Kateřina Štenclová / Hranice mé řeči / kurátor: Tomáš Pospiszyl / Topičův salon / Praha / 4. 4. 2019 – 3. 5. 2019

Foto: Pavel Mikeska

Příspěvek Kateřina Štenclová v Topičově salonu pochází z Artalk.cz

Václav Kočí / Řeky / kurátor: Martin Vaněk / Artikle Art Gallery / Brno / 10. 4. – 11. 5. 2019

Foto: Josef Kubíček

Příspěvek Václav Kočí v Galerii Artikle pochází z Artalk.cz

Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) bude po návratu z Číny vysvětlovat vedení sociální demokracie sporné odvolání ředitelů Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Statutární místopředseda ČSSD Roman Onderka v dnešních Otázkách Václava Moravce České televize řekl, že osobně by zvažoval Staňkův konec v kabinetu. Ministr dnes ČTK sdělil, že odvolání obou ředitelů nejužšímu vedení ČSSD rád vysvětlí.

Za Staňkovo odvolání z funkce ministra kultury sepsali petici zástupci kulturních institucí a umělci. Ministr své rozhodnutí o Fajtovi a Soukupovi zdůvodnil ztrátou důvěry a údajnými hospodářskými a manažerskými pochybeními. Petenti s uváděnými důvody jejich odvolání nesouhlasí. Připomíná podle nich praxi normalizačního období před rokem 1989.

Onderka řekl, že Staňkovy kroky mu nepřijdou příliš profesionální. „Petice je velký problém. Nebereme ji na lehkou váhu,“ podotkl. Ministr je nyní s prezidentem Milošem Zemanem na návštěvě Číny, před členy grémia ČSSD by měl vysvětlovat Fajtovo a Soukupovo odvolání podle Onderky příští týden. Pokud své kroky neodůvodní, ČSSD by měla zvažovat Staňkovo odvolání z vlády, soudí Onderka.

Staněk dnes ČTK v SMS zprávě z Číny sdělil, že důvody pro odvolání obou ředitelů už vysvětlil předsedovi ČSSD Janu Hamáčkovi, který vysvětlení přijal. „Informoval jsem osobně i poslanecký klub ČSSD, který rovněž mé vysvětlení přijal. Bude-li o vysvětlení stát i PG (politické grémium), rád mu ho také poskytnu,“ uvedl ministr.

Autoři petice uvádějí, že Fajtovi se navzdory dlouhotrvajícímu nedostatku peněz na činnost Národní galerie Praha podařilo za poměrně krátkou dobu probudit před tím spící instituci. Ohrožena je podle nich i plánovaná rekonstrukce Veletržního paláce a vypsání mezinárodní architektonické soutěže, stejně jako budoucí spolupráce s Centre Pompidou v Paříži. Zásadním způsobem ministr podle autorů petice také poškodil dobré jméno a mezinárodní program Muzea umění Olomouc, když pro odvolání jeho ředitele Soukupa použil zkreslené a zavádějící argumenty.

Staněk prostřednictvím svého úřadu v pátek reagoval, že emocím umělců lidsky rozumí. Mrzí ho však, že místo věcného a kritického pochopení důvodů odvolání obou ředitelů „převládá iracionální atmosféra a záměrné strašení v podobě ohrožení české kultury“.

Příspěvek Ministr kultury Antonín Staněk bude muset v ČSSD své kroky vysvětlit pochází z Artalk.cz

Vernisáž výstavy Dokud se něco nestane (Pavel Havrda, Michal Kindernay, Jana Mercogliano) / Galerie AMU / Praha / 2. 5. 2019 v 18:00

Příspěvek 2. 5. 2019 / Vernisáž výstavy Dokud se něco nestane pochází z Artalk.cz

Autobusový zájezd do Broumova na vernisáž / Klášter Broumov, Galerie Dům / Broumov / 4. 5. 2019 v 10:30

Vzdělávací a kulturní centrum Klášter Broumov – Galerie Dům pořádá 4. května 2019 autobusový zájezd do Broumova na vernisáž výstav:

Jan Merta – Morality
Galerie Dům – kurátor Petr Vaňous
Jedním z nejvýraznějších a nejkompaktnějších obrazových cyklů Jana Merty je ten, který tvoří jádro broumovské výstavy a propůjčil jí také název – Morality. Přesný název cyklu je 11 moralit. Vznikl v letech 2005-2008 a zahrnuje celkem 22 obrazů rozdělených do 11 dvojic, z nichž každá se skládá z rovnocenně rozvržené kombinace zvolené malířské situace a textu.

Jakub Goll
Klášterní zahrada – kurátorka Iva Mladičová
Vystavené práce se věnují tématu hranice zobrazení a evokace tvaru. Dřevěné Torso (2015) vypovídá o autorově dlouhodobém zájmu o transformaci tělesné formy, odkazuje k původní inspiraci – figurálním pískovcovým pracím Josefa Wagnera. Ten často pracoval s tvary jako by nalezenými v přírodě, se spojením těla a přírodního útvaru.

Autobus odjíždí v 10.30 od autobusového nádraží Florenc (stání zájezdových autobusů v ul. Křižíkova pod magistrálou přímo za Muzeem hl. m. Prahy, 50°5’22.946″N, 14°26’16.670″E). Předpokládaný příjezd do Broumova je v 13.30. Čas do vernisáže můžete strávit obědem v restauraci U Tří růží nebo komentovanou prohlídkou kláštera  Vernisáže se uskuteční v 16.00. Odjezd z Broumova v 18.00 s předpokládaným návratem do Prahy 21.00.

Autobus je zdarma!

Závazné přihlášky prosím zasílejte na zanetavavrova@seznam.cz, nezapomeňte připojit i své číslo na mobil. V případě zájmu o komentovanou prohlídku prosíme o uvedení v přihlášce. Pokud si posléze cestu z nějakého důvodu rozmyslíte, dejte nám prosím vědět co nejdříve, abychom mohli místo nabídnout dalším zájemcům.

Příspěvek 4. 5. 2019 / Autobusový zájezd do Broumova na vernisáž pochází z Artalk.cz

Komentovaná procházka po Karlově mostě (v rámci cyklu přednášek Příběhy pražských soch a sousoší) / Galerie hlavního města Prahy / Praha / 4. 5. 2019 v 8:00

Příběhy pražských soch a sousoší – Prezentace vybraných děl ze souboru veřejné plastiky GHMP v zajímavých kontextech

I v letošním roce se v rámci cyklu Příběhy pražských soch a sousoší uskuteční oblíbené komentované procházky po Karlově mostě, Vyšehradě a nově i po usedlosti Cibulka.

Procházku po Karlově mostě začneme před Staroměstskou mosteckou věží, kde si představíme její jedinečnou uměleckou výzdobu. Následně se přesuneme na Karlův most, na kterém se zaměříme na bohatou sochařskou galerii. Vedle seznámení s autory plastik bude pozornost věnována ikonografickému zobrazení světců. Naše umělecké setkání zakončíme u jedné z nejvýznamnějších památek románského sochařství, reliéfu z Juditina mostu.

Příspěvek 4. 5. 2019 / Komentovaná procházka po Karlově mostě (v rámci cyklu přednášek Příběhy pražských soch a sousoší) pochází z Artalk.cz

Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989 / kurátorky: Sandra Baborovská, Adelaide Ginga (MNAC, Lisabon) / Galerie hlavního města Prahy: Městská knihovna / Praha / 30. 4. – 29. 9. 2019

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí Portugalska a Československa. Hranice demokratického kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ světových revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

Kurátorský projekt Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu představuje první souhrnnou přehlídku portugalského vizuálního umění v Čechách i na Slovensku v historicko-politickém dialogu s československými umělci. Společným východiskem je rok 1968, doba pražského jara v Československu a v Lisabonu jara Marcela Caetana. Tento rok představoval první záchvěv nadějí v konec stávajících nedemokratických režimů. Nadějí, které v Československu zmařila sovětská okupace a v Portugalsku pokračování koloniální války. Roky 1974 a 1989, data pokojných revolucí, poté přinesly oběma státům svobodu. Karafiátová revoluce se odehrála 25. dubna 1974 a sametová revoluce v Československu 17. listopadu 1989.

Výstava uvádí díla československých a portugalských umělců, osobností a legend, jež reagovaly na totalitní režimy a měly zásadní vliv na formování současného umění obou zemí. Patří mezi ně zejména Adriena Šimotová, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Květa a Jitka Válovy, Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler, Jan Mlčoch, Milan Knížák, Václav Havel, Jiří Kolář, Július Koller, Ľubomír Ďurček, Mária Bartuszová, Jana Želibská a mnozí další. Do kontextu s nimi jsou zahrnuti jejich portugalští vrstevníci Helena Almeida, Lourdes Castro, Ana Vieira, Ana Hatherly, Fernando Calhau, Manuel Alvess, António Barros, Silvestre Pestana, Alberto Carneiro, Ernesto de Sousa, Álvaro Lapa a José de Guimarães a jiní. Ke slovu se dostává také mladší generace reflektující téma obou totalitních režimů a revoluce: Zbyněk Baladrán, Jan Pfeiffer, Filipe Marques, Carla Filipe nebo česko-portugalská umělkyně Ana de Almeida.

Kromě uměleckých děl prezentuje výstava rozsáhlé rešerše České televize, Rádio e Televisão de Portugal, Knihovny Václava Havla a Fundacão Soares. Zároveň poprvé u nás dává nahlédnout do soukromých archivů portugalských studentů. Právě oni jako první zahraniční delegace přijeli podpořit naši demokratizaci. Padesát tisíc růží, které rozdali na Národní třídě, se stalo symbolem solidarity a svobody.

Příspěvek TZ: Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989 pochází z Artalk.cz

SITENSKÝ 100. Výstava 100 fotografií ke 100. výročí narození fotografa Ladislava Sitenského / kurátorka: Adéla Kándlová / Galerie ve věži Novoměstské radnice / Praha / 8. 5. – 23. 6. 2019

„Všechno nejlepší!“ Tato krátká větička nemusí být jen přáním k nedožitým stým narozeninám autora. Všechno nejlepší z jeho celoživotního díla je možné vidět i na výstavě ve věži Novoměstské radnice. Tedy vlastně ne všechno… Jen 100 fotografií. 100 snímků, které se snaží divákům představit široký záběr témat zastoupených v tvorbě tohoto významného českého fotografa.

Ladislav Sitenský za svůj dlouhý život zažil chvíle veselé, dramatické i smutné. Všechny však prožíval naplno, s obrovskou radostí ze života a naštěstí pro nás, většinu z nich, s fotoaparátem v ruce. Díky tomu, se nám na jeho zvětšeninách dodnes zachoval otisk pohnutých dějin 20. století, zachycených s laskavostí i s citem pro atmosféru okamžiku, kompozici a světlo.

Chcete-li se na chvíli ocitnout v atmosféře časů první republiky, doby válečné, genia loci pražských zákoutí i v bezčasí horských dálav, nechte se okouzlit poetikou převážně černobílých snímků fotografa, od jehož narození letos uplyne právě 100 let.

Vítejte na výstavě SITENSKÝ 100.

ZA PRVNÍ REPORTÁŽ ŘEDITELSKÁ DŮTKA

Expozice začíná první Sitenského fotografií pořízenou z okna rodinné vily a pokračuje snímky z reálného gymnázia pořízenými tajně pod lavicí. Ačkoli při fotografování ve škole přistižen nebyl, vše se provalilo, když uveřejnil třístránkovou reportáž na téma škola v časopise Ozvěny. Pan ředitel Kulhánek okamžitě poslal školníka pro několik výtisků a ve sborovně nastalo pozdvižení, když si profesoři prohlíželi svoje fotografie. Nakonec z toho „vybruslil“ jen s důtkou.

Následují ukázky z dalších reportáží: o pražských hasičích, z pohřbu T.G.M., z pražských ulic i ze života skautů. Nechybí ani smutné okamžiky německé okupace zahalené do sněhových vloček.

S APARÁTEM PROTI HITLEROVI

Začátek 2. světové války zastihl Sitenského v Paříži. Neváhal a přihlásil se do čerstvě se formujících československých zahraničních jednotek. Před odjezdem do výcvikového tábora v Agde si za poslední peníze ještě koupil u vetešníka jednoduchý filmovací aparát a starý sklopný foťáček. O ten však přišel brzy po pádu Francie, během plavby do Británie. Půjčil si Retinu od Mirko Čápa a fotil dál. V průběhu války vystřídal aparátů ještě několik. Přál si ovšem bojovat s kniplem Spitfiru v ruce. Generál Janoušek mu to nedovolil, když řekl: „Průměrných pilotů mohu mít dost, ale skvělého fotografa mám jen jednoho.“ Dál tedy zůstával na zemi, vyzbrojen jen velmi nekvalitními foťáky, kterými pořizoval záběry mimořádné dokumentární i umělecké hodnoty jak u našich perutí v Británii, tak po vylodění v Normandii u naší tankové brigády u Dunkerque.

NA VOLNÉ NOZE SE SVÁZANÝMA RUKAMA

Brzy po válce se nad bojovníky ze západu začala stahovat temná mračna. I Sitenský byl záhy demobilizován. Začal tedy pracovat jako fotograf na volné noze a připravovat knihu Peruť 312 věnovanou našim letcům v Británii. Ta ovšem po únoru 48 skončila celá ve stoupě. Své válečné fotografie nemohl publikovat, režim mu svázal ruce. Měl však štěstí, že na rozdíl od mnohých alespoň nebyl uvězněn. Věnoval se neutrálním tématům, zvěčňoval zákoutí milované Prahy, láskyplně portrétoval hory, jiskření sněhu i zuřící vichřici. Snad nic z krás nadýchaných mraků neuniklo objektivu Ladislava Sitenského. Celý život se skrz něj díval kolem sebe a zachytil proměny doby s nesmírným výtvarným citem i s hravostí sobě vlastní.

Dožil se sametové revoluce a znovu připomínal odhodlání našich letců tou důmyslnou hrou kompozice, světla a stínu.

LADISLAV SITENSKÝ
1919 – 2009

Narodil se 7. srpna 1919 na Královských Vinohradech.

Fotografovat začal v červnu 1933, od roku 1935 své fotografie publikoval. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval architekturu na ČVUT a ve francouzském ústavu E. Denise v Praze. V roce 1939 odešel z okupovaného Československa, aby nastoupil na praxi u architekta Perreta v Paříži.

Po vyhlášení války se přihlásil do čs. zahraniční armády. Po obsazení Francie roku 1940 sloužil v Anglii nejprve jako příslušník pozemního personálu 312. čs. stíhací perutě, později na Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Fotografoval čs. letce RAF, dokumentoval boje čs. obrněné brigády u Dunkerque roku 1945, odkud si 4. dubna odskočil do katedrály v Lille na svatbu s Paulette Bosch. 8. května byl zpět v Anglii, aby zachytil Victory Day v Londýně. Téhož roku se 15. srpna vrátil do vlasti v hodnosti nadporučíka. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939–1945 a dalšími jedenácti československými, britskými a francouzskými vyznamenáními.

Po válce nastoupil do fotooddělení generálního štábu, roku 1946 byl demobilizován a začal pracovat jako fotograf na volné noze. Jeho fotografický záběr byl velmi široký – od Prahy stověžaté, přes krásu přírody a hor po portréty. V roce 1958 získal Zlatou medaili za soubor fotografií na Světové výstavě v Bruselu.

Ladislav Sitenský publikoval své fotografie v časopisech, vydal 15 samostatných knih a v desítkách dalších byly jeho fotografie zastoupeny, bylo mu uspořádáno mnoho výstav s válečnou i další tématikou v Česku i v zahraničí.

V roce 1997 byl povýšen do hodnosti plukovníka letectva v.v.

V roce 2007 ho prezident ČR vyznamenal Medailí za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.

Zemřel 14. listopadu 2009 v Praze.

Příspěvek TZ: SITENSKÝ 100. Výstava 100 fotografií ke 100. výročí narození fotografa Ladislava Sitenského pochází z Artalk.cz

Komentovaná prohlídka výstavy Svoboda + Palcr: Vidět sochy / Galerie výtvarného umění v Chebu / Cheb / 1. 5. 2019 v 17:00

V Galerii výtvarného umění v Chebu je v současnosti k vidění výstava, která nese název „Svoboda + Palcr: Vidět sochy“. Středeční přednáška proběhne formou komentované prohlídky s Katarínou Mašterovou (kurátorka výstavy) a Pavlem Vančátem.

Komentovaná prohlídka se uskuteční ve středu 1. května v 17.00 v GAVU Cheb.

Na setkání s Vámi se těší zaměstnanci galerie.

Vstupné: 50 Kč / členové klubu zdarma.

Příspěvek 1. 5. 2019 / Komentovaná prohlídka výstavy Svoboda + Palcr: Vidět sochy pochází z Artalk.cz

Céline Baumann / Queer Nature / Galerie VI PER / Praha / 3. 5. – 22. 6. 2019

Princip „queer“ lze najít všude v přírodě. Výstava v Galerii VI PER zkoumá málo známé, často přehlížené a výjimečně intimní chování světa rostlin. Oslava diverzity rostlinného království znamená oslavu mnohosti tvarů, genderů, pohlaví a barev kolem nás. Žijeme ve světě, který se neustále vyvíjí, a přijímáme celé spektrum hodnot rozličnějších než kdy dřív. Předjímané vzorce a jednostranné názory stále hůře reagují na současné dění. Jak tedy pojmout tuto rozmanitost a překonat ustálené archetypy? Jak se zaběhnutým hodnotám postavit vlastní zkušeností, jež umožňuje další formy emancipace?

V projektu Queer Nature přijímáme ideu, že rostliny jsou našimi nejstaršími učiteli, a sdílíme příběhy jejich vědomostí. Tím, že otevíráme post-antropocénní prostor pro reflexi, zpochybňujeme víru, že hmota a inteligence by měly od sebe být odděleny, a vnímáme flóru jako něco více než jen pouhou komoditu. Zkoumáme sílu stromů, křovin, květin a bylin jakožto zdroj inspirace, který nám nabízí alternativy ke způsobu, jakým se chováme a jak tvoříme, ať už na úrovni daného teritoria, veřejného prostoru nebo soukromé zahrady.

Výstava Queer Nature se skládá ze tří částí. Tajný život rostlin zkoumá podoby světa rostlin se svou nekonečnou pestrostí tvarů, barev, textur a pachů. Tato extrémní pestrost je výsledkem evoluce, řízené pohlavním rozmnožováním, umožňující rostlinám adaptaci na změnu podnebí, půdních podmínek či na predátory. Takové spektrum možností pak lze uchopit v rámci „queer“ fenoménu, a to s odkazem na menšiny, které se vydělují z binárního genderového chování. Botanická manufaktura se věnuje současné zahradnické produkci, která využívá vegetativní rozmnožování, čili klonování rostoucích částí rostlin, jako jsou větve, listy či části kořenů. Tyto přesné kopie však nevytvářejí nový genetický materiál, a tak vystavují další, identické generace riziku, že budou zcela zlikvidovány například nemocemi. Naše pokojové rostliny, koupené v zahradnictvích a květinářstvích v Praze či jinde po Evropě zpravidla pocházejí z masově produkovaných kultivarů v automatizovaných sklenících. Skleníky spolu s botanickými zahradami dnes představují jakousi babylonskou věž naruby, soustředíce na jedno místo rostliny z celé planety. Třetí krajina představuje poněkud odlišnou a nezávislejší flóru, která se prosadila ve městě. Jsou to spontánně rostoucí porosty, jež se naučily soužití s člověkem a vyrůstají poblíž lidských obydlí, cest a veřejných prostranství. Přežívají v komplikovaných podmínkách díky svým výjimečně účinným strategiím rozmnožování, často jsou uvyklé mechanické destrukci a čelí mnoha dalším nástrahám lidské činnosti. Tvoří biodiverzitu všude kolem nás, a to dokonce i v bezprostředním okolí Galerie VI PER. Třetí krajina je experiment uskutečněný na dvoře galerie: několik barelů jsme naplnili půdou získanou v blízkém okolí. Volili jsme místa, která město dlouhodobě vyloučilo – záplavové území Rohanského ostrova, kde jsou ruiny budov a navážky vytěžené zeminy z okolních staveb, karlínské železniční náspy a další zapomenuté kouty. Různorodé rostliny, které se následně objeví na zdánlivě obnažené vrstvě půdy, jsou důkazem biodiverzity těchto míst.

Céline Baumann (1984) je francouzská zahradní a krajinná architektka působící ve Švýcarsku. Osobně se zajímá o mezinárodní kulturní výměnu, ve svých projektech se snaží o vytváření dynamického otevřeného prostoru, inspirovaného interaktivními ekologickými vazbami mezi lidmi a přírodou. Je spoluzakladatelkou Schwesterprojekt, queer kolektivu, který vytváří dočasné umělecké prostory v Basileji. Baumann je stipendistkou Akademie Schloss Solitude a nedávno byl její projekt Queer Nature vybrán v rámci open callu platformy Future Architecture.

Příspěvek TZ: Céline Baumann pochází z Artalk.cz

Artist talk a vernisáž výstavy Céline Baumann: Queer Nature / Galerie VI PER / Praha / 2. 5. 2019 v 18:00

Příspěvek 2. 5. 2019 / Artist talk a vernisáž výstavy Céline Baumann: Queer Nature pochází z Artalk.cz

Rektor Akademie výtvarných umění v Praze se sídlem U Akademie 4, Praha 7, vypisuje v souladu s § 77 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a platným Řádem výběrového řízení pro obsazování míst akademických pracovníků AVU (ze dne 27. 3. 2018, čj. MSMT-8517/2018) výběrové řízení na obsazení místa pedagožky / pedagoga Katedry teorie a dějin umění (KTDU) pro předmět

DĚJINY UMĚNÍ OD KONCE 18. STOL. DO 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Kvalifikační předpoklady:

Uchazeč by měl prokázat jasnou odbornou profilaci s doložitelnými publikačními výstupy. Mělo by jít o osobnost se vztahem k současnému umění, se schopností historii vztahovat k dnešku a v neposlední řadě s talentem oslovit studenty umění. Vítána je schopnost multižánrového záběru vycházejícího vstříc šíři oborů vyučovaných na AVU. Předpokládá se také podíl na výuce studentů v anglickojazyčných programech AVU. Podmínkou je titul Ph.D. a předchozí pedagogická praxe.

Náplň práce:

• ve spolupráci s vedoucím KTDU podíl na koncepci výuky historických a teoretických předmětů na AVU – výuka dvousemestrálního kurzu o dějinách umění a architektury od romantismu po rané avantgardy včetně situace v Českých zemích
• výuka dvousemestrálního semináře vycházejícího ze specializace a volby vyučujícího
• podíl na výuce zahraničních studentů v anglickojazyčných programech AVU
• konzultace a vedení doktorandských studentů
• účast v hodnotících komisích všech úrovní (klauzurní komise, státní zkoušky, vnitřní grantové komise, výběrová řízení)
• aktivní účast na jednáních KTDU
• vykazování publikační a jiné činnosti pro RIV a každoroční odevzdání podkladů k výroční zprávě o činnosti AVU

Přihláška do výběrového řízení musí obsahovat tyto náležitosti:

• jméno, adresu bydliště, kontaktní telefon, e-mail
• strukturovaný profesní životopis s přehledem dosavadního pracovního působení a pedagogické praxe (elektronicky i v tištěné formě)
• výběr z přehledu odborné publikační činnosti s důrazem na posledních pět let (elektronicky i v tištěné formě)
• úředně ověřené kopie dokladů o nejvyšším dosaženém vzdělání, případně dosažených vědeckých hodnostech – vizi koncepce pedagogické činnosti v rozsahu 2-3 stránky A4 (elektronicky i v tištěné formě)

Výběrové řízení bude dvoukolové. V prvním kole komise posoudí všechny platné přihlášky a vybere kandidáty do druhého kola, které proběhne formou pohovoru. Termín pohovorů bude vybraným uchazečům oznámen v dostatečném předstihu.

Předpokládaná výše pracovního úvazku: 0.5. Platové podmínky se řídí vnitřním mzdovým předpisem AVU.

Předpokládaný nástup: říjen 2019

Přihlášku do výběrového řízení s požadovanými materiály zašlete poštou či dodejte osobně do 31. května 2019 (rozhoduje datum na poštovní obálce) na adresu Akademie výtvarných umění v Praze, U Akademie 4, 170 22 Praha 7, k rukám Evy Ellingerové (tel.: 220 408 238, e-mail: eva.ellingerova@avu.cz).

Výsledky výběrového řízení budou zveřejněny na Úřední desce AVU a písemně oznámeny jednotlivým uchazečům. AVU si vyhrazuje právo zrušit toto výběrové řízení kdykoliv v jeho průběhu bez uvedení důvodů.

Příspěvek Výběrové řízení AVU na pozici pedagoga pro předmět Dějiny umění od konce 18. století do 2. světové války pochází z Artalk.cz

Lenka Glisníková, Tania Nikulina / Variations on Relations / kurátorka: Tereza Rudolf / Galerie UM / Praha / 13. 3. – 20. 4. 2019

Foto: Lenka Glisníková

Příspěvek Lenka Glisníková & Tania Nikulina v Galerii UM pochází z Artalk.cz

Novinky ve sbírkách NGP 2013-2018 / kurátoři: Alena Volrábová, Markéta Hánová, Marius Winzeler, Otto M. Urban, Michal Novotný / Veletržní palác / Národní galerie Praha / Praha / 22. 3. 2019 – 26. 5. 2019

Foto: Národní galerie Praha

Příspěvek Novinky ve sbírkách NGP 2013-2018 ve Veletržním paláci pochází z Artalk.cz

Další rozhovor, který vychází v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, vedly redaktorky Artalku Alžběta Cibulková a Anna Remešová s finalistou Andreasem Gajdošíkem, který působí jako umělec, aktivista, experimentální hudebník a amatérský pedagog na brněnské FaVU. Rozhovor se dotýkal nejen angažované umělecké tvorby, ale také například činnosti Ateliéru Pavla Ondračky, jehož byl Gajdošík zakládajícím členem, kurzů programování, které vede na FaVU nebo také otázky, co je dnes nejaktuálnějším tématem, k němuž je potřeba se vztáhnout.

Anna Remešová (AR): Ve tvém portfoliu k Ceně Jindřicha Chalupeckého jsem četla, že na Fakultě výtvarných umění (FaVU) v Brně organizuješ skupinu studentů, které mimo jiné učíš programovat. Jak jsi se k tomu dostal?

Na FaVU vznikla nová kantýna, která je tentokrát vedená studenty. Je to spíš studentský klub, kde se taky vaří jídlo a obstarávají nápoje. Zároveň je ve Vegýně – jak se klub jmenuje – i tendence vytvořit program, na který by chodili lidi i mimo školu. Začal jsem dělat kurzy a učit programovací jazyk Python. Proběhlo asi pět nebo šest kurzů a návštěvnost nebyla moc vysoká – většinou přišli tři až čtyři lidi, ale myslím, že se to i tak povedlo. O Vánocích kurzy skončily, ale rád bych je zase obnovil. Zároveň mi během toho přišla nabídka z Ateliéru grafického designu II s tím, že bych tam mohl pokračovat v kurzech na ateliérové úrovni, což začalo už tento letní semestr.

Python jsem zvolil, protože je velmi jednoduchý a je kolem něj velká komunita lidí, kteří se snaží o to, aby byl inkluzivní. Je to skriptovací programovací jazyk a to, jak vypadá jeho psaní, je velmi přátelské i pro začátečníky. Díky tomu se také využívá pro výuku programování absolutních začátečníků nebo lidí, co přišli s programováním do kontaktu například jen na střední škole. Začal jsem jej učit, protože jsem sám na Pythonu taky začínal a byl to první programovací jazyk, u kterého jsem měl pocit, že s ním naprogramuju něco smysluplného. A právě díky tomu, že má kolem sebe velkou komunitu lidí, není problém vyhledávat různé informace nebo chodit společně na schůzky, kterým se říká Pyva a probíhají většinou v každém krajském městě. Existují také například skupiny Pyladies, které učí programovat úplné začátečnice a pomáhají jim při hledání práce v oboru IT.

AR: A v čem je ještě Python specifický? Zajímá mě to kvůli tomu, že sám jsi pracoval jako open source programátor a tento přístup k otevřenému a inkluzivnímu programování se prolíná také s tvou uměleckou tvorbou.

Pythonu se někdy říká spustitelný pseudokód. To je podoba kódu, který není přímo spustitelný počítačem, pouze jej připomíná. Programátorky a programátoři ho používají k vyjadřování základních programovacích konceptů, k dorozumívání se mezi sebou. V pseudokódu není třeba dodržovat veškeré náležitosti, není dán žádný přesný formát, jak má vypadat. Lze také vynechat závorky, nudné pasáže a podobně. Můžete psát jednodušeji, ale zároveň je pochopitelné, o co vám přibližně jde. Python se tomuto zápisu velice podobá, jen mu rozumí i počítače a jde tak přímo spustit. Je to výrazné ulehčení – například se místo používání značného množství závorek jen odsazuje tabulátorem a zápis pak vypadá relativně vzdušně. Současně je Python i open source, takže není problém si ho nainstalovat, udělat s ním úplně libovolnou věc a pak to třeba začít prodávat nebo využít k vytvoření uměleckého díla. Nejsou tam problémy s licencováním. Zároveň už ale v současnosti existuje poměrně dost programovacích jazyků, které jsou podobně přívětivé jako Python. Myslím, že míra čitelnosti a inkluzivity se pořád zvyšuje. Python je v tom ale možná stále nejdál.

AR: S tím souvisí i otázka ohledně otevřených programů a autorských práv. Jakým způsobem přistupuješ k autorským právům a distribuci uměleckých děl v souvislosti s tvou vlastní tvorbou?

Já jsem, co se týče mých vlastních prací, autorská práva úplně vzdal. Přišlo mi, že licencovat si svá díla ještě při studiu a snažit se omezovat k nim přístup, je trochu bizarní. Možná to může fungovat u klasické tvorby, kde přichází v úvahu prodej prací, ale řešit to u nových médií už při studiu je dost brzké. Otázkou je pro mne spíš to, jestli je to vůbec nutné řešit – zda by se nemělo využít vlastnosti média jako takového a toho, že jsou díla kopírovatelná a snadno se sdílejí. Snažím se své projekty dávat ven pod open source licencemi jako například, když jsem generoval trestní oznámení. Chtěl jsem, aby část díla byla použitelná dál, takže jsem kód očistil, připravil a zveřejnil jako open source program Fblament. Ohledně něj mne potom kontaktovali ze Čtvrté vlny s tím, že by potřebovali dohledat nějaké komentáře na Facebooku týkající se zdravotně handicapovaných lidí a dalších skupin. To sice nakonec nedopadlo, ale minimálně to potvrdilo fakt, že část uměleckého díla byla udělaná takovým způsobem, aby se dala použít pro čistě aktivistické záměry nebo politická jednání – aby byla užitečná.

Na konci studia na FaVU se vždy píše odborný text a já jsem se v něm s touto problematikou vypořádával. Všiml jsem si, že když se v rámci programátorské tvorby a novomediálního díla, které je naprogramované, vysdílí zdrojový kód nebo jenom výsledný spustitelný soubor, fungují tam odlišné svobody pro koncového uživatele. I v rámci open source se razí to, že má být dostupný i zdrojový kód a freeware není svoboda. V rámci textové části jsem se snažil zamýšlet nad tím, jak funguje licence Creative Commons, kdy se například video nebo 3D animace veřejně publikuje a člověk sice pak může remixovat výsledné video, ale už se nedostane k hlubším vrstvám nového média – k 3D modelům nebo texturám. Míra přejímání takového díla už není tak velká, jako když dostanete kompletní projekt, ze kterého byste si mohli vytáhnout například určitý 3D model a zapasovat si jej do vlastního kontextu. Přišlo mi, že by bylo dobré s něčím takovým pracovat, o což se teď také snažím. Když například generuji nějaké dokumenty nebo portfolio, tak mám sdílený zdrojový kód. Mohla by se tak vypěstovat úplně nová míra práce s hotovým uměleckým dílem, kdy už nebudeme muset pracovat jen se samotným výsledkem, ale budeme moci využít určité prvky zevnitř a odkazovat se trochu jiným způsobem než celým screenshotem nebo výřezem z plochy. To by mohlo být zajímavé.

AR: To, o čem mluvíš, souvisí do velké míry s tvým textem pro Artalk, ve kterém píšeš, že umělecká práce v internetovém prostředí by neměla spočívat pouze ve vizuální stránce, jak je tomu často v postinternetovém umění, ale spíše ve snaze vytvářet uměleckou tvorbu uvnitř těch vrstev. Mohl bys rozvést, jak to konkrétně vypadá na příkladu některého z tvých projektů?

Jedna z prvních prací, kdy jsem se začal zabývat strukturou dat a API, což je aplikační přístupový interface, a vrstvou, která je přístupná skrze programovací kód, byla NárodníLiga.cz. Byla to moje bakalářská práce, která spočívala ve sběru komentářů z veřejně dostupných facebookových stránek, jež se orientovaly proti-imigračně a šířily nenávist vůči lidem pocházejícím z blízkovýchodních zemí. Pomocí mého programu a API Facebooku jsem kontinuálně sbíral přes milion komentářů, na jejichž základě byla generována statistika „nejlepších obránců národa“. Celý web působil tak, že jej snad vytvořil někdo z pravicové scény. Při bližším ohledání detailů ale člověk brzo zjistil, že tomu nejspíš tak úplně není, a že za trikolorou a českými lvy se skrývá podvratný mód čtení toho webu. Když jsem pracoval na tomto díle, uvědomil jsem si, že to, co vidíme na Facebooku, je něco trošku jiného než to, k čemu se můžu dostat skrze automatizaci a API.

Jeden z důvodů, proč jsem udělal Národní ligu, byl, že když někdo v komentáři posílá migranty do plynu nebo jim přeje, aby se utopili a píše ty nejhorší věci, často se to omlouvá tím, že si jen dal dvě piva a trošku mu ujela ruka – „to se může stát každému“. Ale když začnete sbírat data ve velkém, tak si uvědomíte, že takový člověk má třeba 60 podobných komentářů za měsíc a každý pátý obsahuje něco nenávistného vůči uprchlíkům, takže buď moc pije nebo to je jen omluva chování, které je šílené a strašidelné. Na webu Národní liga se vždy zobrazovalo posledních deset komentářů a v pěti nebo šesti z nich se někomu přála smrt, což je až patologické. A pak uplynul přibližně rok a půl, objevila se Cambridge Analytica a začalo se řešit, jak je možné, že z Facebooku unikala data. Ve skutečnosti ale každému, kdo pracoval s Facebook API, muselo být jasné, že to možné je. V základu je princip týmu Cambridge Analytica dost podobný – dostat se skrze nějaké rozhraní k velkému počtu dat a pak na základě toho vygenerovat nějaký výsledek. To může být například jedním člověkem napsaná Národní liga, což je jednoduchá základní statistika, ale když si k tomu sedne velký tým datových analytiků, sociologů a všech, kteří ví, jak na základě získaných dat manipulovat s lidmi, tak může dojít k tomu, co se stalo.

Alžběta Cibulková (AC): S jakými reakcemi na tvůj způsob umělecké práce jsi se setkal při studiu, například co se týče Národní Ligy? Záleží ti na tom, jak své věci prezentuješ v uměleckém prostředí?

V rámci bakalářky, kterou jsem dělal ještě v Ateliéru multimédií, jsem často slýchával otázku „Co je na tom za umění?“. Práce byla na hraně aktivistického zásahu, suchého sbírání dat a prezentování statistických údajů, ale nakonec se mi to podařilo obhájit. Jsou lidé, kteří k tomu budou vždy kritičtí a naopak. V umění si ale můžete dovolit úplně jiný přístup, než například v rámci sociologického výzkumu – tam by minimálně neprošlo zveřejnění konkrétních uživatelů a jejich profilů. Zároveň pokud by šlo o ryze aktivistickou práci, byl by projekt dotažen do politických rovin, určité vážnosti a důsledků, a chyběla by mu pak určitá hravost, dvojznačnost a znejistění, které plynulo z váhání, zda skutečně web založil radikální xenofob. Web by potom s jásotem nesdílely osoby a stránky, které na Národní Lize byly prezentovány, a později by z tohoto nadšení nejistě neprocitaly. Přípravy jsem konzultoval s Pavlem Stercem, který v podobných projektech vidí relevantnost v kontextu umělecké scény. Na základě toho jsem pak na magisterské studium přešel do Ateliéru intermédií, který Pavel vede a kde je běžné pracovat s určitou společenskou situací a sociální realitou, což mi v Ateliéru multimédií chybělo. Tam jsme řešili spíše hudbu, videa nebo interaktivní instalace, které fungovaly v módu vizuality, estetiky a hledání limitů vlastního média. Mě více zajímalo, jak může médium aktivně interagovat v rámci společnosti a jak k tomu lidé přistoupí. I dnes se na umělecké scéně opět otevírají otázky, jak vrátit relevanci umění ve společnosti. Je mi blízký koncept Arte Útil, tedy umění, které má mít i nějaký praktický účel ve vztahu ke svému okolí.

AR: Zároveň ti umělecká scéna dává svobodu v zacházení s materiálem, kdy můžeš ohledávat hranice etiky a morálky volněji, než je tomu například v programátorské firmě.

Přesně tak. A zároveň to může být předvoj něčeho, co se pak může dál rozvinout v něco formálnějšího.

AR: Kromě Národní ligy, o které jsme se bavili, jsi pracoval také na webových stránkách a projektu Nomin, který se kriticky a ironicky vztahoval k fungování umělecké scény. Vidíš mezi těmito díly nějakou spojitost, když vstupuješ kriticky do společnosti a zároveň také do světa umění?

Asi jediná kontinuální věc v mé tvorbě je aspekt té užitečnosti. Třeba u Národní ligy to ještě není tolik patrné, ale pak jsem dělal projekt Take away, kdy jsem opět získal data z Facebooku a přibližně milion a půl komentářů jsem automaticky prohledal a našel ty, které obsahovaly slova násilného charakteru jako „zabít“, „utopit“ nebo „zastřelit“. Pokud měl někdo podobných komentářů pět a více, vygeneroval program trestní oznámení na podněcování k nenávisti vůči určité skupině osob. Těchto automaticky vygenerovaných oznámení bylo 330 a vystavil jsem je v rámci galerijní prezentace, kdy se mohl každý návštěvník probrat určitým množstvím trestních oznámení a přemýšlet nad tím, zda tyto komentáře nejsou již za hranou. V tom případě by mohl trestní oznámení zanést nebo odeslat na policii. Tam už vnímám aspekt čisté užitečnosti – snaha automatizovat věci, které máme ze zákona v podstatě dělat všichni – když například vidíme trestný čin, máme nahlašovací povinnost. Ne všichni to ale děláme, protože to není pohodlné a také to není vždy v souladu s naší etikou a cítěním. Podněcovalo to i otázky týkající se svobody slova nebo osobních názorů na dané téma.

Pokud jde o Nomin, tak ten začal nabídkou výstavního termínu na FUD v Ústí. Nevěděl jsem, co mám vystavit, ale bylo mi jasné, že bych byl rád, aby to bylo užitečné. Postupem času mne napadlo vytvořit program, který by umožňoval mladým umělkyním a umělcům, tedy návštěvníkům tamější galerie, rozesílat falešná doporučení sebe sama, a to z emailových adres slavných kurátorů a kurátorek. Udělat nástroj, který by umožnil překonat bariéry periferie, kterou Ústí, Ostrava, Brno, ale i celá východní Evropa tak nějak je. Trochu faustovsky nabídnout lákavou možnost, která je však v jistém smyslu za hranou legality. Současně s tím se ale odehrává na poli umění, je popisována jako kolektivní performance a navazuje na určitou tradici institucionální kritiky, hacktivismu. Díky tomu by měla být přijímána spíše jako dílo, nežli zločin. V jistém smyslu šlo v případě Nominu opět o testování – v tomto případě toho, zda si to jednotliví umělci dovolí, jestli jim to za to stojí, a zda si to kurátoři a galerie nechají líbit – zda převáží láska k umění, nebo k sobě.

Ne vždy jsem ale měl na škole energii a náladu programovat, takže jsem princip děl střídal. Pracoval jsem například na sérii zásahů ve škole. Postavil jsem na chodbě saunu, protože tehdejší děkan Milan Houser pro druhé volební období sliboval postavit saunu, což se nikdy nestalo. Je to tak podivný, populistický a zároveň romantický slib, takže jsem se rozhodl udělat to za něj. V rámci klauzur jsem pak sestavil igelitovou saunu s varnými konvicemi a nějakou dobu jsme jí používali. To je dílo, které má zase čistě praktický důsledek: tedy možnost jít do sauny zadarmo ve škole.

AC: A jak dlouho tam sauna vydržela?

Přibližně měsíc, pak začala trochu zapáchat a čištění také nebylo ideální, ale minimálně pětkrát jsme jí využili a možná někdo ještě víckrát v čase, kdy jsem tam nebyl.

AR: Na saunu si pamatuji z klauzurních obhajob. V rámci své obhajoby jsi také mluvil o činnosti Ateliéru Pavla Ondračky, což byl kritický studentský kolektiv fungující jeden čas na FaVU. Jak rozlišuješ své vlastní individuální projekty a kolektivní aktivity Ateliéru Pavla Ondračky? Mám na mysli třeba právě saunu nebo vytvoření schránky na stížnosti, jež fungovala ve škole a kterou máš zahrnutou do svého portfolia.

Sauna ani schránka nebyla kolektivní díla, spíš jen vzešla z nálady a energie Ateliéru. Značně kolektivní aktivita byl například falešný email od Pavla Ondračky, který vznikl tak, že jsme si s Ateliérem Pavla Ondračky sedli a prošli jsme si zprávu organizace ELIA, která hodnotí kvalitu a podobu výuky na evropských uměleckých školách. Zjistili jsme podle této pět let staré zprávy, že kromě sestěhování fakulty do jednoho ateliéru se na škole nic moc nezměnilo. Zkusili jsme proto sepsat vlastní návrhy zlepšení, které neměly být jen utopické, ale také snadno realizovatelné. Napadlo mne potom tyto návrhy odeslat ostatním studentkám a studentům. Sepsal jsem návrhy do stylizovaného mailu, sesbíral emailové adresy a přes SMTP protokol to pak rozeslal všem studentům FaVU pod jménem Pavla Ondračky. Změny se tvářily jako hotová věc.

Činnost Ateliéru Pavla Ondračky bych si nerad přivlastňoval, jednalo se o kolektivní aktivity, hodně se zapojovala Markéta Wagnerová, Anna Tesařová, Martin Žák, zpočátku taky Jonáš Svoboda, později Veronika Sellnerová a velká řada dalších. V průběhu fungování Ateliéru proběhla řada přednášek, organizovali jsme krátké prezentace o libovolných tématech, ať už to byla móda Cypress Hill nebo česká black metalová scéna. Hledali jsme vlastní program, který nám na škole chyběl. Akce se saunou a schránkou původně nebyly naplánované Ateliérem, zároveň to s ním ale úzce souviselo. Ateliér byla energie a inspirativní prostředí, z něhož spousta věcí tak nějak vyrostla.

AR: A jak Ateliér Pavla Ondračky vznikl?

Byl jsem tehdy ještě v Ateliéru multimédií, kde nás bylo pár těch, kteří jsme nebyli spokojeni s výukou, protože nás zajímaly spíše noisové koncerty, totální improvizace a nepořádek ve všech podobách. Vedoucí ateliéru Slavomír Krekovič se zaměřoval na vytváření seriózních elektronických nástrojů a na sofistikovaný přístup k hudební tvorbě. Přestalo nás bavit chodit na ateliérové středy a místo nich jsme seděli ve vedlejší místnosti a pili pivo. Postupně jsme pak rozjeli vlastní paralelní výuku, začali jsme organizovat různé přednášky a přidávali se další a další lidé z jiných ateliérů. Proběhla například i praktická ukázka z kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové s Jakubem Tajovským z Ateliéru malby III, který přednášel a současně vařil podle staročeských receptů na dvorku za FaVU, kde jsme se pak taky najedli.

AR: Řešili jste také otázku alternativního vzdělávání a to, jaké existují různé formy ateliérové výuky? Ve smyslu, jak se tím zabýval Ateliér bez vedoucího (ABV) na UMPRUM nebo na AVU?

Myslím, že tady se naplno projevily rozdíly mezi FaVU a pražskými uměleckými školami. My jsme fungovali spíše nesystematicky a intuitivně od středy ke středě. Když nás něco zaujalo, tak jsme se to snažili prakticky realizovat. Nebyly tam výzkumné ambice, systematičnost a tlak na vedení školy. Ateliér bez vedoucího to řešil v tomto smyslu rozhodně mnohem významněji. Dobré bylo, že se tyto aktivity potkaly na konferenci organizované ABV na podzim 2017, která pro nás zároveň byla jistým symbolickým zakončením naší činnosti.

AR: Takže Ateliér Pavla Ondračky už není aktivní?

Ateliér Pavla Ondračky už nefunguje, je to podle mě přirozené, že měl nějaký dočasný status. Pak se třeba může objevit další kolektiv. Teď se různé aktivity začínají formovat kolem již zmíněného bistra na FaVU. Studentský klub a bistro Vegýna je diplomová práce Martina Žáka, která poskytuje prostor k vlastním studentským iniciativám. Je to možná otevřenější pro nové studenty a studentky, než je kolektiv, který už funguje dlouho. V takové skupině nastávají problematické situace, kdy je v ní někdo od jejího samého začátku a někdo je zase úplně nový. Začne tak vznikat problém s vyvážením moci, což například ABV preventivně řešil už ve chvíli, kdy vznikl. Všichni do toho šli společně a byli na mnohem rovnější pozici, než když by tam přišli nováčci. Uvažuji, jestli princip „inspirovat a zemřít“, kdy v rámci školy zůstane nějaká myšlenka a tendence, která dál pokračuje třeba v nějaké jiné formě, možná není východiskem.

AR: Zítra budeš v bistru Vegýna hrát s Evropskou Unií. Můžeš říct, co to je za skupinu?

Je to improvizační performativní noise uskupení. Je to noisová kapela s přesahy, kdy hlavní význam nenese jen zvuk, ale také nastavení koncertu a interakce s publikem nebo rekvizitami. Vystoupení bývají atmosférická a zároveň spojená s intervencemi do prostoru. Na jednom koncertě jsme například vyzkratovali zásuvky a nastalo období tmy. Hledalo se, kde je zkrat, načež jsme se odebrali pomalu pryč, abychom neskončili zle. Chtěli jsme vyvolat nějakou nečekanou koncertní situaci. Jindy jsme zase použili pepřový sprej a vojenskou dýmovnici. Bylo to takové specifické zakončení koncertu, které kupodivu posluchači přijali poměrně kladně, zakašlali si na dvorečku, dali si cigaretu a za 15 minut mohl program pokračovat. Nebylo to do obličeje, ale jen na provonění atmosféry.

AR: Takže to je taková agresivní Evropská unie?

My máme rádi evropskou myšlenku a přišlo nám dobré jí propagovat. Zároveň je Evropská unie jednotná v rozmanitosti, takže to sedí i na to, co děláme, a když jsme hledali náhradu za jméno Pavel Ondračka, rozhodli jsme se pro Evropskou unii. I proto, že se s tím můžeme procpat na wikipedii. Také to předurčuje vizualitu vystoupení – někdy například na koncertě vystupuji v roli opilého člověka v saku, ulíznutého manažera –, ale zároveň je tam i volnost ve výkladu, co takový název všechno znamená.

AR: Pracoval jsi jako programátor. Jak je to teď po škole? Je těžší prosadit se na umělecké scéně v souvislosti s tvými dalšími aktivitami? Dají se skloubit s prací?

V jednu dobu to šlo skloubit s prací velice dobře, protože jsem byl zaměstnaný na tři čtvrtě úvazku a firma, kde jsem dělal, mi vycházela časově vstříc. Pak to ale začínalo být čím dál náročnější. Na rozhovory nebo na vyhlášení finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem si třeba musel vzít dovolenou. Když mi volala Karina Kottová a dozvěděl jsem se o té nominaci, zjistil jsem, že už nemám sílu v kumulaci aktivit pokračovat. Řekl jsem si, že to na nějakou dobu ukončím a pak se uvidí, co bude dál. Fungování umělce je přece jen dost specifické a svým způsobem vyčerpávající. Probíhá tady exploatace, která je do velké míry nejen finanční, ale také časová. Operuje se s tím, že mají všichni hromadu času. Například vám řeknou, ať přijedete ve čtvrtek v 10 ráno do Prahy, jako by to bylo normální. Je to spojeno s představou, že jste celý den v ateliéru, „nic neděláte, a když zavolám, můžete přijet“.

AC: Máš v souvislosti s CJCH nějakou představu o tom, co budeš dělat pro závěrečnou výstavu? Budeš pokračovat v podobném duchu jako u předchozích prací, nebo půjde o něco nového?

První věc, nad kterou jsem přemýšlel, byla práce s boty, a opět o tom, jak sbírat data na Facebooku a jak tuto mou práci obnovit a vztáhnout se ještě jednou ke xenofobii s otázkou, jak se to proměnilo s odstupem času. Problémem právě je, že projevy xenofobie už často nejsou považovány za něco radikálního, ale znormalizovaly se. Uvažoval jsem nad tím, jak se s tím vypořádat, až mi došlo, že je tu možná mnohem akutnější téma – globální změna klimatu. Je sice fajn zůstat tady na poušti a být tolerantní a inkluzivní, ale už budeme na té poušti. Tolerance se pak nejspíš stejně neudrží, protože ve vyhrocených podmínkách vznikají vyhrocené politické situace. Začal jsem teď tedy konečně i umělecky pracovat s tématem globální klimatické změny. V rámci třetího českého Klimakempu, který proběhne letos v létě, plánuji vytvořit vlastní „finger“, což je jednotka – skupina lidí – v rámci organizace celého přímého protestu. Do jednoho fingeru spadá například sto lidí a tyto jednotlivé útvary mají určitý plán, kterého chtějí v rámci akce dosáhnout. Rád bych udělal finger, který může být i menší, a jeho úkolem bude reprezentovat lidi, kteří se tohoto přímého protestu nemohou z různých důvodů zúčastnit. Jsou to například senioři nebo zdravotně postižení lidé, starší suchem sužovaní zahrádkáři, kteří by své politické názory rádi vyjádřili, ale forma, byť i poklidného, přímého protestu, už pro ně není možná. Teď přemýšlím nad tím, jak dané komunity oslovit. Časem k tomu možná přibude i web.

Andreas Gajdošík (1992) absolvoval bakalářské studium v Ateliéru multimédií na FaVU VUT, magisterské pak v Ateliéru intermédií tamtéž. Nyní pracuje v IT jako inženýř kvality open source projektů. Působí jako umělec, experimentální hudebník a amatérský pedagog. Byl zakládajícím členem dnes již zaniklého studentského kolektivu Ateliér Pavla Ondračky působícího na FaVU, v současné době je členem performativního hudebního uskupení Evropská Unie. Zajímá se o angažované umění, šíření počítačové gramotnosti, DIY kulturu, hluk a nová média.

Foto: archiv Andrease Gajdošíka

Příspěvek Andreas Gajdošík: Často slýchávám otázku „Co je na tom za umění?“ pochází z Artalk.cz

Tereza Holá, Hynek Skoták / Romeo & Juliet / kurátoři: Šimon Kříž, Anna Königová / kavárna Era / Brno / 8. 5. – 31. 8. 2019

Do funkcionalistické památky, brněnské kavárny Era, se na léto stěhuje svérázná sochařská instalace Romeo and Juliet. Shakespearovská tragédie je ztvárněná klasickou scénou. Veronský balkon ovšem nahrazuje terasa kavárny a slavná milenecká dvojice je zredukovaná na obří anatomické modely dvou srdcí propojených mezi sebou a domem vzduchotechnikou. „Je to čistá oslava lásky, byť ve funkcionalistickém duchu”, říká jeden z autorů projektu, sochař Hynek Skoták.

Zájemci o současné umění tedy nemusí vyhledávat jen galerie, stačí si zajít na kávu. Vernisáž spojená s recitačním happenningem herce pražského Vinohradského divadla Marka Holého začíná v úterý 7. května v šest hodin večer.

Nová doslovnost

Autoři výstavy Tereza Holá a Hynek Skoták tvoří společné projekty od roku 2017, pracují v intencích směru Nová doslovnost. Romeo and Juliet je sochařskou intervencí na pomezí konceptuálního umění a instalace. „Rezignujeme na sochařský rukopis, pop-artovým principem doslovně převádíme anatomické modely částí lidského těla do jiného měřítka a ve specifických instalacích posouváme jejich význam. Pokaždé pracujeme s konkrétním místem, které je od začátku součástí konceptu,“ popisuje Skoták.

Sochařskou instalaci ve dvorním traktu doprovází kresby Terezy Holé uvnitř kavárny. Jde o rafinované a propracované řezy lidskými těly, které nejsou k vidění v žádném anatomickém atlasu.

Purismus a divoké barvy

Kavárnu ERA dokončili podle projektu architekta Josefa Kranze v roce 1929, tedy rok před vilou Tugendhat. Slavná stavba je vzdálená jen sedm minut pěšky, Era je tak trochu v jejím stínu. Neprávem. Architekt Kranz vytvořil originální dílo inspirované purismem i holandským neoplasticismem. Přísná a odvážná kompozice fasády ukrývá dynamický interiér plný barev a křivek. Po letech devastace se podařilo kavárnu v roce 2011 uvést do původního stavu včetně historické barevnosti. Jde o jednu z perel meziválečné architektury, návštěvníci tak můžou i dnes zažít pocity prvorepublikového osazenstva.

Výstavní činnost, která je stálou součástí provozu kavárny, má od roku 2017 na starosti kurátorská dvojice Šimon Kříž & Anna Königová. „Dosud jsme dávali prostor hlavně malbě, fotografii a grafice, projekt Romeo and Juliet je první sochařskou výstavou, na kterou bychom chtěli v budoucnu navázat. Sochařské intervence v kavárně Era byly vždy menšího rázu a v rámci konkrétní výstavy. Nyní budou naše výstavy expandovat také do venkovního prostoru. Sochařská instalace Romeo & Juliet bude v kavárně Era k shlédnutí až do 31. srpna 2019 a je součástí běžného provozu kavárny. Přijďte si vychutnat unikátní galerii ve funkcionalistické budově,” zvou kurátoři.

Příspěvek TZ: Tereza Holá, Hynek Skoták pochází z Artalk.cz

Muzeum Narodowe ve Varšavě odstranilo ze stálé expozice politicky nevhodné umění, veřejné instituce v New Yorku budou snižovat emise skleníkových plynů, pokračují protesty proti ministru kultury Antonínu Staňkovi a v Brně i Praze proběhl Týden umění.

1/ Muzeum Narodowe ve Varšavě cenzuruje stálou expozici

Z expozice umění 20. a 21. století zmizela ikonická díla Natalie LL, Katarzyny Kozyry a umělecké skupiny Sędzia Główny, ačkoliv celá expozice bude od 6. května uzavřena kvůli celkové renovaci. Za nevole kulturní veřejnosti v listopadu dosazený ředitel Jerzy Miziołek díla nechal odstranit z podnětu ministerstva kultury, jemuž byl adresován dopis údajné matky školáka s prodělaným traumatem ze zhlédnutí vizuálně provokativních děl. Cenzura domněle genderově nebo sexuálně závadných děl je výrazně protežována vládnoucími konzervativci ze strany Právo a spravedlnost stejně jako katolickou církví mající v Polsku neobyčejně silnou moc. Odstranění neunikla legendární série Natalie LL vytvořená na začátku 70. let pod názvem Sztuka konsumpcyjna (Konzumní umění). Ta zobrazuje nahou mladou dívku, jak jí banán. Fotografie patří mezi stěžejní díla polského feministického umění odrážejícího emancipaci ženské sexuality. Cenzorský zásah vyvolal bouři například na sociálních sítích, kde uživatelky a uživatelé upravují své profilové obrázky přidáním banánu.

2/ Kulturní instituce New Yorku musí snížit produkci emisí skleníkových plynů

Rada města New Yorku na Den Země 22. dubna oznámila zavedení Green New Deal, pomocí jehož nařízení má město do roku 2030 snížit produkci emisí o 40 procent. Ačkoliv z plánů jsou vyjmuty například nemocnice nebo svatostánky, týkají se kulturních budov včetně uměleckých paměťových institucí a městských budov, které využívají. Při nesplnění podmínek daných městem čekají vlastníky budov pokuty. Zdejší muzea se snaží o úspory energií již od roku 2017, kdy vešel v platnost CreateNY plán snižující energetickou náročnost nejen výstavních budov. Ačkoliv existují obavy, zda muzea s náročnými systémy temperování teploty, světla a vlhkosti, mohou plány radnice bez výrazných finančních ztrát naplnit, budoucnost planety Země je bezpochyby přednější.

3/ Pokračující protesty proti Antonínu Staňkovi

V minulém týdnu byla zveřejněna celá řada reakcí na Staňkovo odvolání Jiřího Fajta z čela Národní galerie (NGP) a Michala Soukupa z vedení Muzea umění Olomouc (MUO). V pondělí vyšel na serveru aktuálně.cz rozhovor s Michalem Soukupem, který důrazně popřel veškeré pochybení a důvody odvolání (shrnuté ministerstvem zde) označil jednoznačně za politicky motivované. Připomeňme, že Staněk působil jako primátor Olomouce a nesouhlasil s budoucí podobou Středoevropského fóra od architekta Jana Šépky. Za svého ředitele se postavili všichni zaměstnanci MOU žádající ministra o osobní setkání a pregnantní vysvětlení jeho kroků. Obsáhlý prostor pro rozhovor poskytlo aktuálně.cz rovněž Jiřímu Fajtovi, který má na své odvolání podobný názor jako Soukup. V dalším vyjádření pak uvedl, že kvůli jeho konci v čele NGP nebudou v Praze vystaveny umělecké sbírky indického Rádžastánu a galerie rovněž přijde o dar sbírky manželů Zemanových v hodnotě 750 milionů korun. S kroky ministra kultury vyjádřil nesouhlas rovněž spolek Skutek. Obhájit se bude muset rovněž před vedením sociální demokracie – statutární místopředseda Roman Onderka dokonce připouští, že by Staněk mohl z křesla šéfa rezortu odstoupit. Představitelé kulturní obce připravili petici odsuzující kroky ministra, která je k podepsání po celém Česku. Pro artalk napsal inspirativní text Vít Havránek představující komplexní pohled na celou problematiku.

4/ V Brně proběhl Týden umění

Moravská metropole v minulém týdnu žila uměním. Akce známá v minulých letech jako Týden výtvarné kultury se nyní prezentuje jako Brno Art Week. Letošní jubilejní desátý ročník se zaměřil na téma jak učit umění, čímž se symbolicky přihlásil ke stoletému výročí Masarykovy univerzity. K tématu byla uspořádána krátká konference zaměřená na možnosti zprostředkování umění. Během celého týdne probíhala řada výtvarných workshopů a přednášek uskutečněných na  katedrách Masarykovy univerzity, FaVU VUT, v galeriích, muzeích nebo kavárnách. Letos byla akce poprvé spojena s Open Studios, díky které otevřely o víkendu své brány ateliéry po celém Brně nabízecí celou řadu přednášek a ukázek práce rezidentních umělkyň a umělců. Ve stejné době proběhl také pražský Týden umění, kterého se zúčastnily také velké galerie a výtvarné instituce. Pořadatelem tohoto druhého festivalu je časopis Art Antiques.

Příspěvek TOP týdne 22. – 28. 4. 2019 pochází z Artalk.cz

Diplomanti pražské AVU se v červnu představí na výstavě Nejkrásnější věk / Praha / 29. 4. 2019

57 malířů, sochařů, kreslířů, grafiků, novomediálních a intermediálních umělců, architektů a restaurátorů představí výsledky svého šestiletého studia na AVU. Výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze proběhne od 21. do 30. června 2019 v hlavní budově AVU a v Moderní galerii AVU. Název Nejkrásnější věk (The Most Beautiful Age) získala v návaznosti na stejnojmenný film Jaroslava Papouška z roku 1968, který se odehrává mezi tehdejšími studenty, profesory a modely sochařského ateliéru na AVU. Letos, v roce 220. výročí založení Akademie samotné, je diplomantská výstava příležitostí reflektovat její současný stav v kontrastu s minulostí i výhledem do budoucna. Studenti by se měli zaměřit na to, co je čeká jak v praktické, tak životní rovině poté, co opustí školu. Vernisáž výstavy proběhne 20. června od 17 hodin. Vstup na výstavu je po celou dobu konání volný.

Výstava diplomantů je okamžikem jejich proměny v profesionály a poslední příležitostí stát se součástí toho, co dělá AVU jedinečnou a spoluvytvářet tradici školy. „Nyní musí sami navázat na technické dovednosti, schopnost uvažování, rozhlížení se kolem sebe a vnímání, které se naučili při svém studiu na Akademii,“ poznamenávají kurátoři John Hill a Tomáš Džadoň a doplňují: „V rámci konceptu výstavy jsme požádali všechny diplomanty, vedoucí pedagogy i rektora, aby se zamysleli nad svou budoucností v horizontu pěti let. Naše představa diplomantské výstavy v budoucnosti navazuje na to, co nyní začíná. Chceme být více otevření sousedům a uspořádat speciální programy pro rodiny.“

Podle kurátorů by diplomantská výstava AVU za pět let měla být mezinárodního charakteru, jelikož počet studentů z celého světa, kteří se rozhodli studovat na AVU, stále roste. Chtějí tak mimo jiné nabídnout více příležitostí vystavujícím studentům, aby se účastnili plánování výstavy. Podle Tomáše Džadoně a Johna Hilla je jejich cílem, aby za pět let nebyl při podobné výstavě potřeba žádný kurátor.

Příspěvek TZ: Diplomanti pražské AVU se v červnu představí na výstavě Nejkrásnější věk pochází z Artalk.cz

Pavel Rajdl / Kousek ze mě / Divadlo Viola / Praha / 29. 4. – 23. 5. 2019

Atraktivní výstavní program v předsálí legendárního Divadla Viola na Národní třídě v centru Prahy od 29. dubna do 23. května pokračuje výstavou Pavla Rajdla. Všestranný kolínský umělec se s úspěchem realizuje prostřednictvím keramické plastiky, kreseb, obrazů a fotografií. Ve Viole představí své obrazy v kolekci nazvané Kousek ze mě.

Pavel Rajdl studoval výtvarný obor PF UK v Praze, scénografii a dějiny umění. Od roku 1963 se střídavě věnuje malbě, grafice, fotografii a keramice, jeho práce jsou součástí mnoha tuzemských i světových galerií. Rád kombinuje techniky a materiály, často vytváří cykly prací v tematické, myšlenkové i výtvarné rovině. Zajímá se o proměnu mezi viděným a transformací viděného, pohyb na hranici reálného a imaginárního, vnějšího a vnitřního, konkrétního a abstraktního. Pavel Rajdl má za sebou více než 70 samostatných výstav doma i v zahraničí, mimo jiné je autorem unikátního keramického betlému, v němž zkombinoval své originální pojetí keramiky s reliéfními obrazy. V roce 1992 založil kolínskou Galerii V Zahradě, v roce 2006 položil základ stálé expozice Současné keramiky ve výstavních prostorech pod kolínskou synagogou.

Výstava obrazů Pavla Rajdla Kousek ze mě je v Divadle Viola přístupná v hracích dnech – v pondělí až pátek od 9.30 do 19 a v sobotu od 14 do 19 hodin.

Více informací na www.divadloviola.cz

Příspěvek TZ: Pavel Rajdl pochází z Artalk.cz

Klára Sedlo / Sedlo / klášterní kostel sv. Antonína Paduánského / Sokolov / 7. 5. – 5. 6. 2019

Než si přečtete můj životopis, ráda bych řekla něco o malbě. 

P. Bonnard kdysi řekl, že cílem není malovat život, ale dát život malbě. A já přikývnu. Přesně tak. Turner vmalovával do obrazů své přízraky z nočních můr, Monet maloval svou ženu na smrtelné posteli a Picasso učinil tragický příběh jednoho malého španělského města nesmrtelným.

Malba je jako energie, která pohlcuje své tvůrce a díky nim dává  příběhům a viděním věčný život  tady na zemi.

Ale není to jen o tom, co je vidět. Umělec je spojnicí  k něčemu vyššímu, jak to kdysi popsal Paul Klee: Je kmenem stromu – čerpá tedy z koruny do kořenů a z kořenů do koruny, ze světa jiného do světa nám známého a naopak. Rozdíly mezi těmito světy se postupně stírají,  a umělec začíná vidět víc.

Schopnost malovat je pouze schopností vidět. K realistické malbě potřebujeme být schopni nazírání, k zázračné malbě potřebujeme mít oči dokořán. Je pak stále důležité, KDO je osoba umělce nebo lépe: jak široce je schopná otevřít oči a zda je připravena obětovat život nazírání.

Toužím vidět svět naráz v jeho celistvosti a zároveň dopodrobna, skrze to množství nám neznámých rozměrů, do kterých se snažím ve svých dílech vstoupit. Snažím se předávat věci, které nejdou sdělit slovně- nejdou sdělit jinak, než obrazem. Přemýšlím nad každým dílem logicky i intuitivně a snažím se do něj vložit něco navíc, nový pohled a také vše, co prošlo skrz mou mysl – jen věci interní a prožité mohou být silné..Snažím se, aby moje obrazy nevznikaly jen tak ,,náhodnou směsicí barev“ ale aby byly promyšlené a vytvářely perfektně fungující organismus přesahující do několika rozměrů. Chci, aby obraz na diváka působil, aby k němu promlouval – a nejkrásnější samozřejmě je, když divák nechá obraz vstoupit do svého životního příběhu, stejně tak jako jsem já do toho svého pustila Malbu.

Jak tohle celé shrnout? P. Bonnard řekl, že cílem není malovat život, ale dát život malbě. Malba je totiž způsob života – změní vás k nepoznání, posune jinam, do stavů a míst, ze kterých není návratu zpět na Zemi takovou, jak jste ji znali.

Pravý umělec je totiž ten, který chce vidět a dává možnost vidět i ostatním.

Příspěvek TZ: Klára Sedlo pochází z Artalk.cz