Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová / Banská St a nica Contemporary, Trate mládeže 6, Banská Štiavnica / 26. 8. 2017 o 16:00

Pozývame Vás na vernisáž projektu 8×9=2017 do haly železničnej stanice v Banskej Štiavnici, v sobotu, 26.8. 2017 o 16:00.

Adresa: umelecké centrum Banská St a nica Contemporary, Trate mládeže 6, Banská Štiavnica

Pre verejnosť sme otvorení vždy v nedeľu od 13:30 do 18:00 a v pondelok od 11:30 do 16:00. / alebo po individuálnom dohovore na čísle 00421 944 079 133

autorky: Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová
iniciátor a organizátor: Banská St a nica Contemporary
autor sprievodného textu: Ján Zálešák
asistenti: Marek Burcl, Sebastian Komáček a Jozef Vančo
grafický dizajn: Palo Bálik

Anetta Mona Chişa s Luciou Tkáčovou nechávají diváky, náhodné návštěvníky a cestující prožít zneklidňující rozporuplnost jásavé abstrakce barevných látek. Bez hesel, bez historických výkladů.
Emocionální síla použitého vizuálního jazyka je nezpochybnitelná a monumentální měřítko, v jakém zde autorky pracují, sílu motivu dále umocňuje. Zřasené kužely barevných látek na sebe po vstupu do haly strhnou pozornost nejdříve, je to však jen jedna část kompozičního celku, jehož významový potenciál netkví pouze ve vztahu k místu, ale stejně tak i ve vztahu dvou propojených částí. Tou druhou, výrazně menší, ale naprosto zásadní částí kompozice, je digitální tisk umístěný na dveřích v levém rohu severní stěny nádražní haly. Snímek obrazu generovaného rozbitým displejem mobilního telefonu, byť zabírá jen zlomek celkové plochy, je ve skutečnosti tím, co podmiňuje barevnost i rytmus celé kompozice.
z textu Jana Zálešáka

www.banskastanica.sk www.chitka.info
Projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Příspěvek TS: Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová pochází z Artalk.cz

Jonáš Gruska, Michal Kindernay, Ulrike Königshofer, Daniel Koniusz, Pawel Kulczynski, Gordon Monahan, Ivan Palacký, Pablo Sanz, Magda Stawarska-Beavan, Zimoun, Ladislav a Adam Železný / Kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš, Jozef Cseres (platforma Bludný kámen) / Výstavní síň Sokolská 26, Fotografická galerie Fiducia, Galerie Dole, Galerie Lauby a Ostravské centrum nové hudby / Opava a Ostrava / od 15. 8. 

V Galerii Dole a ve Výstavní síni Sokolská 26 potrvá výstava do 15.9., ve Fotografické galerii Fiducia a v Galerii Lauby do 2.9. 2017. Výstavy v Opavě potrvají do 15.9. 2017

Foto: Jakub Kožiál

Příspěvek Výstava Znějící, rezonující, vibrující v Opavě a Ostravě pochází z Artalk.cz

Trilogii výstavních projektů kurátora Jana Zálešáka z letošního a loňského roku (Apocalypse Me v ústecké Galerii Emila Filly, Letting Go v budapešťské Trafó Gallery a Afterbirth of a Dream v pražské MeetFactory – ve spolupráci s Christinou Gigliotti) doplnila nedávno také publikace zprostředkující teoretický rámec jmenovaných galerijních prezentací. Podle Martina Vrba je tento „rozšířený katalog“ spíše koláží existujících filozofických přístupů než původní autorskou úvahou, které zároveň hrozí nebezpečí, že se stane jen „partikulární součástkou dalšího efemérního trendu“ v současném umění. Právě takový osud by však podle autora dobře odpovídal dnešnímu univerzálnímu cynismu plynoucímu ze „zvnitřnění apokalyptické trajektorie současnosti“.

Janova Apokalypsa

Řecký pojem apokálypsis prodělal ve svých dějinách významový obrat. Zatímco doslovným a původním smyslem tohoto pojmu je „zjevení“ (nebo ještě lépe „odhalení“) skrytého vědění, v průběhu staletí se apokalypsa stala označením pro samotný obsah tohoto zjevení, kterým není nic jiného než konec světa, společně s jeho příčinami, průběhem a vyústěním. Zjevit a odhalit se nám sice může ledacos, jak o tom svědčí jinak tematicky pestré apokryfní apokalypsy z dob raného křesťanství, nicméně minimálně v případě apokálypsis platí Wittgensteinova teze, že význam pojmu se skrývá v pravidlech jeho používání. A to navzdory tomu, že konci světa se etymologicky blíží spíše pojem Armageddon pocházející z hebrejského Har Megido, označující doslova Horu Megido) jakožto místo ultimátní války, kde má dojít k finálnímu konfliktu mezi Bohem a těmi, „kdo ničí zemi“.

Kurátorský text jako literární forma

Jakým literárním žánrem pak je kniha Jana Zálešáka Apocalypse Me, jež vyrůstá z kontextu stejnojmenného výstavního projektu v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, jehož byl v minulém roce Zálešák kurátorem? Pokud se nám podaří zkrotit naše očekávání, dostane se nám do rukou sympaticky rozšířená forma výstavního katalogu, který se obšírněji věnuje teoretickým kontextům a interpretačním rámcům, jimiž lze téma výstavy a samotných děl podchytit. Součástí takového textu je i implicitní představa, že pozornost, kterou si nastolené téma zaslouží, sahá daleko za rámec jedné galerijní události. O tom se Zálešák snaží přesvědčit nejen svou knižní publikací, ale i tím, že budoucnostní a posthumanistické naladění původní výstavy vtělil do celé výstavní trilogie s letošním pokračováním v budapešťské galerii Trafó (pod názvem Letting Go) a v rozšířené verzi v pražské MeetFactory (Afterbirth of a Dream, společně s kurátorkou Christinou Gigliotti).

Pokud bychom ale od Apocalypse Me očekávali zevrubnou, osobně a kriticky laděnou analýzu, jež se bude s vlastní invencí věnovat všemu, co souvisí s teoretickým „backgroundem“ výstav – od spekulativního obratu ve filosofii, přes teorii antropocénu až po hledání nové materiality v umění – odejdeme s nepořízenou. Při komponování textu své knihy se Zálešák totiž stal kurátorem teorií, který na jednotlivých stránkách textu staví jednotlivé myslitele, umělce a filosofické přístupy do vzájemných konfigurací a nechává je na sebe reagovat. Jeho subjektivní pozice explicitně zazní málokdy, pokud vůbec, a odhaluje se nakonec spíše skrze samotnou selekci pojmů, témat a utváření vztahů mezi nimi. Jakoby se do jádra věci neodvažoval příliš zasahovat, nechával raději promlouvat osvědčená jména a umožnil jim tak vést na stránkách knihy vzájemné imaginární dialogy.

Kurátor teorií tady klade otázky za pomoci jedněch teoretiků a odpovídá na ně koncepcemi teoretiků jiných. Když například nechává akceleracionisty Nicka Srniceka s Alexem Williamsem ptát se na možnosti obratu od „folk politics“ směrem k nastolení nové levicové globální hegemonie, klade jim na další stránce odpor Franco Berardi s tezemi o vlivu abstrakcí, technologií a globality na „dekompozici“ společnosti. V rámci celé knihy jsou tak vedeny virtuální debaty vzájemně na sebe reagujících virtuosů současné i minulé teorie, stejně jako jednotlivých dokumentovaných děl roztroušených v textu. Tak jako tomu bylo v případě výstavy v Galerii Emila Filly, i v textu knihy nacházíme hlas kurátora spíše mezi řádky – není tím, kdo sám promlouvá, ale kdo umožňuje a nechává promlouvat. Znamená to, že podobně jako v galerii se i ve své knize Zálešák zhostil především zprostředkující funkce, přičemž rozmáchlá gesta a subjektivní pozice i polemiky nechává především na umělcích, filosofech, divácích a čtenářích.

Všichni tady umřeme

Chceme-li v knize najít osobitější gesto, musíme se vrátit k jejímu názvu. Co to vůbec znamená Apocalypse Me? Knihu otevírá úvaha transpersonálního psychologa Stanislava Grofa o psychospirituální krizi, kterou Zálešák posouvá z individuální roviny na celospolečenskou úroveň a jejíž příčiny neodhaluje v prenatálním stádiu člověka, ale v permanentně běžícím stroji pozdního kapitalismu. Zjevení finální zkázy tu není vůči subjektům vnější – nenachází se „někde tam“ v budoucnosti, ale je už zvnitřněnou ideologií, z níž se tím pádem stává apriorní perspektiva, kterou nahlížíme na svět a jeho možnosti, přičemž nejvlastnější možností našeho světa je samozřejmě jeho zánik.

Univerzální cynismus je pak zároveň příčinou i důsledkem zvnitřnění apokalyptické trajektorie současnosti, kterou doprovází existenciální naladění v podobě úzkosti a bezmoci. Symptomem takového stavu je mezi jinými i mikro-utopické myšlení posledních dekád, které nachází své vyjádření ve „vztahové estetice“ Nicolase Bourriauda, opírajícího se o dědictví Debordovy kritiky spektáklu. Umění už v tomto pojetí nemá vytvářet velké imaginární a utopické skutečnosti, ale doslova má nabýt podoby různých způsobů života a modelů jednání v rámci našeho světa. Oproti tomu „historiografický obrat“, který s nostalgickým patosem zaměřuje pozornost na minulé velké utopie, je jen velikášskou variací téhož – tedy zprávou o úzkosti z vlastní bezmoci, která stojí uprostřed věčného bezčasí, jež ztratilo půdu pod nohama a jen volně poletuje v poryvech dějin, které definitivně ztratily jakýkoliv směr.

Možná, že jedním z rysů současného světa – umění nevyjímaje – je neodarwinovský úprk vpřed, jehož povahu svého času vystihl brilantní metaforou Matt Ridley ve své knize Červená královna. Ačkoliv musejí individua pozdního kapitalismu v boji o přežití běžet stále rychleji a rychleji, paradoxně to neznamená, že by se dokázala pohnout byť jen o krok vpřed ze své startovací čáry: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen dokážeš,“ říká královna Alence v říši divů, odkud Ridley čerpá svá přirovnání. Současná produkce tak překotně chrlí stále nové a nové trendy, které v mžiku beznadějně zastarávají a kdo nechce ztratit krok, musí svoje tempo neustále přizpůsobovat. Ocitli jsme se tak v zakletí „věčné“ přítomnosti, v níž na nás budoucnost hledí ještě mrtvolnějšíma očima než minulost. Apocalypse Me se tak ve své výstavní i textové podobě stává především temnou zprávou, která pakliže se stane jen partikulární součástkou dalšího efemérního trendu, posune startovací čáru absurdního závodu o dalších několik centimetrů uprostřed společného čekání na to, kdy už tohle všechno skončí.

Komu je ale Apocalypse Me určena? Odpověď částečně vyplývá z docela exkluzivního způsobu distribuce v zásadě ohraničeného kanály světa umění. S Nietzschem pak můžeme říct: všem a nikomu. K užitku bude těm, kteří doposud nestihli vstřebat spekulativní obrat ve filosofii a objektově orientované tendence v umělecké tvorbě nebo by rádi vedli debatu o rozdílu mezi pojmy antropocénu a kapitalocénu, případně těm, které zajímá přehled přístupů k teorii posthumanismu. Kniha v takovém případě bude sloužit jako kompaktní učebnice s průběžnými sumarizacemi probírané látky. Možná nejvíc ale poslouží těm, kteří post-kriticky tuší, že dosavadní přehrabování se v zaprášených svitcích kritické teorie nám tváří v tvář výzvám, které před nás kladou následující dekády, už není k ničemu, stejně jako spokojené spočívání v náruči Kantova ptolemaiovského obratu k subjektu (jak o něm jízlivě hovoří francouzský filosof Quentin Meillassoux). Apokalyptická intuice člověka pozdního kapitalismu je prozatím jen vnitřní ozvěnou budoucího třesku, který se na nás valí jako pěst mimo-lidského reálna a klade tím požadavek myslet za hranice nás samotných.

Jan Zálešák / Apocalypse Me / Brno / 2016 / grafická úprava: Parallel Practice / Jan Brož

Foto: Knihkupectví ArtMap

Příspěvek Janova Apokalypsa pochází z Artalk.cz

V pondělním Právu (21. 8.) Jan Šída představuje výstavu Oblastní galerie v Liberci, kde je představen výběr ze sbírky Helmuta Klewana. Na rozdíl od jiných již vyšlých článků o výstavě se Šída věnuje těm nejznámnějším malířům, jejichž díla jsou v Liberci k vidění (Picasso, Dalí nebo Chirico).

Lenka Lindaurová napsala pro pondělní Lidové novin text o výstavě Absolute Beginners v pražské galerii SVIT. Kurátoři Jaromír Novotný a Pavel Švec vybrali několik citátů z knih o pravěkém umění a přiřadili k nim díla současných českých sochařů a sochařek. „Výběr je soustředěn na vyhledání obrazového jazyka, na první stranu obrazové encyklopedie nekonečných pokusů ukázat slovy nevyjádřitelné. Takže ano, přehlídka je trochu sofistikovaná, ale vizuálně působí naprosto sevřeně a věrohodně.“

Protest proti komerčnímu využití slavné výstavní budovy Mánesu vyjádřila skupiny Bolt958 vylitím sta litrů červené barvy do Vltavy z terasy galerie. „Co by se s Mánesem mělo stát, nikdo z kritiků včetně autorů protestu přesně neví. Situace je zásadně ovlivněna faktem, že Mánes dnes drží soukromá instituce, která změnu směřování unikátního domu považuje za ekonomicky neudržitelnou,“ připomíná Andrea Procházková v Respektu.

Fakulta elektrotechniky a informatiky VŠB-TU v Ostravě vymezí část svých prostor pro výtvarné umění, který bude spravovat PLATO. „Propojení vědy, techniky a umění má hluboké historické kořeny a jeho význam je nezpochybnitelný i v současné době. Spolupráce s PLATO může být pro nás všechny přínosem. Doufám, že se naše světy budou prolínat a spojovat, aby vznikaly krásné obohacující projekty,“ řekl děkan fakulty Václav Snášel, který je iniciátorem celého projektu. Více v regionálním Právu z úterý 22. 8.

V seriálu Jiřího Machalického, který na stránkách Lidových novin představuje významné české galerie, přišel čas na ostravskou Galerii Caesar. „Instituce si po celou dobu trvání udržuje vysoký standard, daří se jí zabránit poklesu kvality, i když to není v dnešním komerčně zaměřeném světě nic snadného.“

Středeční (23. 8.) Lidové noviny otiskly článek Blanky Frajerové o výstavě Lubomíra Typlta v pražské DSC Gallery. Kurátor Karel Srp se snažil dostat z Typlta syntézu jeho dosavadní umělecké dráhy – vzniklo tak několik tématicky provázaných děl. Dle Frajerové jsou tak v Praze k vidění umělova nejlepší díla.

V Museu Kampa probíhá retrospektivní výstava Jaroslava Paura. Jan Šída v Právu (čtvrtek 24. 8.) rekapituluje malířův život i dílo: „Tvorba Jaroslava Paura je specifická v tom, že rozvíjí tematiku města tak, že není v českém výtvarném prostředí běžná. Autor byl absolutní solitér, a proto jeho dílo nevstoupilo do oficiálního kánonu výtvarného umění, aby se z něj stal vzor pro další umělce.“

Marek Gregor připravil pro Reflex rozhovor s Veronikou Holcovou, ženou českého velvyslance v Kanadě. V Ottawě založila galerii vystavující spolu české a kanadské umělce, v létě vystavuje sama v pražské Ville Pellé. Mluvilo se jak o jejím životě a možnostech prezentace v Kanadě, tak i o malířčiných uměleckých kořenech a inspiracích.

Klára Čikarová napsala do Instinktu článek o Maxi Švabinském, jehož práce jsou nyní vystavovány v hořické Galerii plastik. Píše hlavně o ženách, které malíře inspirovali, ale i o krajině českotřebovska, která na jeho tvorbu měla podobně určující vliv. V Hořicích je k vidění jeho raná grafická tvorba.

Současné výstavní taháky Národní galerie předtavila Monika Zavřelová v páteční MfDnes. Gerharda Richtera a Františka Skálu již vidělo sto tisíc lidí a galerie do konce prázdnin nabízí vstup až do osmi hodin večer. Na podzim budou v NG k vidění díla Maxe Pirnera nebo grafiky Václava Hollara.

Martina Buláková připravila pro sobotní Lidové noviny rozhovor s německým galeristou Reném Blockem. Mluvilo se o ztracené a opět nalezené sbírce umění pro Lidice, o mladém Gerhardu Richterovi i o tom, jak se změnil trh s uměním za posledních padesát let.

Výstava švýcarského architektonického studia Bearth & Deplazes je k vidění v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze. „V případě ateliéru Bearth & Deplazes je zjevné, že se nesnaží za každou cenu přijít s originálními formami stavby a že se nebojí využít slovník budovaný moderní architekturou. Využívají tak třeba formální motivy jako například tvar sloupů amerického architekta Franka Lloyda Wrighta, jednoho z těch nejtvořivějších moderních stavitelů,“ píše Filip Šenk v sobotních Lidovkách a dodává, že o originalitu v jejich dílech přesto není nouze.

Zdeněk Lukeš pléduje za zachování ateliéru sochařky Hany Wichterlové v Praze. V sobotních Lidových novinách píše: „Civilizované země se proto snaží podobné prostory uchovat. V Praze teď ovšem jeden takový bojuje o holé přežití.“

Příspěvek denní tisk 21. 8. – 26. 8. 2017 pochází z Artalk.cz

Akademické platformy výpočetního navrhování / kurátoři: Imrich Vaško, Shota Tsikoliya / Galerie UM / Praha / 5. 9. – 7. 10. 2017

Akademické platformy výpočetního navrhování

Vernisáž: úterý 5. 9. 2017 od 18 hodin
Výstava potrvá do: 7. 10. 2017
Galerie UM, UMPRUM, nám. Jana Palacha 80, Praha 1
Otevřeno: pondělí až sobota 10–18 hodin
vstup zdarma

Sezónu Galerie UM v akademickém roce 2017/2018 zahájí výstava Akademické platformy výpočetního navrhování. Tento projekt navazuje na první a druhé Experimentální Architektonické Bienále a zároveň probíhá s jeho třetím ročníkem. V prostoru galerie bude prezentován výzkum předních evropských akademických institucí a českých akademických platforem zaměřených na experimentální výzkum v architektuře.

„Vývoj výpočetních technologií a digitalizace architektonických nástrojů radikálně ovlivnily architektonickou praxi a architektonický výzkum. Výpočetní navrhování umožňuje vytvoření záznamů proměnlivých geometrií, kooperaci s jinými disciplínami a přímé napojení na proces fabrikace. Soustředění procesu od návrhu po realizaci do společné sdílené digitální platformy nabízí potenciál silnější zpětné vazby, efektivnější spolupráci a tedy lepší, inovativnější a kreativnější architektonické řešení“ přibližuje výhody experimentální architektury profesor Imrich Vaško, vedoucí Ateliéru architektury III UMPRUM a jeden ze zakladatelů a iniciátorů Bienále experimentální architektury. Společně se svým kolegou a spolukurátorem Shotou Tsikoliyou aktivně věnují akademickému architektonickému výzkumu.

Akademické platformy se staly místem předávání potřebných profesních znalostí a know-how, ale i jedinečným prostředím pro výzkum a inovaci. Nové technologie navrhování a výroby vyžaduji větší prostor pro experiment, vývoj, testování a prototypizaci. Stále více jsou tedy využívány možnosti výpočetního navrhování a nových technologií ve spolupráci s dalšími vědeckými obory a technologickým výzkumem.

Výstava prezentuje potenciál výzkumu v oboru výpočetního architektonického navrhování prostřednictvím modelů, prototypů a videoprojekcí. V tomto kontextu jsou prezentované i práce vybraných středoevropských akademických platforem zaměřených na výpočetní navrhování v architektuře (ateliér AIII UMPRUM, MOLAB).

V rámci výstavy také proběhne speciální sympozium MeetUp Praha, které je určeno pro zájemce z široké veřejnosti. Akce se koná ve středu 6. 9. od 10 do 17 hodin v posluchárně 115 na UMPRUM.

Kurátoři výstavy: Imrich Vaško, Shota Tsikoliya
Zúčastněné instituce / platformy:  Institute for Computational Design and Construction – University of Stuttgart, The Bartlett School of Architecture – UCL, CITA – Centre for Information Technology and Architecture – KADK, Gramazio Kohler Research – ETH, Institute for Architecture Sciences – TU WIEN, Institute for Advanced Architecture of Catalonia, MOLAB – FA ČVUT, Ateliér architektury III – UMPRUM

Příspěvek TZ: Akademické platformy výpočetního navrhování pochází z Artalk.cz

Břetislav Malý / Neschopnost obrazu zobrazit realitu / Městská galerie Panský dvůr / Veselí nad Moravou / 10. 9. – 8. 10. 2017

Břetislav Malý: Neschopnost obrazu zobrazit realitu

10. 9. – 8. 10. 2017

Městská galerie Panský dvůr ve Veselí nad Moravou v září zahájí výstavu obrazů umělce Břetislava Malého pod názvem Neschopnost obrazu zobrazit realitu. Bretislav Malý pochází z Hradce Králové, tvoří v Brně, kde také studoval. Byl posluchačem výtvarných studií v Bratislavě a Poznani (u prof. zw. Włodzimierza Dudkowiaka). Tématem veselské výstavy je vztah obrazu a prostoru, zkoumání zákonitostí transformace skutečnosti ve svébytnou uměleckou realitu.

Vernisáž se bude konat v neděli 10. září 2017 v 16 hodin, doprovodný program jazzová kapela Fridge Aside (Senica, SR). Návštěvníci ji budou moci zhlédnout do 8. října. V září od úterý do neděle vždy od 13 do 17 hodin, v říjnu pak každé úterý, čtvrtek, sobotu a neděli.

Dne 8. října se bude konat dernisáž spojena s autorem komentovanou prohlídkou.

Kurátoři výstavy: Barbora Lungová, Vojtěch Petratur

Břetislav Malý k výstavě:

Vztah obrazu k prostoru je zcela přirozený. Obrazová plocha, tedy myšlená plocha plátna zprostředkovává divákovi prostor iluzivní formou. Funkcí obrazu je do jisté míry tematizování prostoru. Vzhledem k těžišti různorodých úvah nelze takové dogma přijmout s obecnou platností. Obecně však v každém případě můžeme říci, že obrazy prostor zprostředkovávají a to i přes to, jestli nějaký zobrazují nebo jestli na nich je provedena nějaká malba.

Zákonitosti výstavby obrazu však zmíněný prostor převádí do vlastní podoby a libovolně jej upravují na základě například formátu či kompozice nebo ideji malíře.

Výstava sleduje manipulovanou skutečnost, kterou umělecká díla mění původní těžiště její podstaty ve vlastní svébytnou realitu.

Barbora Lungová k výstavě:

Břetislav Malý se dlouhodobě zabývá hranicemi závěsného obrazu, podstatou jeho existence, jeho hraničními formami směrem k objektu,  optickými i materiálovými vlastnostmi barev, důsledky, které vyplývají z chronologických postupů jejich nanášení, zkoumá také podklady, na které jsou nanášeny. Patří k malířskému proudu, který navazuje na otázky, které byly kladeny v 60. letech např. Adem Reinhardtem, Agnes Martinovou či Robertem Rymanem. Malý se však neomezuje pouze na tvrdě geometrickou abstrakci či na problematiku jedné barvy. Ústředními otázky, kterými se ve svém díle zabývá jsou i  deformace malířské podložky nejrůznějšími způsoby či deformace vnímané plochy skrze odlesky.

Příspěvek TZ: Břetislav Malý pochází z Artalk.cz

Ako doma / Modelová situácia slovenského sochárstva 20. a 21. storočia / Odborná spolupráca: Vladimíra Büngerová / Vystavujúci autori a autorky: Maria Bartuszová, Juraj Bartusz, Marko Blažo, Tomáš Džadoň, Jozef Jankovič, Marek Kvetan, Juraj Meliš, Michal Moravčík, Martin Piaček, Karol Pichler, Pavla Sceranková, Emöke Vargová / Kunsthalle Bratislava / Trvanie: 31. marec 2017 – 29. október 2017

Foto: archív KHB

Příspěvek Ako doma v Kunsthalle Bratislava pochází z Artalk.cz

Jana Vojnárová / Devatenáctý příběh rozmrzelosti / kurátorka: Gtereza Jindrová / Galerie TIC: Galerie Mladých / Brno / 9. 8. – 9. 9. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Jana Vojnárová v Galerii Mladých pochází z Artalk.cz

Tvorba Rastislava Podobu je primárne zameraná na krajinu. Výstava Field Trip však prezentuje aj jeho menej známu figulárnu tvorbu. Kurátorská koncepcia celej expozície je postavená na vzťahu pozorovateľa (figurálne zobrazenia) a objektu pozorovania (ostatné diela s krajinárskymi a vegetatívnymi motívmi). Mária Janušová v rámci zachovania celkovej konzistentnosti inštalácie polemizuje vo svojej recenzii o potrebnosti začlenenia tejto figurálnej časti jeho tvorby do výstavy.

V novozámockej Galérii umenia Ernesta Zmetáka momentálne prebieha výstava maliara Rastislava Podobu s názvom Field Trip. Kurátorkou je Zuzana L. Majlingová, s ktorou autor spolupracoval aj pri svojich nedávnych samostatných prezentáciách (Umelé kvety, Krokus Galéria, 2015; Pracovná plocha, Stredoslovenská galéria, 2015). Aktuálna expozícia v Nových Zámkoch predstavuje výber z Podobovej tvorby za posledné (takmer) desaťročie, pričom sa výstavná koncepcia sústreďuje najmä na maľby s krajinárskymi a vegetatívnymi motívmi, čiže na diela, reprezentujúce ťažiskový záujem umelca. Na rozdiel od predchádzajúcich dvoch výstav, ktoré boli zamerané na krajinomaľbu, ako aj na rôzne architektonické (panelák, rozhľadňa) či kultúrne prvky (kríž, kontajner) zasadené do neurčitej krajiny, Field Trip zahŕňa i autorovu menej známu figurálnu polohu.

Trojica figurálnych kompozícií (Pleseň, 2017; Zväčšenina, 2009; Pozorovateľ, 2008) rozličným spôsobom odkazuje k fenoménu pozorovania – nosnej téme Podobovho maliarskeho programu. Zatiaľ čo v najnovšom prezentovanom diele Pleseň je tematika pozorovania vyjadrená priamočiarejšie – prostredníctvom znázornenia ženskej figúry pri práci s mikroskopom, v ostatných dvoch obrazoch je len viac-menej naznačená. Obrazový výjav v maľbe Zväčšenina sa koncentruje na detail postavy držiacej štetec a paletu, z čoho sa dá usúdiť, že je tu spodobený umelec pozorujúci svoj motív, ktorý sa práve snaží uchopiť prostriedkami maliarskeho média. Staršia olejomaľba Pozorovateľ  zobrazuje mužskú figúru s ďalekohľadom, ktorá je rozoznateľná iba z diaľky, z blízkeho pohľadu sa dielo javí ako čistá abstrakcia. Všetky tri spomínané obrazy teda varírujú postavu pozorovateľa; z ich zastúpenia na výstave je možné vyčítať koncepciu celej expozície, ktorá stavia na vzťah pozorovateľ (figurálne zobrazenia) a objekt pozorovania (ostatné diela s krajinárskymi a vegetatívnymi motívmi). To nakoniec potvrdzuje aj kurátorský text, podľa ktorého sa práve od uvedených figurálnych námetov odvíja čítanie prezentácie, keďže tvoria „významovo – interpretačnú os naratívu výstavy“.

Zo spôsobu usporiadania diel vyplýva, že výstava je rozčlenená do troch častí, čo napokon podmieňuje i samotný galerijný priestor. Zdá sa, že delenie obrazov do jednotlivých expozičných úsekov podliehalo výberu podľa stvárneného námetu či použitej farebnosti. Zároveň každému výstavnému celku dominuje jedna figurálna maľba, čím sa má zrejme za cieľ dospieť k vzájomnému prepojeniu všetkých predstavených obrazových kompozícií. Podľa môjho názoru však zastúpenie, ako aj umiestnenie zmienených troch figurálnych diel nebola veľmi šťastná voľba. Pri prechádzaní sa po expozičnej ploche som pri týchto obrazoch mala skôr pocit, že usporiadanie výstavy viac trieštia, než jednotia, až pri spätnom premýšľaní nad koncepciou sa mi v rámci výberu diel javili ako-tak opodstatnené. Možno keby boli nainštalované bližšie pri sebe alebo by výstava obsahovala väčší počet figurálnych zobrazení, tak by vyzneli vzhľadom k ostatným prezentovaným plátnam harmonickejšie. Taktiež situovanie maľby Pozorovateľ do užšieho priestoru galérie sa mi nezdá byť primerané, keďže divákovi sa nedostáva dostatočný odstup, potrebný na spozorovanie postavy s ďalekohľadom, abstrahovane včlenenej do kompozície. Priznám sa, že v porovnaní s predstavenými obrazmi krajín či vegetácie sa mi dané zachytenia figúr ukazujú byť nie veľmi presvedčivé; navyše si myslím, že výstava by sa bez nich celkom zaobišla, dokonca by snáď pôsobila ako ucelenejšia výpoveď, ktorá by výraznejšie zarezonovala v mysli návštevníka. Začlenenie figurálnych diel do expozičného celku mi našťastie neskazilo komplexný dojem z výstavy, a to najmä vďaka Podobovej zručnej maliarskej technike, ako aj silnému výrazu malieb, ktorým sa venujem nižšie.

Prvá, najväčšia miestnosť v galérii zoskupuje maľby s rastlinnými prvkami. Nepochybne najviac divákovej pozornosti si získa monumentálny triptych Sanatórium (2014), a to nielen svojou inštaláciou na samostatnej predstavanej stene, vďaka čomu sa vyníma v okolitom priestore. Spolu s postranne umiestneným dielom Zo série Encyklopédia (2014) zachytáva pohľady na prírodnú scenériu, pričom sa jedná buď o abstraktné alebo špecifickejšie výjavy, ktoré sú narušené a súčasne zdynamizované expresívnymi ťahmi štetca, sústredenými najmä do druhého obrazového plánu. Rovnako ako pri väčšine autorových malieb i tu hlavnú výrazovú kvalitu určuje farba; práve prostredníctvom hry s farbou, spôsobom jej nanášania, sú diela komunikatívne a podmaňujúce. Napriek tomu, že farba ako kompozičný prvok má v tvorbe Rastislava Podobu dôležitú funkciu, je pre neho charakteristické využívanie redukovanej farebnej škály, zväčša pozostávajúcej len z dvoch farieb a ich odstupňovaných tónov. Autorská stratégia farebnej limitácie obrazu spolu s abstrahovaním motívu umožňuje percipientovi koncentrovanejšie vnímanie samotnej maľby a maliarskeho procesu, je schopný v Podobových dielach pozorne sledovať jednotlivé plochy a nánosy farieb, hustú pastóznosť alebo rôzne gestické zásahy, ryhy, stekance, prácu so špachtľou.

Čo sa týka vyššie zmienených kompozícií, celú plochu ich rozmerných plátien pokrývajú len odtiene zelenej a modrej, miestami je však farebnosť akcentovaná prechodmi bielej či čiernej. Tieto väčšie „monochrómne“ formáty sa v sterilnom galerijnom prostredí môžu pre návštevníka javiť ako kontemplatívne až sakrálne; daná nedopovedanosť výjavu, rovnako aj technika zobrazenia, prispievajú k hľadaniu si osobných asociácií, skúseností, vnemov, čo dielam dodáva hĺbavejší charakter. Pri triptychu Sanatórium sa mi však naskytá otázka, či jeho intenzívny efekt nie je znásobený umiestnením troch monumentálnych obrazov vedľa seba a či by bola impresia z jednotlivých malieb taká výrazná i v prípade ich samostatnej inštalácie? Zrejme asi nie, ale keďže Podoba aj na predošlých výstavách prezentoval triptych rovnakým spôsobom, očividne ho chápe ako celok a jeho súčasti ani nemá v úmysle vystavovať oddelene. Autor tu určil vnímanie trojice plátien ako jedného diela, i keď je zaujímavé, že obrazy k sebe úplne nepriliehajú, je medzi nimi malá medzera. Z prvej miestnosti by som ešte vyzdvihla dve maľby – väčší formát Slnečnicu (2015) a komornejšie Zrno (2015), ktoré predstavujú portrétne zachytenia rastliny. Pôsobivé sú predovšetkým hyperbolizáciou na pohľad nezaujímavej, ešte nerozkvitnutej plodiny, rovnako aj svojou tajomnou atmosférou, dosiahnutou za pomoci využitia barokových kompozičných princípov. Hoci obe plátna spodobujú totožný motív, ich priľahlé umiestnenie vytvára medzi nimi vzájomný dialóg, ktorý sa mi ukazuje byť veľmi zosúladený a hravý.

Ďalší celok výstavy obsahuje krajinomaľby so šedo-hnedastou farebnosťou. Vyníma sa tu najmä obraz Lom (2014), na ktorom je spodobená krajina s nízkym horizontom. Výjav je situovaný do prvého plánu, zatiaľ čo väčšiu plochu plátna autor prenecháva tmavému neurčitému pozadiu, kde možno badať náznaky stromov. Obe časti kompozície sú aplikovanými farebnými odtieňmi navzájom výrazne kontrastné. Svetlo, sústredené do popredia, vnáša do zobrazeného kamenného povrchu objem, súbežne hmota kameňa sa v diele symbolicky premieta do hutnej, pastóznej masy farby, rozptýlenej po celej maliarskej ploche. Rovnako ako pri vyššie spomenutej dvojici diel, i tu pozitívne hodnotím výber a inštaláciu susediacej maľby Kvitnutie (2014). Vďaka takmer totožnej farebnosti s plátnom Lom tvoria spolu kompozične vyváženú súhru. Na poschodí, v poslednom úseku expozície, je umiestnená trojica novších malieb, ktoré spája uplatnenie chladnej, modro-bielej farebnej palety. Čo je tu podľa mňa negatívne je použitý inštalačný spôsob, ktorý je až príliš staromódny – v zmysle „čo stena, to dielo“. Úplne by v tak neveľkom priestore postačovalo predstavenie jedného či dvoch obrazov, čím by bolo ich vyznenie razantnejšie a celkovo by sa daná inštalácia javila ako rafinovanejšia, vzdušnejšia, sviežejšia. Za najsugestívnejšie považujem plátno Prostredný hrot (2016), ktorý spolu s priľahlým menším formátom Severná strana (2016) tematizuje horský štít. Motív je v maľbe plne abstrahovaný, navyše prostredníctvom „monotónnej“ farebnosti takmer splýva s pozadím. O tom, že sa jedná o spodobenie hory je možné hovoriť len vďaka naznačeným obrysom skalného masívu, vystupujúcim z úzadia.

Práve postupné „vynáranie sa“ maliarskeho motívu z nedefinovateľného prostredia alebo celkovej obrazovej plochy – ktorá sa buď kompletne farebne zlieva či naopak diverzifikuje pomocou haptického nánosu pasty, umocňuje pôsobenie diel Rastislava Podobu. Jeho obrazy nie sú prvoplánovou estetickou záležitosťou, ale svojím nejasným zadefinovaním výjavu a technikou maľby akoby v sebe skrývali niečo hlbšie, čo je objektívne nepomenovateľné a vyžaduje si subjektívnu percepčnú skúsenosť.  Divák je nútený sa pri Podobových maľbách pozastaviť; pozoruje, hľadá a nachádza čosi jemu známe, blízke, čo k nemu prehovára a plynule si ho získava.

Foto: Martin Gubric

Rastislav Podoba: Field trip / kurátorka:  Zuzana L. Majlingová / Galéria umenia Ernesta Zmetáka v Nových Zámkoch / trvanie výstavy: 29. 6. – 2. 9. 2017

Příspěvek Pozorovanie, hľadanie, nachádzanie pochází z Artalk.cz

František Demeter: Veľké plátno / kurátorka: Gabriela Kisová / Galéria 19, Bratislava / trvanie výstavy od 31. 8. 2017 do 24. 9. 2017 / vernisáž: 31. augusta 2017 o 18.00 hod

Příspěvek TS: František Demeter pochází z Artalk.cz

Šárka Telecká / Altro Walkway Bone VM20215 / kurátorka: Tereza Záchová / Galerie 35m2 / Praha / 2. 9. – 1. 10. 2017

Šárka Telecká: Altro Walkway Bone VM20215

Kurátorem výstavy je Tereza Záchová.

Vernisáž: 1. 9. 2017 od 19.00 hodin

Výstava trvá 2. 9. – 1. 10. 2017.

otevřeno denně
po-pá 10.00 – 19.00 hod
so-ne 12.00 – 19.00 hod

http://35m2.cz/

Příspěvek TZ: Šárka Telecká pochází z Artalk.cz

Jakub Janovský / Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí? / Galerie Vyšehrad / Praha / 6. 9. – 22. 10. 2017

Jakub Janovský: Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?

Vernisáž: úterý 5. 9. 2017, 18 hodin
6. 9. – 22. 10. 2017
Galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní)

Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?

Obrazy Jakuba Janovského mají své východisko v kresbě. Právě vztah k tomuto médiu je pro autora řečeno s Martinem Heideggerem „bytostný“. Již při studiu na pražské AVU usiloval Janovský o maximální výrazový průzkum jednoduché obrysové figurální kresby. Kladl si tvůrčí otázky, jak zacházet s jejím měřítkem, s deformací a stylizací, s polarizací bílé a černé, s detaily jako nositeli výrazu (ruce, tvář) a především s aplikací kresby na jiné materiály, nežli jsou tradiční malířské nosiče (papír, plátno, dřevo). Kresbu začal spojovat s aktem „intervence“, když kreslil v demoličních výměrech pražské periferie na zdi vybydlených objektů a bývalých průmyslových továrních hal pomíjivé věci určené pro „náhodného“ diváka. Ale také s motivem „označení“, které kohosi či cosi „identifikuje“, když pokreslil nahá záda modelky a začal se zajímat o motivy tetování. V těchto dvou netradičních přístupech ke kresbě a její aplikaci se postupně dostával v rámci mezilidských vztahů také k otázkám spojených s oblastí společenské etiky.

Především tetování lze totiž vnímat jako situaci určitého „přivlastnění si“ nositele, který se stal reprezentantem určitého znaku či znakové konfigurace. Podstatné je, že se tak buď dobrovolně rozhodl, nebo byl tímto způsobem označen násilně proti své vůli (např. známá čísla na zápěstí u vězňů koncentračních táborů). Přesně tento motiv rozpornosti a ambivalence, které plodí distribuce kresebných znaků na živá lidská těla, nebo na mrtvé prázdné objekty provokuje otázky spojené s tím, jak moc je tu přítomno násilí v latentní, skryté formě. Jak moc se tu odráží či otiskuje společenská realita ve své racionálně propracované, nebo čistě podprahové systémové podobě, která je buď vyznávána a podporována, nebo je proti ní revoltováno. Janovský si tak vytváří pro svou tvorbu výrazné znakové pole (pro recyklaci a opakování znaků a jejich proměnlivých vazeb), do kterého umisťuje své kresebné situace. Jejich leitmotivem jsou silné zkušeností momenty navázané na nová poznání či prozření. Ty se rodí zpravidla z konfrontace s dosud neznámým (cizorodým) nebo z mezilidských vztahů, které se v čase proměňují. Osobní a intimní je tu autorem nemilosrdně kříženo s veřejným jako odhaleným. Lidský jedinec je roubován na tělo společnosti, často bolestně a proti své vůli.

Název výstavy „Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?“ nastoluje tezi o tradiční představě predátora a oběti. Životní situace ale nebývají takto schématické. Nelze je číst natož rozklíčovat přes tuto zjednodušenou mřížku. Francouzský filosof Gabriel Marcel ve své eseji Setkání se zlem píše o tom, že se „bytostí navštívenou Zlem můžeme efektivně zabývat jen s podmínkou, že s ní vytvoříme vztah, který je koneckonců účastí či sdílením.“ A to právě předpokládá fakt „že toto Zlo nesmí pro nás být nějakou anomálií, kterou máme vysvětlit či zdolat.“ Janovský v části svých obrazů evokuje počínající, klíčící dramata. Pracuje s předpoklady krize, které již obsahuje daná scéna, ale pouze v náznaku, v nápovědě. Symptomatické je v tomto směru dílo NE (2017). Malý chlapec je tu navštíven něčím neznámým, co nemá konkrétní formu, ale vzbuzuje v něm nesouhlas a potřebu odporu (nabízí se inverze tradiční křesťanské ikonografie Zvěstování). Pocit můžeme identifikovat jako personifikované zlo. Kde se bere? Odkud přichází? Ruka chlapce se snaží cosi abstraktního zastavit. S tímto gestem kontrastuje čistota interiéru, kde je vše zdánlivě zcela v pořádku. Uklizeno, ustláno. A přeci tu dochází k nějakému průlomu, k šoku z cizorodého, vše je náhle prázdné, dusivé, svazující.

Obdobně obraz Horské sluníčko (2017) zpřítomňuje ambivalenci lidského poznání. Umělé slunce vytvořené lidským rozumem má za úkol léčit. Ve skutečnosti sice něco léčí, něco však ohrožuje. Zde je to zrak, který si musí postavy chránit speciálními brýlemi. Postavy se chovají podle instrukcí, které jim byly patrně předem podány. Uvědoměle sedí proti zdroji záření. Motiv důvěry spojený s podrobením se určité manipulaci a organizovanosti je tu evidentní. Zatímco Bogy představuje proměnu dětské hračky v cosi odcizeného, hybridního a zlověstného, obraz lízátko spatřuje dětskou hračku z jiného závažného hlediska. Jako záměnu. Dětského Mickey Mause za Barbienu, cosi nevinného za něco, co v sobě již obsahuje svádějící princip, který zasévá pochybnosti a spojuje dosud nespojitelné. Barbie jako lízátko je evidentní sexuální narážka, přitom jde v případě ženské postavičky také o produkt kulturního průmyslu stejně jako Mickey. Je však již hračkou stimulující další vývoj jedince. Připravuje ho zcela podprahově a tedy zákeřně na podněty, s kterými lze marketingově a obchodně nakládat. Pěstuje v dítěti smysl pro spotřební myšlení, vytváří se tu předpoklady konzumu na rozhraní dětství a dospívání.

Zatím co toto „systémové zlo“ lze identifikovat a diagnostikovat, jsou jiné podoby cizorodosti a odcizení těžko polapitelné a komunikovatelné. Nezbývá, než se o to neustále pokoušet a to bez morálních předsudků. Jiný způsob účinné pomoci bližnímu, než kontakt s tím, co se v něm děje, patrně neexistuje. Každé jiné řešení nedává příliš šanci tomu, kdo je „uvnitř a bojuje“ s krizí. Neboť „Triumf Zla – triumf Smrti a triumf Beznaděje; to jsou vpravdě jen odlišné modality jediné a hrozivé možnosti, která je vepsána do horizontu HOMO VIATOR, člověka, jenž putuje po této své velmi úzké cestě; je to „cesta po hřebeni“ mezi propastmi.“ (Gabriel Marcel).

Petr Vaňous

Příspěvek TZ: Jakub Janovský pochází z Artalk.cz

BE25 Roxy a NoD oslaví 25 let / Praha / 28. 8. 2017

Již čtvrt století je klub ROXY a Experimentální prostor NoD neopomenutelným multikulturním centrem na mapě Prahy. Letošní půlkulaté narozeninové oslavy s názvem BE25 proběhnou ve velkém stylu. Oba prostory se tradičně představí jako jeden celek, připomenou bohatou minulost, ale zároveň představí svou novou tvář. Oslavy letos proběhnou od 20. do 28. října ve všech prostorách ROXY/NoD. Čeká nás pestrý program plný parties, koncertů, divadelních představení, performancí a výstav.

Klub ROXY patří již 25let ke špičce nejen české, ale i evropské klubové kultury. Stylová art-deco architektura prvorepublikového kina, vášeň pro hudbu a cit pro umění charakterizují dnes již legendární prostor ROXY. Na předešlých oslavách vystoupila taková jména jako Morcheeba, Everlast, Maceo Plex, Liars, Walk Of The Earth, Explosions In The Sky nebo Solomun.

25. narozeniny BE25 budou ve znamení výběru těch nejlepších zahraničních umělců, kteří za 25 let vystoupili v ROXY a zároveň špičkových současných projektů, které hýbou světovou klubovou scénou. Mezi hlavní taháky programu patří britská legendární kapela Goldfrapp, nejvytíženější producent současnosti Stephan Bodzin live, uznávaný britský dj James Zabiela, německý experimentátor Stimming live, francouzský multižánrový a energii nabitý projekt Dirtyphonics nebo hardrockoroví Eskimo Callboy.

Součástí programu bude i tradiční multikoncertní večer Soundz Czech, kdy představíme pro fanoušky zdarma to nejlepší z české alternativní scény na pěti pódiích ROXY i NoD. V čele tohoto večera se představí Lenka Dusilová & Baromantika a doplní ji více než desítka dalších hudebních projektů. Narozeniny dají vyniknout i uměleckému průniku ROXY a NoD a prostory klubu budou sloužit i jako výstavní sál pro vybrané výtvarné umělce.

Divadlo NoD vstoupilo s rokem 2017 do své nové éry. Nové umělecké vedení, které tvoří dramaturgyně Natálie Preslová a režisér Janek Lesák, zaměřilo zdejší repertoár na autorské divadlo, kterému se oba dva dlouhodobě věnují. Okolo Divadla NoD začal postupně vznikat stálý tým tvůrců podobného směřování a smýšlení, přičemž témata vychází především z aktuálního dění okolo nás, problémů společnosti a příběhů současnosti. Už v minulé sezóně zahájily velmi úspěšně tuto linii inscenace Ve dne v noci (režie Kasha Jandáčková) a Sandman (režie Linda Dušková).

Jako narozeninový dárek si pro své diváky Divadlo NoD připravilo multižánrové kulturní jednohubky, tedy drobné vtipné divadelní projekty, o které se postarají převážně mladí čeští tvůrci. Těšit se můžete na komiksovou inscenaci Goon – Krvavá pomsta, inscenace absolventů KALD DAMU Loutky a cigára, Prokletí rodu Gordonů, Vinnetou, zcela improvizovaný projekt Ládi Kardy Improstor , nový projekt souboru Zapětdvanáct uspořádaný speciálně při příležitosti narozenin, vizuální inscenaci pro jednoho diváka – microSputnik a mnoho dalšího. Vrcholem narozeninového programu bude představení francouzského souboru CIE La Servante: Guttenberg! Le musical. Divadelní sál a všechny přilehlé prostory tak na celý týden ožijí autorským divadlem a dialogem mladých tvůrců s diváky.

Novinkou divadelním sále NoD bude speciální promítací večer na téma HOROR/STRACH, který se uskuteční 26. října. Své krátkometrážní filmy zde společně s diskuzí představí Pavel Soukup (Lesapán, Domovoj, Třída Smrti, …). Diváci budou mít možnost vidět i další díla napříč žánry a celý večer zakončí promítání celovečerního hororového filmu.

Proměnou v letošním roce prošla ale také Galerie NoD. V jejím čele stanul nový kurátor Pavel Kubesa, který navázal na úspěšné galerijní projekty svých předchůdců, a zároveň rozšířil řady vystavujících umělců. Galerie NoD spolupracuje dlouhodobě s umělci generace 80. a 90. let, velký důraz však také klade na mladou nastupující uměleckou scénu. Aktuální dramaturgie Galerie NoD rozvíjí podporu českého umění formou mezinárodní spolupráce se zahraničními institucemi, účastí na uměleckých veletrzích, zastupováním vybraných tvůrců z řad nejmladší generace a pořádáním aukcí výtvarného umění.

Narozeninové oslavy budou zahájeny unikátní sólovou výstavou Vladimíra Kokolii, který je jednou z největších person současného umění a laureátem ceny Jindřicha Chalupeckého. Jako každý rok ozdobí křižovatku ulic Dlouhá a Rybná nový výtvarný objekt, tentokrát instalace Dušana Záhoranského, která se zaměří na slabosti soudobé společnosti. Oba vystavující umělci, působící také jako pedagogové AVU, mají neodmyslitelný vliv při formování současné generace mladých umělců.

Letošní narozeninové oslavy tak nebudou jen oslavou a připomenutím pestré minulosti, ale především oslavou a předznamenáním budoucnosti a dalšího skvělého kulturního čtvrtstoletí, které nás v prostorách Dlouhá 33 společně jistě čeká.

Více informací bude uveřejňováno postupně na www.roxy.cz a www.nod.roxy.cz

Experimentální prostor NoD
Dlouhá 33, Praha 1
– – – – – – – – – –
www.nod.roxy.cz
www.facebook.com/nodprague

Příspěvek TZ: BE25 Roxy a NoD oslaví 25 let pochází z Artalk.cz

Milan Hajdík / Signál / kurátor: František Kowolowski / Galerie Sýpka / Valašské Meziříčí / 6. 9. – 19. 11. 2017

Milan Hajdík: Signál

6. 9. – 19. 11. 2017

Vernisáž:  6. září 2017 v 18.00 hodin

Úvodní slovo k výstavě: doc. MgA. František Kowolowski

První velká samostatná výstava malíře Milana Hajdíka ve Valašském Meziříčí

Výstava Milana Hajdíka nabídne obrazy připomínající snové vyobrazení skutečnosti v juxtapozici a komunikativními portréty se skrytými QR kódy. Slavnostní vernisáž výstavy se uskuteční 6. září v 18.00 hodin a úvodní slovo pronese rektor Fakulty umění ostravské Ostravské univerzity, Doc. MgA. František Kowolowski.

Rodák z Jablůnky se již od počátku svých studií v ateliéru Malba II. pod vedením Františka Kowolowského vymykal svým postojem v malířství uchopením samotného výtvarného konceptu. K malbě přistupuje inovativním způsobem, i přestože se na první pohled jeví jeho tvorba klasickou. V roce 2013 se stal jedním z finalistů Ceny Rudolfa Schlattauera a nyní přichází s aktuální tvorbou vytvořenou především v tomto roce.

Ve své tvorbě se programově zabývá realitou a interpretací skutečnosti. Obrazy se odlišují malířským přístupem a jdou strukturálně proti sobě s cílenou juxtapozicí. V malbách převládá strukturální vyobrazení navozující pomíjivost, snovost či obrácenou realitu. Přesto se jedná o klasické malířské disciplíny jako je krajina, figura, portrét či zátiší. „Ve svém malířském projevu se zabývá veristickým obrazem, metamorfózou obrazu, možností interpretace, definicí obrazu skrze medium, jeho přesahem nebo mystifikací. Jeho rozměrná plátna odkazují na minulost malby, a to v podobě strukturalizované metafory a metonymie. Vrstvení a překládání obrazové plochy do svébytné strukturalisty je snahou autora pojmenovat hranice samotné malby. Snovost námětu se zde střídá s ostrostí rastrů a zásahů do hmoty obrazu“, přiblížil Hajdíkovu tvorbu František Kowolowski.

Autor se také zabývá psychologickým zkoumáním člověka, jeho vyjadřováním a působením na široké okolí. Přepisuje slovní projevy osob a jejich aktuálnost uchovává v QR kódu, který zprostředkovává komunikaci. „Aby toho nebylo málo, vkládá autor do svých pláten další digitální a jazykové – binární kódy. Svět digitální techniky pohlcuje svět viditelný, ve vzájemné interakci utváří „novou“ simulovanou realitu. Abstrahované formy se střetávají s reálným fotografickým předobrazem námětu krajiny (především) a to v touze prozkoumat jejich limity“, doplnil Kowolowski.

Příspěvek TZ: Milan Hajdík pochází z Artalk.cz

Rada galérií Slovenska (RGS) predlžuje výzvu na nove ocenenie: Cena RGS – BIELA KOCKA za prínos v oblasti galerijných činností za rok 2016 / do 15. septembra 2017

Rada galérií Slovenska (RGS) predlžuje výzvu na nove ocenenie

Cena RGS – BIELA KOCKA za prínos v oblasti galerijných činností za rok 2016!

Prihlášky môžete zasielať do 15. septembra 2017!

RGS, ktorá združuje zbierkotvorné galérie na Slovensku, vyhlasuje novú cenu udeľovanú odborníkom (jednotlivcom / autorskej skupine) za prínos v oblasti galerijných činností v súťažných kategóriách:

a/ edičný projekt – odborná publikačná činnosť (vydaný v r. 2016 – ISBN)

b/ kurátorský projekt (premiérovo uvedený v r. 2016 – vernisáž)

c/ edukačný projekt (premiérovo uvedený v r. 2016)

d/ mimoriadny projekt v oblasti galerijných činností (mimoriadne zhodnotenie zbierkového fondu – so zápisom prvostupňovej evidencie v r. 2016 / reštaurovanie – ukončené v r. 2016 /dizajn alebo architektúra výstavy – premiérovo uvedená v r. 2016)
Hodnoteným obdobím je 1. január 2016 až 31. december 2016.

Prihlásiť je možné projekt realizovaný na pôde členských galérii RGS (zoznam členských galérií prikladáme k tlačovej správe).
Členovia RGS a nezávislí odborníci môžu nominovať v jednotlivých súťažných kategóriách odborných zamestnancov galérií aj externe spolupracujúcich odborníkov (kurátorov, teoretikov, galerijných pedagógov, reštaurátorov, grafických dizajnérov a architektov výstav) a to na základe vyplnenia a zaslania priloženého nominačného listu na korešpondenčnú adresu:

Stredoslovenská galéria, Dolná 8, 975 90, Banská Bystrica

(Na obálku pripíšte heslo: BIELA KOCKA – Cena RGS)

Nominačný list nájdete na: HYPERLINK „http://bit.ly/2srBgVq“ \n _blankhttp://bit.ly/2srBgVq
Motiváciou je nielen uznanie v odbornej činnosti, ale tiež originálny a hodnotný artefakt ceny navrhnutý známym slovenským dizajnérom a vizuálnym umelcom Patrikom Illom. V neposlednom rade prináša ocenenie aj ďalšie možnosti odbornej spolupráce a ponuky rezidencií zo strany členských galérií RGS.

Po jesennom zasadaní odbornej poroty a vyhodnotení nominačných listov budú vybraní nominanti pozvaní na podujatie udeľovania Ceny RGS – BIELA KOCKA.

Pre viac info nás prosím kontaktujte:

rada.galerii.slovenska@gmail.com

blankrada.galerii.slovenska@gmail.com

tel.: +421 048/470 16 13

Projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Příspěvek do 15. 9. 2017 / Cena RGS – BIELA KOCKA pochází z Artalk.cz

Jose Peris / Kurátorka: Lýdia Pribišová / Galéria HIT, Hviezdoslavovo nám. 18, Bratislava / Vernisáž: 2. 9. 2017 o 19.00 hod  / Výstava potrvá do 29. septembra 2017

Španielsky umelec Jorge Peris predstavuje v Galérii Hit procesuálnu site specific inštaláciu Acidus 2017.

Experimentuje tu s elektrolýzou, kryštalizáciou soli a morskou biológiou, skúma vlastnosti salinity, rôznych rias a organizmov schopných žiť bez kyslíka. Prostredníctvom kyselín, minerálov, oxidov kovov, ktoré sú výsledkom elektrolýzy a biologických procesov morského plantktónu (žiabronôžka soľná) umelec vyživuje odumreté korene stromov a rastlín, pokúšajúc sa ich vzkriesiť.

Jorge Peris dlhodobo pracuje s rôznymi chemickými a biologickými procesmi. Jeho diela možno chápať ako apely na hrozby ekologických katastrof. Vo svojich umeleckých projektoch skúma organizmy, ktoré žijú v nehostinných podmienkach slaných prostredí. Vytvára nové ekosystémy, ktoré slúžia ako metafory života. Jorge Peris skúma prostredie, ktoré nás obklopuje v mnohých aspektoch (vo fyzickom, psychickom, etickom či fenomenologickom zmysle), akoby sa jednalo o živú bytosť. Skúma všetky možnosti jeho premeny. Prostredníctvom transformácie, ale aj ničivých zásahov (korózia) dochádza napokon k bodu úplného zničenia daného prostredia, ktorý je východiskom k novej rovnováhe. Peris prostredníctvom svojich pracovných postupov premieňa výstavný priestor na archeologické nálezisko, ktoré odhaľuje predchádzajúce životy v priestore. Zároveň však vytvára víziu toho, čo by bolo potrebné zachrániť pre budúcnosť. Peris zaobchádza s priestormi, ktoré nás obklopujú ako s metaforami pre organizmus. Rovnako ako telo, i jeho prostredia pôsobením času starnú, menia sa, preskupujú. Umelec často pracuje s odpočítavaním času, kladúc dôraz na procesuálnosť svojich inštalácií.

Příspěvek TS: Jose Peris pochází z Artalk.cz

Otevřený open call 2018 / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 9. 8. – 9. 9. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek Otevřený open call 2018 v Galerii U Dobrého pastýře pochází z Artalk.cz

Výstava Sen × skutočnosť je prístupná online!

Naša rekordná výstava Sen × skutočnosť. Umenie & propaganda 1939 – 1945 skončila síce začiatkom tohto roka, no navštíviť ju môžete aj teraz – virtuálne! Online prehliadka obsahuje 360° panorámy všetkých miestností výstavy. Kliknutím na diela si zobrazíte ich profil na Webe umenia s funkciou zoom.

Příspěvek Výstava Sen × skutočnosť je prístupná online! pochází z Artalk.cz

Kata Tranker / Šopa gallery, Hlavná 40, Košice / Výstava potrvá od 25. augusta do 15. septembra 2017 

30

Kata Tranker patrí k najmladšej generácii maďarských umelcov. Vo svojej tvorbe narába s pestrým spektrom prístupov, od kresby, koláže, objektu až po inštalácie, ktoré s ľahkosťou kombinuje do komplexných celkov. Naratívne „príbehy“ v jej dielach divákovi neponúkajú lineárny dej alebo interpretáciu, ale majú otvorený charakter. V jej práci sa často objavujú otázky sociálno-historického charakteru, otázky identity, medziľudských, či geopolitických vzťahov.

Autorka predstavuje projekt, na ktorom pracovala počas trojmesačnej rezidencie v Košiciach v rámci projektu K.A.I.R. Košice Artist in Residence. Odvoláva sa na odkaz Waltera Benjamina, ktorý prepracoval koncepciu flanéra (z francúzskeho slova flâneur) – človeka bezcieľne prechádzajúceho sa mestom, kráčajúceho pre chôdzu samotnú, ktorá ponúka čas a priestor na premýšľanie a rozvoj kreatívneho myslenia.

Kata Tranker mapuje pohyb mestom z pohľadu a skúsenosti matky desaťmesačného dieťaťa. V prvom období materstva je prechádzka s dieťaťom v kočiari dobrou príležitosťou opustiť štyri steny domova, prežiť nejaký čas v „reálnom svete“ a premýšľať. Dôvodom prechádzky je prechádzka samotná, bez náhlenia sa, pre samotný zážitok mestského priestoru, spletitých uličiek a skrytých zákutí, pre zachytenie okamihu. Matky sa správajú ako neúmyselní flaneuristi – prechádzajú sa náhodnými ulicami, premýšľajú nad tým, čo majú, vidia pred sebou. Tranker svoje skúsenosti a dojmy z mesta zaznamenáva v priestorovej inštalácii, kolážach, kresbách a objektoch. Nájdeme tu vyznačené trasy, ktorými autorka prechádzala, fotografie a kresby budov extrahovaných do základných tvarov, kúsky odpadkov, odfúknutých z balkónov tohto veterného mesta a opakujúci sa motív materstva a rodinného života, ktorý nachádza v niekoľkých sochárskych realizáciách vo verejnom priestore, a ktoré pôsobia až príliš idealisticky v porovnaní s reálnou skúsenosťou ženy – matky.

Výstavu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. Rezidenčný pobyt v rámci projektu K.A.I.R. Košice Artist in Residence je podporený Medzinárodným vyšehradským fondom a organizáciou Creative Industry Košice

Otváracie hodiny: pondelok – piatok od 16:00 – 18:00

Projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Příspěvek TS: Kata Tranker pochází z Artalk.cz

Jan Vorisek / A Brief Lapse into a Dissolute Life / Galerie PLATO / Ostrava / 3. 9. 2017 v 19h

Jan Vorisek: A Brief Lapse into a Dissolute Life

Performance 03.09.2017 v 19h v PLATO, kancelář pro umění, Českobratrská 14, Ostrava

Švýcarský umělec českého původu ukončí výstavu klub Fiesta asambláží zvuků, materiálů a audio zařízení, reflektujících neustávající fluktuaci a recyklaci. Jan Vorisek rozšíří klub Fiesta o rozměr netradiční poslechové seance. V Kanceláři pro umění se uskuteční finální přestavba ve svébytnou lounge zónu pomocí fragmentů tematického mobiliáře a vlastních zvukových prací i objektů. Včetně servírování speciálních nápojů z “baru” klubu Fiesta. Open source s otevřeným koncem, tok změn smyslů a účelů v neustálém delay efektu rozrachotí a rozvibruje poslední den výstavy klub Fiesta.

Příspěvek 3. 9. 2017 / Jan Vorisek: A Brief Lapse into a Dissolute Life pochází z Artalk.cz