Štěpán Kubík / SCN/GRP / kurátorka: Veronika Zajačiková / Galerie NoD / Praha / 27. 4. – 26. 5. 2017

Foto: Pavla Ortová

Příspěvek Štěpán Kubík v NoDu pochází z Artalk.cz

Noc múzeí a galérií v Kunsthalle Bratislava / KHB, Bratialava / 20. 5. 2017

Zažite súčasné umenie v netradičných (aj nočných) hodinách. Kunsthalle Bratislava pripravila v rámci podujatia Noc múzeí a galérií 2017 zaujímavý program pre všetkých.

13.00 / Detský kurátor (program pre rodičov s deťmi od 4 do 10 rokov)

Na sochárskej výstave Ako doma si priblížime spôsob, akým vznikajú výstavy. Detskí návštevníci budú mať možnosť vytvoriť vlastný návrh rozmiestnenia sôch v priestore a objaviť súvislosti, ktoré sú za vystavenými exponátmi na výstavách často skryté.

Prihlášky: vzdelavanie@kunsthallebratislava.sk
15.00 / Detský sprievodca (deti sprevádzajú dospelých)

Chcete sa na chvíľu vrátiť do detstva a objaviť čaro súčasného umenia očami dieťaťa? Počas Noci múzeí a galérií sa o príbehoch sôch na výstave Ako doma dozviete od našich detských mediátorov. Program je vhodný pre dospelých aj deti každého veku.

16.00 / Kurátorský sprievod výstavou Možnosť uchovávania. Prevedie Lucia Gavulová s participujúcimi umelcami.
17.00 / Kurátorský sprievod výstavou Ako doma. Modelová situácia slovenského sochárstva 20. a 21. storočia. Prevedie Vladimíra Büngerová.

21.00 / Human Art Space na Súostroví

Tanečná performance zoskupenia Human Art Space na výstave Ota Hudeca Súostrovie. Kunsthalle LAB sa zmení na uzavretý výklad a javisko zároveň a divák tak bude môcť performance sledovať priamo z ulice.

Tanečníci: Adriana Kissová, Veronika Dúbravová, Silvia Zámečníková, Ivana Kleinová, Veronika Tuhárska, Martin Holič, Hudba: Karol Krištofovič

Příspěvek 20. 5. 2017 / Noc Múzeí a Galérií V Kunsthalle Bratislava pochází z Artalk.cz

DEZIIN urbanature / Petrohradské 13 / Praha / 6. – 11. 6. 2017

DEZIIN urbanature

Petrohradská kolektiv uvádí již druhou edici nově vzniklého cyklu DEZIIN, prodejních výstav mladých designérů, které se na adrese Petrohradské 13 konají každý druhý měsíc. Výstava bude pro návštěvníky otevřena od 6. do 11. června 2017. Podtitul akce urbanature naznačuje, že tématem je dialog mezi městem a přírodou a potřeba jejich vzájemného propojení.

„V rámci DEZIIN urbanature se zaměřujeme na autory, kteří ve své tvorbě reflektují přírodu a město. Jejich inspirace vychází ze studie organických forem a architektury. Funkčně a esteticky propojují dva odlišné světy, které se vedle sebe učí žít v symbióze“, upřesňuje kurátorka akce Antonie Lechér z Petrohradská kolektiv.

Město je plné podnětů, inspirace, příležitostí k zábavě ale je i symbolem rychlého tempa a neustálého konzumu. Zaměstnává naše pohledy na množství potencionálního odpadu. V kontrastu s městem v lidech příroda vyvolává pocit klidu, pohody a odpočinku. Ze současného městského života je cítit obrat k přírodě, zájem o kvalitní potraviny, zeleň a zdravé životní prostředí. Začínáme přírodu vnímat jako nepostradatelnou součást naší existence. Město nás přitahuje, inspiruje, ale v jistém smyslu i vysiluje. Budoucnost je otevřena udržitelnému užitnému designu, respektujícímu harmonií z přírody.

„V červnu představí DEZIIN urbanature tvorbu českých i zahraničních designérů, kteří pracují s čistými liniemi, kombinují netradiční materiály a není jim lhostejné, odkud pochází materiál, který ve své tvorbě používají“, doplňuje Antonie Lechér, na co se mohou návštěvníci těšit.

Cílem cyklu DEZIIN je snaha přispět k navrácení pojmu design do oblasti umění, ze které vzešel. Každý druhý měsíc poskytuje pětidenní výstava mladým designérům důstojný prostor pro prezentaci jejich produktů. Ačkoliv je výstava prodejní, prodej samotný není jejím primárním účelem. Produkty jsou sice užitkové, nikoli však spotřební.

Projekt vyzdvihuje design jako specifickou, uměleckou formu produktové výroby, kdy vznik jednotlivých artefaktů prochází konceptuálním vývojem. Výběr jednotlivých produktů je pečlivě volen i s ohledem na jejich vzájemné vztahy. Každá prodejní výstava bude navíc doplněna o hudební doprovodný program, prezentaci autorů a novinek na poli současného designu.

PETROHARDSKÁ KOLEKTIV

Petrohradská 13, Praha 10 – Vršovice

www.petrohradskakolektiv.com

Příspěvek TZ: DEZIIN urbanature pochází z Artalk.cz

Teoretička Ivana Moncoľová skúma intervenciu sochárskych diel Jána Zelinku v Nestálej expozícii SNG – Nestex. Zameriava sa v nej nielen na nový kontext, v ktorom sa diela ocitli, ale aj na kontext, ktorým autor prešiel počas štúdií. Všíma si podobnosti s niekoľkými dielami z dejín umenia, ktoré jasne pracujú s expresionizmom a existenciálnym pohľadom a uvažuje nad vyprázdnenosťou modernity.

Slovenská národná galéria momentálne využíva k výstavným aktivitám v Bratislave Esterházyho palác, kde časť redukovaného výstavného priestoru venovala (ne)stálej zbierke umenia nazvanej Nestex. V kontexte historických diel gotiky a baroka sa rozhodla prezentovať intervencie súčasných autorov. Vystavenie už existujúcich diel sochára Jána Zelinku (1978) v kontexte gotiky, baroka, F. X. Messerschmidtových charakterových hláv je ostatnou kurátorskou koncepciou. Záujmom Slovenskej národnej galérie je predstavovať súčasné umenie v konfrontácii s historickými koreňmi dejín slovenského výtvarného umenia a priniesť obohacujúci dialóg pre diváka. Tomu patrične pomáhajú aj sprievodné, komentované prehliadky s kurátormi (Vladimírou Büngerovou a Dušanom Buranom) za prítomnosti autora Jána Zelinku.

Zelinkova tvorba pracuje s témou ,,života a smrti“, s existenciálnym kontextom, forma je expresívna a figuratívna. Pracuje aj s nesochárskymi materiálmi – s rašelinou, exkrementami, popolom, telami uhynutých zvierat, so sadrou, s liatym betónom. Jednu časť jeho sochárskej série tvoria nájdené uhynuté zvieratá zaliate do olova. Forma výsledného diela je podmienená materiálom (napríklad liatie sadry do kože zvieraťa), sochy nemajú jednotný vizuálny výraz, v materiáli a vo forme majú istú hrubosť. Výsledkom môže byť drobná plastika, ale aj veľké súsošie. Ján Zelinka sa necháva viesť materiálom a náhodou (napr. nájdenie uhynutého organizmu). Ďalším okruhom tém, okrem cyklu uhynutých zvierat v olove, sú aj kresťanské ikonografie. Sám autor sa vyjadril, že mu ide o ich vizuálny a ikonografický posun, ktorý na Slovensku nie je akceptovaný (treba povedať, že lokálnymi denomináciami cirkví, J. Zelinka žije v Prešove, kde sú silné aj cirkvi východného rítu, sám sa vyjadril, že sa zúčastnil súťaže na súsošie s kresťanskou tematikou, ktorá nebola prijatá – pozn. autorky textu).

Sprievodný text Vladimíry Büngerovej k výstave v oficiálnej tlačovine SNG odkazuje na prezentáciu dočasne stálej zbierky a súčasného, žijúceho umelca ako nóvum. Nóvum v zmysle jeho sochárskych techník, jeho vizuality, (latentného) duchovného posolstva, ikonografie a jej presahov či spojenia starej zbierky a neoexpresívnej súčasnej sochy s jej posunmi. Nie je to však úplne pravda.

Kurátorka by súčasnému slovenskému publiku nemala predkladať nóvum ako obhajobu, ale aktívnu participáciu umelca na vývoji umenia, ktorú treba priznať. Umelec je totiž absolvent košickej Fakulty umení v Košiciach u prof. Bartusza a má s expresiou a gestom v akčnom umení bohaté skúsenosti, ba čo viac, je odchovancom VŠUP v Prahe. (Ďalej bol Zelinka stážistom ešte aktívneho sochára prof. Hendrycha na AVU v Prahe). Zelinkova socha má napriek neoavangardnému školeniu profesorov zo 60. rokov 20. storočia modernistický charakter a v súžití so starým umením sa do jej interpretácie dostáva ešte niekoľko ďalších metaforických rovín.

Český kontext počas štúdií a nepriznávanie zdrojov spomínam zámerne, je to akási autorská maniera inšpirovať, zdieľať a nepriznať. Ak sa pozerám na sochu Jana Štursu (1880 – 1925) Utopená kočka z roku 1904 ! (vosk, 13 x 29 cm, Národní galerie v Praze), ktorá zobrazuje mačku v zabalzamovanom korpuse, alebo ak sa pozrieme na sochu zrejme Petra Parléřa Pieta z kláštora sv. Jiří na Pražskom hrade z rokov 1370 – 1380 (vápenec, polychróm, zlátenie, v. 63 cm) v jej zvetralom stave, silne to pripomína Zelinkove princípy vizuality a nazerania na dej vo výtvarnom umení (expresívna socha, expresia v gotike spojená s extatickým telom). Expresionizmus bol okolo roku 1905 vážnou témou, často je znovuobjavovaná spolu s existenciálnymi témami a opäť dávaná do kontextu súčasnosti. Ak spomínam aj Parléřovu Pietu zo 14. storočia, treba objasniť, že dnes je to jeden zo zaužívaných princípov vystavovania figurálnej sochy (najmä ak má duchovné pozadie) v kontexte gotického umenia a jeho expresívnych foriem. V tomto kontexte je chápaná sochárska tvorba päťdesiatriročnej Berlinde De Bruyckere a niekoľkokrát aj tak prezentovaná. Ale treba spomenúť aj expresionistu talianskeho pôvodu z prelomu 19. a 20. storočia Medarda Rossu (1858 – 1928). Ide o viac ako sto rokov starú vizualitu, duchovný kontext, ktorý má svoje korene. Už na začiatku 20. storočia hľadal zmysel krásy medzi abstrakciou a sochárskym stvárnením. Jeho duchovná a existenciálna rovina je silná, no nie som si istá, či sa v takej precíznosti dokáže odtlačiť aj v diele Jána Zelinku. Aj toto o niečom svedčí. O vyprázdnenosti modernity?

Zelinkove diela sú však dobrým kontextom voči veľmi oklieštenej dočasne umiestnenej permanentnej zbierke v Esterházyho paláci a ide o zvlášť pozitívne gesto, ak potrebuje SNG stimulovať počet návštevníkov a prepájať ich záujem, ale aj vystavovať reprezentatívne tvorbu stredne-mladšej generácie. Obdiv je to najmä preto, lebo priestorové podmienky sú naozaj veľmi obmedzené a diela realizované ako sochy/objekty či inštalácie boli v tomto smere odkladané väčšinou na druhú koľaj.

Intervencia diel Jána Zelinku v nestálej expozícii SNG  / Kurátorka: Vladimíra Büngerová / Odborná spolupráca: Dušan Buran / Slovenská národná galéria, Esterházyho palác, 1. poschodie / Bratislava / 2. 11. 2016 – 21. 5. 2017

Foto: Martin Deko

Příspěvek Socha – telo a jeho krásne poškodenia pochází z Artalk.cz

Ulrike Grossarth / Lublinské skladiště / Kurátor: Michal Koleček / Dům umění Ústí nad Labem / 13. 4. – 26. 5. 2017

Rozhovor/Interview UMA Audioguide (EN)

Foto: Jáchym Myslivec

Příspěvek Ulrike Grossarth v Ústí nad Labem pochází z Artalk.cz

Olomoucká muzejní noc bude v pátek zahájena odhalením sochy Lupiče od Davida Černého. „Původně jsem to chtěl modelovat celé normálně v hlíně, ale nakonec to vzniklo takovým zvláštní způsobem, protože je to vlastně první socha, kterou vybrousil celou robot. Takže já jsem ji celou vymodeloval ve 3D prostoru. Poté ji přenesl normální velký robot frézováním do trojrozměrného tvaru,“ uvedl Černý v regionálním Právu.

Marek Gregor se v Reflexu zmiňuje o zahájení Benátského bienále a připomíná, že českou účast hájí Luboš Plný vystavující na hlavní přehlídce (nikoliv v rámci národního pavilonu). Gregor dále shrnuje téma bienále, oceněné Zlatým lvem nebo honorované pavilony.

V Reflexu v rámci reportáže prošli pražskou Královskou cestu. „Královskou cestu začali Pražané vnímat jako něco, co není pro ně, co se jich vlastně ani netýká. Stal se z ní koridor, který žije vlastním životem. A to byl zásadní zlom. Královská cesta se vydělila z běžného života města,“ vysvětluje situaci po roce 1989 Richard Biegel z Ústavu dějin umění FF UK.

Příspěvek denní tisk 18. 5. 2017 pochází z Artalk.cz

Císař Karel IV. 1316–2016 je výstavou roku 2016 / Národní galerie v Praze / Praha / 17. 5. 2017

Výstava Císař Karel IV. 1316–2016, kterou uspořádala Národní galerie v Praze při příležitosti loňského 700. výročí narození slavného panovníka, byla zvolena Muzejní výstavou roku 2016. Výsledky XV. Ročníku Národní soutěže muzeí Gloria musaealis byly zveřejněny 17. května večer na slavnostním vyhlášení v Betlémské kapli.

Nejnavštěvovanější výstavu Národní galerie loňského roku navštívilo přes 93 tisíc návštěvníků, čímž se zařadila mezi nejúspěšnější výstavní projekty poslední dekády. Úspěch výstava zaznamenala i v celosvětovém měřítku, konkrétně pátou pozicí v prestižním žebříčku The Art Newspaper v kategorii výstav středověkého umění.

„Výstavu v jejím průběhu oceňovali návštěvníci svým velikým zájmem – výslednou návštěvnost a umístění ve světovém žebříčku považuji za fenomenální úspěch. Nesmírně si vážím toho, že výstavu Císař Karel IV. 1316–2016 nyní uznala i odborná porota. Pevně věřím, že letošní i budoucí výstavní projekty zaznamenají minimálně srovnatelný úspěch,“ uvedl generální ředitel Národní galerie v Praze a kurátor výstavy Jiří Fajt. Celková návštěvnost Národní galerie v Praze přesáhla vloni, historicky poprvé, počet 700 tisíc.

Příspěvek TZ: Císař Karel IV. 1316–2016 Národní galerie v Praze je výstavou roku 2016 pochází z Artalk.cz

Nedělní větrník s Pavlou Malinovou a Pavlem Dvořákem / Galerie NoD / Praha / 21. 5. 2017 v 16:30

Nedělní větrník s Pavlou Malinovou a Pavlem Dvořákem

Kdy: v neděli 21. 5. 2017 v 16:30

Kde: Galerie NoD, Dlouhá 33, Praha 1

Linhartova nadace a Galerie NoD ve spolupráci s Artedu.cz pro vás připravily zcela nový zážitek. Dejte si s námi oblíbený zákusek vystavujícího výtvarníka a setkejte se s ním a jeho hosty – umělci, hudebníky, přáteli.

Hosty druhého setkání jsou umělci Pavla Malinová a Pavel Dvořák, kteří aktuálně vystavují v Galerii NoD. Moderátorka Jana Blahníková vyzpovídá oba umělce a jejich hosta – umělce, performera a děkana Fakulty umění Ostravské univerzity Františka Kowolowského.

Připravená bude samozřejmě i káva, čaj a další malé dobroty. Přijďte s námi ochutnat výtvarné umění do galerie se sladkou tečkou.

Vstup 80,-

Akce se koná v rámci doprovodného programu právě probíhající výstavy Pavly Malinové a Pavla Dvořáka „Šikana očí, kolo se točí“ v Galerii NoD. Výstavu můžete shlédnou do 26. 5. 2017.

Příspěvek 21. 5. 2017 / Nedělní větrník s Pavlou Malinovou a Pavlem Dvořákem pochází z Artalk.cz

Začíná stavba rozhledny Doubravka XIV. navržené Hutí architektury Martina Rajniše / Praha / 17. 5. 2017

Na Čihadlech na Černém Mostě v nejbližších dnech začne výstavba očekávané vyhlídkové věže Doubravka XIV. Půjde o první veřejně přístupnou rozhlednu na území hlavního města od roku 1992, kdy byl dokončen Žižkovský vysílač. Jméno rozhledně vybral její autor prof. ing. arch. Martin Rajniš se svým týmem Huť architektury a vtiskl jí podobu výrazné originální konstrukce, které dominují tři masivní nohy. K vrcholu věže s podestou ve výšce 20 metrů povede 98 schodů. První návštěvníky rozhledna přivítá už letos na konci září. Souběžně bude převedena do vlastnictví MČ Praha 14.

„Mám velkou radost, že se tento dlouho připravovaný projekt konečně začíná realizovat. Doubravka vyroste na kopci Horka a je pro nás velmi silným symbolem. Rozhledna bude jednou z ikon naší městské části a zároveň otevře celý areál Čihadla veřejnosti. Je základem velkorysého projektu Cesta k Doubravce, jehož součástí se postupně stane množství prvků drobné krajinné architektury, sportovních nebo volnočasových aktivit,“ říká Mgr. Radek Vondra, starosta městské části Praha 14, který stál u vzniku myšlenky rozhledny.

Rukopis Huti architektury se promítnul do podoby trojbokého jehlanu i do zvoleného materiálu. Převládá snadno obnovitelné, ale trvanlivé akátové dřevo (přes 5,5 kilometru kmínků), doplněných o dubové, modřínové a ocelové prvky. Hlavní věž  se bude  díky korouhvi  tyčit do výše 23,5 metru, stavební náklady dosáhnout ke 3 milionům korun. Rozhledna bude otevřena celoročně, a to zdarma.

Podle starosty Vondry je financování stavby Doubravky XIV. symbolické a v mnoha ohledech i novátorské. Náklady v naprosté většině pokryl dar investiční společnosti Landia Management s.r.o., která v Praze 14 úspěšně rozvíjí rezidenční projekty (např. nová čtvrť Rajský vrch) a měla na starosti i přípravu celého projektu rozhledny.

Do realizace se však mohou zapojit všichni Pražané. Mimo jiné z toho titulu, že park Čihadla se má postupně proměnit v jeden z nejatraktivnějších volnočasových areálů v Praze, ideálních pro cyklisty, vyznavače běhání nebo milovníky (nejen městské) přírody.

„Rozhledna je věcí veřejnou, veřejným zájmem, společně sdílenou ideou a vyšším zájmem. Pro participanty jsme proto vyčlenili všech 98 schodnic, které si mohou zájemci koupit a vyfrézovat na ně své jméno nebo vzkaz ostatním (svatební dar, dar k narozeninám, vzkaz lidstvu atd.). Tím získá Doubravka kolektivního ducha, takový spolek dobrodinců a ochranitelů,“ vysvětluje architekt Martin Rajniš, který podobný princip úspěšně uplatnil už v případě rozhledny Máminka v Hudlicích na Křivoklátsku. V případě Doubravky bude cena jednoho schodového stupně pro fyzické osoby začínat na 5 000 korunách. Dárci získají i originální certifikát podepsaný autorem stavby z Huti architektury. Prodej začne 1. června přes facebookovou aplikaci.

Participace veřejnosti se neodrazí jen na finanční spoluúčasti, ale i na dalších aktivitách souvisejících s výstavbou. Huť architektury, která bude nad bezmála čtyři měsíce trvající výstavbou bdít, připravuje několik akcí otevřených pro obyvatele Prahy. Bude k nim patřit například odkorňování akátových kmenů, které budou použity v rámci konstrukce, nebo workshop zaměřený na venkovní dřevostavby typu rozhleden a dalších projektů. Detaily budou zveřejněny na facebookové stránce Doubravky.

Další otevření lokality Čihadla plánuje ve spolupráci s Lesy hl. města Prahy také městská část Praha 14. „Vzhledem k tomu, že celý areál zná i přes unikátní skladbu flóry a fauny jen minimum obyvatel hlavního města, až do září bude probíhat několik komentovaných prohlídek lesoparku. Zájemce o historii nebo přírodovědná specifika místa provedou poutavou formou odborníci,“ dodává starosta Vondra.

Zmíněný širší projekt Cesta k Doubravce do budoucna počítá s postupnou revitalizací turistických tras, cyklotras a dalších komunikací. Součástí záměru je také osazení mnoha prvků drobné architektury, vzniku odpočinkových, relaxačních nebo piknikových míst, zázemí pro občerstvení přímo u samotné Doubravky nebo vznik dětského hřiště v rezidenční čtvrti Rajský vrch, které bude zpřístupněno už letos na podzim. Zároveň MČ připravuje společně s Vysokou školou tělovýchovy a sportu Palestra návrh dlouhodobého rozvoje této cenné přírodní rekreační zóny. Jednou z hlavních dominant se do budoucna stane i připravovaný sportovní areál při ulici Ocelkova, který vznikne revitalizací nevyužívaných ploch.

Autorský tým projektu Doubravka XIV.: Martin Rajniš, David Kubík, Tomáš Kosnar, Sven Nevlida, Tomáš Fremr

Příspěvek TZ: Začíná stavba rozhledny Doubravka XIV. navržené Hutí architektury Martina Rajniše pochází z Artalk.cz

Václav Vokolek / Svědci / Art Space NOV / Pardubice / 17. 5. – 16. 6. 2017

Václav Vokolek: Svědci

vernisáž ve středu 17. 5. 2017 v 19h                                                                                                                                          otevřeno út-so 14-18 hod.

Řada strohých černobílých obrazů představuje tváře Svědků. Jsou mezi nimi proroci, filosofové, umělci, spisovatelé, básníci, malíři. Ale v prvé řadě jsou to lidé ducha, žijící v patočkovské „amplitudě“, maximálním rozkmitu existence. Proto jsou svědky.

Krajně expresivní tváře jsou podrobeny napětí, které je takřka trhá na hraně lidského a mimolidského. V kaligrafickém víru prudkého gesta utkvívají geometricky přesné zornice – pohled svědků je propastný, ikonický, mimočasový. A přesto se mi zdá, že námět a jeho nebývale expresivní ztvárnění přivolává zcela určitou dobu spjatou s kořeny Vokolkovské myslitelské a umělecké tradice: a sice jedinečné duchovní klima středoevropského expresionismu předválečných a meziválečných let, v němž vyrůstala literatura a výtvarné umění Florianova staroříšského okruhu a o něco později i literární, výtvarná a ediční činnost pardubického okruhu Vokolků. Václav Vokolek se tímto obnoveným cyklem (jeho původní část vznikla již v polovině devadesátých let) vědomě či nevědomě vrací ke kořenům rodové duchovní kultury.

Autor současně vytvořil na základě cyklu vizuální partituru, kterou na vernisáži bude interpretovat Dagmar Civišová.

Václav Vokolek (*1. ledna 1947, Děčín)

Syn významného básníka a esejisty Vladimíra Vokolka, spisovatel, básník a výtvarník, ale také uchovávatel a historik duchovní a kulturní tradice rodu Vokolků, tj. především odkazu tří bratří: zmíněného otce Vladimíra a strýců Vlastimila a Vojmíra, kteří ve třicátých letech založili v Pardubicích Lis tří bratří. Václav Vokolek je věrným pokračovatelem této rodové tradice (viz kniha Jméno Vokolek, Torst 2012). Vydal několik desítek próz a básnických sbírek, z nichž některé vyšly v německých překladech, jeho výtvarná práce byla prezentována na řadě samostatných i skupinových výstav. Slovo a obraz se v jeho literární a vizuální tvorbě prolínají do osobitých útvarů, jejichž výpověď má typicky charakter metaforického svědectví o lidské existenci a evropské kultuře.

Příspěvek TZ: Václav Vokolek pochází z Artalk.cz

Soutěž „Máš umělecké střevo?” vyhrály studentky Gymnázia Jana Keplera z Prahy / Praha / 12. 5. 2017

V Galerii Rudolfinum se v pátek 12. května 2017 uskutečnilo osmé finále mezinárodní soutěže „Máš umělecké střevo?”, která přibližuje současné výtvarné umění studentům středních škol. Do finále postoupilo celkem 25 projektů z celé České republiky. Studentské práce hodnotila odborná porota v čele s výtvarníkem Richardem Loskotem, letošním finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jako nejzajímavější projekt byla označena práce sesterského dua Dorothey a Johany Hofmeisterových z Gymnázia Jana Keplera v Praze.

Letošní již osmý ročník soutěže „Máš umělecké střevo?“ se zaměřil na aktuální téma Hranice. Studenti měli za úkol zamyslet se nad smyslem a podobou hranic v době globalizace, ale také rostoucí tendence vymezování národních rozlišností.

Celostátního finále se zúčastnilo více než sto studentů z desítek škol i se svými pedagogy. Odbornou porotu nejvíce zaujal projekt „KPZ v Oké-Ale“ dvojice sester Dorothey a Johany Hofmeisterových z Gymnázia Jana Keplera v Praze. Ve své práci mapují hranice fiktivního území, na které přichází cizinec. Pro něho vytváří mapy a KPZ (krabičku poslední záchrany), pomocí nichž se na neznámém území může zorientovat. „Obě autorky nabídly netradiční ztvárnění hranic jak současného světa, tak světa své fantazie“ říká jeden z organizátorů soutěže Ondřej Horák. Odměnou pro autory vítězného projektu je putovní cena od umělkyně Pavly Scerankové a možnost vystavit své práce v prostorách Galerie Rudolfinum nebo také grafické tablety společnosti Wacom a Amos Software. Mezinárodní porota soutěže ocenila ještě dalších pět projektů. „Překvapila nás kvalita a různorodsot finálových prací, pro porotu bylo těžké vybrat ty nejzajjímavější“ říká předseda poroty, umělec a finalista letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého Richard Loskot. Součástí soutěže bylo také vyhlášení ceny za Výjimečný pedagogický počin, kterou letos získala Alena Brabcová z Ekogymnázia a SOŠ Multimediálních studií v Poděbradech.

Soutěž MUS se poprvé představila také v zahraničí. Vítězové ze Slovenska, dvojice studentek Vanesa Múdra a Anna Mária Bednárová, a studenti z budapešťského gymnázia Bódi Norbert a Fejes Gábor​ se setkají s českými laureáty v červnu v Moravské galerii v Brně na společné výstavě jejich projektů.

Další ročník soutěže bude vyhlášen v září 2017 a do soutěže se vedle Maďarska a Slovenska zapojí také Polsko a Německo.

„Máš umělecké střevo?”

Soutěž „Máš umělecké střevo?” vznikla v roce 2009 a od té doby se do jejího pořádání zapojily další instituce jako Národní Galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum. Od roku 2012 je soutěž součástí doprovodných aktivit Ceny Jindřicha Chalupeckého. Každoročně soutěž osloví většinu středních škol a gymnázií u nás. Studenti během roku zpracovávají vždy jiné téma a posléze je prezentují ve vybrané pořadatelské instituci, která se každý rok obměňuje. Práce jsou hodnoceny porotou odborníků, jež tvoří umělci, teoretici umění a pedagogové. V předchozích letech v porotě zasedli teoretici Marie Bergmanová, Radomíra Sedláková, Ondřej Chrobák, Karin Kottová, Vanda Skálová, Luba Hédlová nebo Silvie Šeborová či Jan Skřivánek, novinář Jan H. Vitvar, umělci Michal Pěchouček, Pavel Sterec, Markéta Kinterová, Jan Fabián, Milena Dopitová, Marek Meduna, Ondřej Brody nebo Filip Cenek. Putovní Cenu Uměleckého střeva, kterou získá nejzajímavější projekt, zhotovila sochařka Pavla Sceranková. Více informací najdete na www.umeleckestrevo.cz.

Příspěvek TZ: Soutěž „Máš umělecké střevo?” vyhrály studentky Gymnázia Jana Keplera z Prahy pochází z Artalk.cz

Aleš Loziak / Mikro a makro / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 13. 4. – 26. 5. 2017

Foto: Jáchym Myslivec

Příspěvek Aleš Loziak v Ústí nad Labem pochází z Artalk.cz

Silvia Krivošíková / Figurace / Galerie Dům / Broumov / 6. 5. – 18. 6. 2017

Silvia Krivošíková: Figurace

vernisáž: 6. 5. 2017 od 17h
7. 5. 2017 – 18. 6. 2017

k výstavě promluví kurátor Petr Vaňous

Silvia Krivošíková, narozená 1976 ve Zvoleně, absolvovala Vysokú školu výtvarných umení v Bratislavě (1998–2004, prof. Vladimír Popovič). V roce 2003 v rámci programu Erasmus studijně pobývala na Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto v Portu, kde pak také několik let žila. V roce 2008 tam spoluzakládala Kubik Gallery. Od začátku roku 2012 žije a tvoří ve Vídni. Často vystavuje v Portugalsku a na Slovensku (např. projekt Kudy vede cesta ven?, Nitrianska galéria, 2012). V Praze byla její tvorba představena v roce 2013 v Galerii SPZ (Model pocitu / Schéma emoce), 2014 v Galerii Petr Novotný (Komické figury & allerlei) a v k.art.on Gallery (Empirikova konfigurace). Naposledy vystavovala v České republice v rámci projektu Jej svet v Oblastní galerii Vysočiny (Jihlava, 2016).

Broumovská výstava nese název FIGURACE. Je tím myšlen proces, v němž se z amorfní hmoty a nerozlišitelné roviny cosi zvěcňuje. U Krivošíkové jde o pohyb, kdy na jedné straně procházejí abstraktní geometrické a stereometrické formy transformací v podivné organismy a figury, na straně druhé se figury, organismy a předměty proměňují v abstrahující, odcizené kompozice, skladby, vizuální etudy, nebo mizí v organizovaných rastrech a strukturách, které jako kdyby zpřítomňovaly životní algoritmy v rovině biogenetických procesů a látkových proměn. Často proces „figurování“ přemazává relaci mezi jednotlivými obrazovými plány. Rámec sám prochází metamorfózou. Z rubu se stává líc, jako když zavane silný vítr a obrátí vše naruby. Pohyb uvnitř obrazu má u Krivošíkové specifický charakter. Je buď vázán k nějaké základně a uplatňuje tak jisté gravitační ukotvení (případně výkyvy a vyosení oproti standardu), nebo připomíná vír volně se pohybující prostorem, který sám je nositelem proměny celého rámce. Klidnější kompozice střídají ty vyhroceně exaltované.

Obrazy Silvie Krivošíkové lze na první pohled identifikovat jako modernistické. Na klasickou modernu navazuje v tom, co ji samotnou přežilo a co je stále aktuální, totiž osobní radost z konstrukce a struktury; svoboda k tomu, mít možnost vytvářet svět znovu, od nuly, po svém, a přitom, komparativně i deduktivně, přicházet na rozmanitost skutečného světa kolem sebe, z jehož bohatství autorka vyjímá pouze nepatrné fragmenty, osamostatňuje je na elementy a s nimi potom svobodně nakládá. Selhala-li moderna ve svém sociálním a politickém programu, který překryla autoritativní ideologie, pak její dědictví lze spatřovat v možnostech lidské „seberealizace“, v „osvobození forem“. Tento moment rozvíjí autorka ve své tvorbě.

krivosikova.wixsite.com/silviakrivosikova

Příspěvek TZ: Silvia Krivošíková pochází z Artalk.cz

Viktorie Valocká / gum lagoon / Zahorian & Van Espen Praha / Praha / 16. 5. – 29. 6. 2017

Viktorie Valocká: gum lagoon

kurátorka: Nina Michlovská

vernisáž v úterý 16. 5. 2017, 18.00 – 20.00 hod.

www.zahoriangallery.com

Viktorie Valocká (*1988) představuje na výstavě guma laguna výběr z obrazů vytvořených během uplynulého roku. Mluvit o nich jako o krajinách vyznívá jaksi nepatřičně. Jako by nás to zavádělo tam, kde jsme se ocitnout nechtěli. Ona sama chápe své obrazy jako prostředí budovaná malířskými prostředky. Krajinný prvek je v nich však trvale přítomný. Mnohdy se objevuje jenom v náznaku, mimoděk, prostřednictvím specifické práce s barvou. Ta je ostatně už po mnoho let autorčinou doménou. Kontinuální prací a experimentováním s barvami na textil, jejich vymýváním, bělením, malováním savem či použitím vosku si Valocká vypěstovala nezvyklou malířskou citlivost. Prostřednictvím překrývání barevných vrstev získávají její plátna novou prostorovou dimenzi. Jejímu vyjádření dominuje barevná střídmost. Mnohdy ale překvapí nečekanou expresivitou. Barvy dokáže klást vedle sebe v na první pohled agresivních kontrastech, které však ve výsledku působí harmonickým dojmem. Některé zásahy barvou ale mohou působit až toxicky. Enviromentální aspekt má ostatně v řadě obrazů Valocké své nepopiratelné místo. Ne však ve formě primárního sdělení, vyplývá spíše podvědomě na pozadí autorčina kritického myšlení a v obrazech se objevuje skrytě, ve formě tížívé přítomnosti. Prostor obrazu je ale mnohdy kontaminován v rovině formální i motivické.

Obrazy Viktorie Valocké vznikají ve vrstvách nejen barevných resp. materiálových, ale také obsahových. Diváka vtahují nečekanou silou, vždy se ale objeví něco, co mu znemožní proniknout k podstatě sdělení, najít správný klíč k jejich čtení. Valocká záměrně využívá různé způsoby intervence do plochy obrazu ve snaze o narušení jeho integrity. Ať již do něj zasahuje malířskými prostředky jako jsou otisky nebo gestické tahy podobné tagům writterů nebo volbou motivů. Ty vyvstávají většinou intuitivně, jakoby samosebou. Mnohdy se negují, vzájemně přehlušují. Jindy odkazují k prožitkům, které obrací vše dosavadní naruby. Pokoušet se je interpretovat však není potřeba. Pravděpodobně by tím ztratily část ze svého kouzla.

Ideové a formální pozadí tvorby Viktorie Valocké je ostatně nezvykle spletité. Utváří jej široká škála inspirací a podnětů jak z dějin českého a světového výtvarného umění, tak z vizuality a projevů charakteristických pro subkulturní komunity (hudební styl grime, graffiti scéna). Někdy je jejich původ na první pohled patrný, jindy jen obtížně lokalizovatelný. V neposlední řadě ho definuje také odpor vůči mainstreamové „kulturní“ produkci a možná do jisté míry obsesivní úsilí zůstat imunní vůči jakémukoliv trendu. Z přesyceného toku vizuálních podnětů však Valocká dokáže vyzískat esenci a tu prostřednictvím vlastní malířské citlivosti dále rozvinout a přetavit v autonomní a výrazově autentický celek. Předkládá tak divákovi důsledně namixovaný a překvapivě chuťově vyvážený kokteil, v němž forma beze zbytku souzní s vlastním obsahem.

Název výstavy guma laguna v sobě skrývá jistou dualitu, která akcentuje materiální podstatu. Odkazuje na prvek přírodní i uměle vytvořený člověkem, na substance ve své podstatě nerozlučně spjaté, které často vstupují do vzájemné animozity. Vyslovení tohoto sousloví navíc evokuje pocit, jako bychom se pozvolna nořili pod hladinu a opět vyplouvali na povrch. Element vody, respektive fluidní substance, je ve vystavených obrazech přítomný v různých podobách. Jako poklidná, dětským rukopisem zachycená mořská krajina i jako surová voda, která s sebou bere vše, co jí přijde do cesty. Některá z vystavených pláten svou barevností evokují kalný, nasycený roztok stojaté vody, či záplavu neprostupné vegetace. Polopropustnou a zároveň absorbující lagunu. Tedy specifická prostředí, v nichž kombinací svébytných vlivů vzniká něčo zcela jedinečného. Prostředí, jež žijí svým vlastním, bohatým životem.

Nina Michlovská

Příspěvek TZ: Viktorie Valocká pochází z Artalk.cz

Třináctý ročník Brněnské muzejní noci proběhne již tuto sobotu / Brno / 20. 5. 2017 od 18 do 24h

Třináctý ročník Brněnské muzejní noci proběhne již tuto sobotu

Brněnská muzejní noc 2017

20. 5. 2017, 18–24 hodin

V sobotu 20. května se v Brně odehraje již třináctá Brněnská muzejní noc. Většina návštěvníků už tuší, co je čeká – otevřená muzea a galerie až do půlnoci, veselý ruch v ulicích, kulturní program pro dospělé i děti v různých koutech města Brna. Letošní nabídka bude opravdu bohatá – zapojilo se rekordních 30 institucí. Některé z nich budou svou nabídkou reflektovat motto Mezinárodního dne muzeí pro rok 2017, „Jak sdělit nevyslovitelné? Muzea a tragické dějiny 20. století.“

Právě dnes, 18. května, slaví muzea a galerie po celém světě Mezinárodní den muzeí – svátek, jehož cílem je upozornit širokou veřejnost na nezastupitelnou roli muzeí a galerií ve společnosti. V mnoha evropských metropolích je tento svátek spjat s pořádáním muzejních nocí, které jsou mezi návštěvníky mimořádně oblíbené a účastní se jich statisíce lidí. V Česku se muzea otevřela v noci poprvé v Praze a Brně v roce 2004. V Brně uspořádala muzejní noc nejdříve Moravská galerie, která se v následujících ročnících stala koordinátorkou Brněnské muzejní noci, do které se postupně připojovaly další instituce.

Do Brněnské muzejní noci se v tomto roce zapojí 30 kulturních institucí – kromě zakládajících muzeí
a galerií přibývají také další subjekty, které chtějí poodkrýt své pro většinu lidí nedostupné prostory, jako například Krajský úřad Jihomoravského kraje, Česká národní banka nebo Filharmonie Brno. Připojily se také mladší galerie prezentující současné umění Strom Art Gallery a Galerie Pitevna. Součástí Brněnské muzejní noci bude také Family Fest na Zelném trhu. Na většině míst bude vstupné dobrovolné, některé akce
a výstavy budou zpoplatněny symbolickou částkou nebo s výraznou slevou.

Kromě prohlídky aktuálních výstav a expozic připravují organizátoři různorodý doprovodný program, v němž by si každý měl najít to své. V Galerii TIC budou lidé vyvolávat fotografie duchů, v Technickém muzeu zazpívá Viktor Dyk, v Pražákově paláci proběhne výtvarný workshop, z něhož si lidé odnesou tematickou plátěnou tašku. Noční veselí si užijí i děti, pro něž se chystají výtvarné dílny, divadelní představení nebo výstava věnovaná legendární stavebnici LEGO. Kompletní program jednotlivých institucí zájemci najdou v tištěné brožuře, na webových stránkách www.brnenskamuzejninoc.cz a také na Facebooku.

Téma „Jak sdělit nevyslovitelné? Muzea a tragické dějiny 20. století“ propojující kulturní instituce v rámci Mezinárodního dne muzeí, bude reflektovat kupříkladu prohlídka Káznice, kde docházelo k popravám politických vězňů, výstava v Muzeu romské kultury, politické i kulturní dění v Brně v období První republiky přiblíží zážitkový program v Jurkovičově vile. Komunistickou propagandu a manipulaci s člověkem za éry socialismu zase ilustruje Růžový tank, který nechala přivézt Moravská galerie jako součást výstavy KMENY 90.

Vizuál letošní Brněnské muzejní noci je oproti minulým ročníkům méně abstraktní, pracuje se symboly noci a usínání přecházející v typicky muzeální artefakty. Jeho autory jsou Alena Gratiasová, Tereza Bierská
a Karol Lament.

SPOLUPOŘADATELÉ BRNĚNSKÉ MUZEJNÍ NOCI 2017 A KONTAKTNÍ OSOBY PRO MÉDIA

Červený kostel

Česká národní banka

Diecézní muzeum

Dům umění města Brna

Fait Gallery

Filharmonie Brno

Galerie Pitevna

Gymnázium Řečkovice

Industra Art

Klub přátel kolejových vozidel Brno

Knihovna Jiřího Mahena v Brně

Letohrádek Mitrovských

Muzeum loutek Divadla Radost

Mendelovo muzeum MU

Moravská galerie v Brně

Moravské zemské muzeum

Muzeum Brněnska (Předklášteří, Rajhrad, Prace)

Muzeum města Brna

Muzeum romské kultury

Muzeum vlakové pošty

VIDA! science centrum

Strom Art Gallery

Technické muzeum v Brně

Turistické informační centrum města Brna

Zetor Gallery

PARTNEŘI BMN 2017

Brněnská muzejní noc je součástí Festivalu muzejních nocí, který pořádá Asociace muzeí a galerií ČR s podporou MK ČR, a Evropské muzejní noci. Koná se pod záštitou primátora statutárního města Brna Petra Vokřála, hejtmana Jihomoravského kraje Bohumila Šimka, biskupa brněnského Vojtěcha Cikrleho
a starosty městské části Brno-střed Martina Landy. Uskutečňuje se za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, statutárního města Brna a Jihomoravského kraje. Významným způsobem se na ní podílí Dopravní podnik města Brna, který zajišťuje bezplatnou dopravu návštěvníků do výstavních budov mimo centrum města.

Příspěvek TZ: Třináctý ročník Brněnské muzejní noci proběhne již tuto sobotu pochází z Artalk.cz

Břetislav Malý / Angry Sequences of Yellow Color / kurátor: Matin Dostál / Galerie 101 / Praha / 19. 4. – 20. 5. 2017

foto: Michal Ureš

Příspěvek Břetislav malý v Galerii 101 pochází z Artalk.cz

Architektka a pedagožka Eva Špačková přináší reportáž z již tradičního ostravského festivalu ARCHIKULTURA, jehož hlavní část probíhá v prostorách Galerie výtvarného umění v Ostravě. Tentokrát jsou v Domě umění k vidění výstavy finského architekta Alvara Aalta a tchaj-wanského architektonického studia Fieldoffice Architects.

Na festival ARCHIKULTURA do Ostravy už podeváté

Už tradičně každé jaro oslavuje ostravský festival ARCHIKULTURA architekturu ze všech konců světa. Neúnavní organizátoři, propagátoři a kurátoři z Kabinetu architektury Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec rozhodně nezůstávají v úzkém místním okruhu a pravidelně návštěvníkům výstav zprostředkovávají objevitelské architektonické výpravy do nejrůznějších zemí.

Program festivalu ARCHIKUKTURA se každoročně rozšiřuje a z Ostravy expanduje do dalších míst v Česku (Hradec nad Moravicí, Havířov, Zlín, Opava, Brno a Praha) i do zahraničí (Poprad, Budapešť, Vídeň, Delft, Katovice, Varšava a Elblong). Jen výstavních projektů je letos v programu 26 a představují práci širokého spektra architektů a výtvarníků. Najdeme zde tvorbu Alfreda Neumanna, dílo domácího ostravského architekta Iva Klimeše, který vynikl zejména svými divadelními stavbami, pionýrské stavby českých architektů na chorvatském pobřeží Jadranu i díla dalších autorů ze Slovenska, Polska, Irska nebo Japonska. Většina výstav je doplněna doprovodným programem, hlavně přednáškami a komentovanými prohlídkami vedenými samotnými architekty nebo autory výstav.

Hlavní festivalový program v Ostravě letos probíhá ve výstavních sálech Domu umění, kde jsou dvě architektonické výstavy. Architekturu tchaj-wanského ateliéru Fieldoffice Architects představuje výstava Zpřístupněná místa a tvorbu finského architekta Alvara Aalta ovlivněnou domácí finskou i vzdálenou japonskou tradicí můžeme vidět na výstavě Aaltova příroda. Obě výstavy společně architekturu ukazují jako obor na jedné straně těsně spjatý s konkrétním místními podmínkami, tradicí, klimatem, materiály a životními styly a na druhé straně jako univerzálně lidský kreativní proces, jehož výsledkem jsou díla s originálně zpracovanými podněty a inspiracemi z různých, mnohdy velmi vzdálených kultur.

Zpřístupněná místa

„Žít v I-lanu znamená žít s horou, mořem, zemí a vodou. Tento způsob života vypráví mnoho příběhů.“ (citováno z textu k výstavě)

Překvapivě blízká nám může být architektura ateliéru Fielfoffice Architects z města I-lan na Tchaj-wanu. Ateliér vede architekt Huang Sheng-Yuan, který strávil část svého života v USA, aby se pak vrátil zpátky na Tchaj-wan a založil svoje studio ve městě I-lan. Toto stotisícové město a zemědělská krajina okolo rozložená pod horami na břehu oceánu je centrem všech představených architektonických realizací, které vidíme dokumentované na fotografiích, pracovních modelech i ve filmu. Sám autor při přednášce před zahájením výstavy hovořil o tom, že všechny vystavené stavby jeho ateliéru jsou v okruhu přibližně třiceti minut jízdy. Návrhy vznikaly postupně, v okamžicích příznivých pro realizaci a ve spolupráci s místními obyvateli. Jednotlivé vstupy architektů do území naplňují lokální potřeby, upřednostňují každodennost a respekt k uživatelům před formálností a podřízením předem určeným jasným představám. Jednotlivé urbánní intervence se postupně spojují do „cévních svazků“, které obrazně vedou živiny k částem městského organismu. Tématy projektů jsou stezky, lávky, sociální centrum, zahrady, centrum zdraví, obnovený vodní kanál, hřbitov, veřejné toalety apod.: stavby, které jsou součástí běžného života v městském prostoru a nenápadně přispívají k jeho kvalitě a přitažlivosti.

Architekt Huang Sheng-Yuan během přednášky několikrát zdůraznil, jaký význam má pro architekturu svoboda a demokracie, jejichž omezení nebo ztráta zasáhne všechny společenské oblasti. Obyvatelé Tchaj-wanu si význam a křehkost demokracie pro svůj život uvědomují a u národů se společně sdílenou zkušeností hledají porozumění a sounáležitost. Nakolik je pro obyvatele Tchaj-wanu důležité seznamovat svět s jejich osobitou kulturou dokládá i samotné uvedení výstavy v ostravském Domě umění. Výstavu osobně uvedl profesor Wang Chun-Hsiung, prezident tchaj-wanské Aliance pro architektonickou modernost, který představil hnutí regionální moderní architektury na Tchaj-wanu po roce 1980.

Výstava v největším galerijním sále s proskleným stropem vypadá velmi působivě a spojení fotografií, modelů a filmu maximálně přibližuje atmosféru jednotlivých staveb i charakter práce ve studiu Fieldoffice. Pro trpělivého návštěvníka jsou k dispozici i texty, které vysvětlují okolnosti vzniku jednotlivých staveb a principy, kterými se práce studia řídí. Určitě stojí za to jim věnovat čas a překonat mírné nepohodlí při čtení v některých méně intenzivně osvětlených částech expozice.

Aaltova příroda

„V naší epoše, kdy výrobě vládne standardizace, je třeba připustit, že formalismus je vysoce nehumánní záležitost. …“ (Alvar Aalto, 1935)

Výstava zaměřená na dílo finského architekta Alvara Aalta ukazuje tvorbu tohoto světoznámého autora v kontextu jeho inspirace lidovou architekturou jeho rodné země i tradiční japonskou architekturou. Výstava nás provází obdobím vývoje Aaltovy tvorby od 20. let 20. století, od raných staveb ještě v klasicizujícím pojetí přes ovlivnění bílým abstraktním funkcionalismem až po stavby se zralým charakteristickým Aaltovým rukopisem. Zde se projevuje právě vliv využití tradičních materiálů, forem a postupů vernakulární architektury Finska a současně i japonská inspirace. Výstavu návštěvníkům představili přednáškami Chiu-Chen-Yu, architekt a pedagog Univerzity Bilkent v Turecku, a profesorka Aino Niskanenová z Aaltovy univerzity ve Finsku, která svůj výklad o lidových kořenech finského modernismu doplnila i komentovanou prohlídkou výstavy.

Zájem Alvara Aalta o japonskou architekturu má dva zdroje. Jednak po 1. světové válce dochází k šíření japonské kultury do celého světa. Dalším důvodem bylo osobní přátelství mezi rodinou Alvara Aalta a tehdejším japonským velvyslancem ve Finsku Hakorato Ičikavou. Přestože sám Aalto Japonsko nikdy osobně nenavštívil, inspiroval se knihami o japonském stavebním a zahradním umění. Výstava představuje ovlivnění japonskou architekturou zejména na dvou důležitých Aaltových stavbách – jeho vlastním domě v Munkkiniemi (1936) a na vile Mairea (1939).

Vystaveny jsou fotografie staveb a jejich detailů, reprodukce originálních Aaltových výkresů i jeho inspiračních zdrojů, které představují finskou lidovou architekturu i reprodukce z Aaltových knih o japonském stavitelství. To všechno dohromady přesvědčivě dokládá autorskou koncepci výstavy zaměřenou na zdroje Aaltovy tvorby. Pro návštěvníka výstavního sálu k tomu přibude ještě jeden smyslový vjem, který je u výstav architektury vzácný – výstavní panely v prostoru jsou doplněny hranou ze surového dřeva a tak kromě vizuálního propojení s finskou přírodou dřevo v sále intenzivně charakteristicky voní.

Obě výstavy spojuje úsilí architektů o humanistický přístup k moderní architektuře a ohled na psychické i fyzické potřeby jejích uživatelů. To je inspirace, která spojuje finskou architekturu z poloviny 20. století s architekturou tchaj-wanskou z let nedávno minulých a snad můžeme doufat, že může ovlivnit i naši současnost a budoucnost. Přiblížení soudobé architektury širokému publiku s možností srovnání úrovně a postupů v jednotlivých zemích a u jednotlivých autorů je základním smyslem celé akce. Pro ostravskou veřejnost včetně studentů z ostravské katedry architektury je ARCHIKULTURA každoročně jedním z jejich prvních kroků za poznáním architektonického světa za domácím prahem. Důraz na mezinárodní charakter festivalu doplňuje i důsledná dvojjazyčnost veškerých textů, které jsou k dispozici v anglické i české verzi.

Rastr a prostor

Kromě dvou architektonických výstav je součástí ostravské ARCHIKULTURY i výstava německého výtvarníka Reinharda Roye Rastr a prostor, kterou hostí Výstavní síň Sokolská 26 a Industrial Gallery. Pro dílo Reinharda Roye je charakteristická geometrická abstrakce obrazů, plastik i objektů vycházející z bodu nebo tečky.

Festival pro náměstí

Letos je součástí ARCHIKULTURY i akce Festival pro náměstí, jejímž centrem je prázdné místo v centru Ostravy, které vzniklo zbouráním Německého domu na konci 2. světové války. V prostoru je dnes trávník se stromy a sousoší Památník revolučních bojů / Stávka na dole Trojice od ostravského sochaře Vladislava Gajdy. Místo včetně sousedících prostorů tvoří dnes Náměstí Dr. Edvarda Beneše. Antikvariát a klub Fiducia společně s centrem Pant zorganizovali zatím pouze pro pozvané účastníky odbornou plánovací dílnu o budoucnosti náměstí. Workshop proběhl za účasti primátora Ostravy Tomáše Macury, ale bez přítomnosti hlavního architekta města. Bližší informace ani závěry setkání nebyly zatím zveřejněny. Veřejná část plánovací dílny byla z důvodu nepříznivého počasí letošního deštivého jara odložena až na neděli 28. května.

Další akce programu související s letošním festivalem ARCHIKUKTURA jsou k dispozici v letošním programu a na webových stránkách Kabinetu architektury.

festival ARCHIKULTURA / kurátoři: Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec / Kabinet architektury / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 12. 4. – 4. 6. 2017

Foto: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Příspěvek Na festival ARCHIKULTURA do Ostravy už podeváté pochází z Artalk.cz

Josef Chuchma napsal pro Lidové noviny nekrolog fotografa Jana Malého, který zemřel na začátku dubna. Vzpomíná především na jeho retrospektivní výstavu Torzo uskutečněnou roku 2013 v pražské Leica Gallery, jež byla poznamenána zničením velké části archivu umělce. Dále se Chuchma zastavuje u knih, pro které Malý pořizoval dokumentaci – především se jedná o titul Od moderny k funkcionalismu od Rostislava Šváchy.

V pražské Galerii Moderna probíhá prodejní výstava z pozůstalosti Františka Grosse. „Tato galerie nepředstavuje Františka Grosse poprvé. Ještě nikdy se jí ale nepodařilo ukázat všechna období jeho celoživotní tvorby,“ píše v magazínu ego! Hospodářských novin Naďa Klevisová.

Příspěvek denní tisk 19. 5. 2017 pochází z Artalk.cz

Jiří Ptáček se v komentáři vrací k Výzvě vystavujícím a kurátorům Nového zlínského salonu 2017 (na webu komentářového deníku A2larm publikované pod názvem Ukončete Nový zlínský salon 2017), v níž zaznívá ostrá kritika nevyváženého zastoupení žen a mužů v rámci přehlídky Co je současný obraz? na aktuálním zlínském trienále současného umění. Autor v textu rozkrývá souvislosti, shrnuje dosavadní debatu a táže se, zda nekompromisní požadavek na uzavření Nového zlínského salonu 2017 může být ve výsledku produktivní.

Červená karta pro NZS 2017: zoufalý akt, nebo cesta k diskusi?

V den zahájení Nové zlínského salonu jsem v přednáškovém sále budově 15 bývalého baťovského areálu moderoval kolokvium Krajské galerie výtvarných umění ve Zlíně pod názvem Jak prezentovat umění v regionech?. Jedním hostů byla historička umění Milena Bartlová, pozvaná především kvůli její aktivní roli ve vytváření kulturní politiky českých Zelených. Coby osoba spoluzodpovědná za výběr hostů jsem od ní na úvod jejího vstupu musel vyslechnout oprávněnou kritiku, že na kolokvium byla pozvána patrně jako „modelový příklad ženy“. Mezi hosty byl jediná. Přibližně ve stejnou dobu Artalk.cz uveřejnil komentář Slávy Sobotovičové zaobírající se hrozivým nepoměrem mezi umělci a umělkyněmi na přehlídce Nového zlínského salonu nazvané Co je současný obraz?. A čtyři dny na to portály A2larm a Artalk.cz publikovaly otevřený dopis Ukončete Nový zlínský salon, jehož signatáři vyzvali pořadatele a kurátory k ukončení přehlídky a vystavující k demonstrativnímu odstranění vlastního díla jako výrazu nesouhlasu „s absurdní nevyvážeností celého projektu“.

Coby signatář tohoto dopisu mohu být podezříván z jednostrannosti. Kvůli spolupráci na doprovodném programu Nového zlínského salonu zase z dvojí hry. Jako jeden z mála signatářů, který shodou okolností výstavu navštívil, ale také jako kritik umění a kurátor, se ovšem chci zamýšlet nad tím, co může způsobit, že vznikne přehlídka s ambicí poskytnout aktuální vhled do  českého a slovenského umění, ve kterém se nevyskytují umělkyně. Zároveň považuji za vhodné zamyslet se i nad tím, čím je a čím není onen ostře kritický otevřený dopis.

Salon, který neexistuje

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně se letos poprvé odhodlala nevybírat účastníky za pomoci pozvané jury. Namísto toho oslovila sedm kurátorů a kurátorek, aby koncipovali autonomní výstavní oddíly, kterými se pokusí zodpovědět otázku z názvu přehlídky. Že se nejednalo o správné rozhodnutí doloží již situování všech výstav do aditivně řazených sálů jedné poloviny (!) patra zlínské zámku. Řetězec osmi expozic se zde musel vměstnat do malého a pro prezentaci současného umění zcela nevhodného prostoru, který kurátorům a kurátorkám bránil v jakémkoliv rozletu směrem ke strukturované výpovědi. V tomto ohledu bychom mohli zadání galerie kurátorům zjednodušit na „odpověz, ale tak, aby se to vešlo mezi okna“. Pouze na okraj lze poznamenat, že hranici mezi výstavami návštěvník pozná pouze podle poměrně rozsáhlých kurátorských textů na poměrně malých formátech (A3?) a že čas věnovaný jejich čtení s velkou pravděpodobností přesáhne čas strávený mezi několika málo exponáty na každé z výstavních miniatur. Je proto namístě ptát se, proč KGVU ve Zlíně pro přehlídku takového rozsahu nehledala alternativní prostory, kterými by kritický nedostatek místa řešila.

Prohlídka přehlídky nám neposkytne vodítka pro bližší seznámení s mírou vzájemné spolupráce mezi kurátory, ani mezi kurátory a pořadatelem. Manifestace dialogu však zřetelně nebyla nosným požadavkem pro vytváření obsahu výstav. Přitom právě nedostatečný dialog mezi zúčastněnými stranami je i jednou z nejvíce pravděpodobných příčin onoho klabzubáckého skóre 33:1  ve prospěch mužů [1]. Již jen pro to, co o přípravě přehlídky napsala v reakci na otevřený dopis slovenská kurátorka Beata Jablonská: „O výbere kolegov – kurátorov som nemala potuchy a priznám sa ani ma to nezaujímalo. A prečo by malo? Princíp výstavného salónu je veľakrát o tom, že vystavujete v kontexte bez súvislostí. Ktoré samozrejme prináša svoje riziká. Ale o tom je salón, kde funguje každý sám seba.“

Dosavadní profesní činnost kurátorů a kurátorek v podstatě vylučuje, že by galerie vědomě či nezáměrně pozvala výkvět české a slovenské misogynie. Ba co víc, rovněž u pořadatelské galerie by toto podezření měla zpochybňovat přinejmenším druhá polovina Nového zlínského salonu, dvojvýstava etablovaných osobností z Česka a Slovenska. Hlavní hvězdou letošního NZS se totiž stala kreslířka Jitka Svobodová, k níž kurátorka Monika Čejková za účelem drobné intervence vybrala fotografku Markétu Othovou. Vedení galerie obhajuje také několik příkladů z nedávné minulosti, například úspěšné obhájení výstavy feministicky orientované polské umělkyně Natalie LL, již coby „obscénní“ chtěli uzavřít někteří místní politici, nebo standardně zvládnuté předchozí ročníky salonů.

Jak si tedy vysvětlit letošní karambol? Možná tím, že Nový zlínský salon už / zatím neexistuje. Rozhodnutí přenést kompetenci za jeho náplň na externí kurátory, zamýšlené jako cesta z překonaného žánru salonní všehochuti, totiž zjevně nedoprovázelo vytvoření adekvátních rámců spolupráce a produkčních mechanismů. Kurátoři a kurátorky sice byli zpraveni o věkové hranici 30 let pro účastníky a limitech výstavního prostoru, soudíc podle sdělení Beaty Jablonské však byli ponecháni „napospas“ vlastní svobodě volby, pro kterou se pořadatel vzdal své koordinační úlohy. Dodejme, že to i přesto, že patrně pouze galerie měla k dispozici kompletní data o skladbě celé mozaiky.

Oproti minulým ročníkům, kdy Nový zlínský salon a jeho pendant Zlínský salon mladých vznikal prostřednictvím nominací, hlasování a debaty mezi členy jury, se tedy tentokrát každý z kurátorů a kurátorek ocitl se svým úkolem sám. A galerie nevyužila nástroje, jež má k dispozici, ke korekci celku. Ať již tím myslíme vyvolání debaty s kurátory a kurátorkami, nebo opravný prostředek nejzazšího rázu – zařazení umělkyň do výstavy režírované ředitelem galerie Václavem Mílkem.

Týmu KGVU ve Zlíně tak lze určitě vyčítat nečinnost. Přinejmenším kvůli „hvězdné úloze“ Jitky Svobodové je ale vhodné znovu zvážit, jestli nehledíme do tváře pouhé neschopnosti vidět daný problém v jeho závažnosti a vnímat rodovou rovnováhu jako součást „rozmanitosti“, k níž se galerie hlásí na svých webových stránkách: „Nové zlínské salony si kladou za cíl srovnat pražský výtvarný život, který zaujímá více než dominantní postavení, s uměním v regionech, i s českými umělci v zahraničí, a ukázat rozmanitost v českém výtvarném umění.“ Rozmanitosti podobně důležité jako je například různorodost původu nebo věková diferenciace vystavujících.   

Všimli si tedy v KGVU problému, ale ctili svobodu externistů nade vše ostatní, anebo opravdu neviděli, jaké monstrum se jim rodí v líhni, kterou sami vytvořili? Na tuto otázku prozatím neznáme odpověď. Hypoteticky se ale nabízí ke zvážení, že v okamžiku přechodu od jednoho koncepčního modelu k jinému nebyla pozornost upřena tímto směrem.

Zaslepenost: Co je možné nevidět a co je snadné uvidět

Otevřený dopis Ukončete Nový zlínský salon může být snadno bagatelizován jako „pražskokavárenská bojůvka ve jménu svaté hyperkorektnosti“. Nelibost vyvolává výzvou k „ukončení kulturní akce“, která mnohým splývá s oprávněním učinit to. Nesouhlas vyvolává kvůli výzvě externím kurátorům, kteří reálně svoji výstavu ukončit nemohou, ale stejně tak kvůli vyhrocování vztahů na umělecké scéně, viktimizaci kurátorů a vystavujících a jejich citovému vydírání. Požadavek „ukončete – odstraňte“ je označován za nešťastný extremismus a samotný důvod pro jeho vznesení za důsledek pozornosti k jedinému kritériu . V předchozích odstavcích jsem naznačoval, že celá situace se velmi pravděpodobně „pouze seběhla“ a že v ní těžko shledávat záměr. Také proto se nekompromisní požadavek jeví jako přílišná krutost k těm, kteří si pouze ničeho nevšimli, nebo neudělali dost, aby situaci změnili. Neschopnosti „uvidět“ je vystavována červená karta, aniž by se hlouběji a citlivěji řešily příčiny, jak je vlastně možné „nevidět“. Je ale možné tuto problematiku nevidět krátce nato, co se tolik mluvilo a psalo o maskulinně-testosteronovém vystupování posledního laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, anebo o iniciativě Čtvrtá vlna, která upozornila na systémově nepodchycené ponižování studentek vysokých uměleckých škol? Za takových okolností je snadné vidět schválnost i tam, kde jí není.

Signatáři dopisu jsou každopádně v pozici, kdy jsou a chtějí být pouze vyzyvateli. Nemají právo výstavu ukončit a jejich moc spočívá výhradně v respektu, kteří někteří ze jmenovitě oslovovaných (možná) mají vůči jejich názorům či osobnostem. Dopisem rovněž nenaznačují, že by neměly být organizovány výstavy s výhradním zastoupením mužů nebo žen, vymezují se pouze proti tomu, aby se tak dělo i u výstav, jež jsou představovány jako jakási reprezentativní zpráva o „stavu unie“. Upozorňují, že jim nejde o kvalitu vystavovaného umění či promyšlenost kurátorských koncepcí, protože přehlídka takového typu je svého druhu politikum, utvářením onoho „současného obrazu“ a jeho zprostředkováním veřejnosti, a tak jako politikum má být zkritizována, dává-li navenek tak pochybné signály. Nepíší přitom o kvótách a nežádají soucit se ženami. A v neposlední řadě přicházejí sice s extrémními, pro mnoho z nás nepřijatelnými a zčásti nerealizovatelnými požadavky, zároveň ale ve zřídkakdy vídané míře demonstrují nesouhlas se situací, která nemá být odbyta jedním či dvěma komentáři na Artalk.cz.

Zjevná podrážděnost a konfrontační styl dopisu jsou odpovědí na ignoranci. Otevřený dopis vznikl relativně rychle a bohužel má své slabiny. Citujeme-li z vyjádření jednoho z vystavujících, Martina Kohouta, jedná se „o zoufalý akt, který toho moc nedosáhne. Místo toho, aby situaci proměnil v platformu, která by se posilnila aktuální diskuzí (a tím, že výstava stále ještě probíhá), za problémem pedantsky zabouchne dveře a diskuzi poté pravděpodobně zkrátí — ‘vyřeší’ ji podpisem. Takovéto zabouchnutí mluví o neschopnosti daný problém produktivně překonat a ponechá mu tak jeho ‘sílu’ téměř beze změny.“

Ale skutečně je tomu tak? Otevřený dopis pochopitelně není diskuzní platformou. Nevyzývá k pouhému „objasnění situace“ a nezve k jednacímu stolu. Přesto však pořadateli, kurátorům, kurátorkám, vystavujícím i nevystavujícím umělcům a umělkyním nabízí příležitost veřejně promluvit o kriteriích vhodných pro události podobného typu, anebo o budoucnosti tímto ročníkem nastartovaného přerodu koncepce Nového zlínského salonu. V těchto dnech probíhající diskuze – spontánní, vášnivá, nicméně příliš rozptýlená na sociálních sítích – ale paradoxně k produktivnímu dialogu vést může. Bude však potřeba, aby se do ní zapojili i ti, kteří se v tuto chvíli možná cítí napadeni či dotčeni. Umělce, kteří již nastoupili do vlaku, aby z výstavy odvezli svá díla, bych proto na závěr rád vyzval, aby vystoupili v Otrokovicích a sečkali v hostinci naproti nádraží, jestli pořadatelé NZS navrhnou jiné řešení než ukončení přehlídky. Jsou v nelehké situaci, prostor pro diplomatické vyjednávání mají zúžený. Po nevydařeném obsazení kolokvia, o kterém jsem referoval na začátku, je však přednáškový sál budovy 15 volný. Pozvání na otevřenou debatu by ukázalo, pro koho věc opravdu nekončí pouze podepsáním dopisu či digitálním lajkem. A také by prokázalo vnitřní sílu organizátora čelit důsledkům vlastního nezdaru.

[1] V předchozích komentářích a reakcích na letošní Nový zlínský salon byl udáván poměr 34:1. Jak nicméně ve svém komentáři k otevřenému dopisu objasnil ředitel galerie Václav Mílek, Jaromír Novotný je ve výčtu vystavujících umělců uveden dvakrát, neboť je zařazen do dvou samostatných oddílů expozice. (pozn. red.)

Nový zlínský salon 2017 / vystavující umělci: Ondřej Basjuk, Jan Merta, Jiří Petrbok, Zbyněk Sedlecký, Adam Štech, Jakub Tomáš, Lubomír Typlt, Vladimír Véla, František Demeter, Juraj Gábor, Jaromír Novotný, Daniel Balabán, Milan Houser, Jakub Roztočil, Michaela Thelenová, Petr Veselý, Roman Bicek, Rastislav Podoba, Rastislav Sedláček, Martin Špirec, Jiří Černický, Patrik Hábl, Petr Písařík, Jakub Špaňhel, Karel Štědrý, Ondřej Buddeus, Martin Kohout, Jaromír Novotný, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Martin Čada, Petr Horák, Jiří Kuděla, Vojtěch Skácel, Dušan Tománek / kurátoři: Petr Vaňous, Ján Kralovič, Terezie Petišková, Beata Jablonská, Zdeněk Freisleben, Marek Pokorný, Ivan Bergmann, Václav Mílek / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 12. 5. – 10. 9. 2017

Foto: vernisáž Nového zlínského salonu 2017, archiv KGVUZ, Dalibor Novotný

Příspěvek Červená karta pro NZS 2017: zoufalý akt, nebo cesta k diskusi? pochází z Artalk.cz

Alexey Klyuykov, Vasil Artamonov, Martin Čada, Dominik Forman, Lenka Štěpánková / Fluidní nepřítel / Atrium na Žižkově / Praha / 25. 5. – 29. 6. 2017

Alexey Klyuykov, Vasil Artamonov, Martin Čada, Dominik Forman, Lenka Štěpánková: Fluidní nepřítel

Ta největší moc byla vždy tekutá, marné byly snahy zabetonovat ji do pyramid a monumentů. Tekutá je dnes moc kapitalismu, v němž užitné hodnoty naší tělesné existence kapalní do směnné hodnoty finančních trhů. Tekutá je však i rozhněvaná vůle lidu, před níž se kapitál skrývá za zdmi bank a opevněných rezidencí.

Vernisáž: 25. 5. 2017 v 19h

Výstava potrvá: 29. 6. 2017

Atrium na Žižkově, Čajkovského 12/ 12a, Praha 3 – Žižkov

Doprovodný program vernisáže:

25. 5. 2017 ve 20h

Ian Mikyska, Marcel Barta a Tereza Kerle

Hudba. Hlasy. Happeningy. Post-fluxus. Fónická poezie.

Příspěvek TZ: Fluidní nepřítel pochází z Artalk.cz