Kraus – Sládeček. V hlavě architekta  / kurátor: Rostislav Koryčánek / Dům umění města Brna: Procházkova síň / Brno / 9. 3. – 1. 5. 2016

Příspěvek V hlavě architekta v Domě umění pochází z Artalk.cz

Michaela Ottová / Románské a gotické umění v Itálii / GAVU Cheb: galerijní kavárna / Cheb / 23. 3. 2016 v 17h

Michaela Ottová: Románské a gotické umění v Itálii

Umění závěru gotiky v Itálii.

Mor v polovině 14. století znamenal pro společnost tehdejší Itálie zásadní změnu. Umělecká produkce se vyrovnávala s přerušením výtvarné tradice a vytvářela základ pro formování internacionální gotiky a nastupující renesance. Hlavní pozornost bude věnována malíři Tomasovi da Modena, který pracoval ve službách císaře Karla IV.

Obrázek: Tomaso da Modena, Diptych s Bolestným Kristem na Karlštejně.

Přednáška se uskuteční již tuto středu 23. března v 17.00 v galerijní kavárně.

Na setkání s vámi se těší zaměstnanci Galerie výtvarného umění v Chebu.

Příspěvek 23. 3. 2016 / Michaela Ottová: Románské a gotické umění v Itálii pochází z Artalk.cz

Mae Sara / Koberec u prababičky / Brno / březen 2016

Mae Sara: Koberec u prababičky

Komiksový příběh vznikal jako „akvarelový channeling“. Cesta hlavního hrdiny po vesmíru a různých úrovních vědomí byla pro mě neustálým překvapením, pero a akvarelky nástrojem k jejímu odhalování. Kromě vnitřního zrcadla jsem v událostech na papíře mohl postupně potkávat to, co mne již od dětství velmi přitahovalo – komunikace s bytostmi z jiných mimozemských civilizací, lucidní snění, mystický vztah s přírodou, vhledy do minulých životů, nekonečno.

K zachycení některých výjevů mne bezesporu ovlivnilo sledování různých channelingových záznamů, jako jsou knihy publikované autorkou Dorothy Jane Roberts (1929 – 1984), která se jako médium napojovala na bytost Seth a spolu se svým manželem zaznamenávala jeho rozpravy. Inspirací ze současných kanálů dostupných na YouTube je pro mě především mimozemská bytost Bashar, která promlouvá již řadu let skrze své pozemské médium (Darryl Anka) při setkáních s veřejností po celém světě.

Dále jsou to knihy Vladimíra Megreho o poustevnici Anastázii, která žije hluboko v lesích kdesi v Rusku, kromě astrálního cestování po různých planetách živě komunikuje s přírodou a dokáže ve stromech číst jako v kihách (v Rusku inspirovala řadu lidí k odchodu z měst do přírody a založení soběstačných „rodových osad“, ve kterých se uplatňuje živý vztah člověka se Zemí). V neposlední řadě životopisy jogínů, indických učitelů (Ramana Mahariši, Vivékananda, Ramakrišna, Babádží…), jejich praktik, včetně buddhových rozprav (pálijský kánon). Tento proud informací, který ve mě dlouhodobě rezonuje a vnitřní touha prolomit vlhké stěny své „kobky“ (malého sklepního podnájmu v Brně) mě odnáší do sfér, které prožívá hlavní hrdina Koberce u prababičky.
**

Pavel Pražák (Mae Sara)

mae@maesara.cz
www.maesara.cz

Příspěvek TZ: Nový komiksový příběh. Mae Sara / Koberec u prababičky pochází z Artalk.cz

Ondřej Basjuk / WABI-SABI / Galerie Petr Novotný / Praha / 30. 3. – 7. 5. 2016

Ondřej Basjuk: WABI-SABI

Jarní výstava v Galerii Petr Novotný představuje nejnovější tvorbu pražského malíře Ondřeje Basjuka. Je to první spolupráce malíře s touto galerií.

Ondřej Basjuk se narodil roku 1983 v Domažlicích. V letech 2006 – 2012 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky u prof. Vladimíra Kokolii. Žije a pracuje v Praze.

Basjuk připravil pro tuto galerii komplexní instalaci, která sestává jednak z obrazů – pláten, prostorových objektů i ručně malovaných tapet. Výstava tak tvoří jeden celek, který sjednocuje téma výstavy, inspirované cestou za památkami v Itálii. Další inspirací je japonské učení wabi-sabi, které vychází z pomíjivosti věcí, krásy nedokonalosti, zrání, stárnutí a zániku. Vše je pojednáno jeho známým rukopisem s barevností výrazně staženou do černé a bílé s malými akcenty jiných barev. Obsahově by se jeho obrazy daly označit jako žánrová zátiší. Basjuk je romantik, objevitel vzdálených krajin a skrytých příběhů.

Autor k výstavě uvádí: „Výstava Wabi-Sabi  kombinuje dvě zdánlivě neslučitelné myšlenky. Oběma těmito směry ale navazuje na silné vizuální vjemy při mé první cestě do Itálie, především Říma. Nekonečné překrývající se textury ošlapaných mramorů a oprýskaného zdiva, vše restaurátory pečlivě udržováno v antické opotřebovanosti. Jak s tím ale souvisí buddhistický systém wabi-sabi? Díky svému letitému zájmu o orientální, především buddhistické umění, paradoxně nahlížím i na klasické evropské kulturní dědictví s kontextem asijské estetiky. Ve světě jsou nejlepšími napodobovateli samozřejmě Číňané, v Evropě jsou to ale právě Italové. Vznikla tak poťouchlá myšlenka, že všechno co jsem viděl na Foru Romanu a dalších Forech, mohlo být již vyrobeno v kánonu wabi-sabi, tedy předem postařené a s patinou. Wabi-sabi je ostatně filosofický směr, představující princip, že člověk se cítí lépe obklopen opotřebovanými nebo alespoň nedokonalými věcmi. V současném kontextu hipsterství a retrománie tato filosofie dostává další rozměr – dávají nám věci, které mají něco „odžito“ pocit, že i my samotní máme větší význam? “

Ondřej Basjuk působí na výtvarné scéně 10 let, samostatně začal vystavovat od roku 2006. Za čtyři roky od absolvování Akademie se z něj stal velmi zajímavý umělec s vlastním názorem, originálním stylem, schopným pracovat nejen s klasickým plátnem, ale i s dalšími médii. Je to autor, který si bezesporu zaslouží naši pozornost i v budoucnu.

30. března – 7. května 2016

Galerie Petr Novotný, Heřmanova 35, Praha 7

Otevřeno úterý – pátek 12 – 18 hod., sobota 12 – 15 hod.

Vernisáž ve středu 30. března v 18 hod.

Příspěvek TZ: Ondřej Basjuk pochází z Artalk.cz

Thomas Helbig / The Presentation / Polansky Gallery / Praha / 23. 3. – 14. 5. 2016

Thomas Helbig: The Presentation
23. 3. – 14. 5. 2016
curated by Cora Waschke

The Book of Genesis describes the origin of the world as a spectacle. Light shines in the darkness of the void, and along with it and through this light the things of life appear. In this materialisation – whether of some divine will or an artistic idea – is what has always presented itself to human beings as an insoluble contradiction: the representation of the spiritual by means of things. In the visual arts, this contradiction has been encountered in various ways: in the form of mimesis, in other words to likewise create a world by means of perfect imitatio – a prime example in painting being the tale in which Parrhasius outdid Zeuxis, his rival in painting, with a deceptively realistically painting of a curtain – or by contrast, to represent the spiritual through abstraction and concretion. In a present in which things dissolve in the concretion of pixels and abstraction of binary codes in order to visualise perfect spatial simulations, the issue of the spiritual for art has by no means been rendered obsolete, on the contrary, it has been intensified instead.

In Thomas Helbig’s current work, the issue of representation turns out to be an issue of presentation. The spectacle of presentation emerges in his spray-paintings on velvet. On textiles that are used in theatres as in churches, effects of light and shadow both accentuate and negate – as sprayed illusions and interplay of the textile with real light – the boundary between the space of the image and that of the observer. Bundles and points of light call to mind the lens flares that in photographs reference the material and apparative origin of representation. They are like spotlights on the closed curtain in theatres and cinemas that denote the act of presentation prior to the spectacle itself. In Helbig’s works, the absence of things manifests by means of negative forms in a misty cloud of spray. The object placed on the pictorial ground is removed after the spraying. The vanished object is rendered visible in its absence, not in its representation; a strategy that is the opposite of mimetic painting. The observer’s own imagination replaces the empty space of the immaterial impression. The things that Helbig has caused to vanish are sacred and profane pieces (of jewellery), in other words, things that can have an ideal value above and beyond their materiality. This ideal value is often generated by the reflectivity of these objects, since it is light that has the ability to symbolise the divine in and through the things of this world.

Whereas Helbig’s paintings reference a transcendental immateriality as well as the disappearance of things in the now, his sculpture appears as a deformation of figures, replete with materiality. Like a magnet, it seems to draw the objects of the vanished world of things from the vacuum of images and to drive them into collision with each other until they rupture. This stream of destruction is endless, because the stream of reproduction from which these kitsch and knick-knack objects originate also never stops. The assembly-line has been brought to a stand-still in the static sculpture. The fragments constitute a collaged homunculus, on whose totality an unfamiliar, alien aura adheres.

Cora Waschke, 2016

Příspěvek TZ: Thomas Helbig pochází z Artalk.cz

Alice Němcová / Aj Wej wej: Zvěrokruh / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 22. 3. 2016 v 17h

Komentovaná prohlídka výstavy Aj Wej-wej: Zvěrokruh s historičkou umění Alicí Němcovou

Cena: zdarma/ délka: 30 minut/ místo setkání: před Veletržním palácem

Příspěvek 22. 3. 2016 / Alice Němcová: Komentovaná prohlídka výstavy Zvěrokruh Aj Wej weje pochází z Artalk.cz

Viktor Čech se ve své recenzi věnuje výstavě Jiřího Černického Divoký sny v Galerii Rudolfinum, přičemž prezentované práce z poslední doby srovnává s autorovou tvorbou z 90. let.

Jiří Černický připravil pro pražskou Galerii Rudolfinum rozsáhlou výstavu nazvanou Divoký sny. I přes to, že patří mezi umělce, kteří by si již zasloužili retrospektivní přehlídku, evidentně se takové petrifikaci svého díla brání a prezentuje svou aktuální tvorbu, navazující na nápady posledních let.

Už před vstupem do galerie narazíte na první z autorových realizací. Je jí pec na chleba ve tvaru Stalinovy sochy. Toto téma mělo jistě pro autorovu generaci, prožívající své mládí v době pádu sovětského bloku, svůj smysl. Recyklace trosek padlého impéria pro praktické účely si s sebou nese patos použitého korpusu diktátora i intimní vůni chlebové pece. S dozvuky dědictví sovětské říše se můžeme v současné situaci v Rusku a na Ukrajině setkat i teď, přesto mi ale přišlo, že autor přichází s křížkem po funuse, a vzpomněl jsem si na díla, která vytvářel v době, kdy bylo toto téma nejvíce aktuální, tedy v 90. letech.

Marek Pokorný ve svém textu v katalogu výstavy zmiňuje právě i Černického tvorbu 90. let. Toto období jinak výstava ani katalog příliš nereflektují. Přitom právě tato doba je spojena s autorovým nejvýraznějším vystoupením na české umělecké scéně. Nečekané zjevení se autora v pražském prostředí bylo v dané době spojené se suverénním třpytem formalisticky efektních děl, jako byla První sériově vyráběná schizofrenie, Módní výbuch a řada dalších. Oslňující svěžest této tvorby byla v přímém kontrastu s lokální, normalizačními chmurami zatíženou tradicí i s kódováním zdejších následovníků postmoderny. Současně v lecčems působila jako protiklad autorovy starší tvorby z ústeckého prostředí. Zmíněným pracím bychom mohli vyčítat leccos – spektakulární povrchnost, přitakání divokému kýči masové kultury 90. let atd. Přesto asi právě využití oné smyslnosti spojené s hravou ironií, balancující mezi šlehačkovou měkkostí a výhružným ostřím jehly, vedlo k jedněm z nejzajímavějších realizací tehdejšího českého umění. Napětí mezi fascinací divokým konzumem a zraňování se jeho ostrými hranami vytvářely slastný pocit diváckého masochismu. Jedním z podstatných důvodů jejich působivosti je podle mne i citlivě aplikovaná ironie a schopnost udržet v rovnováze dvě v katalogu rovněž jmenované polarity Černického tvorby – performativitu a sklon k designérské preciznosti.

Na současné výstavě prezentovaná Černického tvorba se rovněž vyznačuje tímto dvojím založením. Na jedné straně je skoro každá vystavená práce spíš stopou umělcovy vize, často prezentované prostřednictvím projektové kresby, na níž je daná idea pečlivě popsána i vyobrazena. Na druhou stranu zde pak máme následné, na místě vytvořené realizace, snažící se v rámci možností někdy poněkud náročnou ideu ztělesňovat. Jiří Černický v tomto ohledu využil sály Rudolfina jako jakési své hřiště a zaplnil je provedeními různorodých nápadů ze svého skicáře. Nicméně onen „skicář“ zde má podobu až okatě stylizovaných velkoformátových kreseb, předem zjevně určených k vystavení. Nemohu si pomoct, ale často z nich cítím určitou křečovitost, s níž se nás snaží autor přesvědčit o váze svého vizionářství, byť se často jedná o poměrně banální a někdy dokonce už i jinými tvůrci řešené nápady. Postrádají jak sugestivnost i přesvědčivost, jakou nalezneme v analogických kresbách Roberta Smithsona, tak také onu utopickou lehkost charakteristikou pro vize Davida Peppersteina.

Ze zmíněných realizací asi nejpřesvědčivěji působí soubor prací reagujících, jistě v kontextu evropského umění poněkud opožděně, na postkomunistickou realitu v konfrontaci s ideovým i formálním dědictvím sovětské avantgardy. Jeho prounové rakety, mix Tatlinova Letatlina s Tleskačovým létajícím kolem i návrhy na recyklované využití komunistických monumentů vytvářejí příběhovou linii, která by sama unesla celý program výstavy. Utopismem a distopismem inspirované uvažování v umění posledních několika desetiletí se zde však objevuje už jako definovaná a přejatá forma. Tato tvorba, rozvíjející se především po roce 2000, nepůsobí ani zdaleka tak autenticky jako rané ústecké Černického performativní potýkání se se severočeskou realitou a už vůbec ne tak přesvědčivě jako zmíněná tvorba 90. let, která, ať již se autor snaží sebevíc, zůstává asi kvalitativně nejpádnějším argumentem o jeho významu pro české umění.

Performativita a designérské řemeslo si tu nedokázali podat ruku. Od prvého tu chybí dostatečně životný apel, druhé zde spíše přebývá v akumulaci přebytečných a doslovných realizací. Celou výstavu by bylo možné chápat jako hernu uměleckého podivína, co nám nastavuje ironické zrcadlo našeho světa, nicméně právě onu hru na utopismus, vizionářství nerealizovaných vizí a autentickou ludičnost Jiřímu Černickému už nějak nevěřím. Působí spíše jako křečovitý odvar. Hloubku a sílu takového gesta, jako byla jeho performativní pouť, při níž donesl „relikvii“ lidských slz do etiopské Lalibely, zde nenalezneme. Jakoby se vytratila autorova intuitivní schopnost přesně tematicky i formálně zamířit a trefit se do černého. Nudně perfekcionistické kresby, vyjadřující někdy i dost banální nápady (třeba katedrála ze stromů), doplňují podobně rozpačité realizace, které jsou vlastně jen modely. Ty už ale postrádají ono kouzlo scénických výtvorů Františka Skály či B.K.S., prostě duch 90. let zde už je pouhou vyschlou vzpomínkou.

Divoký sny můžeme chápat i jako pokus o oživení atmosféry 90. let s jejich nádechem svobody a doháněním všeho, co bylo opožděné. Ale právě v tom tkví i její problém. Přichází pozdě a přitom umělec už má své místo v dějinách jisté díky jiné tvorbě. Možná jeho skutečná tvorba 90. let nebyla natolik „upřímným“ řešením otázek, které autora dlouhodobě tíží. Možná že ty dokázal lépe formulovat až na této výstavě. To nám ale zároveň ukazuje, nakolik kvalita nemusí být přímo spojena jen s osobností autora a jak důležitou roli v ní hraje i kontext a příležitost.

Vizuálním motivem výstavy v Rudolfinu se stala práce z roku 2008 nazvaná Nikdo čitelný. Tento kostým polepený množstvím reklam zcela skryl svého tvůrce, který se stal jen odrazem vnějšího světa konzumu. Podobně se zrcadlem kontextu své doby často stává i umělec obecně a možná právě ze schopnosti toto přijmout vznikla nejsilnější díla Jiřího Černického. Prostě by mne asi více bavila retrospektiva. Umělec by šel vlastně víc s kůží na trh, jelikož daná díla by byla postavená před přímý soud časem. S velkou pravděpodobností by v něm ale obstála.

Jiří Černický / Divoký sny / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 27. 1. – 10. 4. 2016

Foto: Galerie Rudolfinum

Příspěvek Pošetilost umělce ve zralém věku pochází z Artalk.cz

Ivan Csudai / ARS INTERPRETANDI (Umenie interpretácie) / Kurátor: Peter Michalovič / Považská galéria umenia v Žiline / 11. 3. – 10. 4. 2016

Ivan Csudai sa od začiatku svojej tvorby sa orientuje na maľbu, kresbu a grafiku. Výstava s názvom ARS INTERPRETANDI (Umenie interpretácie) prezentuje kolekciu z jeho maliarskej a kresliarskej tvorby približne od roku 2012 po súčasnosť.
Ak by sme chceli výstižne charakterizovať výtvarné diela Ivana Csudaia, prezentované na tejto výstave, tak je potrebné zdôrazniť, že jeho maliarsky a kresliarsky rukopis sa zakladá na stabilnom obrazovom „vokabuláre“, ktorý pozostáva zo súboru ikonických znakov. Tieto znaky spája originálna syntax do sofistikovaných kompozícií. Ďalším špecifikom tvorby maliarskej tvorby je vernosť plošnej maľbe, to znamená, že všetko, čo diváka vidí, sa nachádza na povrchu, vďaka čomu tieto obrazy upozorňujú na svoju autonómnosť a autoreferenciu. Obrazy (a podobne aj kresby) nie sú otrockým napodobnením nášho aktuálne prežívaného sveta, nie sú poslušnými reprezentáciami viditeľných tvarov živých bytostí a vecí vonkajšieho sveta. Naopak, možno konštatovať, že obrazy a kresby nenapodobňujú svet, ale reagujú na iné obrazy a kresby. Môžu to byť napríklad vlastné spomienky tvorcu, ale aj obrazy iných umelcov, z ktorých si tvorca vyberá určité detaily, používa ich ako citáty a alúzie. Tie sa stávajú súčasťou nových kompozícií, ktoré sa voči týmto citátom a alúziám správajú ako nové kontexty, schopné meniť ich pôvodné a obohacovať ich o nové významy.
Súčasťou tejto kolekcie obrazov sú aj obrazy, ktoré reagujú na diela Rudolfa Filu. Nie je to náhodné, pretože okrem toho, že ich spájalo priateľstvo a vzájomná úcta, Csudai roky spolupracoval s Filom. Vyvrcholením ich spolupráce bola v roku 2008 ich spoločná výstava s názvom Tretia ruka v Oravskej galérii v Dolnom Kubíne. Okrem toho vytvorili aj spoločné diela. Csudai využitím niektorých detailov Filových obrazov a následným zakomponovaním do vlastných kompozícií vzdáva úctu k maliarskemu dielu tohto vynikajúceho slovenského výtvarného umelca.

Ivan Csudai si ako umelec zakladá na individuálnom štýle, pričom ho nepovažuje za meravú a nemennú šablónu. Je síce pravda, že na jednej strane opakuje ikonické znaky zo súboru vlastného vokabulára, medzi ktorými má privilegované postavenie medvedík Teddy, a využíva aj stabilizovanú syntax. Toto opakovanie má zmysel v tom, že zakladá príznakovosť individuálneho štýlu. Pravdou je však aj to, že na strane druhej sa Csudai zámerne odchyľovanie od vlastných pravidiel, individuálnych „noriem“ a toto odchyľovanie mu umožňuje individuálny štýl kultivovať, precizovať a zároveň meniť, čo tým najlepším spôsobom dokazujú vystavené obrazy.
Peter Michalovič

Příspěvek TS: Ivan Csudai pochází z Artalk.cz

Ira Svobodová / kurátor: Silvia Van Espen / Zahorian & Van Espen gallery, Bratislava / vernisáž 10. 3. 2016 o 18:00 h

Příspěvek Ira Svobodová v galérii Zahorian & Van Espen pochází z Artalk.cz

Jiří Příhoda / Sochy / GHMP: Zámek Troja / Praha / 31. 3. – 30. 10. 2016

Příspěvek TZ: Jiří Příhoda pochází z Artalk.cz

Sny na prodej / Drdova Gallery / Praha / 16. 3. – 10. 4. 2016

Sny na prodej
Srdečně vás zveme na sérii 25 událostí, které budou probíhat od 16. března do 10. dubna denně od 19.30 v Drdova Gallery, Křížkovského 10, Praha 3.

16.3. Martin Blažíček, Signály/ Signals, 14:30 min, 2014

17.3. Ivan Svoboda, Tourist on The Shore of the Water Reservoir, 6:23 min, 2014

18.3. Veronika Vlková & Jan Šrámek, Ztrácení/ Vanishing, smyčka/ loop, 2015

19.3. Marie Hájková & Petr Šprincl, Blue Box, 20 min, 2014

20.3. Pavel Ryška, Přežitky, 4:23, 4:07, 2:31 min, 2014

21.3. Kristýna Nytrová, Jon Rafman is a 16 year old girl, 5:34 min, 2016

22.3. David Přílučík, En plein air 2, 237 min, 2015

23.3. Laura Victoria Delgado, Herbarium, 6 min, 2014

24.3. Martin Zvěřina, Pillars, smyčka, instalace/ loop, installation, 2016

25.3. Matěj Smetana, Divadlo 1/ Theatre 1, 23 min, 2015

26.3. Alex Morálesová, Blau Peru 1979-1980, živý film/ still movie, 45 min, 2015

27.3. Dominik Gajarský, White Rhino, smyčka 16 mm/ loop 16 mm, 2015

28.3. Martin Kohout, Designed Encounters, smyčka/ loop, 2015

29.3. Zuzana Žabková, Snake on the Footpath, 4:49 min, 2016

30.3. Martin Hrubý, Resort, 26 min, video, 2014

Program a další informace zde.

Příspěvek TZ: Sny na prodej pochází z Artalk.cz

Vyhlášení cen Czech Grand Design, Nová budova MET Breuer, týden výtvarné kultury Brno, stěhování Karlin Studios potvrzeno, konference Reinventing Horizons v Tranzitdisplay.

1/ Vyhlášení cen Czech Grand Design

V sobotu 19. března byly uděleny výroční ceny Akademie designu ČR za rok 2015. Bylo oceněno celkem 11 kategorií, ve kterých kralovala módní návrhářka Liběna Rochová. Ta se stala módním designérem roku (za svoji kolekci Partitury) a zvítězila rovněž v hlavní kategorii grand designér roku. Mezi další laureáty patří duo Olgoj Chorchoj nebo Helena Lukášová. Im memoriam byl oceněn Bořek Šípek. Cena veřejnost v tomto jubilejním desátém ročníku Czech Grand Design byla udělena šperkům od Belda factory. Díla finalistů jsou do 1. května vystavena v Národním technickém muzeu.

2/ Metropolitní muzeum v New Yorku otevřelo novou expozici

V 60. letech postavil architekt Marcel Lajos Breuer novou budovu pro Whitney Museum of American art. To zde mělo jednu z poboček do roku 2014, kdy stavbu převzalo Metropolitní museum. Budovu přejmenovalo na Met Breuer a od víkendu zde otevřelo dvě výstavy: jedna se věnuje fenoménu nedokončeného umění (od renesance po současnost), druhá představuje retrospektivu indického umělce Nasreena Mohamedi (1937 – 1990). Způsob prezentace umění má zaujmout rovněž děti a mládež.

3/ V Brně proběhl Týden výtvarné kultury

Heslem již sedmého ročníku akce pořádané Pedagogickou fakultou MU bylo napiš obraz. Tématem přehlídky tedy bylo hledání přesahů mezi výtvarným a slovesným vyjádřením. Během sedmi dnů mohli zájemci navštívit řadu výtvarných kurzů, přednášek a výstav. Idea celé akce (propojení obrazu a slova) byla rovněž v zadání tradiční soutěže pro studenty 2. stupně základních škol a středních škol. Vítězem se stal Daniel Schneider ze Střední školy uměleckomanažerské v Brně. Stejné téma řešila i mezinárodní konference, kterou hostila Moravská galerie.

4/ Karlin studios zůstanou v Karlíně do konce roku

Plánovaná demolice bývalé tovární haly ČKD v Karlíně byla opět odložena a výstavní prostor proto vyhlásil výběrové řízení na projekty pro druhé pololetí letošního roku. Kurátorské návrhy na téma Konec agónie je možné zasílat do 17. dubna. Tým Futury vedené Michalem Novotným, který za projektem Karlin studios stojí, vyjednal stěhování do prostor Holešovické tržnice. Město Praha (resp. městská část Praha 7) prostory propůjčí bez nároku na nájemné prozatím na pět let a usiluje tak o vznik kulturního centra v oblasti, kde sídlí například Jatka78.

5/ Konference Reinventing Horizons v Tranzitdisplay

Společnost Display provozující galerii Tranzitdisplay připravila mezinárodní sympozium Reinventing Horizons. Úkolem setkání teoretiků, umělců a organizátorů byla společná práce na jejich vizích „s cílem objevit klíčové okamžiky přesahů myšlenek o emancipačních potenciálech budoucnosti. Elementární myšlenkou tohoto symposia je otázka “co zahrnuje vize?“ Vyjma organizátorů (Zbyněk Baladrán, Vít Bohal, Dustin Breitling a Václav Janoščík) participovali například Jason Adams, Mohammad Salemy nebo Marek Hrubec. Výsledkem setkání je kniha s texty zúčastněných. V rámci sympozia probíhá rovněž výstava Artificial Cinema zkoumající vize budoucnosti ve sci-fi filmech.

Příspěvek Top5týdne 22. 3. 2016 pochází z Artalk.cz

V Alšově jihočeské galerii je k vidění repríza výstavy A věci se zvolna berou před se, která vznikla pro Muzeum umění Olomouc. Jedná se o retrospektivu sochaře a malíře Zbyňka Sekala. „Jeho tvorbu charakterizovala práce s nalezeným opotřebeným materiálem, v němž se odrážely jeho zážitky. Sekal se snažil porozumět každému nalezenému kousku dřeva, kovu, plastu, provázku či papíru, který na sobě nesl stopy své předchozí funkce.“ Informuje jihočeské vydání MfDnes.

Letos uplyne 150 let od narození a 75 let od úmrtí krkonošského malíře Františka Kavána. Jubilea slaví v Krkonošském muzeu v Jilemnici soubornou výstavou jeho tvorby. „Historici umění nyní řadí Kavána spolu s Otakarem Lebedou a Antonínem Slavíčkem mezi nejvýznamnější české krajináře z přelomu 19. a 20. století,“ píše se v libereckém vydání MfDnes. Článek se věnuje rovněž trhu s Kavánovými obrazy.

V Událostech v kultuře se vrací k Czech Grand Design – hostkou vysílání byla Liběna Rochová, laureátka hlavní ceny.

Tématem pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy byly církevní restituce a jejich vliv na sbírky českých muzeí a galerií. K diskuznímu stolu zasedli Milena Bartlová a Pavel Kalina a hovořili především o Madoně z Veveří.

Příspěvek denní tisk 22. 3. 2016 pochází z Artalk.cz

Alojz Klimo – Medzi pravítkom a mágiou / kurátor: Peter Michalovič / Roman Fecik Gallery / 23. 3. – 7. 5. 2016

Ak by sme chceli pomenovať jeden zásadný rozdiel medzi predmoderným a moderným výtvarným umením, tak by sme mohli povedať, že kým predmoderné umenie vyznávalo jednotu obsahu a formy, moderné umenie túto jednotu radikálne porušilo. Buď nadradilo mimoumelecké obsahy nad formu, ako to môžeme vidieť v rôznych variantoch realizmu a spoločensko-kriticky ladeného umenia, alebo povýšilo formu na esteticky účinnú zložku umeleckého diela, pretože práve forma dáva tvar amorfnej matérii a nová forma je schopná re-kreovať naše vnímanie. S plnou zodpovednosťou možno konštatovať, že Alojz Klimo nielen nadviazal na druhú spomenutú líniu, ale ju aj originálnym spôsobom rozvíjal a modifikoval.
Pre Alojza Klima sú prvou a poslednou limitou čiary, farby a farebné plochy. Zaiste, možno namietať, že aj pre tzv. mimetické umenie sú čiary, línie a farebné plochy základnými prvkami, lebo z nich vytvára pozadie a figúry a v konečnom dôsledku všetky významové prvky sa podieľajú na zobrazení deja, krásy ľudského tela, zátišia alebo pozoruhodného výseku krajiny či mestského zákutia. Ak sa spýtame diváka, čo na mimetickom obraze vidí, tak nám sebaisto povie, že vidí maštaľ, nad maštaľou vidí padať hviezdu. Vnútri vidí somára a vola, jednoducho oblečeného muža a ženu s novorodencom na rukách. Pred nimi vidí troch klaňajúcich sa bohato oblečených mužov. Divák po „naskenovaní“ celej plochy obrazu svojím zrakom zrazu s radosťou, aká obvykle zaplaví našu dušu po vyriešení nejakej úlohy, zvolá: „Veď je to Klaňanie troch kráľov!“ Ak sa ho spýtame, či nevidí čiary, línie a plochy, tak zahanbene povie, že vidí, len to nepovažoval za potrebné povedať, pretože tie slúžia na reprezentáciu, sú výrazom, nesúcim ideálny význam.
Ak sa toho istého diváka spýtame, čo vidí na ploche obrazov Alojza Klima, tak nám najskôr povie, že vidí čiary a tie neraz ohraničujú farebné plochy pravidelného tvaru, ako napr. obdĺžnik, štvorec alebo kruh. Ďalej vidí zoskupenie čiar, farieb a farebných plôch, a nakoniec po „naskenovaní“ celku uvidí kompozíciu, pretože tá v tomto prípade neslúži na reprezentáciu sveta. Naopak, kompozícia zjednocuje všetky prvky do zmysluplného celku a jednoznačne dáva najavo, že tieto obrazy sú svetom osebe. Svetom, ktorý nemožno porovnávať so svetom tam vonku. To však neznamená, že z aktuálne prežívaného sveta do tohto sveta, založeného na pravidlách, pripomínajúcich zákony kombinatoriky, niečo nepresakuje. Presakuje, a sú to osobité ťahy štetcom. Divák vďaka nim vidí, že obrazy nie sú generované počítačovým programom, ale
ich tvorca je človek z mäsa a kostí. Tieto ťahy štetcom tak môžeme vnímať a interpretovať ako gestá človeka, pričom tajomstvo gesta spočíva v tom, že jeho význam sa rodí v priestore medzi tvorcom a adresátom. Tvorca nepochybne gestom vyjadruje nejaký význam, ale v konečnom dôsledku je význam závislý od toho, ako gesto prijme a interpretuje adresát, čiže divák. Gesto je na jednej strane viditeľné, na druhej strane však viditeľná stránka gesta skrýva v sebe neviditeľné tajomstvo, ktoré adresáta vyzýva, aby ho rozlúštil. Výzvu síce môže prijať, ale rozlúštenie sa odkladá do nekonečna, a práve vďaka tomu sa neustále k obrazom Alojza Klima vraciame. Tieto obrazy, ako to výstižne napísal Rudolf Fila, potvrdzujú, že umenie potrebuje nielen pravítko a kružidlo, ale aj mágiu a modlitbu, pretože len ak sú v tvorbe zastúpené obe strany, umenie má svoj zmysel. A umenie Alojza Klima ho má. Veríme, že ho bude mať dovtedy, dokedy budú obrazy trvať.
Peter Michalovič

Příspěvek TS: Alojz Klimo pochází z Artalk.cz

Slovenský dizajn je živý a aktívny / 13. ročník súťaže Národná cena za komunikačný dizajn 2016

Do 13. ročníka súťaže Národná cena za komunikačný dizajn 2016 sa zaregistroval rekordný počet prihlášok. Rozhodnutie sústrediť sa tento rok výhradne na komunikačný dizajn sa ukázalo ako zmysluplné a potvrdilo, že na Slovensku je silnejúca a prirodzene sa rozširujúca komunita grafických dizajnérov. Do súťaže bolo prihlásených až 361 prác od 236 prihlasovateľov a súťažným podmienkam vyhovelo 344 prihlášok. Zapojili sa dizajnéri z 56 slovenských miest a obcí aj niekoľkí slovenskí autori žijúci v zahraničí. Z počtu prihlásených prác sa teší aj riaditeľka Slovenského centra dizajnu Mária Rišková: „Nárast záujmu o účasť v Národnej cene za dizajn vnímam veľmi intenzívne. Medzi prihlásenými autormi som videla viacerých, ktorí síce neradi súťažia, ale zapojili sa, aby podporili prestíž celej súťaže a prispeli tým aj k zvyšovaniu renomé profesionálneho grafického dizajnu. Záujem autorov o účasť v súťaži je aj dobrým signálom pre verejnosť. Ak profesionálom záleží na rozvoji vlastného odboru, tak ide o oblasť, ktorá si zaslúži záujem.“ V prihlasovacej fáze výrazne pomohli propagácii najdôležitejšieho ocenenia dizajnu na Slovensku aj študenti Katedry vizuálnej komunikácie VŠVU, po vedením Anny Ulahelovej.

V týchto dňoch všetkých 344 prác hodnotí  odborná sedemčlenná medzinárodná porota. Tvoria ju Severin Filek (AT), riaditeľ Design Austria a teoretik dizajnu, Peter Hajdin (SK), grafický dizajnér a spolumajiteľ reklamnej agentúry Komplot Advertising, Pavel Choma (SK), grafický dizajnér, pedagóg a majiteľ grafického štúdia Ateliér Choma, Andrej Krátky (SK), grafický dizajnér a spolumajiteľ reklamnej agentúry Creative Department, Klára Kvízová (CZ), grafická dizajnérka, zakladateľka časopisu Živel a majiteľka grafického štúdia ReDesign, Martin Pecina (CZ), knižný grafik, typograf a člen dozornej rady Únie grafického dizajnu a Sonia de Puineuf (FR), historička umenia a grafického dizajnu.

Vznikne reprezentatívna výstava komunikačného dizajnu

Tím odborníkov v prvom kole vyberie práce, ktoré budú prezentované na veľkej výstave komunikačného dizajnu. Pôjde tak o doposiaľ najväčšiu výstavu slovenského komunikačného dizajnu, ktorý tu vznikol za posledné tri roky a bude tak jedinečnou a obsiahlou prehliadkou aktuálneho komunikačného dizajnu. ”Výstava má potenciál byť reprezentatívnou prehliadkou najlepšieho, čo u nás v oblasti grafického dizajnu vzniká. Verím, že tento ročník ceny, ktorý je po prvýkrát exkluzívne venovaný komunikačnému dizajnu, inšpiruje všetkých tvorcov grafického dizajnu. Potrebujeme ukázať verejnosti, že kvalitný dizajn publikácií, plagátov, kníh, multimediálny dizajn, informačná grafika aj vizuálny štýl inštitúcií nezvratne formujú vkus generácií a že s „dobrým dizajnom“ sa nám žije lepšie. Ďakujem všetkým autorom, ktorí svoje práce prihlásili do súťaže a dúfam, že na výstavu pritiahneme množstvo návštevníkov,” dodáva Mária Rišková.
Víťaza môžu vybrať aj návštevníci

Z prác, ktoré postúpia na výstavu vyberie medzinárodná porota víťazov a tiež odsúhlasí nominácie na zvláštne ceny – Cenu ministra kultúry SR pre osobnosť za mimoriadne aktivity v oblasti komunikačného dizajnu a Cenu ministra hospodárstva pre pre spoločnosť, inštitúciu, ktorá svojím profesionálnym prístupom prispieva k rozvoju komunikačného dizajnu. O udelení týchto cien rozhodnú ministri príslušných rezortov. Súťaž bude definitívne vyhodnotená v apríli 2016.
Výstava bude ešte pred vyhlásením výsledkov nainštalovaná v priestoroch galérie Satelit a galérie v podkroví Slovenského múzea dizajnu v Hurbanových kasárňach v Bratislave. Vernisáž je naplánovaná na 27. apríla a výstava potrvá až do 10. júla 2016.
V tomto čase budú môcť návštevníci vybrať svojho favorita na udelenie Ceny verejnosti, ktorej súčasťou bude aj výsledok hlasovania na internete. Svoju cenu udelia aj zástupcovia médií.
Všetky ceny budú odovzdané na slávnostnom vyhlásení výsledkov 27. mája 2016.

Příspěvek TS: Slovenský dizajn je živý a aktívny pochází z Artalk.cz

Komentovaná prehliadka a diskusia v rámci výstavy Prízraky spoločensky mŕtvych. Zobrazovanie sociálneho vylúčenia  / tranzit.sk, Beskydská 12, 81105 Bratislava / 23. 3.2016 o 17:30

Program
17:30  Komentovaná prehliadka výstavy Prízraky spoločensky mŕtvych. Zobrazovanie spoločenského vylúčenia kurátorom Christianom Kravagnom.
Komentovaná prehliadka bude prebiehať v angličtine.

18:00 Diskusia moderovaná antropologičkou Helenou Tužinskou za účasti Emy Rajčanovej, Mareka Moravčíka a Jerguša Ridzoňa, organizátorov debát v projekte „Rozumne o migrácii”. Diskusia bude vedená v slovenčine.

Spoločný projekt tranzit/sk a Slovenskej debatnej asociácie.

Súčasná utečenecká kríza vyvolala mnoho ohlasov a emocionálnych prejavov. Práca médií a politikov sa od racionálnej diskusie často vzďaľovala. Rozdelený verejný diskurz symbolizujú proti sebe nastavené skupiny, nešetrí sa obvineniami zo „slniečkárstva” či „nahnedlosti”. Ako však vystúpiť zo svojich bublín a na danú tému diskutovať s chladnou hlavou? Slovenská debatná asociácia podporila 25 mladých ľudí, ktorí zorganizovali diskusné podujatia. Pracovali s faktami a argumentami, pozývali relevantných hostí verejného života, či ľudí na úteku a odvážnym spôsobom zasiahli do debát vo svojom okolí – na stredných a vysokých školách, v kaviarňach a galériách. tranzit/sk v spolupráci so Slovenskou debatnou asociáciou pozval niekoľkých z nich, aby sa v priestoroch výstavy Prízraky spoločensky mŕtvych bavili o tom, aké to je ísť proti prúdu a používať argumenty v záplave emócii. Ako vystúpiť zo svojich kruhov a baviť sa otvorene? Moderátorka, antropologička Helena Tužinská, ktorá sa ako hosť sama zúčastnila niektorých debát, vyspovedá troch zástupcov organizátorov s ohľadom na ich osobné prežívanie angažovania sa vo verejnom diskurze. Ktoré argumenty najviac rezonovali a aká otázka je ešte stále ťažko znesiteľná?

ERSTE Foundation je hlavným partnerom tranzit

Příspěvek 23. 3. 2016 / O migrácii mimo bubliny pochází z Artalk.cz

Iniciativa dobrovolníků Živá vila v Prachaticích stále bojuje za zachování funkcionalistické vily Johanna Nepomuka Krale a její prohlášení kulturní památkou

Spolek dobrovolníků Živá vila se zaměřuje na záchranu jedné z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb v Jižních Čechách – vily Johanna Nepomuka Krale v Prachaticích. Té hrozí demolice kvůli plánované stavbě obchvatu. Kulturní dědictví by tak přišlo o cennou architektonickou stavbu, jež je pozoruhodnou ukázkou umírněné funkcionalistické moderny a vlivu architekta Adolfa Loose.

Vila je dílem významného architekta židovského původu Fritze Reichla (1890 Baden u Vídně – 1959 Los Angeles), který ji navrhl pro majitele místního velkoobchodu s koloniálním zbožím a pražírny kávy a oříšků Johanna Nepomuka Krale. Stavba, realizována Reichlem v letech 1931 – 1932 pro Johanna Nepomuka Krale, představuje moderní a ve své době velmi pokrokový dům s prosvětlenými, čistými prostory. Velký vliv na Reichlovu tvorbu měla architektura Adolfa Loose, který preferoval pohodlné bydlení se zacílením na praktičnost interiéru. Kralova vila představuje tu nejaktuálnější architekturu své doby – stejnou jako nejpokročilejší stavby v Praze nebo Brně. V jižních Čechách jsou takovéto realizace velmi vzácné a v Prachaticích (tehdy zcela provinčním městě) opravdu unikátní.

Funkcionalistická vila ale stojí v cestě plánovaného vybudování dopravní přeložky silnice II/141 v úseku Prachatice-Těšovice. Ač je tato přeložka v současné době zanesená v platném územním plánu Jihočeského kraje (investora stavby), datum její realizace se podle informací odboru dopravy Jihočeského kraje nedá stanovit ani přibližně. I přes to se ale současný zákonný vlastník objektu, město Prachatice, o dům rozhodlo nestarat a vystavilo jej napospas vandalismu.

V roce 2014 ale vznikla iniciativa a následně spolek Živá vila, který si klade za cíl zvrátit pro vilu tolik nepříznivý osud. Město Prachatice přistoupilo na podnět zakladatelek spolku a vilu od října 2014 pronajalo slečně Pavle Zelenkové.

Veškerá činnost tohoto spolku dobrovolníků směřuje k jedinému cíli, a sice zachránit tento výjimečný klenot meziválečné moderní architektury před nesmyslnou demolicí. Jejich prvním krokem bylo podání návrhu na Ministerstvo kultury ČR, který v posudkovém řízení jednoznačně podpořilo krajské pracoviště Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a množství významných osobností z oboru architektury a dějin umění (za všechny jmenujme například  prof. PhDr. et PaedDr. Jindřicha Vybírala, CSc. nebo Prof. Ing. arch. Vladimíra Šlapetu, DrSc.). K nim se připojila řada kulturních institucí a také velká část obyvatel města.

Členové a dobrovolníci z řad občanů dále vilu uklidili, vyvezli veškerý odpad, vymalovali, díky sponzorskému daru zasklili rozbitá okna, odstranili plísně a upravili zahradu. Také znovu zprovoznili sociální zařízení a zavedli elektrický proud. Díky tomu je dnes možné uspořádat v prostorech Vily mnohé kulturní akce, často s nadregionálním charakterem. Prostory vily slouží také pro pořádání vernisáží, koncertů, divadelních představení nebo setkávání pamětníků. Probíhají zde komentované prohlídky a odborné přednášky s různorodou tématikou pro širokou veřejnost.

Spolek se snaží rozšířit povědomí nejen o výjimečné stavbě, ale i o životních příbězích stavebníka Johanna Nepomuka Krale i architekta Fritze Reichla. V této záležitosti byly založeny webové stránky, komunita o sobě dává vědět také na sociálních sítích. Došlo také k vytvoření informačních panelů v těsné blízkosti nádraží v Prachaticích.

Plán výstavby zmiňované přeložky pochází ze 70. let minulého století. Od té doby se mnohé změnilo a jak známo, nic nelze začít budovat na zastaralých základech. Z toho důvodu žádal spolek o přezkoumání celého projektu. Město ale odmítlo jakoukoli analýzu provést, a proto spolek Živá vila oslovil studenta dopravní fakulty ČVUT Bc. Jiřího Vojtu, který analýzu provedl na podzim loňského roku. A výsledek? Pro někoho mohl být překvapením, pro jiného zase pouhým potvrzením dávno tušené reality. Ačkoli hlavním cílem výstavby dopravní přeložky mělo být odstranění tranzitní nákladní dopravy, ze závěrů dopravního přezkoumání jasně vyplívá, že ve zmíněném úseku projíždí z 95% osobní automobily, které směřují do centra. Je tedy jasné, že realizace stavby by nynější (nutno podotknout již tak dosti klidné) dopravní situaci nepomohla a naopak by mohla být chápána jako odstrašující případ neefektivní a špatné investice veřejných peněz.

I přes veškerou práci, kterou členové spolku ve vile odvedli, bez neporušení smluvních podmínek a dokonce za splnění všech bodů, jež si vytyčila ve výběrovém řízení na pronájem vily, ale dostala Pavla Zelenková od města Prachatice výpověď nájemní smlouvy k 30. Září 2016. V případě, že se ale vila památkou nestane, jsou členové spolku rozhodnuti apelovat na vedení města ohledně uzavření nové nájemní smlouvy. Nechtějí, aby vila zbytečně dále chátrala (alespoň do doby, než bude jasné konkrétní datum výstavby přeložky).

Dne 8. března 2016 proběhlo v Kralově vile šetření pracovníků Ministerstva kultury ČR. U schůzky byli přítomni též pracovníci z NPÚ v ČB a místostarosta Prachatic PaeDr. Jan Klimeš. Ministerstvo kultury se celou kauzou zabývá ve správním řízení již od června roku 2015. Podle všeho by se mělo již pomalu ale jistě blížit ke svému konci a sestavená komise brzy vynese závěrečný soud. Všichni, kdo se procesu o zachování Kralovy vily účastní a od samého počátku mu obětují množství času i sil teď už mohou jenom čekat na konečný verdikt. Rozhodne Ministerstvo kultury pro zařazení či nezařazení vily na Ústřední seznam kulturních památek České republiky?

Foto: Barbora Staňková

Příspěvek Iniciativa Živá vila v Prachaticích pochází z Artalk.cz

Panelová sídliště, významný architektonický fenomén (nejen) minulého století, se stala předmětem zkoumání projektu, jehož součástí je i výstava instalovaná u Galerie Vaňkovka v Brně. Co divákovi sděluje a jaké otázky otevírá, o tom píše ve svém příspěvku Marek Svoboda.

Projekt Panelová sídliště v České republice jako součást městského a životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu, který se většinou zkráceně a lidově prezentuje jako Paneláci, již nějakou dobu mapuje historii a vývoj panelových sídlišť v České republice. Zkoumá jejich sociální, kulturní či demografické aspekty a s nimi spojené příběhy, které různými způsoby zasazuje do souvislostí dobových, časových, prostorových. Zdařile tak vyplňuje mezeru v podobě nedostatečného zhodnocení jejich významu v současném kontextu. Projekt se tedy mimo jiné zabývá i významem či hodnotou širokého spektra sídlišť, přičemž nabádá k bezesporu potřebné diskusi nad způsoby vnímání a nakládání s těmito architektonicko-urbanistickými fenomény a s nimi spojeným prostředím.

Jedním z výstupů tohoto pětiletého výzkumného projektu, který jej zároveň představuje širší veřejnosti, jsou průběžné exteriérové výstavy pořádané ve všech krajích České republiky, kde jsou prezentovány vždy lokálně specifické exempláře. Formou instalace betonových prefabrikátů do veřejného prostoru se projekt prezentuje autentickým způsobem a snaží se tak nalézt příznivější podmínky k představení argumentů pro podporu a důkladnější péči o tuzemské „panelové“ dědictví. Aktuální brněnská výstava navazuje na již proběhlé v Kladně, Hradci Králové, Pardubicích, Olomouci, Zlíně a Ostravě, přičemž se předpokládá, že se projekt bude dále prezentovat v Jihlavě, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Ústí nad Labem a Liberci. Završení této série proběhne soubornou tříměsíční výstavou v Praze.

Stejně jako u předešlých šesti výstav pořádaných v rámci jednotlivých krajů umožňuje Příběh paneláku v Jihomoravském kraji laické veřejnosti, náhodným kolemjdoucím či zapáleným nadšencům nahlédnout do nastíněné problematiky a přiblížit historii, vývoj a v neposlední řadě rozmanitost panelových sídlišť. Zároveň si dává za cíl vyvrátit jejich vnímání jako šedých neinvenčních labyrintů, které obývají většinou smutní lidé.

Výstava se v podobě šesti prezentačních modulů vyrobených na míru, jež v jistém smyslu připomínají panelové prefabrikáty betonových králíkáren, vměstnala na plácek mezi Galerii Vaňkovka a Fait Gallery, konkrétně ke vstupu do přilehlého Café Práh. Samotný fakt, že je lokaci brněnské výstavy potřeba přesně určit pomocí tří orientačních bodů, však vybízí k zamyšlení nad způsobem prezentace takto specifického projektu do budoucna. Dosud se instalace ocitla v prostorách veřejného parku, náměstí, pěší zóny, sídliště či prostranství před školní budovou, tedy v místech s relativně vysokou cirkulací veřejnosti – potenciálních návštěvníků. Nyní se ocitá na soukromé půdě nákupní galerie, navíc v místě, kde se o nějaké vyšší koncentraci lidí hovořit nedá.

Výstava se zabývá brněnskými panelovými sídlišti Juliánov, Lesná, Bohunice, Starý Lískovec, Vinohrady a menším sídlištěm v Mikulově, které bylo na rozdíl od předchozích vystavěno z cihel. Diverzita jednotlivých vybraných sídlišť společně s odlišným datem jejich výstavby zajišťuje kompaktní celek rozmanitých informací, které umožňují získat komplexní přehled o tématu.

Základní data, historické údaje a souvislosti jsou u každého exempláře doplněny o hlubší charakteristiku urbanistického konceptu, informace o technologii konstrukcí či popis konkrétních typů bytů, přičemž je přihlédnuto i k dobové důležitosti zapojení uměleckých děl, která dotvářela výsledná prostředí a dala konkrétním prostorům charakteristický výraz. Vše je vhodně doplněno o fotodokumentaci, ať již z dob výstavby, průběžného života staveb či nedávných i současných výjevů, které ideálně umožní vytvořit si názor na aktuální situaci panelových sídlišť a jejich nejistý osud. Tato sídliště jsou totiž vždy primárně určena pro lidi, bez kterých by nefungovala a postrádala smysl. Vždyť přestože se jejich kapacity dosud zcela nenaplnily, udává se, že i přes každoroční pokles v nich v současnosti žije až jedna třetina populace České republiky, jen na jižní Moravě něco kolem 230 tisíc lidí. To dokládá důležitost prováděného výzkumu a i z tohoto důvodu je přihlédnuto ke specifické sociografické a demografické analýze jednotlivých sídlišť v průběhu jejich existence.

Přínosem také je, že se výstava nezabývá pouze bydlením. Součástí těchto převážně panelových komplexů byla široká škála občanské vybavenosti, pro běžný život tolik nezbytných doplňkových staveb. Nechybí ani potřebné vyhodnocení současné situace a nastínění prognóz, co se týče budoucího nakládání s těmito stavbami. Fenomén zateplování, potřeba tzv. humanizace sídlišť či bezprostřední a do hloubky nepromyšlené uživatelské úpravy si na těchto stavbách z minulého století postupně vybírají svou daň, čehož si jsou autoři projektu patřičně vědomi. I z tohoto důvodu je zhodnocení současného stavu jednotlivých sídlišť neméně důležité než všechny ostatní údaje, a to i přesto, že je mu věnován byť pouhý odstavec s pár fotkami. Kromě analýz vybraných sídlišť jsou návštěvníkovi k dispozici také detailní informace o metodách výstavby, různých řešeních dispozic bytů a koncepčních tendencích v průběhu více než padesátileté historie „paneláků“ v Česku nebo o tom, z čeho panelové bydlení vzešlo a jakým způsobem se adaptovalo v domácích podmínkách. Přiložený slovníček pojmů, či lépe řečeno panel pojmů, dále obsahuje jasné definice, které zajišťují celkovou informovanost i naprosto nezainteresovaných diváků.

Prohlídkou výstavy člověk plnohodnotně nepocítí, co bylo nebo je tzv. bydlení v panelu, je „pouze“ usměrňován představami, které mu cirkulují hlavou po přečtení textu, prohlédnutí obrázku, prozkoumání barevného grafu či po zjištění definice pojmu „armatura“. Pokud člověk nebyl či není jedním z obyvatel sídliště, nezbývá než se zeptat známých, kamarádů, babiček a dědů na jejich autentické pocity či zážitky z dob bydlení v panelu, nebo se do některého z nich nastěhovat a přiložit ruku k dílu v otázce jejich budoucnosti. Když však vnímavější divák přesto pocítí touhu odnést si z prohlídky výstavy společně s nabytými vědomostmi i určitý pocit z prožitého prostoru, tu možnost má právě díky specifickému zasazení instalace v exteriéru. Osobitá kompozice a rozličnost jednotlivých prezentačních modulů tak společně s proměnlivými klimatickými podmínkami umožňuje hlubší interakci návštěvníka s místem jako takovým, ať už v pozitivním či negativním smyslu. Způsob instalace současně nabádá k diskusi nad možnostmi prezentace architektury a tedy optimálního propojení komunikačních kanálů mezi autory a veřejností, případně odborníky.

Výstava vhodně doplňuje současnou debatu ohledně negativních změn obytného prostředí a paradoxně potenciálního znehodnocení staveb a okolí čím dál častějšími regeneračními procesy. Zprostředkované informace umožňují aktérům diskuse ucelenější vhled do dané problematiky a jejich názory a činy se tak mohou buď opřít o pevná fakta a data, či nabrat jiný směr. Otázkou zůstává, zda umístění výstavy odpovídá jejímu smyslu a poselství. Organizátorům se údajně nepodařilo vyjednat s městem umístění instalace do plnohodnotného veřejného prostoru, kam s přihlédnutím k účelu celého projektu bezpochyby patří. Prostor u Galerie Vaňkovka výstavu sice výrazně nedegraduje, avšak je cítit, že ideální místo k prezentaci projektu by nemělo působit krajně zastrčeným dojmem, jako tomu je nyní. Všudypřítomný nevyužitý rozvojový potenciál těchto sídlištních celků však přesto nalézá oporu v podobě podpůrných argumentů, které ideálně přesvědčí odborníky i širší veřejnost, že má cenu se zabývat možnostmi, které tyto stavby stále nabízejí a nabízet budou. Jelikož hlavním důvodem, jenž podpírá i význam celého projektu je fakt, že se v konečné fázi vždy jedná o to nejpotřebnější a nejpodstatnější pro lidský život, o domov. Projekt Paneláci společně s probíhající výstavou by tedy měl napomoci zvýšení pozornosti věnované tomuto podceňovanému fenoménu.

Paneláky v Brně. Příběh paneláku v Jihomoravském kraji / autorka projektu: Lucie Skřivánková / Uměleckoprůmyslové museum v Praze / Brno / 13. 1. – 28. 3. 2016

Foto: Marek Svoboda

Příspěvek Paneláci v Brně pochází z Artalk.cz

Maxim Velčovský / Vše za 39 / kurátor: Radek Wohlmuth / Moravská galerie v Brně: Uměleckoprůmyslové muzeum / Brno / 11. 3. – 22. 5. 2016

foto: Moravská galerie v Brně

Příspěvek Maxim Velčovský v MG pochází z Artalk.cz

Tématem včerejšího magazínu Artmix na ČT Art byly Karlin studios, které čeká z pražského Karlína stěhování do Holešovic. Průvodcem po areálu i po některých z ateliérů byl Milan Salák, jeden z nájemníků

Hostem Radiožurnálu byl Josef František Potužník, generální ředitel české účasti na EXPO 2015 v Miláně. Český pavilon získal bronzovou medaili za architekturu.

Příspěvek denní tisk 23. 3. 2016 pochází z Artalk.cz