Znovuotevření Svatomikulášské městské zvonice 1. 5. 2019 a volný vstup do zvonice 4. 5. 2019 spojený s komentovanými vycházkami / Muzeum hlavního města Prahy / Praha / 25. 4. 2019
Svatomikulášská městská zvonice na Malostranském náměstí, která je od poloviny září 2018 uzavřena veřejnosti z důvodu rekonstrukce, bude 1. května znovu otevřena pro návštěvníky. V sobotu 4. května bude navíc do věže vstup zdarma u příležitosti výročí zahájení Pražského povstání v květnu 1945, jehož dění se do značné míry soustředilo na Malou Stranu. K tomuto tématu připravilo MMP i komentované vycházky.
Pražskému povstání je také věnována část stálé expozice ve Svatomikulášské městské zvonici. V souvislosti s volným vstupem do expozice 4. 5. 2019 připravilo MMP ve stejný den také dvě komentované vycházky s historikem Tomášem Jaklem z Vojenského historického ústavu Praha pod názvem Svatomikulášská městská zvonice a Pražské povstání na Malé Straně. Sraz zájemců o vycházku je před vchodem do věže v 11. 00 a ve 14. 00 hodin. Rezervace není nutná a vstup je volný.
V blízkosti Svatomikulášské městské zvonice sídlilo Zemské četnické velitelství (ve zrušeném kostele Sv. Máří Magdalény v Karmelitské ulici), které bylo od počátku Pražského povstání důležitým mobilizačním a komunikačním střediskem. Německá posádka byla soustředěna v Lichtenštejnském paláci a chráněna několika lehkými tanky. Fronta se ustálila na linii Ministerstvo školství – jižní strana Malostranského náměstí – Josefská – Letenská – Mánesův most.
Další významnou malostranskou budovou v době Pražského povstání byla legace Mezinárodního červeného kříže v Thunovské ulici. Probíhala tam jednání mezi povstalci a německou brannou mocí. Výsledkem vyjednávání pak bylo podepsání protokolu o formě německé kapitulace 8. 5. odpoledne a odchodu německých vojsk z Prahy v noci na 9. 5. 1945.
Očitým svědkem těchto událostí byl obyvatel Svatomikulášské městské zvonice František Velebil (1904–1999), který zachytil zmíněné události ve svých vzpomínkách.
Uzavírka zvonice byla původně plánována pouze do konce prosince loňského roku. Práce na obnově interiéru věže byla však prodloužena díky objevu podzemí, které dokládá její propojení s kryptou kostela sv. Mikuláše. Při průzkumu zásypu podzemí bylo nalezeno velké množství kamenných prvků z doby největší opravy věže v letech –1880–1881. Ze suti byla vyjmuta řada předmětů denní potřeby ze života věžníků (nádobí, obuv, kamnové kachle apod.). Část schodiště do podzemí, tedy k zamýšlenému prostupu do krypty, byla ubourána pro potřeby vedení kanalizační štoly v době velké přestavby. Nyní je představa o dění v dolní části věže kompletní.
Zvonice, která sloužila zároveň i jako požární hláska a sídlo ponocného, byla sice budována spolu s kostelem sv. Mikuláše, ale její větší část byla postavena až po dokončení chrámu.
Miroslav Hucek / Domovy / kurátorka: Barbara Hucková / Leica Gallery Prague / Praha / 26. 4. – 16. 6. 2019
Miroslav Hucek (1934–2013) proslul jako fotograf, působící v letech 1960–1975 v týdeníku Mladý svět. Jeho tvorba se v očích většiny znalců fotografie pojí se snímky ze života mladých lidí, jejich životního stylu, zachycuje rovněž jejich snahu se odlišit. Od druhé poloviny sedmdesátých let XX. století jako fotograf na „volné noze“ se ve své tvorbě – častěji než v předchozím období – věnoval fotografiím ze sféry módy, architektury, reklamy, ale fotografoval i plenér. Ústředním motivem pro něj však vždy zůstal člověk. Ve svých fotografických celcích vyhledával zejména platné lidské hodnoty. A právě proto reprezentuje jeho cyklus Domovy nedílnou součást jeho tvorby, přestože se v něm člověk ukrývá jako téměř neviditelný.
Domovy tvoří snímky z návštěv bývalých obydlí známých osobností, jež v daných místech zanechaly svůj otisk, stejně jako toto místo zanechalo stopu v jejich dílech.
Původní autorův celek rozšířily záběry z vyhořelého ateliéru fotografa Josefa Sudka a z londýnského Muzea Sherlocka Holmese. Nejspíš není náhodou, že právě domovy českých světoobčanů, Josefa Sudka a Bohumila Hrabala, zůstaly troskami, v nichž setrvává i kus jejich života. Doba vzniku fotografií (osmdesátá léta minulého století) nebyla nijak optimistickou a milostivou. Autorovi se podařilo zachytit stopy Hrabalova a Sudkova života, odrážející se i v jejich dílech – u prvního v jeho literární svébytnosti, u druhého v pohledech z okna jeho ateliéru. Zbytky Sudkova ateliéru působí jako truchlivá zátiší zkázy.
K cyklu náležejí další domovy či jejich části – věž Michela de Montaigne, kde psal své filozofické eseje, Leninův telefon, který opravdu rozhodoval o nejednom životě (zřejmě i o osudu rodiny posledního ruského cara), Tolstého dům v Jasné Poljaně, Hemingwayovo obydlí na Kubě, zbytky domů v Pompejích, na něž vzpomínal Plinius, téměř luxusní vyhnanství Napoleona, mysteriózní dům Axela Muntheho. Tato zastavení v čase byla bezesporu důležitou součástí tvorby jeho obyvatel. Místa, spojovaná se životem literárních postav Dulciney z Tobosa či Sherlocka Holmese, přinášejí prostor pro fantazii.
Z některých domovů se stala muzea, některé neexistují, nebo se proměnily. Genius loci i person a poslání muzea v tomto případě téměř splývají. Muzea domovy proměňují v chrámy múz a múzy v nás probouzejí inspiraci a vlastní prostor pro představivost.
Esej Jiřího Podzimka:
Mám-li rád nějaký snímek, jestliže mne znepokojuje, prodlévám u něho. (Roland Barthes)
Miroslav Hucek (1934–2013) se k fotografii propracovával složitě a paličatě, avšak úměrně k této umanutosti nikoli dlouho. Provokoval svou svébytností a civilismem již v padesátých letech XX. století, kdy se svébytnost nenosila a fotocivilismus u nás teprve čekal na budoucnost. O svém učiteli fotografie (nazývá ho Mistr Jaroš) a o osudu jejich fotografií na počátku svého „focení“ Hucek praví: „…všichni nám ustavičně nadávali, že to máme strašně zrnitý a vůbec technicky špatný, což se se mnou od té doby nese už po celý život. A ten Jaroš… nakoupil rentgenové filmy a dělal na ně třeba i krajinu. Takže to potom všechno bylo jedno jediný veliký zrno!“ M. H. začal pracovat v týdeníku Mladý svět, setrval tam v letech 1960–1975, nejprve jako technický redaktor, od roku 1963 již jako fotograf. Zmíněná zrnitost (a nejen ona) Huckových fotografií Mladému světu oné doby konvenovala, stala se jeho symbolem. Časopis se fotografií cílevědomě zabýval a s počtem výtisků přes 200 tisíc (až 285 tisíc) ovlivnil v této sféře vkus tuzemských milionů. Hucek v něm mimo jiné na konci šedesátých let otiskl i rozsáhlejší fotoreportáže: Zábavní parky, Montmartre či Sport – Atény. Proměna Mladého světa po roce 1969 (v symbolické zkratce Lustiga vystřídal Lipčík) zvolna přestala vyhovovat i Miroslavu Huckovi. Ve druhé polovině sedmdesátých let, ve druhé čtvrtině normalizace, se stal „volnou nohou“, fotografem obchodní a průmyslové propagace. Avšak…
Jestliže se jeho druhá společná výstava (v roce 1960) jmenovala „Chceme vidět život ve všem“, dařilo se mu toto vyznání držet i v této oficiózní sféře, v reklamních fotografiích módy či architektury. V běhu času se stačil podílet na jedné z nejsháněnějších knih posledního půlstoletí (Anatomie pro výtvarníky), celá desetiletí spolupracoval s divadlem Semafor (plakáty a programy), něco ulil bohům (Československá spartakiáda 1980). Slovníková charakteristika říká: „Ve volné tvorbě se soustřeďuje na žánrové výjevy ze života.“ Za tím se skrývá Huckovo intenzivní cestování (rozptyl zeměpisný i tematický ilustrují názvy některých jeho cyklů: Indická vesnice, Leningradský balet, Španělská vesnice…, ale také Zbraslav, Huckovo bydliště).
Život v normalizační šedé zóně tlačil člověka do soukromí, do průměru, do přežívání, což válcovalo umělce (Huckův cyklus Takoví jsme byli?) i „spotřebitele“ (cyklus Hry a sny). V jeho malé odeonské monografii (Vladimír Remeš: Miroslav Hucek, 1987, edice Umělecká fotografie) stojí: „Menším počtem fotografií se podílel i na desítkách dalších publikací, ilustroval několik beletristických knih, stolní kalendáře, výstavní katalogy, divadelní programy atp.“ Na jeho fotografiích vidíme indického vesničana, jenž vypadá jako Gándhí, Němce v „jódlhóznách“, vyhlížejícího jak Franz Josef Strauss, slepce držícího
za ruku sochu Hanse Christiana Andersena v Kodani, větrný mlýn v kraji La Mancha, náměstí před Picassovou Modrou prádelnou… Domovy, žádné mrtvoly do Pressfota, obyčejní lidé i Dizzy Gillespie s nejkulatějšími tvářemi na světě, Hrabal, Chytilová, Brejchová, Lhoták… Stokrát skloňovaný civilismus, deklarovaná obyčejnost, omílaná zrnitost? V lehké opozici vůči úvodnímu Barthesovu citátu lze napsat: fotografie Miroslava Hucka nemusí vždy znepokojovat, přesto u nich prodléváme.
Bratislavská Kunsthalle existuje päť rokov, z toho tri roky je pod správou Slovenskej národnej galérie, a aký osud ju postihne ďalej, nie je v tomto momente jasné. V budove Domu umenia v Bratislave, kde sídli, malo ministerstvo v pláne zriadiť kreatívne centrum. Avšak po proteste a debate, ktoré zorganizovali študenti VŠVU na záchranu KHB, súčasná ministerka Ľubica Laššáková prisľúbila, že KHB nadobudne právnu subjektivitu. Jana Kapelová v komentári píše o dvadsaťdvaročnej komplikovanej situácii jednej inštitúcie, uvádza mená ministrov, ich riešenia a modely ako inštitúciu vytvoriť, pričom nekomentuje situáciu, len podkladá jeden fakt za druhým. Aký bude ďalší osud KHB je na ministerke: ,,Oprie sa celou silou do inštitúcie a zrúti ju alebo zostane pevne stáť a vytvorí jej oporný pilier?“ pýta sa Kapelová.
Protest študentiek a študentov Vysokej školy výtvarných umení pred budovou Domu umenia na námestí č. 12 v Bratislave. Foto: Ema Lančaričová
Kunsthalle na dosah
Vizualizácia
S dostatočným odstupom pozeráte na budovu Domu umenia na Námestí SNP č. 12 v Bratislave, v ktorej sídli posledných 5 rokov Kunsthalle. Pred budovou sa ocitá ľudský stĺp z tiel všetkých doterajších ministrov kultúry SR s úradníckou základňou. Vzájomne si chronologicky stoja na ramenách pričom sa im pri podávaní 22 ročnej agendy bratislavskej Kunsthalle chvejú nohy. Na vrchole sa týči súčasná ministerka kultúry Ľubica Laššáková. Jej ruka siaha na budovu. V paralýze výjavu sa len prizeráte a mysľou vám beží: ,,Ako sa len rozhodne? Oprie sa celou silou do inštitúcie a zrúti ju alebo zostane pevne stáť a vytvorí jej oporný pilier?“
Články pilieru Kunsthalle
V 22 ročnej histórii nesvojprávnej inštitúcie Kunsthalle Bratislava sa ministri kultúry a ich úradníci, v mnohých prípadoch na podnet výtvarnej obce, snažili zriadiť Kunsthalle predovšetkým v Dome umenia na Námestí SNP č. 12. Riešenia a modely (organizačná jednotka v štruktúre NOC, transformácia Slovenského centra dizajnu, príspevková organizácia, nezisková organizácia, občianske združenie) sa častokrát opakovali, pričom výtvarná obec mala nechať ministerstvo pracovať. Omieľanou argumentáciou pre nemožnosť zriadiť Kunsthalle bola na konci volebného obdobia neexistujúca legislatíva a floskula ,,ministerstvo financií nedovolí vznik novej inštitúcie.“
Ivan Hudec, spisovateľ, dramatik, minister kultúry SR v rokoch 1994 – 1998
Základy zriadenia Kunsthalle položili 17. decembra 1997 zástupcovia výtvarnej obce v podobe Výzvy slovenských výtvarníkov a teoretikov. Blažej Baláž, Zuzana Bartošová, Katarína Kišová, Peter Meluzin, Milan Pagáč a Hana Vaškovičová zvolali v Dome novinárov na Župnom námestí č. 7 v Bratislave tlačovú konferenciu, kde mimo iné tlmočili požiadavku na vytvorenie inštitúcie typu Kunsthalle, adresovanú Ministerstvu kultúry SR (MK SR). MK SR poverilo Slovenskú národnú galériu vypracovaním koncepcie Národného centra výtvarného umenia a architektúry, v rámci ktorej boli definované úlohy inštitúcie: sústreďovanie a spracovávanie informácií o profesionálnom dianí na poli výtvarného umenia na Slovensku a v zahraničí, edičná činnosť, príprava výstavných projektov v budove Domu umenia na Nám. SNP a realizovanie vedecko-výskumných aktivít zameraných na oblasť aktuálnych otázok súčasného slovenského výtvarného umenia.
Milan Kňažko, herec, minister kultúry SR v rokoch 1998 – 2002
Na 12. schôdzi Výboru Národnej rady Slovenskej republiky pre kultúru a médiá, ktorá sa konala 28. januára 1999, prezentovali zástupcovia Výzvy slovenských výtvarníkov a teoretikov (Blažej Baláž, Ján Bakoš a Zuzana Bartošová) potrebu prebudovania Domu umenia na Kunsthalle s hlavným kunsthistorikom, výstavným plánom a so zriadením správnej rady. Minister kultúry Milan Kňažko 1. mája 1999 poveril vedúceho Odboru múzeí a galérií Branislava Rezníka prípravou Kunsthalle. Po roku a pol, v januári 2001, navrhol Milan Kňažko zriadenie Kunsthalle (Dom umenia) v rámci Národného osvetového centra (ďalej NOC), vytvoril organizačnú zložku – Dom umenia a riaditeľ NOC aj Radu Domu umenia.
29. mája 2001 bola na tlačovej konferencii MK SR prezentovaná Koncepcia rozvoja výtvarnej kultúry na Slovensku, v rámci ktorej mala k 1. januáru 2002 vzniknúť transformáciou príspevkovej organizácie Slovenské centrum dizajnu inštitúcia typu Kunsthalle pod názvom Dom umenia – Centrum súčasného výtvarného umenia, architektúry a dizajnu. Zástupcovia dizajnérskej obce na Slovensku apelovali na ministerstvo, aby neničilo to, čo je dobré. Začlenenie dizajnu do Kunsthalle bolo podľa nich krokom späť. Riaditeľka SCD Ľubica Fábriová návrh komentovala s tým, že ministerstvo pripravovanú zmenu so Slovenským centrom dizajnu vôbec nekonzultovalo.
Pretrvávajúci nejasný stav bratislavskej Kunsthalle. Foto: Tomáš Džadoň
Rudolf Chmel, literárny vedec, minister kultúry SR v rokoch 2002 – 2005
24. januára 2003 sa uskutočnilo stretnutie zástupcov Slovenskej sekcie AICA (Vladimír Beskid, Jana Geržová, Gábor Hushegyi, Katarína Rusnáková) s ministrom kultúry Rudolfom Chmelom, na ktorom AICA navrhovala zásadnejšie riešenie problematiky Kunsthalle – delimitáciu Domu umenia z kompetencie NOC a jeho transformáciu na inštitúciu s vlastnou právnou subjektivitou. Zástupcovia AICA upozorňovali na poučenie z roku 2001, ako na nutnosť hľadania legislatívnych možností tejto zmeny.
Generálny riaditeľ Sekcie umenia MK SR Andrej Zmeček 3. júna 2004 uviedol, že nová organizácia s pracovným názvom Centrum súčasného umenia bude založená už v priebehu júna, keď vznikne jej Správna rada a Dozorná rada a začne sa s jej inštitucionálnym budovaním. V decembri 2004 bol vypracovaný materiál na rokovanie vlády SR – Návrh na založenie Domu umenia, neziskovej organizácie poskytujúcej všeobecne prospešné služby. Vláda poverila ministra kultúry Rudolfa Chmela založiť Dom umenia, n. o. do 15. decembra 2004 a zabezpečiť funkčnosť Domu umenia, n. o. v Bratislave do 31. januára 2005.
Vo februári 2005 vymenovalo Ministerstvo kultúry Radu pre projekt Domu umenia ako poradný orgán (členovia rady: Miroslav Marcelli, Mária Hlavajová, Zuzana Bartošová, Jozef Jankovič, Rudolf Fila, Laco Teren, Boris Ondreička, Rudolf Sikora, Jiří Ševčík, Andrej Zmeček). Na jej druhom zasadnutí 17. februára 2005 „viacerí členovia vyslovili pripomienky ku konštituovaniu Domu umenia i opodstatnenosti vymenovania Rady DU v čase, keď ešte nie je jasné, na akom legislatívnom základe bude v blízkej i vzdialenej budúcnosti Dom umenia fungovať. Andrej Zmeček vysvetlil, že aktivity okolo konštituovania Domu umenia narážali na legislatívne obmedzenia, ktoré znemožnili zriadiť neziskovú organizáciu so stálou podporou štátu. GR SE Viera Šoltýsová odpovedala na otázku, prečo je nevyhnutné, aby Dom umenia vo svojej počiatočnej fáze fungoval ako ,,poloautonómna“ inštitúcia v rámci inej inštitúcie – NOC. Dom umenia mal byť podľa jej slov samostatnou zložkou NOC len v prípravnej fáze konštituovania, do doby prijatia novej zákonnej normy. Následne by sa DU mal stať samostatnou neštátnou inštitúciou (predpokladaným termínom mal byť jún 2006). Andrej Zmeček uviedol, že z rozpočtu MK SR bolo účelovo vyčlenených 30 miliónov korún na rekonštrukciu interiérov budovy NOC. Niektorí prítomní sa kriticky vyjadrili k technickému prevedeniu rekonštrukcie budovy (nevhodné použitie materiálov). Andrej Zmeček uviedol, že za opravy v DU bolo zodpovedné vedenie NOC a že doterajšie úpravy boli opravami niektorých častí interiéru, nie rekonštrukciou. [1]
Na dianie reagovala AICA otvoreným listom z 20. februára 2005, ktorý adresovali ministrovi kultúry Rudolfovi Chmelovi: ,,Analýza stratégií, ktoré použilo Ministerstvo kultúry v súvislosti s pokusmi o zriadenie inštitúcie nezbierkového typu, tzv. Kunsthalle ukazuje, že okrem neštandardnosti, netransparentnosti a neschopnosti bol tento zdĺhavý proces sprevádzaný aj taktikami, ktoré vyvolávajú vážne podozrenie zo stretu záujmov a nekorektnosti jednania. Za dôsledok neschopnosti súčasného vedenia MK SR považujeme fakt, že po dvoch rokoch medializovaného „brainstormingu“ sa ministerskí úradníci nakoniec rozhodli zachovať riešenie, ktoré realizoval ešte minister Milan Kňažko, keď v rámci Národného osvetového centra vytvoril organizačnú zložku – Dom umenia a riaditeľ NOC aj Radu Domu umenia. Na mieste je otázka, aká je výkonnosť generálneho riaditeľa Sekcie umenia Andreja Zmečeka, keď potreboval dva roky, na to, aby sa vrátil k už existujúcemu riešeniu?[2] Ďalej kritizovali zloženie Rady Domu umenia, v ktorej piati z desiatich menovaných členov zastávali významné pozície tranzit.sk, čo vyvolávalo otázku stretu záujmov.
V júni 2005 vzniklo Pri NOC pracovisko Domu umenia ako organizačná jednotka v štruktúre NOC na pokyn MK SR, na základe vypracovaného materiálu ,,Harmonogram aktivít pri etablovaní DU pri NOC“ z 31. januára 2005. [3] Po neúspešnom výberovom konaní na obsadenie miesta riaditeľa Domu umenia 20. apríla 2005, z ktorého nik nevzišiel, bola vedením poverená Erika Trnka. Začalo sa s rekonštrukciou svetelného systému vo výstavných priestoroch Domu umenia.
Bývalý minister kultúry Marek Maďarič počas vernisáže výstavy Paradox 90 v rámci otvorenia Kunsthalle Bratislava.
František Tóth, stredoškolský učiteľ, minister kultúry SR v rokoch 2005 – 2006
V januári 2006 uvažoval minister kultúry František Tóth o ,,dvojdome“ pre súčasný dizajn a súčasné výtvarné umenie, čiže opať o transformácii Slovenského centra dizajnu v spojení s budovou Domu umenia na Kunsthalle.
V marci 2006 predložila riaditeľka SCD Katarína Hubová projekt transformácie SCD na Centrum dizajnu a výtvarného umenia (CDVU). Viacerí kritici projektu mu vyčítali nedôslednosť analýzy situácie vo výtvarných inštitúciách, ktorá nepomenúvala základné potreby výtvarného umenia. V reakcii na projekt Kataríny Hubovej predložil Interný poradca Sekcie umenia Richard Gregor projekt Centra vizuálnych umení (CEVIUM), ako dvojzložkovej organizácie SCD a Domu umenia.
Rudolf Chmel, literárny vedec, minister kultúry SR v roku 2006
30. mája 2006 pozastavilo Ministerstvo kultúry prípravu Domu umenia. Šéf sekcie kultúrneho dedičstva Vladimír Červenák uviedol, ,,že plány na zriadenie slovenskej Kunsthalle boli len improvizáciou, lebo peniaze na ich realizáciu sa nenašli.“ K 1. júnu 2006 zrušilo ministerstvo miesto riaditeľky Domu umenia.
Marek Maďarič, scenárista, minister kultúry SR v rokoch 2006 – 2010
V decembri 2006 vyhlásil minister kultúry Marek Maďarič, že zrušenie Domu umenia predchádzajúcim ministrom Chmelom nebolo legálne. Národné osvetové centrum dostalo v júni 2007 do zriaďovacej listiny organizovanie výstav v Dome umenia.
V júli 2008 zriadilo MK SR Radu pre vypracovanie zámeru založenia Národného centra výtvarného umenia v zriaďovateľskej pôsobnosti ministerstva. Členov rady tvorili Branislav Rezník, Janka Motyčková, Magdaléna Ševčíková, Alexandra Homoľová, Ivan Jančár, Marcela Lukáčová.
V decembri 2008 schválilo MK SR materiál „Zámer založenia Slovenského centra vizuálnych umení“, ktorý odporúčal zriadenie novej príspevkovej organizácie v rezorte kultúry ako špecializovanej odbornej inštitúcie s termínom zriadenia od 1. januára 2010.
11. februára 2010 vyzvala Iniciatíva Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo ministra kultúry Mareka Maďariča, aby na pripravovanej verejnej diskusii v Dome umenia objasnil, v akom štádiu sa nachádza projekt Kunsthalle, ktorý ministerstvo nechalo zapadnúť do úzadia.
13. apríla 2010 sa konala v A4 – nultý priestor v Dome umenia verejná diskusia pod názvom Verejné inštitúcie pre súčasné umenie. Otázky a modely, kde svoje inštitucionálne modely prezentovali Gina Renotiere a Štepánka Bielesz z olomouckého SEFO, Clare Butcher z holandského Van Abbe muzem v Eindhovene, Rostislav Koryčánek za Dům umění města Brna a Rainer Fuchs z rakúskeho MUMOKu. Iniciatíva Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo prizvala k diskusii členov rady MK SR pre vypracovanie zámeru založenia Národného centra výtvarného umenia, predsedu Branislava Rezníka, podpredsedníčku Janku Motyčkovú, Ivana Jančára, Marcelu Lukáčovú a generálneho riaditeľa sekcie umenia a štátneho jazyka Petra Kováča. Diskusie sa v publiku zúčastnil aj zástupca PENTA INVESTMENTS LIMITED o.z, nakoľko sa v tom období uvažovalo o prenájme Jurkovičovej teplárne ministerstvom kultúry a zriadením Kunsthalle v priestoroch tejto kultúrnej pamiatky vo vlastníctve Penty.
Protest umeleckej obce pred Ministerstvom kultúry proti úmyslu zriadiť Kunsthalle v galérii Danubiana a finančne podporiť prístavbu k budove sumou 12 miliónov Eur. V popredí exminister kultúry Daniel Krajcer. foto: Olja Triaška Stefanovic
Daniel Krajcer, moderátor, minister kultúry SR v rokoch 2010 – 2012
4. novembera 2010 sa uskutočnilo stretnutie zástupcov iniciatív (Blažej Baláž, Jana Kapelová, Michal Moravčík) so štátnou tajomníčkou ministra kultúry Natáliou Cehlárikovou, GR Sekcie umenia a štátneho jazyka Jankou Motyčkovou a GR Sekcie kultúrneho dedičstva Branislavom Rezníkom k otázkam zriadenia Kunsthalle, mimo iné. V ten istý deň zverejnilo Ministerstvo kultúry na svojej webovej stránke Rozpracovanie programového vyhlásenia vlády na roky 2010 a 2014, v ktorom uvádzalo zámer iniciovať založenie Slovenského centra vizuálneho umenia ako chýbajúceho článku medzi informačno-dokumentačnými centrami v rezorte ku dňu 31. 12. 2013.
V novembri 2010 získalo MK SR od Ministerstva obrany SR Hurbanove kasárne a administratívnu budovu na Krížnej ulici v Bratislave, ktoré plánovalo využívať ako multifunkčné kultúrne centrum a v jej priestoroch zriadiť Kunsthalle.
19. decembra 2011 podpísal minister kultúry Daniel Krajcer so súkromnou spoločnosťou Via Danubia, prevádzkujúcou súkromnú galériu Danubiana, zmluvu o vzniku novej inštitúcie ,,Danubiana – Slovenské centrum vizuálnych umení, n. o.“.
Nezisková organizácia mala naplniť absentujúcu inštitúciu typu Kunsthalle. Na tento krok umelecká obec reagovala petíciou, protestami a výzvou na odvolanie ministra.
16. januára 2012 sa uskutočnilo stretnutie ministra so zástupcami združenými okolo Slovenskej výtvarnej únie a odborne štrukturovanej obce. Zástupcovia odborne štrukturovanej obce žiadali okr. i. nespájanie ,,ad hoc projektu“ Danubiana so zriadením Kunsthalle v priestoroch Múzea moderného umenia Danubiana na periférii Bratislavy. Požadovali zriadenie Kunsthalle v budove Domu umenia na Námestí SNP č. 12 v Bratislave.
26. január 2012 – Na druhom stretnutí ministra kultúry s výtvarnou obcou ku kauze Danubiana a Kunsthalle prezentoval po dlhom naliehaní Minister kultúry SR Daniel Krajcer ideový zámer zriadia inštitúcie typu Kunsthalle v priestoroch Domu umenia formou občianskeho združenia s výberovým konaní v kompetencii Národného osvetového centra.
Marek Maďarič, scenárista, minister kultúry SR v rokoch 2012 – 2018
9. júla 2012 prezentoval minister kultúry Marek Maďarič svoju predstavu o vzniku Kunsthalle v Dome umenia s participáciu Mesta Bratislava a Bratislavského samosprávneho kraja, pričom jej vzniku by nemuselo nič brániť.
16. februára 2013 oznámila nová riaditeľka NOC Jana Kresáková plán zriadiť Kunsthalle k začiatku roka 2014 v rámci NOC. 1. januára 2014 vzniká Kunsthalle Bratislava ako organizačná jednotka v štruktúre NOC v budove Domu umenia na Nám. SNP. Riadením je poverený Juraj Čarný.
1. januára 2014 vzniká Kunsthalle Bratislava ako organizačná jednotka v štruktúre NOC v budove Domu umenia na Nám. SNP s cca 10 členným tímom zamestnancov a rozpočtom vyhradeným na dramaturgiu a bežný chod. Riadením je poverený Juraj Čarný.
1. júla 2016 je Kunsthalle delimitovaná spod správy NOC pod Slovenskú národnú galériu. Juraj Čarný a Richard Gregor sú prepustení z pozície riaditeľa a kurátora Kunsthalle, z dôvodu zrušenia pracovného miesta. Poverenou riaditeľkou sa stáva Nina Vrbanová, predtým kurátorka Kunsthalle. Inštitúcii je odobratá takmer polovica výstavných priestorov.
Protest výtvarnej obce počas príhovoru ministerky kultúry Ľubice Laššákovej na vernisáži Inverzná romantika v Kunsthalle Bratislava. foto: Ema Lančaričová
Posledný článok pilieru
Tak ako počas uplynulých rokov je i v poslednom článku pilieru Kunsthalle zriadenie inštitúcie závislé od priorít vedenia Ministerstva kultúry SR. Aktuálna ministerka Ľubica Laššáková smeruje svoje aktivity predovšetkým k podpore regionálnej kultúry, folklóru a k predvolebnej kampani. Po svojom nástupe rozbehla inštitucionálne selektívne audity (v Slovenskej národnej galérii, Slovenskom národnom divadle a vo Fonde na podporu umenia), vytvorila osemčlenný koordinačný zbor, ktorý má za úlohu rozhodovať o kultúre v regiónoch, bez konkurzu vymenila riaditeľa SND, na FPU dosadila odborne spochybniteľných členov, svoje zámery nekomunikuje s kultúrnou obcou a jej pôsobenie sa vyznačuje netransparentnosťou. Umelecká obec opakovane požadovala kultúrny reparát v podobe jej odvolania z funkcie. Doterajšie kroky ministerky vyvolávajú vo výtvarnej obci nedôveru voči vysloveným prísľubom a súčasne aj oprávnené obavy z naplnenia už známych scenárov z minulosti Kunsthalle ako i praktík z obdobia mečiarizmu.
Ľubica Laššáková, moderátorka, redaktorka, regionálna programová manažérka, ministerka kultúry SR od roku 2018
V decembri 2018 zaznamenáva vedenie Kunsthalle vo výstavných priestoroch pohyb návštevníkov v sprievode NOC, ktorí sa skôr sústredia na dispozičné riešenie budovy, než na výstavu samotnú. Premeriavanie priestorov vedie k domnienke príprav rekonštrukcie budovy, ktorú Kunsthalle pripomienkuje niekoľko rokov. Z centrálneho registra zmlúv sa však riaditeľka Nina Vrbanová dozvedá, že rekonštrukcia sa má zameriavať na čerpanie Eurofondov a zriadenie Kreatívneho centra zameraného na gaming a virtuálnu realitu v priestoroch Domu umenia.
V januári 2019 podpísal riaditeľ NOC Michal Bartók zmluvu s firmou TRANSFER Slovensko, spol. s.r.o., na vypracovanie projektu Kreatívneho centra. Druhú zmluvu uzatvoril na adaptáciu existujúceho priestoru s developerskou firmou ATRIOS Projektmanagement s.r.o., ktorá má prispôsobiť jednotlivé poschodia Domu umenia účelom klubových, koncertných a pódiových aktivít, výstavám, konferenciám, umeleckým ateliérom, vybudovaniu TV a filmového štúdia, štúdia na spracovanie obrazu a zvuku, rokovacie miestnosti, kancelárie, kuchynky, sociálne zariadenia… NOC odmietla zverejniť vypracované projekty, ako argument uvádza duševné vlastníctvo autorov. Umelecká obec vytýka NOC ako MK SR netransparentné konanie a absentujúce konzultácie s odborníkmi.
4. marca 2019 požiadalo vedenie Kunsthalle ministerku kultúry ako i riaditeľa Národného osvetového centra o stretnutie ku vzniknutej situácii, avšak bez odozvy. Pochopilo, že sa s inštitúciou do budúcnosti neráta a rozbehlo podpornú iniciatívu #stojimprikunsthalle.
1. apríla 2019 formulovali zástupcovia výtvarnej obce 4 požiadavky petície adresované Ministerstvu kultúry SR, mimo iné i právnu subjektivitu Kunsthalle s prevodom budovy Domu umenia pod jej správu. O tri dni neskôr na vernisáži výstavy Inverzná romantika v Kunsthalle ju tlmočili a odovzdali ministerke Ľubici Laššákovej. Prítomnosť ministerky v priestoroch Kunsthalle využili aj študentky a študenti Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave, ktorí ju pozvali na verejnú diskusiu so zainteresovanými stranami.
Na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave sa 8. apríla 2019 konala diskusia ,,Ako ďalej s Kunsthalle? Čo s kreatívnymi centrami?“, na ktorej ministerka kultúry Ľubica Laššáková oznámila, že Kunsthalle neruší, práve naopak táto inštitúcia môže k 1. 1. 2020 vzniknúť. ,,Zákon to umožňuje“. Poverila Ninu Vrbanovú v spolupráci so SNG pripraviť projekt príspevkovej organizácie Kunsthalle, s rozpočtom a personálnym obsadením. Riaditeľ NOC Michal Bartók prezentoval realizáciu Kreatívneho centra ako finančnú možnosť rekonštruovať budovu Domu umenia s administratívnou budovou NOC cez Eurofondy. Zora Jaurová upozornila Michala Bartóka z verejného prezentovania podvodu na Eurofondoch. Bartók postavil výtvarnú obec pred otázku, či chce zrekonštruovanú budovu alebo presunúť finančné prostriedky na diaľnice.
10. apríla 2019 je opäť registrovaný pohyb stavbárov vo výstavných priestoroch Kunsthalle
11. apríla 2019 podala poverená riaditeľka Kunsthalle Nina Vrbanová žiadosť o spustenie procesov spojených so zriadením štátnej príspevkovej organizácie „Kunsthalle Bratislava“ v rezorte kultúry k 1. 7. 2019.
Dva oporné piliere Kunsthalle Bratislava. Koláž: Jana Kapelová
Vizualizácia
Predstavte si tú lepšiu z dvoch možností. Vzniká príspevková organizácia Kunsthalle Bratislava, do správy získava Dom umenia na Námestí SNP č. 12. Ministerstvo kultúry SR tvorí spoločne s Ministerstvom financií SR oporné piliere inštitúcie. My všetci upriamujeme svoju duchovnú silu na tento obraz. Vzniká samostatná Kunsthalle Bratislava.
[1] Zo Zápisnice z 2. zasadnutia Rady Domu umenia
[2] Citované z listu členov AICA adresovaného ministrovi kultúry
[3] Citované z Verejného odpočtu Domu umenia 2005 zo dňa 1. 6. 2006
Vendula Chalánková / Bez názvu / kurátorka: Julie Kačerovská / Moravská zemská knihovna v Brně / Brno / 1. 5. – 25. 6. 2019
Vendula Chalánková je známá autorka svérázných komiksů, vyšívaných a vystřihovaných ilustrací, ale také maleb, objektů a instalací. Její tvorba je dobře rozpoznatelná díky specifické formě stylizace, plošné syté barevnosti, přítomnosti humoru a absurdity, jemným „ženským” technikám a poetikou v kombinaci s punkovou drzostí až drsností, ztvárňováním běžných předmětů a témat současné všední reality v umělecké tvorbě klasickými technikami výtvarného umění.
Tvorba Venduly Chalánkové odkazuje ke dvěma váženým odvětvím malířství, jedná se o hyperrealismus (série obrazů Elektrospotřebičů (2011-2012), Plenér (portrétování fotovoltaických panelů v plenéru z roku 2016) a geometrickou abstrakci (malby úředních obálek Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu (2015), série Jídla (elementarizované vyobrazení typických českých pokrmů jako je např. párek s hořčicí na tácku, tlačenka, chleba se salámem z roku 2015). Již podle názvů děl je zřejmé, že tyto odkazy jsou míněny s nadsázkou, ovšem za humornými nápady jsou poměrně vážná témata dnešní doby (zadluženost, změna krajiny, konzum).
Obě tyto malířské větve autorka propojila právě v projektu pro Moravskou zemskou knihovnu. Vytvořila sérii maleb na plátno, kdy každá malba odpovídá rozměry a barevností konkrétním v proporcích zvětšeným hřbetům knih z oddělení prezenčních výpůjček Moravské zemské knihovny, jež jsou na hřbetu typicky označeny barevným kolečkem (puntíkem). Malby působí na první pohled abstraktním dojmem, na plátna nejsou převedeny i tituly knih. Obrazy kopírují barevnou podobu konkrétních titulů, jejich kódů a rozřazovacího symbolu, tedy systémového indentifikačního prvku knihovny.
Podobně jako v jiných svých dílech si autorka vybrala námět, jenž je sám o sobě všední. Tisíce knih, resp. jejich hřbety jsou nepřekvapivou podívanou každého čtenáře knihovny. V pojetí autorky se stávají obrazem, trvalým artefaktem, který knihu redukuje na barevný výřez obálky a zároveň tím nějak posiluje její význam. Jak? Možná už tím, kolik je vybraným hřbetům věnováno pozornosti a času při jejich „portrétování”.
Řadou obrazů vzniká instalace a vlastně i plošné zátiší. Jako v jiných svých dílech vytváří autorka obrazy-předměty, ze kterých sestavuje variabilní plošné sestavy, které ovlivňují další vyznění díla. Až řazením knih vzniká knihovna či alespoň knihovnička, kde knihy mezi sebou svým obsahem vytváří zvláštní vztah, v projektu Bez názvu pouze tušený. Vznikly tedy opět abstrakce, za kterými jsou konkrétní předměty a obsah.
Slovo autorky:
Do Moravské zemské knihovny jsem chodila zejména jako student v letech 1999-2006. Moje ukončení návštěvy knihovny zapříčinil požár. Byt, kde jsme v mých studentských letech bydleli, vyhořel a v něm i mnou zapůjčené knihy z knihovny. Musela jsem tehdy na hasičích vyžádat potvrzení, to do knihovny zanést a tím moje návštěvy a půjčování knih skončily. Knihovnu jsem začala navštěvovat znovu letos s Julií Kačerovskou. Fascinována knihami, které se z knihovny nedají odnést, jsem započala práci na obrazové sérii hřbetů knih. Obrazy vycházejí z konkrétních knih v knihovně a všechny obsahují fosforově růžové kolečko a barevné kódy, které jsou u každého žánru jiné. Zajímavostí jsou zejména knihy o Umění, která mají fosforové kolečko nalepené přímo v bílém kódu. Hřbety jsou vyobrazeny bez názvu, ten pak nesou samotné obrazy. Jde pak konkrétně o obrazy s názvy: Umění 1, Umění 2, Umění 3, Color Atlas of Neurology, Practical instrumental, Organic Chemistry, Zařízení budov a další, kterým byly předlohou konkrétní tituly.
Tato moje fascinace konkrétní věcí, kterou se snažím zachytit na obraz, sahá do roku 2003, kdy vznikl můj první obraz olejem na plátně. Jmenuje se Tatova čepica a jde o přemalování tatovy
čepice. Hřbetům knih pak předchází série Šanonů, na kterých jsem pracovala v loňském roce.
Svetlana Fialová vystudovala Fakultu umění Technické univerzity v Košicích (Ateliér grafiky a experimentální tvorby prof. Rudolfa Sikory), dále také Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství doc. Vladimíra Skrepla) a Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér +iXXI prof. Daniela Fischera, doktorandské studium). Jako jediná z české a slovenské scény je držitelkou prestižní ceny za kresbu Jerwood Drawing Prize (2013) ve Velké Británii. Již si vybudovala specifický kreslířský rukopis s důrazem na jasnou obrysovou linii. Často pracuje s figurou, kterou zasazuje do chaotické kompozice a prostředí. Figura se tak ztrácí, jako v reálném světě v množství internetové zábavy, prokrastinace a zrychleného životního stylu. Ráda experimentuje a prošla si obdobími, kdy se vyjadřovala formou grafiky, malby, instalace.
V Altánu Klamovku je vystaven nový projekt Malé spúšte reflektující záblesky minulosti, která se nám mnohdy jeví jako mrtvá, avšak stále ovlivňuje naši přítomnost. Znepokojení z toho plynoucí spojené s osobními zážitky autorky, která delší dobu žila v okolí Altánu Klamovka, se tak stalo spolu s analýzou nově nabitých rodinných vztahů intenzivními inspiračními zdroji pro vystavený cyklus. Svetlana Fialová současně však do díla promítla i nedávnou zkušenost s rezidenci v Japonsku, kde byla okouzlena otázkami pravdivosti, osobní autonomie a postavení ženy ve společnosti. Specifické metafory pod vlivem popkultury autorka ukryla do cyklu kreseb, ve kterých vědomě cituje fragmenty obrazů starých mistrů a mísí je s aktuálními prvky trendů vizuální komunikace. Tento způsob mixování stylů šikovně převádí do klikatící se kresby, která nemá ani začátek ani konec, a to na pozadí užití skicovitého způsobu. Osobitý kreslířský jazyk s jasnou a výraznou linií na pozadí komiksové kresby rozehrává ve figurativních motivech, s odkazy na internetovou subkulturu a zvláštní mytologii v dvojrozměrném prostoru kresby, ve kterém ráda pracuje s narušenou perspektivou. Zmražení okamžiku a přenesení jej do kresby je tak pro Světlanu Fialovou důležitým momentem, protože kresbu chápe jako médium pro rychlý záznam myšlenky a nejpřímější způsob vyjadřování.
Fotograf vydává otevřenou výzvu pro profesionály, amatéry, studentky a studenty k zaslání fotografických projektů, které budou publikovány v tištěné formě čísla časopisu Fotograf.
Fotograf si dovoluje přizvat profesionály, amatéry, studentky a studenty k zaslání fotografických projektů. Práce vybrané odbornou komisí budou publikované v tištěné formě čísla časopisu Fotograf.
Návrhy se mohou vztahovat k tématu festivalu i časopisu, kterým je v letošním roce “Archeologie euforie” 30. výročí pádu železné opony. Akceptujeme i podklady, které se k tématu nevztahují, ale představují svébytný jasně definovaný celek mající nezávislý a nekomerční charakter.
Podmínky přihlášení:
Projekt – obrazová část v jednom dokumentu formátu PDF.
Textové podklady: Popis projektu (max. 1x A4), portfolio autora a CV (včetně kontaktních údajů).
Návrhy posílejte na email: info@fotografnet.cz, do předmětu e-mailu uveďte „OPENCALL“. Všechny přílohy e-mailu musí být řádně označeny – názvy souborů začínající příjmením a pak jménem. Počet projektů přihlášených jedním autorem, není limitován.
Termín pro zaslání návrhů do soutěže je 31. květen 2019.
Vítězné 2 práce budou publikovány v následujícím čísle časopisu Fotograf (říjen 2019), který se ve světovém kontextu řadí mezi nejvýznamnější časopisy věnující se současné fotografické tvorbě a je v anglické verzi distribuován do 15 zemí světa.
Zažijte pražský Art District 7 zblízka! Galerie, divadla, ateliéry výtvarníků, umělecké dílny, design story a showroomy, komunitní centra, kreativní huby a spousta dalších kulturních organizací se poslední dubnový víkend otevřou zdarma veřejnosti. Můžete tak navštívit desítky kulturních míst plných kreativity a umění, a setkat se s lidmi, kteří na Sedmičce tvoří úžasné věci.
Hana Třeštíková, místostarostka Prahy 7: „Po tři dny na konci dubna mohou návštěvníci nahlédnout do kuchyně desítek kulturních organizací na Sedmičce a poznat něco z jejich receptů, které Praze 7 dávají příchuť jedinečné kulturní čtvrti. Akce „Máme otevřeno“ nepřináší jen volný vstup do galerií, divadel a ateliérů. Je to příležitost zažít Art District 7, jak jej neznáte.“
PRODLOUŽENÉ OTEVÍRACÍ DOBY, SPECIÁLNÍ DOPROVODNÉ PROGRAMY A VSTUPY ČI KREATIVNÍ WORKSHOPY ZDARMA
V pátek 26. dubna otevřou své dveře mnohé kulturní instituce v pražských Holešovicích a na Letné. Již 9. ročník události Máme otevřeno, bude letos nově rozšířen – potrvá 3 dny od pátku 26. dubna do neděle 28. dubna 2019 a stane se tak komunitním sousedským festivalem, během kterého se budete moci setkat s umělci a sami si vyzkoušet různé výtvarné techniky během workshopů a otevřených dílen. Rozličné kulturní organizace, kreativní centra a designové značky si pro návštěvníky připravily program, jehož součástí jsou komentované prohlídky za účasti tvůrců, hudební, divadelní i filmové zážitky, diskuze, workshopy a zejména pak příjemná setkání tam, kde se na Praze 7 kultura nejen prezentuje, ale i vzniká. Návštěvníci budou moci nahlédnout do zákulisí oblíbených institucí jako například do promítací kabiny kina Bio Oko, nahlédnut startovacích ateliérů absolventů AVU nebo se zdržet déle po zavírací době v některém z designshopů a zapovídat se s designéry a nasát tvůrčí atmosféru. Sobota 27. 4. bude vyhrazena pro speciální programy menších kulturních subjektů působících na Praze 7, v neděli 28. 4. pak zpřístupní zdarma své prostory dva velcí hráči působící na Praze 7 – Národní galerie Praha sídlící ve Veletržním paláci a Centrum pro současné umění DOX v dolních Holešovicích.
SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ A INFOPOINT V HALE 17 V PRAŽSKÉ TRŽNICI
Máme otevřeno 2019 bude slavnostně zahájeno vernisáží velké skupinové výstavy Just Kids, realizovanou pořádající The Chemistry Gallery, která se v Hale 17 v Pražské tržnici odehraje v pátek 26. dubna od 19 hod. V Hale 17 také naleznete Infopoint, ve kterém po dobu konání akce budou k dostání mapky a souhrnný program účastníků.
„Máme otevřeno 2019 i letos nabídne bohatý program v kulturních institucích Prahy 7. Nenechte si ujít zahájení výstavy Just Kids v Hale 17 nebo se podívejte na speciální programy menších míst na Praze 7, kde budou probíhat workshopy a tvůrčí dílny zdarma, bude z čeho vybírat!“ říká ředitel The Chemistry Gallery Petr Hájek, pořadatel letošního ročníku.
Akce probíhá ve spolupráci s festivalem Týden umění a Pražským galerijním víkendem, na které vás tímto také zveme. Hlavním koordinátorem akce Máme otevřeno 2019 je The Chemistry Gallery, která událost pořádá za podpory MČ Praha 7.
Tomáš Bryscejn / Raiders From the Interspace Vol. 5 / Galerie 209 / Brno / 3. 5. – 10. 5. 2019
Tomáš Bryscejn je umělec momentálně žijící a působící v Praze. V historii své tvorby si vystřídal práci s různými médii, ale v poslední době u něj převládá především kombinace airbrushové malby a instalace. Obsahově těží Bryscejnova díla z různých podob populární kultury a virtuální zkušenosti. Obojí se v autorově tvorbě prolíná a zároveň mísí s roztříštěnou skutečností dnešní doby, kterou také částečně zrcadlí. Výstava Raiders From The Interspace vol. 5 v Galerii 209 se tak stává jakousi generační výpovědí o dopadech předčasné budoucnosti a informačně přehlceném světě. Výpověď snažící se vymanit z pocitu a atmosféry cronenbergovské schizofrenie, za pomoci zbytkové estetiky béčkových filmů z kraje osmdesátých let. Tomáš Bryscejn je absolventem ateliéru malby na pražské Umprum pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny, kde rovněž pokračuje v magisterském studijním programu.
Absolvoval stáže na Universitat fur angewandte Kunst ve Vídní a v ateliéru sochařství na VŠUP pod vedením Dominika Langa a Edith Jeřábkové. V současnosti je Tomáš stážistou v ateliéru Josefa Bolfa na pražské AVU.
V úterý 14. 5. 2019 od 19 hodin proběhne jednodenní komorní pop-up výstava, která představí výběr z tvorby autorů zastoupených na webu Origoo. Akce se uskuteční v historických sklepních prostorách činžovního domu v ulici Sarajevská souběžně s vernisáží v sousední Galerii Etc. Instalace ve stylu historických salonů představí mix uměleckých děl a designu např. od Pavly
Malinové, Pavla Příkaského, Tomáše Predky, Ondřeje Malečka, Tomáše Mitury, Anny Jožové, Františka Jungvirta a dalších.
Online galerie Origoo je prodejní a informační platforma fungující od září 2018, která nabízí kurátorovaný výběr současného umění a designu od progresivních umělců převážně mladé a střední generace. Cílem projektu je propojit tvůrce s novými zájemci a sběrateli, upozornit na jejich díla a získat prostředky pro jejich další tvorbu. Projekt tak autorům poskytuje alternativu ke
kamenným galeriím. V současnosti web nabízí již více než 1100 uměleckých děl a designových produktů od 110 autorů. Součástí webu je také online magazín mapující dění na umělecké scéně, jehož obsah vytváří studenti a absolventi dějin umění, kurátoři či samotní umělci.
Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner / 400 ASA: FOTOGRAFIE / kurátor: Josef Moucha / Veletržní palác / Národní galerie Praha / Praha / 1. 3. 2019 – 8. 9. 2019
Bydlení ve Zlíně ve 20. století představuje výstava „Bydlíme! Život, plánování, stěhování“ na zlínském zámku
Nad rolí bydlení v našich životech se zamýšlí nová výstava na zámku ve Zlíně. Inspirací jí byla výstavba baťovských rezidenčních čtvrtí a na příkladech sedmi obyvatel bude návštěvníkům vyprávět, jak bydlení ovlivnilo jejich životní příběh. Výstavu „Bydlíme! Život, plánování, stěhování“ otevírá vernisáž v pondělí 29. dubna v 18 hodin. Navštívit ji pak bude možné až do 30. srpna.
Netradiční formát zvolila výstava o bydlení ve Zlíně ve 20. století. Návštěvníci v zámeckém sále neuvidí další sérii fotografií a modelů domů, bytů a jejich vybavení. Místo toho zde bude sedm fiktivních obyvatel Zlína vyprávět svůj životní příběh a to, jak ho bydlení ovlivnilo. Příběhy jsou inspirovány archivními prameny, dalšími dokumenty i rozhovory se zlínskými pamětníky. Tuto individuální rovinu bude doplňovat širší zlínský, republikový i mezinárodní kontext. Stylizovaný graf pak bude ukazovat, jak se proměňovaly počty obyvatel jednotlivých typů bydlení v průběhu 20. století.
„Mít místo pro odpočinek, místo, kde mohu být sám sebou, je dnes považováno za jednu ze základních lidských potřeb. Špatné bydlení znamená neklid a problémy, které se odráží i v jiných částech života. Bydlení je často místem domova, který může být ochranou slupkou, stejně jako prostorem strachu, násilí či tyranie,“ charakterizovala roli bydlení organizátorka výstavy Barbora Vacková.
Výstava nezastírá svou prvotní inspiraci historií výstavby baťovských rezidenční čtvrtí Zlína. Zkušenost jeho obyvatel s bydlením je jedním z důsledků předešlého vývoje – město se začalo potýkat s nedostatkem kapacit pro rychle rostoucí počty obyvatel. Postupně se rozvinuly dvě podoby bydlení, jak je známe i dnes: individualizované bydlení v rodinných domech, či více či méně kolektivní bydlení v domech bytových.
Baťovský i pobaťovský Zlín můžeme v tomto smyslu chápat jako velkou laboratoř, ve které je možné vývoj typů bydlení zkoumat. Rodinné a bytové domy ve městě mají formu svým způsobem jedinečnou či experimentální. Rozsáhlé kolonie rodinných domů byly v době svého vzniku ojedinělým jevem a zůstaly jím dodnes. Ve Zlíně ale také vznikaly první panelové domy, některé jako pokusné prototypy. Konečně je Zlín také místem stavby jednoho ze dvou českých kolektivních domů.
Součástí expozice bude také čítárna s dobovými dokumenty pro zájemce o hlubší prozkoumání tématu. Pro děti bude připravena herna, ve které budou moci postavit vlastní město, ale taky přemýšlet o tom, co se děje za zavřenými dveřmi bytů a domů. Výstavu doplní doprovodný program přednášek nejen o zlínském bydlení.
Expozice je přístupná ve 3. nadzemním podlaží zlínského zámku až do 30. srpna, vždy od úterý do soboty od 10:00 do 17:00 hodin. Vstup je zdarma.
Zástupci kulturních institucí a umělci sepsali petici za odvolání ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) a adresovali ji premiérovi Andreji Babišovi (ANO) a předsedovi sociální demokracie Janu Hamáčkovi. Důvodem je odvolání ředitele Národní galerie Praha (NGP) Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa.
Petenti, mezi nimiž jsou architektka Eva Jiřičná, fotograf Josef Koudelka, režiséři Jan Hřebejk či Olga Sommerová, šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar či politik Karel Schwarzenberg, se Staňkovými důvody odvolání nesouhlasí. Způsob odvolání a jeho načasování podle petentů připomíná praxi normalizačního období před rokem 1989. Ministr své rozhodnutí zdůvodnil ztrátou důvěry a údajnými hospodářskými a manažerskými pochybeními.
Staněk je na několikadenní návštěvě Číny s prezidentem Milošem Zemanem, jeho vyjádření ČTK tlumočila mluvčí MK Martha Häckl. „Lidsky rozumím vzbuzeným emocím umělců, ale mrzí mě, že namísto věcného a kritického pochopení důvodů odvolání obou ředitelů převládá iracionální atmosféra a záměrné strašení v podobě ohrožení české kultury. Nic takového se nekoná,“ uvedl Staněk.
Autoři petice v ní uvádějí, že Fajtovi se navzdory dlouhotrvajícímu podfinancování činnosti NGP během relativně krátkého období podařilo probudit do té doby spící instituci. „Pod jeho vedením došlo k významným pozitivním změnám, které přivítala odborná i laická veřejnost. Násobně stoupla návštěvnost a svým výstavním programem se Národní galerie Praha zařadila mezi prestižní evropské výstavní instituce,“ uvádějí.
Dva předchozí ministři kultury Daniel Herman a Ilja Šmíd neshledali v činnosti a hospodaření NGP ani Muzea umění Olomouc žádná vážná pochybení, která by vyžadovala jakákoli opatření či zásah ze strany MK. „Je nesporné, že v současné chvíli je ohrožena kontinuita výstavních projektů a významných zahraničních spoluprací NGP a také finanční podpora ze strany partnerů a sponzorů, pro něž byla kredibilita této instituce zaručena právě profesionalitou a odborností Jiřího Fajta,“ napsali Babišovi.
Ohrožena je podle nich i plánovaná rekonstrukce Veletržního paláce a vypsání mezinárodní architektonické soutěže, stejně jako budoucí spolupráce s Centre Pompidou v Paříži. Oba projekty Babiš v minulosti několikrát zaštítil. Zásadním způsobem ministr podle autorů petice také poškodil dobré jméno a mezinárodní program Muzea umění Olomouc, když pro odvolání jeho ředitele Michala Soukupa použil zkreslené a zavádějící argumenty. Za odvoláním ředitelů vidí buď politické zadání či Staňkovu nekompetenci, případně obojí.
„Právní důvody u Národní galerie Praha jsou již od včerejška uvedeny v dokumentu na webu. Důvody u Muzea umění Olomouc budou uveřejněny v nejbližších hodinách tamtéž,“ napsal Staněk a dodal, že je připraven signatářům petice vysvětlit důvody odvolání obou ředitelů osobně. Na oba posty ředitelů NGP i MUO slibuje „v krátké době“ vyhlásit výběrové řízení.
Publikujeme v plném znění dopis, který 24. dubna odeslali členové a členky ministrovi kultury Antonínovi Staňkovi a ve kterém reagují na jeho odvolání Jiřího Fajta a Michala Soukupa z vedoucích pozic v Národní galerii Praha a Muzeu umění Olomouc.
Vážený pane ministře,
za Spolek Skutek, který sdružuje výtvarné umělce, kurátory, teoretiky a další pracovníky v oblasti výtvarného umění, chceme vyjádřit nesouhlas se způsobem odvolání Jiřího Fajta a Michala Soukupa z vedoucích pozic v Národní galerii Praha („NGP“) a Muzeu umění Olomouc („MUO“).
Nezpochybňujeme právo ministra kultury vyvozovat personální důsledky na základě zjištěných manažerských pochybení, ani nutnost vést galerie hospodárně a eticky. Považujeme rovněž za správné podat trestní oznámení v případě podezření na spáchání kriminálního činu. Tím však souhlas s Vašimi kroky končí.
Za problematický považujeme především samotný proces odvolání. Překvapuje nás, že ani jednomu z ředitelů jste svůj záměr s předstihem neoznámil, neseznámil je s argumenty, které k takovému rozhodnutí vedou a neposkytl jim čas k náležité obhajobě. Stejný nesouhlas vyjadřujeme vůči způsobu, jakým jste s Vaším rozhodnutím seznámil veřejnost. Krátký briefing před velikonočními svátky následovaný odjezdem do Čínské lidové republiky neodpovídal zodpovědnosti, kterou nesete za tak zásadní rozhodnutí v rámci Vašeho rezortu.
Vyzýváme Vás proto, abyste s odbornou veřejností vedl dialog a nadále činil již jen předvídatelné kroky, jejichž motivace nebude poskytovat prostor pro spekulace zpochybňující samostatnost a nezávislost Vašeho rozhodování.
Během narychlo svolané tiskové konference zazněl jen jeden výrazný důvod pro odvolání Michala Soukupa, kterým je výkupní cena parcely Středoevropského fóra. V návaznosti na Vaše opakovaná vystoupení směřující proti projektu SEFO však působí zástupně. Výsledky auditu NGP nejsou veřejně dostupné a jejich bližší zhodnocení proto není možné.
Jako důvod k dosazení krizového manažera do čela NGP uvádíte ekonomickou stabilizaci instituce. Oběma svými rozhodnutími jste ovšem výrazně destabilizoval důvěru ve vztah ministerstva ke zřizovaným kulturním institucím. Za nastalé situace se budete nadále potýkat s velkou nedůvěrou u odborníků, které k vedení a každodennímu fungování obou institucí budete potřebovat.
Za nastalých okolností se jako rozumné jeví žádat Vás o vyhlášení řádných konkurzů na vedení obou institucí v co nejkratší době. To by však v podstatě znamenalo přijetí situace, kdy už jsou ředitelé odvoláni. Proto se domníváme, že taková žádost není dostačující. Žádáme Vás tedy o celkovou revizi Vašeho rozhodnutí, kdy oběma ředitelům umožníte setrvat ve svých funkcích do doby, kdy nezávislými orgány bude důkladně prošetřena jejich právní zodpovědnost ve vznesených obviněních.
