Po akci věnované Richardu Niklovi (zde) udělal doprovodný program k Ceně Jindřicha Chalupeckého zastávku v Brně, kde se prezentovala Daniela Baráčková. Marika Kupková, kterou jsem požádali o recenzi, se zaměřila hlavně na jeden ze segmentů akce – diskuzi na téma umění ve veřejném prostoru a kontext místa, v němž byl modul doprovodného programu postaven. Kromě něj se v Brně odehrála animace pro mateřské školy a pochopitelně samotné představení díla Daniely Baráčkové. Na Baráčkovou navazuje Aleš Čermák, jemuž bude věnovaná ostravská část programu, která se odehraje 20. července.
Marika Kupková: Daniela Baráčková v sochařském parku. K brněnské části projektu 555
Jakkoli se tento text vztahuje k projektu 555 coby letošnímu doprovodnému programu Ceny Jindřicha Chalupeckého, musím odbočit k popisu místa, kde se v pořadí druhé zastavení prezentace 5 finalistů, v 5 měsících, na 5 místech konalo. Nadpis tohoto článku by totiž mohl znít Daniela Baráčková v sochařském parku. Důvod? Modul Stavebnice tvořený variabilním systémem lešenářských trubek, v němž byl umístěn black box s projekcí videí finalistky CHCH Daniely Baráčkové, výrazně rezonoval se stávající „nádivkou“ Moravského náměstí. Na tomto prostranství v centru Brna byla v termínu akce koncentrována hned šestice sochařských objektů a jiných uměleckých intervencí, řadíme-li do souhrnu i sochařskou výzdobu na fasádě budovy Hutního Stavoprojektu. Z těsného sousedství „různého umění“ dominujícího dlážděné části náměstí tak nezáměrně vznikla jakási kvazi výstavní expozice, skoro syntetizující přehlídka uměleckých přístupů, zadavatelských strategií a forem reprezentace , které jsou ve veřejném prostoru přítomné od poloviny 20. stol. Druhým důvodem, proč se pozastavit nad místem konání akce je také uspořádání diskuse s titulem Proč patří umění do veřejného prostoru. V duchu seriálovosti dramaturgie 555 tak pořadatelé navázali na formulačně podobný titul Proč současnému umění tak málo rozumíme pražské diskusní verze.
Pro zpřítomnění otázky, která mohla trefněji znít spíš Komu patří umění ve veřejném prostoru, nabízelo Moravské náměstí tu nejpříhodnější kulisu: Socha spravedlnosti Mária Kotrby, osazená v rámci nedávné rekonstrukce náměstí před Správním soudem – reprezentuje tradiční sochařskou výzdobu upomínající na reprezentativní funkci místa. Vedle Sochy spravedlnosti, která byla zbudována jako zakázka Magistrátu města Brna, se na náměstí setkáme ještě s další ideologicky koncipovanou sochařskou výzdobou účinkující jako součást architektury – reliéfy Sylvy Lacinové a Jiřího Marka na čelní fasádě budovy Hutního Stavoprojektu z 50. let. Mimochodem není náhodné, že moderátorka zmíněné diskuse – Silvie Šeborová – při úvodním výčtu okolních sochařských děl tuto realizaci opomněla, což ilustruje obecnou diváckou rezistenci vůči sochařské výzdobě z daného období, notabene pokud je součástí fasády. Objekt Richarda Fajnora 22 let ztracených iluzí ve středu náměstí je součástí bienálové přehlídky Domu umění Sochy v ulicích. Brno Art Open. Letošní kurátor Michal Koleček její koncepci pojal jako určitý historický místopis dramaturgicky postavený na konfliktu jedince s „velkými dějinami“.
Fajnorův objekt, vztahující se k nenaplněným nadějím, které podnítila revoluční euforie v roce 1989, tvoří omšelé stanové áčko obestavěné konstrukcí ze socíkovských už zrezivělých železných lešenářských trubek. Bezprostřední sousedství lesklého lešení cool designu Stavebnice CJCH a Fajnorova symbolistně pojatá lešenářská síť se studentským stanem tvořila pitoreskní soustavu. Variabilní a obytnou funkci lešení CJCH střídá v sousedícím lešenářském objektu lapidární signál pro divácký distanc v podobě výstražné cedule „Vstup zakázán“. Na náměstí je umístěn ještě druhý objekt Soch ulicích od Esther Stocker Pro Františka Pavlíka, který se nachází v modulu architektů Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa, jenž zase souvisí s letním doprovodným programem Otevřeno v atriu Místodržitelského paláce Moravské galerie.
Ještě nemohu opomenout absurdní záměr představitelů města osadit v roce 2015 před Místodržitelský palác bronzovou jezdeckou sochu Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny a trochu tak ulevit komplexům malosti Brna. Přepokládám, že se čtenář ve výčtu přítomných projektů a organizátorů ztrácí, což je v tomto případě žádoucí evokací tzv. Stendhalova syndromu, kterou dojmy zahlcený návštěvník daného místa mohl zažívat. V lepším případě ovšem. Ještě se nabízel pocit přesyceností uměleckými objekty, jejichž účinnost narušují viditelné „švy“ mezi jejich nesourodou povahu. Umístit diskusi o umění ve veřejném prostoru do této situace bylo dvojsečné. Na jedné straně není příhodnějšího místa pro kladení otázek ohledně prezentace umění mimo galerijní režim. Na straně druhé se diskuse permanentně stáčela k dílčím lokálním causám, a to navzdory moderátorčině snaze směrovat ji do obecnějších pozic: k aktuálním nárokům na současné umění ve veřejném prostoru, na zohledňování jeho recipientů nebo na odbornou kompetenci (ne)uplatňovanou v rámci veřejných zakázek.
Nicméně lze předpokládat, že by diskutující, mezi nimiž vyjma Daniely Baráčkové dominovalo brněnské zastoupení, akcentovali lokální kontext i v případě jejího konání na indiferentnějším místě. Rétoriku v duchu „já vám k tomu povím konkrétním příklad“ už s časovým odstupem nechápu jako handicap, moderátorčiny podněty totiž stavěly na příliš obecných tématech, které většina pozvaných nechtěla nebo spíš nedokázala stejně obecně komentovat. Naopak si myslím, že diskusní podněty mohly být důsledně konkrétní, stačilo se totiž vztahovat právě a jenom k naznačené situaci, která vznikla na „přesochovaném“ Moravském náměstí. Bylo tak možné obsáhnout širokou škálu témat a současně udržet pevnější diskusní linku. Debata zůstala na úrovni nesourodých a místy izolovaných připomínek a komentářů, způsobených neprostupností dílčích oborových hledisek i nevyrovnanou kompetentností jednotlivých diskutujících. Kromě Daniely Baráčkové byli mezi diskutující přizváni Radek Horáček, pedagog Katedry výtvarné výchovy PedF MU; Jakub Kořínek, režisér a člen Urbanistického kroužku; Jana Kořínková, historička umění se zaměřením na umělecké zakázky v socialistické architektuře; Jan Press, ředitel Moravské galerie a Vladimír Strakoš, dramaturg ČT.
V jejich okruhu chyběl jednak zdatnější teoretik, jednak zástupce organizátorů přehlídky Sochy v ulicích jako akce, která v Čechách svým rozsahem i úrovní nemá srovnání. Mohl přispět srovnáním kurátorských přístupů jednotlivých ročníků této akce, stejně jako naznačit náročnost konsensu mezi uměleckými záměry, realizačními podmínkami i nároky zřizovatele a investora, či diváka. Z lokálně ukotvené diskuse se výrazněji vzdálila právě Daniela Baráčková, jejíž reakci následně rozvedla i Lenka Lindaurová. S vyjádřením „jen houšť“ nárokovala, aby současné umění neuhýbalo nárokům laické srozumitelnosti a nebálo se iritovat recepční stereotypy. Obě diskutérky preferovaly dočasné instalace a intervence reagující na specifikum místa vůči anachronismu trvalých sochařských realizací. Jakkoli můžeme tomuto postoji, jenž odpovídá všeobecnému odbornému trendu v klidu přitakat, stále „visí ve vzduchu“ skutečnost, že existují široce žádané žánry jako památníky, na jejichž realizaci zadavatelé vyčleňují poměrně vysoké částky převážně z naší společné kasy. Kam tedy směřovat? K ambici kultivovat názory politické reprezentace na funkce a podoby současného umění (ve veřejném prostoru)? Ovlivňovat formou odborného dozoru podobu toho, co vzniká, ať už je zadání jakékoli?
Vyjádření Daniely Baráčkové i Lenky Lindaurové jakoby argumentovaly i povahu akce 555: dočasnost a dematerializaci umění, sociální angažovanost směřující k aktivizaci diváka i popularizaci CJCH a současného umění vůbec. K těmto sympatickým rysům musím citovat polohlasnou poznámku Daniely Baráčkové stran návštěvnosti její prezentace, kterou jsem zaslechla před zahájením jejího představení na pódiu Stavebnice a která zněla: „Tady nikdo není“. Přičemž na autorčině prezentaci byla návštěvnost vyšší, než na předchozí diskusi o umění ve veřejném prostoru, jejímiž účastníky byli pouze sami organizátoři a debatéři, protože hlasitá diskuse nesoucí se přes mikrofon Moravským náměstím nepřitáhla ani zvědavost kolemjdoucích.
Příčinou nezájmu bylo možná nedostatečné napojení akce na zdejší kulturní infrastrukturu. Organizátoři si měli vhodně zvolit místního partnera akce, kterému by poskytly výraznější dramaturgickou a propagační spoluúčast. (Nabízelo by se, aby se této role ujala třeba Moravská galerie, před jejíž budovou Místodržitelství se akce konala. Stejně tak by se nabízí spolupráce s Domem umění, který je pravidelným hostitelem výstavy finalistů CJCH. Možná by byla funkčnější i nějaká komunitní platforma.) Pokud je zprostředkování současného umění a CJCH určujícím záměrem projektu 555, pak je jeho úspěšnost nebo spíš funkčnost odvislá od aktivizace návštěvnické obce. Jinak se totiž nabízí pochybnost, jestli finanční náklady vynaložené na tuto doprovodnou akci nevložit do navýšení rozpočtu výstavy finalistů nebo finanční odměny a stáže pro vítěze soutěže.
Výčet okolností ovšem upozadil samu prezentaci Daniely Baráčkové. Projekt nejmenšího kina, v němž probíhala projekce tří autorčiných videí dodal putovní 555 odkaz ke kočovnému kinu z počátku 20. stol. Vstoupit vprostřed hlučného náměstí do temného a zvukově izolovaného projekčního prostoru byl kouzelným momentem nečekaného ztišení a koncentrace. Tento vjem přirozeně podmiňovala povaha autorčiných performativních videí odkazujících k paměti a minulosti, k místům a událostem, k nimž se vážou vzpomínky a silné pocity. To, co se odehrávalo vně jejího kina, celé to netečné náměstí s přehršlí památek a památníků, najednou získalo intimní, a to účinnější projekci mnoha vlastních významů, které už nedokáže naplňovat.
foto: Michaela Dvořáková