Světla, šero a temnoty. Umění českého 19. století / kurátorka: Ivana Jonáková / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň „13“ / Plzeň / 24. 2. – 21. 5. 2017

foto: archiv ZČG

Příspěvek Světla, šero a temnoty v ZČG pochází z Artalk.cz

Zprávy z Berlína přínáší Kateřina Štroblová. Svoji recenzi věnovala výstavě Omera Fasta, významného tvůrce pocházejícího z Izraele, jehož filmy se točí kolem traumat současné společnosti, tak jak se promítají do životů vybraných jednotlivců.

Řešení není pouze jedno

Berlínská galerie Martin-Gropius-Bau uvádí výstavou Reden ist nicht immer die Lösung průřez tvorbou Omera Fasta (*1972). Multikulturní, původem izraelský autor momentálně žije v Berlíně.

Fast patří k významným světovým filmovým tvůrcům současného umění. Jeho díla byla prezentována na důležitých skupinových přehlídkách (Documenta 13, 2012; 54. Bienále v Benátkách, 2011; Whitney Biennial, 2002 a 2008, projekce v rámci Art Basel, 2016 ad.) a samostatně vystavoval v institucích jako MuMoK (2007), Indianapolis Museum of Art (2009), Stedelijk Museum v Amsterdamu (2014) či v pařížském Jeu de Paume (2015).

Jeho vyjadřovacím prostředkem jsou pohyblivé obrazy, jejichž devízou je analýza patologických situací současnosti na pozadí osobních příběhů. Sedm prezentovaných videí vzniklo v uplynulých patnácti letech. Úvodní film CNN Concatenated (2002), formálně se vymykající ostatním, je sestřihem nespočtu zpravodajských relací dotyčného kanálu. Z úst moderátorů či reportérů jsou vyňata jednotlivá slova, jež, řazena za sebou, útočí na diváka přímými otázkami či výpověďmi. Zbylé příběhy balancují na hraně dokumentu a smyšleného příběhu: Looking Pretty for God (2008) je sondou do širokého záběru aktivit pohřebního koordinátora, Everything That Rises Must Converge (2013) sleduje běžný pracovní den čtyř herců filmů pro dospělé, nejnovější dílo August (2017), vytvořené ve 3D, je inspirováno reálnou postavou fotografa Augusta Sandera (1876-1964).

Trojici 5.000 Feet Is The Best (2011), Continuity (2013) a Spring (2016) je společné téma psychiky poznamenané válkou a její konfrontace s jednotlivcem. 5.000 Feet je ve formě interview s operátorem dálkově řízeného bojového dronu. Postavy ze Spring a Continuity se prolínají, proměňují a společně účinkují v dramatu plném násilí, odcizení a bizarnosti.

Celou výstavou se vine zásadní téma času, a to nejen v samotných filmech, ale i v instalaci. Ta je přerušena či rozdělena prostory věrně simulujícími různé typy čekáren (odbavovací hala na letišti, na imigračním úřadě, u lékaře), vybavenými potřebnými rekvizitami jako dětským koutkem, zavěšenými obrazovkami (dva filmy jsou promítány zde), či stojany s propagačními materiály a bulvárními časopisy – za takový je vtipně maskován i katalog či spíše průvodce výstavou. Čekání je zde akcentováno jako prostá a nucená forma zabíjení času, místo, kde ubíhá pomaleji než kde jinde, a kde jsme nuceni setrvávat po dobu, o které většinou nevíme, jak bude dlouhá.

Fast ve svých filmech pracuje s nelineárním pojetím času; užívá smyčky, zdvojování, opakování a zacyklování příběhu. S každou repeticí, pozměněnou v detailu, se příběh stává nejasnějším a složitějším. Tak se v Continuity navrací k rodičům pokaždé jiný syn, pilot z 5.000 Feet se ocitá v různých motelových pokojích a starý Sander bloudí v insomnické halucinační agónii, v níž se setkává s lidmi ze svých snímků.

Motivem prostupujícím všechna videa je trauma; trauma jako formující element spouštějící tvůrčí proces (režisér porno filmů, jenž byl v dětství zneužíván hippie komunitou), jako běžná praxe, s níž je potřeba denně pracovat (příprava posledních věcí člověka), a zejména jako destruktivní prvek, rozleptávající vztahy i osobnost. Jako důsledek traumat prostupují filmy surreálné vize a přeludy, akcentující silně rezonující motiv odcizení a osamění.

Protagonisté Fastových „dokumentárních“ obrazů jsou zdánlivě bez citu a empatie, což většinou plyne z povahy jejich povolání, která vyžadují určitou míru distance a zároveň osobní angažovanosti. „Bez skutečných lidí by se všechny mé fikce zhroutily,“ říká autor v jednom z rozhovorů. Není ovšem jisté, že postavy ve filmech jsou reálné osoby. Jsou tak spíše jakýmisi symbolickými představiteli jedinců překračujících hranice, lidí v liminální fázi, se specifickými morálními měřítky a behaviorálními kódy. S tím souvisí i otázky pojetí rolí a budování osobní identity, jimiž se Fast zabývá i v ostatních dílech (za všechny jmenujme například Schindler´s list, 2003 či Remainder, 2015)

Pro Fastova díla je typický rozpor reality a fikce, hranice, která se rozostřuje a stírá nejen z pohledu diváka, ale často také samotných hrdinů jeho filmů. Navzdory tomu, co je autorovi podsouváno jako „umělecký statement“, tedy to, že jeho zájmem je způsob, jakým se zkušenost obrací v paměť a vzpomínky se stávají příběhy, mohou být tyto příběhy i vzpomínky, na nichž jsou založeny, jen pouhou lží, či – řečeno méně tvrdě – smyšlenkou.

Naše důvěra v kontinuitu vyprávěného příběhu je opakovaně zrazována. Ke konci není nic tak, jak se zdálo na počátku. Mluvení není vždy řešení, parafrázujeme-li název výstavy; a jednotlivé výpovědi nás v příběhu mohou opakovaně mást a dovádět k mylným závěrům.

Fast je mistrný vypravěč – celková stopáž filmů dosahuje téměř čtyř hodin, ale divák se nenudí. Jedno zhlédnutí však rozhodně nestačí, a spolu s faktem, že je dobré vidět filmy od začátku, se nárok na časové možnosti návštěvníka mohou stát téměř neúnosné. Pokud má tedy možnost, vyplatí se na výstavu jít vícekrát. Nutná je rovněž vybavenost plynnou angličtinou či němčinou (filmy jsou buď německy s anglickými titulky nebo naopak).

Výstava Reden ist nicht immer die Lösung je rozhodně z těch, které se vryjí do paměti. Nabízí toho divákovi možná až příliš (v pozitivním symslu): příliš vizuálních podnětů, silných témat a motivů, o kterých bude přemýšlet.

Omer Fast: / Reden ist nicht immer die Lösung / Martin-Gropius-Bau / Berlín / Německo / 18. 12. 2016 – 12. 3. 2017

Příspěvek Řešení není pouze jedno pochází z Artalk.cz

Proč ses nebránila? Diskuze k výstavě Co mi otec strkal do vagíny v galerii ArtWall / tranzitdisplay / Praha / 13. 3. 2018 v 18h

Proč ses nebránila? Diskuze k výstavě Co mi otec strkal do vagíny v galerii ArtWall

koncept „Expert by Experience“ – odborník/ce na základě zkušenosti

13. března v  18:00, Dittrichova 9, Praha 2

Moderuje: Apolena Rychlíková (A2larm)

Hosté: Lenka Vrbová (Jako doma), Růžena (Jako doma), Eva Svobodová (Čtvrtá vlna) a Marie Feryna (básnířka a aktivistka v trans komunitě)

V českém prostředí ovládají diskurs o sexuálním násilí primárně tradiční odborníci a odbornice – od terapeutů slyšíme, jaké má toto násilí důsledky, na akademické rovině vycházejí výzkumy, v médiích příliš často dochází k senzačně rozšiřovaným mýtům. Samotné osoby, které sexuální násilí zažily, jsou převážně vnímány jako oběti – a nic víc. V jiných zemích (na příklad v Anglii, v USA, v Norsku či v Izraeli) bylo přitom dokázáno, že diskurs se posunul, když se v něm začali angažovat i přeživší. Stejný princip můžeme pozorovat i u jiných skupin či menšin, které bojují proti umlčování a nerovnosti na základě etnického původu nebo sexuální orientace. Je proto načase se zeptat – kam nám mizí přeživší?

Koncept „Expert by Experience“ právě rozrušuje mocenské hranice mezi takzvaně „profesionálními odborníky a odbornicemi“ a „pasivními oběťmi“ a tím nabízí jiné modely aktivismu. Koncept vychází z myšlenky, že člověk se zkušeností s fyzickým handicapem, sexuálním násilím, bezdomovectvím apod. může lépe porozumět a pomáhat v této oblasti díky své zkušenosti. Zároveň tím posiluje své kompetence, aktivita mu dává smysl a může tak dobře zpracovat tuto zkušenost i sám pro sebe.

V rámci diskuze rozebereme možnosti tohoto přístupu v boji za lidská práva a uvedeme příklady z českého a zahraničního prostředí a to nejen v kontextu sexuálního násilí. Proč naše společnost takové odborníky a odbornice potřebuje? V čem je výjimečný jejich přinos? Jak může vypadat jejich spolupráce s neziskovkami a s institucemi? Čím je coming out politickým aktem? Jak se dá využít sociální sítě k provedení společenských změn? A co to vše znamená pro samotné odborníky a odbornice?

Diskuze je součástí doprovodného programu výstavy Co mi otec strkal do vagíny v galerii ArtWall

Více informací na: www.artwallgallery.cz a https://www.facebook.com/ artwallgallery/

Příspěvek 13. 3. 2017 / Proč ses nebránila? Diskuze k výstavě Co mi otec strkal do vagíny v galerii ArtWall pochází z Artalk.cz

Naďa Klevisová v magazínu ego! Hospodářských novin připomíná, že dnes začíná umělecký veletrh Telaf v Maastrichtu, který tradičně nabídne nejširší možnou škálu umění i starožitností pro velké sběratele i obyčejné návštěvníky: „Nizozemský sběratel čínských hrobových figur z dynastie Ming si tam kupodivu bezvadně popovídá s kýmsi z Francie, kdo hledá Picassovu grafiku, která mu ještě chybí. Vášeň vášni vždycky porozumí.“

V Pátku Lidových novin vyšel rozhovor s Františkem Skálou, jemuž právě začíná výstava ve Valdštejnské jízdárně. Hovořilo se jak o výstavě, kterou pořádá Národní galerie, o touze mít jednou vlastní muzeum nebo o plánované intervenci ve veřejném prostoru Žižkova, která se nakonec nerealizovala (vydlabaný strom ze zámeckého parku ve Veltrusích). Rozhovor se stáčí i na obecné otázky bytí, umění a společnosti. Ptala se Alena Plavcová.

O Skálově výstavě ve Valdštejnské jízdárně obšírně referuje Magdalena Čechlovská v Hospodářských novinách. „Aktuální výstava překvapí všechny, kteří si Skálu spojují s přírodními, zejména dřevěnými materiály. Sochař však stejně rád a momentálně ještě častěji pracuje s laminátem, dráty nebo s plastem zvaným sustamid.“ Barokní prostory jízdárny jsou rozčleněny do jednotlivých pavilonů a celá výstavní síň je vyplněna prakticky až po strop.

V týdeníku Téma vyšel rozhovor s Milanem Caisem (vedla ho Veronika Tardonová) zaměřující se na právě otevřenou výstavu v pražské Ville Pellé. Hovořilo se i o tom, zda je pro Caise důležitější hudba skupiny Tatabojs, jíž je členem, nebo výtvarná tvorba: „Svoji vizuální tvorbu vnímám víc jako meditativní záležitost. Jsem tam sám se sochou, která vzniká pod mýma rukama. V tomhle je to jiné.“

V Událostech v kultuře na ČT art informují nejen o vernisáži výstavy Františka Skály, ale i o otevření výstavy Milana Grygara v brněnské Fait Gallery nebo prezentaci české a slovenské architektury z benátského bienále, kterou na pět dní zpřístupní v DOXu.

Příspěvek denní tisk 10. 3. 2017 pochází z Artalk.cz

Jakub Janovský / Někdy v noci po setmění děti ve strašidla se mění / Galerie Peron / Praha / 13. 3. – 8. 4. 2017

Příspěvek TZ: Jakub Janovský pochází z Artalk.cz

Lukáš Karbus / Zlomená strana / kurátor: Jiří Havlíček / Polansky Gallery / Praha / 16. 3. – 6. 5. 2017

Lukáš Karbus: Zlomená strana

vernisáž: 15. 3. 2017, 18-21h

Příspěvek TZ: Lukáš Karbus pochází z Artalk.cz

Tereza Příhodová / Murure / kurátorka: Christina Gigliotti / Polansky Gallery / Praha / 16. 3. – 6. 5. 2017

Tereza Příhodová: Murure

vernisáž: 15. 3. 2017, 18-21h

Příspěvek TZ: Tereza Příhodová pochází z Artalk.cz

Impresionismus! Nálady a imprese ve francouzském umění. Meziprůzkumy / Sbírka AJG 1300-2017 / Alšova jihočeská galerie / Hluboká nad Vltavou / 19. 3. – 18. 6. 2017 

Impresionismus! Nálady a imprese ve francouzském a českém umění

19. 3. – 18. 6. 2017 / denně 9:00 – 18:00

vernisáž: 18. 3. 2017 / 15:00 hod.

Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou 144

„Řeklo se o francouzském umění, že jeho vývoj v 19. století jest jediné pevně učleněné drama. Naše umění zdá se mi spíše řadou jednotlivých scén, osamělých náběhů, jimž obyčejně se nedostává vyvrcholení a pointy a která spolu organicky téměř nesouvisí,“ napsal v roce 1909 umělecký kritik a malíř Miloš Jiránek. Přitom si uvědomoval návaznost francouzských impresionistů na umělce barbizonské školy, kteří se zajímali o reálnou krajinu a začali svá díla malovat v plenéru. Impresionisté překročili další pomyslnou hranici a přenesli na plátna svůj dojem z přírody. Jejich obrazy tvořené děleným rukopisem působili na tehdejší publikum nedokončeně a teprve později se fascinující prolnutí světla a barev dočkalo ocenění. V Čechách se impresionismus projevuje s určitým zpožděním, ale o to zajímavěji se mísí například se symbolistními náladami nebo pointilistickým rukopisem. Vybraná díla Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka nebo Václava Radimského budou na výstavě představena v kontextu několika francouzských autorů (Claude Monet, Théo van Rysselberghe, Alfred Sisley).

Adam Hnojil a David Kubec, autoři a kurátoři výstavy

Meziprůzkumy / Sbírka AJG 1300–2017

OD 19. 3. 2017 / denně 9:00 – 18:00

vernisáž: 18. 3. 2017 / 15:00 hod.

Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou 144

Stálá expozice Meziprůzkumy odvozuje svůj název od díla známé české spisovatelky a historičky umění žijící v Paříži, Věry Linhartové (nar. 1938 v Brně). Linhartová pracovala v letech 1961 – 1965 v Alšově jihočeské galerii jako kurátorka sbírky moderního a současného umění. S Věrou Linhartovou je galerie nadále v písemném kontaktu. K nové stálé expozici Linhartová ve svém dopise z ledna letošního roku dodává: „Velmi vítám /…/ koncepci vzájemné přítomnosti gotického a moderního umění, je zcela v tendenci bývalé AJG přinést nové pohledy na dějiny umění.

Expozice Meziprůzkumy jako první v České republice pracuje s díly různých epoch a prezentuje je v nebývalé symbióze. V žádném případě se nejedná o klasickou stálou expozici, která je jednou hotová a postupem času pouze stárne, popřípadě jsou vyměněny vybledlé popisky nebo aktualizována data podle nejnovějších vědeckých poznatků. Jedná se o expozici, která komunikuje s divákem, provokuje ho, vyvolává emoce a nabádá k přemýšlení. Její koncept, jenž počítá s ročním intervalem výměny exponátů a intervencemi současných umělců, je otevřený. Po loňském úspěchu nové stálé expozice, v níž její autoři propojili sbírky středověkého a moderního umění, přichází galerie s její novou verzí.

Do expozice přibyla mnohá další díla, jako například nově zrestaurovaná pozdně gotická socha sv. Máří Magdalény z Boršíkova, ale také díla moderního a poválečného umění, která byla dlouhou dobu očím návštěvníků skryta. Zmínit lze například drobný obraz Jana Zrzavého s názvem Lodi na pláži z doby kolem roku 1959, nebo obraz Bohumila Kubišty Koupání mužů z roku 1911. Nechybí ani díla Josefa Čapka, Josefa Šímy nebo Jiřího Koláře. Expozice zahrnuje i nejnovější přírůstky do sbírky, mezi nimi díla Zbyňka Sekala, Jiřího Hilmara nebo Květy Pacovské či Karla Nepraše.

Zcela nově jsou do expozice začleněna ta nejlepší a nejzajímavější díla ze sbírky holandské a vlámské malby 16. a 17. století. Pokud některým návštěvníkům připadala propast mezi gotikou a modernou v první verzi expozice příliš hluboká, nabídne její nová verze pomyslný most mezi oběma epochami, a to v podobě těchto obrazů. Tyto malby povětšinou pocházejí ze sbírky dr. Vlastislava Zátky (1887–1962). Tento českobudějovický právník budoval od počátku 20. let 20. století až do druhé světové války s odbornou pomocí mnohých špičkových historiků umění z celé Evropy hodnotný soubor nizozemské malby, jenž roku 1936 zpřístupnil veřejnosti. Za druhé světové války byla sbírka zabavena nacisty a v roce 1948, po nástupu komunistů k moci, byly obrazy konfiskovány podruhé. Do Alšovy jihočeské galerie se dostaly roku 1960. Kolekce konfiskovaných obrazů vlámských a holandských mistrů ze Zátkovy sbírky byla od počátku 60. let doplňována nákupy do sbírek AJG a pro potřeby stálé expozice byla zapůjčována rovněž některá díla ze sbírek Národní galerie v Praze. Ve spolupráci s Národní galerií v Praze byla sbírka také odborně spravována. Syn sběratele August Zátka, jenž dnes s rodinou žije ve švýcarské Basileji, se po restituci sbírky v roce 1993 rozhodl nadále ponechat tyto obrazy v Alšově jihočeské galerii. Jak sám totiž dodává, jsou to obrazy takové hodnoty, že by měly být zpřístupněny veřejnosti. Jedná se tak o jednu z mála vysoce kvalitních soukromých sbírek nizozemského umění na území České republiky, která je dlouhodobě prezentována veřejnosti a soustavně doplňována novými nákupy.

V nové verzi stálé expozice tak návštěvníci naleznou například vynikající drobnopisnou krajinomalbu, jejímž autorem je Jan van Goyen, jeden ze světově nejvýznamnějších malířů epochy holandského „Zlatého věku“. Významné místo ve výstavě zaujímá rovněž obraz z okruhu Abrahama Brueghela, vnuka slavného zakladatele malířského rodu, Pietera Brueghela. Obraz zátiší s ovocem, pocházející ze soukromé sbírky, ovšem není pouhým zobrazením neživé přírody, ale obsahuje skrytou náboženskou symboliku. Vlámské malířství v expozici pak zastupuje působivý obraz neznámého mistra, který zobrazil dosud ne zcela vysvětlený motiv s ústřední nahou ženskou postavou Lásky.

Pro realizaci aktuální intervence současného umění byla oslovena rakouská umělkyně italského původu Esther Stocker (nar. 1974), která vytvořila instalaci s názvem Segmenty vnímání. Její intervence nově utváří daný prostor. Zdánlivě jednoduchý nápad polepit stěny černou lepicí páskou, jenž je zde uplatněn, Esther Stocker využívá již od roku 2006. Její realizace známe i z českého prostředí (Dům umění České Budějovice 2009, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem 2013, Výtavní síň Sokolská 26, Ostrava). Každé konkrétní uplatnění tohoto nápadu působí nově, neotřele a navíc je vizuálně velice přitažlivé. Snad nejsilnějším momentem je vtažení diváka do centra dění. Nachází se přímo uprostřed černými liniemi vytyčeného prostoru. Na otázku, co pro umělkyni samotnou znamená pojem linie, sama dodává: „Linie je pro mě počátkem, čímž myslím počátek vyjádření. Je výrazem vůle někam dojít. Nebo je to vyjádření tendence k nějakému směru. Je to také forma, která vychází přímo z myšlení. Velmi přímá cesta z mozku „ven“. Linie je vlastně prodloužením „myslící“ ruky napojené na mozek.“

Prostor je v díle Esther Stocker vnímán jako determinující prvek našeho bytí a podle jejích slov prostor sám vstupuje do jejího díla díky tomu, že redukuje své umělecké vyjádření. Návrh pro Alšovu jihočeskou galerii vznikl také jako aluze na pozdně středověký důmyslný klenební systém, jenž právě na přelomu středověku a novověku používal klenbu již ne pouze jako nosnou konstrukci, nýbrž také jako estetizující a významotvorný prvek.

Hynek Látal a Martin Vaněk, autoři a kurátoři stálé expozice

Stálá expozice Meziprůzkumy prezentuje sbírky starého umění v konfrontaci a ve vzájemném souznění s českým uměním 20. století. Klíčem k propojování děl napříč staletími byly jednak formální jednak hlubší významové vztahy. Výběr děl a jejich řazení je podřízeno subjektivnímu pohledu obou autorů, jejichž záměrem bylo vytvořit stálou expozici otevřenou interpretacím a prožitkům. Nejde o dějiny umění nebo historii, ale o diváka, jeho komunikaci s uměleckými díly a jeho vlastní vizuální zkušenost.

Příspěvek TZ: Impresionismus! Nálady a imprese ve francouzském umění. Meziprůzkumy / Sbírka AJG 1300-2017 pochází z Artalk.cz

Rona Stern / Keep Calm / Galerie Klubovna / Brno / 1. 2. – 2. 3. 2017

Rozhovor UMA Audioguide

foto: Barbora Trnková a Tomáš Javůrek

Příspěvek Rona Stern v Klubovně pochází z Artalk.cz

Karel Kuklík / Fotografický dialog s krajinou / kurátorka: Pavlína Vogelová / Galerie hlavního města Prahy: Dům fotografie / Praha / 7. 2. – 14. 5. 2017

foto: Anna Pleslová

Příspěvek Karel Kuklík v Domě fotografie pochází z Artalk.cz

V Orientaci Lidových novin zve Zbyněk Petráček do Salmovského paláce Národní galerie, kde bude od 14. března otevřena dlouhodobá výstava Charta Story. Příběh Charty 77. Projekt se nezaměřuje na politickou roli chartistů, ale na jejich životy a dílo. Představeni jsou například Václav Havel, Jan Patočka, Jaroslav Seifert nebo Ivan M. Jirous. „Na výstavě jsou fotografie, obrazy či samizdatové publikace. Zajímavá je také kronika Charty 77, kterou založil a pečlivě spravoval Bedřich Placák.“

Tomáš Tománek v Lidovkách rekapituluje činnost Ministerstva kultury za Daniela Hermanna. V médiích by vidět zejména v souvislosti se setkáním s dalajámou a kauzou Brady. Jeho hlavním úkolem do konce volebního období však zůstává nejen památkový zákon, ale i zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který má odpolitizovat a více osamostatnit příspěvkové organizace ministerstva. Co se nepodařilo, je zajistit rozpočtu resortu alespoň jedno procento státního rozpočtu, aškoliv se k tomu Hermann významně přiblížil.

Zdeněk Lukeš se v Orientaci LN postupně věnuje novým národním kulturním památkám. Tentokrát si vybral střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi postavenou dle návrhu Jiřího Krohy. „Krohova raná tvorba – jakkoli je výstřední a zdánlivě jde proti střízlivým formám avantgardy – je bezpochyby osobitým příspěvkem k proudu meziválečné evropské architektury.“

Příspěvek denní tisk 11. 3. 2017 pochází z Artalk.cz

Výstavy Sylvy Máslové / Galerie AVU / Praha / 14. – 23. 3. 2017

Výstava Sylvy Máslové

Vernisáž v úterý 14. března od 19.00 hod.

Vystavují Sylva Máslová, Max Máslo, Michal Blecha, Jakub Ort

Sylva Máslová je plzeňská výtvarnice. Její asambláže z nalezených materiálů a džínové textilní koláže stojí ve víru uměleckých vlivů, avšak stejně tak i úplně mimo ně. Inspirovaná archivními uměleckými časopisy tvoří v prostředí chalupy důmyslná díla ukotvená v situaci svého vzniku.

Situace vystavující nedělní malířky, navíc exponovaná rovinou rodinného vztahu, záhadně nutí k odstupu. Stud před intimitou a jednoznačností. Před jejich tíhou jsme zvyklí utíkat pomocí ironického otáčení významů a odtažitým lavírováním na hraně skepse a nevyslovené touhy. Ironie a post-ironie už nás ale trochu nudí.

Vyzbrojeni pracemi Sylvy Máslové se prodíráme houštinou post-ironie směrem ke vzdálenému svitu nové upřímnosti.

FB: https://www.facebook.com/events/1259157124166875/

Výstava je otevřena po-pá 10-18.00 a to do 23. března.

Příspěvek TZ: Výstavy Sylvy Máslové pochází z Artalk.cz

Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové / NG / Praha / 16. 3. 2017

Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové

Aj Wej-wej, Magdalena Jetelová, Brian Eno, Edmund de Waal, Kazimir Malevič, Epos 257, Keiiči Tahara. To jsou jména jen některých umělců, jejichž práce představí Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci v rámci jarní výstavní sezóny 2018.

Projekty jarní sezóny propojí zejména aktuální společensko-politická témata s netradičními uměleckými formami. Budou zahájeny 16. března při příležitosti tradičního Grand Openingu. „Troufám si tvrdit, že letošní program bude v návštěvnících probouzet řadu palčivých otázek. Zejména Aj Wej-wejova instalace připravená speciálně pro prostor Velké dvorany, stejně jako jeho ostatní již dříve prezentovaná díla, se dotýkají těch nejaktuálnějších témat, o nichž ve společnosti zdaleka nepanuje shoda,“ uvádí Jiří Fajt, generální ředitel Národní galerie v Praze.

Aj Wej-wej představí sedmdesátimetrový uprchlický člun

Nejslavnější čínský umělec současnosti připravil pro Národní galerii zcela nové dílo Zákon cesty, které se zrodilo z jeho dlouhodobého zájmu o osud běženců. Obří nafukovací člun s 258 uprchlíky je umělcovým dosud nejrozsáhlejším projektem, který zcela ovládne prostor Velké dvorany Veletržního paláce. Instalace navazuje na jeho předchozí práce reflektující migrační téma, mimo jiné na projekt Prádelna využívající tisíce kusů oblečení, bot a dalších materiálů, které Aj Wej-wej posbíral v řeckém uprchlickém táboře v Idomeni. Prádelna bude vystavena na ochozu Velké dvorany. Vedle toho si návštěvníci budou moci prohlédnout i další díla staršího data: Hada složeného z batohů, který symbolizuje 5 000 dětských obětí čínského zemětřesení v roce 2008, či projekt S květinami reflektující umělcovo téměř dvouleté domácí vězení.

Řeč keramiky jako poznání

Aj Wej-wej je společně s Edmundem de Waalem též autorem výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky. Ta dokládá, že keramika tradičně považovaná za uměleckořemeslnou tvorbu může zprostředkovat poznání shromažďované po tisíce let a že její vývoj je úzce provázán s dějinami umění. Vedle Aj Wej-weje a Edmunda de Waala se představí další významní umělci, jako jsou Lynda Benglis, Alison Britton, Hans Coper, Lucio Fontana, Asger Jorn, Kazimir Malevič, Fausto Melotti, Joan Miró, Isamu Noguči nebo Pablo Picasso.

Dotek doby Magdaleny Jetelové

Výstava prací uznávané konceptualistky Magdaleny Jetelové je koncipována do dvou oddělených, ale vizuálně propojených prostorů. Malou dvoranu zcela zaplňuje site-specific instalace Dotek doby. Velkolepé dílo se simulací vrstevnic a vodních ploch, doplněné laserovými paprsky, vědomě zrcadlí minimalistickou architekturu Veletržního paláce. Dílo je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích­ – newyorské MoMA či londýnské Tate, a které jsou prostoupeny úvahami o aktuálním společenském dění a jeho dopadech. V přilehlém mezaninu se dále představují autorčiny slavné sochařské práce společně s řadou jejích kreseb a fotografií.

Moving Image Department s Brianem Eno

I tentokrát bude přízemí Veletržního paláce, celoročně přístupné zdarma, hostit tři nové kapitoly cyklů současného umění Moving Image Department, Poetry Passage a Introducing.

První z nich, tzv. prostor pro pohyblivý obraz, tentokrát představí Čecha Jana Nálevku a britského hudebníka a „otce ambientu“ Briana Eno, který jako producent spolupracoval například s U2, Talking Heads nebo Davidem Bowiem. Poetry Passage letos uvede díla Henriho Chopina a Ladislava Nováka. Prezidentský salonek pak v rámci projektu Introducing představí tvorbu absolventky pražské AVU Pavly Dundálkové.

Street art a fotografie

Národní galerie chce letos nabídnout také pro ni ne zcela obvyklé umělecké formy. V korzu, tedy v prostoru, který od okolních ulic odděluje pouze skleněná stěna, vystaví projekt Retroreflexe předního představitele tuzemského street artu, Epose 257.

Vztah mezi světlem a lidským tělem budou prozkoumávat velkoformátové černobílé fotografie Keiičiho Tahary. Jeho série Fotosyntéza  vznikala mezi lety 1978 a 1980 ve spolupráci s legendárním japonským hercem a tanečníkem Minem Tanakou.

Společný projekt Národní galerie a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

V neposlední řadě uvede Národní galerie v rámci nově navázané spolupráce s nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary projekt Zelené světlo iniciovaný v roce 2016 dánsko-islandským umělcem Olafurem Eliassonem. Jeho umělecká dílna reaguje na palčivá společenská témata, jako jsou migrace, ztráta domova i jistot.

Aj Wej-wej. Zákon cesty

Velká dvorana + další prostory Veletržního paláce
17. 3. 2017 – 7. 1. 2018
Kurátor: Jiří Fajt ve spolupráci s Adamem Budakem

Věhlasný čínský konceptuální umělec, aktivista a disident Aj Wej-wej vytvořil pro Veletržní palác Národní galerie v Praze monumentální instalaci, jež je vyvrcholením umělcova více než rok trvajícího zájmu o globální uprchlickou krizi: sedmdesátimetrový nafukovací člun s nadživotními postavami 258 uprchlíků.

V roce 2016 představila Národní galerie v Praze ve veřejném prostoru Aj Wej-wejův cyklus  plastik čínského Zvěrokruhu. Letos na tento projekt navazuje umělcova nová instalace nazvaná Zákon cesty. Toto dosud největší dílo čínského umělce odráží jeho intenzivní zájem o osud uprchlíků, jež ho zavedl do čtyř desítek uprchlických táborů v řadě zemí. Monumentální nafukovací člun s uprchlickými postavami z tmavého materiálu se bude vznášet v prostoru Velké dvorany Veletržního paláce a doplní ho velká skleněná koule, v níž se nadpřirozeně působící objekt odráží.

„Když jsem poprvé přijel na Lesbos, našli jsme tam z poloviny potopený člun. Požádal jsem, aby mě k němu dovezli a odjeli. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je být tam úplně sám. Teprve tak jsem pocítil, jaké to je být na chabě vybaveném člunu, sám, jak hmyz na lístečku uprostřed jezera. Na tom člunu jsem našel dětskou lahvičku a bibli nasáklou mořskou vodou. Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu průzkum, vydám se po stopách všech těch myšlenek, jež se mi honí hlavou,“ popisuje Aj Wej-wej. Ve stejné době se zrodila myšlenka na dvouhodinový dokumentární film Lidský proud, který Aj Wej-wej k uprchlickému tématu připravuje a který bude mít premiéru v létě tohoto roku.

Projekt připravený pro Národní galerii reflektuje, jak je u autora zvykem, naléhavé problémy dnešního světa znejistěného konflikty, politickou a ekonomickou krizí, světa čelícího inflaci hodnot a morálnímu úpadku. Tematizováním tématu uprchlíků uzavřených ve svém člunu a směřujících k nejisté budoucnosti však Aj-Wej-wej nechce diváky pouze konfrontovat s mimořádně obtížnou situací desítek miliónů lidských bytostí na útěku, ale poukazuje též na to, že téma „migrační krize“ rozděluje moderní společnosti na „my“ a „oni“.

Národní galerie ve Veletržním paláci vedle této unikátní site-specifické instalace uvádí jako součást projektu Zákon cesty další Aj Wej-wejova díla. Evropskou premiéru v Praze má jeho projekt úzce související s „migrační kriz“ nazvaný Prádelna: tisíce kusů oblečení, bot a dalších předmětů zanechaných uprchlíky v opuštěném řeckém táboře v Idomeni Aj-Wej-wej zachránil, vypral, vyžehlil a uspořádal do netradiční umělecké instalace. Hned u vstupu do Veletržního paláce bude umístěno jeho vysoký křišťálový svícen zvaný Cestující světlo, strop vstupní haly je místem jeho Hada, rozměrného černo-zeleného hada vytvořeného z 5 tisíc dětských batůžků připomínajících tragické zemětřesení v jižní Číně v roce 2008, během něhož v nedbale postavených školách našlo smrt na 5 tisíc dětí. V Praze bude představen také instalace s názvem S květinami vzniklá během umělcova domácího vězení a připomínající nutnost obrany lidských práv a svobod. A v neposlední řadě Praha uvidí pozměněnou edici výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky, která se zaměřuje na keramiku jako umělecké médium, na které se Aj Wej-wej kurátorsky podílel společně s nizozemským umělcem Edmundem de Waalem.

Otisky vědění. Řeč keramiky

1. patro
17. 3. – 27. 8. 2017
Kurátor: Peter Pakesch, Aj Wej-wej, Edmund de Waal

Výstava Otisky vědění. Řeč keramiky k sobě přivádí dva významné umělce Aj Wej-weje a Edmunda de Waala, oba hrnčíře a teoretiky keramické tvorby. Zaměřuje se na materiál dlouho považovaný pouze za jedno z odvětví uměleckořemeslné tvorby.

Keramiku najdeme mezi nejstaršími uměleckými díly. V moderní době byla Evropa posedlá touhou po čínském porcelánu a jeho cena rostla do závratných výšin. Nádoby pro každodenní použití i umělecká díla z keramiky od nepaměti putovaly světem a spojovaly civilizace, které toho o sobě jinak mnoho nevěděly.

Edmund de Waal a Aj Wej-wej pro výstavu, připravenou ve spolupráci s Kunsthaus Graz, vybrali reprezentativní výběr své tvorby a vystavili ho vedle předmětů, které ho pomáhaly utvářet, byly jeho zdroji a přispěli k jeho tříbení po desetiletí experimentů a hledání. Aj Wej-wej tak svým puristickým výběrem hlásá nutnost zachovat vytříbenost předmětů „ne mladších než z dynastie Sung“, jež je v čínských dějinách hrnčířství považována za zlatou éru. Sám je nadšeným sběratelem, jenž pročesával starožitné krámky a trhy v Pekingu ještě v době, než se Čína otevřela světu, navštěvoval zchátralé kláštery a nakupoval za hubičku od lidí, kteří se v moderním světě zbavovali se starých předmětů. Výstava představuje i slavná díla, jako například instalaci Barevné vázy (2006) složenou z pravých neolitických zásobnic (5000 ̶3000 př. n. l.), jež Aj pokryl barevnými průmyslovými nátěry, nebo Zásobnici z dynastie Chan s logem Coca Coly (1994), kde je logo „vytetováno“ na několik tisíc let starý předmět.

Edmund de Waal naproti tomu představuje tvorbu, jež se nemálo zapletla s díly moderních umělců a vstřebala také asijské, především japonské vlivy, stejně jako pozornost a obdiv k míšeňskému porcelánu. Historický rámec de Waalových děl proto nevyhnutelně tvoří mimo jiné práce Kazimira Maleviče, Pabla Picassa, Lucia Fontany, Isamu Nogučiho či Petera Voulkose. De Waalovu tvorbu lze pak charakterizovat jako minimalistickou architekturu keramiky, postavenou na jednoduchosti a vzletnosti.

Prezentace v Národní galerii v Praze je obohacena o vybrané kusy porcelánu od českých umělců, jako byli například ikoničtí představitelé kubistické avantgardní tvorby Pavel Janák či Vlastislav Hofman.

Sponzor výstavy: Faurschou Foundation

Magdalena Jetelová – Dotek doby

Malá dvorana a mezanin
17. 3. – 31. 8. 2017
Kurátor: Milena Kalinovská

Performativním a skulpturálním prostředím Magdaleny Jetelové byl už od začátku otevřený prostor. Její objekty přímo reagují na místo, v němž vznikají, a nejinak je tomu v případě výstavy v Národní galerii v Praze. Ať je to krajina, nebo městská aglomerace, konfrontace uměleckého díla s prostředím má v její tvorbě podstatný význam. Výstava ve Veletržním paláci je koncipována ve dvou prostorových úrovních. Instalace Dotek doby se simulací vrstevnic, doplněná laserovými paprsky, zrcadlí minimalistickou architekturu haly Malé dvorany, pro niž byla speciálně navržena. Architektura uměleckému dílu tedy nevytváří jen prostředí k prezentaci, ale stává se její součástí. Zato pro diváka je Dotek doby tabu  ̶  přístup má zakázaný, jako by na něj číhalo nějaké blíže nespecifikované nebezpečí, dokonce ji ani v její úrovni nemůže vidět. To mu umožní až druhá, vyšší úroveň, jíž je mezanin. Fyzický odstup od potenciálně dramatického dění mu zároveň dodá pocit jistoty. Vztahy nejistoty a jistoty, nebezpečí a bezpečí jsou tu – podobně jako v řadě dalších děl Jetelové – hlavním tématem.

Velkorysá instalace v Malé dvoraně je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích. Jsou prostoupeny úvahami autorky o aktuálním společenském dění a jeho dopadu na osobní svět každého z nás. Během studií v Itálii v letech 1966–1988 na Jetelovou zásadním způsobem zapůsobil směr arte povera neboli „chudé umění“, zejména jeho povýšení běžných materiálů, jako jsou provazy, kameny a hlína, na výtvarné prostředky ve snaze zbavit umění tradičních galerijních nároků. Na české neoficiální umělecké scéně svou originalitou a radikálními názory na „normalizační“ praktiky tehdejšího režimu postupně získala mimořádné postavení. V osmdesátých letech začaly být z iniciativy zahraničních kurátorů její kreativně koncipované plastiky prezentovány v mezinárodním kontextu.

V mezaninu na ochozu nad Malou dvoranou pokračuje výstava, která si klade za úkol přiblížit divákovi základní témata tvorby Magdaleny Jetelové. Představené sochařské práce mají až architektonickou konstituci a upoutávají pozornost předimenzovanou velikostí, surovostí materiálu a dynamikou. Vystavené kouřové kresby na plátně, které vznikly kombinací výpočtů, zobrazení a znaku, pak korespondují s instalací v Malé dvoraně. I jejich prostor je nedostupný, možná zakázaný nebo nebezpečný. Tvorba Magdaleny Jetelové se pohybuje od práce se specifickým materiálem a konkrétním prostorem k fragmentárním textům a světelným stopám. Vždy znovu se však otevřeně vyjadřuje k situaci člověka v současném rozporuplném světě, k jeho obavám i novým nadějím.

Citlivost k prostoru i povaze místa a ke společenské situaci řadí Magdalenu Jetelovou mezi vůdčí umělecké osobnosti druhé poloviny 20. století a současnosti, mezi ty z nich, kteří zásadně posouvají definici nejen sochařství, ale i uměleckého díla jako takového. Význam české konceptuální umělkyně potvrzují výstavy v Tate Modern v Londýně, v newyorském Museum of Modern Art, v Museum für angewandte Kunst ve Vídni i na Dokumenta 8 v Kassellu a v dalších světově prestižních institucích.

Epos 257. Retroreflexe

Korzo
17. 3. ­– 4. 6. 2017
Kurátoři: Jiří Ptáček & František Teplý

Pojem liminalita označuje v antropologii přechodový stav mezi dvěma světy. Pro korzo je charakteristický průhled z ulice do galerie a naopak. Okno je spojeno s pojmem hranice, oddělující prostor instituce od ostatního města. Obdobně jako Carrollovo zrcadlo odhaluje zdánlivě stejný svět, který se však posléze jeví jako převrácený vůči tomu skutečnému, a lze tak spatřit průhledem z ulice městské prostředí, které je podobné tomu, ve kterém se momentálně nacházíme. Teprve následným vztažením jsme schopni reflektovat, co doopravdy vidíme.

Výstava Retroreflexe je nově vytvořeným prostředím ‒ paralelou k autorovým výpravám městem. Symbolicky se k nim vztahuje skrze dopravní značení. Je ztělesněním člověka proplouvajícího městskou krajinou a ikonickým znázorněním jeho tras. Artefakty jsou abstrahovanými mapami a relikty dlouhodobých intervencí, dokumentacemi zpětně usazované do konkrétních časoprostorových souřadnic. Ústřední dílo přitom fyzicky zůstává mimo galerii, jakkoli se k němu celá výstava vztahuje. Jiný z artefaktů svoji podobu získává průběžnou výměnou materiálu z galerie za materiál z ulice. Guerillové postupy jsou přitom podmínkou vzájemné prostupnosti mezi institucí a ulicí a jejich živého vzájemného vztahu.

Epos 257 je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, pracuje s urbanistickým prostředím a ikonografií města. Ve svých dílech zkoumá veřejný prostor, jeho obecné využití a reaguje na polemizovanou hranici toho, co je a není veřejné. Vytváří dialog s městem jako médiem. Dříve se věnoval graffiti; svoje práce skládá do komplexně promyšlených kontextů, kterými mnohdy naráží na sociální a společenská témata.

Keiiči Tahara: Fotosyntéza 1978‒1980

5. patro
17. 3. ­– 27. 8. 2017
Kurátor: Adam Budak

Národní galerie v Praze představuje v evropské premiéře výjimečný cyklus velkoformátových černobílých fotografií uznávaného japonského fotografa Keiičiho Tahary. Cyklus zkoumající vztah fyzikálního světla a lidského těla je výsledkem fotografických sezení legendárního japonského herce a tanečníka Mina Tanaky s Keiičim Taharou probíhajících v letech 1978 až 1980.

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiiči Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob. Fotilo se ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům či, jinak řečeno, jak lidské tělo s obnaženou kůží a nervovými zakončeními vstupuje do světla.

Keiiči Tahara (1951) využívá různá média, od fotografie, sochařství přes instalace po rozměrné světelné krajiny, které vznikají ve městech jako součást projektů územního plánování. Jeho díla vycházejí z odhodlání objevovat světelné formy a ze schopnosti citlivě, a přesto intenzivně vnímat světlo a stín. Fotografické postupy si osvojil již v dětství díky dědečkovi, který byl profesí rovněž fotograf. Tahara sám začal fotit poté, co v roce 1972 přesídlil do Francie, kde zůstal dalších třicet let. Tahara realizoval řadu projektů v nejrůznějších částech světa, včetně soch a instalací, za své fotografie získal mimo jiné Velkou cenu na francouzském festivalu fotografie Rencontres d’Arles, jeho díla jsou součástí sbírek řady světových muzeí.

Min Tanaka (1945) je představitelem světové taneční avantgardy. Svoji sólovou dráhu zahájil cyklem improvizovaných tanečních výstupů, jež předváděl téměř nahý napříč Japonskem. Často tancoval i pětkrát denně, většinou pod širým nebem. V současné době hospodaří na farmě v horách prefektury Jamanaši. Náročný cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather – Tělesné počasí v současné době praktikuje a rozšiřuje mnoho tanečníků po celém světě.

Moving Image Department #7: Brian Eno, Loď, účinkuje Jan Nálevka

Hala B
17. 3. – 10. 9. 2017
Kurátor: Adam Budak

Sedmá kapitola Moving Image Department představuje provokativní a výjimečné vybočení z nastoupeného kurzu. Ve středu pozornosti tentokrát není pohyblivý obraz, jeho nepřítomnost, vizuální prázdnota či očekávání pohybu (obrazu). Generátorem pohyblivého obrazu, nabízejícím imaginární obraz neboli přelud ve formě propojení zvuku a světla, tu totiž bude samotná sedmá kapitola s dílem Briana Ena a Jana Nálevky.

Přelomová tvorba Briana Ena, legendy experimentální hudby, je po celá desetiletí ohňostrojem fantazie a ambientu schopným očarovat posluchačovy smysly a překonat hranice rozumu i citu. Své nové, v pořadí již pětadvacáté sólové album The Ship (2016), které je současně vícekanálovou trojrozměrnou zvukovou instalací, Eno popisuje jako svého druhu „hudební román“, jenž je volnou koláží příběhů inspirovaných zkázou Titaniku, první světovou válkou, větami nahodile vytrženými z e-mailů i autorovými vlastními (neúspěšnými) literárními pokusy, přičemž vše je remasterováno prostřednictvím algoritmického generování textu.

The Ship jakožto instalace představuje plně imerzivní zvukové prostředí, které sestává z několika starých reprobeden postavených na soklech rozmístěných v tlumeně osvětlené místnosti. Výsledná atmosféra je působivá, a přesto intimní. Mimoto výstava představí jednu z nejvýznamnějších prací Briana Ena 14 Video Paintings (14 videoobrazů), která se skládá z Thursday Afternoon (Čtvrteční odpoledne) a Mistaken Memories of Mediaeval Manhattan (Mylné vzpomínky na medievální Manhattan), dvou děl, která znamenala pro videoformát totéž, co Enovy audionahrávky pro hudbu: i v tomto případě šlo o ambientní přemítání o povaze daného média. Obě díla se zabývají motivem (ženského) aktu a (městské) krajiny v malířské tvorbě, který je starý jako lidstvo samo.

Brian Eno (1948), který sám o sobě říká, že je nehudebníkem, jenž hájí metodologii „upřednostňující teorii před praxí“, proslul zejména průkopnickou činností v oblasti ambientní a elektronické hudby. Působí jako hudebník, skladatel, hudební producent, zpěvák a vizuální umělec. Počátkem sedmdesátých let začal hrát ve skupině Roxy Music na syntezátor a posléze spolupracoval s řadou dalších hudebníků, včetně Roberta Frippa (alba No Pussyfooting a Evening Star) a Davida Bowieho (klíčová alba tvořící Berlin Trilogy). Americké kapele Devo pomohl získat popularitu a propagoval punkem ovlivněný žánr no wave. Produkoval tři alba Talking Heads, na nichž se podílel i hudebně, včetně Remain in Light (1980), a sedm alb U2, včetně The Joshua Tree (1987). Na dalších nahrávkách spolupracoval mimo jiné s takovými interprety a skupinami, jako jsou James, Laurie Anderson, Coldplay, Paul Simon, Grace Jones, James Blake a Slowdive.

Poetry Passage #5: L’esprit des poètes officiels et crochus

Foyer
17. 3. – 10. 9. 2017
Kurátor: Adam Budak

Poetry Passage#5 nachází paralely mezi zvukovým básníkem a performerem Henrim Chopinem (1922, Paříž – 2008, Norfolk) a českým vizuálním umělcem a básníkem Ladislavem Novákem (1925, Turnov – 1999, Třebíč). Tito dva umělci se znali a při několika příležitostech dokonce spolupracovali; Novák například přispíval do literární revue OU, kterou Chopin vydával v letech 1964 až 1974.

Přestože tvorba Ladislava Nováka přísně vzato spadá spíše do tvorby surrealistické, měl blízko také k umělcům z hnutí šedesátých let Nová citlivost. Pod vlivem dadaismu se stal průkopníkem zvukové poezie, kterou nahrával v padesátých letech, a konkrétní poezie. S Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem založil první český spolek experimentální poezie. Od roku 1970 využíval technického zázemí, které mu poskytoval švédský rozhlas a organizace Fylkingen, a vytvořil řadu zvukových kompozic, jimiž si zajistil přední místo mezi fónickými básníky.

Henri Chopin, kterého jeho přítel William Burroughs nazýval „průzkumníkem vnitřního prostoru“, byl zásadní postavou experimentálního umění a literatury poválečných let. Jako průkopník „poésie sonore“ (zvukové poezie) dokázal postřehnout sebenepatrnější zvuky – například vibrace chloupků v nose – a proměnit je v rozsáhlou hudební a básnickou fresku.

Na výstavě Poetry Passage#5, jejíž název je inspirován jednou z Chopinových strojopisných básní Lʼesprit des poètes officiels et crochus (1978), si lze prohlédnout řadu Chopinových experimentů s psacím strojem a psaním, které doprovází fotokoláž The Jail (Vězení, 1976) věnovaná umělcovu dlouholetému příteli a spolupracovníkovi Ladislavu Novákovi.

Introducing Pavla Dundálková: Když zavřu okno, neslyším hluk ulice

Prezidentský salonek
17. 3. – 11. 9. 2017
Kurátor: Pavlína Morganová

Pavla Dundálková (1990, Zlín) je čerstvou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina. Během studia byla na stážích v ateliéru nových médií Anny Daučíkové a v ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Za sebou má již několik skupinových a samostatných výstav, v roce 2015 se stala finalistkou EXIT AWARD. Ve své práci přirozeně kombinuje video, prostorovou instalaci, sochařský objekt, volné a užité umění. Pro prezidentský salonek Veletržního paláce připravila v rámci projektu Introducing mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou a politickou situaci dneška. Komentuje v ní eskapistické tendence současnosti i minulosti, využívá k tomu iluzivní instalaci, koláž, keramické objekty, ale i video.

Kurátorkou aktuální kapitoly projektu Introducing je  historička umění a kurátorka Pavlína Morganová, která působí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde přednáší dějiny umění a vede Vědecko-výzkumné pracoviště.

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

Olafur Eliasson: Zelené světlo

Prostor nad NG knihkupectvím – Koenig Books
17. 3. – 20. 4. 2017

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, oznámená počátkem letošní února, přináší do Veletržního paláce první konkrétní projekt – Zelené světlo dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona.

Projekt Zelené světlo iniciovaný Eliassonem v roce 2016 ve spolupráci s vídeňským muzeem Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) reaguje na situaci, v níž dochází ke společenské transformaci, k vysídlování a migraci. Prostřednictvím výukového programu založeného na principech sdíleného učení a společné výroby lamp vzniká dynamický prostor, který podněcuje k rozmanitým formám participace a zapojení do komunity. Zelené světlo, jež podle Eliassona představuje metaforické světlo pro uprchlíky a migranty, svědčí o akceschopnosti současného umění a o jeho potenciálu zahájit proces občanské transformace. Umělecká dílna Zelené světlo se pod vedením týmu TBA21 uskuteční v rámci jarní výstavní sezóny Veletržního paláce.

Hlavním společným projektem NG a TBA21 bude vystavení sbírky nadace v Salmovském paláci. V červnu 2018 se pražská galerie stane na pět let hostitelem více než stovky nejvýznamnějších děl se sbírek TBA21. Část kolekce bude vystavena také ve Veletržním paláci.

Expozice nebudou připravovány jako chronologické či tematické, ale jejich společným jmenovatelem, který zároveň definuje i celou spolupráci NG a TBA21, bude téma „současnosti“, tedy toho, co znamená a jaké možnosti přináší současné umění. Významným aspektem spolupráce bude i spolupráce kurátorů obou institucí a přesah např. ve vzdělávacích programech.

Sbírka nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) byla založena Francescou von Habsburg, která tím navázala na tři předcházející generace sběratelů rodu Thyssen. Její otec Baron Hans Heinrich Thyssen byl zakladatelem madridského muzea Thyssen-Bornemisza, které patří k nejvýznamnějším světovým galeriím. Umělecká díla, která se stávají součástí sbírky, se objevují na předních světových přehlídkách, jako jsou Benátské a Istambulské bienále nebo documenta. Nadace TBA21 se zaměřuje na experimentální a nekonvenční projekty současného umění, zejména konceptuální a multimediální projekty či rozsáhlé sochařské instalace, a v jejích sbírkách nechybí díla Olafura Eliassona, Ernesta Neta, Aj Wej-weje nebo Ragnara Kjartanssona. Nadace se systematicky zaměřuje také na akvizici z „nových geografických oblastí“, jako jsou východní Evropa, latinská Amerika, Indie nebo Island.

Příspěvek TZ: Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové pochází z Artalk.cz

Vychází monografie Jany Zbořilové / Divadelní ústav / Praha / 10. 3. 2017

Institut umění – Divadelní ústav vydal monografii scénické a kostýmní výtvarnice Jany Zbořilové, která mapuje její více než čtyřicetiletou divadelní a filmovou tvorbu. Kniha je šestým dílem monografické řady „Osobnosti české scénografie“.

Jana Zbořilová (*1953) je jednou z mála žen, které se zabývají nejen kostýmem, ale také scénou, a to na vysoké profesní úrovni. Vedle divadla vytvořila též řadu výrazných kostýmů pro film (například Balada pro banditu, Blues pro E. F. Buriana, Jak svět přichází o básníky).

Teatroložka Vlasta Koubská člení svou odbornou studii tematicky do jednotlivých kapitol – zastavení. Zabývá se podrobně pedagogickým působením Zbořilové na Katedře scénografie Divadelní akademie múzických umění v Praze, dovede živě přiblížit způsob její práce se studenty. Co se vlastní scénografické práce týče, zvláštní pozornost věnuje autorka spolupráci s brněnským Divadlem Husa na provázku (dříve Divadlo na provázku), především s režisérkou Evou Tálskou (např. Viktorka, Se mnou smrt a kůň), charakterizuje však též podíl Zbořilové na významných inscenacích Zdeňka Pospíšila (např. Liška Bystrouška, Kytice) nebo Boleslava Polívky (Šašek a královna). Neopomíjí analyzovat také práci výtvarnice na inscenacích režiséra Zdeňka Kaloče v brněnském Národním divadle (např. Bratři Karamazovi), v Divadle na Vinohradech či v Národním divadle. Na závěr tvorbu Zbořilové dává do kontextu moderního českého scénického a kostýmního výtvarnictví, zvláště vyhodnocuje její přínos pro trend tzv. akční scénografie. Součástí česko-anglické publikace je úplný soupis výjimečně obsažného díla, výběrová bibliografie a především bohatý obrazový materiál: scénické a kostýmní návrhy, fotografie z inscenací a osobního archivu.

Kniha je šestým dílem monografické řady s názvem „Osobnosti české scénografie“ navazující na přerušenou řadu publikací, kterou vydával Divadelní ústav v letech 1970 – 1989 v edici „Režisér – scénograf“ (například František Tröster, Josef Svoboda, Jan Sládek, Karel Svolinský nebo Marcel Pokorný). Díla mnoha scénických a kostýmních výtvarníků a výtvarnic, navzdory jejich významu pro výtvarnou podobu českého divadla, zůstávala mimo komplexnější publikační záběr, proto je tato monografická řada velmi cenným studijním a dokumentačním materiálem.

Křest publikace se bude konat ve středu 15. března 2017 v 16 hodin v malém sále IDU (Celetná 17, 1100 Praha 1).

Příspěvek TZ: Vychází monografie Jany Zbořilové pochází z Artalk.cz

Vojtěch Rada / Solidní neúspěch / Galerie TIC: konText / Brno / 15. 2. – 25. 3. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Vojtěch Rada v Galerii TIC pochází z Artalk.cz

Richard Loskot / Základní výzkum / Oblastí galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 28. 5. 2017

Richard Loskot: Základní výzkum

9. 3. – 28. 5. 2017

Vernisáž: 9. 3. v 17.30 hodin

Komentovaná prohlídka spojená s workshopem: 9. 4. v 14.00 hodin

Oblastní galerie Liberec, p. o.

Galerie -1

Richard Loskot v Lázních propojuje kvantovou fyziku s uměním

Současné výtvarné umění je jednou z oblastí, které se Oblastní galerie Liberec věnuje velmi intenzivně. Pro milovníky výtvarného umění nyní připravila výstavu uznávaného umělce Richarda Loskota. Jeho výstava s názvem Základní výzkum propojuje audiovizuální prvky a s dalšími novými výstavami bude zahájena vernisáží ve čtvrtek 9. března v 17:30 hodin.

Richard Loskot žije a tvoří v Ústí nad Labem, ale v Liberci není zcela neznámý; vystavoval například v galerii 3 × 3 a rovněž je absolventem zdejší Fakulty umění a designu na Technické univerzitě.  O kvalitě jeho tvorby svědčí hned trojnásobná nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého. “Je autorem převážně nových médií, instalací, objektů a do galerií vytváří vždy nové umělecké příběhy. Zmiňuji „příběhy“, protože se jedná v křehké slupce o promyšlený koncept s konkrétním prostorem, který je na hranici lidské citlivosti, intuice a smyslů, na něž by skoro člověk zapomněl,“ přibližuje Loskota Tereza Záchová, kurátorka nové výstavy v Lázních a pokračuje: „Richard Loskot nenápadně poukazuje k podstatě věcí, jež se vztahují k našemu prapůvodu bytí. Určitý předěl mezi sci-fi a metafyzikou, která více vychází z kvantového pojetí, připravil Richard Loskot i pro výstavu v Oblastní galerii v Liberci.“ Kurátorka Tereza Záchová bude pro Oblastní galerii připravovat výstavy současného umění a s tím souvisí také přejmenování výstavních prostor, které se budou nově jmenovat „galerie -1“.

Název výstavy Základní výzkum odkazuje k definici experimentu, díky němuž získáváme nové poznatky o základních fenoménech daných vědeckých bádání. Richard Loskot se v prostoru osmi kabinetů galerie -1 stává průvodcem a vytváří pro diváky příběh, který se může lehce stát osobní. Prohlídka galerie -1 je pro návštěvníka metaforickou cestou okolo středu a vyplývají z ní hluboké otázky o existenci člověka, jako samostatné bytosti, tázající sebe sama: Kdo jsme? Máme svobodnou vůli? Dokážeme si zhmotnit věci? Musíme čekat, až nám někdo zaklepe na rameno a řekne: Už můžeš? „Přes tento filozofický podtext, jde Richard Loskot dál a to čistě k přírodním vědám – propůjčuje si pole kvantové fyziky a ukazuje divákovi, že umění není oddělené od přírodních věd. Ba naopak! Že podobné principy focusu můžeme hledat i zde. Pokud cokoliv tušíme o kvantové fyzice, víme, že pro mnohé badatele je neuchopitelná v tom, že nelze představit její přesný model, který by měl konečnou verzi,“ vysvětluje kurátorka Tereza Záchová. Paralelu ke kvantové fyzice najde divák také v umění. Richard Loskot divákovi ukazuje, co je naším očím a mozku skryto a rozumem neuchopené – že z makrosvěta se dostáváme do mikrosvěta a tak vědomě ovlivňujeme naše další průběhy v čase i v životě.

Celková instalace vychází z metafory lidské existence, tak jak ji chápe kvantová fyzika. Richard Loskot v jednotlivých kabinetech rozehrává, a možná i vizuálně analyzuje, procesy, kterými člověk během svého života dennodenně prochází. Je však nezbytné se otevřít i nahodilosti, nejde vše přesně nalinkovat – i dráha letícího peříčka se může nevyzpytatelně změnit. Existujete vždy na poli nějakého rozhodování, které je buď anebo, ale dokud si nezvolíte, máte před sebou pořád ony možnosti, které vás nepustí dál. V momentě volby se rozehrává váš příběh. Jen je nutné si uvědomit, že není potřeba vše, co je realitou, objektivizovat, a že bychom ji snad neměli tolik zkoumat. Je dobré mít dostatečný nadhled. Protože nic nemá svůj definitivní konec.

Oblastní galerie Liberec je příspěvkovou organizací Libereckého kraje. Galerie je otevřená denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin, ve čtvrtek do 19 hodin. Každý čtvrtek galerie nabízí vstup zdarma.

Příspěvek TZ: Richard Loskot pochází z Artalk.cz

Anna Hulačová / Odpočinek mezi směnami / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 25. 6. 2017

Anna Hulačová: Odpočinek mezi směnami / Intervence

Kurátorka: Mariana Serranová

Asistentka kurátorky: Barbora Ciprová, Cena Jindřicha Chalupeckého

Grafický design: Tereza Hejmová

Organizátor: Cena Jindřicha Chalupeckého

Motto:

„V umění preferuji spíš jistý druh optimismu a víru v člověka, jaký byl i v meziválečném civilismu, tehdejší směs utopismu a naivity, než ponaučený popis světa dekadencí, kterou si v reálu vychutnáváme chtě nechtě.“ (AH)

„Kresba má pro mě více významů, je osvobozujícím médiem, zároveň je druhou alternativou realizace skici soch na papíře. I když někdy mají spíš ilustrativnější výpověď, určitá příběhovost vychází i ze samotných soch, které jsou už hotové i instalované, a zpětně využívají i vztah sochy a jejího vlastního prostředí na papíře. Jindy se jedná jen o skici, u kterých k realizaci nedojde, ale získají svoje prostředí alespoň na papíře.“
 (AH)

Optimistická intervence Anny Hulačové v liberecké galerii

Výtvarnice Anna Hulačová v poslední době prožívá úspěšné období – v roce 2016 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, ve stejném roce získala výtvarné ocenění Osobnost roku a nyní připravuje výstavu v Berlíně. Ta bude probíhat současně s její výstavou v liberecké Oblastní galerii, kde si návštěvníci mohou prohlédnout část z prací, které představila na „kvalifikační“ výstavě ceny Jindřicha Chalupeckého v pražském Veletržním paláci.

Výstava Anny Hulačové vznikla díky spolupráci liberecké galerie se Společností Jindřicha Chalupeckého, která každoročně uděluje prestižní ocenění mladým výtvarníkům do 35 let. V minulosti Cenu Jindřicha Chalupeckého získali například Jiří Skála, David Černý nebo Lukáš Rittstein. Mezi finalisty, z nichž je vítěz vybírán, se objevují autoři, kteří v posledních dvou dekádách formovali současné české umění.

„Průřez tvorbou posledních let nazvaný Přestávky mezi směnami představuje sociálně akcentované sochy, reliéfy a kresby Anny Hulačové i jejich odvrácenou, snovou polohu. Zvýrazňuje téma práce a pracujících, hierarchií a vztahů,“ popsala nám výstavu její kurátorka Mariana Serranová a pokračuje: „Tuto výraznou polohu ve výběru reprezentuje zejména sousoší Povýšení do pracovní pozice (2016) čitelně inspirované programovou angažovaností meziválečné moderny.“ Zajímavý protipól výstavy představují zájem Anny Hulačové o vztahy z perspektivy moci vůči lyrizujícím a fantazijním motivům. Imaginativní a realistické polohy se doplňují, jindy vzájemně splývají. Příkladem takového protipólu je sousoší Dělníků s vrtačkou (2015) a starších reliéfů Spících dělníků (2014), které diváci uvodí na výstavě.

Dialogičnost mezi formální věcností a mnohoznačnou poetikou je přítomná už v začátcích autorčiny tvorby. Práce Anny Hulačové přináší cenný komentář k médiu sochy, které v jejím pojetí osciluje mezi skulpturální definicí formy a procesem v kontrastní využití tradičních sochařských  a atypických, efemérních materiálů. Vztah sochy a fotografie, coby médií nostalgie a paměti, je jedním z autorčiných dlouhodobých zájmů, v této souvislosti jmenujme například starší instalace Holubičky spanilé (2013) či Černé světlo (2015) – o něco dál jej posouvá zde vystavený reliéf Jabloňová větev (2016) či charismatická socha Kyklopa (2016).

Diváci na výstavě Anny Hulačové najdou kresby, které mají pro Hulačovou dvojí význam. Jsou pro ni osvobozujícím médiem a současně jsou skicami k sochařským realizacím. Ve výběru kreseb Vesmíry (2015-2017) a Černé díry (2013 – 2016) najdeme fantaskní představy i naléhavá sociální dramata. Kombinují se zde prakticky všechny obsahové linie, které známe z její sochařské tvorby: konflikt přírody a civilizace, konfrontace archaických a moderních mytologií, ale i racionality vědy a ničím neohraničeného snění. U soch Hulačová navíc experimentuje s netradičními sochařskými materiály, například se včelími plástvemi nebo těstem, a kombinuje trojrozměrnost soch s dvourozměrností kresby.

„V Lázních Anna Hulačová vystaví nejenom práce představené v rámci soutěže Cena Jindřicha Chalupeckého, ale rovněž méně známé či dosud nevystavené práce autorky,“ řekla nám k výstavě Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Oblastní galerie je příspěvkovou organizací Libereckého kraje. Galerie je pro veřejnost otevřená denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin, ve čtvrtek do 19 hodin. Každý čtvrtek galerie nabízí vstup zdarma.

Mariana Serranová

Anna Hulačová (1984) je absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství / škola Jaroslava Róny a Ateliér intermediální tvorby II / škola Jiřího Příhody). Strávila studijní stáž na Korean National University of Arts v Soulu v Jižní Korei a na Gray School of Art v Aberdeenu. Ve své sochařské tvorbě aktualizuje tradiční řemesla a do jazyka současného umění překládá inspiraci nalézanou ve starých mytologiích, východních kulturách, ale také českých lidových tradicích a původní křesťanské symbolice. Převážně figurativní práce ztělesňují osobitou estetiku na pomezí starodávných idolů, gotické dřevořezby a plošného minimalismu grafického designu a fotografie. Svou tvorbu Hulačová představila v mnoha renomovaných českých výstavních institucích, jako je Národní galerie v Praze, pražská MeetFactory či galerie Hunt Kastner Artworks, která ji zastupuje. Zahraniční publikum mělo možnost se s její tvorbou seznámit mj. na Bienále Gherdëina v italském městě Ortisei nebo veletrhu Art Basel v sekci Liste. V roce 2016 absolvovala rezidenční pobyt v CEAAC ve Štrasburku, kde také otevřela výstavu svých prací. Za svou realizaci na finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 získala Diváckou cenu Českých center.

Mariana Serranová diplomovala na FF UK v oboru dějiny umění. Jako kurátorka a kritička se zaměřuje  na současné výtvarné umění, fotografii a performance, spolupracovala s řadou pražských galerií a jiných uměleckých platforem – galerií Futura, galerií Jelení, festivalem 4+4 dny v pohybu, Prague Biennale, agenturou Are, CJCH aj. Jako nezávislá kurátorka spolupracovala se zahraničními partnery jako Hablarenarte Madrid, Delfina Foundation Londýn, Autocenter Berlín či Národní galerií Makedonie. Publikuje v katalozích a médiích se zaměřením na současné umění – Fotograf, Umělec, Art+Antiques, Flashart CZ/SK, A2, Revue Labyrint, Artalk aj. Je dramaturgyní Festivalu Fotograf 2017. Absolvovala tvůrčí pobyty například v MQ ve Vídni či při Liverpool Biennial.

Příspěvek TZ: Anna Hulačová pochází z Artalk.cz

František Tkadlík (1786–1840) / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 18. 6. 2017

František Tkadlík (1786–1840)

9. 3. 2017 – 18. 6. 2017

Vernisáž: 9. 3. 2016 v 17.30 h

Oblastní galerie Liberec, Masarykova 723/14, 460 01 Liberec

Autoři výstavy: Šárka Leubnerová, Pavla Machalíková, Markéta Dlábková, Radim Vondráček

Architektonické řešení: Pavel Kolíbal

Grafické řešení: Studio Heyduk, Musil & Strnad

Oblastní galerie Liberec připravila velkou výstavu výrazné osobnosti české malby první poloviny 19. století, Františka Takdlíka. Jde o první reprezentativní monografickou výstavu po více než osmdesáti letech! Liberecká výstava, která začala ve čtvrtek 9. března, svou koncepcí a záběrem navazuje na retrospektivu chrastavského rodáka Josefa Führicha, uspořádanou v Oblastní galerii Liberec v roce 2014.

Tkadlík i Führich byli od 20. let 19. století vůdčími postavami rodící se české moderní umělecké scény. Zatímco Führichovo působení v Čechách ukončil jeho odchod do Říma a poté do Vídně, Tkadlík se po absolvování obdobného itineráře vrátil do Prahy, kde se stal ředitelem Akademie a jeho vliv na českou výtvarnou scénu nabyl oficiálního rázu. „Vliv obou autorů, který je sledovatelný v severních Čechách, byl dán těsnými vazbami šlechtického mecenáše hraběte Clam-Gallase podporujícího studium místních umělců na pražské Akademii, a jeho následnou snahou přitáhnout přední pražské umělce k zakázkám do regionu,“ přibližuje Tkadlíkovu vazbu k regionu Zuzana Štěpanovičová z Oblastní galerie Liberec a pokračuje: „Stěžejními exponáty výstavy jsou dva protějškové obrazy namalované Františkem Tkadlíkem ve 20. letech 19. století pro farní kostel ve Varnsdorfu.“ Výstava rozvržená do pěti bloků rezignuje na chronologické představení umělcova vývoje a snaží se zdůraznit jeho hlavní rysy a výtvarný charakter. Pro Tkadlíka byla významná především snaha o změnu kompozice klasického historického obrazu, zdůraznit emocionální obsah těchto děl a propojit je s působením náboženských obrazů.

František Tkadlík byl vůdčí osobností první generace Berglerových žáků na pražské Akademii, umělcem univerzálního talentu, který souběžně se studiem malby navštěvoval přednášky na filozofické fakultě. Během následného sedmiletého studia na Akademii ve Vídni poznal zásady klasicismu v jeho nejčistší formě. Léta 1825–1832 strávil jako státní stipendista v Římě, kde se sblížil s malíři z okruhu nazarénů. Tkadlík vyrostl v umělecky vyhraněnou osobnost a jeho cesta k náboženské a historické malbě měla i své subjektivní důvody. Po návratu z Itálie působil čtyři roky ve Vídni, roku 1836 byl povolán do Prahy na uvolněné místo ředitele Akademie, kde jeho pedagogická činnost i vlastní tvorba zapůsobily na řadu začínajících umělců, především na nejnadanějšího z nich, Josefa Mánesa. Roku 1829 o Tkadlíkovi napsal František Palacký: „Mezi všemi malíři, co jich kdy Čechie měla, nejvýše vyniká Kadlík … jeden z nejznamenitějších umělců našeho věku v každém ohledu, a pravá chlouba Čechů; jest přitom horlivý Slovan a muž vysoce vzdělaný.”

Na výstavě je vystaveno více než 80 děl ze všech období Tkadlíkova života, z Prahy, Vídně i Říma; i rozmanité žánry, jimž se věnoval: vedle náboženských a historických obrazů také portréty a krajina. Zásadní soubor obrazů a kreseb zapůjčila Národní galerie v Praze, která je také partnerem výstavy. Dílčí práce poskytly další umělecké instituce a soukromé sbírky. Galerie připravila k výstavě doprovodný program s četnými komentovanými prohlídkami a koncert velkopáteční polyfonní hudby.

Monografická výstava navazuje na výsledky projektu Grantové agentury ČR zpracovávaného v letech 2013–2016 v Národní galerii v Praze. Výstavu v květnu doplní monografická publikace autorského kolektivu pod vedení Šárky Leubnerové.

Oblastní galerie Liberec je příspěvkovou organizací Libereckého kraje. Galerie je otevřená denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin, ve čtvrtek do 19 hodin. Každý čtvrtek galerie nabízí vstup zdarma.

Doprovodný program

9. 3. v 18.00 h              komentovaná prohlídka s autory výstavy v rámci vernisáže

2. 4. v 15.00 h              komentovaná prohlídka se Zuzanou Štěpanovičovou

v 17.00 h                      koncert Lagrime: Velkopáteční hudba mistrů vokální polyfonie. Gombert – Lasso – Victoria. Účinkují: I Dilettanti, Praha, a Cum Decore, Liberec. Diriguje Čeněk Svoboda.

23. 4. v 15.00 h             komentovaná prohlídka se Šárkou Leubnerovou

4. 5. v 17.00 h              komentovaná prohlídka s Radimem Vondráčkem

14. 5. v 15.00 h             komentovaná prohlídka s Pavlou Machalíkovou

1. 6. v 10.30 h              komentovaná prohlídka se Zuzanou Štěpanovičovou

v 17.00 h                      komentovaná prohlídka se Šárkou Leubnerovou

Příspěvek TZ: František Tkadlík (1786–1840) pochází z Artalk.cz

Písmo v obraze / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 21. 5. 2017

Letem lettristickým světem

Co to je lettrismus? Význam se dá lehko odvodit. Je to druh vizuálního umění, které pracuje s písmem a poesií. Jeho rozpětí je skutečně široké od experimentální poesie, přes kaligrafii až po typografii. Hlavním znakem je uplatnění písma v uměleckém díle v jiném významu, než jak je běžně používáno v životní praxi. A krásné jeho ukázky nyní představuje liberecká galerie. K nejznámějším představitelům lettrismu patří Jiří Kolář, jehož práce najdete spolu s dalšími na nové výstavě v libereckých Lázních.

Lettrismus jako umělecké hnutí se zrodil ve Francii v roce 1946 a jeho otci byli převážně básníci – do výtvarného umění se dostalo až druhotně. Lettrismem se inspirovali také čeští výtvarní umělci, protože si uvědomovali, že skýtá netušené možnosti, se kterými dosud malíři běžně nepracovali. Písmo jako výtvarný znak se proměňovalo v osobitých verzích mnoha autorů.

„Celou výstavu jsme vlastně sestavili z děl, která máme ve sbírce. Diváci zde uvidí Jiřího Koláře, jabloneckého Zdenka Kirchnera, Ladislava Nováka, Dalibora Chatrného a další umělce,“ přibližuje vznik výstavy kurátorka Markéta Kroupová a pokračuje: „Práce s písmem ve výtvarném umění je specifická oblast, která se alespoň letmo dotýká mnoha umělců nejen z řad výtvarníků. Tato komorní výstava nechává nahlédnout pod pokličku a naznačuje, jak bohaté jsou možnosti tohoto směru. Téma je velmi bohaté a my jsme se vzhledem k prostorovému omezení rozhodli pro představení děl, která jsou k vidění jen ojediněle. Výstavu pak rozšiřují díla měsíce března a dubna v těsném sousedství grafického kabinetu, kdy budou představeny obrazy od Zdenka Kirchnera a Jiřího Balcara.“

Od zásadních představitelů lettrismu a konkrétní poezie 60. let jako jsou Jiří Kolář a Jiří Balcar výstava představuje několik málo děl, které ale svoji kvalitou vynikají. Jiří Kolář, slavný umělec a organizátor výtvarného života v Praze a v Paříži, jako první v Československu propojil umění slova a obrazu na té nejvyšší umělecké úrovni. Na výstavě je zastoupen dvěma kolážemi. Jiří Balcar použil dohromady písmo s pop-artem, směrem zažívajícím vrchol v polovině 60. let v USA a který odtamtud přivezl. „Vznikly litografie reflektující společnost, vztahy ve společnosti, konverzace. Sám jako šaramantní společník zažíval večírky a sešlosti, které pak zaznamenával ve svých grafikách a obrazech,“ doplňuje Markéta Kroupová. Nejedná se ale o banální záznamy společenského setkání, ale o kritickou reflexi tehdejší společnosti. Dalším významným autorem představeným na výstavě je Ladislav Novák, který patřil do nejbližšího okruhu umělců sdružujícího se kolem Jiřího Koláře. „Zajímavým autorem je polozapomenutý Josef Honys, který byl souputníkem Koláře v 60. letech, ale jehož život a zajímavě se rozvíjející básnicko-výtvarnou tvorbu založenou na surrealismu přeťala tragická smrt v roce 1969,“ pokračuje v představování autorů Markéta Kroupová. Na výstavě se objeví rovněž grafiky ovlivněné dobovým pop-artem a komiksem v podání Jana Krejčího. Vzdáleně se jeho výtvarný jazyk tehdejší doby dá přirovnat ke Kájovi Saudkovi. Spíše kuriozitu představují serigrafie Vladimíra Preclíka ze 70. let, v nichž pracuje s písmem. Tento sochař se grafice věnoval cyklicky relativně intenzivně, ale práce s písmem u něj zaznamenáváme jen výjimečně. Naproti tomu práce Dalibora Chatrného jsou jasným důkazem, že lettrismus je stále aktuální.

Galerie pro  výstavu záměrně zvolila jarní termín, protože jejím prostřednictvím chtěla připomenout březen měsíc knihy. K tématu knihy, literatury a poezie se váže bohatý program jak pro dospělé, tak i pro děti. „Z doprovodného programu bych určitě vyzvedla pásmo věnované experimentální poezii, které pro nás připravil Jaromír Typlt,“ pozvala Markéta Kroupová diváky na výstavu a doprovodný program. Jaromír Typlt svou experimentální poezii přednese ve čtvrtek 16. března v 10.30 a 17.00.

Markéta Kroupová

Doprovodný program k výstavě:

Sobota 11. 3.; 10.00 – 13.00

Březen – měsíc knihy: sobotní výtvarná dílna pro veřejnost

Čtvrtek 16. 3.; 10.30, 17.00

Písmo v obraze: Jaromír Typlt: Verše k potrhání básně

Ukázky z české experimentální poezie 60. let – od Jiřího Koláře a Emila Juliše až po Zdeňka Barborku a Josefa Honyse – přečte a poznámkami doprovodí Jaromír Typlt.

Neděle 19. 3.; 15.00

Písmo v obraze: komentovaná prohlídka výstavy s Markétou Kroupovou a dcerou Josefa Honyse.

Osobní vzpomínání na jejího tatínka, ale také na Jiřího Koláře, Ladislava Nováka nebo Josefa Hiršala.

Čtvrtek 30. 3., 10.30, 17.00

Dílo měsíce: Zdeněk Kirchner (1934 – 1987), komentovaná prohlídka se Zuzanou Štěpanovičovou

Čtvrtek 27. 4., 10.30, 17.00

Písmo v obraze: komentovaná prohlídka výstavy a díla měsíce (Jiří Balcar, Vstupte!, 1966) s Markétou Kroupovou.

Sobota 13. 5., 10.00 – 13.00

Lettristická dílna, sobotní výtvarná dílna pro děti

3. 4. – 19. 5.

Doprovodný program pro školy Lettristická reportáž k výstavě Písmo v obraze na objednání: lektorske@ogl.cz, 725 558 413

Příspěvek TZ: Písmo v obraze pochází z Artalk.cz

V Domě pánů z Kunštátu, jednom z objektů brněnského Domu umění, probíhá výstava In a Landscape, jež je volně navázána na paralelně probíhající projekt Big Light Federica Díaze v hlavní budově. Katarína Hládeková si ve své recenzi všímá spojitostí mezi oběma výstavami a zároveň přehlídka hodnotí z hlediska srozumitelnosti pro diváka.

Imaginary Landscape No.2

V brnenskom Domě pánů z Kunštátu (DPK) aktuálne prebieha skupinová výstava In a Lanscape kurátora Milana Kreuzziegera. Paralelne v Dome umění, pod ktorý DPK spadá, pokračuje výstava Federica Díaza Big Light. In a Landscape bol ako pôvodne komornejší projekt uvedený 31. 3. 2016 v galérii aukčnej siene European Arts v Prahe a s menšími zmenami znovuvystavený v Brne 8. 2. 2017. Väčšinové zastúpenie vystavujúcich umelcov v ňom tvorili a tvoria študenti alebo čerství absolventi Ateliéru Supermédií UMPRUM, ktorý Federico Díaz do roku 2014 viedol. Na prvý pohľad by sa dali na oboch výstavách nájsť spoločné východiskové body, v určitom zmysle sa však jedná o projekty úplne opačné.

Ako styčný bod v prvom rade vystupuje záujem o nové technológie a ich miesto v každodennom živote človeka. Ak sa v projekte Big Light medzi iným „zmýva hranica medzi technológiou a mýtom“ (viď recenziu výstavy od Viktora Čecha tu), v projekte In a Landscape sa pomyselná čiara maže medzi technológiou a krajinou, poťažmo prírodou. Inklinácia k prieniku umenia so súčasnou vedou a technológiami zostáva pre oba projekty spoločným univerzálnym rámcom, ktorý zároveň presahuje konkrétne vystavené počiny a smeruje k autorskému nastaveniu jednotlivých umelcov.

Na druhej strane, oba projekty pracujú odlišne so spracovaním svojej témy a prezentáciou „výsledkov výskumu“. Na Díazov Big Light sa pozerám ako na veľkorysé gesto na mieru ušité pre daný priestor, ktoré spektakularitou a imerzívnosťou realizácie útočí na širokú škálu publika. To znamená, že pracuje so stratégiou pochopiteľnou a úplne bežnou pre inštitúciu typu kunsthalle. K In a Landscape ale musím pristupovať inak. Dalo by sa povedať, že s väčšou dávkou zasvätenia a trpezlivosti. Ako celok na mňa pôsobí výstava skôr roztrúsene než komplexne a za dielami cítim náznaky, ktorých rozkľúčovanie je menej user-friendly, než by som od výstavy v inštitúcii, ktorá má štandardne snahu osloviť väčšie divácke spektrum, očakávala. Paradoxne, leitmotív krajiny by mohol budiť zdanie popularizácie konzervatívneho média súčasným jazykom. Kurátor Milan Kreuzzieger ho ale poníma viac ako tému svojho skúmania než ako most k divákovi.

V kurátorskom texte pre katalóg k pôvodnej výstave Kreuzzieger priradzuje vedu a technológiu k pojmu vznešeného (alebo sublímneho) ako analógiu k novodobému chápaniu niečoho neovládateľného a neuchopiteľného. V tomto poňatí nové technológie nahrádzajú prírodu, mixujú sa s ňou a zároveň sa jej stavajú na roveň. Z katalógu ešte citujem: „Věda dokáže živelnost přírody vyjádřit jazykem matematiky, fyziky nebo chemie, umí ji přivést do toků energií, intenzit, procesů, a stejně tak umění inovuje své vizuální prostředky a používá média v závislosti na dobových technologiích.“ (viac tu).

Po „prevezení“ do Brna nadobudola nová verzia výstavy na rozmeroch a mierne sa v nej pozmenilo i zloženie vystavujúcich umelcov. Koncept, ktorý je podľa slov kurátora otvorený, sa ale rapídne nepremenil. Skôr sa rozrástol a doplnil (tlačová správa k výstave v DPK tu). Práce siedmych aktuálne vystavených umelcov (Tomáš Honz, Jakub Jansa, Dimitri Nikitin, Štěpánka Šimlová, Jakub Tomáš, Vladimír Turner a Miroslav Vavřina) sa možno i zámerne mediálne líšia. To, čo ich spája, je cieľ ohľadania krajiny pre autorov prirodzenými prostriedkami. Samozrejme ide poväčšine o metódy prebraté z oblastí označovaných ako STEM (Science, technology, engeneering, mathematics).

Z konkrétnych príkladov spomeniem napr. práce Zóna 1 a Zóna 2 Jakuba Jansu, v ktorých metaforicky prirovnáva izbovú kvetinu k disku zálohujúcemu pamäť miesta. V procesuálnej performancii počas 21 dní napojil izbovú kvetinu na prístroj (biofeedback EEG) zaznamenávajúci z rastliny informácie, ktoré po splnenom časovom limite vizualizoval prepisom na stenu. K svojej práci autor pristupuje ako k experimentu nasledujúcemu algoritmus s prísnymi pravidlami. Na pozadí pritom ohľadáva premenlivosť chápania toho, čo pokladáme za prirodzené a čo za umelé.

Iným príkladom môže byť krajinomaľba Tomáša Honzu, ktorá za historizujúcim, pseudoromantickým vizuálom skrýva predchádzajúcu prípravu a manipuláciu digitálnymi technológiami. Fotografie pre autora plnia len funkciu informačnej banky. V kombinácii s vlastnou pamäťou a ručnými skicami vzniknutými v plenéri slúžia ako zdroj podkladov pre vytvorenie dokonalej digitálnej skice pre obraz krajiny maľovaný v klasickom ateliérovom prostedí.

Z ďalších vystavených prác ide o videozáznamy krátkych ekoaktivistických performancií Vladimíra Turnera, v ktorých prepožičiava svoje telo quasiexperimentom vymedzujúcim subjekt v krajinnom prostredí. Nakoniec spomeniem video Dimitri Nikitina Manumit problematizujúce civilizačný fenomén znižovania rizika.

Aj keď nebudem menovať všetky prítomné autorské prístupy, pre všetky platí, že sú vyberané so starostlivosťou a skrývajú hutné koncepty. Sporná sa môže ukázať jedine pozícia diváka vo výstave. Aj napriek podrobným sprievodným titulkom si prienik k jednotlivým projektom vyžaduje zvýšené úsilie. Ani minimalistické architektonické pojatie inštalácie situáciu neuľahčuje. Celková expozícia pôsobí viac ako prosté sprístupnenie materiálu zhromaždeného pre určitý výskum (možno pripraveného na textové spracovanie?) než ako jeho výsledok. Pozitívnym aspektom môže byť možná analógia k vnoru do uvažovaniu vedca nad vztýčeným problémom. Celkový dojem uzavretosti a nepriepustnosti u mňa osobne ale prevažuje.

Divácka náročnosť je zvýšená aj dvoma ďalšími významovými líniami paralelne sa rozvíjajúcimi pozdĺž celej inštalácie. Ide jednak o exponáty prírodnin požičaných z Oblastního muzea v Mostě a jednak o vybrané hudobné skladby od Johna Caga. Nemyslím si ale, že by tieto línie boli vo výstave zbytočné alebo nahraditeľné. Práve naopak. Ak muzeálne prírodniny fungujú ako myslený sprievodca výstavou, tak prítomná hudba uzatvára myšlienkový oblúk, na ktorom stoja východiská celého projektu. Kompozícia Imaginary Landscape No.4 dáva výstave kľúč k rozkódovaniu zvoleného prístupu k tematizácii prírody. Cage ju napísal pre 24 hudobníkov, ktorí organizovane, pod vedením dirigenta, ladili frekvenciu a hlasitosť 12 rádií. Nemožnosť ovplyvniť výber, ani príjem rozhlasového vysielania má za následok kakofonickú koláž. Fakt, že každá interpretácia skladby prináša neopakovateľné riešenia, metaforicky odkrýva potenciál organického pnutia, ktorým disponujú nové technológie ako také. Posledným vystaveným dielom je Cageova kompozícia In a Landscape, ktorá výstave prepožičiava názov. Zároveň sa symbolicky vracia od technologickej kakofónie k melodickej melanchólii.

Tomáš Honz, Jakub Jansa, Dimitri Nikitin, Štěpánka Šimlová, Jakub Tomáš, Vladimír Turner, Miroslav Vavřina / In a Landscape / kurátor: Milan Kreuzzieger / Dům umění města Brna: Dům pánů z Kunštátu / Brno / 8. 2. – 26. 3. 2017

Foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Imaginary Landscape No. 2 pochází z Artalk.cz