Tomáš Svoboda / Giotto / kurátor: Jiří Ptáček / Fotograf Gallery / Praha / 17. 11. – 16. 12. 2017

Rozhovor UMA Audioguide

Foto: Tomáš Svoboda

Příspěvek Tomáš Svoboda ve Fotograf Gallery pochází z Artalk.cz

Geneticky modifikované potraviny, vyspělá protetika, robotika a reprodukční technologie, náš život na sítích a data mining, obchod s lidskými orgány a biohacking v globálně a technologicky propojeném světě: to jsou premisy, se kterými operuje současná filozofka a feministická teoretička Rosi Braidotti ve své knize The Posthuman (2013). Publikaci, která reaguje na rozpad humanistického pojetí člověka a rozvíjí myšlenky o posthumanistické subjektivitě jako klíči k budoucím alternativám, schopným odolat vykořisťující moci pozdního kapitalismu, zrecenzovala Hana Janečková, která tak navázala na svůj předchozí text.

Knihovnička: Posthumanismus jako horizont naděje?

‚Ne všichni z nás mohou říct s jistotou, že byli vždy považováni za člověka, nebo, že jsme jenom člověkem…‘

Rosi Braidotti, The Posthuman

Toto impresivní teoretické dílo volně navazuje na předchozí teoretické práce Rosi Braidotti, ve kterých se věnovala myšlenkám lidské subjektivity (obzvláště v knize Transpositions: Nomadic Ethics, 2006), ale zde se soustředí více na vliv biopolitiky a technologií, s cílem vytvořit vizi pro udržitelnou budoucnost pro všechny formy života na zemi. V první větě úvodu v knize The Posthuman Braidotti výmluvně shrnuje svou výchozí pozici pro následující argumentaci: humanismus je spojen s přísnou normativitou, a ten kdo do těchto norem nespadá, je vyloučen nebo diskriminován. Humanismus jako eurocentrická kulturní specifičnost bílého muže se nafoukl jako obecný standard a světonázor, nutně  vedoucí k sexualizaci (žen), dělení podle rasy (ti domorodci) a ojinačení – angl. othering – (zvířat, planet, země). Být odlišný v této politické ekonomii rozdílů znamená být podhodnocen a znevažován. S koncem humanismu jako myšlenkového proudu dochází nevyhnutelně k dekonstrukci toho, co znamená být žena, a otevírá se zde emancipační prostor pro novou subjektivitu.

Bůh není (úplně) mrtvý

Určité současné společenské jevy, na které Braidotti upozorňuje a které shledává jako výchozí pro rozpad humanismu a konstrukci posthumanistického subjektu, mohou znít přinejmenším kontroverzně. Autorka analyzuje otázku sekularismu v dnešní společnosti, vyjadřuje se k tzv. post-sekulárnímu obratu, kdy se vracejí – také v západní společnosti – od konce sedmdesátých let různé formy víry, ať je to dovezená spiritualita z Východu či více konvenční formy náboženství. Avšak právě humanismus je pevně spojen se sekulárností, racionalitou, vědeckou objektivitou a odmítnutím víry. Jak Braidotti poukazuje – v příkladech použití vědy nacisty, odmítání vědeckých experimentů s LSD či na tabuizovaném výzkumu lidské sexuality – vědecký výzkum je závislý na moralitě a soudobých společenských konvencích, a zdaleka není odolný rasistickým a hegemonním tendencím. Myšlenka čisté vědy je tedy pouhou iluzí. Co se týče feminismu, Braidotti rozeznává přísně sekulární kořeny v druhé vlně či existenciálním feminismu Simone de Beauvoir, odmítající hierarchii a autoritářské náboženství. Braidotti ale argumentuje, že sekularismus sám o sobě nezaručil ani nepřispěl k rovnosti. Tímto přístupem autorka poukazuje na slučitelnost určitých forem víry se schopností kritického myšlení a politického občanství ve světě globální komplexity, avšak nejde o návrat náboženství v tradičním slova smyslu. Nutno ale také zdůraznit, že i když Braidotti přijímá post-sekulární obrat jako důležitou otázku současné společnosti, v závěru knihy se ve svém teoretickém konceptu zoe přiklání k sekularismu.

V jádru samotné knihy se nachází nedualistický přístup k přírodě a kultuře. Příroda a kultura nejsou v protikladu, ale navzájem sebe utvářejí. Technologie – skrz informační kódy – jsou prodloužením těla, stejně tak jako je příroda a otázka zvířat neustále vymezována kulturními konvencemi. V pozdním kapitalismu podléhá život zvířat a lidí stejným vykořisťujícím systémům komodifikace a zpeněžení. Dělohy žen v Indii jsou využívány bohatými neplodnými páry ze Západu, lidé ve válečných zónách Afganistánu se pod hrozbou hladomoru živí trávou, zatímco v některých částech Evropské unie jsou krávy krmeny masovou výživou z biotechnologického průmyslu. Ale napojení a vzájemné utváření přírody kulturou je dle Braidotti nutné využít hlavně pro osvobozující potenciál, kdy příroda a biologie není něco esenciálně daného, ale v neustálém procesu sebe-utváření. Pro autorku toto sebe utváření umožnuje vytvořit post-humanistickou subjektivitu, tak aby otevřela společenské horizonty naděje.

I když Braidotti vychází ze svého teoretického zázemí postmoderny, kriticky se od jejích teoretických limitů vymezuje, jmenovitě od její beznadějnosti, krize člověka a pompéznosti. Posthumanismus, od té doby co se jako myšlenkový koncept objevil v polovině devadesátých let (například v textu Posthuman Bodies od Judith Halberstam a Ira Livingston z roku 1995), je často spojen s úzkostí z apokalypsy a vyhynutí, ale také s populárními sny o nesmrtelnosti ve formě odhmotnění a možnosti úniku z vlastního těla či fyzického světa. Toto Braidotti odmítá, protože podobně jako například Katherine N. Hayles či Donna Haraway, vychází z feministické posthumanistické politiky, a pro její filozofii je základem prožitá tělesná materiální zkušenost rozdílu a chápání lidského života a vědomí jako ztělesněného a zakotveného ve svém fyzickém prostředí.

V její koncepci kritického posthumanismu tvůrčí aktivismus a afirmace jsou prostředkem změny a současně lze s jeho pomocí kriticky a kreativně přemýšlet o tom, kdo jsme a čím se stáváme. Toto stávání se něčím (becoming) je pro autorčino myšlení klíčovým pojmem, protože to, čím si představujeme, že bychom se mohli stát, má větší transformativní a politický potenciál, než pátrání po tom, kdo nyní jsme.

Život jako nadbytek

Síla teorie Rosi Braidotti spočívá hlavně v její schopnosti pracovat kriticky s mnoha  přístupy k posthumanismu a najít body, které spojují odlišné pozice do kolektivního programu práce. Je to právě rozdělující mechanismus pokročilého kapitalismu, biopolitika, jež čím dál více kontroluje – za účelem zisku –, kdo má nárok žít a jak a kdo je nahraditelný. Jednou z indikací biopolitického pojetí života je v západních společnostech vzrůstající zájem o otázky eutanazie, návrat výzkumu smrti a vyhynutí ve vědeckých institucích nebo škrty sociální podpory pro postižené či patřičně neproduktivní lidi. Ti, kteří jsou označeni jako nezpůsobilí či jsou vyloučeni z právního státu (outside of jurisdiction) – uprchlíci v táborech, oběti válek a terorismu – jsou dehumanizováni. Moc kapitalismu a možnost kontroly nad jejich holým životem (bare life) se stává ve slovech kamerunského teoretika Achilla Mbembeho otázkou nekro-politiky – politiky umírání.

Braidotti nabízí alternativu k rozdělujícímu mechanismu biosu ve formě vitální životní síly zoe, jež zahrnuje i jiné formy života než lidské a spojuje dříve rozdělené druhy a kategorie v sebe-organizujícím procesu vitální živé hmoty. Tato síla je spojující a umožňuje napojení člověka na jiné formy života a odstraňuje důraz na individuálního jedince a počítá s diasporou a hybridizací jako pracovním prostředkem pro tvoření nových komunit lidí a ostatních tvorů na zemi.

V tomto smyslu se Braidotti opírá a dále rozvádí monistickou (Spinozovu) filozofii hmoty, která popisuje hmotu jako inteligentní, se schopností sebe-organizace (lidské ztělesnění je vlastně jen plátek hmoty) a skrze informační kódy napojenou na své prostředí. To znamená, že hmota není v dialektické opozici vůči kultuře nebo technologické mediaci, ale v průběžném napojení.

Stávat se zvířetem, strojem i zemí

Klíčovým bodem kritického posthumanistického myšlení je post-antropocén, tedy představa života na Zemi bez člověka v jejím centru a společně s jinými tvory: zvířaty, objekty, stroji, systémy, a životním prostředím. Posthumanistický subjekt je napojený na ostatní nejen skrze své životní prostředí, viry, bakterie, ale také skrze technologické systémy a zařízení. Pro Braidotti je posthumanismus také etickou otázkou – otázkou toho, jak udržet život v globální ekologii a sdílet přírodní zdroje, a kdy sociální spravedlnost bude zahrnovat všechny komplexní systémy života na Zemi. Braidotti nehledá jedno unifikované řešení pro celou planetu, ale vidí cestu v komunitách, jež jsou na sebe navzájem pevně navázané relačními a tvůrčími vztahy, důraz klade na spolupráci, open source software a otevřený přístup. Prostředkem k dosažení její vize je afirmativní politika, která je zaměřena na kolektivitu s mezigenerační vzájemnou zodpovědností. Afirmace také znamená především politiku naděje, kdy rekonstrukce společenské vize bude vedle teorie doprovázena politickou ekonomií touhy, citů a kreativitou. Toto například v humanitních studiích znamená vzdát se metodologického nacionalismu a přijmout myšlenku planetární různorodosti a pracovat s přírodovědnými a technologickými perspektivami. Stejně tak v exaktních vědách je třeba přijmout důležitost afektivity, paměti a představivosti.

Posthumanismus také znamená pracovat s myšlenkou nomádství a deteritorializace, a to tak, že si přiznáme, že současně můžeme autenticky existovat v mnoha ekologiích náležení. Pro novou posthumanistickou subjektivitu není život otázkou metafyziky či sémiotiky, ale skutečné a různorodé činnosti. V kolektivním společenském projektu teoretičky Rosi Braidotti, post-humanistický subjekt vykonávající tuto činnost, je plně ukotven v zoe – materiální, činné a vitální síle života.

Rosi Braidotti, The Posthuman. Cambridge: Polity Press, 2013, 180 stran.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Příspěvek Knihovnička: Posthumanismus jako horizont naděje? pochází z Artalk.cz

Tomáš Pospěch / Sluneční město / Artwall Gallery / Praha / 11. 12. 2017 – 31. 1. 2018 

Tomáš Pospěch: Sluneční město

11. 12. 2017 – 31. 1. 2018

nábřeží Kpt. Jaroše a Edvarda Beneše v Praze.

“A to tam nikdy nejsou mraky?“ diví se Neználek v knize Nikolaje Nosova Neználek ve Slunečním městě. „Proč by ne, jsou,“ odpovídá jeden z obyvatel sluneční utopie, „ale naši učenci vymyslili takový prášek, a jak se někde objeví nějaký mrak, posypou ho, a mrak hned zmizí.“

Výstava Sluneční město propojuje dobové propagační fotografie JZD Slušovice, vytvořené v 80. letech reklamním fotografem Janem Regalem, s utopickou literaturou pro děti. Evokuje očekávání vkládané do experimentu kombinujícího socialistické hospodářství a ekonomické prvky kapitalismu a zároveň ukazuje limity jednoho snu.

„V aktuální povolební politické situaci v České republice upozorňuje tento umělecký projekt na problematickou povahu zdánlivě univerzálních megalomanských konceptů, které se zdají na první pohled lákavé. Na řízení společnosti nebo dokonce přírody však neexistují jednoduchá řešení a snaha o ně v dlouhodobé perspektivě selhává,“ vyjadřují se k výstavě kurátorky Lenka Kukurová a Zuzana Štefková.

Ekonomický úspěch Agrokombinátu Slušovice a nebývalá šíře nabízených produktů a služeb neměla v kontextu socialistického Československa obdoby.Pod vedením Františka Čuby se Agrokombinátu Slušovice dařilo vytvářet malé inovativní týmy, vyrábět nedostatkové zboží, úspěšně obchodovat se Západem a současně být výkladní skříní československého socialistického zemědělství. Ve velkém vyváželi telata, extrakty do sirupů nebo hnojivo. Za ně přiváželi státu tolik ceněné devizy a součástky, ze kterých montovali první počítače. Zaměstnanci měli nadstandardní platy, chodili nakupovat do obchodů Kvatro, což byl slušovický Tuzex, spořili ve vlastní bance. Ze Slušovic ke Zlínu vedlo několik kilometrů dálnice postavené z peněz družstva. Slušovický ekonomický zázrak vzniklý v nestandardních podmínkách socialistického státu ukončila až neprůhledná transformace mamutího podniku v množství akciových společnosti na začátku devadesátých let spojená s podezřením z tunelování a daňových podvodů.

Koncept projektu inspirovaly vzpomínky na autorovo dětství: „Vyrůstal jsem v osmdesátých letech nedaleko Slušovic. Legendy, které se o JZD Slušovice vyprávěly, se mi spojovaly s tehdejšími dětskými knížkami. Projekt je především o snu. O snaze vytvořit skvěle fungující podnik s motivovanými a výkonnými zaměstnanci, spojující ideály socialismu s ekonomickými prvky kapitalismu, a o nemohoucnosti těchto met dosáhnout.“  

Zuzana Štefková, jedna z kurátorek projektu, k tomu dodává: „Výstava Sluneční město není jennostalgickým ohlédnutím za osudem jednoho ekonomického experimentu. Je zároveň exkurzí do lidské psychiky. Ukazuje, jak touha po štěstí generuje prostor pro nerealistická očekávání, která se mohou v rukách politiků stát základem demagogických programů. V době, kdy nemalé procento populace důvěřuje jednoduchému receptu na prosperitu, představě, že stát lze řídit jako firmu, není od věci zaměřit pozornost na firmu, která působila jako svéhodruhu stát ve státě.“ 

Příspěvek TZ: Tomáš Pospěch pochází z Artalk.cz

Vlasta Hradilová zve čtenáře deníku Právo na retrospektivní výstavu Ladislava Jalůvky Hlas barev a tvarů. Výstava byla uspořádána u příležitosti 85. narozenin autora a koná se hned ve dvou galeriích zároveň – Galerii města Olomouce a Galerii Patro.

Vítězkou Turnerovy ceny se stala Lubaina Himid, anglická umělkyně afrického původu. Ocenění získala za svá kritická a satirická díla, která reflektují africkou diasporu a otrokářství a kritizují přetrvávající rasismus. Nejsilnější reakce ale po vyhlášení vyvolal její věk – Himid letos oslavila 63. narozeniny, čímž se stala vůbec nejstarším oceněným umělcem, Turnerova cena se však vždy zaměřovala spíše na mladé umělce. Více informací přináší Pavel Vokatý v Lidových novinách.

Pavel Vokatý je autorem i dalšího článku z dnešního vydání Lidových novin, respektive jejich přílohy. V něm rekapituluje letošní rok v Národní galerii, který byl velmi úspěšný. Vokatý připomíná Grand Opening, výstavy Gerharda Richtera, Františka Skály a Juliana Rosefeldta a další projekty, které pomohly galerii nejen k vysoké návštěvnosti, ale i ke „splátce historického dluhu“, jak uvedl Tomáš Pospiszyl.

„Boj o zachování Galerie výtvarného umění v Mostě jde do finále.“ píše Zuzana Mendlová v Mladé frontě DNES. V pondělí proběhně hlasování o sloučení galerie s mosteckým muzeem, Mendlová proto rekapituluje události posledních dní, v nichž byla ústeckému krajskému úřadu doručena petice proti sloučení. „Považuji tento krok ze strany Rady Ústeckého kraje, pracovníků krajského odboru kultury i vedení mosteckého muzea za skandální projev ryze partikulárních zájmů některých morálně pochybných jedinců…“ uvedl jeden ze signatářů petice Vladimír Franz.

Mladá fronta DNES upozorňuje na výstavu Vdovy S Sekal / Slavík / Sýkora, která byla zahájena v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. „Autorka výstavy Duňa Slavíková požádala o spolupráci své dvě přítelkyně, Lenku Sýkorovou a Christine Sekalovou. Expozici pojaly jako své individuální zamyšlení, které by mohlo diváka vést k hlubšímu pochopení vystavených děl.“ cituje Mladá fronta kurátorku výstavy Alenu Potůčkovou.

Příspěvek denní tisk 8. 12. 2017 pochází z Artalk.cz

Tereza Velíková / Mezihra / kurátorka: Lenka Dolanová / Fotograf Gallery / Praha / 17. 11. – 16. 12. 2017

Rozhovor UMA Audioguide

Foto: Tomáš Svoboda

Příspěvek Tereza Velíková ve Fotograf Gallery pochází z Artalk.cz

Zpřístupnění expozice sbírky poválečného umění prof. Miloše Stehlíka / Knihovna benediktinského kláštera v Rajhradě / Rajhrad / od 14. 12. 2017

Zpřístupnění expozice sbírky poválečného umění prof. Miloše Stehlíka

vernisáž ve středu 13. prosince 2017 v 17 hodin v prostorách knihovny benediktinského kláštera v Rajhradě u příležitosti  výstavy MZK z cyklu Oči Brna: Miloš Stehlík. Milovník krásna.

Za účasti prof. Miloše Stehlíka Vás provedou Jana Oppeltová (Katedra historie FF UP v Olomouci) a Ilona Víchová (Muzeum města Brna).

Sraz návštěvníků venku před pokladnou Památníku písemnictví na Moravě v areálu Benediktinského opatství  v Rajhradě.

Příspěvek TZ: Zpřístupnění expozice sbírky poválečného umění prof. Miloše Stehlíka pochází z Artalk.cz

Marcel Fišer / Umění postmoderny / GAVU Cheb: galerijní kavárna / Cheb / 13. 12. 2017 v 17h

Marcel Fišer: Umění postmoderny

Po přednášce věnované konceptuálnímu umění představí Marcel Fišer směr, který na něj přímo reagoval. Postmodernu ve výtvarném umění vyznačuje především návrat k tradičnímu obrazu a soše. Spojujeme ji se dvěma evropskými fenomény – Novými divokými v Německu a italskou Transavantgardou, u nás pak s tvorbou autorů, jako je Jiří David, Jiří Kovanda, Stanislav Diviš, Tomáš Císařovský, Jaroslav Róna či František Skála.

Příspěvek 13. 12. 2017 / Marcel Fišer: Umění postmoderny pochází z Artalk.cz

Richard Wiesner / Radiace / Galerie Lauby / Ostrava / 13. 12. 2017 – 21. 1. 2018 

Richard Wiesner: Radiace

Není pochyb o tom, že je dnešní člověk nucen dennodenně vstřebat několikanásobnou dávku elektromagnetického záření, než jaké byl vystaven jeho předek. Zatímco v minulosti se toto záření na zem dostávalo především z kosmu, dnes o něm lze hovořit jako o jednom z průvodních rysů civilizace. V otázkách jeho dopadů sice dosud nebyl učiněn průlom, jenž by potvrzoval jeho negativní účinky na lidské zdraví (nebo alespoň nebyl artikulován s takovou kadencí, aby lidstvo přiměl vzdát se dobrovolně zařízení, která tyto vlny vysílají). I tady jde však spíše o otázku míry než povahy a nikdo nedokáže předem odhadnout, kde je ještě ona hranice bezpečnosti, a to tím spíše, že stav našeho současného poznání je zcela závislý na artefaktech, rozumějme na vědeckých přístrojích, které zároveň rozhodují o tom, co je a není řešitelné. Stupňující se zátěž, jíž je náš organismus vystaven různým formám elektrosmogu jde v každém případě ruku v ruce s dalšími projevy hypermoderní společnosti. Slovy Ladislava Kováče „narůstá hustota novinek v televizi, na internetu i v novinách; a také hustota dat z vědeckého výzkumu, hustota zboží na trzích; a obecně hustota událostí – a spolu s tím, roste i hustota emocionálních zážitků. Denzifikace je doprovázena efemérizací – všechno trvá jen krátkou dobu; banalizací – všechno se rychle mění na samozřejmosti; a trivializací – jakákoli věc či osoba se záhy stává běžnou a bezvýznamnou.”

I k takovým otázkám směřuje výstava Richarda Wiesnera v Galerii Lauby, jejíž povahu definuje instalace z betonových kvádrů, do kterých jsou zalita funkční a spuštěná rádia. Zvuk, který generují zachycuje soustava mikrofonů a přenáší jej spolu s ruchem ulice do muzejní expozice, kde se v pozici narušitele vkrádá do podvědomí návštěvníků. Zatímco za zdmi muzea tedy instalace funguje především jako metafora informačního smogu coby příčiny naší roztěkanosti, povrchnosti či ztráty orientace, venku v podloubí je rozevřena dialektickým vztahem: na jedné straně archetypální obavou člověka z neviditelného a na straně druhé, bagatelizací nepostižitelných jevů, vštípenou současné společnosti zejména pozitivisticko- materialistickým nahlížením na tento svět.

Richard Wiesner (*1976 v Praze) je absolvent VŠUP, Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby prof. A. Matasové (1999-2002). Jeho tvorba se nachází na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru. Způsob jeho práce spočívá zejména v jednoduchých gestech, výměnách prostředí či symbolů zpravidla nesoucích kriticky náboj. Jako vyjadřovací prostředky využívá objekt, instalaci, video, popřípadě performance.

Příspěvek TZ: Richard Wiesner pochází z Artalk.cz

Galerie Zdeněk Sklenář otevírá nové prostory v Mikulandské ulici. První výstava se jmenuje 1685 dní a nocí, přístupná bude od 12. prosince a představuje mnoho autorů, jimž se galerista Sklenář věnuje. Galerie na čtyřech stovkách metrů čtverečních by měla nahradit někdejší prostory na Smetanově nábřeží, které v roce 2013 zničil výbuch. Nachází se v barokním Schönkirchovském paláci, který je po rekonstrukci propojen se sousední novostavbou.

V nových prostorách Galerie Zdeněk Sklenář se v autorské instalaci Josefa Pleskota a Jana Merty objeví díla slavných představitelů českého umění Jana Zrzavého, Františka Kupky, Josefa Čapka, Josefa Šímy, Václava Boštíka, Bohuslava Reynka, Josefa Lady, Karla Malicha či Zdeňka Sýkory vedle děl současníků Jiřího Kovandy či Krištofa Kintery.

Sklenář říká, že po více než třech letech fungování galerie na šesti různých působištích našel trvalé místo pro 6000 děl, které galerie aktuálně vlastní. Vedle výstavních síní a kanceláří se v historickém domě vybudovaly také trezory pro uložení děl. „Po 27 letech působení v galerijním provozu bych chtěl spíše více expandovat do zahraničí, a naopak představovat zahraniční umění českému publiku,“ říká.

Sklenář přizval ke vzniku svého nového působiště architekta Josefa Pleskota. Architekt pracoval s původními palácovými výmalbami a inspiroval se i dobovými štuky, navrhl také nábytek do galerie. Říká, že se intervence do historického, ale poničeného a místy až vybydleného objektu bál. „Bylo třeba vymyslet interiér a logistiku galerie…. a pověsit na stěny tento ´pele-mele´ v nejlepším slova smyslu,“ řekl. Navíc prostory galerie jsou v paláci, který jako součást novostavby už rekonstruoval architekt Stanislav Fiala. „Zjistil jsem ale, že je možné, aby byl Zrzavý vedle Grygara, Kintera vedle Lhotáka a Josef Lada vedle úplně čehokoli,“ pochválil si instalaci, v níž všechna díla jsou prodejní a k vidění by měla být do počátku března.

Galerie Zdeněk Sklenář vznikla v polovině 90. let v Litomyšli, v Praze působila od roku 2001 na Smetanově nábřeží. Tlaková vlna po výbuchu plynu v dubnu 2013 dům poškodila a zničila řadu děl. Rok a půl po výbuchu otevřel galerista komorní prostor v Salvátorské ulici.

Vedle klasiků české moderny či některých známých jmen současného českého umění se věnuje také čínským autorům. S Čínou umělecky obchoduje, představil tam také například dílo Františka Kupky. Samostatnou výstavu v Praze uspořádal malíři Zhang Xiaogangovi (Čang Siao-kangovi), který patří k nejslavnějším čínským umělcům, jejichž díla jsou oblíbená i na Západě a prodávají se za vysoké částky. Ukazuje je i výstava na nové adrese galerie.

Zdroj: ČTK

Příspěvek Galerie Zdeněk Sklenář otevírá nové prostory pochází z Artalk.cz

Egyptští archeologové dnes seznámili veřejnost s nálezy ze dvou nově prozkoumaných hrobek, v nichž se nacházely přes čtyři stovky sošek, hliněné nádoby, zdobené pohřební masky a mumifikované tělo. Umístění hrobek starých kolem 3500 let bylo známo už dříve, ale teprve nyní se odborníci dostali dovnitř, aby je prozkoumali. Ministr pro památky Chálid Ananí doufá, že nové objevy povzbudí zájem turistů o cesty do Egypta, uvedla agentura AP.

Hrobky na pohřebišti Dra Abul Naga, které se nachází na západním břehu Nilu poblíž Luxoru, objevili němečtí archeologové už v 90. letech minulého století. Dlouho ale byly zapečetěné a dovnitř se odborníci dostali teprve nyní.

Identita pohřbených zatím není jasná. Podle jedné z teorií byl v jedné z hrobek pohřben písař z období 18. dynastie.

Egyptské ministerstvo pro památky se snaží medializací nových objevů povzbudit turistický zájem o cesty do Egypta, který v minulých letech negativně poznamenala zhoršená bezpečnostní situace. Například letos v září byla na stejném pohřebišti odkryta hrobka královského zlatníka. V říjnu pak čeští egyptologové oznámili nález dosud neznámého chrámového komplexu staroegyptského panovníka Ramesse II. v Abúsíru.

Zdroj: ČTK

Příspěvek Egyptští archeologové odkryli dvě starověké hrobky pochází z Artalk.cz

David Hanvald / Estetický podzim v konceptuálním Brně / Galerie Pitevna / Brno / 9. 11. – 15. 12. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Příspěvek David Hanvald v Galerii Pitevna pochází z Artalk.cz

Ester Krumbachová. Skryté formy režie / tranzitdisplay / Praha / 14. 12. 2017, 10–19h

ESTER KRUMBACHOVÁ
Skryté formy režie
čtvrtek 14 12  2017, 10–19 h
+ afterparty Tea Jay Ivo (Pospíšil)
@ tranzitdisplay   Facebook

Konference je součástí výstavy „ESTER KRUMBACHOVÁ. Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv“. Bude simultánně tlumočena do českého a anglického jazyka.

Účastníci konference: Jana Baierová, Zuzana Blochová, Jan Bernard, Michal Bregant, Mikuláš Brukner, Barbora Dayef, Bracha L. Ettinger, Šárka Gmiterková, Linda Hauerová, Libuše Heczková, Edith Jeřábková, Jesse Jones, Tereza Kanyzová, Anja Kirschner, Kateřina Konvalinová, Francis McKee, Ruth Noack, Tomáš Pospiszyl, Johannes Paul Raether, Sláva Sobotovičová, Kateřina Svatoňová, Viktorie Vášová, Marina Vishmidt, Tomáš Uhnák

Ester Krumbachová (1923–1996) byla klíčovou osobností československé nové vlny. Její jedinečné dílo ji nejen učinilo jednou z nejvlivnějších žen v zákulisí evropské kinematografie 60. a počátku 70. let, ale také předznamenalo mnoho současných debat na téma magie, materialismu, feminismu i provázané povahy reality a smyslových forem vědění.

Umělci a teoretici na této konferenci interpretují a zpřístupňují nedávno objevený soukromý archiv, obsahující dosud skryté doklady bohaté a vizionářské tvorby Krumbachové jako kostýmní výtvarnice, scénografky, scenáristky, spisovatelky, režisérky a umělkyně.

PROGRAM / PODROBNÝ PROGRAM KONFERENCE

10:00
Tomáš Uhnák: Pozvání ke stolu

10:10
Edith Jeřábková a Zuzana Blochová: Úvod

10:20
Anja Kirschner: We Will Find the Imprint of Her Hand Where Her Signature is Missing (Otisk její dlaně nalezneme tam, kde chybí její podpis)

10:40
Jan Bernard: Ester Krumbachová v kontextu československé nové vlny

11:00
Přestávka

11:10
Kateřina Konvalinová, Viktorie Vášová: Radosti !!

11:30
Ruth Noack: To have your cake and eat it too (Dát si koláč a sníst ho)

12:00
Jana Baierová: Dyadické vztahy Ester Krumbachové

12:15
Barbora Dayef, Linda Hauerová, Sláva Sobotovičová: STAND UP ‘N‘ DOWN

12:30
Diskuze

13:00
Přestávka

15:00
Michal Bregant: Podstatná jména

15:20
Tomáš Pospiszyl: Dějiny žen a dějiny mužů

15:35
Marina Vishmidt: War in the Nursery: Magic, Maturity, and Ends of Worlds in “Daisies” and “Valerie and Her Week of Wonders” (Válka ve školce: Magie, zralost, a konce světa v „Sedmikráskách“ a „Valerii a týdnu divů“)

15:50
Johannes Paul Raether: Protektorama [protektorama domesticae] [5.4.5] Report (Protektorama [protektorama domesticae] [5.4.5] Zpráva)

16:20
Francis McKee: A Lack of Equilibrium: Ester Krumbachová and the Material World (Absence rovnováhy: Ester Krumbachová a materiální svět)

16:40
Přestávka

16:50
Bracha L. Ettinger: Heart String Subface Her-space (Srdce Struna Podloží Její-prostor)

17:10
Libuše Heczková, Kateřina Svatoňová: Esteřiny vraždy

17:30
Šárka Gmiterková: Jak zkoumat Ester Krumbachovou jako kostýmní výtvarnici? Několik metodologických poznámek

17:50
Mikuláš Brukner, Tereza Kanyzová: Osobní fundus

18:10
Jesse Jones: The world is an archive, of what we don’t yet know (Svět je archivem, zatím však nevíme čeho)

18:30
Diskuze

19:00
Afterparty Tea Jay Ivo (Pospíšil)

PODROBNÝ PROGRAM KONFERENCE
Kurátorky projektu: Zuzana Blochová a Edith Jeřábková ve spolupráci s Anjou Kirschner a Pavlem Turnovským
Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán
Výtvarná realizace: Josef Frühauf, Veronika Přikrylová
Grafický design: Linda Dostálková
Pohoštění podle receptů Ester Krumbachové: Tomáš Uhnák

Pořádáno Are | are-events.org ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, Display, Centrem pro současná umění Glasgow, Českou společností pro filmová studia, Filmovou a televizní fakultou Akademie múzických umění v Praze, Institutem umění – Divadelním ústavem, Katedrou filmových studií FF UK, Národním filmovým archivem a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

Podpora: České centrum Londýn; Česko-německý fond budoucnosti; Magistrát hl. města Prahy; Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy; MŠMT – Specifický vysokoškolský výzkum 2017; Nadace pro současné umění Praha; Státní fond kinematografie; Státní fond kultury, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Mediální partneři: A2 kulturní čtrnáctideník, A2larm, Artmap, Cinepur, Divadelní noviny

Poděkování: Ivo Paik, Jarmila Košnářová, ADES – Václav Šeda, Tereza Brdečková, České centrum Tel Aviv, Jakub Felcman, Miloš Fikejz, Goethe-Institut v Praze, Petra Hanáková, Michael Havas, Šárka Hejnová, Kateřina Macháčková, MasterFilm, The Emblem Hotel, UP21, Karel Vachek a všem dalším zúčastněným za velkorysou pomoc, rady a spolupráci.

http://are-events.org
http://tranzitdisplay.cz

Příspěvek 14. 12. 2017 / Konference Ester Krumbachová. Skryté formy režie pochází z Artalk.cz

Středoškoláci ze střední Evropy budou v rámci výtvarné soutěže Máš umělecké střevo? zpracovávat téma Identita / 7. 12. 2017

Středoškoláci ze střední Evropy budou v rámci výtvarné soutěže Máš umělecké střevo? zpracovávat téma Identita

Devátý ročník mezinárodní soutěže Máš umělecké střevo?, která přibližuje současné umění studentům středních škol, bude věnovaný tématu Identity. Do soutěže se letos přihlásilo přes 300 projektů z České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska. Nejzajímavější práce budou studenti prezentovat na finále v květnu 2018 v Národní galerii v Praze.

Otázka identity je nepřehlédnutelnou součástí dnešní společnosti. „Identita jedince? Národní identita? Umělecká identita? Nebo identita míst, ve kterých žijeme?, to jsou otázky, na které očekáváme od studentů jejich odpovědi,“ říká spoluorganizátor soutěže Ondřej Horák.

Studenti se projektu věnují po celý školní rok a na jaře 2018 budou své práce prezentovat před odbornou porotou složenou ze zástupců prestižních uměleckých institucí, jako je Národní galerie, Moravská galerie, Centrum současného umění DOX nebo Společnost Jindřicha Chalupeckého. Vybraní finalisté budou moci svá díla vystavit v prostorách Anežského kláštera v Národní galerii v Praze.

Od roku 2016 se soutěž MUS rozrostla o zahraniční partnery. V rámci programu Platformy MUS, jež je nově součástí Pražského kreativního centra na Staroměstském náměstí, se v listopadu uskutečnilo mezinárodní kolokvium se všemi partnery, mezi které patří Slovenská národní galerie (SNG), Ludwig Múzeum v Budapešti, Státní umělecké sbírky v Drážďanech (SKD) a wroclavská kulturní nadace Brzuch Centrum Trawienia Wizji.

V červnu 2018 se uskuteční mezinárodní setkání a přehlídka nejúspěšnějších projektů ze zúčastněných zemí. Součástí programu jsou také debaty se zástupci galerijních a vzdělávacích institucí z jednotlivých zemí střední Evropy, které se zaměřují na zkvalitnění výtvarné výchovy ve středoevropském regionu.

Příspěvek TZ: Středoškoláci ze střední Evropy budou v rámci výtvarné soutěže Máš umělecké střevo? zpracovávat téma Identita pochází z Artalk.cz

Nová díla ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy / GHMP: Městská knihovna / Praha / 8. 12. 2017 – 29. 4. 2018

Nová díla ve sbírkách GHMP

8. 12. 2017 – 29. 4. 2018

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna, 2. patro

Mariánské nám. 1, Praha 1

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, čtvrtek do 20 hodin

Kurátoři výstavy: Magdalena Juříková a kurátorský tým GHMP

Galerie hlavního města Prahy (GHMP) představuje po dlouhé přestávce akvizice, které získala za posledních pět let. Zprvu jsme díky úsporám z běžného provozu uskutečnili nákup některých děl, která byla součástí dlouhodobé expozice Po sametu v domě U Zlatého prstenu. Tehdy se koncepce výstavy zakládala na řadě děl zapůjčených z majetků autorů s příslibem, že se stanou předmětem postupných nákupů. To se bohužel mnoho let nedařilo pro nedostatek financí. Když jsme v roce 2013 stabilizovali rozpočet natolik, že se nám podařilo realizovat alespoň několik důležitých nákupů z tohoto souboru, rozhodli jsme se takto postupovat i v následujících letech. Bylo by to však zdlouhavé a klopotné naplňování našich sbírek a záviselo by zcela na našem hospodářském výsledku.

Situace se radikálně změnila, když nám náš zřizovatel vyčlenil v roce 2014 přímé investiční prostředky na nákup děl, která by měla postupně „modelovat“ naši poněkud široce rozkročenou, ale velice nahodile utvářenou sbírku. Vznikala totiž nárazově už od 80. let 19. století s prvními snahami o zřízení metropolitní galerie, kdy spolu s občasnými nákupy bylo město obdarováváno samotnými umělci, kteří usilovali o založení městské galerie. Váhavý přístup ke vzniku instituce měl za následek další neorganické soustřeďování děl bez ohledu na skutečnou kvalitu a přínos. Později po ustanovení poradenského sboru, který měl pečovat o akvizice, byl průběh nakupování ovlivněn diktátem úřadujících členů sboru. Situace se nezměnila ani po zřízení GHMP v roce 1963, kdy se odborníkům uvnitř instituce dařilo jen zřídka prolomit příval tvorby oddaně oslavující režim a jeho „výdobytky“.

Teprve v 80. letech 20. století, kdy v GHMP proběhla řada významných hodnotících výstav, došlo k jistému obratu a díky těmto výjimečným projektům se podařilo získat z pozůstalostí a ateliérů celou řadu děl, která tvoří základ našeho dalšího usilování. Je třeba brát v úvahu, že se státní, regionální ani městské galerie v době neexistence zdrojů na nákupy během celých 90. let 20. století a počátku 21. století nemohly zúčastnit vznikajícího trhu s uměním, a tak je zcela minula vlna restitucí, která přinesla neuvěřitelné množství vynikajících děl zejména z meziválečné éry, jež pak putovala většinou do soukromých sbírek. Galerie, které stejně jako GHMP mají jen málo příkladů z tohoto důležitého období, tak musely rezignovat na snahu scelit tyto své kolekce a vytyčit si nové cíle v akvizičním programu. V našem případě tak bylo logické zabývat se především druhou polovinou 20. století a navazujícím začátkem století 21. I když se zejména nabídka z 60. let 20. století také velice úží, ještě zbývá šance důstojně reprezentovat toto klíčové období především díky velkorysosti samotných příslušníků této generace.

Náš výstavní program se z velké části soustřeďuje na neokonstruktivismus, geometrii a minimalismus a na rozmanité trendy, které je dál rozvíjejí. Tam je dnes zásadní zdroj našich zisků, které spolu s konceptuálními a postkonceptuálními díly představují další pilíře sbírky, kterou bychom v budoucnu mohli prezentovat jako stálou expozici. Dalším významným zdrojem nových děl jsou výstavy cyklu Start up, který už mnoho let mapuje začínající umělce na české scéně. Nejsme však zcela odkázáni jen na vlastní zdroje financí a díky velké vstřícnosti samotných umělců jimi býváme často obdarováni některým z vystavovaných děl. Objevují se i první vlaštovky korporátní podpory, které si zaslouží rovněž velkou pozornost a úctu, jelikož v našem prostředí zůstávají tito donátoři stále ojedinělými příklady sociální odpovědnosti.

Jedním z našich posledních dárců byl také sochař, básník a spisovatel Jan Koblasa (5. října 1932 – 3. října 2017), kterému bych ráda dedikovala tuto výstavu.

Magdalena Juříková

Ředitelka GHMP

K výstavě vychází online katalog: nova-dila.ghmp.cz

Příspěvek TZ: Nová díla ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy pochází z Artalk.cz

Zapomenutý internacionalismus & Filmaři všech zemí, spojte se! / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 14. 12. 2017 od 17h

Diskuse k výstavě Biafra ducha & křest publikace 

14. 12. 2017, Veletržní palác, Národní galerie v Praze

17:00 komentovaná prohlídka kurátorky

18:00 začátek diskuse a křest knihy

Počítáno per-capita bylo největším poskytovatelem humanitárním pomoci Africe v letech 1955-1966 Československo. Československý rozhlas měl v šedesátých letech zvláštní vysílání v arabštině a svahilštině a v Praze existovala speciální univerzita pro studenty ze zemí s koloniální minulostí. Podobně intenzivní zájem o Třetí svět lze vysledovat u všech zemí bývalého východního bloku jako součást sdíleného kurzu tehdejší zahraniční politiky. V posledních letech se objevil nový zájem o odkaz těchto diplomatických vztahů nejen ze strany historiků a politologů, ale také ve sféře současného umění. Proč se dnes zabývat kulturní výměnou mezi východním blokem a Třetím světem?

Maďarské kurátorky Dóra Hegyi, Zsuzsa László, Eszter Szakács, ředitelka on-line platformy Artyčok a Národního muzea Černé hory Vjera Borozan a ruský umělec Vladislav Shapovalov přijdou prezentovat své projekty týkající se kulturních dopadů diplomatických vztahů mezi východním blokem a tzv. nezúčastněnými zeměmi a zapojí se do diskuse moderované kurátorkou výstavy Terezou Stejskalovou. 

V rámci doprovodného programu proběhne rovněž křest publikace Filmaři všech zemí, spojte se!, kterou u příležitosti výstavy vydává tranzit.cz.

Dora Hegyi, Zsuzsa Laszlo a Eszter Szakácz jsou kurátorky maďarské iniciativy pro současné umění tranzit.hu. Mimo organizaci výstav, seminářů a publikaci knih, vydávají mezinárodní časopis Mezosfera (mezosfera.org), jehož poslední číslo se věnuje celospolečenské amnézii historie vztahů mezi východní Evropou a tzv. Třetím světem a možnostem jejich aktualizace. 

Vladislav Shapovalov je ruský umělec, jehož poslední projekt Image Diplomacy se zabývá celosvětovou distribucí sovětských propagandistických fotografických výstav. Naposledy tento projekt vystavoval ve V-A-C Foundation, Moscow Museum of Modern Art a AR/GE Kunst Bolzano, Itálie. http://www.vladislavshapovalov.com/  

Vjera Borozan je kurátorkou a ředitelkou on-line platformy Artyčok a Národního muzea Černé hory, která již delší dobu zkoumá velkou sbírku afrického umění, jíž muzeum získalo v době Titovy Jugoslávie.   Diskuze proběhne v anglickém jazyce.

Příspěvek 14. 12. 2017 / Zapomenutý internacionalismus & Filmaři všech zemí, spojte se! pochází z Artalk.cz

Diskuse k výstavě Pavla Baňky: Blízkost / GHMP: Dům fotografie / Praha / 13. 12. 2017 v 17h

Diskuse k výstavě Pavla Baňky: Blízkost

13. 12. 2017 v 17h

Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1

vstupné zdarma

diskutující: Pavel Baňka, Xavier Soule, Adam Mazur, Václav Macek

Galerie hlavního města Prahy vás srdečně zve na otevřenou diskuzi k výstavě Pavla Baňky: Blízkost, která proběhne ve středu 13. prosince 2017 od 17 hodin v Domě fotografie.

Součástí bude prezentace připravované knihy formou projekce komentované autorem.

Diskuze se zúčastní kromě autora Pavla Baňky významní zahraniční hosté: Xavier Soule – ředitel agentury VU z Paříže, Adam Mazur – kurátor a vydavatel časopisu Szum z Varšavy a Václav Macek – ředitel festivalu Mesiac fotografie z Bratislavy.

Diskuze bude vedena v angličtině a bude tlumočena do češtiny.

Příspěvek 13. 12. 2017 / Diskuse k výstavě Pavla Baňky: Blízkost pochází z Artalk.cz

Výlet do rezidenčního centra sam83 v České Bříze / Galerie sam83 / Česká Bříza 83, Třemošná / 17. 12. 2017 od 10 do 18h

Výlet do rezidenčního centra sam83 v České Bříze

17. 12. 2017 od 10 do 18h

Galerie sam83, Česká Bříza 83, Třemošná

Součástí doprovodného programu je možnost osobní návštěvy ateliéru umělce, která je spojena s prohlídkou budovy zahrnuté v publikaci Architektura mimo centra a zároveň galerie sam83.

Příspěvek 17. 12. 2017 / Výlet do rezidenčního centra sam83 v České Bříze pochází z Artalk.cz

Marlene Hausegger, HeHe, Markus Jeschaunig, Zdena Kolečková, Folke Köbberling, Richard Loskot & Mjölk, Polonca Lovšin, Cecylia Malik & Polish Mothers on Tree Stumps, RESANITA, Oliver Ressler, Michaela Thelenová, Martin Zet / Nechte to Zemi / kurátoři: Margarethe Makovec & Anton Lederer / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 26. 10. – 8. 12. 2017

Foto: Jáchym Myslivec

Příspěvek Skupinová výstava Nechte to Zemi v Ústí nad Labem pochází z Artalk.cz

Památník Lidice vyhlašuje výběrové řízení na pozici kurátor Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice / Lidice / přihlášky do 31. 12. 2017

Místo výkonu práce: Památník Lidice, Tokajická 152, 273 54 Lidice

Nástup: 1. 2. 2018 nebo dle dohody

Požadavky

–       vysokoškolské vzdělání min. Bc. humanitního zaměření

–       anglický jazyk na pokročilé úrovni, ruský jazyk výhodou

–       dobré komunikační a organizační dovednost

–       administrativní zdatnost, přesnost, systematičnost

–       flexibilita

–       ochota učit se novým věcem

–       samostatnost a zároveň ochota spolupracovat s ostatními kolegy

Náplň práce

–       samostatná příprava a organizace soutěže Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice, včetně jejích výstav v dalších městech ČR a zahraničí – zpracování soutěžních prací, jejich registrace, organizace mezinárodní poroty, zpracování oceněných prací, spolupráce s art direktorem  výstavy, příprava tiskovin a jejich korektury, spolupráce s instalační firmou na vytváření expozice, organizace slavnostního otevření výstavy, zajištění rozeslání ocenění do ČR i zahraničí

–       příprava, vytváření a realizace putovních výstav MDVV Lidice, organizace jejich expozic a zápůjček, vystavování zápůjčních smluv.

–       odborná správa sbírky a depozitáře MDVV

–       sestavování rozpočtu oddělení podle kalkulací, norem a potřeb včetně jeho rozpisu zajišťování jeho plnění, vypracování žádostí o dotace a sponzorství a jejich vyúčtování

–       komunikace s dodavateli služeb, sponzory a poskytovateli záštit, zastupitelskými úřady zúčastněných zemí, členy poroty, pedagogy, rodiči i dětmi

–       vedení a administrace webových stránek výstavy ve 4 jazykových verzích, komunikace s překladateli

–       publikační a ediční činnost, spolupráce s grafikem a tiskárnou

–       zajišťování propagace, prezentace

–       pomoc při organizaci a zajišťování akcí PL

–       zajišťování návštěvnického provozu v galerii PL, doprovázení skupin návštěvníků, poskytování odborných výkladů a informací pro návštěvníky

Nabízíme

–       zodpovědnou a samostatnou práci v kulturní oblasti

–       pracovní poměr na dobu neurčitou

–       25 dní dovolené

–       ohodnocení v platové třídě 12 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Přihláška musí obsahovat

–       kontaktní údaje (adresa, telefonické spojení, e-mail)

–       strukturovaný životopis

–       motivační dopis

Profesní životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte do 31. 12. 2017 na email klimova@lidice-memorial.cz

Předběžný termín pohovorů s vybranými kandidáty bude v první polovině ledna 2018.

Přihlášky, které nebudou splňovat tyto náležitosti, nebudou zařazeny do výběrového řízení.

Vyhlašovatel si vyhrazuje právo výběrové řízení zrušit či neobsadit pozici žádným z kandidátů.

Příspěvek do 31. 12. 2017 / Památník Lidice vyhlašuje výběrové řízení na pozici kurátor Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice pochází z Artalk.cz

Dílo Františka Pečeného, dlouholetého podnikového výtvarníka a návrháře sklárny Heřmanova Huť, je k vidění v Západočeském muzeu v Plzni. Vystaveny jsou Pečeného návrhy, skici i realizace od 40. do 70. let, kdy vytvořil řadu esteticky výjimečných kusů užitkového skla. Více v plzeňském vydání MfDnes.

Magdalena Čechlovská píše v Hospodářských novinách o výstavě malířky a ilustrátorky Daisy Mrázkové, která probíhá ve Ville Pellé v Praze. „Nedá se říct, jestli jsou to na prvním místě ilustrace, nebo magické příběhy, které si získávají srdce čtenářů už čtyřicet let. Obojí stojí na stejném základě: spojují něco velkého, důležitého s obyčejným a jednoduchým,“ míní Čechlovská.

„K vidění je tu víc než pět stovek prací. Jenže co se zdá monumentální navenek, při bližším ohledání poněkud vadne. Návštěvník si rychle připadá jako v bufetu „all you can eat“. Kdo dává přednost střídmosti před obžerstvím, bude zřejmě v rozpacích,“ charakterizuje výstavu českého impresionismu v Jízdárně Pražského hradu Radim Kopáč v Týdeníku Rozhlas.

Sběratel Jaroslav Kohoutek daroval Museu Kampa řadu děl Jaroslava Vožniaka. Průřez tvorbou tohoto všestranného umělce nabízí galerie do 4. března. O výstavě referuje Jan Šída v Právu.

Příspěvek denní tisk 11. 12. 2017 pochází z Artalk.cz