Výstava Jednoho den přijde den, kdy den nepřijde v centru současného umění Futura spojuje jedenáct umělců na základě kurátorského výběru Milovana Ferronato, ředitele milánské Viafarini a Fiorucci Art Trust v Londýně. Ten díla nevztahuje ke konkrétnímu tématu, ale spíše je intuitivně váže do vzájemné komunikace a pracuje tak s problematikou časovosti a návratu do minulosti.
Vybraní umělci převážně používají předměty, které měly v minulosti svou určitou platnost. Ať už jde o kancelářský koberec (Václav Litvan), starší hudební nahrávku (Christodolous Panayiotou), zprávy o tragické události (Crystal Z Campbell), či jen povědomý tvar (David Renggli) autoři takovéto fragmenty berou, převrací je, zkoumají a sestavují z nich nové situace. Vzniká tak překrytí několika časových rovin, původní fragmenty ztrácejí svůj obsah, nebo ten naopak ještě výrazněji vypluje napovrch, stávají se součástí nového díla, čímž dochází k dialogu napříč časem i místy. Téměř polovina instalací obsahuje zvukovou stopu, která zasahuje i do prostoru hmotných děl, čímž dochází k překrývání i v konkrétním čase při procházení prostorem galerie.
Nelze najít jednoznačný klíč, který spojuje díla do jednoho určitého konceptu, přesto spolu někdy až překvapivě silně souvisí. Prvkem, který při instalaci ve Futuře dominuje, je zvuková stránka. Na místě prvního díla, které nás zpravidla do výstavy uvede (nebo záměrně neuvede), slyšíme vlezlou známou melodii, která se opakuje v nespočetných variacích (Liliana Moro). Zvuk nemůže sejít z očí tak, jako vizuální vjem, s čímž výstavy obyčejně pracovávají. Hudební stopy se v určitých místech překrývají, snad navzájem ruší, díky čemuž od sebe nelze jednotlivá díla izolovat a nelze ani na první pohled určit, zda zvuk doprovází obraz, či zda se jedná o dvě samostatné práce. Ve výsledku je však v naší mysli velmi těžké oba vjemy od sebe oddělit, takže příště, až si vzpomenu na závěs povívající ve dveřích mešity v Káhiře (Anna Franceschini), vždy už mi na mysl vyvstane píseň od Judy Garland (Christodolous Panayiotou). O to více člověk vnímá místa, kde najednou zvuk chybí. Stojí před stěží identifikovatelnými nástroji (David Renggli), které kombinací nerezu a koženky evokují něco velmi sterilního, co ale běžně přichází do kontaktu s lidským tělem a je pro ně určeno, ale setrvat zde je najednou nepříjemné a navíc si naší pozornost přitahuje další zvuk.
Výstava za sebou zanechává silný pocit, který překoná vizuální vzpomínku. (Ostatně je mnohem těžší si vybavit určitou melodii než obraz). Každá jednotlivá instalace by si určitě zasloužila svoji vlastní analýzu, přesto si však myslím, že to není účelem této výstavy. Mezi prezentovanými díly chtě nechtě hledáme spojitosti a vztahy, které pak zdůrazňují určité aspekty, jenž by nám při zaměření se na konkrétní izolovaná díla unikaly. Přesto pocit, který zůstává, není negativní. Naopak zvuková stránka působí až radostným, lehkým dojmem, navzdory tragickému podtextu.
V několika prezentovaných instalacích se objevuje téma konce, který avizuje nový začátek. Většina světových náboženství má v sobě obsažený podobný princip. Vystavující umělci se chápou náboženství či silných osudových témat (např. partyzánský odboj – Liliana Moro, či nahrazení náboženství přírodními živly – Katharina Fritsch) a převrací je, nebo naopak zastavují v čase, to vše za použití zvukových efektů.
Zvuková „výstava“ je ale pro diváka v některých ohledech velmi náročná. Je těžké setrvat bez vizuálních vjemů delší dobu pouze u zvuku, je těžké se na něj soustředit. Málokdy posloucháme hudbu bez jiné činnosti a i koncert má svoji neodmyslitelnou vizuální stránku. Proto návštěvník bude na takovéto výstavě vždy tápat a chytat se každého vizuálního vjemu, který ani primárně nemusí být součástí prezentace.
Autorka studuje kurátorsá studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem
Jednoho den přijde den, kdy den nepřijde / kurátor: Milovan Farronato / Futura / Praha / 8. 10. – 29. 12. 2013