Michal Kalhous: Muž a žena / kurátor: Pavel Vančát / Plato / Ostrava / 11. 9. – 30. 11. 2014

foto: Tomáš Souček

Lidové noviny informovaly o demonstraci za záchranu nádražní haly v Havířově, která ve čtvrtek proběhla před Ministerstvem kultury. Podle rozhodnutí MK nebyla intaktně zachovaná budova postavená v bruselském stylu prohlášena kulturní památkou. V projektu na nového dopravního terminálu se se starou halou nepočítá, architektonicky velmi hodnotné proto budově hrozí demolice. NPÚ proti tomu podal rozklad, k němuž se musí ministerstvo vyjádřit do 60 dnů.

Josef Chuchma píše v LN o knize Torzo (1973 – 1989), která představuje zlomky tvorby fotografa Ondřeje Němce. Jeho archiv zničila v roce 2002 povodeň; zachráněné snímky poničené vodou však získaly nový rozměr: „Pojem torzo vyznačuje neúplnost. Což neznamená, že musí znamenat i nevýmluvnost. Právě naopak – často je torzo něčím podstatným výmluvné, zejména když do díla zasáhne fátum. To je případ Němcova Torza, souboru, který v tuzemské fotografii druhé poloviny minulého století asi nemá obdobu.“

LN připomenuly výstavu Rozpravy s geometrií v letohrádku Hvězda. Zde vystavují dva učitelé a dva žáci (Stanislav Kolíbal, Stanislav Diviš, Petr Písařík a Karel Štědrý),  „jejichž projev má některé společné rysy, ale přitom se v soustředěném instalačním celku, daném charakterem jedinečné manýristické architektury, rozbíhá různými směry,“ napsal Jiří Machalický.

Hospodářské noviny upozornily na výsledky ankety, v níž Pražané rozhodovali, o budoucnosti Werichovy vily na Kampě. O provoz domu se ucházely společnost Post Bellum, Nadace Charty 77 a Nadace Jana a Medy Mládkových. Poslední jmenovaná získala v anketě nadpoloviční většinu hlasů. O osudu vily, jejíž pronájem se řeší už více než 10 let, rozhodne nové zastupitelstvo Prahy 1.

Právo a HN informovaly o chystané aukci v Sotheby’s v Londýně, kde se budou dražit zajímavá díla českého umění z kolekce amerických sběratelů Roye a Mary Cullenových. Největší pozornost přitahuje obraz Poselství lesa z roku 1936 od Toyen.

ČRo Vltava v pořadu Mozaika představil výstavu malíře Oldřicha Tichého, jenž právě vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze. O jeho tvorbě promluvila kurátorka GHMP Hana Lavrová a poté následoval rozhovor s umělcem (zde).

Výstavu This Place v DOXu zhodnotil pro Lidové noviny Josef Chuchma. Velkolepě pojatý projekt, který spojil dvanáct ve světě uznávaných fotografů, je podle něj v kontextu českého výstavního provozu „skvělým počinem“. Přesto se však na výstavě najdou chyby (např. v doprovodných textech a jejich překladech), jež jí trochu ubírají na kvalitě.

Zdeněk Lukeš ve svém architektonickém seriálu v LN píše o Litomyšli, historickém městě, jehož vedení se už řadu let nebojí současné architektury. Josef Pleskot vtiskl novou podobu např. zámeckému návrší. „Pleskotovy novodobé intervence jsou velkorysé, neskrývají dobu vzniku, přesto jsou mimořádně pokorné a prozrazují architekta, který ctí historický kontext…“

Mf Dnes představuje výstavu Otevři zahradu rajskou, která se věnuje kultuře a umění benediktinského řádu v období středověku. Výstava, kterou připravila Národní galerie, bude podle kurátora Víta Vlnase členěna tak, aby „svou strukturou evokovala ideální uspořádání benediktinského kláštera.“

ČRo Plus v pořadu Svět ve 20 minutách představil londýnskou výstavu Rembrandtova pozdního díla. Pořad se také věnoval nelegálnímu obchodu s uměním a archeologickými památkami v současné Sýrii a Iráku, jenž slouží k financování organizace Islámský stát (zde).

Důstojnost lidstva…/ Jiří Anderle, Dagmar Hochová, Olga Krulišová, Jana Mořkovská, Daha Ramesch, Delan Kaludjerovic, Eva Koťátková, Antonín Kratochvíl, Manfred Erjautz, Tanja Boukal, Vendula Chalánková, Anna Jermolaewa, Anna Musilová, Eva Nováková, Drago Persic, Gue Schmidt, Barbara Holub, Maja Bajevic, Lisi Ponger, Corina Vetsch, Nin Brudermann, Peter Weibel, Alfred Hrdlicka, Deborah Sengl, Lotte Hermann a Marius Kotrba / Kurátoři: Maja Abdomerović, Berthold Ecker, Roland Fink, Terezie Petišková, Jana Vránová / Dům umění města Brna / 24. 9. – 16. 11. 2014

foto: Michaela Dvořáková

V neděli 12. 10. proběhla v johanitské komendě na hradě v jihočeských Strakonicích jednodenní akce z iniciativy historičky umění Soni Novákové. Rozhovor, který jsem se Soňou vedla, se točí okolo samotného projektu a současné situace ve Strakonicích. Ačkoliv se jedná o krátkou záležitost a tím ze série Trip Tipů lehce vypadává, rozhodla jsem se o akci referovat, protože má v sobě podle mě intervence v johanitské komendě poměrně naléhavou a inspirativní hodnotu, a to nejen pro místní obyvatele.

Pohled do instalace Petry Lacinové

Můžeš pro začátek představit projekt, který jsi pro johanitskou komendu ve Strakonicích připravila?
Jedná se o site specific projekt současného umění v sakrálním prostoru johanitské komendy. Původně měl projekt probíhat ve třech prostorách: v kapitulní síni, ambitu a v kostele. Bohužel se naskytly komunikační neshody s farností a přístup do kostela nám byl zakázán. Proto celá akce probíhá pouze v kapitulní síni a v ambitu. Důležitou součástí projektu bylo především vyčištění prostoru od nepatřičných předmětů, které se v ambitu a kapitulní síni nalézaly, a to od nejrůznějších sbírkových kusů až po srolované koberce, obrovské panely s popisy nástěnných maleb atd. To vše překáželo prostoru ambitu, kde se nacházejí významné nástěnné malby z 1. poloviny 14. století, aby mohl vyniknout v plné kráse a své přirozené podobě. Původní atmosféra místa byla silně potlačena, proto jsem se s muzeem, které má prostor v nájmu, dohodla na úplném vyčištění, což bych nazvala skoro tou největší intervencí, ke které v rámci akce došlo. Co se týče nových děl, nechtěla jsem prostor znovu zahltit, spíše za pomoci současného umění atmosféru a genia loci prostoru podtrhnout.

Jak je prostor dělen?
Celý projekt se odráží od historie, tradice místa a původních funkcí jednotlivých místnostní. Kapitulní síň fungovala jako místo setkávání řádových bratří, ambit sloužil pro duchovní rozjímání a meditaci, zároveň ho chápu jako určitý duchovní předstupeň před vstupem kostela, který se nachází hned vedle něj. I když to není na první pohled patrné, všechny tyto tři prostory jsou propojené a průchozí a dříve fungovaly jako jeden organismus o třech buňkách. Dnes už tomu tak není, protože ambit a síň spravuje muzeum a kostel katolická farnost a ke komunikaci mezi institucemi ani prostory nedochází. Právě od těchto původních funkcí jsem se odrazila a jednotlivé intermediální intervence jsem přizpůsobila této situaci. Proto se v kapitulní síni odehrává hlavní setkání návštěvníků a proběhne tu i performance Matěje Franka. V ambitu se nachází intervence Petry Lacinové, která vybízí účastníky akce k jinému úhlu pohledu jak na samotnou středověkou památku, tak i na prožívání duchovní atmosféry prostoru.

Performance Matěje Franka

Můžeš blíže vystavená díla okomentovat?
Matěj Frank tu v první řadě představil zvukovou instalaci, která poukazuje na původní propojení prostorů. V kapitulní síni a v ambitech nainstaloval mikrofony, které snímají aktuální zvuk, jenž je reprodukován z ambitu do kapitulní síně a naopak. Dále Matěj realizoval v kapitulní síni performanci, která pracovala s prostorem, pamětí místa, pomíjivostí lidského bytí, což je téma, kterým se ve své tvorbě již dlouho zabývá.  Performance reagovala na dřívější významnost celé komendy, která dnes upadla do zapomnění.

Petra Lacinová do ambitu umístila bílé schůdky, jež pracovně nazývám schody do nebe. Návštěvník by měl vystoupat až na jejich vrchol a to by jej mělo donutit podívat se vzhůru na detaily křížové klenby s malbou hvězdné oblohy. Kromě samotné změny vnímání prostoru, jež nabídla divákovi jiný a nezvyklý úhel pohledu, Petra také pracuje se symboličností tohoto gesta, tzn. povznesení ducha z naší pozemské sféry směrem k nebesům či sféře nadpozemské. Tímto vlastně poukazuje na duchovní funkci prostoru ambitu. Bílé schůdky Petra doplnila projekcí jedné starší fotky, na které pracovala s tématem zázraků. Fotografie pochází z cyklu Na obláčku. Na fotce se ocitá na kopci nedaleko Strakonic, kde na horizontu udělala stojku a za pomoci iluze fotografického média se pokoušela nohama dotknout oblaků. Fotografie ve mně evokuje Nanebevstoupení Panny Marie, což se mi do ambitů velmi hodilo, protože na jižní stěně se nachází nástěnná malba s ojedinělou mariánskou ikonografií – Pannou Marií Ochranitelkou.

Výsledek performance Matěje Franka

Jak tě napadlo akci uspořádat?
Rozčiloval mě právě fakt, že jde o velmi významný prostor, se kterým se nic neděje a chátrá čím dál víc. Rozhodla jsem se proto komendu tímto způsobem zviditelnit, protože ani místní ze Strakonic ji neznají, a když se řekne strakonický hrad, tak si vybaví výstavu motorek a dudáků. Samotným prostorem se zabývám již dlouho i z hlediska svého kunsthistorického oboru a také mi je velice blízký dialog mezi současným a starým umění. Projekt se také snaží splnit přání účastníků workshopu Hynka Látala, který jsme pořádali před několika lety právě v prostorách johanitské komendy. Dále jsem chtěla muzeu ukázat, že i za minimum prostředků se dá prostor oživit a že existuje alternativa k současnému využití objektu.

Setkala jsi se s nějakým nepochopením kvůli tomu, že jsi se rozhodla zde vystavit současné umění?
V první řadě to byla farnost a místní pan farář, který nejdříve na výstavu umění kývl, ale když si přečetl koncepci výstavy, rozhodl se kostel nezpřístupnit. Bohužel i zaměstnanci muzea jsou k akci tohoto typu dost nedůvěřiví. Během vyklízení, instalace i konání akce se vyskytly větší i menší problémy. Naštěstí se mi podařilo většinu nejasností vyřešit.

Instalace Petry Lacinové

Můžeš nám prozradit, co plánuješ ve Strakonicích do budoucna?
Do budoucna to vypadá tak, že ve spolupráci s galerií Na shledanou jsme zkontaktovali Norberta Schmidta a dohodli jsme se, že bychom zde i v galerii mohli pořádat přednášky o současném umění v sakrálních prostorech. Vypadá to, že by to mohlo vyjít po novém roce. Co se týče podobných výstav, dnes se jedná o pilotní projekt a byla bych ráda, kdyby se staly tradicí, ale to vše záleží na vedení muzea.

Jak to vypadá se současnou situací ve Strakonicích?
Funguje zde komunita Oživme si Strakonice, která vychází asi z dvou let staré iniciativy mojí, Jana Freiberga a Anety Brejchové. Volné sdružení vzniklo z potřeby určitého kulturního vyžití a zároveň z nutnosti upozornit na chátrající památky ve městě, které jsou velmi významné a přitom se na ně zapomíná. Pro město jsou přitom velmi důležité z hlediska vlastní identity, která je spíše středověká a industriální než folklórní a dudácká, jak se samy Strakonice dnes prezentují. V prvním roce existence probíhaly hlavně přednášky a workshopy s odborníky na daná témata, aby lidé k městu získali vztah a pokusili se změnit svou nespokojenost s jeho podobou. Poslední akcí Oživme si bylo loni v zimě pozvání studentů ateliéru Tomáše Vaňka z pražské AVU do Strakonic (rozhovor s organizátory zde). Dále ve Strakonicích funguje uskupení Jsme Strakonice a zájem o dění ve městě přichází i ze strany mladých architektů, kteří zde letos uspořádali Den architektury.

foto: Petra Lacinová a Josef Pecka

Kolokvium k výstavě VIVAT MUSICA! Mezioborové setkání o hudbě, zvuku a výtvarném umění ve 20. století / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 4. – 5. 11. 2014

Kolokvium k výstavě VIVAT MUSICA!

mezioborové setkání o hudbě, zvuku a výtvarném umění ve 20.století

4. – 5. 11. 2014 v Auditoriu v 6. patře Veletržního paláce

4. 11. od 18:00 se v rámci kolokvia uskuteční několik ojedinělých vizuálně-akustických performancí:

Interpretace vizuální partitury Martina Janíčka „GONG“

Participativní performance Marka Hlaváče „VOICING“

Společná zvuková situace Michala Kindernaye a Miloše Vojtěchovského „AJZNBON III. (BUBNY)“

- – -

Kolokvium k výstavě Vivat musica!

4.–5. listopadu 2014, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

program:

Úterý, 4. 11.

Auditorium, Veletržní palác, 6. patro

10:00 – 10:30

Registrace účastníků ve foyer u pokladen

10:30 – 12:30

TÉMA: Konceptuální potenciál grafického zvukového záznamu

ANDREA ROUSOVÁ

hlavní kurátorka výstavy Vivat musica!

Přivítání účastníků a zahájení kolokvia

JITKA HLAVÁČKOVÁ

Seznámení s koncepcí a programem kolokvia

Od Zkapalnění mistra Descarta po Organon. Vrchol internacionalismu v komu­nistickém Československu

Výstava Partitury/Hudební grafika, uspořádaná v roce 1969 Jiřím Valochem v Domě umění města Brna a její dobové souvislosti. Budoucnost a důsledky Valochových idejí. Konfrontace s realitou.

HELENA MUSILOVÁ

Fluxus, Jiří Valoch a J. H. Kocman

Vliv hnutí Fluxus na některé autory tzv. brněnského okruhu a jejich následná spolupráce zejména od poloviny 60. do konce 70. let 20. století. Iniciační vliv hnutí Fluxus na jejich další tvorbu a fungování v uměleckém provozu vůbec.

JENIFFER HELIA DE FELICE

Performativní zprostředkování. Partitura události (event scores) v perfor­mančním umění.

Způsob, jak naznačit akci, která by se měla odehrát, a nechat přitom perfor­merovi otevřený široký interpretační prostor. Tyto partitury událostí lze vysle­dovat zpět až k happeningu. Partitury napodobují život. Rituál, tradice, hra a svátek jsou aspekty kulturního života, jejichž notace lze odhalit a vysledovat v různém rozsahu.

JOSEF CSERES

Partitúra ako hra

Herné prvky a princípy v partitúrach Johna Cagea, Christiana Wolffa, Bena Pattersona, Milana Adamčiaka, Jana Steklíka, Jana Zuziaka, Johna Zorna, Christiana Marclaya a Franza Hautzingera.

diskuze

PAUZA

13:30 – 17:30

TÉMA: Výtvarné podoby zvukových záznamů, jejich interpretace a realizace

MARTIN JANÍČEK

Interpretace záznamu interpretace.

Několik poznámek k problematice interpretace vizuálních partitur hudebníky a hudebních kompozic vizuálními umělci. Příklady z autorské tvorby M.Janíčka. („Kaligrafie hlasu“, 2010 a „Stíne, mé světlo“, 2010).

JOHANKA LOMOVÁ

Olga Karlíková: Mezi návodem a záznamem

Záznamy zvuků ptáků z 60. let, z doby, kdy si autorka teprve osvojovala možný jazyk záznamu. Jak lze „překládat“ (T. Crow) její práce a jak se proměňuje jejich čtení v různých dobových a obsahových kontextech.

VLADIMÍR HAVLÍK

Partitura – objekt – akce. Hudba v hlavě.

Metaforické kódování obsahu a jemný humor. Autorské vystoupení – sezná­mení se segmentem vlastní tvorby vztahující se k hudbě a její symbolice.

diskuze

PAUZA

VIKTOR PANTŮČEK

Elementární rozvaha o grafické hudbě

Co se stane, když použijeme nekodifikovaný systém. Pokus o typologii grafic­kých partitur, s případovou studií tvorby z bývalého Československa.

MICHAL MURIN

Interpretace grafických partitur, zejména děl Milana Adamčiaka

MILAN GUŠTAR

Grafické partitury jako cesta k exaktní notaci

JAROSLAV ŠŤASTNÝ

Veřejná percepce experimentální hudby a výtvarných partitur

diskuze

PAUZA – občerstvení

18:00 – 19:30

Malá dvorana, Veletržní palác

HOMMAGE À MILAN KOZELKA

Vzpomínka na nedávno zesnulého pronikavého myslitele, kritika, básníka a prozaika, performera a multimediálního umělce.

gong, 2013

Interpretace autorské vizuální partitury Martina Janíčka inspirova­né rekonstruovaným ostravským plynojemem Gong od architekta Josefa Pleskota. Interpretace: Ivan Bierhanzl basové nástroje, zvuková manipulace, samply a Martin Janíček struny, zvuková manipulace.

MAREK HLAVÁČ – voicing

Kolektivní interpretace grafické partitury neverbálními hlasovými prostředky – účastníci mají možnost zapojit se do dočasné společenské struktury – všichni čtou ze stejných not, ale každý svým osobním způsobem – notace je určitým základem, výchozím bodem, který spojuje komunitu, která nad ním vyrůstá jako souhrn individuálních interpretací.

Ajznbon III. – Bubny

Společná zvuková situace Michala Kindernaye a Miloše Vojtěchovského. Ajznbon zkoumá zvukový a historický kontext pražských železničních drah. Ajznbon III (Bubny) ve Veletržním paláci reflektuje místopisné souvislosti váží­cí se k transportům pražských Židů do koncentračních táborů z nedalekého nádraží Bubny.

Po skončení programu bude diskuse pokračovat v Café Jedna, v přízemí Veletržního paláce.

STŘEDA, 5. 11.

Auditorium, Veletržní palác, 6. Patro

10:00 – 11:00

Zahájení 2. dne kolokvia

TÉMA: Synestezie v hudbě a výtvarném umění

ZDENĚK BARTOŠÍK

Vliv synestezií na kompoziční myšlení.

Srovnání zvukově-vizuálních projevů barevného slyšení s teorií hudební kom­pozice. Na základě svědectví vybraných autorů se v rámci mého výzkumu snažím zaměřit na elementární prvky v projevech synestezií (zejména barev­ného slyšení), protože jsou zde jakési souvislosti s hudební teorií.

MICHAL NEJTEK

Synestetické myšlení v hudbě a výtvarném umění. Fenomén synestezie a jeho vliv na uměleckou estetiku.

Synestezie je tématem znovu aktuálním a přesto stále málo probádaným. Synestetická stimulace jednoho smyslu, vyvolávající odezvu v jiné smyslové doméně, je specifickým darem, díky němuž komunikují jinak oddělené oblasti mozkové kůry. Synestezie se odráží v komunikaci různých modů vnímání či myšlení, které jsou běžně považovány za oddělené. Tato komunikace může souviset s komunikací odlišných nebo protikladných uměleckých vrstev díla.

diskuze

11:00 – 12:30

TÉMA: Hudba v architektuře a hudba jako architektura, těleso či skulptura

JAKUB POTŮČEK

Hudba a její role v Krohově „Socialistickém minimálním normativním typu bytu“

MARTIN FLAŠAR

Od kódu k hmotě. Několik poznámek k materializaci hudby.

Hudba je jedním z nejabstraktnějších médií uměleckého vyjádření. Jejím materiálem jsou pouhé vibrace různých materiálů reprezentované symbo­lickou formou zápisu či záznamu a prchavým časoprostorem její existence je ono benjaminovské „tady a teď“. V okamžiku, kdy se hudba přesunula do pro­středí digitálních médií, zpřetrhala poslední vazby na materiální média a stala se abstraktním kódem. Už tak silná touha umělců po něčem uchopitelném a fyzicky tvarovatelném byla zesílena prohlubující se dematerializací světa hudby. Výsledky této chronické frustrace by se měla zabývat naše přednáška. Pokusíme se na několika historických příkladech poukázat na různé způso­by fyzické materializace hudby od druhé poloviny 20. století po současnost. Budeme se snažit ukázat, že hudba se za specifických podmínek může stát tělesem, architekturou či skulpturou.

MILOŠ VOJTĚCHOVSKÝ

Poznámka k archeologii českého zvukového umění a k jeho pozicím k většino­vým žánrům

diskuze

PAUZA

13:30 – 16:30

TÉMA: Zvukové umění a veřejnost

OLDŘICH BYSTŘICKÝ, HANA DOČKALOVÁ

Hudba – Zvuk – Tanec – Obraz: Zprostředkování umění publiku

Příspěvek představí na případových studiích různé přístupy a metodiky ve zprostředkování výstav a expozic v Národní galerii v Praze za použití médií a postupů současného vizuálního umění a tance. Adresátem těchto vzděláva­cích aktivit je jak dospělé publikum a mládež, tak děti a rodiny. Odlišné cílo­vé skupiny si žádají také odlišné metodické přístupy při rozvíjení kreativního potenciálu návštěvníků.

MICHAL KINDERNAY

Autorské vystoupení – seznámení s tvorbou

diskuze

PAUZA

PROHLÍDKA VÝSTAVY VIVAT MUSICA!

s jejími kurátory a některými zastoupenými autory

Andrea Rousová, hlavní kurátorka výstavy, kurátorka sekce Hudba jako ale­gorie, symbol a metafora, Hudební motivy v umění 16. – 18. století

Irena Nývltová, kurátorka sekce Hudební motivy ve výtvarném umění čes­kých zemí 19. století

Helena Musilová, kurátorka sekce Partitury v českém umění po roce 1964

Lenka Pastýříková, kurátorka sekce Abstraktní umění a barevná hudba

Olga Uhrová, kurátorka sekce Kubismus a hudba

Jakub Potůček, kurátor architektonické sekce výstavy

Jolana Havelková, spoluautorka vystaveného díla Návrh na změnu partitury, 2010–2013

Jiří Suchánek, autor vystaveného díla Echo Koridor – zvuková instalace k obra­zu Františka Kupky „Klávesy piana – jezero“, site specific instalace pro výstavu Vivat musica!, 2014

Michal Kindernay, autor vystaveného díla Zvuková mapa Prahy, 2014

Vladimír Havlík, autor vystavených hudebních objektů, fotografických body­partitur, performací a autorské knihy

Kolokvium pořádá Národní galerie v Praze ve spolupráci s Ústavem pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy za podpory Grantové agentury Univerzity Karlovy v Praze.

profily účastníků:

MgA. ZDENĚK BARTOŠÍK

Absolvoval studium na hudební fakultě AMU v Praze u Ivany Loudové. V současné době je studentem doktorské­ho studijního programu na HAMU u doc. Hanuše Bartoně. Získal druhou cenu v Mezinárodní skladatelské soutěži u příležitosti 100. výročí narození Miloslava Kabeláče a Oliviera Messiaena za skladbu pro sólový klavír Images, dále druhou cenu za Pět miniatur pro klavír a třetí cenu za Kaligramy v A tempo Competition 2008 a další ocenění. Jeho skladby premiérovali Komorní filharmonie Pardubice, Jihočeská komorní filharmonie a Moravská filharmonie Olomouc i řada sólistů.

Mgr. et MgA. OLDŘICH BYSTŘICKÝ

Lektor a kurátor pro vzdělávání ve Sbírce moderního a současného umění NG, kde garantuje koncepci a realizaci vzdělávacích programů s výtvarnými aktivitami a za použití nových médií. Koncipuje interaktivní studia a výtvar­né dílny ve spolupráci se současnými umělci, specializuje se na zprostředkování umění a architektury 20. století. Absolvoval studium na KVV Pedagogické fakulty University Palackého v Olomouci a malířství u Petra Veselého a Tomáše Lahody na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Věnuje se volné tvorbě – kresbě, malbě, performance či vytváření objektů a instalací. Jako člen občanského sdružení Výlet spolupracoval na přípravě a realizaci site-specific akcí pro veřejnost v boskovické židovské čtvrti (2011, 2012) a na programu a koncepci oživení unikátního modernis­tického kolektivního domu v Litvínově v rámci akce Koldům (2013).

Mgr. JOZEF CSERES

Přednáší estetiku a filozofii umění na Univerzitě Komenského v Bratislavě a Masarykově univerzitě v Brně. V centru jeho výzkumného a teoretického zájmu jsou problémy umělecké reprezentace a symbolizmu, strukturální vztahy mezi hudbou a mýtem, intermedia a multimédia a experimentální a improvizovaná hudba. Je autorem několika knih a množství studií, esejů, článků, recenzí a překladů, je aktivní také jako kurátor a vydavatel. Pod uměleckým jménem HEyeRMEarS často balancuje na hranicích mezi diskurzivními a nediskurzivními způsoby vyjádření a mezi uměním a hrou, vytvářeje performance, instalace, audiovizuální asambláže a různá intermédia. Od 90. let realizuje svůj projekt „Hermovo ucho“, jenž nabyl mnoha rozličných forem a výstupů: výstavy, instalace, performance, publikace.

PhDr. MARTIN FLAŠAR, PhD.

Odborný asistent Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně. Mezi jeho specializace patří soudobá hudba a média, multimédia a elektroakustická hudba. V roce 2010 získal Ph.D. kvalifikaci na základě disertační práce „Le Corbusier, E. Varèse, I. Xenakis: Poème électronique (1958). Fakta, kontexty, interpretace.“ Je spoluautorem několika monografií zaměřených na současnou audiokulturu ve střední Evropě a na vztahy mezi uměním a vědou (například Der Osten des Westens: Elektroakustische Musik in der Tschechoslowakei von 1948 bis 1992. In: Sound exchange: experimentelle Musikkulturen in Mitteleuropa. Saarbrücken: PFAU Verlag, 2012). Je dlouhodobým spolupracovní­kem Českého rozhlasu 3, odborných časopisů a novin. Jako houslista je jedním ze zakládajících členů Indigo Quartet (Brno) a člen několika barokních hudebních souborů (Serpens Cantat, Musica Poetica ad.).

Ing. MILAN GUŠTAR, Ph.D.

Organolog, skladatel, konstruktér elektronických a elektroakustických zařízení a programátor. Zabývá se interdis­ciplinárním výzkumem na pomezí vědy, techniky a umění, především matematickými principy v hudbě, elektro­nikou, informatikou, aplikovanou matematikou. Matematické principy, mikrotonalitu, algoritmické postupy a soni­fikaci využívá také při vytváření svých hudebních kompozic a zvukových a multimediálních instalací. Věnuje se návrhu, vývoji a zakázkové výrobě elektronických a elektroakustických zařízení a hudebních nástrojů, multimedi­álních a interaktivních systémů, záznamu a zpracování zvuku a tvorbě počítačových programů. Specializuje se na spolupráci s umělci v oblasti nových médií. Je autorem obsáhlé knihy Elektrofony o elektromechanických a elektro­nických hudebních nástrojích.

Doc. VLADIMÍR HAVLÍK

Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autor­ských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií, spisovatel, pedagog.

MgA. JENIFFER HELIA DE FELICE

Asistentka Tomáše Rullera v Ateliéru performence FaVU, performerka, multimediální umělkyně, kurátorka a hudeb­nice. Narodila se a studovala v New Yorku, kde získala titul BA na New York College, od roku 1993 žije v Brně, kde spolupracuje se skupinou „KRRAAKKK“. Absolvovala AP FaVU v roce 2004 s prací „Miven cin“ a web-projektem „Para-site“, prezentuje se samostatně i kolektivně, doma i v zahraničí, pracovala v Media-archivu FaVU a spoluorganizovala výstavy Hi-tech/umění.

Mgr. MAREK HLAVÁČ

Absolvoval dějiny umění na FF UK, studuje v ateliéru Intermédia 3 na AVU; pracuje především se zvukem, který použí­vá jako materiál v kolektivních performancích, instalacích a site-specific projektech. Zkoumá možnosti participace za použití nejjednodušších prostředků, které má každý při ruce, i zvuku v hraničních oblastech vnímání.

Mgr. JITKA HLAVÁČKOVÁ

Doktorandka Ústavu pro dějiny umění FF UK a kurátorka Galerie hlavního města Prahy. Zabývá se zejména uměním druhé poloviny 20. století, formami zobrazení zvuku a principy náhody v dějinách výtvarného umění.

MgA. MARTIN JANÍČEK

Zvukový umělec, sochař a hudebník. Od r 1991 zkoumá akustické kvality různých materiálů a tvoří vlastní hudební nástroje, interaktivní zvukové objekty, instalace. Účastnil se řady výstav mapujících hranici mezi výtvarným a zvu­kovým uměním: Tvary tónů, Symposia Hermit v Plasech, Orbis Fictus, Jitro Kouzelníků, Expo 2005 – Japonsko, Na počátku bylo ticho. Od r. 1998 spolupracoval s o.s. mamapapa na site –specific projektech v netradičních prosto­rech a podílel se na řadě významných mezinárodních projektů: Srdce PQ, Industriální safari Kladno, Proroci písma, Phonart. Vytvořil kompozice prezentované na ČR3 – Vltava – Radiocustica a Kunstradio Wien. V současnosti se zabý­vá možnostmi a funkcemi využití prostorové akustiky a zvukem v architektuře. www.m-janicek.eu

MgA. MICHAL KINDERNAY

Intermediální umělec, který pracuje s interaktivními propojeními zvuku, obrazu a dalších vstupů, v prostředí nejen počítačových aplikací. Jeho dílo zahrnuje videa, performance, instalace. Absolvoval studium v ateliéru Video u Petra Rónaie, poté v Centru audiovizuálních studií FAMU v dílně Miloše Vojtěchovského. Spolupracuje s celou řadou uměl­ců a uměleckých kolektivů v mezinárodním kontextu. Působí jako jeden z kurátorů v galerii školská 28.

Mgr. JOHANKA LOMOVÁ

Historička umění, asistentka na VŠUP v Praze a redaktorka v časopisu Art&Antiques. Zabývá se dějinami českého poválečného umění v širším geografickém kontextu.

Doc. MICHAL MURIN, ArtD.

Vedoucí Ateliéru digitálních médií na Fakultě výtvarných umění v Banské Bystrici, vedoucí ateliéru Nových médií na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích. K jeho pedagogickým projektům patří festival DigiVAF(ex) organi­zovaný v létech 2004–2011. Spolu s Milanem Adamčiakem a Petrem Machajdíkem je zakladatelem Společnosti pro nekonvenční hudbu a zakládajícím členem hudebního souboru Transmusic comp. v Bratislavě. Spoluvytváří časopis Profil současného výtvarného umení, umělecký časopis ENTER a připravil několik publikací o současném umění. Je autorem desítek performancí, věnuje se sound artu, novým médiím, objektům a instalacím. Spolupracoval s Rosem Bolleterem, Milanem Adamčiakem, Jozefem Cseresem, Bobem Ostertagem, Philem Niblockem, Jonem Rosem, Otomo Yoshihidem a Stano Filkem. V roce 2013 připravil publikaci Archív III – NOTY, notace a grafické partitúry Milana Adamčiaka.

Mgr. HELENA MUSILOVÁ

Ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, věnuje se českému a středoevropskému umění 20. století, zejména situaci na výtvarné scéně 70. a 80. let, s akcentem na výměnu a pohyb názorů a inspirač­ních zdrojů v nesvobodném prostoru období tzv. normalizace. Vedle toho se zabývá fotografií, zejména v kontextu volného výtvarného umění. Působí jako odborná asistentka na Katedře fotografie FAMU v Praze, kde přednáší teorii a dějiny fotografie a organizuje výstavní program Katedry. Je spoluorganizátorkou a hlavní kurátorkou fotografické­ho festivalu Funkeho Kolín.

MgA. MICHAL NEJTEK

Doktorand oboru Kompozice a teorie kompozice na JAMU, klavírista, skladatel a dramaturg orchestru AGON. Absolvoval Konzervatoř v Teplicích (klavír) a Hudební fakultu AMU v Praze (skladba). Píše symfonickou i komor­ní hudbu, věnuje se scénickým projektům (např. Lamenti). Obdržel objednávky na nové kompozice od festivalů Donaueschinger Musiktage, Varšavský podzim a Klangspuren. Spolupracuje se skupinou The Plastic People Of The Universe (Obešel já polí pět, Pašije, Vlaková opera). Hraje na klavír a klávesové nástroje v souborech AGON, Face Of The Bass a David Koller Band. Věnuje se i hudbě pro divadlo (Arnošt Goldflam, Jiří Ornest, Jana Svobodová atd.). Učil na Konzervatoři v Teplicích (hudební teorie, korepetice) a nyní učí na VOŠ Jaroslava Ježka dějiny jazzu. Spolupracuje s časopisem Harmonie.

Mgr. VIKTOR PANTŮČEK

Asistent a pedagog Ústavu hudební vědy FF MU. Zabývá se studiem české hudby 2. poloviny 20. století, součas­né kompozice, mezními druhy umění a kulturně společenskými aspekty umělecké tvorby v totalitních systémech. Zpracovává archiv brněnské odbočky SČS pro hudební oddělení MZM v Brně. Je tajemníkem Mezinárodního hudeb­ně vědného kolokvia Brno (2003–2008) a členem výboru České společnosti pro hudební vědu. Spolupracuje na dramaturgii a pořadatelství hudebně-kulturního programu oddělení dějin hudby MZM a Domu umění. Je členem dramaturgické rady Moravského podzimu – hlavní dramaturg pro rok 2010 a členem dramaturgické rady Filharmonie Brno.

Mgr. JAKUB POTŮČEK

Kurátor sbírky architektury Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Absolvoval studium na Katedře teorie a dějin výtvarných umění FF UP v Olomouci s tématem Architektura a urbanismus Hradce Králové 1895–1950. V letech 2002–2012 byl kurátorem sbírky architektury v Muzeu umění Olomouc. Je doktorandem VŠUP v Praze a stálým spolupracovníkem časopisů Architekt, Ad architektura, Listy a www.archiweb.cz.

MgA. JAROSLAV ŠŤASTNÝ, Ph.D.

Pedagog a vědecký pracovník Katedry kompozice a dirigování Hudební fakulty JAMU v Brně. Býval též rozhlasovým hudebním režisérem, pracoval v Českém hudebním fondu a v České televizi, v letech 1993–2009 byl dramaturgem festivalu Expozice nové hudby. Hraje na klavír mj. v souborech Peter Graham Trio, New Jazz Trio, Rod Paton and Friends a Duo Palagraccho. Intenzívně se zabývá hudební tvorbou – zpravidla pod pseudonymem Peter Graham. Jeho skladby pravidelně a s velkým ohlasem zaznívají na koncertech soudobé hudby Česku i v zahraničí. Pravidelně přispívá do odborných časopisů a je autorem několika monografií. Je autorem řady vizuálních partitur.

Mgr. MILOŠ VOJTĚCHOVSKÝ

Zabývá se teorií a dějinami kultury a technologie, hudbou, výtvarným a zvukovým uměním, ekologickým využi­tím rádiosignálu, dějinami kybernetiky, lokativními médii a komunitními kolaborativními projekty. Byl iniciátorem a spoluautorem multimediálního projektu Orbis Pictus Revised pro ZKM Karlsruhe. Devět let organizoval residenční projekt a symposia Nadace Hermit a Centrum pro Metamedia v klášteře Plasy. Pracoval jako kurátor Sbírky moder­ního a současného umění NG v Praze a jako kurátor programu Mediaartlab v Sorosově centru současného umění. Udržoval experimentální komunikační síť, Radiojeleni.cz a LemurieTAZ. Působil jako pedagog na FaVU VUT v Brně, v současné době v Centru audiovizuálních studií FAMU a v Institutu intermedií v Praze.

Aleth Lablanchy / Paříž / Dakar / Paříž / tranzitdisplay / Praha / 4. 11. 2014 v 19h

Úterý 4. 11. 2014 19:00

Francouzská kurátorka a kulturní manažerka Aleth Lablanchy více než 10 let pracuje v mezinárodním kontextu, zejména na trajektorii Paříž – západní Afrika. V průběhu posledních let se Lablanchy podílela například na programu 10. Bienále současného afrického umění Dak’Art 2012, či na samostatné výstave senegalského umělce Joe Ouakama v Národním muzeu umění v Dakaru v roce 2010. Ve své přednášce Lablanchy osvětlí své kurátorské přístupy, kontinuální zájem o současné africké umění, ale také kontexty práce v citlivém postkoloniálním vztahu Francie a současného Senegalu.

Přednáška vzniká ve spolupráci MeetFactory, o.p.s. a Ministerstva zahraničních věcí ČR, Vyslanectví Dakar, Senegal.

Richard Biegel / Dějiny barokní architektury I / GAVU Cheb / Cheb / 5. 11. 2014 v 17h

Srdečně Vás zveme na další přednášku, která se bude konat tuto středu 5. listopadu v 17,00 h v galerijní kavárně.

Historik architektury a urbanismu Dr. Richard Biegel (Ústav pro dějiny umění FF UK) započne nový přednáškový cyklus věnovaný dějinám barokní architektury v Itálii.

Na setkání s Vámi se těší zaměstnanci Galerie výtvarného umění v Chebu.

Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích 1880–1914 / Muzeum umění Olomouc: Trojlodí / Olomouc / 6. 11. 2014 — 22. 2. 2015

 Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích 1880–1914

6. 11. 2014 — 22. 2. 2015

Muzeum moderního umění | Trojlodí

Bílek, Švabinský, Hlaváček, Mucha, Preisler, Zrzavý, Váchal – to je jen fragment výčtu zásadních osobností českého umění, s nimiž se setkáte na výstavě, která v nebývale obsáhlém souboru představí specifickou část výtvarné scény, ovlivněnou symbolismem. Datace výstavy je pomyslně rámována otevřením budovy Národního divadla a začátkem první světové války. V tematicky řazených celcích bude představen poprvé samostatně fenomén českého symbolismu prostřednictvím významných děl ze sbírek veřejných institucí a soukromých sbírek nejen z České republiky, ale i Německa a Norska.

Výstava podle koncepce historika umění Otto M. Urbana je bezesporu výrazným kulturním počinem, poprvé uvádí v takové šíři český symbolismus jako samostatný fenomén, jenž byl doposud prezentován jen jako kapitola v rámci širších projektů o umění v období secese. Kromě známých a uznávaných jmen, jako jsou malíři Alfons Mucha, Maxmilián Pirner, Max Švabinský, František Bílek, František Kupka, Ladislav Šaloun, Jan Zrzavý a mnozí další, jsou zde předvedena i díla mnohých autorů méně známých i dosud nevystavených. Významnou součástí obrazu symbolismu v českých zemích je i tvorba umělců, „českých Němců“, například Richarda Teschnera či Ferdinanda Staegera ad. O rozmanité, poutavé a ucelené náplni výstavy (více než 300 exponátů) svědčí i tématické oddíly věnované mytologii, duchovním námětům, světu démonů a pohádkových bytostí, světu touhy po ztraceném ráji, kráse a melancholii, ale také symbolům bolesti a temných stínů lidské existence. Společným jmenovatelem všech vystavených děl byl duchovní názor umělců využívajících řeči symbolu, náznaku, sugesce pro poznávání podstaty skutečnosti.

Součástí projektu Tajemné dálky jsou stejnojmenné obsáhlé, bohatě obrazově vybavené publikace v české a anglické verzi, vydávané ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae. Komornější verzi olomoucké výstavy pořadatelé připravili pod názvem Vládcové snů pro Mezinárodní centrum kultury v Krakově (6. 5. – 7. 9. 2014).

Oldřich Tichý / Žiju sám ve zdejších lesích / GHMP: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 31. 10. 2014 – 15. 2. 2015

Oldřich Tichý: Žiju sám ve zdejších lesích

Galerie hlavního města Prahy

Colloredo-Mansfeldský palác

Termín: 31. 10. 2014–15. 2. 2015

Kurátorka: Hana Larvová

Oldřich Tichý patří k výrazné umělecké generaci 80. let. Konkrétně k těm jejím představitelům, kteří pro sebe, v rámci vymezování se vůči modernismu a jeho principům, znovu „objevili“ malbu jako výsostné a plnohodnotné médium. Naplnili je ale novým obsahem a dali mu nové podoby vyjádření. Malba se tehdy stala součástí nového výtvarného spektra motivů a stylů, ze kterého se vyprofilovala řada výrazných individualit. Oldřich Tichý je bytostný malíř. Malbu si zvolil od samého začátku, a to ve smyslu tradičního média s důrazem na klasický způsob zacházení s obrazem a se samotným procesem malby. Pracuje se závěsným obrazem a maluje ho olejem na plátně. Z tradice, která je pro něj potenciálem různých forem a stylů, si vybírá zdroj inspirace a formu, která odpovídá jeho založení a představám o vlastním výtvarném potenciálu. Poměrně brzy si tak formuluje autentickou ikonografii s osobní symbolikou, která v jeho malířském podání dodává obrazům nezaměnitelný charakter. Tichého obrazy vznikají z přemýšlení o světě a o řádu věcí v něm. Jejich tématem je snaha porozumět světu přírody, pochopit smysl přítomnosti člověka a jeho sounáležitosti s ní. Svérázný způsob vidění a chápání běžné reality vlastního života v přírodě uprostřed sázavských lesů mu umožňuje nacházet ve zdánlivě obyčejných bezvýznamných detailech přírody působivý zdroj inspirace. Vyjadřuje ho v monumentálně cítěných kompozicích v podobě předmětných znaků imaginativního rázu, které jsou zhmotnělými fragmenty přírody. Jsou malířským přepisem zakódované životní zkušenosti a bezprostředním sdělováním vlastního postoje k ní. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci představuje nové obrazy, které Oldřich Tichý namaloval během letošního letního sympozia v Mikulově, doplněné výběrem z posledních dvou let. Jedinou starší realizací je obraz Žiju sám ve zdejších lesích z roku 1988, který jsme si vybrali jako leitmotiv výstavního projektu a odtud také jeho název. Vyjadřuje vše – z čeho tvorba Oldřicha Tichého vychází a co ji specifikuje.

Oldřich Tichý se narodil 15. září 1959 ve Zlíně. V letech 1974–1978 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Další dva roky, 1978–1980 pracoval jako arteterapeut v psychiatrické léčebně v Kroměříži. V letech 1980–1986 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Františka Jiroudka. Výtvarný projev si ale formuloval nezávisle na pedagogickém vedení a zaměřil se tehdy na figurativní malbu imaginativního rázu. Na jaře 1986 se poprvé zúčastnil 5. konfrontační skupinové výstavy nejmladších výtvarníků ve Svárově. V té době realizoval zátiší imaginativního rázu na pomezí abstrakce. Důležitým životním mezníkem byl rok 1987, kdy se přestěhoval na venkovský statek do Dojetřic u Sázavy a kdy se mu narodil první syn. V r. 1988 namaloval zásadní obraz Žiju sám ve zdejších lesích, který předznamenal ráz celé další tvorby. Ve stejném roce poprvé samostatně vystavoval v KS Blatiny. V r. 1989 založil společně s pěti výtvarníky Tomášem Rossím, Ladislavem Sorokáčem, Lenkou Vilhelmovou a Petrem Župníkem skupinu Most, se kterou se zúčastnil všech výstav. V roce 1995 získal prestižní cenu nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. V následujících letech navázal kontakty se zahraničními galeristy a začal s nimi spolupracovat jak ve výstavních, tak akvizičních aktivitách. Své obrazy začal vystavovat v Německu, Švýcarsku, Francii a Nizozemí, první samostatnou výstavu v zahraničí měl v roce 1990 ve švýcarském Lausanne, v Galerii 14. K nejdůležitějším domácím prezentacím patří výstava v roce 2003 v Galerii Václava Špály, nazvaná Já a Ty, a letošní výstava Jedním tahem těsně nad zemí v Galerii umění Karlovy Vary, ke které vyšel dosud nejobsáhlejší katalog s texty Ludvíka Ševečka a Ivana Neumanna. K dnešní výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci vydává Galerie hlavního města Prahy komorní katalog s nejnovějšími obrazy, které tato výstava prezentuje.

Hana Larvová

Kurátorka výstavy: Hana Larvová

Grafické řešení: Jan Zachariáš

Redakce textů: Marta Nožková

Překlad: Vladimíra Šefranka, Branislava Kuburović

Instalace a produkce, vedoucí: Diana Brabcová, Kateřina Adamová

Propagace, vedoucí: Miroslav Koláček

Partner projektu: Skupina ČEZ

Mediální partneři: Radio 1, A2, Literární noviny, Metropolis, Art and Antiques, ArtMix, Pražský deník, Rádio

Classic, Artikl, ArtMap, ČRo Vltava, Hyperinzerce

Místo konání: Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 2, Praha 1

Termín konání: 31. 10. 2014–15. 2. 2015

Otevírací doba: út–ne 10.00–18.00

Vstupné: 60,– Kč plné (dospělí) / 30,– Kč (studenti, senioři)

Kontakt pro novináře: Michaela Vrchotová, +420 725 818 721, vrchotova@ghmp.cz

Další informace: www.ghmp.cz, fb.com/GHMP.cz

DOPROVODNÝ PROGRAM

Autorská prohlídka s Oldřichem Tichým: st 26. 11. od 17.00

Lektorské prohlídky: čt 13. 11. a 11. 12. od 16.30

GALERIE KOSTKA

představuje výstavu

Šárka Koudelová (CZ), Štefan Papčo (SK): Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory

kurátor: Petr Kovář

vernisáž: 6. 11., 19:00

výstava trvá: 6. 11. – 28. 11. 2014

Ještě stále s důvěrou saháte po kurátorském textu k výstavě? Nesrozumitelnost současného umění je předmětem článků na nejrůznějších úrovních, tématem přednášek a konferencí, sborníků, odborných knih i nočních talkshow. Nebývá zdaleka pravidlem, aby text k výstavě divákovi učinil viděné srozumitelným. Ale ať už jde ve vašem případě o rituál, zvyk, zálibu v bizarnostech nebo zkrátka touhu po všech dostupných informacích a proprietách, je zjevné, že tentokrát není třeba textem dokreslovat obraz. Příčina nesrozumitelnosti umění dlí mimo jiné v tom, že se toto, podobně jako jiné obory, vyvíjí (mění) rychleji, než stíhá nezainteresovaná veřejnost sledovat, umělci svévolně překračují hranice s jinými obory a výsledky stále vydávají za umění. Z této perspektivy se výstava Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory jeví jako skvělý galerijní tah. V Kostce řečeno: sběratelka minerálů a horolezec! To jsou přeci lidé jako my, s normálními zálibami.

V lavinovém závalu uměleckých póz a výtvarných konstruktů divácky toužíme po autenticitě. Po příbězích. Svědectví. Fascinaci. Jsme fascinováni, je-li někdo fascinován tak, že dokáže v závislosti na té fascinaci výrazně měnit svůj život. V honu na autenticitu umění se vrací modernistická potřeba žít (své) umění. Propadnout svému hobby. Je to tedy umělcův mimoumělecký zájem, který pro diváka zachraňuje (potvrzuje) umění?

Od kolika kamenů začíná hora? mohli bychom parafrázovat otázku Mariana Pally k tématu lesa, ale to bychom si naběhli, neboť hora je docela přesně definována relativním vyvýšením nad okolní terén třemi až šesti sty metry. Štefan Papčo (1983) i Šárka Koudelová (1987) tvoří inspirováni hmotou kamene, jen s odlišným měřítkem. Jestliže Papčo doslova vyplní galerii maketou horského štítu, který si metr za metrem svým tělem osahal, Koudelová nás přinutí sklonit se k pečlivým tahům štětce, jimiž osahává pouze drobný úlomek – možná stejně dlouho jako Papčo jeho celek. Výmluvným společným interpretem se přitom stává už právě tento proces, autorský prožitek.

Štefan Papčo nás konfrontuje s tísní, nasazením i adrenalinem, který sám zakouší na skutečných skalních stěnách. S ním sledujeme osud na skále bivakujícího horolezce, sochy, kterou do nepřístupného terénu autor dopraví na vlastních zádech, nebo obcházíme onu neobhlédnutelnou maketu – instalační řešení nám omezuje výhled podobně jako při horolezeckém výstupu, jsme tísněni fyzicky, ale utlačována je i naše potřeba obzírání, uchopení věci tím, že ji zrakem pojmu, potřeba nadhledu… pro který se stoupá na vrchol. Pro společnou výstavu v galerii Kostka si „přivlastnil“ horolezeckou stěnu, která se nařezána do nepravidelných kusů vrací monumentalitou balvanovitého vršení k podobě své původní předlohy; je horou, ale je také lavinou, nebo aspoň její potenciální hrozbou, zeskutečněním čehosi, co tréninková plocha nenabízela. Instalace nestojí pouze jako přesvědčivá iluze masivu, ale v duchu postmoderní mnohoznačnosti tematizuje také naši hru na hory. Vedle atavistické úcty či romantické touhy i jejich umělé uspokojování prostřednictvím horolezecké (sportovní) stěny. Fakt, že pro sochařskou iluzi hory byla jako ready-made transformována už její dříve realizovaná iluze, akcentuje přes jinak až banální přímost spodní ironickou, humornou linii, vytváří metaforu lidského usilování, které jakkoli fyzicky vykoupené zůstává jednou mačkou v poloze komiky a sebeklamu.

Šárka Koudelová nás svádí s povrchu dolů, detailním mikroprůzkumem nás nechává nahlížet do struktury minerálu, odhaluje jeho růst, barevné zrání, pohyb neživé (?) hmoty. Ten ji následně slouží jako matrice jiných pohybů, krystalizace událostí, dějů, jevů. Tradičně pojímaná věčnost hor je tu v kontrastu k prchavým pohnutkám a postřehům. V principu zrcadlení získávají oba takto postavené póly také vlastnosti toho druhého – horské štíty, v něž vyvřela a vykrystalizovala hornina, jsou nahodilé prchavé výtvory okamžiků a měnících se nálad, a situace na tramvajové zastávce viděná koutkem oka, nebo trapnost surrealistických děl jako aktuální téma rozhovoru nabývají na monumentální věčnosti, stávají se pevnou součástí struktury, která „nás všechny přežije“, nebo lépe, v jejímž rastru žijeme. Statické se děje a děj je možno nahlížet jako pevnou strukturu. V této jedinosti hmoty a významové vyprázdněnosti center jako by se ozývalo něco z východního myšlení, jak jej přepisuje například Roland Barthes v Říši znaků: „Od horských svahů po zákoutí v nějaké čtvrti je tady všechno bydlištěm (…) to místo má jako jedinou hranici svůj koberec živých pocitů, zářivých znaků (květin, oken, listí, obrazů, knih); to už není velká souvislá zeď určující prostor, je to přímo abstrakce částí pohledu (různých „pohledů“), které mě lemují (…) zahrada je nerostná tapiserie nepatrných těles (kamenů, stop hrábí v písku), veřejné místo je sled okamžitých událostí (…).“

Výstava je utvářena ve filozofickém rámci doplňujících se kontrastů. Uhrančivá monumentalita sochařského gesta s obsesivně precizními detaily mnohaměsíčního malířského záznamu. Přímost tohoto spojení a narativní řešení instalace, v níž je divák prostorem veden, překvapován, v dobrém slova smyslu omezován a nucen stavět se do různých perspektiv, nabízejí, nebojím se říci, diváckou atraktivitu i v případě, že se divák nepromění ve čtenáře dalších pater speleologických a horolezeckých dobrodružství.

—–

Otevřeno denně od 13 do 20 hodin.

Vstupné dobrovolné.

Kontakty a více informací:

Christina Gigliotti – PR & Marketing

christina@meetfactory.cz

+ 420 777 966 117

Karina Pfeiffer Kottová – kurátorka Galerie MeetFactory

karina@meetfactory.cz

+ 420 732 464 434

MeetFactory je v roce 2014 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 6.500.000 Kč a Ministerstvem kultury České republiky.

Matouš Lipus, Aleš Novák: O pravosti srdce/ kurátorka: Christina Gigliotti/ Galerie Kostka/ Meetfactory/ Praha/ 9. 10. – 31. 10. 2014

Foto: Tomas Carl Allen

Výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého zhodnotil Jan Vitvar v Respektu. Letošní finále je podle něj mnohem vyrovnanější něž loňský ročník, přesto však našel favorita na vítězství v Richardu Loskotovi. Zároveň konstatuje, že všichni finalisté už mají za sebou lepší realizace než předvedli v rámci finálové výstavy. „Jako by se jim kvůli účasti v soutěži pro výtvarníky do pětatřiceti let spíš rozklepala kolena, než aby je nabudila energií.“

Na anketu Lidových novin ohledně laureátů CJCH a role současného umění ve společnosti tentokrát odpovídal profesor Jiří Přibáň. Vyzdvihuje pestrost oceněných umělců, která dokládá, že „české vizuální umění na tom není zdaleka tak špatně, jak by se mohlo zdát“ a důležitost vizuálního umění vidí „ve schopnosti převést do viditelné formy to, co nelze sdělit jinak…“

Hostem Honzy Dědka v Čajovně na ČRo Vltava byl malíř Tomáš Císařovský. V hodinovém rozhovoru si povídali např. o současné portrétní malbě nebo o významu studia na uměleckých školách (zde).

Jan Gabriel píše v Hospodářských novinách o výstavě Jana Švankmajera nazvané Naturalia, která probíhá v Museu Kampa. Výstava kombinuje Švankmajerovy kresby, grafiky, objekty a další díla s artefakty z jeho vlastní sbírky a představuje tak osobitou variaci na manýristickou kunstkomorou.

V Týdnu vyšel rozhovor s architektem Michalem Sedláčkem, který se po mnohaletých zahraničních zkušenostech vrací do České republiky. V rozhovoru mluví o práci v New Yorku, Los Angeles či Moskvě a také specifikách české architektury: „Čeští architekti jsou silně ovlivněni funkcionalismem. V prvním ročníku na vysoké škole jsem bojoval s nějakým projektem a docentka, která ateliér vedla, mi říkala – vždyť to není nic tak složitého. Kuchyně má mít takovéto okno, ložnice takové – funkce vedla návrh. Česká architektura je přísná, racionální, v Los Angeles tohle neexistuje.“

Adam Gebrian v Respektu představil nové muzeum Pavilon skla v Klatovech, které vzniklo adaptací budovy z 50. let, jež sloužila k výstavám karafiátů a později jako depozitář. Za rekonstrukcí stojí atelier25 Jiřího Bízy a Martina Kožnara. Vystavena je dlouhodobě zapůjčená kolekce skla z přelomu 19. a 20. století vídeňského sběratele Ericha Lichtenwörthera.

Lidové noviny připravily rozhovor s Adélou Foldynovou, která připravuje zahraniční rezidenční pobyty pro umělce v rámci projektu Plzeň 2015. Manažerka projektu, která má zkušenosti se zajišťováním pobytů pro košické umělce, mluvila především o tom, jak je obtížné české umělce či studenty uměleckých škol k několikaměsíční stáži přesvědčit.

V ateliéru Josefa Sudka, legendy české modernistické fotografie, vystavuje Anna Orłowska studii na téma neviditelnost. Nejde ani tolik o fyzickou neviditelnost fotografie, přestože nějaké snímky jsou zde přítomné, jako o výzkum nebo o ponor do autorčina myšlení.

Anna Orłowska (1986) se v rámci výstavy Případová studie: Neviditelnost vzdala své pozice fotografky a stala se badatelem na poli vizuální kultury. Vytvořila tak na malém těsném prostoru do široka se rozevírající myšlenkovou mapu zhmotněnou v různorodých fotografických obrazech. Škála velikostí rámů, druhů reprodukcí, stejně tak jako oblastí či témat, kterým se jednotlivé snímky věnují, a jejich pestrá instalace (drobné rámečky na stoličce, zavěšení či opření o stěnu) dodává prostoru lehký nádech jakési „Wunderkammer“.

Orłowské rozhodně nechybí vtip a hravost, díky které celá instalace bilancuje mezi seriózní vědeckostí a škodolibou podvratností. Její silnou stránkou je především to, že se nikdy úplně nepřevrátí na jednu stranu. A tak se obrazy z filmů, kde se objevili neviditelní, mísí s vědeckými i zcela přiznaně pseudovědeckými fotografiemi nebo s fotografiemi, které snad mohou být připsané přímo autorce. Ovšem to, které obrazy vyfotila Orłowská a které stáhla z internetu (v doprovodném materiálu k vyobrazením někdy uvádí i svůj zdroj) se divák na výstavě prostě nedoví.

Tvorba Anny Orłowské reprezentuje příznačný trend v dnešní umělecké produkci. Přestože se autorka vyjadřuje pomocí fotografie, kterou vystudovala v Łódzi a Opavě, stojí její zájem částečně mimo samotné médium. Orłowská fotografii často používá jako formát pohledu na svět, jako klasifikační pomůcku, která jí umožňuje postavit na roveň předměty či výjevy, které by se jinak nesetkaly. V jedné ze svých sérií nazvané Tribute to Moda Polska fotografuje předměty zakoupené nebo získané na lokálním tržišti. Logika práce s nalezeným objektem se promítá i do její práce s nalezenou fotografií, přestože o objektu může být v tomto případě řeč až ve chvíli jeho vystavení v galerii.

Ovšem i zde uniká její tvorba jednoduchému zařazení, či vyřazení ze systému. Podstatným rysem jí samou pořízených fotografií, které ale divák v ateliéru neuvidí, je malebnost koketující
 v některých případech až s hranicí záměrného kýče. Orłowská se ve své tvorbě opírá o estetiku módní a designové fotografie, což často bohužel vede až k přílišnému zhezčení fotografií, které dělají z lidských příběhů či pouliční veteše vyprázdněné modely.

Ve svém pražském výstupu jakoby však vykročila právě na druhý pól své tvorby, v němž je přílišná estetizace zapuzena a umělecký přístup vystřídán přístupem archeologa. Ovšem právě při srovnání její předchozí tvorby se současnou výstavou se nabízí otázka, na kolik byla rozhodující přítomnost kurátora či zadaného festivalového tématu. A opět se zde ocitáme na pomezí znejistění. Možná nakonec nezbývá nic jiného než právě heslo letošního Festivalu Fotograf „Vidět a věřit“ naplnit.

Faktem zůstává, že ať už je výstava v ateliéru jakkoliv příjemným zážitkem, postup, ke kterému se autorka nebo kurátor uchýlili, není ničím novým ani objevným. Reflektují spíše oblíbený a účinný trend jakéhosi vizuálního dýdžejingu, který přestože rozhodně neurazí, neukazuje téměř nic z předchozí autorčiny tvorby.

To, co je v ateliéru k vidění, tak není úplně Anna Orłowska, ale spíše příspěvek
k jmenovanému festivalu. Je to možná zklamání pro ty, kteří se chtěli setkat s tvorbou mladé umělkyně, naopak uspokojeni odejdou ti, kdo přišli kvůli zajímavému konceptu.

______________________________________________________

Anna Orłowska: Případová studie: neviditelnost / výstava se koná v rámco Festivalu Fotograf / kurátor: Tomáš Pospěch / Ateliér Josefa Sudka / Praha / 15. 10. – 23. 11. 2014

______________________________________________________

foto: archiv Ateliéru Josefa Sudka

Příběh paneláku v Královéhradeckém kraji / náměstí 28. listopadu / Hradec Králové / 11. 11. 2014 – 25. 1. 2015

Paneláky v Hradci Králové

Od 11. listopadu 2014 do 25. ledna 2015 se v Hradci Králové představí exteriérová výstava Příběh paneláku v Královéhradeckém kraji, která přiblíží historii a současnost sídliště Labská Kotlina I a panelových sídlišť Labská Kotlina II, Moravské Předměstí a Slezské Předměstí. Tato výstava, volně přístupná široké veřejnosti na náměstí 28. října, je druhou výstavou z putovního cyklu věnovaného vybraným panelovým sídlištím v jednotlivých krajích České republiky.

„Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně nemusejí být monotónní shluky krabic vyprojektované anonymním týmem v projekčním ústavu,“ vysvětluje hlavní autorka projektu Lucie Zadražilová z Uměleckoprůmyslového musea v Praze. „Panelová sídliště mají svou minulost, přítomnost a v mnoha případech i rozvojový potenciál a pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky,“ dodává.

Sídliště Labská Kotlina II, foto: © Jan Rasch, 2014

V Královéhradeckém kraji se do nejužšího výběru dostaly čtyři celky z krajského města: Labská Kotlina I sice není panelovým sídlištěm v pravém slova smyslu, ale ukazuje, jakým způsobem architekti ve 40. a 50. letech navazovali v typizované výstavbě na předválečný funkcionalismus. Labská Kotlina II a Slezské Předměstí jsou příklady panelových sídlišť stavěných převážně v době experimentů 60. let. A konečně Moravské Předměstí, největší a nejdéle stavěné sídliště v Hradci Králové, v němž v roce 2011 bydlela celá čtvrtina obyvatel města.

Na realizaci těchto sídlišť se často podíleli velmi schopní architekti, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli myšlenky architektů a urbanistů meziválečné avantgardy. Výstava se rovněž věnuje otázkám urbanismu, dispozicím bytů, umělecké výzdobě sídlišť i stavebním technologiím. Neopomíjí ani otázku, jaká je věková, vzdělanostní a profesní struktura zdejších obyvatel a jak se proměnila od doby výstavby. „Na příkladech ukazujeme, co se s vybranými panelovými sídlišti děje dnes, zda regenerační zásahy přispěly ke zlepšení obytného prostředí nebo naopak narušily genia loci těchto celků,“ doplňuje Lucie Zadražilová.

Sídliště Moravské Předměstí, foto: © Jan Rasch, 2014

Grantový úkol Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu je pětiletým výzkumným a výstavním projektem, na kterém spolupracují téměř dvě desítky historiků architektury, urbanistů, památkářů, demografů a dalších odborníků z muzejních i akademických pracovišť. Odborným garantem je historik umění profesor Rostislav Švácha, institucionálně projekt zaštiťuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Ministerstvo kultury ČR projekt podporuje v rámci grantového programu výzkumu a vývoje národní kulturní identity (NAKI).

Vedle souhrnné česko-anglické monografie o problematice sídlišť a dílčích odborných textů a publikací je hlavním výstupem projektu série třinácti výstav v jednotlivých krajských městech, která v roce 2017 vyvrcholí soubornou

výstavou v Praze. Výstavní cyklus je určen zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti. Expozice podle návrhu architektonického ateliéru A1 Architects (Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka) má podobu stylizovaného panelového městečka. Šest volně stojících prvků z lehčeného betonu vyrobila na míru pro účely projektu firma LIAS Vintířov. Autorem grafického řešení je Štěpán Malovec.

Panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Přestože byla nejtypičtější a nejrozšířenější formou hromadné bytové výstavby 50. až 80. let a dnes na sídlištích žijí více než tři miliony obyvatel České republiky (konkrétně v Královéhradeckém kraji to je 99 tisíc obyvatel), je výzkum jejich významu a sociokulturní role teprve v počátcích. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme dnes nicméně svědky vzrůstajícího zájmu o téma panelových sídlišť nejen mezi odborníky, ale také mezi současnými umělci.

Termín konání: 11. 11. 2014 – 25. 1. 2015

Adresa: náměstí 28. listopadu, Hradec Králové

Další informace:

www.panelaci.cz

www.upm.cz

https://www.facebook.com/panelaci

Pořadatel výstavy: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Identifikační kód projektu v rámci programu Ministerstva kultury ČR Výzkum a vývoj národní kulturní identity (NAKI) je DF13P01OVV018

Výstavu podpořily: LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k. s., Výzkumný ústav maltovin Praha, s. r. o., Svaz výrobců cementu ČR, Adverter, Zemako, s. r. o. , Město Hradec Králové, Artalk.cz, Art+Antiques, Beton TKS

Tomáš Pospiszyl: Asociativní dějepis umění. Poválečné umění napříč generacemi a médii (koláž, intermediální a konceptuální umění, performance a film) / tranzit / Praha / od 11. 12. 2014

Tomáš Pospiszyl: Asociativní dějepis umění

Poválečné umění napříč generacemi a médii (koláž, intermediální a konceptuální umění, performance a film)

České vydání

Praha, Listopad 2014

ISBN 978-80-87259-28-3

208 stran, 147 x 207 mm, měkká vazba

náklad: 1400 ks

autor publikace: Tomáš Pospiszyl

editor série: Vít Havránek

odborná redakce: Václav Magid

odborná recenze: Marie Klimešová, Zora Rusinová

grafická úprava: (laboratoř) Petr Babák, Lukáš Kijonka

vydal: tranzit.cz (www.tranzit.org)

Kniha Tomáše Pospiszyla Asociativní dějepis umění je postavena na esejistické analýze děl významných, i když stále nedostatečně ceněných osobností českého a slovenského umění padesátých až sedmdesátých let.

Jde tedy o autorský počin, jež dává konkrétním dílům Jiřího Koláře, Milana Knížáka, Jiřího Kovandy, Jána Mančušky, Kateřiny Šedé a Evy Koťátkové, ad. význam historický, který potažmo ozřejmuje snažení, motivy a témata české poválečné kultury v mezinárodním kontextu. Asociativní dějepis umění volně navazuje na Pospiszylovy Srovnávací studie (FRA, 2005) a nabízí úvod do problémů současného umění. Snaží se dokázat, že i zdánlivě těžko uchopitelná tvorba dneška je produktem historické kontinuity a vývojové logiky. Převládající tvůrčí strategií analyzovaných umělců je propojování různorodých elementů do kolážové struktury. Podobným postupem se řídí i samotná kniha. Místo lineárního myšlení, zdlouhavého dokazování a textu přetíženého odbornými výrazy nastoluje významové souvislosti pomocí kontrastů a volnějších asociací. Kniha vychází v edici navigace u vydavatelství tranzit v listopadu roku 2014. Kniha nesmí chybět v žádné knihovně milovníka umění, návštěvníka výstav, škol i institucí!

Konkrétněji k obsahu:

Je tvorba současných výtvarných umělců pouhou recyklací experimentů šedesátých a sedmdesátých let minulého století? Proč dnes výtvarníci míří do oblastí dříve vyhrazených literatuře, filmu nebo divadlu? Je naše vnímání východoevropského umění před rokem 1989 deformováno politickou perspektivou? Pět vzájemně propojených případových studií spojuje motiv nepřímých a někdy i nevědomých mezigeneračních dialogů. Tvorba současných umělců (Ján Mančuška, Kateřina Šedá, Barbora Klímová nebo Eva Koťátková) je konfrontována s díly klasiků poválečné neoavantgardy (Jiří Kolář, Milan Knížák, Július Koller či Jiří Kovanda). To, co původně vypadalo podobně, se při podrobnější analýze ukazuje jako rozdílné. Návraty současných umělců ke koláži, performanci, konceptuálnímu umění nebo experimentálnímu filmu jsou poznamenány dnešní zkušeností a staré postupy staví do nových významových poloh. Přesto se zdá, že minulost a současnost umění dnes vzájemně souvisí víc než kdykoliv předtím. Staré a nové se vzájemně dynamicky prostupuje.

O autorovi:

Tomáš Pospiszyl se jako kurátor, badatel a publicista zabývá uměním 20. a 21. století. Publikoval několik knih, od antologií teoretických textů, přes monografie až po studie na pomezí dějin umění a vizuálních studií. Vyučuje na FAMU a AVU v Praze.

O tranzitu:

Tranzit je dlouhodobá iniciativa zaměřená na realizaci projektů současného umění, působící v ČR od roku 2002. Tranzit vydává knihy, organizuje projekce, výstavy, přednášky. Vytváří dynamickou mezioborovou platformu, která umožňuje dialog mezi umělci, kurátory, kritiky a dalšími uměleckými profesemi, na straně jedné, a veřejností, na straně druhé. Tranzit podporuje lokální umělecké a teoretické aktivity. Před institucemi dává přednost jednotlivcům a realizovatelným projektům menšího rozsahu, které však mohou mít významný místní a mezinárodní přínos. Tranzit podporuje partnerskou spolupráci, vytváření sítě mezinárodních, mezigeneračních a mezioborových kontaktů a vzájemnou výměnu poznatků a zkušeností.

Vydavatelský program, tranzit.cz:

Vydavatelství iniciativy tranzit vydává publikace od roku 2004 ve dvou hlavních edicích, Navigace a Umělecké publikace. Edice Umělecké publikace se zaměřuje na klíčové osoby konceptuálního a akčního umění od střední Evropy po Balkán, které – ať už vinnou politické situace nebo povahy svého díla – doposud nemají vlastní monografie. Týká se to především umělců, kteří svou tvorbu zahájili v 60. a 70. letech 20. století. Edice Navigace přináší původní autorské texty a eseje vytvořené českými umělci a teoretiky i české překlady významných světových teoretických, knih, prací a článků (texty filozofů, sociologů, teoretiků umění ad…). Od roku 2006 tranzit.cz spolupracuje s mezinárodní vydavatelskou společností JRP-Ringier s výrazně současným uměleckým profilem (více informací viz www.jrp-ringier.com).

V rámci edice navigace byly zatím vydány publikace:

01. Nicolas Bourriaud, Postprodukce, 2004

02. Hakim Bey, Dočasná autonomní zóna, 2004

03. Slavoj Žižek, Mluvil tu někdo o totalitarismu?, 2007

04. Pavel Humhal, Osobní a veřejné, 2008

05. Jiří David, Nikdo jiný, zatím nic, 2008

06. John Cage, Silence, 2010

07. Jana a Jiří Ševčíkovi, Texty, 2010

08. Frantz Fanon, Černá kůže, bílé masky, 2011[Postkoloniální myšlení I],

09. Postkoloniální myšlení II, antologie textů, 2011

10. Homi K. Bhabha – Místa kultury, 2012 [Postkoloniální myšlení III],

11. David Graeber, Fragmenty anarchistické antropologie, 2013

12. Postkolonialni myšleni IV, antologie textů, 2013

O knize řekli:

„Kniha Asociativní dějepis umění je autorský počin bojující proti útěku dějepisu umění i výtvarné kritiky do slonovinové věže specializace a čtenářské nedostupnosti. Její autor přibližuje radikální umělecké praktiky posledních čtyřiceti let v Čechách a na Slovensku široké umělecké veřejnosti, bez toho aby rezignoval na historickou přesnost a zázemí teorie. Rozvíjí a v aktuální podobě pokračuje v tradici nejvýznamnějších postav českého dějepisu umění – Antonína Matějčka, Vincence Kramáře, Františka Šmejkala, Jindřicha Chalupeckého, ad., po jejichž boku Asociativní dějepis umění nepochybně nalezne své místo.“

—–Vít Havránek, tranzit.cz———

„Společným rysem pěti studií, jež tvoří Asociativní dějepis umění, je neočekávaný posun perspektivy, díky němuž se Tomáši Pospiszylovi daří občerstvit náš pohled na zdánlivě důvěrně známé fenomény českého a slovenského výtvarného umění posledních dekád a uvést je do širších historických, geografických, sociálních a politických souvislostí.“

—–Václav Magid, umělec a teoretik———

„Knihu pokládám za neobyčejně přínosnou, mimo jiné právě proto, že Tomáš Pospiszyl patří k autorům, kteří jsou schopni velmi kompetentně spojit mezigenerační témata, doložit je bohatými argumenty, a dát jim přesvědčivý literární tvar.“

—–Marie Klimešová, kurátorka a historička umění, FFUK———

„Texty o Filkovi a Kollerovi jsou pro Pospiszyla spíš záminkou, jak přejít k úvahám o postavení východoevropského umění vůči západnímu a jeho skeptickým názorům o možnostech globalizovaného umění.“

—–Zora Rusinová, historička umění, VŠVU Bratislava———

————————————————————————————-

tranzit je iniciativa v oblasti současného umění, jejímž hlavním partnerem je nadace ERSTE.

————————————————————————————-

Marek Kvetán / Dopad / Galerie OFF/FORMAT / 12. 11. – 17. 12. 2014

Marek Kvetán: Dopad

vernisáž ve středu 12.11. v 18 hodin

Galerie OFF/FORMAT

Gorkého 41 – dvorní trakt

602 00 Brno, CZ

út + ne 14-19h

Denisa Nová, Karin Zadrick, Klára Dvořáková: Ruměná. Kůže z dechu/ kurátor: Marek Pokorný/ Plato/ Ostrava/ 18. 9. – 23. 11. 2014

foto: Tomáš Souček

Kustodka Květa vyhrála cenu Muriel za nejlepší strip, zvolen děkan FA VUT, demonstrace proti bourání havířovského nádraží, nový pražský radní pro kulturu, Stratilův galavečer v MG.

1/ Kustodka Květa oceněna
Devátý ročník festivalu KomiksFEST! vyvrcholil o víkendu udílením cen Muriel. Ocenění pro nejlepší komiksové počiny uplynulých dvanácti měsíců (od září 2013 do srpna 2014) si v kategorii Nejlepší strip odnesla Kustodka Květa, kterou pro Artalk připravují Tomáš Končinský a Františka Lachmanová. Další oceněné naleznete zde.

2/ Zvolen děkan FA VUT
Bez mediálního zájmu byl 30. října zvolen novým děkanem Fakulty architektury VUT v Brně Jan Hrubý. Akademický senát jej, jakožto jediného kandidáta, podpořil v poměru deseti hlasů ku třem (zde). Hrubý působí jako docent na FA, kde přednáší zejména dějiny architektury. Nově zvoleného děkana ještě musí jmenovat rektor VUT Petr Štěpánek. FA je bez řádně zvoleného děkana již několik měsíců. První volba stanovená na 25. března neproběhla. V květnu zvolil senát FA Rostislava Koryčánka. Vzhledem k průtahům se jmenováním, jež byly spojeny s nesouhlasným postojem některých členů fakulty, přestal Koryčánek nakonec o post děkana usilovat (zde).

3/ Havířovské nádraží
Ve čtvrtek proběhla před budovou Ministerstva kultury demonstrace proti rozhodnutí o neprohlášení vlakového nádraží v Havířově kulturní památkou. Podle odhadů se na Maltézském náměstí sešlo nejméně dvě stě protestujících. Za MK vystoupila na demonstraci mluvčí Helena Markusová, která přečetla výňatky z odůvodnění zamítavého rozhodnutí ministerstva, které částečně uznává hodnotu některých architektonických prvků. Celek však podle úřadu nesplňuje podmínky pro památkovou ochranu. Aktuálně se MK zabývá rozkladem Národního památkového ústavu (zde a zde).

4/ Pražský radní pro kulturu
Novým pražským radním pro kulturu a památkovou péči se stane Jan Wolf, předseda pražské KDU-ČSL. Křesťanští demokraté kandidovali v rámci Trojkoalice se SZ a STAN (zde). Jejich volební program slibuje např. kvalifikované a čitelné rozhodování o živé kultuře a umění ve veřejném prostoru, památkovou ochranu zohledňující současný architektonický kontext či proměnu prázdných a opuštěných budov v živá společenská a kulturní centra (zde).

5/ Stratilův galavečer
Letošním laureátem Ceny Michala Ranného se stal Václav Stratil. Ocenění udělované každé dva roky některé z výrazných osobností na poli výtvarného umění bylo umělci a pedagogovi brněnské FaVU předáno v rámci slavnostního galavečera ve čtvrtek 30. října v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie (zde, zde). Na jaro pak MG připravuje velkou výstavu Stratilových prací.

Cecilia Guida / diskusia z cyklu LUPA / Kunsthalle KLUB / Bratislava / 5. 11. 2014 o 17h

Diskusia sa uskutoční v stredu 5.  novembra 2014 o 17:00 hod. v priestoroch Kunsthalle KLUBu (Nám. SNP 12). Podujatie bude tlmočené z taliančiny. Vstup voľný.

V diskusii s Lýdiou Pribišovou predstaví Cecilia Guida projekt, na ktorom aktuálne pracuje, Progetto Artinreti /Cittadellarte/ a priblíži scénu súčasného umenia v Turíne a v regióne Piemonte, vysvetlí princípy fungovania neziskových umeleckých združení v tomto kraji. Porozpráva o rezidenčných pobytoch pre umelcov a kurátorov v Cittadellarte, ako aj o svojej knihe Spatial Practices. Verejná a politická funkcia umenia v sieťovej spoločnosti (2012), ktorá je zameraná na fungovanie umenia vo verejnom priestore a činnosť neformálnych umeleckých networkov v Taliansku a je výsledkom jej doktorandského výskumu. Postupne prejdeme k priblíženiu inštitúcií súčasného umenia pôsobiacich v Miláne, ako Hangar Bicocca, Kunstverein, Pac, Museo del Novecento a Triennale. Budeme pokračovať hodnotením programu najzaujímavejších komerčných galérií, najmä v milánskej štvrti Ventura Lambrate (Massimo De Carlo, Prometeo, Fluxia, Francesca Minini etc), i iných ako Gasconade a Galleria Raffaella Cortese, ako aj neziskových organizácií, Viafarini a Careof, ktoré okrem iného majú v ponuke i rezidenčné pobyty pre umelcov a kurátorov, Isola Art Center, Le Dictateur a iné. V závere diskusie porovnáme fungovanie umeleckých akadémií v Miláne: Brera, Naba a IED.

Diskusia s Ceciliou Guidou je prvou z troch plánovaných diskusií Lupa/priblížení scény súčasného umenia troch talianskych miest: Milána, Ríma a Neapolu.