Josef Žáček / Anticorps / Galerie hlavního města Prahy: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 3. 3. – 18. 6. 2017
Josef Žáček: Anticorps
Kurátorka výstavy: Magdalena Juříková
Poslední práce Josefa Žáčka se tematicky rozbíhají několika směry, aby se nakonec přece jen spojily v jedno poselství. Jejich společnou platformou je citát z díla Konrada Paula Liessmanna. Rakouský literární teoretik a filozof Konrad Paul Liessmann charakterizuje univerzum jako prostor každodennosti, který, zdá se, stojí v protikladu ke svobodě, po které společnost historicky i aktuálně touží. Naše prostředí je protkáno stereotypy, rituály a banalitami spojenými s denními potřebami každého z nás. To má dalekosáhlé důsledky na celospolečenské jevy. Titul výstavy Anticorps (z francouzštiny; protilátka, komplex proteinů neutralizujících patogeny) vyjadřuje autorovu potřebu aktivovat účinné prostředky k resuscitaci přidušeného organismu, v kterém jsme nuceni žít. Tak jako Liessmann nechce být pouhým moralistou, a protože filozof nabízí cestu z každodennosti prostřednictvím umění, není náhodou, že v jeho esejích Žáček hledá některé odpovědi na otázku, jak vrátit do našeho bytí dříve tak hmatatelnou hranici mezi všedními a skutečnými událostmi.
Stereotypy jsou všude kolem nás. Pronikají i do dříve tabuizovaných nebo pietních situací. Teroristické činy se staly „běžnou agendou“ našeho života běhu. Díky propojení sociálními sítěmi projevujeme soucit s obětmi obecně přijatým modelem chování. Slogany, které volají #Je suis… #Pray for… jsou opakovaně využívány v souvislosti s hrůznými činy kolem nás v různých lokalitách a na různých kontinentech. Časté (zne)užití tohoto principu nás vzdaluje opravdovému prožitku, skutečné empatii, tragédie se stává každodenností doprovázenou hesly ztrácejícími autenticitu a propadajícími se do banality. Přidáme příslušný label a „záležitost“ je vyřízena (Bez názvu, 2014–2015).
Ústa z diptychu nazvaného Já (2016), která na nás útočí svým gigantickým měřítkem, zamýšlí autor jako poukaz na bezbřehou sebeprezentaci, jež prostřednictvím milionů profilů vyvrhává do neustále pulzujícího virtuálního univerza tuny myšlenkového odpadu. V sekundě je nahrazován ještě čerstvějšími příspěvky odhalujícími až na výjimky alarmující egocentrismus a vyprahlost.
Obraz Picture of the Day (2013) vznikl po prvním plynovém útoku v syrské Ghoutě 21. srpna 2013. Média pod titulem snímek dne bez zaváhání zveřejnila tragické následky tohoto zásahu sarinem detailním záběrem na desítky mrtvých dětí. Snímek obletí téměř v jednom okamžiku celý svět, aby díky své nálepce definující jeho 24 hodinovou existenci skončil v mlze zapomnění, jako všechny takto servírované události bez ohledu na jejich drásavý či zcela neutrální obsah. Tyto plíživé posuny v etice žurnalismu a v etice médií způsobují místo empatie apatii. Způsob prezentace bez rozlišení povahy informace, nivelizace, řazení a zjednodušování zpráv z míst bojů a teroristických útoků do rubrik s „rychlou navigací“ činí i z tragédie běžně konzumovanou zprávu.
Série imaginárních portrétů s názvem Čísla I–IV (2015) reaguje na imigrantskou krizi v širších souvislostech. Číslovaný jedinec je odtržen od své jedinečné identity, kterou představuje příjmení ve spojení s rodným jménem. Je však nejenom číslem, které jej odlišuje od ostatních běženců, je zároveň číslem, jež je součástí ekonomického soukolí pragmaticky registrujícího novou pracovní sílu s vidinou nepřetržitého hospodářského růstu. Je to ambivalence, dvě strany téže mince, nebo je to pokrytectví? Už v prenatálním stavu je plod na snímku z ultrazvuku očíslován, jako by to předznamenávalo jeho budoucí roli položky v ekonomické bilanci, která je alfou a omegou utilitární mechaniky fungování současného světa (č. C121280, č. E947645, 2016). Každý den v jasné řeči čísel.
Zdánlivě nekonečná je série pláten s monochromními černými mouchami (Bez názvu, 2015–2016) s tím nejobyčejnějším a nejobtížnějším hmyzem, který představuje pro Žáčka onu Liessmanem akcentovanou každodennost. Stejně tak se nelze účinněji bránit dotírajícím mouchám, které se zarputile vrací na hřbet vaší odpočívající ruky.
Diptych Autoportrét I, II (2016) je naopak jemně ironickým vydechnutím a má postavit našeho „rozhněvaného muže“ do jiného světla. Nejde totiž o podobiznu, tvář umělce, ale o jeho věrně zachycené dolní končetiny, které díky drobné anomálii nejde zaměnit za jiné. Za vtipnou hrou s žánrem je však i jeho neochota být příliš viděn a identifikován; skrývat se za metafory, symboly a hříčky je mu přirozenější.
Mnohokrát byl Josef Žáček v minulosti označen jako religiózní autor. V aktuálních obrazech nenajdeme jakoukoliv spojitost s křesťanskou symbolikou, snad aby se tento stereotyp pokusil jednou pro vždy vymazat. Je typem umělce, který vede své polemiky se světem a jeho peripetiemi přímo na plátně, a pokud se na nich objevili v minulosti andělé a beránci vedle hyen nebo ptáků, stali se symboly prosté touhy po pravdě a prozření bez souvislosti s náboženstvím a jeho praxí. Žáček navíc používá jejich seriálové řazení v konceptuální celek, aby jim dodal punc jakési samozřejmosti, s kterou nás mají provázet pokud možno každodenně.
Magdalena Juříková
Josef Žáček se narodil v roce 1951 v Praze. V letech 1977–1983 studoval malbu na pražské Akademii výtvarných umění. Vystavoval naposledy v DOXu v roce 2011. V zahraničí se představil například v Los Angeles, Lisabonu, Berlíně, v Bonnu, Washingtonu nebo Rotterdamu; v roce 1992 byly jeho práce součástí výstavy „Světlo a duch“ v Pavilonu umění na EXPO ve španělské Seville. Dlouhodobě spolupracoval s Galerií Behémót a Galerie Aspekt v Brně mu vydala v roce 2010 rozsáhlou monografii s texty Jiřího Machalického, Richarda Druryho, Ivana M. Jirouse a Milana Kozelky. Je držitelem ceny Revolver revue za rok 2014. Obrazy Josefa Žáčka najdeme v řadě institucionálních sbírek (Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích) a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Žije a pracuje v Praze.
Jiří Žák / Rozštěpený epistemolog / GHMP: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 3. 3. – 7. 5. 2017
Jiří Žák: Rozštěpený epistemolog
Galerie hlavního města Prahy
Colloredo-Mansfeldský palác, přízemí – Start Up
3. 3.–7. 5. 2017, út–ne 10.00–18.00, vstup zdarma
Kurátorka: Jitka Hlaváčková
„Teď jsme impérium, a když něco děláme, vytváříme svou vlastní realitu. A zatímco vy tuto realitu budete studovat – uvážlivě, to je jisté –, my budeme dále jednat a vytvářet tak další nové reality, které pak můžete také studovat, a takové bude uspořádání věcí. My jsme aktéry historie […] a vám, vám všem zbývá jen rozebírat to, co my děláme.“ – Karl Rove (Ron Suskind, ‘Faith, Certainty and the Presidency of George W. Bush’, The New York Times Magazine, 17. 10. 2004.)
V nových prostorách Galerie hlavního města Prahy určených výstavám mladých umělců představujeme nejnovější práci Jiřího Žáka, absolventa Ateliéru intermediální tvorby III Tomáše Vaňka na AVU a laureáta Ceny Exit 2015.
Prezentované video s názvem Rozštěpený epistemolog vzniklo v průběhu umělcova několikaměsíčního pobytu v Berlíně a vrcholí v něm dvouleté období jeho video-esejistické práce. Během něj se Žákovo pojetí tohoto žánru radikálně vyvíjí – od práce s archivním filmovým materiálem, jeho analýzou a rekontextualizací (Du Forma, 2015, Mateřské město, 2015) se posouvá k autonomní experimentální hrané filmové tvorbě. Základním referenčním bodem Žákovy současné tvorby je pak odkaz na dílo známého britského experimentálního filmaře Johna Akomfraha, autora pronikavých dokumentárních syntéz převedených do autonomního, poeticky založeného uměleckého jazyka.
Video Rozštěpený epistemolog je postaveno na spolupráci s charismatickou berlínskou tanečnicí s beninskými kořeny Meïmounou Coffi, která na základě Žákova scénáře vytvořila improvizovanou choreografii vycházející mimo jiné z gest, která se používají pro ovládání digitálních zařízení. Koláž taneční performance a abstraktních roztřesených záběrů se zde stává vizuálně-poetickou metaforou, doplněnou o subjektivní verbální komentář, zasazující fikční situaci do reálného kontextu.
„Video se zabývá významem „pravdy“, respektive ‚post-pravdy‘, v současném informačním smogu a mediální manipulaci. Fenomén ‚post-pravdy‘ je tématem velmi žhavé celosvětové diskuse; výskyt tohoto pojmu se během posledního roku zvýšil o více než dva tisíce procent a vysloužil mu podle Oxfordského slovníku titul slova roku 2016,“ říká kurátorka výstavy Jitka Hlaváčková.
„Důležité je jen to, co ti připadá skutečné. Máš právo využívat objektivní význam pro své vlastní účely,“ tvrdí jedna z postav ve videu Rozštěpený epistemolog. Z pozice konzumenta současné informační exploze, akcelerované sociálními sítěmi a silně rozmlženou funkcí gatekeeperů, je stále těžší nalézt pevnou půdu pod nohama. Zatímco v minulosti se pátralo po možnostech poznání pravdy rozumem či smysly, dnes stojíme před problémem odcizení procesů vnímání. Veškerá smyslová a částečně i rozumová zkušenost jednotlivce je stále více zprostředkována virtuálními a zároveň roztříštěnými informacemi. Smysly ztrácejí relevanci, rozum je zahlcen. Málokdy jsme schopni si empiricky ověřit pravdivost informace, většinou můžeme uvažovat jen o tom, kterou z jejích, stále četnějších variant přijmeme za svou.
Jako se slovo „post-pravda“ stalo v anglosaském prostředí slovem roku, stává se i teorie poznání (epistemologie) stále častěji skloňovaným oborem. Subjektivizace reality je dobrým důvodem, proč těžce hledat nové cesty k formulaci základních principů poznání, z nichž se pro absolutní důraz na jednotlivce nevytratí lidstvo.
Vychází monografie Viktora Kronbauera Divadelní fotografie / Institu umění – Divadelní ústav / Praha / 2. 3. 2017
Divadelní ústav vydává rozsáhlou česko-anglickou monografii držitele řady ocenění za divadelní fotografii Viktora Kronbauera. Monografie VIKTOR KRONBAUER: DIVADELNÍ FOTOGRAFIE vychází jako jubilejní 700. publikace této instituce.
Výběr snímků názorně a působivě představuje uměleckou cestu Viktora Kronbauera od fotografických začátků (školní práce, první kroky volné tvorby), přes období, kdy působil jako fotograf v České filharmonii, až po zahraniční inscenace (se zvláštním důrazem na Pražský divadelní festival německého jazyka). Zároveň demonstruje posun v pojetí divadelní fotografie, v němž se zrcadlí proměna divadelní estetiky od počátku osmdesátých let po současnost. Fotografie z divadelních inscenací (například Národního divadla, Divadla Na zábradlí, Divadla Komedie, brněnského Divadla Husa na provázku), alternativních performancí (Divadla Continuo nebo Farmy v jeskyni) či site specific projektů realizovaných Miroslavem Bambuškem, jež tvoří hlavní část knihy, jsou uvozeny snímky ze studií, volné tvorby a především fotografickými portréty, které přinášejí citlivý pohled na osobnosti, podílející se v toku času na dění v divadle a dalších uměleckých disciplínách. Vedle Václava Havla zde najdeme například Jana Grossmana, Miroslava Horníčka, Emila Viklického, Jana Třísku, Ivana M. Jirouse, ze zahraničních tvůrců pak George Taboriho, Jurije Ljubimova, Gerta Vosse, Marka Ravenhilla a další. Z portrétních fotografií zaujmou zejména snímky umělců ze světa hudby, v němž se fotograf dlouhou dobu pohyboval, a dovedl tak vystihnout specifické rysy jednotlivých individualit (mimo jiné Václava Neumanna, Herberta von Karajana a Gidona Kremera). Jsou zde obsaženy rovněž fotografie oceněné v mezinárodní soutěži Triennale v Novém Sadu (například ze Shakespearova Richarda III. v režii Vladimíra Morávka nebo z legendární inscenace Schlachten! režiséra Luka Percevala).
„Záměrem bylo nejen dát Kronbauerovým fotografiím širší platformu obsáhlé reprezentativní publikace, která by ukázala jeho tvorbu ve vší komplexnosti a rovněž v kontextu mezinárodního divadelního dění, ale také vyprovokovat zájem o obor divadelní fotografie, který je neprávem opomíjen,“ říká redaktorka Denisa Šťastná. Publikace obsahuje vedle Kronbauerových komentářů, týkajících se hlavních biografických milníků a vzpomínek na jednotlivé umělce, také krátké texty tří teatrologů. Ondřej Černý, který stál za realizací monografie Jaroslava Krejčího, se zamýšlí nad vztahem divadelní fotografie a scénické reality, Eva Stehlíková vtipně vystihuje esejistickou formou specifikum Kronbauerova umění zachytit nezachytitelné a konečně Vlasta Smoláková, která spolupracovala jako kurátorka na četných Kronbauerových výstavách, podává plastické svědectví o fotografově metodě „v akci“. Kromě Viktora Kronbauera a Denisy Šťastné se na konečném výběru fotografií podílel grafik knihy Karel Aubrecht, který díky svému citlivému přístupu a dlouhodobé, zevrubné znalosti divadelního dění dokázal po vizuální stránce spoluvytvořit knihu, jež plně respektuje uměleckou suverenitu jednotlivých fotografií a zároveň vystihuje rytmus vzájemného vztahu mezi nimi.
Viktor Kronbauer (nar. 6. 6. 1949 v Praze) je držitel řady ocenění, např. stříbrné medaile (2002) a dvou zlatých medailí (2005) na soutěžní přehlídce Triennale divadelní fotografie v srbském Novém sadu. Jako první divadelní fotograf získal v roce 2005 zlatou medaili FIAP (Mezinárodní federace umění fotografie). Vystudoval v roce 1983 Institut výtvarné fotografie v Brně. Významný vliv na formování Kronbauerovy tvorby měl fotograf Jaroslav Krejčí (1929–2006), který zásadním způsobem přispěl k proměně podoby české divadelní fotografie od dokumentu k svébytnému uměleckému artefaktu. Kronbauer svým individuálním způsobem úspěšně pokračoval v úsilí svého učitele a záhy se stal v oblasti divadelní fotografie respektovanou osobností.
Publikace je volným a svébytným navázáním na monografii fotografa Jaroslava Krejčího Divadelní jarmara
Alfréda Radoka a Jana Grossmana, kterou Divadelní ústav vydal v roce 2003. Redaktorkou publikace je Denisa Šťastná, autorem grafického řešení Karel Aubrecht. Autory doprovodných textů jsou Viktor Kronbauer, Ondřej Černý, Eva Stehlíková a Vlasta Smoláková. Kniha má 408 stran a je v česko-anglické verzi.
Jiří Lindovský / Světlo, ticho / Galerie Caesar / Olomouc / 7. – 31. 3. 2017
Empatie ke světlu a tichu
Ve svém původním významu označuje slovo empáthia ((řecky ἐμπάθεια)) „vášeň“ – ve smyslu „sou-cítit“. Německou jazykovou variantou je Einfühlung, „vcítění se“, a právě tento pojem představoval základ vlivné teorie přelomu devatenáctého a dvacátého století, spojující diskurzy různých humanitních disciplín, zejména pak psychologie, filosofie a – pro devatenácté století tolik zásadní – estetiky. Jako první se k němu vztahovali romantikové, mimo jiné Novalis (1772-1801) s Herderem (1744-1803), kteří se jeho prostřednictvím snažili znovusjednotit lidskou zkušenost s čím dále tím více se vzdalující a štěpící přírodou – jíž se pokoušeli „rozumět sympateticky“, na bázi citu. Jako definitivní pojem jej pak do kontextu filosofie uvedli Robert Vischer (1847-1933) a Theodor Lipps (1851-1914). Podle druhého jmenovaného význam empatie spočívá jak v rozpoznání druhých coby myslí nadaných stvoření, tak v estetickém ocenění objektů. Jestliže je totiž lidské poznání světa zprostředkováno smysly, jeho estetické hodnocení, podle Lippse z fenomenologického hlediska stejně bezprostřední, je dáno právě empatickým ztotožněním se s ním. Lidská imaginace je schopna projektovat sebe sama téměř v cokoli, empatie přitom aktivuje vědomé i nevědomé vnitřní procesy, které jakoby situaci pozorovaného přejímaly. V případě neživých objektů se pak jedná o určitou formu adaptace – tím, co na věcech oceňujeme, jsou kvality analogické kvalitám lidského spektra (živost, pravidelnost apod.).
Coby typ zkušenostního aktu, který nám umožňuje jiné lidské bytosti vnímat jako nám podobné, ačkoli nemáme přímý přístup k jejich myslím, empatii reflektoval také Edmund Husserl (1859-1938). V podobě propagované Lippsem, tedy jako forma „vnitřní imitace“, však byla vždy považována za více než problematickou kategorii, jíž například analytická tradice nikdy nebyla ochotna vzít v potaz. Přesto však v poslední době – v souvislosti s výzkumem mozku a rozvojem neurověd – znovu nabývá na aktuálnosti. Zajímavou je v tomto kontextu zejména teorie simulace – sympatetická tělesná reakce na fyzický stav pozorovaného, subjektu i objektu, která vede k zrcadlení postoje či gesta, a projevuje se také tělesně („potřeba“ naznačit pohyb obilných lánů, křivek těla, či dosáhnout haptického kontaktu s povrchem věci apod.).
Spojení mezi filosofickou reflexí a živým uměleckým dílem je vždy volné a užití problematické. Přesto se zdá, že právě „vcítění se“ do určité míry charakterizuje po všech stránkách výjimečný přístup Jiřího Lindovského. Výjimečný tím spíše, jakým způsobem reviduje „romantizující“ břímě celé věci. Je přitom dobré si uvědomit, že současné vnímání romantismu je značně pokřivené – z obecného povědomí například zcela vymizela precizní práce s pojmy a kategorizací, která byla pro romantiky tolik příznačná, a jejich zájem o scelení lidské zkušenosti bývá interpretován téměř jako esoterický. Lindovský se vždy zajímal o techniku a jeho práce nezřídka evokují dojem technických výkresů či snad prvních návrhů a studií příštích převratných mechanismů. Jsou formálně a technicky dokonale provedené (Jiří Valoch v tomto ohledu hovoří o „minuciózním rukopise“), zároveň ale – mírně nepatřičně – disponují vysokou estetickou kvalitou. Nejsou pouze jednoduše půvabné či elegantní, ale v mnoha případech přímo krásné, což je samozřejmě zdrojem jejich znepokojivosti. Na mysli přitom vyvstává dvojí asociace – jednak aktuální zájem o technické obrazy a jejich (problematická) masivní estetizace; a na straně druhé – opět v souvislosti s romantismem – pochybnost nad tím, jak vzdáleny si věda a umění vzhledem k tvůrčímu procesu vlastně jsou.
Lindovského studie strojů, mechanismů, prostředí či situací totiž skutečně lavírují na hraně romantismu: snaží se o porozumění skutečnosti, která je viděna z lidské perspektivy, ale je zbavena její subjektivity. V řadě aktuálních kreseb i maleb se objevuje postava homunkula, blíže neurčeného svalovce, reprezentujícího lidské hledisko v kontextu člověka zbaveného prostředí. Pozoruhodným způsobem přitom dochází k jeho vlastní objektivizaci – ačkoli svou stavbou stále představuje protipól strohým prostředím obrazových zátiší, zjevně se nejedná o subjektivní ego, ale jen další „objekt“ určený zkoumání.
Lindovského studie „živých“ strojů i odosobněných „intimních“ prostředí (pracovní stůl, domácí zátiší apod.) jakoby zároveň sdílely i se vzpěčovaly aplikaci lidského měřítka – jsou vykresleny dokonale a hmatatelně, precizní technická práce umožňuje snadný „pohyb“ v ploše obrazů, téměř evokuje potřebu jeho haptického uchopení, zároveň ale vždy něco podstatného, to skutečně hmatatelné, o co by bylo možné ne vnímání, ale porozumění opřít, schází. Stroje žijí vlastním životem, doslova jím žhnou, aniž bychom znali jeho původ či povahu. Zátiší jsou tvořena dobře známými objekty, jež jsou nám však nakonec stejně vzdáleny jako princip fungování optického kabelu. Tím spíše, že v řadě případů ani nedokážeme říci, kde přesně se nacházíme, co jsou limity pozorované věci, jaký je její charakter. Jestliže krása bez lidského vnímání existovat nemůže, objekty ano – a právě to je zkušenost, jíž Lindovský nabízí: Svět stvořený člověkem, existující však nezávisle na něm. Otázkou je, jak k němu proniknout.
Humanitní disciplíny jsou od těch exaktních odlišovány mnoha způsoby – Diltheyovo okřídlené „přírodu vykládáme, duši rozumíme“, jakoby rezonovalo také v tomto případě. Lindovský se k pochopení přibližuje z obou stran zároveň, jednak přejímá objektivizující hledisko (stroj zkoumá, stůl pozoruje), jednak je (obraz sám) ale také tvoří – a estetizuje. Prostor, v němž se ocitáme, je plný světla a ticha, vyváženosti evokující úplnost matematické rovnice či geometrického nákresu, nelze jej ale uzavřít ani zakonzervovat. Je to svět, do nějž je radost se vciťovat, právě proto, že sám žije – jeho přitažlivost spočívá v tom, že nikdo neví, jak je to možné.
Alexandra Barth – Poriadok vecí / Kunstverein Bratislava, Šancová 42, Bratislava / Vernisáž: 10. 3. o 18:00 hod / Trvanie výstavy: 10. 3. – 24. 3. 2017
V sérii Poriadok vecí sa sústreďujem na priestor. Nielen na izbu, v ktorej bývam, s ktorou som spojená tým najintímnejším spôsobom, ale aj na miesta verejné, na ktoré nemám priamy dosah, a predsa sa s nimi potrebujem zžiť. Nie je premňa možné denne cez ne prechádzať a nevenovať im pozornosť. Nedokážem ich brať iba ako prostriedok k dosiahnutiu praktických cieľov ako je transport či nakupovanie potravín. Ak by som v nich nedokázala nachádzať skrytý potenciál, ak by som sa s nimi nedokázala stotožniť, nemohla by som v nich existovať. Preto si cibrím citlivosť na nenápadné detaily, pokúšam sa vnímať príbeh, ktorý mi napovedajú, a cez to pochopiť, prečo sú veci také aké sú a prečo sú tam kde sú.
Stále viac redukujem obraz o nadbytočné detaily, o zavádzajúce informácie.
V procese stvárňovania vecí na mojich obrazoch ich musím rozpitvať, dlho sa zamýšlať nad ich podstatou, nad tým ako sú previazané so mnou a medzi sebou navzájom. Nad tým, aké je ich miesto a aká je ich najčistejšia podoba. Výsledkom teda nie je popisný obraz daného miesta, ale súhrn symbolických, subjektívne vnímaných znakov a konkrétnej podoby priestoru.
Realizáciu diel podporil z verejných zdrojov formou štipendia Fond na podporu umenia.
Veletržní palác čekají v příštích letech velké změny. Po roce 2020 se začne s jeho architektonickou rekonstrukcí, proměnou projdou ale také stálé expozice a samotné sbírkové fondy. Ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Milena Kalinovská v rozhovoru prozradila, jak budou nově otevřené expozice 19. a 20. století vypadat, jaká díla se do sbírek nakupují a s kým plánují spolupracovat. Prozatímní stav podle Kalinovské může posloužit jako období pro experimenty a pro hledání nové tváře Veletržního paláce. Ta by pak měla odpovídat instituci, jež je především vstřícná divákovi a nabízí mu širší kontext jednotlivých uměleckých děl.
Milena Kalinovská
Ve Veletržním paláci jste již rok a půl. Jak prozatím hodnotíte své působení jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění?
Milena Kalinovská: Vážím si velice kolegů, se kterými mám možnost pracovat. Jsem přesvědčena, že je zde velice silný tým kurátorů a asistentů, kteří mají zájem o Národní galerii a jsou skutečnými znalci svých oborů. Jedním z mých prvních cílů bylo získat doplňující zaměstnance, protože kurátorů a specifických znalců je zde méně, než je zapotřebí právě na projekty, které máme před sebou. Za dobu, co tu jsem, se nám podařilo získat dvě vynikající dokumentátorky pro sbírku 20. století. K tomu jsme přizvali dvě asistentky ke spolupráci na specifických projektech, z nichž jeden je věnován Gerhardu Richterovi a druhý Magdaleně Jetelové. Zároveň jsem měla zájem na tom, získat ještě jednoho kurátora, který by se zabýval jak 19., tak i 20. stoletím, na to jsme vypsali soutěž, přihlásilo se nám devět zájemců (i ze zahraničí), a nakonec jsme vybrali Dr. Otto Urbana, který nastoupil 1. února. Jsme teď velice silný tým. Ještě budu časem hledat kurátora na soudobé umění, protože to vyžaduje trochu jiný talent a jiné tempo, a pak bych řekla, že už budeme funkční.
Největším problémem NG je velice byrokratické řízení, které se týká snad všech rozpočtových organizací v České republice, jež spadají pod Ministerstvo kultury a musí se podřídit určitým zákonům, směrnicím a nařízením. Toto řízení je ustanoveno lidmi, kteří nemají přímou zkušenost s tím, do jaké míry musí být neziskové organizace flexibilní a jakým způsobem zde probíhá přijímání rozhodnutí. To znamená, že právě byrokracie nás velmi zdržuje, a někdy bych řekla, že nás přivádí i do tíživých situací.
Samotný Veletržní palác čekají v příštích letech velké proměny. Co všechno se v příštích letech chystá?
Hlavní cíl, který si vytknul generální ředitel, Dr. Jiří Fajt, je renovace Veletržního paláce, a ta je teď prioritou. Veletržní palác je památková budova a je to jedna z úžasných ukázek funkcionalismu a tudíž – po vhodných úpravách – ji vidím jako vhodnou budovu pro vystavování moderního a současného umění, čímž míním umění od 19. století do nynějška. Ovšem nic nebrání tomu, aby zde byly vystaveny i práce z jiných období. Co se ale rozhodně musí vytvořit, je nová tvář celého Veletržního paláce – to se týká nejen prostor, jejich rozměrů, celkové techniky, jak chlazení, tak i oteplování, kontrolování vlhkosti, ale také toho, aby byl Veletržní palác přístupný a laskavý k umění a k divákům. Bude proto docházet k velkým změnám v rámci celého paláce. Ovšem to neznamená, že naše plány, co se týče sbírkové aktivity, nebo co se týče výstav, se mají zastavit, naopak. Teď máme období, kdy de facto můžeme provádět různé experimenty, především v orchestraci programu Veletržního paláce.
Od stavby nové budovy se úplně upustilo, předpokládám…
Prozatím ano.
A v jaké fázi je teď ta samotná architektonická proměna? Řeší se soutěž?
Ano, teď se řeší soutěž. Generální ředitel si vybral ve spolupráci s námi všemi určité architekty, které oslovil, a všem těm architektům – jak českým, tak zahraničním – byly přeposlány informace o Veletržním paláci, jež teď procházejí. Bude se připravovat také série přednášek a vstupů těchto architektů, aby sami vysvětlili svůj přístup k Veletržnímu paláci a co vidí jako hlavní styčné body jeho vylepšení. Do Veletržního paláce by se také měla přesunout veškerá administrace NG, aby všichni ředitelé sbírek, kurátoři a další administrační složky k sobě měli blízko a mohli jsme se tady jednoduše stýkat a spolupracovat. Tím pádem by se uvolnily ostatní paláce a mohly by v nich probíhat rekonstrukce a renovace tak, aby umělecké práce byly vystaveny tím nejlepším a nejpřitažlivějším způsobem.
Pohled do současné expozice Sbírky moderního umění ve Veletržním paláci, foto: archiv NG
Kromě architektonické proměny paláce se chystá i proměna stálé expozice Sbírky moderního a současného umění. Jakým způsobem tyto přípravy probíhají právě v souvislosti s architektonickou přestavbou?
K architektonickým změnám bude docházet pravděpodobně po roce 2020, to znamená, že máme před sebou ještě další plány, co uděláme s naší sbírkou teď, mezi rokem 2017 a 2020, a možná až 2021. Co se týče plánů, které budou realizovány později, ty budeme následně konzultovat s vybraným architektem. Do takové diskuze budou pochopitelně všichni kurátoři a další relevantní kolegové a kolegyně zapojeni. Prozatím se jedná o experimentální pojetí, jak by se jednotlivé sbírky daly prezentovat. Nezapomeňme taky na to, že se snažíme získávat práce do sbírek. My de facto nemáme žádný rozpočet, se kterým bychom mohli uskutečňovat nákupy. Generální ředitel požádal Ministerstvo kultury o určitou sumu, 10 000 000 korun, za které by se nakupovaly práce žijících autorů, a já bych speciálně chtěla podtrhnout žijících autorů, kteří pracují zde. Obrátilo se na nás už několik autorů, kteří si uvědomují, že je o jejich práce velký mezinárodní zájem, ale oni je chtějí uchovat pro NG. Já jsem takto byla například oslovená Kateřinou Šedou. Od ní jsme zakoupili jednu práci a zároveň nám věnuje další tři. Podobně jednáme s umělkyní Magdalenou Jetelovou, s umělcem Aj Wej-Wejem, Gerhardem Richterem, získali jsme také například fotografie a snapshoty od nadace Andy Warhola, fotografie Josefa Koudelky, skulptury od Emilie Brzezinské a díky výstavě Velkorysost dílo od Josepha Kosutha, Danha Vo a mohla bych pokračovat dále.
Jakým způsobem přemýšlíte o samotné strategii akviziční politiky? Pokud to porovnáme s tím, jakou akviziční politikou se NG řídila dříve – pokud vůbec nějakou. Podle jakého klíče autory vybíráte?
V muzeích na západě je běžná strategie asi následující: Uvědomíte si, kde máte ve sbírkách nějaké zásadní nedostatky, a pak zjišťujete, zda tyto „díry“ můžete zaplnit nákupem nebo dary. Pakliže se jedná o, dejme tomu, rané 20. století – kde běžně nemáte finance na akvizice -, tak se soustředíte na sběratele, kteří by mohli tato díla časem galerii věnovat. Co se týče soudobých děl, tak se začnete zabývat právě tím, která díla vystavujete, a z těchto výstav se snažíte získat díla pro sbírku. Jsme velmi limitovaní tím, o čem víme, že se nám podaří získat. Z žijících umělců vybíráme ty, kteří jsou skutečně zásadní a my je ve sbírce nemáme. Od té úplně nejmladší generace bychom pak neměli žádat dary, ale aktivně pracovat na získání jejich děl, abychom je tímto podpořili.
Existuje v tomto smyslu určitá představa o budování vlastní identity Veletržního paláce, jíž by pak odpovídaly nákupy?
NG zaujímá velice zajímavou pozici. Jsme uprostřed Evropy, existujeme přes 200 let a díky tomu, že jsme v Praze, jsou zde zastoupeni světově velice významní umělci – mám na mysli například Františka Kupku nebo Oskara Kokoschku. Proto se NG pochopitelně musí profilovat také mezinárodně. Hlavní oblast našeho zájmu je střední Evropa. A já osobně cítím největší zodpovědnost k umělcům, kteří pracují zde. Mě nezajímá, jestli jsou ti umělci Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, ale když tady pracují, tak je naší zodpovědností jejich díla sbírat. Neboť v jejich pracích se odráží prostředí, ve kterém jsou aktivní Střední Evropa je ten hlavní region, kterým bychom se měli zaobírat.
Koho máte konkrétně na mysli?
Například Viktora Pivovarova nebo již zmiňovanou Kateřinu Šedou, Magdalenu Jetelovou, která žije v Německu, nebo Vladimíra Kokoliu, Jiřího Petrboka, Daniela Pitína, Evu Koťátkovou, Pavlu Scerankovou a další. Je třeba se rozhodnout, která z jejich děl jsou skutečně zásadní a ty se pokusit získat. A pro mě to nikdy není jedno dílo. Jde vždy o větší soubor prací, abychom mohli autora vystavit v širším záběru jeho prací, který jej spíše umožní pochopit. NG by měla být tím hlavním místem, odkud se díla potom půjčují jinam. To znamená, že bychom měli vytvořit sbírky, které by nesly jména podle svých autorů: sbírka Kateřiny Šedé, Milana Kunce, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Karla Malicha. Jejich díla chceme sbírat včetně jejich archivu, aby budoucí generace historiků a kurátorů měly z čeho čerpat fakta a další znalosti o těchto umělcích.
Dar od Kateřiny Šedé, video Paniččino všecko (záběr), 2007-2010, 18:23
Teď bych se ještě vrátila k samotné expozici Sbírky moderního a současného umění. Do roku 2020 ji plánujete přestavět. Jak bude vypadat nový příběh, v rámci kterého bude prezentována?
Když jsem nastoupila do NG, byla velkým přáním generálního ředitele, Jiřího Fajta, právě proměna této expozice. Bylo třeba sestavit nový tým, který by na tom pracoval a vytvořit nové prostředí, které by diváka k dílům přitáhlo. A teď se ptáme, jak můžeme diváka přitáhnout? Co je jeho hlavním zájmem? Mezi divákem a dílem by na jednu stranu mělo dojít k určitému vzrušení i pochopení toho, co daný autor chtěl říct, ale také k uvědomění si, proč je daný autor důležitý. Často říkáme, že František Kupka je velmi důležitý, ale proč tomu tak je? Proto je třeba představit tyto autory v kontextu.
Tým kurátorů 19. století je vedený Ottou Urbanem. Pro expozici 19. století společně vytvořili koncepci s názvem „Nejdelší století“. Rozhodli se odstoupit od klasických chronologických a národnostně orientovaných přehlídek a chtějí toto období představit nově, jako cestu k modernismu. Za sledované období pak vybrali léta 1790–1914. Ptají se, jaká témata jsou typická pro 19. století a vybrali krajinu, historickou malbu, portrét, ale také otázky sociální a politické. Do těchto tematických okruhů budou vložena díla z majetku NG, která se v expozici v tomto kontextu třeba ani neobjevila. To znamená díla Caspara Davida Friedricha, Lovise Corintha, Maxe Klingera, Ivana Ajvazovského a dalších. Práce těchto umělců pak chtějí prohazovat a propojovat s díly Eugena Delacroixe, Paula Gauguina, Vincenta van Gogha… Na základě konkrétních vztahů a řazení děl začne vznikat určitý obraz toho, co probíhalo v 19. století.
A jak to vypadá s budoucností expozice Sbírky moderního umění?
V této expozici budeme mluvit o První republice. Příští rok, začátkem října, oslavíme sto let od vzniku Československa. Na základě toho je vytvořen koncept, který koncipovala a vede doktorka Anna Pravdová s týmem kurátorů z NG. V rámci této koncepce si pokládáme otázku „Co se dělo v době První republiky?“. Na tato období se vždycky díváme jako na velice významné po všech stránkách, po umělecké stránce, po ekonomické stránce a rozhodně po stránce politické. Anna Pravdová se rozhodla, že toto období představí skrze expozice, které se budou dívat na umění této doby očima tehdejšího diváka. To znamená, že vytvoříme prostředí, ve kterém budou prezentovány stěžejní galerie uměleckých spolků, institucí a významných kulturních center, které v té době měly velký dopad. Nedíváme se jen na Prahu, ale také na Liberec, Brno, Zlín, Bratislavu, Košice, Mukačevo. Hledáme, jaké výstavy tam probíhaly. Mezi nimi jsou výstava Tvrdošíjných, výstava soudobé kultury v Brně, Poezie 32, první výstava surrealistů v ČR atd. Divák bude procházet určitou vizuální historií, která měla vliv na vývoj umění, ale také na vývoj sbírky NG.
Chystá se nová expozice také o poválečném a současném umění?
V tomto ohledu se zabýváme rokem 1968. Jedná se o experimentální podobu expozice – stejně tak je tomu i u těch předchozích, ale ty pak budou hrát roli při přestavbě stálé expozice v nově zrekonstruované budově. Co se týče roku 1968, jednu z věcí, kterou jsme se rozhodli, že představíme, je Deník 1968 Jiřího Koláře, toto zásadní dílo zde ještě nikdy vystaveno nebylo. Toto zapůjčené dílo pak doplníme dalšími Kolářovými pracemi, ve kterých vyniká jeho morální a politické angažmá. Chceme připomenout, že Jiří Kolář byl člověk obrovských zásad a nejen umělec experimentující, ale také umělec, který věděl, že umělecké dílo má obrovský dopad. Proč jinak by se ho politikové báli? Jeho Deník 1968 na to dobře upozorňuje, proto máme radost, že toto dílo můžeme vystavit a zároveň jej doprovodit dalšími díly z naší sbírky a zápůjčkami.
Jednotlivé expozice pak budou otevírány postupně. 19. století koncem jara 2018, práce Jiřího Koláře budou uvedeny 21. srpna a ostatní sbírky, které se týkají výročí roku 1918, budou otevřeny v říjnu 2018.
Jak budou nové expozice navázány na výstavy současného umění?
Ke konfrontacím by mělo docházet na ochozech, které jsou velmi specifickým prostorem k vizuálně zajímavému vystavování. Ráda bych zde vytvořila situaci, kde bychom realizovali například výstavy soudobých sochařů a hledali vztah mezi jejich jazykem a jazykem starších autorů. Chci uvést jeden malý příklad. Všichni známe dílo Stanislava Kolíbala, které je silně konceptuální, je to jeden z prvních umělců, který definoval celý pohled na umění tohoto typu v podmínkách, ve kterých jsme žili, i světově. Vedle něho pracuje jeho žena, Vlasta Prachatická. Je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších portrétových sochařek, která se soustředí na portréty ze svého okolí i z kulturního světa. Je na nich vidět neuvěřitelná citlivost k portrétovaným i vliv konceptualismu, protože jsou zjednodušené, ale přesto je na nich patrná práce rukou. A mladí umělci teď tyto práce vyhledávají. Za všechny jmenuji například Annu Hulačovou, ale našli bychom i další autory. Jde nám o to pojmenovat právě tyto spojnice napříč generacemi.
Magdalena Jetelová, Stůl, 1986, rozměry 353 x 285 x 88 cm, dřevo, foto: Archiv NG
Ráda bych se dotkla také otázky mezinárodní spolupráce. Zajímalo by mě, zda při přípravách těchto expozic vycházíte z nějakých zahraničních vzorů nebo jestli se chystáte spolupracovat s nějakou zahraniční institucí?
Tím se zaobírá náš generální ředitel, my jsme teď navázali spolupráci v Drážďanech se Staatliche Kunstsammlung, s nimiž chceme vytvořit řadu společných projektů, výstav a sbírkových expozic.
Za poslední dobu na mě nejvíce zapůsobilo otevření nové expozice ve Whitney Museum před několika lety. Kurátoři zde pracovali s různými tematickými okruhy, jež se pohybovala od expresionismu nebo nové figurace až k otázkám, které jsou spíše politického rázu, ať už je to Vietnam nebo AIDS. Kurátoři si také stanovili cíl dokoupit do sbírky díla, která jim chyběla a jež by zastupovala určitá hnutí nebo skupiny, například práce afroamerických umělců. Já jsem se šla na tuto expozici podívat několikrát a nejvíc na mě zapůsobilo, jakým způsobem se jim podařilo vytvořit inkluzivní prostředí – každý zde měl pocit, že je součástí americké kultury a že se může zapojit do tvorby nejen politického, ale také uměleckého, společenského a kulturního systému. Byly tam také velice kvalitní a přístupné popisky, takže každý mohl pochopit daný kontext. To je tedy můj velký vzor z poslední doby.
Poslední otázku bych ráda směřovala ke spolupráci s nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, kterou NG oznámila v polovině února. Některé z intervencí by měly probíhat také ve Veletržním paláci, proto bych se chtěla zeptat, o co konkrétně půjde? A nedochází zde také k určitému paradoxu, kdy státní instituce nemají dostatek peněz na akvizice současného a moderního umění, protože ceny těchto děl jsou astronomické, ale zároveň dochází k propůjčování určité kredibility soukromému subjektu ze strany státní galerie?
Pro každé – také západní – muzeum platí, že ceny uměleckých děl jsou astronomické. Také proto, že mnoho soudobých světových děl je naším divákům nedostupná, by tato spolupráce mohla být zajímavým krokem někam dál. Jejím hlavním výstavním místem bude Salmovský palác, ze kterého stěhujeme sbírku 19. století do Veletržního paláce. Co se týče jejich přítomnosti ve Veletržním paláci, o tom pochopitelně také budeme diskutovat. NG takto funguje dlouhodobě, často si půjčujeme díla od soukromých sběratelů, nevidím v tom žádný problém. Naopak si myslím, že spolupráce s privátním sektorem je jednou z nejlepších spoluprací, které musíme kultivovat. Víte, divák se vás nikdy neptá, zda je dílo vaše nebo někoho jiného. Divák se učí. Je okouzlen, pobaven a zamýšlí se nad jeho rolí v době, ve které žijeme. A na nás je, zda tento balanc udržíme. Navíc nadace Thyssen-Bornemisza bude mít také zájem o umělce z České republiky, takže doufám, že tato spolupráce bude oboustranná a umožní naším umělcům vytvořit taková díla, která by za jiných podmínek vzniknout nemohla.
Milena Kalinovská (*1948) působila před příchodem do Národní galerie v Praze ve washingtonském Hirshhornově muzeu. Během dosavadní kariéry se jako kurátorka podílela na desítkách výstavních projektů především ve Spojených státech a Velké Británii, kde byla nominovaná na nejprestižnější britskou uměleckou cenu Turner Prize. V roce 1970 emigrovala do Velké Británie, kde na začátku své kariéry působila jako kurátorka v Riverside Studios v Londýně. Funkci ředitelky Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze zastává od října 2015.
Hana Slívová se v Hospodářských novinách věnuje výstavě Příliš mnoho zubů prezentující výběr ze sbírek Medy Mládkové a Vladimíra Železného, který se soustředí na české umění 60. let. „Tak ucelenou přehlídku viděla Česká republika naposledy na přelomu 90. a nultých let,“ hodnotí výstavu v Muzeu Kampa pod kuratelou Heleny Musilové autorka článku.
Stejná výstava zaujala i Jana Škodu v časopise Týden. Představeno je na 200 autorů tvořících v mnoha stylových polohách i médiích. „Mimořádně silná je poslední část výstavy, která patří dílům reagujícím na sovětskou okupaci. Typické je pro ně jakési zmrazení a šok, jako třeba u Rukou Evy Kmentové nebo Tiché krajiny Jiřího Koláře.“
V Respektu upozorňuje Jitka Pánek Jurková na několik souběžných kulturních akcí v Bratislavě bilancujících s ne vždy jednotně přijímanými dějinami země ve 20. století. Nejen, že končí výstava Sen a skutečnost v SNG, ale v Kunsthalle Bratislava probíhá výstava reflektující období 1939-1945 z pohledu současného umění. Stejnému období se ostatně věnuje i nová divadelní hra Tiso.
Prednáška Borisa Ondreičku k výstave Stana Filka – Od procesu povznesenia sa do projektu vznešenosti / Stredoslovenská galéria / Miesto konania: Bethlenov dom, Dolná 8, Banská Bystrica / Termín: 8. marca 2017 o 17.00 hod.
Pozývame Vás na prednášku Borisa Ondreičku k výstave Stana Filka Od procesu povznesenia sa do projektu vznešenosti,ktorá sa presúva na stredu 8. marca o 17.00 hod. a uskutoční sa v Bethlenovom dome na Dolnej 8. Prednáška je sprievodným podujatím k retrospektívnej výstave Stana Filka (1937 – 2015) zo zbierky Stredoslovenskej galérie
P O S T B I G B A N G S F
A N T E B I G B A N G S F.
V eseji Od procesu povznesenia sa do projektu vznešenosti Boris Ondreička uvažuje o motiváciách a motivitách Stana Filka. Východiskom i „chrbtovou kosťou“ Ondreičkovej eseje (ktorá bude súčasťou pripravovanej publikácie o Stanovi Filkovi v editorskom vedení Víta Havránka) je jeho Merzbau, dnes (2016) už opustený, ateliér-archív-objekt-environment-hrobka na Snežienkovej ulici v Bratislave, Československo / Slovensko. Snežienkovú pokladá Ondreička s Havránkom za najotvorenejšiu bránu do možného výkladu Filkovej subjektívnej kozmológie. Jej všetky odtiene sa stretávali (a boli ním systematizované) spolu iba tu.
Boris Ondreička (1969) je umelec, autor, od roku 1987 spevák a textár skupiny Kosa z nosa, do 2011 riaditeľ tranzit.sk, od roku 2012 kurátor Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, Viedeň. Spolu/kurátoroval Rare Earth, Supper Club, Tomorrow Morning Line, Olafur Eliasson „Green light—An Artistic Workshop“, a 5. sezón frekvencie hovoreného slova Ephemeropteræ, ako aj seminár Forgotten Space, a ďaľšie, všetko pre TBA21. V minulosti spolu/kurátoroval aj Manifesta 8, Murcia, Cartagena, ES, Being The Future, Palast der Republik, Berlín, DE, Symposion / The Event, Birmingham, UK, Auditorium, Stage, Backstage, Frankfurter Kunstverein, DE, a individuálne projekty Lois & Franziska Weinberger, Stano Filko, Andreas Neumeister, Július Koller, Denisa Lehocká, Zbyněk Baladrán, a ďaľšie. Spoluzaložil Spoločnosť Júliusa Kollera. Jeho umelecké projekty boli vystavené na Manifesta 2, Luxembourg, L, Benátskom- (Česko-slovenský & Roma pavilóny), Pražskom-, Gyumri-, Torino-, Anzengruber-, Tai-Pei-, Athens- , Kyiv-, Jakarta- bienále; PS1 NYC, USA, BAK Utrecht, NL, W139 a De Appel, Amsterdam, NL, Marres, Maastricht, NL, Smak, Gent, BE, Kunsthalle Loppem, BE, Tramway Glasgow UK, Fondazione Sandretto Regaudengo Turin, IT, Le Plateau, a Galerie Jocelyn Wolff, Paríž, F, Frankfurter-, Kölnischer-, Badischer-, Münchener-, Stuttgarter Kunstverein-och, DE, Kiasma, Helsinki, FI, HKW, Berlin, DE, ACAF, Alexandria, EG, Slovenská and Česká národná galéria, Moravská galéria, Secession, Mumok, Kunsthalle, TQ, Viedeň, AT, Donaufestival, Krems, AT, Magazin 4, Bregenz, AT, a ďaľšie. Jeho HI! lo. bola vydaná v tranzit/jrp Ringier, CZ/CH a One Second / Out of Time v Revolver, DE. V súčasnosti kurátoruje práve prebiehajúci projekt Otázka vôle pre Nadáciu otvorenej spoločnosti v Bratislave. www.tba21.org http://questionofwill.com/
Výstava Stana Filka predstaví rozsiahlu akvizíciu galérie z diela autora generácie slovenskej neoavantgardy 60. rokov. Filko získal medzinárodné uznanie ako tvorca inštalácií a prostredí a považuje sa za priekopníka na poli konceptuálneho umenia na Slovensku. Akvizícia, ktorú galéria získala do svojich zbierok v roku 2015, obsahuje 726 menších objektov a diel na papieri. Ako systematicky vybraná zbierka je rozsiahlym umeleckým archívom s veľkým bádateľským potenciálom. Obsahuje autonómne diela, ako aj dokumentácie Filkových výstavných projektov a mnohých už neexistujúcich alebo priebežne prepracovávaných priestorových diel, či diel vysvetľujúcich vývoj jeho unikátneho (ideologického) systému farieb, ktorý vytvoril na vysvetlenie svojho holistického konceptu sveta.
Fotograf Ivan Pinkava představí svou tvorbu v Domě umění v Ostravě / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 6. 3. 2017
Foto: Martina Houdek
Fotograf Ivan Pinkava představí svou tvorbu v Domě umění v Ostravě
Galerie výtvarného umění v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje, v rámci svého projektu Výstava jednoho díla ze sbírek GVUO / Bílý stín, který je zaměřen na prezentaci rozsáhlých galerijních sbírek, požádala o spolupráci předního českého uměleckého fotografa Ivana Pinkavu. Ten jako kurátor galerijního díla měsíce vybral malbu Bartholomea Spragera s názvem Svatý Šebestián.
Ve čtvrtek 9. března se v 17 hodin v ostravském Domě umění uskuteční přednáška Mehr Licht, mecht Licht, mehr Licht! známého českého fotografa Ivana Pinkavy inspirovaná malbou Bartholomea Sprangera s názvem Svatý Šebestián (po roce 1610). Přednáška inspirovaná zvoleným dílem seznámí zájemce s průřezem Pinkavovy práce v posledních třiceti letech s akcentem na evropské dějiny výtvarného umění a na evropskou malbu. Setkání s Ivanem Pinkavou se uskutečňuje v rámci jeho kurátorství Výstavy pro jeden obraz ze sbírek GVUO / Bílý stín.
„Ivan Pinkava si vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho uvažováním o světě. Figury a zátiší se v jeho díle prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na řeč západní kultury,” vysvětluje Petr Vaňous, znalec umělcova díla, a pokračuje “Autor cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost, jakési předobrazy lidské nejistoty pramenící z vlastní tělesné pomíjivosti.”
Malba Bartholomea Sprangera s názvem Svatý Šebestián, kterou Ivan Pinkava zvolil, bude v ostravském Domě umění k vidění do 26. března. Vybrané dílo vygenerovalo hnědou škálu, která zbarví všechny propagační materiály galerie, jež vzniknou v období prezentace Sprangerova díla. Vstup na přednášku i výstavu je volný. V Domě umění GVUO je výstava otevřena úterý až neděle od 10 do 18 hodin.
Ivan Pinkava (1961) se od roku 1986 věnuje fotografii jako svobodné profesi. V České republice i zahraničí se účastnil více než 30 samostatných a 50 společných výstav. Jeho fotografie jsou zastoupeny v českých i světových (Francie, USA, Velká Británie) soukromých a veřejných sbírkách a jsou publikovány v řadě knih či katalogů. Jeho autorská monografie Dynastie byla oceněna jako nejkrásnější česká výtvarná publikace roku 1994, kniha Memento mori získala v USA ocenění nejkrásnější umělecká zahraniční publikace za rok 2001 a kniha Heroes byla oceněna jako Nejkrásnější Česká kniha roku 2004. V letech 2005 až 2007 přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vedl ateliér fotografie. Příležitostně se účastní jako pedagog autorských dílen v Čechách i zahraničí.
Ladislav Tejml / Everything’s Gonna Be Alright 3 / kurátorka: Veronika Zajačiková / Video NoD / Praha / 16. 2. – 17. 3. 2017
Ladislav Tejml: Everything’s Gonna Be Alright 3
Video NoD, 360° projection, 3D animace
16. 2. – 17. 3. 2017
Kurátorka: Veronika Zajačiková
Spěje svět k temným zítřkům, nebo se jen opájíme vzrušující katastrofickou fikcí. Dokážeme se vysoukat ze sevření virtuální anakondy, nebo si stačí povolit opasek. Jsou ty návleky skutečné, nebo trochu větší příliv metainformací. Píše tento text člověk, nebo jsem si pořídil nové boty. Ladislav Tejml v loňském roce představil pražskému publiku projekt autorských webových stránek Click by click. V připravované panoramatické projekci pro galerii Video NoD rozvíjí specifickou vizuální koláž 3D animací.
Projekt Everything´s Gonna Be Alright 3 je volné pokračování mých prací, reflektující problematiku současné společnosti. Současná, zrychlená společnost se dá přirovnat k bažině. Čím rychleji roztáčí své soukolí, tím rychleji se potápí v tekuté době. Stupňující se rychlost má za následek, že ukazatele cesty se stávají nečitelné. Pokud tedy projedeme kolem ukazatelů v plně naloženém nákladním automobilu s plynem sešlápnutým na podlahu, jen stěží dokážeme rozpoznat, jaká cesta nás zavede do bažiny, jen těžko dokážeme náklaďák před bažinou zastavit. I tak už má nákladní vůz zpoždění, protože materiální pomlasknutí je vyřízeno během pár vteřin. Vždy je třeba se nějakým způsobem orientovat, mozkový rosol řídne a GPS nám ukazuje tu pravou cestu, která je ovšem snadno zmanipulovatelná či kontrolovatelná. Jestliže se nestihneme zastavit u ukazatele, investigativně vyhodnotit správnost směru a místo toho se spolehneme na algoritmy, které nám přece pomáhají, jde o ideální podmínky k využití populismu. Populismus má za následek štěpení společnosti na jedničky a nuly. Ano, jednoduchá varianta stravitelná pro každého v podání dvou možností ano/ne je v dobách plné obav dostačující. Jenomže mezi těmito dvěma izolovanými bublinami lze nalézt celou škálu dalších možností. Fuzzy logika je toho zdárným příkladem, ve kterém se nepočítá s prvky vyhraněnými do jedniček a nul, nýbrž s jakýmisi mezistupni, které se limitům pouze blíží. Svět se možná nadobro zbláznil, ale to neznamená, že bychom se v něm nemohli rozumně orientovat. Orientace však není vše, co bychom si přáli. Zvláště, když má v rukou kormidlo pirát s přehazovačkou, kterému těžce odhadnutelné, rychlé a nenadálé proměny počasí nedělají žádný problém. Ve chvíli, kdy nás přemáhá všechno nepřijatelné, nepředstavitelné a nevyhnutelné, zůstává nám důvěra, že jednou bude vše dobré. Tomu kdybychom nedokázali věřit, snad bychom ani nedokázali žít.
Ondřej Doskočil / Magická fotografie / Galerie 209 / FaVU VUT v Brně / Brno / 8. – 21. 3. 2017
Ondřej Doskočil: Magická fotografie
vernisáž s přednáškou autora: 8. 3. 2017 V 17h
Základem tvorby Ondřeje Doskočila je pozorování obyčejnosti. Ve svých videích zachycuje subtilní rozhraní nevědomých a naučených úkonů. Skrz perspektivu gest sleduje dvě protikladné činnosti – na jedné straně práci, soustředění a šum pracoviště a na druhé straně trávení volného času, koníčky a s nimi spojenou fetišizaci předmětů a manipulací s nimi. Jeho zájem o lidskou aktivitu – ať už svět práce nebo obsesi koníčky a volnočasovými zálibami – je zobrazován vždy se stejnou pozorností a vlastně i něhou s jakou se objekty jeho pozorování věnují svým koníčkům.
Ondřej Doskočil studoval v ateliéru Intermédia III pod vedením Tomáše Vaňka na pražské AVU.
Konference mladých badatelů na téma Obsah – Forma / Katolická teologická fakulta UK / Praha / 23. 3. 2017
Již tradiční konference mladých badatelů proběhne 23. 3. 2017, tentokráte s tématem Obsah – Forma
Mezinárodní doktorandskou konferenci již tradičně pořádá Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy pod vedením proděkana pro vědu doc. PhDr. Martina Zlatohlávka, PhD. Téma letošního ročníku bylo vybráno v návaznosti na citát Jana Patočky “…obsah sám si vytváří a požaduje formu, vnitřek si tvoří svůj vnějšek, umělecká myšlenka si dává přímo své vtělení.“ (soubor statí Umění a čas).
Vše má svůj obsah a formu, které se vzájemně ovlivňují a podmiňují, ať už se to týká děl výtvarných, literárních, hudebních nebo teologických idejí. Příspěvky se tedy zaměří na otázku, jak obsah určuje výslednou formu a zároveň jak forma díla ovlivňuje obsah, zda ho může posouvat jiným směrem, ozřejmit, podtrhnout, či naopak ho může potlačit. Příspěvky se budou také zabývat otázkou, zda je v moci autora určit pro konkrétní obsah vnější formu nebo zda si každý obsah svou formu vybírá sám.
Mezi aktivitními účastníky budou mladí badatelé ze střední Evropy, ale také z USA, Japonska či Gruzie. Podrobný program konference naleznete na odkazu: http://www.ktf.cuni.cz/KTF-1544.html
Na závěr konference přednese Elisabeth Pilliod, Ph.D. (University of New Jersey) přednášku na téma „Pontormovo vtělení obsahu do formy: chór kostela S. Lorenzo.“
Vstup na konferenci je volný, není nutná předchozí registrace.
Konference proběhne 23.3.2017 na KTF UK (Thákurova 3, Praha 6).
Co znamená pro jeden Východ se dívat na ten druhý? Může romantizované romantizovat? Od Poláků ve službách cara až k perským presbyteriánům, I Utter Other zkoumá zvláštní případ slovanského orientalismu v ruském impériu a v raném SSSR. Slovanský orientalismus nabízí kritický protipól ne-li předlohu obecně přijímané moudrosti orientalismu Edwarda W. Saida tzv. Saidova orientalismu. Navzdory radikální proměně carismu na bolševismus, studie o Východu na Východě komplikují představy o politice identit a vědění ve službách moci a nabízejí ucelenou postkoloniální kritiku nějakých 60 let před tím, než vznikla.
Slavs and Tatars je frakcí polemik a důvěrností, která se věnuje území na východ od bývalé Berlínské zdi a na západ od Velké čínské zdi, jež je známé jako Euroasie. Práce kolektivu je založena na trojici aktivit: výstavách, publikacích a performativních přednáškách.
Letting Go
kurátor: Jan Zálešák
umělci: Jan Brož, Marek Delong & Anna Slama, Zsófia Keresztes, Pavel Sterec Trafó Gallery, Budapešť
31. 3. – 7. 5. 2017
Tomáš Uhnák
rezidence Kassandras, Athény
duben – červen 2017
Vojtěch Horálek, Vendula Chalánková, Mark Nader, Ivana Sláviková, Jana Šárová, Marika Volfová / All the Beauties of the World / Praha / 9. – 31. 3. 2017
Vojtěch Horálek, Vendula Chalánková, Mark Nader, Ivana Sláviková, Jana Šárová, Marika Volfová: All the Beauties of the World
Jak se zrcadlí pojem krásna v díle mladých umělců? Nová galerie připravila mezinárodní výstavu šestice autorů, které spojuje hluboký vztah k barvě, detailu a silné kompozici. Na výstavě All the Beauties of the World budou představeny obrazy Vojtěch Horálka a Jany Šárové, kteří tvoří v Praze, obrazy Mariky Volfové a koláže Venduly Chalákové, autorek tvořících v Brně, objekty Ivany Slávikové z Bánské Bystřice a malby a kvaše Marka Nadera z Londýna.
Intervencia diel Jána Zelinku v nestálej expozícii SNG predĺžená do 21. mája 2017! / Slovenská národná galéria
V nestálej expozícii gotiky a baroka si môžete pozrieť výber diel sochára Jána Zelinku, držiteľa ceny Oskára Čepana za rok 2015. Intervenciou nadväzujeme na tradíciu predstavovania laureátov tohto ocenenia v SNG – a to v expozícii starého umenia, ktorej ambíciou je predstavovať i súčasné umenie v konfrontácii s historickými koreňmi dejín slovenského výtvarného umenia.
Richard Loskot / Základní výzkum / Oblastí galerie v Liberci / Liberec / 9. 3. – 21. 5. 2017
Richard Loskot: Základní výzkum
9. 3. – 21. 5. 2017
Výstava finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého Richarda Loskota vychází z jeho dlouhodobého zájmu o efemérní momenty ve společnosti, které zpracovává technizující cestou týkající se lidského bytí. Slova jako proces, intuice či náhoda jsou v jeho dílech blízká a mají určitý filozofický přesah. Výstava odkazuje na vědecké bádání jedince ve společnosti. Jedná se o akt neustálé až stereotypní práce, která je podnětem získávání nových vědomostí o základních fenoménech ve světě. Jednoho dne se však všechno může změnit – nalezl vědec, co hledal?
Vernisáž: 9. 3. v 17.30 hodin
Komentovaná prohlídka spojená s workshopem: 9. 4. v 14.00 hodin
