Ústecká Galerie Emila Filly v současné době hostí projekt kurátorské dvojice Michala a Zdeny Kolečkových zaměřený na díla polemizující nad současnými politickými a sociálními otázkami tuzemského i celosvětového měřítka. Třináct tvůrců či skupin tak divákům poodhrnuje závěs visící nad dnešním angažovaným vyjádřením různých generací.
Novodobá historie lidstva se může pochlubit nejednou hrůznou událostí často velmi důkladně ukrývanou za vyšší účely sloužící kolektivnímu blahu. Poslední století se toho z politického hlediska událo opravdu hodně – od celoevropských válečných konfliktů k vnitřním změnám vládnoucích režimů přinášejících mezi angažované i neangažované velké množství především sociálních obtíží. Kolektivní paměť má ovšem ve zvyku velice rychle zapomínat a tak se dnes, i přes veškeré hrozby a nedostatky, cítíme relativně v bezpečí. Nicméně kdesi vzadu, v tom nejtemnějším koutu mysli za rezignací a ignorancí, bliká malý, téměř neviditelný alarm neschopný nechat nás být na sebemenší moment v klidu. Na povrch tak vyplouvá nesmrtelná otázka sahající nejen po historii, datech a faktech – dotýká se i našich osobních a kolektivních vzpomínek. A tak dochází na okřídlenou větu: „To snad ani nemůže být pravda!“
Stejný název nese i právě probíhající výstava v ústecké Galerii Emila Filly, v jejímž rámci se pod taktovkou kurátorské dvojice Michala a Zdeny Kolečkových představilo třináct autorů či uměleckých skupin s alarmem blikajícím o něco silněji a nesnesitelněji. Projekty otevírající současné otázky tíživých situací, ať už u nás, či ve světě, komentují dění velice odlišným a subjektivním pohledem samotných tvůrců. Diference a nuance odvíjející se od preferencí, vzpomínek a zkušeností tak společně vytváří zajímavou a jistým způsobem komplexní sondu do kolektivní vzpomínky a zároveň poukazují na problémy nepřímo se dotýkající běžného života nás všech. Odkazují ke světovým i vnitřním situacím, kterým bychom měli být schopni věnovat větší pozornost.
Jako hlavní dominanta sálu nás hned po příchodu znejistí hranice v podobě bílé zdi rozdělující místnost na dvě části. Ačkoli se ani na jedné straně barikády neodehrává sebemenší akce odlišující se od strany druhé, stěna vytváří hustou atmosféru dvou znepřátelených stran stojících proti sobě ve vyhrocené situaci. Dojem navíc podporují střepy barevného skla pevně zasazené do vrchní části zdi stejně jako ostnatý drát či bodce na kovových vratech. Tento emotivní objekt pod názvem Havel (Rafani) se stal ústředním motivem celého prostoru. Videoart Nuši Djak naopak odkazuje k mnohem intimnějším asociacím, ačkoli velmi provokativním způsobem. Kombinací ortodoxního náboženství a nepokryté, často až vulgární sexuality, na první pohled dvou naprosto odlišných pólů, nakonec dochází ke stírání hranic a spojení obou elementů. Csaba Nemes, autor působící v současné době v Budapešti, vytvořil sérii děl zahrnující velkolepou instalaci v kombinaci s méně nápadnými komiksy a malbami odkazujícími k populárním současným politickým otázkám (demonstrace, Pussy Riot apod.).
Jana Štěpánková a její ironické Rent a Baby poukazuje směrem k závislosti především mladých a středních generací na internetu, světu nekonečných možností, kde pouhým kliknutím myši bez jakýchkoli obtíží či složitostí dokážete obohatit či zcela změnit svůj reálný život. V jednoduché klasické reklamní kampani prezentuje katalog dětí všech možných národností, ras, věku i pohlaví, které si je možno po vyplnění jednoduchého formuláře vypůjčit. Dalším umělcem využívajícím kombinaci médií je Jiří David, jehož audiovizuální instalace vytvořila zajímavou atmosféru mísící oddanost osudu a rezignaci s revoltou a odbojem. Jana Želibská se naopak orientuje na věčnou genderovou otázku spojenou s unifikací, záměnou, duplicitou. S vizuálně přitažlivým počinem přichází Dušan Záhoranský a jeho forenzní analýza případu, v níž se otisky jedné identity vpíjí do identity jiné, dochází k záměně a postupnému rozmělnění osobnosti až do neidentifikovatelných fragmentů. Umělecké sdružení Department for Public Appearance se zaměřuje na v posledních letech velice diskutovanou otázkou voleb a korupce, kdy humornou formou komentuje současný stav volebního systému.
Přístup a postoj většiny autorů, ačkoli lehce teatrální až patetický, odkazuje k současným diskutovaným otázkám a zároveň vytváří unikátní semknutý pohled do sféry českého angažovaného umění. Nutno ovšem zmínit jistou upjatost a těžkopádnost celé expozice bez možnosti duševního odpočinku prostřednictvím odlehčení tematiky. Po zhlédnutí výstavy by divák mohl velice snadno propadnout depresivním stavům, nicméně k otrlejším a optimističtějším může promlouvat jako nadsázka, hra a odlehčení problémů, které v naší společnosti v jisté podobě vždy byly a nikdy se zcela neztratí.
______________________________________________________________
To snad ani nemůže být pravda / kurátoři: Michal Koleček, Zdena Kolečková / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 12. 11. – 11. 12. 2014
______________________________________________________________
foto: Jiří Dvořák