Václav Hnátek přibližuje na stránkách Mf DNES výstavu Tajemné dálky, kterou přichystalo olomoucké Muzeum umění. Expozice, jež potrvá od 6. listopadu do 22. února, představí český symbolismus v rozmezí let 1880-1914.

E15 přináší rozhovor s hlavním hostem letošního Komiksfestu Alexem Maleevem. Bulharský výtvarník hovoří například o amerických komiksových fanoušcích, o svém pokračování slavného komiksu Vrána či o práci na vlastní sérii.

Reportéři ČT se věnují hrozící demolici nádraží v Havířově (zde). Události v kultuře na ČT art zvou na letošní ročník Prague Design Week (zde), přinášejí reportáž o restaurování soch Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu (zde) a rovněž se věnují ostravskému festivalu Kukačka, který umisťuje umění do veřejného prostoru (zde).

Dvě nenápadné garáže ve dvoře pražské adresy U Rajské zahrady 14 skrývají vedle rozpracované rekonstrukce i přes 90m² nadějí. Jejich nájemcem je Mikuláš Nevan, kterého zná domácí scéna především z angažmá v Galerii Středočeského kraje a v Galerii Švestka. Obě instituce shodou okolností spojuje různý typ kontroverze. Ze sbírkotvorného oddělení GASKU odcházel Nevan spolu s kolegy na protest proti formě příchodu stávající ředitelky Jany Šorfové před třemi lety, zatímco aktuální pozici provozovatele a výkonného ředitele v Galerii Švestka opouští po tříletém období, které v historii galerie jistě nepatří k těm nejrůžovějším. Důvod je zdánlivě jednoduchý. Ve čtvrtek 6. 11. 2014 zahajuje Kinterovou výstavou s dvojznačným názvem Oh, no!! provoz vlastní galerie Nevan Contempo.

Mikuláši, s jakými pocity chodíš spát pár dní před startem vlastní galerie?
Návaly totální paniky, že na věc nemám, u mne střídají vlny euforie. Abych usnul, poslouchám vize Járy Cimrmana.

Navážu obligátní otázkou. Jak to všechno začalo?
Pocházím z umělecky založené rodiny. Děda, Jaroslav Slavík, byl kunsthistorik, který se specializoval na dílo Josefa Čapka. Oba rodiče vyučovali na základních uměleckých školách, přičemž otec je synem slovenského malíře Eugena Nevana. Sám jsem už od gymplu dělal brigády v Národní galerii, v Židovském muzeu a později jsem maturoval z dějin umění. Původně jsem se chtěl věnovat umělecké a propagační grafice, ale nakonec jsem se rozhodl jsem se studovat obor Management muzeí a galerií.

Zaběhl jsi hodně do minulosti, ale když už se tak stalo, mohl bys pospat svou dosavadní profesní dráhu?
Na škole jsem se začal zajímat především o sbírkotvorné agendy a později jsem skoro čtyři roky při studiu pracoval ve Vojenském historickém ústavu jako asistent kurátora sbírky dělostřelectva a munice. K armádě jsem nikdy neměl žádný vztah, ale zajímal mne muzeologický provoz, státní sbírkotvorné praktiky, ochrana sbírek, archivace. Mezitím jsem si udělal irský titul BBus (Hons) v oboru Management umění, což bylo v podstatě průřezové studium od řízení financí až po základy restaurátorství. Pár měsíců po škole mne telefonicky oslovil Jan Třeštík s tím, že je pověřen vedením Českého muzea výtvarných umění a že shání někoho do registru sbírek.

Znali jste se s předchozí praxe nebo šlo přátelské oslovení?
To je trochu složitější. Seznámil jsem se s ním přes Matouše Lízlera, když jsem potřeboval prodat obraz Emila Filly, abychom mohli privatizovat rodinný byt. Malbu vyhrála babička ve třicátých letech minulého století v tombole v Mánesu! Prodej se nakonec uskutečnil a jeho výsledkem je mimo jiné i vlastnictví bytu na Vinohradech,
ve kterém dodnes žiju.

To zní zábavně! Šlo o vydařeného Fillu?
Většinu dětství mi visel nad postelí. Myslel jsem si, že je na něm slon, ale ony to byly dvě ženský. Rok 1934. Fillův pozdní kubismus se vším všudy.

Pojďme však zpět k tvému působení v Českém muzeu výtvarného umění, dnešní Galerii Středočeského kraje.
Nastoupil jsem v dost hektické době. Původní zaměstnanci muzea se postavili proti odvolání bývalého ředitele Ivana Neumanna a já jsem se tak ocitl uprostřed zemětřesení. Během dvou týdnů jsem se bez jakéhokoli řádného školení stal vedoucím Registru sbírek a nových médií, protože v muzeu v tu chvíli nebyl nikdo jiný, kdo by práci zastal. Byl to slušný kopanec. Těsně po ukončení studia vlétnout do něčeho tak velkého. Snažil jsem se věc chápat odpovědně, ale mělo to pochopitelně své rezervy. Později následoval můj přesun do Kutné Hory.

Co to pro tebe znamenalo?
Šlo o období těsně před po zahájení éry GASKu. V té době jsem znal pouze Markétou Vinglerovou, ale později do galerie přišli i Ondřej Chrobák a Ondřej Horák. Setkání s nimi pro mne znamenalo možnost začít poznávat dění na tehdejší česko-slovenské umělecké scéně. Například Ondřej Chrobák byl pro formování mého myšlení o současném umění zásadní osobností. Dodnes se cítím být zastáncem „Chrobákovy školy“ nebo lépe řečeno „Chrobákových tendencí“. Do setkání s lidmi z téhle party jsem byl v podstatě orientovaný na klasické umění a muzeologii.

Cítíš tedy své původní vzdělání jako zbytečnou okliku nebo ztrátu času s ohledem na tvé současné zájmy?
Právě naopak, ale ještě před koncem našeho působení v GASKu, kdy přišla od Filipa Polanského nabídka působit v Galerii Jiří Švestka, jsem se v podstatě viděl více v oblasti vědy a v archivu, než ve světě komerční dravosti.

Do Galerie Jiří Švestka to nastupoval v momentě, kdy byla v sinusoidě směřující dolů…
Ano, v totálním propadu! Původně jsem měl pracovat na vytváření databází, ale tahle představa se rychle rozplynula a v praxi jsem začínal uklízením skladu. Později Filip odešel a jak jsem se dostával do provozních záležitostí, začínal jsem chápat jádro většiny problémů galerie.

…které spočívalo v čem?
Celý Švestkův projekt byl ekonomicky bohužel přestřelený a na tehdejší poměry zoufale naivní. Negativní roli navíc pochopitelně sehrála i globální ekonomická krize nastartovaná v roce 2008 a Jiřího neschopnost včas zareagovat. Když nakonec na firmu, prostřednictvím které galerii provozoval, uvalil insolvenci, přišel jsem za ním s nabídkou udržet při životě to, co zůstalo. Jeho dosavadní práci jsem považoval za důležitou a měl jsem pocit, že subjekt s podobnou historií a s tak kvalitním programem by neměl zaniknout. Založil jsem vlastní firmu, začal řídit galerii, snížil jsem provozní náklady o téměř sedmdesát procent, ale v podstatě se celému provozu i nadále nedostávaly prostředky, protože závazky z minulosti byly obrovské.

Na Jiřím Švestkovi dnes ulpívá velký stín, ale nic to nemění na faktu, že ve své nejlepší éře vytvořil na domácí poměry bezprecedentně kvalitní galerii. Co je kouzlem jeho osobnosti?
On má neuvěřitelný čich na lidi a situace. Dodnes udržuje konexe po celém světě a běžně s ním potkáváš ředitele těch nejlepších mezinárodních galerií a muzeí. Jeho charisma spočívá ve schopnosti zavést rozhovor, který okamžitě otevírá možnosti spolupráce například pro jeho umělce. Ví koho vybrat, kam koho poslat, komu co ukázat…a najednou je z toho třeba výstava Krištofa Kintery v Basileji. Navíc vidí do budoucnosti. V míře v jaké to umí Jiří, to u nás nikdo jiný není schopen dokázat.

Co pro Tebe tedy představuje Švestkův model v kontextu galerie, kterou rozjíždíš?
Lucie Drdová, Filip Polanský i já jsme si prošli „Univerzitou Jiřího Švestky – jak se to nemá dělat“! Tím mám na mysli především ekonomická hlediska.

A tvůj vlastní koncept?
Moje plány jsou v podstatě provázané s většinou momentů, o kterých jsme doposud mluvili. Zajímá mne především spolupráce s lidmi, které dobře znám. Například Krištof Kintera, Jiří Franta nebo David Böhm představují umělce, které bych chtěl zastupovat, zatímco lidi jako je Ondřej Chrobák pro mne zůstávají myšlenkovými guru. Jmen mě napadá spousta, včetně Filipa Turka. Jistě se budu držet těch, které jsem do galerie přivedl já, jako je třeba Honza Vytiska. Rozhodně však nechci vycucávat osobnost Jiřího Švestky.

Právě jsi podal seznam jmen, ale neodpověděl jsi na podtext otázky, v čem by měla být Nevan Contempo autentická?
Tohle nemám úplně definováno a doposud sám hledám odpověď. Pere se ve mně potřeba vytvořit nabité, inovativní prostředí, ale na druhou stranu se nechci za každou cenu snažit o nějaký „wow efekt“. Představa toho, co se bude v Nevan Contempo odehrávat, vychází z působnosti lidí, které jsem jmenoval, včetně jejich zpětné vazby  na provoz galerie. Osobně mám rád určité vzorky, obměnu médií, což pro mne například znamená nedělat tři malířské výstavy za sebou, které mají tradičně větší šanci na komerční úspěch.

Stačí to?
Bude to znít jako klišé, ale cílem je pro mne zajistit jakousi ekonomickou stabilitu galerie, ze které pak může vznikat prostor pro jasně nekomerční projekty.

Co si mám představit pod pojmem „nekomerční projekt“?
V mezičasech výstav bych rád dával část prostoru galerie k dispozici začínajícím tvůrcům bez mé aktivní kurátorské kontroly. A nemluvím tím pouze o umění, ale i o grafickém designu, módě, filmu nebo například o hudbě.

Slovo „nekomerční“ logicky navádí k otázce po tvé vlastní ekonomické rozvaze, jak galerii financovat. Máš jistotu, že galerii utáhneš?
Tohle je moje největší střelba. Aktuálně nemám žádné rezervy, ani nikoho s kapitálem, který by stál za mnou. Jednou věcí je můj počáteční vklad, druhou pak měsíční provoz galerie, který je pro mne jasnou noční můrou. Mojí „rozvahou“ je střídmost.

Základní provoz galerie je jistě definován jako výstavní, ale primární trh se dnes globálně z galerie přesouvá na veletrhy s uměním…
Veletrhy jsou něco, co mne momentálně nezajímá. Třeba Filipovi Polanskému sázka na ně vyšla, ale já mám pocit, že si pro sebe musím momentálně otevřít a zažít něco jiného. Na veletrhy se aktuálně nechystám. Snad za rok, za dva.

Jak vůbec vnímáš rozdíly mezi různými funkcemi galerie?  V kontrastu s výstavní  a zprostředkovatelskou rolí nelze nereflektovat to, co se děje s uměním jako s komoditou. Pro jaké diváky a klienty galerii otevíráš?
Pravdou je, že veletrhy stále slouží jako dobrá příležitost někoho oslovit, navázat nové kontakty, dobře se prezentovat mimo domácí prostředí, ale jejich náklady Tě můžou snadno zavést tam, kde je dnes Jiří Švestka. Sám pro sebe chci začít od začátku. Snažím se postupně vychovávat své generační okolí. Mám řadu úspěšných přátel v různých odvětvích – mezi právníky, obchodníky, kteří si jsou schopni postupně jednou za půl roku něco koupit.

Za určitý prototyp financování soukromé komerční galerie lze považovat i grantové a dotační zdroje. Z mého podhledu se ovšem jedná o značně problematickou oblast až o střet  zájmů. Jak to vidíš Ty?
V principu jsem naprosto proti stávající formě. Rozumím, že je systém tímto směrem nastaven, ale financování soukromých galerií z veřejných zdrojů mám za neefektivní, nebo ještě lépe řečeno za nekoordinované. Za vhodnější bych považoval, kdyby diskutované prostředky směřovaly do velkých veřejných institucí, které by pak například měly prostředky na to obejít si soukromé galerie a pořídit si od nich za adekvátní ceny současné umění. To by pak mohlo být prezentováno veřejnosti v prostředí a podmínkách, které logicky malé galerie nemají.

Jaká podle Tebe tedy má soukromá komerční galerie být?
Za mne je nejdůležitější vytvoření prostoru pro určitého umělce, ve kterém se může veřejnost setkat s jeho dílem. To je to, co mne na celé věci láká nejvíc.

Nakolik by měl vlastně galerista programovat práci umělce v souvislosti s jejím očekávaným ohlasem, potažmo úspěšností?
Těžká otázka. Zatím za sebe vnímám, že chci být součástí umělecké práce. Zajímá mne možnost spoluúčastnit se na jejím průběhu a pomoct dotáhnout vybrané projekty  do konce. Stále mám pocit, že bych byl lepší produkční než galerista, ale to se pozvolna mění. Obchodního ducha v podstatě nemám, ale je jasné, že časem budu muset začít „tesat“.

Plánuješ spolupráci s konkrétními galerijními subjekty?
Mám zkušenost, že lokální trhy přijímají i cizince, ale musí je vidět u svých, ověřených galeristů. I proto momentálně rozjíždím novou „středovýchodní evropskou artmafii“. Společně se slovenskou SODA Gallery, Art Factory Budapest a Zorzini Gallery Bucharest. V principu se jedná o generační uskupení, které spojuje snaha semknout se  a vyrazit do společného boje proti „galerijním kmotrům“. Byl bych rád, kdybychom dokázali vybudovat společnou síť a mohli se navzájem podporovat. Už dnes existuje společný „CCE statement“, tedy základní prohlášení jak se chceme profilovat.

Networking může rovněž znamenat i vcelku nežádoucí křížení soukromých a veřejných zájmů. Sám jsi mluvil o podpoře Ondřeje Chrobáka, který je, podobně jako mnoho jiných, zaměstnancem příspěvkové instituce. V poslední době mám pocit, že dnes tolik typické „existenciální sezení na několika židlích najednou“ přináší zásadní komplikace, které jsme dříve neznali…
To si plně uvědomuji a jistě i Ondřej. Sám nejsem teoretik, takže budu muset nutně hledat lidi, kteří umějí popisovat výstavy a ti většinou fungují ve státním sektoru.  Tady ale až zas takový střet nevidím, to je intelektuální a duševní spolupráce, ne obchodní. Pokud s Tebou ovšem někdo vyrazí na veletrh, jde o něco docela jiného.

Rozumím rovnici jedna odbornost rovná se jeden životní příběh, ale například  u některých členů Společnosti Jindřicha Chalupeckého se dnes těžko identifikuje, za koho v daný moment vystupují, nemyslíš?
Popravdě o tom se snažím nepřemýšlet a být k podobným věcem slepý. Vadí mi to, ale mám pocit, že se tomu sám nevyhnu. Podobným příkladem může být právě Krištof Kintera, který aktivisticky vystupuje proti řadě developerských projektů, ale v budově Pražské energetiky stejně nakonec stojí jeho Shiva (socha s názvem My Light Is Your Life). Je to jakási nedílná součást uměleckého provozu.

Lze vůbec určitý druh „uměleckého pokrytectví“, spojeného se snahou v oboru přežít, srovnávat s odpovědností galeristy?
Odpovím s nadsázkou. Pokud za mnou přijdou zástupci J&T Banky s tím, že mají zájem o to a to, asi je jen těžko pošlu pěšky do kopce za Lucií Drdovou!

______________________________________________________

Nevan Contempo
www.nevan.gallery
U Rajské zahrady 14
130 00 Praha 3

______________________________________________________

foto: Petr Dub

Vlasta Čiháková Noshiro / EXPERIENCE BOOK aneb o rozdílech zkušenosti v akčním umění / Galerie Rudolfinum / Praha / 6. 11. 2014 v 18h

EXPERIENCE BOOK aneb o rozdílech zkušenosti v akčním umění

Experience Book byl můj mezinárodní výstavní a ediční projekt z druhé poloviny 70. let v Tokiu, jehož se zúčastnila řada dnes známých umělců z různých zemí, včetně Česka. Chtěli jsme shrnout všechny soudobé projevy akčního umění a zároveň provést diferenciaci jednotlivých přístupů. Společným jmenovatelem se stala „zkušenost“ v pojetí Maurice Merleau-Pontyho, vyjádřená konceptem „tady a tedˇ“, vázaným na místo a čas akce. Objevila se však polarita ve výkladu pojmu – zkušenosti v existenciálním smyslu u body artu a klasicky fenomenologickém pojetí u minimalistického land artu. Protivy se přitahují, často ovšem neslučitelným způsobem. Projevilo se to exemplárně v tvorbě a dramatickém osobním vztahu Any Mendiety a Carla Andrého, snad právě proto, že šlo o hluboké sepětí umění se životem.

Vlasta Čiháková Noshiro

Dialogy s historií: Adam Gebrian / Moravská galerie v Brně: Místodržitelský palác / Brno / 6. 11. 2014 v 17h

Pokud může česká architektura nabídnout něco, co zaujme i v širším celosvětovém měřítku, jsou to realizace, které nějakým způsobem navazují na již vytvořené prostředí. Po dlouhá staletí se na našem území odehrával dialog mezi stavbami z odlišných období, které od sebe nebyly striktně odděleny, ale tvořily jeden celek. Pár let po roce 1989 se zdálo, že novostavby mají přednost, jsou mnohem důležitější než konverze, rekonstrukce a adaptace, ale posledních několik let naopak ukazuje, že už tomu tak naštěstí není. Právě na tyto ukázky dialogů mezi novým a již existujícím bude přednáška zaměřena.

Vstupné 40/60 Kč.

Přednáška je součástí přednáškového cyklu Dialogy s historií.

Tak jako fungují vztahy mezi lidmi ve společnosti, tak také fungují vztahy v prostoru, ať už vnějším nebo vnitřním, mezi objekty, mezi stavbami, mezi budovami a krajinou, které tvoří všechno pevné kolem nás – náš životní prostor. Každou intervencí se tyto vztahy mění. Mezi novým a původním je nasměrován nový dialog – dialog s historií.

Cyklus osmi přednášek vybraných architektů určený široké veřejnosti. Garantem projektu Ing.arch.Michaela Zucconi z atelieru Josefa Pleskota.

Někdy v sukni / Umění 90. let / GHMP: Dům U Zlatého prstenu / Praha / 5. 11. 2014 – 8. 3. 2015

Někdy v sukni / Umění 90. let

Galerie hlavního města Prahy

Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, Praha 1

5. 11. 2014 –8. 3. 2015, út–ne 10.00–18.00 Kurátorka: Pavlína Morganová

Vystavující umělkyně: Veronika Bromová, Milena Dopitová, Lenka Klodová, Martina Klouzová-Niubó, Markéta Othová, Míla Preslová, Elen Řádová, Kateřina Šedá, Markéta Vaňková, Michaela Thelenová, Štěpánka Šimlová, Kateřina Vincourová, Alena Kotzmannová a Zdena Kolečková

Do roku 1989 se ženy v rámci českého výtvarného umění pohybovaly spíše v pozici solitérních osobností ve stínu svých mužských kolegů. V 90. letech se na české scéně v rychlém sledu prosadilo několik generací umělkyň, jejichž tvorba přinesla nová témata, novou vizuální stránku uměleckého díla, ale i do té doby nevídanou pozici žen v rámci uměleckého provozu. Výstava Někdy v sukni je pokusem retrospektivně ukázat posun v českém umění 90. let skrze jejich díla. Výstavu otevírá diagram Martiny Pachmanové mapující situaci žen-umělkyň na české výtvarné scéně od 18. století do současnosti, který se vine schodištěm až do třetího patra. Zde může divák vidět jména prvních průkopnic a sám zakusit, jak se pomalu zastoupení žen-umělkyň na české umělecké scéně „zahušťovalo“. Výstava začíná ve třetím patře díly z porevoluční doby a chronologicky pokračuje v druhém a prvním patře. V kurátorském výběru Pavlíny Morganové na ní vystavuje čtrnáct umělkyň díla vytvořená od začátku 90. let až do přelomu milénia. Je příznačné, že většina z nich nevyužívá klasická média, a pokud je používá, pak je výrazným způsobem přesahuje. V tvorbě umělkyň 90. let se objevují dvě základní tendence: konceptuální práce s objektem či instalací a průzkum různých typů technického obrazu. Pro obě tendence je typické používání nových materiálů, často pocházejících přímo z obyčejného života, a objevování témat, která se vážou k sociálním strukturám, k prožitkům každodennosti a reflexi vlastní identity.

Výstava měla premiéru na začátku roku 2014 v Moravské galerii v Brně. Repríza v Galerii hlavního města Prahy je však novou verzí výstavy, která je přizpůsobena členitému prostoru Domu U Zlatého prstenu. Vedle klíčových raných děl Mileny Dopitové, Veroniky Bromové a Kateřiny Vincourové je zde opět k vidění rekonstrukce první interaktivní videoinstalace Elen Řádové nebo světelná plastika Lenky Klodové. Objevují se zde však i díla, která v Brně nebylo možné vystavit, je to například malba na záclonách Štěpánky Šimlové a část cyklu Bratři Markéty Vaňkové. V čítárně v druhém patře navíc kurátorka vytvořila spolu s umělkyněmi jakýsi archiv 90. let, kde se divák může volně probírat dobovými katalogy, pozvánkami, fotografiemi a dalšími materiály.

Výstavu doprovází publikace dokumentující tvorbu vystavujících umělkyň od roku 1990 až do současnosti. Zasazuje ji do širších sociologických a především umělecko-historických souvislostí. Obsahuje též rozhovory s jednotlivými vystavujícími, které připravily výrazné české teoretičky jako Martina Pachmanová, Helena Musilová, Ivona Raimanová, Lenka Lindaurová, Gabriela Kotíková, Zuzana Štefková nebo Terezie Nekvindová. Vznikla tak ojedinělá orální historie k umění 90. let. Přítomnost a minulost vizuálně propojují fotografie Aleksandry Vajd, která vyfotografovala všechny zúčastněné umělkyně i teoretičky, a také architektku výstavy Pavlu Scerankovou a grafičku Adélu Svobodovou.

„Ženy-umělkyně se v 90. letech staly nositelkami nového uměleckého výrazu. V jejich dílech můžeme jasně sledovat přechod od klasické postmoderny k postkonceptuálním postupům současnosti. Výstavou ukazuji, že devadesátá léta jsou obdobím, v němž je poprvé možné vyprávět dějiny českého výtvarného umění bez umělců,“ uvádí kurátorka výstavy Pavlína Morganová.

Kurátorka: Pavlína Morganová

Koordinace: Monika Doležalová

Architektonické řešení výstavy: Pavla Sceranková

Grafické řešení: Adéla Svobodová

Redakce textů: Marta Nožková, Irena Prázdná

Foto: Aleksandra Vajd

Autorka diagramu: Martina Pachmanová

Písmomalíř: Martin Taller

Překladatel: Phil Jones

Teoretičky: Martina Pachmanová, Helena Musilová, Yvona Ferencová, Ivona Raimanová, Lenka Lindaurová, Gabriela Kotíková, Terezie Nekvindová, Zuzana Štefková

Vzdělávací programy: Lucie Haškovcová, Iveta Šárníková

Instalace a produkce, vedoucí: Diana Brabcová, Kateřina Adamová

Propagace, vedoucí: Miroslav Koláček

Partner výstavy: Skupina ČEZ

Poděkování za spolupráci: Národní galerii v Praze, Moravské galerii v Brně, Hunt Kastner Artworks, Nadaci pro současné umění Praha a všem soukromým zapůjčitelům

Další informace: www.ghmp.cz, fb.com/GHMP.cz

DOPROVODNÝ PROGRAM:

Kurátorská prohlídka: út 2. 12. v 17.00

Lektorské prohlídky: st 19. 11., 3. 12. a 17. 12. v 16.30

Víkendové výtvarné workshopy – „Tvořivé dialogy s uměním“

sobota 15. 11. 13.00-18.00 Uvnitř jednoho světa, Dům U Zlatého prstenu

neděle 22. 2. 13.00-18.00 Našima očima, Dům U Zlatého prstenu

Akce jsou určené dětem, rodinám s dětmi, ale i dalším zájemcům všech věkových kategorií včetně seniorů a znevýhodněných. Dílny jsou formálně a obsahově provázány s výstavou, na niž návštěvníci výtvarně reagují a inspirují se jí – po prohlídce následuje vlastní tvorba návštěvníků. Příchod a odchod je individuální – tzn. kdykoliv ve vymezeném čase.

Rezervace do 16.00 předchozího dne (není podmínkou účasti).

Interaktivní prohlídky výstavy pro všechny typy škol i další věkové a zájmové skupiny s možností následné výtvarné reakce ve formě vlastní tvorby. Akce přizpůsobujeme časově, tematicky i úrovní náročnosti konkrétním požadavkům každé školy.

Rezervace nutná

Cena: děti do 10 let, studenti uměleckých škol, pedagogové 5,- Kč; nad 10 let 20,- Kč

Kontakty: Lucie Haškovcová, lucie.haskovcova@ghmp.cz, 606 612 987, 608 216 418

Martin Skalický / Vědomé podvědomí / Galerie Jiří Putna / Praha / 8. 11. – 4. 12. 2014

Martin Skalický: Vědomé podvědomí

Vernisáž: 7. 11. 2014 v 19:00

Trvání výstavy: 8.11. – 4. 12. 2014

Galerie Jiří Putna, Luční 54, Brno

www.galeriejiriputna.cz

Výstava Martina Skalického Vědomé podvědomí představí nové objekty navazující na jeho nedávný soubor Zhmotnělý výdech. Vyvřeliny polyuretanové pěny společně s dodanou stafáží vytváří malé fantaskní světy, jež nesou své vlastní specifické příběhy. Jako nový prvek se zde objevuje práce s dětskou plyšovou hračkou. Ta je násilně deformována, a za pomoci dvousložkové pryskyřice tento stav zachovává. Autor také obohacuje formu svých objektů o užívání nových typů plastů, majících přes rozdílné tvarosloví stejný charakter jako polyuretanová pěna, která v jeho posledních souborech dominovala.

Výstavní projekt Důstojnost lidstva hodnotí na stránkách A2 Petra Hlaváčková. Společný projekt Odboru kultury města Vídně (Galerie MUSA), Galerie umění Bosny a Hercegoviny v Sarajevu a brněnského Domu umění vzniklý ke stoletému výročí začátku první světové války, se do 16. listopadu představuje v Brně. „Díla na výstavě Důstojnost lidstva si často neberou servítky a jsou otevřeně kritická k problémům současné neoliberální společnosti. Samotná výstava ale jako by jejich hrot poněkud otupovala. Vyvolává spíš dojem eklektismu a institucionální ospalosti,“ píše Hlaváčková

Tereza Jindrová se v A2 vrací k soutěži na expozici Československého pavilonu pro benátské bienále 2015, kterou vyhrál projekt Jiřího Davida. Jindrová kritizuje především posunutí data pro odevzdání projektů, k němuž došlo téměř paralelně s uplynutím původního termínu a které bylo zapříčiněno změnou sestavy komise na mezinárodní a anonymní. „Jiří Fajt toto rozhodnutí zřejmě učinil v dobré víře, s níž hodlá proměňovat NG podle mezinárodních vzorů. Pokud ale ke změně zcela zásadních kritérií soutěže dojde až těsně před jejím koncem, je stejně smysluplné se ptát, proč došlo k tak nešťastnému načasování a bylo-li opravdu natolik urgentní uplatnit změnu už pro tento ročník.“

Konci pražské galerie Jiřího Švestky se v A2 věnuje Ondřej Fuczik. „Jiří Švestka je inspirující osobou, která dosáhla velkého komerčního, finančního i uměleckého úspěchu, ale zároveň je odstrašujícím případem galeristy, který v závěru svého působení neváhal používat praktiky, jež se mezi galeristy (a umělci) nepromíjejí. Mluvit však v případě Jiřího Švestky o jakémkoli závěru není namístě,“ Píše Fuczik.

Naďa Klevisová se v Hospodářských novinách zaměřila na Novou galerii v pražské Balbínově ulici, která před nedávnem zahájila svůj provoz. První výstava nazvaná Start, jež prezentuje práce šesti malířů – Jiřího Davida, Jana Knapa, Martina Mainera, Františka Matouška, Jakuba Špaňhela a Adama Štecha – a také sochaře Lukáše Rittsteina, je podle Klevisové ambiciózní a nastavuje laťku kvality poměrně vysoko.

Pavlína Morganová hovoří v pořadu Mozaika na ČRo Vltava o projektu Někdy v sukni. Výstava prezentující díla čtrnácti umělkyň, jež se prosadily v devadesátých let, je aktuálně k vidění v Galerii hlavního města Prahy v domě U Zlatého prstenu (zde). Mozaika přináší rovněž kratší rozhovor s Evou Jiřičnou (zde).

Hostem Bourání na Radiu Wave byl Milan Knížák, který hovořil např. o svém pobytu v Americe na přelomu 60. a 70. let, o transformaci Akademie výtvarných umění po roce 1990, či o vztahu k architektuře (zde).

Události v kultuře na ČT art představují výstavy Jaromíra 99 v pražské pop-up Galerii Můstek, Někdy v sukni v GHMP a Diega Velázqueze ve vídeňském Kunsthistorisches Museum (zde).

Představení nejvýznamnějších výstav Západočeské galerie v rámci programu Plzeň 2015 – Evropské hlavní město kultury / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 13. 11. 2014 ve 13h

MNICHOV – ZÁŘÍCÍ METROPOLE UMĚNÍ

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň

28. 1. – 6. 4. 2015 (vernisáž 27. 1. 2015)

Mnichov se stal v druhé polovině 19. století jedním z hlavních evropských uměleckých center, když se zejména malířství Mnichovské školy stalo mezinárodně uznávaným a oceňovaným fenoménem. Mnichov byl vyhledáván mladými umělci z celého světa, mezi nimiž měla silné zastoupení česká komunita. Umělci z českých zemí tam získávali vzdělání buď na Akademii umění, nebo v soukromých výtvarných školách. Mnichov pro ně představoval alternativu k pařížskému školení, nebo jeho předstupeň, v rámci střední Evropy však předstihl další místa uměleckého vzdělání, jakými byly Praha, Vídeň, Berlín a jiné. Po nástupu secese v 90. letech 19. století se specifický koncept Mnichovské školy transformoval do pluralitního spektra uměleckých tendencí, pro české výtvarné umělce byl však Mnichov až do konce „dlouhého 19. století“ za I. světové války nadále mimořádně přitažlivý. Termín „zářící metropole umění“ v názvu výstavy je převzat ze známé novely Thomase Manna Gladius Dei z roku 1902. Projekt obsáhne dobu od roku 1870 do roku 1918, tedy dobu od slavné éry Mnichovské školy až po nástup avantgardy.

Výstavu představí autor projektu Mgr. Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni.

Gottfried Lindauer (1839–1926), plzeňský malíř novozélandských Maorů

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy

6. 5. – 20. 9. 2015 (vernisáž 5. 5. 2015)

Gottfried Lindauer je umělec s pozoruhodným životním osudem, který ovšem až dosud čekal na plnohodnotné zhodnocení svého díla. Západočeská galerie v Plzni pořádá první retrospektivní výstavu tohoto rodáka z Plzně, který odešel v roce 1874 na Nový Zéland a vytvořil tam unikátní kolekci portrétů maorských obyvatel, která je od té doby považována za součást tamního národního kulturního dědictví a samotný Lindauer zde patří mezi nejpopulárnější malíře koloniálního období. Gottfried  Lindauer je jedním z nemnoha malířů, kteří s evropským akademickým školením opustili starý kontinent a svůj talent i profesní dráhu rozvíjeli v pro ně neznámém prostředí mimoevropských kultur. Západočeská galerie bude na výstavě prezentovat 44 portrétů Maorů exkluzivně zapůjčených z Auckland Art Gallery a doplněných o díla vzniklá na našem území před malířovým odchodem do zámoří (portréty plzeňských měšťanů a cyrilometodějský cyklus z Valašských Klobouk).

Výstavu představí autor projektu Mgr. Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni.

Baroko v západních Čechách

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň

28. 10. 2015 – 13. 3. 2016 (vernisáž  27. 10. 2015)

Výstava a doprovodná publikace bude prezentovat všechny obory výtvarné činnosti v období let cca 1650―1780 na území dnešního Plzeňského kraje: architekturu, sochařství, malbu nástěnnou, závěsnou, grafiku a umělecké řemeslo. Západní Čechy patří svou polohou mezi pražským centrem a významnými bavorskými středisky (Regensburg, Mnichov, Norimberk) k regionům se specifickým kulturním charakterem, k němuž přispěla i významná historická role západní části našeho území. Projekt se soustředí na tematické a umělecké celky – na lokality a v nich působící objednavatele: města, kláštery a šlechtu. Pozornost bude věnována i lidovým projevům barokního umění. V oblasti západních Čech působily významné tradiční klášterní, jejichž kláštery (Kladruby, Plasy, Chotěšov) procházely v 18. století pod vedením ambiciózních opatů rozsáhlou uměleckou obnovou, která do oblasti přivedla přední umělecké osobnosti a dlouhodobě stimulovala a ovlivňovala regionální uměleckou produkci v práci spolupracovníků a pokračovatelů. Významnou objednavatelskou roli sehrály na Plzeňsku šlechtické rody Lažanských a Vrtbů a stejně tak města (Plzeň, Klatovy, Domažlice).

Projekt představí autoři projektu PhDr. Andrea Steckerová, PhD. (Národní galerie v Praze) a PhDr. Štěpán Vácha, PhD. (Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i.) a kurátor výstavy Mgr. Petr Jindra (Západočeská galerie v Plzni).

Komentáře in-margine pro artalk jsem čtyři roky psala sice na různá témata, ale chtěla jsem, aby je vždy spojoval ohled na dění ve vizuální kultuře. Bylo to záměrné omezení vůči příliš libovolným možnostem, které nabízí žánr blogu. Nyní si uložím ještě užší hranice a ráda bych sem psala knižní recenze, opět omezené polem výtvarných umění v širokém smyslu.

Vydávat knihy je dnes technicky snazší, než kdy dřív, a proto jich také mnohem více vychází. O to těžší ale je si mezi nimi vybírat, a o to méně času máme na jejich čtení. Nehodlám psát o všem „důležitém“ a kdo četl mé marginálie, ten jistě tuší, že si budu vybírat i divné knihy a že nebudu pouze referovat o jejich obsahu od první do poslední stránky. Vítejte tedy na místě, kde se bude – půjde-li vše podle našich představ – provozovat staromódní žánr čtení knih a přemýšlení nad nimi!

Hans-Peter Riegel: Beuys. Die Biographie, 2013.

V prosinci 1942 přijel Joseph Beuys do Hradce Králové, aby ve zdejším školícím středisku Luftwaffe pokračoval ve výcviku palubního radiotelegrafisty. K armádě se v devatenácti přihlásil jako dobrovolník, záhy se však stal profesionálem s dvanáctiletou pracovní smlouvou, aby mohl k letectvu. Cesta z Erfurtu vedla přes Prahu, kterou Beuys v dopise rodičům nadšeně popsal jako nejkrásnější město, které v životě viděl. Když o Vánocích nemohl jet na dovolenou domů, vyjeli si s přáteli do Krkonoš (v Čechách ještě pobyl dva měsíce v létě 1944 na základně v Pardubicích). Na počátku února 1943 byl neočekávaně převelen do Itálie, a teprve v prosinci se dostal na frontu na Krymu.

Informaci o osobním kontaktu Josepha Beuyse s Čechami čteme na s. 58 a je hned jasné, proč musí mít biografický svazek šest set stran hustého textu, z toho sto stran poznámkového aparátu. Autor podrobil umělcův životopis detailní revizi za pomoci archivních rešerší, dohledal přehled počasí na Krymu i informaci o posunu data konce školního roku v roce 1940 na gymnáziu v Kleve (z čehož vyplynulo, že Beuys nejspíš nikdy nesložil maturitu). Pečlivě ověřil i řadu již dříve publikovaných faktických korekcí vlastního Beuysova životního příběhu. Nejdůležitější z nich je samozřejmě zjištění, že umělec nikdy nezažil své slavné válečné dobrodružství s Tatary v krymských stepích: po sestřelení byl banálně převezen do lazaretu, a navíc v té době už na Krymu žádní Tataři nebyli.

Standardní uměleckohistorická kontextualizace díla a biografie je žánr, který si každý, kdo se uměním zabývá, může jen přát. Je běžné, že umělcovo okolí podléhá jeho vlastní tvůrčí autostylizaci a podílí se na ní, a moderní dějiny umění založené na kultu géniova autonomního gesta tutéž intenci nechávají překynout. Je osvěžující vědět, že Rembrandt byl podnikatel, Leonardo da Vinci i Benedikt Rejt pevnostní stavitelé a že Petr Parléř nejspíš získal zakázku na stavbu katedrály po rodinné známosti. Riegelova tlustá monografie o Beuysovi ale není popisným neopozitivistickým katalogem „faktů“. Napsal ji proto, aby na troskách vlastní umělcovy legendy postavil obžalobu. Nejen že je podle něj Beuys lhář a podvodník (za doklad mu slouží i omyly v datech a jménech, zaznamenané ve vzpomínkových poznámkách s odstupem čtvrtstoletí), ale soustavné klamání veřejnosti směřovalo k tomu, aby Beuys mohl pod záminkou originality a radikality své tvorby prosazovat antroposofické učení Rudolfa Steinera a spolu s ním i ideologické dědictví nacismu.

Ani toto není nic úplně nového. Při příležitosti Beuysovy retrospektivy v berlínském Hamburger Bahnhof před šesti lety jej podobně obvinil Beat Wyss (zde), a Riegelově monografii můžeme rozumět jako vědeckému doložení této teze za pomoci „historických faktů“. Při pohledu zvenčí je pro anglického recenzenta „první objektivní biografií“. Je ale zřejmé, že celá otázka je neoddělitelně spjata s politickou situací a společenskou atmosférou poválečného Německa a s dnešními pozicemi v téže věci. Beuysovo radikální umění mělo podle jeho vlastního přesvědčení homeopaticky, tedy aplikováním malých a upravených dávek původního jedu, pomáhat Němcům k uzdravení z duchovní nemoci, která se projevila podporou nacismu. Obdivem k Steinerovi se Beuys nikdy netajil. Riegel spolu s dalšími kritiky naopak tvrdí, že to je naivní šarlatánství a že ve skutečnosti šlo o to, znovu propašovat původní zhoubu do hlav mladé generace, kterou Beuys koncem šedesátých let okouzlil.

Je jasné, že v případě Josepha Beyuse je rozpor mezi doložitelnými životními peripetiemi a jejich autorskou interpretací, již pak ochotně přejímají a rozvíjejí následovníci i teoretici, závažnější téma, nežli je tomu u jiných výtvarných umělců. „Já sám jsem v tento moment umělecké dílo,“ cituje Riegel Beuysova slova z roku 1964; jeho strategie „individuální mytologie“ je na silném osobním prožitku setkání se smrtí založena zcela zásadním způsobem. Je-li umělec novodobým šamanem, byl tento prožitek legitimizačním zasvěcením. Jenže teď víme, že letec nacistické Luftwaffe byl sice na Krymu sestřelen, ostatní příběh s vlídnými Tatary, sáňkami, filcem a lojem si však celý vymyslel. Ideou, jejíž performativní předvedení tím zkonstruoval, byla antroposofická myšlenka o archetypickém protikladu léčivě živoucího tepla a smrtícího chladu, který je ztělesněn v protikladu přirozenosti a technologií. Byl tedy pouze neoriginálním žákem nebezpečného guru Rudolfa Steinera?

Jenže je přiměřené tady mluvit o lži? Jestliže je vlastní život umělcův uměleckým dílem, pak je konstrukce vlastního osudu jako sledu událostí legitimní součástí umělecké strategie. Beuys sice neměl v lebce implantován stříbrný ani zlatý plátek, klobouk nosil kvůli prořídlým vlasům (Riegel věnuje tři stránky interpretaci klobouku jako kněžského atributu), a nikdy nebyl ve stanu tatarských kočovníků. Se smrtí se ale setkal a těžké celoživotní deprese si – spolu s Hitlerovým válečným vyznamenáním – odnesl z jiných zážitků hrůzného pekla na zemi, při ústupu německých vojsk z Krymu na jaře 1944 a v beznadějných pozemních bojích na Rýně na počátku roku 1945, kam byl nasazen s nedoléčeným otřesem mozku jako výsadkář. Lze opravdu dokázat rozborem písemně zachovaných stop po minulosti, že Beuys lhal, když tvrdil, že rozpoznal zlo nacismu, a když šedesátých letech účinně napomáhal tomu, aby to do hloubky prožili i ostatní Němci? Je tato jeho snaha zásadně kompromitována, pokud rozpoznáme, že – vskutku homeopaticky – přitom používal metod, které navazovaly na ideje, které nacismus utvářely?

Kdyby se byl Beuys dožil vyššího věku, byl by s takovými otázkami konfrontován osobně, jako se to stalo Güntheru Grassovi. Letošní vydání Heideggerových deníků definitivně ukázalo, že jeho nacistické angažmá nelze snadno oddiskutovat a zamést pod koberec. Přestává proto být Martin Heidegger velkým filosofem? Možná ano, protože ve filosofii stejně jako v umění lze stěží odpreparovat osobnost od textů. Anebo taky ne, protože jak souvisí naše znalosti o Kantově životním osudu s inspirativností jeho filosofie? Ale možná přece jen ano, protože Osvětim byla zásadním zlomem dějin lidstva a jakýkoli podíl na nacismu k tomu fatálně patří?

Sedmdesát let po konci druhé světové války jsou tyto otázky naléhavější, než byly brzy po ní. Beuys patřil, dejme tomu spolu s Andy Warholem a Yvesem Kleinem, k těm, kdo ve třetí čtvrtině 20. století zásadním způsobem proměnili jazyk a podobu výtvarného umění. Jeho „šamanské“ umění a „sociální plastika“ přitom nerezignovaly na tradici hlubokého významu a velkých noetických i společenských ambicí umělecké tvorby. Rieglovo tvrzení, že je to nelegitimní a lživé proto, že nešlo o originální uměleckou vizi, nýbrž o inspiraci Rudolfem Steinerem, není podle mého mínění uměleckohistoricky relevantní.

Do širšího pole než je umělecká kritika a historie směřuje ale výzva, abychom se znovu a důkladněji než dosud zabývali promýšlením toho, jak dnes chápat vztah v idejích i v praxi mezi nacismem na jedné straně a kritikou kapitalismu, technologií a moderní (post)industriální společnosti na straně druhé. Některé aspekty této kritiky totiž patří k našemu dnešnímu myšlení, a jejich delegitimizace poukazováním na to, že rovněž patřily do diskurzu nacismu, nemusí být jen bdělou ochranou před fundamentálním zlem, ale může nás také odzbrojovat. Stačí připomenout, že jednou z důležitých Beuysových akcí bylo na počátku osmdesátých let „zalesňování“, vysazení sedmi tisíc dubů v Kasselu. Riegel tuto ekologickou iniciativu kritizuje proto, že dub je tradičním germánským symbolem, a protože v pozadí stál opět antroposofický ideový projekt uzdravení německých měst, jejichž zeleň byla zničena ještě za války a při poválečné obnově na ni nebyl čas.

Materiálově bohatá Beuysova biografie není, jak by si byl její autor zřejmě přál, definitivním morálním rozsudkem nad umělcem a jeho působením. Připojuje se k textům, jejichž cena není v odpovědích, ale v podílu na důležité diskusi. Doufám, že se čtenáři na několika místech této recenze připomněly naše domácí spory o „komunistický režim“. A v užším uměleckohistorickém pohledu také potřebnost stejně pečlivě rešeršované kontextualizace tvorby zdejších umělců. Samozřejmě v čele s Milanem Knížákem, který spojuje sebekonstrukci života jako uměleckého díla zcela ne-beuysovsky s přesvědčením, že umělecké dílo je zábavná libovůle.

______________________________________________________________

Hans-Peter Riegel: Beuys. Die Biographie, Aufbau Verlag, Berlin, 2013.



Svetlo na hrane / Moderna a neskorá moderna. Architektúra vo fotografii  / Kurátorky: Lucia Almášiová, Viera Dlháňová / SNG /  Bratislava/ 7. 11. 2014 – 15. 2. 2015

Svetlo na hrane / Moderna a neskorá moderna. Architektúra vo fotografii 

Kurátorky: Lucia Almášiová, Viera Dlháňová

Termín: 7. november 2014 – 15. február 2015

Miesto: Slovenská národná galéria, Esterházyho palác, 3. poschodie, Námestie Ľ. Štúra 4, Bratislava

Koncepcia: Lucia Almášiová, Viera Dlháňová

Slovenská národná galéria Vás pozýva na výstavu Svetlo na hrane. Moderna a neskorá moderna. Architektúra vo fotografii. Koncepčne ju pripravili kurátorky Slovenskej národnej galérie Lucia Almášiová a Viera Dlháňová. V priestoroch tretieho poschodia Esterházyho paláca Vám predstaví vyše 200 diel od viac ako 60 autorov zo zbierok múzeí a galérií, ako aj z ďalších inštitúcií a od súkromných majiteľov z celého Slovenska i z Českej republiky.

Výstava sa po prvý raz venuje fotografii modernej architektúry ako samostatnej téme v rámci dejín slovenskej fotografie i v rámci oblasti architektonickej tvorby. Podnetom na realizovanie výstavy bola absencia reflexie tejto témy v starších prácach slovenských a českých historikov fotografie a architektúry, tiež nové objavy a spracovania pôvodných fotografických archívov i prvé znaky rozpoznania významu tejto témy v nových publikáciách venovaných obdobiu moderny (Nová vize: avantgardní architektura v avantgardní fotografii, 2005; Nové Slovensko: [ťažký] zrod moderného životného štýlu 1918 – 1949, 2011).

Architektúra ako téma mala pre fotografiu význam už od jej vzniku v roku 1839, z hľadiska rozvoja vlastných vyjadrovacích prostriedkov fotografie však omnoho zaujímavejšie obdobie predstavovala nasledujúca etapa od 20. rokov 20. storočia – obdobie zrodu modernej fotografie paralelné s presadením sa modernej architektúry. V tom období moderná fotografia a moderná architektúra mali viacero spoločných čŕt – odmietanie predchádzajúcej tradície, nové spôsoby zobrazenia a tvorby priestoru, smerovanie k jednoduchosti a odľahčenosti hmoty (formy), hľadanie riešení cez tvorivé experimenty s tvarovou abstrakciou a elementárnymi geometrickými formami, objektmi a štruktúrami, zachytenie novej dynamiky, tiež sviežosť, optimizmus a vedomie tvorby pre novú spoločnosť. Ako dvojrozmerné vizuálne médium pomáhala fotografia významným spôsobom dokumentovať prácu architektov, propagovať a interpretovať ju najmä v súdobej odbornej tlači. Naopak, pre fotografiu bola architektúra modernej doby novou zaujímavou témou a svojou odlišnosťou od tradície podnecovala hľadanie nových modernistických pohľadov, priehľadov a výrezov, alebo motivovala k ďalšej autorskej interpretácii s využívaním prvkov poetiky či s rešpektovaním špecifickej atmosféry miesta. Výstava sa sústredí najmä na tých autorov 20. až 80. rokov minulého storočia, ktorí sa danému žánru venovali sústavnejšie a ich diela boli buď príspevkom v propagácii modernej architektúry, alebo prispeli k rozvoju témy architektúry v rámci samostatných dejín slovenskej fotografie. V postupnom slede predstavíme nielen známejších autorov ako Josef Hofer, Rudolf Sandalo ml., Jaromír Funke, Miloš Dohnány, Viliam Malík, Karel Plicka, Miro Gregor, Ľubo Stacho alebo Tibor Škandík, ale aj tých menej exponovaných –Františka Silaveckého, Antona Horníka, Filoménu Trefnú, Rajmunda Müllera, Jána Slámu, Alexandra Jirouška, Pavla Havrana, Ivana Lužáka alebo Ivana Kozáčka.

Súčasťou výstavy je i výstavný katalóg s dvoma sprievodnými štúdiami. Prvá vysvetlí počiatky formovania a uplatňovania moderných princípov architektonickej tvorby u nás. Druhá poukáže na vzájomné vzťahy a prepojenia medzi autormi-fotografmi a tiež mieru profesionality v danom odbore a rozdiely v autorskom prístupe k fotografii modernej architektúry.

Výstava je zároveň i prehliadkou vybraných architektonických diel obdobia moderny a neskorej moderny. Tie boli a sú svojou originalitou a ideami autorov porovnateľné so súdobou architektonickou tvorbou v okolitých krajinách. Výber fotografických diel na výstave doplnia konkrétne tituly dobovej tlače a v menšej miere i ukážky originálnych architektonických náčrtov alebo plánov k niektorým vybraným stavbám.

Výstava sa venuje 8 hlavným témam, ktoré približujú napríklad tvorbu profesionálnych fotografov medzivojnového a povojnového obdobia, podobu fotografie od amatérov či regionálnych fotografov, fotografiu ako nástroj propagácie v knižnej tvorbe.

Prví profesionáli z Brna a Bratislavy

Výstava začína prehľad autorov v druhej polovici 20. rokov 20. storočia prvými profesionálnymi fotografmi u nás (Josef Hofer, Rudolf Sandalo ml.), objasňuje pozadie ich práce a rozoberá rozdiely ich prístupu k architektonickým dielam (vecný, poetický).

Jaromír Funke a jeho okruh

Oblasť avantgardne poňatej amatérskej tvorby od začiatku 30. rokov v rámci témy zastupujú fotografi spojení so známou Školou umeleckých remesiel (ŠUR) v Bratislave (Jaromír Funke, Miloš Dohnány, Juraj Spudil) i postavy s týmto prostredím iba voľne prepojené (Viliam Malík).

Regionálni fotografi architektúry

Pomerne veľký objem produkcie fotografie modernej architektúry zastupovali príležitostné zákazky regionálnym živnostenským fotografom (Anton Horník, Filoména Horáčková-Trefná, Ladislav Kožehuba a i.) realizované v zmysle vecnej dokumentácie; v tejto oblasti by však bolo potrebné realizovať podrobnejší výskum.

Nadčasové pohľady Karla Plicku

Predvojnové a povojnové obdobie prepája najmä osobnosť Karla Plicku, ktorý svojimi fotografiami zároveň zastupuje kategóriu tvorby fotografie architektúry pre účely propagačnej knižnej produkcie vlastivedného charakteru. V priebehu 40. a 50. rokov sa moderná architektúra stala predmetom záujmu i fotografov pamiatkových ústavov, ich práca však mala najmä retrospektívny dokumentačný účel.

Fotograf v službách architektov

Z bratislavského školského prostredia pochádzal jeden z prvých profesionálnych fotografov architektúry 50. – 80. rokov Rajmund Müller, dlhoročný spolupracovník viacerých slovenských architektov.

Fotografia architektúry pre knižnú tvorbu

Pokračovaním Plickovej práce v tvorbe fotografie architektúry ako súčasti obrazov vlastivedných publikácií bola tvorba Mira Gregora, podobným spôsobom slovenskú neskoro modernú architektúru príležitostne propagovali i fotografi Pavol Havran, Alexander Jiroušek alebo Ján Sláma.

Subjektívna autorská interpretácia

Rovnaké prostredie formovalo záujem i Müllerových neskorších nasledovníkov, spočiatku amatérov, neskôr najznámejšie osobnosti žánru povojnového obdobia – fotografov Ľuba Stacha a Tibora Škandíka. U oboch bolo možné veľmi skoro pozorovať výrazný odklon od objektivizujúcej dokumentácie smerom k sebaistým autorským interpretá-ciám videného architektonického diela.

Architektúra ako objekt záujmu

V menšej miere najznámejšie stavby neskorej moderny priťahovali i rôznych amatérskych fotografov ako boli Pavel Breier starší, Ivan Kozáček, Ivan Lužák a iní.

Súčasťou výstavy je interaktívna projekcia. Cez príbehy troch architektov Ferdinanda Milučkého, Jozefa Lacka a Vladimíra Dedečka rozširuje možnosti vnímania modernej architektúry ako ústrednej témy fotografií na výstave. Divák vstupujúci do interakcie ovláda pohybom ruky obraz projektovaný na stenu. Vizuálny materiál a sprievodné slovo odkrýva inšpiračné vplyvy, ktoré formovali architektov pri navrhovaní vybraných stavieb, doplnené o obrazový materiál, ktorý inak nie je bežnému návštevníkovi dostupný – skice, technické výkresy, fotografie modelov či vizualizácie. Popri projekcii je k dispozícii stavebnica – model modernistickej budovy, ktorá umožňuje vyskúšať si spomínané stavebné princípy, ovplyvňujúce vznik nového tvaroslovia modernej architektúry, aj prakticky. Interaktívna projekcia bola zrealizovaná vďaka Stone Postproduction.

K výstave je pripravené aj množstvo sprievodných podujatí, ktoré budú uverejnené na www.sng.sk

Voľný vstup do SNG v roku 2014 vďaka J&T Banke

Generálny partner SNG Slovenské elektrárne, člen skupiny Enel

Muzeum Narodowe ve Varšavě v prosinci loňského roku otevřelo novou stálou expozici středověkého umění. Jejím autorem je kurátor muzea a profesor Ústavu dějin umění Varšavské univerzity Antoni Ziemba; za architektonickým řešením stojí varšavský ateliér WWAA. Muzeum zpřístupnilo stálou výstavu středověkého umění v jižním křídle budovy po zhruba dvouleté pauze, během níž prošel výstavní prostor rekonstrukcí.

Instalaci z počátku 70. let 20. století nahradila střízlivá expozice ukazující asi stovku děl zahrnující výběr od drobnějších uměleckořemeslných prací přes solitérní sochařská díla po velké křídlové oltáře. Tím byla zakončena předpolední fáze reorganizace všech sbírek, která se v muzeu disponujícím kolekcemi umění od starověku po 21. století postupně realizuje od roku 1996 (jako poslední se připravuje expozice starověkého umění).

Autor prezentace jedné z nejrozsáhlejších sbírek středověkého umění ve střední Evropě zvolil pro uspořádání exponátů dva klíče: prvním je záměr představit pestrou škálu funkcí sakrálního umění, druhým je tradiční rozdělení děl do uměleckohistorických regionů. Jakkoliv by se snad mohlo zdát, že jde o mimoběžné koncepce, jako celek expozice funguje výborně.

S funkcemi různých druhů středověkých artefaktů je divák seznámen především v úvodní místnosti expozice. Instalace za použití minima prostředků, pouhým uspořádáním děl, evokuje prostor gotického kostela. V ose je jako hlavní oltář umístěn velký retábl (oltář z Grudziądz, kol. 1390) a v pomyslném transeptu či vítězném oblouku visí socha Ukřižovaného (krucifix z kostela Božího Těla ve Vratislavi, kol. 1360) tak, aby si mohl návštěvník dílo určené ke sledování z podhledu prohlédnout v náležité perspektivě. Dvě řady soch převážně stojících madon oddělují boční prostory při stěnách, kde našly místo drobnější práce určené k soukromé devoci, votivní obrazy či nejstarší slezský epitaf z roku 1409. Vedle několika starších děl (románské hlavice reprezentující architektonickou skulpturu, Madona z Ołoboku z konce 12. nebo počátku 13. stol. považovaná za nejstarší dřevenou sochu polské provenience) je větší část děl vybrána z období krásného slohu kolem roku 1400 (např. kamenná Madona z Vratislavi jako jedno z nejvýznamnějších děl tohoto období ve střední Evropě). Ač není možné prezentovat rozmanitost úloh malířských a sochařských děl určených do liturgického provozu v celé šíři, představuje vstupní část expozice solidní úvod do studia středověkého umění. Podrobnější informace o jednotlivých dílech nabízejí rozšířené popisky na volných listech a dotykové obrazovky, jež jsou k dispozici pro každou kapitolu expozice.

Za vstupní síní je prostor jižního traktu muzea rozdělen jedinou přepážkou na dva dlouhé sály, v nichž je prezentováno pozdně gotické umění. Z toho jsou necelé dvě třetiny prostoru vyhrazeny pro slezské umění. Převaha Slezska je dána historií sbírky – už na jaře roku 1945 se do Varšavy přesunula velká část uměleckých děl z původně německy mluvícího regionu, která byla před hrozbou válečného bombardování ukryta mimo města a která byla ohrožena také postupující Rudou armádou. Vedle této kapitoly moderních dějin však rozsah a kvalita kolekce dokládá, jaký význam Slezsko a jeho centrum ve Vratislavi v pozdním středověku měly. Velká část vystavených děl pochází ze dvou nejvýznamnějších vratislavských farních kostelů sv. Alžběty a sv. Barbory (oltář sv. Barbory, 1477, polyptych Zvěstování Panny Marie s jednorožcem, kol. 1480 a mnoho dalších). V poslední části expozice jsou představena díla z Malopolska, Velkopolska, Kujavska a Gdaňsku s přesahy do dalších hanzovních měst (např. oltář sv. Reinolda, který vzniknul před rokem 1516 v Antverpách). V instalaci je patrná sympatická snaha ukázat zvídavým návštěvníkům maximum možného. Velké oltářní retábly s oboustranně malovanými křídly jsou proto ve většině případů umístěny tak, aby bylo možné díla obejít nebo alespoň nahlédnout na zadní stranu.

Architektonickou podobu dal expozici mladý kolektiv ateliéru WWAA (Natalia Paszkowska, Marcin Mostafa, Boris Kudlička a Michał Bartnicki), který není na poli výstavních prostor nováčkem – jejich nejznámější realizací je polský pavilon pro Expo 2010 v Šanghaji. Autoři zahalili interiér modernistické budovy ze 30. let 20. století do temně šedé barvy a okna na jižní straně budovy zakryli perforovanými plechy v ještě tmavším odstínu. Z opačné strany pak nechávají do výstavy vstupovat přirozené severní světlo. Výsledkem citlivé práce s barevností a přirozeným i umělým osvětlením je expozice, která dává vyniknout jednotlivým uměleckým dílům. Jediným místem expozice, kde se tento záměr nepodařil zcela, je začátek části věnované Slezsku, kde jsou exponáty až příliš nahuštěny.

Bez úvodní místnosti by byla prezentace středověkého umění ve Varšavě „obyčejnou“ stálou výstavou, která jen převedla starý koncept do nových, velmi kvalitně provedených kulis. Inscenace vstupního sálu – aniž by sklouzla k laciným prvoplánovým řešením – však dává expozici nový rozměr, který usnadňuje pochopení specifických uměleckých děl  v širších souvislostech. Obě části expozice se dobře doplňují a nabízejí divákům nejen estetický ale i velmi poučný zážitek.

Galeria Sztuki Średniowiecznej / kurátor: Antoni Ziemba / Muzeum Narodowe w Waszawie / Varšava / od 11. 12. 2013

foto: Zdeňka Míchalová

Random Eye Check / Elektro Moon Vision (Elwira Wojtunik a Popesz Csaba Láng) / Kurátorka: Krzysztof Siatka /Kunsthalle LAB / 7. – 27. 11. 2014

Názov výstavy: Random Eye Check

Autori: Elektro Moon Vision (Elwira Wojtunik a Popesz Csaba Láng)

Kurátorka: Krzysztof Siatka

Vernisáž: vo štvrtok 6. novembra 2014 o 18:00 hod.

Trvanie výstavy: 7. 11. – 27. 11. 2014

Miesto: Kunsthalle LAB

Otvorené:        
Str – Pon: 17:00 – 19:00 hod. 
Pia: 17:00 – 21:00 hod. 
Uto: zatvorené

Po ukončení otváracích hodín bude možné sledovať inštaláciu z exteriéru až do polnoci.

V Kunsthalle LABe otvoria 6. novembra 2014 výstavu poľsko-maďarskej dvojice vizuálnych umelcov, ktorá pôsobí pod názvom Elektro Moon Vision. Tvoria ju Elwira Wojtunik a Popesz Csaba Láng. Ich multimediálne projekty interaktívneho charakteru patria medzi to progresívne, čo vytvára stredoeurópsku scénu súčasného vizuálneho umenia. Výstavný projekt Random Eye Check (REC) vyšiel z medzinárodného Open Call. Návštevníkom a okoloidúcim chce navodiť pocit neustáleho sledovania. Bratislavská Kunsthalle výnimočne upravila aj otváracie hodiny v LABe, ktoré posunula na 17.00 – 19.00, v piatok až do 21.00 hod. Po ukončení otváracích hodín bude možné sledovať inštaláciu z exteriéru až do polnoci. Večerný režim pomôže prehĺbiť zážitok z výstavy.

„Výstavný projekt Elektro Moon Vision sme vybrali najmä z toho dôvodu, že kreatívne pracuje priamo s výkladmi LABu. Ide o site-specific inštaláciu, ktorá reaguje na špecifiká mimoriadne frekventovaného miesta v centre mesta a reflektuje aktuálny fenomén permanentného dozoru či sledovania. Zároveň prevracia tradičný vzťah výstavného priestoru a diváka, kedy dielo resp. umenie nečakane vstupuje do hry ako autonómny subjekt, ako pozorovateľ svojho okolia,“ povedala kurátorka LABu Nina Vrbanová. Zaujímavé podľa nej môže byť aj mediálne pozadie projektu, ktorý do nášho vizuálneho prostredia prináša inovatívny „high-tech“ výraz príbuzný stratégii mappingu. Výstava Random Eye Check potrvá do 27. novembra 2014.

Dvojica umelcov vznikla pred desiatimi rokmi v Budapešti. Vytvára multimediálne projekty súvisiace so široko vnímaným audio-vizuálnym umením, ktoré realizuje prostredníctvom audio-vizuálnych predstavení, interaktívnych video-inštalácií, veľkoformátových multimediálnych projekcií, vrátane priestorového mappingu či projekčnej scénografie v divadelných a operných predstaveniach.

„Cieľom projektu REC, inštalovaného do skleneného priečelia bratislavskej Kunsthalle, je navodiť zdanie permanentného sledovania. Makety kamier sú nasmerované na okná oddeľujúce priestor galérie od ulice. Pozorovací uhol objektívov sa neprestajne mení, čím vzniká dojem, že kamery dôsledne sledujú okoloidúcich. Kamery tak vstupujú do vzťahu závislosti a vzájomného pôsobenia s divákmi – náhodnými okoloidúcimi – teda s osobami, ktorých to viac či menej zaujíma,“ napísal kurátor výstavy Krzysztof Siatka.

Poľský kurátor ďalej upozorňuje, že sledovanie spoločnosti v našom kultúrnom kontexte

nie je výnimkou. Sme monitorovaní v meste, na cestách a vďaka internetu pri každej aktivite. Ide najmä o ekonomické ciele, získavanie údajov, ktoré umožňujú lepšie predávať produkty či lepšie ich prispôsobovať našim racionálnym potrebám. „Zdá sa, že dnešná spoločnosť sa dokáže prispôsobiť mnohým formám dozoru. Najmä tým, ktoré jej neprekážajú a podieľajú sa na všeobecnom pohodlí. Chtiac-nechtiac sa dostávame do interakcií s reálnymi a virtuálnymi spôsobmi získavania údajov o nás samých. Inštalácia Random Eye Check vynikajúco ilustruje tento moderný systém závislosti. Nemusíte totiž milovať umenie, aby na vás umelecké dielo uprelo pohľad. Rovnako ani váš pozorovateľ nemusí byť skutočný, aby vyvolal dusnú atmosféru kontroly. Stačí, ak iba vytvára dojem, že existuje,“ uzavrel Siatka.

Výstavný plán Kunsthalle LABu koncipuje interná komisia kurátorov Domu umenia/Kusthalle Bratislava (KHB) v zložení: Juraj Čarný, Richard Gregor a Nina Vrbanová, ktorá zároveň posudzuje výstavné projekty prihlásené do výzvy z januára tohto roku. Dramaturgiu priestoru orientujú na najsúčasnejšie, presahové prejavy vizuálneho umenia. Ako povedal Juraj Čarný, ambíciou je prezentovať projekty interaktívneho charakteru, site-specific, pracujúce so svetlom a zvukom, počítajúce s aktívnou účasťou diváka, nabúravajúce tradičné vnímanie súčasného umenia ako výlučne výtvarnej disciplíny.

Partneri výstavy: Poľský inštitút Bratislava, Culture.pl, iStores

EXILE – International Conference on Exile and Visual Arts / AVU v Praze / Praha / 12. 11. 2014, od 10 do 18h

EXILE – International Conference on Exile and Visual Arts

12. 11. 2014, 10:00 – 18:00

Mezinárodní konference EXILE zkoumá problematikou současné světové/evropské lidské mobility (světo/euroobčanství). Vývoj současného umění je chápán jako paralelní proces, který doprovází současné světové geopolitické změny. Konference propojuje různé obory a autory, kteří je reprezentují v odlišném geopolitickém prostředí. Organizátoři sledují toto téma z pozice výtvarného umění, které se otevírá novým úhlům pohledu, výzkumu, výkladu, angažovanosti a kritiky. Konference je strukturována na jednotlivé přednáškové bloky, které umožní ostřejší vhled do společenských procesů integrace, (kulturní…) asimilace a dominance.

Účastníci konference: Giles Ji Ungpakorn (Oxford, politolog, politický aktivista); Zdeněk Uherek (Praha, sociální antropolog); Stefan Tiron (Bukurešť, kritik umění); Lars O Ericsson (Stockholm, kritik umění, filozof, spisovatel); Dror Feiler (Stockholm, umělec, skladatel, aktivista); Avdej Ter-Oganjan (Praha, umělec) a Adriana Kiss (Aberystwyth, historička umění).

Pořadatel: AVU v Praze, České centrum Berlín, The Karte a Česko-německý fond budoucnosti
Organizují: Milan Mikuláštík, Alexander Peroutka a František Zachoval
Doprovodný program: Rudolf Valenta. Rekonstruktion (výstava, ČC Berlín, 24.10 – 27.11.2014)

Maraton české architektury v Sarajevu / Sarajevo / 14. – 23. 11. 2014

Maraton české architektury v Sarajevu
14. – 23. 11. 2014

Po Maratonech české architektury v Bělehradě, Bratislavě a Berlíně, pokračuje tento rok projekt v Sarajevu, městě, kde česká architektura expandovala na přelomu XIX. a XX. století.

Hlavní výstavou bude Generace +, s vernisáží 14. 11. v 18:00. Poté se bude místnímu publiku promítat film Oko nad Prahou. Hlavní částí Maratonu je sympozium, plánované na 15. 11. 2014 v Historickém muzeu v Sarajevu.

Zvolili jsme prezentaci české architektury skrze prohlášení českých architektů o vlastní tvorbě a stavu architektury v republice. Výstava upřednostňuje osobní výběr vlastních prací před dokumentováním a prezentováním čerstvě dokončených domů. Cílem projektu není navazovat na romantickou pozici, kterou kdysi česká architektura v Bosně a Hercegovině měla, ale v první řadě jde o seznámení publika s porevoluční tvorbou a stavem architektonické scény u nás. Projekt je nastavením jakéhosi oboustranného zrcadla, kde se na půdorysu české architektonické produkce může vidět bosenskohercegovinská mladá architektonická scéna. Z druhé strany pro českou architekturu to bude tázání se, jak rezonuje soudobá česká produkce v zahraničí.

Jako hosty jsme pozvali jak české, tak i bosenské architekty. Z Čech jsou to Jaroslav Wertig z pražského atelieru A69 a Michal Palaščák z Brna. Z Bosny a Hercegoviny je to Maja Roso Popovac, která absolvovala architekturu v Praze na přelomu milénia a po návratu do Mostaru se podílela na rekonstrukci mostarského mostu, dále Vedad Islambegović z ateliéru Filter. Moderátorkou sympozia bude Armina Pilav.

14. – 23. listopad 2014

výstava Generace +, Historické muzeum Bosny a Hercegoviny,  Zmaja od Bosne 5, Sarajevo

14. listopad 2014 v 18:00 Vernisáž výstavy Generace+

výstavu zahájí Chargé d’affaires České republiky v Sarajevu Klára von Kriegsheim Kadlecová

15. listopad 2014 Historické muzeum Bosny a Hercegoviny, Zmaja od Bosne 5, Sarajevo

Rozhovory o současné architektuře v České republice a v Bosně a Hercegovině

12:00 – 13:30 Blok 1: Česká architektura v zahraničí – Bosna a Hercegovina

Yvette Vašourková a Igor Kovačević z CCEA – Praha, Prof. Dr.Ibrahim Krzović – Sarajevo

14:30 – 16:30 Blok 2: Práce mladých architektů v České republice a v Bosně a Hercegovině

Studio A69 – Praha, Michal Palaščák – Brno, Maja Roso Popovac – Mostar, Filter Arhitektura – Sarajevo

18. listopad 2014, Kino Kriterion, Obala Kulina Bana 2, Sarajevo

19:30 projekce filmu Oko nad Prahou o díle Jana Kaplického v kině Kriterion

Lokální partner: Udruženja za kulturu i umjetnost Crvena

Podpora: Ministerstvo kultury České republiky – odbor zahraničí, Velvyslanectví České republiky v Sarajevu

Mediální podpora: Architectuul, ERA 21, Oris

Program sympozia

sobota 15. 11. 2014

12:00 – 14:30

Rozhovory o architektuře v České republice a Bosně a Hercegovině dnes

Moderátorka: Armina Pilav, Ph.D., architekta urbanistka, Sdružení pro kulturu a umění Crvena, Sarajevo www.crvena.ba

12:00 – 13:30 Stůl 1

Česká architektura v zahraničí – Bosna a Hercegovina

Yvette Vašourková, architektka, Praha; www.ccea.cz, www.moba.name

projekty CCEA MOBA

Igor Kovačević , architekt, Praha; www.ccea.cz, www.moba.name

Architektonické vazby Česka a Bosny a Hercegoviny

Prof. dr. Ibrahim Krzović

Přínos českých architektů, architektury v Bosně a Hercegovině v období Rakousko-Uherska

Diskuse

13:30 – 14:30 Přestávka na oběd

14:30 – 16:00 Stůl 2

Práce mladých architektů v České republice a Bosně a Hercegovině 

Jaroslav Wertig, architekt, A69, Praha; www.a69.cz

Z periferie do Prahy

Michal Palaščák, architekt, Brno

Vzdorující architektura

Maja Popovac, architektka, Mostar

Po Praze

Vedad Islambegović , Filter, Sarajevo, www.filter.ba

Architekt tady

Diskuse

Generace+  je výstava prezentovaná v Sarajevu jako součást projektu Maraton české architektury, který proběhne od 14. – 23. 11. 2014.

„Dnešní trend ve vystavování architektury, jenž vychází z prezentace realizací prostřednictvím profesionálně vycizelovaných fotografií, vizualizací a projekcí, jsme odmítli. Nechceme zprostředkovávat záběry na stavby nebo pohledy do interiérů přes fotografické medium. Náš zájem se soustředil na myšlenky autorů, které tvoří orální historii české architektury od druhé poloviny dvacátého století do současnosti.“

Igor Kovačević

Generace+

je výzkumným projektem Centre for Central European Architecture (CCEA) zaměřeným na mapování tvorby a názorů tří generací českých architektů: generace 50+, jejíž příslušníci prožili studia i velkou část praxe v totalitním režimu, generace 40+, jejíž příslušníci se vzdělávali v době normalizace, kdy také nastoupili do praxe, která však po revoluci pokračuje v podmínkách tržní ekonomiky, a konečně generace 30+, jejíž příslušníci absolvovali studium i nástup do praxe v demokratickém státě.

Na začátku výzkumu stála otázka, zda v soudobé české architektuře existuje společný jmenovatel v podobě „generačního sepětí“, nebo zda je naopak charakterizována „generačními propastmi“ způsobenými rozdílnými společensko-politickými podmínkami posledních padesáti let, v nichž čeští architekti pracovali a pracují.

Orální historie české architektury

Projekt Generace+ je založen na autentických výpovědích jednotlivých architektů. Výpovědi zastoupených autorů se dotýkají politických změn posledních desetiletí z profesní i osobní perspektivy, architektonického školství, otázek autorit v oboru, kvality teoretického uvažování o něm a postavení architekta v dnešní neoliberální společnosti. Osobními postřehy jsou doprovázeny i prezentované práce.

Počet prací, které jsou u jednotlivých architektů představeny, vychází z příslušnosti ke generaci: architekti generace 50+ byli kurátory CCEA vyzváni, aby ze své dosavadní tvorby vybrali tři realizace, které sami pokládají za přelomové – ať už z profesního nebo z osobního hlediska. Architekti generace 40+ vybírali realizace dvě, generace 30+ pak jednu.

Vedle realizovaných projektů výstava představuje také projekty nerealizované – nepostavené domy nebo nerealizované soutěže, vyhrané i nevyhrané, neboť právě v nich se mnohdy projevuje autenticita a svobodnější architektonický názor. Nerealizované projekty jsou u příslušníků všech tří generací zastoupeny třemi pracemi. Výstava představuje také diplomní projekty zastoupených architektů, jež zpravidla zůstávají veřejnosti utajeny, ale jež mohou ukázat, v jakých podmínkách studovali a nabídnout možnost srovnání s dalším směřováním jejich tvorby.

Přestože architekturu, na rozdíl od jiných umění, nelze tvořit samostatně, rozhodli se kurátoři CCEA představit české architekty jako jednotlivce – nikoli jako hvězdy domácí scény, ale jako tvůrce, kteří se prezentují vlastními stanovisky, jež nejsou dezinterpretována vůlí investorů, nevolí úřadů ani jinými limity, jimiž je architektura omezována.

Projekt nechce být „procházkou po soudobé české architektuře“. Chce se stát podkladem k úvahám o pozici architekta, o odpovědnosti profese vůči společnosti. Zároveň chce přispět k prolomení zažité představy, že oslovení architekta ke spolupráci znamená nedostižný luxus – i proto se kurátoři rozhodli seznámit návštěvníka s architektem „osobně“: s jeho názory, jeho prací i jeho podobou. Součástí výstavy jsou fotografie všech zastoupených autorů v životní velikosti.

Ke spolupráci na výběru architektů reprezentujících zastoupené generace byli přizváni tři teoretici architektury: Rostislav Koryčánek – generace 50+, Jana Tichá – generace 40+, Adam Gebrian – generace 30+.

Seznam vystavujících

50+: 16 architektů – Mirko Baum, Jan Bočan, Josef Kiszka, Ivan Koleček, Ladislav Lábus, Jan Línek, Miroslav Masák, Vlado Milunić, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Viktor Rudiš, Jiří Suchomel, Petr Suske, Jaroslav Šafer, Alena Šrámková, David Vávra

40+: 19 architektů – Markéta Cajthamlová, Jakub Cigler, Stanislav Fiala, Zdeněk Fránek, Jan Jehlík, Milan Jirovec, Roman Koucký, Pavla Kordovská, Michal Kohout, Radek Kolařík, Petr Malinský, Antonín Novák, Luboš Pata, Petr Pelčák, Tomáš Prouza, Alexandr Skalický, Ján Stempel, Jaroslav Zima, Ivan Wahla

30+: 18 architektů – Kamila Amblerová, Martina Buřičová, Adam Halíř, Pavel Hnilička, Marek Chalupa, Petr Janda, David Kraus, Kamil Mrva, Pavel Nasadil, Osamu Okamura, Jitka Ressová, Jan Schindler, Svatopluk Sládeček, Markéta Smrčková, Marcela Steinbachová, Prokop Tomášek, Petr Uhlík, Yvette Vašourková

Projekt organizuje: Centre for Central European Architecture (CCEA)

Podpora projektu v Sarajevu: Ministerstvo kultury České republiky

Kurátoři: Igor Kovačević, Zuzana Bodnárová, Yvette Vašourková

Spolupráce: Rostislav Koryčánek, Jana Tichá, Adam Gebrian

Editor textu: Zuzana Bodnárová, Markéta Žáčková

Korektura českého jazyka: Mikuláš Bryan, Markéta Žáčková

Překlad do anglického jazyka: Eva Srnová, Jarmila Archlebová, Petr Konrád, Jana Kořínková, Richard Cedzo

Grafický design: Petr Štěpán

Sazba: Jana Bellanová

Fotografie architektů: Dan Harvan, Béla Remák, Michaela Dvořáková

Architektura výstavy: MOBA

Produkce: Centre for Central European Architecture

Mediální partneři projektu: Oris, Architectuul Berlin a Era 21

Výstavu Kateřiny Šedé v českobudějovickém Domě umění hodnotí na stránkách Hospodářských novin Eva Slunečková. V rámci projektu „Milada Šoukalová / Normální život“ převyprávěla babička Šedé svůj život v psaném příběhu a rovněž v 18 kresbách, které výtvarnice vytiskla na šest tisíc listů, jimiž Dům umění vytapetovala. „Projekt v mnohém přesahuje individuální platnost a velmi srozumitelnou formou nabádá k zamyšlení. Třeba nad tím, jakým způsobem se za posledních osmdesát let proměnily tradice v lidské každodennosti nebo jak dobře dnešní generace zná či nezná osud vlastních předků,“ píše Slunečková, která zároveň chválí program českobudějovického Domu umění.

Marek Gregor se v Reflexu zaměřil na výstavu Punk v české architektuře, kterou pro Galerii Jaroslava Fragnera připravil tým kurátorů – Dan Merta, Jakub Fišer a Filip Šenk. „Snažili jsme se nalézt architekty, kteří se něčím odlišují od hlavních proudů. Nashromáždili jsme tak práce hodně rozdílných osobností, jež by samy sebe asi hodně těžko nazývaly punkery, i když někteří z nich občas používají fráze typu: udělat to punkově,“ řekl k výstavě Filip Šenk.

Radio Wave přináší rozhovor s architektem Matúšem Vallo. Vallo hovoří o fenoménu „architectural activism”, o tvorbě ve veřejném prostoru či o průniku architektury a sociálního aktivismu (zde). Mozaika na ČRo Vltava představuje londýnskou retrospektivu sochaře Anselma Kiefera. Výstavu německého výtvarníka připravila Royal Academy of Arts (zde).

Tomáš Polcar: REZONANCE/ Galerie U Prstenu/ Praha/ 22. 10. – 21. 11. 2014

foto: Ester Polcarová

Počiny současné nejmladší umělecké generace napříč jednotlivými scénami přitahují diváky nejen jakousi svěžestí, originalitou a novými přístupy, nejzajímavější je vždy kooperace mezi jednotlivými umělci a interprety často nacházející místo pro společné dialogy až v rámci aktivní tvorby. Druhý ročník Festivalu Kruh, probíhající v polovině října, byl jedním z mnoha multikulturních akcí se snahou zprostředkovat širokému publiku nejnovější tendence současného umění. Povedlo se?

Ústecká scéna, stejně tak jako další okrajová centra uměleckých aktivit, za léta své existence dokázala vytvořit pevné zázemí nejen zásluhou silných osobností vedení fakulty umění a designu, ale také samotných studentů, jejichž aktivity a úspěchy často překračují hranice regionu. Díky tomuto úsilí dochází k nevyhnutelnému slučování a prolínání jednotlivých českých scén, navazování hodnotných kontaktů a vzniku nových zajímavých spoluprácí a dialogů. Místní specifika jednotlivých fakult vytváří vhodné prostředí pro spolupráci mladých umělců, pomáhá jim nalézat zajímavé cesty vedoucí novými a originálními myšlenkovými zkratkami a tak vznikají díla schopná adaptace do současného multikulturního prostředí.

Jedním z podobných aktivit širšího rozsahu je bezpochyby Ústecký festival Kruh, který, pod taktovkou studentů fakulty umění a designu, proměnil Ústí nad Labem na třídenní umělecký maraton. V rámci úzké spolupráce studentů napříč jednotlivými obory vznikl pevný tvůrčí tým, sestavený z teoretiků kurátorských studií a umělců z ateliérů nejrůznějších zaměření. Toto rozmanité organizační složení se podepsalo nejen na pestrém okruhu presentovaných umělců, objevily se zde také velmi zajímavé posuny v chápání a přetváření běžných městských prostorů a jejich využití ve smyslu neortodoxních galerií. Oproti loňskému (prvnímu) ročníku se odehrál velký posun především v rozšíření vystavujících směrem z Ústí do okolních měst všech částí České republiky. Tímto způsobem vznikala řada  možností zprostředkování umění široké veřejnosti, což by se jistě dalo považovat za jeden z hlavních cílů celého festivalu, nicméně nutno dodat, že stejně tak, jako při mnoha jiných podobných akcích nezainteresované okolí nebylo schopné jednotlivé počiny vnímat a vstřebat.

Jak jsem již zmínila výše, organizační sféra z řad studentů FUD zajistila unikátní složení vytavujících od nadějných studentů nejrůznějších univerzit a ateliérů až po etablované umělce dlouhodobě formující českou výtvarnou scénu. Mimo klasické kamenné i improvizované galerie, noční bary, staré budovy a městská zákoutí nejrůznějšího charakteru se jako neobvyklé výstavní prostory uplatnily soukromé byty studentů fakulty umění a designu roztroušené kolem ústeckého centra. Vernisáže těchto improvizovaných expozicí pod názvy Marnoleum a Něco mezi nebem a zemí – snad se do toho vejdem proběhly během pondělního programu. Bytové výstavy posloužily nejen jako místa pro presentaci projektů domácích, jednalo se o jakési sociální sondy do soukromého prostředí jejich obyvatel, což jednoznačně překročilo rámec klasické expozice a poskytlo návštěvníkům nearanžovaný pohled do místního studentského života.

Za další, velice originální počin lze považovat komentovanou procházku Ivy Polanecké (studentka FuD, ateliér interaktivní media), která pomocí audio nahrávek dokázala provést ústeckými cestami vlastním pohledem. S MP3 přehrávači a sluchátky na uších tak divák na malou chvíli získal možnost navštívit známá místa očima někoho jiného, zpracovat jeho sluchové vnímání nejrůznějších situací, momentů a zvukových nuancí, porovnat je se svým vlastním a nechat se tak obohatit další interpretací reality. Přidanou hodnotou pak bylo dozajista zpestření pohybu mezi jednotlivými výstavními místy festivalu.

Během tohoto třídenního maratonu na návštěvníka čekalo nejedno překvapení performativního charakteru, ať už se jednalo o živé, často velmi tělesné vstupy, improvizace či nejrůznější audio a videoprojekce vzniklé především na domácí scéně. Živý výstup se silným odkazem k pradávným rituálům divákům v úterních večerních hodinách zprostředkovala Kateřina Olivová se svým malým synem Lvem Stratilem, kdy v cirka desetiminutovém vystoupení na dětském pískovišti v roli šamana interpretovala představu pravěkých obřadů. Do svého charakteristického rukopisu vnesla o trochu více intimity, jemnosti a humoru, což velkou dávkou přispělo k dobrému naladění publika. Zajímavým projektem byl dozajista také experimentální videoprojekt Jáchyma Myslivce a Martina Krupy, který nás, díky kombinaci starých technických postupů a zařízení s vložením kreativních autorských invencí dokázal vrátit o několik desetiletí filmařského vývoje zpět.

Jako velkolepé zakončení celého festivalu na návštěvníky v odpoledních a večerních středečních hodinách čekala výstava a následná párty v prostorách staré vysokoškolské menzy v areálu ústeckých kolejí. Tematika akce, odvíjející se od místa konání, procházela celým večerem, nejen v instalacích, performancích a vystoupeních vystavujících, ale jistým způsobem také v hudebních doprovodech několika kapel a uskupení. Během tohoto finálního večera se presentovalo velké množství umělců jak z Ústí nad Labem, tak i z ostravských, pražských a brněnských univerzit. Kooperace mezi jednotlivými vystavujícími a milá a shovívavá nálada návštěvníků se s ubíhajícími hodinami proměnila v bujaré veselení všech zúčastněných. O hudební doprovod, jak elektronického, tak instrumentálního charakteru se postaraly kapely a interpreti jako Hissing fauna, To žluté, co máte na kalhotkách, Holy, či Ventolin. Párty probíhala do brzkých ranních hodin a úspěšně tak zakončila celý festival.

______________________________________________________________

Kruh / Ústí nad Labem / 13. – 15. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv festivalu Kruh

Inspirací pro mou práci je často přechod do jiného oboru, média, pro získání nové perspektivy. V posledních letech to byly hlavně knihy a přednášky zabývající se teorií architektury a prostoru. Zajímají mne autoři jako jsou Anthony Vidler, Karsten Harries, Michel Foucault, Beatriz Colomina či Gaston Bachelard.

Otázky, které mou mysl neustále obtěžují, se týkají právě prostoru.

Mezi prostory / 2014 / 160 x 220 cm/ foto: Jan Freiberg / courtesy Charim galerie

Pracuji převážně v médiu malby, videa a koláže. Malba jako proces mě zklidní natolik, že mohu do tohoto meziprostoru vstoupit. Nemyslím si, že jde o nějaký mystický průchod odněkud někam. Naopak, prostor chápu jako určitý obraz vědomí. Domnívám se také, že při hlubší koncentraci se v procesu malby může porušit hranice mezi subjektem a objektem, mezi vnitřním a vnějším prostorem. Pojmy jako „osobní“ a „neosobní“ se rozplynou.

Mé obrazy jsou návrhy a projekty, ne definice prostoru.
Návrhy proto, že proces, který se v tomto prostoru odehrává, je v neustálém pohybu. Mohl bych tedy malovat jeden obraz v nekonečné proměně. Každý obraz je zastavenou možností tohoto procesu.

Malíři/ 2013/ 180×250 cm/ AMC COLLEZIONE COPPOLA

V mých obrazech se objevuje často architektura. Nejde mi však o to zobrazit nějaké stavby, architektura mi pomáhá ukázat prostor, světlo a pohyb.

Je to moje vůle, která uvádí jednotlivé objekty v prostoru do pohybu, a pokud chci získat obraz, vzniká chaos.

Jednotlivé objekty, které se v tu chvíli na scéně objevují, někdy nazývám kulisami. Jsou to vlastně překážky, které zabraňují uvidět prostor celý, ale kterých se chytám jako záchranných kruhů.

Je to podobné tomu, jako když vstupujeme do čisté vody a zvíříme kal na dně. Proces malby je snaha vrátit jednotlivé věci zpět na své místo. Proces malby je podobný rekonstrukci nebo úklidu toho, co jsme sami rozházeli. Výsledkem je poznání. Nikdy nepochopím, jak jsou věci uspořádány, pokud je nerozeberu a nesložím zpět.

Podzimní vítr/ 2008/ 46x80cm/ courtesy Hunt Kastner

Někdy se mi stane, že nemám co říct. Všechno leží těžce na zemi, voda je zkalená už na začátku. Někdy se snažím tuto situaci překonat vlastní vůlí. Musím stavět z jednotlivých desek tvar, překonávat tíži a čekat, jestli se něco stane. Většinou se nestane nic, ale někdy mi konstrukce napoví a podaří se ve mně obnovit zájem a pohyb.

záběr z videa Ztracený architekt/ režie a animace Daniel Pitín/ DVD stereosound/ 1,40 min./ 2008/ courtesy Hunt Kastner

Další důležitou strategií v mé práci je manipulace. Manipulace je hra, je nejméně vyčerpávající, protože nachává vnější vnějším a vnitřní vnitřním. Manipulace je zábava, divadlo, film a pornografie. Tahání loutek po pódiu. Často převezmu nějakou situaci, kterou považuji za objektivně známou. Jako filmový záběr, nebo nejraději pornografický záběr. Ten ukazuje velmi objektivní situace. Zároveň je tato objektivita po chvíli tupá, tuhá, nudná. Snažím se ji znovu otevřít. Zastřít, znejistit, a přitom uchovat něco z toho původního. Je zde důležitá míra původní informace a nová možnost vlastní interpretace. Kolik mohu říct a kolik zatajit z původního obrazu. Je to „remanipulace“, homeopatie, reinterpretace známého a objektivního.

Oidipus/ 2014/ 54x45cm/ photo Jan Freiberg/ courtesy Charim galerie

Prostor pokračuje i mimo obraz. Prostor je místo, kde je obraz zavěšen a je konfrontován s prostory ostatních lidí, díváků.

I zde dochází k ovlivňování a prolamování prostorů, manipulaci a rekonstrukci, komunikaci. Vznikají tak situace, které však již nemohu zcela ovlivnit.

Beata/ 2014/ záběr do instalace/ courtesy Charim galerie

Domnívám se, že můžu vidět takovou část prostoru, kterou jsem schopen vidět. Překážky a kulisy mi dávají pocit iluzorního bezpečí a vlastní identity. Zároveň si díky těmto překážkám vůbec prostor mohu uvědomit a sdílet ho s divákem. Je to kruh. Labyrint, ve kterém sám před sebe kladu překážky, protože nejsem schopný vidět prostor celý. Neunesl bych to.
Proto sám sebe nutím bloudit.

Situace, které na obraze buduji, by si měly být vědomy toho, co zakrývají, a neměly by odvádět mysl jiným směrem, pokud to není nutné k zachování duševního zdraví.

Kruh/ 2010/ 150x205cm/ AMC COLLEZIONE COPPOLA

Neřeším, jestli jsou obrazy složité, nebo jednoduché, hezké, nebo ošklivé, nesnažím se je udělat lepší, než jaké mají být.

Vzdělání prostor rozšiřuje. Ne vědomosti, ale získané vědomí vlastní nepatřičnosti, které nám vzdělání dává.

Věřím v postupné odkládání forem, stylů, teorií, které překrývají podstatu malby. Podstata obrazu je neexistence obrazu. Mé malování je spíše aktem zoufalství, že neumím dělat nic lepšího a smyslupnějšího.

Slunce na půdě/ 2014/ 53×70 cm/ photo Jan Freiberg/ courtesy Charim galerie

Šarišská galéria v Prešove patrí k najstarším regionálnym galériám na Slovensku. Založená bola v roku 1956 ako Krajská galéria v Prešove, v rokoch 1961-1991 pôsobila pod názvom Galéria výtvarného umenia a od roku 1991 nesie inštitúcia aktuálne pomenovanie. Súčasné priestory dvoch meštianskych domov na Hlavnej ulici využíva galéria od roku 1981, kedy sa presťahovala z budovy bývalého evanjelického kolégia.

Charakter aktivít galérie je od jej založenia profilovaný najmä vzhľadom k jej regionálnemu zameraniu a pôsobeniu. Pri svojej odbornej činnosti sa orientovala – a platí to dodnes – predovšetkým na oblasť regiónu, ktorým je širšie chápaná oblasť severovýchodného Slovenska. To platí i pre budovanie zbierok, ktoré obsahujú vyše 4200 diel maliarstva, sochárstva, kresby a grafiky od 15. storočia po súčasnosť. Zbierky Šarišskej galérie obsahujú i súbory, ktoré sú v rámci slovenských zbierkových fondov výnimočné. Sú to predovšetkým ikony východoslovenskej proveniencie 16.-19. storočia a rozsiahla zbierka drevených plastík 15.-19. storočia. Dôležitou súčasťou zbierok je kolekcia obrazov portrétistu Jána Rombauera (1782-1849), maliarstvo 18.-19. storočia, autorské súbory regionálnych umelcov a umenie 20. storočia. Z maliarov sú zastúpený napríklad Martin Benka, Miloš A. Bazovský, Ľudovít Fulla, Elemír Halász – Hradil, Juraj Collinásy, Ladislav Medňanský, Teodor Zemplényi, Ernest Rákoši, Mikuláš Jordán, Július Jakoby, Anton Jasusch a Edmund Gwerk. Mimo základného zamerania zberateľských aktivít galérie je súbor českej grafiky od začiatku 20. storočia do šesťdesiatych rokov a deväť raritných grafických listov Paula Gaugina, novších tlačí získaných z pôvodných štočkov, ktoré v roku 1910 priviezol z Tahity Milan Rastislav Štefánik. Najpočetnejšou časťou zbierok je kolekcia 20. storočia, ale podľa vyjadrenia bývalej riaditeľky galérie Marty Hrebíčkovej je jej výpovedná hodnota a kvalita oslabená výrazným útlmom akvizičnej činnosti v deväťdesiatych rokoch, čo bolo spôsobené neustálym znižovaním reálneho rozpočtu. (Marta Hrebíčková: Galéria s nezvyčajným profilom. In: Pamiatky a múzeá. 3/2005)

Na pomery slovenskej galerijnej prevádzky sa formovala atypicky vyššie spomínaná zbierka drevenej plastiky 15.-19. storočia. V roku 1993 získala Šarišská galéria 53 artefaktov od súkromného zberateľa, prešovského sochára a lokálpatriota Dušana Pončáka (1941). Z finančnej dotácie grantu Štátneho fondu kultúry Pro Slovakia bolo zakúpená socha Sv. Anny Samotretej z konca 15. storočia a ostatných 52 diel Pončák galérii veľkoryso daroval. Prírastok bol v roku 1993 ocenený revue pre kultúrne dedičstvo Pamiatky a múzeá ako „Akvizícia roka“. Koncom roka 2006 bola táto časť zbierkového fondu galérie rozšírená druhou časťou zbierky- 82 sochami a obrazmi. Prírastok bol financovaný zo zdrojov grantového systému Ministerstva kultúry s príspevkom od zriaďovateľa galérie, ktorým je Prešovský samosprávny kraj, v celkovej hodnote 2 miliónov Sk. Časti týchto akvizícií sa stali základom stálej expozície sakrálneho umenia 15.-19. storočia, ktoré galéria sprístupnila v septembri 2013. Na slávnostnom odhalení 4. júla tohto roku, pribudli k stálej expozícii jej tri najvzácnejšie exponáty. Formou dlhodobej výpožičky od prešovskej rímskokatolíckej farnosti získala Šarišská galéria tri drevorezby od Majstra Pavla z Levoče, ktoré boli pôvodne súčasťou stredovekého interiéru chrámu sv. Mikuláša v Prešove. Konkrétne sochu Sediaceho Krista (Meditatio Christi) z obdobia okolo 1520 s intaktne zachovanou polychrómiou, a z rovnakého obdobia i krucifix- tzv. „Ukrižovaný z Prešova“. Treťou sochou Majstra Pavla je archanjel Michal, datovaný do rokov 1510-1515. Tieto aktuálne prírastky predstavujú samozrejme pýchu galérie. Ako sa s hrdosťou konštatuje na webových stránkach galérie: s výnimkou Šarišského múzea v Bardejove, ktorá opatruje tzv. Malú kalváriu, nevlastní dielo pripisované priamo Majstrovi Pavlovi žiadna zbierkotvorná inštitúcia na Slovensku. I vzhľadom ku kvalite diel je na mieste otázka, či by pri ich prezentácii nebolo vhodnejšie progresívnejšie a nápaditejšie architektonické riešenie, pracujúce napríklad s odlišným svetelným režimom, či premyslenou prácou s farebným riešením priestoru. Súčasná realizácia expozície je síce dôstojná, ale dôsledne nezohľadňuje špecifický charakter predstavených diel, ktoré boli pred svojim adjustovaním prevažne súčasťou sakrálnych priestorov a predmetom kultu. Otázky týkajúce sa prezentácie sakrálneho umenia v galerijných inštitúciách sú ale vždy problematické, a tradične sa stávajú predmetom odborných diskusií. V prípade stálej expozície Šarišskej galérie sa pomyselná ideálna výstavná situácia navyše komplikuje faktom, že má obsiahnuť nielen odlišné obrazové médiá rôznych období – a tým i diferentných vizuálnych stratégií a intencií ich tvorcov/objednávateľov – ale i objekty pochádzajúce z prostredia rímskokatolíckej, gréckokatolíckej a ortodoxnej cirkvi.

Okrem stálej expozície disponuje galéria i priestormi na dočasné výstavy. Na tieto účely slúži Malá sieň a Suterén na Hlavnej 53 a priestory prízemia na Hlavnej 51 a 53. Pri prehľade výstavných aktivít Šarišskej galérie zaujme jej rozsah a pestrosť. Organizuje „klasické“ výstavy výtvarníkom z regiónu pri príležitosti ich jubileí (dožitých i nedožitých), poskytuje priestor i mladším umelcom (napríklad výstava Jána Zelinku), zastrešuje výstavy diplomantov miestnej Katedry výtvarnej výchovy a umenia, ale ponúkla i možnosť prezentovať výtvarnú tvorbu autistických detí (Júlia Letová, Samuel Sibert). Zdá sa, že galéria v treťom najväčšom meste Slovenska supluje aktivity viacerých inštitúcií a snaží sa v rámci Prešova, ale i širšieho regiónu s nedostatočnou galerijnou sieťou, poskytovať kompletný „kultúrny servis“. Črtajúce sa námietky ohľadom nejasnej profilácie galérie a nekoncepčnosti výstavného programu sa z tohto pohľadu javia ako neadekvátne. K faktorom, ktoré musia zákonite limitovať každú odbornú inštitúciu patrí jej personálne zázemie. I Šarišská galéria sa musí vyrovnávať s chronickým problémom slovenských zbierkotvorných inštitúcií v regiónoch – s nedostatkom odborných pracovníkov. V Prešove je jediným kurátorom Jozef Ridilla. Sympatické je, že galéria organizuje i sprievodné podujatia a programovo pracuje so svojimi návštevníkmi. Z aktuálnych je to napríklad súťaž pre najmladších návštevníkov galérie – Šaty pre Madonku. Deti majú za úlohu pripraviť nové šaty pre drevenú sochu typu Obliekacej Madony z 19. storočia, ktorá je súčasťou stálej expozície. Autorkou projektu je Edita Vološčuková z Katedry výtvarnej výchovy a umenia Prešovskej univerzity. Ďalšou aktivitou galerijných pracovníkov mimo galérie sú „Potulky“ Klubu priateľov Šarišskej galérie, pri ktorých je záujemcom približované umenie in situ, napríklad gotické pamiatky v Sabinove a Lipanoch. Informácie o výstavách a sprievodných aktivitách sú pravidelne aktualizované na webových stránkach galérie: www.sgpresov.sk.

————————————————————————————————-

Poznámka: informácie v texte boli získané z webových stránok Šarišskej galérie v Prešove www.sgpresov.sk; z osobných návštev galérie a z textov bývalej riaditeľky Marty Hrebíčkovej: Galéria s nezvyčajným profilom. In: Pamiatky a múzeá. 3/2005; Zbierka drevenej plastiky 15.-19 storočia. IV. zväzok edície Zbierky ŠG. Šarišská galéria v Prešove. 2007.

————————————————————————————————-

Foto: Gabriela Kutajová

Filip Šenk se na stránkách Lidových novin věnuje výstavě Any Mendiety v Galerie Rudolfinum. Retrospektiva americko-kubánské umělkyně připravená kurátorkou Stephanií Rosenthal již byla představena v Londýně a Salzburgu. Z díla Mendiety podle Šenka vyčnívají především pomíjivé otisky, které jsou „výraznou součástí landart a umění posledních pár desítek let vůbec“.

Vojtěch Kubát ve víkendové příloze Hospodářských novin přibližuje současnou výstavbu v historickém centru Štýrského Hradce. Centrum města je na seznamu UNESCO, přesto však i v něm vzniká nová architektura, např. městská galerie Kunsthaus nebo kancelářský komplex na náměstí Karmeliterplatz od architektonického ateliéru LOVE. „Nechtěli jsme narušit okolní historický kontext, ale posílit ho novým impulzem, který mu pomůže i v 21. století zůstat naživu. Zakonzervovat historické centrum v současné podobě a dál už tady nic nepodnikat by znamenalo tento přirozený proces zdeformovat,“ říká Herwig Kleinhapl ze studia LOVE.

Výstavu Jiřího Sozanského ve Veletržním paláci hodnotí v Hospodářských novinách Pavel Vokatý. Počátky projektu 1984 – rok Orwella, jenž je právě budově Veletržního paláce věnován, sahají do 80. let minulého století. Objekt byl v té době stále ještě v troskách po ničivém požáru ze srpna 1974.

Hostem Událostí, komentářů na ČT je fotograf Jan Ságl, který aktuálně vystavuje své dílo v Pražské galerii Leica. Hlavním námětem přehlídky nazvané Deset stran jedné mince je svoboda (zde). Události v kultuře na ČT art představují novou výstavu olomouckého Muzea umění Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích 1880-1914. O výstavě rovněž hovoří její kurátor Otto M. Urban (zde, zde).