Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu / GAVU Cheb: Retromuseum / Cheb / 11. 5. – 5. 11. 2017
Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu
Retromuseum Cheb
11. 5. 2017 – 5. 11. 2017
Autorky výstavy: Daniela Kramerová, Terezie Nekvindová
Architektonické řešení a autorská intervence: Pavel Sterec
Grafika: Matěj Činčera, Jan Kloss
Pořadatel výstavy: Galerie výtvarného umění v Chebu
Spolupořadatelé: Moravská galerie v Brně, Slovenské centrum dizajnu v Bratislavě
K výstavě vychází první monografie pavilonu ČSSR na Expo 67, v níž se Martin Bernátek, Vladimíra Büngerová, Daniela Kramerová, Henrieta Moravčíková, Terezie Nekvindová, Martin Strakoš a Marta Sylvestrová zaměřili na kritické zhodnocení československé účasti z hlediska problematiky výstavnictví, architektury, audiovizuálních exponátů nebo otázky česko-slovenských vztahů. Publikaci společně vydaly GAVU Cheb a AVU Praha. Vydání monografie bylo podpořeno z grantového programu Ministerstva kultury ČR.
Světová výstava v Montrealu, která se udála před půl stoletím (27. 4. – 29. 10. 1967), byla druhou z trojice poválečných prezentací Československa na světových výstavách. Probíhala v době, kdy se už nevystavovaly přímo průmyslové novinky, ale jak ukázal Umberto Eco, soupeření mezi zeměmi přecházelo do symbolické roviny, do techniky vystavování a způsobů prezentace. Expo 67, specifický formát mezi uměním, architekturou a uměleckým řemeslem, předznamenává dnešní podobu výstavního provozu svou internacionalizací, spektakularitou, masovostí a silným ukotvením v politickém, ekonomickém a společenském pozadí. Název Automat na výstavu evokuje výraznou atrakci československého pavilonu – interaktivní biograf Kinoautomat, i dobovou víru v automatizaci jako symbol moderního světa. Především ale slouží jako metafora pro situaci, v níž naše montrealská účast vznikala: Expo 67 se ve své době stalo v Československu jakýmsi měřítkem pro kvalitní provedení výstavnických expozic, bylo však i známkou rutinérského přístupu vedoucího k rozmělnění.
Expo 67 nenabídlo technologické či utopické vize světa budoucnosti jako jiné světové výstavy. Přínosem přehlídky byla síť tematických pavilonů vytvořená mezinárodními týmy, jejichž obsah se v duchu hlavního motta výstavy Terre des Hommes / Man and His World soustředil na různé oblasti lidské činnosti. Typické pro Expo 67 bylo i větší rozšíření multimediálních expozic a celkové zaměření se na environment, ‚totální prostředí“ výstavy. Mezi nejvýraznější stavby Expo 67 patřil Habitat 67 – prototyp obytného komplexu sestaveného z prefabrikovaných buněk, nebo pavilony dvou rivalů studené války, USA a SSSR. Československo bylo zastoupeno i mimo národní pavilon: Jiří Trnka a Vladimír Fuka se podíleli na mezinárodní expozici Man in the Community, v mezinárodní konkurenci se na exteriérové výstavě International Exhibition of Contemporary Sculpture ocitl Vladimír Preclík, v zábavní části La Ronde na ostrově sv. Heleny se nacházely Laterna magika a restaurace Koliba.
Po Expo 58 v Bruselu se u nás výstavní tvorba etablovala jako samostatná umělecká disciplína kombinující architekturu a scénografii s volným a užitým uměním, případně s novými médii. Příprava Expo 67, pod vedením Kanceláře generálního komisaře v čele s Miroslavem Galuškou, měla nejvyšší politickou podporu i ideologický dohled. V soutěži na ideový námět a libreto získal nejvyšší ocenění tým architektů Miroslav Masák, Otakar Binar a Lidmila Švarcová z libereckého Sialu. I když do týmu později přizvali Václava Havla a Pavla Juráčka, pragmatický svět výstavnictví jejich návrh nepřijal, a koncept nakonec připravil výstavní scénárista Václav Jasanský. V anonymní soutěži na konstrukci pavilonu a restaurace zvítězil projekt Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy. Návrh interiérů byl následně svěřen zkušeným autorům bruselského pavilonu, Františku Cubrovi, Josefu Hrubému a Zdeňkovi Pokornému. Výstavní budovu architekti navrhli jako jednoduchou hmotu z montované konstrukce s vnitřním atriem, nesenou čtyřmi rohovými pilíři. Prosklený plášť přízemí kontrastoval s přečnívající fasádou prvního patra, pokrytou výtvarně pojednanými hurdiskami. Pavilon spojovala s restaurační částí nízká ustupující budova, sloužící jako hlavní vchod a technické zázemí. Jednopodlažní prosklenou restauraci architekti řešili jako plnostěnnou rámovou konstrukci, kterou členily dvě výrazné horizontály. Výstavní budova počítala v přízemí částečně s přirozeným a v prvním patře bez oken výhradně s umělým světlem. V proskleném přízemí se prolínal exteriér s interiérem: příroda do pavilonu vstupovala v podobě vodního prvku a travnaté plochy, skleněná fontána René Roubíčka naopak přecházela i ven.
Hlavním úkolem expozice bylo představit Československo jako moderní socialistický stát s bohatou historií a sledem uměleckých slohů, jak ukázala úvodní Síň staletí, včetně originálů vrcholných příkladů gotického malířství a sochařství. Podstatnou částí prezentace se stalo české sklo (oddíl Tradice), jak drobnými pracemi, tak monumentálními formami poválečné generace českých autorů, která sklo vnímala jako jedno z médií volného umění (René Roubíček, Jaroslava Brychtová – Stanislav Libenský, Jan Kotík, Bohumil Eliáš, Vladimír Kopecký, Eliška Rožátová ad.); ve skleněné mozaice zde byly provedeny také práce dvou slovenských malířů (Ľudovít Fulla, Milan Laluha). Svět dětí předvedl pohádkové diorama Jiřího Trnky a obdivovaný originál dřevěného Třebechovického betlému. V prvním patře se v oddílu Symfonie nacházely audiovizuální exponáty: Polyvize Josefa Svobody, projekce na plochy vytvořené rotací různých těles, a Diapolyekran Josefa Svobody a Emila Radoka, obrazová zeď se 112 vyjíždějícími projekčními čtverci se zadní projekcí ze dvou diaprojektorů. V sekci Inspirace představil Antonín Kybal krajky, bižuterii a šperkařství. Poslední oddíl v patře, Proměny (příp. Konflikty), instalovaný taktéž Josefem Svobodou, se věnoval znečišťování přírody. Expozice končila v přízemí prezentací Československa jako turisticky atraktivní země (Pozvání). Při východu se nacházela Kulturní síň (arch. Ferdinand Milučký) s největší atrakcí pavilonu, interaktivním Kinoautomatem Radúze Činčery. Pro současné sochařství zbyl prostor v předpolí pavilonu (Karel Hladík, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Vladimír Janoušek, Rudolf Uher, Eva Kmentová) a na terase střechy budovy nad hlavním vstupem (Pravoslav a Jindřiška Radovi, Jiří Novák, Stanislav Kolíbal). I v restaurační budově s několika podniky se jako výzdoba prostoru objevila řada uměleckých děl (Ladislav Guderna, Vladimír Kompánek, Antonín a Ludmila Kybalovi ad.).
Pavilon ČSSR viděl zhruba každý šestý návštěvník Expo 67, fronty na vstup někdy dosahovaly dvou až tří hodin čekání. Podle zahraničního tisku patřil mezi nejoblíbenější i mezi ty více odborně reflektované. V Československu samotném byl úspěch mediálně vyzdvihován až ritualizován, pavilon měl ale i své kritiky. Jeho dvě nejvýraznější a nejoblíbenější sekce, sklo a audiovizuální projekty, jsou v něčem symptomatické pro celou naši prezentaci: ukazují na střet dvou přístupů k vystavování. Reprezentují dobový odklon od statického objektu ve prospěch informace převedené v impresi prostřednictvím nejnovějších technologií. Výstava se stává komplexně pojatým celkem, v němž podstatnou roli hraje zážitek diváka a kde technika a způsoby vystavování jsou stejně důležité jako sdělení samotné, ne-li důležitější. Expo 67 se v československém prostředí stalo určitým vzorem, který u nás na konci 60. let ukazoval, jak stvořit úspěšnou výstavnickou prezentaci. Hned následující pavilon ČSSR na Expo 70 v Ósace se proti této poloze ostře vymezil, nicméně v řadě dalších případů Montreal sloužil jako přímý návod i vrcholný příklad výstavnictví své doby. To dokládá i grafické bienále v Brně, které pro svůj třetí ročník v roce 1968 zvolilo jako téma výstavnickou tvorbu. Kromě mezinárodního sympozia a soutěžní přehlídky zahraničního i československého výstavnictví se zde v samostatné expozici představila československá účast na nedávno skončeném Expo 67 v Montrealu. I když na někdejším výstavišti zůstalo dnes jen několik připomínek, zůstává Expo 67 i přímo československá účast v Montrealu stále v paměti jeho obyvatel. Přes snahu starosty Drapeaua pavilon ČSSR na výstavišti zachovat jej nakonec koupila provincie Newfoundland pro potřeby nově zakládané sítě kulturních center. O tom, že pavilon stále existuje, se v českém prostředí dlouho nevědělo. Zprávy o jeho přenesení pod dojmem aktuálních politických událostí roku 1968 poněkud zapadly. I když se původní legenda o darování pavilonu místním jako poděkování za pomoc nepotvrdila, k přesunutí budovy právě na ostrov v nejvýchodnějším cípu Kanady zřejmě přispělo i letecké neštěstí v Ganderu v září 1967, při němž zahynulo několik desítek československých občanů. V Ganderu se bývalá restaurační část (nyní sídlo plaveckého bazénu) stala součástí dnešního Joseph R. Smallwood Arts & Culture Centre. Někdejší výstavní část pavilonu, v níž v nedalekém Grand Falls-Windsor sídlí Gordon Pinsent Centre for the Arts, si zachovala svůj původní tvar a hostí divadlo, galerii a knihovnu. Spolu s konstrukcí budovy dorazila počátkem 70. let na ostrov v 66 bednách i řada uměleckých děl z montrealské expozice. Dnes víme jen o několika, další by se ještě mohla na Newfoundlandu objevit.
K Expo 67 se dochovalo málo hmotných exponátů, proto koncepce Automatu na výstavu kombinuje vizuální a uměleckohistorickou část. Úvodní „black box“ chce zprostředkovat estetický účinek analogové audiovize i efekty tehdejšího výstavnictví: odkazuje k potemnělým sálům montrealské expozice i k mezinárodně ceněným audiovizuálním exponátům. Prostřednictvím světelných stolů se představuje fotografická dokumentace samotného Expo 67, brněnského bienále i současného stavu československého pavilonu. Druhá část výstavy shromáždila skici či modely k výtvarným dílům a budově pavilonu i několik autentických exponátů. Laserová a zvuková intervence Pavla Sterce nabízí jednu z možných interpretací vystaveného. Atmosféru i podobu světové výstavy a československého pavilonu přinášejí rovněž projekce dobových dokumentárních filmů. Kopie archivních materiálů pak umožňují hlouběji se ponořit do příprav či pozdějších osudů československé expozice.
Příspěvek TZ: Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu pochází z Artalk.cz
