V rubrice Čtenář novin bychom se měli pravidelně setkávat s komentáři Jiřího Ptáčka k aktuálním událostem. Prvním tématem je účast Jiřího Davida na příštím ročníku benátského bienále.

Jiřímu Davidovi nelze upřít jedno. Radost z vítězství ve výběrovém řízení na expozici Československého pavilonu pro 56. ročník Bienále v Benátkách dává neskrývaně najevo. Je v tom až cosi dětinského, chlapecky rozdováděného, protivného a okouzlujícího zároveň.

Na tiskové konferenci k představení vítězného návrhu David ovšem rovnou upozornil, že také lze čekat vlnu kritiky, spekulací a konspiračních teorií. K novému vedení Národní galerie má totiž hodně blízko. Za stávajícího generálního ředitele Jiřího Fajta veřejně bojoval v roztahané kauze jeho jakože nástupu-nenástupu do čela instituce. Kritik Jen Kratochvil ostatně už v referátu o průběhu a obsahu tiskové konference na Artalk.cz zmínil některá fakta, kuloárové šuškandy a anekdoty na téma Davidova úspěchu (zde). S odstupem víc jak týdne se zdá, že tsunami konspirativních teorií nebude až tak hrozivá. U kuloárových šuškand je ovšem důležité mít ucho ve správnou chvíli u správných úst (nebo mít aspoň správné přátele na sociálních sítích) a tak je docela dobře možné, že autor tohoto komentáře nemá tak úplně přehled.

Avšak na Davidově úspěchu přeci jen něco zůstalo k polemickému zamyšlení. Paradoxně to nesouvisí s předloženými projekty a způsobem jejich posuzování, ale se samotným Davidovým rozhodnutím přihlásit se.

Kritický aktivismus ve věci Národní galerie byl „vedlejším úvazkem“ Jiřího Davida již od časů generálního ředitele Milana Knížáka. Veřejná podpora nakonec instalovaného Jiřího Fajta tak završila jednu dlouhou etapu jeho kulturně-společenského úsilí. Nebylo pochyb o tom, že s ním Fajt bude nadále udržovat kontakty. Bylo by vlastně divné, kdyby to nedělal. Dalo se dokonce předpokládat, že mu David bude debatním partnerem nebo dokonce jakýmsi poradcem v záležitostech současného umění. Bylo ovšem třeba vyčkat, jak se situace vyvine.

Vyvinula se tak, že se Jiří David přihlásil do výběrového řízení na Československý pavilon v Benátkách. Předpokládáme, že nemohl tušit, že uspěje, ale logika dobrovolné soutěže je postavena na tom, že každý přihlášený o úspěch stojí. Ve chvíli, kdy Jiří David uspěl, však dal do rukou odpůrcům nového vedení galerie mocný nástroj kritiky.

Jedním z argumentů proti správě NG Milanem Knížákem byly výtky, že ředitel podporuje klientelismus a selektivně hodnotí uměleckou scénu podle toho, jak s kým vychází. Tsunami kritiky Davidova úspěchu ve výběrovém řízení se sice zatím nepřiřítila, ale názor, že pavilon je jakousi odměnou za věrnost, jistě jednou začnou Fajtovi oponenti používat. Jiří David se vždy angažoval za eticky čistší Národní galerii. V podstatě při první příležitosti mu však bylo nepřišlo důležité zvážit, jestli svými kroky nenapomáhá vzniku podezření, že nové vedení galerie kráčí ve šlépějích předchůdců. Ba co hůř, udělal to ve chvíli, kdy se noví lidé v NG pořád ještě rozkoukávají a nic pořádného ještě nemohli vykonat.

David hlasitě a právem vystupoval proti nečistým praktikám v NG po mnoho let. Dilema kriticky uvažující osobnosti tkví vždy v tom, jestli má zavdávat byť jen záminku k pošpiňování „tématu“, na kterém mu záleží. Dovoluji si tvrdit, že David tuto záminku právě zavdal, ale nikoli tím, že vyhrál, ale protože se neubránil pokušení „zkusit to“. Neobstál před výzvou „kam až zajít?“.

Davidova neskrývaná radost je jedna věc. Druhou bude reflexe jeho výstavního projektu Apoteóza s podtitulem Kde domov můj. Věřím, že na ni dojde nejpozději v létě, kdy ji zhlédneme v Giardini. Tento komentář se však týkal věci třetí: příběhu umělce, jehož vlastní profesní ambice byly silnější než rozvážná úvaha, čím NG může být prospěšný, a čím už ne. Národní galerii v Praze zkomplikoval restart, který tak nutně potřebuje, a zpochybnil bezúhonnost lidí, kteří ho mají spustit.

Lucie Stejskalová / Myslet město: současné městské strategie / Praha / od 23. 10. 2014

LUCIE STEJSKALOVÁ

MYSLET MĚSTO: SOUČASNÉ MĚSTSKÉ STRATEGIE

/Paříž, Lagos, Londýn, São Paulo, Barcelona, Bilbao, Teherán, Curych, Kodaň, Curitiba/

Kniha se zabývá zkoumáním současných přístupů k městskému plánování, které se pohybují mezi snahami o důslednou kontrolu vývoje města a spontánním či neřízeným laissez-faire. Každá z pěti kapitol se věnuje jednomu tématu – možnosti město řídit, způsobu jeho organizace, měřítka, formy zásahů a plánování z hlediska času. Témata jsou představena vždy na dvou ilustrativních příkladech z vývoje světových metropolí. Záměrem není srovnávat dvojici měst mezi sebou ani vyvodit z vývoje těchto měst bezprostřední důsledky, ale představit důležité aspekty současného městského plánování. Projekt se zaměřuje na témata podstatná pro evropská města, nicméně zahrnuje i světové metropole, pokud je možné představit na nich dané téma názorněji. Závěrečná část knihy je zhodnocením hlavních fází vývojového cyklu měst. Doslov Cyrila Říhy „Le Corbusierovo skryté dědictví“ se věnuje důležitým aspektům urbanismu 20. století a myšlenkovému odkazu slavného architekta na současné myšlení o městě.

V roce 2013 proběhla v Galerii UMPRUM také stejnojmenná výstava, kterou podpořila Nadace české architektury, Státní fond kultury a Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Kniha je součástí dlouhodobého projektu, jehož cílem je podpořit mezioborovou diskuzi o strategiích plánování měst a vytvořit platformu, která propojí různé odborníky se společným zájmem o téma strategií a bude se věnovat šíření dobrých příkladů ze zahraniční praxe a jejich využití v českém prostředí.

Kniha vznikla za podpory Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.

Praktické informace: cena: 350 Kč, stran 284, ISBN 978-80-86863-47-4

Další informace:  www.vsup.cz

Sychravé podzimní měsíce představují vhodnou kulisu pro hloubání nad Franzem Kafkou a jeho dílem, řekli si zřejmě kurátoři Alšovy jihočeské galerie a přeměnili českobudějovický Wortnerův dům na přízračný Kafkův Zámek, respektive výstavu Jaromíra Švejdíka známého také pod pseudonymem Jaromír 99.

Na galerii neobyčejně spletitý a potemnělý prostor Wortnerova domu sám v sobě cosi kafkovského ukrývá. Jako návštěvník v něm totiž neustále kamsi stoupáte, nebo naopak sestupujete. Jednou je to do jakéhosi nadzemního mezipatra, z něhož se pak můžete vydat do místního sklepení, jindy vás zase poloutajené tmavé schodiště vynese skoro až pod střechu galerie. Cestou navíc pořád míjíte množství zavřených i pootevřených dveří, u nichž není zřejmé, kam vlastně vedou; zda jsou určené pro návštěvníky, nebo jen pro personál. Navozuje to atmosféru jednoho méně známého příběhu z Kafkových spisů, v němž jakýsi muž žádá, aby byl vpuštěn do zákona. U první brány ho však zastaví dveřník a varuje ho, že za vraty narazí na dalšího dveřníka, který je ještě silnější než on. Muž se proto raději posadí a čeká a čeká, až nakonec zemře.

Ani jednotlivé místnosti Wortnerova domu netvoří zpravidla kompaktní celek, jak je obvyklé, ale jsou přepažené zdmi, které v nich vytvářejí skrytá zákoutí. Prostě jde o takový malý labyrint, kde máte neustále pocit, že zde s někým hrajete na schovávanou. Tomu bohužel nahrává i obvykle velmi skrovný počet návštěvníků. Tísnivý dojem, že jste některou část výstavy omylem minuli, nebo že se odtud už nikdy nevymotáte, se zde musí zmocnit takřka každého. Nyní tomu nahrává i expozice nazvaná K. jako Kafka. Přídomek jí klidně můžeme dát intimní, neboť ji tvoří jen dvě desítky silně expresivních komiksových prací Jaromíra Švejdíka. Jde o černobílé ilustrace, které vznikly pro knižní komiksovou verzi Kafkova Zámku, jež spatřila světlo světa loni v létě.

„Oslovili mě z britského nakladatelství SelfMadeHero, které se mimo jiné zaměřuje na komiksové adaptace literárních klasiků. Pro mě to byla nabídka, která se neodmítá,“ osvětlil před časem Švejdík důvody, které ho vedly k vytvoření komiksu, jehož děj se společně s americkým scenáristou Davidem Mairowitzem rozhodli přemístit ze Siřemi, kde se měl podle všeho odehrát, do Jeseníku, odkud Jaromír 99 pochází. Zde se v roce 1963 narodil a o dvě desetiletí později založil i svoji první skupinu nazvanou Chlapi z práce. Na počátku své umělecké kariéry se totiž Švejdík věnoval především hudbě, na niž dodnes úplně nezanevřel; nadále kupříkladu působí v elektronickém projektu Umakart. Postupně se ale začal profilovat také jako komiksový kreslíř a autor. Do obecného povědomí veřejnosti se v této oblasti dostal před pár lety díky komiksu Alois Nebel, který se později dočkal i filmového zpracování.

Vizuální provedení Kafkova Zámku se Nebelovi v lecčem podobá. Kresby jsou opět vyvedené v černobílém spektru. Prim v nich hraje především térová čerň, již doplňuje bílá a čas od času také vybledlý odstín šedivé. Postavy a předměty se tak vynořují jakoby ze tmy, nebo s ní naopak splývají. Práce nezapřou inspiraci dílem Franka Millera (Sin City) či ještě spíše argentinského komiksového kreslíře José Antonia Muñoze, jehož grafiky krášlí nové české vydání Cortázarovy povídky Pronásledovatel, kterou loni vydalo nakladatelství b4u publishing. Oproti minulosti jsou ale nynější Švejdíkovy ilustrace expresivnější a zemitě syrovější, což se ke Kafkovi známému svým lakonickým stylem celkem hodí. Také obrysová linka doznala u jesenického rodáka jistých změn – je o něco robustnější a řezavější.

Přesto přese všechno jsou vystavené ilustrace, a zřejmě takové podle zadání být i musely, relativně konkrétní. Vždy je tak z nich hned na první pohled jasné, koho a kde zachycují a o jakou scénu z knihy má zhruba jít. To je sice pochopitelné a ospravedlnitelné, na druhou stranu to ale ubírá efemérnímu Zámku něco z jeho neopakovatelného kouzla. Při jeho čtení má totiž člověk pocit, nebo já ho tedy alespoň měl, že se jeho děj odehrává v mlžném oparu, v jakémsi snu, neskutečném a lehce fantaskním polobdění, kde věci a lidé ztrácejí přesné kontury a stávají se z nich spíše rozostřené stíny než cokoli jiného. A to úplně zprostředkovat Švejdíkovy práce nedokážou. Nejlépe se jim to možná daří, když je jejich tvůrce nechá rozpohybovat, jako se to děje na videu, které si návštěvníci ve Wortnerově domě mohou také prohlédnout.

Zbylé výstavní prostory do 12. října okupovaly obrazy Petra Pavlíka, v posledních letech trochu nespravedlivě přehlíženého malíře a ilustrátora, jehož plátna a sochy vyvolávají ještě tíživější kafkovský pocit marnosti a pomíjivosti než práce Švejdíkovy. Na diváka z nich totiž mnohem výrazněji, i díky abstraktnějšímu a expresivnějšímu pojetí, doléhá existenciální tíseň a snaha dobrat se smyslu života a bytí. „V tomto svém hledání sestupuje malíř do těch nejzákladnějších vrstev, v nichž se beztvaré setkává s tvarem, kde živelné hraničí a přesahuje do spořádaného a uspořádané objevuje smysl chaosu,“ myslí si kurátor Tomáš Vlček. S Kafkovým Zámkem toho mají nejvíce společného obrazy poutnic uprostřed podivně pustých a nehostinných krajin, které přicházejí neznámo odkud a kráčejí neznámo kam. Vlastně o nich víme jen jediné – jdou, zdali před něčím prchají, nebo za něčím spěchají, nám zůstává utajeno.

______________________________________________________________

Jaromír 99: K. jako KAFKA / AJG: Wortnerův dům / České Budějovice / 24. 10. – 16. 11. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv AJG

Marek Gregor připravil pro Reflex rozhovor s designéry Janem Plecháčem a Henrym Wielgusem, jejichž velkoměstská zvukově-laserová hra pro Heineken byla oceněna na letošním Designbloku. Designéři hovoří například o vzájemné spolupráci, prosazování se ve světě či o práci pro Lasvit.

Gregor rovněž v Reflexu přibližuje právě ukončenou trutnovskou výstavu výtvarnice Barbory Bálkové. Ta v galerii Uffo představila hyperrealistické objekty diktátorů pojednaných jako houpací koně, které jsou součástí vznikajícího projektu Kolotoč diktátorů.

Pavel Vokatý se v Hospodářských novinách zaměřil na tři výstavy, která jsou součástí Fotograf Festivalu. Polská fotografka Anna Orłowska vystavuje Atelieru Josefa Sudka, Američan David Miller v galerii Školská 28. Jako poslední si Vokatý vybral prezentaci kurátora Milana Mikuláštíka v Národní technické knihovně, který rozhodl obrazy, fotografie a videa šesti českých umělců nasvítit náhodně se zapínajícími reflektory.

Události v kultuře na Čt art představují výstavu Jiřího Sozanského 1984 – rok Orwella, kterou výtvarník připravil pro pražský Veletržní palác u příležitosti 40. výročí požáru budovy (zde).

Jak to tak vypadá, patrně není všechno v pořádku. V pořádku není Jiří Ptáček. Jeho artalkový text mi totiž sděluje, že on, Jiří Ptáček, si dodatečně nepřeje, aby se umělec Jiří David přihlásil do otevřené soutěže na výběr projektu do Československého pavilonu na benátském bienále v příštím roce. Důvodem je podle něho fakt, že se zná s ředitelem NG Jiřím Fajtem, kterého otevřeně podporoval. Jiřího Davida však nevybral na Bienále Jiří Fajt, ale mezinárodní, dostatečně odborně erudovaná, komise. Text v Artalku tedy patrně nejvíce patří jim, měl by jim to někdo sdělit, protože z něho vyplývá, podle Jiřího Ptáčka, že jejich nezávislé rozhodnutí poškozuje restart Národní galerie a bezúhonnost jeho vedení. Neboť Jiří David, podle ptáčkovského výkladu demokracie open callu, se vůbec neměl do soutěže přihlásit. Mohl bych to takhle tautologicky motat furt dokola, mám i za to, že Jiří Ptáček svůj útok a doporučení autocenzury asi myslí upřímně, ale faktem je, že je to celé nesmysl a fámizuje a otravuje tak v prvé řadě český prostor. Ať jde Ptáček do háje.

Markéta Jáchymová / Stargate / Praha / 25. 10. – 6. 11. 2014

Markéta Jáchymová: Stargate

The Solution Gallery, Krymská 27, Praha10

Vernisáž: sobota 25. října 17:00

Výstava otevřena: 25.10-6.11., úterý-pátek 14:00-17:00

Markéta Jáchimová se narodila v roce 1988 v Domažlicích. Studovala výtvarné umění na řadě škol, včetně Soukromé střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček v Plzni a Institutu umění a designu v Glasgow. V roce 2009 se přestěhovala do Prahy, kde pokračovala ve svém studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v sochařském ateliéru Kurta Gebauera.

Přestože začínala jako grafička a malířka, v roce 2009 svou pozornost obrátila k sochařské práci, díky níž je dnes v české republice široce uznávanou a vystavovanou tvůrkyní.

V raných pracích Markéta Jáchimová používá organické materiály, například lidské vlasy, sádru a nalezené dřevo. V posledních letech začala svá díla uskutečňovat v křišťálu a skle. Předměty samy začaly nabývat na velikosti a postupně stále více odkazují na dominantní téma autorčiny tvorby, dětství. Jak mi kdysi řekla: „Moje dětství nikdy neztratilo své kouzlo, nikdy neztratilo své tajemství a nikdy neztratilo svou dramatičnost.“

Ve své hluboce symbolické tvorbě autorka pracuje se svým vztahem k vlastnímu tělu a s rolí, kterou v jejím raném rodinném životě hrály výlety do lesa, které jsou slovní zásobou jejíž pomocí se snaží porozumět historii a přepsat ji. Antropomorfní tvary, které její díla zaujímají – ženské a mužské těla jsou konstantě tematizovaná a přepracovávaná – jsou nabité sexualitou a smrtí a napětím mezi nimi.

Mladí a úspěšní. Příběhy mladého českého designu / Design Cabinet CZ / Praha / 16. – 29. 10. 2014

Mladí a úspěšní. Příběhy mladého českého designu

Příběhy mladého českého designu vidělo už přes tisíc návštěvníků, ale jistě ne ještě všichni, kteří by ji vidět měli. Nezapomeňte si ji přijít prohlédnout a prostudovat, končí 29. října 2014. Výstava mapuje profesionální osudy studentů, kteří získali od roku 1991 do roku 2013 nějaké vyšší ocenění v soutěži o Národní cenu za studentský design.

Soutěž prošla za 24 let řadou změn: do roku 2004 soutěžili studenti společně s profesionálními designéry. Od roku 2005 se studentská soutěž osamostatnila pod názvem Studentský design, a tak se srovnávaly studentské práce jen mezi sebou. Zvrat nastal v roce 2007, kdy Ministerstvo průmyslu a obchodu zrušilo Design centrum ČR, které soutěž organizovalo, a tím zanikly i všechny profesionální designérské soutěže. Soutěž studentského designu zachránil v roce 2008 Design Cabinet CZ, nadační program Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství. Studentská soutěž se od roku 2008 jmenuje Národní cena za studentský design.

Design Cabinet CZ si položil otázku, zda mají soutěže pro studenty nějaký význam, a zda má udělení nějaké ceny vliv na jejich další profesionální osud. Úkolu najít bývalé oceněné studenty se ujaly studentky kurátorských studií Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Lenka Kolářová a Zuzana Pištěková. Na výstavu bylo vybráno asi 30 designérů, prezentuje se jich 24.

Jde o autory, kteří dnes mají svá vlastní studia, jsou členy významných designérských firemních týmů nebo působí jako pedagogové na univerzitách nebo na vyšších odborných školách. Zasahují svými návrhy všechny oblasti průmyslu i užitého umění a ovlivňují náš každodenní život ve všední den i svátek.

Projekt bude pokračovat, protože se jím bude zabývat ve své diplomové práci Lenka Kolářová.

Vystavující: Pavel Coufalík, Jan Čtvrtník, Martina Deissová (roz. Víchová), Jiří Hlušička, Viktor Chalepa, David Karásek + Radek Hegmon, Jan Kloss, Eliška Kuchtová, Anna Marešová, Věra Marešová, Kryštof Nosál, Filip Streit, Ladislav Škoda, Monika Šrolerová, René Šulc, Antonín Tomášek, Jan Tuček, Martin Tvarůžek, Ondřej Václavík, Gabriel Vach, Jindřich Vodička, Roman Vrtiška + Vladimír Žák.

Výstavu najdete v galerii Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, Václavské nám. 31, Praha 1

Otevřeno od pondělka do čtvrtka od 10 do 16 hodin, v pátek od 10 ho 14 hodin.

Vstup volný.

Lenka Žižková

www.designcabinet.cz

www.studentskydesign.cz

www.meetczechdesign.cz

Výstava je součástí projektu Meet Czech Design.

Jiří Černický vztyčil před ROXY Památník obětem ruské mafie / Praha / 19. 10. 2014

Jiří Černický vztyčil před ROXY Památník obětem ruské mafie

Úspěšný český umělec a pedagog Jiří Černický v pondělí 20. října slavnostně odhalí svůj nový objekt Památník obětem ruské mafie. Ten bude po dobu jednoho roku zdobit prostor nad křižovatkou ulic Dlouhá a Rybná. Vernisáž památníku je zároveň slavnostním zahájením týdenních oslav 22. narozenin prostor ROXY a NoD. Památník ve tvaru stylizované rakety symbolizuje připomínku obětí sovětské moci a ruské mafie.

„Tato pietní stanice by měla sloužit k uctění věčné památky obětí sovětské moci, především ruské státní mafie. Mělo by jít o připomínku utrpení bezejmenných obětí, perzekuovaných bojovníků za svobodu a demokracii, kteří byli odstraněni, zavražděni, nenávratně zmizeli nebo museli emigrovat. Žáruvzdorné kapoty Prounů by měly být popsány jmény obětí,“ říká k dílu autor Jiří Černický.

V jeho vizi je raketa součástí větší vzpomínkové stanice, která by měla být instalována na oběžné dráze Země. V noci by ji mělo být možné vidět běžným dalekohledem a sloužit by měla jako mezinárodní orbitální stanice: „Objekt je koncipován tak, aby jej bylo možné v případě pravděpodobného, aktuálního přibývání nových a nových obětí doplnit o další Prouny. Takovým příkladem je i probíhající konflikt na Ukrajině. Stanice by měla být financována z ruských státních zdrojů, tedy i ze zdrojů mafie.“

„Objekt představující raketu na oběžné dráze lze chápat z různých úhlů pohledu, ale především jako symbol vyvolávající zamyšlení nad vývojem naší civilizace, nad vyhrocenými politickými situacemi, nad etickými vztahy nebo také nad ekologickými problémy vyvolanými zásahy techniky do přírody a lidskou bezohledností a neprozíravostí,“ doplňuje další významy nové plastiky kurátor Galerie NoD Jiří Machalický.

Po pondělní slavnostní vernisáži Památníku obětem ruské mafie pokračuje narozeninový program BE 22 v celém domě na Dlouhé 33. Vernisáže doplní zahraniční DJ“s, koncerty tuzemských i světových kapel a originální divadelní představení.

Info:

www.roxy.cz

www.nod.roxy.cz

Stoleté výročí tak významné události, jakou bylo propuknutí první světové války, samozřejmě vybízí k upomínkovým akcím a výstavám, k oslavám válečných hrdinů, ke kajícným proslovům a zamyšlení nad hrůzami, které poznamenaly společnost na dlouhá desetiletí a možná se v ní stále odráží. To je naprosto v pořádku a prospěšné, protože naše paměť formuje naši budoucnost a je tedy třeba ji reflektovat. Velmi nicméně záleží na tom, aby při připomínání politováníhodných okamžiků našich dějin nezůstalo u čistě rétorických formulí, u slov, která “je třeba říct”, u „kladení věnců k hrobům padlých“, zpěvu národních písní a expozic, které mohly něco sdělit, ale nesdělily. Přes velkou snahu organizátorů výstavy Důstojnost lidstva v Domě umění města Brna se obávám, že ani tady se zcela nepodařilo překonat onu ošemetnou povšechnost a fádnost, která při podobných podnicích hrozí. I když jak říkám, snaha byla.

Většina výstav, které se při této příležitosti v Evropě konají, má charakter muzeální prezentace historických materiálů, dokumentárních fotografií, případně uměleckých děl, v nichž autoři vyjadřují své osobní prožitky a vzpomínky na válku. Jako jednu za všechny můžeme zmínit výstavu První linie, která se nedávno uskutečnila v pražském DOXu. Je spíše ojedinělé – a tedy odvážné – pojmout takovou memoriální akci jako přehlídku prací současných umělců. Kromě Důstojnosti lidstva je další čestnou výjimkou projekt SHARE – Too Much History, MORE Future, který vznikl z popudu rakouského ministerstva kultury a zaměřil se na současný rakouský a bosenský videoart. Už jen proto výstava uspořádaná institucemi měst Brna (Dům umění), Sarajeva (Umjetnicka galerija Bosne i Hercegovine) a Vídně (MUSA Museum Startgalerie Arthotek) a kurátory Majou Abdomerović, Bertholdem Eckerem, Rolandem Finkem, Terezií Petiškovou a Janou Vránovou stojí za pozornost. Kurátoři zvolili jako pojící prvek výstavy velmi obecné, takřka všeobjímající téma lidské důstojnosti, do nějž se bezpečně schová dostatečný, nakonec ale přílišný počet autorů a děl. Přibližně 50 zúčastněných umělců a o něco více prací je zkrátka nad míru a tato skutečnost přispívá k výsledné bezvýraznosti celého projektu. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více…

A tak se stalo, že i silná díla ztratila v záplavě informací a vjemů na působivosti a význam jednotlivých prací byl otupen a rozmělněn. Je skvělé, že jsou v Brně (konečně) k vidění díla rakouských autorů, jako je Johanna Kandl, Christian Eisenberger a Michal Michailov, či bosenského umělce Mladena Miljanoviče. Ráda jsem se také seznámila s pracemi českých autorek Anny Musilové a Evy Novákové. Formát této jaksi moralistně koncipované, snad až “překoncipované” výstavy nicméně vlastní výpověď umělců poněkud dusí a divák si na ně jen stěží příště vzpomene. Co je zásadní? Kurátorská intence, nebo vlastní díla? Avšak ani kdyby odpověď zněla, že hlavní je záměr kurátora, v tomto případě se nestalo, že by výstavě vdechl život. A to je to.

Zastavme se na moment u architektonického řešení a instalace prací, která je z velké části velmi tradiční. Jistě však zaujme způsob adjustace děl ve středním, největším výstavním sále, kde jsou jednotlivá díla připevněna na prostorovou kovovou konstrukci, jejímž autorem je Oldřich Morys. Umělec v ní vychází z vlastních výtvarných prací, a jak říká kurátorka Terezie Petišková, svým způsobem si přivlastňuje díla, která jsou v rámci této geometrické kompozice vystavena. Řešení je to působivé, nicméně mohlo by jít ještě dál. Instalace je určena k frontálnímu pohledu, částečně k procházení skrz konstrukci, čímž naznačuje (a u náznaku bohužel zůstává) jakési imerzivní prostředí, v němž divák těkavě vnímá jednotlivé práce, jako při nesoustředěném bloudění po internetu (opět podle výkladu Terezie Petiškové). Pokud chtěli kurátoři z velkého množství výstavního materiálu udělat devizu a vytvořit simulaci virtuálního prostoru zahlceného informacemi, pak to měli, vulgárně řečeno, udělat pořádně. Výsledná instalace je někde na půli cesty, což má za následek spíše dekorativní působení Morysovy architektury, a jak bylo řečeno výše, rozmělněnost významu jednotlivých prací.

Dá se říct, že nebezpečí takového vyznění hrozí tematickým výstavám obecně. Velký počet děl, přílišné rozpětí médií a věku autorů, vágní formulace, to jsou jen některá z úskalí obdobně pojatých výstav. Je pozoruhodné, že například vídeňská Kunsthalle, která tematické kurátorské projekty realizuje poměrně často, se se zmíněnými nástrahami vypořádává velmi dobře: jmenujme například nedávnou výstavu o strachu Salon der Angst nebo aktuální přehlídku o nicnedělání Neue Wege nichts zu tun. Zmíněné výstavy možná dopadly lépe, neboť byly kompaktnější: téma se netříštilo na několik podkategorií jako v případě Důstojnosti lidstva (válka, bezdomovectví, emigrace, kritika kapitalismu, aktivismus, dětství atd.), a snad především proto, že neměly onen zásadní politický podtext výroční, upomínkové akce, který z výstavy skoro automaticky činí ono rétorické gesto podobné bezzubému, ale nutnému projevu o lidských právech na půdě OSN.

Na mnohem vyšší úroveň výstavu nakonec posouvá doprovodný program a hlavně texty publikované v katalogu. Eseje k tématu důstojnosti z pera významných českých, rakouských a bosenských filozofů rozhodně stojí za přečtení, neboť prohlubují v samotné výstavě obsaženou kritiku neoliberalismu, kapitalismu a globalizace, a pomáhají jí překlenout její status památečního projektu.

______________________________________________________________

Blanka Frajerová se v Lidových novinách zaměřila na výstavu Bohumila Kubišty, kterou připravila ostravská Galerie výtvarného umění. Kurátor Karel Srp si za cíl vytýčil poukázat na Kubištovu jedinečnost uměleckou i povahovou, porovnat jeho díla s tvorbou současníků a najít přesah Kubištova výtvarného cítění do současnosti. Podle Frajerové je tato přehlídka „mimořádně silným zážitkem.“

Tomáš Pospiszyl se v Lidových novinách věnuje útoku na sochu Paula McCarthyho. Americký sochař na pařížském náměstí Vendôme vztyčil dvacetimetrovou zelenou nafukovací sochu pojmenovanou strom, která ovšem připomíná oblíbený McCarthyho námět – anální kolík. Skupina neznámých mužů ovšem před pár dny přeřízla lana, která objekt kotvila k zemi, následně byla socha vyfouknuta. Ač se pařížské vedení za McCarthyho postavilo, umělec si nepřeje, aby dvojsmyslné dílo bylo znovu nafouknuto. „Zřejmě dospěl k názoru, že už svůj účel splnilo,“ píše Pospiszyl.

Páteční příloha Lidovek pak přináší rozhovor s architektem Josefem Pleskotem. Letošní laureát ocenění Architekt roku hovoří například o studiu za totality, duši Litomyšle a Ostravy, byrokracii, či o tom, proč je Praha z pozice současné světové architektury periferií.

Laureátkou 19. ročníka Ceny Oskára Čepana sa stala Jana Kapelová. Na výstave finalistov sa predstavila s dielom Čakanie na materiál, ktoré vytvorila v spolupráci so svojim otcom Jánom Kapelom. Slávnostnému vyhláseniu ceny predchádzala komentovaná prehliadka výstavy finalistov v Novej synagóge / Kunsthalle Žilina. Ďalšími finalistami boli Martin Kochan, Jaroslav Kyša a Matěj Smetana. Porota zohľadnila pri výbere finalistu aj celkovú tvorbu autora. Slávnostným vyčerom, ktorý sa konal na Stanici Záriečie v Žiline, sprevádzali Ingrid Hrubaničová a Ľubomír Burger. Do dramaturgie večera invenčne vstúpil predseda poroty Áron Fenyvesi (Trafo Grallery / HU), ktorý mal svoj prejav v rodnom jazyku, z ktorého live prekladala galeristka Gabriela Kisová.

Galéria Jána Koniarka v Trnave / Kopplova vila – Zelený kríčok 3 / Synagóga – Centrum súčasného umenia – Halenárska 2 / Trnava

Komorou nominovaný Ladislav Lábus získal Cenu Ministerstva kultury za architekturu / Česká komora architektury / Praha / 24. 10. 2014

23. října 2014 proběhl slavnostní ceremoniál předávání cen Ministerstva kultury České republiky. Cenu za architekturu získal architekt a děkan Fakulty architektury ČVUT Ladislav Lábus, kterého v květnu nominovala Česká komora architektů (ČKA). Nejvyšší profesní organizace sdružující více jak 4000 architektů v odůvodnění své nominace mimo jiné uvedla, že Ladislav Lábus je jednou z nejvýraznějších žijících legend české architektury.

Ve svém doporučení ČKA vyzdvihla nejen kvalitní tvorbu tohoto význačného architekta, ale i jeho soustavnou pedagogickou činnost a pevnost názorů, která mu mezi kolegy zajišťuje neochvějnou autoritu. V úvodu své nominace pak Komora přímo uvádí: „Architekt Ladislav Lábus je jednou z nejvýraznějších žijících legend české architektury. Je znám svým hloubavým a citlivým přístupem, který je zároveň pevný jak skála. V době přelétavých a pomíjivých gest, které jsou tolik typické pro současné období tekuté modernity, včetně povrchního kopírování vnějších znaků a přebujelou snahou upoutat na sebe již tolik unavenou pozornost diváků, si Ladislav Lábus jde pevně svou vlastní cestou.“

Pevnost názoru se projevuje i v samotné tvorbě Ladislava Lábuse. Jejím nejvíce charakteristickým rysem je nadčasovost, o níž se snaží každý architekt, ale vykročí k ní jen málokdo. Každý prvek díla nachází své opodstatnění a podporuje promyšlenou ideu celku. Ladislav Lábus zkrátka zcela „záměrně sleduje vyšší hodnoty a cíle, než jen zajištění střechy nad hlavou. Právě svými zvýšenými nároky na pomalou a pečlivou přípravu stavby staví hodnotu svých staveb na trvanlivosti a stálých hodnotách, které tak snadno nepodléhají aktuálnímu vkusu,“ uvádí dále ČKA ve své nominaci.

Architekturu totiž nestačí jen dělat, ale především ji myslet. A to jedna ze zásad, kterou v rámci svého ateliéru na Fakultě architektury ČVUT předává svým studentům. Jeho podstatná úloha v pedagogické sféře je od letošního roku ještě více posílena působením v roli děkana. V Bulletinu ČKA 01/2014, který byl zaměřen na téma vzdělávání, vyšel s architektem Lábusem zajímavý rozhovor nejen o jeho akademických zkušenostech. On-line je dostupný ZDE (strana 46).

Česká komora architektů si osobnosti Ladislava Lábuse cení natolik, že jej v minulosti podpořila také návrhem nominace na velmi prestižní čestné členství Amerického institutu architektů (AIA – The American Institute of Architects). Čestný titul pak na základě doporučení Komory získal. Více informací ZDE.

Ladislav LÁBUS (*1951)

Mezi nejznámější realizace patří např. bytové stavby – vily ve Vonoklasech (1998), v Roudnici nad Labem (2001) a v Nespekách (2008). Svůj citlivý přístup k minulosti uplatňuje v rekonstrukcích historických staveb (např. palác Langhans ve Vodičkově ulici v Praze, 2002, či rekonstrukce Paličkovy vily v Praze, 2003). Za neméně významnou stavbu je považována konverze tří původních domů na hotel Karlov v Benešově (2009), která byla za Českou republiku nominována na Mies van der Rohe Award 2011.

Plné znění odůvodnění nominace ČKA naleznete ZDE.

Ministerstvo kultury neuznalo kvality nádraží v Havířově, které vyzdvihují přední odborníci / Česká komora architektů / Praha / 22. 10. 2014

Kvality nádraží v havířově vyzdvihují přední odborníci, ministerstvo kultury je však neuznalo

Soustavná podpora, kterou havířovskému nádraží projevuje nejen Česká komora architektů (ČKA), ale i další odborníci a význačné osobnosti, zůstala u Ministerstva kultury bohužel bez odezvy. To ve svém rozhodnutí, v němž nevyhovělo podnětu ČKA na prohlášení komplexu kulturní památkou, uvádí, že stavba nikterak nepřevyšuje produkci své doby. Kvality této dopravní stavby přitom v nedávné době stvrdila celá řada odborníků.

Česká komora architektů se v červnu 2014 připojila k podnětu architekta a historika Ondřeje Beneše, architekta Luďka Jasioka a k dlouhodobým snahám občanského sdružení Důl architektury a podala podnět na Ministerstvo kultury ve věci prohlášení vlakového nádraží kulturní památkou. Nově zpracované materiály, které pojednávají o výlučnosti bruselského stylu, dále obsahují dopravně-urbanistické studie a především odhalení autorství mimořádně cenné mozaiky umístěné v odbavovací hale, jež je nedílnou součástí díla, se opíraly o odborná stanoviska těch nejpovolanějších odborníků. Prokazatelné hodnoty objektu přiřkla i nová komise Národního památkového ústavu zaměřená na odkaz 20. století. Nádraží v neposlední řadě veřejně podpořily významné osobnosti, mezi které patří např. architekti Alena Šrámková, Emil Přikryl, Ladislav Lábus, Josef Pleskot či teoretikové architektury Rostislav Švácha, Zdeněk Lukeš, Benjamin Fragner či Oldřich Ševčík.

Vzhledem ke skutečnosti, že ČKA není účastníkem řízení, nebyla dosud oficiální cestou srozuměna s důvody, které vedly Ministerstvo kultury k tomu, aby jednu z nejzásadnějších staveb severní Moravy a jeden z nejskvělejších příkladů architektury bruselského stylu v rámci celé ČR, neprohlásilo za kulturní památku. Aby mohla Komora na tyto argumenty plně reagovat, podala dnes v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím žádost o zpřístupnění rozhodnutí Ministerstva kultury. ČKA nemá v tuto chvíli žádný způsob procesní či odborné ochrany proti rozhodnutí ministerstva, jelikož nemá postavení účastníka řízení. Stále však platí, že Česká komora architektů má zákonnou povinnost pečovat o stavební kulturu a kulturu utváření prostředí a spolupůsobit při ochraně veřejných zájmů v oblasti výstavby, architektury a územního plánování.

V tuto chvíli ČKA reaguje na výroky Ministerstva kultury, které jsou dostupné v médiích. Jedním z důvodů pro zamítnutí podnětu je např. tvrzení, že urbanistická a architektonická kvalita komplexu výrazně nepřevyšuje produkci své doby. ČKA již v minulosti upozorňovala na skutečnost, že bruselský styl je zcela specifické a velmi krátké období v historii české architektury. Dochovaných památek z této doby je opravdu velmi málo. Bez nadsázky by se daly spočítat na prstech jedné ruky (více se dozvíte např. ve studii Ondřeje Beneše a Oldřicha Ševčíka). Havířovské nádraží Komora považuje za jednoznačného, vynikajícího a nenahraditelného reprezentanta svého stylu a jako takový by měl být uchován pro další generace.

Neopodstatněně vyznívá i další argument, a sice že pozdější úpravy budovu velmi poškodily. Havířovské nádraží se naopak dochovalo v téměř nezměněné podobě, a to jak ve velkolepém celku, tak v detailech a integrální provázanosti architektury a umění, což z něj činí mimořádně cennou stavbu.

Ministerstvo také uvádí, že respektuje práva účastníků řízení nabytá v dobré víře a že prohlášením za kulturní památku by mohlo dojít ke zmaření jejich investice. To, že zmíněné rozhodnutí může mít za následek demolici stavby, jejíž význam hluboce překračuje daný region, však ministerstvo v úvahu překvapivě nezahrnulo. Ačkoliv by Ministerstvo kultury mělo být vrcholným výkonným i odborným orgánem, dle zatím dostupných zpráv ve svém rozhodnutí příliš odborně neargumentuje, neopírá se o názor specialistů, ale v zásadě jen opisuje vyjádření účastníků řízení. Svým rozhodnutím navíc neguje vyjádření a stanoviska odborníků, mimo jiné Národního památkového ústavu či České komory architektů. Toto jednání zcela popírá smysl a funkci státní památkové péče.

Cena Oskára Čepana 2014 / Jana Kapelová, Jaroslav Kyša, Martin Kochan, Matěj Smetana / Nová synagóga / kuntshalle Žilina / 16. 10. – 16. 11. 2014

Foto: Dalibor Adamus

Radiožurnál přináší rozhovor s architektem Ladislavem Lábusem. Děkan FA ČVUT a letošní laureát Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury hovoří o odpovědném plánování výstavby měst, zástavbě v Praze, developerech či o často zbytečném bourání starých budov (zde).

Terezie Petišková, ředitelka brněnského Domu umění, přibližuje v ČRo Brno výstavu Důstojnost lidstva…, společný výstavní projekt Vídně, Sarajeva a Brna ke stoletému výročí První světové války (zde).

Jiří Machalický se na stránkách Lidových novin věnuje výstavě Jana Pištěka v pražské Nové síni. Malíř prezentuje pod názvem Vzájemná přitažlivost nový cyklus obrazů, který vznikal během 24 víkendů. Jednotlivé obrazy představují uzavřené příběhy, výstava přesto podle Machalického tvoří celek, kdy „každá kapitola je příběhem, který určitým způsobem navazuje na předešlý.“

Václav Hnátek v Mf DNES hodnotí retrospektivní výstavu americko-kubánské umělkyně Any Mendiety. Přehlídka v Galerii Rudolfinum, vzniklá ve spolupráci s londýnskou Hayward Gallery, podle Hnátka úspěšně představuje Mendietu jako vlivnou postavu dějin umění. Hnátek oceňuje především zařazení dvou významných samostatných výstav, které se konaly ještě za autorčina života, a rozsáhlého archivu.

Pražská mutace Mf DNES přináší článek Mikuláše Myslbeka shrnující dění kolem galerie Mánes, z jejíhož aktuálního programu je patrná silně komerční orientaci správce galerie, Nadace českého výtvarného umění.

Výhlásenie víťaza 19. ročníka Ceny Oskára Čepana / Stanica Žilina-Záriečie / Žilina / 24. 10. 2014

Foto: Dalibor Adamus

Realita versus iluze se stala hlavním námětem výstavy Platónovo třetí oko. Kurátorka MeetFactory Karina Pfeiffer Kottová přinesla na českou scénu téma z antické filozofie, Platónovu jeskyni. Výstava poukazovala – v kontextu historické rekonstrukce a archeologie místa – na zaujetí altermodernou. Prostřednictvím konceptu, který zahrnoval jak české umělce, tak mladé umělce slovenské, německé, řecké a dánské, otevřela skoro až spektakulární hru reality a iluzí, která vznikla pod dikcí Platónova výkladu idejí. Hledání podstaty života. Zpochybnění toho, že realita, kterou vnímáme takovou, jaká je, může být jen stínohra, se stalo primárním naplněním této přehlídky.

Z porovnání s dalšími výstavními projekty Kariny Pfeiffer Kottové Opak je pravdou (2012) nebo nedávným projektem Cesta (2014, oba v MeetFactory v Praze) vyplývá, že poslední výstava se – na rozdíl od předchozích – nesoustředí výhradně jen na aktuální trendy v současném vizuálním umění, což považuji za přínosné. A to i přes to, že obě dřívější výstavy byly mezigenerační, mezinárodní a založené na konfrontaci etablovaných zahraničních umělců, kteří vystavovali kanonická díla v kontextu tvorby začínajících mladých českých umělců, čímž vznikaly konfrontace, jimiž se na české scéně mimo Karinu Pfeiffer Kottovou mnoho kurátorů nezabývá. Tomuto schématu se Platónovo třetí oko vymyká, neboť přineslo průřez tvorbou mladých umělců převážně žijících v Praze a Berlíně.

Výstava Platónovo třetí oko volně navazovala na dvě teorie. První vychází z vědeckého světa a přináší nám pohled harvardského specialisty na kognitivní a neurologické systémy. Ten přirovnává Platónovu jeskyni k lidské lebce, ze které není úniku. Naopak druhá teorie pochází ze světa ezoteriků a přináší možnost úniku, a to přes tzv. třetí oko. Toto pomyslné duchovní otevření je v současnosti často reflektováno i výtvarným uměním. Na výstavě jsou tak prezentovány obě polohy teorií na dílech devíti umělců.

Při vstupu do galerie zaujala velkoformátová socha Matyáše Chocholy, která působila jako parodie na archetyp antické hlavy, která také mohla být chápána jako autoportrét umělce. Chocholova tvorba je známá tím, že přináší vážná témata s příměsí parodie. Řada zde zastoupených děl však reflektovala spíše rekonstrukci paměti či archeologii místa. Roman Štětina poukazoval na alegorii jeskyně zrekonstruovaným geometrickým závěsem, který byl umístěn od šedesátých do osmdesátých let minulého století v stereoposluchárně budovy Československého rozhlasu v Plzni. Tento závěs sloužil k zakrytí reproduktorů a posluchači se tak pomyslně dívali do stínů přes abstraktní geometrické tvary. Štětinova rekonstrukce vycházela z dobové černobílé fotografie, která byla také vystavena, a upozorňovala tak na původnost abstraktních tvarů připomínajících stíny minulosti bez historických nánosů.

Další dílo vytvářející rekonstrukci historie pocházelo od slovenského umělce Jara Vargy. Ten vycházel z historie místa – konkrétně Milovic, které jsou bývalým vojenským prostorem. Autor pracoval s pamětí místa a do galerie přinesl nalezené předměty, které na místě dotvořil do podoby figur. Tímto poukázal na metaforu umělecké invence a přinesl do výstavního konceptu (ještě kromě Pavla Sterce) figurativní polohu. Sterec se zde prezentoval boxem, do kterého šlo vstoupit zezadu, čímž se divák pomyslně stal součástí pořadu Tabu na TV Nova. Box, připomínající kóji, do které vstupovali aktéři tohoto pořadu, sloužil i v galerijním prostředí k navození intimního anonymního místa. Příběh zde byl vyprávěn na příkladu fiktivní ženy, která prošla znásilněním a při vyprávění bylo slovo násilník nahrazeno laserovým paprskem. Dílo odkazovalo na esoterické a terapeutické možnosti současné společnosti, která psychické úrazy často bagatelizuje a nabízí pochybné spirituální očištění. Muzeální vitrína Alexandra Puškina prezentovala suť z vrtu studny, a to v oddělených skleněných vrstvách, které vytvářely dojem jakéhosi nadzemského materiálu. Vitrína pak jako objekt definovala v kontextu umění zájem o archeologii místa.

Naopak projekce německé umělkyně Annike Rixen byla založena na odhmotnění reality. Vycházela z povídky Předměty od Virginie Woolfové, kdy muž s nadějnou kariérou na procházce nachází sklíčko, které jej nasměřuje do světa imaginace. Vzdává se tak na pozadí hledání podstaty života „racionálních“ cílů. Dílo otevírá otázku, zda kariéra není jen iluzí. Tento metaforický příměr kam směřovat byl autorkou reflektován projekcí předmětů, které v galerii nebyly hmotně přítomné a tím pádem byl divák konfrontován jen s odrazem reality. Dánská umělkyně Kristine Roepstorff zas vytvořila spektakulární stínohru. Nejkrásnější objekt na výstavě, který vtahoval do říše fantazie a dětství. Návštěvník nevěděl, zda se dívat na objekt sám, či pozorovat stínohru na stěnách.

Další díla reflektovala samotné místo galerie. Německá umělkyně Sinta Werner vytvořila site-specific instalaci. Zhmotnila funkci eliptického výběru běžně využívanou v grafickém počítačovém programu Photoshop. Instalace však fungovala jen z jediného úhlu pohledu. Právě ono přiznání rozpadlé scény odkazovalo na iluzi, kterou realita může být. Naopak řecká umělkyně Iris Touliatou pracovala s momentem reinterpretace a archeologie galerie. Její dílo tvořilo určitou institucionální scénu, kdy autorka cílí na diváka, pracuje s místem a svým archivem. Tato přiznaná hra využívala předměty a situace, které vycházely z místa MeetFactory. Jako jediná na výstavě využívá inspiraci divadlem, scénou a uváděla diváka do hry iluzí.

Na příkladu předobrazů nedokonalé reality jako výkladu idejí se na výstavě demonstrovala umělcova svoboda a hledání východu z jeskyně v kontextu světa umění. Celá výstava tak navozovala dojem iluze a stávala se pomyslnou Platónovou jeskyní, a to v kontextu, kdy vnímáme svět umění jako iluzi, do které lze vstoupit a pak zas vystoupit, a je na každém z nás, jestli zůstaneme nepozměněni, či ne.

Výstava Platonovo třetí oko přinesla osobní zaujetí antickou filozofií. Oproti dřívějším kurátorským koncepcím Kariny Pfeiffer Kottové byl projekt více odvážnější, a to nejen subjektivním výběrem tématu, ale také celkovou jednoznačností kurátorského klíče – tedy Platónovy filozofie. Jediné, co by se jí dalo v rámci uchování čistoty kurátorského konceptu vyčíst, je právě použití rekonstrukce paměti. Ta podle mého názoru úplně do konceptu výkladu idejí nepatří. Platónova jeskyně poukazuje především na recepci světa subjektem, jehož vnímání bude vždy fragmentární oproti objektivní realitě. Pokud by se tak výstava držela jen výkladu reality, byla by méně tematicky roztříštěná do dalších rovin – konkrétně mám na mysli archeologii místa (Roman Štětina, Jaro Varga, Iris Touliatou). Současně je téma navracení se k minulosti na české scéně v poslední době používané poměrně často. Dokazují to výstavy z poslední doby – Obrazy a předobrazy (2013, GHMP, kurátor: Karel Císař), Vzpomínky na budoucnost II (2014, Dům pánů z Kunštátu v Brně, kurátor: Jan Zálešák), Kruhové zříceniny (2014, MeetFactory, kurátor: Jean-Marc Avrilla), Rekonstrukce (2014, Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, kurátorky z FUD UJEP v Ústí nad Labem). Otázkou zůstává, zda je takováto volba témat „vyššího tématu“, které je třeba aktuálně zpracovat, nutná a zda pouze neposkytuje kurátorům vhodnou berličku k jejich projektům.

______________________________________________________________

Platónovo třetí oko / kurátorka: Karina Pfeiffer Kottová / MeetFactory / Praha / 11. 9. – 26. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček

Udílení cen Ministerstva kultury, Cena Oskára Čepana 2014, výstava This Place v DOXu, veletrh FIAC a nová budova Nadace Louise Vuittona v Paříži, Nová galerie v Praze.

1/ Udílení cen Ministerstva kultury

Ve čtvrtek 23. října proběhl v Malé dvoraně Veletržního paláce v Praze slavnostní ceremoniál udílení státních cen a cen Ministerstva kultury za rok 2014. Architekt a děkan FA ČVUT Ladislav Lábus se stal laureátem ceny v oblasti architektury nejen za celoživotní přínos, ale také za veřejné a odborné angažmá. V oblasti výtvarného umění byl za celoživotní dílo oceněn sochař Stanislav Kolíbal (zde).

2/ Cena Oskára Čepana 2014

Laureátkou 19. ročníku Ceny Oskára Čepana se stala Jana Kapelová. Na výstavě čtyř finalistů, jež probíhá v Nové Synagoze/Kunsthalle Žilina, představila dílo Čakanie na materiál, ve kterém reflektuje typický středoevropský fenomén DIY (“do it yourself”). Odborná porota ve složení Áron Fenyvesi (HU), Piotr Stasiowski (PL), Jiří Ptáček (CZ), Michal Murin (SK) a Mira Keratová (SK) hodnotila letošní ročník jako velmi vyrovnaný a vítězku vybrala nejen na základě finálové prezentace, ale i dosavadního portfolia (zde).

3/ Výstava This Place v DOXu

Centrum současného umění DOX hostí výstavu This Place, kde světově uznávaní fotografové prezentují svůj pohled na současný Izrael. Iniciátorem projektu je Frédéric Brenner, který v roce 2006 pozval ke spolupráci jedenáct kolegů (Wendy Ewald, Martin Kollar, Josef Koudelka, Jungjin Lee, Gilles Peress, Fazal Sheikh, Stephen Shore, Rosalind Solomon, Thomas Struth, Jeff Wall, Nick Waplington), aby společně vytvořili mnohovrstevnatý portrét místa (zde, debata s fotografy zde).

4/ Veletrh FIAC a nová budova Nadace Louise Vuittona v Paříži

Od 23. do 26. října proběhl v Paříži veletrh současného umění FIAC, kde prezentovalo 191 galerií z 26 zemí světa díla více než 3000 umělců. Z našich umělců byli zastoupeni Zbyněk Baladrán a Eva Koťátková, české galerie se veletrhu neúčastnily (zde). Během FIACu byla také otevřena nová budova Nadace Louise Vuittona, jež bude sloužit výstavám současného umění, kterou navrhl Frank Gehry (zde).

5/ Nová galerie v Praze

V Praze na Vinohradech vznikla galerie současného umění, jež nese název Nová galerie. Její zakladatelkou a kurátorkou je Nina Hedwic. Galerie zahájila provoz výstavou Start, kde vystavují Jiří David, Jan Knap, Lukáš Rittstein, Martin Mainer, František Matoušek, Jakub Špaňhel a Adam Štech (zde a zde).

Sérii rozhovorů s představiteli vídeňských kulturních organizací uvádíme rozhovorem s Alexandrou Grausam, ředitelkou das weisse haus, neziskové organizace a výstavního prostoru pro mladé současné umění založeného Alexandrou Grausam a Elsy Lahner ve Vídni v roce 2007. Vedle výstav nabízí das weisse haus bohatý doprovodný program sestávající z promítání, workshopů, přednášek a diskusí. V roce 2013 vznikl v rámci téže organizace projekt studio das weisse haus, rezidenční program pro lokální i zahraniční umělce, kurátory, teoretiky a kritiky. Jednou z hlavních charakteristik obou projektů je krátkodobé užívání prázdných, většinou veřejných budov ve Vídni.

Lionel Favre / Geigergasse 5-9 / Vídeň / foto: eSeL.at

Jaká byla vaše počáteční motivace založit das weisse haus a jak se to vyvinulo? Jsou vaše hlavní cíle stále stejné?

Na úvod bych chtěla říct, že naše počáteční představy o tom, kam až se náš projekt může vyvinout, byly velmi naivní, nicméně ve výsledku jsme se za poslední tři roky dostali ještě mnohem dál. Chtěli jsme vytvořit prostor pro mladé umělce, studenty nebo čerstvé absolventy, s nimiž ještě žádná komerční galerie nenavázala intenzivní spolupráci. Zároveň jsme das weisse haus chtěli odlišit od ostatních alternativních výstavních prostorů… V tomto směru jsme měli tak trochu štěstí, protože několik podobných organizací v té době ukončilo činnost.

Nicméně ten hlavní koncept, který odlišuje das weisse haus od dalších sdružení dnes – tím myslím fakt, že se stále stěhujeme z jedné budovy do druhé a že využíváme prostory, které původně nebyly určeny k prezentaci umění – byl původně jen vedlejším prvkem. Původně jsme chtěli mít určitou základnu a vedle toho realizovat “satelitní” výstavy jinde, na zvláštních, zajímavých místech. Protože jsme ale první prostory ztratili relativně brzy, stala se myšlenka využívat různé prázdné budovy jedním z našich hlavních znaků. Co se rovněž změnilo poměrně záhy, byl náš záměr vystavovat pouze mladé umělce – postupně jsme je začali doplňovat umělci etablovanějšími.

V průběhu těch sedmi let se obecně událo mnoho změn. Das weisse haus velmi vyrostl, co se týče jeho aparátu i programu. Založili jsme rezidenční program, navázali spolupráci s dalšími institucemi, uměleckými školami a festivaly a více jsme se otevřeli mediálnímu umění. Celkem vzato byla organizace i naše aktivity z počátku mnohem přehlednější. Náš hlavní cíl – podporovat mladé umělce – zůstal nezměněn, ale začínám si klást spoustu otázek… Děláme stále jednu výstavu za druhou, připomíná to takřka pásovou výrobu. Má to ještě stále smysl? Je to udržitelné? Ráda bych velmi důkladně rozvíjela obsah a koncept výstav, dala umělcům více času rozvinout jejich projekty a mám radost, když nastanou podmínky, za nichž je to možné, nicméně ne vždy nám okolnosti přejí…

Takže bys uvítala, kdyby bylo možné vnést do programu větší stabilitu, kdyby nebylo vždy nutné ho koncipovat spontánně? Cítíš se v tomto smyslu pod tlakem ze strany poskytovatelů dotací, kteří vyžadují stále intenzivnější produkci?

Myslím, že na sebe ten tlak částečně vyvíjím sama, vůbec nejde jen o poskytovatele dotací. Pokud chceme získávat a čerpat granty, pak toho zkrátka musíme i hodně zrealizovat a být flexibilní.

Co se týče spontánnosti, ta vždycky byla naopak součástí toho, čím das weisse haus je… Nicméně dnes je to spontánnost takřka umělá, a proto se ptám, zda je možné tento rytmus po sedmi letech ještě udržet. A samozřejmě, jak říkám, bylo by skvělé mít více prostoru, pracovat na obsahu, zabývat se teorií, publikovat dobré katalogy, dále rozpracovat kvalitní program přednášek a debat… To všechno bych ráda rozvinula, ačkoli by k tomu zřejmě bylo potřeba posílit tým.

Instalace Alberta Weise v Argentinierstrasse 11 / Vídeň / foto: eSeL.at

Existují ovšem důvody, které mi tak jako tak nedovolují plánovat velmi dlouho dopředu. Jde zejména o to, že nikdy nemám jistotu, jestli najdeme nové prostory a jaký budeme mít rozpočet. Jsem ráda, že si nyní můžeme být relativně jistí, že budeme moci na nynějším místě po nějakou dobu zůstat, což nám umožňuje pozvat kurátory a začít připravovat výstavy na rok 2015 a 2016.

Současně si ale myslím, že pracovat spontánně a vyzvat například umělce, aby během šesti týdnů připravil samostatnou výstavu, má úplně jinou dynamiku, která vůbec nemusí být špatná. Je to velká výzva, především pro mladého umělce, ale pokud má čas a je motivovaný, může to být skvělé. Taky jsem ráda, že máme možnost spontánně realizovat projekty s našimi rezidenty přímo během jejich pobytu nebo krátce po něm. V jistém ohledu je to tedy i výhoda, když uvážíme, že v jiných, stabilně fungujících organizacích se neplánovaně nic dít nemůže.

Různé budovy, v nichž das weisse haus sídlí (nebo sídlil), jako je škola, továrna či finanční úřad, jsou obvykle poskytovány velkými developerskými firmami. Jak obtížné bylo získat důvěru a podporu těchto partnerů?

V posledních letech jsme měli velké štěstí, že jsme vždycky získali prostory od téže firmy, BIG. Bylo by velmi těžké začít si budovat důvěru jiných majitelů úplně od píky. Když jsme na začátku přišli o první prostor, bylo to velmi vyčerpávající a často ponižující obvolávat všechny developerské firmy, kde nám nikdo nevěnoval pozornost. V BIG byla v té době jedna velmi silná osobnost, která nás podporovala a díky níž jsme od této firmy nakonec získali naše druhé sídlo. Takže bych rozhodně neřekla, že Vídeň je země zaslíbená, kde oduševnělí majitelé nemovitostí rostou jako houby po dešti. Že jsme našli podporovatele, který nám umožňuje realizovat náš program, je spíš velké štěstí.

Das weisse haus nechce být označován jako “offspace”. Jak tomu pojmu rozumíš a čím se das weisse haus liší?

Pro mě je offspace něco velmi dočasného, bez vlastností, které by ho charakterizovaly jako instituci. Od offspace bych neočekávala pravidelné otvírací hodiny, propracovaný dvojjazyčný web, pravidelnou publikační činnost nebo důkladný archiv. Offspacy jsou obvykle vedeny umělci či kurátory, kteří to považují za svou vedlejší aktivitu, do níž neinvestují veškerý čas. Nicméně tato “nestabilita” samozřejmě nemá co dělat s kvalitou.

Das weisse haus raději definuji pomocí obecnějšího pojmu “alternativní výstavní prostor”. Od začátku jsme prohlašovali – právě s velkou mírou naivity – “my nejsme offspace, my jsme instituce” a usilovně jsme pracovali na aspektech, které tomu odpovídají: na pravidelnosti programu a otvíracích hodin, na PR a určitých komunikačních standardech. Moje požadavky se někdy mohou zdát až puntičkářské, ale to je to, co dělá das weisse haus výstavním prostorem se silně institucionálním charakterem. Velmi mi záleží na formálních záležitostech, zdvořilosti a vystupování. Myslím, že to všechno nás odlišuje od offspaců, které mají často mnohem ležérnější image.

Jahresgabenausstellung / Kriehubergasse 24-26 / Vídeň / foto: eSeL.at

Jak bys popsala hierarchii vídeňských institucí a pozici das weisse haus v ní?

Nejvlivnějšími institucemi ve Vídni jsou určitě muzea, neboť nakupují umění do svých sbírek a jako jediné mají relativně stabilní rozpočet. Pak jsou tu komerční galerie, které jsou svým způsobem závislé na akvizicích muzeí a sběratelů. Velkou roli hrají také umělecké školy a festivaly jako sound:frame či paraflows, které se konají jen jednou ročně, ale mají velký význam. A samozřejmě je tu mnoho alternativních výstavních prostor a projektů. Řekla bych, že das weisse haus proplouvá někde mezi tím. Má velmi nestabilní, ale také stabilní, konstruované komponenty…

Jste příliš daleko od offspaců, ale stále příliš daleko od velkých institucí…        

Přesně tak. Das weisse haus určitě není vnímán jako konkurence ze strany muzeí. Co se týče vnímání v rámci scény, myslím, že das weisse haus má ve Vídni podobnou pozici jako Kunstraum Niederoesterreich nebo Kunsthalle Exnergasse, i když obě jmenované jsou pevněji ukotvené. Kunstraum Niederoesterreich je podporován regionem Dolního Rakouska a Kunsthalle Exnergasse těží z napojení na komplex WUK, v němž sídlí. Neexistuje vlastně žádný termín pro definování těchto organizací – používám sice “alternativní výstavní prostor”, ale není to přesné a v případě Kunstraum Niederoesterreich to neplatí vůbec.

Nedávno jsme začali spolupracovat a realizovali jsme společně jeden projekt, což bylo skvělé a myslím, že dohromady můžeme velmi posílit naše postavení. Rozhodně mezi námi nevnímám žádnou soutěživost.

Co ti chybí na vídeňské umělecké scéně a co na druhou stranu oceňuješ?

Myslím, že ve Vídni, a to i mimo svět umění, stále přežívá stereotyp, kdy lidem záleží pouze na nich samých a jejich organizacích a nepřemýšlí velmi o tom společném. Moc bych ocenila, kdyby mezi sebou instituce více spolupracovaly, aby bylo možné dát věci více do pohybu. Věřím ale, že se to pomalu mění a že instituce začínají chápat, že je třeba se vzájemně podporovat.

Také myslím, že je ve Vídni stále mnoho prostoru pro nové projekty a organizace. Je velmi intenzivně reflektováno, když se objeví něco nového, například PARKFAIR nebo Parallel jako umělecké přehlídky probíhající souběžně s VIENNAFAIR. To stejné se ovšem děje, když nějaká instituce, jako například Generali Foundation, prostě odejde. Vznikne jakási mezera, kterou nemá co zaplnit. Myslím, že aby se Vídeň stala významným uměleckým centrem, má ještě hodně co dělat.

Alexandra Grausam / foto: Markus Taxacher

Na druhou stranu, Vídeň je stále vnímána jako jakési uzavřené, zaprášené město Sigmunda Freuda, což je poněkud zavádějící. Vídeň má jistě co nabídnout. Velmi si cením projektů jako je curated by_vienna organizované departure, kdy jsou zahraniční kurátoři pozváni do Vídně, aby realizovali výstavy v místních komerčních galeriích. To je zásadní projekt, neboť kurátoři současně poznají rakouské umělce a mohou je potom představit v zahraničí.

Nedávno jste vyhlásili otevřenou výzvu pro umělce, kteří se v rámci ní mohli hlásit do výstavního programu das weisse haus pro rok 2015 a 2016. Jaké dojmy jsi měla z přihlášek, které jste dostali?

Právě procházím více než 300 přihlášek a mohu říct, že je několik trendů, které se v nich často opakují. Zaprvé mám pocit, že umělci jsou dnes zahlcení technickými možnostmi, které lze velmi snadno použít, což vede k tomu, že výsledky jsou velmi často zkrátka povrchní. Chybí mi soustředění na jedno médium či technologii, vůle dostat se hlouběji. Jsem ráda, když objevím někoho, kdo se věnuje jednomu úzce vymezenému tématu a dopodrobna ho rozebere, nebo když někdo prohlásí, že chce pouze malovat nebo pouze kreslit. Zažíváme tento nedostatek obeznámenosti i v praxi, když instalujeme výstavu a umělci nejsou schopni ani říct, jaký druh technického zařízení přesně potřebují, nebo jaký má jejich video formát.

Co mi také chybí, je schopnost vyjádřit se k uměleckému dílu. Formulace v portfoliích jsou často pouze popisné a neříkají proč dílo vzniklo. Mnoho uměleckých děl se zdá být úplně vyčpělých – násadu na koště opřenou v rohu místnosti jsme viděli už tisíckrát. Pokud chybí “proč” vytvořit takové dílo znovu, pak není důvod ho znovu vystavit.

Také bych si přála více odvahy v tvorbě a více zdvořilosti v komunikaci. Možná to všechno zní pouze kriticky, ale tak to je. Nicméně samozřejmě jsem našla i několik velmi zajímavých umělců, kteří mě opravdu fascinují, a těším se, že spolu brzy začneme pracovat na nových projektech…

______________________________________________________________

Alexandra Grausam (*1973, Vídeň) vystudovala dějiny umění na vídeňské univerzitě a restaurátorství na Akademii výtvarných umění ve Vídni a na technické univerzitě v Mnichově. Pracovala v městské galerii Lenbachhaus v Mnichově a strávila tři roky v Amsterdamu, kde sbírala zkušenosti v různých uměleckých institucích. V roce 2007 založila spolu s Elsy Lahner ve Vídni das weisse haus, který od roku 2011 samostatně vede. Je rovněž ředitelkou rezidenčního programu pro mezinárodní a lokální umělce, kurátory, teoretiky a kritiky s názvem studio das weisse haus, který při organizaci das weisse haus funguje od roku 2013. Provozuje vlastní restaurátorský ateliér, jedním z jejich klientů je rakouská nadace a sbírka Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21).

______________________________________________________________

ENGLISH VERSION