Stavíme nové Lidice / Rodinný dům, ulice Osady Ležáků, č. p. 116 / Lidice / od 15. 12. 2017
Stavíme nové Lidice
Nová stálá expozice Památníku Lidice
představující výstavbu nových Lidic, jejich architekturu, bytovou kulturu a každodenní život
Rodinný dům, ulice Osady Ležáků, č. p. 116
Vernisáž: 14. prosince 2017 v 18:00 hodin, 1. patro Lidické galerie
Jednou z nejvýznamnějších výstavních akcí Památníku Lidice v roce 2017 je slavnostní představení nové stálé expozice Stavíme nové Lidice v rodinném domě č. p. 116. Otevírá se tak zcela nová kapitola přibližující osudy obce Lidice. Tragické vyhlazení Lidic 10. června 1942 způsobilo šok po celém světě. Okamžitě začaly vznikat pomníky a sbírky na stavbu nových Lidic. Nejvýznamnější sbírka vznikla ve Stoke-on-Trent ve Velké Británii. Po válce proběhla velká architektonická soutěž a podle plánů architektů Františka Marka, Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera byly budovány nové Lidice. Stavba probíhala za pozornosti předních politických představitelů, mj. kontroverzního ministra vnitra Václava Noska. Utopie architektonického řešení se setkávala s realitou politiky i každodenního života. Expozice Stavíme nové Lidice je tak významným příspěvkem nejen pro poznání poválečných dějin architektury a designu, ale poodkryje i dosud stále málo zmapovanou historii a politické pozadí poválečné obnovy Československa.
Expozice je pomyslně rozdělena do dvou zón. První zónou je původní bytový prostor, kde se návštěvník ocitá v interiéru přelomu 50. a 60. let 20. století. Interiéry jsou vybaveny nábytkem, který patřil k tomu nejlepšímu v produkci poválečného Československa. Pro potřeby expozice jednotlivé kudy ze svých domovů darovali lidičtí obyvatelé. Díky jejich vstřícnosti se podařilo zkompletovat originální interiér, tak jak ho známe z fotografií. Navštívit tak lze obývací pokoj s jídelním koutem, kuchyni se spižírnou, koupelnu s toaletou a ložnici rodičů. Základní vybavení, které obsahoval každý dům, dodával do Lidic národní podnik Nový byt. Vybavení interiérů domů v Lidicích navázalo na dvě výstavy bytové kultury, které se prezentovaly v protektorátu v době válečné: Bydlení (1942) a Lidový byt (1943). Do doby těsně před koncem války spadá i návrh sedací soupravy od architektů Karla Koželky a Antonína Kropáčka, kteří ji vytvořili v rámci svého podniku České umělecké dílny. V roce 1946 byl tento soubor oceněn stříbrnou medailí na milánském Trienále.
Druhou zónou expozice jsou záměrně vizuálně nenápadné panely. Ty lze vysunout z prostoru za krycí deskou. Na panelech je zpracovaná tematika výstavby nových Lidic, zdejšího pietního území, Růžového sadu apod. Texty se věnují rovněž architektonické soutěži na výstavbu obce, což byla první veřejná architektonická soutěž v poválečném Československu, a je zde tematizována společenská úloha výstavby nových Lidic v rámci budování nové poválečné společnosti. Z architektonického hlediska je analyzováno tvarosloví nové vesnice, hledání jejího ideálního rozložení, snaha o nalezení odpovídajícího výrazu vesnické architektury. Dalším tématem je osobnost sira Barnetta Strosse, zakladatele hnutí Lidice budou žít, které se významně na obnově Lidic podílelo. Jedná se o drobné sondy do jednotlivých projektů a jejich uskutečňování. Záměrem je divákovi přiblížit, jakým způsobem poválečná generace pohlížela na pamětní místo v národní historii a na jeho fyzickou podobu.
V původně dětském pokoji je zpřístupněna badatelna společně s knihovnou Památníku Lidice, která je zaměřená na knihy o Lidicích a Ležákách, dějiny protektorátu, literaturu k dějinám umění (literatura vztahující se k Lidické sbírce, literatura věnující se dětské tvorbě a výtvarnému projevu aj.) a také se v ní nacházejí publikace vydané Památníkem Lidice. V podkroví se pak nalézá ještě jedna místnost, která je určená pro aktivity vzdělávacího oddělení.
V rámci otevření nové stálé expozice bude pokřtěna i kniha Stavíme nové Lidice s podtitulem Lidice a jejich obnova po roce 1945. Autorkami publikace jsou Luba Hédlová, Pavla Bechnerová a Martina Lehmannová. Kmotry knížky se stanou Dan Merta a Václav Žmolík. Publikace vychází v česko-anglické verzi.
Vzdělávací programy
Vzdělávací program Stavíme nové Lidice je určený pro žáky II. stupně ZŠ a SŠ. Program propojuje téma válečného a poválečného života Lidic. Zároveň interpretuje proměnu jejich symbolické roviny: Lidice jako symbol válečného utrpení vs. nový život v poválečné společnosti. Žáci se seznámí s lidickou tragédií za 2. světové války a následným způsobem života přeživších žen v nových Lidicích na pozadí dějinných událostí. Program se odehrává v autentickém interiéru původního domu nových Lidic. Interaktivní program využívá tvořivý přístup a prvky dramatické výchovy.
Rodinný domek č.p. 116 bude zpřístupněn na objednávky a ve všední dny formou komentovaných prohlídek, které budou začínat vždy v 11:00, 12:00, 13:00 a 14:00.
Martin Homola / Domov můj. Svědectví portrétu / Lidická galerie / Lidice / 14. 12. 2017 – 30. 4. 2018
Martin Homola: Domov můj. Svědectví portrétu
Lidická galerie, Památník Lidice
14. 12. 2017 – 30. 4. 2018
Vernisáž: 14. prosince 2017 v 18:00 hodin, 1. patro Lidické galerie
Společně s autorem uvede: Luba Hédlová
Grafický design, instalace: Milena Burgrová
otevřeno denně: prosinec až březen 9:00–16:00, duben 9:00 až 17:00
Projekt Martina Homoly Domov můj – svědectví portrétu zahrnuje fotografie, jež jsou poselstvím naděje sdělovaného portréty těch, co přežili tragédie vyhlazení Lidic a Ležáku v roce 1942 a dodnes jsou mezi námi. V tvářích přeživších najdeme obrovskou životní energii, díky níž překonali útrapy totalitních režimů a také nadhled, odpuštění a usmíření, jež jsou nutnou součástí života. Výstava zprostředkovává výjimečnou možnost setkání s těmito pozoruhodnými lidmi.
Lidice se roku 1942 po brutálním vyhlazovacím zločinu staly mezinárodním symbolem nacistické zrůdnosti, v poválečných letech pak zkresleným manifestem socialistické propagandy. Bezmoc a zneužití obyvatel Lidic k prosazení totalitní moci ve válečném a později poválečném období byly zejména po roce 2000 popsány historiky a pamětníky v odborných, populárně naučných i vzpomínkových publikacích. Obdobně tomu bylo i s Ležáky, které se naopak pro svoji odbojovou činnost napojenou na exilovou vládu v Londýně socialistické propagandě nehodily.
Projekt Domov můj má za úkol doplnit knihy, články a reportáže o vizuální dokument. Fotografie Martina Homoly lidické a ležácké pamětníky zachycují skrze jejich tváře a výrazy, otevírají nám novou kapitolu v hledání pochopení a porozumění historických událostí. Tváře samotné jsou velmi silnou výpovědí. V konfrontaci s rodným a rodinným prostředím zachyceným na dalších fotkách můžeme rozjímat nad otázkami spojenými s vnímáním ztráty rodiny a domova. Na pusté pláni či v prázdném údolí, ve které se před více než sedmdesáti lety změnily obec Lidice a osada Ležáky, dostává hledání ztracených hodnot jinou, slovy nezachytitelnou dimenzi.
Fotografie cílí na dva základní obsahy. Jeden se zaměřuje na autentické zachycení tváří pamětníků, žijících svědků lidické a ležácké tragédie. Druhou rovinou je reportážní a sociální fotografie. Obrazy a texty mapují prostor, jenž vytváří domov a utváří hodnoty člověka.
Výstava si klade za cíl zachytit lidické a ležácké pamětníky formou, jakou dosud nebyli prezentováni a která umožní odhalit jejich emoce spojené se vzpomínkami na domov. Životní osudy, postoje a hodnoty pamětníků jsou sdělovány skrze fotografický objektiv a doprovázeny krátkými texty. Prostřednictvím vizuálního vjemu je čtenáři ponechán prostor k vlastní interpretaci životních hodnot a pochopení osobnosti jednotlivých pamětníků. V roce 75. výročí vyhlazení obce Lidice a osady Ležáky přináší projekt výjimečnou a pravděpodobně poslední příležitost zprostředkovat nový pohled na důsledky tragických událostí z června 1942 prostřednictvím žijících pamětníků.
Na začátku roku 2018 k projektu vyjde stejnojmenná kniha, do níž texty napsala Naděžda Rezková-Přibylová.
„Od dětství jsem Lidice vnímal jako místo bolesti a smutku. Utrpení jejich obyvatel, o němž jsem často slýchal ve škole, mne po léta fyzicky bolelo. Marně jsem se Lidicím vyhýbal. Do míst křivdy a zla mne v 80. letech zavedla náhradní vojenské služba a tu bolest jsem znovu prožíval. Přestože jsem se později do blízkosti Lidic přistěhoval, nenavštěvoval jsem je. Když jsem byl Památníkem Lidice vyzván ke spolupráci, dlouho jsem nabídku zvažoval, nakonec ji přijal a po nějaké době pocítil ve vnímání tohoto místa přelom. Setkávání s přeživšími ve mně vyvolalo snahu i potřebu jejich sílu a pozitivitu zprostředkovat ostatním. Rozhodl jsem se jejich životní příběhy vyprávět prostřednictvím své profese fotografa. Lidice pro mne již dávno nejsou jen stigmatem bolesti, ale místem naděje a odpuštění. Pozitivní životní síla těch statečných lidí, které jsem měl čest zachytit objektivem fotoaparátu, mne úžasně obohatila – a přál bych si, aby obohatila i vás.“
Martin Homola
Martin Homola působil od roku 1990 jako fotograf Lidových novin a hudebního měsíčníku Rock & Pop, později jako fotoreportér České tiskové agentury a šéf fotooddělení časopisu Kinorevue. Od roku 1997 je na volné noze jako reklamní fotograf spolupracující s agenturami v oblasti reklamy, módy, portrétu, architektury.
Je držitelem 3. ceny Czech Press Photo z roku 1995 v kategorii Každodenní život.
Je členem poroty Mezinárodní dětské výtvarné výstavy v Lidicích.
Vzdělávací programy
Vzdělávací program pro I. stupeň ZŠ a MŠ nese název O příběhu našich babiček. Program zahrnuje zážitkové aktivity na téma domov, rodina a já. Co je to doma? Vzdělávací program navazuje na oblast RVP Umění a kultura, Dítě a ten druhý a Člověk a jeho svět.
Vzdělávací program pro II. stupeň ZŠ a SŠ, který se jmenuje Lidská paměť je krátká, je zaměřený na principy fotografické tvorby a na její smysl. Jedním z těchto principů je čas. Čas, který nám utíká před očima. Čas lidí, čas věcí a čas světla. V průběhu programu se žáci a studenti také seznámí s principem camery obscury. Vzdělávací program navazuje na oblast RVP Umění a kultura, Člověk a jeho svět a rozvíjí kompetence k řešení problémů, pracovní a komunikativní.
Pro návštěvníky s dětmi je připravený volně přístupný dětský koutek a pracovní listy k výstavě.
Na zvýšení platů v kultuře, růst rozpočtu a novelu zákona o památkové péči se chce zaměřit po svém nástupu do funkce kandidát na ministra kultury Ilja Šmíd. Řekl to dnes novinářům po své schůzce s prezidentem Milošem Zemanem v Lánech.
Kandidát na ministra označil platy v kultuře za katastrofu. „V programovém prohlášení máme plán, že bychom chtěli navýšit platy na 150 procent současné úrovně do roku 2021, tedy během toho čtyřletého období, kdy by vláda měla vládnout,“ uvedl.
Chtěl by také podpořit programy týkající se živého umění i památek. „My bychom rádi připravili nové programy, které by umožnily památky opravovat, a to nejen památky na úrovni místní správy, ale i památky ve vlastnictví soukromníků, protože tam zákon o památkové péči tyhle věci řeší ne úplně dobře,“ řekl Šmíd.
Chystá se také připravit změnu zákona o památkové péči. Novelu by chtěl projednat a přijmout „velice brzy“. „Jsme ve velmi dobrém kontaktu s památkovým ústavem. Připravuje revizi seznamu památek a pasportizaci toho nejcennějšího památkového fondu, který v ČR je,“ dodal.
Šmíd se Zemanem okrajově hovořil také o neschváleném zákonu o veřejných kulturních organizacích, jenž měl umožnit přeměnu kulturních příspěvkových organizací do podoby, která by pomohla zlepšit jejich fungování a vícezdrojové financování. Řekl, že se v nejbližší době bude snažit o návrhu dovědět více, aby pochopil, zda je opravdu potřebný, a co vadilo tomu, aby byl přijat.
Kandidát na ministra prohlásil, že by rád zvyšoval rozpočet kultury tak, aby bez financování církví dosáhl alespoň jednoho procenta ze státního rozpočtu. Nyní je to asi 0,7 procenta.
Schůzka s prezidentem podle něj byla příjemná. „Já jsem pana prezidenta ve velmi příjemném rozhovoru ubezpečil, že rozhodně nebudu jen advokátem živého umění, muzikantů nebo divadelníků, ale jde mi o to, aby ministerestvo kultury zahrnovalo absolutně všechny součásti kulturního dědictví i kultury, která teď vzniká v ČR,“ dodal.
Stovky lidí demonstrují proti převozu uměleckých děl z Několik stovek lidí se dnes shromáždilo před muzeem v katalánském městě Lleida, aby protestovalo proti převozu čtyř desítek uměleckých předmětů mimo Katalánsko. Převoz uměleckých děl se má uskutečnit na základě dva roky starého rozhodnutí, s nímž ale katalánské úřady nesouhlasí. Někteří místní politici využili akci ke kampani před regionálními volbami, které se v Katalánsku konají za necelé dva týdny.
„V noci a s ozbrojeným doprovodem, jako vždy, využili státního převratu, aby drancovali Katalánsko. Tohle je model, který podporují strany Ciudadanos, katalánští socialisté a lidovci,“ napsal dnes na svém twitteru Madridem sesazený katalánský premiér Carles Puigdemont. Za státní převrat označují katalánští separatisté převzetí přímé správy Katalánska španělskou vládou, která k tomu přistoupila koncem října kvůli snahám tamní vlády o nezávislost tohoto autonomního regionu.
Za chybu označil stěhování děl do Aragonie ale i šéf katalánských socialistů Miquel Iceta, podle nějž by se mělo počkat na skončení soudního řízení. Dnešní lhůtu pro převoz děl stanovil aragonský soud první instance minulý měsíc, Katalánsko má ale stále možnost se odvolat. Podle deníku El País tak může učinit do 4. ledna.
Katalánská vláda ale nyní odvolání oficiálně nemůže podat, protože její pravomoci převzal koncem října Madrid. Španělský ministr kultury Íňigo Méndez de Vigo, pod něhož nyní spadá katalánské ministerstvo kultury, už prohlásil, že se odvolávat nebude a že díla mají být vrácena do Aragonie.
Lidé, kteří se dnes už před úsvitem shromáždili u muzea v Lleidě, křičeli hesla jako „Pryč s okupací“ nebo „Ruce pryč, tohle je loupež“. Kurátoři z Aragonie, autonomní oblasti Španělska, kam má být 44 děl převezeno, dorazili do muzea v Lleidě už v půl čtvrté ráno a za četného doprovodu katalánské policie. Policie hlídala objekt už od půlnoci.
Kauza se týká celkem 97 uměleckých předmětů, které v 80. a 90. letech minulého století prodaly jeptišky ze sigenského kláštera Katalánsku, jehož vláda za ně zaplatila v přepočtu asi 630.000 eur (asi 16,4 milionu).
Aragonský soud ale prodej v roce 2015 zrušil s tím, že je neplatný, protože o něm nebyla tehdy informována španělská ani aragonská vláda. Asi padesátka předmětů, která byla v Katalánském národním uměleckém muzeu v Barceloně, se do Aragonie vrátila loni.
Zbyněk Baladrán má cenu, Lubaina Himid vyhrála Turnerovu cenu, nové výstavní prostory v Praze, v Olomouci proběhla Přehlídka animovaného filmu a novým ředitelem sítě Českých center bude Ondřej Černý.
1/ Zbyněk Baladrán má cenu
Ocenění pro mladší generací uznávané a vlivné umělce získal Zbyněk Baladrán. “Při výběru letošního laureáta jsme kladli důraz nejen na samotnou tvůrčí práci jednotlivých finalistů, ale právě na jejich schopnost sdílet své zkušenosti a vést dialog také jinými prostředky, ať jde o přípravu výstav, vzdělávání anebo v neposlední řadě lidské a nezištné působení ve prospěch umění,“sdělila porota. Ocenění se předává od roku 2007, letošní vítěz získal cenu od loňské laureátky Anny Daučíkové 5. prosince v Galerii Futura.
2/ Turner Prize pro Lubainu Himid
V Hullu, britském letošním městě kultury byla vítězkou Turnerovy ceny vyhlášena Lubaina Himid, zanzibarská rodačka. Himid je zmiňována jako nejstarší vítězka v historii (po zrušení pravidla omezujícího věk nominovaných pod 50) a rovněž první černoška těšící se z vítězství. Odborná porota vyzdvihla zejména umělkynin trvalý zájem o dědictví kolonialismu a dodnes přežívající rasismus ve společnosti. S výhrou se pojí peněžitá odměna, kterou chce Himid alespoň z části použít jako podporu pro umělce, kteří nemohou dosáhnout na granty a jiné formy obživy.
3/ Nové výstavní prostory v Praze
V sobotu byla v Praze na Dittrichově ulici otevřena White Pearl Gallery. První výstava galerie v nových podzemních prostorech je nazvána Perlorodky: „JiříDavid, KarímaAl–Mukhtarová, VladimírSkrepl, MichalŠkapa, JanVytiskaaEpos 257 přetvořísvýmidílynovýprostorgalerieveztvárněníkaždodenníiceloživotníproměnyjedince.“ Dramaturgie galerie bude zaměřena na osobní vztah mezi dílem a divákem. Nové výstavní prostory dnes otevře i Zdeněk Sklenář na Mikulandské ulici výstavou 1685 dní a nocí. V objektu vzniklo kompletní zázemí pro Sklenářovu sbírku.
4/ Přehlídka animovaného filmu
V Olomouci proběhl již 16. ročník PAFu – přehlídky specializující se na animovaný film a současné umění. Letošní ročník sledoval tři tematické bloky – Abrakadabra představí projekty snažící se smazat hranice mezi filmem, současným uměním a hudbou; jednáctý ročník soutěže Jiné vize oceňující videoart vyhrál David Přílučík; tradiční Aport představil animované filmy pro cinefily i dětské diváky.
5/ Česká centra povede Ondřej Černý
Černý, někdejší divadelní kritik a ředitel Národního divadla, nahradí v čele instituce Moniku Koblerovou, pověřenou řízením od dubna 2017. Tehdy byl pro neshody s obsazením místa ředitele pařížského Českého centra odvolán Jiří Závěšický. Černý řídí mnichovskou pobočku instituce, která se stará o propagaci Česka v zahraničí prostřednictvím kulturních programů. Velkou roli budou hrát Česká centra právě příští rok, kdy si připomínáme 100 let od vzniku Československa.
Foto č. 1: Loňská laureátka Anna Daučíková a letošní laureát Zbyněk Baladrán, Foto: Valentýna Janů; foto č. 2: prostory White Pearl Gallery, foto facebook galerie; foto č. 3: Karel Císař na PAFu, foto Marcel Skýba, facebook PAFu.
Prezentace nové knihy věnované dílu Lumíra Čmerdy, předního ostravského výtvarníka šedesátých let / Fiducia / Ostrava / 14. 12. 2017 v 18h
Prezentace nové knihy věnované dílu Lumíra Čmerdy
14. 12. 2017 v 18.00 Lumír Čmerda – (nejen) reliéfy a ilustrace
Lumír Čmerda se proslavil svými grafikami a olejomalbami, ale nakonec se našel v dřevěných reliéfech a ilustracích. Za život vysekal více než 40 rozměrných dřevěných reliéfů pro řadu institucí (Hornicko-geologická fakulta VŠB, Vědecká knihovna v Ostravě, vinárna Amfora či restaurace Olympia v Porubě), ale je třeba také autorem kovové kašny před kinem Luna v Ostravě-Zábřehu. Do Ostravy přišel v roce 1954 jako pétépák, poté zde působil jako husitský farář a nakonec se stal propagačním výtvarníkem Parku kultury a oddechu na Černé louce a pracovníkem Útvaru hlavního architekta města Ostravy. Ačkoli byl autodidakt, stal se členem progresivní Tvůrčí skupiny Kontrast a později i Svazu československých výtvarných umělců. Na počátku normalizace odešel z existenčních důvodů do Prahy, ale na Ostravsko se nadále vracel svou prací pro architekturu.
Nejen jeho reliéfy a ilustrace zhodnocuje nová kniha Jakuba Ivánka a Svatavy Urbanové z Filozofické fakulty Ostravské univerzity, jejíž vznik podpořilo mj. Statutární město Ostrava
David Vávra / Běžet s domy / Galerie Architektury Brno / Brno / 13. 12. 2017 – 28. 1. 2018
David Vávra: Běžet s domy
Galerie Architektury Brno představuje hravou architekturu Davida Vávry
David Vávra je nejen známý herec a popularizátor architektury (cyklus Šumná města a Šumné stopy s Radovanem Lipusem), ale je také architekt. Brněnská repríza výstavy Davida Vávry, jež připravila Galerie Jaroslava Fragnera, přináší ohlédnutí za jeho architektonickou a výtvarnou tvorbou.
„Když jsem viděl tatínka za rýsovacím stolem, prohlásil jsem, že bych chtěl být také architektem. V devíti jsem tlustými fixami, které podmanivě voněly, kreslil hotely, kavárny, vlaky, řeky, ba i Vinetúa. Pak mne začali vychovávat učitelé výtvarné výchovy a nalézal jsem nedostižné vzory v historii světového umění. Asi ve třiceti jsem pocítil touhu navrátit se do tvůrčí volnosti čtyř let a po zbylých třicet let se o to pokouším. Je to mnohdy závod, přespolák, úprk s překážkami, triatlon, maraton, zkrátka běžet s domy,“ vysvětluje název výstavy architekt.
Na výstavě bude k vidění několik desítek realizací z tvorby jeho ateliéru, mezi nimiž návštěvníci naleznou nejen množství realizovaných novostaveb, interiérů a rekonstrukcí, ale také architektonická řešení expozic nebo scénografických návrhů. Vybrané stavby, prezentované i formou modelů, tak doplní originály skic a plánů k nerealizovaným či dosud nedostavěným projektům, koláže, ale i scénografické návrhy divadelních her.
Výstava vznikla k Vávrově letošnímu životnímu jubileu a její součástí je také dokument Putování Davida Vávry ve vlastních stopách.
„Šedesátka je ale čas určité horské prémie, kdy je třeba zastavit, slézt z kola a podívat se do údolí. Také tak činím a třídím práce na různé výstavy. Za pět dní jsme natočili dokument, k utřídění materiálů paradoxně přispěl i prasklý roháček o dvě patra výš nad mým ateliérem. Voda vyplavila několik desetiletí zapomenutých skic, kreseb a projektů. Ve spadané omítce se válely kusy potrhaného papíru, s nímž připlouvaly již ztracené úkoly, situace a lidská střetnutí. Tato potopa přispěla k chuti najít stopy minulosti a vystavit je, “ říká David Vávra.
Výstava DAVID VÁVRA – BĚŽET S DOMY bude otevřena od 13. prosince 2017 do 28. ledna 2018 v Galerii Architektury Brno, Starobrněnská 18. Oficiální zahájení výstavy za účasti Davida Vávry proběhne v úterý 12. prosince 2017 v 18.00 v prostorách Galerie Architektury Brno, Starobrněnská 18.
Pořadatelé / Ateliér Davida Vávry, Galerie Jaroslava Fragnera, Galerie Architektury Brno, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Koncepce / David Vávra, Klára Pučerová
Grafika / Andrea Pujmanová
Doprovodná publikace Běžet s domy/ grafika Lubomír Šedivý, nakladatelství GRADA, 2017
Modely / Robert Daněk
Dokument Putování Davida Vávry ve vlastních stopách / režie Pavel Štingl, Česká televize, 2017
David Vávra (9. 3. 1957) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze a pražské Akademii výtvarných umění a absolvoval stáž v Paříži. V letech 1985–1989 pracoval jako projektant v družstvu DRUPOS a od roku 1990 vede vlastní ateliér společně s Kateřinou Vajčnerovou, Robertem Daňkem a dalšími. V letech 1986–1990 se jako člen DNA /Dílna nejmodernější architektury/ účastnil výstav Urbanita 86, 88 a 90.
V roce 1997 obdržel s Františkem Skálou Zvláštní cenu Interiér roku za restauraci Akropolis, v roce 2004 Grand Prix České architektury v kategorii Výtvarné dílo v architektuře za osazení sochy Franze Kafky na Starém Městě v Praze a v roce 2008 byl nominován na cenu Klubu za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí za Lávku s vyhlídkovou věží v Chebu
Výběr realizací na výstavě:
Rekonstrukce veřejných staveb: pokladna a foyer Divadla v Celetné – Kašpar, Kulturní dům Dobeška – Praha, Švandovo divadlo – Praha, Městské divadlo Kladno; CCV – Městská knihovna – Hradec Králové
Interiéry: restaurace kapely Tři sestry: Na Staré kovárně v Braníku – Praha-Holešovice, Bar Práce – Praha Holešovice, Na Staré cihelně – Praha-Kobylisy, Železná Sparta – Praha-Holešovice, Na Staré sokolovně – Praha-Braník, Na Staré ráně – Praha-Vysočany; Akropolis – Praha /s Františkem Skálou/, Restaurace Podskalská celnice na Výtoni – Praha, Vinotéka – Černošice, Pivovar U Dobřenských – Praha-Staré Město; Pytloun Grand Hotel Imperial – Liberec, pokoj Ještědský a Jizerský
RD a vily: Praha-Hodkovičky, Vrchlabí, Nučice, Nová Paka, Jevany, Vila Kamila, Alternativní bydlení – Hrádek nad Nisou (konverze vodárny), Bytový dům s restaurací – Vrchlabí
Stavby pro handicapované: Stacionář Letohrádek Vendula – Horní Bezděkov, Dílna Eliáš, stacionář pro tělesně handicapované – Praha, Chráněná dílna – Jedličkův ústav – Praha-Vyšehrad
Drobná architektura, veřejná prostranství: Hřiště Dobeška – Praha-Braník; ZOO Praha – dětský koutek /divadelní scéna, hřiště, dřevěná archa/; Vyhlídka Dobeška – Praha; Lávka s vyhlídkovou věží – Cheb; Hřbitov Slavín – Praha-Vyšehrad, parková úprava /zábradlí, pumpa, pítka, koše/; Socha Franze Kafky /Jaroslav Róna/ – Staré Město/Josefov, osazení, řešení přiléhajícího parku; Památník – Valdice, osazení sochy Jiřího Sozanského; Osazení sochy Mytická loď Jaroslava Róny – Bratislava /SK/
Sakrální architektura: Sborová místnost Českobratrského evangelického sboru – Praha-Pankrác, interiér; kostel ČCE – Praha-Modřany, rekonstrukce; kaplička /meditační prostor/ – Brzina; vězeňská kaple – Světlá nad Sázavou, interiér; vězeňská kaple – Plzeň-Bory; zázemí evangelického kostela – Praha-Braník
Muzea a expozice: Galerie 4 – Cheb; Muzeum krajky – Vamberk; Muzeum Vyškovska Aloise Musila; Africké muzeum Dr. Emila Holuba – Holice; Gotický sklep NKP Vyšehrad – Praha
Architektonické řešení výstav: Antonín Raymond 7×, 120 let Muzea hlavního města Prahy, Pražské biografy, Mystérium věže, Vojtěch Preissig, Literatura bez hranic, Pražské kavárny, Údolí stínů, Zachráněná díla Národního divadla, Výstava Praha a její dcery, Stálá expozice designu, stavitelství a architektury, Josef Gočár, Pražské výletní restaurace
V pražské galerii Fotograf vystavuje konceptualista Tomáš Svoboda. „Jako jeden z mála současných konceptuálních autorů nemá strach z přiznání, že i umělec nemá šanci najít odpovědi na své otázky, ale přesto dává do své práce všechno, co mu limity vizuální řeči dovolí,“ hodnotí Svobodovu práci Lenka Lindaurová v Lidových novinách.
V Mostě se prozatím nesloučí Oblastní muzeum s Galerií výtvarného umění. Ačkoliv fúzi schválilo zastupitelstvo i kulturní komise kraje, krajská rada bod stáhla z jednání. Plány na spojení institucí totiž provází odpor odborné i laické veřejnosti. Články v regionálním Právu a MfDnes rovněž připomínají kauzu odvolání ředitelek a ředitelů kulturních institucí Ústeckého kraje.
Galerie moderního umění v Hradci Králové vystavuje uměleckého solitéra Jiřího Kornatovského. Prezentovány jsou zejména rozměrné kresby uhlem, ve kterých umělec dlouhodobě pracuje s motivy duchovna a věčnosti. Více Ivan Hartman v Hospodářských novinách.
V libereckém vydání MfDnes vyšel rozhovor s Pavlem Horákem, který provozuje uměleckou slévárnu v Horní Kalné. „Kdybychom začínali v Praze, určitě by to bylo jednodušší. Měli jsme velký hendikep. Výtvarníci se však o nás začali dozvídat a říkat si to mezi sebou. V našem podnikání je dobrá pověst zásadní,“ říká Horák odlévající sochy nejen českým, ale i zahraničním umělcům.
Jakub Roček, Petr Jambor, Jakub Němec a Michal Žilinský / Přišla zpráva z Kodaně / Galerie FAVU / Brno / 14. 12. 2017 – 24. 1. 2018
Jakub Roček, Petr Jambor, Jakub Němec a Michal Žilinský: Přišla zpráva z Kodaně
Galerie FAVU
14. 12. 2017 – 24. 1. 2018
Výstava „Přišla zpráva z Kodaně“ vznikla ve spolupráci čtyř autorů, které spojuje podobné uvažování o současné informační době. Základním kamenem instalace je pojem „informace“, který je spjat s masivním rozvojem digitálních technologií v druhé polovině 20. století. Tento termín je ve výstavním prostoru použit jako výkladový rámec lidské schopnosti měnit svět kolem sebe: skrze informační paradigma se člověk se stává manipulátorem. Obecnost základního pojmu „informace“ implikuje akceleraci ve většině lidských činností, které nejsou a priori vázané na hmotný svět. Důsledkem takového jevu je příjem stále většího množství informací, které jsou stále více postaveny mimo reálný čas a prostor.
Český filmový plakát 1931–1948 / Muzea hlavního města Prahy / Praha / 13. 12. 2017 – 11. 3. 2018
Český filmový plakát 1931–1948
Muzeum hlavního města Prahy pořádá od 13. 12. 2017 do 11. 3. 2018 v hlavní budově muzea výstavu Český filmový plakát 1931–1948. Výstava představí výběr filmových plakátů z bohatých sbírek Muzea hlavního města Prahy.
Skrze ucelený výběr zhruba osmdesáti plakátů se návštěvník seznámí s klasickou formou filmového plakátu, tzv. nudle, jejíž rozměr byl v průměru 30 cm na šířku a 100 cm na výšku. Masově se rozšířila po vzniku zvukového filmu na počátku třicátých let 20. století. Popularitě plakátů pomohla také rychle se rozšiřující technologie levného ofsetového tisku.
Jejich charakteristickým rysem byla skládanka z několika obrazů či postav, doplňovaná velkými plochami výrazných barev. Tyto dobové filmové plakáty, které tehdejší odborná veřejnost nepřijala po umělecké stránce, byly především skvělými reklamními produkty. Kouzlo a jistou naivitu těchto plakátů obdivujeme teprve v dnešní době.
Z plakátů neshlíželi pouze slavní čeští herci jako Vlasta Burian, Antonie Nedošinská nebo Jindřich Plachta, ale i tehdejší americké herecké hvězdy, jakými byli Ginger Rogers, Shirley Temple či Clark Gable. Na plakátech byli zastoupeni také známí německojazyční herci typu Hanse Mosera nebo Rolfa Wanky.
Některé filmové postavy budou také k vidění přímo ve výstavě v nadživotní velikosti a návštěvník se bude moci v jejich společnosti vyfotografovat. V přítmí kinosálu se budou promítat krátké ukázky z filmů Tři vejce do skla, Jánošík, Muži v offsidu, Pohádka máje a To byl český muzikant.
Výstava se koná pod záštitou MgA. Elišky Kaplický Fuchsové, předsedkyně Výboru pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy.
K výstavě bude vydán katalog „Český filmový plakát 1931-1948. Výběr úzkých formátů“, ve kterém čtenář nalezne ucelený výběr z více než 300 filmových plakátů ze sbírek Muzea hlavního města Prahy.
Henri Matisse (1869-1954). Dopisy / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 13. 12. 2017 – 25. 2. 2018
Henri Matisse (1869-1954): Dopisy
13. 12. 2017 – 25. 2. 2018
Výstava představí dosud neznámou část korespondence významného francouzského malíře, sochaře a grafika Henriho Matisse, který náleží k vrcholným představitelům fauvismu. Kromě jednotlivých dopisů expozice uvede i umělcovu kresbu a grafiku, s níž se v českých galeriích můžeme setkávat pouze výjimečně. Výstava vzácných dokumentů a děl je jedinečným příspěvkem k ucelenější představě o životě a tvorbě Matisse, jenž se řadí mezi nejvlivnější umělce 20. století.
Kurátorka výstavy: Pavlína Pyšná
Komentovaná prohlídka s kurátorkou Pavlínou Pyšnou: 23. 1. 2018 v 17.00 hod.
Martin Vaněk se ve své recenzi vrací ke Kapesnímu průvodci po muzeu a muzejnictví Jiřího Žalmana, který Národní muzeum vydalo v minulém roce, a to v situaci, kdy muzeum připravuje nové stálé expozice v rekonstruované budově. Muzeologické koncepce, ze kterých Žalman vychází, považuje Vaněk za zastaralé a nereflektující aktuální metodologii rozvíjenou v zahraniční literatuře. Knihu, k níž otevřeně přistupuje z pozice historika výtvarného umění, považuje za soubor nahodilých anekdot z praxe psaných autoritativním tónem ostříleného profesionála, kterého již nic nepřekvapí. Natož naivní otázky, které mu v rozhovoru klade mladá absolventka.
Ilustrace z obálky Kapesního průvodce po muzeu a muzejnictví Jiřího Žalmana
Jak být dělníkem muzejního mikrokosmu
Opožděnou recenzi Kapesního průvodce po muzeu a muzejnictví, jenž vyšel již v roce 2016 nákladem Národního muzea s podporou Ministerstva kultury ČR, jsem se rozhodl napsat jen z toho důvodu, abych upozornil na stále hojně přežívající fenomén, jenž je vlastní českomoravskému muzejnímu prostředí. Tento fenomén by se mohl velmi slušně nazvat nedostatkem mezinárodního rozhledu. Kniha, jež vyšla v minulém roce, se mi do rukou dostala nedávno a zcela náhodou při návštěvě jedné kolegyně z oboru. Diskuze nad touto knihou je podle mého názoru aktuální především v souvislosti s přestavbou budovy a expozic Národního muzea, které je jejím vydavatelem. Neblaze tak předjímá to, v jakém myšlenkovém modu tvorba těchto expozic probíhá.
Zakladatel AMG a ředitel OMG
Jiří Žalman (*1944) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 1967–1986 pracoval v Okresním muzeu Praha-východ, od roku 1969 jako jeho ředitel. Následovalo angažmá vedoucího metodického oddělení Národního muzea. V roce 1990 spoluzakládal Asociaci českých a moravskoslezských muzeí a galerií (dnešní AMG). Od roku 1991 byl vysoce postaveným úředníkem Ministerstva kultury, přesněji ředitelem odboru muzeí a galerií (OMG), později vedoucím oddělení muzeí a galerií. Žalman se spolupodílel na změnách probíhajících v muzejním prostředí České republiky po roce 1989 a na reorganizaci celé galerijní sítě po roce 2000, kdy byla převážná většina muzeí a galerií převedena pod správu nově ustanovených krajů. Je také jedním z autorů zákona 122/2000 Sb. O ochraně sbírek muzejní povahy a autorem ideového návrhu expozice Památníku Lidice. Především pak byl v uplynulých letech rádcem muzejníků, častěji však jejich postrachem. Podstatná část jeho činnosti spočívala totiž v zavedení a udržování kontrolního mechanismu, jenž je uplatňován MK ČR v rámci celé muzejní a galerijní sítě. Jeho cílem je zajistit dodržování platného zákona.
Věřím, že mnoho pracovníků muzeí a galerií považovalo předchozí odstavec za zbytečný. Jiří Žalman reprezentuje českou muzeologii posledních desetiletí v praxi, podstatná část současné umělecké a muzejní scény jej ale vůbec nezná, přestože je jedním z těch, kdo svým působením vtiskli tvář českému muzejnímu a galerijnímu prostředí. Je zcela pochopitelné, vzhledem k jeho věku a postavení, že se pokusil podělit se o své zkušenosti s ostatními. K tomuto účelu si zvolil formu rozhovoru, kterou považuji v takových případech za velmi žádoucí – dialog dvou odborníků může nahlédnout zvolený problém hned z několika stran.
Naivní otázky, vousaté odpovědi
Zde ale narážíme na první úskalí. Autor vede dialog sám se sebou, otázky vkládá do úst fiktivní postavě, kterou má být čerstvá absolventka historie Karolína, nově zaměstnaná v blíže neurčeném regionálním muzeu. Sám v úvodu tvrdí, že jde o otázky, které slýchával z úst svých kolegů, když navštěvoval muzea a galerie, nebo které dostával poštou či emailem. Jejich velká část je však návodná a záměrně naivní, sloužící pouze jako přihrávky dospělejším promluvám staršího a zkušenějšího. O jejich autenticitě tak může mít čtenář oprávněné pochyby. V žádném případě se nejedná o rozhovor rovného s rovným. Z genderového hlediska shledávám též značně problematickou volbu fiktivní partnerky v rozhovoru. Je zde zcela jasně dáváno najevo, jaké místo má v českém muzejnictví čerstvá absolventka. Přisuzuje se jí pasivní role – staršímu kolegovi neodporuje, přijímá jeho tvrzení jako jednou provždy danou pravdu, kterou se má ve své praxi řídit.
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet
Kniha, která metodologicky vychází především z oboru muzeologie a je po odborné stránce hluboce zakořeněna kdesi v sedmdesátých letech minulého století, je rozčleněna do pěti kapitol, v nichž se Žalman postupně věnuje charakteristice a poslání muzea, správě sbírek, komunikaci a řízení instituce. Na závěr přidává kapitolu vzpomínkovou, v níž popisuje padesát let své praxe. Zjednodušeně řečeno, kniha je takovým povšechným shrnutím všeho možného od výkladu legislativy, praxe kurátora, způsobů řízení instituce, až po subjektivní podání toho, co se v českém muzejnictví dělo v tzv. „divné době“, jak Žalman nazývá éru komunismu. Základní premisou Žalmanova výkladu je, že muzejní věda je komplikovaná, jelikož „praxe obsahuje snad nekonečný počet situací, z nichž některá se naskytne pouze jednou, v jediném muzeu…“ (s. 11). Podle Žalmana si máme muzeum zřejmě představovat jako vesmírnou loď minimálně na úrovni Star Wars. Cílem takového tvrzení je ovšem podle všeho připravit si půdu pro exhibici omniscientní autority. Kniha implicitně vytváří mylný dojem, že se po jejím přečtení dostaneme blíže k pochopení praxe. Je zde však jedno úskalí. Recept na to být dobrým kurátorem Žalman totiž vidí v podstatě pouze v dodržování zákonů, metodických pokynů, předpisů, vyhlášek a ředitelských příkazů či nařízení platných v dané době pro daná muzea. Kurátor se má ve své práci podle Žalmana řídit hlavně zdravým rozumem: „Skutečný zdravý rozum se musí opírat o potřebné teoretické znalosti nejen zákonů a metodických pokynů, ale také smyslu muzea, sbírky, zásad její tvorby atp., a o schopnost obohatit je zkušenostmi z praxe, vlastní intuicí a ‚citem pro věc‘.“ (s. 98). Zdůrazňovat, že v rámci muzejní praxe jsou zdravý rozum a cit pro věc veličiny obtížně specifikovatelné, je, myslím, zbytečné. Skutečnost, že kurátorství a pojem kurátor je předmětem samostatného oboru, ale také mnohovrstevnatým fenoménem, jenž mnohdy souvisí spíše než s muzeem, potažmo s dějinami umění nebo muzeologií, s uměním, marketingem, mediálními studiemi, sociologií, lingvistikou, teorií komunikace, zkrátka s celou škálou oborů přidružených k audiovizuálním médiím, Žalman opomíjí. Kniha tak nereflektuje praxi, kterou se v českém prostředí na mnoha úrovních snaží pojmenovávat kurátorsky aktivní filozofové (Císař), filozofující kurátoři (Pokorný, Pospiszyl) nebo historikové umění – kurátoři, kteří v jedné fázi své kariéry působili v muzeu umění (dříve Kroupa, později Kesner nebo Chamonikola).
Jiří Žalman řeší ponejvíce, jak už jsem naznačil, záležitosti provozního charakteru: sběr sbírkových předmětů, jejich evidenci, uložení a vystavování. Při jeho výkladu se dozvíme mnoho „humorných“ historek ze zákulisí anonymních institucí, které mají podpořit jeho výklad a zřejmě jej i oživit. Muzejník podle Žalmana může být tím největším nebezpečím pro sbírkový předmět, a tak neváhá a vypráví příběhy o tom, jak dělníci boří zeď, aniž by byly zakryty čerstvě zrestaurované barokní skulptury, jak nejmenovaný ředitel prohlížel vzácný iluminovaný rukopis před televizní kamerou bez rukavic, jak jsou vystavovány, opět v naprosto anonymním muzeu, citlivé materiály hned pod oknem, kterak není možné v jednom depozitáři se ani pohnout atd… Tyto anekdoty jsou zahaleny mlhou anonymity, jež chrání případné viníky mnohdy vskutku velmi podivuhodných situací, které se nikdy neměly v muzeu stát. Žalmanovo vyprávění se však míjí účinkem, pokud není sděleno zároveň to, jak se daná situace napravila, zda byl viník vůbec potrestán a jakým způsobem. Jedná se tak o pouhé zápletky bez katarze. Navíc podporující mylný dojem, že se všude děje něco podobného a občasné poškození sbírkových předmětů je vlastně jevem zcela normálním.
Mezi mentorováním a popisováním podobných situací je přeci jen možné zachytit výklad základních pojmů. Kromě pojmu kurátor jde o samotný pojem muzea nebo o způsoby vystavování. Na vše má Jiří Žalman odpovědi, které se zcela otevřeně hlásí k tradici české muzeologie. Žalmanova definice muzea je kompletně přejata ze zákona, jehož je spoluautorem (ve zkratce: muzeum má sbírat, chránit, evidovat a zpřístupňovat své sbírky) a jako jedinou autoritu cituje Zbyňka Zbyslava Stránského, jehož pojem „muzealita“ je pro něj spásonosný. Veškerá činnost muzea má být podřízena smyslu, kterým je realizace muzeality. Samotný Stránského pojem je však předmětem debat muzeologů, stejně tak, jako je jím v prostředí oboru dějin umění pojem umění nebo ve filozofii pojem bytí. Pojem „muzealita“ je podle Stránkého: „tá stránka skutočnosti, ktorá nesie také znaky, čo sú dostatočným dôvodom na to, aby jej nositeľa proti prirodzenosti zániku zachovali a ďalej vedecky i kultúrne využívali.“[1] Za nositele je v tomto případě považována muzeálie, což je termín, jenž je obecně známější a pochopitelnější. Nutno podotknout, že Stránský, jenž přednášel na brněnské Filozofické fakultě, byl jedním z těch, kdo se snažili muzeologii pevněji ukotvit v systému humanitních vědních oborů a jeho nově zavedený pojem k tomu měl dopomoci.
Žalmanovo přemýšlení o způsobech vystavování se omezuje pouze na praktické rady týkající se popisků, vitrín, délky a zábavnosti textů, osvětlení a barevnosti panelů. Tvrdí, že: „[…] formy vystavování jsou pro realizaci muzeality buď dobré, anebo špatné, ostatní nálepky jsou bezpředmětné. Jde o to, poskytnout návštěvníkům kvalitní zážitek, zprostředkovat jim realizaci muzeality – a formy je třeba k tomu přizpůsobit, není na místě žádnou z nich předem vylučovat.“ (s. 110)
Zdá se, že Žalmanovi zkrátka k tomu, aby vyložil komplikovanou problematiku muzea se všemi konsekvencemi, stačí plocha dvou set stran s velmi skromnou oporou v odborné literatuře. Masivní zahraniční produkci muzeologické literatury nebo knih zabývajících se kurátorstvím buďto Jiří Žalman záměrně opomíjí jako pro náš kontext nepotřebnou, nebo ji zkrátka nezná.[2] Patrné je to v pasáži, kde se Žalman zabývá způsoby práce s novými médii. Tvrzení, že digitální informace prozatím nemůže být sbírkovým předmětem, je na jedné straně logická v rámci argumentační zapouzdřenosti celé knihy, nicméně praxe prokazuje, že je neplatná. Stačí reflektovat práci mnohých muzeí umění věnujících se reflexi a sběratelství nových médií, která mají tuto problematiku již zcela jistě vyřešenou.[3]
Osudové míjení
Kniha Jiřího Žalmana přináší sumu užitečných informací, které ocení ten, kdo se jednou zapletl nebo teprve zaplete se sbírkotvornou institucí. Mnoho procesních záležitostí, o nichž kniha pojednává, si člověk nemůže jen tak osvojit, pokud se někde nedočte, jak fungují v praxi. V tomto smyslu však Žalman rozšiřuje pouze své monotematicky zaměřené portfolio: již jeho dvě Příručky muzejníkovy (2002, 2006) v tomto směru udělaly dobrou službu. Ačkoliv je patrná autorova snaha být nápomocen a i přes veškeré výtky se mu to často daří, lze konstatovat, že kniha zaměřená na muzeum v praxi by mohla být podstatně lépe připravena.
Ona příprava by mohla být kvalitnější na straně autora, ale i vydavatele. Podle mého názoru měl být totiž rozhovor veden reálnou osobou. Poctivou redakční prací by se také předešlo častému opakování a zejména pak mnohým zbytečným apendixům. Naopak mohla být posílena složka vzpomínková. V této rovině se jedná o narativ, který byl podroben autorovou autocenzurou. Sám sebe Žalman pochopitelně prezentuje v nejlepším světle. Jediný stín a zároveň náznak sebereflexe je patrný v samotném závěru: „Nebylo by ale poctivé neříci, že jsme se také podíleli na režimu poplatných výstavách k různým politickým výročím a dělali i další kompromisy v rozporu s naším přesvědčením. Já sám jsem za ně – byť jsem jimi nikomu a ničemu neublížil, ale sám pro sebe je vnímal jako osobní selhání, zaplatil vážnými psychickými problémy, […]“ (s. 223).
Kniha také postrádá jakýkoliv vhled do ekonomického fungování příspěvkových organizací, které by jistě mnohé zajímalo, postrádá jakoukoliv reflexi polistopadové éry a fungování ministerstva kultury, zvláště pak v takových vyhrocených obdobích, jakými byly například poslední roky působení Milana Knížáka v čele Národní galerie. Žalman byl u všeho, jeho kniha však mlčí. Solidní rozbor období po listopadu by jistě prospěl hlubšímu poznání naší společně sdílené praxe.
Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví je průměrnou českou knihou na toto téma, stejně jako jsou v porovnání s mnohými zahraničními institucemi průměrná, nebo spíše podprůměrná naše vlastivědná muzea, která doposud nebyla schopna nahlédnout problematiku muzea a vystavování s nadhledem a mezinárodním přesahem. Z dlouhodobého hlediska se máme mnoho co učit. Knihy, jako je ta Žalmanova, jsou schopné oslovit zájemce, kteří jsou na začátku a neptají se, avšak pro hlubší zájem není v našich podmínkách zcela zjevně živná půda. Na závěr se nelze nezmínit o zcela otřesném grafickém provedení celé knihy, kterou doprovází „vtipné“ ilustrace Kateřiny Perglové. I muzeologové a vlastivědná muzea se musí naučit chápat, že vizuální styl instituce je důležitý. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by k podobnému uvědomění došlo.
[1] Zbyněk Z. Stránský, Múzejnictvo v relácii teórie a praxe, Múzeum, 1970, s. 179, citováno podle: Václav Rutar, Geneze pojmů muzeálie, muzealita a muzealizace, Museologica Brunensia, podzim 2012, s. 9.
[2] Za všechny je možné zmínit velmi vlivné knihy Hanse Beltinga, Hanse Ulricha Obrista nebo Briana O´Dohertyho, případně knihy, jako je Rethinking Curating autorů Beryla Grahama a Sarah Cook nebo populární Salon to Biennial. Exhibitions that Made Art History, Vol. 1: 1863 – 1959 a Biennials and Beyond Exhibitions That Made Art History: 1962-2002, obecně produkci německého nakladatelství Transcript Verlag nebo britského Phaidon.
[3] Např. MoMa New York – Media & Performance Art department, Muzeum současného umění v Záhřebu – Media Art Collection, Muzeum Sztuki, Lodž – Sbírka umění 20. a 21. století
Jiří Žalman / Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví (fiktivní rozhovor Jiřího Žalmana s muzejní elévkou) / Praha 2016 / vydavatel: Národní muzeum
Fotograf Bazovský / Miloš Alexander Bazovský / Kurátori: Aurel Hrabušický, Alexandra Kusá / Slovenská národná galéria, Esterházyho palác, 3. poschodie, Bratislava / 17. novembra 2017 — 15. apríla 2018
V havlíčkobrodské Galerii výtvarného umění dnes otevírá výstava Nizozemská barokní malba představující díla holandské malby 17. století ze sbírek jihomoravských zámků ve správě Národního památkového ústavu. Tomáš Blažek se v regionální MfDnes věnuje například obrazu Velká vápenka od Pietera van Laera, o který vedlo Česko dlouholetý soudní spor s Lichtenštejnskem.
Národní galerie podrobně představila plány na další sezónu. Monumentální uprchlický člun Aj Wej-weje vystřídá instalace německé umělkyně Kathariny Grosse. Sám čínský umělec se bude kurátorsky podílet na nové stálé expozici asijského umění. Jedním z největších lákadel bude dle Evy Vejdělkové v Právu retrospektiva Františka Kupky.
Plány na úpravu a náplň Gočárových Automatických mlýnů v Pardubicích představuje majitel Lukáš Smetana Stanislavě Králové v regionální MfDnes. Magistrát by sem rád umístil polytechnické dílny pro žáky základních a středních škol, kraj zase Východočeskou galerii. Jako první budou zbořeny mladší budovy hyzdící celý areál.
Josef Achrer, Jana Bernartová, Daniel Hanzlík, Václav Kopecký, Václav Krůček, Jiří Lindovský, Richard Loskot, Lukáš Machalický, Martina Machová, Jiří Matějů, Jaromír Novotný, Patrik Pelikán, Jan Poupě, Jaroslav Prokeš, Jitka Svobodová, Jan Šerých / Zaostřeno na neurčito / kurátor: Karel Srp / Topičův salon / Praha / 13. 12. – 26. 1. 2017
ZAOSTŘENO NA NEURČITO
Kurátor výstavy: Karel Srp
Architekt výstavy: Lukáš Machalický
Vystavující autoři: Josef Achrer, Jana Bernartová, Daniel Hanzlík, Václav Kopecký, Václav Krůček, Jiří Lindovský, Richard Loskot, Lukáš Machalický, Martina Machová, Jiří Matějů, Jaromír Novotný, Patrik Pelikán, Jan Poupě, Jaroslav Prokeš, Jitka Svobodová, Jan Šerých
Místo: Topičův salon, Národní 9, Praha 1, www.topicuvsalon.cz
V teoretických spisech o základech a předpokladech výtvarné tvorby, pocházejících často od umělců samých, se při výkladu většinou přecházelo od prázdného čistého pole přímo k bodu, čáře, hraně či obrysu. Zpětně se však ukázalo, že toto propojení není bezprostřední, že obsahuje mnoho okamžitě smyslově nenahlédnutelných mezivrstev. Jejich šev vyjevuje dosud opomíjenou a nepojmenovanou trhlinu, označitelnou za neurčito, udržující v napětí oba kontrastující stavy. Neurčito obklopuje přirozený svět jako pomyslná hranice zorného pole, ve kterém vnitřní světlo vplývá v okolní temnotu. Jeho přítomnost byla dlouho přehlížena, dokonce se předstíralo, že neexistuje. Zjednávalo si své místo mezi protiklady, aniž by se dalo přiblížit nějakým výstižným adjektivem jako nezřetelné či nejasné. Není uvnitř, ani vně, nicméně umožňuje přechod jednoho do druhého. Nedá se ztotožnit s prázdnem, nevedou jím žádné horizontály obzoru nebo vertikály spojující nebe a zemi. Je téměř nemožné k němu přiřadit jakýkoli odstín barvy, i když by mu mohla stát nejblíže šedá, jak si počátkem dvacátých let minulého století povšiml Paul Klee. Neurčito se ocitalo mimo souřadnice určitého, náležející poznání, jež lze pojmově vymezit, i vně opaku určitého. Tkvělo uvnitř listu papíru, jehož přední stránku vidíme, kdežto zadní je zraku nepřístupná. Neurčito přetrvává v umělecké tvorbě jako nechtěný přívažek, podvracející vytčené cíle; zmizelo v něm rozlišení na blízké a vzdálené, minulé a budoucí, neobsahovalo něco, oč by se mohl zrak opřít. Zastupovalo bezrozměrnou oblast, jež nemá své přesné místo, ačkoli přetrvává v naší bezprostřední blízkosti, takřka nadosah ruky, ztrácí se však ve chvíli, kdy by se jej měla dotknout. Neurčito vstoupilo mezi názor a pojem, soustřeďuje se ve vlastním dění se, kdy hmota nabývá i pozbývá svůj tvar, kdy z celku se stává zlomek a z nicoty se vynořuje podoba. Stalo se skrytou fólií, jíž prochází pohyb utváření a mizení.
Neurčito, ovlivňující původně naši zkušenost jen podprahově odkudsi z okraje vědomí, zůstávalo dlouho jen doprovodným rysem umělecké tvorby. Teprve pozvolna, téměř nenápadně a z různých stran, se vynořilo jako její hlavní téma, od nějž se odráželo vše ostatní. Jeho působení vyvolala odosobněná digitalizace, silně oslovující nejmladší umělce, ze které se vytratily rozdíly povrchu a hloubky, přežívající rozpory, stále polarizující moderní umění. Neurčito splynulo s podkladem, jenž se stal nositelem objektivizovaných dat.
Současná výstava soustřeďuje protikladné výrazy: osobní zkušenost, podržující si odkaz k metafyzice, a zobecněnou strojovou techniku, činící si stále důraznější nároky na lidský život. Krajní rozpětí oživilo zájem o Fibonacciho číselné posloupnosti, pocházející ze středověku, či o novodobou Möbiovu pásku, sloužící za příklad hmatatelného projevu neeukleidovské geometrie a za zárodek topologie. Zatímco tyto číselné a geometrické postupy vysunuly neurčito v umění kamsi na okraj vztahu racionálního a iracionálního, technická reprodukce jej paradoxně přivolala zpět. Neurčito prostupuje datové informace a přetrvává i v post smyslovém období, aby opět obnovilo souvislost s nedohlednem, potřebu zmizet v nepojmenovatelnu a touhu rozplynout se v nepostižitelném.
Východočeská galerie v Pardubicích letos poprvé získala od svého zřizovatele peníze na nákup akvizic. Pořídila 34 děl současných i již nežijících autorů, například Vojmíra Vokolka, Kurta Gebauera nebo Filipa Černého. Novinářům to dnes řekli zástupci kraje a galerie. Pardubický kraj poskytl galerii milion korun, dalších 1,46 milionu korun instituce získala z akvizičního fondu ministerstva kultury.
V novodobé historii musela galerie na umělecká díla ušetřit ze svého rozpočtu. Galerie existuje od roku 1953, hejtmanství ji převzalo do své správy v roce 2001. „Zpočátku měl kraj menší rozpočet, jiné priority, kultura se ale už emancipovala, v roce 2018 dostane v některých případech i vyšší částky než letos,“ řekl náměstek hejtmana Roman Línek (KDU-ČSL).
Východočeská galerie se zaměřuje na sbírky českého umění 19., 20. a 21. století. Letos nakoupila díla výtvarníků, jejichž práce neměla vůbec nebo měla jen malé množství. Jde například o Kurta Gebauera, Veroniku Bromovou, Vladimíra Kokoliu, Martina Velíška, Otto Plachta nebo Oldřicha Tichého.
„Velmi zajímavé jsou také práce umělců mladší generace, Petra Maliny a Filipa Černého. Sbírkový fond galerie obohatily i práce významného pardubického umělce Vojmíra Vokolka,“ uvedla ředitelka galerie Hana Řeháková.
Galerie letos rozšířila sbírky o 60 děl, z toho 26 exponátů pochází ze studentského období Františka Kyncla, které získala darem. Díla vybírá akviziční komise, je mezi nimi například historik Vít Vlnas, který působil i jako ředitel Národní galerie v Praze, nebo ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě Jiří Jůza.
O další exponáty se letos rozrostly sbírky i dalších krajských muzeí. Dohromoady utratila za umělecká díla a historické exponáty 5,35 milionu korun, jde o peníze z krajského rozpočtu i dotace ministerstva kultury.
Například Východočeské muzeum koupilo Zlatou přilbu z roku 1932. Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě koupilo pancéřovanou limuzínu Škoda VOS (Vládní osobní speciál) z poloviny 20. století, kterou jezdili v Pardubicích příslušníci StB. Druhým přírůstkem je luxusní kabriolet na podvozku Jawa Minor. Regionální muzeum v Litomyšli zakoupilo 23 dřevorytných štočků Josefa Váchala určené pro vícebarevné tisky.
Několik tisíc svazků zaměřených na české a evropské umění nabídne nová knihovna, kterou ve čtvrtek otevře olomoucká katedra dějin umění. Své zázemí našla v Uměleckém centru Univerzity Palackého. Jméno nese po Václavu Richterovi, zakladateli dějin umění jako studijního oboru na olomoucké univerzitě. Autorem projektu nové knihovny je architekt Tomáš Machovský, informovala dnes ČTK mluvčí univerzity Gabriela Sýkorová Dvorníková.
„Naším cílem bylo vytvořit kvalitní zázemí pro každodenní studium studentů. Zároveň jsme chtěli vybudovat i důstojné prostředí pro vědeckou práci akademických pracovníků. Odborná práce historiků umění totiž není bez kvalitní knihovny a především zahraniční literatury možná,“ uvedla Jana Zapletalová z katedry dějin umění olomoucké filozofické fakulty.
Richterova knihovna fungovala na katedře od znovuobnovení v 90. letech minulého století, sloužila však především jako příruční knihovna pro pedagogy. Studentům byla zpřístupněna pouze k prezenční výpůjčce, a to až poté, kdy se přestěhovala do Uměleckého centra univerzity, uvedli zástupci vysoké školy.
Knihovna Václava Richtera nabídne čtenářům několik tisíc svazků odborné literatury a několik desítek titulů odborných periodik. „Základní část fondu pochází z odkazu tohoto významného profesora. Další část pak od roku 2011 z odkazu profesora Milana Tognera, jednoho ze zakladatelů katedry. Jeho rozsáhlý a velmi cenný fond, především zahraniční literatury, byl od roku 2012 provizorně uskladněn z kapacitních důvodů ve sklepeních Zbrojnice Univerzity Palackého,“ doplnila mluvčí univerzity.
Do knihovny zástupci katedry stěhují i další stovky českých a zahraničních titulů, které se v posledních letech nakupují díky grantovým prostředkům. Dosud tento fond nebyl kam umístit, dodala Jana Zapletalová.
Univerzita Palackého má vlastní, Ústřední knihovnu, která sídlí v budově bývalé tereziánské zbrojnice. Slouží studentům i badatelům všech fakult univerzity, ale také široké veřejnosti.
