Moravská galerie v Brně a Slovenská národní galerie v Bratislavě, přesněji pracovník Centra nových strategií výstavní prezentace Martin Vaněk a vedoucí kurátor Sbírek starého umění Dušan Buran, zorganizovali dvoudenní kolokvium zaměřené na architekturu expozic i dočasných výstav v muzeích umění.
Akce využila jazykové a kulturní blízkosti českého a slovenského prostředí k tomu, aby prezentace i diskuse mohly rozšířit záběr jednotlivých zúčastněných osobností, jimiž byli kurátoři, architekti, designéři a další profese, které se společně podílejí na zpřístupňování výtvarného umění formou výstav. Organizátoři jen trochu podcenili limity způsobené fyzickou vzdáleností druhé části jednání v Bratislavě od západnějších českých lokalit, nežli je Brno; příčinou neúčasti Pražáků v tomto případě tedy nebylo jen jejich příslovečné přehlížení všeho, co se děje mimo metropoli. To je ale zřejmě také poslední výtka, kterou lze k příjemně zorganizovanému a sympaticky fungujícímu dvojitému kolokviu vznést. Pokusím se v následujícím referovat ve stručném souhrnu o jednotlivých příspěvcích a hlavních bodech diskusí obou dní kolokvia. (Anotace předběžného programu jsou dostupné zde. Z plánovaného programu se omluvili Jiří Fajt, Jiří Javůrek, Michaela Ottová a Magdaléna Kvasnicová.)
Úvodní vyprávění legendy starší generace českých výstavních architektů, osmasedmdesátiletého Emila Zavadila, přiblížilo nejen jeho novější realizace, které ještě mnozí máme v paměti, ale také instalace ze sedmdesátých a osmdesátých let, v některých rysech překvapivě aktuální. Zavadil byl svědkem starší epochy vztahu mezi architekty a kurátory, jejichž spolupráce spočívala v odevzdání libreta kurátorem a velmi svobodné estetické interpretaci výstavy architektem. Ani taková distance nezajistila ovšem vždy hladký průběh příprav výstavy, což dosvědčila Zavadilova zmínka o „kurátorech-teroristech“.
Pavla Sceranková byla první z referujících tvůrčích umělců, kteří se zároveň věnují designu výstav, což je termín, který se – jak upozornil Tomáš Svoboda – používá v zahraničí pro označení toho, co u nás nazýváme architektonickým řešením; důležité je, že takový termín přesněji zahrnuje i dnes již neoddělitelnou součást, totiž grafický design. Cenné bylo její svědectví o tom, že jinak prožívá vlastní sochařsko-prostorovou tvorbu a zcela jinak situaci, která by se na první pohled mohla zdát obdobnou, totiž zacházení s díly jiných umělců při instalaci jejich výstavy.
Ondřej Chybík z dvojice Chybík&Kryštof Associated Architects prezentoval úpravy, které studio realizuje pro Moravskou galerii od nástupu nového vedení v loňském roce. Část z nich jsou dobře viditelné úpravy veřejně přístupných prostor v Místodržitelském paláci, který jednoduchým a maximálně účinným gestem (doslova) otevřeli a poté vybavili variabilním mobiliářem pro nádvoří a kavárnu Morgal. Interní úpravy pracovišť galerie ztělesňují rovněž snahu nového vedení proměnit instituci včetně jejích pracovníků směrem k dynamické a současné podobě. Zatímco úpravy prostředí pro návštěvníky se jednoznačně osvědčují v provozu, je situace interních úprav mnohem náročnější a funkčnost společných pracovních prostor se teprve bude muset ukázat.
Tomáš Svoboda přinesl „srdečné pozdravy z Karakalpakstánu“. Názorně analyzované neduhy muzea moderního umění ve středovýchodním Kazachstánu přirovnal k nepříjemně podobným nedostatkům architektonického a designérského řešení mnoha českých muzeí a galerií, včetně těch nejpřednějších. Většinou je přitom jejich příčinou obyčejná lenost a nedbalost zodpovědných pracovníků. Výsledkem je bohužel celková kulturní pokleslost prostředí, které by přitom mělo být prostředím obecné kultivace a inspirace.
Závěrečný příspěvek brněnské části kolokvia přednesl Rostislav Koryčánek. Odlišil funkce výstavní architektury jako ozvláštnění a zkrášlení výstavy a jako dotvoření prostoru tak, aby vyjadřoval kurátorovy požadavky. Za nejdůležitější ale považuje třetí, nejnáročnější situaci, kdy uchopení prostoru utváří zvláštní svébytnou vrstvu významu. To označil za scénografické řešení a proces jeho vzniku za jistý druh „ekologické tvorby“ vzájemnou interakcí, která se nedá předem naplánovat.
Zatímco téma scénografie se na malou chvilku objevilo znovu až v samém závěru kolokvia, ekologie – byť v jiném významu, než v jakém ji použil Koryčánek – dominovala panelové diskusi, již pořadatelé jen málo regulovali. Ukázalo se, že otázka, zda ekologickou náročnost výstav lze ospravedlnit jejich společenským přínosem, není zdaleka zanedbatelná. Převážila představa o umění jako vědomě anti-ekologické činnosti. Jen okrajovou pozornost naproti tomu získala snaha některých diskutujících nepřepočítávat tuto náročnost jen na peníze, stejně jako apel Pavly Scerankové na možnost druhotného užití materiálů v praktickém životě. Skepticky vyzněla reakce na výzvu Lady Hubatové-Vackové, zda naše generace je schopna vyprodukovat nadčasový výstavní mobiliář. Na druhé straně je třeba připočíst muzejním institucím k dobru, že „recyklují“ historické budovy.
Bratislavskou část kolokvia zahájil architekt Martin Jančok (PLURAL), který představil práci na projektu Nová synagoga/Kunsthalle v Žilině. Mimořádný projekt rekonstrukce budovy od Petera Behrense důsledně vlastními silami kulturní komunity dospěl již do stadia realizace výstav. Jančok předvedl genezi rekonstrukčních řešení v dynamickém procesu zpětných vazeb mezi investorem, památkáři a umělci i návrhy variabilní výbavy výstavního prostoru, která by se měla měnit jednou za rok či dva.
Alan Krajčír (plan-B architekti) & Daniel Šubín (BAAR) prezentovali svou práci na řešení a instalaci výstavy Umění a příroda středověku ze sbírek Musée de Cluny Paříž na Bratislavském hradě (joint venture Slovenského národního muzea & Slovenské národní galerie). Zakázku získali jako vítězové vyzvané soutěže. Jejich projekt se vyhýbal jak doslovnosti, tak mystifikaci středověku, a pracoval důsledně se současným výrazovým jazykem prostorových řešení i světelné režie. Překvapivou pointou je skutečnost, že z finančních důvodů byli vyzváni k úpravě instalace, v níž je nyní realizována jiná výstava, takže došlo k tolik vzpomínané ekologické recyklaci.
Peter Liška rozšířil svým referátem dosah kolokvia na muzejní sbírky jako takové, včetně těch přírodovědných a technických. Apeloval na kvalitu grafického designu a na příkladu svých vlastních realizací v Přírodovědném muzeu SNM v Bratislavě i v Lesnickém a dřevařském muzeu ve Zvolenu se věnoval specifickému rytmu vystavování exponátů shromažďovaných ve vitrínách a také alternativním řešením informačních textů. Ty se tak staly zvláště sledovaným tématem bratislavské části kolokvia.
Braňo Matis se ve svém příspěvku zabýval možnostmi grafického designu, který nemusí být jen médiem textových popisů zhotovených plotrem na stěně nebo vytištěných na papíře, ale může aktivně spolupracovat na utváření výstavního prostoru. Výstavu označil za interface, které zprostředkovává návštěvníkovi vjemy ze soustavy artefaktů, informací a fyzického pohybu v prostoru. Některým diskutujícím připadal důraz na možnosti digitálních technologií až přílišný a zdůrazňovali naopak roli mezilidského kontaktu a obyčejné verbální komunikace při zprostředkováních textové součásti výstavy.
Následovala komentovaná prohlídka dlouhodobé „nestálé“ expozice starého umění SNG (Nestex, kurátoři Dušan Buran a Katarína Chmelinová, architekti Igor Marko, Martin Jančok a Aleš Šedivec). Expozice prezentuje pohromadě středověké i barokní umění, jež nečlení chronologicky a slohově, nýbrž podle dialogicky vymezených tematických oblastí (např. tělo a gesto, typ a individuum, život a smrt). Prostorová i světelná inscenace sebereflexivně tematizuje jednak nestálost, jednak princip muzea. Zajímavé byly v diskusi na místě zkušenosti lektorek s návštěvníky.
Referáty odpolední části bratislavského kolokvia se od hlavního tématu architektury již odpoutávaly a otevíraly další otázky z širšího okruhu výstavní činnosti muzea umění. Designérka Michala Lipková představila projekt Flowers for Slovakia, který se snaží prosadit mezinárodní reprezentaci Slovenska současným designem mladých autorů. Pro usnadnění náročných transportů navrhli proto „cestovní vitriny“, které ukazují nové a neočekávané možnosti v tomto zdánlivě banálním žánru výstavního mobiliáře.
Stano Masár seznámil publikum se svou uměleckou prací, v níž zkoumá „komunikativní“ kvality prostorů. Jeho „unavená stěna“ je nesporně pozoruhodným dílem, od užšího zacílení kolokvia se však poněkud vzdálila.
Barbora Kundračíková s týmem z Muzea umění Olomouc uvedla zcela opačný přístup k prostoru uměleckých muzejních sbírek, jenž je v jejich pojetí prostorem pouze virtuálním. Databáze středoevropského umění zpracovává a zpřístupňuje sbírky Středoevropského fóra olomouckého muzea, jehož muzejní realizace v nových budovách musela být odložena na neurčito. To odpovídá i na klíčové téma každého podobného databázového projektu, totiž princip výběru zařazených děl – v tomto případě se vychází ze sbírkových předmětů olomouckého muzea i dalších partnerských institucí ve středoevropských zemích.
„Digitální umělec“ Paťo Safko (Caramel Studios) představil jiný příklad aplikace nových technologií, totiž vytvoření nikoli výstavy v digitálním prostoru, ale digitální výstavy v reálném prostoru. V nově otevřené bratislavské Kunsthalle se realizovaly repliky tří výstav z cyklu trnavské Galerie Jána Koniarka „Genius loci“ z devadesátých let tak, že návštěvníci v prázdném sále sledovali na polohově reagujících tabletech dokumentaci uměleckých děl. V diskusi zaznělo, že takové „zcizení“ uměleckých originálů už překračuje hranici přijatelných aplikací technologie ve výstavním provozu.
V závěrečném příspěvku seznámili pracovníci SNG Michal Čudrnák & Igor Rjabinin publikum s realizací webových stránek a mobilních aplikací jako doprovodných programů výstavních projektů. Stránka k výstavě Dvě krajiny: obraz Slovenska 19. století x současnost umožňuje návštěvníkovi detailně prohlížet, třídit i stahovat vybraná umělecká díla. Zvukový průvodce po spišském kaštelu Strážky (zdarma ke stažení jako SoundWalk Strážky pro mobilní zařízení iOs i Android) nabízí v zážitkově bohaté podobě informace o historii budovy, o uměleckých sbírkách v ní a o rodině malíře Ladislava Mednyanszkého.
Panelová diskuse se na závěr celého kolokvia zabývala opět vztahem architektů, designérů a kurátorů, tentokrát v rámci slovenské tradice. Podnětné byly i při této diskuzi zkušenosti starších členů panelu, grafického designéra Pavla Chomy a architekta Pavla Paňáka. Přes obecnou snahu o harmonickou spolupráci nelze zakrývat – samozřejmě stejně jako v tradici české – často se vyskytující vzájemné neporozumění vůči kurátorům, jež ovšem může být i hnací energií společné práce. Určité obavy uměleckohistorického prostředí z rizika příliš výrazné role divadelní scénografie při řešení výstav se nepodařilo přesněji artikulovat. Zato přišla díky účasti generální ředitelky SNG Alexandry Kusé ke slovu velká, doslova monumentální architektonická akce, totiž dlouho očekávaná a připravovaná rekonstrukce hlavní budovy SNG, jejíž zahájení se nikoli vinou samotné instituce únavně vleče.
Kolokvia byla pracovní a nepočítá se s publikací příspěvků. Závěrem je třeba poděkovat jak oběma organizátorům, tak jejich institucím, jež považují takováto setkání za natolik potřebná, že je obě financovaly z vlastních prostředků. Domnívám se, že to byla dobrá investice.
______________________________________________________________
Vitrína a sok/e/l. Kolokvium o výstavní architektuře v muzeu umění / organzároři: Martin Vaněk, Dušan Buran / Brno, MG, 20. 10. 2014 / Bratislava, SNG, 21. 10. 2014
______________________________________________________________
foto: archiv MG