Ladislav Zikmund-Lender se vrací k tematice českých národních památek, konkrétně hradů a zámků, které tvoří oblíbený cíl prázdninových výletů. Jak je to aktuálně s prezentováním našich národních kulturních dějin vzdělání chtivé veřejnosti?
„Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…,“ zní známý frazém adresovaný psohlavcem Janem Sladkým nenáviděnému vrchnostovi Wolfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albenreuthu. A skutečně, rok se s rokem sešel, léto je v plném proudu a v dnešním dílu se vrátím do návštěvnických tras našich zpřístupněných hradů a zámků.
Trochu obecněji jsem v loňském textu kladl dovolenkářům na srdce, aby se kriticky zaposlouchali do příběhů, které nám jsou na hradech a zámcích (a dalších památkových objektech) předkládány. I přes náš pocit, že tomu tak je, tak „na dovolenkových cestách po vlasti od politiky vůbec neutíkáme, ba naopak,“ psal jsem tehdy. Co je v této oblasti nového a co naopak zůstává při starém?
V roce 2014 navštívilo hrady a zámky ve správě Národního památkového ústavu o zhruba 550 tisíc návštěvníků více než v roce 2013 a o 420 tisíc víc než v roce 2012. Zájem veřejnosti nechat se vzdělávat, vychovávat a kulturně obohacovat na památkových objektech tedy roste. V loňském roce také vyšla dlouho očekávaná a ohlašovaná nová metodika průvodcovské činnosti na památkových objektech. Byl tak napraven stav, kdy na webu NPÚ ještě loni v létě visela metodika z roku 1982, kladoucí současným správcům a průvodcům na srdce, aby se řídili výstupy XV. A XVI. sjezdu KSČ.
Občasné strefování se do prezentace státních hradů a zámků patří asi k novinářskému folkloru – viz komentář Martina C. Putny Kladivo na průvodce nebo trefný komentář Martina Aschenbrennera Hejkalizace památek, který vyšel 17. července 2014 v tištěných LN. Na první NPÚ reagoval tak, že literárnímu historikovi věnoval roční vstupenku na hrady a zámky, aby se přesvědčil, že jeho zkušenost byla ojedinělá. Reakce na druhý komentář obsahovala tvrzení, že klasické průvodcování už nestačí a doprovodné akce, často na hranici vkusu, jsou nutností pro udržení návštěvnosti.
Všechna ta kouzelná benátská zrcadla, kouzelné kašny, legendy o bílých paních, zazděných nevěrnicích, či historicky trochu podloženější povídačky o plačících svatých obrázcích či perspektivních portrétech už patří k průvodcovskému milieux. Běžná skupina návštěvníků (reprezentuje-li běžnou strukturu obyvatelstva ČR) obsahuje třetinu lidí se středoškolským vzděláním bez maturity, třetinu s maturitou, šestinu se základní školou a teprve zbytek s různými stupni vysokoškolského (více zde). Neustálým a stále rozšířenějším napojením na viurtuální svět se rapidně snižuje schopnost se soustředit (zde), dalo by se to tedy považovat za tolerovatelné snahy udržet pozornosti u většiny návštěvníků, kterým částé sledy historických faktů nic neříkají. Hrady a zámky coby oblíbená součást turismu, jíž (odečteme-li cizince) přes sezónu dovolených nepohrdne statisticky tak třetina všech Čechů, tvoří často jediný zdroj institucionalizovaného celoživotního vzdělání a kulturní výchovy. Proto se jako daleko nebezpečnější jeví ty fráze, které mají nějaký, byť neintecionální, ideologický podtext. Je jím třeba oblíbené přikládání do krbů zezadu, aby panstvo nebylo rušeno. Ač nejsa etnografem nebo antropologem moderního zámeckého folklóru, můžeme tušit původ tohoto historického nesmyslu ve snaze třídního vymezení vůči šlechtě a buržoasii velmi vulgárním marx-leninismem. Tuto vrstvu ještě rozpracovává vysvětlení zřízení zastřešené chodby z aristokratických apartmánů do oratoře zámecké kaple na nejmenovaném památkovém objektu: Panstvo si zřídilo tuto chodbu, aby se na nádvoří nemuselo potkávat s poddanými a chudinou.
Zhuštěním tohoto výkladového rámce, který ale pro většinu návštěvníků tvoří jedny z mála srozumitelných a zapamatovatelných bodů prohlídky, byla návštěva jistého rozsáhlého jihočeského památkového objektu. Vulgární marx-leninský konstrukt dějin byl doplněn ještě o nacionalistickou dimenzi. Hodinová masáž by se dala shrnout asi takto: Šlechta celé dny odpočívala v chaise lounge, místo toho, aby se učila česky! A jediné měřítko historické relevance toho kterého aristokrata byla jeho oblíbenost u prostého (českého) lidu.
Latentní výklad dějin jako vymezování se vůči jiným ekonomickým třídám, kulturním a intelektuálním elitám, jiným národnostem a menšinám může být nevinným reziduem a zanedbaným aspektem prezentace památek z dob předrevolučních nebo vlastní tvořivostí nedovzdělaných či nedostatečně kontrolovaných a motivovaných průvodců. A nejspíš o nic moc nejde, když si z toho stejně skoro nikdo nic nezapamatuje a pro nedostatek kritického myšlení (zvlášť o dovolených, kdy se podle čtyři roky starého výzkumu psychologa Siegfrieda Lehrla z Univerzity v Erlangen údajně snižuje IQ o 20 stupňů) to nikoho ani nepobouří. V okamžiku, kdy ale hlavním městem procházejí pochody „spravedlivých“ se šibenicemi, na které chtějí věšet všechny národnostně, kulturně (a třídně) „jinaké“, jde o symptomatický detail, kterého bychom se v největší státní instituci poskytující nejširší celoživotní neformální kulturní výchovu, měli zbavit. Dějiny ukazované zvláště na státních objektech by neměly být založeny na nenávisti, ale měly by být principiálně inkluzivní (považte třeba, že i mezi šlechtici zvlášť v 19. století máme doloženou řadu fyzicky i mentálně handicapovaných, řadu homosexuálů či emancipovaných žen; nemluvě samozřejmě o tom, jak bylo šlechtické prostředí multinárodnostní). V aktuální nové Metodice průvodcovské činnosti na památkových objektech je k obsahu výkladu uvedeno snad vše – jak má průvodce intonovat, co má mít na sobě, jak má návštěvníky disciplinovat, jak má být loajální vůči zaměstnavateli. U oddílu o průvodcovském textu, který nám průvodci většinou zpaměti reprodukují, v lepším případě parafrázují, je podrobně uvedeno, jak má být členěn, jak má být dlouhý, jaký jazyk má používat. To nejpodstatnější – jakou verzi historie má zprostředkovávat a jak se má vyvarovat ideologických stereotypů, se ale nikde nedočteme. Možná to bude souviset s tím, že současná metodika je jen kosmeticky upraveným pokynem z roku 1982, doplněným hlavně o nové možnosti audiovizuální prezentace.
Tak nic. Tak zase za rok.
______________________________________________________________
foto: Wikimedia
Příspěvek In fundamine (nejen o průvodcích) pochází z Artalk.cz