Drsná škola. Súčasná grafika účtuje s dejinami / Erik Binder, Jan Čumlivski, Emil Drličiak, Palo Čejka, Juraj Horváth, Tomáš Klepoch / Slovenská národná galéria, Esterházyho palác, 3. poschodie / Trvanie výstavy: 21. júl — 29. október 2017

Foto: Martin Deko

Příspěvek Drsná škola v SNG pochází z Artalk.cz

Dalším finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017 je Richard Loskot. O text věnovaný jeho tvorbě jsme požádali literáta a literárního teoretika Ondřeje Buddeuse, v jehož lyrickém vyprávění tiše rezonují leitmotivy Loskotovy tvorby: zkoumání podmíněnosti subjektivního vnímání prostoru a času či fyzikálních i spirituálních vlastností světla, filozofické úvahy nad reprezentací a technickými aparáty, které zobrazení umožňují, či otázky po vztahu člověka, přírody a technologie.

Průzkum vzpomínek na přirozený svět
Pokus o paralelní výklad práce Richarda Loskota

Pracovní postup: Promlouvající subjekt je konstruovaný tak, aby byl textovým protějškem vědomí živého člověka a jako takový zdánlivě blízko autorské instanci. Text vytváří časovou iluzi, v níž je moment čtení shodný s momentem kódování: teď čtenářské rekonstrukce je teď autorské konstrukce. Vzdálenost mezi obsahem vědomí konstruovaného autora a aktuálního čtenáře je minimální, tak jako v epistolární (dopis) a memoárové literatuře (vzpomínky), v lyrické produkci (subjektivní báseň) a dalších žánrech užívajících prostředků reflexe (zamyšlení), bilance (zastavení) či meditace (rozjímání). Vedlejším efektem zvoleného postupu je, že text coby konvenční technologie pořádání a komunikace obsahů je zažíván jako přirozené médium. V úvodu bude uveden pracovní postup (základní parametry: kdo promlouvá, jakou formou, recepční efekty, mediální strategie), který působí jako nadbytečný, funguje ovšem jako zcizovací efekt a zvyšuje kontrast mezi zdánlivě osobní promluvou a zdánlivě neosobní technickou rozvahou.

Stín mezi budovami kláštera v Milevsku je tak starý, že je v něm i v tomto parném letním dni zima.

Pod lípou, která je o pár set let mladší, je stín měkčí a přívětivější, jakoby tělesnější.

Skrz listy občas probleskne slunce a paprsky vytvářejí na stěně za lavičkou jemné moaré.

Kdybych byl trpělivější, možná bych uviděl, jak se v nepředvídatelných kamerách obscurách na omítku promítá nebe.

Neměl jsem v úmyslu se zastavovat.

Chtěl jsem tudy jen projet.

Dovnitř jsem se dostal zadním vchodem, objel jsem kostel sv. Jiljí obklopený hřbitovem s hroby v tak hustých řadách, že to vypadalo, jako by se mrtví chtěli dostat i za jeho zdi.

Nakoukl jsem do klášterního krámku, odkud právě vyrážela průvodkyně s pár lidmi, kteří přišli na prohlídku.

Když odešli, zjistil jsem, že jsem na pultu zapomněl bidon.

Banální situace, sedím na lavičce pod lípou a čekám, až se vrátí.

Banální situace, která je realistická i nepravděpodobná a je příjemné v ní být.

Banální situace, kdy nemůžu dělat nic, pokud nechci rušit rytmus místa – a to nechci.

Na dvůr přijelo auto s přívěsem se stavebním dřevem.

Správce přivolal dva chlapy a začali vykládat, pak zmizeli.

Slyším zpívat kosa, ale nevidím ho.

Přeběhla mourovatá kočka.

Lípa občas zašumí, občas sem dolehne hukot motoru, když kolem kláštera projede auto.

Signál je slabý, internet se nenačítá.

K tabletu se mi přes bluetooth podařilo připojit i klávesnici.

Občas to blbne.

Mám přesně hodinu a přestávám ji odpočítávat, protože je to čas, který jsem nepromyslel ani neplánoval, který se táhne podle svého uvážení.

Dlouhá chvíle, která se neměří, protože je stejně unikavá jako amébovitá skvrnka, která je vidět, když člověk leží na louce a kouká nad sebe, a všimne si drobného poskakujícího kazu unikajícího před pohledem, jenž se na něj snaží zaostřit.

Čas už neubíhá, nastává pouhé trvání mimo děj.

Sedím a jsem, už ani nečekám, situace je možná nepravděpodobná a banální, ale jsem jen tady a nikde jinde.

Letní prázdno kláštera a jeho pomalost ve mně probouzejí chuť být patetický, i když je mi to samotnému podezřelé.

Teď si to můžu dovolit, nikdo se nedívá, v poslední době mi opakovaně vytanulo na mysli sousloví zakázané uvolnění.

Na opačné straně nádvoří jsou naproti sobě na zdi latinské školy a děkanství sluneční hodiny.

První měří dopolední, druhé odpolední čas.

Délku tohoto horkého dne od východu slunce vyměřuje také stín lípy, který od chvíle, kdy paprsky zavadí o strom, putuje nádvořím a přes budovu prelatury kolem osy kmene touž rychlostí, jako se země otáčí kolem vlastní osy.

V tomto líbezném zákoutí panuje nespektakulární soulad.

Vstoupit do jeho rytmu znamená stát se jeho součástí.

Někde ve mně se ale zároveň ozývá vzdor proti té neskutečné harmonii.

Proti přívětivé fikci, v níž jsem se ocitl.

Přál bych si, aby k něčemu došlo.

Něčemu, co se mě nebude týkat.

Aby mi pípla smska s textem “Vrátíš se?”, ale číslo bylo neznámé a odepsal bych “Možná”.

Aby na nádvoří vstoupil někdo, koho dobře znám a ke komu by mě vázal nějaký velký konvenční cit, třeba nenaplněná láska nebo upřímná nenávist, a prošel kolem, aniž by si mě všiml.

Abych se ocitl na pokraji události nebo příběhu, který je na spadnutí a přece se nestane, a tak sám sebe mohl alespoň na okamžik a z odstupu zahlédnout jako postavu, kterou si matně pamatuji odjinud, z jiného příběhu.

Aby se pravidla a zákonitosti, do nichž jsem zasadil svůj život, uvolnily stejně nepravděpodobně a nenásilně, jako jsem tady zůstal trčet kvůli pitomému bidonu.

Jednoduše.

Tak.

Sklouzl jsem pohledem zpátky ke zhasnuté obrazovce tabletu.

V jeho černém zrcadle se nečekaně ostře odrážela koruna lípy nad mou hlavou a moje tvář střídavě upírající zrak na sebe samu a korunu stromu v pozadí.

Mačkám home button a dívám se na fotku muže v mém věku sedícího ve stínu lípy na nádvoří Milevského kláštera.

Za ním jsem na fotce vidět já, jdu kolem něj, ale nevěnuje mi pozornost.

Náhodná momentka, z níž je zřejmé, že nemám v úmyslu tady zastavovat.

Jen projíždím kolem, ale chtěl jsem alespoň nakouknout do areálu kláštera.

Na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl a ke kterému mě vážou vzpomínky.

Z prvního nádvoří projdu na druhé, pak obejdu zezadu baziliku a zadním vchodem vyjíždím z areálu, kolem kostela sv. Jiljí obklopeného hřbitovem s hroby v tak hustých řadách, že to vypadá, jako by se mrtví chtěli dostat i za jeho zdi.

Zamířím nejkratší cestou domů, protože na mě už nejspíš čekají.

Tuhle fotku vidím poprvé, už si ani nepamatuju, odkud je.

Mažu ji.

Foto: archiv Richarda Loskota

Příspěvek CJCH 2017 speciál. Richard Loskot: Průzkum vzpomínek na přirozený svět pochází z Artalk.cz

Zbyněk Baladrán, Veronika Bromová, Jakub Hošek, Radim Labuda, Richard Loskot, Rafani, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, Mark Ther, Jiří Thýn / Don’t Worry Boy / kurátorka: Karina Kottová / Forum Box / Helsinky / 7. – 30. 7. 2017

Foto: Archiv SJCH

Příspěvek Výstava Don’t Worry Boy v Helsinkách pochází z Artalk.cz

Klára Čikarová pozvala v pondělí 14. srpna čtenáře časopisu Týden na novou výstavu děl Maxe Švabinského v hořické Galerii plastik. Výstava se zaměřuje na rané období Švabinského tvorby mezi lety 1901 – 1918. Vystavené exponáty nejčastěji zachycují venkovskou krajinu na Kozlovsku nebo Elu Vejrychovou či Annu Procházkovou, umělcovy manželky. V návaznosti na výstavu jsou naplánovány i různé grafické workshopy.

Eva Schulzová v Týdeníku Rozhlas 14. srpna upozornila na nový díl seriálu Výlety s Vltavou, ve kterém se bude zabývat otázkou spojování bývalých prostorů brněnských továren s uměleckou scénou. Schulzová se zaměřila na pět nejznámějších prostorů – Vlněna, Mosilana, Vaňkovka, Zbrojovka a Stará Pekárna. První část bude odvysílána 21. srpna.

Vývoj sochařství v posledních stech letech mapuje výstava Médium: figura v Colloredo-Mansfeldkém paláci. Mezi osmnácti zúčastněnými umělci figurují například Ján Mančuška, Roman Štětina, Jiří Kovanda, Anna Hulačová nebo Pavla Sceranková. „Výstava Médium: figura je přesně ten typ akce, při které musejí diváci zapojit obrovské množství fantazie. (…) Je proto škoda, že k ní nevyšel v předstihu katalog, podle kterého by se návštěvníci mohli v jednotlivých dílech a přístupech výtvarníků více zorientovat.“ napsal Pavel Vokatý 15. srpna v Lidových novinách.

Týdeník Směr přinesl 15. srpna článek Evy Stieberové, jehož součástí je i rozhovor s fotografem Pavlem Talichem. Na 6. září je naplánovaná vernisáž jeho fotografií, zhotovených metodou camera obscura, v Galerii Zahradní dům v Teplicích. „…pro mne je camera obscura takovým tichým protestem proti digitální fotografii, byť proti ní nic nemám. Ale mně neumožňovala se najít.“

Historii Galerie MXM přiblížil 15. srpna čtenářům Lidových novin Jiří Machalický. Jak název napovídá, galerie vznikla roku 1990 v Praze a v 90. letech byla jednou z nejprestižnějších soukromých galerií u nás. Spolupracovala s umělci mladé i starší generace, mapovala soudobou českou uměleckou scénu, zorganizovala i řadu zahraničních projektů. Její činnost ukončila zhoršující se ekonomická situace v druhé polovině 90. let v kombinaci s krizí po útocích 11. září 2001 a povodních v roce 2002.

V novém vydání časopisu A2 ze 16. srpna vyšel článek Jaroslava Michny, věnovaný výstavě Sztuka w stzuce (Umění v umění) v galerii MOCAK v Krakově. Výstava podle Michny nabízí „široký rejstřík postprodukčních forem využívajících umění minulosti pro nástavbové významy“. V kontextu tohoto konstatování se článek zabývá právě otázkou postprodukce a jejího využívání obrazů a význam z minulých uměleckých epoch.

V časopisu A2 vyšel též článek Heleny Doudové, ohlížející se za Documenty 14. Stěžejním tématem Document 14 bylo jejich přesunutí do Atén za účelem vyvolání dialogu a kritické reflexe politické i umělecké. Doudová konstatuje, že „Poučení z Atén“ se naplnilo a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se budou další ročníky Document dále vyvíjet.

Informace o novém galerijním prostoru, Galerii Šilingrák, na brněnském Šilingrově náměstí přinesla Eliška Gáfriková v Brněnském deníku 17. srpna. Plánem městské části Brno střed, jejíž představitelé vznik galerie v ulici iniciovali, je prezentovat současnou sochařskou tvorbu. Na kovovém podstavci, který tvoří celý galerijní bod, se každý rok budou střídat tři díla různých autorů.

Prodejní akce firmy Reebok, probíhající ve výstavní síni Mánes, a rozpolcených reakcí na ni si všímá Marek Hýř v deníku Metro ze 17. srpna. Umělecká skupina Bolt958 v uplynulém týdnu vylila do Vltavy červenou barvu jako symbol „krvácení“. Vyjádřila tím nesouhlas s tím, aby byla síň využívána k neuměleckým účelům. Uspořádáním tréninků, workshopů a prodeje získal ale podle vyjádření Petra Kuthana, předsedy správní rady Nadace českého výtvarného umění, Mánes peníze, které po nákladné rekonstrukci nutně potřebuje.

Příspěvek denní tisk 14. 8. – 20. 8. 2017 pochází z Artalk.cz

Patrik Hábl / Introspekce / výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti / Terezín / 10. 8. – 31. 10. 2017

Foto: Radim Nýtl

Příspěvek Patrik Hábl v Terezíně pochází z Artalk.cz

Spolupráce PLATO a fakulty elektrotechniky ojediněle propojí svět umění a vědy / Galerie PLATO / Ostrava / 21. 8. 2017

Spolupráce PLATO a fakulty elektrotechniky ojediněle propojí svět umění a vědy

Historicky první spolupráci svého druhu dnes smluvně uzavřely galerie současného umění PLATO Ostrava a Fakulta elektrotechniky a informatiky Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Svět techniky a přírodních věd se tak dlouhodobě propojí se světem umění. Prvním výsledkem ojedinělé spolupráce bude proměna částí fakultní budovy ve výstavní prostory.

Memorandum o spolupráci podepsali ředitel galerie Marek Pokorný a děkan fakulty Václav Snášel. „Když nám poprvé zavolal pan profesor Snášel, že má zájem o spolupráci, byl to trochu šok a trochu zázrak. Něco takového si vlastně průběžně přejeme, neboť jsme přesvědčeni o schopnosti současných umělců působit mimo standardní galerijní situaci a tradiční média,“ řekl M. Pokorný. Partnerstvím s fakultou potvrzuje PLATO jako městská organizace svou pozici na ostravské kulturní a intelektuální scéně.

Fakulta elektrotechniky a informatiky usiluje o propojení zdánlivě odlišných světů vědy a umění dlouhodobě – mimo jiné pořádáním univerzitního festivalu Art&Science, jehož třetí ročník se koná 7. září. „Propojení vědy, techniky a umění má hluboké historické kořeny a jeho význam je nezpochybnitelný i v současné době. Spolupráce s PLATO může být pro nás všechny pouze přínosem. Doufám, že se naše světy budou prolínat a spojovat tak, aby vznikaly krásné obohacující projekty,“ řekl V. Snášel.

Spolupráce univerzitního pracoviště zaměřeného technicky a přírodovědně s galerií orientovanou na nejmladší uměleckou scénu pomůže odstranit předsudky na obou stranách. Současná věda a umění se také potýkají s podobnými problémy. „Do budoucna bychom rádi našli nějaký společný problém, který bychom řešili jako partneři v podobě výzkumného projektu,“ naznačil M. Pokorný.

PLATO a fakulta budou také společně realizovat výstavy, performance, projekce či přednášky – jak v galerijních prostorách, tak na univerzitní půdě. „Dlouhodobý dialog umožní lidem z fakulty setkání se současným uměním na jejich domácí půdě. Naši návštěvníci se naopak možná poprvé podívají na vyspělé pracoviště, které se zabývá například nanotechnologiemi,“ upřesnil ředitel.

Celá moderní budova fakulty v Ostravě-Porubě je pro PLATO velkou výzvou – přednáškové sály či učebny by se měly proměnit ve výstavní prostory během příštího roku. Rozsáhlý mezinárodní projekt připravuje renomovaný kurátor Michal Novotný, který vede pražskou galerii Futura a podílí se i na dramaturgii PLATO, společně s M. Pokorným. První vlaštovkou bude již na podzim intervence respektovaného umělce Jiřího Kovandy, o jejíž definitivní podobě v budově fakulty se rozhodne v září.

Galerie současného umění PLATO působí od roku 2017 v centru Ostravy jako příspěvková organizace města. Jako dočasná Kancelář pro umění rozvíjí diskuzi o jeho povaze, možnostech a přínosech. Navazuje na tříletý projekt v Dolní oblasti Vítkovic, který skončil v prosinci 2016. Z prostor na rohu Českobratrské a Bráfovy ulice se v budoucnu přesune do bývalého hobbymarketu Bauhaus. Konečným sídlem galerie se během několika let stanou rekonstruovaná městská jatka v centru Ostravy.

Fakulta elektrotechniky a informatiky sestávající ze sedmi kateder byla založena v lednu 1991. S více než 2600 studenty patří k největším fakultám technické univerzity. Od března 2014 sídlí v nové moderní budově, kde využívá rozsáhlé laboratoře, moderní posluchárny a další zázemí pro výuku a vědecko-výzkumné aktivity.

Příspěvek TZ: Spolupráce PLATO a fakulty elektrotechniky ojediněle propojí svět umění a vědy pochází z Artalk.cz

Andrea Lédlová / Zlatá socha / Galerie Altán Klamovka / Praha / 29. 8. – 23. 9. 2017

Andrea Lédlová: Zlatá socha

vernisáž se uskuteční 29. 8. 2017 v 18:00, výstava potrvá do 23. 9. 2017

kurátorka: Lenka Sýkorová

Doprovodný program v sobotu 23. 9. 2017:

14–16:00 výtvarná dílna pro děti, 14–16:00 komentovaná prohlídka k výstavě i k výstavní činnosti Altánu Klamovka

Tvorba Andrey Lédlové je spojená s výraznými výrazovými prostředky. Jejím výchozím médiem je kresba, kterou studovala u Jiřího Petrboka na pražské AVU. Tu však velmi ráda překračuje do dalších médií – objektu a instalace. Především se jedná o šité objekty, které autorka vnímá jako hmotu. Podobně jako to bylo u námětu zátiší u holandských mistrů. Zájem o historické předlohy Andrea Lédlová předvedla v nedávné diplomové práci. Jako vzor si vzala kanonická sousoší z dějin umění – z antiky Láokoónta a jeho synů a z baroka Apollona a Dafné od Giana Lorenza Berniniho. Tyto symboly pojetí dobové krásy nám dodnes určují obecná pravidla pro její pochopení. Dále nám potvrzují, že „antická krása“ je i v současné době, která je charakteristická všudepřítomnými obrazovými informacemi pod vlivem rozvoje nových technologií, pořád platná. A skoro každá nastupující generace vizuálních umělců přichází s její revizí či vizi do budoucna. Andrea Lédlová své historické předlohy u diplomové práce převedla do textilních soch připomínající nám spíše sci-fiction příšery z nějakého herního prostředí zvěstující konec světa. Měkkost šitých soch evokující monumentální plyšáky je součástí její tvorby v posledních letech. Vedle citací z historie Andrea Lédlová také ráda řetězí motivy a otevírá nové asociace pro již vžité kulturní vzorce a to s neopakovatelnou poetikou, kdy forma již není závislá na funkci a samotný obsah také nic neznamená. Nejedná se však o vyprázdnění, ale určité ohmatání v intencích hranic současného vizuálního umění. Skoro až mistrné přecházení z média do média (sochy, kresby) je důležitým parametrem pochopení díla Andrey Lédlové.

V Altánu Klamovka bude autorka vycházet z 33 plyšových příšer, které ušila před čtyřmi roky. Od té doby je využívá pro budování hmoty a to buď do podoby jedné velké příšery nebo sloupu a teprve poté je převádí do kresby. Práce z trojrozměrného do dvojrozměrného prostoru je zde důležitým momentem pro případnou interpretaci jejího díla. V Altánu tento princip dovádí zatím nejdál. Použije sochu, kterou modelovala podle předlohy plyšáka a podle ní vytvoří opět plyšovou sochu a její kresbu. Na pozadí toho procesu je jistý příběh jednoho objektu, který se neustále stává předlohou pro další možné výtvarné uchopení. Právě druhým zájmem autorky je vyprávění příběhů. Nechme se tedy vtáhnou do autorčina fantazijního světa se specifickou poetikou!

Lenka Sýkorová

Příspěvek TZ: Andrea Lédlová pochází z Artalk.cz

FNAF / 3. ročník Festivalu nahých forem / areál Nová Perla Divus / Vrané nad Vltavou / 1. – 3. 9. 2017

FNAF / 3. ročník Festivalu nahých forem

1. – 3. září 2017

areál Nová Perla Divus, Nádražní 101, Vrané nad Vltavou

Nová Perla Divus a Lenka Klodová pořádají:

Zářijové třídenní osvětové a vzdělávací akce s programem holoty. Vedle klasických helénských, paganistických a modernistických oslav neoblečení jsou připraveny atrakce temné anonymity dotekového darkroomu a stále neobjeveného přírodního bodyriotu.

Festival se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Festival nahých forem /FNAF/ je monotématický a multižánrový festival. Jeho obsah je předvídatelný a zároveň nepředstavitelný.

Název prozrazuje pointu každé akce, a tudíž nás třeba osvobodí od přílišné fixace na ni. Můžeme se vystydět předem doma a na festivalu si užít všechny další významy, které může nahota v různých souvislostech a interpretacích mít.

1. ročník jsem začala ambiciózně výzvou: „Vážení, prosím zařaďte svou nahou uměleckou akci buď do Dne kritické nahoty nebo do Dne hedonické nahoty!“ Tento můj kurátorský nápad nevyšel – první den prázdný, druhý přeplněný! Chtěla jsem naznačit, že nahota nemusí odhalovat jen sebe samu. Svlečením se v jednom rohu místnosti, mohu poukázat na nešvar v rohu protějším! Stačí docílit toho, aby se od mé nahoty všichni spontánně odvrátili.

Ve 2. ročníku FNAF již nebylo důležité, jak se kdo ve své nahotě cítí, ale všechny umělce jsme zatížili kolektivní vinou. Nazvali jsme jejich nahotu nahotou národní a pozorovali jsme jak se pod tlakem tohoto označení střídavě zvětšovala hrdostí i smrskávala úzkostí.

V aktuálním 3. ročníku vycházíme z myšlenky, že performance ve své esencialistické podobě je stará. Stará jsou těla performerů, kteří se svlékali od 70. let. Stará jsou jejich gesta, opakovaná mladými těly nových umělců. Kdo v našem oboru může tvrdit, že zůstává mladý, když nahota je stará jako lidstvo samo? Okamžitě se ozývají dotčení umělci a žádají po mně doplnění kategorie duše a její kondice. Pro 3. ročník FNAF tedy uvádíme umělce staré a mladé na těle i duši, i alibistické kombinace starého těla s mladou duší a naopak.

Tématu stárnutí ve své nahotě se bude věnovat i konference, na které přivítáme na základě otevřené výzvy příspěvky z oborů humanitních věd, teorie umění, umělecké praxe i zcela nezávislé myšlenky. Záměrem konference je doplnit nahé tělo nahým slovem.

Festival se chce lišit od ostatních uměleckých performance festivalů snahou o zapojení mimouměleckých reprezentantů a apoštolů různých druhů nahoty. Nechtěli bychom festival prezentovat jako pouhou podívanou, velmi důležitá je participace diváka, ať už formou účasti ve workshopech, na konferenci, v diskusi nebo volně přístupnými prostorovými událostmi v nádherných industriálních prostorách Perly, ve kterých se budou stará i mladá, česká i světová nahá těla krásně vyjímat.

Lenka Klodová

Program festivalu:

Pátek 1. září

17.00                                      oficiální zahájení festivalu

17.30 – 22.00                         konference, prezentace umělců

Sobota 2. září

11.00 – 13.00                          blok performancí

13.00 – 14.00                         oběd

14.00                                       veřejný diskuzní panel s umělci

15.00 – 19.00                          blok performancí

20.00 – 22.00                          koncert

Neděle 3. září

11.00 – 13.00                          blok performancí

13.00                                       oběd

14.00- 18.00                            blok performancí

Účastníci konference:

Mgr. Blanka Činátlová, Ph.D., Ústav české literatury a komparatistiky, Filosofická fakulta University Karlovy

Prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D., Fakulta tělesné výchovy, Universita Palackého, Olomouc

Jakub Šofar, editor, publicista a básník

Mgr. Andrea Vatulíková, Ph.D. studentka na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně

Mgr. Andrea Bělehradová, Ph.D. studentka na Fakultě sociálních studií Masarykovy university v Brně

Účastníci performance festivalu:

Lenka Klodová /CZ/ – kurátorka festivalu

Malgorzata Kazmierczak /Polsko/ – teoretička festivalu

Beate Linné /Německo/

Christian Schmidt – Chemnitzer /Německo/

Non Grata /Estonsko/

Sergio Mora /USA/

Junnu Savolainen /Finsko/

Pave Koo /Finsko/

Patrick Jambon /Francie – Německo/

István Kovács /Maďarsko/

Nenad Bogdanovič /Srbsko/

Willem Wilhelmus /Finsko/

Dariusz Fodczuk /Polsko/

Przemyslaw Kwiek /Polsko/

Martin Zet /CZ/

Jiří Surůvka /CZ/

František Kowolovski /CZ/

Petr Lysáček /CZ/

Jakub Tomáš Orel /CZ/

Vladimír Havlík /CZ/

In Sáček Veritas /CZ/

Kača Olivová /CZ/

Václav Stratil /CZ/

Darina Alster /CZ/

Tereza Froncová /CZ/

Lukáš Essender /CZ/

Zuzana Kleinerová /CZ/

Příspěvek TZ: FNAF / 3. ročník Festivalu nahých forem pochází z Artalk.cz

Markéta Donátová, Veronika Franková, Anna Hálová, Martin Chlanda, Anna-Linnea Kukkonen, Artur Magrot, Tomáš Moravec, Gergő Nagy, Jakub Rajnoch, Andrea Sobotková, Daphne Standaar, Denisa Švachová, Anett Takács / Anamnéza pozorovatele / kurátorka: Jitka Hlaváčková / GHMP: Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile / Praha / 15. 6. – 10. 9. 2017

foto: Radek Dětinský

Příspěvek Anamnéza pozorovatele v Colloredo-Mansfeldském paláci pochází z Artalk.cz

Letošní velké přehlídky současného umění (o Documentě psal již na Artalku Viktor Čech a o Benátském bienále Michal Novotný) doplňuje toto léto také Skulptur Projekte v německém Münsteru, který se koná jednou za 10 let a věnuje se výhradně umění ve veřejném prostoru. Že lze ale veřejný prostor vnímat rozličně, dokazují některé realizace, které si pro svou recenzi přehlídky vybrala Anna Remešová. Ve svém textu věnuje pozornost především těm dílům, které výrazně proměnily své dané místo a jdou daleko za hranice klasického statického sochařství v ulicích a veřejných prostranstvích. Právě „intervence Jeremyho Dellera, Miky Rottenberg, Hito Steyerl, Bárbary Wagner & Benjamina de Búrca či Pierra Huyghea (ale i mnohých dalších) proměňují velmi specifická prostředí münsterských lokalit a tím pádem daleko lépe odpovídají na samotný místní kontext,“ píše autorka textu.

Absurdní umění, absurdnější skutečnost 

Severozápadní okraj německého města Münster je asi tak obyčejný a nezajímavý jako pondělní odpolední program v televizi. V místě, kde ulice přechází v nájezd vedoucí k dálnici se nachází akorát pár posledních činžovních domů a Burger King. Přesto se zde však před starou ošuntělou halou tvoří fronta módně oblečených turistů. Občas kolem projede auto, lidé trpělivě čekají a usilovně něco zkoumají na obrazovkách svých chytrých telefonů.

Trpělivost však – jak víme – růže přináší, a tak se natěšení návštěvníci po chvíli dočkají otevření dveří a vstupují do starého, k demolici určeného zimního kluziště. Ačkoliv celá hala ještě stojí a její okraje lemují řady sedaček pro diváky, samotná plocha pro bruslení – betonová vrstva, kterou v zimě překrývá led – je zlámaná a rozřezaná na několik kusů. Některé z fragmentů se ještě nacházejí ve své původní poloze, jiné se bortí v navršeném písku a suti. Uprostřed takové měsíční krajiny se prochází návštěvníci a návštěvnice a tu a tam si všímají vosích úlů, jezírek, travnatého plevelu či akvária s rybičkami. Nejedná se však o demolici nechanou napospas přírodě, ale o uměleckou instalaci francouzského umělce Pierra Huyghea, který své dílo nazval After ALife Ahead.

Obraz zkázy je možná první asociace, která návštěvníkům a návštěvnicím prostoru proběhne hlavou, přesto se však nejedná o apokalypsu jako takovou, ale o prostředí vzájemné provázanosti. Přítomnost zvířat – kromě vos zde žili prý i pávi a žáby – rozhýbává chladné prostředí haly, přičemž otevírající a zavírající se futuristické otvory ve stropu přinášejí dovnitř vítr a déšť. Pohyb zvířat a lidí je navíc zaznamenáván sensory a přenášen v podobě dat do laboratorního zařízení, uvnitř něhož se nachází lidské rakovinné buňky, bující či stagnující podle intenzity přijímaných dat. Vše v této rozlehlé uzavřené místnosti spolu totiž souvisí a zároveň zde jasně vychází najevo, jak jsou jednotlivé organismy a jejich reprodukční potřeby na sobě závislé. Technologie, lidé, organické i neorganické na sebe reagují a fungují v určité dočasné symbióze, ačkoliv by se sem hodil spíš pojem Donny Haraway „sympoiesis“, který označuje společně se reprodukující systémy.

Taková instalace by byla v galerijním prostředí mnohem méně efektivní, zejména pokud jde o její schopnost vzbuzovat emoce. Její umístění do staré sportovní haly je velmi přiléhavé: prostory připomínající minulou lidskou přítomnost lze snadněji proměnit v katastrofickou krajinu evokující svět po tom, co poslední lidé vymřeli na rakovinu nebo se úspěšně vyvraždili ve válkách. V bílé galerijní kostce by se snad divákům a divačkám roztočily mozkové závity, v místě starého kluziště se ale sami stávají důležitou součástí díla a své přítomnosti jsou si dobře vědomi.

Huygheova intervence je jednou z mnoha, které vznikly v rámci letošní přehlídky Skulptur Projekte, jež se od roku 1977 odehrává každých deset let v Münsteru. Zakladatelé a kurátoři Klaus Bußmann a Kasper König usilovali touto cestou o popularizaci sochařských realizací ve veřejném prostoru, přičemž se v té době jednalo především o legitimizaci minimalistického a konceptuálního sochařství, které ještě na konci 70. let rozdmýchávalo mezi obyvateli města vášně. Součástí přehlídky se tak staly i veřejné edukativní programy. Idea veřejný prostor spíše vytvářet než jen ozvláštňovat či zkrášlovat zůstala součástí koncepce této přehlídky dodnes, a díky tomu je během letošního léta možné se na vybraných místech Münsteru setkat s uměleckými intervencemi, díky nimž má prohlídka města daleko ke konformní nedělní procházce parkem. Skulptur Projekte ani letos nespojuje žádná jednotící linka, vágně formulovaná věta kurátorek Britty Peters a Marianne Wagner o vzrůstající digitalizaci by snad mohla dnes platit pro většinu současných uměleckých děl. Progresivnost přehlídky však spočívá především v individuální práci s lokacemi, což se v textu pokusím demonstrovat na vybraných videoinstalacích a přestavbách interiérů.

Snad to zní banálně, ale s ohledem na přehlídky a festivaly umění ve veřejném prostoru v České republice není na škodu na to upozornit – veřejný prostor nejsou jen ulice a náměstí, ale také poloveřejné budovy jako obchodní domy, městské knihovny, radnice, kluby nebo sportovní haly. Ačkoliv přehlídka Sochy v ulicích – Brno Art Open se letos alespoň z části otevřela také procesuálním a ne-sochařským realizacím (Barbora Zentková a Julia Gryboś na jeden den “obsadily” prázdný dům hudbou, zatímco sisyfovský Balvan Oldřicha Moryse dennodenně putuje po celém městě), většina zásahů – stejně tak jako díla v rámci přehlídek m3 umění v prostoru v Praze nebo Landscape Festival v Plzni – dál pracují s umístěním statické skulptury či instalace do exteriérového městského prostředí. Naproti tomu intervence Jeremyho Dellera, Miky Rottenberg, Alexandry Pirici, Hito Steyerl, Gerarda Byrnea či právě Pierra Huyghea (ale i mnohých dalších) proměňují velmi specifická prostředí münsterských lokalit a tím pádem daleko lépe odpovídají na samotný místní kontext (abychom však byli spravedliví, ani tato přehlídka se samozřejmě bez „klasického“ objektového sochařství neobejde).

Jeremy Deller svůj výstup „připravoval“ nejspíše nejdéle ze všech participujících umělců a umělkyň. V roce 2007 poprosil členy a členky münsterských zahrádkářských kolonií, aby si po dobu deseti let psali deníky a zaznamenávali do nich své pěstitelské úspěchy, slavnosti uspořádané v rámci zahrádkářských společenství nebo jen proměnu počasí a jeho vliv na úrodu. V rámci přehlídky Skulptur Projekte je tak možné vstoupit do jedné z kolonií v severní části města, kde se v malé chatce uprostřed tohoto květinového a zeleninového mikrosvěta nachází sbírka velkých, tlustých kronik. Samotný Dellerův zásah je minimální, popravdě některé z kronik ani nemusí být tak zajímavé k pročítání, výrazné je však umělcovo gesto, které návštěvníky a návštěvnice přivádí přímo do srdce komunity. Skrze procházku kolonií a prolistování knih se lze naladit na tempo místního zahrádkářského družstva, jež výkyvy počasí určují mnohem výrazněji, než je tomu u běžného městského života.

V lecčems se jedná o klasické dílo participativního umění – spoluprací s konkrétní komunitou snad může připomenout akce Kateřiny Šedé v Bedřichovicích u Brna – Jeremy Deller však v tomto případě takřka „parazituje“ na již dobře fungujícím a propojeném společenství. V čem tedy spočívá jeho umělecký zásah? Klíčem možná může být čas, po který kroniky vznikaly. Ve svém příspěvku, jenž vyšel na stránkách Skulptur Projekte 2017, se časem jako důležitým aspektem münsterské přehlídky zabývá Alexander Alberro. Tento teoretik konceptuálního umění zde rozebírá dlouhotrvající instalaci Michaela Ashera, který v Münsteru vystavoval dosud v každém ročníku: v roce 1977, 1987, 1997 i 2007 (a možná by pokračoval i letos, kdyby nezemřel před pěti lety). Michael Asher byl známý tím, že většinou ke svým realizacím využíval věci a materiál, který na místě našel nebo který k místu inherentně patřil. Tak tomu bylo i v Münsteru, kde se jeho dílem stal obyčejný obytný karavan, zaparkovaný po dobu trvání přehlídky každý týden na jiném místě. Během dalšího ročníku pak celou cestu karavanu zopakoval.

Asher, podobně jako Deller, vyšel z místního kontextu, který se na první pohled může zdát banální – jednoduchost jejich gesta je až zarážející. Oba ale citlivě pracují s místem a časem a upozorňují na podobné fenomény – na znaky středostavovské společnosti a organizované mikrosvěty, jež vytváří. Čas tak hraje v münsterské přehlídce mnohem důležitější roli než na rychle se obměňujících bienále, od kterých se během každého ročníku vyžaduje, aby byla co nejaktuálnější a co nejpřesněji formulovala trendy.

Dalšími díly, za kterým stojí do Münsteru zajet, jsou videa: Cosmic Generator od Miky Rottenberg a Bye Bye Deutschland! Eine Lebensmelodie od Bárbary Wagner a Benjamina de Búrca. Obě díla začínají působit již při vstupu do interiéru: Mika Rottenberg umístila svůj film do zadní místnosti vietnamské večerky, jejíž nákupní prostory a poličky vyprázdnila a naplnila jen pár předměty, které se objevují i ve videu. Druhé jmenované video se zase nachází v prostředí malé diskotéky v centru města. Cosmic Generator si klasicky rottenbergovsky (někteří si možná vzpomenou na její ikonické video NoNoseKnows s továrnou na perly na Benátském bienále v roce 2015) pohrává s imaginací publika, kterému nabízí pestrou plejádu absurdních obrazů a scén vypointovaných do jasné kritiky současné společnosti. Film Miky Rottenberg tentokrát zachycuje prostředí čínských restaurací a obchůdků nacházejících se v mexickém městě kousek od americko-mexických hranic. V surrealistickém a hyper-kolorovaném filmu se střídají obrazy „vysněného“ tunelu mezi oběma zeměmi, který slouží k transportu mexického jídla a amerických businessmanů, záběry na nekonečně se opakující stánky s levným čínským zbožím, ve kterých sedí unavené prodavačky a navzájem si chatují na mobilu, a absurdní formy práce jako rozbíjení barevných žárovek. Do očí pak bije nejen provokativní přemrštěná vizualita filmu, ale také zobrazené podmínky prekarizovaných čínských dělníků a oběh zboží, jehož pohyb je v současném globalizovaném světě mnohdy snadnější než pohyb člověka.

Oproti předchozímu videu se film Bárbary Wagner a Benjamina de Búrca zabývá přímo místním kontextem – za téma si bere populární hudební styl „Schlager“ – a kýčovité videoklipy, které jej doprovází. Video sestává z několika na sebe navazujících klipů, jež byly natočeny přímo v Münsteru a které autoři nahráli s místními zpěváky. Podle Wagner a de Búrca eskapistické kvality a jednoduché texty této hudby nutně kontrastují s vážnou a intelektuální tváří poválečného města. V situaci této nečekané návštěvy prostředí diskotéky se navíc divák přistihne, že jej vlastně z klipů složené video zároveň přitahuje i odpuzuje. Možná zde hraje roli i určitý humor, který člověka přiměje zhlédnout video celé, bez významu ale určitě není ani sadomasochistické potěšení z televizního kýče, který nás vrací k pondělní nudě zmíněné v úvodu.

Münster a některé jeho lokace se na čas změnily v umělecké realizace, které příhodně zapadají do kontextu města a zároveň je vytrhují z běžného provozu. Všechna čtyři díla, která jsou zde blíže popsána, spojuje to, že nepůsobí jako umělé přílepky či cizí prvky vsazené do urbánního prostředí, jako tomu často u umění ve veřejném prostoru bývá. Intervence zúčastněných umělců a umělkyň pracují s konkrétními místy, v nichž vytváří nečekané a absurdní situace, po kterých zůstanou jen otázky. Anebo lze uzavřít slovy Miky Rottenberg: „Kdykoliv mi někdo řekne, jak absurdní má práce je, pomyslím si, že není zdaleka tak absurdní, jako to, co se ve skutečnosti opravdu děje.“[1]

[1] Whenever anyone tells me how absurd my work is I think, it’s not nearly as absurd as what’s actually going on.

Skulptur Projekte 2017 / kurátorky: Britta Peters a Marianne Wagner / umělecký ředitel: Kasper König / vystavující umělci: Ei Arakawa, Nairy Baghramian, Aram Bartholl, Cosima von Bonin, Andreas Bunte, Gerard Byrne, CAMP (Shaina Anand, Ashoj Sukumaran), Michael Dean, Jeremy Deller, Nicole Eisenman, Ayse Erkmen, Lara Favaretto, Hreinn Fridfinnsson, Gintersdorfer / Klassen (Monika Gintersdorfer, Knut Klassen), Pierre Huyghe, John Knight, Justin Matherly, Samuel (Sany) Nyholm, Christian Odzuck, Emeka Ogboh, Peles Empire (Barbara Wolf, Katharina Stöver), Alexandra Pirici, Mika Rottenberg, Xavier Le Roy, Scarlet Yu, Gregor Schneider, Nora Schultz, Thomas Schütte, Michael Smith, Hito Steyerl, Koki Tanaka, Oscar Tuazon, Joelle Tuerlinckx, Wagner / de Búrca (Bárbara Wagner, Benjamin de Búrca), Cerith Wyn Evans, Hervé Youmbi / Münster / Německo / 10. 6. – 1. 10. 2017

Příspěvek Absurdní umění, absurdnější skutečnost pochází z Artalk.cz

Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Pavla Sceránková, Eva Koťátková, Radek Brousil, Roman Štětina, Anna Hulačová, Johana Pošová, Dominik Lang / Médium figura / kurátorka: Sandra Baborovská / GHMP: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 14. 7. – 8. 10. 2017

foto: Martin Polák

Příspěvek Médium figura v Colloredo-Mansfeldském paláci pochází z Artalk.cz

Rožňavskí kamaráti (rozhovor Nora Lacka s Erikom Šillem) / 1. poschodie Kunsthalle Bratislava / 28. august o 17:00 hod

Špeciálny sprievod výstavou Erika Šilleho s filozofom, pedagógom na Katedre teórie a dejín umenia VŠVU a speleológom Norom Lackom, ktorého ambíciou je vo vzájomnom priateľskom rozhovore s vystavujúcim autorom odhaliť skryté významy jeho charakteristických obrazových znakov a priniesť netradičné nazeranie na jeho tvorbu.

„Noro Lacko pozná moju prácu asi najlepšie. Narodili sme sa vedľa seba, v susedných panelákoch. Dosť často sme sa rozprávali a tým, že bol veľmi sčítaný, otváral mi nové pohľady na umenie.“ (E.Š. in: GERŽOVÁ, Jana: Rozhovory o maľbe. Bratislava: Slovart v spolupráci s Vysokou školou výtvarných umení 2009, s. 356)

Příspěvek 28. 8. 2017 / Rožňavskí kamaráti (rozhovor Nora Lacka s Erikom Šillem) pochází z Artalk.cz

X a X let pod sluncem / Městská galerie Týn nad Vltavou / Týn nad Vltavou / 3. 9. – 29. 10. 2017

 X a X let pod sluncem

Léto v Městské galerii Týn nad Vltavou není rozhodně u konce. Jeho trvání symbolicky prodlouží projekt X a X let pod sluncem, který vyvrcholí v sobotu 2. září 2017 od 15 hodin slavnostní vernisáží a křtem katalogu. Půjde o jedinečné setkání uměleckých osobností, zástupců města a dalších, ale hlavně s bývalou kurátorkou městské galerie paní Marií Hanušovou. Celý projekt se koná pod záštitou ministra kultury ČR pana Daniela Hermana.

Publikace X a X let pod sluncem

Za celou dobu trvání městské galerie chyběl katalog, který by zmapoval a představil její celou historii, a přinesl by tak komplexní obraz z její minulosti. Vydáním publikace X a X let pod sluncem tento dlouhodobý dluh splácíme. Publikace obsahuje chronologický soupis výstav od roku 1996 do roku 2016, kdy jsme si připomněli 20 let existence, texty o historii, výběr z historických fotografií a citátů z katalogů nebo médií, rozhovor s paní Marií Hanušovou a další. Představuje také 155 umělců, kteří do projektu, tedy na výstavu i do katalogu, přispěli svým dílem.

Výstava X a X let pod sluncem

K účasti na výstavě jsme vyzvali umělce, kteří ve vltavotýnské galerii během tohoto dlouhého období aspoň jednou vystavovali. Kolektivní výstava je založena na dvou jednoduchých principech. Výtvarný umělec se jednak účastní příspěvkem na výstavu v podobě díla formátu A5, tedy ve velikosti větší poštovní obálky, a zároveň své dílo zaslal poštou. Výstava tak je jakousi prezentací „dopisů“ galerii. Obsah a technika díla závisela na autorovi. Korespondenční koncept výstavy měl umožnit představit v galerii co největší počet autorů. Ve finále tedy 155 vystavujících z ČR i zahraničí, kteří byli postaveni před stejný úkol, což mezi nimi vytváří jistý druh rovnosti. Výstava má umělcům nabídnout možnost uvážit, co lze výtvarnými prostředky vyslovit na omezeném formátu a jak se lze postavit k nepředvídatelným sousedstvím s kolegy různorodého zaměření a věku. Na rozdíl od běžné praxe, kdy se katalog vydává doprovodně k výstavě, je naše situace obrácena: výstava je koncipována jako průvodní ke katalogu. Design výstavy je proto řešen ve spolupráci s grafikem katalogu Jakubem Kovaříkem. Každému dílu je věnována patřičná pozornost, aby vyniklo samostatně. Součástí výstavy je také cca hodinový sestřih z videonahrávek všech Vltavotýnských výtvarných dvorků (1995-2015). Galerijní novinkou bude pult a policový systém ve vstupních prostorách galerie, který pro galerii navrhl a vyrobil umělec a designér Jan Fabián.

Program vernisáže v sobotu 2. září od 15 hodin

Na úvod vystoupí Vltavotýnské mažoretky z MěDDM. Hudební doprovod zajistí českobudějovická jazzová kapela Season Match. Během vernisáže pokřtíme katalog, promluví osobnosti, včetně Marie Hanušové, a představitelé města.

Výstava potrvá až do neděle 29. října 2017. Nebude chybět doprovodný program v podobě Výtvarných kuchyněk na téma mail art a o víkendu 14.-15. října nás čeká překvapení v rámci akce Dny otevřených atelierů.

Srdečně zveme všechny, kdo mají rádi umění nebo si chtějí zavzpomínat. Věříme, že výstava nejenže řádně připomene dvacet let existence galerie, ale že její vernisáž bude příležitostí k ojedinělému setkání výtvarných umělců a osobností, a to včetně její bývalé dlouholeté kurátorky.

MgA. Petra Svoboda Herotová, kurátorka

Městská galerie Týn nad Vltavou

Příspěvek TZ: X a X let pod sluncem pochází z Artalk.cz

Odpad a umění / Umění a odpad III / Art Space NOV / Pardubice / 3. 9. – 29. 10. 2017

Odpad a umění / Umění a odpad III

Vernisáž v neděli 3. září 2017 v 18 hodin

Výstava potrvá do 29. října 2017.

Sympozium pro šest výrazných uměleckých osobností v době od 30. 8. do 3. 9. 2017 bude završeno vernisáží výstavy 3. 9. v Art Space NOV. Šest účastníků, čtyři dospělí umělci a dva studenti z CASu, (Centra audiovisuálních studií FAMU) v Pardubicích vytvoří objekty z odpadu, který poskytnou firmy z Pardubic a blízkého okolí. Výsledná díla budou vystavena v prostoru Pernštýnského náměstí 49 a na domluvených stanovištích ve veřejném prostoru Pardubic. Během následujících dvou měsíců trvání výstavy se uskuteční několik přednášek, performancí a komentovaných prohlídek či workshopů.

Umění a odpad, odpad a umění III je sympozium pro umělce, kteří svou aktivitou a svými nápady dokáží oslovit širší publikum. Záměrem je poukázat na využití odpadu, zejména z průmyslových podniků a továren. Ale také nastavit zpětnou vazbu pro ekologické chování každého jedince. Oslovili jsme autory, kteří s odpadem cíleně pracují (Štěpán Beránek, s gumou, plasty, střepy), ale i ty, kteří se pohybují v zóně Do It Yourself – udělej si sám, či vystač s tím, co už tu je (MICL) a využívají materiály, které nás zcela běžně obklopují. Filozofem mezi pozvanými je Martin Zet, jenž pracuje s nalezenými předměty, jež často odpadem jsou, ale díky moci umění se stávají výpovědí a důvodem k zamyšlení. Součástí projektu budou také jeho dva studenti z Centra audiovisuálních studií FAMU. Letos nepůjde ani tak o materiál, ten bude pouze zprostředkovatelem myšlenky, výpovědí o současnosti. Setkají se zde absolventi pražských vysokých uměleckých škol s velmi různou zkušeností a přístupy k práci. Pardubické barvy bude letos zastupovat Jaroslav Jebavý, dosud známý spíše jako konceptuální malíř, který ale už dlouho sbírá plechovky od piva, a matrice z dětských stavebnic, aby z nich vytvořil objekty, jaké jsme od něj ještě neviděli. Během několika dní, od středy do neděle, tak jako v letech 2015 a 2016, autoři vytvoří díla, která budou prezentována na výstavě v Art Space NOV, i ve veřejném prostoru a budou mít šanci zapůsobit skrze materiály, které prošly i našima rukama…

Martina Vítková

Příspěvek TZ: Odpad a umění / Umění a odpad III pochází z Artalk.cz

Hradozámecká noc v Jurkovičově vile / Moravská galerie / Brno / 26. 8. 2017 v 18h

Zveme vás do Jurkovičovy vily (Jana Nečase 2, Brno-Žabovřesky) na již sedmou Hradozámeckou noc, která se uskuteční 26. srpna 2017 od 18 h. 

Přijďte se podívat, co se stane, když se do Jurkovičovy vily a přilehlé zahrady „nastěhuje“ nový obyvatel. Současný umělec Tomáš Džadoň začlenil do interiéru vily svá díla – malby, grafiky, sošky, objekty a videa, ve kterých zaznamenává stesk po projevech lidové tradice či paradoxnost života ve vyspělé společnosti. Celý program Hradozámecké noci v Jurkovičově vile bude inspirován právě jeho projektem „Džadoňova vila“.

Od 18 h do 22 h budou probíhat workshopy, v rámci kterých si mohou návštěvníci vytvořit architektonickou koláž, ve které propojí věci zdánlivě neslučitelné nebo se mohou pustit do výroby prostorového objektu z papíru či dřeva s možností specifické dekorativní výzdoby.

Komentované prohlídky budou probíhat od 18 hodin v půlhodinových intervalech (18.00, 18.30, 20.00, 20.30, 21.00, 21.30 – poslední prohlídka).

V 19.00 – 20.00 proběhne speciální komentovaná prohlídka výstavy Džadoňova vila s kurátorem projektu Rostislavem Koryčánkem.

Rezervujte si prosím místo na komentovaných prohlídkách (20 osob/prohlídka) na čísle +420 532 169 501 / +420 773 773 616 nebo na e-mailu jurkovic@moravska-galerie.cz.

Vstupné do Jurkovičovy vily bude 50 Kč.

Stylové občerstvení zajistí žabovřeská restaurace Rosnička a zahraje také cimbálová muzika.

Příspěvek TZ: Hradozámecká noc v Jurkovičově vile pochází z Artalk.cz

Špecifický priestor Galérie mladých v Nitre, dá sa povedať už pravidelne, dráždi umelcov a kurátorov k špeciálnym site-specific inštaláciám. Inak tomu nie je ani v projekte Lanscape Without Land od Kataríny Hudačinovej (kurátor Peter Tajkov). Výstava sa rozlieva po celom priestore a ako píše recenzentka Alexandra Niczová doslova „vcucáva“ diváka do svojej metareality, ktorá pracuje do veľkej miery s estetikou a silnou sugestívnou vizualitou vychádzajúcou z očarenia islandskou krajinou.

Mesačný mystický ostrov bez zeme

Jednou z výstav, ktoré môžete počas letných mesiacov navštíviť v Nitrianskej galérii (Galéria mladých)  je najnovší projekt Kataríny Hudačinovej s názvom Lanscape Without Land pod kurátorským vedením Petra Tajkova.

Hudačinová sa vo svojej tvorbe venuje najmä intímnym témam, podnety hľadá v nezvyčajných prostrediach a priestoroch. Inšpirujú ju netypické zásahy človeka do prostredia, architektúry a prírody. Dané podnety potom autorka sprostredkúva cez vlastné videnie a umelecký prístup. Hoci je označovaná za fotografku, fotografiu využíva viac-menej len z formálneho hľadiska a jej diela prekračujú hranice tradičného média výsledkom čoho sú fotografické objekty alebo videá. Často pracuje s obrazom/fotografiou ako tvárnou hmotou. Experimentovaniu s materiálmi a alternatívnymi polohami analógovej fotografie sa autorka venuje už od čias vysokoškolského štúdia na Fakulte umení Technickej univerzity v Košiciach (ateliér Grafika a experimentálna tvorba u prof. Rudolfa Sikoru a prof. Petra Rónaia). V starších prácach Hudačinová zasahovala do fotografie počas jej vyvolávania v tmavej komore narúšaním pôvodného fotografického materiálu dofarbovaním prípadne úplným „poškodením“ nasnímaného chemikáliou. Takto autorka vytvorila svetelno – fotografickú inštaláciu Diptychy (2012). Autorka niekoľko rokov pracuje aj s princípom camery ubscury. Princíp prieniku svetla odrazeného od objektov v exteriéri a premietnutého cez úzku štrbinu do tmavej komory využila napríklad v projekte Upside Down (2014 – 2015). Funkciu camery obcury mal v tomto prípade karavan, do ktorého sa premietali zábery exteriéru – architektúry a tu sa spájali do spoločného obrazu. Vďaka členitosti interiéru karavanu  vznikla iluzívna hra s posunutou realitou.

Projekt Landscape Without Land vznikol počas autorkinho rezidenčného pobytu v Creative centre HERE na Islande koncom minulého roka. Už od prvého momentu po vstupe do výstavného priestoru je zrejmé, že zámerom autorky bolo preniesť a sprostredkovať návštevníkovi vlastné pocity a očarenie islandskou prírodou, isto jedinečnou prírodnými útvarmi, krátermi, gejzírmy a svetelnými javmi. A treba povedať, že sa jej do veľkej miery podarilo návštevníka vcucnúť do tohto tajomna hneď prvou pôsobivou site-specific videoinštaláciou, ktorá prízemie galérie zmenila na dno vulkanického krátera. Vďaka atypickému výstavnému priestoru Galérie mladých, ktorému dominuje schodisko, má divák možnosť znova a znova pozorovať jeho bublajúce dno z rôznych výškových úrovní.

Výstava je po formálnej stránke zostavená zo site-specific inštalácií, fotografií a objektov zachytávajúcich prírodné útvary. Na prvý pohľad zdanlivo jednoduché objekty (alebo ich fotografie) Hudačinová manipuluje. Hrá sa s umelým osvetlením tak, že jednotlivé objekty/fotografie striedavo osvetľuje rôznymi farbami (ružová, modrá, červená, tyrkysová), čím narúša ich prirodzenosť a dáva im nový rozmer, význam. Autorka manipuluje nielen útržkami z reálnej krajiny/prírody a vytvára vlastnú, imaginatívnu krajinu, zmanipulovaný (v dobrom) sa v tomto preblikujúcom farebnom (zatvorenom) priestore ocitá aj divák. Stačí sa len nechať unášať.

Je pravdou, že projekt spĺňa všetky atribúty kategórie divácky atraktívnych, pekných, farebných, nenáročných, výstavných projektov. Na druhej strane, je to chyba? Nie je nič zlé na tom, ba práve naopak, keď máte možnosť na chvíľu zabudnúť na to, čo sa deje vonku a uniknúť z reality, vnímať farebné objekty a cítiť bublajúci gejzír. Pretože umenie je neoddeliteľnou súčasťou ľudského bytia, a tak ako by malo upozorňovať na stav spoločnosti v ktorej žijeme, na ľahostajnosť voči ľuďom a prírode, malo by byť stále aj zdrojom estetického a emocionálneho vnímania a poznávania sveta.

foto: Martin Daniš

Katarína Hudačinová / Lanscape Without Land / Galéria mladých / Nitra / 8. 6. – 27. 8. 2017

Příspěvek Mesačný mystický ostrov bez zeme pochází z Artalk.cz

Jakub Hvězda / Průhled / kurátor: Václav Kočí / Industra Art / Brno / 10. 8. – 31. 8. 2017

Foto: Veronika Nöhrer

Příspěvek Jakub Hvězda v Industře pochází z Artalk.cz

Kurátorka a teoretička umenia Ivana Moncoľová vo svojom texte reflektuje komplexne sériu putovných výstav v troch slovenských regionálnych galériách „Aká matka, taká Katka“ sochárky Erny Masarovičovej a jej dcéry Kataríny Kissoczy, ktorá výstavu iniciovala a pripravila spolu s kurátorkou Elenou Porubänovou. Po Oravskej galérii v Dolnom Kubíne a Galérii Miloša Alexandra Bazovského v Trenčíne je výstava aktuálne do nedele 27. augusta 2017 prístupná v Galérii Jána Koniarka v Trnave. Výstavu dopĺňa samostatná fotografická výstava Antona Sládeka, ktorý ateliér Erny Masarovičovej aj s jej ústrednou aktérkou fotografoval sústredene od 60. rokov. 

Aké matky, také Katky

Kurátorka a teoretička umenia Ivana Moncoľová reflektuje sériu putovných výstav v slovenských regionálnych galériách „Aká matka, taká Katka“ sochárky Erny Masarovičovej a jej dcéry Kataríny Kissoczy, ktorá výstavu iniciovala a pripravila spolu s kurátorkou Elenou Porubänovou. Po Oravskej galérii v Dolnom Kubíne a Galérii Miloša Alexandra Bazovského v Trenčíne je výstava aktuálne do 27. augusta 2017 prístupná v Galérii Jána Koniarka v Trnave. Výstavu dopĺňa samostatná fotografická výstava Antona Sládeka, ktorý ateliér Erny Masarovičovej aj s jej ústrednou aktérkou fotografoval sústredene od 60. rokov.

Aká matka, taká Katka je séria výstav už nežijúcej sochárky Erny Masarovičovej  (1926 – 2008), ktorá bola jednou z prvých troch absolventiek oddelenia sochy na bratislavskej VŠVU a jej dcéry Kataríny Kissoczy (1956). Erna Masarovičová si na začiatku 60. rokov 20. storočia spravila zváračský kurz a zváranie, ohýbanie plechov sa stalo jej východiskovým technologickým spracovaním. V ére prvej polovice 60. rokov toto nóvum nepoužívala iba ona. Technológia bola v tom čase inšpirujúca aj pre Andreja Rudavského, Rudolfa Uhra. Veľkým kritikom tém či figúra a abstrakcia, alebo či je správny materiál kovový plát alebo drevo bol literát a aj v tom čase vplyvná osobnosť výtvarnej/vizuálnej kultúry Dominik Tatarka. Zastával tradičné postoje figurálnej sochy a za správny materiál považoval drevo. Tatarka živo a agresívne diskutoval o úlohe sochy na stránkach Kultúrneho života. (TATARKA, D.: Vyznanie sochárom. In: Proti démonom. Výber statí o literatúre a výtvarníctve. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1968, s. 418. Pôvodne In: Kultúrny život, 23, 1968, č. 2, s. 3.)

Už v tej dobe Erna Masarovičová však nasmerovala svoju tvorbu a myslenie o soche a priestore rozdielne. Namiesto ťažoby veľkých objemov sochy Masarovičová ponúka výzvu pre inteligentného a hravého diváka. Svoje diela vytvorila ako priestorové pláty (napríklad strihané oceľové pláty), zvárané, vytvárajúce vymedzenie priestoru a výsledok. Jej myslenie údajne vychádza z jej stredoškolských štúdií a záujmu o šitie a tvorbu strihov. K tvorbe sôch používala papier a nožnice, z ktorých vystrihovala modely prepájané do priestoru, ktoré boli predobrazom reálnych sôch, alebo ich malých štúdií. Svoju prácu po postavení ateliéru na Gorazdovej ul. v Bratislave sústredila na malé zákazky vo verejnom priestore a na voľnú tvorbu. Jej celoživotnú prácu zhodnotila aj monografia s názvom Erna Masarovičová (2012, vydal Ateliér.EM). K vydaniu ju pripravila dcéra Katarína Kissoczy, s vyčerpávajúcimi textami historičiek umenia Ľuby Belohradskej a Ágnes Schramm.

Celkovo sa propagácii diela E. Masarovičovej venuje hlavne jej dcéra, sochárka a dizajnérka K. Kissoczy, ktorá v priestoroch domu a ateliéru na Gorazdovej ul. v Bratislave realizuje každú jeseň sympózium Erny Masarovičovej, na ktorom sa zúčastňujú  sochári a šperkári z rôznych krajín. Tento rok sa bude konať v termíne 6. – 16. septembra 2017, vtedy je možné navštíviť Ateliér EM a zároveň náprotivnú komunitnú záhradu, v ktorej návštevníci môžu vidieť aj realizácie z predošlých ročníkov sympózia.

Kissoczy iniciovala a aj inštalačne pripravila výstavu dvoch autoriek – seba a svojej mamy pod názvom Aká matka, taká Katka. Výstava obsahuje z pozície Erny Masarovičovej sériu jej abstraktnejších prác (torzá tiel), ako aj jasnejšie identifikovateľné figúry zvierat a vtákov, čo bolo tiež časťou Masarovičovej celoživotnej témy. Príťažlivosť pre sochárku je skôr esteticko-tvarová, a hľadačská: ako dosiahnuť a nemimeticky sprostredkovať tvar exotických zvierat a dať im podobu vo svojom technologickom, sochárskom zaujatí. Motív tvorby, kedy sa z inštinktívneho a prácneho stáva reálne. Silnejšie naplnenie majú figurálne diela, zobrazujúce vzťahy – ako vlastné, tak aj niekoho iného. Je to čiastočne celoživotne neprogramovo saturovaná téma, zahalená vlastnou kryptológiou figurálnych skratiek a neordinérnych tvarových riešení.

Katarína Kissoczy si váži tvorbu svojej mamy. Masarovičová nemala posmrtne samostatnú výstavu, bola súčasťou výstavy Sochárky (výber osobností česko-slovenského sochárstva) v Slovenskej národnej galérii (apríl – august 2015, kurátorka V. Büngerová), neskôr v inštalačnej repetícii Východoslovenskej galérie v Košiciach (2016). Preto je pochopiteľné, že sa dcéra po zosumarizovaní matkinej tvorby prikláňa aj k spoločnej výstavnej praxi. Masarovičovej diela sa vyznačujú kultivovanosťou a na rané 60. roky aj experimentátorským nadšením. Uchovávajú si ale aj istý modernistický ráz. Jej dielo je zreteľne ukotvené v 60-tych rokoch, pričom tvorba má viac ako päťdesiatročnú prax. Prezentácia zo strany vlastnej dcéry je splatením dlhu nielen autorke Masarovičovej, ale aj slovenskej umenovede, navyše so ženskou aktérkou, na ktorú si v poddimenzovanej umenovednej slovenskej scéne nemá kto nájsť čas. Je to tvorba, ktorú je možné dôstojne študovať a prezentovať ďalej. Nie je dôvod, aby ostávala v tieni slávy skupiny Galandovcov, Rudolfa Uhra, alebo osobností, ktoré sa vybrali neoavantgardnou cestou.

Katarína Kissoczy prezentuje zároveň aj parciálne svoju tvorbu, ktorá je spriaznená s jej pražským školením, interiérovým dizajnom, výtvarnou scénou prelomu 80. a začiatku 90. rokov, nadšením pre postmodernu, s impulzami v architektúre. V jej tvorbe poznačenej dobou, kedy vstúpila na výtvarnú scénu, je zároveň aj niečo, s čím pracuje ako s tajnou ingredienciou, odovzdanou z matky na dcéru. Ide o prácu s kovovými aj odpadovými perforovanými plátmi, ktoré Kissoczy používa ako základný výstavbový prvok svojich veľkorozmerných priestorových diel. Rozdiel medzi tvorbou EM a KK je veľký, každá vychádza z iného obdobia a každá pracuje s inou predstavivosťou o soche. Pre mňa má Masarovičová nielen v mierke, ale v uvažovaní nad výsledkom prívetivejší, intímnejší charakter. Je ale očividné, že každá krištalizuje mentálne svoju tvorbu v inom období, Katarína Kissoczy je všeobecnejšia v témach a viac ju ovplyvnil interiérový dizajn. Erna Masarovičová je viac utiahnutá do seba. Výstavne nejde o konfrontáciu, dokonca ani o spriadanie kontinuity, z čoho Kissoczy vychádza. V tomto je štruktúra výstavy mierne neukotvená. To nedokáže ustáť ani kurátorka Elena Porubänová. V takýchto kontextoch očakávam väčšie zainteresovanie kurátora/ky, aby výsledná výstava vyznela v prospech oboch.

Hmota a objemovosť, s ktorou pracujú obe autorky nemá v súčasnosti obdobu. Masarovičová dobre zastupuje veľký časový úsek svojej tvorby, ako aj malý objekt a aj monumentálnu sochu. Od tohoto aspektu sa dávno ustúpilo (z priestorových, finančných a iných pohnútok). Masarovičová je dokladom aj toho, že tvorba a práca umelca je aj o výdrži, kontinuite, nevzdávaní sa. Zvlášť pri sochárke, ktorá nemá po boku manžela sochára, je to neoceniteľný aspekt.

Foto: Ivana Moncoľová

Erna Masarovičová, Katarína Kissoczy / Aká matka, taká Katka / Kurátorka: Elena Porubänová / Galéria Jána Koniarka – Kopplova Vila / Trnava / 13. 7. – 27. 8. 2017

Příspěvek Aké matky, také Katky pochází z Artalk.cz

Josef Hoffmann – Otto Wagner. O užitku a působení architektury / MG: Muzeum Josefa Hoffmanna / Brtnice / 22. 5. – 29. 10. 2017

foto: archiv MG

Příspěvek Josef Hoffmann a Otto Wagner v Brtnici pochází z Artalk.cz

Tomáš Beňadik / Back to School / The White Room / Praha / 30. 8. – 10. 9. 2017   

Tomáš Beňadik: Back to School

30. 8. – 10. 9. 2017

vernisáž: 29. 8. 2017 v 19h

Tomáš Beňadik  ve své tvorbě uchopuje postinternetovou situaci v tradičních termínech vrstvení, asambláže a koláže. Pracuje s formální čistotou, kterou záměrně deformuje. Svou posedlost ikonickými retroobjekty transformuje a usazuje do nečekaných souvislostí archetypálních témat, nové historie a práce s nevyjasněnou sexuální identitou. Resuscitací starých vtipů a anticipací nových paradoxů oťukává možnosti podmínek, priorit a kompromisů. Recykluje pozůstatky akcí, myšlenek a osob, které proběhly krajinou, vyrábí vlastní lógr z lodního laku a čerstvě mleté kávy a ptá se, co zbyde po evropském pikniku. Většina prezentovaných prací vznikla přímo pro prostor White roomu a jsou tematicky i místem spojeny s areálem Pragovky a jeho nejnovější historií.

Výstava Back to school hyperaktivuje prostor bývalé počítačové ústředny, která byla vyčištěna pro prostor galerie. Back to school jej znovu zanáší uměleckým nepořádkem, který přímo naráží na události, které se v prostoru White room opakovaly při vernisážích. Znovu tak naráží na osobu bývalé produkční Pragovky i na louže po jejím psu, na umělce kteří ve White room vystavovali během jejího působení před necelým rokem.Tomáš specifickým způsobem přemýšlí o času a prostoru a echo událostí, s nimiž byl spjat svým působením technika bývalé White Pearl zpracovává do jedinečného boogie-woogie doprovázeného notnou dávkou humoru. Vrstvy, křivky a rastry, s nimiž Beňadik ve své autorské instalaci pracuje, prostupující galerii, „indukují metody práce, očekávání a motivace, probublávající prostorem a rekapitulují možnosti posunu do příštích situací ve vztahu k okolnímu prostředí. Autorská instalace staví na závěr srpna, přinášejícího náladu nedělního odpoledne a šamponovaní, jakožto předzvěsti přicházejícího bilancování a počasí sezony Autumn/Winter.“ (citace autora výstavy)

Tomáš Beňadik (*1991, Bratislava) absolvoval Ostravskou fakultu umění v ateliéru Intermedia pod vedením Petra Lysáčka, v současné době ukončuje studia na pražské UMPRUM v ateliéru Jiřího Davida.

The White Room, Kolbenova 923/34a, vernisáž se koná 29. srpna v19:00, výstava potrvá do 10. září 2017. Otevřeno do 10.9. vždy v úterý a ve čtvrtek 16:00 – 20:00. Mimo otevírací hodiny po dohodě s autorem na čísle +421 910 587 913

Příspěvek TZ: Tomáš Beňadik pochází z Artalk.cz