Další generace mladých umělců opouští Akademii výtvarných umění. V souvislosti s tím vyvstává otázka, nakolik vlastně ještě platí škatulky názvů ateliérů. Podle Petera Weibela již výtvarné akademie prošly procesem zrovnopravňování nových médií s tradičními obory (jako je socha, kresba, malba …) a umělci sami již delší dobu hranice médií překračují. Smyslu tak pozbývá i spor „konceptualisté“ vs. „umělci tradičních médií“, který vykrystalizoval při vyhlašování Cen Jindřicha Chalupeckého. Tyto a další traumata je potřeba absorbovat. „Absolventi školy reprezentují živou rozpornost“, píší v úvodu katalogu Petr Vaňous a Jiří Petrbok. A tak bychom se na závěrečné práce měli dívat.
Adéla Täubelová
Z ateliéru malířství Martina Mainera upoutá třeba Radoslav Bigoš, který dokáže do barev otisknout množství energie. Jana Polášková z Rónova sochařského ateliéru zase vytvořila až monstrózně emocionální instalaci Velký kouř. Asambláže Kryštofa Kaplana ze sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla působí dojmem tlaku. Jeho lisy a odlité strojky jako by čekaly na tělo diváka. Nemocniční matrace dodávají sérii s názvem Mizení existenciální charakter: figurace chybějícího.
Absolventi Skreplova malířského ateliéru zdá se našli své osobité jazyky vyprávění. Třeba obrazy Renaty Machýčkové působí jako krajiny příběhu, který však divákovy unikl, zbyl jen nejasný otisk. Alžběta Josefy se věnuje tématům těla jako schránky a pohybu jako rozhraní. Jan Brož se ve své knize a instalaci Nezvaný host zabývá svojí pamětí a iluzemi ve vztahu k předmětům: autor nechal zaměstnance zkrachovalé rapotínské sklárny nově vyrobit lustry stylu Brusel. Stínidla se tak stávají artefaktem, vzpomínkou, což se projevuje i ve způsobu instalace. Téma chápe celistvě a se sociologickým nadhledem, což jej propojuje například s tvorbou Jiřího Skály.
Ze Skreplova ateliéru vyšel i Vladimír Houdek, čerstvý laureát Chalupeckého ceny. Jeho malířská plátna sice připomínají konkrétismus, na rozdíl od něj však poukazují na vlastní introspektivní děj. Například plátno Závoj z obzoru (M. Ernstovi) ukazuje průnik vln dovnitř kruhu. Pohyb se odehrává v oponě, jež je narušována rudými klíny. Foucault v knize Archeologie vědění chápe krajinu s nepřekročitelným horizontem jako bariéru sdělování. Uprostřed kruhu horizontu se i lidské „já“ odosobňuje, protože myslet vnějškem je možné jen na základě ozvěny hlasu zpoza horizontu. Když ozvuky cizích „já“ přijmeme za vlastní, přijmeme i jejich strukturu. Médium není nikomu vlastní, ani umělci, ani divákovi. Při interpretaci (potažmo čtení) uměleckých děl figury ztrácí osobní zájmena. Mísí se „já“ a „on“, autorství přestává patřit umělci. A tak je absorbováno i další staré trauma pohledu na umění: „Chápu obraz dobře?“
Jan Brož
Způsob instalace Skrze kostku Jaroslava Šlaufa (Ateliér nových médií Markuse Huemera) však má určité nedostatky. Autor je fascinován prostorovou existencí zvuku a jeho vnímáním, zde představuje platformu komunikace mezi diváky. Zatímco jedni vytváří údery prstů na malou kostku zvukový prostor, druzí se ocitají uvnitř přeneseného zvuku. Příliš výrazná je technika piezoměničů („sběrač zvuku z hmoty“ známý v industriální a DIY hudební scéně). Cílem divácké pozornosti je jen forma komunikace, ne už imaginativní svět uvnitř kostky, jako je tomu u jiných děl autora.
Filosofický charakter je zřetelný u video-instalace Janka Rouse (At. nových médií Jiřího Příhody) s názvem Vhodná poušť pro fata morgánu. Téma jeho práce se opět dotýká esejů Michela Foucautla: Lidské vědomí zpřítomňuje minulost a vzpomínky jako opary zkušeností, které je možné spatřit jen z určitého úhlu pohledu. Z jiného se všechny situace, v nichž se ocitáme, jeví jako cizí. I proto Rous nutí diváka, aby se v průběhu promítání přesunul „za plátno“ a obrátil tak na ruby rámec vlastní skutečnosti. Janek Rous se v krajině mysli pohybuje odstředivě (diskurzivně) mezi přesností sdělení a mlžností dojmů. Přirovnáním Miroslava Petříčka: mezi krystaly a mraky.
Adéla Täubelová z novomediálního ateliéru Tomáše Vaňka divákům otevírá ukrytou „realitu“ ve Veletržním paláci. Návštěvníci dostanou audio průvodce, v němž autorka svým hlasem vede jejich pohyby, snaží se „ohnout jejich vidění“. Nesmírně pečlivě zvukově i scénáristicky připravená hra pracuje s divákem jako s materiálem pro choreografii. Jeho úhel pohledu se propojuje s pohledem umělkyně. Ta se svým dílem vlastně pouští do velmi intimního kontaktu s návštěvníky.
Vladimír Houdek
Na výstavě diplomantů AVU je daleko větší množství poutavých a nápaditých děl, ale není možné zmínit všech šedesát šest absolventů. Sluší se jen dodat, že výstava představuje nové umělecké osobnosti. Autory, kteří umí chápat média s volností nomáda pohybujícího se v poušti sdělení. A účelem akademie je nejenom naučit umělce řemeslné stránce, ale také dát mu nadhled (naučit jej stavět posedy), aby se dokázal snadněji orientovat v této pusté krajině bez osobních zájmen.
______________________________________________________________
Diplomanti AVU / kurátoři: Jiří Petrbok, Petr Vaňous / NG: Veletržní palác / Praha / 21. 6. – 31. 7. 2013