Po Marii Klimešové a Janu Wollnerovi se na Artalku k projektu ART IS HERE a novým stálým expozicím v Moravské galerii v Brně vyjadřuje Ladislav Kesner: „Snaha vytvořit ‚übercool‘ muzeum neuškodí v marketingu, ale v realizaci expozic veřejného muzea nesmí narušovat jeho primární poslání, totiž vystavit díla tak, aby mohla (slovy Arthura Danta) ‚pracovat‘.“

Expozice pro pokročilého diváka

Pozvání Artalku k recenzi nových expozic Moravské galerie jsem chvíli vzdoroval, poukazujíc na to, že nemohu být objektivní. K MorGalu chovám velkou náklonnost, pojily mne k němu blízké profesionální vztahy a (jako Pražák) dlouho tvrdím, že brněnské umělecké a umělecko-historické instituce fungují lépe než jejich pražské protějšky. Obavy to byly zbytečné: v prosinci minulého roku otevřené prezentace moderního a nového umění se mi velice líbily, přesto o nich nemohu psát v superlativech.

Protože se následující řádky věnují výhradně oběma expozicím, je třeba alespoň úvodem maximálně vyzdvihnout celý velkoryse pojatý projekt revitalizace Pražákova paláce, jejímž výsledkem je podstatné rozšíření nabídky pro návštěvníka, zahrnující nyní i sochařský park na nádvoří, otevřený depozitář soch či novou hernu pro děti. Nynější ředitel Moravské galerie a jeho tým se viditelně snaží učinit muzeum více sexy a „cool“, přitažlivější především pro mladou generaci a některé rysy tohoto marketingu mohou vyvolat úsměv či otázky (konec konců: je nutné, aby se expozice brněnského muzea nazývala ART IS HERE?). Celkově ale nepochybně úspěšně rozvíjejí strategii započatou jejich předchůdci – tedy promyšleně a cílevědomě budovat Moravskou galerii jako instituci, která si je vědoma své identity regionálního muzea a umí s ní kreativně pracovat. (Kontrast k Národní galerii, která je rovněž lokální institucí, permanentně ovšem sužovanou nesplnitelnými ambicemi těch, kteří by v ní chtěli mít muzeum globálního významu, nemůže být větší). Propojení dvou expozic – jedné prezentující šedévry mimořádně kvalitní sbírky klasické české moderny a druhé, jež namísto pokusu ukázat „historii“ poválečného umění (jež by nutně byla jen torzální) důsledně sází na to, co je pro místní kontext specifické a přesahuje jej a čím se brněnská scéna zapsala do historie středoevropského umění – je příkladem výborně zvolené strategie. (Mimoděk se ovšem nabízí otázka, zda má Moravská galerie dostatek materiálu na obměňování expozice poválečných tendencí, poté co u fotografií a prací na papíře pomine povolený čas vystavení).

Expozice klasické moderny naplňuje požadavek Ernsta Gombricha, že návštěvník by měl v muzeu vždy nalézt oblíbená mistrovská díla tak, jak byl zvyklý. Některé obrazy změnily místo, mnohé jsem však nalezl tam, kde jsem si je pamatoval. Instalace na bílých neutrálních zdech je čistá a přehledná. Na celkový divácký prožitek příznivě působí kontrastní způsob instalace v obou patrech, když modernistickou volnost klasické části, zdůrazňující autonomii každého díla, střídá proměnlivá hustota – místy až tapetovité zahlcení – spodního patra. Intervence Maxima Velčovského na skulpturálním ostrově ve vstupní místnosti II. patra se zdají být v duchu výše zmíněného trendu nastavování přívětivé tváře mladým: jsou místy vtipné, místy infantilní (drogistické zboží položené k Dívce myjící si prs), ale nic nezkazí. Naproti tomu zařazení Mančuškových reliéfů je typem intervence, která by ideálně mohla expozici oživit po kratší časový úsek, ale nemusela by se stát její trvalou součástí. Celkový dojem zbytečně narušují provozní lapsy, kdy kupříkladu ve třetím sále II. patra hned po dvou obrazech zůstal toliko hřebík ve zdi. Nemá Moravská galerie dost jiných děl, aby dočasně nahradila restaurovaná plátna? Proměnlivý rytmus instalace v I. patře se zdá odpovídat jednotlivým souborům, některé pasáže nicméně navozují dojem jisté nedodělanosti („hluché“ místo v sále věnovaném Marianu Pallovi).

To jsou ovšem detaily ve srovnání s tím, co považuji za jediný, bohužel silně problematický aspekt celé expozice, totiž dekontextuální pojetí prezentace, jež neposkytuje návštěvníkovi dostatečné informační zarámování vystavených děl a podstatným způsobem tak snižuje její edukační hodnotu. Pravda, mnohá díla mají rozšířené popisky a umělecko-historicky orientovanému divákovi bude tematické členění expozice srozumitelné. Avšak už když pomyslím na své bakalářské studenty dějin umění, jsem si jistý, že by potřebovali, aby expozice jasněji artikulovala svoji strukturu a vymezovala jednotlivé části či témata. Nebylo a není zde mnoho prostoru k vymýšlení nového: pojmenování jednotlivých částí a shrnující texty ke každému sálu či oddílu jsou stále ideálním vodítkem pro motivovaného, ale nepříliš poučeného diváka – a těch bude samozřejmě i v MorGalu naprostá většina. (Takový úvodní text provází instalaci portrétů ve vstupním sále II. patra, z nepochopitelných důvodů však již nemá následovníky v dalších místnostech.)

O patro níže, v expozici Valochovy sbírky, jde o jinou variantu stejného obecného problému. Na mnoha místech podstatné shrnující a uvozující informace chybějí a zásadní mírou snižují možnost „číst“ expozici a uvědomovat si vzájemné souvislosti vystavených děl.

Tak hned v prvé místnosti: je reálné očekávat, že kunsthistoricky naivní divák nalezne sám o sobě smysluplné spojnice mezi díly Václava Zykmunda, Vladimíra Boudníka a Ladislava Nováka, jež by obohatily jeho vnímání jednotlivých exponátů? Nebylo možné poskytnout mu vodítko a stimul v podobě onoho (ano, banálně obyčejného, ale naprosto nezbytného) úvodního textu? Pochopil jsem správně, že předposlední místnost je zhmotněním obydlí Jiřího Valocha? Pokud ano, má to být věrné faksimile, nebo úmyslně volná metafora pro habitat pozoruhodné tvůrčí mysli? Nebylo možné to nějak pro nás – méně chápavé – naznačit? V jiných sálech se divákovi informací k jednotlivým autorům, skupinám, tendencím apod. dostává, bohužel však způsobem, který je vůči němu mimořádně necitlivý a nevstřícný. Grafické zpracování (dílo Petra Babáka a Lukáše Kijonky) je možná esteticky okouzlující a vizuálně harmonizuje se samotnými exponáty, pro mne je ale příkladem svévole, která nadřazuje vlastní intenci grafika (architekta) nad dobře zdokumentované a probádané potřeby diváka. Prezentace textů tištěných malinkým písmem na čtvrtky papíru A4 důsledně popírá veškeré zásady, které by kognitivní infrastruktura muzea měla splňovat, co se týče velikosti písma, umístění textů (v některých případech dva metry od země!) apod. Tento problém je dále umocňován hustotou expozice a charakterem vystavených děl, jejichž vizualita má namnoze povahu obrazotextu: rovina kontextuální a didaktické informace by neměla s prezentační úrovní splývat (jak se zčásti děje), ale důsledně se od ní odlišovat.

Nemá smysl rozepisovat se zde o notoricky známých faktech týkajících se kontextualizace děl v muzeu umění, zprostředkování informací návštěvníkovi atd. Popsaný problém nových expozic MorGalu, v jehož jádru je převážení kurátorsko-designerské intence nad potřebami návštěvníka, se jeví o to paradoxnější v kontextu politiky přívětivě tváře, jež instituce jinak důsledně naplňuje. Opominutí potřeb návštěvníka se samozřejmě netýká jen starší generace, ale možná ještě více mladých, tedy přesně té skupiny, na níž Moravská galerie zjevně cílí a kteří (na rozdíl od nás starších) nebudou mít problémy s tím, ohnout záda k přečtení popisky. Přilákat takové publikum do muzea je ovšem jedna věc, vytvořit mu podmínky k čemusi více než povrchnímu surfování sály je věc druhá, oboje vyžaduje odlišné přístupy. Snaha vytvořit „übercool“ muzeum neuškodí v marketingu, ale v realizaci expozic veřejného muzea nesmí narušovat jeho primární poslání, totiž vystavit díla tak, aby mohla (slovy Arthura Danta) „pracovat“. O tom, že expozice k tomu musí svým informačním a didaktickým rámováním exponátů vytvořit nutné prostředí, opravdu není sporu. Je to škoda, stačilo málo, abychom mohli říci, že Brno má skvělé expozice moderního umění.

ART IS HERE / nová stálá expozice Moderní umění, nová stálá expozice Nové umění, zpřístupněný depozitář soch, dětská herna, revitalizace interiéru Pražákova paláce / kurátoři expozic: Ondřej Chrobák a Petr Ingerle (Moderní umění), Ondřej Chrobák a Jana Písaříková (Nové umění) / Moravská galerie: Pražákův palác / Brno / od 1. 12. 2015

Fotoreport z nových stálých expozic ZDE.

Tisková zpráva ZDE.

Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Příspěvek ART IS HERE speciál: Expozice pro pokročilého diváka pochází z Artalk.cz

Josef Bolf, Aleš Čermák & Michal Cáb, Martin Kohout, Vilém Novák, Anna Slámová, Pavel Sterec, Palo Cháán (Patricia Dominguez & Irvin Morazan) / Apocalypse Me / kurátor: Jan Zálešák / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 3. 3. – 15. 4. 2016

foto: Jiří Dvořák

Příspěvek Apocalypse Me v Galerii Emila Filly pochází z Artalk.cz

Otis Laubert / Roztrúsený depozit / Galerie města Blanska / Blansko / 2. – 29. 4. 2016

Otis Laubert: Roztrúsený depozit

Galerie města Blanska

2. – 29. 4. 2016

Otis Laubert je jedným z mála pozemšťanov, ktorí sú lovcami aj zberačmi v jednej osobe. Je pútnikom, ktorý celú svoju existenciu cieľavedome a dobrovoľne “zasvätil” aj “obetoval” umeniu. Je potulným mníchom, ktorý vyhľadáva a obracia duše zabudnutých a nepotrebných predmetov. (…) Je básnikom, ktorého “obrazobásne, alebo básňoobrazy” nikdy nezostávajú “len” dielami vizuálneho sveta. Hudobníkom, ktorý “remixuje” a pretvára dávno zabudnuté melódie nielen do nových cover verzii, ale celkom originálnych symfónii. Otis Laubert je priateľom nomáda Knulpa, je systematik a večný pochybovač, hľadač, blúdič, provokatér, dobrák, jeden z najskromnejších ľudí akých som v živote stretol, predovšetkým ale prísny askét. (…) Jeho celoživotné koncentrované a systematické úsilie viedlo k vytvoreniu stoviek sérii fascinujúco hravých, poetických a kreatívnych sérii.

Juraj Čarný

Otis Laubert, veterán slovenského výtvarného umění, na jehož scéně se pohybuje od 60. let (za počátek Laubertovy volné tvorby lze přibližně považovat rok 1965, ale soustavné výtvarné práci se začal věnovat až o deset let později, kdy získal první pracovnu) a jeden ze zakladatelů československého konceptuálního umění, netíhne k tradičním výtvarným technikám, jako jsou kresba, malba, grafika atd.; ale naopak jakoby hledal „mezeru v umění“ či snad přesněji propojení „prózy života“ s „poezií umění“. Jedním z jeho nejoblíbenějších výrazových prostředků se tak už v 60. letech minulého století stává – podobně jako v jiných polohách (a jiném čase) u Jiřího Koláře (1914–2002) a Jiřího Kovandy (*1953) – jak plošná, tak prostorová koláž, tedy asambláž. Dle slov Ladislava Daňka autorova nevyčerpatelná výtvarná nápaditost, hravost a na druhé straně jeho smysl pro obyčejný život a pracovitost tak z něho činí pozoruhodného komentátora a kritika konzumní společnosti.

Počátky jeho tvorby sahají do obodbí alternativního undergroundového umění prezentovaného výlučně v neoficiálních prostorách mimo kontext umění komunistické státní „dogmy“ socialitstického realismu. „Projekty, ktoré si od 60. rokov systematicky zaznamenával vo svojich diároch dnes postupne realizuje pre lokálne aj medzinárodné výstavy. Vystavoval v Mattress Factory v Pittsburghu, Prague Biennale II., Slovenskej národnej galérii, Národní galerii v Prahe, Galérii Sonia Rosso v Toríne, Milano Flash Art Show, Pulse New York, Pulse Miami, Galérii 19, SPACE Gallery a ďalších, popisuje Juraj Čarný.

Dle slov Juraje Čarného tento „poutník, který svou existenci zasvětil a obětoval umění“, inspirován blešáky, trhy, burzami…,,v idee dadaismu, fluxu, neodada, nového realismu, arte povera atd., když zoraďuje, usporadúva, kombinuje, komponuje, transformuje, počúva, skladá, deštruuje, konštruuje, manipuluje, konvertuje…“, vytváří  ze zapomenutých a nepotřebných předmětů svůj originální „junk art“; tedy nová umělcká díla, kterými posvěcuje a pozdvihuje marnost existence do vyšších/hlubších prostorů duchovních hodnot, elitního světa myšlení, do světa umění.

Příspěvek TZ: Otis Laubert pochází z Artalk.cz

Spolupráce čtyř brněnských vil v roce 2016 / Moravská galerie v Brně / Brno / 22. 3. 2016

Brněnské vilové kvarteto startuje novou sezónu

Jurkovičovu vilu, Vilu Löw-Beer, vilu Stiassni a vilu Tugendhat si mohou návštěvníci prohlédnout od ledna do prosince. Přestože jsou stavby ve správě různých institucí, jsou významným turistickým cílem prezentujícím Brno jako město moderní architektury. Spolupracující vily se tak prezentují pod názvem Brněnské vilové kvarteto. Nyní představují program na celou sezónu.

Každá z vil připravila pro návštěvníky pestrý program s trochu odlišným zaměřením. Společně se však všechny památky zapojí poslední srpnovou sobotu do festivalu Hradozámecká noc, která bude v Brně spíše nocí vilovou. Stejně jako vloni bude rovněž od června do září ke všem vilám zajíždět vyhlídkový turistický minibus provozovaný Turistickým informačním centrem města Brna. Kvarteto plánuje také společnou propagaci či fotografickou soutěž pro veřejnost.

Jurkovičova vila

Připravenou sezónní výstavou bude výstava Martina Rajniše První architektura (od 29. 4.), které bude předcházet studentský workshop, jehož výsledkem bude dočasný objekt na terase za Uměleckoprůmyslovým muzeem. Realizací objektu nazvaného Sloní břich se tento prostor také otevře veřejnosti (od 10. 4.). Motiv mozaiky na štítu Jurkovičovy vily Bača a drak je námětem pohádkového odpoledne pro rodiny s dětmi (28. 5. – ve spolupráci se Střediskem volného času Lužánky). Na letošním Kloboukovém dni (2. 6.) bude možné se nechat unést klobouky a módou z období 1910-1925, seznámit se s dobovou etiketou a významnými osobnosti kolem spolku Vesna. Na výstavu Martina Rajniše bude navazovat výtvarný ateliér pro děti Dřevěná robinsonáda (4. 6.).

Vila Löw-Beer
Od 16. 1. je pro veřejnost otevřena stálá expozice Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat. V areálu vily proběhne letos celá řada výstavních a kulturních akcí. V galerii Celnice se návštěvníci od dubna mohou seznámit s historií a současností Muzea Brněnska a od července poznávat světové dědictví UNESCO. V pátek 1. 4. se uskuteční setkání s Hostem ve vile, pozvání přijal herec a moderátor Jan Čenský. Ve spolupráci s brněnskou pobočkou Židovského muzea připomeneme svátek Purim (přednáška, dětská dílna v Celnici) v neděli 17. 4. Dětský den na zahradě vily je plánován na 28. 5. Září bude ve znamení automobilismu (výstava, přehlídka veteránů) a od října bude vila opět hostit významné osobnosti, tentokrát z řad odborníků na architekturu, literaturu či medicínu.

Vila Stiassni
chystá Velikonoce (28. 3. od 10.00) pro děti tak, jak je pro svou dceru a její kamarádky připravovala paní Hermína Stiassni. Dětský den se v zahradě uskuteční také 11. 6. Novinkou bude letní projekce slavných prvorepublikových filmů v zahradě (3. 6., 17. 6. a 29. 7.). Milovníci kávy jistě neminou povídání a ochutnávku s tématem Káva a kavárny za první republiky (15. 6.). Dny evropského dědictví (10.-11. 9.) si připomeneme formou edukačních programů pro rodiny s dětmi, které budou součástí výstavy Památky nás baví. Pro příznivce moderní architektury je připravena řada výstav – například Bruno Taut – mistr barevného stavění v Berlíně (13. 5. až 26. 6.) a dva přednáškové cykly – jarní Nový život v moderní architektuře a podzimní Obnova památek 20. století.

Vila Tugendhat

Stěžejním prvkem hudebních vystoupení je spolupráce s Brno Contemporary Orchestra, jehož koncerty Dne hudby letos oslaví již svoji 5. sezónu (premiéra nového programu 21. 6.). V kalendáři nalezneme i několik unikátních vystoupení jako klavírní Recitál Ivo Kahánka (14. 10. od 20.00), pořádaný v rámci festivalu Janáček Brno. Pro fanoušky populární hudby bude zajisté lákadlem benefiční akustický koncert Tata / Bojs pro Kolečko ve vile Tugendhat, který se uskuteční 20. června. Tradiční akce Léto, swing a kino v zahradě vily Tugendhat (1. 7. od 18.00) v sobě spojuje možnost zatančit si na swingové melodie a posléze shlédnout filmovou projekci na velkoformátových oknech vily. Nedílnou součástí kalendáře jsou taktéž odborné přednášky mezinárodních i tuzemských hostů a pravidelné filmové projekce.

Kontakty:

Jurkovičova vila
Rostislav Koryčánek, kurátor, vedoucí Jurkovičovy vily
tel. 778 533 134, korycanek@moravska-galerie.cz
www.moravska-galerie.cz/jurkovicova-vila

Vila Löw-Beer
Petra Svobodová, kurátorka, vedoucí vily Löw-Beer
tel. 544 245 010, p.svobodova@vila.muzeumbrnenska.cz
www.vilalowbeer.cz

Vila Stiassni
Petr Svoboda, ředitel Metodického centra moderní architektury v Brně
tel. 724016567, svoboda.petr@npu.cz
www.vilastiassni.cz

Vila Tugendhat
Iveta Černá, ředitelka Vily Tugendhat
tel. 602 357 272, iveta.cerna@tugendhat.eu
www.tugendhat.eu

Příspěvek TZ: Spolupráce čtyř brněnských vil v roce 2016 pochází z Artalk.cz

Art Brut Film Olomouc 2016 / Muzeum umění Olomouc / Olomouc / 31. 3. 2016 v 17h

Pátý ročník Art Brut Filmu se věnuje fenoménu Gugging

Již popáté se v olomouckém Arcidiecézním muzeu uskuteční Art Brut Film – přehlídka filmů zaměřených na fenomén art brut či outsider art, tedy rozumem nekorigovaného, spontánního umění. Pořadatelé ze sdružení ABCD letos promítnou filmy o muzeu v rakouském Guggingu a umělcích s ním spjatých. Ve čtvrtek 31. března od 17 hodin na diváky čekají čtyři filmy.

Zatímco vloni se pořadatelé Art Brut Filmu Olomouc zaměřili na autory art brut z jediné země, z Polska, letos se soustředí na představení významné instituce – dnes již světoznámého Art Brut Centra, které je součástí rozlehlého komplexu psychiatrické nemocnice v rakouské obci Maria Gugging.

Zrekonstruovaná budova s úctyhodným výstavním prostorem 1300 metrů čtverečních je výsledkem unikátního experimentu, u jehož zrodu a průběhu stál rakouský psychiatr Leo Navratil (1921–2006). „Dokázal obrátit pozornost ke tvořivosti a představivosti pacientů nejen jako k diagnostické metodě nebo vhodnému léčebnému nástroji, ale také jako ke svébytnému uměleckému vyjádření výtvarně nadaných a originálních jedinců,“ uvedl pořadatel přehlídky Art Brut Film Olomouc a sběratel Pavel Konečný.

Počátky příběhu muzea a umělců z Guggingu spadají do roku 1950, kdy Navratil nechal po svém studijním pobytu v Londýně své blízké, ale i pacienty záměrně vytvářet kresby pro experimentální účely. „A již v následujícím roce mezi nimi objevil ke svému překvapení prokazatelně umělecky nadané jedince,“ doplnil Konečný. První veřejná prezentace se uskutečnila v roce 1970 ve Vídni. „Na tuto výstavu navázala dlouhá série společných i samostatných přehlídek jeho svěřenců po celém světě,“ vzpomněl s tím, že počet výstav již přesahuje dvě sta.

Umělci z Guggingu se dnes podle Konečného řadí mezi světoznámé a sběrateli i galeristy obdivované a vyhledávané tvůrce. Jejich práce viděli například návštěvníci Collection de l’art brut v Lausanne, ve vídeňském Muzeu 20. století, v Los Angeles County Museum Art, v Setagaya Museum v Tokiu, v Národní galerii v Praze a v dalších světových galeriích a muzeích.

Desítky let usilovné práce vyvrcholily v červnu 2006 otevřením nového muzea Art Brut Center Gugging, které vzniklo přestavbou původní budovy psychiatrické kliniky. „Vedle samotného výstavního prostoru muzeum je v muzeu knihovna, archiv, depozitář, multimediální prostor a víceúčelová hala pro sympozia, koncerty a další kulturní události,“ neskrýval obdiv Konečný.

Festival Art Brut Film Olomouc představí 31. března bohatou činnost Art Brut Centra v Guggingu prostřednictvím čtyř dokumentárních filmů. Přehlídka se uskuteční ve spolupráci s rakouským muzeem a za přítomnosti jeho ředitele Johanna Feilachera, který rovněž celou akci zahájí úvodní přednáškou.

Více o muzeu v Guggingu ZDE.

Program

17.00 – Zahájení a přednáška prof. dr. Johanna Feilachera, uměleckého ředitele rakouského Muzea Gugging o historii vzniku a činnosti této světoznámé instituce, jakož i o jeho hlavních uměleckých představitelích.
17.30 – Colours de Silence / Barvy ticha
18.30 – přestávka
19.00 – Im Land Kollombye? / V zemi Kollombye?
19.50 – Sava Sekulič self –taught / Sava Sekulič samouk
20.15 – August Walla!
20.40 – závěr

Colours de Silence / Barvy ticha
režie: Milka Asaff
Film natočený režisérkou Milkou Asaff v roce 1995 je působivým filmovým dokumentem, věnovaným jedinečnému místu v Guggingu – Domu umělců. V době vzniku filmu byl sídlem čtrnácti pacientů se schizofrenií: dvanácti malířů a dvou básníků. Někteří jsou ve světě art brut dobře známí: Hauser, Walla, Tschirner. Nikdy neprošli výtvarným školením, a přesto našli svůj osobitý výraz, který dělá z jejich výtvorů silná umělecká díla, vystavovaná v galeriích po celém světě.
Film získal v roce 1996 několik významných ocenění: první cenu na 5. Kunstfilm-Bienalle v Centre George Pompidou v Paříži a ocenění jako nejlepší dokumentární film na festivalu „Le nombre d´Or Award“ v Amsterdamu.

Im Land Kollombye? / V zemi Kollombye?
režie: Heinz Bütler
Film z roku 1985 natočený švýcarským režisérem a scénáristou Heinzem Bütlerem vypráví o životě a díle jednoho z předních tvůrců Guggingu, který se jmenoval August Walla (1936 – 2001). Snímek uvádí psychiatr dr. Leo Navratil, který také ve filmu vede rozhovory s umělcem, jenž od roku 1983 žil v Domě umělců a během této doby vytvořil uzavřený umělecký vesmír, který jej řadí mezi nejvšestrannější umělce art brut.

Sava Sekulič self –taught / Sava Sekulič samouk
režie: Slobodan D. Pešič
Dokumentární film srbského režiséra Slobodana D. Pešiče z roku 2014 je obrazovým medailonem světově uznávaného spontánního malíře Savy Sekuliče (1902-1989), který se narodil v Chorvatsku a zemřel v Bělehradě. Gugging mu na přelomu let 2010/2011 připravil výstavu, při níž byla prezentována i knižní monografie o jeho díle, sestavená prof. dr. Johanem Feilacherem.

20.15 – August Walla!
režie: Sylvie Kummer
Filmová koláž rakouské režisérky Sylvie Kummer z roku 2012 je pokusem postihnout ve zkratce bohatou a různorodou výtvarnou tvorbu jedné z největších osobností Guggingu Augusta Wally s použitím dříve natočených snímků.

Příspěvek TZ: Art Brut Film Olomouc 2016 pochází z Artalk.cz

Simona Blahutová / Přišla jsem na to, agente Coopere / Městská galerie Panský dvůr / Veselí nad Moravou / 3. 4. – 15. 5. 2016

Simona Blahutová: Přišla jsem na to, agente Coopere

Vernisáž výstavy se uskuteční v neděli 3. 4. 2016 v 16h. Výstava potrvá do 15. 5. 2016.

Simona Blahutová vystudovala AVU v Praze (v ateliérech Karla Nepraše, M. Rittsteina a V. Skrepla). V roce 2005 strávila semestr na Robert Gordon University v Aberdeenu (UK). Ve své práci kontinuálně využívá princip koláže a grafické přístupy v malbě. Inspiračními zdroji jsou jí filmová tvorba 60. a 70. let, československý filmový plakát a staré tiskoviny, seriál Twin Peaks, výlety do snů a nevědomí i reálné cesty na Východ.

Zabývá se temnými stránkami společnosti Západu a duchem moderní civilizace, v posledních letech jsou to častěji konkrétní aktuální nebo historické události s tragickým koncem. Např. příběh pátera J. Toufara umučeného v r. 1950 státní mocí, nebo naposled německý protinacistický odboj a nejednoznačná osobnost Clause Schenk von Stauffenberga.

Příspěvek TZ: Simona Blahutová pochází z Artalk.cz

David Hanvald / Galerie Kerstin Engholm / Vídeň / 11. 3. – 7. 5. 2016

David Hanvald

Galerie Kerstin Engholm, Vídeň

11. 3. – 7. 5. 2016

Galerie Kerstin Engholm představuje první samostatnou výstavu Davida Hanvalda ve Vídni.

David Hanvald se narodil v roce 1980 v Liberci. V letech 2003 – 2009 studoval na pražské VŠUP v atelieru malby Stanislava Diviše. V současné době žije a pracuje v Liberci. Jak uvádí David Komary v textu „Fragmentární obrazoborectví“, již od počátku své tvorby se David Hanvald zabývá hledáním prostředků k obejití a podvrácení malířského procesu, výběrem uměleckých prostředků a estetickou volbou. Hanvaldovým záměrem není pouhé zpochybňování vůle jakožto formativní síly, on tuto pohnutku přímo strategicky popírá. Konkrétně se staví proti představě „umného“ obrazu sebevědomě vytvořeného umělcem ve vztahu k prostoru užitím hravých, aleatorických nebo dokonce náhodných prvků jako definitivou estetického výtvoru. Nedostatek orientace v procesu vytváří podstatu jeho estetického postupu. Materiál je vytvořen tak, aby „fungoval“ uvnitř estetického procesu bez instrumentalizace z popudu génia.

Barevné nápisy a kompozice na bílém pozadí, gesticky provedené kvádrovité konstrukce, jež naznačují rám plátna – díla Davida Hanvalda neustále vykazují estetiku fragmentárního. Jeho obrazy mají spontánní, hravé, ale také fragmentární a improvizované rysy. Zatímco jeho dřívější práce obsahovaly nepřímé odkazy k historickým uměleckým dílům a ikonám současného umění a architektury, jako jsou Louis Kahn, Sol LeWitt nebo Donald Judd, v posledních letech je to zejména médium barvy, jež na sebe bere stále více bezprostřední a nezávislou funkci. Barva je hravým prvkem, který má dopad na diváka, ale Hanvaldovi se daří překračovat tento fenomenologický rozměr tím, že vnímání estetického procesu propůjčuje jistou otevřenost konce, čímž svým obrazům zachovává mnohoznačnost.

Na současné výstavě v Galerii Kerstin Egholm, na které se podílel také kurátor Martin Dostál, jsou k vidění práce z posledních zhruba tří let z několika malířových cyklů, doplněné o obrazovou instalaci Kostky – Kompozice číslo 1 z roku 2010, vystavenou v loňském roce v Galerie Stadtpark v rakouském Kremsu.

Výstava je otevřena do 7. května ve dnech úterý – pátek od 11.00 do 18.00 hodin, sobota od 12.00 do16.00 hodin.

Galerie Kerstin Engholm byla založena v roce 1999. Již od počátku se Kerstin Engholm ve svém výstavním programu zaměřuje na mladé rakouské i zahraniční umělce, kteří v různých médiích pracují s výrazným konceptuálním přístupem. Spolu se samostatnými výstavami představuje také tematické skupinové výstavy zabývající se otázkami výtvarně kritického významu.

Galerie Kerstin Engholm, Schleifmühlgasse 3, 1040 Vídeň

www.kerstinengholm.com, office@kerstinengholm.com

Příspěvek TZ: David Hanvald pochází z Artalk.cz

Julia Gryboś a Barbora Zentková / Mluva do větru / Galerie Lauby / Ostrava / 30. 3. – 1. 5. 2016

Julia Gryboś a Barbora Zentková: Mluva do větru
30. 3. – 1. 5. 2016
vernisáž 30. 3. v 17:00

Galerie Lauby

www.galerielauby.tumblr.com

Už je tomu řada let, co výtvarní umělci přiřkli zvukovému médiu vizuální atributy a ještě mnohem déle, co se začali zaobírat synestetickým vztahem obrazu a zvuku. Příčin, proč se výtvarníci stále hojněji spoléhají na abstraktní teritorium zvukových vibrací, je nepřeberně. Může to být (akademický) zájem pojednat vztah jednoho média k druhému, může to být touha po dematerializaci uměleckého díla a stejně tak to může být i záležitost transkripce, dokumentace či potřeby zúročit místně specifický kontext. Jestliže se tedy dnes Julia Gryboś a Barbora Zentková rozhodly v Galerii Lauby pro aurální projekt, neznamená to, že by jejich volba představovala něco signifikantnějšího, než kdyby třeba stěny galerie pokryly obrazy. Důvody je třeba hledat jen a pouze v podstatě sdělení, které jsou – podle jejich přesvědčení – schopny nejlépe tlumočit právě skrze zvukový vjem.
Nejde ale jen o zvuk. Je důležité, že esenci tohoto vjemu tvoří věta „V závětří trčí ticho“ vypůjčená z básně malíře a literáta Petra Veselého, která dle autorek výmluvně a poeticky opisuje stav, v němž se nachází současné centrum Ostravy, zvláště pak to v bezprostředním okolí muzea. Sousloví, v němž se snoubí obecně sdílená zkušenost z opuštěného místa bez života s osobním pocitem nostalgie někoho, kdo v Ostravě po jistou dobu žil a studoval, má přirozeně daleko k otevřeně kritickému apelu. Povahou jde spíše o intimně symbolický komentář, čemuž odpovídá i efemérní, dematerializovaná forma ztvárnění. Text básně je sice připomenut nápisem na stěně, jeho podstata je ale dedikována jinam, výše po vertikále věže muzea, neboť jej autorky zašifrovaly i do zdejší zvonkohry, jejíž tóny v pravidelném hodinovém cyklu rozeznívají éter ústředního ostravského náměstí. A protože neexistuje žádný ustálený způsob jak přepsat text do not, rozhodly se sáhnout po již existující skladbě vztahující se k lokální identitě. Volba padla na symfonickou báseň Ocelové srdce místního hudebního skladatele Rudolfa Kubína (z cyklu Ostrava), z které notu po notě, písmeno po písmeni, extrahovaly výše uvedený text.  Když se tak zvony ve věži Ostravského muzea rozezní, jakoby přímo zosobňovaly ozvěnu toho, co je bezprostředně obklopuje.

Julia Grybos (1988 Opole, PL) a Barbora Zentková (1986 Martin, SK), jsou absolventky FAVU VUT v Brně, ateliéru Malba II. Luďka Rathouského. Společně tvoří od roku 2008 a po jistou dobu se jejich individualita ukrývala i pod skupinovým označením „Smedné buchty“, respektive „Parené buchty“. Ačkoli se jejich tvorba rozbíhá různými směry, společný základ vždy představovalo především médium malby. Na počátku, během působení v ateliéru Malba II Fakulty umění OU, ještě každá vytvářela obrazy samostatně a teprve finální instalace stavěla díla do vzájemně neodlučitelných asociativních celků. Postupem času ale přerostla intenzivní komunikace mezi oběma autorkami v potřebu kolektivního nadindividuálního přístupu, která se odrazila i ve větší svobodě, s jakou se pohybují mezi médii – instalací počínaje, fotografií či (analogovým) filmem konče. Zejména v poslední době se také výrazně prosazuje jejich zájem o téma synestezie či vztah obrazu a zvuku, který významně promluvil i do jejich aktuální instalace v Galerii Lauby.

Masarykovo náměstí 1
728 41 Ostrava
o/z: 00:00 – 24:00

Příspěvek TZ: Julia Gryboś a Barbora Zentková pochází z Artalk.cz

Naďa Klevisová v magazínu ego! Hospodářských novin představuje výstavu Apocalypse Me, kterou pro Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem připravil Jan Zálešák. Tématem výstavy jsou současné světové krize všech podob a vystavují například Pavel Sterec, Anna Slámová, Josef Bolf nebo Martin Kohout. Ve článku jsou připomenuty i další právě probíhající ústecké výstavy.

V časopise Newsweek vyšel obsáhlý rozhovor s Maximem Velčovským. Mluvilo se jak o jeho výtvarných začátcích, současné práci, plánech, brněnské výstavě i koníčcích a podobně. Ve stejném časopise vyšel ještě článek o výstavě ruské avantgardy v Albertině: „Vídeňská Albertina na výstavě roku pečlivě a zábavně ukazuje všechny cesty, jimiž šla na počátku 20. století ruská výtvarná avantgarda.“ Autorkou obou textů je Hana Slívová.

Výstava obrazů Oldřicha Tichého ve Východočeské galerii v Pardubicích si od Jana Šídy v Právu vysloužila 70 %: „Řečí, kterou si Tichý dobrovolně zvolil, je především barva. (…) Každý z barevných odstínů obsahuje v sobě další informaci, vždy něco dalšího sděluje nebo vede určitým směrem.“

V Ekonomu otiskli rozhovor s ředitelem pražského Institutu plánování a rozvoje Petrem Hlaváčkem. Přišla řeč i na možnost postavit novou budovu pro Národní galerii: „Kdyby se mohly nejlepší exponáty soustředit na jednom místě, zvedlo by to domácí i zahraniční návštěvnost galerie.“

V pražské Galerii kritiků je k vidění výstava současné slovenské malby. Více v reportáži Událostí v kultuře na ČT Art, které se věnovaly rovněž studentskému designu, který soutěží v Domě pánů z Kunštátu v Brně. Vystavena jsou soutěžní díla studentů středních uměleckých a designérských škol.

Příspěvek denní tisk 24. 3. 2016 pochází z Artalk.cz

Ivan Csudai / ARS INTERPRETANDI (Umenie interpretácie) / Považská galéria umenia v Žiline / 11. 3. – 10. 4. 2016

Příspěvek Ivan Csudai v Žiline pochází z Artalk.cz

Ján Juhaniak / Diera do sveta / Hudobný sprievod: BULP / sk / Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1-12, Topoľčany / 1. 4. 2016 o 19:00 h / trvanie výstavy: 2. 4. 2016 – 5. 5. 2016

Už počas vysokoškolského štúdia klasických maliarskych disciplín sa výtvarník Ján Juhaniak začal kriticky vymedzovať voči konvenčným maliarskym postupom a jednoduchému prepisu reality na plátno. Na niekoľko rokov jeho tvorbu výrazne ovplyvnilo koncentrované uvažovanie nad vizuálnym umením a potreba návratu k základnému tvarosloviu a symbolike tvarov a farieb. Výber z Juhaniakovych abstraktných a neokonceptuálnych diel z tohto obdobia predstaví Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1-12 na výstave Diera do sveta.

Výstava predstavuje Juhaniaka ako autora, ktorého tvorba je zvedavým mladým experimentom a formou hľadania. Autor svoje obrazy očisťuje od konkrétnosti, detailov, či rušivých prvkov a svojou sústredenou prácou tak prichádza k abstrakcii. Tú pritom vníma ako duchovný nástroj sebareflexie, ku ktorej nabáda i diváka, a svoje obrazy chápe ako rozhrania – otvory, či diery do sveta úvah a imaginácie. Zaujmú pritom už samotnými formátmi a tvarmi (kruh, trojuholník, štvorec), či striedaním rozličných prístupov k obrazu a materiálu. Juhaniak experimentuje s viacerými maliarskymi technikami od olejomaľby, cez akryl, ceruzu, pastel až po farbu v spreji. Pracuje s ohňom, štrkom, drevom, plechom alebo gumoasfaltom, pričom špecifické vlastnosti týchto materiálov mu umožňujú pohrávať sa so štruktúrou a priestorom. Využívajúc prevažne centrálnu kompozíciu sa Juhaniak snaží fixovať pohľad diváka a nadviazať s ním tichý, intímny dialóg medzi štyrmi očami.

Ján Juhaniak je absolventom Akadémie výtvarných umení v Banskej Bystrici, Ateliéru klasických disciplín profesora Ľudovíta Hološku. Počas štúdia absolvoval študijné a pracovné stáže v Bruseli a v Paríži. Svoje diela už vystavil na viacerých autorských aj skupinových výstavách na Slovensku, v Čechách a Poľsku.

Výstavu Diera do sveta otvorí Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru v podchode pod autobusovou stanicou v Topoľčanoch slávnostnou vernisážou v piatok, 1. apríla 2016 o 19:00. Vernisáž bude sprevádzaná koncertom hudobného projektu BULP.

BULP je alter ego Sama Štefanca, mladého producenta elektronickej hudby, ktorého tvorba predstavuje zmes melodických liniek, úderných rytmov, melancholických či pozitívnych motívov. V hudbe organicky prepája rôznorodé zvuky a hudobné nástroje s dôrazom na silnú melódiu. Jeho zvuk je ovplyvnený tvorbou Mount Kimbie, Moderat či Bonobo. BULP svoje skladby prezentuje i naživo. Okrem laptopu, klávesov, perkusií a rôznych elektronických hračiek používa aj vlastný vokál a zamatový hlas vokalistky Jany Štefancovej.

Na značke Deadred Records / Starcastic Records mu v júni 2015 vyšiel singel Far Light. V septembri 2015 nasledovalo debutové EP Endian. Singel a EP boli mediálne uznané doma na Slovensku, i v susednej Českej Republike. V marci 2016 získal BULP ocenenie Radio_Head Awards v kategórii Objav roka.

Výstava Diera do sveta a jej sprievodné podujatia sú realizované s podporou Fondu na podporu umenia. Výstava potrvá do 5. mája 2016.

Julo Krištof
Nástupište 1-12

Příspěvek TS: Ján Juhaniak pochází z Artalk.cz

Ondřej Basjuk, Tomáš Hlavenka, Tomáš Medek, Kateřina Míková, Matěj Smetana, Hana Svobodová, Timo, Petr Veselý, Veronika Žáková / Ohled / kurátor: Petr Kamenický / Galerie Ars / Brno / 15. 3. – 15. 4. 2016

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Ohled v Galerii Ars pochází z Artalk.cz

Filip Dvořák, Pavel Jestřáb, Martin Kolarov, Jan Martinec, Mark Rohel / Storytellers / kurátoři: Filip Dvořák a Jan Stolín / SET galerie / Liberec / 8. 1. – 6. 3. 2016

foto: SET galerie

Příspěvek Storytellers v SET galerii pochází z Artalk.cz

Zdeněk Lukeš napsal do Lidových novin článek o právě probíhající výstavě Artscape Norway v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Výstava se zabývá norskými uměleckými a architektonickými intervencemi v přírodním prostředí. „Reakce na podobné iniciativy v přírodě jsou samozřejmě nejednoznačné. Zejména díla světoznámých umělců přitahují pozornost, stávají se turistickým magnetem a to jistě vítá byznys s tím spojený – hotely se plní, cestovní kanceláře se radují, ale návštěvníci, kteří netouží po tom, aby poznávali krásy norské přírody v proudu turistů nebo kunsthistorických snobů, se samozřejmě zlobí. Nebylo by lepší nechat přírodu tak, jak je, a nesnažit se za každou cenu do ní intervenovat?“

Fotograf Pavel Mára vystavuje v opavském Domě umění. „Zjišťujeme, že svět můžeme nahlížet i z jiného zorného úhlu, než jsme byli po léta zvyklí. A s hrůzou si najednou uvědomíme, jak se naše obyčejná skutečnost transformuje v něco vizuálně zajímavějšího. Fotograf Pavel Mára pomáhá tento přechod mezi dvěma světy překonat a ukazuje správný směr,“ píše Jan Šída v Právu.

Příspěvek denní tisk 26. 3. 2016 pochází z Artalk.cz

Filip Dvořák / Barva soumraku / Galerie Die Aktualität des Schönen / Liberec / 18. 2. – 11. 3. 2016

foto: Galerie Die Aktualität des Schönen

Příspěvek Filip Dvořák v DADS pochází z Artalk.cz

Kurátorský výklad: Anton Cepka / Slovenská národná galéria, EP, 3. poschodie / 4 € / 2 € / 31. 3. 2016 o 18.00 h

Kurátorský výklad Viery Kleinovej na retrospektívnej výstave Anton Cepka. Kinetický šperk, ktorú pripravila SNG v spolupráci s mníchovským múzeom dizajnu (Die Neue Sammlung – The Design Museum). Predstaví reprezentatívny výber šperkov a kresieb, ale aj pohľad na sochársku a dizajnérsku časť Cepkovho senzitívne konštruktívneho programu. Výstava zaznamenáva viac ako polstoročie pôsobenia tvorcu so statusom svetovej šperkárskej autority, ale aj výrazného reprezentanta geometricko-abstraktného prúdu slovenského výtvarného umenia druhej polovice 20. storočia.

Vstupné: 4 € / 2 €

Viac info o výstave:
Anton Cepka. Kinetický šperk
18. 3. – 5. 6. 2016
Esterházyho palác, 3. poschodie
Kurátorky: Viera Kleinová (SNG), Petra Hölscher (Die Neue Sammlung – The Design Museum)

Příspěvek 31. 3. 2016 / Kurátorský výklad: Anton Cepka pochází z Artalk.cz

Prezentaci stálé expozice Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem aktuálně uzavírá místě specifická projekce Pavla Mrkuse. Více o ní se dočtete v následující recenzi Terezy Novákové.

Jindy, ale právě tam

Samostatná výstava Pavla Mrkuse je intervencí do specifického prostoru bývalé lobkowiczké zámecké jízdárny, ve které již padesát jedna let sídlí Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem.

Zadní část galerie, která je určená k prezentaci současného umění, mnohdy působí nepatřičně ve spojení s přímo navazujícím prostorem, kde je vystavena stálá sbírka děl od konce 19. století do 80. let 20. století. Překračování hranic mezi kontrastními způsoby instalace a odlišnými možnostmi vnímání je pro diváka ve výsledku většinou přínosné, ačkoli se jednotlivé celky mohou na první pohled jevit jako nesourodé. Roudnické galerii se to daří již druhým rokem, kdy přišla s novým výstavním cyklem site-specific instalací současných umělců (zatím se odehrály výstavy Ivana Kafky a Esther Stocker). Spolu s ostatními ucelenými výstavními projekty jsou i tyto připraveny s didaktickou zručností, jejich střídání je dobře promyšleno a dochází k němu stejně pravidelně jako k obměňování sbírek v přední části. Aktuální výstava odpovídá hned dvěma klíčovým dramaturgickým liniím letošního programu: jednak jde o site specific instalaci, jednak je její autor, Pavel Mrkus, výraznou osobností, a to nejen v rámci tohoto regionu. Ve své tvorbě pracuje často s prvkem řetězení odkazujícím k sociologickým a technologickým průzkumům nebo teoriím vizuální komunikace. Tak tomu bylo v tvorbě z doby po roce 2000 (Fragmented, 2002) ale i pár let poté, kdy pracovně působil v Institutu sklářského umění v Japonsku a do jeho práce se dostal vliv zen buddhismu, prolínající se s evropskou křesťanskou tradicí (např. díla Water Tales, 2006; Trip, 2007). Postupně svou tvorbu směřoval více k odkazům na technologické postupy vesmírných výzkumů (Space Game, 2008) a interaktivním instalacím za použití datových toků z internetu (IRIS V, 2008, kde využívá modelování fiktivních vesmírných krajin apod.). V posledních projektech sice rovněž propojuje filozofické otázky s technologickými postupy, avšak ty posouvá do roviny práce s konkrétním prostorem. Spiritualita kyberprostoru je tak částečně určena daným prostředím. Divák se ocitá většinou v komplexní časoprostorové digitální bublině, jak je tomu i v případě roudnické výstavy.

Monumentální videoinstalace Another Time je jediným, na co zde tentokrát můžeme narazit. Jak název výstavy napovídá, Mrkus pracuje s časem a jeho prožíváním v daném prostředí. Zabývá se zde na metaforickým vyjádřením historie galerie i historie budovy samotné. Je jakousi poctou danému místu se vzdáleným úmyslem o proniknutí do rozdílných časových period najednou. Místně specifická projekce se v roudnické galerii objevuje vůbec poprvé a lze ji proto považovat i za další mezník v historii galerie.

Dílo se vztahuje k tématu objektivity našeho vnímání na pozadí proměn okolního prostředí. Obrací se i k obecnému vnímání času v prostoru galerie, kdy se návštěvník během prohlídky ocitá ve více než stoletém rozpětí vzniku prezentovaných děl. Zamyšlení nad rychlostí plynutí času a nad subjektivitou jeho zažívání je tedy leitmotivem instalace. „Je tu pohled na díla, která mají jiný časový formát svého vzniku, jiný časový údaj o událostech na nich vyobrazených, a jiný čas je věnován jejich vnímání. Institucionální prostředí sbírky a její umístění v barokní stavbě tento vjem umocňuje a nechává jiný čas vyniknout.“[1] Na časové události je zde ovšem pohlíženo skrze sofistikovanou síť datových konfigurací digitalizovaného světa.

Projekce geometrickými prvky vycházejícími z defragmentace obrazu zpřesňuje prostorové vyznění závěru galerijní architektury. K plnohodnotnému prožitku instalace prostřednictvím vizuálního vjemu bohužel v galerii nedochází právě z nemožnosti úplného oddělení prostoru, což je úskalím většiny site specific projektů. Otázkou rovněž je, zda-li v sobě tento projekt ukrývá i snahu o větší zapojení diváků na výstavě, což v roudnickém prostředí není tak jednoduché. Komunikace prostřednictvím audiovizuální projekce, na které Pavel Mrkus spolupracoval s hudebníkem Martinem Švarcem, neprobíhá úplně ideálně, neboť zvuk je téměř neslyšitelný, a to z důvodu špatných akustických podmínek prostoru.[2]

Komplexní práci s galerií jako prostorovým celkem představil Mrkus ve své dokonalé podobě na výstavě Radiolaria v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem (2014), kdy zvuk definoval obraz a prostředí galerie se zcela proměnilo. V souvislosti s aktuální výstavou pak lze zmínit také jeho předchozí projekt – dočasnou adventní intervenci v kostele nejsvětějšího Salvátora vycházející z jeho pobytu na Islandu, kterou představil také v rámci doprovodného programu k výstavě.[3] Zde také pracoval s monumentální videoprojekcí, a to na klenbu chrámové lodi a motivem vody s její bohatou symbolikou vybízel k mnohovrstevnaté interpretaci v místě a čase. V případě roudnické projekce autor díky nepravidelnému střídání světla a tmy v jednotlivých videosekvencích předkládá otázku po závislosti změn na vnějším prostředí: ačkoliv prožívání času probíhá ve většině případech na nevědomé úrovni, výstava Another Time nás pobízí k zamyšlení nad časem a časovostí v současné zrychlené a přeinformované společnosti.

V době uveřejnění tohoto článku vychází také katalog shrnující nedávné Mrkusovy umělecké projekty.

[1] Z tiskové zprávy k výstavě.

[2] Poprvé spolu úžeji spolupracovali v roce 2014 na výstavě Radiolaria v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem.

[3] Prezentace projektu proběhla v rámci projektu Frontiers of Solitude, do nějž byla zapojená mimo jiné i pražská Galerie Školská 28.

Pavel Mrkus / Jindy / Another Time / kurátorka výstavy: Nina Michlovská / Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem / Roudnice nad Labem / 11. 2. – 10. 4. 2016

Foto: Zdeněk Porcal

Příspěvek Jindy, ale právě tam pochází z Artalk.cz

David Hanvald / Galerie Kerstin Engholm / Vídeň / 11. 3. – 7. 5. 2016

foto: Stefan Lux

Příspěvek David Hanvald v Galerii Kerstin Engholm pochází z Artalk.cz

Daniela Baráčková / Nebezpečné zábradlíčko / Strom Art Gallery / Brno / 31. 3. – 13. 5. 2016

Daniela Baráčková: Nebezpečné zábradlíčko

Vernisáž: středa 30. 3. 2016, 17.30 h

Termín konání výstavy: 31. 3. – 13. 5. 2016

Místo konání: Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno

Otevírací doba: úterý – pátek, 13.00–18.00

Kurátoři výstavy: Petr Kamenický a Markéta Žáčková

Doprovodný program: 28. 4. 2016, 17.00 – galerijní interakce – zprostředkování výtvarné tvorby pod vedením lektorky Susan Maly a studentů Katedry výtvarné výchovy PdF MU

12. 5. 2016, 17.00 – galerijní interakce

www.stromart.cz, www.facebook.com/stromartgallery, galerie@stromart.cz

Daniela Baráčková (*1981), absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida a Milana Saláka, 2005–2009) a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (studijní program Učitelství pro střední školy, obor Výtvarná výchova – Vizuální tvorba, 2000–2005). V roce 2007 prošla stážemi na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II – škola Vladimíra Skrepla) a na Willem de Kooning Academie – Hogeschool Rotterdam. Žije a pracuje v Praze. Pro její tvorbu je příznačná intermedialita – pracuje s videem, performance, instalací, objektem i malbou, jejichž prostřednictvím tematizuje „velké veřejné otázky“ od tragikomických kauz municipální politiky přes národní identitu až ke globálnímu dění, ale i čistě osobní prožitky nebo vlastní rodinnou situaci. Její všestrannost a organizační talent se projevují také v jejím dalším profesním zaměření – v roce 2009 založila se svým manželem, architektem Jakubem Filipem Novákem, ateliér No Architects. Samostatně vystavuje od roku 2007, v roce 2013 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (projekt Smrt, česká malost a současné muzejnictví, Národní galerie v Praze). Zatím poslední autorčina sólová výstava proběhla v Galerii Entrance v Praze (Zlý duch začal kouřit přes zeď, 2015).

Nebezpečné zábradlíčko

Z dosavadních přehlídek ve Strom Art Gallery představuje výstava Daniely Baráčková výrazně homogenní a uzavřený autorský projekt, který vlastně nevyžaduje a ani neumožňuje další kurátorské zásahy. Autorka zde totiž – podobně jako v případě některých svých předešlých výstav – vytváří konfiguraci sdělení a odkazů, které účinkují právě a jenom ve vzájemné provázanosti, kterou sama vymýšlí i režíruje. Instalace je v tomto smyslu autonomním konceptuálním projektem a zůstává pouze na poučenosti nebo vnímavosti diváka, jaká „souhvězdí“ z tohoto celku dokáže vyčíst.

Autorka se v rámci výstavy Nebezpečné zábradlíčko nevyjadřuje – jak je pro ni jinak typické –
k „velkým společenským tématům“ jako je municipální politika, institucionální kritika galerijní praxe, dopady globalizace, kvalita veřejného prostoru nebo urbánní myšlení, ale soustředí se spíše k „osobnímu světu“. Tentokrát však bez vyhraněné naléhavosti charakteristické pro její předchozí práce, především pak pro videa s aranžovanými performancemi, v nichž často vystupují její rodinní příslušníci.

Kontradiktorickým souslovím nebezpečné zábradlíčko označuje tradiční galerijní fundus, který
má – s důrazem na výsadní hodnotu a nedotknutelnost – chránit vystavené exponáty před nežádoucím kontaktem s diváky. Jedná se o vertikální kovové prvky stojanů s lany, které známe z muzejních nebo zámeckých instalací a které divákům přikazují nevstupovat. Zde jsou však skloněny pod různými úhly a opatřeny luxusními provazy výrazných barev. Daniela Baráčková je prostřednictvím této deformace i materiálového řešení vyjímá z jejich původní funkce a převádí je do nadřazeného režimu, v němž se samy stávají dílem-exponátem. Tímto vykročením ze standardního muzejního nastavení se dotýká tématu percepce umění, s nímž pracovala například v projektech 400 g polohrubé mouky,… (s Petrou Herotovou, 2008) nebo Smrt, česká malost a současné muzejnictví (2013).

Rovněž v jejích nových malbách, v nichž „portrétuje“ dětské divadélko nebo dům pro panenky vyrobený z kartonu, najdeme ozvuky tématu muzeálnosti. Vzpomeňme atraktivní expozice „užitého umění“ a aktuální trendy-výstavy historických oděvů či hraček. Nebo obecněji: uměleckoprůmyslové muzeum v současném kabátku. Východiskem jejích obrazů jsou modely a instalace, které autorka staví společně se svými dětmi a které pak převádí do standardních výtvarných žánrů s „profesionálním výrazem“. Možná efemérnost těchto objektů je pak fixována v ploše překvapivě realisticky pojatého obrazu (s modelem nebo maketou pracovala i v dalších projektech, třebaže v jiném kontextu – například na výstavách Chtěla jsem namalovat, jak se 40 Židů modlí před odletem, 2007, nebo Na ulici 74, 2010). Její malby lze vztáhnout také k tradici malířství a jeho prezentaci, neboť evokují pohledy do fiktivních interiérů malířských ateliérů a galerií sběratelů. V kolážovitých kresbách autorka kombinuje různé přístupy: používá útržky kreseb objektů předmětného světa, které se ocitají ve specifických konstelacích s kresbami vypůjčenými od dětí. Jejich lapidárnost kontrastuje s profesionální kresbou autorky a vnáší do obrazu moment nečekanosti i nepatřičnosti (figurální motivy v podobě postav rytířů a princezen, fragmenty hradů).

V instalaci Plumlov pracuje s architekturou – která je mimochodem autorčinou další profesní doménou – a v přeneseném smyslu i s veřejným prostorem. Daniela Baráčková zde operuje s bizarní stavbou diletujícího architekta a autora traktátu Dílo o architektuře, knížete Karla Eusebia z Liechtensteina (1611–1684), který si sám vytvořil návrh vlastní venkovské rezidence. Ideální představu zámku podloženou vědomostmi o architektuře a stavitelském umění však vtělil do podivuhodného výsledku nepřípadného měřítka, který zároveň reprezentuje myšlenku velkorysého, avšak nikdy nedokončeného projektu. Plumlov metaforicky zastupuje i „nebezpečné zábradlíčko“ ve vztahu stavebníka a jeho syna, jemuž kníže svěřil dokončení stavby. Výhrady vůči synově pragmatičnosti a nedodržování otcových dogmatických požadavků vedly k tomu, že Jan Adam otcův projekt odmítl dokončit a z plánovaného čtyřkřídlého zámku zůstalo pouhé torzo. Příběh stavby tak zůstává vepsán do její výsledné formy. Daniela Baráčková tuto zvláštní ikonu, která do krajiny jakoby „spadla z vesmíru“ a dodnes působí přinejmenším kuriózně, kombinuje s podhradím reprezentovaným průmyslově vyráběným kobercem s motivem městečka v podivuhodné perspektivě, jehož vzor je typický pro každý dětský koutek v shopping mallu. Autorka tak v druhém plánu komentuje dějiny umění a architektury, ale subverzivně při tom poukazuje i na přímočarost vlastního přístupu.

Na výstavě je zastoupeno také video, v němž tematizuje „znesvěcení posvátné schránky“ – kouzelnické krabice, kterou si vyrobil její otec, jehož koníčkem bylo kouzlení a s kterou si jako malá hrávala. Mimo kontext, čas a specifické situace, kdy s ní operovala autorka jako dítě, nebo když ji po otcově smrti opatrovala jako vzácnou relikvii, se schránka v rukou jiného dítěte v jiné době stává úplně běžným předmětem. Dítě se nemusí bát, protože nezná a ani nemusí znát žádnou historii: vzácnou skříňku si s krystalickou samozřejmostí přisvojí tím, že ji polepí levnými nálepkami s oblíbeným motivem kostřiček a lebek a tím ji současně bez zbytečných otázek přetáhne do vlastního světa.

Daniela Baráčková se v přítomné instalaci záměrně vyvaruje komentářů „velkých politických témat“, ale soustředí se na přesuny ideových a výrazových režimů mezi osobním a veřejným, intuitivním a poučeným, náhodným a promyšleným. Svět dítěte nezatíženého uměleckým ani jiným akademickým vzděláním se ve spojení s kulturní a ideologickou poučeností autorky proměňuje v autentickou kombinaci osobního sdělení a obecné zkušenosti.

Markéta Žáčková

Příspěvek TZ: Daniela Baráčková pochází z Artalk.cz

Jana Kapelová / Situace se mění, aniž nastala / Galerie OFF/FORMAT / Brno / 30. 3. – 4. 5. 2016

Příspěvek TZ: Jana Kapelová pochází z Artalk.cz