Karel Souček (1915-1982) / GAVU Cheb / Cheb / 11. 7. – 27. 9. 2015
Karel Souček po stu letech
Karel Souček (1915–1982), od jehož narození uplyne letos sto let, představuje nepochybně jednu z nejosobitějších postav českého malířství kolem poloviny minulého století. Po těžkých začátcích na Kladně se zapojil do slavné Skupiny 42, jejímiž členy byli mladí muži, kteří se postupem doby rovněž vypracovali ve výrazné osobnosti českého malířství: František Gross, František Hudeček, Jan Smetana, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák a zejména ten, kdož si získal nucenou emigrací světovou pověst, básník a univerzální výtvarník Jiří Kolář, v mládí rovněž spjatý s Kladnem. Tato skupina sehrála významnou roli ve válce, kdy byly lidské i umělecké obzory zúženy; ve válce volila civilismus, který vedl k rozšíření jejich lidských i výtvarných horizontů. Později se osudy těchto výjimečných individualit rozešly, ale každá z nich nadále představovala jistotu kvality.
Přestože od smrti Karla Součka uběhla už více než tři desetiletí, jeho dílo se stále objevuje ve výstavních síních, na dražbách a je připomínáno v různých publikacích. Jak jeho vlastní tvorba, tak podněty, které předal dalším generacím v době, kdy působil jako profesor Akademie výtvarného umění v Praze, jsou ještě živé.
Tvorba Karla Součka se vyvíjela sice plynule, ale se zřetelnými milníky, které ji dělí celkem viditelně do několika etap. Na výstavě můžeme sledovat (chodba a černá místnost) Součkův umělecký vývoj od drobných záznamů každodenního života, který už od čtyřicátých let prožíval intenzivně nejen s prostými lidmi dělnického Kladna-Kročehlav, odkud sám pocházel, ale všude, kam jej osud zavedl, také mezi příbuzné na Rakovnicku. Byl sem přitahován i takovými přáteli, jako byl malíř Václav Rabas.. Proto také první připomínka stého výročí jeho narození směřovala do Galerie Václava Rabase v Rakovníku. I později, už jako úspěšný malíř a profesor, volil tuto oblast jako pracovně odpočinkovou a v Hřebečníkách měl svůj nejmilejší ateliér.
Proto pochopíme, že v Součkově rané tvorbě převládají spíše pochmurnější tóny, které se udržují hluboko do padesátých let; i když zde Souček udržoval návaznost na české klasiky, na prvním místě Josefa Navrátila. K nejstarším obrazům na výstavě patří výjevy či postavy z rodinného prostředí z počátku čtyřicátých let. Následně zachycoval také své dojmy z putování vlakem, nádraží a čekáren.
Posléze, v padesátých letech, přešel k vyjadřování v tematicky vázaných obrazových cyklech, s nimiž přesvědčil zejména v soutěži o výzdobu Národního divadla vyhlášené v roce 1952; jeho práce se totiž vymykaly běžným dobovým představám socialistického realismu. Bohužel, nakonec ale byly ve výzdobě prosazeny a uplatněny práce těch malířů, kteří se oněm představám více blížily.
Drobné obrazy nabývaly stále většího formátu a často dostávaly formu triptychů a polyptychů, a ty zase tvořily souvislé série, vázané svým obsahem i formou. Tomuto způsobu zůstal věrný až do konce svého života. Tak vlastně mohl uplatnit schopnost rozvinout figurálně bohatý sled dějově výstižných scén, jak je představil např. na světové výstavě EXPO Brusel v r. 1958, která znamenala významný odvrat od politicky vyžadovaného „socialistického realismu“, protože česká účast byla odměněna mnoha medailemi, Souček zlatou. Také je nutno zmínit Guggenheimovu cenu v r. 1961. (Další, malá místnost) S tím, jak se Součkovi otevřely možnosti cestovat, ovlivnila jeho vidění světla západních velkoměst. Jeho temná paleta začala směřovat k triumfu světla, prozařujícího formou odlesku hlavní body kompozice. Všechna tato barevně výrazná plátna svědčí o mimořádném smyslu pro atmosféru a potvrzují vyspělou malířskou kulturu Karla Součka.
Vývoj jeho tvorby od čtyřicátých let po závěr života nejen po formální, ale také tematické stránce, je patrný. Přestože se podílel i na oficiálních politicky vyžadovaných námětech, v určité době se ale Souček uchyluje překvapivě k meditačním námětům náboženským. Tak např. poprsí Krista, datovaná už r. 1956, interpretuje netradičně výjev Ecce homo – Ejhle člověk; celkem zřetelná trnová koruna naznačuje temný okamžik jeho odsouzení k potupné smrti.
Souček se tu jeví přímo jako prototyp umělce, jehož souznění, ba přímo posedlost předmětem své tvorby podle literární předlohy není dána impulsem vnějším, ale vnitřním popudem a ztotožněním se s námětem. To platí jak pro oblast náboženskou, tak i světskou, např. v rozsáhlých cyklech Dona Quijota. Ztotožnění umělce se španělským potulným rytířem, bojujícím za ideály, přestože jedna porážka následuje druhou, není náhodné, ani není zpětnou teoretickou rekonstrukcí diváka či teoretika, který na uvedená díla s odstupem času zpětně nazírá. Malíř se cítí být bojovníkem za ideály, jímž se mnohý umělec stává, bez ohledu na oběti, jaké jim musí přinést.
Závěrem: tato výstava je sestavena ze 4 desítek Součkových obrazů, většinu můžeme považovat za jeho mistrovská díla, častokrát publikovaná, nebo naopak, za neznámá, dosud nevystavená díla, která jen zcela výjimečně opouštějí rodinné prostředí, takže se stává do jisté míry událostí.
Pavel Štěpánek
Autor je profesorem dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci
Příspěvek TZ: Karel Souček (1915-1982) pochází z Artalk.cz