Milan Perič: Luther’s Army / kurátoři: Helena Fenclová, Petr Vaňous / Galerie Klatovy Klenová: Galerie U Bílého jednorožce / Klatovy / 7. 9. – 2. 11. 2014

foto: archiv Petra Vaňouse

Daniela Drtinová v DVTV připravila pozoruhodný rozhovor s fotografem Josefem Koudelkou o jeho cyklu Wall, který je součástí výstavy This Place v DOXu (zde). Výstavě se také věnoval Josef Chuchma v Jasné řeči na ČT, kam si k diskusi pozval kurátora Michala Nanoru a fotografa a teoretika Vladimíra Birguse (zde).

Výstavu Josefa Führicha, kterou připravila Národní galerie, zhodnotil v Právu Peter Kováč. Podle něj výstava „působí dosti nudně, takřka bez výtvarného nápadu, který by vedl současného diváka k pochopení malířova světa.“ Mnohem více se povedl katalog, který kvalitou výstavu značně převyšuje.

Designérka Lucie Koldová, která byla jednou z výrazných postav bruselského Design September, odpovídala v Právu na otázky Kateřina Farné. Mluvila např. o své bilanční výstavě v Bruselu, kde shrnula posledních deset let své tvorby.

Norský ilustrátor Bjorn Rune Lie a jeho nakladatel Svein Størksen, kteří přijeli do ČR představit knihu Lyžníci z Plískanic, jejíž českou verzi vydává Baobab, v rozhovoru pro Lidové noviny mluvili o vzniku ilustrací nebo např. o rozdílech v knižních trzích v rámci Evropy.

Josef Rauvolf v LN představuje sborník Magorova konference, který vzešel z dvoudenního věnovaného životu a dílu Ivana Martina Jirouse konaného dva roky po jeho smrti. Jirousovým kunsthistorickým textům se ve sborníku věnují Pavla Pečinková a Magdalena Juříková.

Anketní otázky LN ohledně laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého a role současného umění ve společnosti zodpověděl zpěvák Oto Klempíř. Umění je podle něj „komunikačním názorem“.

Bilance 26. Bienále Brno 2014 / Moravská aglerie v Brně / Brno / 26. 10. 2014

Bienále Brno 2014

19. 6. – 26. 10. 2014

Moravská galerie v Brně

Pražákův palác, Husova 18

Místodržitelský palác, Moravské nám. 1a

Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14

www.moravska-galerie.cz

www.bienalebrno.org

Mezinárodní bienále grafického designu Brno se již více jak padesát let snaží reflektovat dění a proměny grafického designu a vizuální kultury. Řadí se mezi nejstarší a nejvýznamnější akce svého druhu na světě. Celkový počet návštěvníků již 26. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2014 dosáhl rekordních 39 618 vstupů, což znamená navýšení téměř o devět tisíc oproti minulému ročníku (30 762 vstupů). Toto číslo přitom zahrnuje pouze vstupy na hlavní bienálové výstavy ve třech budovách Moravské galerie v Brně, sympozium, doprovodné programy a OFF Program. Započteny nejsou návštěvníci souvisejících výstav probíhajících v Univerzitním kině Scala, Hvězdárně a planetáriu Brno a doprovodné akce v rámci seriálu Meet Czech Design.

Průběh Bienále Brno 2014 hodnotí ve svém vyjádření ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press a tým externích kurátorů:

„26. ročník mezinárodního bienále grafického designu Brno byl výjimečný hned v několika ohledech. Poprvé mělo bienále zastřešující téma (grafický design, vzdělávání a školy), nově také za jeho vznikem stál tým externích kurátorů ve složení Tomáš Celizna, Adam Macháček a Radim Peško. Počet vstupů přesáhl 39 tisíc, čímž byl minulý ročník překročen o více jak o osm tisíc diváků a navýšen téměř o čtvrtinu! Zvýšila se především návštěvnost škol a studentů. To potvrdilo správnost záměru poprvé rozšířit program bienále o tzv. OFF Program a další doprovodné akce, které probíhaly po celou dobu jeho konání. Také ohlasy ze zahraničí byly výraznější než v minulých letech. V několika prestižních mezinárodních magazínech vyšly rozsáhlé články o Bienále Brno 2014, workshopů, komentovaných prohlídek a přednášek se účastnili mnohdy celé autobusy zahraničních zájemců o design. Bienále se tak stalo živou akcí s mezinárodním přesahem, místem setkávání, odborných diskuzí i prostředkem pro vzdělávání.“

Jan Press, ředitel Moravské galerie v Brně

„Letošní ročník byl pro bienále zlomový v tom, že měl téma, které spojilo všechny jeho součásti. Nerozdělil grafický design na knihy a plakáty, ale snažil se dotknout toho, proč a jak vzniká, nabídnout historii i současnost metod, ukázat jak se učí – ať už formou výstav, diskuzí nebo workshopů. Téma bienále se promítlo jak do vlastního obsahu tohoto ročníku, tak do výběrů spolupracovníků, kteří se na jeho přípravách podíleli. Některé z výstav zpracovali, na základě zadání, čerství absolventi škol grafického designu, další vznikly přímo v úzké spolupráci se školami ze Švýcarska, Portugalska, Estonska a České republiky. Bienále se tedy pro ně stalo první velkou samostatnou zakázkou a zkušeností.

Mimořádný ohlas zaznamenal OFF Program – nová součást bienále, kterou se díky vůli Moravské galerie povedlo společně zrealizovat. Prostor fungoval na základě otevřené výzvy a poskytl místo všem, kteří měli zájem k programu bienále přispět. Jednotliví autoři uspořádali řadu živých akcí – workshopů, diskuzí, přednášek, či komentovaných prohlídek, jejichž společným jmenovatelem byl grafický design. Tato svým způsobem „paralelní škola“ propojila stovky účastníků z celého světa a domácí scény, kteří se chtěli něco naučit od sebe navzájem. OFF Program vytvořil rozmanitou protiváhu „oficiálním“ kurátorským počinům a pro bienále je příslibem do budoucna.

Přínosem letošního ročníku je i projekt tzv. „Studovny“, který se zabýval významem knižních referencí v rozvoji designérské praxe. Kolekce knih z této výstavy bude veřejně přístupná v nově vzniklé sekci knihovny Moravské galerie v Brně věnované výhradně grafickému designu. Zde budou k dispozici i záznamy přednášek předních světových i domácích designérů, umělců a teoretiků, které zazněly v rámci sympozia.

K celému bienále byl vydán rozsáhlý katalog ve zcela novém pojetí, dvě čísla bienálových novin obsahující rozhovory se světovými tvůrci a kniha pro děti. Mimo komentovaných prohlídek jednotlivých součástí bienále proběhla též řada edukativních akcí věnovaných dětem, studentům základních, středních a vysokých škol a seniorům. Povedlo se tím aktivovat vystavené exponáty a proměnit celek v interaktivní akci.

Bienále se svým 26. ročníkem stalo skutečnou mezinárodní akcí. Na jeho přípravách se podílelo více než 33 autorů ze 13 zemí, na OFF programu pak 58 autorů ze 13 zemí. Uskutečnilo se, mimo jiné, 22 výstav, 22 workshopů a 19 přednášek. Vystavenými pracemi bylo zastoupeno více než 60 škol z celého světa.

Velký zájem studentů a mladé generace celkově svědčí o tom, že grafický design vnímají jako součást svého života a že se stává, v jeho různých podobách, dílčí částí jejich identity.

Osobně náš velký dík patří nejen Moravské galerii, spolutvůrcům a kolegům, ale především všem návštěvníkům, bez nichž by toto společné snažení (i profese designéra) postrádalo smysl.“

Tomáš Celizna, Adam Macháček a Radim Peško, kurátoři 26. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2014

GEN 2:7-18 / Karlin Studios / Praha / 31. 10. – 30. 11. 2014

Vernisáž výstavy GEN 2:7-18 v Karlin studios proběhne v pátek 31/10/14 od 18hod.

Umělci: Dominik Gajarský (CZ), Jakub Jurásek (CZ), Tadeáš Kotrba (CZ), Šárka Koudelová (CZ), Michaela Mildorfová (CZ), Tamara Moyzes (SK/CZ), Michal Ormandik (SK), Eugenio Percossi (IT/CZ), Vojtěch Pollák (CZ), Roman Štětina (CZ), Mark Ther (CZ), Jiří Thýn (CZ), Yan Tomaszewski (PL/FR), Shlomi Yaffe (ISR/CZ)

Kurátoři: Caroline Krzyszton, Eugenio Percossi

Bůh stvořil Zahradu rajskou a jejím zahradníkem učinil člověka. V lidské představě nemůže být nebe nic jiného než zahrada, místo dokonalé harmonie, kde se rozvíjí tělo i duch. Zahrada je místem, kde se setkává civilizace a příroda, kde člověk dává přírodě řád podle svých potřeb a očekávání. Role zahrady je také důležitá pro proměnu lidské podstaty samotné. Zemědělství přimělo člověka efektivně upustit od nomádství a dovolilo tak rozvoj dnešní civilizace. Na první pohled se to může zdát jako protimluv, avšak není, protože dokonce i tam, kde je lidský život vzdálen fyzickému kontaktu se zahradou, se sounáležitost rychle navrací pokaždé, když jdeme na procházku new yorkským Central parkem, pařížským Bois de Boulogne nebo pražskou Stromovkou. Toto souznění je také symbolicky obnoveno v nákupu organických potravin na farmářských trzích. Vzhledem k tomu, že zahrada nikoho neděsí, je chráněna a chrání a není nebezpečná, agresivní příroda v ní nemá žádné místo: pouze harmonie. Přesto si je racionální člověk dobře vědom toho, že dokonalá harmonie neexistuje, jen nenaplnitelná touha jí dosáhnout. Dokonce i v Ráji měla zahrada naproti (jeho) slibům daleko k dokonalosti: byla v ní zaseta semínka neklidu vyjádřená pocitem osamělosti, pokušením a zakázaným ovocem.

Výstava potrvá do: 30. 11. 2014

Projekt vzniká ve spolupráci a za podpory ART FOR LIFE.

Karlin studios, Křižíkova 34, Praha 186 00

Martin Dašek / // / Galerie Lauby / Ostrava / 30. 10. – 7. 12. 2014

Galerie Lauby

Martin Dašek: //

30. 10. – 7. 12. 2014

vernisáž 30. 10. v 17:00

www.galerielauby.tumblr.com

Masarykovo náměstí 1

728 41 Ostrava

o/z: 00:00 – 24:00

Ačkoli většina procházejících nevěnuje kovové mříži, přepažující podloubí Ostravského muzea, významnější pozornost, její existence bezpochyby významně determinuje vnímání daného prostoru. Nejenže sugeruje jednopohledovost – tomu, kdo se dívá skrze její pravidelný rastr, umožňuje pouze čelní pohled – ale mimoděčně rozehrává i psychologickou rovinu vztahu, neboť prostor za ní se obrazně mění v celu a ten, kdo k ní „zvnějšku“ přichází, v dozorce.

Imperativ mříže je také výchozím bodem instalace // Martina Daška. Jejím smyslem je oslabit represivní roli kovové zábrany a umožnit divákovi zažít daný prostor jinak, z jiné perspektivy. Z betonářských sítí, jejichž struktura volně asociuje mříž, buduje napříč celým prostorem průchozí koridor, který stírá hranice mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Před návštěvníkem, který se odváží vstoupit, se tak otvírá množství dosud nepoznaných pohledů. V okamžiku, kdy jej celá obklopí, ale vědomě znejistí i jeho postavení a do té doby jasně vymezené úlohy „vězně“ a „věznitele“ splynou v jedinou. Tento konfúzní stav umocňují i perceptuální kvality Daškovy instalace. Množství za sebou vyskládaných kari sítí filtruje divákův pohled a realita, rozbitá četnými průhledy, se štěpí na fragmenty. Vytváří tunel, jehož stěny s pohybem návštěvníka rovněž ožívají.

Tomáš Knoflíček

Martin Dašek (* 1981, žije a pracuje v Praze a Rábech u Pardubic) absolvoval VŠUP v Praze – ateliér Prostorové tvorby Mariana Karla (2002-2008). Jeho tvorba rozvíjí principy postminimalismu. Zpravidla monumentální účin svých objektů a instalací vědomě oslabuje používáním materiálů jako je sníh, igelitová fólie, dřevo či mřížovina betonářské oceli. Daškovy environmentálně komponované zásahy charakterizuje ambivalentní hra vztahů mezi hmotou a prázdným prostorem. Jeho labyrinty, pasti či zábrany vybízejí diváka k intenzivnějšímu vnímání prostorových vztahů a otevírají nové cesty konfrontace člověka s jeho okolím. I proto své realizace často zasazuje veřejného prostoru (Miercurea Cuic/Rumunsko; Ulm/Německo; Linz/Rakousko, Valloire/Francie; Kiruna/Švédsko atd., v ČR pak například Ostrava a Opava). Autor se zúčastnil řady zahraničních a domácích výstav či sympozií, např. „White Noise, Black Worlds“, Miercurea Cuic – Zagreb – Vilnius (2014); „Sculptures Inside“, Ulm (2014); „Jedenáct“, Pardubice – Sokolov (2013-14); „In optima forma“, Ústí nad Labem (2011); „Kontejnery umění – Imitace míst“, Brno; „ART&POND aneb Objekty ve vodě a na vodě“, Klenová (2007); atd.

Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum

V priebehu nasledujúcich dvoch mesiacov do konca roku 2014 budú v rámci projektu Hosťujúci kritik na portáli Artalk.cz postupne publikované komentáre, kritiky a recenzie od slovenských a českých kunsthistorikov, umelcov a kurátorov (napr. Peter Megyeši, Ľudmila Kasaj Poláčková, Lýda Pribišová, Michal Stolárik, Ján Kralovič, Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Eliška Mazalanová, Klára Stolková, Ondřej Chrobák, Martin Vaněk, Silvia Šeborová…).

Komentáre budú mať jednu spoločnú tému, ktorou je mapovanie regionálnych galérií na Slovensku. Projekt Hosťujúci kritik má zámer predstaviť a kriticky zreflektovať aktuálnu situáciu a odbornú činnosť zbierkotvorných galérií na SR, ktoré zastupuje organizácia Rada galérii Slovenska (RGS). Projekt je zastrešený RGS s podporou Ministerstva kultúry SR a na jeho realizácii spolupracuje RGS ako s odborným partnerom s o.z. ARTALK, ktoré vedie odborný portál artalk.cz. Výstupom projektu budú už spomínané postupne uverejňované odborné recenzie – kritiky, v ktorých vybraní kritici a teoretici umenia zo SR a ČR priblížia profily jednotlivých galérii s odbornými kritikami na aktuálne prebiehajúce výstavy. Texty budú primárne určené kunsthistorikom a budú sa zaoberať nielen aktuálnymi výstavami, ale zhodnotia aj zbierkotvornú činnosť galérie, tématické zameranie jej celoročného výstavného programu, doprovodné programy, prezentácie na webe atď. Projekt „hosťujúceho kritika“ prinesie relevantnú umenovednú kritiku do regionálnych galérií. Reaguje na aktuálnu prax, kedy sa recenzie a kritiky výstavnej činnosti z praktických a pragmatických dôvodov obmedzujú na veľké centrá a mnohé z hodnotných výstavných počinov mimo centier ostávajú bez povšimnutia. Vybrané galérie sú členom Rady galérií Slovenska (SNG, VSG, SSG, TG atď.)

Súčasne popularizačno-propagačnú podporu projektu poskytne pravdepodobne spolupráca s týždenníkom Týžděn, v ktorom by mali byť súbežne uverejňované popularizačné recenzie o ponuke galérií pre verejnosť.

RGS je vrcholným odborným a koordinačným orgánom registrovaných galérií na SR, ktoré odborne budujú, spracovávajú, uchovávajú a zverejňujú trvalý zbierkový fond výtvarného umenia. Rada galérií Slovenska je dobrovoľným profesijným združením. Vznikla v roku 1990 ako samostatná právnická osoba. Jej členmi sú riaditelia a odborní pracovníci registrovaných galérií (museum of art) pôsobiacich na území Slovenska. Rada je vrcholným odborným a koordinačným orgánom galérií, ktoré odborne budujú, spracovávajú, uchovávajú a zverejňujú trvalý zbierkový fond výtvarného umenia. Participuje na tvorbe právnych noriem ovplyvňujúcich jednotlivé činnosti galérie, zastupuje záujmy svojich členov voči zriaďovateľom, podieľa sa na tvorbe koncepcií a stratégií v oblasti kultúry, na vzdelávaní odborných pracovníkov, zabezpečuje spoločné výstavné aktivity, propaguje činnosť galérií edičnou a propagačnou činnosťou, spolupracuje s partnerskými organizáciami.

Projekt zastrešuje Rada galérii Slovenska – predsedníčka RGS Renáta Niczová

koordinátorka projektu Katarína Baraníková

koordinátorky príspevkov Zuzana Janečková a Maja Štefančíková

Offcity architekti: Martin Beďatš / Divadlo 29 / Pardubice / 30. 10. 2014 v 19h

OFFCITY ARCHITEKTI

MARTIN BEĎATŠ

čtvrtek 30. října 2014 od 19.00 v Divadle 29 / Sv. Anežky České 29, Pardubice

V rámci první podzimní přednášky cyklu Offcity architekti, jehož společným jmenovatelem je v tomto roce téma rozvoje a plánování města a role městského architekta, se přesuneme poněkud dále na východ, a to do západoslovenského města Trenčín, geografického centra povážské nížiny. Nahlédneme tedy, jak se s městem pracuje u našich nejbližších sousedů, se kterými stále máme mnoho společného.

Martin Beďatš, host tohoto večera, byl členem architektonické kanceláře FoS (Fabrication of Space), se kterou se účastnil řady architektonických soutěží s dobrými výsledky včetně ocenění. Mnoho z nich bylo spjato právě s městem Trenčín, v němž Martin Beďatš od roku 2011 zastává pozici vedoucího Útvaru hlavního architekta. Během svého trenčínského působení se stal iniciátorem participačního urbanistického procesu TRENČÍN si TY, jehož předmětem bylo řešení propojení nábřeží s městem. Šlo o téměř tříletý komunikační proces s odbornou i laickou veřejností, v rámci něhož absolvovali zástupci města mnoho otevřených diskusí s odbornou veřejností, multidisciplinárně zacílené odborné semináře a konzultace, jakož i diskuse s laickou veřejností či průzkum veřejného mínění.

„Po všech těch absolvovaných diskusích vnímám dva základní pocity místních obyvatel. Zaprvé je to skepse a ztráta důvěry v to, že se v našem městě může něco pohnout k dobrému. Zadruhé je to však také jiskra určité oddanosti, která je k městu, kde žijí, stále poutá. Lidé si tu uvědomují, jaký má Trenčín potenciál, mají ho rádi a jsou k němu určitým způsobem připoutaní.“

Jaký byl výsledek zmiňovaného participačního procesu? Může být tento projekt inspirativní i pro Pardubice? Pojď s námi diskutovat i TY!

Vstupné: 50 Kč

Pořádá Offcity z. s. ve spolupráci s Divadlem 29 v rámci projektu OFFCITY 2014. Tento projekt je realizován za podpory Ministerstva kultury ČR, statutárního města Pardubice a Nadace české architektury.

www.offcity.cz / www.divadlo29.cz / www.trencinsity.sk

************************************************

PŘIPRAVUJEME

OFFCITY ARCHITEKTI

PAVEL JANŠTA

čtvrtek 13. listopadu 2014 od 19.00 v Divadle 29, Sv. Anežky České 29, Pardubice

Předposlední z letošního cyklu Offcity přednášek na téma rozvoje a plánování města poprvé nepřivítá architekta či osobu, která v městské struktuře zastává úřednický post, nýbrž politika, voleného zástupce, který napřímo tvoří a realizuje vize spjaté s rozvojem města. Pavel Janšta, 2. místostarosta sedmitisícového jihočeského města Vodňany, se před čtyřmi lety rozhodl zasáhnout do dění ve svém městě. Během jednoho volebního období se ve Vodňanech podařilo nemálo. Mimo jiné zde byla zdárně dotažena rekonstrukce sportovního areálu Blanice dle vítězného projektu architektonické soutěže od Edit! architektů nebo se podařilo změnit vizuální styl města. V neposlední řadě pak lesopark v Zátiší začal zažívat výraznou proměnu. Iniciace této proměny s názvem re:vodňany byla v roce 2012 oceněna prestižní cenou Grand Prix obce architektů za Architektonický design – drobnou architekturu či výtvarné dílo v architektuře. Může být malé město inspirací pro větší?

Zhodnotenie činnosti SNG v roku 2014 a plány na rok 2015

I. vyhodnotenie – voľný vstup 2014 (január – september)

V januári 2014 roku Slovenská národná galéria vďaka spolupráci so spoločnosťou J&T Banka zaviedla voľné vstupné na všetky výstavy a expozície v Bratislave a v Pezinku. Tento, v našom prostredí novátorský, krok nadviazal na voľné nedele a britskú prax sprístupňovania umenia. V rovnakom duchu umožniť čo najjednoduchší prístup k umeniu a informáciám o ňom, zaviedla SNG tiež bezpoplatkový vstup do Knižnice a do Archívu výtvarného umenia SNG. Výsledky návštevnosti a porovnanie s predchádzajúcim rokom naše predpoklady potvrdili. Neobmedzený prístup k umeniu návštevníci nielen oceňujú, ale aj hojne využívajú. Vyjadrené v číslach, zvýšenie návštevnosti v každom mesiaci, bolo väčšie ako 100% oproti minulému roku. Povedané ľudskou rečou –Pnávštevník už nebýva na výstave osamelým pútnikom a pri niektorých výstavách, ako bol napr. Impresionizmus.sk, si zvykáme na „tlačenicu“spred obrazmi.

Poznámka: Každý návštevník výstavy a expozície dostal vstupenku a bol zaevidovaný. Vyčíslenie nezahŕňa sprievodné akcie a programy. Návštevnosť za jún neuvádzame, nakoľko bola SNG Bratislava v tomto období pre verejnosť uzatvorená. Porovnanie návštevnosti v mesiaci september je skreslené, pretože v roku 2013 sa v mesiaci september konal festival BLAF, počas ktorého bol vstup do SNG v roku 2013 zdarma. V roku 2014 sa festival BLAF konal až začiatkom októbra.

Zavedenie voľného vstupu prijala verejnosť pozitívne. Pripravované výstavy a sprievodné programy sú naďalej v rukách našich kurátorov, odborných lektorov a galerijných pedagógov. Pre tých, ktorí sa nechceli nechať na výstavy „pozvať“, zostala naďalej možnosť kúpiť si riadny lístok. Od začiatku roka túto možnosť využilo presne 6 návštevníkov. Okrem toho sme zaviedli možnosť podporiť SNG a jej činnosť dobrovoľným príspevkom, od začiatku roka sme takouto formou dostali presne 901 eur a 400 českých korún, za čo úprimne ďakujeme.

Nová profilácia SNG ako kultúrnej platformy sa prejavila aj vo zvýšenom záujme o umeleckú literatúru a produkty v kníhkupectve Ex Libris v SNG. Veľmi nás teší zvýšený záujem o sprievodné podujatia, workshopy pre rodiny s deťmi a kurátorské výklady. Napriek tomu, že väčšina týchto podujatí je na rozdiel od voľného vstupu do expozícií a výstav spoplatnená, takýchto vstupeniek sme predali 3 552. Je príjemné vidieťinávštevníkov, ktorí sa rozhodli pre opakovanú návštevu výstavy alebo trávia svoj voľný čas po práci či cez víkend práve u nás, v Slovenskej národnej galérii. Fakt, že počet návštevníkov stúpa a trávia v galérii čoraz viac času, nás stavia pred novú výzvu, a tou je zriadenie trvalej galerijnej kaviarne – plánujeme ju otvoriť na začiatku budúceho roka.

Tento pozitívny vývoj a záujem o návštevu galérie iste prispeli k rozhodnutiu nášho partnera J&T Banky v takto nastavenej spolupráci pokračovať a umožniť voľný vstup návštevníkov do expozícií a výstav v Bratislave a Pezinku aj v roku 2015.

„Spoluprácu so Slovenskou národnou galériou si vážime a tešíme sa z úspechu tohto, na Slovensku novátorského, počinu. Podporujeme umenie a chápeme ho v širšom spoločenskom a kultúrnom kontexte. V spoločnom projekte voľného vstupného budeme pokračovať aj počas roku 2015. Záleží nám totiž na tom, aby sa umenie stalo bežnou súčasťou vnímania čo najširšieho publika,“ hovorí Andrej Zaťko, riaditeľ J&T Banky. Spolupráca banky a galérie sa však posunie budúci rok ešte ďalej. „K podpore umenia chceme motivovať aj samotných návštevníkov, ktorí môžu prispieť na vstupné „dobrovoľne“. Preto sme sa rozhodli, že popri pôvodnom príspevku dorovnáme Slovenskej národnej galérií  vstupné za každý dobrovoľný príspevok v rovnakej výške,“ povedal A. Zaťko. Umenie je pre banku jednou z hlavných oblastí, ktorú dlhodobo podporuje. Okrem Slovenskej národnej galérie začala banka tento spolupracovať napríklad aj s Vysokou školou výtvarných umení, ktorej študentom poskytla ateliéry na tvorbu a zaviazala sa hradiť ich prevádzku.

II. pripravovaný výstavný plán 2015

SNG Bratislava, Esterházyho palác

Sentiment / Biedermeiersk

Kurátorky: Katarína Beňová v spolupráci s Janou Švantnerovou (SNG) a Silviou Senesi Lutherovou (VŠVU)

Výstava zameraná na „obdobie pokoja“ – dobu biedermeieru –oponúkne divákovi pohľad na náš výtvarný materiál, obľúbené žánre ako portrét, krajinomaľba, zátišie a žánrové obrázky z obdobia rokov 1815 – 1848, doplnené o úžitkové umenie a nábytok, s dôrazom na reprezentačnú kultúru človeka (šľachtic, mešťan) a formovanie občianskeho priestoru. Biedermeierovská kultúra sa stala dôležitým politickým nástrojom na zachovanie sociálnej stability monarchie. Ústredným fenoménom biedermeieru bolo súkromie, domáci život rodiny, ktorý ponúkal vlastný priestor na realizáciu, domácu zbožnosť, ale aj rozvoj interiérového vybavenia a predpoklady pre neskorší moderný vývoj.

Vystavujúci autori: Jozef Ginovský, Peter Michal Bohúň, Jozef Božetech Klemens, Štefan Ferenczy, Ladislav Dunajský, Ferdinad von Lütgendorff, Jakub Marastoni, Friedrich Lieder, Ján Rombauer, Jozef Czauczik, August Canzi, Johann Erhlinger, Eduard Gurk, Adam Alexander Ehrenreich, Sebastian Majsch a ďalší.

Tekutá múza (Alkohol a vizuálna kultúra)

Kurátorka: Petra Hanáková

Modernisticky vzaté sú dejiny umenia prehliadkou –izmov. Nedávno sme v SNG predstavovali slovenskú verziu impresionizmu. Našu kultúru však tvoria a jej vizuál spoluurčujú aj iné, menej výtvarné a skôr zahanbujúce –izmy, napríklad alkoholizmus. Práve alkohol ako špecifickýesklon a (ne)kultúrny faktor, ako múza i neduh, je témou našej skôr ikonograficky poňatej výstavy. Tekutá múza, štruktúrovaná samotným materiálom do menších tematických celkov, akýchsi minivýstav (bratislavské krčmy Antona Podstraského, slovenská moderna pri poháriku, zátišie s fľašou, slovenská filmová krčma…) predstaví alkoholizmus ako silne ambivalentný kultúrny fenomén. Uvidíme a zilustrujeme si „chľast“kako slasť či princíp tvorby, ale aj ako depresiu a sociálnu depriváciu.

Sochárky

Kurátorka: Vladimíra Büngerová

Výstavný a publikačný projekt prezentuje výber ženských osobností československého sochárstva, ich prínos a špecifiká pre dejiny výtvarného umenia v tematických okruhoch, ktoré objasnia nástup žien do sochárskeho umenia, ich pozíciu a umelecké výsledky v sochárstve, považované za výrazne mužské teritórium. Ženské autorky však v ňom našli a mali priestor, ktorého dimenzie je potrebné pripomenúť a „oprášiť“. Výstava a katalóg sa zamerajú na sochárky, ktoré absolvovali klasické sochárske štúdium (ŠUP v Bratislave, AVU v Prahe, VŠUP v Prahe, VŠVU v Bratislave) a mnohé z nich sú neznáme, zabudnuté, stratené, opomenuté dejinami, teóriou umenia a múzejnými zbierkami, alebo predstavované v kontexte úžitkového a dekoratívneho umenia. Dôraz je postavený na autorky tvoriace na Slovensku s doplnením o výber diel sochárok z českého prostredia, niektorých z nich u nás doposiaľ nepredstavených a takmer neznámych (Hana Wichterlová, Vlasta Prachatická).

Zoznam vystavujúcich autoriek:

Hana Wichterlová, Alžbeta Čereyová, Jolana Kirczová, Júlia Horová-Kováčiková, Marie Bartoňková-Drábková, Dagmar Rosůlková, Věra Janoušková, Eugénia Lugsová, Alina Ferdinandy, Erna Masarovičová, Eva Kmentová, Klára Pataki, Anna Drobná a Mária Bartuszová.

Martin Kollár

Kurátori: Aurel Hrabušický a Alexandra Kusá

Monografickáovýstava autora, ktorý je známy skôr v medzinárodnom, než domácom kontexte. Fotograf Martin Kollár (1971) patrí azda k najvýraznejším postavám súčasnej fotografickej scény a ako jeden z mála sa pohybuje v relevantných medzinárodných súvislostiach. Jeho tvorba prvý krát výraznejšie zarezonovala v roku 2000, keď boli jeho fotografie použité, aby ilustrovali Správu o Slovensku a v zbierke SNG je z tejto kolekcie niekoľko snímok. Ťažisko jeho tvorby sú cykly, na ktorých pracuje cielene (napr. séria z Európskeho parlamentu, izraelská séria) alebo priebežne. Výstava v SNG bude zameraná na prezentáciu komplexnosti Kollárovho jedinečného autorského programu.

Uchovávanie sveta (pracovný názov)

Kurátori: Magdaléna Kuchtová, Barbora Jurinová, Michal Čudrnák

Výstavný projekt, ktorý prepojí formát výstavy s výsledkami digitalizácie, zameraný na dôležitosťtartefaktu. Každý fyzický objekt je nositeľom intertextuálnych obsahov. Muzeálny objekt je tiež ukotvený do širokej škály kontextov, je kľúčom na uchovanie informácií o danom historickom období. Výstava využije výstupy digitalizácie pamäťových a fondových inštitúcií, aby ponúkla možnosti, ako v aure originálov vybraných z chronológie národných dejín, možno nachádzať ich širšie súvislosti, medziodborové obsahy a prepojenia nielen pre odbornú verejnosť, ale aj v oblasti vzdelávania, popularizácie umenia či pre individuálny záujem.

Universal House (pracovný názov)

Kurátorka: Viera Kleinová

Hotel je veľmi priepustná, pohyblivá, ale zároveň konzervatívna štruktúra. Charakterizuje ho univerzálnosť aj rozmanitosť, stretáva sa v ňom verejné i intímne, anononymita i družnosť, pohyb i zastavenie. Kulminácia jeho rozvoja je záležitosťou hlavne 20. storočia, aj preto býva práve hotel považovaný za jeden zo symbolov „moderného života“. Ako sa hotelová estetika vyvíjala v slovenskom prostredí, čo všetko obsahovala scénografia opusu zvaného hotel, sa snaží zachytiť výstava Universal House. Koncentruje sa na 20. storočie – berie do úvahy hotel ako komplexný zväzok – od architektúry, cez vnútorné vybavenie verejných i súkromných priestorov až po svetelný a grafickýrdizajn. Predstavuje reálne artefakty hotelového vybavenia, ale hotelový spirit sprostredkúva aj prostredníctvom literatúry, fotografie a filmu.

SNG – Zvolenský zámok, stĺpová sieň

Otvorený depozitár ǀ Gotické a barokové umenie; moderné slovenské sochárstvo

Kurátor: Dušan Buran

Väčšina múzeí umenia v expozíciách vystavuje len časť svojho zbierkového fondu. Tá druhá – neraz omnoho početnejšia – ostáva skrytá v depozitároch. Niekedy z konzervátorských dôvodov, inokedy z hľadiska nedostatku kvality či súvislosti s konceptom expozície, ale tiež prozaicky – kvôli obmedzenému priestoru. A pritom; už neraz sa stalo, že práve v obraze či soche z depozitára sa odhalil ten ozajstný klenot alebo sa po dlhom čase podarilo spojiť artefakty, ktoré v minulosti k sebe patrili. Aj Slovenská národná galéria má bohatšie fondy, nežesú – momentálne, počas rekonštrukcie – jej výstavné možnosti. Keď teda formou „otvoreného depozitára“ budeme postupne sprístupňovať diela hneď z troch zbierok (gotické a barokové umenie; moderné slovenské sochárstvo), veríme, že medzi nimi návštevníci nájdu aj také, ktoré ešte nikdy nevideli; že odborníkom pomôžu odhaliť doteraz neznáme súvislosti; ale predovšetkým, že Zvolenský zámok získa ďalšiu atraktívnu expozíciu, do ktorej sa oplatí vrátiť – tak domácim, ako aj zahraničným návštevníkom.

III. web umenia // digitalizácia

Politika otvorenosti a prístupnosti SNG sa neobmedzuje len na „kamenné“ služby, ale expanduje aj do elektronického priestoru, kde platforma lab.SNG rozširuje a zdokonaľuje obsah Webu umenia a pripravuje na kultúrny rezort nezvyklé podujatie Hackathon SNG.

webumenia.sk je virtuálna expozícia s digitálnymi fotografiami výtvarných diel a informáciami zo slovenských zbierkotvorných galérií, ktorá návštevníkom umožňuje ich jednoduché vyhľadávanie a prezeranie. Zapojeným galériám dáva možnosť otvoriť verejnosti svoje zbierky, z ktorých sa fyzicky vystavuje len malá časť a väčšina zostáva skrytá v depozitároch.

V súvislosti s tvorbou nového dizajnu Webu umenia SNG pripravila akciu Príbehy umenia, ktorou reagujeme na podnety ľudí, ktorí objavili na maľbách, sochách a umeleckých fotografiách na Webe umenia svoje rodisko, príbuzných, priateľov či poznajú okolnosti vzniku diela. Týmto projektom chceme inšpirovať aj ďalších ľudí, aby sa podelili o svoj príbeh a pridali ďalší, osobný rozmer umeleckým dielam. Najpútavejšie príbehy sa stanú súčasťou série dokumentov, ďalšie zaujímavé príspevky budú priebežne zverejňované ako články na webe umenia.

Detaily výzvy sú priamo na pribehy.webumenia.sk, kontakt: lab@sng.sk

Hackathon SNG je dvojdňový maratón, pilotný program organizovaných podujatí, kde sa stretnú programátori, grafickíodizajnéri, zvukoví majstri a ďalší kreatívci, aby počas dvoch dní navrhli a vytvorili projekt s využitím dát SNG: bude možnosť vytvoriť audiosprievodcu k nestálej expozícii gotického a barokového umenia, získať dáta z Webu umenia a vylepšiť ho alebo digitálne analyzovať farebnú paletu maliara Miloša A. Bazovského. Participanti budúomať dispozícii zdrojové kódy, digitálne reprodukcie, metadáta o výtvarných dielach, veľa kávy a sprievodný program. Odporúčaná je účasť v tímoch, najlepšie projekty na záver vyhodnotí porota, budeme ich realizovať a pripravili sme aj „ovenčovanie“ cenami.

Info a registrácia: hackathon.sng.sk. Termín: piatok a sobota (28. a 29. novembra 2014) v Berlinke

Voľný vstup do SNG v roku 2014 vďaka J&T Banke

generálny partner SNG Slovenské elektrárne, člen skupiny Enel

Dom umenia/Kunsthalle Bratislava (KHB) preruší svoju výstavu s názvom PARADOX 90. Kurátorské koncepcie v období mečiarizmu (1993 – 1998). Úvodná výstava v novovzniknutej galérii potrvá do 22. októbra 2014 a ďalej bude pokračovať od 11. decembra 2014 do 1. februára 2015. Dôvodom je výstavný plán medzinárodného festivalu Mesiac fotografie (MF). Zo strany KHB ide o ústretový krok voči podujatiu s viac ako dvadsaťročnou tradíciou a voči verejnosti, ktorá si v novembri za výstavami fotografií zvykla chodiť do týchto priestorov v centre Bratislavy. Program Kunsthalle LABu a KLUBu zostáva pre návštevníkov bratislavskej kunsthalle nezmenený.

„Rozhodli sme sa výstavu prerušiť v zmysle snahy o najväčšiu možnú ústretovosť smerom k Mesiacu fotografie, podujatiu s dlhoročnou tradíciou a silným domácim a medzinárodným diváckym zázemím,“ povedal poverený riaditeľ KHB, šéfkurátor Richard Gregor. Dramaturgiu MF 2015 pre priestory Domu umenia plánuje vedenie KHB pripraviť v spolupráci s festivalom.

KHB organizačne spadá pod Národné osvetové centrum, ktoré bezodplatne poskytlo výstavné priestory Domu umenia/Kunsthalle Bratislava pre prezentáciu projektov organizovaných združením FOTOFO v rámci Mesiaca fotografie. Na rozdiel od výstav z ponuky KHB, na ktoré je vďaka generálnemu partnerovi Tatra banke vstup voľný, sa na výstavy MF bude platiť obvyklé vstupné.

Program v ostatných priestoroch KHB zostáva nezmenený. V Kunsthalle LABe bude do 23. októbra 2014 autorská výstava rakúskeho výtvarníka Karla Salzmanna s názvom Vlnové štúdie. Tvorba mladého sound-artistu osciluje na pomedzí vizuálneho umenia a zvukovo-kinetických experimentov. Skúmaním zvuku, experimentálnej hudby a súčasných hudobných fenoménov sa tento výtvarník zaoberá od začiatku 90. rokov. Od 6. do 27. novembra 2014 bude v LABe výstva Electro Moon Vision: Random Eye Check kurátora Krzysztofa Siatku. Dvojica umelcov Elwira Wojtunik a Popesz Csaba Láng predstaví v Bratislave vizuálne atraktívnu inštaláciu situovanú na výkladoch galérie. Simulované i reálne kamery zvonku náhodne snímajú okolitý verejný priestor a chodcov. Zozbierané snímky sú prenesené do vnútra výstavného priestoru a vytvárajú na výkladoch monumentálnu priestorovú koláž. Klasický model vzťahu medzi divákom a galériou sa obracia, priestor tu pozoruje diváka, nie naopak. Poslednou výstavou, ktorá sa v LABe otvorí do konca kalendárneho roku bude výstava tvorby svetoznámeho rakúskeho výtvarníka Erwina Wurma v kurátorskej koncepcii Juraja Čarného. Wurm je u nás známy napríklad dielom na bočnej fasáde budovy bratislavského sídla rakúskej stavebnej spoločnosti v blízkosti Mlynských Nív. Výstava potrvá do 26. februára 2015.

V Kunsthalle KLUBe sa podľa pôvodného plánu uskutočnia v danom období tri diskusie, ktoré patria do sprievodného programu výstavy Paradox 90.

12. 11. 2014 o 17.00 Inštalácia 90. rokov, prednáška Vladimíry Büngerovej

26. 11. 2014 o 17.00 Feminizmus.sk, prednáška Alexandry Tamásovej

10. 12. 2014 o 17.00 Deväťdesiate a SCCA, prednáška Lucie Gavulovej

Výstava PARADOX 90. Kurátorské koncepcie v období mečiarizmu (1993 – 1998), ktorej vernisážou sa 19. septembra tohto roku zároveň otvárala KHB, je citáciou, výberom fragmentov ôsmich kurátorských projektov deväťdesiatych rokov. Výstava je koncipovaná ako pocta kurátorom a výtvarníkom, ktorí počas nepriaznivej politickej situácie na Slovensku reprezentovali trendy súčasného vizuálneho umenia . „Deväťdesiate roky 20. storočia zostali v tieni umeleckej tvorby, veľkého množstva aktivít a iniciatív, ktoré nasledovali. Pritom však tvoria dosiaľ málo pomenovaný fundament pre mnohé z tendencií súčasného umenia, a zároveň premostenie s tým hodnotným, čo vzniklo ešte pred rokom 1989. Preto sme vybrali práve tento výstavný titul ako prvý pre novovzniknutú bratislavskú Kunsthalle. Obdobie “mečiarizmu” je hanebným obdobím našich politických dejín, no v rámci progresívneho vizuálneho umenia vyvolalo obdivuhodnú rezistenciu, ktorá nepripustila ďalší kultúrny prepad – náš projekt bude poctou jej hlavným aktérom a ich práci,“ povedal poverený riaditeľ KHB Richard Gregor, ktorý spolu s Jurajom Čarným tvorí dvojicu generálnych kurátorov úvodnej výstavy. Kurátormi výstavy, ktorí reagujú na spomínané obdobie ďalej sú: Daniela Čarná, Barbora Geržová, Beata Jablonská, Lýdia Pribišová, Mira Sikorová-Putišová, Nina Vrbanová.

Výstava Paradox 90. reflektuje vybrané kurátorské projekty deväťdesiatych rokov, za ktorými vtedy stáli aj: Zuzana Bartošová, Jana Geržová, Petra Hanáková, Mária Hlavajová, Alexandra Kusá, Radislav Matuštík, Zora Rusinová, Katarína Rusnáková, Alena Vrbanová. Výstava je rozdelená do ôsmich častí – osem citácií ôsmich výstav pod gesciou ôsmich súčasných kurátorov.

Počas MF budú na prvom poschodí vo výstavných priestoroch KHB tri výstavy: Slovenská nová vlna 80. roky, Fotografia v službách propagandy, SONY World Photo Awards 2014. Vernisáž je podľa informácií FOTOFO naplánovaná na 3. november 2014.

Tomáš Polcar / Rezonance / Galerie U Prstenu / Praha / 22. 10. – 21. 11. 2014

Tomáš Polcar patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila koncem 90. let minulého století. Je to generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby a v rámci českých dějin umění představuje občerstvující vlnu naší výtvarné sféry. Polcar prošel na Akademii výtvarných umění v Praze třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na komunikaci, reflexi, a myšlenku. Po té, co se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří a rezignoval na nová média, se soustředí na práci v tematických cyklech. I přes klasický výraz sochařských a malířských technik je konceptualista, a jde mu zásadně o sdělení. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji podle pocitu a potřeby.

Dnešní výstava představuje Tomáše především jako malíře. Těžištěm jsou nejnovější obrazy Rezonance z roku 2014, vycházející z předchozího cyklu Sóma, který je zde zastoupen také šestihrannými betonovými segmenty. Bezprostředním prologem k dnešní Rezonanci byla stejnojmenná výstava v liberecké galerii Prostor 228. Slovo rezonance užíváme ve významu odezvy, ozvěny či souznění, fyzikálně znamená shodu kmitočtů – frekvencí – vlastních kmitů soustavy s frekvencí zdroje. Těmto frekvencím se říká rezonanční. Tomášovou rezonanční frekvencí je přeneseně šestiúhelník. Pro Polcarovu malířskou Rezonanci je charakteristická převažující šedá, černá a bílá stáhnutá barevnost, občas obohacená tlumenými názvuky zelenavé, purpurové, hnědé a modré. Znakovým vodítkem v abstraktních kompozicích je šestiúhelník, který ve své harmonizující funkci jasně vystupuje z volně pojednaného pozadí. Nejde tu o čistou geometrii. Tomáš rezonuje s významovostí hexagonu (hexagram a hexagon, šestka, dvojnost, rovnováha a jednota), a podporuje ji jeho sériovým opakováním. Geometrickou neúprosnost oživuje vizuální hrou s prostupováním prostorů, založenou na napětí mezi užitými technikami. Na velkých formátech se vrací k malířskému, uvolněnému stylu z cyklu Hnití plodí žití, v případě

Rezonance je malba snad ještě velkorysejší a monumentálnější. Geometrie ustupuje expresi, šestiúhelník se v abstraktních krajinách vynořuje jako konfigurující a uklidňující prvek, mnohdy již pouze v tušeném náznaku. Tomáš Polcar přirozeně přechází do nepatetické symbolické roviny, nabízející prostor pro probouzení citlivosti a kladení otázek, a vyvádí tak sebe i diváka z dnešní obecné myšlenkové letargie a duševní ochablosti.

Lucie Šiklová, 2014

Lidové noviny na titulní stránce vyzývají k záchraně secesního hotelu Šroubek na Václavském náměstí v Praze. V rámci letošního Designbloku byly prezentovány návrhy na jeho rekonstrukci od architekta Iva Nahálky, které nepočítají s jeho původním vybavením. Podle Pražské správy nemovitostí se ale jedná o omyl, protože vzorový pokoj, který se stal předmětem kritiky, nebyl zamýšlen do historické části budovy, ale plánuje se do nové přístavby.

V Právu vyšel rozhovor s umělkyní Kateřinou Šedou. Mluvila o svém pěřiletém projektu v Bedřichovicích a také představila právě dokončený projekt Everything Is Perfect v Silicon Valley v Kalifornii. „První dvě věci, které jsem se v rozhovorech s místními dozvěděla, byly, že v Los Altos je všechno perfektní a že klíčovým měřítkem je tu úspěch a úspěšní jsou tu všichni… Jenže když se pak člověk prochází ulicemi Los Altos, tak zaručeně nikoho nepotká a navíc se okamžitě ztratí. Nikdo tady nechodí pěšky a domy i auta vypadají úplně stejně. Koncentrací těch nejlepších na jednom místě se paradoxně z těch nejlepších stávají průměrní. Přemýšlela jsem proto, jak princip otočit a individualitu ukázat na základě měření normálních věcí…,“ říká Kateřina Šedá.

Mf Dnes přináší informaci, že Středočeský kraj se chystá levně pronajmout dlouho nevyužitou budovu v Husově ulici v Praze Nadaci Centrum pop-artu, za níž stojí dva slovenští milovníci umění Timotej Vlk a Boris Kršňák. Ti by v Praze chtěli vystavovat díla Andyho Warhola. Podle Mf Dnes je podezřelé, že nadace vznikla teprve před třemi měsíci a v jejích orgánech je zastoupený i místostarosta Prahy 7 Daniel Štěpán.

ČRo Radio Wawe upozorňuje na výstavu Punk v české architektuře, která probíhá v Galerii Jaroslava Fragnera. O tom, proč a jak výstava vznikala, promluvil kurátor Dan Merta (zde).

Události v kultuře na ČT připomněly 90. narozeniny Karla Malicha. Aktuálně má výstavu v Galerii Zdeňka Sklenáře v Praze a další dvě přehlídky jeho díla se chystají v Číně (zde).

Pavel Příkaský / Galerie Mimochodem / Najdeš ji v levém uchu / Praha / 21. 10. 2014 – 12. 3. 2015

Pavel Příkaský: Najdeš ji v levém uchu

Galerie Mimochodem

Palackého náměstí, Praha 2

22. 10. 2014 – 12. 3. 2015

Vernisáž proběhne 21. 10. 2014 od 19 hodin.

V rámci vernisáže se uskuteční komentovaná prohlídka podchodu a jeho okolí se sochařem Pavlem Karousem.

Nonstop galerie Mimochodem se od roku 2012 snaží oživit prostory podchodu do stanice metra B z Palackého náměstí a zároveň prezentovat práci mladých českých umělců. Poslední letošní výstava představí velkoformátové malby Pavla Příkaského a opět bude jen tak mimochodem přístupná všem kolemjdoucím čtyřiadvacet hodin denně.

Výstava Najdeš ji v levém uchu vznikla přímo pro prostory galerie Mimochodem. Autora Pavla Příkaského inspirovalo místo samotné a proto dal svým obrazům možnost s okolní architekturou volně komunikovat. Jak je pro Příkaského tvorbu typické, jeho obrazy nevysvětlují, pouze naznačují. Evokují dojem nedokončeného obrazu, rozpracovaného archeologického průzkumu, který byl opuštěn těsně před rozuzlením záhady. Na povrch v nich vyplouvají vzpomínky, ať už reálné nebo fiktivní. Kombinují fragmenty a symboly zdánlivě vytržené z původního kontextu a jejich spojením lze číst nové významy. Výstava připomíná rébus s vícečetnou tajenkou. Dospět k řešení však znamená osvojit si dávno zaniklý vizuální jazyk symbolů, jehož surreálné působení vystihuje i samotný název výstavy.

Pavel Příkaský (*1986) ve svých obrazech dlouhodobě pracuje s řečí naznačeného, prchavého momentu. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii a Marcuse Huemera. Malba je hlavním těžištěm tvorby Pavla Příkaského, ale příležitostně ve spolupráci s Michaelou Večeřovou vytváří také videa. Obrazy realizované pro galerii Mimochodem nejsou prvním průnikem autorovy práce do veřejného prostoru. Mimo galerijní prostory Příkaský realizoval svůj projekt Lidská skvrna, který dotvářel náhodné skvrny do podoby lidských tváří.

Výstava se koná v rámci Festivalu Fotograf #4 Vidět a věřit. Kurátorkami galerie Mimochodem jsou Štěpánka Drchalová, Veronika Rollová a Tereza Vernerová Volná. Logo vytvořili Helena Jiskrová a Tomáš Cikán. Projekt byl podpořen Magistrátem hlavního města Prahy a Státním fondem kultury ČR. Partnerem projektu je Domov sociálních služeb Vlašská.

galeriemimochodem@gmail.com

www.facebook.com/galerievpodchodu

Moravská galerie v Brně a Slovenská národní galerie v Bratislavě, přesněji pracovník Centra nových strategií výstavní prezentace Martin Vaněk a vedoucí kurátor Sbírek starého umění Dušan Buran, zorganizovali dvoudenní kolokvium zaměřené na architekturu expozic i dočasných výstav v muzeích umění.

Akce využila jazykové a kulturní blízkosti českého a slovenského prostředí k tomu, aby prezentace i diskuse mohly rozšířit záběr jednotlivých zúčastněných osobností, jimiž byli kurátoři, architekti, designéři a další profese, které se společně podílejí na zpřístupňování výtvarného umění formou výstav. Organizátoři jen trochu podcenili limity způsobené fyzickou vzdáleností druhé části jednání v Bratislavě od západnějších českých lokalit, nežli je Brno; příčinou neúčasti Pražáků v tomto případě tedy nebylo jen jejich příslovečné přehlížení všeho, co se děje mimo metropoli. To je ale zřejmě také poslední výtka, kterou lze k příjemně zorganizovanému a sympaticky fungujícímu dvojitému kolokviu vznést. Pokusím se v následujícím referovat ve stručném souhrnu o jednotlivých příspěvcích a hlavních bodech diskusí obou dní kolokvia. (Anotace předběžného programu jsou dostupné zde. Z plánovaného programu se omluvili Jiří Fajt, Jiří Javůrek, Michaela Ottová a Magdaléna Kvasnicová.)

Úvodní vyprávění legendy starší generace českých výstavních architektů, osmasedmdesátiletého Emila Zavadila, přiblížilo nejen jeho novější realizace, které ještě mnozí máme v paměti, ale také instalace ze sedmdesátých a osmdesátých let, v některých rysech překvapivě aktuální. Zavadil byl svědkem starší epochy vztahu mezi architekty a kurátory, jejichž spolupráce spočívala v odevzdání libreta kurátorem a velmi svobodné estetické interpretaci výstavy architektem. Ani taková distance nezajistila ovšem vždy hladký průběh příprav výstavy, což dosvědčila Zavadilova zmínka o „kurátorech-teroristech“.

Pavla Sceranková byla první z referujících tvůrčích umělců, kteří se zároveň věnují designu výstav, což je termín, který se – jak upozornil Tomáš Svoboda – používá v zahraničí pro označení toho, co u nás nazýváme architektonickým řešením; důležité je, že takový termín přesněji zahrnuje i dnes již neoddělitelnou součást, totiž grafický design. Cenné bylo její svědectví o tom, že jinak prožívá vlastní sochařsko-prostorovou tvorbu a zcela jinak situaci, která by se na první pohled mohla zdát obdobnou, totiž zacházení s díly jiných umělců při instalaci jejich výstavy.

Ondřej Chybík z dvojice Chybík&Kryštof Associated Architects prezentoval úpravy, které studio realizuje pro Moravskou galerii od nástupu nového vedení v loňském roce. Část z nich jsou dobře viditelné úpravy veřejně přístupných prostor v Místodržitelském paláci, který jednoduchým a maximálně účinným gestem (doslova) otevřeli a poté vybavili variabilním mobiliářem pro nádvoří a kavárnu Morgal. Interní úpravy pracovišť galerie ztělesňují rovněž snahu nového vedení proměnit instituci včetně jejích pracovníků směrem k dynamické a současné podobě. Zatímco úpravy prostředí pro návštěvníky se jednoznačně osvědčují v provozu, je situace interních úprav mnohem náročnější a funkčnost společných pracovních prostor se teprve bude muset ukázat.

Tomáš Svoboda přinesl „srdečné pozdravy z Karakalpakstánu“. Názorně analyzované neduhy muzea moderního umění ve středovýchodním Kazachstánu přirovnal k nepříjemně podobným nedostatkům architektonického a designérského řešení mnoha českých muzeí a galerií, včetně těch nejpřednějších. Většinou je přitom jejich příčinou obyčejná lenost a nedbalost zodpovědných pracovníků. Výsledkem je bohužel celková kulturní pokleslost prostředí, které by přitom mělo být prostředím obecné kultivace a inspirace.

Závěrečný příspěvek brněnské části kolokvia přednesl Rostislav Koryčánek. Odlišil funkce výstavní architektury jako ozvláštnění a zkrášlení výstavy a jako dotvoření prostoru tak, aby vyjadřoval kurátorovy požadavky. Za nejdůležitější ale považuje třetí, nejnáročnější situaci, kdy uchopení prostoru utváří zvláštní svébytnou vrstvu významu. To označil za scénografické řešení a proces jeho vzniku za jistý druh „ekologické tvorby“ vzájemnou interakcí, která se nedá předem naplánovat.

Zatímco téma scénografie se na malou chvilku objevilo znovu až v samém závěru kolokvia, ekologie – byť v jiném významu, než v jakém ji použil Koryčánek – dominovala panelové diskusi, již pořadatelé jen málo regulovali. Ukázalo se, že otázka, zda ekologickou náročnost výstav lze ospravedlnit jejich společenským přínosem, není zdaleka zanedbatelná. Převážila představa o umění jako vědomě anti-ekologické činnosti. Jen okrajovou pozornost naproti tomu získala snaha některých diskutujících nepřepočítávat tuto náročnost jen na peníze, stejně jako apel Pavly Scerankové na možnost druhotného užití materiálů v praktickém životě. Skepticky vyzněla reakce na výzvu Lady Hubatové-Vackové, zda naše generace je schopna vyprodukovat nadčasový výstavní mobiliář. Na druhé straně je třeba připočíst muzejním institucím k dobru, že „recyklují“ historické budovy.

Bratislavskou část kolokvia zahájil architekt Martin Jančok (PLURAL), který představil práci na projektu Nová synagoga/Kunsthalle v Žilině. Mimořádný projekt rekonstrukce budovy od Petera Behrense důsledně vlastními silami kulturní komunity dospěl již do stadia realizace výstav. Jančok předvedl genezi rekonstrukčních řešení v dynamickém procesu zpětných vazeb mezi investorem, památkáři a umělci i návrhy variabilní výbavy výstavního prostoru, která by se měla měnit jednou za rok či dva.

Alan Krajčír (plan-B architekti) & Daniel Šubín (BAAR) prezentovali svou práci na řešení a instalaci výstavy Umění a příroda středověku ze sbírek Musée de Cluny Paříž na Bratislavském hradě (joint venture Slovenského národního muzea & Slovenské národní galerie). Zakázku získali jako vítězové vyzvané soutěže. Jejich projekt se vyhýbal jak doslovnosti, tak mystifikaci středověku, a pracoval důsledně se současným výrazovým jazykem prostorových řešení i světelné režie. Překvapivou pointou je skutečnost, že z finančních důvodů byli vyzváni k úpravě instalace, v níž je nyní realizována jiná výstava, takže došlo k tolik vzpomínané ekologické recyklaci.

Peter Liška rozšířil svým referátem dosah kolokvia na muzejní sbírky jako takové, včetně těch přírodovědných a technických. Apeloval na kvalitu grafického designu a na příkladu svých vlastních realizací v Přírodovědném muzeu SNM v Bratislavě i v Lesnickém a dřevařském muzeu ve Zvolenu se věnoval specifickému rytmu vystavování exponátů shromažďovaných ve vitrínách a také alternativním řešením informačních textů. Ty se tak staly zvláště sledovaným tématem bratislavské části kolokvia.

Braňo Matis se ve svém příspěvku zabýval možnostmi grafického designu, který nemusí být jen médiem textových popisů zhotovených plotrem na stěně nebo vytištěných na papíře, ale může aktivně spolupracovat na utváření výstavního prostoru. Výstavu označil za interface, které zprostředkovává návštěvníkovi vjemy ze soustavy artefaktů, informací a fyzického pohybu v prostoru. Některým diskutujícím připadal důraz na možnosti digitálních technologií až přílišný a zdůrazňovali naopak roli mezilidského kontaktu a obyčejné verbální komunikace při zprostředkováních textové součásti výstavy.

Následovala komentovaná prohlídka dlouhodobé „nestálé“ expozice starého umění SNG (Nestex, kurátoři Dušan Buran a Katarína Chmelinová, architekti Igor Marko, Martin Jančok a Aleš Šedivec). Expozice prezentuje pohromadě středověké i barokní umění, jež nečlení chronologicky a slohově, nýbrž podle dialogicky vymezených tematických oblastí (např. tělo a gesto, typ a individuum, život a smrt). Prostorová i světelná inscenace sebereflexivně tematizuje jednak nestálost, jednak princip muzea. Zajímavé byly v diskusi na místě zkušenosti lektorek s návštěvníky.

Referáty odpolední části bratislavského kolokvia se od hlavního tématu architektury již odpoutávaly a otevíraly další otázky z širšího okruhu výstavní činnosti muzea umění. Designérka Michala Lipková představila projekt Flowers for Slovakia, který se snaží prosadit mezinárodní reprezentaci Slovenska současným designem mladých autorů. Pro usnadnění náročných transportů navrhli proto „cestovní vitriny“, které ukazují nové a neočekávané možnosti v tomto zdánlivě banálním žánru výstavního mobiliáře.

Stano Masár seznámil publikum se svou uměleckou prací, v níž zkoumá „komunikativní“ kvality prostorů. Jeho „unavená stěna“ je nesporně pozoruhodným dílem, od užšího zacílení kolokvia se však poněkud vzdálila.

Barbora Kundračíková s týmem z Muzea umění Olomouc uvedla zcela opačný přístup k prostoru uměleckých muzejních sbírek, jenž je v jejich pojetí prostorem pouze virtuálním. Databáze středoevropského umění zpracovává a zpřístupňuje sbírky Středoevropského fóra olomouckého muzea, jehož muzejní realizace v nových budovách musela být odložena na neurčito. To odpovídá i na klíčové téma každého podobného databázového projektu, totiž princip  výběru zařazených děl – v tomto případě se vychází ze sbírkových předmětů olomouckého muzea i dalších partnerských institucí ve středoevropských zemích.

„Digitální umělec“ Paťo Safko (Caramel Studios) představil jiný příklad aplikace nových technologií, totiž vytvoření nikoli výstavy v digitálním prostoru, ale digitální výstavy v reálném prostoru. V nově otevřené bratislavské Kunsthalle se realizovaly repliky tří výstav z cyklu trnavské Galerie Jána Koniarka „Genius loci“ z devadesátých let tak, že návštěvníci v prázdném sále sledovali na polohově reagujících tabletech dokumentaci uměleckých děl. V diskusi zaznělo, že takové „zcizení“ uměleckých originálů už překračuje hranici přijatelných aplikací technologie ve výstavním provozu.

V závěrečném příspěvku seznámili pracovníci SNG Michal Čudrnák & Igor Rjabinin publikum s realizací webových stránek a mobilních aplikací jako doprovodných programů výstavních projektů. Stránka k výstavě Dvě krajiny: obraz Slovenska 19. století x současnost umožňuje návštěvníkovi detailně prohlížet, třídit i stahovat vybraná umělecká díla. Zvukový průvodce po spišském kaštelu Strážky (zdarma ke stažení jako SoundWalk Strážky pro mobilní zařízení iOs i Android) nabízí v zážitkově bohaté podobě informace o historii budovy, o uměleckých sbírkách v ní a o rodině malíře Ladislava Mednyanszkého.

Panelová diskuse se na závěr celého kolokvia zabývala opět vztahem architektů, designérů a kurátorů, tentokrát v rámci slovenské tradice. Podnětné byly i při této diskuzi zkušenosti starších členů panelu, grafického designéra Pavla Chomy a architekta Pavla Paňáka. Přes obecnou snahu o harmonickou spolupráci nelze zakrývat – samozřejmě stejně jako v tradici české – často se vyskytující vzájemné neporozumění vůči kurátorům, jež ovšem může být i hnací energií společné práce. Určité obavy uměleckohistorického prostředí z rizika příliš výrazné role divadelní scénografie při řešení výstav se nepodařilo přesněji artikulovat. Zato přišla díky účasti generální ředitelky SNG Alexandry Kusé ke slovu velká, doslova monumentální architektonická akce, totiž dlouho očekávaná a připravovaná rekonstrukce hlavní budovy SNG, jejíž zahájení se nikoli vinou samotné instituce únavně vleče.

Kolokvia byla pracovní a nepočítá se s publikací příspěvků. Závěrem je třeba poděkovat jak oběma organizátorům, tak jejich institucím, jež považují takováto setkání za natolik potřebná, že je obě financovaly z vlastních prostředků. Domnívám se, že to byla dobrá investice.

______________________________________________________________

Vitrína a sok/e/l. Kolokvium o výstavní architektuře v muzeu umění / organzároři: Martin Vaněk, Dušan Buran / Brno, MG, 20. 10. 2014 / Bratislava, SNG, 21. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv MG

V následující úvaze se Viktor Čech snaží postihnout některé současné tendence sbližující tvorbu v oblasti současného umění a divadla. Co se stane, když se výtvarní umělci dají na divadlo a divadelníci se zhlédnou v konceptualismu a institucionální kritice? Kdy přestalo mít označení „teatrální“ ve výtvarné oblasti pejorativní nádech?

Aleš Čermák : Občan a věc / 3. část / 26. 2. 2014

Trocha historie

Vztah divadla a výtvarného umění je počínaje modernismem sousedstvím poněkud zvláštním, intenzivním ale i ostýchavým. Po většinu jeho moderní historie je spíše příběhem vzájemné distance a jemných dotyků, jež jsou především z výtvarné strany voleny velice opatrně. Jistě v něm nalezneme i několik výjimečných, zato velice intenzivních objetí a průniků. Stačí zmínit dadaistickou vzpouru v kolektivní formě kabaretu. I ta se ovšem v delší časové perspektivě, stejně jako spíše scénografické výboje futurismu, expresionismu a surrealismu, rozmělnila do tradiční diferenciace rolí obou médií. Tak ji ostatně kodifikoval i pozdní modernismus, vyžadující od výtvarného umělce jasnou roli scénografa. Za typickou dobovou pozici bychom mohli například pokládat práce Isamu Noguchiho pro Marthu Graham, dobře ukazující podobu tehdejší hranice, určující blízkost i distanci scénické a výtvarné formy. Michael Fried ve svém známém obvinění minimalistických umělců z „teatrálnosti“ mimo jiné autorům vyčítal to, co vlastně pochopil jakožto přenos scénografie se vší její utilitární doslovností do galerijního prostoru, kde se divák sám stal hercem. Jeho kritická pozice vychází ze zmíněné pozdně modernistické víry v to, že základem samotného paradigmatu umělecké tvorby je jasně vymezená specifičnost daného média. Období šedesátých let toto svými výboji především v americkém prostředí jistě pozměnilo, nicméně strašák teatrality byl neustále přítomný i zde. Různorodé přesahy směřovaly hlavně do experimentálních oblastí tance či fyzického divadla, kde fyzický aspekt ten „teatrální“ do jisté míry popíral.

Možný model interpretace

Pokud se z obecného pohledu rozhlédneme po krajině současné „vizuální“ umělecké tvorby, získáme ale odlišný obrázek. Vyjadřovací prostředky současného umění bychom mohli spíše označit za asambláž prvků, přístupů a strategií, čerpajících z mnoha mediálních východisek a často stmelených systémem či principem, u jehož definice si již v současné situaci s pouhým pojmem a s mentálním modelem „konceptu“ nevystačíme. Alespoň ne v rámci jeho užšího chápání, kořenícím zase v onom kritickém období šedesátých let. Alain Badiou se ve své knize Petit manuel d´inesthetique (1998) pokouší v několika kapitolách mj. i definovat a vymezit některá „umění“, jako je divadlo, poezie či tanec. Toto hledání „podstaty“ média, by šlo vlastně z hlediska teorie umění pokládat za velice tradiční cestu uvažování. Přesto pro nás může být zajímavý krátký a systematicky strukturovaný text kapitoly, pokoušející se určit v rámci několika tezí, co je to vlastně divadlo (Teze o divadle). Chtěl bych zde toto základní, ale i zásadní tázání nad jedním z Umění, použít, možná poněkud proti jeho původnímu účelu jako zdroj, který nám svými odpověďmi může pomoci trochu vyjasnit i výše naznačenou současnou situaci ve „výtvarné“ oblasti. Pro Badioua je divadlo především „asambláží extrémně různorodých elementů, jak materiálních, tak ideových, jejichž jediná existence leží v představení, v aktu divadelní reprezentace“. To dle něj znamená, „že jen asambláž komponentů přímo vytváří ideje…“ Tyto ideje, a to pokládá za zásadní a specifické, jsou „divadlo-ideje“, tedy něco, co je oním jádrem „divadla“, tím, co v rámci realizace v každém představení dělá divadlo tím, čím je. Tento přesun od definice média v rámci jeho jedné specifické formy, v případě divadla například herce a jeho reprezentace role, směrem k pokusu o vymezení daného „umění“ jako průsečíkem určitých diskurzů definované hodnoty, se vskutku příliš neliší od toho, jak můžeme dnes vnímat situaci na „výtvarném“ poli. Lze si akorát za divadelní scénu dosadit galerijní prostor a kontext a podobně to platí i o jednotlivých Badiuem vymezených základních složkách, jejichž vzájemná specifická kombinace vytváří danou situaci v konkrétním místě, času a prostoru.

Současné přesahy

Proč vlastně vše výše zmíněné, tedy novodobou historii vztahu divadla a výtvarného umění na straně jedné a možnou podobnost jejich aktuálního teoretického vymezení na straně druhé, vůbec tak široce zmiňuji? Vlastně by nás to mělo dovést k poněkud specifičtější úvaze o aktuálním vztahu obou tvůrčích oblastí. O několika nejvýraznějších souřadnicích, v nichž se v současnosti setkávají i vzdalují.  Podobnost současných situací obou „umění“ se neprojevuje jen v teoretických definicích, ale i reálnými přesahy a dotyky v rámci tvorby mnoha umělců. Vedle již delší dobu provozované performance jako události a často události scénického charakteru, která vlastně spadá do onoho Badiouova vymezení „divadla“, se v posledních letech ve „výtvarné“ oblasti vyskytuje řada realizací využívající scénické, herecké, pohybové i narativní postupy, většinou spojované spíše s divadlem v jeho klasičtějším chápání. Zatímco u předchozí performance byla přinejmenším v českém prostředí zachovávána distance mezi „autentickou“ performancí a „scénickým“ divadlem, dnes již tyto hranice nejsou zdaleka tolik zřetelné. V českém prostředí stačí z posledních let zmínit práce Jána Mančušky či Aleše Čermáka. Do jisté míry podobná je i situace v určitých sférách divadelního umění, kde se objevují strategie přesahující tradiční scénickou reprezentaci směrem k jiným formám komunikace s divákem, otázka političnosti jeho pozice i role herce, vystupujícího někdy ze své úlohy atd. Vedle již zmanýrovaných forem, jako je poněkud znehodnocený pojem „site specific“,  zde nalezneme různé polohy „post-dramatického“ divadla, často se přibližující k divadlu tíhnoucím experimentům výtvarných umělců. Institucionální vymezení obou tvůrčích okruhů a především stále odlišně cítěná tvůrčí pozice, však často i velice podobnou tvorbu z obou táborů staví do  odlišného rámce jejich vlastních narativů z přítomnosti budované historie.

Corinne Maier: Past is Present / Performance: Shaheen Dill-Riaz, Anne Haug / Stara elektrarna / 24. 8. 2014 / Mladi levi

Letos jsem se měl možnost zúčastnit ve slovinské Lublani divadelního festivalu Mladi levi a diskuzního panelu na téma participace pořádaného v jeho rámci. Několik zde zhlédnutých představení nabídlo zajímavou přehlídku poloh, v nichž se část současné experimentální divadelní produkce přibližuje k té na druhé straně palisády, tedy té realizované v „uměleckém“ kontextu. Sociální participace španělského režiséra Rogera Bernata, performativní přednáška s přesahem do institucionální kritiky estonské umělkyně Maike Lond i do performativního dokumentu laděný kus švýcarské režisérky Corinne Mayer měly jedno společné: jejich uchopení scénického a performativního formátu se příliš nelišilo od strategií, které v současnosti využívají tvůrci z oné druhé, „výtvarné“ oblasti.

Performativní přednáška

Jednou z nich je zmíněný formát performativní přednášky, v němž je podstatná i skutečná či alespoň zdánlivě autentická role přednášejícího, mluvícího sama za sebe a tím vystupujícího z pole tradiční divadelní reprezentace. Ve výtvarné a intermediální oblasti má tato forma svou dlouhou historii, z níž stačí zmínit zásadní počiny Johna Cage (Lecture on Nothing, 1949/50) a Roberta Morrise (21. 3. 1964) či aktuální domácí tvorbu Magdy Stanové, Jiřího Skály nebo Adély Součkové. Častým středem, kolem kterého se tento formát pohybuje, je samotný tvůrčí proces a uvažování, stávající se díky podobě přednášky svým vlastním komentářem. Tato autoreference je ještě akcentována tím, že hlavním tvůrčím materiálem se zde stává svým vystupováním a performativy samotný umělec.

V divadelním prostředí se tato forma často posouvá do komplikovanější pozice. Sice zde často zůstávají zásadními tématy momenty institucionální kritiky a biografické prvky spojené s osobní zkušeností, ale na místě performera určujícího svoji výpověď zde často vystupuje loutkářova ruka divadelního režiséra, přebírajícího kreativní roli. Lze zmínit již klasické práce francouzského choreografa Jéroma Bela, jako je Veronique Doisneau (2004), nebo již zmiňovanou práci nazvanou Past is present Corinne Meyer, kde autor představení prezentuje životní i uměleckou zpověď jiné osobnosti z tvůrčí oblasti. V případě Meyer se pak představení stalo komentovaným multimediálním příběhem řešícím pozici dokumentaristy, stojícího se svými uměleckými záměry uprostřed konfliktu rodinných vztahů a transkulturní identity. Scénicky prezentovaným dokumentem, kde je umělec tématem, hrdinou i laboratorním vzorkem. Estonská umělkyně Maike Lond přišla do divadelního prostředí se svou komorní show nazvanou >>10 journeys to a place where nothing happens<<*, v níž ve formě vyprávění a krátkých až estrádně podaných čísel sděluje zkušenosti umělce vydaného napospas napjatým sociálním podmínkám a grantovému systému. Tato dnes tak živá institucionální problematika se jí stala současně tématem práce, o níž vypráví, i materiálem pro toto následné představení. Její výsledná práce je do jisté míry před divákem ilustrovaným přerodem z galerijního na divadelního hráče, utvářejícího svou show jako jistě inteligentní, ale i hořce zábavnou estrádu.

Roger Bernat/FFF: Numax-Fagor-plus / Sindikalna dvorana Elektra Ljubljana / 24. 8. 2014 / Mladi levi

Umělec divadelníkem

Poněkud odlišná situace nastává u  realizací spojených s divadelním aparátem z hlediska výpravy, scény a zapojení herců, tanečníků nebo i jiných aktérů. Zde občas také dochází k onomu někdy jednorázovému, jindy trvalému překročení hranice a vstupu umělce z galerijní scény na prkna, která znamenají svět. Výše jsem zmínil přítomnost onoho intencionálního rozdílu mezi „cílem“ výtvarného umělce pracujícího s divadelními prostředky a směřováním divadelníka setkávajícího se s ním zrovna v obdobné pozici. Za příklad tvůrce, jenž „konvertoval“ z jednoho tohoto prostředí do druhého a stal se ve své další práci na tomto poli spíše reprezentantem tradičnějšího chápání divadla, lze u nás určitě zmínit výraznou tvůrčí osobnost Michala Pěchoučka.

Oproti tomu velice svobodnou a ani jedním z těchto diskurzů ne tak snadno uchopitelnou pozici zaujímá ve své dynamicky se proměňující tvorbě Aleš Čermák. Jeho několikadílný postupně se transmutující projekt Občan a věc (2013-14) je toho asi nejlepším příkladem. Čermákova práce mimo jiné spočívala v neustálých posunech v přítomnosti i vzájemných vztazích jednotlivých složek tvořících každé z představení. Role slova, hudby, fyzického divadla, hereckého monologu, scény a audiovizuálních složek prošla ve spolupráci s dalšími tvůrčími osobnostmi značnými kombinatorickými i kvalitativními proměnami. Divadlo, které se i v Badiouově definici, z níž jsem výše citoval, drží jisté systematiky a funkce svých složek, prošlo v tomto projektu tavicím kotlem volné formy, kde stejně jako v aktuálním uvažování v uměleckém prostředí hraje zásadní úlohu specifická kvalita disonance v konfrontaci jednotlivých médií.

Hodnota participace

Pokud se vrátíme do divadelního prostředí, zde se dnes naopak ony „konceptuální“ přesahy v kvalitativně zajímavé poloze objevují především v zapojení nově pojatých participativních strategií, přenášejících často diváka do politicky aktivizované pozice. Zmíněný Roger Bernat ve svém představení Numax-Fagor-Plus proměnil auditorium diváků, rozmístěné kolem prázdného středu bez scény, v účastníky rekonstrukce historické, ale svým tématem stále aktuální sociální situace. Publikum bylo donuceno se ztotožnit s původními aktéry příběhu již tím, že bez jejich aktivního přispění by vývoj vyprávění zůstal stát. V historické sondě z prostředí v krizi se nacházejících továren 70. let, jejichž zaměstnanci se je pokusili sami převzít a řídit, se diváci částečně ujali „rolí“, které ale postrádaly distanci od jejich vlastních identit. Nestali se jen předčitateli příběhu, byli donuceni k tomu být zrcadlícími alter egy a svědky příběhů historických aktérů. Právě téma participace je v rámci aktuálního divadelního dění jistě důležitým tématem. Není samo o sobě, zvlášť s přihlédnutím k tradici avantgardy něčím novým, nicméně jeho současná podoba, spojovaná často s politickou pozicí diváka jako angažovaného občana i s otázkou jeho „role“, je mnohem bližší konceptuálním a institucionálním hrám, kterým byl v posledních desetiletích divák podroben ve výtvarné sféře.

Maike Lond: “10 JOURNEYS TO A PLACE WHERE NOTHING HAPPENS”* / Sindikalna dvorana Elektra Ljubljana / 25. 8. 2014 / Mladi levi

Setkání na křižovatce cest a vyjadřovacích prostředků

Zajímavým momentem vlastně je, že vizuální umělci, kteří dnes využívají nástroje blízké těm divadelním, se naopak často oněm aktivním participativním zásahům vyhýbají a vytvoření hranice mezi publikem a „představením“ je pro ně jedna ze zásadních strategií. Dimenze „teatrality“ je zde inovativním posunem, osvěžujícím již poněkud zprofanovanou otevřenou a prostupnou atmosféru happeningu a performance. Vedle ze sebe navzájem inspirativně čerpajících i se pronikajících momentů se tedy současné situace progresivní výtvarné a divadelní sféry někde nalézají i v určitém protipohybu. Obě sféry si mají co říct, o smyslu umění, o divákovi jako recipientovi i tvůrčím materiálu i o způsobu, jak reagovat na problémy dnešního světa. Nicméně ve výsledku se jedná skutečně o setkání na křižovatce cest, kde trasy různorodých vyjadřovacích prostředků vedou oběma cestami, ale cílová místa cest jsou jinde.

______________________________________________________________

foto: archiv Aleše Čermáka / Nada Žgank, Festival Mladi Levi

______________________________________________________________

Zmiňovaná představení z  festivalu Mladi levi proběhla ve dnech 24. a 25. 8. 2014 (www.bunker.si). Celý text je výsledkem pobytu v Lublaňi v rámci diskuzního fóra The pittfalls of participatory practices in art, 26. 8. 2014 (www.createtoconnect.eu). Pobyt byl možný díky podpoře projektu Create to Connect, jehož českým partnerem je Institut umění – Divadelní ústav a slovinským Bunker – Ljubljana.

 Pierre Hébert / „Místa a monumenty“ a Berlín / Dům umění města Brna / Brno / 28. 10. – 16. 11. 2014

Videoinstalace známého francouzského vizuálního umělce, performera a filmaře Pierra Héberta. Výstava probíhá v rámci festivalu Expozice nové hudby.

„Místa a monumenty“ a Berlín

Monument se v mém díle poprvé objevil ve filmu Socha Giordana Bruna (2005). Herqueville (2007) byl můj první pokus o minimalistickou animaci, který by mohl charakterizovat vše, co následovalo. Praha-Florenc (2009) byla první v cyklu Místa a monumenty. Po ní následovaly Place Carnot-Lyon (2011) a Thunder River (2011). V roce 2012 jsem získal od Conseil des arts et des lettres du Québec dvouletý profesní grant, abych mohl v projektu pokračovat. Zahájil jsem dlouhou sérii záběrů, výsledkem čehož byl film John Cage-Halberstadt (2013) a video instalace Berlin – The Passage of Time (2014), která završila dané období a umožnila mi osadit dočasný milník.

Mým cílem bylo natáčet každodenní scény ze života, odvíjející se kolem monumentů, nebo cokoliv, co by se dalo považovat za indikátor času, historie, paměti či zapomínání, na celém světě. Pojem monumentu byl tudíž hodně široký, skromný i ambiciosní. Toulaje se městy, které jsem navštívil, objevil jsem zapomenuté i zcela zmizelé monumenty. Strávil jsem mnoho času natáčením záběrů, čekajíce, až se cosi uděje. Protože v principu se „cosi“ děje pořád. Někdy, když jsem si prohlížel natočený materiál, upoutal mne nějaký detail a umožnil mi vytvořit alegorii plynutí času z těchto singulárních, malinkých situací.

Nejdříve rozeberu natočený materiál a překomponuji ho na kompaktní entitu, přičemž používám digitální nástroje. Je to „neviditelná“ animační operace, která zcela mění délku, aniž by odstranila její zrno pravdy. Tento neprůhledný blok je poté rozleptán animovaným, očividným, vibračním rytím, které ho dostane do stavu žhnutí, kde hoří v záblescích neočekávaných významů.

Když jsem přijel poprvé do Berlína, města, které se zdálo být velice slibné pro moji práci, nenašel jsem tam nic, co by stálo za to filmovat. Všechno historické mi připadalo stereotypní. S pomocí přátel, kteří mne vedli, jsem se musel trpělivě nořit do struktury města: na letišti Tempelhof, před probíhající rekonstrukcí Stadtschlossu, císařským palácem Hohenzollernů. Podnikl jsem poutě na Bertolt-Brecht-Platz a Walter-Benjamin-Platz, které patří k mým oblíbeným náměstím. Zcela náhodou jsem u Brandenburské brány narazil na novomanžele a na Friedrichstrasse na harmonikáře. „Zeď“ byla složitější problém. Abych ho vyřešil, natočil jsem holuba, jak bezstarostně překračuje hraniční čáru na Potsdamerplatz, a kameníka na Rudolfstrasse, tiše pracujícího přede mnou a mojí kamerou bez toho, aby si nás všimnul. Když jsem už měl hodné záběrů z Berlína, rozhodl jsem se pro kaleidoskopickou formu instalace. Čtyři obrazovky a čtyři neustále se střídající smyčky rozdílné délky vytvářejí spirálovitou naraci bez začátku či konce. Diváci mohou kontemplovat celkové interakce nebo se zaměřit na jednotlivé klipy, které jsou téměř jako krátké, samostatné filmy. Nehledě kolik času tím stráví, zažijí stav historie, ze kterého si odnesou celek vnímaný přes prizma krátkého okamžiku.

Pierre Hébert

Karel Malich: Vnitřní světlo/ Muzeum umění Olomouc/ 16. 10. 2014 — 11. 1. 2015

foto: Archiv Muzea umění Olomouc, Zdeněk Sodoma

Ladislava Horňáková / Vznik a vývoj továrního areálu firmy Baťa / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: Budova 14. továrního areálu / Zlín / 4. 11. 2014 v 17h

Vývoj města Zlína ve 20. století velmi úzce souvisí se vznikem a rozvojem továrního areálu firmy Baťa v jeho centru. Přednáška seznámí prostřednictvím řady dobových fotografií a plánů s postupným růstem továrny od prvních továrních budov v roce 1900 po rozsáhlý komplex. Zaměří se především na jeho urbanistické i stavební proměny, nejvýznamnější stavby a jejich architekty. Připomene i poválečnou obnovu a současný stav a revitalizaci tohoto průmyslového celku.

Další informace o výstavách a akcích zlínské krajské galerie najdete na webových stránkách v rubrice Program.

Fotografie z minulých událostí si můžete prohlédnout na Facebooku.

Jan Kubíček / Galerie Caesar / Olomouc / 6. – 28. 11. 2014

Jan Kubíček

Malíř, kreslíř, grafik, fotograf, ilustrátor

Kolínský rodák Jan Kubíček patří společně s Karlem Malichem, Zdeňkem Sýkorou a Radkem Kratinou k výrazným zástupcům českého konstruktivismu.

Od realistické malby, přes lettrismus a informel ve svém výtvarném projevu velice brzy dospěl k čistému konstruktivnímu řádu a od 60. let se systematicky zabýval nejrůznějšími geometrickými modely. Charakteristické pro jeho obrazy a grafiky jsou linie, které zároveň oddělují barevné plochy. Stejně dobře se dokázal pohybovat i v oblasti fotografie a objektu. Jan Kubíček patřil vždy k nejradikálnějším a nejautentičtějších představitelům z řady důležitých jmen českých racionalistů generace 60. let. Svým dílem je řazen k předním reprezentantům české školy konstruktivního umění a v grafické tvorbě k zakladatelským osobnostem české serigrafie.

Neustále se setkávám při hodnocení tohoto druhu umění, nebo při pohledu na mé obrazy, se stejným výrokem: to je geometrie!

Omyl, není to geometrie!

Používám jen elementů, které mají geometrický charakter.

Ale k čemu je používám, to je úplně jiný druh myšlení!!! (Jan Kubíček)

SK/AT /Galeria Dunaj / Bratislava / 5. 11. – 3. 12. 2014

Výstava SK/AT prináša nové pohľady na slovensko-rakúsku hranicu

5. novembra sa v Galérii Dunaj predstaví projekt mladých slovenských a rakúskych umelcov. Výstava SK/AT skúma viac ako 100 kilometrov tvoriacich hranicu medzi Slovenskom a Rakúskom. Prináša pohľad mladých výtvarníkov na jej minulosť a súčasnosť, zmeny i stereotypy, ktoré ju definujú.

Výstavný projekt SK/AT je iniciatívou dvoch slovenských výtvarníkov, ktorí sa téme slovensko-rakúskej hranice venovali vo svojich diplomových prácach. Martina Šimkovičová a Pavol Truben následne prizvali ďalších slovenských a rakúskych umelcov, ktorí sa konfrontujú so súčasným stavom hranice. Výsledné diela môžete vidieť vo viedenskej galérii MO.Ë contemporary a bratislavskej Galérii Dunaj.

Pavol Truben sa zaoberá problematikou hraničného priechodu ako miesta, kde bolo počas minulého režimu pri pokuse o útek usmrtených 42 ľudí. Vo svojom objekte – rekonštrukcii pohraničnej lode, pripomína históriu, s ktorou sa Slovensko stále nevyrovnalo. Martina Šimkovičová skúma fenomén slovensko-rakúskej hranice v súčasnosti. Príbehy ľudí, ktorí tieto hranice prekročili a vytvorili si za nimi nový život, zachytáva v dvoch knihách fotografii.

Na tieto práce nadviazal spoločný workshop Ateliéru fotografie VŠVU v Bratislave a Fachbereich Kunst und Fotografie der Akademie der bildenden Künste Wien. Samotná výstava tak okrem prác Šimkovičovej a Trubena predstaví diela Jürgena Rendla (Stadlnova), Mauricia Cirilla, Sophie Pölzl, Thomasa Garciu, Simony Donovalovej, Ivy Ďurkáčovej, Terézie Kopeckej, Michala Huštatyho, Zuzany Pustaiovej, Jakuba Šípoša a Jána Skaličana. Kurátorsky výstavu pripravili Martina Šimkovičová, Pavol Truben a Silvia Saparová v spolupráci s konzultujúcimi kurátormi Jaroslavom Vargom a Ivanom Juricom.

Výstava v Galérii Dunaj potrvá od 6.11. do 3.12.2014, vernisáž sa koná v stredu 5. novembra. V galérii sa 28.11.2014 koná aj sprievodná diskusia na tému Mentálna hranica / jej charakter a východiská, diskutovať budú Ľubomír Falťan a Ivan Jurica. V rámci projektu vychádza aj dvojjazyčný katalóg s esejami Jaroslava Vargu, Ivana Juricu, Martina Leidenfrosta, Hany Chmelárovej-Markovej a Benedikta Wallnera.

Galéria Jána Koniarka v Trnavě spravuje dvě budovy. Jednu v mírně, druhou zcela v havarijním stavu. Od stálých expozic až po přírůstky současných umělců do sbírek z ní dýchá slábnoucí dech bývalého ředitele Vlado Beskida. Přestože trpí finančními, personálními i instalačními neduhy regionálních galerií, lze v jejích útrobách narazit na pozitivně překvapující momenty.

První z budov, v níž sídlí i vedení galerie, se nachází u trnavských hradeb, v prostorách Kopplovy vily a přiléhající dostavbě z 90. let. Divákovi nabízí tři stálé expozice: výstavu věnovanou místnímu rodáku Jánu Koniarkovi, označovanému za zakladatele slovenského moderního sochařství, expozici Klenoty domova představující slovenské umění 1. poloviny 20. století a Galerii portrétů přinášející přehled portrétního žánru od 18. do 21. století., přičemž časová linie je zde dotažena opravdu až do současnosti. Setkáme se zde s díly Petera Rónaie, Viktora Freša a Richarda Fajnora, přičemž dva posledně jmenovaní se bohužel museli smířit s tím, že instalaci jejich děl vmáčknutých do skuliny mezi stěnou a dveřmi doplňují ještě hasicí přístroje. Jistý horor vakui a z něj plynoucí snaha zaplnit výstavní prostor do posledního volného místečka se ostatně nese celou galerií, zůstaňme však u faktu, že snahy o reflektování současného umění je – nejen v tomto případě – třeba ocenit. Zmíněné stálé expozice doplňuje krátkodobá výstava, v době mé návštěvy zde bylo k vidění dílo Roberta Jančoviče mladšího. Další výstavní prostor, Klub 3, založený za působení Vlado Beskida a určený k prezentaci mladého současného umění a k realizování workshopů, dnes připomíná jen název na skle, nicméně zázemí pro lektorského pracovníka a doprovodné programy zde zůstalo.

Po vizuální stránce se charismatická budova vily potýká s celou řadou nešvarů, od těch v podstatě neodstranitelných (přístavba s devadesátkovou architekturou), přes problémy vyžadující značnou finanční injekci (odpadávající omítka), až po zádrhele jednoduše řešitelné. Mezi ně patří informační cedule počmáraná graffiti, řešení vstupu do galerie, kde se pokladní schovává v nedobytné kukani, k dřevěné architektuře vily silně neladící levné plastové židle doplněné o automat na kávu. Instalace pokojových rostlin v expozici Klenoty domova vhodně doplňuje devadesátkovou architekturu, ne však výstavu moderního umění.

Druhou budovou, kterou galerie ke své činnosti využívá, je velká synagoga, jež slouží výstavám současného umění a doprovodným programům: v letošním roce se zde mimko jiné pořádaly koncerty, trnavská Pecha Kucha či přednáškovo-výstavní cyklus Ztráty a nálezy československého designu. Synagoga se však nachází v tak špatném stavu, že na něj musí upozorňovat i cedule varující před nebezpečím odpadávající omítky. Samotný prostor synagogy jako takový je však přinejmenším úchvatný, přestože by se o jeho vhodnosti pro prezentaci současného umění dalo pochybovat. Je však možné, že tento dojem umocňuje zde – v době mé návštěvy instalovaná – výstava Petera Rónaie, která se pokouší do jedné místnosti vtěsnat díla, jež by se stěží vcházela do všech výstavních prostor Esterházyho paláce. V devadesátých letech se zde odehrály zásadní instalace Ilony Németh, Doroty Sadovské či Monogamisty T.D., o kterých výše zmíněné neplatí, primární problém bude tedy s pojetím Rónaiovy výstavy. Nicméně způsob instalace nic nemění na hodnotě vystavených prací samotných, zůstává ovšem otázkou, kdo výstavu významného slovenského umělce vzhledem k otevíracím dobám synagogy vůbec uvidí: třídy základních a středních škol, které často tvoří nepostradatelnou skupinu návštěvníků, se sem dopoledne nedostanou (synagoga otevírá ve 13:00), pracující zase nestíhají přijít po zavírací době (17:00). O víkendech je třeba si vyhradit na návštěvu galerie neděli, v sobotu má zavřeno.

Dlouhodobým ředitelem galerie, který stojí taktéž za realizací stálých expozic v Kopplově vile, byl zmíněný Vlado Beskid, jenž byl před třemi lety – po krátkodobém působení Ľudmily Kasaj Poláčkové a pověřených ředitelů – nahrazen Róbertem Němečkem, který je původním povoláním architekt. Přestože bych to očekávala, jeho profese se do výstavního plánu ani do vzezření galerie zatím nijak nepromítla. Nesetkáváme se zde se snahou zaměřit výstavní dramaturgii na výstavy spojené s prezentováním architektury, ani se snahou rozšířit působení galerie o další budovy nacházející se v Trnavě či jejím okolí, které by byly zajímavé po architektonické stránce. Nemusí se přitom jednat o nákup takovýchto budov do správy galerie (jak tomu byla např. v případě Jurkovičovy vily, kterou vlastní Moravská galerie v Brně), který je po finanční stránce v případě galerie, která nemá peníze na opravu vlastních prostor, nereálný, ale třeba o projekt, který na architekturu pouze upozorní jako například Brněnský architektonicky manuál iniciovaný Rostislavem Koryčánekm v době jeho působení v Domě umění města Brna. Bohužel stopa nového ředitele zde zatím zanechává spíše negativní otisk: galerie s Beskydovým odchodem přišla o jasnou kurátorskou vizi a současný program nepůsobí příliš koncepčně. Přesto je zde patrná snaha o změnu situace: od příštího roku by měly být prezentované projekty vybírané na základě výsledků výběrového řízení, za kterým stojí nově ustanovená galerijní rada. Tendence nahrazovat historiky umění ve vedení galerií osobami s jiným vzděláním je patrná nejen v Trnavě, ale i v dalších slovenských sbírkotvorných institucích, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby takovýto ředitel měl vedle sebe odborníka, který by činnost galerie řídil po kurátorské stránce. Na tomto místě je však třeba zmínit, že v galerii z finančních důvodů nepracuje žádná osoba na pozici kurátora, na webu v sekci „zaměstnanci“ nalezneme vedle ředitele pouze PR, depozitárníka, ekonomku, dozor, údržbu a uklízečku. Výstavy ve spolupráci s ředitelem Róbertem Němečkem připravuje pouze kurátor externí.

Ukryté bohatství Galérie Jána Koniarka dřímá do značné míry v jejích sbírkách, které zahrnují díla od 18. století až po současnost. Galerie se soustředí na regionální umělce, o čemž svědčí i sbírka prací Jána Koniarika, jejíž nejvýznamnější část je prezentovaná na zmíněné stálé expozici. Za chloubu galerie lze považovat přírůstky současného umění dlouhodobě získávané hlavně jako dary od v galerii vystavujících umělců. Dvacet let galerie v Trnavě organizuje mezinárodní trienále plakátu, díky kterému vlastní rozsáhlou sbírku tohoto média. V jejím depozitáři však nalezneme také stěžejní práce Ilony Németh, video Pavly Scerankové, snímek Das wandernde Sternlein, se kterým Mark Ther vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého, díla od Jiřího Davida, Milana Housera, či, pokud zůstaneme u slovenských umělců Jozefa Jakoviče, Tomáše Džadoně, Júlia Kollera, Romana Ondáka, Marka Kvetána, Dezidera Tótha a dalších. Z tohoto seznamu je patrné, že se galerie při volbě nových akvizic nebojí jít napříč médii a rozšířit své depozitáře nejen o současné obrazy a sochy, ale především o instalace či videa.

Nepříliš graficky vydařené doprovodné letáčky a po grafické stránce mírně zastaralé (i když přehledné) internetové stránky svojí energií vyvažuje tisková mluvčí galerie, která se na webu snaží o kompletní zmapování historie galerie a poskytování potřebných informací. Standardně – v rámci možnosti posouzení z krátké návštěvy – funguje také lektorské oddělení, respektive externí pracovník, který v galerii připravuje pořady pro školní skupiny a pečuje o doprovodný program.

Podtrženo sečteno: na Galérii Jána Koniarka je patrný nedostatek financí, který ovšem na rozdíl například od Slovenské národní galerie nevyvažuje snaha o vyřešení těch dílčích problémů, které je možné napravit s minimem peněz. Galerie žije do jisté míry ze „staré slávy“ Beskidových časů. Přesto není ve stavu, kdy by ji mírné nakopnutí v jasném dramaturgickém konceptu spojeném s vyčištěním prostoru od prvků pro místo určené k vystavování umění nevhodných, nemohlo posunout do role jedné z vůdčích institucí na Slovensku.

Galéria Jána Koniarka v Trnave

Zelený kríček 3

Trnava

ředitel: Róbert Němeček

www.gjk.sk