Aleksandra Vajd se po dlouhé době prezentuje v Drdova Gallery na samostatné výstavě, bez partnera Hynka Alta. Přesto se podle Jana Kratochvila jedná o další počin nejen umělecké dvojice Vajd+Alt: „Nejde o pouhé, již zcela konvenční, překračování dvojrozměrného vertikálního formátu fotografie, ale jeho metamorfování do nejrůznějších jiných médií, jeho pokroucení, pokřivení a vmanipulování do pozic zcela odlišných rolí.“
Rozměklá stavba významové struktury propojená s údernými příklepy hřebů protínajících formát diskuze. Malátná bezradnost ve vroucím strhujícím víru ohlédnutí po dalších a dalších začátcích. Propojení kontrastní, chaotické, vyzývavé, místy enigmatické pod svou krásou a výstavností. Kdo je konzumentem tohoto menu? Kdo svede okusit “běžně dostupný a často používaný produkt, strukturálně změněný na jiný, zcela odlišný, raritní a velmi drahý a unikátní produkt s neopakovatelnou chuťovou a strukturální kvalitou,” který svým návštěvníkům “Saša slovy Toma” předkládá?
Hledáte marně konvenční referenční rámec pro pochopení slovy tiskové zprávy. Citovaný text je totiž jejím úryvkem. Text tedy k výstavě nepřistupuje jako asistent v interpretaci. Text do výstavy vstupuje jako její součást a partner v genezi dojmového celku.
Co nám tedy Aleksandra Vajd předkládá ke konzumaci, či možná lépe řečeno degustaci? Menu je totiž beze sporu degustačního charakteru. Nenabízí jinak třeba běžnou čočkovou, vepřové výpečky (špenát) knedlík a malé pivo, jako základ nutriční hodnoty celého dne. Proniká do jemných zátočin útrobního traktu divákova, v němž provádí alchymistický proces transformace ryze hmatatelného vjemu.
Výstava Aleksandry Vajd je jejím, po dlouhé době, samostatným projektem. Běžně ji totiž vnímáme po tvůrčím i osobně partnerském boku Hynka Alta. Alt+Vajd je ustavenou identitou na současné scéně české fotografie. O institucionalizaci této etablace svědčí i jejich společné vedení ateliéru fotografie na pražské UMPRUM. Tentokrát Vajd prezentuje vlastní repertoár výrazových prostředků, své niterné tvůrčí menu, které však do všech důsledků potvrzuje, jak pevné je sepětí s rejstříkem projevu Hynka Alta. Myslím, že můžu říct, že výstava, ač podepsaná Vajd, je opět dalším projektem Alt+Vajd, nikoli pouze jednoho z nich.
Přes užití metodických přístupů blízkých Alt+Vajd (např. stackování printů fotografií k rozebrání), sahá Aleksandra i po zcela nových motivech a technikách, dříve v její tvorbě neviděných. Vrací se totiž k černé komoře, analogovému výstupu, dokonce i k fotogramu. Jen pro představení něčeho jiného? Tzv. nového? Nemyslím si. Vztah k fotografii je pro Alt+Vajd specifický, alespoň tedy v poměrech ustavené lokální scény (jejíž oficiální prezentace proběhla nedávno pod kurátorským vedením Vladimíra Birguse v GHMP).
Fotografie není primárním médiem jejich uměleckého smýšlení, spíše proměnlivým nástrojem předání a šíření osobitého sdělení. Nejde o pouhé, již zcela konvenční, překračování dvojrozměrného vertikálního formátu fotografie, ale jeho metamorfování do nejrůznějších jiných médií, jeho pokroucení, pokřivení a vmanipulování do pozic zcela odlišných rolí. Zásadní je v tomto ohledu i ohledávání technologického vývoje na poli fotografie, který je rozhodně v na hony vzdáleném předstihu před tím, co dnes označujeme jako “uměleckou prací s médiem fotografie”. Totalizující demokratizace záznamu statického i dynamického obrazu prostřednictvím mobilního telefonu a hlavně jeho šíření ve virtuálním prostoru teprve za chodu hledá sebe sama a pro zatím nekončící proud nových možností. Velice pozvolna se importuje do navzdory vnější prezentací rigidního pole “vysokého” umění. S tímto problematickým polem s rozmlženými, každý den posouvajícími se hranicemi, však Alt+Vajd a Aleksandra Vajd ve své samostatné výstavě zcela otevřeně pracuje. Fotografie je pro ní prostředkem sdělení nejosobnějších výpovědí, které ač jsou tím pro svého “konzumenta” (abychom zůstali u příměru k degustačnímu menu) do důsledku nečitelné, nabízí jasný a konkrétní náhled k pochopení prostřednictvím svého formálního řešení.
Digitální print analogově zachycené nalezené pomačkané a potrhané fotky Hradčanského panorama v sobě pojí technické a ideové postupy na škále mezi koláží, performance a v konečném zmnožení třeba i politicky angažovaným komentářem.
Kniha vystupující ze své běžně sdělné intimity materiálního uzavření malým formátem se stává portálem ochotným pojmout nejen naše vědomí, ale i celou fyzickou schránku. Takový postup bohužel v důsledku narazí na pevnou zeď, ale imaginace své možnosti neztrácí.
Náhodně volená citoslovce, vizuálně nejdominantnější chod menu, vyvedená s patřičnou participací dostatečného množství potřebné chemie formou fotogramů, naznačují nejlépe rytmus tepající mezi jednotlivými díly, jejichž vzájemné propojení nabízí ucelenou chuťovou škálu. Jako metronom odměřují prostor a čas zbytku výstavy. Říkají, že není třeba spěchat s vyjádřením dojmu a vlastní interpretací, huuuuu či huuuups mohou být také odpovědí.
I takové jsou jednotlivé chody. Jejich vzájemnou chuťovou hru je však třeba míchat velice opatrně. Vstoupit do prostoru zážitků a pouze jej zdolat (zkonzumovat) pozbývá dostatečnou energie, které ale všude kolem tepe s vytrvalostí a silou parního válce. Je nutné velice pozorně a po malých dávkách celý ten přetlak propojovat vlastní diváckou vůlí, stejně jako dispozicí a ochotou vnímat. Odhalovat jednotlivé chuťové vazby, najít vyváženou kombinaci. Ač se však snažíme sebevíc, neubráníme se občasnému šoku z nečekané variace. Výstava možná nefunguje tak dobře v prostoru jako v mysli (žaludku) po jejím strávení. Rozhodně nabízí niterný zážitek.
Autor je kurátor a kritik