Výstava Od Tiziana po Warhola, souhrnná přehlídka prezentující pestrou sběratelskou činnost Muzea umění v Olomouci, byla realizována k příležitosti 60. výročí existence tohoto muzea. Samotná výstava pak usiluje o jakousi rekapitulaci sběratelské, výstavní a mecenátní činnosti na Olomoucku a Kroměřížsku.
Tiziano Vecellio, zv. Tizian: Apollón a Marsyas / 1550–1576
Instituce Muzea umění v současné době sjednocuje jak zdejší sbírky státní, tak sbírky arcibiskupské nacházející se v Olomouci, ale i na zámku v Kroměříži. Vzhledem k tomu, že většina vystavených předmětů není součástí stálých expozic a veřejnosti jsou prezentovány pouze sporadicky, má návštěvník jedinečnou příležitost zhlédnout vše nejpodstatnější, co se muzeu za celých 60 let existence podařilo nasbírat. Výstava nabízí divákovi komplexní průhled dějinami umění na území Čech s nahlédnutím do zahraničního dění a zároveň jej seznamuje s historií celé sbírky a činností muzea od jeho založení do současnosti.
Instalace probíhají ve čtyřech expozičních prostorech, které jsou rozmístěny v obou budovách Muzea umění, tedy v Arcidiecézním muzeu v blízkosti katedrály sv. Václava a v Muzeu moderního umění. Tyto čtyři prostory vytvářejí čtyři časově oddělené úseky. V obrazárně Arcidiecézního muzea se nachází expozice prezentující sbírku starého umění. Tematicky je soubor zaměřen na italskou, nizozemskou a středoevropskou malbu, přičemž nejobsáhlejší celek tvoří sbírka olomouckých arcibiskupů. Ta za mnohé vděčí figuře, kterou bychom mohli označit za průkopníka olomouckého sběratelství, významnému mecenáši umění, biskupu Karlu II. z Lichtensteinu-Castelkorna. Za nejvýznamnější je potom považována část sbírky anglického krále Karla I. a Thomase Howarda z Arundelu. V expozici starého umění jsou rovněž k zhlédnutí díla zapůjčená z obrazárny kroměřížského zámku, z nichž vynikne stěžejní obraz celé výstavy: Tizianuv Apollón a Marsyas. Obraz je umístěn v prvním z výstavních sálů, což možná lehce škodí ostatním exemplářům; návštěvník již není nucen si projít celou expozici, aby se dostal k jejímu vrcholu.
Maerten van Cleve – dílenská replika: Kermes sv. Jiří / kolem 1570
V historii sbírky sehrálo rovněž důležitou roli dění 19. století. A to zejména nákup děl tehdejšího Muzea Olomouce na výstavě pořádané Společností přátel umění v Olomouci. Expozice 19. století, která je umístěna v podkrovních prostorech Muzea moderního umění, patří mezi ty žánrově nejpestřejší. K vidění jsou zde malířská portrétní díla či obsáhlé grafické listy společně se sbírkou notových záznamů Wolfganga Amadea Mozarta. Déle se zde potkávají sochařská díla Václava Levého či Josefa Václava Myslbeka s díly uměleckého řemesla, mezi které se řadí nábytek z dílny Michaela Thoneta či Josefa Danhausera. Nádech orientu ryze evropskému kontextu dodává kolekce japonského umění. Celému prostoru dominuje obraz jednoho z nejvýznamnějších představitelů barbizonské školy Gustava Courbeta. Neocenitelná je však komorní a intimní atmosféra půdních prostor, tolik příznačná pro romantismus 19. století.
V obrazárně Muzea umění vznikla expozice věnována převážně českému umění od přelomu 19. až do poloviny 20. století. Rovněž se zde setkáváme s rozmanitostí uměleckých typů a stylů zahrnující směry přelomu století, mezi které patří období secese, kubismu, expresionismu, ale i projevy tzv. klasické moderny převládající do poloviny 20. století. Kromě výrazných malířských jmen, kterými jsou Emil Filla, Alfons Mucha, Josef Čapek či Jan Preisler, disponuje muzeum i vrcholnými představiteli českého sochařství. Tato kvalitní kolekce obsahuje díla z produkce Otto Gutfreunda, Jana Štursy, Josefa Mařatky, Františka Bílka a dalších. Do sbírky bylo rovněž zahrnuto užité umění (zejména sedací nábytek), fotografie a knihy.
Josef Bolf: Holka na mopedu / 2004
Nejmladší sbírka a také závěr výstavy je věnován období zahrnující tvorbu druhé poloviny 20. století až do současnosti. Vzhledem k tomu že tato “doba temna“ pro svobodný rozvoj moderního umění poznamenala i sběratelskou činnost muzea, začala se sbírka aktivně rozvíjet teprve až v 90. letech. Muzeum získalo do svého fondu díla kladoucí důraz na moderní tendence (informel, art brut, akční umění), které nebylo možné za předchozího režimu z ideologických důvodů sbírat. Rovněž se důkladněji zaměřilo na současnou produkci jak domácí tak i zahraniční. Díky tomu se zde můžeme setkat s divácky asi nejatraktivnějšími exempláři jako je pop art Andyho Warhola doprovázený Warholovými legendárními výroky, či stůl od Yvese Kleina s jeho nepostradatelnou dominující modří. Z české výtvarné scény zde naleznete jména Vladimíra Boudníka, Jiřího Koláře, Evy Kmentové, Karla Nepraše, Františka Skály aj. Expozice je umístěna v rozsáhlých prostorách prvního patra Muzea moderního umění a v podstatě jí tak divák zahajuje celou výstavu. I přesto, že samotná výstava je koncipována chronologicky, jsme směřování k tomu začít s prohlídkou úplně od konce. Kurátoři limitovaní prostory, které jim muzeum nabízí, však neměli jinou možnost, než zvolit právě tento koncept. Proto je na divákovi, který chce postupovat v souladu s vývojem dějin umění, aby zahájil prohlídku až v nejvyšším patře budovy.
I přes to že se výstava rozprostírá na takto rozsáhlém expozičním prostoru, bylo muzeum schopno jej svými díly zcela zaplnit. Divák je tak na jedné straně seznámen se vším důležitým, na druhé straně se ale nesmí nechat odradit hlavním záporem projektu, za nějž považuji lehké přehlcení díly, jež na nás dýchne již na začátku výstavy. Muzeu se však podařilo splnit hlavní úkol: seznámit veřejnost s téměř šedesátiletým úsilím a systematickým rozšiřováním sbírek, přičemž za nejvýznamnější etapu v dějinách galerie je považováno období od 90. let do současnosti. Za to vděčíme nejen celému kolektivu, ale především řediteli muzea Pavlu Zatloukalovi, jenž stál v jeho čele od roku 1990. Po 23 letech opustí místo ředitele na konci března symbolicky v den, kdy končí samotná výstava. Projekt je považován za jeden z jeho nejvýznamnějších počinů a zároveň je tedy chápán jako jakési rozloučení s touto významnou osobností. Celá výstava je vskutku monumentální a proto považuji za vhodné si pro její návštěvu vyčlenit pár dní a opakovaně si ji vychutnat v menších porcích. Mohlo by se totiž stát, že se z prohlídky stane maraton či lov transparentních jmen, která prostě “každý musí vidět“ a nestihnete se tak obohatit o něco nového, sic méně výrazného, avšak stejně kvalitního.
______________________________________________________________
Od Tizina po Warhola: Muzeum umění Olomouc 1951-2011 / Koncepce a kurátoři: Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Ondřej Zatloukal, Pavel Zatloukal / Muzeum umění Olomouc / 25. 10. 2012 – 31. 3. 2013