Středoevropské forum v Olomouci (SEFO) získalo další naději na realizaci. Za kontroverzním projektem stojí jak hejtman, tak ministr kultury. Problém je s architekturou samotné budovy mající zaplnit proluku v centru města – ředitel MUO by dokonce rád vypsal novou architektonickou soutěž, klaní se však i k přepracování projektu spoluautorem Janem Šépkou. Více v olomouckém vydání MfDnes.

V berlínské Gemäldegalerie vystavují práce Hieronyma Bosche a jeho následovníků, v AJG Patrik Hábl. To jsou dvě z témat včerejších Událostí v kultuře na ČT art.

Příspěvek denní tisk 15. 11. 2016 pochází z Artalk.cz

Stredná Európa ťa nemiluje diskusia Fedora Blaščáka / Diskutujú: Michal Vašečka, sociológ, Masarykova univerzita v Brne / Tomáš Zálešák, politológ, Trnavská univerzita / Peter Morvay, novinár a komentátor, Denník N / Stanica Žilina-Záriečie, Závodská cesta 3, Žilina / 16. 11. 2016 o 18.00 h

Na prvý pohľad to vyzerá, ako keby nikdy nebolo lepšie. Český premiér je priateľom slovenského premiéra, ten je zas priateľom maďarského a ten je dobrý kamarát so šéfom poľskej vládnej strany. Poslední dvaja sa najnovšie Európe vyhrážajú „kultúrnou kontrarevolúciou“. A všetci spolu sú priateľmi kohézie a nepriateľmi bruselského diktátu. Ako si 27 rokov po demokratických zmenách krajiny strednej Európy vysvetľujú demokraciu? O čo im ide? Ktorá z nich prežije koniec EÚ, ak nastane, najlepšie?

Moderuje Fedor Blaščák (Memory Kontrol).

Diskusia je súčasťou nášho projektu Európa v Žiline realizovaného s finančnou podporou Nadácie ERTSE a Ministerstva zahraničných vecí a európskych záležitostí SR v rámci predsedníctva SR v Rade EÚ. A preto je vstup voľný.

Příspěvek 16. 11. 2016 / Stredná Európa ťa nemiluje pochází z Artalk.cz

Martin Skalický / mor. amor. ge / kurátorka: Jana Písaříková / Galerie města Blanska / Blansko / 15. 10. – 16. 11. 2016

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Martin Skalický v Galerii města Blanska pochází z Artalk.cz

Ve vídeňském MuseumsQuartieru je k vidění výstava s názvem What is Left? kurátorů Gülsen Bal a Waltera Seidla. Mnohovrstevnaté téma globální krize a jeho reflexe současnými umělci se podle Kateřiny Štroblové v rámci přehlídky bohužel rozpadá v nesourodou směsici děl, jež v rámci přílišného množství přicházejí o svou naléhavost a sílu.

Zbývá jen nejistota

„Přidej se k vítězné straně – rozdrť kapitalismus“, hlásá nápis na rudém koberci, umístěném na začátku expozice s poněkud defétistickým názvem What is left?. V prostoru Q21, jenž je součástí vídeňského MuseumsQuartieru, ji připravili kurátoři Walter Seidl a Gülsen Bal.

Úvodní dílo Petry Gerschner slibuje přehlídku kriticky reflektující pozici jednotlivce i skupiny v rámci současné politické situace; toto očekávání však bohužel zůstane nenaplněno. What is left? je jednou z výstav, kde kurátorská myšlenka nedošla v expozici uskutečnění a kde se teoretická koncepce minula se skutečným vyzněním děl a jejich tématy.

Reakce na různé formy krize – ekonomiku, války, migraci – a kritika globální transformace současného světa je závažný námět, nabízející širokou škálu možností, jak jej uchopit a prezentovat. A skladba výstavy What is left? tomu také odpovídá: je koktejlem uměleckých reakcí na problematiku migrace (Halil Altindere), urbanismu (Sabine Bitter a Helmut Weber), institucí (Jan de Cock), genderových stereotypů (Mona Hatoum), společenské represe (Şener Özmen, Khaled Ramadan) a péče o kulturní dědictví (Dimitar Solakov), přičemž vše je vměstnáno do jednoho výstavního prostoru. Takový globální mišmaš, dalo by se říct. Jednotlivé fenomény zde jsou jen nastíněny, a tak i na první pohled slibná díla zůstávají na povrchu a působí zkratkovitě a roztříštěně.

Již samotný termín „globální“ či „univerzální“, s nímž kurátoři hojně pracují, je ve skutečnosti velmi nadnesený – vystavená díla se totiž zabývají pouze Evropou a Blízkým východem. Slova Slavoje Žižeka, citovaná v doprovodném textu, tak najednou nabývají poněkud protichůdného smyslu: „nejde o to, rozeznat nás samé v cizincích, ale cizince v nás – v tom sídlí dimenze evropské modernity.“ A etnocentrismu, hodilo by se dodat. Jakoby zde tedy nešlo o pohled na krizi z hlediska globálního a všeobecného, ale o „nás“ a o to, jak danou krizi vnímáme „my“ – totiž v zastoupení umělců z Evropy či Blízkého východu (zejména Turecka), v drtivé většině v Evropě usazených.

O skladbě prezentovaných autorů může leccos napovědět fakt, že více než třetina zúčastněných pobývala v letošním roce v Q21 na rezidenčním pobytu. Přehlídka je tak bohužel sestavená z prací umělců, kteří nemají mnoho společného, a následně teoreticky zastřešená obecnými klišé, snadno aplikovatelnými bez ohledu na vystavené artefakty.

Nejmarkantnějšími rysy expozice jsou nesourodost a tematická nejednotnost. Jsou zde konfrontovány poměrně těžko srovnatelné skutečnosti a jevy hýbající současným světem (tedy alespoň tou „naší“ částí): imigrační krize či islámský útlak na jedné straně (a pokud se hovoří o islámu, je také samozřejmě nutné zmínit postavení muslimských žen. Naštěstí je tu Mona Hatoum, jejíž – možno říci již legendární – video Measures of Distance z konce 80. let se dá zjevně použít téměř kdykoli a kdekoli), na druhé pak lokálně citlivé drobné projekty. Ve světle vážných událostí se pak například mrhání evropskými penězi na zpackané opravy bulharských památek jeví poněkud marginálně, přestože téma nakládání s historickým odkazem je bezesporu důležité. Tratí na tom – zbytečně – samotná díla, která rozhodně nejsou nezajímavá. Jen musí být nutně vnímána jednotlivě, bez vzájemných vazeb a komunikace v rámci celku. Napadá mě přirovnání k benátskému bienále a jednotlivým národním pavilonům, kde si každý po svém řeší nějakou tu „krizi“.

Podobně jako z aktuální politické situace z výstavy čiší jakási bezradnost a nihilismus. Instalace, otevřená červeným běhounem, končí objektem Nasana Tura z vlajek již neexistujících států, symbolizujícím nestabilitu a nejistotu.

Kde je ona vítězná strana? A co tedy zbylo – a z čeho vlastně? Z utopií, ideálů a zdánlivých jistot minulosti? A co se tedy dozvídáme o nás samých? Především to, že v globální době nejsme schopni nazírat svět jako celek, v souvislostech a vzájemných vazbách.

What is Left? / vystavující umělci: Halil Altındere, Sabine Bitter & Helmut Weber, Jan De Cock, Petra Gerschner, Mona Hatoum, Khaled Ramadan, Şener Özmen, Dimitar Solakov, Nasan Tur / kurátoři výstavy: Gülsen Bal a Walter Seidl / Q21 / Museumsquartier / Vídeň / Rakousko / 23. 9. – 20. 11. 2016

Foto z expozice: Kateřina Štroblová

Příspěvek Zbývá jen nejistota pochází z Artalk.cz

Laco Teren / Není vanitas jako vanitas / Strom Art Gallery / Brno / 24. 11. 2016 – 13. 1. 2017

Laco Teren: Není vanitas jako vanitas

Vernisáž: středa 23. 11. 2016, 18h

24. 11. 2016 – 13. 1. 2017
Místo konání: Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno

Otevírací doba: úterý – pátek, 13.00–18.00

Kurátoři výstavy: Petr Kamenický a Markéta Žáčková

http://www.webumenia.sk/autor/10823, www.stromart.cz, www.facebook.com/stromartgallery, galerie@stromart.cz

Laco Teren (*1960), absolvent Vysoké školy výtvarných umení v Bratislave (1979–1985). Žije a pracuje v Bratislavě a v Mierově. Patří mezi významné představitele slovenské postmoderní a neoexpresionistické malby, která se prosazuje v polovině 80. letech 20. století. K programu „nové malby“ se v dané době vedle Laca Terena přihlásili také Ivan Csudai, Stanislav Bubán, Simona Bubánová, Jozef Šramka a další umělci, které tehdy spojovala i společná výstavní činnost. (Českým ekvivalentem této „frontové generace“, která v 80. letech programově uplatňovala postmoderní přístupy, mohou být umělci ze skupiny Tvrdohlaví.) V letech 1990–1991 autor absolvoval stipendijní pobyt v BINZ39 Stiftung v Curychu. V roce 2004 působil jako hostující profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 2003–2013 pracoval pro nezávislou platformu tranzit.sk v Bratislavě zaměřenou na podporu současného umění, kde organizoval výstavy, semináře, přednášky a workshopy. Dosud poslední samostatná výstava Laca Terena proběhla v Danubianě – Centru moderného umenia v Bratislavě (Veľká ryba, 2015).

Není vanitas jako vanitas

(…) mám pocit, že som k tomu prišiel aj trochu vedome, lebo viem, že také čosi sa v 21. storočí skrátka nerobí – maľujem kvety, akty a zátišia, to je predsa úplne mimo.

Do výstavního programu Strom Art Gallery jsme se rozhodli pravidelně zařazovat i zahraniční umělce, přičemž se nejprve chceme zaměřit na země, které nás bezprostředně obklopují. Logicky se jako první nabízí slovenská výtvarná scéna, s níž nás spojuje společná minulost a v současnosti také spontánně i programově rozvíjené společensko-kulturní vazby. Jako prvního reprezentanta této dramaturgické linie jsme oslovili malíře Laca Terena, jenž patří mezi výrazné představitele generace, která vstoupila na uměleckou scénu v 80. letech 20. století a která do našeho prostoru uvedla postmoderní přístupy. (Z jejích dalších představitelů jmenujme například Ivana Csudaie, Stanislava Bubána, Simonu Bubánovou nebo Jozefa Šramku.) Naše rozhodnutí uspořádat výstavu právě Lacovi Terenovi souvisí se skutečností, že se tento malíř v Čechách představil naposledy před dvěma lety v Praze, avšak v Brně mu dosud samostatná přehlídka uspořádána nebyla. Důležitou okolností našeho zájmu je i jeho osobité tematické i formální pojetí média malby, v němž je navíc obsažen i specifický sebereflexivní rozměr. A konečně dodejme, že Laco Teren je bravurní malíř. Způsob, jakým ovládá techniku malby, je jednoduše fascinující.

Z autorovy rozsáhlé malířské tvorby jsme pro přítomnou výstavu vybrali soubor zátiší, která patří mezi jeho „stálice“, přestože se věnuje i dalším klasickým žánrům jako je krajinomalba, figura a portrét. Je ovšem třeba zdůraznit, že pravidla těchto žánrů vždy záměrně překračuje (chtělo by se říct i „překrucuje“) nebo parafrázuje. Jeho obrazy se tak vyznačují jistou potměšilostí, což platí i pro vystavené práce. V několika variacích se v nich objevuje ustálený rejstřík motivů – tykve, cukety a další zemědělské plodiny v kombinaci se zvířecími nebo lidskými lebkami. Lapidární konfigurace těchto „archetypálních objektů“ jsou někdy doplněny dalšími subverzivně včleňovanými prvky, jako jsou vrásčité lidské hlavy s tvářemi zkřivenými do úporných grimas. Tyto nečekané konstelace narušují vizuální stereotypy i divácké předpoklady a jasně naznačují, že „není vanitas jako vanitas“. Malíř se námětově vrací k legendám o vzniku malířství a tematizuje také uměleckou tvorbu jako takovou, jindy buduje podivuhodné univerzum zabydlené podmanivě krásnými dívkami, květinami a stromy, ale i technicistními fiktivními portréty vytvořenými ve virtuálním počítačovém modu. Pro Terena i jeho další generační souputníky je mimochodem typická záliba ve využívání nových médií jako principů generování klasické malby.

Sugestivním doplňkem k Terenovým malbám je jeho vlastní komentář, protože se jedná o velmi podmanivého a vášnivého vypravěče, který s nebývalou otevřeností, vtipem a sebeironií dokáže barvitě líčit svůj „malířský životopis“: vlastní tvůrčí záměry, vývojové peripetie a nečekané podněty. Tuto sebereferenční rovinu jsme se rozhodli zprostředkovat prostřednictvím autorova výkladu na vernisáži, jenž bude současně nahráván a po celou dobu trvání výstavy by měl být v expozici přítomen v audiosmyčce.

Stranou jeho zájmu však nezůstává ani objektová tvorba využívající klasické sochařské techniky a materiály – bronz, sklo, dřevo či laminát. Setkáváme se zde se stejnými motivy, jaké autor uplatňuje ve své malířské tvorbě. Do bronzu odlité dýně a cukety tak vystupují ze svého dvojrozměrného prostředí v podobě jakýchsi zvláštních fetišů či kvazi liturgických předmětů. Kombinace kovu a skla jim dodává na exkluzivitě, takže působí jako monumentální relikvie blíže neurčeného kultu.

Umělcův depozitář je živou encyklopedií malířství euroamerického prostoru přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Vzhledem ke klasice námětů, permanentně však narušované pronikavým nadhledem, je Laco Teren nadčasový. Jeho „zátiší s lebkami, ovocem (nebo spíše zeleninou) a vadnoucími květinami“ – ať už v podobě závěsného obrazu nebo trojrozměrného objektu – tak nikdy nemohou působit hrozivě. Naopak: vybízejí k otázkám po prostorových vztazích a myšlenkových vazbách mezi předměty, ale současně obsahují i lehký, ale neodbytný existenciální podtext. Homo bulla est. Ale tolik nás to zase trápit nemusí!

Markéta Žáčková

Příspěvek TZ: Laco Teren pochází z Artalk.cz

Josef Bolf, Jakub Gajdošík, Stanislav Karoli, Eva Maceková, Martin Mulač, Martin Salajka, Richard Stipl, Marek Škubal, František Štorm, Jan Vytiska / Život je bolestný a přináší zklamání / Galerie města Plzně / Plzeň / 25. 11. 2016 – 15. 1. 2017

Život je bolestný a přináší zklamání / Massakr, Vol. 1:  Lovecraft

24. 11. 2016 – 15. 1. 2017

Vystavující autoři: Josef Bolf, Jakub Gajdošík, Stanislav Karoli, Eva Maceková, Martin Mulač, Martin Salajka, Richard Stipl, Marek Škubal, František Štorm, Jan Vytiska

Výstava Život je bolestný a přináší zklamání, s podtitulem Massakr, Vol. 1: Lovecraft se zabývá vlivem klíčové osobnosti moderního horroru H. P. Lovecrafta v současném výtvarném umění a je prvním pokusem o zmapování této tématiky v českém prostředí. Seriózní a narůstající zájem o jeho tvorbu se projevil i v nedávných publikacích, které se jí věnovaly i v oblasti filmové či literární. V letech 2010 – 2013 vydalo nakladatelství Puls jeho sebrané spisy, velkou pozornost věnoval Lovecraftovi i časopisy Živel č. 37 z roku 2013 či A2, č. 6 z roku 2015. Jeho jméno se poprvé objevilo již v antologii Lupiči mrtvol (1970).  Lovecraftem se tehdy zabývaly takové výrazné osobnosti, jako například Josef Škvorecký či František Jungwirth. Následně však nadlouho Lovecraftovo dílo nemohlo vycházet.  Žánr hororu byl komunistickou ideologií vnímán jako buržoazně úpadkový. To v praxi znamenalo, že se nevydávaly hororové knihy (až na malé výjimky), stejně jako se filmové horory nedostávaly příliš často do filmové distribuce. Určitá změna nastala až v průběhu 80. let s nástupem videa.  Primitivně nadabované (většinou jedním člověkem) horory patřily mezi nejoblíbenější filmové kopie, které tehdy soukromě putovaly celou republikou.  Byla to právě generace, která v 80. letech dospívala a měla tak v určitém smyslu jako první možnost poznat nejen klasiku žánru, ale i béčkovou produkci. V tomto smyslu se tedy generační zkušenost českých umělců příliš nelišila od té, kterou měli jejich vrstevníci v zahraničí. Není tedy náhodou, že 90. léta přinášejí v celosvětovém kontextu razantní průnik hororové tématiky do výtvarného umění. Spektrum děl je velice široké svou formou i obsahem, od atmosférických zobrazení úzkosti přes popovou zdivočelost po drásající krutost. Málokteré téma tak silně rezonuje s naší současností, která je také protkána strachem a úzkostí.  H. P. Lovecraft již dávno není literárními historiky podceňován a přehlížen, jeho dílu je věnována seriózní pozornost.  Výstava představí tvorbu umělců a umělkyň, kteří se s fenoménem díla H. P. Lovecrafta vyrovnávají různými způsoby a v různých formách, od malby,  kresby, přes plastiku, až po instalace a videa.

K výstavě bude vydán stejnojmenný katalog, který vedle vystavených děl obsahuje i čtyři teoretické texty (Otto M. Urban za oblast výtvarného umění, Tomáš Hříbek za filozofii, Ivan Adamovič za literaturu a Martin Jiroušek za kinemafografii).

Otto M. Urban – kurátor výstavy a autor koncepce katalogu

Petr Krejzek (ReDesign) – grafická úprava knihy a výstavy

Filip Kosek, Ondřej Císler – architektura výstavy

Blanka Čermáková – produkce a redakce katalogu

24. 11. 2016 – 17:00 – vernisáž výstavy

DOPROVODNÝ PROGRAM:

1. 12. 2016 – 11:00 – Galerie města Plzně
Přednáška a komponovaný pořad filmového kritika a znalce hororu Martina Jirouška.
Určeno pro školy.

1. 12. 2016 – 17:00 – Divadlo pod Lampou
Stříbrná vlákna z Lovecrafta, aneb Mistrův odkaz ve filmu.
Od Hrůzy v Dunwichi k 3D Psychopompos, tradice vlivu H. P. Lovecrafta na světovou i českou kinematografii. Přednáška a komponovaný pořad filmového kritika a znalce hororu Martina Jirouška. Délka cca 90 minut.
vstupné 40,- Kč (pro držitele vstupenky z výstavy v Galerii města Plzně vstup zdarma)

4. 12. 2016 – 13:00-18:00 – Galerie města Plzně
Tvůrčí dílna pro děti a rodiče v rámci volné neděle, vstup zdarma.

15. 12. 2016 – 17:00 – Divadlo pod Lampou
Tam, kde hlodá červ.
Červi a film! Symfonie hrůzy věnovaná jednomu neprávem opomíjenému fenoménu.
Červi se rozlezou. Pod Lampou. O méně známých aspektech Lovecraftova světa ve filmu a červech v kinematografii vypráví a ukázky pouští filmový kritik a znalec hororu Martin Jiroušek. Délka cca 70 minut.
vstupné 40,- Kč (pro držitele vstupenky z výstavy v Galerii města Plzně vstup zdarma)

16. 2016 – 11:00 – Galerie města Plzně
Přednáška a komponovaný pořad filmového kritika a znalce hororu Martina Jirouška.
Určeno pro školy.

27. 12. 2016 – 17:00 – Filmový klub Plzeň, Měšťanská beseda

Nenasytná Tiffany / filmový horor

Promítání filmového hororu Pepa (Leoš Noha) tráví většinu času vysedáváním po hospodách. Aby si vydělal na skromné živobytí, vykrádá víkendové chaty a ukradené předměty prodává v nedaleké zastavárně. Při jednom ze svých lupičských výpadů je málem chycen při činu a během následného útěku náhodou objeví starou videokameru. Ta skrývá záznam, který odhaluje cestu k netušenému pokladu. Pepa je ohromen a okamžitě po něm zatouží. Brzy však pochopí, že aby ho získal celý, nebude muset podstoupit jen dlouhé hodiny kopání. Cena bude mnohonásobně vyšší…

27. 12. 2016 – 20:00 – Filmový klub Plzeň, Měšťanská beseda

Šílení / horor / drama / komedie

Scénář filmu volně vychází z motivů dvou povídek Edgara Allana Poea Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Jednou z hlavních postav je Markýz, postava inspirovaná markýzem de Sade. Děj celého filmu se zdánlivě odehrává začátkem 19. století ve Francii, je však plný anachronismů a reálií dneška, protože je alegorií současného světa. A blázinec je jeho výstižnou kulisou absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace jsou jeho tématem…

Výstava vznikla v koprodukci s pražskou Trafo Gallery, kde se objeví v modifikované verzi v termínu 26. ledna – 5. března 2017.

FB událost výstavy: https://www.facebook.com/events/910888432377305/

FB událost výpravy na vernisáž 24. 11. z Prahy a zpět: https://www.facebook.com/events/753624938128285/

Presskit s fotografiemi v tiskové kvalitě: https://we.tl/sCmQWFxkfg

Příspěvek TZ: Život je bolestný a přináší zklamání. Massakr, Vol. 1: Lovecraft pochází z Artalk.cz

Nový Klub přátel Národní galerie / Národní galerie v Praze / Praha / 16. 11. 2016

Nový Klub přátel Národní galerie

Národní galerie v Praze představuje nový členský program, který milovníkům výtvarného umění nabízí neomezený vstup po celý rok a pestrou škálu dalších benefitů. Členství v Klubu přátel lze rovněž darovat a pořídit ho jako originální vánoční dárek.

„Roční předplatné umožní držiteli členské karty volný vstup do všech šesti stálých expozic i na krátkodobé výstavy, samozřejmostí jsou i pozvánky na vernisáže a další akce, které Národní galerie v průběhu roku pořádá. Členstvím můžete darovat umění sobě i druhým a zároveň jím podpořit Národní galerii,“ uvádí Jiří Fajt, generální ředitel Národní galerie v Praze.

Pravidelní návštěvníci Národní galerie v Praze mohou od listopadu volit ze tří kategorií členství, které nahrazuje dosavadní roční vstupenku. Základní kategorie Přítel (990 Kč) přináší především finanční zvýhodnění těm, kteří NG navštěvují rádi a často – vyplatí se již při čtyřech návštěvách. Kategorie Přítel plus (1 600 Kč) umožní držiteli vzít s sebou na výstavu libovolnou další osobu, např. kamaráda, příbuzného či kolegu. Tento typ členství je vhodný také pro rodiny a páry. Třetí kategorie Podporovatel (5 000 Kč a více) opět funguje jako volný vstup pro člena klubu a doprovod, v této kategorii se ale Národní galerie zaměřuje na ty, kdo by rádi nejstarší kulturní instituci podporovali finančně i nad rámec členství. Přítel plus a Podporovatel mají dále v rámci členství nárok na slevy v galerijních kavárnách či na kurzy dějin umění.

„Novým klubem chceme kromě pevně daných benefitů rozšířit spolupráci s našimi pravidelnými návštěvníky, kromě aktivit v rámci jednotlivých kategorií budeme pro členy připravovat také různá překvapení v průběhu roku,“ doplňuje Jiří Fajt. Členství Přítel a Přítel plus je možné zakoupit v pokladnách Veletržního paláce a paláce Kinských, přihlášku lze poslat také poštou nebo ji vyplnit online na webových stránkách Národní galerie. Zájemcům o kategorii Podporovatel se bude galerie věnovat individuálně.

Klub přátel doplní v blízké budoucnosti také Klub patronů NG, jehož hlavním cílem je budovat platformu, na které se budou setkávat lidé, kterým Národní galerie není lhostejná, kteří se chtějí dále podílet na jejím rozvoji a rádi by ji nějakým způsobem podpořili. „Cílem Klubu patronů je mimo jiné budovat v České republice povědomí o mecenášství a postupně obnovovat kulturu podporovatelů umění, jaké naše země znala např. v období první republiky,“ uzavírá Jiří Fajt.

Klub přátel NG

Přítel
990 Kč / rok

platí pro 1 osobu
neomezený vstup do stálých expozic a na krátkodobé výstavy NG
e-mailové pozvánky na vernisáže a další akce NG

Přítel plus
1 600 Kč / rok

platí pro 1 osobu a 1 hosta
neomezený vstup do stálých expozic a na krátkodobé výstavy NG
e-mailové pozvánky na vernisáže a další akce NG
10% sleva v Café NG Kinský a Café Jedna
volný vstup na komentované prohlídky pořádané NG pro 1 osobu
10% sleva po předchozí rezervaci na předplatné Kurzů dějin umění pro 1 osobu

Podporovatel
5 000 Kč a více / rok

platí pro 1 osobu a 1 hosta
neomezený vstup do stálých expozic a na krátkodobé výstavy NG
tištěné pozvánky na vernisáže a další akce NG
10% sleva v Café NG Kinský a Café Jedna
volný vstup na komentované prohlídky pořádané NG
10% sleva na předplatné Kurzů dějin umění pro 1 osobu
1x ročně pozvánka na uzavřenou společenskou akci Národní galerie

Příspěvek TZ: Nový Klub přátel Národní galerie pochází z Artalk.cz

GHMP otevírá v Bílkově vile čítárnu a studovnu odborné literatury a časopisů / GHMP / Praha / od 17. 11. 2016

GHMP otevírá v Bílkově vile čítárnu a studovnu odborné literatury a časopisů

Galerie hlavního města Prahy

Mickiewiczova 233/1, Praha 6 – Hradčany

otevírací doba:

út – pá: 10.00–17.30

so: 10.00–16.00

ne + po: zavřeno

vstupné:  5 Kč

dopravní spojení: zastávka tramvaje Chotkovy sady, metro A – stanice Hradčanská

V Galerii hlavního města Prahy se ro zájemce z řad studentů, učitelů i široké odborné veřejnosti opět otevírá prezenční čítárna a studovna odborné literatury a časopisů. Najdete ji na novém místě – v Bílkově vile na Hradčanech. Prostor bude zprovozněn na Mezinárodní den studentů 17. listopadu 2016.

V příjemném prostředí secesně-symbolistní vily nabídneme zájemcům možnost studia uměleckohistorické i uměnovědné literatury a především širokého spektra katalogů k výstavám GHMP. Čítárna ve svém archivu disponuje také rozsáhlým souborem časopisů (Ateliér, Umělec, Architekt, Stavba, Zlatý řez, Revolver revue, Kritická příloha, Umění, Labyrint, Umění a řemesla, Analogon, Detail a Výtvarné umění), které GHMP odebírala v letech 1985–2015 a z nichž velká část už dnes nevychází. Ke dni 16. 11. 2016 je přímo v čítárně fyzicky 1 421 titulů. V celkovém součtu je však čtenářům k dispozici 5 772 knižních publikací a časopisů – včetně příručních knihoven a archivu periodik.

V souvislosti s umístěním v Bílkově vile je část fondu čítárny věnovaná osobnosti Františka Bílka. Vedle studovny je na vyžádání zpřístupněna specializovaná badatelna (http://www.ghmp.cz/centrum-frantiska-bilka/).

Seznam dostupných knih a periodik je k dispozici v čítárně i na webových stránkách GHMP.

Více informací o objednání a rezervaci knih naleznete na www.ghmp.cz

Příspěvek TZ: GHMP otevírá v Bílkově vile čítárnu a studovnu odborné literatury a časopisů pochází z Artalk.cz

Stratégie a taktiky / Umelci: Anton Čierny, Pavlína Fichta Čierna, Iva Durkáčová, Oto Hudec, Martin Kochan, Daniela Krajčová, Tamara Moyzes, Ilona Németh, Lucia Nimcová, Tomáš Rafa, Shlomi Yaffe, Anabela Žigová / Kurátorka: Lýdia Pribišová / Galéria Kortil, ul. Josipa Jurja Strossmayera 1, 51000, Rijeka, Chorvátsko / Trvanie výstavy: 21. 11. – 8. 12. 2016

Dalo by sa povedať, že dnešní umelci sú expertami vo vynachádzaní alternatívnych nekonvenčných spôsobov prežitia. Naša neoliberálna spoločnosť, založená na dynamike kapitálu, sotva pripúšťa symbolickú či “nehmotnú” hodnotu umenia. Umelci sú teda nútení buď podriadiť sa trhu, alebo zastávať marginálne pozície v spoločnosti, ktorá im nedovoľuje vyžiť z ich profesie, teda z umenia. Daná situácia núti umelcov vyvinúť inovatívne štruktúry existencie. Táto téma sa vynára v širokom spektre foriem v mnohých umeleckých dielach. Umelci hľadajú kreatívne spôsoby a taktiky uplatnenia sa v spoločnosti. Vo svojich prácach tematizujú a často sa vzťahujú k taktikám prežitia menšín, bezmocných ľudí ako imigrantov, Rómov, či ľudí prenasledovaných totalitnými režimami.

Hlavnou témou výstavy, prezentácie súčasného slovenského videoartu, je kontrapozícia stratégií a taktík. Ich odlíšenie navrhol francúzsky filozof Michel de Certeau vo svojej knihe Prax každodenného života/The Practice of Everyday Life (1984).

Stratégia vo vojenskej terminológii je doménou uznávanej prevahy a vplyvu, ktorý je už aspoň parciálne potvrdený; je programom vedenia kolektívu smerom k väčším víťazstvám. Je dlhodobým plánom tých, ktorí majú čas a všeobecné znalosti na to, aby vytvorili teoretickú formuláciu. Stratégia je identifikáciou kľúčových kampaní, ktoré sú nevyhnutné na to, aby sa dosiahol hlavný cieľ. Znamená kontrolu (mesta, inštitúcie a podobne). Podľa Michela de Certeau z vyvinutia stratégie vyžaruje rozsah moci. Uplatnenie stratégie je spojené s miestom, vytýčeným ako vlastné, ktoré preto slúži ako základňa na generovanie vzťahov k vonkajším subjektom. De Certeau tvrdí, že taktiky sú protikladom stratégií. Miesto na uplatňovanie taktík patrí iným. Keďže uplatňovateľ taktík nemá vlastnú základňu, taktiky závisia na čase. To znamená flexibilitu, kombináciu heterogénnych prvkov.

V protiklade k stratégii, tvrdí de Certeau, taktiky sú kompetenciou bezmocných. Taktiky znamenajú adaptáciu na určité prostredie, vytvorené stratégiami mocných. Predpokladajú kreatívny proces zdieľania a spolupráce. Taktiky sú viac čiastkové, viac kontingenčné, pozostávajú z adekvátneho jednania v danom momente, sú metódami menšín, tých slabších. Následné akcie sú viac intuitívne, viac zamerané na konkrétny okamih, viac elastické vo vzťahu k cieľu. Sú v neustálom procese vyhodnocovania situácie a následnej korekcie.

Umelci na tejto výstave používajú vlastné taktiky odhaľovania a odkrytia stratégií dominantnej spoločnosti, a najmä je utilitárnych stratégií. Interakcie vybratých umelcov sa vyznačujú kombináciou empatie, humoru a flexibility. Prostredníctvom týchto nástrojov sú mnohé politické stratégie dešifrované ako prázdne a autoreferenčné. Keďže kontrola prostredníctvom nástrojov stratégií nie je nikdy dokonalá, umenie napomáha nachádzať tieto medzery v systéme.

Příspěvek TS: Stratégie a taktiky pochází z Artalk.cz

Mandy den Elzen a Chloé Rutzerveld / Jak přežít v post-digitální době. Udržitelný design & Experimentální večeře / PRAHA/Fórum pro architekturu a média / Brno / 22. a 23. 11. 2016

První ze série vzdělávacích akcí JAK PŘEŽÍT V POST-DIGITÁLNÍ DOBĚ se zaměří na kritickou reflexi života a kultury v prostředí nových technologií. Postupně představené mezioborové koncepty mají potenciál řešit mnohé problémy současných a budoucích měst jako např. udržitelnost v architektuře, městské pěstovaní, produkce odpadu nebo plýtvání jídlem za použití nových technologických možností. Místo jednostraně deklarovaného technooptimizmu se však v těchto konceptech potkávame i s návratem k původním materiálům a řešením, které byly využívané již v minulosti.

První ze série akcí, které proběhnou ve dnech 22. – 23. 11. 2016 v kulturním prostoru PRAHA/Fórum pro architekturu a média, budou přednášky a workshop pod vedením holandských umělkyň a designérek Mandy den Elzen a Chloé Rutzerveld věnované tématům udržitelného rozvoje, použití nových materiálů a konceptům přípravy jídla budoucnosti.

22. 11. – 23. 11. 2016
JAK PŘEŽÍT 001: Udržitelný design & Experimentální večeře / Přednášky a workshop / Chloé Rutzerveld & Mandy Den Elzen (NL)

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

PROGRAM

22. 11. 2016, 18:00
Udržitelný design / přednášky
PRAHA/Fórum pro architekturu a média

Chloé Rutzerveld je kritická designérka, která se zaměřuje především na jídlo a futuristické koncepty související s produkcí a konzumací. Fascinuje ji jedinečný vztah člověka a jídla. Stojí za oceňovaným projektem „Edible Growth“, kde s využitím technologie 3D tisku vyvinula jedlý samorostoucí ekosystém. http://www.chloerutzerveld.com/

Mandy Den Elzen se ve své designérské práci zaměřuje především na organický materiál a stírá tak hranice mezi vědou, uměním a fashion designem. Snaží se přijít na to, odkud různé materiály pocházejí, jak jsou zpracovávané a proč si lidé vytváří odstup mezi produktem a jeho materiálem. Ve svém výzkumu se v současné době soustředí na zvířecí kůži a na opomíjené části zvířat, pro které nachází nové využití ve svojí umělecké tvorbě a vývoji nových druhů textílií.
http://mandydenelzen.com/

23. 11. 2016, 18:00
Workshop & Tasting / Experimentální večeře
PRAHA/Fórum pro architekturu a média

Chloé Rutzerveld: Future Food Concepts /// STROOOP

STROOOP je nejnovější projekt konceptuální designérky jídla budoucnosti, Chloé Rutzerveld, který je akutálně prezentován na letošním Dutch Design Week v Eindhovenu.

Během workshopu se s Chloé podíváme na nové inovativní využití nadbytečných částí zeleniny, a na to, jak je udělat znovu užitečnými (a jedlými). Zpracujeme zbytky rostlinného původu a vyrobíme první (ne)typickou holandskou oplatku STROOOPwafel z odpadu.

Chloé tak ve svém projektu oživuje známý holandský produkt a pozměňuje ho v kritický objekt, kterí naráží na problémy průmyslového zpracování zeleniny.

Workshop trvá 2,5 hodiny a po jeho skončení následuje společné stolování účastníků workshopu. Vyrobené vafle jsou bezlepkové a bez alergenů. V ceně poplatku za workshop je kromě lektorského výkladu a vedení, také materiál, ze kterého si vyrobíte vlastní jídlo, společná večeře a možná si něco odnesete i domů.

Registrace: prahavbrne@gmail.com

Více info k akci a workshopu:

FB EVENT: https://www.facebook.com/events/351683288518248/
WEB: http://prahavbrne.cz/?p=2764
Akce je součastí projektu Dutch Model sdružení 4AM a vzniká i díky laskavé podpoře Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.

Příspěvek 22. a 23. 11. 2016 / Jak přežít v post-digitální době. Udržitelný design & Experimentální večeře / přednášky a workshop pochází z Artalk.cz

Vyhlásenie Ceny Oskára Čepana 2016 a Čepan Víkend / Juraj Gábor, Julia Gryboś a Barbora Zentková, Daniela Krajčová, Lucia Luptáková / Banská Bystrica / 18. – 20. 11. 2016

Víťaza 21. ročníka Ceny Oskára Čepana vyhlásime 19. novembra o 19:00 v Múzeu SNP v Banskej Bystrici. Zároveň pozývame aj na Čepan Víkend, ktorý v Banskej Bystrici počas 18. až 20. novembra prinesie množstvo sprievodného programu.

PROGRAM

PIATOK 18. 11. 2016:
19:00 – PechaKucha Night Čepan Edition, Múzeum SNP, vstup 3 eurá
21:00 – vernisáž Bystrické pastorále, výstava lokálnych dekadentných umelcov v bytovej galérii 300štvorcov

SOBOTA 19. 11. 2016:
11:00 – komentovaná prechádzka Banskou Bystricou
Stretávame sa pred Stredoslovenskou galériou.
14:00 – Diskusia s Havranom: Mení umenie spoločnosť? Diskutujú Ilona Németh, Lenka Kukurová a Radovan Čerevka, moderuje Michal Havran, Múzeum SNP.
15:30 – výstava finalistov – prehliadka komentovaná autormi, Stredoslovenská galéria
17:30 – vernisáž Jas a bdenie /intervenujúce súčasné umenie v zbierkach Múzea SNP/, kurátori: Martin Piaček a Radovan Čerevka, Múzeum SNP
19:00 – ceremoniál, Múzeum SNP
21:00 – koncert Midi Lidi – afterparty v spolupráci s CNK Záhrada a Urban Spot, zvýhodnený vstup 4 eurá

NEDEĽA 20. 11. 2016:
9:30 – Raňajky v Ďatelinke, neformálna diskusia na Akadémii umenia s finalistami a porotou
11:30 – Čepan Bus smer Bratislava: zastávky v Periférne centrá v Dúbravici (komentovaná prehliadka diel Kunstdorfu), Banská St a nica Contemporary v Banskej Štiavnici (happening Monika a Bohuš Kubinský: EXXKLUZIV) a Bratislava. Cena lístka je 10 eur.
Rezervácia nutná: https://goo.gl/forms/rQFBdg2jJOqDZIOc2

Vstup voľný, ak nie je uvedené inak.
Zmena programu vyhradená.

Foto: archív COČ

Příspěvek 18. – 20. 11. 2016 / Vyhlásenie Ceny Oskára Čepana 2016 a Čepan Víkend pochází z Artalk.cz

Lecture Performance Elisabeth B. Tambwe vo výstave Esther Stocker / Kunsthalle LAB, Bratislava / Vstup voľný / 19. 11. 2016 o 16:00 h

Pozývame Vás na Lecture Performance vo Viedni pôsobiacej performerky Elisabeth Bakambamba Tambwe, ktorá sa uskutoční v inštalácii výstavy Esther Stocker: „Z budúcnosti“ (Kunsthalle LAB) aj za osobnej účasti výtvarníčky.

„Prvé kroky v roztrieštenom svete“

Môj svet sa rozbil na malé kúsky a tie viac nevytvárajú celistvé predmety alebo obrazy.
Od doby, kedy som sa zranil, som ešte nebol schopný vidieť jedinú vec ako celok – ani jednu. Dokonca aj teraz si musím veľa objektov, javov, alebo akékoľvek živé bytosti poskladať v predstavivosti.
To znamená, že si ich musím predstaviť v mojej mysli a snažiť sa spomenúť si na ne ako na úplné a kompletné….

(úryvok z textu Alexandra Luria)

Elisabeth Bakambamba Tambwe sa narodila v Kinshasa (KDR). Vyrastala vo Francúzsku, kde vyštudovala výtvarné umenie. V roku 1998 získala magisterský titul s vyznamenaním za jej sochársku prácu v Tourcoing School of the Arts (FR).
Ako performerka spolupracovala okrem iného s Serge-Aymé Coulibaly, George Momboye, Graciano Finzi, Faustin Lyniékula, Robyn Orlin, Amanda Pina a Oleg Soulimenko. Jej uvažovanie o výtvarnom umení, založené na organickej architektúre a choreografii, je v podstate orientované na citlivé a krehké dimenzie ľudského tela. Základ jej práce spočíva v kritike pojmu normálnosti, ktorý považuje za tyranský a ponižujúci.

Kredit: Performance Elisabeth Bakambamba Tambwe v inštalácii Esther Stocker „Approximation linéare“, la BF15, Lyon, 2016

Příspěvek 19. 11. 2016 / Lecture Performance Elisabeth B. Tambwe vo výstave Esther Stocker pochází z Artalk.cz

Eva Rybářová / Kurt Hermes / kurátorka: Katarína Hládeková / Fait Gallery PREVIEW / Brno / 26. 10. – 19. 11. 2016

foto: Polina Davydenko

Příspěvek Eva Rybářová ve Fait Gallery PREVIEW pochází z Artalk.cz

Viktor Čech nabízí v recenzi svůj pohled na letošní finálovou výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého v Národní galerii v Praze. Výběr pětice finalistů hodnotí jako vesrkze nevyhnutelné potvrzení pozice na místní scéně již etablovaných uměleckých osobností, přičemž to skutečně nejaktuálnější z českého umění CJCH letos dle autora nepředstavuje. Vedle recenze věnujeme prostor také komentáři Ludvíka Hlaváčka, který se ve svých zápiscích z aktuálních výstav ve Veletržním paláci zabývá v první řadě právě prezentací finalistů CJCH.

Opožděné finále

Oznámení finalistů i následné vyhlášení vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého je událostí, která každoročně určuje prestižní pozice na výsluní místní umělecké scény. I sebevětší nepřítel „konceptualistů“ či příslušník jakékoliv jiné vyhraněné skupiny na mapě lokálního uměleckého minisvěta zná jména oněch pěti vyvolených. Je to přitom právě selekce této skupiny nominovaných, která v případě řady ročníků leccos napověděla o aktuální situaci na české umělecké scéně. V historii ceny bychom však našli i výjimky, většinou spojené s opožděným nominováním již déle viditelných umělců. A přesně takto dopadl dle mého názoru i letošní výběr finalistů.

Zatímco Aleš Čermák se ve finálové pětici objevuje již podruhé, což je pochopitelné vzhledem k jeho výrazným mezioborovým aktivitám v několika posledních letech, volba Kataríny Hládekové upozornila na její doposud nepříliš reflektovanou přítomnost na zdejší scéně. V případě Anny Hulačové se rovněž jedná o v podstatě nutnou, ale již poněkud opožděnou reakci na její nepřehlédnutelnou pozici a tvorbu, která exemplifikuje současnou situaci sochařského média. Matyáš Chochola byl nevyhnutelnou volbou již díky jeho letošní účasti na Manifestě. Další, na místní scéně déle působící, ale jaksi zapadlou a v rámci CJCH tedy „objevenou“ osobností, je pak Johana Střížková.

Ve výběru finalistů poněkud chybí svěží vánek tvůrčího přístupu současné nastupující umělecké generace, která si v poslední době již vydobyla výraznou pozici svým zájmem o (post)humánní, sociální i politické rozměry současného světa, v němž se střetávají zombie ideologie s nově formulovanou technologickou realitou. Aktuální uvažování tohoto typu není na CJCH reflektováno volbou některého z mladších autorů, nicméně jeho odrazy můžeme spatřit v pracích Aleše Čermáka a Matyáše Chocholy, kteří se tímto směrem vydali každý dle svého založení. Zatímco Čermák se k němu blíží prostřednictvím monologu vyvěrajícího z bohatého intelektuálního diskurzu v pozadí jeho práce, Chochola reflektuje tento, jeho vlastními slovy „trend“, jako formální výzvu, se kterou se ve své instalaci utkává až v epických rozměrech.

Prostor, v němž je prezentován letošní ročník výstavy finalistů CJCH, byl sám o sobě určitě dobrou volbou a pozitivní změnou oproti omezujícímu a před publikem schovanému vrchnímu patru ochozu Malé dvorany. Svým optickým otevřením do ulice a situováním většiny prací do poměrně rozlehlého, souvislého prostoru výstava umožňuje přímou konfrontaci a tedy bezprostřední srovnání jednotlivých uměleckých děl. Nicméně, většina prezentovaných realizací svým charakterem naplňuje označení instalace a v ideální situaci asi nadále zůstává nejlepším řešením jejich vystavení řada od sebe opticky oddělených a rozlehlých „white cubes“. Velké rozpaky nad nejednotností výstavní koncepce může v tomto ohledu vyvolat především umístění i rozměry práce Matyáše Chocholy, jenž sám pro sebe získal prostor několikanásobně větší než zbytek vystavujících dohromady, avšak situovaný v zadní části Veletržního paláce, do nějž se i kvůli absenci navigace velká část návštěvníků ani nepodívá.

Anna Hulačová a Aleš Čermák tuto konfrontační situaci vyřešili vytvořením vlastních vymezujících rámců, jež jejich práci oddělují od okolí. Konstrukce obklopující Čermákovo video jako jakýsi aparatus definující fyzickou pozici diváka připomíná instalační experimenty ve světovém umění posledních let (například v práci Christophera Rotha), v našem prostředí jsme se s tímto typem adjustace mohli nedávno setkat v tvorbě loňské laureátky CJCH Barbory Kleinhamplové. Tuto hru s kontrolou a manipulací diváka dovedli pak ve své letošní římské výstavě do extrému Eva a Francesco Mattes. V rámci Čermákovy instalace návštěvník sedá na tvrdou trubku, obklopen oním podivně studeným rámcem, aby sledoval podobně existenciálně bezvýchodné video, v němž je, v tomto případě možná poněkud nepřesvědčivě, pomocí známé herecké tváře a postprodukce zprostředkovávána autorova „zpráva“ o stavu současného světa. Přišlo mi trochu škoda, že Čermák zde nevyužil výrazněji své schopnosti překračovat svět vizuálního umění do prostoru divadla či inscenované performance, v nichž je konfrontován text s živými performery. Onen silný dojem, jenž svými experimentálními inscenacemi spojenými s intelektuální i mediální koláží autor vyvolává, se zde smrskl do příliš distancovaného a zaměnitelného projevu na jedné ploché obrazovce. Působivější by možná byla živá, několikrát v průběhu výstavy opakovaná inscenace či jiné autorovi blízké formy. Jeho instalace v rámci finále CJCH 2013 byla v mnoha ohledech přesvědčivější.

Anna Hulačová pojala „svůj“ prostor jako vůči okolním rovným, funkcionalistickým liniím a bílé sterilitě se vymezující dynamický barevný zámotek, do nějž divák vstupuje jako do scény, na níž jsou rozmístěny figurativní skulptury. V nich autorka rozvíjí ve své práci dlouhodobě přítomný antropomorfní sochařský projev v tradičních přírodních materiálech, jako je dřevo či hlína. V jejím pohledu na tělo jako objekt se mísí dědictví tradičního sochařství v jeho modernistické civilistní variantě s osvěžující energií „primitivnosti“ a „naivity“ lidového umění. Ta se zde dostala ke slovu v jejích sochách-úlech, jež stále obsahují včelí plástve. V tomto velkolepě pojatém instalačním celku je možné spatřovat i určitou inscenovanost, což ještě zdůrazňují gesta některých soch. Přesto zde však cítíme především statický klid ručně opracované plastické hmoty, která je kontrastem k dvojrozměrnosti naší současné mediální reality. I když je zde přítomný určitý prvek binární konceptuální hry (plasticita hlíny versus plocha fotografie, sochařsky definovaná hmota versus organická geometrie úlu) a svou roli zde hraje i v posledních letech tolik řešený moment materiality a objektových vztahů, autorčin projev je charakteristický autentickou suverenitou, přičemž tato témata lze považovat za pouhý jeho doplňující kontext. Anna Hulačová není jistě na mezinárodní scéně jedinou tvůrčí osobností schopnou využít tradičního sochařského média velice aktuálním způsobem a současně si zachovat výrazný individuální profil. Řadí se nicméně k těm několika výjimkám, pro něž jen těžko hledáme kongeniální paralelu. V rámci této výstavy v její prospěch jistě mluví i sdělnost vůči nepoučenému divákovi, zároveň ji však vlastně jako jedinou nemůžeme podezírat z onoho eklektického následování „trendů“, jako například již zmíněného Matyáše Chocholu.

Chocholova velice rozsáhlá instalace, zahrnující zdevastovaný Mercedes, na vernisáži přítomnou „živou složku“ v podobě tanečnic u tyče a množství videoprojekcí a objektů, vrcholících scénou s mečem, odkazující k artušovské legendě, se stala pravým opakem koncentrované a pokorné prezentace Hulačové. Jeho parafráze aktuálních přístupů spojujících kult těla, virtualitu obrazu a práci s materiálem, nese zjevný otisk jeho performativně založené tvůrčí osobnosti. Celek působí trochu jako spoušť po kreativním uragánu, nasávajícím fragmenty aktuální estetické řeči a životního stylu a spoléhajícím na samozřejmou jistotu svého improvizovaného gesta. Je otázkou, nakolik můžeme autorovi věřit, že se ve své práci skutečně pouští do hlubšího zkoumání naznačených témat. Do popředí zde neustále vystupuje otázka současného postavení muže-umělce a kanonického modelu kreativního génia, jehož roli hraje Chochola – prostřednictvím výtvarné řeči – s lehkostí popové hvězdy. Osobně mám spíše dojem, že umělec zde nechal svoji tvůrčí polévku trochu překypět a vypěnit, přestože lze tuto jeho exaltovanost vnímat jako součást vědomé stylizace do jakéhosi kněze či šamana trousícího kolem sebe v rituálním opojení výtvarné formy. Není ovšem jisté, zda či do jaké míry nás tento projev dokáže přesvědčit o integrálním a výjimečném pohledu na dnešní svět.

Johana Střížková ve své videoprojekci, ke které diváka dovede křehký instalační prvek v podobě linie nalepených lentilek, rozvíjí téma, jež je v její tvorbě dlouhodobě přítomné. Objevuje se v ní intimita drobných tělesných a předmětných situací, spojených se specifickou nervní atmosférou. Řeč její práce navazuje na v českém umění již delší dobu přítomný diskurz, který se projevil například v tvorbě bývalých finalistek CJCH Terezy Velíkové a Daniely Baráčkové. Střížková dodává tomuto světu „věcných stavů“ (jak jej kdysi vymezil Václav Magid) svoji specifickou příchuť, která ho spolu s důrazem na technickou kvalitu obrazu do jisté míry aktualizuje. Tělo a jeho divnost v drobných, všedních situacích a konfrontacích s předměty by snad v tomto případě bylo možné chápat i v kontextu aktuální diskuse o posthumánní situaci, v níž je tělo považováno za pouhou další věc. V kontextu autorčina díla mám však přece jen pocit, že jde spíše o návaznost na onu zmíněnou starší vlnu zdejší tvorby.

Katarína Hládeková na rozdíl od Čermáka či Hulačové svoji práci neuzavřela do vlastní ulity, ale naopak využila otevřeného prostoru a prezentuje zde tři objekty, které v něm hrají aktivní roli. Na půdorysu grafických znaků dvojitého křížku, ležaté osmičky a závorky zde s divákem rozehrává hru založenou na vztahu znaku a obrazu. Kovové konstrukce s potištěnými závěsy však dnes už nepůsobí jako příklad svěžího formálního přístupu a i přes preciznost technického provedení a jistotu tematického zaměření vyvolává práce spíše dojem poněkud odtažitého akademismu, který své výrazové prostředky čerpá, stejně jako řada dalších prací umělkyně, ze středoevropského kontextu postkonceptuálního umění kolem roku 2000 a jeho západních vzorů z let devadesátých.

Pokud bych měl jako kritik přistoupit k oné vždy nevyhnutelně subjektivní loterii a vybrat si své vítěze, určitě bych volil mezi Alešem Čermákem, jenž dlouhodobě vyniká svojí tvorbou, rozkročenou mezi vizuální umění, divadlo, literaturu či vydavatelskou činnost, jehož práce na této výstavě ale bohužel natolik přesvědčivě nepůsobí, a především pak Annou Hulačovou, která se zde představila jako suverénní tvůrčí osobnost, v jejíž práci se spojuje přesvědčivost, autenticita a sdělnost. Na druhou stranu, jak jsem zmínil na začátku recenze, letošní finále CJCH se zdá být poněkud distancované od aktuálního dění v mezinárodním kontextu (viz např. kritická diskuze nad letošním Berlínským bienále či již déle aktuální proud tvorby přesahující směrem k experimentálnímu divadlu atd.) a jeví se spíše jako poněkud statický a velice roztříštěný pohled na lokální tvorbu posledních několika let. Určitou nejistotu lze přitom vycítit už z výběru finalistů – česká scéna bezesporu nabízí celou řadu dalších výrazných uměleckých osobností, z nichž některé snad dokonce o něco lépe reprezentují to nejaktuálnější z českého umění.

Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016 + Laure Prouvost: C’est l’est not ouest / vystavující umělci: Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Matyáš Chochola, Laure Prouvost, Johana Střížková / kurátorka výstavy: Karina Kottová / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 8. 1. 2017

Foto: Peter Fabo

Příspěvek Opožděné finále pochází z Artalk.cz

Milan Houser / The great outdoors / kurátor: Vladimír Beskid / Danubiana – Centrum moderného umenia / Bratislava / 16. 11. 2016 – 29. 1. 2017

Milan Houser: The great outdoors

Názov výstavy cituje termín jedného z predstaviteľov špekulatívneho realizmu, francúzskeho filozofa Quentina Meillassouxa. Toto hnutie vymedzujúce sa voči antropocentrizmu trvá na nezávislosti sveta a vecí voči nášmu vnímaniu, voči našej perspektíve, pretože veci sa neprispôsobujú našim predstavám a jazyku, ale obsahujú čosi, čo nedokážeme pochopiť. Umelecký postoj Milana Housera sa týmto pozíciám v mnohom blíži. Nezaujíma ho umenie v jeho spoločenskej podmienenosti, ale chápe ho ako autonómna čosi mimo nás (nás = tvorca, interpretátorov alebo divákov), ktorého črty, vlastnosti teda nie sú viazané na autorský zámer alebo divácke čítanie, ale existujú samy o sebe. Čo znamená, že sú vlastne nepoznateľné a možno o nich len špekulovať. Milan Houser nám teda predkladá obrazy, ktoré možno pozorovať či opísať, ale ktoré zámerne neponúkajú kultúrne alebo sociálne kódy, ktorými by sa zakotvovali do nášho sveta. Predstavujú predovšetkým povrch, vonkajšok, ktorý môžeme pozorovať a preskúmavať v jeho vizuálnej pôsobivosti a optických nuansách.

Vystavený súbor monochrómov predstavuje jeden z najreduktívnejších autorových prejavov. Pôsobí takmer „len“ ako zrkadlo odrážajúce a deformujúce diváka a okolie. Toto poňatie nám môžu pripomenúť Houserove staršie práce, ako je objekt Guľa (2002) umiestnený v Liberci, alebo vzdialene aj zrkadlá z cyklu Vanitas (2006). Rozdiel súčasného súboru spočíva v puristickejších (ale tým aj rafinovanejších) manipuláciách s priestorom. Nesprostredkúva, neodráža totiž len priestor „pred obrazom“, ale aj priestor vnútri neho. Podobne, ako má Anish Kapoor svoj esenciálny materiál v podobe červeného vosku, Milan Houser má lak s pigmentmi a farbivami, ktorého vrstvením dosahuje prekvapivé hĺbky vnútri obrazu. Divák tak môže „prepínať“ medzi dvoma režimami viditeľnosti: môže sledovať seba samotného a okolitý svet vo farebne a proporčne deformovanej forme, rovnako ako môže preostriť a dostávať sa dovnútra materiálu, a pozorovať už len jeho objem, konzistenciu a farebnosť.

Příspěvek TS: Milan Houser pochází z Artalk.cz

Kathy Hinde / Merging the Visual and the Sonic / FAMU, Smetanovo nábřeží 2 (projekční sál, 1. patro) / Praha / 28. 11. 2016 v 18:30

Kathy Hinde: Merging the Visual and the Sonic

v pondělí 28. listopadu 2016 v 18:30 h

na FAMU, Smetanovo nábřeží 2, Praha 1 (projekční sál, 1. patro)

https://www.facebook.com/events/1650002858626508/

—
Na ukázkách svých nedávných projektů bude Kathy Hinde demonstrovat způsob, kterým osobitě využívá a kombinuje vizuální a zvukové prvky při tvorbě svých intermediálních děl.

Kathy Hinde je britská skladatelka a intermediální umělkyně. Ve své tvorbě propojuje téma přírody a technologie, inspirují ji přírodní struktury a fenomény. Její díla mají podobu audiovizuálních instalací, skulptur či performancí, kombinujících zvuk a hudbu se světlem, materiálem a videoprojekcí. Často se jedná o otevřená generativní díla, která se mění při každém novém uvedením. Pro Hinde je důležitý moment spolupráce – do svých projektů zapojuje nejen další umělce a vědce, ale i samotné publikum. Její zvukové nebo světelné instalace tvoří nezřídka součást veřejného prostoru.

Od roku 2015 Kathy Hinde úzce spolupracuje se skotskou produkční společností Cryptic. Její projekty byly uvedeny na koncertech a v galeriích napříč Evropou, v Číně, Pakistánu, USA, Kolumbii, Brazílii a na Novém Zélandu. V roce 2015 byla oceněna čestným uznáním na prestižní Prix Ars Electronica Linz za svou instalaci Tipping Point. http://kathyhinde.co.uk

Příspěvek 28. 11. 2016 / Kathy Hinde: Merging the Visual and the Sonic pochází z Artalk.cz

Veřený dům / MeetFactory / Praha / 24. 11. 2016

MeetFactory Interaktivní divadelně-zážitková hra, výstava o věčném opakování neopakovatelného, experimentální elektronika nebo dechberoucí performance, to vše a ještě mnohem víc vás čeká na listopadovém Veřejném domě. Budete proplouvat prostorem a vaše smysly bude atakovat divadlo, výtvarné umění, hudba i prezentace našich rezidenčních umělců. Vrchol letošní sezóny startuje 24. listopadu v 19:00, vstup zdarma!

Galerie MeetFactory uvede skupinovou výstavu Time After Time inspirovanou Nietzscheho myšlenkou o věčném návratu. Výstavu společně připravili kurátoři Zuzana Jakalová a Jaro Varga a značnou část pozvaných umělců tvoří bývalí rezidenti MeetFactory. Svoje díla představí Manon de Boer, Kara Rooney, Ben Landau, Cristina David, Martin Vongrej, Marie Lukáčová & Jakub Roček, Jaro Kyša, Viktor Frešo, Rona Stern, Khalifa Ababacar Dieng, András Cséfalvay. Součástí výstavy je také výstavní projekt Pivot Markuse Hanakama a Roswithy Schuller v Galerii Kostka.

V rámci výstavy se uskuteční komentovaná prohlídka s kurátorkou Zuzanou Jakalovou, a to  12. 12. od 19:30 jako součást akce KineDok v MeetFactory.

Umělecká dvojice Markus Hanakam & Roswitha Schuller promění Galerii Kostka v tajemný prostor, ve kterém představí nové video odkazující k historickým modelům zobrazování a jejich transformaci. Projekt s názvem Pivot je součástí skupinové výstavy Time After Time v Galerii MeetFactory a kurátorsky na něm spolupracuje Christina Gigliotti.

Ve zkušebně Divadla MeetFactory bude probíhat interaktivní zážitková hra Anděly Blažkové a Pavla Kozohorského nazvaná SkyLab, během níž bude každou hodinu vyslána skupina 12 osob na vesmírnou misi, kde změří svoje síly se zákeřným androidem.

Divadelní sál bude patřit taneční performance Translation (překlad), kterou připravila americká rezidentka Kara Rooney ve spolupráci s českým tanečníkem a choreografem Martinem Talagou. V průběhu večera bude šest tanečnic ve volné choreografii předvádět sérii improvizovaných setkání, jejichž cílem je průzkum složitostí překladu mezi jazyky a kulturami. Představení je součástí výstavy Time After Time.

Hudební sál obsadí se svojí experimentální produkcí vůdčí postava švédské elektroscény Peder Mannerfelt, kterého doplní Jamal Moss alias Hieroglyphic Being, jehož jméno je neoddělitelně spjato s chicagskou acid house a techno scénou. Součástí večera bude také vystoupení a vernisáž instalace multimediálního umělce Gila Delindra, který kombinuje surové prvky a vlastní analogové procesy do silně sugestivních zvukových forem.

Slovenský experimentální hudebník Jonáš Gruska připravil přednášku a workshop s názvem Elektro-poslech a terénní nahrávání, jejichž prostřednictvím poskytne návštěvníkům teoretický i praktický vhled do oblasti terénních nahrávek a elektromagnetických světů. Odkrývání těchto dimenzí reality bude probíhat pomocí tzv. elektrosluchů a zájemci o cestu světem skrytých zvuků se musejí vybavit vlastními sluchátky.

Vystoupení Pedera Mannerfelta, instalace Gila Delindra a workshop Jonáše Grusky jsou součástí platformy SHAPE 2016, která byla podpořena programem Kreativní Evropa Evropské unie.

Naši rezidenti na celý večer otevřou svoje ateliéry, aby ukázali, na čem právě pracují. Těšit se můžete na Karu Rooney (US), Garance Malivel (FR), Urban Space Epic (US), Radu Orelana (RO), Markuse Hanakama & Roswithu Schuller (AUT), Gila Delindra (DE), Eszter Sipos (HU), Marii Lukáčovou & Jakuba Ročka (CZ) a Viktora Valáška (CZ). Komentovaná prohlídka s kurátorkou rezidenčního programu Zuzanou Jakalovou začíná ve 20:30.

Ve druhém patře budou v rámci instalace s názvem Zeichnung raumüber II. společné česko-německé projekty prezentovat Michal Škapa, Jens Besser, Artourette, Sylvia Pásztor, Marek Rubec a Lucie Rubínová, Jan Matoušek představí projekt Magio Works, zaměřený na výzkum prostoru grafického designu, typografie a městské struktury a dojde také na projekt Full Capacity.

Akce začíná v 19:00 a pro všechny návštěvníky je vstupné zdarma.

Více informací:

http://www.meetfactory.cz/cs/program/detail/verejny-dum-5

https://www.facebook.com/events/883792868418857/

Příspěvek TZ: Nechte se pohltit světem současného umění na listopadovém Veřejném domě v MeetFactory pochází z Artalk.cz

Adriena Šimotová a její místo v kontextu výtvarného umění a kultury XX. století a současnosti / Karolinum: Vlastenecký sál / Praha / 24. a 25. 11. 2016

Adriena Šimotová a její místo v kontextu výtvarného umění a kultury XX. století a současnosti

Konference ADRIENA ŠIMOTOVÁ a její místo v kontextu výtvarného umění a kultury XX. století a současnosti. ¬ Termín konání: 24.– 25. listopadu 2016. Místo konání: Vlastenecký sál, historická budova Karolina, Ovocný trh 3, Praha 1. ¬ U příležitosti devadesátého výročí narození Adrieny Šimotové připravil Nadační fond Adrieny Šimotové a Jiřího Johna spolu s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy a Katedrou teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. ¬ Záštitu převzali J. E. Charles Malinas, velvyslanec Francie v České republice, Adriana Krnáčová, primátorka hlavního města Prahy, a Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy.

Čtvrtek 24. 11. 2016

10.00 Zahájení

10.00 – 13.00 | Moderuje Ing. arch. Mgr. Marie Pětová, Ph.D., Fakulta humanitních studií UK, Praha

¬ 10.15 Mgr. Pavel Brunclík, spolupracovník Adrieny Šimotové, kurátor, editor, Nadační fond Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. Pozdní cesta. Poslední půldruhé desetiletí života a tvorby Adrieny Šimotové. Světlo tvorby v kontinuitě a změnách výrazových poloh pozdního díla, světlo autorských výstav z této doby, účast na výstavách společných, monografie, katalogy. Světlo blízkosti, ohlasy …

¬ 10.45 doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc., historik umění. K prvním uměleckým krokům Adrieny Šimotové (50.–60. léta …). Krátkou vzpomínkou se Jiří Šetlík vrací ke společně prožitému dětství se sestřenicí Adrienou Šimotovou. Vzhledem k trvalé rodinné vazbě se dotýká některých souvislostí malířčina osobního života, především sblížení s Jiřím Johnem a jejího uměleckého vývoje po obrat k nefigurativnímu vyjadřování.

¬ 11.15 PhDr. Miloš Ševčík, Ph.D., vedoucí katedry estetiky FF UK, Praha. Zobrazené tělo jako pulzace energie. Příspěvek bude inspirován zejména pozdní tvorbou Adrieny Šimotové a jejími reflexemi vlastní tvorby. Za pomoci konceptů vybraných teoretiků 20. století, zvláště E. Levinase, J.-F. Lyotarda, G. Deleuze a J. Gila, upozorní příspěvek na zásadní rozdíl mezi tvarem těla či předmětu obecně a estetickou událostí v obraze.

¬ 11.45 prof. Michel Métayer, emeritní ředitel École des Beaux-Arts, Toulouse. Co zůstává. Díla Adrieny Šimotové se zdají vztahovat k proměně, již nastolují. V tomto smyslu je k jejich pochopení třeba vstoupit do paměti, kterou obsahují. Prezentace, jež se bude zabývat vztahem Šimotové k Rilkemu, ukáže, jak je temporalita její tvorby prolnuta „trváním“.

¬ 12.15 prof. PhDr. Miroslav Marcelli, CSc., vedoucí Katedry elektronické kultury a sémiotiky, Fakulta humanitních studií UK, Praha. Adriena Šimotová: po stopách hľadania. Akú podobu, aké ciele a aké postupy malo hľadanie, ktorého stopy nachádzame vo výtvarnom diele Adrieny Šimotovej? V akom zmysle sa tu vôbec dá hovoriť o hľadaní a čo bolo jeho (vždy predbežným) výsledkom?

Přestávka 13.00 – 14.30

14.30 – 18.00 | Moderuje PhDr. Miloš Ševčík, Ph.D.

¬ 14.30 Mgr. Jan Bierhanzl, Ph.D., Ústav filosofie AV ČR, Fakulta humanitních studií UK, Praha. Tvář je protržením smyslového. Adriena Šimotová a Emmanuel Levinas. Zatímco na obraze Tvář (Make-up) z roku 1970 je tvář ochráněna vrstvou make-upu a zasazena do společenského kontextu líčením, výrazy a gesty, v průběhu 70., 80. a 90. let Adriena Šimotová stále více tvář „vytrhává“ z kontextu, sdírá ji čím dál víc z kůže, až ji obrátí v rub bez líce. Pokusíme se ukázat, že u Levinase se dá sledovat analogický posun od setkání s tváří, jež je „protržením smyslového“, k transcendenci interiorizované v materialitě mateřského těla.

¬ 15.00 PhDr. Milena Slavická, dříve AVU, Praha. Rozhovor v čase, interpretace díla Adrieny Šimotové přes vybrané texty tří filosofů (Hannah Arendtové, Martina Heideggera a Martina Bubera).

¬ 15.30 Mgr. Jana Geržová, historička, kritička a kurátorka, Bratislava. Od viditeľného k skrytému, od autobiografického k univerzálnemu. Dve perspektívy nazerania na tvorbu Adrieny Šimotovej. Štúdia sleduje autorkinu tvorbu v kontexte miesta a času, rovnako historického ako aj privátneho, v ktorých vznikala. Pri interpretácii vybraných diel autorky s dôrazom na tvorbu 80. rokov uplatním dve vzájomne sa doplňujúce perspektívy nazerania. V jednej zaujmem stanovisko pozorovateľa, ktorý sa cez viditeľné dostáva k skrytému. V druhej, opierajúc sa o výber autentických autorkiných výpovedí budem rekonštruovať opačný proces od slov k obrazom, od osobního k univerzálnemu.

¬ 16.00 prof. PaedDr. Radek Horáček, Ph.D., vedoucí Katedry pedagogiky PdF MU, Brno. Adriena Šimotová a mezigenerační dialogy (několik brněnských zastavení). Mezigenerační dialogy a pozice umělce v proměněném období po r. 1989; – sebereflexe a sebeprezentace u tvůrců generace Adrieny Šimotové a generací nejmladších.

Přestávka 16.30 – 17.00

¬ 17.00 Trojí pohled na literární tvorbu Adrieny Šimotové publikovanou v knihách Uvnitř – vně (Malá sdělení), Praha 1994, a Hlava k listování, Praha 1997. PhDr. Milena Slavická, editorka knihy Hlava k listování, Mgr. Pavel Brunclík, editor 2. vydání uvedených knih, PhDr. Marie Langerová, dříve Ústav pro českou literaturu, AV ČR, literární historička a teoretička. Rozpravu zprostředkovávající různé pohledy na literární tvorbu Adrieny Šimotové bude provázet Lucie Trmíková přednesem textů Adrieny Šimotové.

¬ 18.00 Olga Sommerová, filmová režisérka. Moje XX. století. Projekce dokumentárního filmu (v délce 57 minut) věnovaného Adrieně Šimotové (1926), spisovatelce Lence Reinerové (1916) a operní pěvkyni Soně Červené (1925). Projekce filmu je spojená s úvodem a následným komentářem Olgy Sommerové (a rozhovorem s ní) a uzavře čtvrteční program ve Vlasteneckém sále Karolina. Změna programu vyhrazena. Časový harmonogram příspěvků je orientační.

Pátek 25. 11. 2016

9.00 – 13.00 | Moderuje Mgr. Jana Geržová

¬ 9.00 Lenka Vráblíková, PhD Candidate School of Fine Art, History of Art & Cultural Studies, University of Leeds. Stopy Adrieny Šimotové v herezích feministické interpretace. Příspěvek pojímá obtíže, které zakouší feministické bádání při setkání s osobností a dílem Adrieny Šimotové jako teoreticky, politicky, esteticky a afektově produktivní střetnutí. S pomocí Derridovy interpretace Patočkových Kacířských esejí se pokouší jít po stopách Adrieny Šimotové jako intelektuální, umělecké a feministické kacířky.

¬ 9.30 Zita Prášková, Bc. et Bc., studentka Arts Management na VŠE a absolventka bakalářského studia v Ústavu pro dějiny umění, FF UK, Praha. Adriena Šimotová – Ana Mendieta. Různé podoby ženského principu v umění. Příspěvek se zabývá životem a dílem dvou umělkyň, které se neznaly a nikdy nesetkaly. Text staví jejich přístupy do vzájemné interakce, srovnává jejich díla a snaží se interpretovat paralely, které vedou k propojujícím momentům jejich tvorby.

¬ 10.00 Mgr. Věra Vávrová, Fakulta humanitních studií UK, Praha. Stopy tlaku odhalující nenaléhání. Příspěvek se vynasnaží přiblížit, jakou pomoc při snaze proniknout základní fenomenologickou otázkou, jak dosáhnout sebou / skrze sebe – ze své nevyhnutelné, nutné ojedinělosti a osamělosti – čehokoli obecného, poskytuje práce Schoulení Adrieny Šimotové.

¬ 10.30 Mgr. Vlastimil Jílek, Fakulta humanitních studií UK, Praha. Nechat obrazy přicházet: zdrženlivost, otevřenost a vstřícnost k tajemství. Příspěvek je pokusem o filosofickou reflexi některých aspektů výtvarného díla Adrieny Šimotové, a to zejména s ohledem k myšlení Martina Heideggera. Co znamená, když Adriena Šimotová hovoří o tom, že nechává obrazy přicházet? Co znamená v kontextu umělecké tvorby tato odevzdaná vstřícnost? Nechává umělec obrazy přicházet? Je třeba se uvážlivě tázat na roli vstřícnosti a zdrženlivosti při tvoření díla.

Přestávka 11.00 – 11.30

¬ 11.30 doc. ak. mal. Jaroslav Alt, Fakulta humanitních studií UK, Praha. Prostor a čas v obrazech Adrieny Šimotové. Dílo Adrieny Šimotové z pohledu malíře a restaurátora. Vrstvení časových rovin a intimní dynamika času v její tvorbě. Událost vystavení a událost ustavení uměleckého díla. Obecnější charakteristika problematiky konzervování / restaurování uměleckých děl a koncepce restaurátorského zásahu.

¬ 12.00 PhDr. Mgr. Kateřina Štroblová, teoretička umění a kurátorka Galerie Luxfer, Česká Skalice. Ilustrace Adrieny Šimotové k próze a poezii v kontextu jejího díla. Příspěvek se zaměří na málo probádanou oblast autorčiny tvorby. Představí nejen zásadní ilustrátorské počiny, ale především zasadí tuto část výtvarné práce do kontextu a nastíní vztahy mezi ilustracemi a volnou tvorbou Šimotové jak po formální, tak po ideové stránce.

¬ 12.30 Mgr. Ing. Marcela Chmelařová, Ph.D., FF MU, Brno. „Živý květ jara“. Reflexe díla Adrieny Šimotové v socialistickém Československu a nová vlna poválečného soukromého sběratelství. Reflexe raného díla Adrieny Šimotové v socialistickém Československu v kontextu geneze nové před-normalizační a normalizační generace soukromých sběratelů současného umění a soudobých akvizičních přístupů veřejných institucionálních sbírek.

Přestávka 13.00 – 14.30

14.30 – 17.00 | Moderuje PhDr. Milena Slavická

¬ 14.30 prof. Miroslav Petříček, Ph.D., Ústav dějin filosofie a religionistiky FF UK, Praha. I unikání je ukazování. Setkání s obrazem je především vizuální zkušenost. Je však vzápětí skryta, jakmile se na obraz díváme, jakmile si jej prohlížíme. Obrazy Adrieny Šimotové v této druhé rovině nějak uchovávají stopy oné první, jakkoli tyto stopy pouze dosvědčují její unikání.

¬ 15.00 Rozprava o tvorbě Adrieny Šimotové v perspektivách mezinárodního kontextu posledních desetiletí – prostřednictvím připomenutých autorských výstav v zahraničí a účastí na zahraničních výstavách společných, připomenutí tvorby autorů Adrieně Šimotové blízkých ad. MgA. Milena Kalinovská, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, doc. PhDr. Marie Klimešová, Ph.D., Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha, doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc., a Mgr. Pavel Brunclík.

¬ 16.00 Rozprava o působení Adrieny Šimotové v kontextu české výtvarné kultury, navazující na komentovanou projekci souboru cca 100 fotografií Hany Hamplové z vernisáže výstavy Adrieny Šimotové Práce na papíře, uspořádané v Domě pánů z Kunštátu v Brně v roce 1986. Prof. PaedDr. Radek Horáček, Ph.D., vedoucí Katedry pedagogiky PdF MU, Brno, PhDr. Magdaléna Juříková, ředitelka Galerie hlavního města Prahy, a doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc. K této rozpravě budou pozváni také účastníci vernisáže v Domě pánů z Kunštátu a další osobnosti z okruhu umělců, jimž byla a je Adriena Šimotová a její tvorba blízká. Mezi jinými účast přislíbili Václav Cigler, Viktor Pivovarov, Markéta Othová, Jan Merta, Josef Bolf, Pavlína Fichta Čierna ad.

Změna programu vyhrazena. Časový harmonogram příspěvků je orientační.

Další informace o konferenci a jejím programu najdete na webových stránkách

www.simotova-john.org. (v rubrikách aktuality a konference).

Příspěvek 24. a 25. 11. 2016 / Konference Adriena Šimotová a její místo v kontextu výtvarného umění a kultury XX. století a současnosti pochází z Artalk.cz

Esther Stocker / Z budúcnosti / kurátorka: Zuzana Pacáková Kunsthalle LAB, Bratislava / 30. 9. – 20. 11. 2016

foto: Martin Marenčin

Příspěvek Esther Stocker v Kunsthalle LAB pochází z Artalk.cz

Tomáš Hrůza / Venkovská romance / kurátor: Martin Mazanec / Galerie Jelení / Praha / 14. – 30. 10. 2016

Rozhovor s Tomášem Hrůzou na UMA: You Make Art zde.

foto: archiv Galerie Jelení

Příspěvek Tomáš Hrůza v Galerii Jelení pochází z Artalk.cz