O tomto víkendu bude slavnostně pro veřejnost zpřístupněna vila Stiassni; vila, která byla zbudována podle projektu Ernsta Wiesnera v letech 1928–1929 pro velmi bohatou rodinu židovských podnikatelů Alfreda a Hermine Stiassni. Tento příspěvek však nebude až tak o ní jako o tématu recepce židovských a německých architektů, které zaznělo právě v nově vystavěné konferenční budově brněnského Centra obnovy památek architektury 20. století, které sídlí v areálu vily Stiassni, kde se v polovině listopadu konal jednodenní seminář Obnova vily Stiassni.
Přijměte pozvání do vily Stiassni, kterou letos v prosinci zpřístupňuje Národní památkový ústav. Architekt Ersnt Wiesner, 1928–1929. / Foto: Ladislav Zikmund-Lender
Přednášky na různá témata více i méně související se samotnou vilou, jejími obyvateli a hlavně jejím architektem měly uzavřít jakousi etapu jakéhosi evropského projektu. Příznačně se celý den hovořilo o dokončené obnově, zatímco za prosklenou stěnou konferenčního centra vesele jezdily bagry.
O čím dál nápadnějších rozdílech mezi tím, co se nám tvrdí, a co vidíme, možná někdy příště (anebo třeba zde). Dnes bych se rád zastavil u jednoho drobného detailu celého listopadového odborného setkání, které se táhlo několika příspěvky a několikrát i explicitně zaznělo. Přímo v názvu jedné z přednášek stálo v souvislosti s židovskými brněnskými architekty a Ernstem Wiesnerem označení „jiná moderna“. V návaznosti na svou knihu Brněnští židovští architekti začlenil Petr Pelčák Ernsta Wiesnera do okruhu architektů Oskara Franka, Oskara Strnada či Josefa Franka, kteří s ním studovali ve Vídni. Wiesner se mezi nimi ukazuje jako vůdčí osobnost, která nejen v Brně dokázala tvůrčím způsobem přetavit svůj velmi široký rozhled po aktuálním dění v Evropě a ve světě do osobitého výrazu, propletení nového a starého. Wiesner se tak ukázal nejen jako průkopník dispozičních i výtvarných inovací, ale také jako syntetik (v tom nejlepším smyslu) řady tuzemských i zahraničních tradic.
V Praze stojí Traubova vila z roku 1928 od německého architekta Bruno Paula. / snímek z dobového tisku
Otevírání a připomínání osudů a děl židovských (stejně jako německých) předválečných tvůrců má jistě hluboký smysl. Ukazuje se tak, že jako příslušníci národnostní většiny musíme vnímat i díla (nejen národnostních) menšin, protože se velmi významně podílely na utváření kultury 20. století a tedy i kultury současné v prostoru, v němž žijeme. Potud se s jinak záslužnou výstavou a knihou o brněnských židovských architektech shodujeme. Jak je ale máme vnímat? Jak je hodnotit? Jako „jinou modernitu“? A když, tak v čem jinou? Jinou než na jakou jsme z ryze českého kánonu zvyklí, nebo jinou, protože nám snad obsahově i formálně mnoho neříká? Jinou, protože cizí, odcizenou? Nebo dokonce jinou, protože vlastně nemoderní? A proč nám tak připadá nebo by měla připadat?
Nebyl to překvapivě nikdo z českých architektů, kdo „stál za prvním úspěchem geometrické moderny v Praze“, byl to německý architekt Josef Zasche. Jeho palác Vídeňské bankovní jednoty z let 1907–1908 byl uznáván i českou kritikou. / foto: Ladislav Zikmund-Lender
Asi těžko uvažovat o tom, že by se na hodnocení architektury a vůbec umění tvůrců nečeské národnosti vztahovaly jiné pojmy a kategorie, než jaké užíváme v tom dějepise umění našem – hezkém, českém. Potíž bude spíš v tom, že po druhé světové válce přestalo být i české intelektuální prostředí národnostně různorodé. Vedle krachu ducha dějin židovské inteligence byla v rámci vypořádávání se s válečnou minulostí umlčena a odstraněna i inteligence německá. Německá univerzita byla v roce 1945 zrušena, resp. začleněna do české, před válkou živé diskuse o zřízení německé národní galerie vzaly za své. Výkladový rámec a intelektuální reflexi vícenárodního, společného a inkluzivního vzestupu modernismu nám neměl kdo vytvořit a zaužívat. Tak se na německé a židovské architekty rozvzpomínáváme až v nedávné době a moc nevíme, co s nimi. Rostislav Koryčánek ve své brilantní knize o architektuře v multinacionálním meziválečném Brně píše, že „se do dějin architektury […] doposud nepodařilo patřičně zakomponovat meziválečnou produkci zdejších německých a židovských architektů [, kteří] zůstávají stále oddělenou, neprovázanou kapitolou“. Jejich architektura totiž skutečně je jiná, než na jakou jsme za poslední půlstoletí vyprávění jen jediného, pečlivě vypreparovaného českého příběhu moderní architektury zvyklí. Jejich označování jinakostí ale vypovídá spíš o nás dnes než o nich tehdy.
Ernst Wiesner, palác Morava v Brně, 1926–1936. / foto: Ladislav Zikmund-Lender
Moderní architektura zdaleka není příběhem racionalizace českého domu kotěrovskou školou nebo bílého funkcionalismu, který u nás meziválečné generace, inklinující k internacionálnímu stylu, rozvíjely. Je to mnohavrstevnatý epos různých přístupů, tradic, idejí a inovací, které se odehrávaly v rámci různých škol, v různých regionech a také v rámci různých národností. Pokud naše uvažování nerozšíříme na národnostně inkluzivní pohled, nepřekleneme polarizaci na „naše“ a „jinaké“ nejen u hodnocení osmdesát, sto let starých událostí, ale především při vytváření událostí žhavě současných.
Závěrem se asi hodí podotknout, co tedy s tím. Inspirativně se může jevit příspěvek profesora Kroupy z téhož sympozia, který o Wiesnerovi hovořil v souvislosti s pojmem moderního baroka. Zbavíme-li se stereotypu jinakosti, můžeme zkoumat, jakou roli hrály historismy, tradicionalismy či klasicismy při prosazování modernistické myšlenky. Ale o tom třeba zase příště v souvislosti s jinou podzimní konferencí.
Detail z interiéru obnovené vily Stiassni. / foto: Ladislav Zikmund-Lender