zcela spokojeny, ale nabízí platformu pro širší úvahu.
„Poprvé jsem větu „Měj ráda sama sebe“ slyšela v Německu, kam jsem v devatenácti letech odešla jako jedna z prvních holek východního bloku. Mám pocit, že jsem si ji vysvětlovala jako něco negativního, sobeckého a nedokázala jsem vidět souvislosti a následky…“, nechala se v jednom rozhovoru slyšet Dita Pepe. Dalo by se říci, že dneska se takový diskurs již tolik nevede, že se genderové role posunuly a toto je tedy už pouze omílané klišé současné popkultury ženy jako pečující bytosti, která své sebehodnocení vnímá v závislosti na vnějších vazbách se svým okolím.
Ani postřeh není bezcenný. Pokud však budeme fotografčinu stylizaci vnímat pouze v těchto intencích, takto monotematicky, okrádáme tím hlavně sebe, ať už jsme příslušníky jakékoli generace, pohlaví nebo sociální skupiny. Úvaha o ženském sebepojetí, zde představená prostřednictvím fotografie, zvuku, textu a vydané stejnojmenné publikace, ve skutečnosti odráží mnohem více. Představená hrdinka zde vystupuje jako součást široké struktury, ona má sice samozřejmě podíl na tom, jak si svou realitu, štěstí i neštěstí dotváří, ale funguje v rámci různých společenských i emocionálních vazeb a společenských stereotypů.
Ve skutečnosti jde vlastně o mrazivou kontemplaci elementárních lidských hodnot, zamýšlení se nad lidskou identitou, jejími vnějšími a vnitřními projevy a také pozicí k okolnímu světu. Nejde o feministickou výstavu, ale spíše o přiblížení duchovního rozměru ženy, který je autorce patrně bližší, navíc zachycen s určitým nadhledem a odstupem a ve fotografiích přítomen nenuceně a jaksi podprahově, tudíž Pepe divákovi nenutí ničí pozici. Hesla „fotografie“ a „ženské umění“, pod nimiž mnohdy autorku najdete na internetu, tak představují spíše jakýsi prostředek, nikoliv téma jako takové.
Ostatně, jak sama Dita Pepe dodala, první pohnutkou k projektu jí byla četba knihy renomovaného sociologa Zygmunda Baumana Umění života o studiích, jakým způsobem naše společnost ovlivňuje naše životní cesty. A koncept sebepojetí a sebelásky, známý lidstvu od nepaměti a stále se proměňující v této výstavě, mimo jiné může představovat i jakousi mezigenerační výpověď.
______________________________________________________________
Dita Pepe / kurátor: Jiří Jůza / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 9. 7. – 14. 9. 2014
______________________________________________________________
foto: archiv GVUO, V. Šulc