Prohlášení Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i. k demolici domu čp. 1601/II na Václavském náměstí v Praze / Praha / 30. 8. 2017

V uplynulých dnech byla dokončena demolice historického domu čp. 1601/II na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice na Novém Městě v Praze. Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. zničení domu odsuzuje jako zcela nevhodný a nepřípustný zásah do Památkové rezervace v hl. m. Praze, zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a to zejména z následujících důvodů:

Dům z konce 19. století, jehož architektonicky výrazná úprava byla dílem významných architektů Bohumíra Kozáka (1885–1978) a Josefa Zascheho (1871–1957) z roku 1920, byl osobitou zajímavou stavbou na pomezí kubismu a modernismu. Vhodným a citlivým způsobem dotvářel urbanistický kontext, přičemž nechával vyznít hlavní dominantu Václavského náměstí, jímž je budova Národního muzea.

Návrh novostavby polyfunkčního objektu s podzemními garážemi podle našeho soudu nepřináší do prostředí Václavského náměstí architektonické ani urbanistické hodnoty, které by toto prostředí výrazně obohatily a které by jakkoli ospravedlňovaly demolici funkčního historického domu. Nový objekt akcentem nároží v podobě věžovité nástavby bude naopak narušovat dominantu Národního muzea. Monolitickým zastavěním dvou stavebních parcel a části dvora nová budova vstoupí bezohledným a necitlivým způsobem do okolní zástavby a naruší její charakter.

Demolice domu je v příkrém rozporu s platným vládním nařízením č. 66/1971 Sb. ze dne 21. července 1971, které je základním právním předpisem, upravujícím stavební činnost na území pražské památkové rezervace. V § 3, odst. 1/a tohoto nařízení se píše, že „veškeré úpravy nemovitých kulturních památek i jejich souborů a objektů, které vykazují dílčí památkové nebo urbanistické hodnoty (objekty památkového zájmu), dotýkají se vnitřní i vnější architektury, musí být řešeny a prováděny se zřetelem k trvalému zabezpečení jejich hmotné podstaty, k jejich přiměřenému společenskému využití a dalšímu zhodnocování výtvarných a dokumentárních funkcí.“ Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy (MHMP) se ve svém Závazném stanovisku z dne 24. června 2010, na jehož základě byl dům odstraněn, s uvedenou vyhláškou dostatečně nevyrovnal.

Odbor památkové péče MHMP se ve svém výše uvedeném Závazném stanovisku odvolal především na posudek dodaný majitelem objektu (tzv. Komentář ke studii Chapman Taylor na novou zástavbu na Václavském náměstí a v Opletalově ulici z 30. března 2010), v němž jsou stavební dějiny a hodnoty historického domu shrnuty v pouhých dvou větách (!). Odbor své stanovisko naopak nepodepřel seriózní analýzou Národního památkového ústavu, ani dalších státních odborných institucí či nezávislých odborníků.

Odbor památkové péče MHMP se v Závazném stanovisku dále odvolal na vyjádření Sboru expertů MHMP. Ze zápisu z příslušného 105. jednání Sboru expertů Magistrátu hl. m. Prahy z 6. května 2010, s. 4, bod I., přitom vyplývá, že se členové Sboru během zasedání historickou, architektonickou ani urbanistickou hodnotou stávajícího domu čp. 1601/II nezabývali (!), nýbrž se věnovali pouze hodnocení architektonického návrhu novostavby polyfunkčního objektu, který pro developerskou firmu zpracovala kancelář Chapman Taylor.

Povolením demolice byl vytvořen nebezpečný precedens, který vážně ohrožuje historické jádro Prahy, patřící k nejvýznamnějším souborům světového kulturního dědictví.

V povolení demolice historického domu na Václavském náměstí spatřujeme selhání orgánů památkové péče, zejména Odboru památkové péče MHMP. Tento odbor v dané kauze dle našeho názoru hájil zájmy developerské firmy na úkor společenských zájmů a kulturních hodnot, na jejichž ochranu byl zřízen a je za tímto účelem financován z veřejných prostředků.

Demolici přes masivní odpor odborné i laické veřejnosti nebyli ochotni zabránit ani ministři kultury MUDr. Jiří Besser, Mgr. Alena Hanáková a Daniel Herman, ačkoli k tomu měli příležitost a dle našeho názoru to s ohledem na jejich společenské poslání mělo být jejich povinností. Ze strany odpovědných politiků ani úředníků jsme se navíc nesetkali ani s kritickým vyhodnocením vývoje uvedené kauzy a s vyvozením příslušných důsledků. Problém demolice byl naopak nepřijatelným způsobem bagatelizován.

Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. spolu s dalšími institucemi a s širokou odbornou i laickou veřejností proti demolici domu na Václavském náměstí v minulosti několikrát důrazně protestoval. Z výše uvedených důvodů se také připojil k dopisu zástupců a odborných pracovníků Ústavu pro dějiny umění FF UK, Ústavu památkové péče FA ČVUT, Katedry teorie a dějin umění VŠUP, Uměleckohistorické společnosti a Klubu Za starou Prahu z 27. června 2017, adresovanému panu Mgr. Bohuslavu Sobotkovi, předsedovi vlády ČR, panu Mgr. Danielu Hermanovi, ministru kultury ČR, a paní Mgr. Adrianě Krnáčové, MBA, primátorce hl. m. Prahy, který obsahuje výzvu k prošetření celé kauzy a k přijetí takových opatření, která by pro příště zabránila masivní devastaci kulturního dědictví.

V Praze, 29. srpna 2017

doc. PhDr. Tomáš Winter, Ph.D.,

ředitel Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i.

Příspěvek Prohlášení Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i. k demolici domu čp. 1601/II na Václavském náměstí v Praze pochází z Artalk.cz

David Bartoš / Enviromem / Kurátoři: Marie Meixnerová a Alexandr Jančík / Galerie TIC: konText / Brno / 9. 8. – 9. 9. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek David Bartoš v TICu pochází z Artalk.cz

Kulturní centrum Josefa Arnolda, zapsaný spolek, vznikl v listopadu roku 2016 z občanské iniciativy usilující o celkovou památkovou obnovu Arnoldovy vily a rekultivaci přilehlých pozemků. Podnětem myšlenky kulturního využití hodnotné architektonické památky byla zářijová akce Dny evropského dědictví, při které se vila mimořádně otevřela veřejnosti. Oslovení průvodci ze sousední vily Tugendhat tehdy zajišťovali komentované prohlídky a naštěstí se na jedné z nich setkali s Mgr. Martinem Malečkem, starostou městské části Brno – sever, která má objekt ve správě. Prezentovali mu svůj návrh na využití a po navázání spolupráce s radnicí nebylo daleko k založení spolku.

Během vytváření stanov se primárním cílem pochopitelně stala celková památková obnova Arnoldovy vily. Nachází se v Brně na ulici Drobného č. p. 26 v těsném sousedství věhlasné vily Tugendhat a pochází z roku 1862, kdy si ji postavil německý stavitel a architekt Josef Arnold. Ve své době se významně podílel na architektonické tváři Brna a navíc jeho vila byla jednou z prvních, která podle jeho plánu odstartovala výstavbu první brněnské vilové kolonie v Černých polích a jednu z prvních ve Střední Evropě. Důležité je však i pozdější období, zvláště léta 1909–1939, kdy dům vlastnila rodina Cecílie a Kornelia Hožových, tety a strýce Grety Tugendhatové. Dům rozšířili a upravili v secesním a art decovém stylu. Úprava dodnes dokládá v mimořádné komplexnosti zmíněný umělecký styl a vysokou úroveň dobového řemesla v Brně. Tuto podobu a nespočet původních prvků si dům dodnes zachoval navzdory dlouholeté funkci mateřské školky, která byla ze statických důvodů v roce 2010 zrušena. Naštěstí se ho díky iniciativě zaměstnanců Muzea města Brna podařilo zapsat na seznam Kulturních památek ČR. Od r. 2012 je však vila zapsána mezi Nejohroženější nemovité památky ČR a několik let není nevyužívána a částečně chátrá.

I to se spolek snaží změnit. Vedle obnovy si za cíl klade nalézt smysluplné vyžití stavby s ohledem na její charakter a historický význam. Budoucnost stavby vidí v instituci kulturního charakteru, především v kulturním komunitním centru, které bude maximálně otevřené místním obyvatelům a návštěvníkům a které bude podporovat jejich kreativitu, vzdělanost a možnost sdílení společného místa a historie. Do této vize lze zahrnout jak aktivity prezentující kulturní statky, tak aktivity spojené se samotným vytvářením kulturních statků. Nabízí se symbióza dvou projektů, které vznikají paralelně od počátku spolupráce mezi spolkem a radnicí Brno – sever. Jedná se o vytvoření Kulturního centra s badatelskou, prezentační a edukační náplní spojeného s projektem tzv. ArtLabu Mgr. Miriam Kolářové, místostarostky radnice Brna – sever. Místostarostka je v úzkém kontaktu s představiteli spolku a společně se starostou Malečkem se významně zasazuje o využití památky z úrovně vedení města.

V plánu spolku je tedy vytvořit plnohodnotnou moderní instituci, která se stane pátou významnou brněnskou vilou otevřenou veřejnosti nabízející různorodé kulturní aktivity, a bude zároveň sloužit jako zázemí pro začínající kurátory a umělce v rámci ArtLabu. Kulturní centrum počítá s vlastním prohlídkovým okruhem interiérů vily, které se svým charakterem stanou prostorem pro realizaci kulturního programu ve formě salónu. Prostorné místnosti nabízí potenciál k realizaci výstav výtvarného umění, přednášek, komorních koncertů či divadelních představení, autorského čtení beletrie i poezie a v neposlední řadě interaktivních edukačních a doprovodných programům s workshopy.

Formu salónu nevybral spolek náhodou. S ohledem na dobu vzniku a význam stavby je příhodné zaměření na kulturní projevy Brna 2. poloviny 19. století, které jsou v obecném povědomí stále opomíjeny, zvláště v oblasti architektury a umění. Mezeru se spolek snaží vyplnit už svým názvem odkazující na autora stavby Josefa Arnolda. Součástí plánované instituce by logicky mělo být badatelské pracoviště zkoumající a zpracovávající fenomén kultury a architektury daného období v Brně. Výstupem se v takovém případě stávají odborné publikace či tematické výstavy, jejichž hrubé obrysy již členové spolku vytváří. Nedílnou součástí odborného výstupu bude zmíněný interaktivní prohlídkový okruh zahrnující architektonický popis, význam, dobový kontext, historii a osudy stavby. Interiéry je tedy potřeba zaplnit typickými příklady dobového nábytku a předměty různého charakteru. Neměly by však být „nedotknutelné“, jako je tomu ve většině našich muzeí, ale měly by být návštěvníkovi interaktivně k dispozici, aby setkání s těmito předměty prohloubilo zažitou zkušenost. Doplněním se stanou tematicky svázané doprovodné workshopy, edukační programy a netradiční speciální prohlídky zaměřené na užší téma. Nabízí se široká škála okruhů jako dobové řemeslo, technologie výroby nábytku, móda, způsob života a také sociální témata. Pro příklad uveďme menšiny žijící v Brně ve sledovaném období. Koneckonců Brno nebylo složeno pouze z českého a německého obyvatelstva, ale bylo domovem mnoha národnostních menšin, které ovlivňovaly kulturu a každodenní život ve městě.

Zmíněného tématu se dotýkají také některé plánované výstavy vytvářené představiteli ArtLabu, především studenty Semináře dějin umění Masarykovy univerzity a Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Zde již není nutné držet se pouze sledovaného období. Právě činnost začínajících kurátorů a umělců ArtLabu z řad studentů je prostředkem, jak v Arnoldově vile prezentovat současné umění a aktuální témata, což je nutné pro srovnání dnešního a tehdejšího života. Formu salónu se tedy spolek nesnaží pouze uměle oživit ve své původní formě, ale přetavit ji tak, aby mohla být funkční i v současnosti. Zároveň se jedná o nutný prostředek, jak z Arnoldovy vily vytvořit komunitní kulturní centrum, a ne pouze další muzeum zabývající se čistě minulostí.

Stejnému účelu bude sloužit rozsáhlá parcela o přibližné výměře 7000m². Především svažitá terasovitá zahrada je ideálním místem pro setkávání místních obyvatel i široké veřejnosti, což je pro Černá pole důležité. V současnosti tato rezidenční vilová čtvrť ničím podobným nedisponuje, opomineme-li veřejný park Schreberovy zahrádky. I podle zástupců městské části Brno – sever absence kostela, centra spolkového života či tradičního místa pro setkávání vyvolává potřebu a obecný zájem o podobný projekt u samotných obyvatel.

Naplnění této myšlenky se ukazuje být reálné v blízkém horizontu, protože již nyní spolek disponuje smlouvou o rekultivaci zahrady a jedná o smlouvě o dlouhodobém pronájmu. Členové a řada dobrovolníků postupně, nicméně zdárně, rekultivují horní část zahrady za asistence dozoru z městské zeleně a připravují tak prostor pro setkávání a chystané kulturní či edukační programy na letošní i příští rok. Ty rovněž získávají jasnější kontury, neboť řady spolku se po jeho krátké existenci neustále rozrůstají o nové členy a díky jejich zájmu a iniciativě lze realizovat a rovněž vytvářet další plány. V současnosti spolek čítá dvě desítky členů a dostává se mu podpory z řad odborníků v roli tzv. ambasadorů. Mezi ně patří Ing. Arch. Iveta Černá, ředitelka vily Tugendhat, PhDr. Dagmar Černoušková, historička umění a autorka mnoha prací o brněnské architektuře, nebo Klára Peloušková, redaktorka periodika Artalk.cz.

Pozitivně k činnosti spolku přistupuje samotná radnice Brno – sever, správce stavby, která spolku zprostředkovává další cenné kontakty s obdobnými organizacemi, poskytuje komunikační kanály a podporuje vytváření kulturních akcí. Například již první událost, která proběhne v rámci Dne architektury 30. 9. 2017, je oficiálně zaštítěna již zmíněnou místostarostkou Miriam Kolářovou. Pro návštěvníky je připravena prohlídka, architektonická procházka po Černých polích a slavnostní otevření zahrady.

Hlavní projekt na opravu domu a vytvoření plánované instituce je však, zdá se, během na delší trať. Především předběžné odhady nákladů na celkovou opravu a obnovu s užitím původních materiálů a postupů jsou pro nízkonákladový spolek obrovskou překážkou. Částka šplhá k 100 miliónům korun a při zahrnutí veškeré projektové dokumentace může být i vyšší.

Spolek se tak spíše přiklání k variantě postupného opravování a několikafázového získávání financí z více dotačních titulů z různých úrovní. Jedná se o velmi náročný a dlouhodobý proces, nicméně samotné zpřístupnění budovy a vytvoření instituce by se po nezbytných opravách nesmírně urychlilo. Tato možnost zazněla také na veřejné diskuzi o budoucnosti Arnoldovy vily v rámci události Meeting Brno v květnu 2017, ke které byli členové spolku přizváni. Řada projektů v naší zemi ukazuje, že tento postup je v mnoha případech dobrou volbou, zvláště pokud se do práce zapojí více subjektů. Nadějí pro spolek je v tomto ohledu velmi významná nezisková organizace z Velké Británie The Friends of Czech Heritage, která v České republice pomáhá opravovat významné památky a přispívá k realizaci důležitých projektů. Jejich odhodlanost se projevila při úpravách zahrady a v ochotě navázat okamžitou spolupráci a poskytnout nejen finanční pomoc.

Celý proces snad usnadní další neskromné plány. V nejbližších měsících spolek zamýšlí zajistit nový statický posudek, obdržet dotace z Havarijního programu Ministerstva kultury ČR, iniciovat vypracování projektu na rekonstrukci objektu nebo alespoň na nezbytné opravy a zasadit se o jmenování vily Národní kulturní památkou ČR.

Jak se spolku daří, může veřejnost v současnosti sledovat prostřednictvím několika kanálů. Pravidelně přispívá do periodika Severník, které je určené občanům dané městské části. Články se prozatím zabývají především vilou samotnou, nicméně připravují se příspěvky o dalších architektonických skvostech v Černých polích a v neposlední řadě i články o samotné činnosti a kulturním programu. Koneckonců, ten prezentuje i na některých akcích pořádaných radnicí, tudíž lze se informovat také osobně. Brzy se snad realizují plnohodnotné webové stránky. Prozatím lze online sledovat činnost spolku Kulturní centrum Josefa Arnolda na sociálních sítích, na Facebooku a Instagramu.

Lukáš Václavík
Předseda spolku KC Josefa Arnolda

V Brně 12. 8. 2017

Příspěvek Představení Kulturního centra Josefa Arnolda pochází z Artalk.cz

Jakub Janovský / Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí? / Galerie Vyšehrad / Praha / 6. 9. – 22. 10. 2017

Jakub Janovský: Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?

Vernisáž: úterý 5. 9. 2017, 18 hodin
6. 9. – 22. 10. 2017
Galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní)

Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?

Obrazy Jakuba Janovského mají své východisko v kresbě. Právě vztah k tomuto médiu je pro autora řečeno s Martinem Heideggerem „bytostný“. Již při studiu na pražské AVU usiloval Janovský o maximální výrazový průzkum jednoduché obrysové figurální kresby. Kladl si tvůrčí otázky, jak zacházet s jejím měřítkem, s deformací a stylizací, s polarizací bílé a černé, s detaily jako nositeli výrazu (ruce, tvář) a především s aplikací kresby na jiné materiály, nežli jsou tradiční malířské nosiče (papír, plátno, dřevo). Kresbu začal spojovat s aktem „intervence“, když kreslil v demoličních výměrech pražské periferie na zdi vybydlených objektů a bývalých průmyslových továrních hal pomíjivé věci určené pro „náhodného“ diváka. Ale také s motivem „označení“, které kohosi či cosi „identifikuje“, když pokreslil nahá záda modelky a začal se zajímat o motivy tetování. V těchto dvou netradičních přístupech ke kresbě a její aplikaci se postupně dostával v rámci mezilidských vztahů také k otázkám spojených s oblastí společenské etiky.

Především tetování lze totiž vnímat jako situaci určitého „přivlastnění si“ nositele, který se stal reprezentantem určitého znaku či znakové konfigurace. Podstatné je, že se tak buď dobrovolně rozhodl, nebo byl tímto způsobem označen násilně proti své vůli (např. známá čísla na zápěstí u vězňů koncentračních táborů). Přesně tento motiv rozpornosti a ambivalence, které plodí distribuce kresebných znaků na živá lidská těla, nebo na mrtvé prázdné objekty provokuje otázky spojené s tím, jak moc je tu přítomno násilí v latentní, skryté formě. Jak moc se tu odráží či otiskuje společenská realita ve své racionálně propracované, nebo čistě podprahové systémové podobě, která je buď vyznávána a podporována, nebo je proti ní revoltováno. Janovský si tak vytváří pro svou tvorbu výrazné znakové pole (pro recyklaci a opakování znaků a jejich proměnlivých vazeb), do kterého umisťuje své kresebné situace. Jejich leitmotivem jsou silné zkušeností momenty navázané na nová poznání či prozření. Ty se rodí zpravidla z konfrontace s dosud neznámým (cizorodým) nebo z mezilidských vztahů, které se v čase proměňují. Osobní a intimní je tu autorem nemilosrdně kříženo s veřejným jako odhaleným. Lidský jedinec je roubován na tělo společnosti, často bolestně a proti své vůli.

Název výstavy „Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?“ nastoluje tezi o tradiční představě predátora a oběti. Životní situace ale nebývají takto schématické. Nelze je číst natož rozklíčovat přes tuto zjednodušenou mřížku. Francouzský filosof Gabriel Marcel ve své eseji Setkání se zlem píše o tom, že se „bytostí navštívenou Zlem můžeme efektivně zabývat jen s podmínkou, že s ní vytvoříme vztah, který je koneckonců účastí či sdílením.“ A to právě předpokládá fakt „že toto Zlo nesmí pro nás být nějakou anomálií, kterou máme vysvětlit či zdolat.“ Janovský v části svých obrazů evokuje počínající, klíčící dramata. Pracuje s předpoklady krize, které již obsahuje daná scéna, ale pouze v náznaku, v nápovědě. Symptomatické je v tomto směru dílo NE (2017). Malý chlapec je tu navštíven něčím neznámým, co nemá konkrétní formu, ale vzbuzuje v něm nesouhlas a potřebu odporu (nabízí se inverze tradiční křesťanské ikonografie Zvěstování). Pocit můžeme identifikovat jako personifikované zlo. Kde se bere? Odkud přichází? Ruka chlapce se snaží cosi abstraktního zastavit. S tímto gestem kontrastuje čistota interiéru, kde je vše zdánlivě zcela v pořádku. Uklizeno, ustláno. A přeci tu dochází k nějakému průlomu, k šoku z cizorodého, vše je náhle prázdné, dusivé, svazující.

Obdobně obraz Horské sluníčko (2017) zpřítomňuje ambivalenci lidského poznání. Umělé slunce vytvořené lidským rozumem má za úkol léčit. Ve skutečnosti sice něco léčí, něco však ohrožuje. Zde je to zrak, který si musí postavy chránit speciálními brýlemi. Postavy se chovají podle instrukcí, které jim byly patrně předem podány. Uvědoměle sedí proti zdroji záření. Motiv důvěry spojený s podrobením se určité manipulaci a organizovanosti je tu evidentní. Zatímco Bogy představuje proměnu dětské hračky v cosi odcizeného, hybridního a zlověstného, obraz lízátko spatřuje dětskou hračku z jiného závažného hlediska. Jako záměnu. Dětského Mickey Mause za Barbienu, cosi nevinného za něco, co v sobě již obsahuje svádějící princip, který zasévá pochybnosti a spojuje dosud nespojitelné. Barbie jako lízátko je evidentní sexuální narážka, přitom jde v případě ženské postavičky také o produkt kulturního průmyslu stejně jako Mickey. Je však již hračkou stimulující další vývoj jedince. Připravuje ho zcela podprahově a tedy zákeřně na podněty, s kterými lze marketingově a obchodně nakládat. Pěstuje v dítěti smysl pro spotřební myšlení, vytváří se tu předpoklady konzumu na rozhraní dětství a dospívání.

Zatím co toto „systémové zlo“ lze identifikovat a diagnostikovat, jsou jiné podoby cizorodosti a odcizení těžko polapitelné a komunikovatelné. Nezbývá, než se o to neustále pokoušet a to bez morálních předsudků. Jiný způsob účinné pomoci bližnímu, než kontakt s tím, co se v něm děje, patrně neexistuje. Každé jiné řešení nedává příliš šanci tomu, kdo je „uvnitř a bojuje“ s krizí. Neboť „Triumf Zla – triumf Smrti a triumf Beznaděje; to jsou vpravdě jen odlišné modality jediné a hrozivé možnosti, která je vepsána do horizontu HOMO VIATOR, člověka, jenž putuje po této své velmi úzké cestě; je to „cesta po hřebeni“ mezi propastmi.“ (Gabriel Marcel).

Petr Vaňous

Příspěvek TZ: Jakub Janovský pochází z Artalk.cz

1/ Nové nákupy a akvizice ve státních galeriích

Největší nákup současného umění za několik posledních let uskutečnila Národní galerie. Za mimořádnou dotaci 18 milionů korun zakoupila díla Magdaleny Jetelové, Gerharda Richtera, Kateřiny Šedé nebo Jana Bolfa. Dvoranu paláce Kinských by měl v budoucnu zdobit obří lustr z jizdních kol od Aj Wej-weje.V nákupu děl Kateřiny Šedé NG předběhla londýnskou Tate Modern, která o díla konceptuální umělkyně stojí již delší dobu. České umění 2. poloviny 20. století chce nakupovat Východočeská galerie v Pardubicích, která na svůj záměr získala milion korun od kraje. Použije je například pro nákup děl Vojmíra Vokolka.

2/ Mánes krváci – akce skupiny Bolt 958

„Věříme, že město by si mělo vážit starých tradic, chtít aby byla zachována prestiž této budovy a nenechat jí kolemjdoucími vnímat jako reklamní výkladní skříň,“ uvedla aktivistická skupina Bolt 958, jejíž členové vylili do Vltavy z terasy Mánesa kbelíky s jasně červenou barvou. Budovu provozuje Nadace českého výtvarného umění, následovnická organice Fondu českého výtvarného umění, a čelí za svou výstavní (ne)strategii dlouhodobé odborné kritice. Již loni skupina přetřela na červeno kyvadlo na Letné, čímž mu navrátila podobu od autora Vratislava Nováka. Protest upozorňoval na zneužití díla pro reklamu.

3/ Návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí?

V centru Prahy bude možná již příští rok stát kamenná kopie raně barokního mariánského sloupu, kterou vytvořil sochař Jan Jiří Bendl roku 1648 jako poděkování Panně Marii za obranu města před švédskou protestantskou armádou. Sloup byl zbořen roku 1918 jako symbol rakouské a katolické nadvlády nad českými zeměmi. O jeho obnovu se od Sametové revoluce snaží spolek, který má všechny části díla připraveny k opětovnému osazení. Rozhodnutí o umístění stavby vydal v červenci pražský stavební úřad a postavení kopie sloupu již zdánlivě nic nebrání. Akce má však celou řadu odpůrců napříč odbornou i laickou veřejností.

4/ Protest proti odvolání ředitelů galerií na Ústecku

Ústecký kraj odvolal ke 30. září několik dlouholetých ředitelů výstavních institucí v kraji – ředitele Oblastního muzea v Chomutově, muzea v Děčíně a galerií v Litoměřicích, Mostě a Lounech. Kraj vypsání nových výběrových řízení ospravedlnil nutností změny ve směřování institucí, jaké ty změny mají být však nespecifikoval. Odpor odborné veřejnosti vyústil k podání petice, v níž se Rudolf Prekop z FAMU podivuje především nad vypovězením smlouvy A. Štefančíkové ze znovuotevřené Galerie Benedikta Rejta v Lounech. K otevřenému dopisu kritizujícímu postoj kraje se pak přidali například rektoři AVU a VŠUP.

5/ Ministerstvo zahraničí zrekonstruuje ambasádu v Berlíně

Ještě loni neměla unikátní budova od manželů Machoninových svou budoucnost jistou. Ministertvo zahraničí reálně pracovalo s variantou postavit ambasádu novou. Stavba, postavená v 70. letech, byla koncipována pro 300 zaměstnanců, dnes jich zde pracuje pouze 35 a budova je z větší části nevyužitá. Proti plánům klenot brutalismu zdemolovat se ohradila nejen česká ale i německá odborná veřejnost. V poslední době však byly potvrzeny plány ministerstva budovu nebourat ani neprodávat, ale zrekonstruovat pro potřeby velvyslanectví.

6/ Objevení soch v jindřichohradeckém farním kostele

Koncem června zveřejnila českobudějovická diecéze zprávu, že v oltáři kostela Nanebevzetí Panny Marie byly při velikonočním úklidu nalezeny sochy Krista, evangelisty Jana a apoštola Jakuba ze sousoší Olivetské hory. O sochách není žádná zmínka v chrámovém mobiliáři, jejich nález byl proto pro farnost překvapením. Památkáři se v současnosti zabývají otázkou datace soch. Díla by mohla pocházet z období pozdní gotiky nebo novogotiky.

7/ Velké přehlídky

V průběhu letních měsíců byly zahájeny nebo naopak zakončeny velké mezinárodní přehlídky umění, například Documenta Kassel s pořadovým číslem 14, Skulptur Projekte Münster, Bienále Benátky nebo Expo 2017 v Astaně. Zatímco documenta 14 se nesla v silně politickém duchu vlivem rozdvojení centra mezi Atény a Kassel, benátské bienále šlo spíše cestou divácké přívětivosti a zkoumání vnitřního světa umělců. Expo 2017 si za svůj ústřední bod vybralo budoucnost energetického průmyslu. Skulptur Projekte si, jako již tradičně, žádné jednotící téma nezvolilo.

8/ Přehlídky umění ve veřejném prostoru

Umění ovládlo v letních měsících veřejný prostor několika tuzemských měst. Hned dvě přehlídky se konaly v rámci hlavního města Prahy – Sculptur Line a m3 / Umění v prostoru. Zatímco sochy z přehlídky Sculptur Line zaplnily Prahu již potřetí, intermediální přehlídka m3 byla letošní novinkou. V Brně se konal šestý ročník Brno Art Open, mottem letošního ročníku bylo „báseň a pravda“. Landscape festival se po dvou ročnících v Praze a jednom v Opavě přesunul do západočeské Plzně.

9/ Snaha o záchranu ateliéru Hany Wichterlové

Rodina sochařky Hany Wichterlové se rozhodla sepsat výzvu na záchranu ateliéru, v němž slavná sochařka tvořila i žila, a kterému má hrozit zbourání. Domek je již delší dobu ve špatném stavu. Příbuzní Hany Wichterlové tvrdí, že jej slíbili zrekonstruovat pod podmínkou, že městská část Praha 1 coby vlastník objekt rodině prodá, zastupitelé Prahy 1 naopak uvádějí, že pronájemní smlouva byla v roce 2016 vypovězena poté, co se o domek dlouhodobě nikdo nestaral.

10/ Úmrtí

V průběhu července opustilo českou uměleckou scénu několik významných osobností – fotograf Jan Pikous (1929 – 2017), historik umění a výtvarník Josef Císařovský (1926 – 2017) a výtvarník Karel Franta (1928 – 2017). Další smutná zpráva dorazila v polovině srpna z Itálie, kde po předávkování léky zemřela umělkyně Chiara Fumai.

Foto č. 1 – Josef Bolf: Dál a výš, 2017, foto archiv autora; foto č. 2 – Mánes krvácí, foto z akce skupiny Bolt 958; foto č. 3: Staroměstské náměstí kolem roku 1900, Archiv hlavního města Prahy, sign. VIII 546; foto č. 4 – Galerie Benedikta Rejta v Lounech, http://www.ceskatelevize.cz/porady/1130393955-vizitky-ceskych-muzei-a-galerii/203562268700010-galerie-benedikta-rejta-v-lounech; foto č. 5 – Česká ambasáda v Berlíně, wikipedia commons, uživatel Jörg Zägel; foto č. 6 – Sochy Olivetské hory v Jindřichově Hradci, foto Budějckádrbna.cz; foto č. 7 – Documenta Kassel, pixabay.com, uživatel ek3100; foto č. 8 – Brno art open, objekt Krištofa Kintery, foto Dům umění městě Brna; foto č. 9 – ateliér Hany Wichterlové, facebooková stránka; foto č. 10 – Chiara Fumai, vimeo.com

Příspěvek Top10léta 2017 pochází z Artalk.cz

Tomáš Kajánek, Petra Skořepová, Tereza Darmovzalová, Kateřina Konvalinová, Lucie Fryčová, Ondřej Doskočil, David Bůžek, Zuzana Jírová, Marek Šerna / Devět věcí / Koncepce výstavy: Tomáš Vaněk, Jiří Skále, Jiří Kovanda / Galerie Jelení / Praha / 16. 8. – 10. 9. 2017 

Foto: Michal Czanderle

Příspěvek Výstava Devět věcí v Jelení pochází z Artalk.cz

Jan Krtička a Vladimír Havlík / Pevnost Evropa / Galerie Lauby / Ostrava / 4. 9. – 3. 10. 2017

Jan Krtička a Vladimír Havlík: Pevnost Evropa

4. 9. – 3. 10. 2017

Galerie Lauby, Masarykovo náměstí 1, 728 41 Ostrava

o/z: 00:00 – 24:00

www.galerielauby.tumblr.com

Tak jako už po tolikáté v Galerii Lauby se ústřední myšlenka společného projektu Jana Krtičky a Vladimíra Havlíka odvíjí od přítomnosti mříže přepažující prostor podloubí Ostravského muzea. A je to zároveň po několikáté, kdy autory, kteří se jinak dosud ve své tvorbě spíše zdržovali jednoznačně angažovaných gest, vybízí reagovat na aktuální společenské dění. Pevnost Evropa je výstava stojící na jednoduché až banální ideji. Jan Krtička a Vladimír Havlík do galerijní kobky symbolicky přesouvají výběr z četných internetových diskuzí reagujících na články o zastavování migrace pomocí plotů a v ironickém gestu jejím účastníkům dopřávají domnělé bezpečí za jedním z nich. Zpoza mříže prázdné galerie promlouvají jednotliví účastníci diskuze virtuálními ústy hlasového syntetizéru, jehož chladný nezúčastněný tón je v příkrém kontrastu k emocionálně zabarveným deklaracím pisatelů. Zaznívající názory jsou vesměs radikální a vůči imigrantům výhradně nepřátelské. Navzdory vypjatosti některých stanovisek však diskuzi charakterizuje atmosféra konsenzu a vzájemného přitakávání. A je to právě absence konfliktu, která činí celou věc krajně znepokojivou. Jako jakékoli názorové gheto totiž svědčí o tom, že jeho „obyvatelé” nestojí o diskuzi, nýbrž pouze o potvrzení vlastních předsudků.

Příspěvek TZ: Jan Krtička a Vladimír Havlík pochází z Artalk.cz

7. Mezinárodní sympozium rytého skla / Kamenický Šenov / 1. 9. 2017

7. Mezinárodní sympozium rytého skla

7. mezinárodní sympozium rytého skla v Kamenickém Šenově se koná v termínu 11.–17. 9. 2017. Na tomto trienále se budou podílet téměř dvě desítky výtvarníků a osm studentů, zastupujících nejen domácí scénu, ale i evropskou a americkou. Účast na sympoziu je proto považována za vysoce prestižní záležitost. Součástí sympozia jsou kromě sekce určené profesionálům rovněž další sekce řemeslná, určená k propagaci rytého skla veřejnosti. Především k povzbuzení zájmu o ryté sklo jako velmi specifickou technologii typickou pro severočeské sklářství a především pro Kamenickošenovsko. V místě sympozia působí také nejstarší sklářská škola v Evropě, která se na akci také podílí a zde se také část sympozia odehrává. Nejen její studenti mají možnost se seznámit s tvorbou světově známých výtvarníků, ale také se seznámit s mistry rytého skla udržující skvělou řemeslnou tradici nebo absolvovat odborné přednášky. Samotné teoretické sympozium přinese další odborné poznání českého rytého skla a také informace ze zahraničí o odborné dění v tomto oboru v muzeích, výzkumných institucí a rovněž u výrobců. Na sympozium budou navazovat v sobotu 16. 9. 2017 dny otevřených dveří Střední uměleckoprůmyslové školy v Kamenickém Šenově a významných sklářských firem.

Letošní ročník je rozčleněn do sekcí:

Mezinárodní rytecké sympozium

Studentská sekce Mezinárodního ryteckého sympozia

Teoretické sympozium rytého skla v pátek 15.9.  v prostorách KLVC.

Doprovodný program:

DEMO – hodinové ukázky řemeslné dovednosti rytců odpoledne v pátek 15.9.  a v sobotu 16.9. v prostorách KLVC.

Fair and Trade / Veletrh – v pátek 15.9.  a v sobotu 16.9. v prostorách KLVC.

Workshopy pro studenty a zájemce o sklářské techniky od 14.9. do 16.9. v SUPŠS.

Noc skla a světla a den otevřených dveří v sobotu 16.9. v SUPŠS.

Na sobotu 16.9. plánuje fy Preciosa také den otevřených dveří.

www.engravedglass.cz

Výběr účastníků

7. mezinárodní sympozium rytého skla v Kamenickém Šenově

Ieva Birgele, Lotyšsko

Pavlína Čambalová, Česko

Cindy Domagalski, Německo

Marie Ducaté, Francie

Tomáš Lesser, Česko

Magdalena Pejga, Polsko

Dagmar Petrovická, Česko

Sabina Ramershoven, Německo

Patrick Roth, Rakousko

Matteo Seguso, Itálie

Lada Semecká, Česko

Jan Schindler, Česko

Ioana Stelea, Rumunsko

Studio IRDS, Česko

Edmond Suciu, Rakousko

Jiří Tesař, Česko

Jaroslava Votrubová, Česko

Tinne Vroonen, Belgie

Maciej Zaborski, Polsko

Hosté:

Karel Bečvář, Švédsko

Cappy Thompson, USA

Výběr účastníků – Studenti:

František Jungvirt, Česko

Liene Knēta, Lotyšsko

Antonín Kučera, Česko

Alena Lišková, Česko

Iskra Romanova, Bulharsko

Alisa Stoilova, Bulharsko

Marcin Zając, Polsko

Daniela van Arkel, Německo

Příspěvek TZ: 7. Mezinárodní sympozium rytého skla v Kamenickém Šenově pochází z Artalk.cz

Kathy Acker, Ines Doujak, Laboria Cuboniks, M Lamar, Denisa Lehocká, Anna Ročňová a Darkthrone / Empire of the Senseless / kurátor: Boris Ondreička / Galerie MeetFactory / Praha / 8. 9. – 10. 11. 2017 

Mlhou zahalený paranoidní svět: výstava Empire of the Senseless v Galerii MeetFactory

V pátek 8. září proběhne v rámci večera Veřejný dům / Public House vernisáž výstavy EMPIRE OF THE SENSELESS. Pod taktovkou kurátora Borise Ondreičky vznikne v Galerii MeetFactory svět inspirovaný tvorbou Kathy Acker, kde se bude mísit kontratenor multimediálního umělce M Lamara a temných metalových tónů kapely Darkthrone. V kouřové mlze se dále  představí díla Ines Doujak, skupiny Laboria Cuboniks, Denisy Lehocké a Anny Ročňové.

Výstavní námět je inspirován dílem americké experimentální spisovatelky Kathy Acker, jejíž román Empire of the Senseless propůjčil výstavě název.

Snový apokalyptický příběh, který se odehrává v současnosti a blízké budoucnosti, vznikl v roce 1988 a kritici ho často svou atmosférou přirovnávají k Mechanickému pomeranči.  Román Kathy Acker, jejíž dílo bylo ovlivněno sci-fi textem Williama Gibsona Neuromancer (1984), popisuje vztah Abhor, která je napůl člověk a napůl robot, a jejího milence Thivai. Stejně jako v jejích předchozích textech, hraje i zde svou roli neskrývané násilí a otevřená sexualita, co ale dělá toto dílo přelomovým je jedinečná hra s jazykem a textem, kde se mj. ukazuje autorčina fascinace dílem Williama S. Burroughse nebo básníky tzv. Black Mountain School.

Podobně jako hustá mlha proplouvá text Kathy Acker výstavou EMPIRE OF THE SENSELESS a halí galerii do podoby paranoidního postmoderního světa, ve kterém, podle slov Borise Ondreičky, “proudí vědomí bez konkrétního děje”.

Ines Doujak je rakouská umělkyně, která se pohybuje především v prostředí vizuálního umění a zabývá se materiální estetikou zaměřenou na queer-feminismus, antirasismus a antikolonialismus. V současnosti žije a pracuje v Londýně a Vídni, kde studovala na University of Applied Arts.

M Lamar je umělec, na jehož tvorbu se nedá zapomenout. Skladatel, hudebník, performer a kontratenorista … jeho výstavu „Negrogothic“ The New York Times popsal jako „osvěžující alternativu k deprimujícímu poklidnému umění, které ucpává současnou newyorskou scénu.“ Jeho tvorba bourá pojem „operní diva“ v jeho tradičním slova smyslu a to i přesto, že svou osobnost často zabaluje do až namyšleně honosného hávu.

M Lamar se zabývá otázkou transexuality a transgenderu, v roce 2014 se zúčastnil otevřeného dialogu na toto téma s autory bell hooks, Marci Blackman a Samuel R. Delany. Ostatně jeho dvojčetem je herečka Laverne Cox, se kterou si zahrál v pár epizodách úspěšného seriálu Orange Is the New Black. Zde ztvárnil roli Marcuse, který se rozhodne změnit si pohlaví.

Od 20:00 zazní vysoký kontratenor M Lamara v prostorách Galerie MeetFactory, kdy svůj zpěv doprovodí umělec hrou na klavír.

Skupinu doplňuje slovenská umělkyně Denisa Lehocká, která se zaobírala tématy a postupy jako jsou intimní péče o křehké materiály, časově expanzivní procesualita nebo témata skládání těla z kulturních i materiálních orgánů, a česká umělkyně Anna Ročňová, která dlouhodobě sleduje v empirickém experimentování s materiály a formami stírání oddělených procesů přírodních a umělých.

Na výstavě se bude možné seznámit s hlavními body Manifestu Xenofeminismu, který v roce 2015 formulovala transkontinentální skupina šesti autorek vystupující pod názvem Laboria Cuboniks. Text, který se mj. zabývá otázkami konceptu genderu a feminismu, je v současné době stále velmi aktuální.

Další představu o tvorbě skupiny Laboria Cuboniks je možné si udělat už den před vernisáží. Ve čtvrtek 7. září proběhne v prostorách tranzitdisplay přednáška spojená s promítáním, kterou povedou členky tohoto xenofeministického kolektivu – Diann Bauer a Patricia Reed.

Temné tóny norské metalové kapely Darkthrone, jejíž záznam z koncertu bude promítán v prostorách Galerie MeetFactory, budou doplňovat snovou atmosféru této temné výstavy, kde je „mlha tak hustá, že dokonce lidi, které někdo vraždí, křičí v bezpečí (…) mlha všechno přikryje, jako spermie.“[1]

—

Poděkování:

Pavel Poličar, SpecialEffects.cz

Imagem Music

Peaceville Records

—

Kurátor: Boris Ondreička

Výstava trvá: 8. 9. – 10. 11. 2017

Umělci: Kathy Acker, Ines Doujak, Laboria Cuboniks, M Lamar, Denisa Lehocká, Anna Ročňová a Darkthrone

7. 9. 2017 @ tranzitdisplay (Dittrichova 337/9, Praha 2)

19:00 Přednáška skupiny Laboria Cuboniks (Diann Bauer, Patricia Reed) ve spolupráci s Display – sdružením pro výzkum a kolektivní praxi.

8. 9. 2017 @ Galerie MeetFactory

19:45 zahájení výstavy

20:00 M Lamar LIVE!

—

Otevřeno denně od 13 do 20 hodin a dle večerního program. Vstupné dobrovolné.

Více informací:

http://www.meetfactory.cz/cs/program/detail/empire-of-the-senseless

http://www.meetfactory.cz/cs/program/detail/verejny-dum-7

https://www.facebook.com/events/125460954759337/?fref=ts

https://www.facebook.com/events/1429390723765385/?fref=ts

[1] Kathy Acker: Empire of the Senseless, Grove Press, 1988, str. 125–126, překlad A. Kottová.

Příspěvek TZ: Empire of the Senseless pochází z Artalk.cz

Od bodu k pamäťovej stope / Zastúpení autori: Milan Adamčiak, Blažej Baláž, Andrej Barčík, Juraj Bartusz, Miloš Alexander Bazovský, Martin Benka, Cyril Blažo, Marko Blažo, Vladimír Boudník, Albín Brunovský, Milan Dobeš, Rudolf Fila, Daniel Fischer, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, Ladislav Guderna, Edmund Gwerk, Vladimír Havrilla, Vincent Hložník, Milan Hnat, Eva Hnatová, Igor Hudcovič, Shuji Chiaki, Yuichi Ito, Jozef Jankovič, Igor Kalný, Masahiro Kasai, Michal Kern, Alojz Klimo, Martin Knut, Jozef Kollár, Július Koller, Vladimír Kompánek, Martin Martinček, Peter Matejka, Dezider Milly, Ján Mudroch, Tetsuya Noda, Roman Ondák, Zolo Palugyay, Rastislav Podoba, Martin Sedlák, Rudolf Sikora, Karola Skutecká, Dominik Skutecký, Milan Sokol, Endo Susumu, Max Švabinský, Dezider Tóth, Miloš Urbásek, Imrich Weiner- Kráľ
Koncepcia projektu a kurátor výstavy: Martina Martincová
Odborná spolupráca: 1/ Stredoslovenská galéria, Bethlenov dom, Dolná 8, Banská Bystrica / Vernisáž výstavy: /štvrtok/ 7. september 2017 o 17.00 hod. / Termín výstavy: 8. september 2017 — 19. november 2017

Od bodu k pamäťovej stope

ktorá sa uskutoční vo štvrtok 7. septembra 2017 o 17.00 h. v Bethlenovom dome na Dolnej 8 v Banskej Bystrici. Kurátorkou výstavy je Martina Martincová. Výstava potrvá do 19. novembra 2017.

Bod, škvrna, línia, tvar, farba — základné vyjadrovacie prostriedky výtvarného jazyka, ktoré tvoria nosný skelet umeleckého diela.

Môžeme ich prirovnať k slovám v básni alebo k tónom v hudbe. Nesú nekonečné množstvo variácií. Ich kompozičným usporiadaním, kombináciou a vzájomným vzťahom sa formuje celkový charakter diela, jeho vizuálna a povahová črta. Sú potrebné ako vo verbálnom jazyku hlásky či v gramatike písmená, vďaka ktorým tvoríme slová, konštruujeme vety a učíme sa porozumieť nielen tomu „ako“ ich počujeme a vidíme, ale najmä chápať to „čo“ počujeme a vidíme. Dostať sa k jadru, k podstate veci. Nie sú len formou, ale súčasne spojovacím elementom v procese transformácie od formy k obsahu.

Práve edukačno-prezentačná výstava pod názvom Od bodu k pamäťovej stope poukazuje na jeden z možných postupov, návodov ako môžeme na diela nazerať a vnímať prostredníctvom základných výtvarných elementov a princípov. Výstava predstavuje kurátorský výber približne 90 diel od 51 autorov. Ide o diela z oblasti maľby, kresby, grafiky a fotografie, ktoré sú súčasťou zbierkového fondu Stredoslovenskej galérie. Výber pozostáva prevažne zo starších, ale nájdeme i niekoľko novších akvizícií.

Rozsiahly zbierkový fond galérie, ktorý aktuálne disponuje takmer 14 000 zbierkovými predmetmi, umožnil bohatý výber autorov pôsobiacich od konca 19. storočia až po súčasnosť. Ide o umelcov nielen s regionálnym, ale i celoslovenským významom. Okrem slovenských umelcov sú prezentované tiež práce českých autorov, ako i predstaviteľov súčasnej japonskej grafiky, ktoré od roku 2002 obohacujú zbierkový fond galérie. Niektoré diela bolo v rámci prípravy samotnej výstavy potrebné odborne ošetriť. Celkovo prešlo reštaurátorským zásahom šesť diel od piatich autorov.

Výstava je koncepčne členená do jednotlivých tematických celkov (bod/škvrna/plocha, línia, tvar/znak, farba a kompozícia). Jej súčasťou sú tiež edukačné pomôcky, ktoré umožňujú divákovi aktívnou hrou skúmať výrazové a kompozičné princípy obrazov v spojitosti s výtvarnými výrazovými prvkami. Výstava tiež ponúka odbornú interdisciplinárnu interpretačnú analýzu štyroch vybraných diel.

Okrem prezentácie zbierky Stredoslovenskej galérie ide aj o predstavenie zbierkového fondu v jeho zdigitalizovanej podobe a prácu s ňou. Projekt, ktorého súčasťou je výstava Od bodu k pamäťovej stope posúva odborné využitie digitalizácie nielen na výskumné, ale takisto na edukačné ciele. Jeho súčasťou je realizácia exponátu „Triedenie umenia“. Návštevník môže prostredníctvom veľkoformátovej dotykovej obrazovky pracovať s digitálnou predlohou takmer 500 diel, vrátane diel prezentovaných na samotnej výstave. Špeciálne naprogramovaný softvér umožňuje používateľovi nájsť dielo na základe niekoľkých stanovených kategórií.

Edukačno-prezentačná výstava Od bodu k pamäťovej stope je pokračovaním série tzv. edukačných výstav orientovaných na problematiku percepcie, recepcie a interpretácie diel vizuálneho umenia.
Počas trvania výstavy plánujeme realizovať rôzne sprievodné akcie ako diskusné prednášky, workshopy a pod.

Martina Martincová

Názvov výstavy: Od bodu k pamäťovej stope

Usporiadateľ: Stredoslovenská galéria

Zastúpení autori: Milan Adamčiak, Blažej Baláž, Andrej Barčík, Juraj Bartusz, Miloš Alexander Bazovský, Martin Benka, Cyril Blažo, Marko Blažo, Vladimír Boudník, Albín Brunovský, Milan Dobeš, Rudolf Fila, Daniel Fischer, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, Ladislav Guderna, Edmund Gwerk, Vladimír Havrilla, Vincent Hložník, Milan Hnat, Eva Hnatová, Igor Hudcovič, Shuji Chiaki, Yuichi Ito, Jozef Jankovič, Igor Kalný, Masahiro Kasai, Michal Kern, Alojz Klimo, Martin Knut, Jozef Kollár, Július Koller, Vladimír Kompánek, Martin Martinček, Peter Matejka, Dezider Milly, Ján Mudroch, Tetsuya Noda, Roman Ondák, Zolo Palugyay, Rastislav Podoba, Martin Sedlák, Rudolf Sikora, Karola Skutecká, Dominik Skutecký, Milan Sokol, Endo Susumu, Max Švabinský, Dezider Tóth, Miloš Urbásek, Imrich Weiner- Kráľ

Koncepcia projektu a kurátor výstavy: Martina Martincová

Odborná spolupráca: Michal Šedík, Katarína Baraníková

Reštaurátorská spolupráca: Miroslav Slúka

Grafický vizuál: Pavol Snoha

Návrh a realizácia edukačných pomôcok: Andrea Rolková

Interaktívny objekt „Triedenie umenia“
Dizajn objektu a funkcionality: oximoron = Boris Meluš x Martin Šichman

Programovanie softvéru: Adam Cigánek

Miesto konania: Bethlenov dom, Dolná 8, Banská Bystrica

Vernisáž výstavy: /štvrtok/ 7. september 2017 o 17.00 hod.

Termín výstavy: 8. september 2017 — 19. november 2017

Výstavu a sprievodné aktivity z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia a Mesto Banská Bystrica.

Vstup na vernisáž je voľný.

Příspěvek TS: Od bodu k pamäťovej stope pochází z Artalk.cz

Výstava Magdaleny Jetelové se prodlužuje, několik děl zůstane v Národní galerii natrvalo / Národní galerie v Praze / Praha / 1. 9. 2017

Velkoplošná instalace Magdaleny Jetelové v Malé dvoraně Veletržního paláce bude k vidění až do 19. listopadu. Po konci výstavy zůstane několik děl v Národní galerii nastálo – dílo Stůl se stalo součástí akvizic současného umění, na které se NG letos zaměřila, 8 prací umělkyně galerii darovala.

Výstavu zhlédlo ve Veletržním paláci dosud přes 20 tisíc návštěvníků. „S ohledem na výjimečnost a náročnosti instalace, která pracuje ojedinělým způsobem s architekturou Malé dvorany, jsme se rozhodli výstavu prodloužit až do 19. listopadu letošního roku,“ uvádí kurátorka Milena Kalinovská.

NG získala 9 děl

Národní galerie získala v letošním roce z rozhodnutí Poslanecké sněmovny mimořádnou finanční podporu ve výši 18 milionů korun na nákup děl současného umění, které ve sbírkách NG téměř chybí. Součástí letošních akvizic se stal i Stůl (1986) Magdaleny Jetelové. Darem umělkyně získá galerie do svých sbírek i 8 dalších prací, mezi nimi dřevenou sochu Setkání (1992), kresby laserem Henry Moore Studio (1991), kresbu pyrotechnikou Recyklace minulosti (2016), kresbu uhlem Ultima Ratio (2017) nebo rozsáhlé plátno Time Future Contained in Time Past (2010–2017).

Dotek doby

Výstava prací uznávané sochařky Magdaleny Jetelové je koncipována do dvou oddělených, ale vizuálně propojených prostorů. Malou dvoranu zcela zaplňuje site-specific instalace Dotek doby.

„Jetelová pohlíží na prostor jako na arénu veřejné reflexe, chce divákům zprostředkovat zážitky. Instalace naplněná vodou je 40 metrů dlouhá a přes 11 metrů široká se zrcadlovou chvějící se stěno, která je více než dva metry vysoká,“ popisuje Milena Kalinovská náročné dílo, které je pokračováním prostorových projektů, které umělkyně realizovala ve světových muzeích­ – newyorské MoMA či londýnské Tate. V přilehlém mezaninu jsou představeny autorčiny slavné sochařské práce společně s řadou kreseb, light-boxu a fotografii.

K výstavě vznikla stejnojmenná publikace, představující témata a principy, k nimž se Jetelová opakovaně vrací – umožňuje tak srovnání aktuální výstavy s předchozími díly.

Výstavu Doteky doby přibližuje video s Magdalenou Jetelovou a kurátorkou Milenou Kalinovskou, které je ke zhlédnutí zde.

Příspěvek TZ: Výstava Magdaleny Jetelové se prodlužuje, několik děl zůstane v Národní galerii natrvalo pochází z Artalk.cz

Poslední měsíc s Kmeny 90 nabídne zajímavé akce i prodlouženou otevírací dobu / Moravská galerie / Brno / 1. 9. 2017

Září je poslední měsíc, kdy je možné v Uměleckoprůmyslovém muzeu zhlédnout výstavu KMENY 90, která prostřednictvím raritních referenčních objektů, videí a instalací ilustruje život nekonformní městské mládeže v 90. letech. Pro tuto příležitost přichystala Moravská galerie bohatý doprovodný program a prodloužuje otevírací dobu. Koncem září opustí město Brno také největší exponát výstavy, Růžový tank.

KMENY 90

Kurátoři: Vladimir 518, Ondřej Chrobák

Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14
14. 5. –1. 10. 2017, otevřeno mimořádně také v úterý

Derniéra: 29. 9.–1. 10. 2017, otevřeno 10–22 hodin

Během měsíce září čeká na návštěvníky výstavy KMENY 90 řada novinek. Mimořádně mohou navštívit výstavu také v úterý, kdy bývá Moravská galerie zavřená. Instituci k tomuto kroku před lety vedlo snížení rozpočtu, aktuálně usiluje o jeho navýšení tak, aby se úterky mohly opět stát běžným otevíracím dnem.

Kromě toho Moravská galerie připravila řadu zajímavých setkání – kupříkladu ve středu 20. září proběhne s Tomášem Pospiszylem, předním teoretikem umění a autorem kapitoly o výtvarnících
v knize KMENY 90, speciální komentovaná prohlídka výstavy, na kterou naváže přednáška  o výtvarném umění v 90. letech. O den později, 21. září se na nádvoří Místodržitelského paláce odehraje divadelní představení známého umělce Petra Nikla a průkopníka ve hře na didgeridoo Petra Smeykala.

Intenzivní komentované prohlídky jsou soustředěny do posledních tří dnů, na které připravila Moravská galerie bohatý doprovodný program. V době derniéry bude výstava otevřená od 10 až do 22 hodin, od 19 hodin budou probíhat večerní komentované prohlídky. Poslední otevírací den v neděli 1. října bude výstavou provádět Vladimir 518. Nedělní odpoledne nabídne také akční tematické workshopy pro děti i dospělé inspirované výstavou zaměřené na sítotisk, graffiti a tvorbu placek.

S výstavou KMENY 90 je spjat také Růžový tank Davida Černého před Červeným kostelem. Ten zůstane v Brně téměř do konce výstavy – v noci z 25. na 26. září bude převezen zpět do Vojenského technického muzea v Lešanech.

KMENY 90 aspirují na to stát jednou z nejnavštěvovanějších výstav v historii Moravské galerie v Brně – měsíc před ukončením navštívilo výstavu a její doprovodné programy 20 098 osob.

Příspěvek TZ: Poslední měsíc s Kmeny 90 nabídne zajímavé akce i prodlouženou otevírací dobu pochází z Artalk.cz

Michelle Adlerová / Výchova k přirozenosti / Galerie Artwall / Praha / 4. 8. – 15. 10. 2017 

Rozhovor UMA Audioguide

Foto: Martin Micka

Příspěvek Výstava Michelle Adlerové na Artwall Gallery pochází z Artalk.cz

Anna Daučíková / Politiky gest / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 7. 9. – 18. 10. 2017

Anna Daučíková: Politiky gest

7. 9. – 18. 10. 2017

Dům umění Ústí nad Labem představuje jednu z nejvýraznějších umělkyň současného slovenského, českého ale i evropského prostředí. Koncepce aktuální výstavy Anny Daučíkové prezentuje vybrané cykly fotografií, maleb, kreseb i videoartu z období osmdesátých a devadesátých let minulého století, které dokumentují její život a společenskou situaci na zlomu totality a posttotalitní transformace v Sovětském svazu, Československu a na Slovensku.

Tvorba Anny Daučíkové je v kontextu přelomu osmdesátých a raných posttotalitních devadesátých let natolik jedinečná, že se k ní na domácí česko-slovenské scéně jen velmi těžko hledají adekvátní autorské paralely. Navzdory tomu její díla aktuálně získávají prestiž a uznání na významných zahraničních přehlídkách a výstavách (Výstava Gender Check, MUMOK Vídeň, 2010; Documenta 14, Atény/Kassel, 2017).

Umělkyně Anna Daučíková se po absolvování studia v Ateliéru Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě (1978) z osobních důvodů rozhodla odejít do Moskvy, kde se víc jak deset let věnovala sklářské tvorbě, strukturální numerické malbě i konceptuální fotografické a kolážové tvorbě. Tento pobyt fatálním způsobem ovlivnil nejen výběr jejích raných klíčových témat, ale i občansko-aktivistický a sociálně citlivý přístup k formulování vnitřních osobních postojů k tehdejší společnosti. Jako jedna z prvních slovenských umělkyň se po revoluci otevřeně přihlásila k feminismu a vlastní homosexuální orientaci, v současnosti sama sebe řadí k proudu queer teorie a praxe. Do její tvorby pronikala systematická vnitřní zaujatost nad otázkami sexuality, touhy, senzuality, politického i odsexualizovaného těla. V devadesátých letech spoluzaložila a redakčně i výtvarně spolupracovala na prvním slovenském feministickém časopise Aspekt, který přispěl k rozšíření povědomí o feministických a rodových kulturních souvislostech.

Koncepce výstavy Anny Daučíkové Politiky gest je postavená na výběru několika cyklů právě z klíčového období osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se na našem území i v Sovětském svazu postupně lámala socialistická diktatura a nástup nového ideologického, společenského i ekonomického modelu přinášel velké nejistoty. Autorka byla svědkem často bizarního uspořádání i fungování tehdejší ruské společnosti a tyto jevy zachycovala. Například fotografický cyklus Moscow, Women, Sunday (1988–1990) vznikl částečně jako dokument specifické nedělní situace, kdy téměř nebylo možné potkat v ulicích Moskvy žádného muže, jen samé ženy. Muži doma vyspávali z dlouhého sobotního popíjení a ženy s nákupními taškami musely zabezpečit domácnost. Daučíková velmi citlivě vnímala, že se éra perestrojky v politické agónii chýlí ke svému konci, a proto s hravou nostalgií reflektovala jeden z každodenních fragmentů kolektivní paměti ruské duše. Až s odstupem času může tato série fungovat jako post-sovětské memento.

Autorka již několik desetiletí rozvíjí svůj vlastní, často vtipný a ironický styl, prostřednictvím kterého zkoumá různé polarity rodové i společenské identity, sociální aspekty tělesnosti, sexuality, transsexuality, erotiky a obscénnosti. Ve své tvorbě nechává jasně vyznívat otevřené vnitřní politikum. Celé její dílo je analytickým a kritickým pohledem na společnost, ve které žije, ale nikdy ji prvoplánově nebo povrchně nesoudí. Naopak, zajímá se o každodenní, banální aspekty společenských trhlin, hledá cesty k jejich inspirativní prezentaci divákovi, aby sám mohl zaujímat vlastní perspektivu osobní reflexe.

Anna Daučíková se od roku 1999 systematicky věnuje i pedagogické činnosti na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě a od roku 2011 vede také Ateliér Nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze.

Příspěvek TZ: Anna Daučíková pochází z Artalk.cz

A Brief Lapse into a Dissolute Life By Jan Vorisek / Galerie PLATO / Ostrava / 3. 9. 2017 v 19h

A Brief Lapse into a Dissolute Life By Jan Vorisek: sound performance

Výstavu klub Fiesta, jejíž fotodokumentaci zveřejnilo několik prestižních zahraničních webů včetně Art Viewer, ukončí švýcarský umělec českého původu Jan Vorisek.

Netradiční poslechová seance bude asambláží zvuků, materiálů a audio zařízení, reflektujících neustávající fluktuaci a recyklaci.

V Kanceláři pro umění se uskuteční finální přestavba ve svébytnou lounge zónu pomocí fragmentů tematického mobiliáře a vlastních zvukových prací i objektů. Včetně servírování speciálních nápojů z „baru“ klubu Fiesta.

Open source s otevřeným koncem, tok změn smyslů a účelů v neustálém delay efektu rozrachotí a rozvibruje poslední den výstavy klub Fiesta.

Výstava klub Fiesta, 28.06. – 03.09.2017

Doporučené vstupné 30 Kč

Příspěvek 3. 9. 2017 / A Brief Lapse into a Dissolute Life By Jan Vorisek: sound performance pochází z Artalk.cz

Juliana Höschlová a Marta Antoniak / Bulimia Cocktail Party / kurátorka: Eva Riebová / Galerie NoD / Praha / 18. 8. – 8. 9. 2017

Foto: Michal Ureš

Příspěvek Juliana Höschlová a Marta Antoniak v NoDu pochází z Artalk.cz

Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková, Kateřina D. Drahošová, Mira Gáberová, Juraj Gábor, Slavomíra Ondrušová, Mark Ther, Jan Pfeiffer, Dana Sahánková, Matěj Smetana a Adéla Součková / Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 7. 9. – 15. 10. 2017

Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě

Vernisáž: 7. 9. 2017 v 17 hodin

Termín výstavy: 7. 9. – 15. 10. 2017

Místo konání: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Komenského 10, Jihlava

Autorka projektu a kurátorka: Lenka Sýkorová

Přednáška Lenky Sýkorové: 13. 9. 2017 v 17 hodin

Vystavující: Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková (SK), Kateřina D. Drahošová, Mira Gáberová (SK), Juraj Gábor (SK), Slavomíra Ondrušová (SK), Mark Ther, Jan Pfeiffer, Dana Sahánková, Matěj Smetana a Adéla Součková

Výstava Ani den bez čárky zkoumá fenomén kresby a její různé polohy v současné tvorbě mladých českých a slovenských umělců. S kresbou se setkáváme od malička skoro na každém kroku. Jedná se o globální vizuální jazyk, který stál u formování výtvarného umění. Dnes kresbu chápeme jako autonomní výtvarné médium, sloužící umělcům jak k zachycení prvních nápadů v podobě skici, tak jako součást jejich intermediální tvorby. Aktuální výstava přináší různé aspekty kresby, která je pro mladé umělce stále atraktivním a progresivním médiem s potenciálem neustálého rozvíjení.

Výběr umělců pro výstavu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě byl založen na principu poukázat na různé polohy kresby s důrazem na umělce, kteří se kresbou zabývají ve své tvorbě skoro každodenně. Odtud pochází i samotný název, převzatý z latinského citátu – Nulla Dies Sine Linea (Ani den bez čárky). Na výstavě nalezneme přesahy kresby do prostoru formou instalace (Jan Pfeiffer), odkazy na performativní gesto u procesuální kresby (Mira Gáberová, Juraj Gábor, Adéla Součková). Dále se zde představují umělci zkoumající hranice média kresby a kresebných prostředků (David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková, Kateřina D. Drahošová a Dana Sahánková). Zároveň výstava zahrnuje i prostorové kresby formou objektu (Juraj Gábor, Slavomíra Ondrušová), přesahy kresby do malby (Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová), do videoartu (Mark Ther) a animace (Matěj Smetana).

Výstava je součástí dlouhodobého projektu Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě. Kurátorský a teoretický výzkum je od roku 2014 zacílen na tvorbu mladých umělců do 40 let z České republiky a Slovenska, kteří ve své tvorbě inklinují k post-konceptuálnímu umění.

Více k projektu: http://www.aug.cz/postkonceptualni-presahy-v-ceske-kresbe.

Při vstupu na výstavu zaujmou velkoformátové kresby Dany Sahánkové ve schodišťové hale. Jejím výrazovým prostředkem je samotné médium kresby s bohatou vnitřní strukturou, odkrývající vnitřní i vnější světy každodenní reality. Kompozice jsou tvořeny skrumáží věcí, lidí a zvířat, podivně porostlých srstí. Vystavena je zde malá kresba, převedená do monumentálního formátu, kdy lze pozorovat energii čar, které při svém zvětšení neztrácejí na dynamice. Dále zde máme kresbu na dřevěném podkladu se zlatým pozadím, odkazující se ke gotickým deskovým obrazům, v nichž umělci touto technikou řešili iluzi perspektivy.

V prvním patře se v levém sále představuje umělecká i partnerská dvojice David Demjanovič & Jarmila Mitríková, která si vytvořila specifický rukopis vycházející z fenoménu kutilství a slovenské národní historie. Využívají techniku pájkování do překližky s důrazem na kolorovanou kresbu. Obsahově se věnují lidovým slovenským motivům, vycházejícím z tvarosloví socialistického realismu. Současně pracují s instalací, která odkazuje k formám socialistické propagace. Juraj Gábor využívá kresbu pro přepis hmotného i duchovního světa. Důležitou roli zde hraje i performativní gesto, které v daném výstavním prostoru a čase určuje výsledný objekt. Zde se jedná o pantograf, na kterém bude autor ohledávat rodinnou historii a vytvářet prostorovou kresbu. Sál uzavírá Matěj Smetana, který se vyjadřuje v médiích instalace, objektu, videa a animace. U animací a videí se zaměřuje na zkoumání kresby v rámci jejího uchopení pomocí nových technologií. Pro dílo Taylorismus instruoval své přátele, aby si nacvičili sérii jednoduchých pohybů a opakovali je. Posléze tyto pohyby zdůraznil animovanou kresebnou linií. Zajímal se zde o téma pracovní činnosti a její mechanizace. Adjustace videa vznikla ve spolupráci s Jurajem Gáborem.

V protějším sále se můžeme setkat s autorskou dvojicí David Böhm & Jiří Franta, dlouhodobě pracující s kresbou jako s důležitým vyjadřovacím prostředkem. Jejich tvorba je založena na experimentu a ohledávání hranic média kresby na poli současného vizuálního umění. Na výstavě se prezentují instalací, která se stane tzv. kreativním prostředím pro aktivního i pasivního diváka. Boxovací pytle přímo vyzývají k interakci, jejímž druhým plánem je vytvářet spontánní kresby.

První patro uzavírá Adéla Součková v netradičním výstavním prostoru tzv. dozorcovny, kde je prezentováno video s názvem Smrti myšlenek, které vzniklo ve spolupráci s Radimem Labudou. Autorka intenzivně balancuje na pomezí kresby, videa, objektu a performance s odkazy na archetypy, fenomén rituálu a tělesnosti. Prostřednictvím kresby ohledává možnosti přímého sociálního sdělení. Ve vystaveném díle experimentuje s propojením videa a performance a improvizovanou hrou otevírá řetězení asociací na téma lidské existence.

Druhé patro otevírá v sále napravo Mark Ther. Jeho tvorba je úzce spjatá s videem a filmem, kde si již vytvořil neopakovatelný rukopis pracující s tématy genderu, identity a otevřené sexuality. Dalším jeho tématem je pak historie Sudet a nacistická propaganda. Na výstavě se prezentuje prostorovou instalací s neopakovatelnou atmosférou. Videoprojekci doplňují kresby z rodinného dědictví po praprastrýci, které jsou autorem „zakademizované a zromantizované“. Právě tyto kresby jsou pro interpretaci díla klíčové.

V levém sále zaujme prostorová instalace Jana Pfeiffera, který dlouhodobě zkoumá vztah člověka k prostoru na pozadí sociálně-kulturně-politických vztahů. Jeho tvorba je intermediální, avšak výchozím médiem je pro něj kresba. V díle Děkuji, že si mě vyhodil poukazuje na svobodné zednářství. Tato neoficiální sdružení – bratrstva – organizovaná v lóžích, měla velmi složitý systém přijímání nových členů. Právě ono chtění, být členem nebo být mimo, je hlavním tématem a otázkou této kresebné instalace. Dále zde nalezneme objekt umělkyně Slavomíry Ondrušové, která se ve své tvorbě zajímá o archeologii a antropologii. Fascinuje ji způsob vnímání věcí, jak divák nad uměním přemýšlí nejen filosoficky, ale také jak je fyzicky dokáže uchopit – jak se dívá z podhledu, nadhledu, z jakého sklonu, a jak to ovlivňuje jeho pochopení díla. Slavomíra Ondrušová je spjatá s oborem šperku, který studovala, odtud vychází její smysl pro tvarování věcí. Na výstavě se představí objektem na dřevěném stole, pracujícím s kresbou modelovanou voskem do prostoru. Sál uzavírá instalace Miry Gáberové. Jejím výchozím médiem je performance. Vedle toho však pracuje intermediálně a kresba je pro ni důležitá pro vyjádření záznamů z osobního života. Na výstavě se prezentuje performativním gestem a jeho stopou. Tu lze označit jako hmatatelný záznam v čase, nesoucí v sobě charakter linie v prostoru. Dlouhodobý zájem o divadelní oponu je zde umocněn užitím meotaru, promítajícího do rohu místnosti autorčinu kresbu opony. Performance Miry Gáberové při vernisáži zanechá stopu ve fyzické oponě, jež v sobě ponese kresebný záznam autorčina těla.

V posledním sále se nachází autorská i partnerská dvojice Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, kteří na výstavě zastupují rovinu přesahu kresby do malby. Tvorba Ondřeje Basjuka se pohybuje od kresby, malby a objektu až po instalaci. Zde je zastoupen malbou, zkoumající vztah beztvaré struktury a momentu, kdy dochází k jejímu tvarovému ohraničení a sama se tak stává kresbou. Šárka Koudelová se vyjadřuje velmi obstojně intermediálně. Experimentuje s malbou v kontextu dnešní vizuální kultury. Její mnohovrstevnatá tvorba je v mnoha ohledech v duchu aktuálního post-internetu. Na výstavě se prezentuje „obrazo-objektem“, zachycujícím performanci vymezování si zorného pole v plenéru. Otvory v objektu a překrývání pohyblivého obrazu reflektují současný obrazově mnohovrstevnatý svět. Oba umělci zkoumají způsob dívání se, záznam obrazu v čase, aktuálně v mozku a v paměti. Dále zde nalezneme site-specific kresbu Efeméra od Kateřiny Dobroslavy Drahošové, vytvořenou přímo pro výstavu. Velkoformátová kresba tužkou na zeď zpracovává osobní paměť autorky. Obrací se ke krajině rodné Šumavy s odkazy na konkrétní vzpomínky. Kresba si i přes svoji monumentální formu zachovává jemný intimní charakter a celková kompozice může připomínat historizující tapetu. Je však narušena nápisem sprejem, poukazujícím k estetické stylizaci současného umění.

Příspěvek TZ: Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě pochází z Artalk.cz

Milan Guštar / Kurátorka výstavy: Katarína Gatialová / Nová synagóga, Žilina / Výstava potrvá do 29. 9. 2017

Foto: Peter Snadík

Příspěvek Milan Guštar v Novej synagóge pochází z Artalk.cz

Karolína Vránková se v Respektu zabývá osudem československého pavilonu výstavy EXPO 1967 z Montrealu. Stavba byla prodána na ostrov New Foundland, kde se dodnes nachází i díla soudobých výtvarníků. Více zjistila Terezie Nekvindová, která spolu s Danielou Kramerovou připravila výstavu pro chebské Retromuseum a publikaci Automat na výstavu.

Andrea Lédlová se představuje v Altánu Klamovka v Praze. Diplomovou práci nazvanou Zlatá socha představuje Mozaika na ČRo Vltava.

Příspěvek denní tisk 4. 9. 2017 pochází z Artalk.cz

Josef Bolf / Disintegration / kurátor: Ondřej Chrobák / GAVU Cheb: Malá galerie / Cheb / 7. 9. – 3. 12. 2017

Josef Bolf: Disintegration 

GAVU Cheb: Malá galerie

7. 9. – 3. 12. 2017

Kurátor: Ondřej Chrobák

Vernisáž 6. září v 17.00
Kdyby byl někdo postaven před hypotetický úkol vybrat právě jeden obraz či kresbu, která by reprezentovala generaci narozenou v sedmdesátých let, nepochybně by nakonec zvolil dílo Josefa Bolfa. Intimní zde vstupuje do kolektivního a zase zpět, sdílíme společný základ a přitom jsme na to sami. Dokážeme časově určit fragmenty prostředí jeho obrazů, velmi často scenérie panelových sídlišť, atmosféru ztotožnit s konkrétním odkazem na klasickou i pokleslou kinematografii, literaturu nebo komiks. Zkrátka nic extra překvapivého, jen se od toho nedokážeme odtrhnout.

Josef Bolf (1971) vystudoval pražskou AVU, byl členem generační skupiny Bezhlavý jezdec (spolu s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem). Patří k nejoceňovanějším současným umělců. Výstavu pro GAVU koncipoval jako totální instalaci reagující na prostor galerie a integrující různá média: nástěnnou malbu, závěsný obraz, kresbu, koláž, zdrojové obrazové informace a zvuk.

Příspěvek TZ: Josef Bolf pochází z Artalk.cz