RozšířeníHouellebecqova „bitevního“ pole vídeňské umělecké scény spočívá – v režii Kunsthalle Wien – v rekrutování projíždějících umělců. Schafhausenův tým zkrátka přišel na to, že obraz vídeňského milieu není bez zahraničních umělců možný: „Jsme nadšeni velkým ohlasem místní scény, ale také mezinárodním zájmem“ (zde). Mnohé rakouské kritiky, převážně z řad umírněných regionalistů, však převaha putujících tvůrců podráždila.
Projíždíte-li Vídní jako návštěvníci, dovezete si nejspíše domů nespočet snímků, letáků a snad i nějakých poznámek. Udělat výstavu z podobných pomyslných zápisníků desítek různých osobností, bez nutných vazeb na Vídeň, se rozhodl okruh kurátorů kolem Nicolause Schafhausena. Když 1. září 2014 ohlásili open call pro projekt Destination Wien 2015, přihlásilo se 1400 zájemců. Z nich vybrali 40 tvůrců, a dalších 42 zvolili jednotliví kurátoři po samostatných rešerších ve vídeňském regionu. Pětihlavý erbovní orel, střežící projekt na propagačních materiálech, rozšířil „vídeňskou scénu“ o umělce, kteří Vídní třeba pouze projížděli (popravdě, pro většinu z nich není Vídeň místem trvalého pobytu). Podle některých (např. Anne Katrin Fessler v Der Standard) proto, že žádná „vídeňská scéna“ vlastně není. Jenže Fassler předpokládá, že „vídeňský“ znamená „ve Vídni dlouhodobě tvořící“, proto se ohlíží za absentujícím geniem loci v dílech vystavených autorů.
Anne Fessler například vadí křísení grazské skupiny G.R.A.M., prostřednictvím re-enactmentu, která od svého založení roku 1987 neměla dlouhou dobu s Vídní nic společného (až do roku 1994, kdy ve Vídni vystavovali s Hermem Phettbergem), zatímco Wiener Aktionismus zůstal opomenut. Jenže vytýká-li Fessler dramaturgii projektu opomíjení lokálních tvůrců, zapomíná přitom, že celá dramaturgie Kunsthalle je v posledním roce zaměřena na regionální autory.
„Extrémně širokou“ dala by se nazvat kurátorská strategie, která se vymezuje vůči „dobře namazanému vídeňskému stroječku“ (Anne Faucheret v Destination Wien: 2015). Kaleidoskop zdánlivě nesouvisejících prvků (od videoartu, performance k instalaci i tradiční malbě) je spojen pouze tušenou náklonností tvůrců k jednomu z 23 vídeňských Bezirků. Jakoby nestačila roztříštěnost žánrová, genderová otázka rozdmýchala otazníky v nejedné kulturní rubrice. Jedna guerillová plakátovací akce kritizovala poměr vystavujících mužů a žen: „28 žen, 54 mužů“, na niž ředitel Kunsthalle Wien Nicolaus Schafhausen reagoval stoicky: „Nejsou pouze dvě pohlaví.“
Schafhausen hovoří o Destination Wien 2015 jako o novém výstavním formátu, „kulturním mixážním pultu“ spojujícím nebo rozdělujícím umělecké pozice: „Meze kvality nevnímáme v běžném smyslu, u nás tento pojem není určován objektivitou, a ani v posuzování jednotlivých děl nehrála objektivita žádnou roli.“ Jakkoliv se zdá Schafhausenův přístup sympatický jako uvážený risk vyzrálého liberála, neokolonialistický přístup kurátorského okruhu se nakonec v pluralistickém obrazu vídeňského uměleckého prostředí chvílemi zřetelně potácel (proč nestačil počet přihlášených k transparentní volbě vystavujících?).
Problém nového formátu však nespočívá ani tak ve střetu panelákového nacionalismu a establishmentem vynucovaného multikulturalismu, ale především v roztříštěné kurátorské perspektivě sedmi kurátorských subjektů. Z multilaterální ležérní manipulace vzniká svízelně pochopitelný spletenec, jež pojí Vídeň jako výrobní etiketa. Nestačila by umělcům výstava v galerii, stipendijní pobyt nebo rezidence? Jakou představu si o vídeňské umělecké scéně asi utvoří cizinec, představen před díla stejných „Kurzzeitwienerů“, jako je on sám? Možná právě to však bylo předmětem projektu: Vídeň 2015 není Vídní rozhněvaného Bruse a Nitsche, ale tvůrců ze zemí bývalé Jugoslávie, Turecka či Albánie, polymorfní, dynamická a: nesourodá.
Kurátorský tým Kunsthalle Wien se pokusil o kolektivní výstavu desítek umělců, kteří spolu ve většině připadů nikdy nepracovali, ale jejich společným východiskem byl osobní vztah k Vídni. Pro mne jakožto nezávislého zahraničního pozorovatele je samozřejmě zcela nepodstatné, jak moc povrchní tento vztah je. Rakouská kritika pochopitelně napadá nevyváženou sestavu účastníků projektu, ale právě to riziko na sebe Schafhausen vzal: nemáme pouze dvě pohlaví, nemáme pouze jednu Vídeň. V Kunsthalle Wien jich můžete do konce května vidět dvaaosmdesát.
K výstavě vyšla digitální publikace, která bude od 10. května dostupná na webových stránkách Kunsthalle Wien k bezplatnému stažení. Obsahuje eseje kurátorů a kurátorek, názory na výstavu a doplňující texty Christiana Eggera, Christiana Höllera, a Stefanie Sargnagel. V rámci off-programu k projektu probíhá nebo proběhlo 58 dalších akcí a výstav.
______________________________________________________________
Destination Wien 2015 / kurátoři: Marie Egger, Anne Faucheret, Lucas Gehrmann, Luca Lo Pinto, Matthias Nothnagel, Andrea Popelka, Nicolaus Schafhausen / Kunsthalle Wien / Vídeň / 17. 4. 2015 – 31. 5. 2015
______________________________________________________________
foto: Stephan Wyckoff, Kunsthalle Wien