Leah Beeferman, Lucie Mičíková a Martin Zvěřina / Permanence of Flow / kurátorka: Tereza Záchová / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 26. 1. – 2. 4. 2017
foto: Martin Zvěřina
Příspěvek Výstava Permanence of Flow v Jihlavě pochází z Artalk.cz
Richard Biegel / Francouzská renesanční architektura / GAVU Cheb: galerijní kavárna / Cheb / 15. 3. 2017 v 17h
Richard Biegel: Francouzská renesanční architektura
Historik architektury a urbanismu dr. Richard Biegel bude pokračovat v přednáškovém cyklu na téma „Francouzská renesanční architektura“. Tentokrát nás seznámí s francouzským architektem a spisovatelem, jedním z největších mistrů francouzské renesance Philibertem de l´Orme.
Vstupné na přednášku: 50 Kč / členové klubu zdarma.
Příspěvek 15. 3. 2017 / Richard Biegel: Francouzská renesanční architektura pochází z Artalk.cz
Andrej Ševčík / Don’t Push the Button / Strom Art Gallery / Brno / 16. 3. – 21. 4. 2017
Andrej Ševčík: Don’t Push the Button
16. 3. – 21. 4. 2017
Vernisáž: středa 15. 3. 2017, 18.00 h
Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno
Otevírací doba: úterý – pátek, 13.00–18.00
Kurátoři výstavy: Petr Kamenický a Markéta Žáčková
www.stromart.cz, www.facebook.com/stromartgallery
Don’t Push the Button
Andrej Ševčík je fascinován dvěma „civilizačními“ sférami, s nimiž jsme dennodenně v kontaktu a kterým se nelze vyhnout: technikou, jejíž domnělou všemocnost s lehkou ironií glosuje i název výstavy, a architekturou. Ve svých pracích z poslední doby zachycuje jednak fragmenty „vystavěného“ prostředí, jednak vizuální projevy počítačových operací nebo segmenty vstupně-výstupních periferních zařízení počítače.
„Svět techniky“, který v prvním plánu reprezentují právě počítače, autor tematizoval už v konceptuálním projektu Zamrznutí, jímž v roce 2016 úspěšně ukončil svá studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v Ateliéru malířství 3 pod vedením Petra Kvíčaly: intenzivní vzpomínka na okamžik zaseknutí operačního systému Windows 98 jej přivedla zpět do dětství, kdy s velkým potěšením – pouhým pohybováním kurzorem po monitoru – multiplikoval obraz obdélníku dialogového okna s chybovou zprávou, oproštěn od bezmocné zlosti dospělého uživatele, který se marným cukáním myši pokouší proniknout do útrob systému v beznadějné snaze vydolovat z něho (skoro jistě už ztracená) data. Uplatněním této „malby chybou“, jak autor popsanou metodu sám označuje, tedy „aperspektivním“ skládáním oken za sebe, vznikaly na obrazovce hadovité útvary technicistně organické povahy. Uvedený proces pak Andrej Ševčík oživil prostřednictvím záměrně vytvořeného chybového softwaru, který tajně nainstaloval do počítačů svých žáků a ti následně – s nemenší radostí než on sám, když byl malý – „malovali chybou“. Využití „umění spolupráce“, ať už s programátorem nebo s dětmi ve škole, a performativní povaha procesu generování předloh pro sérii akrylových maleb vtiskly projektu potřebnou autenticitu: autor se vyhnul pouhé estetizující rekonstrukci vlastních vzpomínek. Výsledné obrazy zachycující stav monitoru v momentu zamrznutí však pro diváka přesto fungují jako autonomní geometricky abstraktní díla, odkazující ke konstruktivním tendencím šedesátých let, k jejichž percepci vlastně ani nepotřebuje znát kontext, z něhož vzešla.
S informačními technologiemi se setkáváme také na aktuální výstavě. Autor zůstává i nadále u transferů mezi materialitou a virtualitou a se soustředěností sobě vlastní prozkoumává také možnosti prostorových dimenzí zobrazování. Pro Andreje Ševčíka je typický rovněž zájem o prostor v rovině klasických malířských kategorií, jako je o iluze, mimesis a optický klam. Umělec tak nesetrvává pouze u dvojrozměrnosti obrazového pole: například u „portrétu“ tlačítka přechází i k jeho prostorové reprezentaci a představuje jej v podobě objektu – ovšem s malířsky pojednaným, odstíny šedí „polychromovaným“ povrchem. Ve vystavené sérii je patrná důležitost inspirace architekturou, nejen však architekturou „vysokou“, ale všemi jejími – byť sebebanálnějšími – projevy. Pro autora je totiž polarita vysokého a nízkého zcela nepodstatná, se stejným zaujetím „portrétuje“ psaníčka z bosáží v parterech městských paláců z devatenáctého století i segmenty kazetových garážových vrat, což realizuje v různém formálním i materiálovém provedení – od klasické malby olejem nebo akrylem na plátno až k subtilním, precizně zpracovaným papírovým reliéfům. Způsob, jakým autor pracuje s mimesis a s iluzí, přísluší k tradičnímu malířství, což v kombinaci s dekorativností transformovanou v abstrakci, s vyváděním předmětů z jejich původních prostorových kontextů a s jejich přesouváním z virtuální do hmotné podoby vlastně představuje postmoderní estetiku. V orientaci na virtuální svět se zase nemůžeme vyhnout srovnání s postinternetem – v prostupování online procesů do našeho myšlení, v přenášení digitálních obrazů do fyzického prostoru galerie nebo v rehabilitaci prvků „auratického“ uměleckého díla.
Markéta Žáčková
Andrej Ševčík (*1992), absolvent Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (ateliér Malířství 3 Petra Kvíčaly, 2014–2016). V současnosti dokončuje pod vedením Petra Kamenického magisterské studium na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, obor Výtvarná výchova a Vizuální tvorba. Vedle své umělecké činnosti se věnuje také výuce uvedených předmětů a informatiky na základní škole v Březové ve Zlínském kraji. Žije a tvoří v Brně. Autor se zabývá geometrickou abstrakcí a optickými vlastnostmi obrazu. Mezi jeho hlavní témata patří transfer trojrozměrného motivu do dvojrozměrného prostoru a naopak. Samostatně vystavuje od roku 2015. Zatím poslední autorova sólová výstava proběhla v prostoru Ulité Kafé v Uherském Brodě (Polarity, 2017).
Příspěvek TZ: Andrej Ševčík pochází z Artalk.cz
Lenka Strnadová v Mladé frontě DNES představuje výstavní program olomouckého Muzea umění pro letošní rok. Výstav bude celkem 12 a návštěvníkům nabídnou například první soubornou výstavu české hyperrealistické malby, podoby eucharistického Krista ve vizuální kultuře, fotografie Mileny Valuškové nebo sochy Jozefa Jankoviče.
V novém vydání časopisu Respekt Jan H. Vitvar pochvalně recenzuje výstavu NG Očím skryté. Článek nese název Středověká detektivka a zaměřuje se především na přípravné práce kolem této výstavy a výsledný dojem, který i v laické veřejnosti budí touhu zjišťovat o obrazech víc.
Další recenzi na aktuální výstavu najdeme v novém vydání Týdeníku Rozhlas – Radim Kopáč hodnotí výstavu děl Eduarda Steinberga From Moscow To Paris v Domě u Kamenného zvonu. Vystavená díla kriticky označuje jako „padesát odstínů šedi“ a konstatuje: „Na pražské výstavě nevynikne Eduard Steinberg, ale génius první vlny ruského suprematismu.“
Příspěvek denní tisk 13. 3. 2017 pochází z Artalk.cz
Umělecká dílna – Olafur Eliasson: Zelené světlo / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 17. – 19. 3. 2017, od 10 do 18h
Olafur Eliasson: Zelené světlo – umělecká dílna
17. – 19. března vždy od 10 do 18 hodin
prostor nad Knihkupectvím NG ‒ Koenig Books ve Veletržním paláci
stup zdarma / zájemci mohou dorazit a zapojit se kdykoli v průběhu
Národní galerie v Praze uvádí v rámci nové sezóny Veletržního paláce projekt Zelené světlo dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona. Stejný projekt se ve větším měřítku uskutečnil ve vídeňském muzeu Thyssen-Bornemisza Art Contemporary a pražskou uměleckou dílnu povedou právě ti lidé, kteří s ním již mají zkušenosti z Vídně.
Umělecká dílna reaguje na situaci, v níž dochází ke společenské transformaci, k vysídlování a migraci. Prostřednictvím výukového programu založeného na principech sdíleného učení a společné výroby lamp vzniká dynamický prostor, který podněcuje k rozmanitým formám participace a zapojení do komunity. Zelené světlo, jež podle Eliassona představuje metaforické světlo pro uprchlíky a migranty, svědčí o akceschopnosti současného umění a o jeho potenciálu zahájit proces občanské transformace.
Příspěvek 17. – 19. 3. 2017 / Umělecká dílna v NG – Olafur Eliasson: Zelené světlo pochází z Artalk.cz
Melissa S Armstrong, Bianca Bondi, Zuzanna Czebatul, Roderick Hietbrink, Elisa van Joolen, Martin Kohout, Aditya Mandayam, Justin Morin, Jaakko Pallasvuo & Anni Puolakka, Saliva / Lukáš Hofmann, Scheltens & Abbenes, Anna Shestakova, Aleksandra Ska, Adéla Součková / Přípravný portrét Mladé dívky / kurátoři: Daniela Dostálková, Linda Dostálková, Michal Novotný / PLATO Ostrava / Ostrava / 16. 3. – 7. 5. 2017
Přípravný portrét Mladé dívky
Ve středu 15. března v 18 hodin zahájí své aktivity pro veřejnost PLATO Ostrava představením výstavy-situace Přípravný portrét Mladé dívky. Daniela Dostálková, Linda Dostálková a Michal Novotný na ní spolupracovali s patnácti zahraničními i českými umělci. V Kanceláři pro umění na Českobratrské ulici, kam se PLATO Ostrava přestěhovalo z vítkovického Gongu, potrvá do 7. května. Materiální část projektu doplní 12. dubna série performancí v prostorách bývalého Bauhausu.
„Nejde nám o hotové věci, které jenom někam navezeme. Chceme vytvořit situaci, která provokuje dialog,“ popsal Marek Pokorný ideu, ze které se zrodila první letošní projekt Přípravný portrét Mladé dívky i koncept Kanceláře pro umění. „Jako kurátory a dramaturgy jsme přizvali ke spolupráci Lindu a Danielu Dostálkovy a Michala Novotného, abychom společně přemýšleli nad tím, jak používat prostor bývalé prodejny textilu. Částečně zachovalé prvky a stopy jejího užívání předchozími nájemci jsme ponechali tak, aby byly čitelné i pro návštěvníky. A přizvaní kurátoři tentokrát reagovali na někdejší účel našeho nynějšího působiště. Chceme vyvolávat zvědavost a zároveň nejistotu. Je to galerie, obchod s módou, anebo informační či konzultační servis?“
Název odkazuje ke knize Hrubý materiál k teorii Mladé dívky (Raw Materials for a Young Girl), kterou v roce 1999 vydala skupina teoretiků okolo francouzského filosofického časopisu Tiqqun. Postava Mladé dívky je zde popisována jako jeden z nejdůležitějších archetypů a zároveň marketingových mechanismů současné kultury. Mladá dívka je současně souborem morálních a sentimentálních hodnot a postojů oslavovaných ve filmu a hudbě, ale i jejich pevným napojením na komerční strategie velkých firem, které využívají asociace mládí a sexuality k tomu, aby propojili sociální postoje s konzumací specifických produktů.
„Mezi prvotním šokem a feministickou teorií je celý ten prostor. V něm vystavená díla jsou i určitou materiální výbavou, souborem produktů, které musí každá Mladá dívka mít, nebo alespoň znát, protože svoji existenci stvrzuje právě jen prostřednictvím výběru a spotřeby. Jednu z významových vrstev tvoří také úvaha o tom, že PLATO Ostrava je jako instituce také takovou mladou dívkou, která definuje své místo na umělecké scéně,“ doplnil kurátor Michal Novotný. Na výsledném tvaru projektu se podílely Linda Dostálková, která si vzala na starost i jeho vizuální podobu, a Daniela Dostálková, která je kromě jiného autorkou textové montáže pro doprovodnou tiskovinu – různé literární zdroje související s tématem vytvářejí nové souvislé vyprávění.
Sérii performancí, které se uskuteční 12. dubna v bývalém hobby-marketu Bauhaus, lze vnímat jako dočasné rozšíření a aktivaci projektu pro Kancelář umění. Umělci Lukáš Hofmann, Aditya Mandayam a Aleksandra Ska v nich komentují a přivlastňují si charismatičnost módních přehlídek, divadelní scénografie, korporátní marketingové komunikace a jejich vztahu k politice identity těla.
Příspěvek TZ: Přípravný portrét Mladé dívky pochází z Artalk.cz
BLAF ako ďalej? Má Bratislava na medzinárodné bienále súčasného umenia? / Berlinka, Slovenská národná galéria, SNG / 14. 3. 2017 od 10.00 do cca 14.30 h.
Bratislava Art Festival – BLAF má za sebou sedem ročníkov a za ten čas sa stal stabilnou súčasťou kultúrnej ponuky hlavného mesta. Otázku čo s festivalom ďalej, si kladie organizátor, Nadácia – Centrum súčasného umenia. Realizuje prieskum medzi členmi výtvarnej scény a 14. marca pripravuje seminár o ďalšom smerovaní festivalu a jeho možnej transformácii na bienále výtvarného umenia.
Art Festival – BLAF vznikol v roku 2010 a jeho cieľom bola od začiatku prezentácia súčasného umenia smerom k širokej verejnosti a sieťovanie mestských súkromných aj verejných galérií. „Po siedmich rokoch máme pocit, že doba aj kultúrne potreby v Bratislave sa zmenili. Túto zmenu chceme reflektovať, a preto hľadáme nový formát podujatia, ktorý umožní lepšiu interakciu verejnosti s medzinárodným výtvarným umením a zároveň poskytne priestor pre výstavy so silnou spoločenskou témou,“ vysvetľuje Christian Potiron, riaditeľ Nadácie – Centrum súčasného umenia (N-CSU).
Od začiatku roka 2017 tím N-CSU realizuje prieskum medzi členmi bratislavskej výtvarnej scény. Jeho cieľom je zhodnotiť doterajšie aktivity okolo festivalu a zistiť, či je v Bratislave potenciál pre vznik bienále výtvarného umenia. Okrem osobných rozhovorov je v týchto dňoch ešte stále dostupný dotazník určený profesionálnej verejnosti, ale aj záujemcom o kultúrne a umelecké dianie. Čiastočné výsledky prieskumu budú predstavené na seminári „BLAF ako ďalej?“ v utorok 14. marca v Café Berlinka.
Semináru sa zúčastnia aj zahraniční hostia, ktorí majú skúsenosti s organizovaním podobného podujatia – Athens Biennale, Kyiv Biennial – The School of Kyiv, OFF Biennale Budapest a festivalu 4+4 dni v pohybe z Prahy. „Bienále v Budapešti je príkladom zdola organizovaného podujatia, ktoré pripravuje občianska iniciatíva, bez spolupráce so štátom – podarilo sa vytvoriť najväčšie nezávislé umelecké podujatie v krajine. Kyjevské bienále prepája súčasné umenie a spoločenské témy a reaguje na aktuálnu situáciu na Ukrajine. Aténske bienále je tiež príkladom neštátneho podujatia, ktoré pomohlo dostať mesto na mapu európskeho súčasného umenia. Ani v jednom prípade teda nejde o klasické centralizované bienále. Vďaka medzinárodnej spolupráci a spolupráci v rámci širokej platforme nezávislých iniciatív sa podarilo organizátorom týchto podujatí zmeniť podmienky pre súčasné umenie vo svojej krajine a prispievať k demokratickému verejnému diskurzu,“ vysvetľuje výber hostí Christian Potiron. Posledný hosť semináru predstaví festival 4+4 dni v pohybe, ktorý už do roku 1996 vnáša súčasné umenie do opustených nevyužívaných objektov a do verejného priestoru.
Na prezentácie zahraničných hostí nadviaže diskusia o vzniku bienále umenia v Bratislave a príprava spoločného akčného plánu. „Nie je našou ambíciou pripravovať podujatie typu bienále sami. Môže vzniknúť len v rámci širšej spolupráce s partnermi z verejného, občianskeho a súkromného sektora. Na seminári budeme preto zisťovať záujem z výtvarnej scény a pokúsime sa definovať priority, prvé kroky a vytvoriť pracovnú skupinu,“ dodáva Potiron. Seminár „BLAF ako ďalej?“ sa uskutoční 14. marca v Café Berlinka SNG od 10:00 do 14:30. Moderátorom podujatia bude facilitátor a konzultant Bohdan Smieška. Vstup na seminár je voľný.
Viac informácií:
HYPERLINK „http://www.ncsu.sk“
HYPERLINK „https://goo.gl/WER1WV“ Facebook
BLAF ako ďalej?
SEMINÁR O ĎALŠOM SMEROVANÍ BRATISLAVA ART FESTIVALU
Program
Moderátor: Bohdan Smieška
10:00 – 10:30 Otvorenie semináru: Christian Potiron, Nadácia – centrum súčasného umenia
10:30 – 12:30 Prezentácie zahraničných hostí
Xenia Kalpaktsoglou: Athens Biennale
Vasyl Cherepanyn: Kyiv Biennial – The School of Kyiv
Pavel Štorek: 4+4 dni v pohybe, Praha
Hajnalka Somogyi: OFF Biennale Budapest
13:00 – 14:30 Tematické diskusie a príprava akčného plán
Prezentácie zahraničných hostí budú prebiehať v anglickom jazyku bez prekladu.
Café Berlinka, Námestie Ľ. Štúra 4, Bratislava
Vstup voľný
Projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
PROFILY HOSTÍ
HYPERLINK „http://www.athensbiennial.org“ www.athensbiennial.org
Xenia Kalpaktsoglou je kurátorka a spoluzakladateľka Athens Biennale. Kurátorsky pripravila výstavy v Grécku aj v iných krajinách, napísala články pre viaceré odborné publikácie a umelecké katalógy. Spolu s Nicolasom Bourriaudom a Poka-Yio kurátorovala 3. ročník Athens Biennale 2011 MONODROME. V rokoch 2006 až 2008 viedla DESTE Foundation, Centrum pre súčasné umenie v Aténach.
Athens Biennale organizuje Athens Biennale Non-Profit Organization, ktorá vznikla v roku 2005. Funguje ako platforma pre rôzne umelecké projekty, publikácie a networking. Bienále pôsobí v rámci medzinárodnej siete pravidelných podujatí v oblasti súčasného výtvarného umenia. Jeho vznik podnietilo aj bohaté kultúrne dianie v Aténach, ktoré patria medzi najzaujímavejšie centrá súčasného umenia.
HYPERLINK „http://www.offbiennale.hu“ www.offbiennale.hu
Hajnalka Somogy sa podieľala na založení OFF Biennale Budapest v roku 2013. Dnes je jeho riaditeľkou a členkou kurátorského tímu. V rokoch 2009 až 2012 bola kurátorkou Ludwig Museum Budapest a pred tým, v rokoch 2001 až 2006 pôsobila v Trafo, Centrum súčasného umenia, Budapešť. Podieľala sa na vzniku nezávislých priestorov Dinamo (2002) a Impex (2006) v Budapešti, okrem iného kurátorsky pripravila aj projekty v tranzit.sk (2014), Bonnefantenmuseum, Maastricht (2014), Storefront for Art and Architecture, NYC (2009), Kunsthalle Budapest (2008) a W139, Amsterdam (2004).
The OFF – Biennale Budapest je občianske, medzinárodne a najväčšie od štátu nezávislé umelecké podujatie v Maďarsku. V roku 2014, v súčasnej politickej klíme a v dobe nevraživosti voči občianskym iniciatívam, vytvára kurátorský tím OFF Biennale základy udržateľnej nezávislej umeleckej scény v Maďarsku. Cieľom bienále je prostredníctvom súčasného umenia prispieť k demokratickému verejnému diskurzu a posilňovať nezávislú umeleckú scénu v Maďarsku.
HYPERLINK „http://www.vcrc.org.ua“ www.vcrc.org.ua
Vasyl Cherepanyn je riaditeľom Centra výskumu vizuálnej kultúry (VCRC, Kyjev) a editorom ukrajinskej edície magazínu Political Critique. Prednáša na Katedre kultúrnych štúdií na Národnej Univerzite v Kyjeve – Mohyla Academy. Hosťoval na European University Viadrina vo Frankfurte (Oder); na Political Critique Institute for Advanced Studies vo Varšave a na Greifswald University v Nemecku.
Centrum výskumu vizuálnej kultúry (VCRC) vzniklo v roku 2008 ako platforma pre spoluprácu medzi akademickou, umeleckou a občianskou komunitou. Pôsobí ako nezávislá iniciatíva, venuje sa vydavateľským a umeleckým aktivitám, vedeckému výskumu a organizuje prednášky, diskusie a konferencie. V roku 2015 získalo VCRC za svoje aktivity Cenu Princeznej Margriet pre kultúru, ktorú udeľuje Európska kultúrna nadácia. Centrum výskumu vizuálnych štúdií bolo tiež organizátorom The School of Kyiv – Kyiv Biennial 2015.
HYPERLINK „http://www.ctyridny.cz“ www.ctyridny.cz
Pavel Štorek je zakladateľ a dramaturg Medzinárodného festivalu súčasného umenia „4+4 dny v pohybu“. Podieľal sa na vzniku viacerých medzinárodných site specific projektov a je členom niekoľkých medzinárodných asociácii: IETM, SPACE, IN SITU. Od roku 2008 pracuje v Inštitúte umenia – Divadelnom ústave, na Oddelení medzinárodnej spolupráce.
4+4 dny v pohybu využíva opustené, chátrajúce či na demoláciu určené objekty a areály. Programovo sa zameriava na aktuálne, provokujúce, inovatívne umelecké projekty naprieč žánrov: od tanca a divadla, cez výstavy, audiovizuálne projekty až po diskusie a komentované prechádzky. Od svojho vzniku v roku 1996 festival uviedol viac ako 400 zahraničných aj českých súborov všetkých druhov súčasného umenia. Kultúrnymi projektmi oživil také miesta ako opustené továrne haly ČKD Karlín, bývalý mestský pivovar v Holešoviciach, bývala tehelňa v Šáreckom údolí, hokejový štadión HV Hviezda vo Vokoviciach alebo bývalé Casino v Parížskej ulici. Festival inicioval vznik množstva site specific projektov českých súborov, uvádza skupinové výstavy súčasných vizuálnych umelcov a kurátorov, spolupracuje s poprednými historikmi umenia a architektmi na prechádzkach a prednáškach.
Příspěvek 14. 3. 2017 / BLAF ako ďalej? pochází z Artalk.cz
Demolice telefonní ústředny v Dejvicích a vinohradského Transgasu, rekordní dražba krajinomalby Gerharda Richtera, nové výstavy v Praze, Brně a Liberci, zahájení 30. ročníku veletrhu Tefaf, americký Den bez ženy.
V uplynulém týdnu začala plánovaná demolice automatické telefonní ústředny v Dejvicích. Na jejím místě má do konce roku 2018 vzniknout kancelářský objekt Telehouse. Část odborné veřejnosti s likvidací vyjádřila nesouhlas, Václav Aulický, člen autorského týmu, pro tento záměr vyjádřil pochopení vzhledem k vyčerpání možností využití stavby. V současnosti prochází demoličním procesem ještě jedna stavba, na které se podílel – vinohradský Transgas. S jeho demolicí však nesouhlasí nejen Aulický, ale i zahraniční odborníci.
Na londýnské aukci Sotheby’s se 8. března prodal za 20,4 milionu eur (551,3 milionu Kč) obraz Ledovec od německého malíře Gerharda Richtera. Tím se stal nejdražší vydraženou krajinomalbou na světě. Stalo se tak necelé dva měsíce před tím, než si Richterova vybraná díla budou moci prohlédnout návštěvníci paláce Kinských. Artalk před nedávnem přinesl rozhovor s Milenou Kalinovskou, ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, v němž mimo jiného nastínila průběh příprav této výstavy.
V galeriích v Praze, Brně a Liberci byly v uplynulém týdnu zahájeny nové výstavy. Národní galerie vystavuje díla Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně, brněnská Fait Gallery vsadila na retrospektivu děl Milana Grygara. Oblastní galerie v Liberci otevřela hned tři nové výstavy – Anny Hulačové a Richarda Loskota, kteří byli nominováni na cenu Jindřicha Chalupeckého, a Františka Tkadlíka, malíře z období 19. století.
V nizozemském Maastrichtu byl zahájen veletrh umění a antikvit Tefaf. Jubilejní 30. ročník nabízí moderní a současné umění, primitivní umění, umění starých mistrů nebo drahé šperky. Už od prvního dne hlásí pořadatelé a účastníci nejen vysokou návštěvnost, ale i skvělé tržby ve všech kategoriích. Veletrh potrvá do neděle 19. března.
U příležitosti MDŽ a v reakci na politiku Donalda Trumpa byla v USA vyhlášena protestní akce A Day Without a Woman. Z kulturního odvětví se do stávky zapojily například galerie Koenig & Clinton, Metro Pictures nebo A.I.R. Gallery. Newyorská umělkyně Rona Yefman podpořila účastníky protestu sérií graffiti nápisů I love my life! určených pro obchody a galerie provozované ženami.
Foto: 1: Automatická telefonní ústředna, foto Wikipedia Commons, Jiří Matějíček, 2: Gerhard Richter, foto Wikipedia Commons, Hps-poll, 3: Valdštejnská jízdárna, foto CS Wikipedia, Sefjo
Příspěvek Top5týdne 14. 3. 2017 pochází z Artalk.cz
Adam Holý, Peter Fabo, Petr Strouhal, Roman Štětina, Tillman Kaiser / Teorie duchů / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 1. 3. – 6. 5. 2017
foto: Michaela Dvořáková
Příspěvek Teorie duchů v Galeriu U Dobrého pastýře pochází z Artalk.cz
Czechoslovakia / A Critical Reader / Vystavujúci autori: Zbyněk Baladrán, Anna Daučíková, Stano Filko, Ladislava Gažiová, Oto Hudec, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Jana Kapelová, Běla Kolářová, Denisa Lehocká, Ilona Németh, Boris Ondreička, Zorka Ságlová, Jiří Valoch, Martin Zet, Jana Želibská / Kurátori: Nadine Gandy, Zbyněk Baladrán / Asistentka kurátorov: Barbora Komarová / Gandy gallery, Bratislava / Vernisáž: utorok 14. marec 2017, 18h – 20h / Trvanie výstavy: 15. marec – 12. máj 2017
Tento rok Gandy gallery oslavuje 25. výročie svojho vzniku a pri tejto príležitosti pripravila skupinovú výstavu s názvom Czechoslovakia / A Critical Reader, ktorej kurátormi sú Nadine Gandy a Zbyněk Baladrán.
„Na výstave sú predstavení umelci, ktorí kriticky nahliadajú na svet, do ktorého sa narodili. Generačne zastupujú rôzne obdobia Československa. V každom z nich sú otlačené politické stratégie a praktiky, ako sa menili v čase a ako poznamenali ich život. Preto sa ich projekcia minulosti líši, pre každého z nich je inou formou sklamania a nenaplnenia. Pre každého z nich je ale poľom k premysleniu minulých chýb. Výstava je mienená ako výskum spoločenského súžitia umeleckým dielom. Výstava ako miesto kritickej reflexie.“
(úryvok z textu od Zbyňka Baladrána)
Příspěvek TS: Czechoslovakia / A Critical Reader pochází z Artalk.cz
Frederick Kiesler. Architect, Artist, Visionary / Martin-Gropius-Bau / Berlin / 11. 3. – 11. 6. 2017
Frederick Kiesler: Architect, Artist, Visionary
Rediscovered Modern I
Frederick Kiesler, born 1890 in Czernowitz (Chernivtsi), died 1965 in New York, was an Austro-American architect, stage designer, designer, artist and theoretician. His artistic approach blurring boundaries between individual artistic genres, his concept of an endlessly flowing space and his holistic theory of design Correalism belong to the greatest visions of the 20th century and enjoy undiminished topicality. Over and above this, Kiesler was a central figure in the network of New York’s aesthetic community, and his circle of friends reads like a Who-is-Who of the avant-garde.
Martin-Gropius-Bau is devoting an exhibition to the universal artist Frederick Kiesler, in which his complex oeuvre is presented in all its facets for the first time in Germany. Central projects, important artistic friendships and collective works illustrate his importance in 20th-century architecture and art history, and map out his environment.
Berlin is almost predestined for this: It is the city in which Kiesler celebrated his first great success with an electro-mechanic stage design for Karel Čapeks W.U.R. (R.U.R.) Werstands Universal Robots in 1923 at the Theater am Kurfürstendamm and literally jumped feet first into the avant-garde scene. A year later in Vienna he caused a furor with the exhibition design of the “Internationale Ausstellung neuer Theatertechnik”, which he also curated, and another sensation with his Space Stage (Raumbühne) as the central exhibition piece. In 1925, Josef Hoffmann invited him to design the Austrian theatrical section for the “Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes” in Paris. He used this commission to present his City in Space, his vision of a futuristic floating city, as an exemplary exhibition structure. In 1926 he travelled to New York, to once again organize an “International Theatre Exposition”.
Kiesler left Europe with avant-garde projects in his luggage. Arriving with great expectations, many remain largely unfulfilled initially. His ideas seemed too avant-garde for the new world. Kiesler quickly came to terms with the harsh reality of 1920s New York and found a successful occupation designing display windows and business premises. With the Film Guild Cinema, Kiesler designed the first 100% Cinema in 1929 in New York, an icon of modern cinema architecture, indeed, with additional projections on side walls and the ceiling of the auditorium it is an early example of Virtual Reality.
Into the 1930s Kiesler worked on furniture and lamp designs and erected his Space House, his vision of a family home as a 1:1 model in the show rooms of the Modernage Furniture Company in New York in 1933. Many core issues of Kiesler’s theory on design, respectively architecture, above all his “space-time architecture” concept are formulated here for the first time.
After an interruption of more than ten years, Kiesler began to work in theatre again in 1934. He made a successful début in the New York theatre scene with the stage design for George Antheil’s Opera Helen Retires, which led to an engagement at the Juilliard School of Music. Around 60 decors were created there during his teaching career of 25 years. With the Woodstock Theatre (1929) and the Universal Theatre (1959-62) Kiesler created two prototypes of multi-functional cultural venues, which were however only realised as models.
From 1937 to 1941, Kiesler directed the Laboratory for Design Correlation at Columbia University in New York and developed his theory of Correalism, an holistic approach to design based on scientific analysis that revolved around the human being. Kiesler’s research led him to concentrate intensively on human perception and he developed the Vision Machine, through which he sought to visualize human vision as an active process. These studies formed the basis of his later exhibition designs. In the course of the 1940s Kiesler also worked on two extensive book projects – a publication of his theory of design of Correalism, and a cultural anthropology of architecture with the sonorous title “Magic Architecture”. Both writings remained unpublished.
At the same time, Kiesler also designed several spectacular exhibition rooms: Peggy Guggenheim’s “Art of This Century Gallery”, the “Russian American Exhibition”, a “Hall of Ecology” in the American Natural History Museum, the exhibition “Bloodflames 1947”, as well as the “Exposition Internationale du Surréalisme”. All of these were redolent of his close relationship to surrealists in exile in New York. Kiesler was an artist’s artist. Exchange and collaboration with artistic colleagues were of immense importance to him. This is especially true of Marcel Duchamp. Kiesler published his first article about Duchamp‘s The Large Glass in an American magazine (Architectural Record, 1937). Duchamp lived in the Kiesler’s apartment for almost a year; they played chess together, shared their interest in natural science, technical innovations and the operating principles of human perception. They worked on exhibitions and design magazines together. However, their ways parted after a fight in New York’s surrealist community.
Kiesler created an extensive environmental sculpture from parts of the surrealistic set design for the opera The Poor Sailor (Le Pauvre Matelot) by Darius Milhaud, the so-called Rockefeller Galaxy, which was shown in the 1952 exhibition “15 Americans” at MoMA. Based on this sculpture, Kiesler developed a further Galaxy sculpture for Philip Johnson’s Glass House in New Canaan. Further so-called Galaxy paintings were created: Clusters of picture plates were arranged at meticulously defined intervals to each other, partly on the floors, walls and ceilings. The “space in between”, the individual picture plates, was considered as important as the paintings themselves.
Kiesler always maintained that every person has a “basic design idea” – the work with “space” could be designated as such for him. Space, especially endlessly flowing space, is a key concept throughout all of Kiesler’s work. In 1950 he created an egg-formed Endless House model for the first time. During the 1950s he refined this concept and received a grant in 1958 to erect a 1:1 model of an Endless House in MoMA’s Sculpture Garden. Even if it failed to be completed, it was still undisputedly one of the icons of visionary 20th-century architecture.
The only one of Kiesler’s buildings to actually be built was opened in Jerusalem in 1965: the Shrine of the Book, planned by Kiesler together with Armand Bartos. The symbolically highly charged building containing Old Testament scrolls found near the Dead Sea, as well as the unbuilt Grotto for Meditation in New Harmony, Indiana, were indicative of the great interest in sacred spaces in Kiesler’s late work.
During the years 1964-1965, Kiesler worked on large environments composed of individual sculptures cast in aluminium or bronze. Both his sculpture Bucephalus, a reference to Alexander the Great’s battle steed, as well as the large environment Us, You, Me, united Kiesler’s complete oeuvre. In a way, the walk-through sculpture Bucephalus, a small mythologically and symbolically charged Endless House equipped with theatrical sound effects, represented the sum of all his earlier projects. Nowadays Kiesler’s sculptural projects are barely known and can be discovered for the first time in Berlin as an essential component of his wide-ranging oeuvre in the exhibition at Martin-Gropius-Bau.
Organizer Berliner Festspiele / Martin-Gropius-Bau in cooperation with the Austrian Frederick and Lillian Kiesler Private Foundation, Vienna.
Příspěvek TZ: Frederick Kiesler. Architect, Artist, Visionary pochází z Artalk.cz
Ahoj, jsme tady a chceme s vámi mluvit / Pragovka Art District: The White Room / Praha / 17. – 29. 3. 2017
Ahoj, jsme tady a chceme s vámi mluvit
„Kdyby se každý, kdo může vysílat, rozhodl pouze přijímat zprávy, byla by to velmi tichá galaxie.“
Ateliér Intermédií a Nových médií na Fakultě designu a umění ZČU pod vedením Vladimíra Merty vystavuje práce studentů v široké škále vyjadřovacích prostředků a rozmanitých tématických okruhů, tak jak je to charakteristické pro současnou generaci nastupujících umělců. Název výstavy vyjadřuje obsah zprávy, kterou lidstvo aktuálně vysílá pomocí rádiových a laserových signálů do vesmíru k Planetě v blízkosti černé díry.
vystavující: Čtvrtník Václav, Frýdlová Lucie, Hanousek František, Klavík Ondřej, Klofáčová Drahomíra, Kochová Marie, Brůha Martin, Kristová Aisha, Lelyukh Sergey, Macourková Klára, Malovecká Dominika, Milesson Sára, Minaříková Kristína, Plassova Inesa, Šindelářová Eva, Šťastná Michaela, Vacek Ondřej, Zreláková Juliána
Příspěvek TZ: Ahoj, jsme tady a chceme s vámi mluvit pochází z Artalk.cz
Deník Právo upozorňuje na již zahájenou výstavu v olomouckém Muzeu umění Okamžité chrámy – Reflexe archetypů a rituálů v českém akčním a konceptuálním umění. Výstava získala svůj název podle jednoho z počinů Milana Knížáka, jehož akční tvorbě je zároveň věnovaná celá úvodní pasáž. Výstava potrvá do 11. června.
Michal Poláček v Mladé frontě DNES zve čtenáře na výstavu fotografií Jaromíra Palase Dobrý člověk ještě žije?. Tento cyklus vznikal více než 30 let a do 14. dubna bude vystaven v přízemí cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci.
Výstava s prostým názvem Josef Lada bude dnes zahájena v opavském Domě umění, informuje Aleš Honus v deníku Právo. Rozsáhlá výstava, zahrnující stovky Ladových obrazů ze všech tvůrčích období, připomíná letošní výročí 130 let od narození a 60 let od úmrtí tohoto umělce.
Právo dále upozorňuje, že 13. 3. byla zahájena rekonstrukce budovy Státní opery. V rámci rekonstrukce budou nejen renovovány technické prvky jako elektroinstalace nebo jevištní technologie, ale i estetické prvky – do hlediště budou instalovány nové sedačky, které budou vycházet z původní podoby interiéru, a výzdoba hlediště projde restaurátorskými pracemi.
Oblastní galerie v Liberci vystavuje díla českých představitelů lettrismu, informuje Michael Polák pro deník Právo. Většina vystavených děl spadá do období 60. let minulého století, vyskytují se mezi nimi ale i díla Dalibora Chatrného z 90. let. „Chceme tím ukázat, že písmo v obraze je stále aktuální.“ uvedla kurátorka výstavy Markéta Kroupová.
Příspěvek denní tisk 14. 3. 2017 pochází z Artalk.cz
Lenka Sýkorová, Mira Gáberová, Alessandra Svatek, Artur Magrot / Situace č. 68 / Galerie Pavilon / Praha / 9. 3. 2017
foto: Lenka Sýkorová a Jan Pfeiffer
Příspěvek Situace č. 68 v Galerii Pavilon pochází z Artalk.cz
Barbora Klímová / Slavné brněnské vily II. – Revisited / Galerie VI PER / Praha / 16. 3. 2017 v 17h
Barbora Klímová: Slavné brněnské vily II. – Revisited
16. 3. 2017 17h
Galerie VI PER Vás zve na prezentaci projektu výtvarné umělkyně Barbory Klímové, která je součástí doprovodného programu výstavy Šumperák.
Tématem rodinného bydlení 70. a 80. let se Barbora Klímová začala zabývat v rámci projektu Slavné brněnské vily II. (2007). V letech 2008–2011 pak podnikla ojedinělou sondu mezi stavebníky a staviteli rodinných domů v období normalizace v Brně. Kdo se v době socialismu rozhodl postavit si rodinný dům, musel čelit mnoha dnes nepochopitelným překážkám. Od koupi pozemku až po shánění materiálu či řemeslníků při budování domu. Majitelé nemovitostí trávili na stavbě každý volný čas a osobně se zapojovali do prací i s celou rodinou. V roce 2011 Klímová publikovala knihu My jsme tím projektem žili! Stavba rodinného domu v období normalizace (vydal Zlatý řez).
V rámci večera tento výzkum s odstupem skoro deseti let nahlédne. Pokusí se reflektovat mj. i to, jak se za tu dobu v české společnosti proměnilo nahlížení reliktů dané doby. Bude si klást otázku, jak by měla být tato nejednoznačná historie uchována a tradována pro příští generace.
Barbora Klímová (1977) studovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně (1998–2004), účasnila se postgraduálního studio programu na Hoger Insituut voor Schone Kunsten, Antverpy (2004–2006), doktorát získala na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave. Svými projekty zkoumá různé aspekty lokálně vymezené kulturní historie. V centru její pozornosti dlouhodobě stojí období 70.–80. let v Československu. V roce 2006 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Od roku 2011 vede ateliér Environment na FaVU VUT v Brně.
Příspěvek 16. 3. 2017 / Barbora Klímová: Slavné brněnské vily II. – Revisited pochází z Artalk.cz
Na konci roku 2016 se dostala na pulty knihkupectví kniha s názvem Brnox / Průvodce brněnským Bronxem, akce Kateřiny Šedé. Kniha je spolu s doprovodnou mapou a Romsko-česko-romským kalendářem na rok 2017 výstupem projektu zaměřeným na sociálně vyloučenou oblast známou mezi místními jako brněnský Bronx. Žijí tu společně s neromskými obyvateli především Romové, ale i příslušníci mnoha jiných národností. Projekt vzešlý původně z iniciativy festivalu Ghettofest vznikal v široké spolupráci mnoha aktérů po dobu dvou let. V knize jsou jako hlavní autoři vedle Kateřiny Šedé uvedeni spisovatel Aleš Palán a bohemistka Lucie Faulerová. Kromě mnoha dalších se na dílčích kapitolách podílela například spisovatelka Kateřina Tučková, historik Michal Konečný, publicista Pavel Klusák nebo v případě kalendáře Tibor Tonka či Karel Holomek. Grafický design vytvořila Kristina Drinková. Kniha Brnox je čerstvě nominovaná na cenu Magnesia Litera za publicistiku.
Následující rozhovor vznikal poměrně dlouho a průběžně, v době, kdy byly postupně publikovány jiné příspěvky na stejné téma, ať už recenze (např. na serveru Romea.cz, na online portálu H7O časopisu Host, v Art+Antiques č. 03/2017) nebo rozhovory (např. na Radiu Wave). V dialogu s Miroslavem Maixnerem, který tak vychází teprve u příležitosti doplněného vydání průvodce, hovoří Kateřina Šedá o pozadí Brnoxu, kontroverzích, které projekt vyvolal, a o principech své práce. Autor rozhovoru je původním vzděláním etnolog a ve zmíněné vyloučené lokalitě působil jako komunitní pracovník v rámci rozvojových projektů.
Jsi známá v širším povědomí především projekty zaměřenými na vesnici. Co tě přivedlo k tématu vyloučené městské lokality přezdívané brněnský Bronx?
Prvotním iniciátorem byl Pavel Strašák, jeden ze zakladatelů Ghettofestu, festivalu probíhajícího přímo ve vyloučené lokalitě, který se snaží o propojení místních lidi a ostatních Brňanů skrze kulturu. Pavel se mě tehdy snažil přesvědčit, abych pro Ghettofest připravila nějakou akci, případně větší projekt. Hodně o to stál a společně s Evou Gerych a Tripitakou mi pak pomohli získat finance, abych ho mohla začít realizovat. Vůbec jsem tehdy nečekala, jak náročné to bude a kolik času a prostředků mě to nakonec bude stát.
Ze začátku jsem ve všem plavala. Většinou lidé očekávají, že mám z předchozích akcí už spoustu zkušeností, přesně vymyšlenou strategii práce v terénu a pravidla, jak se vyhnout nezdaru. Nic takového samozřejmě neexistuje, člověk stojí pokaždé před podobnými problémy a musí hledat nové přístupy a řešení. Když jsem pak postupně tu lokalitu poznávala, tak jsem si uvědomila, že ji téměř neznám, nebo jen povrchně a že jsem byla ve skutečnosti odchovaná podobnými předsudky, jaké k ní mají další Brňané. Svou počáteční situací jsem vlastně reprezentovala většinového diváka. Toho, který jezdí Bronxem tramvají, a rodiče mu říkají, co si má o tom místě myslet. V důsledku to tam považuje už z principu za problematickou a konfliktní oblast. Nemá pak vlastně žádný důvod, aby tam z tramvaje vystupoval a snažil se tu lokalitu víc poznat. Přitom v takovém člověku nevidím přesvědčeného rasistu, ale někoho, komu spíš chybí řada důležitých informací. V podobné situaci jsem byla na začátku i já. Nechtěla jsem suplovat práci sociologů a antropologů. Řekla jsem si, že se tam vydám jako úplně normální holka a že tu svoji cestu nějak zmapuji. To mi na tom přišlo úplně nejzajímavější.
To tě přivedlo ke konceptu mapování lokality pomocí různě zaměřených tras?
Původní idea byla, že zpracuju všechny domy v lokalitě, každý jiným způsobem. Což může napadnout asi jenom mě. Protože těch baráků tam jsou stovky a v každém z nich musíš najít nějaký nosný princip. Asi rok jsem s manželem nebo sama chodila dům od domu, byt od bytu, a hledala ke každému něco zajímavého. Ten koncept ale moc nefungoval, neustále se mi to rozpadalo, byla jsem z toho zoufalá. Na druhou stranu jsem tím získala obrovské množství materiálu, neměla jsem však formu. Pak přišel na řadu návrh dvou tras, které by vedly odněkud z centra města, křížily by se zhruba u divadla Radost a končily v nějakém nečekaném bodě, třeba v hospodě. Jenže mi připadalo, že tento princip má málo vrstev a nedokáže představit pestrost lokality. Teprve po roce jsem přišla na myšlenku deseti různě zaměřených tras, která nejlépe splňovala všechny moje požadavky. Cesta byla dost složitá, i když finální forma může působit jednoduše.
Na ulicích jsem zpočátku nacházela ztělesněné předsudky, právě proto jsem začala pátrat uvnitř jednotlivých domů, kam jsem se zprvu dostávala za pomoci místních pošťaček. Někdy jsem napřed musela jít k lidem domů, aby mi posléze ukázali něco, co bylo celou dobu venku. Taky jsem tímto způsobem narazila i na řadu neromských českých rodin, které byly v lokalitě velmi spokojené, což by možná ne každý čekal.
Cením si toho, že ses ve zvoleném formátu nesnažila všechno z politicko-společenské nebo akademické perspektivy vyřešit. I když tvá kniha odkrývá různé bolesti, tak umí být i zábavná a v jiném ohledu působí jako pozvánka k dalšímu objevování, k navštívení. Nemýlím se, že je tak směřovaná záměrně na co nejširší publikum s důrazem na „gádže“ (ne-Romy), kteří okolo chodí a chtěli by nějakým způsobem do těch míst víc proniknout, víc se dozvědět?
Určitě. I tohle pro mě byla složitá otázka – ke komu vlastně průvodce směřovat? Pak jsem si řekla, že když už jsem tady jednou vystoupila z tramvaje, měla bych to udělat pro ty, kteří v ní zůstanou. A nezáleží na tom, jakou mají barvu pleti ani jaké jsou národnosti. Snažila jsem se to místo poznat a poté s pomocí spolupracovníků ten obraz zprostředkovat okolí.
K průvodci jsem pozvala řadu lidí a moji dva nejbližší spolupracovníci, spisovatel Aleš Palán a bohemistka Lucie Faulerová, mi dávali neustále zpětnou vazbu, o všem jsme se bavili. Bez nich dvou by žádná kniha nevznikla, je za vším tak velké množství práce, že nebylo možné to zpracovat bez pomoci. Takže průvodce je skutečně kolektivní dílo.
V čem byl tento projekt jiný? Dá se říct, že principy, které ti v jiných případech fungovaly, tady selhávaly?
Nikdy se mi nestalo, že by mě na ulici někdo opakovaně oslovil, pozdravil, dal se se mnou do řeči, aniž by mě znal. Ve srovnání s řadou českých periferií nebo vesnic je to osvěžující pocit. Často se setkávám s názorem, že naopak chování některých Romů na ulicích a zastávkách připadá lidem agresivní, takže se jim raději vyhnou. Průzkumem jsem ale zjistila, že agresivitu v nich často vzbuzuje pouze hlasitý dialog, kterému vůbec nerozumí, a může se týkat opravdu čehokoliv.
Odlišnost projektu taky vidím v tom, že jsem ho chtěla opakovaně vzdát, což se mi ještě nikdy v minulosti nestalo. První rok jsem měla pocit, že začínám každý den znova. Nikdy jsem se nesetkala s tolika předsudky vůči mé práci, každý druhý věděl, jak bych to měla dělat. Většinou narážím na opačný přístup – lidé se třeba překvapeně ptají, jak jsem to udělala, že celá obec společně zametala nebo nakupovala. No a pak mě nejvíce zarazilo, že někteří lidé chápali vztah se mnou pouze jako byznys. Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, tak je to zcela logický obraz vyloučené lokality, na druhou stranu, když se s tím setkáte poprvé a následně opakovaně, člověka to zarazí. Peníze jsou tam obrovské téma, které řeší už malé děti.
To je typické pro řadu vyloučených lokalit na světě a dost to souvisí jak s jejich minulostí, tak i se současnou situací a postavením v majoritní společnosti. Ptala ses lidí i na minulost a jak ji vnímají?
Můj spolupracovník Aleš Palán navrhoval anketu na téma „Co jste dělali včera?“, ale ukázalo se, že místní žijí hlavně přítomností a nikdo neřeší, co bylo včera. Téma minulosti se hlavně u romské komunity objevilo v souvislosti s komunismem, na který vzpomínali v dobrém, protože všichni měli práci, nikdo neřešil, že Rom pracuje s neromem. A teď, se změnou režimu, se ta propast hrozně zvětšila, vídáme se jen z okna tramvaje. Řada Romů svoji současnou situaci vnímá ve srovnání s minulostí velmi špatně. Ty důvody naprosto chápu.
Nevím, jestli to tak vnímáš taky, ale přišlo mi, že v případě Brnoxu jsi s danou komunitou pracovala jinak, než je u tebe zvykem. Pro tvé projekty jsou typické komunitní rituály, hry nebo nějaké společné aktivity, na nichž se všichni podílí. Bylo to v tomto případě jiné?
Ta hra je přítomna v celém průvodci taky. Rozdílnost ale vidím především v tom, že jsem po celou dobu pracovala s jednotlivci, kteří se v průběhu nepotkali. S jednotlivci jsem pracovala u řady projektů, ale vždy se v nějaké fázi všichni setkali a byla to důležitá součást akce. Tady to nebylo cílem a myslím, že se v lokalitě koná mnoho jiných akcí, kde se můžou vidět. V lokalitě třeba pravidelně probíhá už zmíněný festival Ghetoffest, který dává mnoho příležitostí k setkání. Mně stačilo, že se potkají na papíře a vznikne most s okolím. Stejně jako u některých mých předchozích akcí je úspěchem, když se ten vzájemný vztah posune o symbolický jeden centimetr. To je těžko měřitelná veličina, hlavně v okamžiku, kdy se v rámci hodnotících kritérií pohybujete na standardní úrovni. Myslím, že všichni vědí, co jsou standardní hodnotící kritéria u podobných akcí, nebo ne? Těžko někoho uspokojíš jedním centimetrem. Lidé chtějí konkrétní důkazy spojení lidí, ideálně svatbu.
Když odhlédnu od Romů, jakou roli v tvém projektu hrály ostatní skupiny, které tam žijí?
Je pro mě velké překvapení, kolik vzdělaných cizinců v Bronxu vlastní různé obchůdky. Třeba zástupce ředitele dopravního podniku v Kábulu, který měl pod sebou několik tisíc zaměstnanců, tam má otevřené potraviny. Ukrajinské potraviny provozuje zas novinář, intelektuál. Najdeš tam syrského šperkaře a další příslušníky elit z různých částí světa. Úplně všechno se však do knihy nedostalo, museli jsme každou věc zvažovat a její důležitost porovnávat s ostatními.
Vím, že jsi v rámci projektu Brnox spolupracovala také s odborníky, mezi jinými například s antropoložkou a socioložkou Evou Šlesingerovou a jejími studenty. Byla tato spolupráce s odborníky důležitá pro celý koncept projektu?
Evu Šlesingerovou znám delší dobu a strašně se mi líbí její otevřenost, co se týče propojení antropologie s řadou jiných oborů. V roce 2015 mně napsala, zda bych nechtěla vést seminář na Fakultě sociálních studií, a mě napadlo studenty pozvat přímo do Bronxu. Běžně nebývá mým zvykem se spoléhat na pomoc odborníků a nenechávám si tímto způsobem zpracovávat data. Ale u Brnoxu jsem dlouho hledala vhodný přístup a byla jsem otevřená jakékoliv vnější spolupráci. Nabídla jsem tedy Evě, že by se mohli se studenty podílet na sběru dat v lokalitě, a ona to uvítala. Obě jsme věděly, že je to komplikované téma a pro studenty, kteří nemají zkušenosti v terénu, obzvlášť, ale zároveň to byla výzva se k tomu nějak postavit. Později jsem zjistila, jak složité to pro ně vlastně je a kolik překážek před ně klade oborová praxe a různé metodologické postupy, které musejí dodržovat. To pak mnohdy bránilo ve snaze zjistit něco víc a postoupit dál. Pokud narazili na člověka, který se s nimi nechtěl bavit, tak nepodnikli nic dalšího, což pro mě bylo hodně překvapující. Nejsem sociální antropoložka a nemusím být tedy vázaná snahou specialistů neintoxikovat terén. Pokud jsem narazila na někoho, kdo se se mnou na ulici nechtěl bavit, druhý den jsem to zkoušela jinak, přes vtip, přes módu. Hledala jsem pořád nové a nové cesty.
V tomto se pro mě skrývá kouzlo umění, které díky tomu, čím je, může daleko úspěšněji rozkrýt nějaký problém, proniknout do oblasti, která by zajímala i odborníka. Myslím, že řada antropologů nebo sociologů si uvědomuje, že díky oborovému diskurzu a metodologickým pravidlům často nejsou schopní podobných průniků. Ve schopnosti „trefit hřebík na hlavičku“ je umění často úspěšnější než sociálních vědy.
Mám velmi podobné reakce od různých odborníků, nejedná se jen o sociologii nebo antropologii. Jeden sociolog si koupil Brnox a pak mi napsal, že když to srovnává s tím, co se běžně učí, tak má skoro pocit, že věda je mrtvá a ať žije umění. Že je z toho až frustrovaný a zda bych nechtěla učit práci v terénu u nich na škole. Ale já se na takové věci moc necítím, právě proto, že vlastně obcházím oborová metodologická schémata. Byla jsem navíc nepříjemně překvapená, když jsem přímo zažila, jakým způsobem si někteří odborníci hájili svoje pozice a jak ke mně přistupovali. Zaskočila mě právě ta netolerance, protože tady bych ji nečekala. Právě proto si cením Evy Šlesingerové, která má zcela jiný přístup a snaží se přenášet na svoji katedru inspirace z oblasti umění.
Trochu teď odbočím, ale jak vnímáš na základě podobných zkušeností spolupráci mezi odborníky z prostředí sociálních věd a umělci, respektive jak vnímáš výuku sociálně participativních přístupů na uměleckých školách?
Teď je to ryze můj osobní pohled na věc, ale kdybych učila, prosazovala bych především práci v terénu. Ta je dnes pro podobné projekty neodmyslitelným řemeslným základem. Na školách však úplně chybí, což je velký problém. Vzniká řada projektů směřovaných na sociální oblast, na spolupráci. Řeší se přitom hlavně teoretické přístupy a naprosté minimum se věnuje práci v terénu. Podle mne to má být přesně naopak. Terénní práci se bohužel nevěnují ani pedagogové a studentům to nemá kdo předat. V tomto ohledu je situace stejná u nás i v zahraničí. A netýká se jen škol, ale celé společnosti. Většina lidí si o něčem, co se dá zažít pouze venku mezi lidmi, raději přečte, než aby se snažili o osobní zkušenost.
Tvoje spolupráce s odborníky je zajímavý moment. V některých mediálních reakcích byl totiž Brnox prezentován jako tvůj ryze umělecký projekt, který se neohlíží na sociální aspekty. Jak ho vnímáš ty sama?
Já vždy doufala, že je to na Brnoxu jasně vidět. U svých akcí jsem nikdy, ani v žádném rozhovoru, nekladla umělecký záměr na první místo. Nebo že bych se tím dokonce obhajovala, pokud se mi něco nepovedlo. Ta snaha nebo možnost obhajovat cokoli jako umělecký záměr mi na umění vadí. Na druhou stranu Brnox není odbornou sociální studií. Vytvářela jsem portrét lokality. Věřila jsem, že když ji dokážeme se spolupracovníky věrohodně zachytit, tak to tomu místu pomůže, odmytizuje ho to. Věrohodně ale neznamená, že si vyberu jen pozitivní věci a na těch to celé postavím, což je pro některé lidi jediná možná cesta, jak místu pomoci. Já se s takovým názorem neztotožňuju a navíc si myslím, že právě tento způsob práce realitu zkresluje a čtenáři to vnímají.
V lokalitě jsme našli spoustu fenoménů, které bylo potřeba reflektovat, někdy neutrálně, někdy s nadsázkou. Mám spoustu reakcí, kdy právě Brnox lidi inspiroval k tomu, do lokality zajít a dívat se na ni jinak. Je pro mě, a doufám, že pro všechny spolupracovníky, velkým zadostiučiněním, když vidím, jak lidé procházejí tou čtvrtí s Brnoxem v ruce. Mám mnoho pozitivních i negativních ohlasů, ale to se dalo u takového projektu čekat. Argument „posílení předsudků“ je pro mě spíš frází než doloženou informací. Já mám naopak reakce, kdy jsou lidé řadou věcí překvapeni, zatím mi nikdo neřekl „tohle všechno jsem věděl a ještě jsem se v tom utvrdil“. Doposud jsem ale nečetla žádnou kvalitní kritiku, která by knihu pomocí jasných argumentů negativně hodnotila.
Na serveru Romea.cz vyšly kritické reakce, které se o Brnoxu vyjadřovaly jako o pouti „po Bizarlandu, [plné] hurónského chechotu“ (zde) a vyčítali ti nedůstojný přístup k tématu. Jak se stavíš k takové kritice?
Z mého pohledu je to typický příklad kritiky, kdy člověk lokalitu vůbec nezná, ale má přitom jasnou představu, jak to tam chodí, kdo tam bydlí a hlavně jak by se o tom mělo referovat, „aby to bylo správně“. Takový postoj má bohužel velké procento naší společnosti, napříč všemi věkovými kategoriemi a bez ohledu na vzdělání. Já jsem od začátku přiznávala, že nevím, jak to tam chodí, ani kdo tam vlastně bydlí, a dva roky jsem to denně zjišťovala. Je zajímavé, že ti stejní lidé, které jsem na začátku žádala o pomoc a prosila je o kontakty, přičemž se mi tehdy dostalo odpovědi, že vlastně to místo ani komunitu moc neznají, o něm najednou vědí úplně všechno. Hlavně to, že je úplně jiné, než jak jsem ho popsala.
K lidem v lokalitě jsme přistoupila stejně jako k lidem na jiných místech. Mezi nikým jsem nedělala rozdíly, což je základní princip mojí práce. Ale najednou nastal problém, protože se po mně de facto chtělo, abych vzala v potaz, kdo jsou Romové, a jak bych to měla dělat, aby to vyznělo tak nebo tak. Tímto způsobem nepracuju a daleko hodnotnější přístup je pro mě nepředpojatost, kterou bych nezaměňovala s neznalostí. Když jsem oslovovala svoje spolupracovníky, tak právě toto byl klíč k jejich výběru.
Nevím, co je víc důstojné, než k lidem přistoupit tímto způsobem. Ale samozřejmě se to nemusí všem líbit, protože výzkum sociálně vyloučených míst má dnes svůj vlastní diskurz a přesně stanovené parametry. Jsem ale přesvědčená, že když se jich přesně držíte a zároveň chcete ukázat jiný než akademický obraz reality, moc daleko nedojdete. Navíc je opravdu velký rozdíl sedět v nějaké kanceláři a živě si představovat, jak to vlastně na Cejlu chodí, ve srovnání s tím, když obejdete stovky lidí a rodin a denně s nimi trávíte čas na ulici. To je pak diametrálně jiný úhel pohledu. Paradoxně to může připadat bezcenné lidem, kteří jsou v problematice sice vzdělaní, ale znají ji především zprostředkovaně, bez hluboké osobní zkušenosti. Mně zase připadá bezcenné, když někdo něco urputně kritizuje, aniž by si to ověřil v realitě.
Mám tomu rozumět tak, že se i v takových případech, jako je vyloučená lokalita brněnský Bronx, pokoušíš o originální přínos Kateřiny Šedé, kdy se nechceš přizpůsobovat obecnému očekávání, ale chceš vytvořit vlastní svébytný obraz té skutečnosti, které jsi svědkem?
Já se v žádné věci nepřizpůsobuji obecnému očekávání, to bych pak mohla rovnou pracovat pro nějakou komerční televizi. Vždy se snažím přinést nový pohled na nějakou věc / situaci, jinak to pro mě nemá žádný smysl. Můj pedagog na AVU Vladimír Kokolia říkal, že se máme snažit dělat to, co za nás nikdo neudělá, a může to být cokoliv. Myslím, že je to přesné, a když jsem na rozcestí (což je dost často), tak si na to vždycky vzpomenu.
Určitě nebylo jednoduché srozumitelně uchopit tak komplexní realitu, s jakou se člověk může setkat v Bronxu. S ohledem na svou vlastní poměrně detailní zkušenost komunitního pracovníka mezi tamějšími Romy jsem přesvědčený, že se ti to opravdu povedlo. Přesto mě kromě řady pozitivních ohlasů překvapily i reakce, které kritizují to, jak konkrétně v knize využíváš humor a jakým způsobem jsi pracovala s uličním sběrem.
Pro rozhodnutí pojmout průvodce tak, jak jsem ho udělala, byl zcela klíčový prvotní výzkum. Zatím jsem asi nikde nezmínila, že jeho součástí bylo i okolí lokality a obecné mínění o ní. Mám stovky nahrávek z půlroční přípravy, kdy jsem zjišťovala, co si lidé myslí třeba o Cejlu, proč tam nechodí nebo naopak chodí, co by chtěli změnit, co je příčinou jejich případné averze k místu a podobně. Takové mapování jsem ostatně dělala i v případě jiných projektů. Výzkum té „druhé strany“ byl pro mě klíčovým východiskem pro finálně zvolený přístup.
U Brnoxu řada lidí tvrdila, že tam není jediná normální věc, nedá se tam projít po ulici, slyší jen hloučky hlasitých Romů, nikdo tam nepracuje, všude je špína, drogy, sex. Chtěla jsem nějak neutralizovat tyto negativní obrazy. Z toho důvodu jsou pro knihu zásadní části s uličním sběrem a jejich forma. Představují spojnici mezi pocitem, který si o lokalitě mnoho lidí vytvořilo a tím, k čemu je chci v průvodci dovést. Když tam vystoupíš z tramvaje, a pustíš se do hovoru s někým na ulici, vždy nejprve narazíš na to, co je představené v „uličním sběru“ a teprve poté se dostáváš dál. Uliční sběr je důležitým prvkem zachycujícím autentickou atmosféru místa. Na základě zkušenosti z předběžného mapování jsem přesvědčená, že kdybych postavila obraz lokality pouze na reprezentacích typu Muzea romské kultury, řada lidí by to odmítla jako nereálný obraz lokality. Kdybych se snažila tu autentickou atmosféru nějak falšovat nebo bych tam uliční sběr nedala, ztratili by chuť jít dál a zajít třeba i do toho muzea.
Kniha má být obrazem reality a je v ní obsaženo mnoho vážných témat i neutrálních informací. Lokalita nepotřebuje lítost, potřebuje navazovat vztahy, které jsou normální. Tou klíčovou věcí, se kterou jsem se v lokalitě pořád setkávala, byl specifický humor. Lidé žertovali všude – na ulicích, v zastavárnách, o banálních tématech i o vážných, ve dne i v noci. Byla to pro mě tak výrazná věc, že jsem ji nemohla v žádném případě pominout a současně jsem si uvědomila, že většina toho, co o lokalitě čtu, tento podstatný prvek zcela opomíjí. To, co můžete najít v knize například v uličním sběru, jsou sice vyvolané situace, ale všechny vycházejí z dvouletého výzkumu a jsou vlastně dokumentací toho, co jsem tam denně zažívala i z opačné strany – kdy si ze mě neustále někdo dělal srandu, věci zlehčoval, ironizoval, parodoval atd. A ten někdo opravdu není jen zástupce romské komunity. Vždyť majitelé tamních zastaváren jsou převážně neromové a pokud je oslovíte s něčím jiným, než že chcete něco koupit, celý rozhovor se odehrává na vlně vtipu. Uliční sběr reflektuje dialogy s mnoha různými lidmi, rozhodně není zaměřený na konkrétní menšiny. Tento místní humor je pro mě zásadní věc vycházející z reality, nikoliv karikatura místa.
Fakt, že se lidé různým věcem společně zasmějí, pro mě představuje jednu z nejlepších věcí, které jsem tam našla, a současně je to klíč k tomu, jak můžeme fungovat vedle sebe s nadhledem. Společně se smát a někomu se vysmívat jsou diametrálně odlišné věci. Člověk se nesmí brát příliš vážně, myslím, že by právě tady neuškodilo brát věci s nadsázkou.
Nyní, velmi krátce po prvním, vychází druhé, doplněné, vydání Brnoxu. Znamená to, že je kniha už vyprodaná, nebo vznikla potřeba doplnit nějaké důležité chybějící věci?
První díl se rychle vyprodal, takže jsem musela udělat dotisk a pár věcí jsme tam při té příležitosti doplnili. Nový příspěvek v trase holocaustu vznikl ve spolupráci s romistkou Alenou Scheinostovou a Muzeem romské kultury, v gurmánské trase přibyl rozhovor s majitelem Jídelny u Vlka, který se odehrál po odvysílání pořadu Ano, šefe!, nebo rozhovor s majitelem potravin Nabim Abbasim.
Hodně věcí se do prvního dílu bohužel nevešlo. Ta kniha měla mít 300 stran, nakonec má skoro 600, už nebylo možné počet stran navýšit.
Vzhledem k tomu, co se nevešlo, rýsuje se ti případná koncepce druhého dílu, respektive pokračování celého projektu v lokalitě?
Ráda bych víc zpracovala třeba téma rodiny. „Normálních“ rodin žije v Brnoxu velká spousta. Navíc „normální“ život je moje celoživotní téma. Ale je to téma, které se těžko zpracovává na malé ploše. Bavilo by mě se více zaměřit na každodenní aktivity místních lidí. Jaké mají koníčky? Jaký je jejich denní režim? V tomhle případě bych ale knihu musela postavit jinak. Proto trochu z legrace a trochu i vážně přemýšlím nad druhým dílem. V současnosti se chci hlavně zaměřit na skutečnou proměnu veřejného prostoru v lokalitě. Připravuji koncepci projektu ve spolupráci s architekty. Nechtěla bych však zatím prozrazovat více detailů.
Kateřina Šedá (*1977) je česká výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii. Zaměřuje se na sociálně laděné experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. Je autorkou řady veřejných realizací v České republice i v zahraničí. Vystavovala například v SF Moma v San Franciscu (2014), na Benátském Bienále (2013), v Kunstmuzeum Luzern (2012), v Tate Modern v Londýně (2011), Mori Muzeu v Tokiu (2010), New Museum v New York (2009), Manifestě 7 v Bolzanu (2008), 5. Berlínském Bienále (2008), v Rennaisance Society v Chicagu (2008) nebo na Documentě 12 v Kasselu (2007). Vydala řadu knih a publikací, v nichž detailně mapuje jednotlivé projekty. Její práce obdržela řadu ocenění (Cena Jindřicha Chalupeckého, Essl Award, Nejkrásnější kniha roku 2012, Contemporary Art Society Award, Fluxus Award atd.)
Příspěvek Kateřina Šedá: Lokalita nepotřebuje lítost pochází z Artalk.cz
Michal Kindernay a Tomáš Hrůza / V poměru k času / Galerie OFF/FORMAT / Brno / 22. 2. – 29. 3. 2017
foto: Martina Schneiderová
Příspěvek Kindernay a Hrůza v OFF/FORMAT pochází z Artalk.cz
Pavel Doskočil / Samomluvy / Židovský dvojdomek / Heřmanův Městec / 1. 3. – 31. 3. 2017
foto: Luděk Vojtěchovský
Příspěvek Pavel Doskočil v Heřmanově Městci pochází z Artalk.cz
V novém vydání časopisu A2 vychází recenze výstavy Strach z neznámého od Terezy Jindrové. Autorka se nad výstavou zamýšlí z hlediska vizí a celkového vyznění a dochází k závěru, že výstava je příliš „černobílá“. „Dává sice hlas migrantům, což je samozřejmě pozitivní, pokud ale opravdu chce pomoci lidem překonat strach z neznámého (…), měla by jít hlouběji ke kořenům těchto obav a pokusit se bez předsudků naslouchat také těm, kterým je určena.“
Uprchlického tématu se týká i článek Daniel Konráda z Hospodářských novin Archa Wej-wejova. Informace o instalování Aj Wej-wejova nejnovějšího díla – člunu s uprchlíky – v prostorách Veletržního paláce jsou doplněny o symbolické i vývojové vysvětlení významu tohoto díla a úvahami o jeho politickém přesahu.
Martin Bajtler v Mladé frontě DNES informuje o zahájení výstavy pražských vedut z období 18. století v Muzeu hlavního města Prahy. „Jedná se o výběr dvou set děl z naší ucelené sbírky vedut, která čítá několik tisícovek grafik.“ uvedla ředitelka muzea Zuzana Strnadová. Součástí výstavy bude i funkční hlubokotiskový lis z roku 1645.
Zástupci karlovarského Rotary Clubu a Galerie umění představili návrhy nových soch Karla IV., informuje Jana Plechatá v Mladé frontě DNES. Zástupci dvou zmíněných institucí vybrali ze 13 návrhů 4 nejlepší, které v následujících dnech předají městskému zastupitelstvu. Od 17. 3. do 9. 4. si návrhy budou moci prohlédnout i návštěvníci Galerie umění.
Hostem včerejšího vysílání pořadu 20 minut Radiožurnálu byl ministr kultury Daniel Herman. Hovořil o úspěchu výstavy Slovanské epopeje v Japonsku a odmítl možnost vystavení epopeje v Číně. Zároveň vyjádřil nadšení z prostoru, v němž je v Japonsku epopej vystavena, a přání, aby podobný prostor vznikl i v Praze.
Příspěvek denní tisk 15. 3. 2017 pochází z Artalk.cz
Jakub Černý, Hynek Chmelař, Barbora Kutinová, Vojtěch Kovařík a Pavel Zbořil / Komplot. Klade otázky a hledá odpovědi / Nová galerie / Praha / 17. 3. – 15. 4. 2017
Komplot: Klade otázky a hledá odpovědi
Galerie Malování kreslení, Balbínova 28, Praha
vernisáž 17. 3. 2017 v 18h
Dne 17. března 2017 proběhne v Galerii Malování kreslení vernisáž kolektivní výstavy Komplot. Svoje práce představí pět autorů: Jakub Černý, Hynek Chmelař, Barbora Kutinová, Vojtěch Kovařík a Pavel Zbořil. Výstava je hlavním výstupem bakalářské práce a kurátorského projektu Elišky Jarmarové (ateliér Kresby, Fakulta umění Ostravské univerzity).
Jednotliví autoři zastupují odlišné přístupy. Poukazují tak na důležitý význam kresby jako výchozího bodu pro další práci. Kresby jako prostoru/ateliéru a kresby jako média. Příkladem spolupráce uvnitř Komplotu je téma výstavy, jímž je umění vycházející z veškerých plošných předloh. Reflektuje tak i výběr výstavního prostoru, kterým je ateliér pro veřejnost jako ateliér/prostor pro umění.
Celý projekt si klade za cíl najít odpovědi na otázky, které umělecké školy nedokážou zodpovídat, tedy například jak reálně funguje umělecký provoz a trh.
Výstava bude prodejní. Je to dáno snahou upozornit na často opomíjenou skutečnost, že umění je také povoláním, ne jen zájmovou činností, a že stejně jako hudební nebo divadelní tvorba by mělo být finančně ohodnocováno.
Příspěvek TZ: Komplot. Klade otázky a hledá odpovědi pochází z Artalk.cz
