V současné době probíhá v Národní galerii v Praze retrospektiva Huga Demartiniho (1931-2010), významného sochaře druhé poloviny 20. století. Jeho dílo patří k pozoruhodným projevům nekonstruktivistických tendencí na české výtvarné scéně. Výstava přináší veškerá klíčová díla ze všech zásadních etap jeho tvorby a tak i tento text je vlastně rekapitulací Demartiniho uměleckého života.
Demartini byl nenápadným autorem stranícím se skupinových či jinak organizovaných aktivit. Přesto jeho práce souvisí s některými zásadními momenty nedávného vývoje. Po absolvování pražské AVU se záhy rozešel s pověstnou „sorelou“ – prázdným socialistickým realismem. Ukázky raného díla v prvním sále výstavy nabízejí projevy z druhé poloviny padesátých let. Jedná se o nízké sádrové reliéfy inspirované starodávnými válečky. Na nich jsou v lineárně vedené stylizaci znázorněny biblické motivy ukřižování či kladení do hrobu. Po těchto, ve své době odvážných, dílech Demartini opouští také veškeré figurální motivy. Zabývá se stále více oproštěnými geometrickými tvary a jejich proměnnými konstelacemi. Autor se tak zaměřuje na základní formální sochařské problémy bez zjevných obsahů a odkazů.
Než Demartini vstoupil do „velkého umění“, vyučil se v Prostějově kamenosochařem a rád se k tomu hlásil. „Nemám pocit výlučnosti, nejsem intelektuál, vyšel jsem z řemesla,“ často připomínal. Přes takto nastavenou sebereflexi ubíralo se jeho dílo mnohdy novátorskými průzkumy akceptujícími svobodné gesto a nastálé náhody. Výstava také nabízí jeho pověstné červené reliéfy z počátku šedesátých let, kterými se dostal do blízkosti právě kulminujícího informelu. Ani tentokrát se však aktivně nezúčastnil skupinových aktivit, v tomto případě legendárních Konfrontací – neoficiálních výstav pořádaných v uměleckých ateliérech roku 1960. Svěží barevnost, hravost a smysl pro řád byla poněkud odlišná od temných, syrových a existenciálně laděných artefaktů z řad jeho generačních kolegů (Aleš Veselý, Zdeněk Beran, Antonín Tomalík).
Demartini stanul, jak výstava dokládá, na samém prahu pevné organizace a racionální korekce v roce 1964. Konstruktivní tendence mladého umělce nalezly pochopení především v kavárně Slavia u stolu Jiřího Koláře. Respektovaný básník a výtvarník jej v jeho nejisté cestě podporoval a také seznámil s podobně smýšlejícími kolegy sdruženými ve skupině Křižovatka (Zdeněk Sýkora, Milan Grygar, Jan Kubíček, Karel Malich, Vladislav Mirvald). Členem se však nestal v souladu se svým individuálním vnímáním. V roce 1968 se ale zúčastnil známé výstavy Nová citlivost jako hostující umělec.
V Demartiniho tvorbě se časem objevují další tvary a materiály. Základním stavebním prvkem se stala koule, polokoule a její segmenty. K sádře přibývá umělá hmota, dřevo či chromový plech. Pevná artikulace tvarů byla evidentní. Přesto se autor stále pohyboval ve dvou pólech: v racionálně uspořádaném a intuitivně chaotickém. Od poloviny šedesátých let směřoval k demontáži klasického sochařství. Byl stoupencem víry ve vědecko-technický pokrok po vzoru meziválečné avantgardy. Se strojovou výrobou prefabrikovaných částí a odstraněním autorského rukopisu se dostává k zcela novému pojetí. Do svých zrcadlících kompozic vtahuje diváka a proměnnou okolní situaci. Pokřivená optika vypouklých tvarů je tak ozvláštněna a vítána.
V průběhu práce na těchto chladných reliéfech se Demartini věnuje také jiné poloze. Na přelomu let 1968/69 se pouští do akcí v přírodě, kdy se staly stříbřité hemisféry součástí krajiny (rozestavěné kompozice v blátivé oranici jsou na výstavě připomenuty dobovou fotodokumentací). Autor hledá stále nové možnosti a výrazy. Tak se dostává k originálnímu přednesu i v mezinárodním kontextu. Ke slovu se hlásí náhoda. Sochař s pověstnou noblesou vchází do krajiny, kde do vzduchu vyhazuje hůlky, trubky, špejle, konfety či kusy kartonu. Sleduje vznikající seskupení – trvající však pouhý okamžik. Demartiniho tentokrát zajímají „struktury, které mají svůj vznik, existenci a zánik.“ Důležitý byl jen hybný impulz, jinak se díla utvářela sama. I tyto akce je možné shlédnout na vystavených fotodokumentacích. Princip „shluku náhod“ přesul sochař časem na práce v ateliéru. V letech 1973-76 se věnoval cyklu Mimo vymezené místo. Na reliéfech se objevily dřevěné odřezky a další materiály, které nechal dopadat na podložku a fixoval je jako hotová díla. „Je to jiné než lidské estetické zákony. Je tam nečekané napětí. Po dopadu se s tím však nesmí už nic dělat, posouvat to, či tam něco přidávat. Jinak je to blbost,“ dodával autor. Díla z tohoto období patří na výstavě k nejpůsobivějším.
Demartini bral život a tvorbu s hravou nadsázkou. I když odmítal vliv neutěšené doby na své dílo, prostředí, v kterém se pohyboval je patrné. Na počátku osmdesátých let se začínají rodit Modely – jakási opuštěná místa polorozbořených staveb – pochmurné makety „vykopávek“. Vrací se k sochařské modelaci a sádře. Tvary se opět zjednodušují a nabývají symbolický obsah. Komorní výtvory se začínají zvětšovat. Výsledkem jsou obří bělostné krychle s poničenými rohy. Destrukce, zmar a prázdnota se vkrádají do závěrečné etapy díla. Přicházejí pochybnosti o smyslu umění a celkové vystřízlivění. Demartini je přesto stále aktivní, organizuje setkávání kolegů a v roce 1987 se nakonec stává členem skupiny Zaostalí. V roce 1990 je jmenován profesorem na pražské AVU, odkud po pěti letech odchází do ústraní. Na svém statku v Sumrakově už moc nepracuje. Věnuje se pořádání svého díla a přípravě souborné výstavy, která se měla uskutečnit v brněnské Wannieck Gallery. Té se již nedočkal.
Retrospektiva ve Veletržním paláci přináší převážně v chronologickém sledu a diskutované efektní instalaci Federica Diáze dílo plné experimentů a formálních i obsahových proměn. Potvrzuje Demartiniho osobitý přínos českému umění 20. století a vzrůstající zájem o jeho bohatou sochařskou tvorbu.
______________________________________________________________
Hugo Demartini / NG: Veletržní palác / Praha / 1. 3. – 28. 7. 2013