Anna Hulačová / Finalisté CJCH 2016 / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 25. 6. 2017
Anna Hulačová: Finalisté CJCH 2016
Výstava Anny Hulačové v OGL představí část děl, která byla vytvořena pro finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016. Nová série soch rozvíjí charakteristické rysy tvorby Hulačové jako je kombinace dvourozměrného a trojrozměrného zobrazení a využívání nesochařských materiálů jako je těsto nebo včelí plástve. Hlavními tématy tohoto konvolutu pak je (spolu)práce, hierarchie a dědictví specifických forem modernismu. Pro OGL vznikne nová instalace, která zahrne i další práce autorky.
Anna Hulačová (1984) je absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství / škola Jaroslava Róny a Ateliér intermediální tvorby II / škola Jiřího Příhody). Strávila studijní stáž na Korean National University of Arts v Soulu v Jižní Koreji a na Gray School of Art v Aberdeenu. Ve své sochařské tvorbě aktualizuje tradiční řemesla a do jazyka současného umění překládá inspiraci nalézanou ve starých mytologiích, východních kulturách, ale také českých lidových tradicích a původní křesťanské symbolice. Převážně figurativní práce ztělesňují osobitou estetiku na pomezí starodávných idolů, gotické dřevořezby a plošného minimalismu grafického designu a fotografie. Svou tvorbu Hulačová představila v mnoha renomovaných českých výstavních institucích, jako je Národní galerie v Praze, pražská MeetFactory či galerie Hunt Kastner Artworks, která ji zastupuje. Zahraniční publikum mělo možnost se s její tvorbou seznámit mj. na Bienále Gherdëina v italském městě Ortisei nebo veletrhu Art Basel v sekci Liste. V roce 2016 absolvovala rezidenční pobyt v CEAAC ve Štrasburku, kde také otevřela výstavu svých prací. Za svou realizaci na finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 získala Diváckou cenu Českých center.
František Tkadlík (1786–1840) / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 18. 6. 2017
František Tkadlík (1786–1840)
Druhá monografická výstava Františka Tkadlíka (první přehlídka připravená Vincencem Kramářem proběhla roku 1933) představí v reprezentativním průřezu jeho obrazové i kresebné dílo, a to od portrétní tvorby k historickým plátnům a náboženské malbě. Tkadlík náležel k nejvýznamnějším představitelům pozdní etapy českého klasicismu a nazarenismu a jeho dílo tvořící zásadní část akademické malby raného 19. století u nás bylo důležitým východiskem pro vývoj výtvarného umění v době národního obrození.
Tkadlík po více než desetiletém studiu u Josefa Berglera na pražské Akademii pokračoval ve svém uměleckém vzdělávání ve Vídni, za finanční podpory Jana Rudolfa hraběte Černína. Roku 1825 odešel jako císařský stipendista do Říma, kde prožil sedm let. Zdejší umělecké prostředí sugestivně zapůsobilo na jeho výtvarný názor, ale zároveň ho utvrdilo v jeho vlastní umělecké cestě a individuálním náhledu na náboženskou malbu i historická témata, vytvářená se zřetelem na dobové vlastenectví. Roku 1836 se stal prvním českým ředitelem pražské Akademie a jeho pedagogická činnost i umělecká tvorba ovlivnily řadu začínajících umělců, zejména mladého Josefa Mánesa.
Výstava představí Tkadlíkovy práce ze všech etap jeho tvůrčí činnosti; ranou pražskou tvorbu zastoupí mj. vynikající portréty z měšťanských a šlechtických kruhů v kresbě i oleji, z vídeňského období budou představeny práce náboženského charakteru, větší díla římského období ukáží Tkadlíka jako vynikajícího reprezentanta pozdně klasicistní malby a závěrečnou etapu jeho tvorby, kdy působil jako ředitel pražské Akademie, představí soubor významných historických i náboženských obrazů a portrétů.
Zásadní a pro Tkadlíkovu tvorbu nenahraditelný konvolut obrazů a kreseb bude pro výstavu zapůjčen z Národní galerie v Praze, dílčí práce poskytnou další umělecké instituce a soukromé sbírky.
Výstavu bude doprovázet nová monografie Františka Tkadlíka, která se opírá o výsledky čtyřletého projektu GA ČR zpracovávaného v Národní galerii v Praze v letech 2013–2016.
Písmo v obraze / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 21. 5. 2017
Písmo v obraze. Březen měsíc knihy
Experimentální poezie, typografie a ostatní směry pracující s písmem v obraze nejsou sice ve sbírkách zastoupeny početně, nicméně představují zajímavé práce. Na nevelkém konvolutu děl lze demonstrovat nebývalou šíři způsobů, jak s písmem a znaky ve výtvarném umění pracovat.
Sbírkovou výstavu, která představí práce Jiřího Koláře, Ladislava Nováka, Dalibora Chatrného, Jiřího Balcara a dalších, doplní jako host Josef Honys, jenž byl v 60. letech Kolářovým a Novákovým souputníkem, ale dnes patří mezi málo známé autory. Částečně je na vině skutečnost, že v roce 1969, za podivných okolností, předčasně zemřel, a také komunistický režim, který usiloval o to, odstranit tohoto autora z povědomí veřejnosti. Josef Honys pocházel z Jičína, žil v severočeském regionu a z toho také jeden rok přímo v Liberci. Výstavu doplní bohatý doprovodný program připomínající též tradiční „březen – měsíc knihy“.
Společnost Jindřicha Chalupeckého představuje svůj bohatý jarní program / CJCH / Praha / 7. 3. 2017
Společnost Jindřicha Chalupeckého představuje svůj bohatý jarní program
Společnost Jindřicha Chalupeckého je známá především jako organizátor Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejprestižnějšího českého ocenění pro výtvarné umělce do 35 let. Společnost však v posledních letech podstatně rozšířila svou činnost a začala organizovat celou řadu paralelních projektů a programů, které mají za cíl představovat porevoluční a současné české umění odborné i široké veřejnosti po celé České republice i v zahraničí. V následujících měsících tak bude výstavou Anny Hulačové v Oblastní galerii Liberec pokračovat cyklus intervencí do expozic regionálních galerií, programová série Café Chalupecký bude v pražské galerii Display hostit guatemalského kurátora Pabla José Ramiréze a vůbec první laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimír Kokolia se zapojí do projektu Učebny, v jehož rámci bude spolupracovat se studenty na pražském gymnáziu Arabská. Výstavní činnost Společnosti Jindřicha Chalupeckého se letos rozšíří i do zahraničí – v květnu se uskuteční v Českém centru v Berlíně výstava Adély Součkové, v červenci pak bude galerie ForumBOX Helsinki hostit velkou skupinovou výstavu jedenácti předchozích finalistů a laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého s názvem Reflexe (jiného).
„Máme radost, že se nám daří postupně rozšiřovat naše aktivity a z role organizátora uměleckého ocenění se stávat spíše platformou či kurátorským kolektivem, který s českým uměním posledních téměř třech desetiletí pracuje v širokých geografických i tematických souvislostech. Přestože samozřejmě nejsme jedinou organizací, která se stará o kontakty české umělecké scény se zahraničním, domníváme se, že je stále třeba intenzivně pracovat na vytváření nových partnerství a profesních příležitostí pro prezentaci českých umělců ve významných mezinárodních institucích. Za stejně důležitý považujeme kontakt s kulturními organizacemi působícími v českých regionech, stejně jako oslovování nových vrstev publika, například mladších věkových skupin. Naše nové programové série těmto cílům tematicky odpovídají, a věřím, že se v následujících letech stanou stejně důležitou součástí naší činnosti, jako je Cena Jindřicha Chalupeckého,“ říká Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Letošní intervence zahájí výstava Anny Hulačové v Oblastní galerii Liberec
Finalistka CJCH z roku 2016, sochařka Anna Hulačová, představí v Oblastní galerii Liberec některá z děl, která byla součástí výstavy Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016, která proběhla na podzim loňského roku v pražském Veletržním paláci – Národní galerii. Autorka je ale doplní také o nové sochy a kresby. Výstava s názvem Přestávky mezi směnami je koncipována ve spolupráci s kurátorkou Marianou Serranovou. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 9. března od 17:30, samotná výstava pak potrvá do 26. června 2017.
Výstava je součástí cyklu tzv. pop-up výstav a intervencí do expozic regionálních galerií, které vznikají ve spolupráci s dosavadními laureáty nebo finalisty CJCH. Jejich cílem je přibližovat současné české umění publiku i mimo hlavní centra, kde se také odehrávají finálové výstavy finalistů CJCH (Praha, Brno) a upozorňovat na skutečnost, že Cena se netýká pouze pětice finalistů pro daný rok, ale že její význam je tvořen desítkami osobností, které Cenou doposud prošly. V loňském roce tak proběhlo umístění díla Jiřího Černického do stálé expozice Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, instalace nového videa Pavla Sterce v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a intervence Dominika Langa, Evy Koťátkové a Tomáše Vaňka do stálé expozice v Galerii výtvarného umění Cheb. V letošním roce bude série intervencí pokračovat ve spolupráci se stávajícími partnerskými institucemi, i několika novými, jako je například Dům umění České Budějovice. V Liberci se po výstavě Anny Hulačové představí další tři finalisté CJCH z roku 2016.
Café Chalupecký s kurátorem Pablem José Ramírezem v galerii Display
31. března zavítá do Prahy kurátor, teoretik a výtvarný kritik Pablo José Ramírez. Pětatřicetiletý rodák z Guatemaly bude v rámci performativní rozpravy Vstříc vesmíru (na půl cesty) – Kurátorské zamyšlení nad zemí, hranicemi a černými dírami od 18:00 v pražské galerii Display debatovat o globální politice kapitalismu, zrychlené spotřebě či podvratné schopnosti umění v současném světě a to prostřednictvím děl sedmi umělců z nejrůznějších částí světa. Akce se uskuteční na několika místech najednou, každý z umělců se vyjádří k vybranému tématu a svému dílu skrze krátké rozhovory po Skypu.
Setkání se uskuteční v rámci programové série Café Chalupecký, která si dává za cíl představovat zajímavé zahraniční hosty, zejména významné kurátory, teoretiky a umělce. Název je inspirovaný mimo jiné stolem Jiřího Koláře v pražské kavárně Slavia, u kterého umělec a spoluzakladatel CJCH často seděl také s Jindřichem Chalupeckým a kde proběhla řada dalších zásadních setkání a diskuzí. Záměrem Café Chalupecký je důkladně seznámit zahraniční hosty s místní uměleckou scénou a podle jejich specifických zájmů jim pomoci s navázáním kontaktů s českými umělci, teoretiky i dalšími osobnostmi. Zároveň je součástí jejich výzkumného pobytu program pro veřejnost, který může mít jakoukoli podobu od přednášky, promítání či diskuse až po pop-up výstavu, konferenci či performativní akci. Podle tohoto zaměření také vybíráme místa konání programů, což může být například kino, kavárna i výstavní instituce. Programy jsou určené široké veřejnosti, studentům a specifickým komunitám, ale také umělecké scéně s důrazem na mezinárodní a mezigenerační dialog. V minulosti se v rámci Café Chalupecký uskutečnila například performance mexického umělce Pabla Helguery, mystifikační komentovaná prohlídka výstavy finalistů CJCH s polskými kurátory Anetou Rostkowskou a Jakubem Woynarowskim či promítání videí pěti českých umělkyň připravené newyorskou kurátorkou Michelle Lévy.
Tři laureáti CJCH se zapojí do projektu Učebny
V roce 2017 se Společnost Jindřicha Chalupeckého poprvé zapojuje do existujícího projektu Učebny, který v roce 2015 spustilo sdružení Artedu. Projekt je založený na dlouhodobější spolupráci mezi studenty a pedagogy vybrané střední školy s jedním současným umělcem (doposud např. Jiří David, Kurt Gebauer, Michael Rittstein ad.). Výstupem jejich spolupráce je společná výstava na půdě školy. Smyslem projektu je posilování vztahu studentů k současnému umění a jeho lepší poznávání skrze přímý kontakt s renomovanými výtvarníky. V roce 2017 se do Učeben, které se budou konat na Gymnáziu Arabská, Arcibiskupském Gymnáziu a na Gymnáziu prof. Jana Patočky v Praze, zapojí tři dosavadní laureáti CJCH. Prvním z nich bude symbolicky i první laureát ceny a dlouholetý pedagog na pražské AVU, Vladimír Kokolia. Setkání umělce se studenty budou probíhat už během března a na začátku dubna pak budou Učebny korunovány společnou vernisáží, která je otevřená veřejnosti.
Výstavní činnost se z Prahy a Brna rozšíří i do Berlína a Helsinek
Tradiční výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého se v roce 2017 uskuteční od 21. září v Moravské galerii v Brně. Paralelně s ní představí v Atriu Pražákova paláce svůj samostatný výstavní projekt německý umělec Clemens von Wedemeyer. V rámci snahy aktivity kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého co nejvíce kontextualizovat a reflektovat chystá Společnost kromě brněnské výstavy i alternativní výstavu, která bude na finále letošního ročníku volně navazovat. Ta se uskuteční od 26. září v Centru pro současné umění Futura v Praze a bude mít název Spekulace nad pravidly hry.
Důležitým bodem činnosti Společnosti Jindřicha Chalupeckého je utužování zahraničních partnerství a výstavní a prezentační činnost v zahraničí. V květnu 2017 tak bude v Českém centru v Berlíně představen nový projekt Adély Součkové, v červenci se pak uskuteční skupinová výstava jedenácti českých umělců v galerii ForumBOX Helsinki s názvem Reflexe (jiného). Bližší informace o výstavách přinese Společnost Jindřicha Chalupeckého v následujících měsících.
Informace o aktuálním doprovodném programu Ceny Jindřicha Chalupeckého najdete zde: http://www.cjch.cz/cz/event
Martin Vaněk hodnotí aktuální výstavu Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu v Moravské galerii v Brně jako velmi kvalitní jak po stránce odborné, tak po stránce zprostředkování umění veřejnosti (a to nejen té dospělé). Výstava probíhá v Místodržitelském paláci, kde bývají podle Vaňka prezentovány projekty z oblasti starého umění, jež obecně drží vysoký standard. Z hlediska údržby je však budova ve špatném stavu a následující recenze je tak zároveň apelem na Ministerstvo kultury, aby rekonstrukci objektu v brzké době podpořilo.
Arnold Böcklin, Karel starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu, 1879
Aristokracie kurátorství a vkusu
Jednou z hlavních tváří brněnské zimní výstavní sezóny se stal osmiletý Karel starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu. Jedná se o onu genderově matoucí tvář, která zve na výstavu Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu, jež nyní probíhá v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně. Výstava je další z řady přehlídek tzv. „starého umění“, které se v dramaturgii galerie objevují již od časů Kaliopi Chamonikoly. Od té doby instituce v pravidelných intervalech dvou až tří let nabízí výstavy zaměřené na umělecké dění před rokem 1900, jejichž těžištěm je především uměleckohistorické bádání a seriózní vědecké výsledky. Petr Tomášek, autor výstavy, a Eva Jandová, lektorka oddělení práce s veřejností, dokázali i v tomto případě připravit sofistikovanou výstavu, která jednoduchou a přístupnou formou zprostředkovává poznatky uměleckohistorického bádání. Dokazuje, že podobné výstavy má stále smysl dělat, i když na nich návštěvníci nemají šanci spatřit ikony evropského barokního malířství.
Výstava je časově ohraničena získáním panství Rájec a počátky budování umělecké sbírky v roce 1763 a přelomem 19. a 20. století, kdy z finančních důvodů nastal útlum sběratelských aktivit rodu Salmů. Každá umělecká sbírka je zrcadlem svého majitele či majitelů. Výstava tak mapuje všední život a mentalitu tehdejší rakousko-uherské šlechty, včetně uměleckého vkusu. Salmovská sbírka nepatří k těm nejkvalitnějším, mnohé jiné ji předčí co do množství obrazů, nebo významu umělců, kteří jsou v nich zastoupení. Návštěvník se tak na výstavě v Moravské galerii setká se jmény, jejichž díla pravděpodobně spatří poprvé ve svém životě. Přesto jde o umělce jako například Adáma Mányokiho, Johanna Baptistu Lampiho st., Josepha Hickela nebo Franze von Lenbach, kteří se svého času těšili přízni rakousko-uherských panovníků stejně jako dvorské šlechty. Dále je možné na výstavě zhlédnout obrazy umělců, v jejichž díle se projevují aktuální moderní umělecké směry. V tomto ohledu překvapí vynikající portrét Augusty Josephy Felizitas, starohraběnky ze Salm-Reifferscheidtu-Bedburu, od malíře Ferdinanda von Rayského, jenž byl přímo ovlivněn tehdejším francouzským uměleckým děním, především malbou Eugèna Delacroixe nebo Théodora Géricaulta. Překvapivým objevem výstavy je též soubor děl spolupracovníka Hanse Mackarta, Rudolfa Carla Hubera, jenž byl častým návštěvníkem na panství Salm-Reifferscheidtů a v prostředí vídeňské šlechty se pohyboval jako ryba ve vodě. Jeho jezdecké portréty nebo portréty mladých Salmů jsou skvostnými ukázkami sice klasičtější a konvenčnější malby, avšak v kontextu vídeňského dvora se jeho práce dají hodnotit jako moderní, vymykající se pravidlům přísného akademismu. Ve výčtu významných jmen a objevů výstavy nelze nezmínit také příklady českých umělců z prostředí vídeňské akademie, Josefa Führicha a Josefa Vojtěcha Hellicha Mezi obrazy z rájecké obrazárny zaujímá zvláštní místo podobizna Karla starohraběte ze Salm-Reifferscheidtu ve věku osmi let, jenž se stal ikonickým dílem výstavy. Obraz, jehož autorem je Arnold Böcklin, vznikl ve Florencii roku 1879. Jelikož se s tímto portrétem rodina příliš nesžila, dostal se postupem času do majetku spřátelené rodiny Ledererů, odkud se oklikou přes Chorvatsko dostal zpět do majetku portrétovaného chlapce, tentokrát již dospělého muže. Obraz se nacházel v období první republiky na zámku Budkov a po konfiskaci rodového panství Salmů v roce 1945 se stal státním majetkem. Nyní je součástí sbírek Muzea Vysočiny v Třebíči, kde jej Petr Tomášek po dlouhých letech, kdy byl považován za nezvěstný, objevil.
Na pozadí vědeckého výzkumu
Za vysokou vědeckou úrovní výstavy stojí mnoho různých faktorů. Jednak je rájecká obrazárna tématem disertační práce Petra Tomáška, souběžně však kurátor zapojil do výzkumu další zainteresované instituce a odborníky a podal grantový projekt do Grantové agentury České republiky. Projekt s názvem Vědecký katalog obrazárny v Rájci nad Svitavou a sběratelství rodu ze Salm-Reifferscheidtu v 18. – 20. století, jenž byl započat roku 2012, tak vrcholí touto výstavou, která je jeho vedlejším produktem. Do výzkumu byl zapojen kromě Moravské galerie také Národní památkový ústav a Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako finální výsledek grantového projektu byl vydán v roce 2015 souhrnný katalog rájecké obrazárny s názvem Aristokracie ducha a vkusu, jenž čítá téměř šest set stran a obsahuje více než čtyři sta hesel věnovaných jednotlivým obrazům sbírky od autorů Kaliopi Chamonikoly, Ondřeje Jakubce, Lenky Kalábové, Zdeňka Kazlepky, Michala Konečného, Lubomíra Slavíčka, Petra Tomáška a Tomáše Valeše. Úvodní statě vyšly z pera Petra Tomáška, Lubomíra Slavíčka a Michala Konečného. Na půdorysu tohoto objemného katalogu vznikala i aktuální výstava. Tomášek, jenž má bohaté zkušenosti s přípravou rozsáhlých výstav (viz mimo jiné Moravská národní galerie, Moravská galerie v Brně 2011, recenze: Milena Bartlová, Moravská střízlivost, Art & Antiques 9/2011), se vyhnul recyklaci textů z katalogu a kopírováním struktury vědecké publikace. Výstavu pojal jako svébytný tvar a rozdělil ji do osmi sekcí. Rozšířené popisky a texty v úvodech jednotlivých sekcí jsou srozumitelné pro širší publikum a dávají základní přehled o tom, co vlastně znamenalo být šlechticem, mít panství a sbírat umění.
Osm zastavení
Celkem osm tematických oddílů nás ve výstavě provedou danou problematikou uměleckého sběratelství rodu Salmů. Na počátku se tak dozvídáme základní informace o rodu Salm-Reifferscheidtů a o rájeckém sídle, jehož stavbu inicioval Antonín Karel Josef starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu. Zámeček v Rájci typu „court d´honneur“ projektoval francouzský architekt Isidor Canevale. Další oddíl pojednává o barokní obrazárně v Rájci, jež byla dobově ovlivněna legendární obrazárnou prince Evžena Savojského a na konci 18. století čítala na 144 uměleckých děl. Následující sekce Umělecká výuka a diletantismus v aristokratickém prostředí pojednává o ušlechtilé zábavě šlechtických ratolestí. Mnohé vystavené kresby a malby diletujících aristokratů z řad Salmů prokazují skutečné výtvarné nadání a snad i zde je možné hledat počátky sběratelského ducha hned několika generací rodu. V sekci věnované blanenské litině má návštěvník možnost pochopit, co generovalo zdroj bohatství a z čeho mohly být realizovány mecenášské aktivity rájecké větve rodu. V dalších oddílech jsou prezentovány rodinné portréty, na jejichž pozadí jsou vylíčeny osudy význačných rodinných příslušníků. V jednom sále je pak pomyslně rekonstruován salon starohraběnky Marie Josefy ze Salm-Reifferscheidtu, která si oblíbila historickou a romantickou malbu. Na obrazech Karla Russa, Petera Fendiho nebo Ludwiga Ferdinanda Schnorra von Carolsfeld, jež všechny oslovil politik, historik a publicista Joseph von Hormayr zu Hortenburg, toho času nacházející útočiště na Rájci jako protinapoleonský buřič, ožívají mnohé romantické německé legendy, včetně legendy o Jenovéfě, kterou se proslavil již zmíněný Josef Führich, nebo Goethova díla, ať už Faust či Král duchů. Následuje pokoj věnovaný sběratelským aktivitám Huga II. ze Salm-Reifferscheidtu, jednoho z podporovatelů Společnosti vlasteneckých přátel umění nebo Krasoumné jednoty. Poslední sekce výstavy nás seznamuje s osobností Alžběty ze Salm-Reifferscheidtu, jež podporovala několik umělců, včetně Rudolfa Carla Hubera, a do svého salonu v Blansku zvala významné hosty z prostředí vídeňského dvora. V posledním sále se můžeme setkat s Böcklinovým portrétem mladého Karla, jenž byl Alžbětiným synem. Výstava tak zcela vyčerpávajícím, ale ne unavujícím způsobem referuje o významných aktivitách členů rodu a důležitých momentech v průběhu budování umělecké sbírky.
120 cm od země
Pouhým výčtem sekcí výstavy však nelze postihnout celkový dojem. Výstava má, jak vyplývá z předchozích řádků, edukativní charakter, čehož se v druhém plánu chopila Eva Jandová, lektorka oddělení práce s veřejností a ve spolupráci s kurátorem výstavy připravila paralelní čtení výstavy ve výšce sto dvaceti centimetrů od země. Popisky pro děti vyprávějí život hlavního hrdiny výstavy, kterým není nikdo jiný než pochopitelně malý Karel z Böcklinova portrétu. Od začátku do konce je tak malý návštěvník oslovován spřízněným vrstevníkem, jenž postupně odhaluje podivnosti života na šlechtických sídlech a výchovy malého šlechtice. Domnívám se, že podobný způsob práce s těmi nejmenšími je v případě takto koncipovaných výstav více než nutný a Moravské galerii se podařilo vykročit správným směrem k dětskému divákovi, jenž je i v rámci jiných výstav hojně oslovován, a to včetně pořádání dětských vernisáží, které se stávají v této instituci pomalu tradicí. Dětským popiskům Evy Jandové nechybí vřelost, vtip a jistá důvěrnost, kterou dětský návštěvník v jinak cizím prostředí jistě ocení. Otázkou však do budoucna zůstává jejich rozsah a míra výskytu cizích jmen, jejichž četba bude pro děti jistě obtížná.
Nedokonalost jako estetický princip
V neposlední řadě je nutné se zmínit o celkové vizualitě výstavy, která je místy překvapivě silná, odvážná a na některé konzervativní diváky může působit až nuceně a agresivně. Architektem výstavy je Jan Nedvěd, který pro Moravskou galerii navrhl architektonické řešení výstav Milada Marešová (2008), Vlasta Vostřebalová-Fišerová. Mezi sociálním uměním a magickým realismem (2013) nebo Kupezky. Mistr a jeho okruh (2014 – 2015). Nedvěd měl tudíž předchozí zkušenost s výstavním prostorem Místodržitelského paláce, jenž svůj barokní charakter nezapře, je ovšem silně poznamenán pozdějšími úpravami, zejména těmi z druhé poloviny 20. století. Materiálově tento prostor není příliš čistý a autentický. Vstoupit do něj novými architektonickými formami je velice obtížné a je vždy zapotřebí maximálního úsilí pro vytvoření minimálního účinku. V případě aktuální výstavy se zdá, že celá koncepce prostoru jde záměrně proti vyznění samotných obrazů, které jsou dokladem luxusu a pohodlí šlechtických sídel. Stěny galerie jsou seškrabané a odhalují několik předchozích vrstev najednou, jakoby tematizovaly plynutí času. Nedvěd navrhl pouze nejnutnější minimum paneláže, jež je společně s informačními plochami nesoucími úvodní texty jednotlivých sekcí vyrobena z okázale laciného materiálu, a sice z veskrze silného papírového kartonu. Obrazy visí na režných dřevěných latích, aby byl získán potřebný odstup od stěn. Z tohoto momentu, jenž byl jistě původně konzervátorským požadavkem, Nedvěd udělal estetický princip, který uplatňuje v celé výstavě. Režné latě přiznává, nechává je v pravidelných intervalech promluvit, vybíhají zpoza obrazů, přečnívají a vystavují obrazy zatěžkávací zkoušce. Nedvěd tak vytváří silné napětí mezi vysokým a nízkým, čímž upozaďuje ostatní problematická místa prostoru. Zdařilé architektonické řešení může, byť to možná nebylo zcela v intencích tvůrců výstavy, upozornit i na skutečnost, že tyto obrazy jsou v Místodržitelském paláci pouze na návštěvě a zase budou vráceny na své původní místo, tedy na nedaleký zámek v Rájci nad Svitavou.
Režnou architekturu pak doplňuje grafika, kterou navrhl Štěpán Malovec. Inovativní a příznakové je v jeho pojetí zavěšení drobných cedulek na šňůrkách a užití rozměrných citací z korespondence a jiných pramenů vyvedených přímo na stěně psacím písmem a rudkou. Cedulky silně evokují způsob označení zboží v obchodech. Pro návštěvníky z řad muzejních a galerijních pracovníků pak může tento způsob znamenat jistou aluzi uložení a označení sbírkových předmětů v depozitářích. Každopádně stejně jako zavěšení na latě i tyto cedulky jsou jakýmsi škodolibým úšklebkem současnosti, který poukazuje na charakter každého uměleckého díla jako na zboží svého druhu podléhající zákonitostem obchodu. Dle mého názoru tyto prvky, ačkoliv mohou působit nepatřičně, pouze osvěžují přílišnou vážnost, jež se zračí ve tvářích některých mužských potomků na salmovských rodinných portrétech.
Výstava Aristokracie vkusu patří beze sporu k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné v českých muzeích a galeriích zhlédnout. Jak jsem se snažil na omezeném prostoru jedné recenze nastínit, její odborná úroveň převyšuje běžný standard, což je dáno dlouhodobým odborným zájmem všech zúčastněných, finanční podporou Grantové agentury České republiky, bez jejíž dotace by podobný projekt nemohl nikdy vzniknout, a také promyšlenou dramaturgií Moravské galerie, co se týče výstavního programu starého umění. Petr Tomášek se touto výstavou zcela jednoznačně vyprofiloval jako soustředěný a systematicky pracující odborník na danou problematiku. Výsledky jeho práce vykazují dlouhodobě vysokou odbornou úroveň. Výstava tak svým didaktickým a odborným zaměřením tvoří jistý protipól výstavním show, které Moravská galerie pořádá v jiných svých budovách. Místodržitelský palác si prozatím zachovává punc jisté konzervativnosti a tiše vyčkává na svou příležitost. Kvalitou výstavního programu se rovná zahraničním galeriím, zvláště těm rakouským, úrovní údržby prostor je bohužel na úrovni velice nízké. Věřím, že podobně koncipované výstavy, jako je ta právě probíhající, budou jednoho dne dostatečně silným argumentem pro to, aby se rekonstrukce Místodržitelského paláce stala jednou z priorit Ministerstva kultury. Věřím také, že typ výstavy, jako je Aristokracie vkusu, může postupně budovat bázi pro širší uvažování o nové stálé expozici starého umění Moravské galerie.
Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu / kurátor výstavy: Petr Tomášek / Moravská galerie v Brně / Místodržitelský palác / Brno / 16. 12. 2016 – 16. 4. 2017
Sylbee Kim / Organs and Shells / Nevan Contempo / Praha / 8. 3. 2017 v 19h
Sylbee Kim: Organs and Shells (promítání a diskuze)
Nevan Contempo
U Rajské zahrady 809/14
130 00 Praha 3
Středa 8. 3. 2017, 19:00
Nevan Contempo si Vás dovoluje srdečně pozvat na promítání video prací Sylbee Kim, která se v současné době účastní rezidenčního pobytu v MeetFactory, kde právě připravuje sólovou výstavu pro Nevan Contempo na září 2017. Kurátorkou bude Christina Gigliotti. V rámci naší březnové výstavy bude Kim promítat výběr ze svých předešlých projektů, a představí zde praktickou stránku své tvorby, která experimentuje s digitálními médii a vyjadřuje se k osudu objektů a těles plujících v čase – od minulosti přes přítomnost a dál, směrem k pouze tušené budoucnosti.
Sylbee Kim
(nar. 1981) Žije a pracuje v Berlíně a Seoulu.
Po získání bakalářského titulu na Korea National University of Arts v Seoulu získala titul magisterský na Universität der Künste v Berlíně v oboru Experimentální média. Od roku 2005 pracuje Kim v obou městech, a tvorbu jejích, převážně digitálních, videí kombinuje a obohacuje o instalace, grafiky i performativní vystoupení. Kim svou práci koncipuje jako metodu, která jí umožňuje přežít v současných politických, ekonomických a technologických podmínkách; v podmínkách, jejichž vývoj se v rámci kapitalistických systémů stále více zrychluje. Kritická forma myšlení o naší současné situaci je prezentována skrze konceptuální a prostorové úrovně navzájem si odporujících forem a nelineárních narativ.
Kim pořádala své solo výstavy v Insa Art Space, Space O’NewWall a Project Space Sarubia v Seoulu, a dále se účastnila výstav společných v SeMA Biennale Mediacity Seoul, Národním muzeu moderního a současného umění v Seoulu, Seoul Museum of Art, Neuer Berliner Kunstverein, Asia Art Archive v Hong Kongu, Goethe-Institut v New Yorku a Real DMZ Project Cherwon.
Výzva k podávání návrhů na udělení Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury pro rok 2017 / MKČR / Praha / nominace do 31. 5. 2017
Ceny MK za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury se udělují k 28. říjnu k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury.
Cenu tvoří diplom a peněžní ocenění ve výši 300 tis. Kč. Cena nemůže být udělena in memoriam.
Návrh musí být zpracován na příslušném formuláři. Příloha musí obsahovat podrobnou charakteristiku osoby či díla, z níž bude patrný výjimečný tvůrčí nebo interpretační počin nebo přínos pro rozvoj příslušného oboru.
Návrhy na udělení cen mohou podávat fyzické či právnické osoby, a to nejpozději do 31. května 2017 (rozhoduje razítko pošty, datum odeslání e-mailu).
Návrh musí být doručen v jednom vyhotovení buď poštou na adresu Ministerstvo kultury, odbor umění, literatury a knihoven, Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1, nebo osobně prostřednictvím podatelny Ministerstva kultury či elektronicky na adresu epodatelna@mkcr.cz.
Týden výtvarné kultury 2017 / Brno / 20. – 26. 3. 2017
S barvou ven! je motto letošního ročníku Týdne výtvarné kultury, který se uskuteční od 20. do 26. března.
Návštěvníci se mohou těšit na slavnostní zahájení, kterým provede Divadlo D’EPOG, uměleckou akci Petra Nikla, komentovanou prohlídku street artu v centru města, odbornou konferenci nebo na komponovaný večer Z pitevny do pitevny.
Týden výtvarné kultury (TVK) je unikátní akcí, jejímž cílem je upozornit obyvatele i návštěvníky města Brna na kvalitní výstavní programy zdejších galerií a skrze doprovodné programy jim zprostředkovat cestu k výtvarnému umění. Podnět k popularizaci umění formou týdne dedikovaného výtvarné kultuře vzešel před osmi lety od profesora Radka Horáčka, vedoucího Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. „Chtěli jsme upozornit na množství výborných výstav a kvalitních doprovodných programů, které se v brněnských muzeích a galeriích odehrávají,“ uvedl. Od té doby Brno každý březen ožívá výtvarně zaměřenými akcemi, na jejichž realizaci a organizaci se podílí i studenti a studentky Masarykovy univerzity, převážně pak z pedagogické a filozofické fakulty. To, že je akce pořádána v březnu, není náhoda. „Březen byl vybrán jako připomínka výročí narození profesora Igora Zhoře, významného teoretika umění a organizátora kulturního dění v Brně,“ upřesnila organizátorka TVK Irena Rodriguez Točíková.
Akci od letošního roku spolupořádá Turistické informační centrum města Brna, které tímto rozšiřuje své portfolio propagace kulturního života v Brně.
Motto: S barvou ven!
20. – 26. 3. 2017
8. ročník
3 organizátorské subjekty
⇓
Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity
Ústav české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Turistické informační centrum města Brna, příspěvková organizace
Brno: První a jediné město v České republice, kde se Týden výtvarné kultury koná.
15 zapojených galerií a institucí
30 míst konání akcí
27 výstav
4000 návštěvníků každý rok
5000 programových brožur po celém městě
46 akcí v programu + 1 na objednání
⇓
9 výtvarných workshopů
7 přednášek
7 komentovaných prohlídek výstav
5 výtvarných akcí
3 projekce
3 galerijní animace
2 vernisáže
2 čtení
2 diskuze
1 zahájení
1 performance
1 konference
1 prezentace publikace
1 umělecká akce
1 koncert
1 akce v galerii
Výběr z programu:
Slavnostní zahájení Týdne výtvarné kultury 8
20. 3. 2017, 17.00
Moravská galerie v Brně, Místodržitelský palác, Moravské náměstí 1a, Brno
Zahájením provede Divadlo D´EPOG.
Se světlem ven!
20. 3. 2017, 18.30 a 22. 3. 2017, 20.00
Moravské náměstí u sochy Jošta Lucemburského
Výtvarná akce na pomezí street artu a experimentální poezie, jejímž aktérem se může stát kdokoliv.
Diskuze o současném provozu umění
21. 3. 2017, 16.30
Galerie TIC, Radnická 4, Brno
Na diskuzi vystoupí držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimír Houdek.
Umění pro Prahu / Praha pro umění – 09 – Láska, žárlivost, odpor, nezájem? / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 16. 3. 2017 v 18h
Umění pro Prahu / Praha pro umění – 09 – Láska, žárlivost, odpor, nezájem?
16. 3. 2017 v 18:00
Dům U Kamenného zvonu, koncertní sál
vstupné zdarma
diskutující: Osamu Okamura, Roman Brychta, Rudolf Samohejl, Ivana Šrámková
moderuje: Petr Dub, předseda spolku Skutek
Současná architektura a současné výtvarné umění se příliš nepropojují. Zatímco v dobách normalizační podpory umění byla spolupráce umělce a architekta téměř povinná, dnes architekti, v souladu s pragmatickými investory, uměleckou složku zpravidla vypouštějí úplně. Také během studií se mladí architekti setkávají s uměním jen výjimečně.
Jaké formy spolupráce nabízí výtvarnému umění současná architektura? Mohou umělci architektům nabídnout více než jen dekoraci již hotové stavby? Z čeho pramení nedůvěra architektů vůči současnému umění? A potřebují umělci své architekty?
Umění pro Prahu / Praha pro umění
Jak dnes zacházet s pomníky, jejichž idea ztratila aktuálnost? Je možno nechat pomník či veřejné dílo prostě dožít (např. zarůst), nebo ho aktualizovat novým uměleckým vkladem či využitím? A lze aktualizovat „zapomenutá“ umělecká díla, jejichž obsah zastaral a nikomu už nic neříká? Je pro veřejného správce (např. městský úřad) přípustné podílet se na vzniku děl dočasných – z méně trvanlivých materiálů – s vědomím, že dříve či později zaniknou? Je možné definovat status díla, jež se nachází na pomezí mezi trvalou realizací a dočasným dílem? Jak bychom dnes měli hodnotit umělecké kvality komunistického a normalizačního umění? Odstranit, nahradit, nebo zachovat jako doklad doby? Je dnešní angažované umění ideologické? Zajímají umělce a společnost normalizací zprofanovaná témata (mír, láska, mateřství, dětství či věda) i dnes?
Východočeské muzeum sídlící na pardubickém zámku čeká díky dotacím z fondů Evropské unie velký rozvoj. Muzeum vybuduje nový depozitář v Ohrazenicích, kam budou přesunuty mimo jiné sbírky výtvarného umění. Uvolněné prostory na zámku zaplní nové expozice i konzervátorská a restaurátorská dílna. Více podrobností v regionální MfDnes.
Jana Machalická se na stránkách Lidových novin ostře opřela o plány radnice Prahy 5 postavit na vltavském nábřeží ruské kolo. Měli by podle ní více zasáhnout památkáři, kteří měli před lety velké problémy s kostkou Mariána Karla na Sovových mlýnech. „Naši zastupitelé si zřejmě mohou vymyslet jakýkoliv nesmysl a nehoráznost, a i když z takových plánů okatě trčí, kdo bude profitovat, obrana je skoro nemožná.“
Starost o architekturu – vyzvání Arché architektury do tance / Centrum současného umění DOX / Praha / 8. – 12. 3. 2017
Vyzvání architektury do tance. Starost o architekturu – vyzvání Arché architektury do tance
8. 3. – 12. 3. 2017
Centrum současného umění DOX vystaví na pět dní architektonickou expozici pavilonu České a Slovenské republiky z 15. mezinárodní výstavy architektury v Benátkách. Výstava s názvem Starost o architekturu – vyzvání Arché architektury do tance je reinstalací modelu Slovenské národní galerie doplněnou o obrazové dokumenty. O víkendu 11. – 12. března se objekt stane inspirací pro choreografické a hudební interpretace a také tématem kulatého stolu architektů.
Expozice pavilonu České a Slovenské republiky na Bienále architektury v Benátkách se v roce 2016 zaměřila na budovu Slovenské národní galerie v Bratislavě jako na jeden z příkladů zacházení s architekturou 60. a 70. let. Jedna z nejvýznamnějších a současně nejkontroverznějších staveb druhé poloviny 20. století na Slovensku od architekta Vladimíra Dedečka z roku 1979 je dodnes předmětem mnoha diskusí. Zatímco část veřejnosti v ní vidí symbol socialistické éry, jiní ji oceňují jako ikonu brutalistní architektury.
Výstava v DOXu je oproti benátské expozici rozšířena o doprovodný program. Klíčovou linii tance v expozici má rozpracovat choreografická a hudební interpretace areálu Slovenské národní galerie. V sobotu 11. března budou mít návštěvníci možnost třikrát vidět 10 minutovou choreograficku skicu v podání souboru fyzického divadla Farma v jeskyni. V neděli 12. března pak výstavu uzavře hudební interpretace SNG za základě „diagramu tance“ Pavla Fiedlera.
„Chceme tím zdůraznit a prohloubit smysl celé expozice. Ten spočívá v přesvědčení, že zápasy o tuto, stejně jako o jakoukoliv architekturu, není možné vybojovat ve střetech stoupenců a odpůrců architektury, ať se jedná o zástupce jakýchkoli táborů a pozic. Naopak zápasy je třeba proměnit v ,tanec projektů’ a obnovu architektonické řeči,” vysvětluje jeden z autorů projektu architekt Petr Hájek.
Architekti zároveň zvou v sobotu 12. března k diskuzi na téma areálu Slovenské národní galerie jako přístupu k architektuře 60. a 70. let v Československu.
Podle tvůrců expozice by právě starost o architekturu a její „roztančení“ mohly pomoci vrátit otázky architektury do centra společenského zájmu i řešit akutní problémy. V tom vidí odkaz Dedečkova areálu i význam této reinstalace.
Původní instalaci v Benátkách i její reinstalaci připravil autorský tým ve složení Benjamin Bradňanský, Petr Hájek, Vít Halada, Jan Studený a Martin Stoss s teoretiky architektury Marianem Zervanem a Monikou Mitášovou.
DOPROVODNÝ PROGRAM:
11. 3. 2017 | DOX – auditorium
14:00, 16:30, 17:00
Choreografická interpretace
Soubor fyzického divadla Farma v jeskyni pod vedením Viliama Dočolomanského interpretuje areál Slovenské národní galerie na základě vystaveného fyzického modelu a návštěvy areálu v Bratislavě 10 minutovou choreografickou skicou.
Koncept: Viliam Dočolomanský, Monika Mitášová, Min Hieu Nguyen. Interpretace: Min Hieu Nguyen, Andrej Petrovič (tanec) a Vít Halška (perkuse). Projekt je realizován ve spolupráci s Lenkou Flory.
14:30 – 16:00
Kulatý stůl na téma: Areál Slovenské národní galerie v Bratislavě jako projekt přístupu k architektuře 60. a 70. let v Československu
Na panelu vystoupí: Rostislav Švácha, Petr Kratochvíl, Petr Hájek, Marian Zervan, Monika Mitášová
12. 3. 2017 | DOX – auditorium
17:17
Hudební interpretace
Pavel Fiedler interpretuje areál Slovenské národní galerie v Bratislavě na základě „diagramu tance“.
Díla Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského často vykračují z jasně ohraničeného obrazového pole do okolního prostoru. Aktuální výstava v Experimentálním prostoru NoD je další v řadě jejich společných projektů, v němž s prostředím galerie pracují jako s integrální součástí vystavených děl. Podle Lukáše Pilky však nikoli s takovou důsledností jako v předchozích případech.
Kde končí obrazy
Jedna z prvních vědomostí, kterou získají studenti dějin umění na pražské filozofické fakultě, je vyčerpávající znalost postupu, jak vznikají obrazy. Pokud si dobře pamatuji, začíná se u gotické deskové malby, kde se v několika zdlouhavých hodinách popisuje celý proces od kácení stromu, přes přípravu prken, lepení, sádrování, podmalbu, bělení, podkresbu, temperování, zlacení, leptání… Na následujících přednáškách se pak pozornost obrátí i k dalším malířským a grafickým technikám, a tak se prváci během úvodního semestru seznámí i s enkaustikou, dřevořezem, dřevorytem, mědirytem, olejomalbou, akvarelem či akvatintou a skončí někde v nedávné minulosti, kterou zde nejspíš představuje litografie nebo nějaká jiná vymoženost z 18. století.
Po absolvování tohoto kurzu mi zůstal poznámkový sešit plný různorodých výtvarných postupů, za který by se nejspíš nestyděla většina starých mistrů, o nichž jsem se v následujících letech učil. Číslované seznamy různé délky přitom vždy zakončoval jeden společný bod – vsazení obrazu do rámu. Tehdy jsem nejspíš podlehl iluzi, že práce výtvarníka končí vždy tímto okamžikem. Že poté už zbývá jen donést obraz do sálu, pověsit jej na zeď a neušpinit přitom naleštěné parkety. Nic nenapovídalo, že by tomu snad mělo být jinak. Chodil jsem do stálých expozic dávného umění, kde se dala vidět spousta pečlivě seřazených děl zabírajících svůj vymezený prostor mezi čtyřmi stlučenými prkýnky a liboval jsem si v bíle vymalovaných halách, které mi měly nabízet ideální prostředí k setkávání s uměním. Nevěděl jsem, že nevím.
Až později jsem se dozvěděl, že vedle tradičních výstav s různými samostatnými díly v jednom galerijním sále existují i umělecké instalace, v nichž celý prostor tvoří jeden jediný celek se vším, co je v něm umístěno. Bylo mi vysvětleno, že na podobných místech se dá znovu najít dávno ztracená aura uměleckého díla a já tak zjistil, co znamenají pojmy jako site specific, kontext, scéna nebo situace a jaký mají význam pro současnou tvorbu.
Vybaven těmito nesmírnými znalostmi jsem se vydal do pražského NoDu, kde právě probíhá výstava Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského. Toto autorské duo připravilo v uplynulých letech nejednu instalací, jejíž pointa byla založena na nečekaném přesahu tradičního díla do okolního prostoru. Za zmínku jistě stojí vystoupení na přehlídce 4+4 dny v pohybu (2015), kde si Příkaský pohrál s prostředím zpustlého paláce a svůj obraz doplnil o tenkou trhlinu, nakreslenou modrou linkou v pozadí vystaveného plátna. Zajímavé byly také projekce prezentované na dvojdílné výstavě Inner Monologue, kde se objevil například krátký film s rukou hladící zdrsněný povrch stěny – přesně stejný povrch jako se nacházel na zdi za videem. Podobně fungovala i digitální animace zobrazující amorfní hmotu, která zároveň „vytékala“ ze spodní části LCD obrazovky nebo malba zvířecího ocasu protínající se s kovovým schodištěm, za nímž byla nainstalována.
Tyto zábavné kombinace jsem očekával i při vstupu do aktuální výstavy, kde mě přivítala nevelká série Příkaského obrazů poutajících svými rozměry i umístěním většinu pozornosti. Jednotlivá plátna v pastelových barvách zde vyrovnaně visela na zdi stejným způsobem jako zasloužilí mistři ve Veletržním paláci. Na první pohled se jednalo o tradiční způsob umělecké přehlídky, kde si má návštěvník postupně prohlédnout sestavu samostatných děl a pak odejít na kafe či pivo do přilehlého baru. Situace se však změnila při setkání s velkoformátovými fotografiemi položenými na galerijní podlaze. Tyto snímky zachycují známé věci v neobvyklém prostředí a nabízejí poutavou hru založenou na obousměrném prolínání reálného a obrazového světa: skutečné parkety svou barvou i texturou splývají s fotografií, na níž se povaluje vlasová spona na písečném podkladě a pohozené růžové třásně zas doplňují zobrazené zbytky textilií.
Podobné propojení plošného a trojrozměrného světa snad měla představovat i zakroucená štuková rýha táhnoucí se jako had podél výstavních sálů. Tato vlnitá linie se ale obloukem vyhýbá všem místům se zavěšenými obrazy, neproniká do jejich bezprostřední blízkosti a neutváří s nimi společný význam. Prezentované malby tak zůstávají (až na jedinou výjimku) bezpečně ohraničené koncem plátna a nerozvíjí realitu plošného obrazu za jeho hranice.
Výstavy Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského často stávají někde na půl cesty mezí specifickou instalací a tradiční přehlídkou děl, která mohou samostatně fungovat v jakémkoli prostoru. Drobné i větší expanze za rámy představovaných obrazů leckdy podporují sdílnost jejich prací, vtahují návštěvníka více do děje a v konečném důsledku tak pomáhají k lepšímu celkovému prožitku. V sálech NODu však podobných kontextuálních zásahů najdeme jen málo a bez silnější pointy. Je to trochu na škodu, protože aktuální výstava by mohla být o hodně lepší, kdyby se dané situaci věnovalo jen o špetku více pozornosti.
Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský / Images that Occupy Thoughts / kurátor výstavy: Pavel Kubesa / Experimentální prostor NoD / Praha / 16. 2. – 17. 3. 2017
Od 10. března začíná ve Valdštejnské jízdárně výstava Františka Skály. Akce má dle Richarda Cortéze, který se jí věnuje na stránkách Lidových novin, mizivou propagaci. Přesto se jedná o vynikající počin, jenž nepochybně stojí za to navštívit. „František Skála se vyhýbá srovnávání s minulostí. Tvrdí, že současná výstava je koncipována zcela čerstvě bez návaznosti na předchozí a stejně by měla být i vnímána.“
V pražské Galerii U Betlémské kaple vystavuje Margita Titlová Ylovsky práce z 80. a počátku 90. let pod názvem O čem víme. „Hledání jiné řeči, kterým se tvůrkyně zaklíná, předpokládá vklad vlastní kreativity. A i když riskuje nepochopení, nebojí se sama za sebe překračovat běžně přijímané hranice normality,“ hodnotí Jan Šída v Právu.
V regionálním Právu vyšel článek shrnující současnou situaci zámku v Moravském Krumlově. Rozsáhlý renesanční areál loni koupilo město, které připravilo projekt pro celkovou rekonstrukci jeho většiny. Finance v řádech milionů eur by město rádo získalo z evropských dotací. Už teď je jisté, že v již opravených prostorách po Slovanské epopeji bude výstava moderního umění na Moravě, kterou chystá Muzeum Kampa spolu s Moravskou galerií v Brně.
Komentovaná prohlídka výstavy Michala Kadlečka / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 16. 3. 2017 v 17h
Komentovaná prohlídka výstavy Michala Kadlečka
„Hrdinové? Oběti? Viníci? A co my?“
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Masarykovo nám. 24, Jihlava
16. 3. 2017 v 17 hodin
Komentovaná prohlídka spojená s diskusí a autorovým vyprávěním o setkání s pamětníky a o zkušenostech s vystavováním obrazových cyklů „Šťasten je ten, kdo zapomene na všechno, co už nelze změnit. Je opravdu šťasten ten, kdo zapomene…?“ z let 1996–98 a „Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí.“ z let 1998–2001 a reakcích na ně.
Výstava spojuje poprvé dva autorovy obrazové cykly („Šťasten je ten, kdo zapomene na všechno, co už nelze změnit. Je opravdu šťasten ten, kdo zapomene…?“ z let 1996–98 a „Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí.“ z let 1998–2001), zabývající se naší novodobou historií a především soužitím lidí různých národností na našem území od I. světové války až po jeho tragické ukončení během II. světové války a po ní. Obrazy připomínají zapomenuté nebo schválně zamlčené osudy a události a svými velkými formáty umožňují divákovi „vstoupit“ do zobrazené situace, představit si ji „na vlastní kůži“. Názvy obrazů často kontrastují se zobrazenými náměty, a tím navozují otázky, na které by si měl návštěvník sám odpovědět.
Michal Kadleček studoval na pražské AVU v Ateliéru monumentální tvorby pod vedením prof. Aleše Veselého. Kromě malby, kresby a grafiky se zabýval i konceptuálními projekty na záchranu či obnovu devastovaných území v okolí Lemberka a Mostu. Během těchto prací se poprvé seznámil se sudetskou krajinou a historií, které se potom delší dobu věnoval (cesty, studium, kontakty s pamětníky, mezinárodní setkání a sympozia). Z této doby pocházejí oba vystavené obrazové cykly. V současné době se autor věnuje malbě, která volně navazuje na žánrovou malbu přelomu 19. a 20. století, a vážně míněné malbě pro děti. Postavy, často mytické nebo pohádkové, zasazené do reálné krajiny, vytvářejí neobvyklé vztahy, které podtrhuje i název obrazu, ať už tím, že s námětem zdánlivě kontrastuje, nebo do něj vkládá zárodek příběhu, děje. (michaelkadlecek.eu)
Magdalena Jetelová, Peter Noever, Susanne Altmann a Marie Klimešová / Setkání nad dílem Magdaleny Jetelové / moderuje: Milena Kalinovská / Národní galerie v Praze / Praha / 15. 3. 2017 v 15:30
Setkání nad dílem Magdaleny Jetelové
středa 15. března 15.30 / Veletržní palác, mezanin
vstup zdarma / diskuze proběhne v angličtině
Diskuze se koná jako součást doprovodného programu výstavy Magdalena Jetelová – Dotek doby pořádané ve Veletržním paláci. Výstava kurátorovaná Milenou Kalinovskou je koncipována ve dvou prostorových úrovních. Instalace Dotek doby se simulací vrstevnic, doplněná laserovými paprsky, zrcadlí minimalistickou architekturu haly Malé dvorany, pro niž byla speciálně navržena.
Ochoz o patro výš pak představuje autorčiny oceňované realizace a další, českému publiku méně známé, polohy její tvorby. Cílem tohoto sousedství je ukázat zásadní principy, témata a postupy, ke kterým se Magdalena Jetelová opakovaně vrací a které předvedla mezinárodnímu publiku na svých výstavách v londýnské Tate Gallery, newyorské MoMA, washingtonském Hirshhorn Museum and Sculpture Garden či na přehlídce documenta 8.
Výstava s romantickým názvem představuje aktuální dílo malířky působící v Jihlavě. Její tvorba však přesahuje hranice města i regionu. Umělecká cesta Denisy Krausové nezačínala u malířského stojanu. O to zajímavější je její vývoj. Po dokončení studia Střední umělecké školy grafické v Jihlavě (1999) byla úspěšně přijata do atelieru Grafika k Margitě Titlové-Ylovski. Záhy přestoupila do atelieru Malba 2 Martina Mainera. I přesto, že si v rámci stáží prošla ještě ateliery Environment a Sochařství 2, zůstala věrná štětci a plátnu. Přestup k Martinovi Mainerovi měl totiž na Denisu Krausovou pozitivní dopad. Barva, plátno a svobodnější způsob práce jí pomohli se uvolnit a rozvíjet svůj talent. Grafické myšlení se v jejích raných malbách projevovalo formou plošné malby a používáním štětce jako kreslícího nástroje. Obrazy bývaly vystavěny jako scény, kde se v každém rohu něco děje, a při-pomínaly výpravné velké ilustrace. Ve všech svých tvůrčích etapách vždy byla a je umělkyní figurativní. V poslední době však dospěla k abstrahovanějším a barevně redukovaným formám.
První ucelenou sérií byly práce prezentované na výstavě Lev Alejandro (Galerie mladých, Brno, 2004). Šlo o řadu drobných obrázků ve stejném formátu, přičemž byl každý z nich záměrně vytvořen trochu jiným stylem. Následovaly další, kde nejčastěji zpracovávala zážitky a motivy z cest (Peru, Mexiko, Rumunsko…). Od začátku ji také zajímalo téma autoportrétu. Zobrazovala se jako ústřední figura, nebo jako postavička tvořící součást obrazového příběhu. „Nejčastěji zobrazuji v obrazech sebe jako malířku, odpočívající, malující, letící na štětci, umístěnou v blázinci, uklízející na vlastní výstavě, nebo prostě jen jako pozorovatelku onoho děje, odehrávajícího se na tom samém obraze.“ Ostatně vše, co malovala, bylo záznamem jejích osobních zážitků, snů a postřehů. Tvořila malá a středně velká plátna plná figurek a zvířat. Kombinovala malířské s nemalířskými přístupy, např. komiks a různé styly malby. Během roků 2008 a 2009 se postupně začala zbavovat autobiografických tendencí a od té doby se zaobírá samotným médiem obrazu. Řeší klasické téma, jako zátiší nebo krajina a jejich výstavbu na o-brazovou plochu. Rukopis je čím dál tím více uvolněný, malířský a formát pláten větší. Kurátor a kritik Jan Zálešák tuto proměnu pozitivně zhodnotil: „Sama velikost pochopitelně nemusí znamenat mnoho, ale v případě Denisy Krausové platí, že s posunem na větší formát narostlo i sebevědomí a přes-vědčivost výrazu“ (Ateliér č. 8/2009, str. 5).
Do Týna nad Vltavou Krausová přiváží sérii svých nových velkoformátových obrazů. Ve své aktuální tvorbě se věnuje hledání alternativ v malbě velmi klasických, až zprofanovaných témat, jakými jsou zátiší, konkrétněji pugéty, mísy s ovocem apod. Inspiruje ji neoprimitivismus, Art brut, různé amatérské malířské techniky, ale také klasická barokní holandská zátiší. Přesto všechno se stále snaží o záznam atmosféry, nalézání výrazu obrazu a vytváření osobní mytologie. Obrazy Denisy Krausové představují zdařilý příklad, jak se dá i dnes vypořádat s tradičním, konzervativním tématem, předvést malířsky dobře zvládnutý projev a současnou českou malbu tímto neotřelým přístupem zajímavě obohatit.
Při první návštěvě Klubovny se Toony Navok rozhodla pracovat s jejím prostorem, kdy se jí inspiračním zdrojem stala podlaha. Navok zaujaly divné a nesmyslně seskládané dlaždice. Dvě barvy podlahy, červená a béžová, dva různorodé “fleky”, které vizuálně dělí prostor Klubovny bez zjevného účelu.
Slovo “dělit” je vlastně pro výstavu WALLMARKS klíčové. Navok dělí prostor, kopíruje obdélník béžových dlaždic hned za vstupem do galerie. Nutí diváka obcházet kolem stěn, které vyčleňují nový prostor. Přes svoji zdánlivou monumentalitu jsou barevné stěny křehké, tenké a “dočasné”. Ona dočasnost vychází z charakteru materiálu, který je pro vymezení použit. PVC zástěny, které se v našich podmínkách užívají zejména v průmyslových halách a skladech, se v zemi původu autorky vyskytují mnohem častěji na očích a na ulici – jsou běžnou zimní výbavou fast foodových stánků nebo venkovních posezení u bister. Vyčleňují chráněný prostor. Jinak tomu není ani v případě výstavy.
Pro výstavu v Galerii Klubovna si autorka navrhla své vlastní barevné kombinace stěn, jejich velikosti, umístění ok i kapes, které zajišťují jejich funkčnost a řešení průhledů – oken.
“Průhled” je další zásadní moment na výstavě WALLMARKS. Navok vybízí diváka k pohledu přes několik plánů. V prostoru galerie, stejně tak i venku na chodníku před výlohou Klubovny, se nachází několik ideálních míst, odkud je nejlepší do instalace (na instalaci) nahlížet. Komplexní obraz, který vidíme, nás odkazuje ke zdroji takového zacházení s plány. Navok vychází ze svých koláží, u kterých můžeme dekódovat podobný princip. Koláže se pak stávají součástí instalace a zároveň posledním objektem v průhledu. V koláži vrstevnatost pokračuje, ale zároveň, logicky, narazíme na limity dvourozměrného obrazu.
Práce Hilly Toony Navok se soustředí na dešifrování abstraktních a formálních zdrojů nebo estetických kódů každodenní reality. Ve veřejném prostoru nachází vizuální smyčky anebo obnažuje ty, které zaplavují naše privátní prostory unifikovanou masovou, produkcí domácího dekoru a denních komodit. Svými postupy naráží na koncept designu jako takový, testuje jeho možnosti a posunuje hranice.
Vizuálně Navok užívá sety “svých” barev, které striktně dodržuje. Jedná se o jakousi estetickou obsesi puristickým laděním. Barevné rozvržení celé instalace vychází z kresebného základu. Kresba je zárodkem, klíčkem, který se začne nafukovat, ošívat se až se z něj v určitý moment vydere na povrch celá instalace. (Samozřejmě je tento klíček přítomen i v instalaci pro Klubovnu.)
Navok ve svých dílech užívá levných a obyčejných materiálů jako jsou molitany, laminátové polepy, dráty, šanony, plastové objekty všech možných druhů a tvarů v kombinaci s objekty každodenní potřeby, a to vždy s jediným cílem – dosáhnout dokonale vyladěné kompozice. Odkazuje se tak k tradici minimalizmu, v podobě surových materiálů, který na sebe nabaluje mnoho nových vrstev a je tak pokračováním křečí postmoderny.
Hilla Toony Navok se narodila v Tel Avivu, kde žije a pracuje dodnes. Mezi lety 2007 a 2009 studovala na magisterském studiu na Akademii výtvarných umění a designu Bezalel. Je stipendistkou Givon Prize for Young Artists Tel Avivského Muzea (2011) a Izraelského Ministersta kultury (2012). V roce 2016 byla stipendistkou ateliérového programu v Artportu v Tel Avivu a v současné době pobývá v pražské Meetfactory. Navok se účastnila mnoha izraelských i zahraničních skupinových i sólových výstav. Mezi jinými v Hit gallery, Bratislava (2016); The Elizabeth Foundation for the Arts, New York (2016); Radtory Art Center, Guangzhou, Čína (2016); The Center for Contemporary Art, Tel Aviv (2015); Petach Tikva Museum of Art (2015). Navok byla jedním z kurátorů a editorů nezávislého časopisu o současném umění “Picnic Magazine”, který vycházel mezi léty 2007 a 2011.
