MeetFactory přivítá v březnu tři nové kurátory galerií a rezidenčního programu / MeetFactory / Praha / 1. 3. 2017

Velká změna proběhne v březnu na půdě Galerie MeetFactory a rezidenčního programu: nová kurátorka Eva Riebová vystřídá na postu kurátora Galerie MeetFactory Jara Vargu, kurátorku rezidenčního patra Zuzanu Jakalovou nahradí Lucia Kvočáková a Piotr Sikora.

Jaro Varga, který v MeetFactory jako kurátor působil od roku 2015, se během svého působení soustředil na realizici samostatných a skupinových výstav, reagujících na aktuální diskurzy v současném umění s co možná nejširší společenskou odezvou. „Umění dlouhodobě vnímám jako prostor imaginace a zároveň diskuze. Budu se snažit o utváření takovéhoto prostoru,“ řekl Jaro Varga na začátku svého působení ve smíchovském centru současného umění.

Na myšlenku propojení MeetFactory s kulturním prostředím Prahy navazuje nastupující kurátorka Eva Riebová, která vystudovala dějiny umění na pražské Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Vysoké škole umělecko-průmyslové, během studií absolvovala stáž na New York University v New Yorku. Po ukončení studia žila v Berlíně, kde působila v galerii Gregor Podnar zaměřené na umění střední a východní Evropy. Po návratu do Prahy působila Eva Riebová jako manažerka v oblasti mezinárodních kulturních projektů (např. Pražské Quadriennale), a uměleckého trhu. Souběžně se věnovala odborné činnosti, přípravám kurátorských projektů a organizaci kulturně-společenských akcí (Živé město, festival Povaleč, studio Alta a jiné).

Podle Evy Riebové se Galerii MeetFactory dlouhodobě daří představovat veřejnosti vynikající umělce a projekty přesahující hranice české umělecké scény, což je zcela určitě vzor, kterého se chce držet i v budoucnosti. „Prostory MeetFactory propojují umělecké žánry a přitahují veřejnost s širokým kulturním zájmem. Takové multižánrové prostředí vytváří podmínky pro uvažování o výstavních projektech v terminologii vypůjčené z jiných uměleckých odvětví. Mojí ideální představou je vytvořit dynamickou výstavní dramaturgii, jakési ,výstavní libreto´, které bude působit jako kompaktní celek, kde spektakulární ,shows´ vystřídají projekty, které dají prostor experimentům, společensko-kulturní reflexi a modelování nových uměleckých přístupů,“ popisuje svou vizi Riebová.

Zuzana Jakalová pozici kurátora rezidenčního programu MeetFactory zastávala od roku 2012. V současnosti začíná pracovat jako kurátorka na display.cz a zároveň v rámci svého doktorandského studia píše práci na téma emocionální práce a etika starostlivosti v kontextu rezidenčních programů. V rámci zkvalitnění služeb stále se rozvíjejícího rezidentského programu vystřídají Zuzanu Jakalovou na kurátorském postu dva kurátoři – Lucia Kvočáková a Piotr Sikora.

Lucia Kvočáková je absolventkou dějiny umění Ústavu pro dějiny umění Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde momentálně zahájila doktorské studium. Pod vedením docentky Rakušanové se zabývá především uměním první poloviny 20. století se zaměřením na vztahy mezi českou a slovenskou modernou.

Jako kurátorka uspořádala několik menších výstav v České republice (Zuzana Žabková, Galerie K4) i na Slovensku (Lucie Mičíková, Východoslovenská galerie v Košicích). Podílela se také na projektu spojujícím současné umění s historií a teorií umění (Per astra ad monstra, Markéta Jáchimová, Galerie UM). Lucia Kvočáková je zakladatelka a předsedkyně občanského sdružení BJŐRNSONOVA, které si klade za cíl rozšiřovat povědomí o umění na Slovensku a v okolních krajinách. Společně s další členkou spolku a umělkyní Nik Timkovou se podílela na přípravě a administrativním zpracování grantu od Fondu na podporu umenia (SVK) pro galerii A.M. 180 určenému na mezinárodní prezentace umělců.

Piotr Sikora vystudoval dějiny umění na Jagellonské univerzitě v Krakově, studoval také na Universita degli Studi di Pavia v Itálii. Působí jako kurátor, kritik a autor textů do výstavních katalogů. Je členem polské sekce AICA. Mezi lety 2013 a 2015 byl kurátorem ShowOFF Section v rámci festivalu fotografie Photomonth v Krakově. V MeetFactory v roce 2014 jako kurátor realizoval výstavu Český papež, dále například připravoval výstavu Intermarium v Centru pro současné umění Futura v Praze.

Mezi témata, která ho zajímají, patří otázka lokální identity, především oblast střední Evropy a její transformace po roce 1989. Dále se například zajímá o propojení současného umění s politikou, konkrétně o umělce, kteří se zabývají utopistickými politickými koncepty.

V roce 2015 získal Piotr Sikora stipendium polského Ministerstva kultury a národního dědictví. V současnosti žije v Krakově a v Praze.

Jak Kvočáková tak Sikora mají ohledně rezidenčního programu jasnou vizi – hlavní je propojit rezidenční umělce, kteří jsou často uzavřeni v jakési bublině, s českým kulturním prostředím. Kvočáková má konkrétně v plánu navázat komunikaci s českými teoretiky umění nebo jinými kurátory, kteří by měli v MeetFactory odborné přednášky. Stěžejní jí také přijde navázat spojení s českými uměleckými školami jako jsou např. AVU nebo UMPRUM. Zajímá jí i myšlenka, jak představit rezidenční program MeetFactory lidem, kteří se současnému umění spíše vyhýbají, protože mají pocit, že by mu nerozuměli. Sikora se pak na rezidenční program dívá jako na příležitost, jak naopak obohotit rezidenční program zvenčí mezinárodně uznávanými umělci, kteří v České republice svá díla doposud neprezentovali.

Aktuálně v pátek 3. března proběhne v Galerii MeetFactory a Galerii Kostka skupinová výstava Universal Hospitality 2, jejímiž kurátory jsou Edit András, Birgit Lurz, Ilona Németh, Wolfgang Schlag. Výstava bude mít vernisáž nejprve v Centru současného umění Futura a následně se přesune do Galerie MeetFactory, kde v ten samý den bude probíhat večer Veřejný dům.

——–

Akce v MeetFactory:

3. 3. Veřejný dům / Public House
4. 3. – 28. 5. Výstava Universal Hospitality 2 / Galerie MeetFactory, Galerie Kostka

Příspěvek TZ: MeetFactory přivítá v březnu tři nové kurátory galerií a rezidenčního programu pochází z Artalk.cz

V Praze byl odhalen památník nizozemského politika Maxe van der Stoela od výtvarníka Dominika Langa / Velvyslanectví Nizozemského království v ČR / Praha / 1. 3. 2017

V Praze byl odhalen památník nizozemského politika Maxe van der Stoela od výtvarníka Dominika Langa

Od dnešního dne se Praha 6 může pyšnit památníkem významného nizozemského politika Maxe van der Stoela, který se před 40 lety jako tehdejší nizozemský ministr zahraničních věcí setkal s prvním mluvčím Charty 77 profesorem Janem Patočkou. Realizaci pomníku svěřilo Velvyslanectví Nizozemského království v ČR mladému výtvarníkovi a sochaři Dominiku Langovi, držiteli ceny Jindřicha Chalupeckého. Symbolika stínu stromu je v parku Maxe Van der Stoela mementem tohoto významného setkání, kdy první vysoce postavený západní politik morálně podpořil československé disidentské hnutí. Bude tak připomínat důležitý okamžik v moderních dějinách České republiky.  Profesor Jan Patočka, statečný muž s podlomeným zdravím, po výsleších StB zemřel pouhých 12 dnů po tomto setkání.

„1. března je to přesně 40 let ode dne, kdy se Max van der Stoel, tehdejší nizozemský ministr zahraničních věcí, v hotelu InterContinental v Praze setkal s profesorem Janem Patočkou, prvním mluvčím Charty 77. Toto setkání můžeme označit za jeden z milníků na dlouhé cestě Československa zpět k demokracii,” říká J. E. Eduard W. V. M. Hoeks, velvyslanec Nizozemského království v České republice. „Jsme rádi, že můžeme připomenout zásluhy obou velkých mužů – Evropanů, v místě, kde se opět jejich cesty symbolicky propojují,” poukazuje dále velvyslanec na fakt, že park a památník Maxe van der Stoela leží v těsné blízkosti Patočkovy ulice.

Památník Maxe van der Stoela od sochaře Dominika Langa a architekta Jakuba Červenky byl v parku Maxe van der Stoela v Praze 6 odhalen za přítomnosti jejich excelencí Lubomíra Zaorálka, ministra zahraničních věcí České republiky, Franse Timmermanse, prvního místopředsedy Evropské komise a bývalého Van der Stoelova spolupracovník,  J. E. Eduarda W. V. M. Hoekse, velvyslance Nizozemského království v České republice a starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře.

Pomník Maxe van der Stoela v podobě betonového otisku stínu stromu zrealizoval výtvarník a sochař Dominik Lang, který už řadu let patří k nejvýraznějším současným mladým umělcům v České republice i na mezinárodní scéně. Svoje umělecká díla vždy citlivě a v souvislostech zasazuje do veřejného prostoru. Netradiční podoba pomníku Maxe van der Stoela odpovídá netradičnosti jeho námětu. Není totiž pouze připomínkou nizozemského politika a diplomata, ale především události z 1. března 1977, kdy se tehdejší nizozemský ministr zahraničí setkal s českým filosofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou. Autorovi díla Dominiku Langovi se tak podařilo na jedné straně přesně vystihnout charakter vzpomínané události a na straně druhé výrazně přispět do diskuse o povaze pomníku v současném umění. Podobně jako tu byl zvěčněn efemérní jev, i Van der Stoelovovo setkání mělo trvalý význam. Jako první západoevropský politik, který se s představiteli Charty 77 setkal, se Van der Stoel zasazoval o obhajobu lidských práv, a to jako dlouholetý nizozemský ministr zahraničí nejen před rokem 1989, ale i později, v letech 1993-2001, jako první vysoký komisař pro národnostní menšiny v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. I proto Dominik Lang zvolil pro jeho pomník místo některé z tradičních podob vztyčené vertikální sochy menšinovou horizontální formu.

Z dálky takřka neviditelný, a zblízka přitom monumentální pomník navíc umožňuje zcela novou formu vztahu diváků, kteří spíše než aby se u něj pasivně zastavovali, musejí si k němu najít sami aktivně cestu. Jako každý výjimečný pomník, i ten Max van der Stoelův totiž nepředstavuje pouhou vzpomínku na uplynulou minulost, ale poskytuje také možnost zamýšlet se nad naší budoucností.

Na projektu a instalaci Dominik Lang spolupracoval s architektem Jakubem Červenkou, sochařem Jiřím Merčákem, Jiřím Mezerou, umělkyní Lindou Dostálkovou, Petrem Tauschem, Josefem Frühaufem, výtvarnicí Evou Koťátkovou a firmou Martin Chládek, Sadovnický a zahradnický servis s.r.o.

Maximilianus „Max“ van der Stoel (*3. 8. 1924 – † 23. 4. 2011) byl přední nizozemský politik, spjatý se středově levicovou Stranou práce. V letech 1973 – 1977 a 1981 – 1982 byl ministrem zahraničních věcí Nizozemského království. V roce 1992 se stal historicky prvním Vysokým komisařem pro národnostní menšiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), kterým zůstal až do roku 2000. Je po něm pojmenována nizozemská nadace Foundation Max van der Stoel, podporující mezinárodní solidaritu, demokracii, rozvoj a dialog a také Max van der Stoel Award, cena, kterou každé dva roky uděluje Vysoký komisař pro národnostní menšiny OBSE spolu s vládou Nizozemska těm jednotlivcům, skupinám či institucím, které se zasloužili o zlepšení podmínek národnostních menšin v zemích OBSE.

Max van der Stoel obdržel řadu vysokých státních vyznamenání v Nizozemsku i dalších zemích, včetně Řádu T. G. Masaryka, který mu v roce 1996 udělil prezident Václav Havel.

Dominik Lang (*1980) je český výtvarník, sochař a jeden z našich nejzajímavějších umělců mladší generace. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění, Cooper Union v New Yorku a na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Tam také v současnosti vede společně s Edith Jeřábkovou ateliér sochařství. Pracuje rád s tvořivou intervencí do konkrétní situace, často mění dispozice v okolí vlastního uměleckého díla. Socha a výtvarné dílo je pro něj způsobem, jak vstoupit do zavedených pravidel veřejného prostoru, sociálních vztahů nebo umění. V roce 2011 reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále. Vystavoval ve vídeňské Secession, v MUMO Melbourne, v Palais de Tokyo v Paříži, v Inhotim v Brazílii a v mnoha dalších galerijích. Dominik Lang je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, u jejíhož zrodu stál mimo jiné i Václav Havel.

Příspěvek TZ: V Praze byl odhalen památník nizozemského politika Maxe van der Stoela od výtvarníka Dominika Langa pochází z Artalk.cz

Mišo Ormos – Blues / kurátorka: Alexandra Barth / Photoport, Pražská 11, Bratislava / vernisáž: 1. 3.2017 o 19h / výstava potrvá od 1. 3. 2017 do 18. 3. 2017

Mišo Ormos predstaví v galérii Photoport niekoľko sérií kresieb, ktoré zastrešuje pod názvom Blues. Blues je tvorený siedmymi sériami:

Love, Ouroboros, Pets, Ribs, Fat, Amputee a House plants.

SM, autofelácia, poľovníci, vychrtliny, morbídna obezita, kýptiky a domáce rastliny.

Všetky tieto témy autor čerpá z internetových fór na ktorých sa osamelé bytosti so špecifickými záľubami a telesnými dispozíciami snažia získať pocit spolupatričnosti.

Autor sa venuje každej téme opakovane – desiatky, stovky ráz. Pohľad na kopu Ormosovych monotematických kresieb pripomína trest pri ktorom treba stokrát napísať na tabuľu „Už nebudem klamať/kradnúť/meškať!“

Tak ako pri tomto dobre známom treste, aj tu je repetícia spúšťačom ponorenia sa do zvolenej témy.  Ormos sa snaží vnoriť  do samoty a ľudskej podstaty zobrazovaných objektov, ktorá sa skrýva za rúškou exhibicionizmu a bizarnosti.

Ormosovi ľudia z internetových fór sú zúfalí a osamelí rovnako ako rastliny z cyklu House plants. Sú „odpojení“ od spoločnosti, tak ako sú izbové rastliny „vytrhnuté“ z prírody.

Mišo Ormos (1991, Bratislava) je multimediálny umelec venujúci sa videoartu, objektu, maľbe a kresbe. Na hudobnej scéne je známy jeho projekt Prezident Lourajder. Ako výtvarník absolvoval niekoľko samostatných i skupinových výstav v Prahe a Bratislave, poslednou je nedávna výstava v Umelke – Správa o stave,  momentálne pracuje na svojej diplomovej práci u Tomáša Svobodu na AVU v Prahe.

Příspěvek TS: Mišo Ormos pochází z Artalk.cz

Příspěvek Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka pro Knihovničku přibližuje knihu Pornotopie od Beatriz Preciado zabývající se provázaností současného ekonomického systému, schématů vědění a konstrukce vlastní tělesnosti. Preciado je vlivnou osobností na umělecké scéně aktualizující pojem biopolitiky v současných kontextech a ve svých textech řeší především otázky identity, architektury, pornografie a sexuality.

K Pornotopii Beatriz Preciado

Beatriz Preciado odmítá spolupráci s archivem společnosti Playboy. Tato mediální společnost zřizuje archiv, jehož depozit částečně zveřejňuje jako placenou službu či poskytuje možnost navštívit fyzický archiv v Los Angeles pod podmínkou jejich revize budoucího výzkumu. Většina akademických textů, jež by se daly označit za Playboy studies, tak vznikla pod kontrolou právníků společnosti Playboy a každý takový artefakt je tedy spíše hagiografií společnosti nežli historickým dokumentem. U zrodu knihy Pornotopie autorky Beatriz Preciado tak stálo zavržení spojenectví s korporací a také otázka, jak se dnes mění a navrhuje samotná architektura vědění.

Beatriz Preciado interpretuje Playboy jako „pop-architecture studio“, ve kterém jeho zakladatel Hugh Hefner designuje nejen nové interiéry, ale také nový typ erotické utopie a maskulinity. Prostředí se skrze médium časopisu dostává z pozadí fotografie do popředí a erotickou sílu otevírá novým formám organizace “společenského”. Muž čte i performuje zároveň. A především dále produkuje. Jakoby Hefner pochopil, že k utvoření nového maskulinního subjektu je potřeba navrhnout a šířit celé nové habitat.

Kulatá, kůží potažená postel, do níž se vejde více než šest osob, je neoddělitelným atributem majitele podniku Playboye. Toto na míru navržené rotující zařízení stojí podle Preciado v centru Hefnerovy pornotopie. Hefner je schopný (s pomocí amfetaminů) ze své postele téměř nonstop ovládat mediální korporaci, sledovat a kontrolovat dům, produkovat články, obrazy i videa. Autorka mluví o jakémsi inkubátoru maskulinity, který s venkovním světem propojují kabely. Jako by měla horizontalita Hefnerovy postele sílu překonat tradiční polarity v dělení práce/volný čas, soukromé/veřejné, vnitřek/vnějšek. Design-technologie i farmaka, jakožto protézy nové maskulinity, umožňují – stejně jako kdysi u válečných veteránů – emancipaci.

Pornotopie Beatriz Preziado je komplexním pojednáním o provázanosti tehdejších emancipatorních myšlenek a počátků farmako-pornografického systému. Rozsáhlými popisy nalezených artefaktů z Playboye rozkrývá komerčnost této “nové svobody subjektu” v závislosti na její prodávanou topologii. Neboť – jak autorka ukazuje – co se zdá být svobodným pohybem ideje, se často odehrává právě v trajektoriích farmaceutického protokolu či žánrových kulisách pornografického průmyslu.

Akt odmítnutí spolupráce s archivem společnosti Playboy je důležitý pro zkoumání přístupu Beatriz Preciado k její vlastní akademické praxi. Ve své předchozí knize Testo Junkie nahlíží své tělo jako kulturní a politický archiv. Skrze somatičnost spojuje, co mělo být neustálou externalizací odcizeno. Vnitřní hranice těchto archivů nejsou něčím fixním, tak jako tělo není odděleno od svého prostředí kůží. Vstup do archivu může znamenat přijetí farmaceutických protokolů nebo v případě Playboye závislost na rozhodování právních skupin společnosti o tom, co může být v průběhu výzkumu rozvíjeno a jak má být nastavováno samotné čtení jednotlivých artefaktů vyjímaných z krabic.

Pornotopie zkoumá na konkrétním příkladu společnosti Playboy jak podmínky korporací podmiňujících veřejný archiv, tak odhaluje, kde se samotná badatelská činnost podílí na produkci vědění, aniž by si přiznala svou provázanost s koloniálním, sexuálním a ekonomickým uvažováním. Preciadino prostupování hranic uvnitř archivů se v tomto kontextu spoluviny stává aktem její epistemické neposlušnosti.

Ilustrace: Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík

Příspěvek Knihovnička: K Pornotopii Beatriz Preciado pochází z Artalk.cz

Imrich Veber / Mejdan podle plánu / kurátor: lukáš Bártl / Galerie Valchařská / Brno / 17. 1. – 26. 5. 2017

foto: Jiří Hloušek (snímky instalace) a Imrich Veber (Fotografie z knihy Mejdan podle plánu)

Příspěvek Imrich Veber v Galerii Valchařská pochází z Artalk.cz

Kateřina Havlická v Mladé frontě DNES informuje o zahájení páté výstavy z cyklu Předjaří na Pražském hradě. Tento rok je Předjaří věnováno Marii Terezii, od jejíhož narození letos uplyne 300 let. Květiny v Empírovém skleníku proto doplní sbírkové předměty spojené se životem této panovnice.

Mladá fronta DNES upozorňuje na vernisáž výstavy Nic než kruhy Jaroslava Jebavého v Galerii města Pardubic na Příhrádku. Jak uvádějí organizátoři, název výstavy odkazuje k umělcově celoživotní vášni pro geometrii. Výstava představí veřejnosti Jebavého nejnovější díla.

Aleš Fuksa v deníku Právo přináší informace o zahájené renovaci Památníku Tomáše Bati ve Zlíně. Podle zástupců zlínského magistrátu má přestavba vrátit Památníku jeho původní podobu z roku 1933. „Zmizí přístavby z 50. let minulého století, takže z budovy se opět stane ‚skleněný krystal‘, považovaný za architektonický skvost a jeden ze symbolů Zlína.“ uvedl mluvčí magistrátu Zdeněk Dvořák.

Příspěvek denní tisk 2. 3. 2017 pochází z Artalk.cz

Komentovaná prohlídka jednoho obrazu / Zdeněk Sýkora: Černobílá struktura / GHMP: Dům U Kamenného zvonu, gotická kaple / Praha / 8. 3. 2017 v 18h

Odborný komentář historika umění Pavla Kappela k dílu Zdeňka Sýkory Černobílá struktura

V nedávné době se náhodně potkaly dvě události týkající se Zdeňka Sýkory. V Domě U Kamenného zvonu byla vystavena restaurovaná struktura z roku 1966–1967 a z německého Kolína nad Rýnem dorazila zpráva o aukčním rekordu dosaženém při prodeji jeho Linií č. 3. Každý z obrazů je výjimečný, každý je reprezentantem jednoho ze dvou vrcholných období jeho tvorby. Jakkoli je jeho celoživotní práce vnitřně velmi soudržná a má jasný směr, jsou struktury a linie založeny na zcela odlišných principech. Chcete-li se dozvědět, proč se v případě struktur malíř snažil o vyloučení jakékoli náhodnosti, když později na stejném principu založil systém svých liniových obrazů, nebo jak souvisí obraz z Galerie hlavního města Prahy s obkladem větracích komínů na Letné a jaká byla vlastně role počítače v jeho tvorbě, srdečně vás zveme na jednu ze dvou přednášek, které proběhnou v přízemní kapli Domu U Kamenného zvonu.

Příspěvek 8. 3. 2017 / Komentovaná prohlídka jednoho obrazu / Zdeněk Sýkora: Černobílá struktura pochází z Artalk.cz

Michal Škapa / ANALFABET / Trafo Gallery / Praha / 16. 3. – 30. 4. 2017

Michal Škapa aka TRON: ANALFABET

16. 3. – 30. 4. 2017

kurátor: Radek Wohlmuth

vernisáž se uskuteční ve středu 15. března od 19.00 hod.

Analfabet je termín, který označuje negramotného člověka, tedy toho, kdo neumí číst a psát. Používá se ve smyslu omezenosti i jako nadávka, nebo alespoň hanlivý výraz. Přesto, anebo právě proto, je asi jen málo slov, jejichž význam v obecné rovině lépe postihuje problematiku graffiti. Jestliže grafoman podobně výstižně vyjadřuje až obsesívní aktivitu writerů, analfabet se dotýká jiného tématu. Totiž výbušné roviny ne/srozumitelnosti a vzájemného ne/porozumění. Z každodenní fasádní praxe je  zřejmé, že writeři psát umějí, jenže pro naprostou většinu lidí jsou jejich nápisy nečitelné. Obsahový smysl, bráno doslovně – s výjimkou zaregistrování existence jména – často nedávají ani jim samým, přesto tagy a piecy pro obě skupiny význam mají. Jen informace, kterou předávají, je diametrálně odlišná. Slovo analfabet tak v souvislosti s graffiti slouží především k relativizaci přístupu k tomuto vizuálnímu fenoménu, už tím, že není zřejmé, jestli se týká jeho autorů nebo diváků.

Výstava ANALFABET prezentuje aktuální práce jednoho z našich nejvýraznějších autorů spojeného s graffiti scénou – Michala Škapy aka TRONa. Je zaměřená na tu část jeho tvorby, která přímo vychází z graffz kořenů, a zabývá se písmem ve smyslu abstraktního znaku s výrazným emocionálním nábojem. Její základ tvoří nejnovější cyklus dynamických strukturálních kompozic, které provokují jak koncentrovanou energií rukopisu, tak kryptograficky šifrovaným obsahem. Rozsáhlý intermediální projekt zahrnuje obrazy, objekty, práce na papíře, světelné instalace i velkoformátovou projekci. Z uzavřeného prostoru galerie sebevědomě intervenuje na její fasádu a do nejbližšího okolí, aby tak aspoň symbolicky připomněl vazbu graffiti na veřejný prostor. Výstavu doprovází první souborný dvojjazyčný katalog Michala Škapy, který na základě exkluzivního obrazového materiálu z osobního archivu, monitoruje vývoj celé jeho dosavadní tvorby.

Trafo Gallery, Hala 14, Pražská tržnice, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7, tram. 1, 12, 14, 25, metro Vltavská (300 m), otevřeno st-ne 15-19 hod., so 10-19 hod., www.trafogallery.cz, https://www.facebook.com/trafogalerie/

Doprovodný program výstavy:

Komentovaná prohlídka s Michalem Škapou a Radkem Wohlmuthem ve čtvrtek 30. března od 17 hod.

Typografický workshop s autorem ve čtvrtek 6. dubna mezi 19–21 hod.

Křest stejnojmenného dvojjazyčného katalogu k výstavě 13. dubna v 19 hod.

Příspěvek TZ: Michal Škapa pochází z Artalk.cz

František Skála / Jízdárna / Národní galerie v Praze: valdštejnská jízdárna / Praha / 10. 3. – 3. 9. 2017

František Skála: Jízdárna

Výstava Františka Skály představí převážně práce vzniklé od roku 2004 do současnosti. V autorské architektonické a výstavní koncepci, vycházející z prostoru Valdštejnské jízdárny, chce umělec připravit divákovi komplexní zážitek. Instalace bude pracovat s výstavním prostorem jako celkem, jeho světelnou atmosféru, a bude obsahovat jak rozličné výstavní pavilony, tak solitérní monumentální díla, světelné instalace i práce vytvořené přímo pro prostor Jízdárny. Výstavu bude možné chápat jako přehlídku několika autorových tematických expozic, kdy jedna zdánlivě zpochybňuje předešlou, stejně jako zaběhnutý obraz o autorově práci. Celek však vyjeví skrytý řád, názor na svět, předmět uměleckého zájmu a zkoumání, které chce autor prostřednictvím své tvorby co nejpřesněji artikulovat. Základním prezentačním i instalačním principem výstavy bude uskupení uměleckého materiálu do několika autorsky pojatých pavilonů – „muzeí v muzeu“. Autor využije jazyka vystavování jako takového, rozehraje různé druhy a roviny dialogu mezi divákem a uměleckým dílem. Jednotícím aspektem výstavy bude světlo, které autor zkoumá a užívá ve všech jeho kvalitativních podobách. V praktické rovině umožňuje pozorovat exponáty, ale je i nástrojem jejich pochopení, umožňuje prosvícení materiálu a přeneseně osvícení diváka. Většina prostoru bude nasvícena umělým světlem, někdy imitujícím proměnlivý sluneční svit. V některých případech divák vstoupí do prostoru osvětleného přirozeným slunečním světlem nezatemněných oken Jízdárny s výhledem do Valdštejnské zahrady.

Kurátor: Tomas Pospiszyl
Architekt: Šimon Caban

Příspěvek TZ: František Skála pochází z Artalk.cz

Komentovaná prohlídka výstavy Šumperák s Tomášem Pospěchem / Galerie VI PER / Praha / 8. 3. 2017 v 18h

Šumperák: Komentovaná prohlídka

Galerie VI PER
Středa 8. 3. 2017, 18:00

Prohlídku povede autor koncepce výstavy, fotograf, historik umění a kurátor Tomáš Pospěch.

Galerie VI PER
Vítkova 2, Praha 8
Czech Republic
St–Pá 13–19, So 12–18
www.vipergallery.org

Příspěvek 8. 3. 2017 / Komentovaná prohlídka výstavy Šumperák s Tomášem Pospěchem pochází z Artalk.cz

V bratislavskom tranzite prebehla výstava Spoločné posedenie – Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe zameraná na akčné konceptuálne umenie vo východnej Európe v prepojení s jeho archivovaním. Jana Písaříková vo svojom komentári kladne hodnotí najmä snahu výstavy o prehĺbenie medzinárodnej diskusie a absenciu snahy prezentovať originálne artefakty, ktoré sa v tomto prípade stávajú nepodstatné.

V roce 2008 vznikl v maďarském Tranzitu projekt Parallel Chronologies: an Archive of East European Exhibitions. Jeho dlouhodobým smyslem je pomocí archivní dokumentace, současné a dobové literatury shromažďovat materiál o výstavách, uměleckých akcích a událostech, které formovaly neoavantgardní umělecké aktivity v zemích s totalitními režimy východní a střední Evropy.

Samotné soustředění projektu na historii výstav je v něm strategií, jak lépe pochopit propojení regionálních scén s mezinárodními trendy a hnutími a jak zároveň nahlédnout na dynamiku proměn umělecké praxe i jejího politického a společenského vlivu.

Paralelní chronologie jsou tak v mnohém typickou ukázkou posunu archivu k databázi. Nedisponují fyzickou archivní sbírkou. Spoléhají na externí dokumentační zdroje a jejich zveřejněním odhalují souvztažnosti mezi avantgardní uměleckou produkcí napříč různými zeměmi. Ačkoliv působí trochu nahodile ve své metodice i rozkolísaném rozsahu sdílených dokumentů, jejich předností zůstává snaha o prohlubování mezinárodní diskuze na dané téma.

Pokusem o dialog byla i výstava v bratislavské pobočce Tranzitu. Jak už její hlavní název Společné posezení napovídá, nesnažila se tolik o prezentaci originálů konceptuálně orientovaných děl. Podobně jako koncept 70. let samotný i ona spoléhala na práci s nepůvodností a mutliplikovatelností díla, ve které se originál stává prakticky nepodstatným.

Až na několik výjimek byly tři místnosti galerie zaplněny kopiemi archivních dokumentů, které držely pohromadě nejenom v tematických kategoriích, ale i díky chytře zvolené instalaci (navržené Petrou Feriancovou). Výstava – jako klíčové médium projektu Paralelní Chronologie – se tak i ve své živé praxi stala místem sdílení průzkumů východoevropského umění, prostorovou studií vedoucí nás topograficky napříč tématy, jež by obstála i jako názvy tří odborných knih: Mezinárodní střetnutí umělců – jak hovořit o východní Evropě, Metody historizace a Od lidového vzdělávání po demokratizaci umění: neoavantgardní umělec jako vychovatel lidu.

První kategorie obsahovala dokumentaci s příklady sympozií a uměleckých setkání mezi umělci východní a západní Evropy (například Gábor Bódy a Marcel Odenbach, Dialog mezi východem a západem, 1978, video 3’24) a zároveň nabízela pomyslnou chronologii vývoje a kritiky východoevropské konceptuální tvorby. Oba tyto segmenty byly potom subjektivně komentovány maďarským teoretikem konceptu a kurátorem Lászlo Bekem. Vůdčí figura neoavantgardního umění v Maďarsku 70. let k vystaveným dokumentům ručně vepsala své poznámky, čímž této části výstavy dala subjektivnější rozměr. Ten alespoň ve mně apeloval na potřebu odstupu od příliš vážně míněné snahy o historizaci konceptu.

O další uměleckou intervenci se postaral slovenský konceptualista Peter Bartoš. Po dobu osmi hodin jednoho dne (12. 12. 2016) vytvářel mapu obepínající stěny druhé místnosti galerie, zachycující autorovo putování Evropou na základě jeho vlastní osobní zkušenosti. Samotná mapa překvapuje svou přesností, včetně zachycení bílých míst (například okolí Krymu) – těch, jež autor nikdy sám nenavštívil, ale do mapy zanesl (snad v duchu svého konceptu: Je aj to čo nepoznám / je aj to čo nevidím, 1978).

Třetí místnost – a zároveň závěrečná kategorie – výstavy byla věnovaná uměleckým aktivitám, které vznikaly pod hlavičkou uměleckých center a amatérských kroužků. Je to kategorie snažící se podnítit tezi, že umění považované v rámci doktríny socialistického realismu za státem nepodporované ve skutečnosti bylo do státního mechanismu kulturních domů, center a spolků symbioticky vklíněno.

V rámci letního soustředění AMA výtvarníků (1984) například vznikla společná fotografie Lubomíra Ďurčeka. Ve skupině amatérských výtvarníků držících své realistické krajiny nás na první pohled zaujme Julius Koller se svým otazníkem nad hlavou. Mnoho dalších uměleckých aktivit a výstav bylo realizováno v rámci sítě Klubu mladých, společností přátel umění apod. napříč celým východoevropským prostorem (např: Orshi Drozdik: Akt / Model, 1977, fotodokumentace performance, Klub mladých umělců, Budapešť). V této místnosti se ovšem chronologie událostí rozpadá v generalizaci.

Z toho bych vyvozovala i potřebu jisté míry nedůvěry vůči pojmu „východoevropské umění“. V rámci současné diskuze napříč sympozii mu hrozí nebezpečí, že se stane příliš obecným modelem, v jehož centru budou neustále opakované teze o umělecké sebe-archivaci a alternativních scénách bez přihlédnutí k podrobnější specifikaci situace v každé zemi zvlášť. Zdá se, že při jeho konstrukci je možná smysluplnější postupovat od lokálních scén k obecnějším závěrům a srovnáním, což se neobejde bez detailního archivního výzkumu a vůbec zpřístupnění těchto archivních dokumentů. Výstava Společné posezení je sympatická právě tím, že se snaží těchto obecných závěrů a témat vyvarovat a v síti vztahů předkládá jen ony tři dílčí a dobře vypointované okruhy.

Spoločné posedenie – Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe / Autorky projektu: Zsuzsa László a Petra Feriancová / v spolupráci s: László Beke, Peter Bartoš, Ľubomír Ďurček, Daniel Grúň, Květa Fulierová, Mira Keratová, Rudolf Sikora / Diela, filmy a dokumenty: Peter Bartoš, László Beke, Gábor Bódy – Marcel Odenbach, Orshi Drozdik, Ľubomír Ďurček, Miklós Erdély, Petra Feriancová, Stano Filko, György Galántai, Group 143, Ágnes Háy, György Jovánovics, Július Koller, Anna Kutera, KwieKulik, Dóra Maurer, Gyula Pauer, Vladimír Popovič, Rudolf Sikora, Petr Štembera, Tamás Szentjóby, Endre Tót, Péter Türk, Jiří Valoch a ďalší / tranzit.sk, Beskydská 12, Bratislava / 13. 12. 2016 – 25. 2. 2017

Foto: Adam Šakový

Příspěvek Letem konceptem pochází z Artalk.cz

Milan Mazúr / Paradoxical Happiness / kurátor: Viktor Čech / Nitrianská Galéria, Galéria Mladých / Nitra / 16. 2. – 26. 3. 2017

foto: Milan Mazúr

Příspěvek Milan Mazúr v Nitrianské Galérii pochází z Artalk.cz

Mladá fronta DNES v rámci seriálu Sláva a bída hornictví přináší článek Martina Jirouška Černá Ostrava okouzlila i malíře světových jmen. Článek se zabývá uměleckou reflexí dělnického života na Ostravsku především v dílech umělců, kteří z Ostravska pocházejí.

Týdeník Téma přináší rozhovor Jana Čápa s Jiřím Sozanským. Sozanský se v něm ohlíží do minulosti i budoucnosti a komentuje nejrůznější umělecká a politická témata. „Zajímají mě autoři, kteří se jako občané a umělci postavili násilným režimům, nacismu a komunismu, a to i za cenu věznění nebo života. To byli skuteční rytíři kultury, a těm se chci věnovat.“

Martin Dostál v kulturní rubrice Hospodářských novin hodnotí díla vystavená na Prague Power Boost v Ludwigově muzeu v německém Koblenzi. Výstava trvá od 5. února a návštěvníci si zde mohou prohlédnout díla Krištofa Kintery,  Josefa Achrera a Marka Číhala.

Příspěvek denní tisk 3. 3. 2017 pochází z Artalk.cz

MDŽ – maľba dnešných žien / autorky: Klára Bočkayová, Veronika Rónaiová, Jana Farmanová, Dorota Sadovská, Alexandra Barth, Kristíny Bukovčákovej / Kurátor: Ľuboš Lehocký / White & Weiss Gallery, Grösslingová 50, Bratislava / Vernisáž: 8. marca 2017 o 18.00 / Trvanie výstavy: 8. marca  – 21. apríla 2017

MDŽ  – maľba dnešných žien je generačným prierezom a sondou do tvorby šestice výrazných súčasných slovenských autoriek: Kláry Bočkayovej (1948), Veroniky Rónaiovej (1951), Jany Farmanovej (1970), Doroty Sadovskej (1973), Alexandry Barth (1989) a Kristíny  Bukovčákovej (1991).

Kurátor výstavy Ľuboš Lehocký (1988) navrhol generačnú výstavu šiestich maliarok so spoločným motívom – výber autoriek a ich diel je zámerne zvolený tak, aby prezentovali diela, ktoré vytvorili vo veku okolo tridsiatky. Zrelšie autorky zároveň prezentujú aj aktuálnu tvorbu, čím v určitej skratke zaznamenávame vyše štyridsať ročný vývoj slovenskej ženskej maľby.

Ak hovoríme o ženskosti v maľbe, tak nehovoríme len o ženskom akte či figúre. Ani autorky neredukujú maľbu na mužskú či ženskú, ani na maľbu nenazerajú feministickou optikou. Jednoducho maľujú. Ak by diela nemali popisky, nenazerali by sme na ne optikou  rodového stereotypu. A práve preto kurátorský koncept upriamuje pozornosť na význam a jedinečnosť Maľby Dnešných Žien .

Bočkayovej obraz More chce byť ako nebo symbolicky ukazuje na posun od ženskej výšivky k maľbe. Rónaiovej Osamelá hovorí o pocite, ktorý môže zažiť každý, bez rozdielu na pohlavie. Jana Farmanová v obraze Hlava v oblakoch predstavuje širokú škálu pocitov, od melanchólie a zasnenosti až k nepokoju. Dorota Sadovská v diele Adam a Eva, ktoré hovorí o príbehu zvádzania, pokušenia a porušenia tabu nielen žien a mužov, zobrazuje figúry redukované na jednoduchú tenkú bielu líniu. Alexandra Barth a Kristína Bukovčáková pracujú s rôznou výtvarnou štylizáciou a deformáciou a ukazujú, ako mladšia generácia vníma skutočnosť.

Vernisáž výstavy bude práve na Medzinárodný deň žien, 8.marca 2017 v galérii White & Weiss na Grösslingovej ulici 50 v Bratislave. Výstava potrvá do 21. apríla.

Příspěvek TS: MDŽ – maľba dnešných žien pochází z Artalk.cz

Tatrahundert / Stredoslovenská galéria a BANSKÁ ST A NICA CONTEMPORARY / Vystavujúci autori: Jan Čumlivski, Tomáš Džadoň, Juraj Gábor, Dominika Jackuliaková, Nico Krebs, Peter Krupa, Svätopluk Mikyta, Michal Moravčík, Štefan Papčo, Lucia Papčová, Rastislav Podoba, Johana Pošová, Peter Puklus, Luděk Rathouský, Jakub Roček / Miesto: Bethlenov dom, Dolná 8, Banská Bystrica / Trvanie výstavy: 8. marec – 23. apríl 2017  / Vernisáž: /utorok/ 7. 3. 2017 o 17.00 h.

„Výstavný projekt TATRAHUNDERT v sebe nesie príbeh. Veta znie vágne, ale napriek tomuto riziku som sa ju rozhodol napísať. Projekt sa premieňal a vyvíjal v čase. Okrem hlavnej „dejovej“ osnovy mal mnoho odbočiek, epizód a situačných momentov. Dôležitým sa pre neho stali udalosti, ktoré mu predchádzali a ešte podstatnejšie zážitky a situácie, ktoré sa odohrali v rámci krátkodobých návštev oslovených umelcov vo Vysokých Tatrách. Príbeh je čímsi, čo má vždy začiatok, ale môže mať nejasný, otvorený koniec. Ak vnímam projekt ako formu sujetu, jeho vyvrcholením by mala byť výsledná prezentácia. TATRAHUNDERT má formu nomádskej výstavy. Podoba expozície nenadobúda fixnú podobu, ale má rôzne varianty. Tie sú reprezentované formami inštalácie diel, ale aj prácou s galerijným alebo priestorovým dispozitívom.“
Ján Kralovič z textu Tatranský profil pre katalóg Tatrahundert

Podnetom k vzniku projektu Tatrahundert bol objav skicára s 10 akvarelmi a 13 perokresbami s krajinnými motívmi Vysokých Tatier, datovaný vojnovým rokom 1916. „100 ročné výročie“, presná datácia aj lokalizácia kresieb, Tatry ako príťažlivý nie len vizuálny impulz ale aj symbol s možnými súčasnými konotáciami naštartovali happening 15-tich jednodňových rezidencií autorov a autoriek, ktorí boli na miesta vysielaní „moderátorom“ celého projektu Svätoplukom Mikytom. …a to presne na deň po 100 rokoch.
Komplikovaná logistika projektu, striedanie rôznych názorov, rukopisov, médií, časová limitácia fyzickej prítomnosti (jedna noc a jeden deň) rámcujú východisko Tatrahundert. Každý z oslovených autorov/autoriek využil tento podnet individuálne. To isté platí aj o rozsahu a intenzite participácie. “Z tohto pohľadu sa to najdôležitejšie udialo už v Tatrách. Všetko, čo nasledovalo neskôr, práca v ateliéroch, editovanie fotografií, písanie textu atď. je len sprievodným javom. Tatrahundert to je suma hodín a dní, ktoré v Tatranskej Lomnici vo februári a marci 2016 autori a autorky strávili.“ Vysvetľuje iniciátor projektu, vizuálny umelec Svätopluk Mikyta.

Tento príťažlivý, romantický koncept (byť presne na deň po 100 rokoch na mieste) a nostalgia „strateného, zabudnutého a znovu objaveného“ sa stali východiskom pre vznik kolekcie nových diel, prezentovaných postupne na troch miestach. V lete 2016 priamo v Tatranskej Lomnici (work in progress fáza), následne v galérii TIC v Brne a aktuálne (od 8. marca) v Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici. Každá z výstavných situácií je iná, akcentuje iné roviny projektu. Pre Banskú Bystricu v galerijnom prostredí inštitúcie Tatrahundert prezentujú jednotlivé diela. Situáciu (tatranský zážitok) prekrývajú artefakty (maľby, fotografie, 3D objekty, grafiky, video) starostlivo inštalované v historickom rámci architektúry Bethlenovho domu. Sprievodným vodítkom pre diváka je textová línia autorskej reportáže jedného zo zapojených umelcov, Jana Čumlivskeho.

Zuzana Bodnárová

Iniciátor projektu: Svätopluk Mikyta
Teoretická spolupráca: Ján Kralovič
Grafický dizajn: Ondrej Jób
Produkcia Vysoké Tatry: Lucia Okoličányová

Podpora projektu: Fond na podporu umenia, GRAND HOTEL PRAHA, Horská záchranná služba,

Příspěvek TS: Tatrahundert v Stredoslovenskej galérii pochází z Artalk.cz

V tomto týdnu byly zveřejněny výsledky žádostí o dotační podporu z programu MUZEA (IROP), jejichž předmětem je podpora muzeí zřizovaných krajem nebo státem s průměrnou návštěvností přes 30 000 návštěvníků (přerozděleno 1,646 mld. Kč), a také výsledky dotačního řízení MKČR v oblasti profesionálního výtvarného umění (přerozděleno 56,3 mil. Kč) – mezi úspěšnými projekty je i celoroční publikační činnost webu Artalk.cz. Děkujeme za důvěru!

Ministerstvo pro místní rozvoj včera zveřejnilo výsledky hodnocení žádostí o podporu z Integrovaného regionálního operačního programu (IROP) v rámci dotačního programu MUZEA. Výzva byla zaměřená na podporu muzeí zřizovaných krajem nebo státem, jejichž průměrná návštěvnost za poslední tři roky překročila 30 000 návštěvníků. Ze 44 předložených projektů jich bylo podpořeno 39, a to celkovou částkou 1,646 mld. Kč. Finanční prostředky poskytuje Evropský fond pro regionální rozvoj. Projekty jsou zaměřené zejména na tvorbu nových expozic, stavební obnovu muzeí v souvislosti se zvýšením ochrany sbírkových fondů nebo na budování nových depozitářů.

K podpořeným projektům týkajících se galerijního provozu patří např. žádost Západočeské galerie v Plzni zaměřená na rekonstrukci bytu rodiny Oskara Semlera od Adolfa Loose v Plzni (28.5 mil. Kč), projekt určený na zefektivnění ochrany a využívání sbírkových fondů ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie (18.6 mil. Kč) či finančně náročný projekt Moravské galerie na revitalizaci Uměleckoprůmyslového muzea a jeho přeměnu v muzeum designu, jehož součástí bude i vybudování návštěvnického zázemí a vytvoření nové stálé expozice (99.8 mil. Kč).

„Návštěvníci muzeí a odborníci se tak mohou těšit, že během tří let budou reálně vidět výsledky evropských dotací v krajských a státních muzeích. Muzea v České republice tak budou moci svými novými expozicemi ještě více konkurovat zahraničním muzeím. Projekty musí být dokončeny do konce roku 2021, ale většina projektů bude otevřena veřejnosti dříve,“ uvedla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Ministerstvo pro místní rozvoj plánuje vyhlášení další výzvy určené k podpoře výstavních expozic regionálních institucí na srpen tohoto roku. Celkový objem finančních prostředků z programu MUZEA II, o něž se uchazeči budou moci hlásit, bude činit 900 mil. Kč.

V úterý zveřejnilo výsledky 2. kola dotačního řízení na rok 2017 také Ministerstvo kultury ČR. Do programu Kulturní aktivity v oblasti profesionálního výtvarného umění (okruh 1–3 / výstavní projekty, celoroční výstavný činnost, jiné projekty) bylo doručeno 248 žádostí, z toho 22 žádostí bylo vyřazeno pro formální nedostatky. MKČR podpořilo celkem 133 projektů v celkové výši 45.2 mil. Kč, požadováno však bylo téměř třikrát více. K úspěšným projektům patří například celoroční výstavní programy Centra pro současné umění FUTURA 2017 (2 mil. Kč), MeetFactory (1.2 mil. Kč), DOX (1 mil. Kč), brněnských Galerií TIC (1 mil. Kč) a spolku 4AM/Fóra pro architekturu a média v kulturním prostoru PRAHA / v Brně (800 tis. Kč) či soutěžní přehlídka STARTPOINT 2017 – výběr diplomových prací evropských akademií (590 tis. Kč).

Do dotačního řízení programu Kulturní aktivity v oblasti profesionálního výtvarného umění (okruh 4–6 / periodické a neperiodické publikace, dokumentační činnost) bylo doručeno 96 žádostí, posuzováno bylo 90. Podpořeno bylo celkem 46 projektů v celkové výši 11.1 mil. Kč. Celkový objem požadovaných finančních prostředků nabídku převyšoval více než dvojnásobně. Podporu získaly například periodické publikace ERA21 (490 tis. Kč), Sešit pro umění, teorii a výtvarné zóny (200 tis. Kč), Fotograf (650 tis.), Umělec (250 tis. Kč) a Artalk.cz (550 tis. Kč). K podpořeným monografiím, na jejichž vydání se v letošním roce můžeme těšit, patří dlouho očekávaná studie Huberta Guzika o kolektivních domech, kniha o tvorbě brněnského fotografa K. O. Hrubého či publikace o Pavilonu ČSSR na Expo 67 v Montrealu, vydána bude také kniha Rostislava Švácha a Taťány Petrasové o českém dějepise umění. Nejvyšší částkou v oblasti dokumentační a informační činnosti byly podpořeny celoroční aktivity Archivu výtvarného umění (1 mil. Kč) a rozšíření Brněnského architektonického manuálu na poválečné období (600 tis. Kč).

Příspěvek Výsledky dotačního řízení IROP MUZEA a MKČR pro rok 2017 pochází z Artalk.cz

Erik Sikora / Omluvenka / Galerie města Třince / 3. 2. – 17. 3. 2017

foto: Vlasta Casadio Pavlíková

Příspěvek Erik Sikora v Třinci pochází z Artalk.cz

Josef Chuchma v Lidových novinách seznamuje čtenáře s výstavou „Šlechta před objektivem: Ateliérové portréty aristokracie“ v Moravské galerii. Článek stručně shrnuje informace o vystavených fotografiích a upozorňuje na komentovanou prohlídku a přednášku, které se uskuteční 10. března.

V kulturní rubrice deníku Právo hodnotí Peter Kováč probíhající výstavu Očím skryté. Výstava ukazuje výsledky badatelského mapování podkreseb deskových obrazů ze sbírek Národní galerie. „Škoda jen, že některé obrazy v infračerveném spektru nebyly zobrazené celé,“ je jediná výtka, kterou autor nachází.

Lidové noviny přinášejí rozhovor Petra Kaina s italským profesorem ekonomie Pierem Luigim Saccem, který dlouhodobě obhajuje pozitivní vliv kulturního života na společnost a snaží se vyvrátit názor, že z pohledu současné ekonomie kultura jenom vysává peníze. „Mohou se stát (muzea) vhodným místem pro vzdělávání dětí, aby se staly dobrými lidmi, občany, profesionály ve svém oboru. Samozřejmě pak ale muzea nemohou být pouze místem, kde se konzervují a ukazují památky.“

Příspěvek denní tisk 4. 3. pochází z Artalk.cz

Arkadiusz Karapuda / Všude a nikde / Galerie města Třince / 3. 2. – 17. 3. 2017

foto: Vlasta Casadio Pavlíková

Příspěvek Arkadiusz Karapuda v Třinci pochází z Artalk.cz

Jakub Roček a Marie Lukáčová / Pilíř konfliktů / Galerie UM / Praha / 9. 3. – 15. 4. 2017

Marie Lukáčová a Jan Roček: Pilíř konfliktů

Vernisáž: čtvrtek 9. 3. 2017 od 18 h
Výstava potrvá do: 15. 4. 2017
Galerie UM, UMPRUM, nám. Jana Palacha 80, Praha 1
Otevřeno: pondělí až sobota 10–18 hodin
vstup zdarma

Výstava Pilíř konfliktů v Galerii UM představí společný projekt Jakuba Ročka a Marie Lukáčové, studentky Ateliéru supermédií UMPRUM. Expozice nabídne trojici videopříběhů, které se odehrávají v neurčitém prostředí a  relativním čase, všechny se ale navzájem ovlivňují a prolínají.

Krátké filmy propojují obrazy s filmovou řečí a edukativním podtextem, který se nese skrze všechna tři videa, jejichž jednotlivé leitmotivy jsou: evoluce, dimenze a smysly. Video věnovano vnímání je zasazeno do zimní scenérie se zamrzlými vodopády. Film „What would evolution do?“ s postapokalyptickým vyzněním hledá cestu ze světa pod vodou, kam byli lidé nuceni se uchýlit. Dimenze jsou zaměřeny na obraz a divák sám, procházeje nekonečným prostředím, se v nich stává hlavním hrdinou.

„Pilíř konfliktů koncipujeme prostřednictvím výkladu vědeckých fenoménů v bezčasém prostředí společenského kolapsu. Je dnes ještě společnost tím, kdo má nad virtualitou moc, nebo jsou to neživé principy, jejichž evoluce byla mnohem efektivnější? A jak si vlastně představit uvažování, utvářené technologiemi, které za sebou žádnou komunikační tradici nemají?“, to jsou otázky, které Lukáčová s Ročkem prostřednictvím výstavy kladou.

V kontrastu závažnosti témat autoři zvolili minimalistickou symbolickou instalaci, kde hraje důležitou roli hra světla a stínu. Uprostřed potemnělé galerie umístili trojúhelníkový sloup, který zároveň slouží i jako projekční plátno. Každá ze stran je věnována jednomu z videí. Samotná konstrukce se tak stává jakýmsi pilířem konfliktů, ve kterém se jednotlivé problémy střetávají a propojují.

Příspěvek TZ: Jakub Roček a Marie Lukáčová pochází z Artalk.cz