Export / Krokus Galéria / Námestie 1. mája 3 / Bratislava / 6. 6. – 14. 6. 2015

EXPORT

Peter Barényi, Mira Gáberová, Katarína Hrušková, Martin Kochan, Veronika Šramatyová

hosť: David Zehnder

Krokus Galéria a Banská St a nica Contemporary uvádzajú výstavu EXPORT

Otvorenie výstavy: piatok, 5. júna, 18:00

Miesto konania: Krokus Galéria, Námestie 1. mája 3, 81106 Bratislava

Trvanie výstavy: 6. – 14. jún 2015

Na čom pracovali za hranicami a s čím prišli späť na Slovensko? Výstavný report z rezidenčných pobytov slovenských autorov v Berne a New York City, organizovaných kultúrnym centromBanská St a nica Contemporary.

www.krokusgaleria.sk

www.banskastanica.sk

Rastislav Podhorský – S dychom po korení / galéria PHOTOPORT / Pražská 11 / Bratislava / 29. 5. – 26. 6. 2015

Rastislav Podhorský / S dychom po korení

Rastislav Podhorský – S dychom po korení
29.máj – 26. jún 2015
otvorené streda / sobota 16:00–19:00
galéria PHOTOPORT, Pražská 11, Bratislava

Dlhodobo prítomný rozmer, ktorý do značnej miery formuje spôsob mojej tvorby – vzývanie i problematizovanie latentnej prítomnosti reálnych duchovných aspektov prežívania, sa po dlhej sérii prác s atribútom chleba posúva ďalej.
Názov diplomovej práce S dychom po korení odkazuje nie len na výraznú básnickú zbierku Jána Ondruša Korenie, pôvodne nazvanú Mužské korenie (čo je názov pilotného obrazu diplomovej série), ale aj na jeho verš dúchaním do popola ubúdam, ktorý je výňatkom z básne Popol, pričom obrazotvornosťou kladiem dôraz na ubúdanie.
Dominantným atribútom nových obrazov je čierne korenie. Vzťahy a situácie, ktoré v dielach vznikajú sú formou konfrontácie s príliš intenzívnym: No príliš intenzívne nie je len korenie, ktoré samozrejme štípe, je tu aj čiernota, z ktorej korenie v obrazoch pramení. Prítomnosť čiernej je metaforická – so šťastím nebude figurovať len ako farba, či tma, ale aj ako prázdno – negativita. Takáto čierna však v konečnom dôsledku nie je kultúrne spracovateľná. Metaforou mojej diplomovej práce je premieňanie čiernoty na drobné ako jeden zo spôsobov ako s ňou byť vo vzťahu a pritakávať jej v mene pritakávania životu, a to v situácii, kedy nie je prijateľné ďalej uhýbať neznesiteľnému, kedy neostáva iná možnosť, než korenie sa. Aj takéto myslenie otvára metafora korenia: keď dochádza k rozptyľovaniu korenia do vzduchu, tak bez najmenšej pochybnosti o tom, že nestráca svoju intenzitu.
Diplomová práca obsahuje sériu veľkoformátových olejomalieb vyhotovených na tvrdenom polystyréne, doplnenú sériou kresieb na papieri.
Ak sa mi v teoretickej práci podarilo ukázať, že dielo môže byť slobodne napĺňané túžbou po ľuďoch, že túžba po ľuďoch vie a môže byť bez akejkoľvek podozrievavosti plnohodnotnou hybnou silou tvorivého procesu od vzniku konceptu až po náležite slobodný tvorivý proces, tak bez toho aby som bol ako autor akokoľvek oklieštený sa táto túžba snúbi s pokusom o vyjadrenie a nové rozvíjanie jednej tušenej roviny života, ktorú tak dôkladne opísal Ján Ondruš v záverečnej básni zbierky Korenie.

Rastislav Podhorský

Galéria PHOTOPORT sa špecializuje najmä na súčasnú slovenskú fotografiu. Od roku 2007 vystavuje autorov najmladšej generácie slovenských fotografov ako aj autorov z regiónu Strednej Európy. Photoport počas šiestich rokov svojej existencie úspešne predstavil diela viac ako dvadsiatich slovenských autorov na siedmych medzinárodných veľtrhoch súčasného umenia. V roku 2010 sa galéria Photoport zúčastnila na najprestížnejšom veľtrhu fotografie na svete, Paris Photo 2010, ako doteraz jediná galéria zo Slovenska.

 https://www.facebook.com/photoportgallery

Martin Dostál v Lidových novinách představil výstavu současného českého umění Art from Heart, která z iniciativy velvyslance Libora Sečky probíhá v Šanghaji. „Výstava zřetelně vsadila na narativní a figurální linii českého umění, chce s čínským publikem komunikovat prostřednictvím obrazových příběhů. Odkaz na obecnou lidskou zkušenost odráží už název výstavy Umění od srdce. Převážná většina autorů zastupuje starší i mladší střední generaci, doyeny výstavy jsou pak manželé Pavel Brázda a Věra Nováková.“

Jan H. Vitvar v Respektu připomněl uzavření pavilonu Islandu na bienále v Benátkách, který představoval funkční mešitu. Podle něj je s podivem, že organizátoři proti rozhodnutí policie neprotestují. Naopak ale projevili odvahu, když vyhlásili jako nejlepší pavilon Arménie, kde je připomenuta genocida Arménů v letech 1915-1918.

Lenka Lindaurová v Hospodářských novinách zhodnotila aktuální výstavu britského výtvarníka Rogera Hiornse v Galerii Rudolfinum. „Nynější pražská výstava Rogera Hiornse nebudí užaslé rozechvění, nemrazí v zádech, neprovokuje, není ani esteticky přetažená. Mluví závažným jazykem zodpovědnosti….“

Josef Chuchma v Jasné řeči na Čt art diskutoval s Janem Skřivánkem a Vlastou Čihákovou Noshiro o umístění Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Oba diskutující se shodli na tom, že Epopej by se neměla z Veletržního paláce v Praze vracet do Moravského Krumlova, který bojuje o její navrácení (zde).

Naďa Klevisová v Hospodářských novinách informovala o otevření nové galerie v pražském Karlíně. Výstavní prostor nazvaný Hauch Gallery vede bývalý ředitel středočeského GASKu Jan Třeštík.

Bára Šichanová se na ČRo Radiu Wave věnovala využívání Nákladového nádraží Žižkov, kde v současné době zahájilo činnost kulturní centrum (zde). Stejná redaktorka také připravila rozhovor s ilustrátory Lukášem Tomkem a Ilonou Polanski (zde).

Oľga Paštéková / Galéria ČIN ČIN / Bratislava / 5. 6. – 30. 6. 2015

…vzala košík a vybrala sa do lesa…

V mojich posledných obrazoch sa po čiernobielom období znova objavuje istá naturálna farebnosť. Tematicky opustili urbánne prostredie, no stále pretrváva  vizualita noci. Ocitneme sa v priestore, kde sa vynárajú otázky a môžeme sa aj trochu báť…

Výstava je viac o vlkovi ako o „jeho“ dievčati. Rozprávka o Červenej čiapočke má freudovský výklad – tému virginity. A vlk symbolizuje ambivalentné tajomstvo, ktoré priťahuje a desí zároveň.  Z inej strany zasa – možno v tých zveroch vidieť symbol ohrozenia jednotlivca v dnešnej spoločnosti – byrokraciu, tlak politiky, teror moci. Myšlienky, predstavy, zlé sny, nočné aj denné mory. A štvornohí ceria zuby. Ale možno sa v skutočnosti iba smejú…

Mám rada štvornohých, mám rada chlpatých, mám rada vlkov. Aj toho, čo zožral Karkulku. Ona s ním flirtovala. Čo mal robiť? Mal to v popise práce – poľovnícky spolok proti nemupostupoval nespravodlivo.

Obrazy na dreve nadväzujú na cyklus Dog-God-Good.  Od psa je len krok k jeho predchodcovi s krásnym menom – canis lupus. Vlk dravý putuje v temnote, divý a slobodný. Prebúdza včloveku túžbu odviazať sa a nájsť svoju prirodzenú podstatu.
Má to silnú atmosféru – o polnoci, pri splne mesiaca sa niektorí z nás premieňajú…

Oľga Paštéková

Dalibor Bača reaguje v díle Dohlížitel národa, které vzniklo pro Galerii Lauby, na konkrétní situaci v Ostravě – umístění busty T. G. Masaryka od Josefa Mařatky před budovu ostravského muzea – svým specifickým způsobem, v němž se ptá po národní identitě a obrací se k dějinám našeho národa.

„Formálně i obsahově determinující prostor v podloubí Ostravského muzea, jenž je napůl veřejný, napůl privátní, napůl přístupný, napůl zapovězený.“ Takto zní oficiální představení Galerie Lauby, která je společným projektem zde sídlící instituce a Fakulty umění OU. Podloubí s mříží ve vstupu, kombinace s veřejným prostranstvím a výstavy v dosahu za každého počasí, zdarma a celodenně. Jednoduchý záměr a slušné možnosti pro umělecký koncept jsou předpokladem úspěchu.

Tato polo uzavřená místnost nedostupná vandalům, a současně uchovávající půvab prezentace ve volném městském exteriéru, funguje více než tři roky. Vystřídali se zde čeští a slovenští studenti různých fakult umění, jejich učitelé, autoři začínající i generačně starší. Místo vyzývá k přímé reakci. Přišla buď v jemné nuanci mříže, která pro nahodilého diváka zůstala utajená (Patrik Kriššák: Inverze, 2013), nebo s razancí v podobě výrazných instalací proměňující přístupnost (Petr Švolba: Stěnování, 2014) či překračující vymezenou hranici galerie (Jan Stolín: Na hraně I, II, 2013).

V současné době nalezneme v koutu Masarykova náměstí, stále chápaného – i přes určité pokusy realizované v posledních letech v rámci posunu ostravské infrastruktury – jako centrum města, reakci na reálnou situaci a souběžně sondu do vybrané problematiky z politického a historického vývoje Československa/Česka/Slovenska. Jedná se o objekt slovenského umělce Dalibora Bači (1973), který se stejnou jistotou tvoří v rodné zemi jako u nás. Zvolená forma volné kopie a deformovaného díla odkazuje na osazení Mařatkovy busty T. G. Masaryka před průčelím budovy Ostravského muzea jako trvalé součásti náměstí (po dokončení rekonstrukce v roce 2007).

V doprovodném textu umělec společně s Tomášem Knoflíčkem s lehkou nadsázkou přibližují divákovi osud této busty i soudobou proměnu vztahu veřejnosti k využití jak této sochy, tak obdobných děl. Prostřednictvím citace Mileny Bartlové sdělují, že vyobrazení státníka je trvale spojeno nejen se zachycením jeho fyzické podoby, ale také s jeho osobností fungující jako symbol dozorce a dohlížitele státních hodnot a významů. Problematika soch ve veřejném prostoru, politický podtext nebo poukazy na definitivní rozluku obou států k 1. lednu 1993 jsou Bačovi vlastní (za připomínku stojí minimálně instalace Hľadanie českého vlastenca pod československou vlajkou nebo DOC. JUDR. ROBERT FICO, CSC.). Jeho díla jsou většinou přímočará v okamžitém sdělení a zároveň na sebe váží hodnocením nebo výtkou předem definované kontexty.

V Ostravě pojal umělec setkání s dohlížitelem rovněž jako existenciální dilema, nad kterým státem Masaryk vlastně dohlíží – nad tím, za jehož založení bojoval, nebo nad těmi, které se z něj staly dnes. Bylo pro něj prvorepublikové Československo jedním národem? Kam se posunul tento význam a jak by se první československý prezident postavil k územním ztrátám v letech 1939 a 1993? Sám autor vnímá v těchto otázkách a spojitostech jisté výkyvy a zcestnosti ve stávajícím vzdělávacím systému. Deformováním sochy Masaryka nenapadá daného státníka nebo jeho duchovní dědictví, ale státní aparát a směřování státu jako takové. Za měřítko přetvoření sochy oproti originálu zvolil proporční stlačení, jehož poměr odpovídá poměru dnešní rozlohy Česka k území Československa do září 1938 (rozdíl cca 44 %). Důležitou roli Bača přisoudil i způsobu uvedení deformované busty, která funguje jako připomínka procesu tvorby i jako snaha upozornit na pozici muzea v oblasti filtrace a předkládání znalostí, tedy spolupodílu na podchycení oficiálního obrazu dějin státu.

Bačova otevřenost ve vyjádření a zvoleném podobenství je sympatická. Instalace sice vznikla a patří do stávajícího místa, ale provázané smysly jsou stejně dobře přenositelné a mohou se rozvíjet i v jiné souvislosti. Určeným poměrem deformace oproti originálu umělec dílo svým způsobem časově determinoval. Zdá se tedy, že cílem je spíše poukázat na problematiku a vyvolat diskuzi. Bača s Knoflíčkem zdůrazňují, že Masarykova busta je skutečně použita jen jako odosobněná ikona pro navození vymezených témat a nemá v žádném ohledu zesměšnit nebo napadnout odkaz významné osobnosti, nýbrž zrcadlit nedokonalost a zavádějící tendence současného státního systému.

Nejsem si však jistá, zda k tomuto poznání náhodný divák tak jednoduše dospěje. Bílé a stlačené sochařské napodobení uměleckého díla na podstavci s nezaměnitelnými rysy konkrétního státníka přeci jen nutně strhuje veškeré myšlenky k jeho osobě a směrem do minulosti. Reflektování určitého stavu by však mělo vyústit ve zvážení důsledků pro přítomnost či budoucnost a úvahami nás zavést do závažných úsudků. Můžeme se pokoušet definovat národ, jsme-li Čechy, Slováky nebo Čechoslováky, ale jakákoliv takováto kategorizace vlastně poukáže na mezery, kterými se někam propadla identita obyvatel jiných národností (např. odtržené Podkarpatské Rusi). Obrana národa a jeho práv, která byla tolik oceňovaná při zakládání států po rozpadu rakousko-uherské monarchie, se dnes stává vlastně hrozbou v extrémních formách nacionalismu. Proměna doby a názorů je nevyhnutelná. Bačův Dohlížitel národa je ale mj. i trefnou připomínkou, že je to stále člověk, který řídí dějiny. Setkání s ním, ve dvou podobách oddělených zábranou, vnímám jako historickou polemiku a zároveň možné paradigma stavu a prostředí, ve kterém se nyní nacházíme. Jsme jako Bačovo dílo, i v deformaci máme řád a svoboda není o naprosto nezatíženém přístupu ke všemu. Je to především možnost volby. Naší volby, za jejíž důsledky pak musíme nést přiměřenou zodpovědnost.

______________________________________________________________

Dalibor Bača: Dohlížitel národa / kurátor: Tomáš Knoflíček / Galerie Lauby / Ostrava / 4. 5. – 14. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: Pavlína Schneider

Cena pre študentov umenia Essl Art Award CEE sa stala už integrálnou súčasťou diania na domácej umeleckej scéne. Konala sa v Bratislave po šiesty raz, tradične v galérii Medium (cena sa udeľuje obrok od r. 2005). No každý, kto si pamätá veľký ohlas a záujem umeleckej verejnosti, ktorý vo svojich začiatkoch Essl Art Award vzbudzovala, asi prizná, že pominul. Nadšenie z ceny po vyše desiatich rokov ochablo a jediné, čo na nej ostalo zaujímavé, je finančná odmena, nie novonadobudnutý status víťaza. Aj referenčná hodnota pre rozbeh do ďalšej kariéry študentov je ťažko posúditeľná, keďže v prípade laureátov ide väčšinou o už etablovanejšie osobnosti. A to najmä v posledných rokoch, keď medzi finalistami čoraz viac prevládajú čerství absolventi a doktorandi (podmienkou je, že účastníci musia byť študentmi v čase prihlásenia sa do súťaže, ktoré prebieha v predchádzajúcom akademickom roku).

Peter Sit, Očakávania, 2014

Ocenenie, ktoré je produktom múzea súkromných zberateľov a predstavuje niečo medzi filantropiou a inteligentne koncipovanou nákupnou stratégiou, však nesporne má istý prínos nielen pre ocenených umelcov, ale aj celkovo pre domáce umelecké prostredie. Cena sa odovzdáva vo viacerých krajinách Strednej a Východnej Európy, kde medzinárodná porota zložená z odborníkov z každej zúčastnenej krajiny a členov zastupujúcich Essl Museum vyberá finalistov a následne prerozdeľuje ocenenia pre každú krajinu zvlášť. Víťazi sa napokon stretnú na spoločnej výstave v Klosterneuburgu. Vďaka svojmu medzinárodnému rozmeru a porote, kde má domáca krajina vždy len jedného člena, tak môže predstavovať rozhodnutie poroty nový a nezávislejší pohľad, s potenciálom trochu rozvíriť usadeninu na domácej scéne a prispieť k jej novej stratifikácii. Do hodnotenia jednotlivých autorov sa tu natoľko nepremietajú väzby osobných vzťahov a sympatií, ako to napríklad hrozí pri iných cenách, kde je zastúpenie zahraničných porotcov vo výraznej menšine.

Naopak, problematickým bodom celého procesu posudzovania môže byť strohosť podkladov, ktoré má porota k dispozícii. Spraviť si predstavu o tvorbe prihlásených autorov má možnosť iba na základe dvoch až troch prác predstavených maximálne trojicou obrázkov a často nezrozumiteľným popisom (pozri smernica ceny a materiály k nominovaným autorom). Posudzovanie na základe takýchto podkladov určite nie je jednoduché a len ťažko môže byť dôkladné, občas vyústi aj do nejakej prekvapivej nominácie či rozhodnutia.

Kristián Németh, Mreže (video still), 2009

V aktuálnom ročníku slovenskej časti Essl Award však pre mňa osobne neboli závery až natoľko prekvapivé, finalisti tvorili naozaj silnú, aj keď až prekvapivo rôznorodú zostavu. Škoda len, že ich spoločnej výstave nepridala na kvalite a príťažlivosti akoby nie celkom premyslená a skôr náhodná a nedbalá inštalácia. Výstava tak trochu pripomínala prezentáciu školských semestrálnych prác. Návštevník z toho nemusel mať celkom pocit, že ide o ambicióznejšie podujatie, ktoré by očakával ako od samotnej galérie, tak aj od organizujúcej inštitúcie.

Tohtoročná odborná porota, ktorej zloženie bolo rovnaké ako v predchádzajúcich dvoch ročníkoch, vybrala z desiatich nominovaných ako aj víťazov hlavnej ceny dvoch autorov, Kristiána Németha a Petra Sita. Cena VIG Special Invitation bola pridelená Petrovi Bařinkovi a osobný výber zberateľky Agnes Essl v podobe prizvania na spoločnú výstavu v Essl Museum bol venovaný Monike Pascoe Mikyškovej.

Nadväzujúc na predchádzajúcu úvahu, tento ročník ceny bol v istom zmysle skôr potvrdením oboch z dvojice autorov. Németh na seba upozornil už dávnejšie, no v poslednej dobe akoby bolo vidno jeho práce pomenej a Sit je nový objav, ktorý na seba upútal pozornosť nedávno.

Kristián Németh, čerstvý absolvent Katedry intermédií a multimédií VŠVU (KIM VŠVU), do súťaže poslal svoje staršie práce, „overené“ už pri viacerých príležitostiach a pútavé práve tým, že nimi otvára kontroverzné témy. Bola trochu škoda, že tu neboli jeho novšie a menej známe realizácie, autor akoby vsadil na istú kartu. Tým narážam predovšetkým na jeho video Mreže (2009), prezentované na mnohých domácich aj zahraničných výstavách a súťažných prehliadkach. Táto práca snáď najexplicitnejšie formuluje problematiku, ktorou sa Kristián Németh prevažne zaoberal v nedávnom období, teda kritikou katolíckej cirkvi a zároveň jeho vlastnou identitou. Video, ktorého zvukovú zložku tvorí autentický záznam autorovej cirkevnej spovede, je ukážkovým predvedením konfliktu konzervatívneho a liberálneho svetonázoru. No poukazuje nielen na názorovú konzervatívnosť cirkvi, ale aj na jej mocenské ambície (a ich mechanizmy) kontrolovať a ovplyvňovať intímne a výsostne súkromné záležitosti každého jednotlivca. Autor tu pritom sám pristupuje k radikálnemu odhaleniu vlastného súkromia, vlastnej sexuálnej orientácie. Samotná práca bola jeho osobným verejným coming outom – ako napokon znel aj názov jeho prvej samostatnej výstavy v Soda gallery, ktorej ústrednou časťou bolo práve toto video. (Odkaz na celé video tu.)

Sprava na snímke: Petr Bařinka, Game Over, 2014 a Marek Galbavý, Posúvadlo, 2012

Podobná konceptuálna, ale aj formálna jednoduchosť, jednoznačnosť a možno až prílišná popisnosť je vlastná aj jeho druhej vystavenej práci, inštalácii Let the little children come to me (2011). Tiež ide o kritikou cirkvi, otvorením nielen kontroverznej témy, ale aj konkrétneho prípadu, spojeného s osobným odhalením, verejným vyznaním sa z traumatickej skúsenosti autorovi blízkej osoby. Kristián Németh tu čerpá z rodinného archívu fotografií, pracuje so zvukovou nahrávkou výpovede vlastnej mamy, ktorá je autentickým svedectvom o sexuálnom obťažovaní detí kňazom.

V oboch prácach ide o priamočiare svedectvo a adresné obvinenie a popri kritike cirkvi, ktorou sa obracia na diváka, je to predovšetkým provokácia, ktorú adresuje cirkvi samotnej. Vzhľadom na jednoznačnosť a akoby až prílišnú dopovedanosť oboch prác je pre diváka zaujímavá a očakávania vzbudzujúca práve reakcia „protistrany“, cirkvi samotnej.

Peter Sit, ktorý je v súčasnosti štvrták na KIM VŠVU, kam prešiel z Katedry fotografie a nových médií, sa na výstave finalistov prezentoval prácou, ktorá je výsledkom jeho konceptuálne nasmerovaného uvažovania o fotografii a posunom od tohto média k objektu a inštalácii. Sit má už pomerne jasne vypracovanú pre seba charakteristickú estetiku a viaceré jeho práce majú v sebe silný vnútorný náboj. Je pozorovateľom poetických a asociatívnych momentov a zároveň tvorcom nevšedných a tak trochu paradoxných situácií evokujúcich vnútorné napätie, nepokoj, labilnosť. Jeho posun teda smeruje od prieskumu možností samotného záznamu nestability či potenciálneho pohybu, od fixovania momentov k ich sprítomňovaniu vžitej prítomnosti a času, ku koncentrovanejšiemu vytváraniu spomínaných situácií. Očakávania (2014), inštalácia prezentovaná v galérii Medium, predstavuje súbor, komplementárnu trojicu takýchto situácií využívajúcich prostriedky rôznych médií ako rozličných možných spôsobov zachytenia prchavého a zároveň paradoxného, protirečivého či čiastočne iluzívneho momentu. V niečom by sa táto inštalácia mohla ponášať na Jednu a tri stoličky Josepha Kosutha, no namiesto nej komunikuje emóciu a nedefinovateľný pocit.

Deana Kolenčíková, Pozdrav z Bratislavy, 2013 – 2014

Nemá hádam zmysel sa tu bližšie podrobne vyjadrovať k ďalším prezentovaným dielam, preto len pre úplnosť zhrniem práce jednotlivých finalistov. Spomínanú silnú zostavu okrem ocenených autorov tu utvárali podľa môjho názoru predovšetkým András Cséfalvay, ktorý v Médiu vystavil prácu Construction of facts (2014), inštaláciu predstavujúcu maketu scény a scenár inscenovaného procesu s planétou Pluto ako symbolický obraz utvárania exaktných a zároveň nebezpečných – segregujúcich faktov. Taktiež dvojica fotografiek Martina Šimkovičová a Deana Kolenčíková, ktorých práce boli v niečom pozoruhodne príbuzné. Obe sa zaoberali fotografickým dokumentovaním miest, v ktorých žijú, ale aj témou príslušnosti k miestu a domovu a obe ako hlavný výstup zvolili autorskú knihu. S problémom výstavnej prezentácie takéhoto typu práce sa Deana Kolenčíková vysporiadala zaujímavým spôsobom, využila len vlastné fotografie a knihu transformovala do trochu punkovej inštalácie stojanu na pohľadnice a suveníry zaplneného rôznymi upomienkovými a fetišistickými objektami.

Petr Bařinka je absolvent pražskej Vysokej školy uměleckoprůmyslovej v Prahe (VŠUP) a momentálne pokračuje v doktorandskom štúdiu na maľbe v Bratislave. Cenou VIG Special Invitation získal okrem finančnej odmeny aj pozvanie na skupinovú výstavu vo Viedni v sídle organizujúcej spoločnosti, ktorá má byť aj impulzom pre vytvorenie nových prác. Bařinka produkuje objekty, maľby či grafiky vo svojskom popovom štýle inšpirovanom starými video hrami či komiksom. Sú to vizuálne atraktívne práce, ktoré asi na prvý pohľad zaujmú a pobavia, majú nápad a vtip, s okamžitým, no obávam sa, krátkodobým účinkom. Jeho práce vystavené v galérii Medium sa spomedzi jeho tvorby akoby v niečom vymykali, boli snáď o čosi serióznejšie a hĺbavejšie. Pracuje tu s absurdnosťou a paradoxom (v prípade inštalácie objektu basketbalového koša Game Over (2014) či spracúvaním osobných fantázií z detstva (séria digitálne upravených fotografií architektúry z obdobia socializmu Night Visitors (2014).

Martina Šimkovičová, Domov(ina) – Heim(at), 2013

Marek Galbavý, ktorý je doktorandom na Katedre sochárstva Akadémie umení v Banskej Bystrici, prezentoval svoju tvorbu, ktorá sa zdá byť značne rozmanitá, príbuzne trochu dadaisticky ladeným objektom Posúvadlo (2012). Pavlína Komoňová, ktorá je taktiež čerstvá absolventka KIM VŠVU je autorkou možno až príliš komplikovanej interaktívnej inštalácie, symbolicky spracúvajúcej tému sexuality (Lepidopterologička počas čistých nocí, 2014) a napokon Filip Sabol, ktorý sústredene rozvíja geometrickú maľbu, predstavil svoju sériu obrazov, kde skúma kubický tvar a výstavbu priestoru.

Cena Essl, respektíve ceny (spolu s ocenením VIG), sú ukážkou previazania obchodných aktivít súkromného (podnikateľského) a finančného sektora s podporou mladého umenia vo „východných“ regiónoch, v ktorých tieto spoločnosti rozvíjajú svoje obchodné aktivity. Samotný fenomén expanzie zberateľského záujmu je zaujímavá téma, do ktorej sa však neodvažujem púšťať. Bez ohľadu na to, cena Essl je určite podpora realizovaná osvieteným a kvalitným spôsobom, ktorá má na slovenskej umeleckej scéne svoje miesto a opodstatnenie. Prináša pluralitnejšiu reflexiu tvorby domácich študentov umenia, ktorá tento rok v galérii Medium vytvorila zaujímavú diverzitu poväčšine pútavých hlasov. Mimochodom spoločnú výstavu víťazov s názvom Diversity of Voices si budete môcť pozrieť od 4. decembra tohto roku v Essl Museum v Klosterneuburgu. Ostáva tak len veriť, že Essl Award pretrvá naďalej aj napriek komplikovanej situácii, v ktorej sa zbierky Essl nedávno ocitli vďaka nevydareným investičným zámerom.

Hostem Radiožurnálu byla kurátorka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Lucie Zadražilová. Tématem hovoru byla panelová sídliště, kterým se kurátorka věnuje v rámci projektu Paneláci (zde). Jaroslav Beránek v Mozaice na ČRo Vltava představil výstavu Soni Delaunay, manželky orfisty Roberta Delunaye. Výstava probíhá v londýnské Tate Modern (zde).

Události v kultuře na ČT art odvysílaly reportáž z výstavy Rogera Hiornse, kterou hostí Galerie Rudolfinum. O svých dílech hovoří přímo sám autor (zde). Z dalších zprávy z oblasti výtvarného umění se týkaly chystaného prodeje varianty obrazu Eduarda Maneta Le Bar aux Folies-Bergere, ocenění pro Adolfa Borna za přínos dětské kinematografii na zlínském filmovém festivalu a přípravě otevření muzea Napoleonových sbírek v Paříži.

Časopis Forbes věnoval několik článků investování do umění. Vedle několika rad, kde nakoupit současné umění, doporučují Mariana Votrubová a Jana Dresselová kupovat staré mistry, protože jsou momentálně podhodnocení a v oblasti starého umění se vyskytuje mnohem méně padělků než v případě moderny.

Michal Huštaty, under /de/construction / Magisterské diplomové práce Katedry fotografie a nových médií / HotDock gallery / Bratislava /  3. – 28. 6. 2015

Klyzma – úvod k pozemským metódam / Palo Čejka, Jan Čumlivski, Tomáš Klepoch / Galéria Gagarinka na Gagarinovej 10/A, Bratislava / 6. 6. 2015 o 18h

KLYZMA – Úvod k pozemským metódam

Výstava je realizovaná v spolupráci s Banská St a nica Contemporary a v rámci vernisáže bude pokrstená rovnomenná autorská kniha, ktorá vychádza v limitovanej edícii 100ks.
„Den jako každý jiný. V laboratořích živoří opice navlečené do lidských šatů, v továrnách se pohybují robotická ramena, mizí a zjevují se naolejované písty, blyštivá auta sviští po bulvárech, operace v nemocnici jsou v podstatě úspěšné, tchyním jazykům v čekárnách se obstojně daří, šepot modliteb v chrámech se nese vraty ven, i kaktusy Klubu kaktusářů ve skleníku prosperují.
Co se stalo? Jako obvykle: Mimozemské útočné lodě, smrt, oheň, bomby, vzpoura laboratorních vzorků, tajné kamery tajných mimozemských bratrstev.
Přáli jsme si, aby to byla Apokalypsa, bylo to ale jen Klyzma.“

O projekte: Zvuk motorových píl sa prvý krát rozozvučal perónom banskoštiavnickej železničnej stanice, miesta kde od roku 2009 pôsôbí rezidenčné centrum Banská St a nica Contemporary, v lete 2013. Trojica autorov vystriedala sofistikované rytie grafík malých formátov za rýpanie, rezanie, „zraňovanie“ plôch drevených, drevotrieskových, lakovaných, nájdených na blízkom zbernom dvore. Cestujúci a návštevníci centra sledovali so záujmom nevšednú pracovnú situáciu. O rok neskôr sa trojica autorov do priestoru vracia. Tesne pred koncom kalendárneho roka 2014 z matríc a štočkov tlačí ručne priamo v čakárni vlakovej stanice grafiky. Choreografia pohybov je definovaná veľkosťou matrice a papiera. Farby nanášajú špachtľou a kelňou. Papier zapĺňa celý priestor. Pracuje sa do skorého rána. Okrem trojice autorov zatiaľ nikto netuší o čom celá dvojročná „práca“ bude.

VYSTAVUJÚCI UMELCI:

Palo Čejka / Študoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, katedra fotografie, ateliér Miloty Havránkovej a na katedre designu, odbor grafický design, ateliér Ľubomíra Longauera (1992-1998). Fotograf, grafik, ilustrátor, hudobník, záhradník, moderátor, jednoducho renesančná osobnosť s dušou pankera. Čejkove drevorezy a linorezy v sebe nezaprú “Váchalovskú stopu”. V roku 2009 sa zúčastnil prvého ročníka ÁNO LINO sympózia v priestore Banská St a nica.

Jan Čumlivski / Študoval maďarskú filológiu a kulturológiu na Filosofické fakultě University Karlovy (1998–2005), animáciu, písmo a typografiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (od 2002), absolvoval stáže v Budapešti, Berlíne, Petrohrade a New Yorku. Jeho grafické práce boli ocenené v súťaží Nejkrásnější české knihy (2005, 2011). Realizoval autorské knihy Kvartira 77 (2004), Ni čest, ni slávu / Weder Ruhm, noch Ehre (2005), Palmáre (2007), Union – Ideální Stát (2008), Kolchoz 2047(2010), Jesus Gym (2010), Střed / The Core (2011) a Žár (2014). V roku 2009 sa zúčastnil prvého ročníka ÁNO LINO sympózia v priestore Banská St a nica. Od vtedy sa tu opakovane vracia (v roku 2013 na celé 3 mesiace).

Tomáš Klepoch / Vyštudoval Vysokokú školu výtvarných umení v Bratislave, katedru vizuálnej komunikácie. Venuje sa najmä voľnej tvorbe, využívajúc tradičné grafické techniky netradičným spôsobom. Linoryt, drevorez kombinuje s maľbou. Klepoch je živel, je vitamínom (možno skôr adrenalínom) slovenskej mladej grafiky. Nedá sa obmedziť tradičným postupom tlače. V jeho ateliéri namiesto grafického lisu nájdete len valec. A ešte záhradný valec. Za svoje ilustrácie dostal v roku 2011 Zlaté jablko na BIB Bratislava. Aktuálne už rok tvorí vo svojom banskoštiavnickom ateliéri.

Banská St a nica Contemporary sa zameriava na organizovanie rezidenčných pobytov súčasných umelcov, produkciu a podporu vzniku nových diel a vydávanie autorských kníh. Centrum sídli od roku 2009 na periférii Banskej Štiavnice (historické mesto zapísané na zozname UNESCO), v priestore stále funkčnej vlakovej stanice z čias socializmu. Práve premiešanie laickej verejnosti (návštevníkov, turistov a cestujúcich) s umelcami vytvára špecifickú atmosféru tohto miesta, kde nerozhoduje počet aktivít, ale ich kvalita.

Technopolitický salón /Armin Medosch: Umenie a technopolitika / Kristian Lukić: Autonómie / Prednášky a diskusiu moderuje Katarína Gatialová / tranzit.sk / Bratislava / 11. 6. 2015  o 18h

Armin Medosch: Umenie a technopolitika / Kristian Lukić: Autonómie

Prednášky a diskusiu moderuje Katarína Gatialová
11. 6. 2015, 18.00
Adresa/ Address: tranzit.sk
Beskydská 12, 81105 Bratislava
Prednášky a diskusia bude prebiehať v angličtine

Armin Medosch: Umenie a technopolitika

Teoretická a metodologická prednáška vysvetľuje, prečo je technopolitické chápanie sociálnych zmien zásadné pre súčasné teórie umenia a médií. Teória sa opiera o myšlienku, že technopolitické pochopenie histórie je nevyhnutnou ingredienciou akejkoľvek teórie umenia, alebo umenia a médií. Technopolitika konkrétnej éry nepredstavuje pre umenie iba kontext alebo pozadie, ale zdieľa s ním aj svoju vnútornú štruktúru a význam. Technopolitika nie je objektívnym fenoménom, ale synonymom pre teóriu histórie, organicistickým modelom, ktorý sa snaží zohľadňovať umenie, médiá, ekonomiku a politiku v ich vzájomnej interakcii, bez toho, aby popierala, že medzi týmito oblasťami existujú aj podstatné rozdiely.

Technopolitické paradigmy sú vyjadrením štrukturálnych celkov, dvojsmerných šošoviek, ktoré sa prostredníctvom histórie snažia o lepšie pochopenie umenia a naopak pomocou umenia o lepšie pochopenie histórie. Táto prednáška sa konkrétne zameriava na zmenu paradigmy, ktorá viedla k prechodu od fordizmu k informačnej paradigme, známej aj ako sieťová spoločnosť, a na umelecké hnutia, skupiny a zoskupenia na obidvoch stranách tohto spektra.

Technopolitika je názov umeleckého, výskumného a vzdelávacieho projektu, ktorý od roku 2009 spoločne rozvíjajú Armin Medosch a Brian Holmes. Stretnutia Technopolitickej pracovnej skupiny sa konajú vo Viedni od roku 2011. Zúčastnení: Gerald Nestler, Felix Stalder, Ina Zwerger, Sylvia Eckermann, Axel Stockburger, John Barker, Kristian Lukić, a iní. Časová os (v nemčine): http://www.thenextlayer.org/Technopolitics

Kristian Lukić: Autonómie

Prednáška ponúkne krátky prehľad o histórii myšlienok konceptu autonómie v techno-ekologickom význame. Bude sa zaoberať autonómnymi technológiami a ľudskými autonómiami vo svete prepojenom sieťami. Hlavnou premisou je, že ľudské a technologické prvky sa v priebehu histórie vynárajú súčasne, namiesto toho, aby mali jedny z nich výlučný dopad na druhé.

Prednáška je výsledkom výskumu, výstav a workshopov Institute for Flexible Cultures and Technologies – Napon, ktoré prebiehali pod zastrešujúcim názvom Autonómie od roku 2011 do 2014. Jedným z hlavných cieľov projektu bolo analyzovať, ako sa umenie vyrovnáva s otázkou technológie.

http://issuu.com/napon/docs/ publikacija_i_katalog_ autonomije

http://napon.org/exhibition- autonomies-artists-and-works/

……………………………

Armin Medosch, PhD, MA, je profesorom teórie a histórie umenia a médií na Faculty of Media and Communications Singidunum University, Belehrad. Je umelcom, kurátorom a autorom, ktorý pôsobí v oblasti teórie umenia a mediálneho umenia, ako aj sieťovej kultúry. Jeho kurátorská práca zahŕňa výstavy ako Waves (Riga, 2006; Dortmund, 2008); a Fields (Riga Culture Capital 2014). Je iniciátorom Technopolitickej pracovnej skupiny vo Viedni a tak isto inicioval a spravuje kooperatívny webový priestor thenextlayer.org. Jeho kniha pod predbežným názvom “New Tendencies – Art at the Threshold of the Information Revolution” („Nové tendencie – umenie na prahu informačnej revolúcie“) by mala vyjsť vo vydavateľstve MIT Press začiatkom roka 2016.

Kristian Lukić je kurátor, umelec a výskumík. Je odborným asistentom na katedre Knowledge Cultures Leuphana University, Lüneburg a tak isto spoluzakladateľom Institute for Flexible Cultures and Technologies – Napon v Novom Sade. Pracuje na pomedzí umenia, technológie a politiky. V posledných rokoch viedol projekt Autonomies (2011 -2014) a projekt Art & Accumulation (2010) zameraný na politiku hromadenia umeleckých diel. Ako člen skupiny Eastwood – Real Time Strategy nedávno vystavoval na Transmediale 2015 s úpravou Civilization 6 – Age of Warcraft, poslednou z «trilógie» Eastwoods’. Predtým pôsobil ako programový manažér v New Media Center_kuda.org a kurátor médií v Museum of Contemporary Art Vojvodina v Novom Sade. www.napon.org

Katarína Gatialová je historička umenia, kurátorka a grafická dizajnérka. Vyštudovala dejiny umenia na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského, Bratislava (MA, Political Poster in Slovakia, 1968-1989, 2009), a zároveň grafický dizajn na Vysokej škole výtvarných umení, Bratislava (BA). V súčasnosti pracuje ako kurátorka a programová vedúca v Novej synagóge a spolupracuje s kultúrnym uzlom Stanica Žilina-Záriečie. Zároveň je spoluorganizátorkou festivalu Multiplace.

,,Raz, dva, tři, (štyri) … po intenzivní diskusi a celodenním jednání se porota rozhodla a vybrala následující 4 finalisty v abecedním pořadí: Radek Brousil, František Demeter, Viktor Fuček a Ján Zelinka.“ Toto sú mená finalistov Ceny Oskára Čepana 2015 (COČ), ktoré odzneli z úst Mileny Bartlovej dnes ráno v éteri rádia FM. Na konci rozhovoru tiež uviedla, že tento ročník COČ bude hodnotiť veľmi odvážna porota: ,,Řekli jsme si, že budeme nesmírně odvážná porota, i když zároveň jsme si vědomi, že velká část veřejnosti si toho vůbec nevšimne.“
Ale my sme si to už všimli. Porota po štvorročnej pauze vybrala do finále dvoch maliarov, jedného sochára a jedného fotografa, teda klasické média (s experimentálnymi presahmi). Učinila tak svoje prvé odvážne rozhodnutie. Druhým bolo neposlať do finále žiadnu umelkyňu i napriek tomu, že viedli dlhú diskusiu o genderovo vyváženej finálovej štvorici. ,,Genderová vyváženost má samozřejmě smysl, ale ne takto abstraktně prosazovaná,“ uviedla Bartlová. A tak sa opäť po štyroch rokoch zlomilo zaužívané pravidlo – traja umelci a jedna umelkyňa vo finále. ,,Je třeba přistupovat k výsledku jakékoliv takovéto rozhodovací akce především se zřetelem ke kvalitě, ale zároveň i se zřetelem, jak bude výsledná výstava vypadat. A také samozřejmě se zřetelem k celkovému kontextu, nežijeme ve vzduchoprázdnu,“ povedala Bartlová. Tretím rozhodnutím bol samotný  výber, i keď to ukáže až výstava finalistov. Porota diskutovala veľmi živo a intenzívne a z 56 prihlásených umelkýň a umelcov vybrala na slovenskej výtvarnej scéne menej skloňované mená, pričom svojim výberom prekvapila. Na rádiu FM prebehla debata s koordinátorom Tomášom Džadoňom a porotkyňou Milenou Bartlovou (ďalej MB, jej vyjadrenia k jednotlivým autorom nižšie).

Od roku 2014 je možné, aby sa do COČ prihlásili aj autori pôsobiaci či pochádzajúci z inej krajiny, čo je aj prípad Radka Brousila (1980), ktorý sa narodil v Nitre, ale žije a pracuje v Prahe a Berlíne. Venuje sa primárne fotografii, pričom vo svojom diele toto médium redefinuje. Jeho inštalácie odhaľujú mechanizmy súvisiace s materializovaním technológie, autor kladie hlavný dôraz na koncept a estetizáciu. Hlavným motívom je „portrétovanie“ fotoprocesov, fotoateliéru a predmetov či technických prístrojov, ktoré sú nevyhnutnou súčasťou týchto dejov. V roku 2013 vystavoval Radek Brousil v Open Gallery (Studio Works, Bratislava) a v roku 2014 v Galérii Plusmínusnula (Jeden svět nestačí, Žilina). „Radek Brousil představuje fotografii, která není zcela běžným typem, protože se zaměřuje na materialitu samotného média. Zároveň jsou jeho fotografie myslím velmi přitažlivé tím, že je ten výsledek vysoce estetizovaný“. (MB)

Františk Demeter (1975) žije a tvorí v Bratislave, no nie je typ autora, ktorý svoje diela verejnosti prezentuje často, skôr naopak. Za jeho kľúčový výstup možno považovať samostatnú výstavu NIE ÁNO NIE v Galérii Krokus (2014), kde aplikoval celú škálu toho, čomu sa vo svojej tvorbe venuje. Gro jeho diel tvorí tzv. „expandovaná” maľba nútiaca diváka uvažovať nad tým, čo to vlastne maľba je a kam až siaha. V tvorbe Františka Demetera dominuje záujem o technické riešenie a materialitu, koordináciu diel s priestorom a aktivizáciu diváka. Autor opúšťa klasický rám a maľbu, často tvorí aj inštaluje ako viacpohľadový objekt, čím dosahuje priestorovú autonómiu maľby. „O Františkovi Demeterovi porota konstatovala a popsala jeho tvorbu jako expandovanou malbu, protože zachází s malířským médiem velmi zvláštním způsobem, jakoby ta malba opouštěla rám a stávala se sama něčím zcela samostatným.“

Veľkoformátové plátna Viktora Fučeka (1977) sú fúziou maľby a performance na spôsob palimpsestu. Autor sa zaoberá ľudskou bytosťou, tým čo všetko ju ovplyvňuje tu a teraz, a to sociálne aj politicky. Zaoberá sa hraničnými bodmi prežitia či slobody a v tomto duchu pracuje aj s dielami iných umelcov. Prepojenie s prostredím vníma ako zásadný moment a modifikátor toho, ako v istom momente vidíme realitu. Jeho veľkoformátové „vrstevnaté“ maľby pripomínajú post-romantické zobrazenia prírody v podobe abstraktných krajín. „Viktor Fuček porotu oslovil především sérií maleb, které mají vlastně charakter nějaké performativní akce, protože vznikají energickým malířským převzetím, přemalováním pláten jiných malířů, v tomto případě spřátelených, tedy není to nepřátelské převzetí, ale je v tom ta silná energie přesto cítit.“ (MB)

Ján Zelinka (1978) je absolvent Technickej univerzity v Košiciach, kde ukončil štúdium v roku 2008 Cenou dekana za vynikajúce študijné výsledky. V centre pozornosti jeho tvorby je klasická socha, kresba a experimentovanie s technológiami. Z hľadiska námetov si zvolil veľké životné témy – rozklad a smrť. Skúma v nich post-humánnosť a alternatívne vízie prírody, analyzuje aj interpretuje tieto témy spôsobom, ktorý ponúka autentické a osobné svedectvo. „Velmi vysoce porota ocenila sochařské dílo Jána Zelinky, který tematizuje kvalitní sochařskou tvorbu velmi klasického typu, ale přitom zcela současně tematizuje především téma smrti, což je to nejsilnější téma, kterého se umělec může ujmout.“ (MB)

A v neposlednom rade treba oceniť aj odvážne pozitívum koordinátorov, ktorí prispeli k ďalšej výraznej zmene pravidiel. Okrem minuloročnej zmeny z hľadiska možnosti prihlásenia sa aj pre umelcov, ktorí nie sú len zo Slovenska, sa tento rok posunula veková hranica z pôvodných 35 rokov na 40 rokov, čo umožnilo zúčastniť sa trom zo štyroch finalistov,  a to bolo pri aktuálnom výbere umelcov zásadné.

———————

Odborná komisia: Milena Bartlová (CZ), Monika Mitášová (SK), Joanna Rajkowska (PL), Adam Budak (PL/CZ), Peter Tajkov (SK). Z pracovných dôvodov sa osobne nezúčastnil Dušan Barok (SK/NO), ktorý svoje vyjadrenie poslal písomne.

———————

Do 20. ročníka sa prihlásilo 56 uchádzačov: Tomáš Werner, Martin Vongrej, Peter Králik, Ivana Sláviková, Mária Čorejová, Juraj&Ivan Dudáš, Andrea Juneková, Peter Cábocky, Ján Šipöcz, Radek Brousil, Lukáš Černák, Juraj Kollár, Daniela Krajčová, Boris Sirka, Jakub Hošek, Viktor Fuček, Nik Timková, Alexandra Barth, Miroslav Trubač, Svetlana Fialová, Lucia Luptáková, Martinka Bobriková, Martin Špirec, Jarmila Mitriková & Dávid Demjanovič, Erik Sikora, Tomáš Marušiak, Marcel Mališ, Tomáš Makara, Zuzana Žabková, Juraj Gábor, Monika Hurňanská Stacho, Štefan Papčo, Veronika Sramaty, Patrícia Koyšová, Lucia Papčová, Jozef Srna, Lucia Tallová, Lucie Mičíková, František Demeter, Michaela Knížová, Jaroslava Frajová, Tamara Moyzes, Barbora Haviarová, Pavlína Komoňová, Dominika Lehocká, Janka Duchoňova, Michal Gogora, Matej Fabian, Samuel Paučo, Rudolf Janák, Kristián Németh, Pavol Rosenberger, Katarína Hládeková, Erika Miklóšová, Andrej Harsany a Ján Zelinka.

———————

citácie Mileny Bartlovej: prepis z živého vysielania na rádiu FM

Ředitel NG Jiří Fajt byl hostem Martina Veselovského v DVTV (zde). Tématem rozhovoru bylo prezidentovo odmítnutí udělit Fajtovi profesuru a následné kroky, které ředitel NG chystá na svou obranu. Ve včerejším vysílání DVTV mluvila architektka Eva Le Peutrec, která dlouhodobě působí v Číně a zabývá se stavbami výškových budov (zde).

Události v kultuře na ČT art upozornily na první ostravský festival fotografie a přinesly rozhovor s kurátorem Petrem Ingerlem, který v Moravské galerii v Brně připravil výstavu fotografa Miroslava Tichého nazvanou Ženy a ženy (zde).

Pozvánku do Slova o designu, výtvarném umění a architektuře na ČRo Vltava přijala ředitelka brněnského Domu umění Terezie Petišková. S historikem umění Radkem Horáčkem diskutovala o sochách ve veřejném prostoru města Brna a o nadcházející přehlídce Brno Art Open (zde).

V Pátku Lidových novin vyšel rozhovor s Milanem Knížákem. Část otázek se týká Knížákovy situace na AVU, kdy ve výběrovém řízení neobhájil svoji pozici vedoucího ateliéru. Vedení ateliéru po něm přebere Milena Dopitová, jež výběrové řízení vyhrála. Knížák v tomto směru neskrývá zklamání: „Připadá mi, že se svět nějak divně otočil. Místo aby se mnou škola vedla nějaký dialog, udělala podvodný konkurz, dopředu se vědělo, kdo má vyhrát. A to se zkrátka nedělá. Mě osobně to nepoškodí. Poškodí to studenty a školu…“

Judita Matyášová se v Lidových novinách zaměřila na expozici Stavy mysli / Za Obrazem ve středočeském GASKu, která získala cenu Gloria Musaealis za rok 2014. Podle autorky koncept expozice „boří zažité představy o prezentaci výtvarných děl.“

„Mé tělo je událost,“ napsal Günter Brus. Jeho větu použila jako název výstavy kurátorská dvojice Eva Badura-Triska a Marie-Therese Hochwartner, která se ve vídeňském MUMOKu pokusila prostřednictvím fotografií a projekcí přiblížit prchavou povahu akcí, na něž se rozhodla vzpomínat: akcí vídeňských akcionistů ve vztahu k mezinárodní performance scéně převážně 60. let minulého století.

Touha po bezprostřední zkušenosti vedla v umění 60. let k překračování hranic tradičních vyjadřovacích forem. Na místo popisné literatury, iluzivního divadla, zobrazivého malířství a sochařství nastupuje uhrančivě přímočará práce s tělem, prožitkem a individuálním procítěním. Procesualita nahrazuje artefakt a mnohovýznamovost akce se stává součástí uměleckého diskurzu své doby.

V poválečném Rakousku tak vznikla Vídeňská skupina (Wiener Gruppe), volné uskupení přátel se zájmem o experimentální poezii, jež spolu s vídeňskými akcionisty, vycházejícími z malířských pozic, stálo na počátku nového kulturního pohybu ve střední Evropě. „Mé tělo je záměr, mé tělo je událost, mé tělo je výsledek,“ vyjádřil kdysi Günter Brus stanoviska umělců body artu a nastupující vlny performance art.

Výstava vedle sebe staví díla (záznamy v podobě fotografií a projekcí akcí) pionýrů rakouského body artu a performance, vídeňských akcionistů a Vídeňské skupiny, a hlavní arteakty (arteakt definuji podle teatrologa Jana Roubala jako efemérní výsledek uměleckého díla, typický pro performance, happening a akční tvorbu) mezinárodní performance scény, například díla Mariny Abramović, Tomislava Gotovace, Iona Grigoresca, Natalie LL, Paula McCarthyho, Any Mendiety, Bruce Naumana, Yoko Ono, Neši Paripoviće či Carolee Schneemann. Rozdíly spočívající v politických kontextech mizí v souzvuku naléhavosti a umělecké strategie akční tvorby a prézentnostni. Tělo se v 60. letech nestává pouze novým malířským plátnem a prostředkem k uměleckému vyjádření, ale také nástrojem politicko-společenského protestu. Zatímco v západní Evropě, například u akcí happenera Jeana-Jacquese Lebela ve Francii, byla hnutí performance a body artu součástí společensko-politického revolučního pohybu, Rakousko 60. let nepoznalo bouřlivé protesty na univerzitách, naopak sociální napětí mladé generace implodovalo v činnosti vídeňských akcionistů.

Americký historik umění Robert Hughes označil vídeňského akčního umělce Rudolfa Schwarzkoglera za „Vincenta Van Gogha body-artu“ poté, co zhlédl snímky z jeho akce Aktion 2 (1966). Na fotografiích si však dotyčný nezpůsoboval zranění penisu ostrým nožem, nezemřel na následky sebekastrace a navíc to ani nebyl Schwarzkogler, ale fotograf Hans Cibulka. Hughesův omyl není v dějinách umění prvním ani posledním, který přispěl k vytvoření mýtu. Když na sebe nechal v kalifornské Santa Aně Chris Burden 19. listopadu 1971 vystřelit náboj ráže .22LR, podnítil plameny stravující ideu těla jako nedotknutelného chrámu. Vytvořil prostor pro tělo jako univerzální smysl, podobný jako hmat, kterým lze vnímat čas a prostor.

Ve třech výstavních prostorech výstavy Mé tělo je událost je k vidění pouze jediná socha, Miss Vietnam Wolfa Vostella. Důvodem může být prostý záměr kurátorek aby pozůstatky minulých akcí nezískaly pozici nezávislého uměleckého díla a artefaktu. Koncentrace na videa a fotografie zamezuje ustavení hierarchie mezi jednotlivými uměleckými díly; například spektakulární a intenzivně inscenované akce Hermanna Nitsche ve vztahu k minimalisticky propracovaným dílům Ewy Partum. Celkem logické rozhodnutí. Již méně je pochopitelný klíč k volbě některých Badura-Triskou volených témat; od skupiny obličejových grimas, přes reprezentaci porodu a příkře k Schwarzkoglerovu beuysovskému šamanismu. Je to uvolňující, avšak za cenu srozumitelnosti. A pokud jde o mezinárodní kontextualizaci, je s podivem, že kurátorky nezahrnuly významné počiny japonských umělců na poli performance art a happeningu, kupříkladu skupiny Zero Kai (1951), Gutai Bidžutsu Kjókai (1954) či Ankoku Butó Tatsumi Hidžikaty.

Kanadská hudební skupina Arcade Fire ve skladbě My Body Is a Cage (2007) nachází protipohyb Brusova výroku: jejich tělo je paralyzováno strachem, zatímco Brus je osvobodil od smyslu, navrátil je animalitě. „Set my spirit free“, touží v písni kanadští umělci. Vídenští akcionisté a jejich kolegové jim vyhověli mnoho let před jejich lkavou litanií: osvobodili ducha, když z těla vyhnali rozum. „Mein Körper ist kein Käfig,“ jakoby říkali, „mé tělo není klec.“

Ke slabinám výstavy patří nezahrnutí příspěvku k akcionismu experimentálního dokumentaristy Kurta Krena, který by jistě doplnil mozaiku vídeňských provokatérů, a chybí jakákoliv zmínka o debaklu Mühlovy komunity ve Friedrichshofu, který tohoto milovníka tělesnosti významně zasáhl v 90. letech minulého století. Přesto je výstava MUMOKu jako celek interesantní, od Chicken Piece Any Mendiety přes pobíhání ulicemi Bělehradu Tomislava Gotovace až k předchůdci parkouru Nešovi Paripovíćovi.

__________________________________________________________

Mein Körper ist das Ereignis. Wiener Aktionismus und internationale Performance / kurátorky: Eva Badura-Triska a Marie-Therese Wartner / MUMOK / Vídeň / 6. 3. – 23. 8. 2015

Export / Krokus Galéria / Námestie 1. mája 3 / Bratislava / 6. 6. – 14. 6. 2015

EXPORT

Peter Barényi, Mira Gáberová, Katarína Hrušková, Martin Kochan, Veronika Šramatyová

hosť: David Zehnder

Krokus Galéria a Banská St a nica Contemporary uvádzajú výstavu EXPORT

Otvorenie výstavy: piatok, 5. júna, 18:00

Miesto konania: Krokus Galéria, Námestie 1. mája 3, 81106 Bratislava

Trvanie výstavy: 6. – 14. jún 2015

Na čom pracovali za hranicami a s čím prišli späť na Slovensko? Výstavný report z rezidenčných pobytov slovenských autorov v Berne a New York City, organizovaných kultúrnym centromBanská St a nica Contemporary.

www.krokusgaleria.sk

www.banskastanica.sk

Ján Budaj & Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania / Pracovná pamäť / Kurátorka: Mira Keratová / tranzit.sk, Beskydská 12, 81105 Bratislava / 10. 6. – 16. 7. 2015

Pracovná pamäť súhrnne predstavuje  aktivity skupiny a súvisiacu časť archívu Jána Budaja, ktorý bol čiastkovo uvedený už kurátorskými projektmi v tranzite (Bratislava, 2009) a Galérii Fotograf (Praha, 2011). Budaj a DSIP sa vo svojej dobe umeleckou dokumentáciou ako možnosťou výstavne sprostredkovať performatívne umenie terciárnemu divákovi nezaoberali. Akcie dokumentovali rôzni fotografi  a z každej sa zachovali desiatky záznamov, ktoré zachytávajú najmä momenty interakcie divákov. Nikdy nedošlo k výberu finálneho reprezentačného  záberu, ako to bývalo obvyklé v umeleckej praxi 70. rokov. Dokumentácia bola prezentovaná vždy so živým sprievodným komentárom počas ojedinelých neverejných (napr. bytových) projekcií. Keďže tieto historické diela majú efemérnu povahu, t.j. neprodukujú artefakty, ale pamäť, miznú so svojimi pamätníkmi. Pracovná pamäť je preto postavená nielen na výskume umeleckých archívov, ale aj orálnej histórie. Zaoberá sa problémom absentujúceho umenia, ktoré kedysi vzniklo uprostred života a malo ambíciu meniť okolitý svet, ale dnes je už len spomienkou. Výstava je pokusom rekontextualizovať  archív minulých udalostí, ktoré sú naviazané na odlišný kontext. Aby sa ich prítomnosť – uzavretá v minulosti, aktualizovala a komunikovala i so súčasným divákom, dokumentácia situácií viazaných na konkrétny čas a priestor je reinscenovaná performatívnym, a nie reprezentačným spôsobom.

Jánov Budajov (n. 1952) príbeh tzv. československej normalizácie začal, keď sa po maturite pokúsil emigrovať z vtedajšieho socialistického  Československa. V septembri roku 1971 sa spolu s jedným spolužiakom pokúsil prekročiť hranicu so západným Nemeckom. Boli chytení a Budaj absolvoval polročné väzenie. Neskôr sa o emigráciu pokúsil ešte niekoľkokrát. Po vystriedaní niekoľkých robotníckych povolaní začal študovať na Pedagogickej fakulte UK v Trnave odbor matematika – fyzika (1973 – 1975). V rokoch 1976 až 1989, bol zamestnaný ako kurič. V 70. a 80. rokoch Budaj aktívne pôsobil v bratislavskom podzemí.  Najprv v okruhu básnickej skupiny Degenerovaná generácia, ktorá vznikla v roku 1973. Neskôr, už ako Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania, sa v poslednej tretine 70. rokov napojila na aktuálnu výtvarnú scénu i neoavantgardu generácie 60. rokov. Významne sa podieľal na aktivitách politického disentu. Angažoval v ekologickom hnutí, ktoré vydalo publikáciu Bratislava/nahlas (1987) a z ktorého sa po študentskej demonštrácii v Prahe 17. novembra 1989 sformovalo občianske hnutie Verejnosť proti násiliu (VPN). To po kolapse rozvinutého socializmu začalo utvárať nový spoločenský diskurz. Budaj sa stal jedným z lídrov Nežnej revolúcie na Slovensku. V 90. rokoch bol členom a zakladateľom niekoľkých politických strán. Od roku 2006 sa zaoberá komunálnou  politikou a občianskym aktivizmom. Umeniu sa prestal venovať po roku 1989.

Skupina Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania (DSIP) sa sformovala z básnickej skupiny Degenerovaná generácia (DG) a jej okruh tvorilo amatérske divadlo Labyrint pri vysokoškolskom V-klube v Bratislave (1975 – 1980) a spriaznení umelci a priatelia. Skupina operovala na performatívnej úrovni v sociálnom priestore. Jej parapolitické aktivity, ktoré spadajú najmä do obdobia rokov 1978 – 1980, vznikali kolektívne a samoorganizovane – v kontexte tzv. československej normalizácie, ktorá nastúpila po roku 1968 a ako spoločenský stav pretrvávala do roku 1989. Väčšina akcií bola ilegálna. Intervencie vznikali a zanikali ako tzv. dočasné autonómne zóny, ktoré oslobodzujú predstavivosť a potom sa samy rozpúšťajú, skôr než sa ich štátu, resp. moci podarí zlikvidovať. Keďže štátna ideológia adoptovala estetiku do svojej politiky, DSIP zakomponovala politiku do estetiky performatívneho  umenia. Divákov nechávali vkĺzavať do absurdných situácií. Akcie konštruovali ako nástrahy, ktoré účastníkov konfrontovali s realitou a ich aktívna účasť bola analogickou k ich angažovaniu sa vo svete. V procese prežívania vlastnej existencie sa diváci menili na participantov.

Lidové noviny upozornily na audiovizuální instalaci nazvanou Test Pattern, kterou pro projekt Plzeň 2015 vytvořil japonský umělec Ryoji Ikeda. Ikeda původně začínal jako hudebník, následně se se svou tvorbou přesunul do galerií a v současné době vytváří velké instalace pro veřejný prostor. „Je to bombardování daty: nikoli skeptické, spíše smířlivě odhalující. U Ikedy si připomeneme, že dat kolem nás dnes proudí tolik, že jim nikdy neporozumíme – a je třeba s tím počítat…,“ píše o jeho instalacích Pavel Klusák.

Josef Chuchma se v LN věnoval výstavě fotografií režiséra Wima Wenderse. Výstavu, kterou hostí Museum Kunstpalast v Düsseldorfu srovnal s prezentacemi Wendersových fotografií, které proběhly během minulých let v České republice. „Nynější düsseldorfská přehlídka osmdesáti velkoformátových krajinářských fotografií disponuje dostředivou, vtahující energií. Jde o prezentaci zcela jiné produkční úrovně a vizuálních kvalit, než byly zmíněné české prezentace.“

Malíř Jan Merta přijal pozvání do víkendové Čajovny na ČRo Vltava. S Honzou Dědkem si povídal např. o devadesátých letech nebo o svých nadcházejících výstavách (zde).

Spustenie a neformálne predstavenie nového Webu umenia / Berlinka v Esterházyho paláci, Nám. Ľudovíta Štúra 4, Bratislava / 11. 6. 2015 o 11h

Slovenská národná galéria Vás srdečne pozýva na tlačovú konferenciu k spusteniu a neformálnemu predstaveniu nového Webu umenia, ktorá sa uskutočnívo štvrtok 11. 6. 2015 o 11:00 v priestoroch novootvorenej galerijnej kaviarne Berlinka v Esterházyho paláci, Nám. Ľudovíta Štúra 4, Bratislava.

Tvorcovia z tímu lab.SNG predstavia možnosti, ktoré ponúka táto na Slovensku zatiaľ ojedinelá webstránka – komfortné vyhľadávanie viac ako 24.000 diel zo zbierok slovenských galérií, prezeranie digitálnych reprodukcií v detailoch, sťahovanie autorsky voľných diel v pôvodnej veľkosti alebo objednávanie tlačených reprodukcií.

Na prezentácii budú za SNG prítomní aj odborníci na digitalizáciu a tlač reprodukcií výtvarných diel, ktorí účastníkom predstavia „zákulisie“ digitalizácie. Kto si so sebou prinesie tablet, môže si priamo na ňom vyskúšať, ako nový Web umenia funguje.

Prezentácia Małgorzaty Ludwisiak / Kunsthalle, v priestoroch Kunsthalle KLUBu (Nám. SNP 12). / 10. 6. 2015  o 17h

“Umelecká inštitúcia ako oblasť prekladu. Centrum súčasného umenia, Zamek Ujazdowki, Varšava.”
Małgorzata Ludwisiak je kurátorka, kritička a historička umenia. V súčasnosti je riaditeľkou Zámku Ujazdowski – Centrum súčasného umenia vo Varšave. V minulosti pôsobila ako poverená riaditeľka Múzea umenia v Lodži (2008 – 2014). Je členkou poľskej sekcie medzinárodnej asociácie kritikov AICA. Počas rokov 2007 – 2010 prednášala dejiny umenia, marketing v kultúrnom sektore a viedla magisterské semináre na Akadémii umení v Lodži. Vo svojich teoretických textoch za zaoberá vzťahom medzi súčasným umením a jeho spoločenskou zodpovednosťou. Podujatie bude prebiehať v anglickom jazyku.

Inspirací k napsání následujícího textu se stala výstava Generation Smart, která probíhá v Galerii Národní technické knihovny. V několika bodech problematizuje nejen samotné vystavení „objektu obrazu po internetu“, ale v této souvislosti také otevírá nikdy nezmíněnou otázku, jestli pojem post-internet není spíše paradoxem nahodilé estetiky konzumního přesycení nežli relevantním uměleckým postojem. A vzápětí se ptá, zda podobný trend nepostrádá samu podstatu „být uměním“, když se přimyká k sice manifestujícímu, avšak zjevně prvoplánovému pojmenování bez nároku na komplexní definici.

Nik Timková: A Storm of Swords / digitální tisk / 2012 / z výstavy Generation Smart

A Bůh stvořil Internet

V umění každá nově příchozí kombinatorika technologie a významu vzbuzuje ambivalentní reakce. Jedni ji důsledkem vůle razí a propagují, druzí ji postupně začlení do své individuální historie, jiní zaujmou konzervativní nebo odmítavé stanovisko. Najdou se i duchové, kteří se kriticky postaví proti iluzi tendenčních vln a jejich tlak a manipulaci komplikují a zpochybňují. Nesmíme zapomínat také na lhostejnost, která je nejjednodušším ze všech postojů, i když jak pro koho. V případě spojení internetu s uměním je tomu podobně. Informatik a počítačový expert Christian Huitema v roce 1995 vydal knihu s nadneseným názvem A Bůh stvořil Internet… . Ta se z dnešního pohledu jeví jako fosilní svědectví zejména 70., 80. a počátku 90. let, kdy se myšlenka propojení světa internetovou sítí za pomoci několika centrálních počítačů teprve pracně rozvíjela a procházela četnými fázemi selhání. Ostatně o těchto peripetiích a územním monopolu webových středisek v Evropě a v USA kniha hovoří především. Dnes jsou, a je to omletá pravda, náš každodenní život i práce na internetovém připojení samozřejmě závislé a jejich hranice se smývají. Každý jednotlivec je potenciálním přijímačem signálu. Síť je pak důkazem toho, jak precizně si člověk dokáže vytvořit všeobjímající systém, z něhož není jednoduché (ba nemožné) vystoupit. A v této souvislosti nemůžeme nezmínit překlápění technologických změn uvnitř každé generace; fakt, že další potomstvo přetváří výrobní prostředky svých předchůdců, aby z nich vykřesalo sebemenší posun. („Neustávající vývoj“ je tím, co cyklicky živí ego civilizace od pazourku přes parní stroj, žárovku až k virtuální realitě nebo Facebooku; nejmocněji tudíž působí plošná racionalizace lidstva nikoli její progresivita). Vývojový obrat od internetu jako komunikační sítě k „po-internetu“ jako webové existenci, je v naší současnosti možné chápat jako zbožštělý kult každodenního připojení k miliardám „věřících“…

Ne-kritické „formování“ a jarmark uživatelů

„Post-internet“ již zdaleka není nově se vyskytujícím pojmem. A navíc, mnohdy je chybně směšován s první generací internetových umělců, jenž můžeme znát pod označením net.art. Ti vycházeli z programování, chyb nebo úskalí v internetové technologii. Naproti tomu post-internet.art je profilem heroizovaných uživatelů a primárních konzumentů virtuality. Zcela výmluvně o historických datech post-internetu a těch, kteří svou aktivitu takto označili, pojednává nedávno publikovaná studie Václava Magida v Sešitu pro současné umění, která nese název Ozvěny špatného smíchu. Postinternetové umění a kulturní průmysl. Kromě jiného v ní Magid post-internetové umění podezřívá z neschopnosti kriticky se vyhranit vůči mnohým zdrojům nadnárodních značek a symbolů masové kulturní produkce, které si přivlastňuje, a s nimiž pak operuje nejen na webu, ale i v prostorových instalacích.

A nyní se dostáváme i k výstavě Generation Smart v Galerii NTK. Ta se opírá o základní myšlenku, že téma post-internetu je aktuální oblastí „vysokého umění“ v konkrétních přístupech mladé generace tvůrců zdejší lokální scény, která v jejich očích jistě lokální není, neboť „prst je bránou do světa“, jak zaznívá z tiskové zprávy převlečené v strohý manifest. Tím nejviditelnějším společným pojítkem jsou esteticko-kulturní možnosti využití takzvaných inteligentních technologií, tkanivo sociálních sítí nebo internetových blogů. A vycházející entity vizuální ekvilibristiky nejspíš neučinily nic nepřirozeného, když především přitakaly výrobním prostředkům své „hypermoderní doby“, jak fázi po postmoderně pojmenoval sociolog Gilles Lipovetsky, a přistoupily na zákony retro-aktivní produkce. Naopak. Jako lidé, kteří tuší, že žijí v propustném simulacru (v iluzi iluze) virtuality a fyzické skutečnosti, chtějí tito umělci být „teď a tady“ a participovat na své „současnosti“. Spolu s aktivní tvořivostí, stavem přivlastňování a remixování stažených dat je přinejmenším zarážející, že tak učinili podobným, ne-li stejným způsobem.

Není zde bohužel dostatek místa k interpretaci jednotlivých autorů, kteří jsou na výstavě Generation Smart zastoupeni. Na druhé straně se jeví mnohem podstatnější fragmentární instalaci uchopit z obecného hlediska. Podívat se na celek tvorby podmíněné stavem mezi online a offline. Totiž, to co nezbytně a od základu dělá problém, je samo vystavení estetických situací, jejichž metodika vyšla ze surfování a pohybu na webu. Tento moment pro post-internet znamená vždy prohru, jelikož se snaží fyzicky přenášet vlastní nepevný původ a těkání na síti, domnívaje se, že teprve vyjmutím z bezbřehosti se uskutečňuje. Akt vystavení tak v první instanci podléhá principu „líbí – nelíbí“ a o to méně zohledňuje problematiku své příčiny. V galerii se setkáme spíše s technickými nosiči dat, a s příznačně homogenní (zprostředkovanou) látkovou esencí, nežli s čímkoliv jiným. Dominují zde kombinace digitálních nebo pohyblivých video-obrazů, 3D animace, multiplikované digitální fotografie nebo lehké materiály jako jsou šňůry, provazy, boty, polystyren, zrcadla, dřevo a plexisklo. Všudypřítomným a snad až symptomatickým živlem je voda, symboly tekutosti a orámované rozlévání. Tuto látkovou substanci bychom nakonec mohli považovat za takřka akademizující znak post-internetového umění. A nejen ji. Po vodě je to modrá barva pozadí, ruka, prsty nebo tvarování nepevných skupenství par do podoby mráčků.

Prakticky každé materiální formě, která se zde nachází, bylo odepřeno právo na hodnotící paměť. A pokud se jí rozumí ozvuky avantgardy a modernismu v hýřivé barevnosti a formálním odkazu, potom se obávám, že vše nutně troskotá v plytké prázdnotě gestikulace. Fluktuace nahodilostí a záměrů činí z jednotlivých objektů a projekcí pohyblivé kuriozity a tvarové hříčky. Souběžně s tím nelze přehlédnout oscilaci mezi designem a ozdobou, která do sebe vměstnává cosi ze školácky naučených konceptuálních přístupů, čímž vzniká půvabný komoditní zmetek. Při procházení mezi těmito drobnými jednotlivostmi můžeme celkem jednoduše dedukovat historické a kulturní anachronismy forem: Věstonická venuše versus twerk, design tabletu a iPhonu vytvořený v žulovém kameni ve znamení votivního mýtu, ornament versus nenápadná tendence, nadnárodní značka versus důvtipná instalace, reklama versus reduktivní kompozice atd. Jako bychom se díky těmto indiciím nacházeli na pomyslné tržnici se suvenýry, které tu zanechali jejich lidoví tvůrci i uživatelé z různých koutů téhož světa. Na památku si odnášíme vzpomínku na věci, které si pamatovat není třeba.

Objekt obrazu bez jazyka?

Ve výše zmíněném čísle Sešitu pro současné umění je po Magidově studii otištěn i text umělce Artieho Vierkanta nazvaný Objekt obrazu po internetu, který je považován za manifest trendu, jenž má své mezinárodní příslušníky. Vierkant v něm deklaruje ty myšlenky, které lze následně aplikovat na kohokoli, kdo se k pojmu post-internet hlásí. Zřejmě nejzávažnějším prohlášením se zdá být následující pasáž:

„Užití jazyka může příliš násilně ilustrovat myšlenky stojící za obrazem, nebo snižovat úroveň díla – to v případě, že text nedosahuje intelektuální či estetické úrovně obrazu. Jazyk také může být mučivě omezující pro ty, kdo se snaží uvažovat mimo ustálená „média“, a to zvláště proto, že se jazyk v běžném internetovém úzu redukuje na schopnost pohotově si vybavit vhodné vyhledávací výrazy, klíčová slova a tagy: jde o prostou, ale zároveň hrubě omezující architekturu.“ (Artie Vierkant: Objekt obraz po internetu, Sešit pro současné umění, VVP)

Vierkant dále proklamuje stanovisko „spotřeby“ obrazů, jejich volnou recyklaci, aniž by docházelo k definicím pomocí jazykové struktury. Je přesvědčen, že post-internetové umění reprezentuje konečně svobodnou formu sebe-vyjádření, aniž by došlo na kritickou interpretaci reálného původu a závažnosti obrazových zásobníků internetu. A ze souvislosti Vierkantova manifestu nelze vyčlenit ani český příspěvek k post-internetové situaci. Kurátoři Generation Smart Milan Mikuláštík a David Kořínek uskutečnili poměrně zjednodušený krok k jejímu komentáři, když v zásadě přistoupili na tutéž rétoriku, aniž by se pokusili celou věc uchopit právě z oněch nikdy nevyřčených pozic. Už sám fakt, že svoboda na internetu je v zásadě nemožná, že přivlastnění si čehokoliv nedělá z jakékoliv věci či obrazu umělecké dílo, nebo že otázka „kultu“ je vzhledem k tvůrci, který je jeho přímým uživatelem-konzumentem neúprosně dvojsečná, zde vůbec nezaznívají.

Namísto rizika pojmenovat součást trendu problematicky a závažněji vůči jeho „předčasně kanonizovaným pravidlům“ se pustili do výčtu vratkých vět o „kolektivní inteligenci“ a „bezpečném surfování po povrchu světa“. Dle mého soudu není takový kurátorský přístup schopný nabýt relevantní síly, abychom si dovolili uvažovat o čemsi „novém“ či jakkoliv hodném diskuse v prostoru uměleckého smýšlení. S neuváženým kurátorským post scriptem: „Popírat postinternet je jako popírat holokaust! Obojí se stalo.“ Poslední větou „manifestu“ na zadní straně tiskové zprávy je tudíž vyřčen naprosto možný závěr. Totiž že post-internet je jenom relativní status, v němž dosud nenastalo žádné umění.

______________________________________________________________

Generation Smart / Kryštof Ambrůz, Filip Dvořák, Jakub Geltner, Katarína Hládeková, Ondřej Homola, Martin Kohout, Martin Kolarov, Adéla Korbičková, David Krňanský, Ladislav Kyllar, Martin Lukáč, Kristýna Lutzová, Black Media, Andrea Mikysková, Richard Nikl, Olbram Pavlíček, Julius Reichel, The Rodina, Lucie Rosenfeldová, Barbora Švehláková, Ladislav Tejml, Nik Timková / kurátoři: David Kořínek a Milan Mikuláštík / Galerie NTK / Praha / 13. 5.–13. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie NTK