Otevřené muzeum – Hyde Park Muzea umění Olomouc / Muzeum umění Olomouc: kavárna Muzea moderního umění / Olomouc / 2. 5. v 16:00
Ve čtvrtek 2. 5. vznikne z prostoru kavárny Muzea umění Olomouc v Denisově ulici „otevřené muzeum“ – Hyde Park, tedy místo, kam bude moci přijít každý tzv. z ulice, aby si popovídal, získal z první ruky informace o tom, co se děje nejen kolem Muzea umění či SEFO, ale i o napětí v celé kulturní sféře.
Začátek akce je v 16 hodin, konec bude podle zájmu návštěvníků.
Rádi bychom se bavili s lidmi o muzeu, naší práci a také o současné situaci obecně.
Akce: Otevřené muzeum
Kde: Kavárna Muzea moderního umění, Denisova 47
Kdy: čtvrtek 2. 5. od 16.00
Téma: diskuse o současném dění v MUO i v kultuře obecně
Výstava CITYBLOK v CAMPu otevírá téma překážek ve veřejném prostoru / Praha / 30. 4. 2019
Parkovací automat, lavička, zábradlí, odpadkový koš, oplocení, rampa. Podobně, jako je současný virtuální veřejný prostor plný informací, je městský veřejný prostor plný věcí. Výstava CITYBLOK v Centru architektury a městského plánování (CAMP) dokumentuje 17 objektů, které výrazně ovlivňují charakter města a které si lidé zvykli nevnímat. Potřebuje Praha 44 typů odpadkových košů, 920 vyhlášek, které něco zakazují, či betonová protiteroristická svodidla mnohdy omezující funkci náměstí? CITYBLOK přináší dva pohledy na vybrané objekty. Vysvětluje jejich původ a potřebu pro město a zároveň upozorňuje na jejich často nesmyslné používání i rizika. Výstava se koná v CAMPu do 30. června 2019 a vstup je zdarma.
“Lidé by se neměli přizpůsobovat městu, ale město lidem. Mělo by být otevřenější, bez zbytečných bariér,” říká Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, který výstavu symbolicky otevřel odstraněním překážky v podobě mříže zabraňující přístupu do areálu Emauz, sídla CAMPu.
„Vybrali jsme 17 objektů, které se nejčastěji objevují ve městě a popsali jejich výhody i nevýhody. Ve městě je lidé mohou potkávat na každém kroku a jejich přítomnost se zdá být nezbytná. Zvyšují bezpečnost, zpřístupňují nepřístupné, umožňují pobývat venku. Plní svůj dílčí úkol, ale neexistuje pro ně systematický přístup – koncepce, která by brala v potaz širší souvislosti. S každým zdánlivě nevinným objektem se tak pojí složitější společenské téma, které výstava CITYBLOK předkládá,“ doplňuje Ondřej Boháč, ředitel IPR.
Příkladem může být obyčejné zábradlí. Pozitivní funkci plní před školami a na zastávkách, kde brání střetu lidí a aut. Spekulovat nad jeho užitečností je možné v případě oplocování zelených ploch, kde brání lidem v posezení na trávníku. V porovnání se zahraničím je zábradlí v Čechách nebývale mnoho a zvykli jsme se ho používat pro řešení různých problémů ve městě. Celkem 920 vyhlášek významně ovlivňuje fungování ve veřejném prostoru Prahy. Zákaz segwayů jistě všichni uvítali, zákaz buskingu však nadobro odstranil pouliční hudební vystoupení. Pražané mohou chodit po 10 000 přechodech pro chodce, na mnoha místech ovšem chybí. Často jsou umístěny mimo přirozené trasy pohybu lidí, a tak prodlužují jejich cestu. Zároveň je v metropoli mnoho nadchodů či podchodů, které obyvatelům evokují spíše zápach nebo možnost přepadení než bezpečné překročení silnice.
Tématy výstavy se bude zabývat také doprovodný program. Komentovaná prohlídka Vizuálně (ne)mocné město přinese účastníkům pohled na ty největší vizuální neduhy veřejného prostoru metropole, jako jsou bannery zakrývající celé fasády domů, reklamní lavičky, polepy výloh či reklamní poutače bránící volnému pohybu chodců. Prohlídka se uskuteční 4. května od 17 hodin a průvodci budou fotografka Tereza Bonaventurová a architekt Petr Kučera.
Výstava CITYBLOK se koná v CAMPu do 30. června 2019 a je zdarma.
Více než stovka lidí dnes přišla protestovat před budovu ministerstva kultury proti způsobu, jakým ministr Antonín Staněk (ČSSD) odvolal generálního ředitele Národní galerie v Praze (NGP) Jiřího Fajta a šéfa Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa. Na ministerstvu zástupci kulturních institucí a umělci odevzdali petici, ve které požadují „revizi a odbornou obhajobu daného rozhodnutí“. Od zástupců ministerstva si odnesli příslib, že se s nimi ministr Staněk setká ve čtvrtek 9. května po svém návratu ze zahraničí.
„Ministr Staněk se s námi sejde, vysvětlí kroky, které ho vedly k odvolání obou ředitelů, a vyslechne další naše návrhy,“ řekl ČTK jeden z organizátorů demonstrace, umělec Matyáš Chochola.
Ministr rozhodnutí o Fajtovi a Soukupovi zdůvodnil ztrátou důvěry a hospodářskými a manažerskými pochybeními, které ukázal audit zadaný úřadem. Za svůj krok čelí kritice. Zástupci kulturních institucí a umělci požadují jeho odvolání, kritizuje ho také opozice a jeho postup se nelíbí ani části sociální demokracie.
Staněk dnes v reakci na petici v tiskové zprávě uvedl, že si všech, kteří se nebojí vyjádřit svůj názor, váží. Současně ale dál trvá na tom, že ředitelé pochybili. „Nemohu přijmout nepravdivé tvrzení, že odvolání ředitele Národní galerie Praha a Muzea umění Olomouc proběhlo bez řádných důvodů a nestandardním způsobem,“ uvedl. Fakta, která podle něho vedla k odvolání ředitelů, zveřejnilo ministerstvo na webu. „Není pravdou, že k odvolání došlo náhle a že jsme s oběma řediteli problémy jejich institucí neřešili. Úředníci MKČR (ministerstva kultury) i já jsme s nimi tyto problémy probírali dlouhodobě a opakovaně už od roku 2017,“ sdělil ministr.
Podle petentů Staněk nezveřejnil plné znění a závěry auditu. „Vámi zvolený postup nedovoluje dotčeným se plnohodnotně hájit, ani nedává prostor k dialogu s odbornou veřejností. Vaše rozhodnutí tak nutně působí svévolně, účelově a unáhleně,“ uvedli signatáři v petici, kterou do dnešního odpoledne podepsalo přes 400 lidí.
Za peticí nestojí podle Chocholy žádné politické hnutí ani strana. ČTK řekl, že akce je zcela apolitická. Šéfové a zástupci kulturních institucí a umělci chtějí například změnit statut Národní galerie Praha na veřejnoprávní či zveřejnit konkrétní vize pro další fungování Národní galerie i olomouckého Muzea umění.
Autoři petice chtějí podle Chocholy prostřednictvím petice iniciovat debatu s ministerstvem kultury, „aby se takovým situacím do budoucna vyhnuli“. Jeden ze zástupců Muzea umění Olomouc označil Staňkovo rozhodnutí odvolat ředitele za krok k „destabilizaci a marginalizaci“ instituce.
Ministerstvo kultury dnes oznámilo, že pro výběrové řízení na nového generálního ředitele Národní galerie chce Staněk vytvořit poradní sbor složený z „respektovaných osobností z odborné a kulturní scény“.
László (Ladislav) Mednyánszky, Tina Blau, Zdenka Braunerová, Václav Brožík, Lajos Deák Ébner, Antonín Chittussi, Eugen Jettel, Géza Mészöly, Mihály Munkácsy, László Paál, Soběslav Hippolyt Pinkas, Rudolf Ribarz, Wilhelm Riedel, Robert Russ, Emil Jakob Schindler, Béla Spányi / Z akadémie do prírody. Podoby krajinomaľby v strednej Európe 1860 – 1890 / Kurátorka: Katarína Beňová / Slovenská národná galéria /Bratislava / 7. 3. – 30. 6. 2019
Další text ze série recenzí, úvah a rozhovorů o současném designu, jež připravuje Klára Peloušková, je věnován designérské praxi zaměřené na člověka, anglicky označované jako „human-centered design“. Autorka se v textu ptá, nakolik zde hrají roli opravdové potřeby člověka a nakolik se z lidí stávají spíše poskytovatelé dat pro vyvíjení dalších výrobků, programů a prostředí. „Myšlenka, že designujeme náš svět a ten na oplátku designuje nás, se v tomto kontextu jednoznačně potvrzuje. Člověk se stává nástrojem technologie, kterou sám vytvořil, pouhým prostředníkem v procesu, jehož není středem ani koncem,“ píše Peloušková.
Existuje důvod, proč je design „human-centered“
Pohyb ve všech ohledech privilegované mileniálky v urbánním, virtuálním i v tom nejintimnějším prostředí mnohdy připomíná proplouvání světem na obláčku z cukrové vaty. Moje každodenní interakce s okolními objekty jsou plynulé, pohodlné a nenáročné, jakoby nezprostředkované nikým a ničím, přirozené jako nádech a výdech. Povrchy věcí jsou hladké, materiály měkké a příjemné na dotek, tvary střídmé, texty dokonale uspořádané, ovládání intuitivní, instrukce srozumitelné. Jako by se nám konečně podařilo zkrotit svět a získat nad ním naprostou kontrolu – ve jménu absolutního pohodlí a pozvolného rozpouštění sebe sama v sirupovité lázni technologických vymožeností. Je až příliš snadné vnímat všudypřítomný komfort jako normu, jako triumf „dobrého designu“, tak jak si ho vysnili průmysloví designéři zlatého věku masové výroby. O design tu jde nepochybně, ale s oslavou vítězství bych tak nespěchala…
Pocit samozřejmosti, který doprovází běžné činnosti a používání obyčejných i funkčně sofistikovaných předmětů, má přitom do velké míry na svědomí poměrně prozaická a střízlivě racionální metoda designérské praxe, jež se v posledních přibližně třech desetiletích etablovala jako základní a v kontextu této profese dnes v zásadě hegemonní soubor principů a praktik označovaný pojmem „human-centered design“ (HCD) neboli design zaměřený na člověka. HCD lze chápat různými způsoby – jako všeobecný přístup k designu jako praxi, v jejímž středu stojí člověk a jeho potřeby, nebo jako zcela konkrétní, standardizovaný postup řešení určitého problému, který má dokonce svou vlastní mezinárodní normu ISO. V té či oné podobě je dnes HCD obvyklou součástí studia designu na vysokých školách a jako jeden z hlavních úběžníků „správné“ praxe na poli designu ho prosazuje globálně působící designérská a konzultantská agentura IDEO.
HCD v úzkém slova smyslu zahrnuje určitou formu výzkumu mezi budoucími uživateli navrhovaného produktu (ať už je jím předmět, softwarová aplikace nebo jakákoli organizační struktura) a předpokládá využití výsledků tohoto výzkumu při tvorbě finálního řešení.[1] Míra či způsob zapojení předpokládaných uživatelů do designérského procesu je nicméně proměnlivá, což souvisí i s genezí novodobého HCD v kontextu ergonomie, tedy disciplíny zaměřené na přizpůsobování nejrůznějších – původně zejména pracovních –nástrojů či prostředí lidským potřebám, a o něco později v rámci tzv. human-computer interaction. Zatímco nejstarší, ale i některé zcela současné formy designu, jež se HCD blíží, nebo se k němu dokonce přímo hlásí, si vystačily s abstraktními lidskými „figurami“, jejichž fyziologické i psychologické parametry byly odvozeny z průměrných hodnot vzešlých z rozsáhlých měření, v současnosti převažuje tendence soustředit se na „skutečné“ jednotlivce, malé skupiny a komunity a na jejich neredukovatelné individuální či kolektivní potřeby a přání.[2] To bezesporu souvisí i s postupným přechodem od industriální k postindustriální společnosti, kritikou „masovosti“ sériové výroby a rostoucím významem sektoru služeb.
Cílem HCD tedy nejsou jen srozumitelné ovládací prvky, díky kterým si nemusíte připadat jako pitomci pokaždé, když se snažíte zapnout pračku. Nejde jen o to, že stačí zmáčknout knoflík a už se o nic nemusíte starat, jak výrobci rádi slibují ve svých reklamních spotech. Především v případě softwarových aplikací jde také o to, co konkrétně se stane. Mikrokustomizace funkcí či obsahu na základě předchozích voleb a odpozorovaných vlastností uživatelů je totiž vedle komfortního používání dalším z logických vyústění důsledné aplikace principů HCD.
Naslouchat uživatelům je rozhodně třeba a v tomto smyslu můžeme jásat, že si HCD na poli designérské praxe vybudoval tak dominantní pozici (jeho nesporný přínos můžeme sledovat např. v oblasti zdravotnictví). V obecné rovině se design zaměřený na člověka vymezuje proti designu, který se odvíjí od technologických možností („technology-centered design“) nebo od osobních preferencí a ambicí designéra („designer-centered design“). Nicméně, ačkoli je skvělé, že HCD upřednostňuje skutečnou potřebu lidí před mnohdy zbytnělým designérským egem a inovacemi, které nikdo nechce, existuje ještě alespoň jeden možný zdroj, z něhož design může vyvěrat – a to je trh. Někteří designéři a teoretici designu tvrdí, že ten „správný“ HCD jde ve skutečnosti proti tržní logice, jež velí vyrábět průměrné věci pro masovou spotřebu,[3] a že vzdoruje bezmyšlenkovitému hromadění povrchních variant již ověřených produktů.[4] O tom lze nicméně úspěšně pochybovat – ve skutečnosti si HCD s principy kapitalistické ekonomiky velmi dobře rozumí a ta jej (stejně jako téměř cokoli jiného) dokáže bezezbytku využít ve svůj prospěch. Dnes už sice HCD nestojí na abstrakci a průměru, zacílení designu na jednotlivce jde však ruku v ruce s hyperindividualizací marketingu, distribuce a spotřeby, na níž je dnešní trh do velké míry založen. Zpětnovazebné algoritmy, které na základě našich předchozích voleb utváří naše digitální spotřebitelské já, jsou jádrem HCD a zároveň motorem konzumerismu. Člověk se v tomto modelu stává cennou informací s exaktní hodnotou, již lze velmi efektivně zpeněžit.[5] Jinak řečeno: existuje důvod, proč je design „human-centered“.
Velmi nekompromisně to vyjádřil spisovatel Bruce Sterling ve svém eseji věnovaném tzv. „internetu věcí“ („Internet of Things“ neboli IoT), tedy věcem zapojeným do internetové sítě, o jejichž fungování a používání sbírají mobilní aplikace nejrůznější data. Sterling říká, že tu opravdu nejde o mluvící lednici, která nám ráno připomene, že došlo mléko. IoT se tváří jako úžasně praktický nástroj, který člověku na základě sběru a analýzy dat ze všech možných činností a používaných přístrojů nutně musí usnadnit život – a samotná jeho idea tak může být lehce identifikována jako „human-centered“. Podle Sterlinga jde však o pouhou záminku pro rozšíření korporátního boje o moc, peníze a vliv za hranice našich počítačů a telefonů, až do trojrozměrného prostředí našich kuchyní, ložnic a koupelen. V žádném případě se přitom nejedná o triumf uživatele: „Google a Facebook nemají ‚uživatele‘ nebo ‚zákazníky‘. Namísto toho mají účastníky pod strojovým dohledem, jejichž aktivity jsou algoritmicky propojeny se sklady velkých dat. Nepotřebují, aby čtenář byl hrdinou. Není nějakým racionálním, autonomním, ekonomickým aktérem, který se rozhodne podpořit internet věcí svým nákupem. […] Čtenáři je umožněno vybrat si kryt na jeho smartphone a značku jeho vysavače, ale o digitálním vztahu mezi nimi nerozhoduje.“[6]
Že je design „zaměřen na člověka“ naznačuje, že je člověk posledním a nejdůležitějším článkem designérského procesu i využití daného produktu – ve skutečnosti je ale člověk mnohdy tím, kdo pouze uskutečňuje určitou mezifázi a poskytuje informace k tomu, aby celý koloběh nabídky a poptávky fungoval, jak má. Aplikace, která počítá kroky, patra a kilometry, které zdolám na své běžecké trase, tu není primárně od toho, aby mi pomáhala udržet se v dobré kondici, ale k tomu, aby nasbíraná data poslala dál do sítě a Facebook mi mohl nabídnout běžecké boty za výhodnou cenu. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, přestává působit anestetikum ve formě „dobrého“ – tedy toho dokonale uživatelsky přívětivého – designu, které obvykle odvádí pozornost od všeho toho, co nechceme vidět.[7] Adekvátní reakcí na takové zjištění je deziluze, rozčarování a pocit zneužití – jako by i to poslední, co je jenom naše, tedy pohyb nohou, vzduch v plicích, tlukot srdce a horkost ve tváři, ve skutečnosti patřilo někomu jinému. Jako by i to, co obvykle funguje jako obrana před úzkostí z vlastního polapení do všudypřítomné sítě, bylo nenávratně kompromitováno.
Zcela oprávněně si tak kurátoři Istanbulského bienále designu v roce 2016, Beatriz Colomina a Mark Wigley, položili otázku: „Are We Human?“[8] Co to znamená být člověkem a do jaké míry je člověk utvářen nástroji, jež používá? Myšlenka, že designujeme náš svět a ten na oplátku designuje nás,[9] se v tomto kontextu jednoznačně potvrzuje. Člověk se stává nástrojem technologie, kterou sám vytvořil, pouhým prostředníkem v procesu, jehož není středem ani koncem. Je mu vnucena digitálně přenositelná identita, s níž mohou jako s informací nakládat jiní, ať už lidští, nebo ne-lidští, aktéři. Na tyto skutečnosti se přitom můžeme dívat i z jiné než ontologické perspektivy: člověka pohrouženého do internetové sítě a fungujícího jako mezičlánek v konzumním kolotoči můžeme chápat jako „datového pracovníka“, jemuž by v logice pracovně právních vztahů měla za účast v systému náležet nějaká forma odměny.[10] Poukaz k práci nás zároveň vrací ke kořenům HCD, kde najdeme přizpůsobování pracovních nástrojů lidským potřebám tak, aby byli dělníci schopni vykonávat jednotlivé úkony co nejefektivněji a aby jejich práce byla co nejproduktivnější. Podobně lze analyzovat i design softwarových aplikací utvářený dle požadavků a preferencí datových pracovníků. Porozumění a provizorní přijetí této pozice je v každém případě předpokladem nejen k nastavení spravedlivějších vztahů, ale především ke skutečně zodpovědnému přístupu k designu. Tam, kde přestávají účinkovat anestetika, může nastoupit terapie. Uvědomění si, že „human-centered design“ může (i když nemusí) být pouze účinným sebeklamem, by však nemělo vést k úsilí postavit člověka zpátky do středu všeho – antropocentrický přístup totiž znemožňuje pojetí designu, který by svět (a lidi s ním) utvářel trvale udržitelným způsobem. Ale o tom příště.
[1] Erin Friess, The Sword of Data. Does Human-Centered Design Fulfill Its Rhetorical Responsibility?, Design Issues, 2010, vol. 28, č. 3, s. 40–50.
[8] Beatriz Colomin – Mark Wigley, Are We Human? Notes on an Archeology of Design, Curych: Lars Müller Publishers, 2016.
[9] K tématu „ontologického designu“ např. Anne-Marie Willis, Ontological Designing, Design Philosophy Papers, 2006, s. 80–98 či Tony Fry, Becoming Human by Design, London: Berg Publishers, 2012.
Dočasné struktury 6 (stage, displej, zázemí pro edukaci)
Dočasné struktury 5 (kino, infopoint, displej)
Dočasné struktury 4 (displej)
Dočasné struktury 3 (šatna, displej)
Dočasné struktury 2 (zahrada)
Dočasné struktury 1 (knihovna, bistro, prodejna)
Výstavy trvají po dobu působení PLATO v objektu bývalého hobbymarketu.
Do 26.5. Petr Písařík: Jméno kůže, 2018
30.5. – 13.6. Milenina píseň (2019)
Program
Trvale
Geolokalita PLATO – místo pro sdílení minerálů a polodrahokamů
Kino-pátky
3.5. 19 h
Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (RO, 2018)
10.5. 19 h
Politika pravdy (ČR, 2019)
17.5. 19 h
Just Do It: Příběh novodobých psanců (GB, 2011)
24.5. 19 h
Srdce lásky (PL, 2017)
31.5. 19 h
Fetišizace odmítaného – profilový večer Marka Thera
4.5. 15-17.30 h
Zastávka – workshop s umělcem, rezervace na info@plato-ostrava.cz
9.5. 18 h
The Rodina: Naslouchej a vyzkoušej – prezentace grafického studia
15.5. 18 h
bauhausTWINS – zahájení výstav + afterparty s Janem Frankem
16.5. 17-20 h
Výmarská ústava. Století plné otázek. – panelová diskuze
17.–19.5.
Artikuluj klimatickou změnu – sympozium
17.5. 10-12 h
Seznamka: Pro rodiče s dětmi – host Kateřina Olivová
19.5. 19 h
Planeta Aerocén – workshop nejen pro rodiče s dětmi, rezervace na info@plato-ostrava.cz
22.5. 18 h
Palo Fabuš: Myšlení počítače – přednáška
26.5. 10 h
Mořský záliv, kamenolom nebo naleziště pokladů? – mineralogická výprava pro rodiny s dětmi, rezervace na info@plato-ostrava.cz
28.5. 13-17 h
Jak získat dárce pro (kulturní) projekty – seminář, rezervace na info@plato-ostrava.cz
29.5. 18 h
Milenina píseň – zahájení výstavy
29.5. 19 h
Co dělat s počtem lajků, když přichází konec světa – diskuze
30.5.–15.10.
Forum Arborum – site-specific instalace (Landscape festival)
Alexandra Barth, Cyril Blažo, Petra Feriancová, Eduard Kudláč, Matej Rosmány, Ján Šebík, Ján Šipöcz, Milan Tittel, Filip Vančo, Martin Vongrej / Výťah / kurátori: Aaurel Hrabušický, Milan Tittel, Filip Vančo / Temporary Parapet / Bratislava / 5. 4. 2019 – 26. 4. 2019
Zahájení výstavy bauhausTWINS / PLATO Ostrava / Ostrava / 15. 5. 2019 v 18:00
bauhausTWINS
16.5. – 5. 1. 2020
Autor: zukunftsgerauesche
Koncept: Robert K. Huber
Kurátoři: Robert K. Huber a Marek Pokorný
Instalace bauhausTWINS recykluje dochované prvky z rekonstruované fasády budovy legendární umělecké školy Bauhaus v Desavě a přetváří je do podoby monumentální prostorové struktury.
Afterparty:
Jan Franek pouští vinyly ze své sbírky
Na vernisáž navazuje následující den panelová diskuze Výmarská ústava. Století plné otázek (16.5.).
Výstava je součástí festivalu re:bauhaus ke 100. výročí založení školy Bauhaus.
Debata Výmarská ústava. Století plné otázek / PLATO Ostrava / Ostrava / 16. 5. 2019 v 17:00
Debata o právním, politickém a historickém významu Výmarské ústavy (1919–1933), která je považována za jeden z nejdemokratičtějších dokumentů svého druhu.
Hosté:
Petra Ernstberger, politička německé SPD
Daniel Kroupa, politolog, filosof, politik, signatář Charty 77, nyní přednáší na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí n. L.
Josef Baxa, soudce, náměstek ministra spravedlnosti (1998-2002), předseda Nejvyššího správního soudu v letech 2003 až 2018
Radoslav Procházka, advokát, vysokoškolský pedagog, ve volbách 2010 se ucházel o úřad prezidenta Slovenské republiky
Moderátor:
Tomáš Němeček, právník a novinář (Respekt, Hospodářské noviny, Lidové noviny – příloha Orientace)
Podrobná anotace:
V letošním roce si připomínáme stoleté výročí založení Bauhausu, jednoho z nejvlivnějších uměleckých hnutí 20. století. Škola zaměřená především na architekturu, design, řemesla a jejich vliv na utváření životního prostředí či stylu jako prostředku formování moderního člověka, ovlivnila na dlouhá desetiletí vývoj umění v globálním měřítku.
V době, kdy byl zakladatel Bauhausu, architekt Walter Gropius, pověřen řízením nové instituce ustavené sloučením střední uměleckoprůmyslové školy a akademie umění ve Výmaru, vznikl na stejném místě pod vedením právníka a politika Hugo Preusse text nové ústavy Německé říše. Obě události, které se odehrály souběžně v jednom městě, jsou historicky významným mezníkem, jakkoli původní ideály a nároky jejich tvůrců nebyly či ani nemohly být plně uskutečněny. Výmarská ústava je obecně považována za jeden nejliberálnější a nejdemokratičtějších dokumentů svého druhu. Přesto se nakonec nestala pojistkou před nástupem nacismu a fašistického režimu ve 30. letech minulého století.
Panelová diskuse chce připomenout právní, politický a historický význam Výmarské ústavy, její slabá místa a komplikovaný vztah mezi ústavním pořádkem, demokracií a politickou vůlí. Vzhledem k současným snahám o revizi některých základních demokratických ústavních principů, které jsou patrné především v zemích střední Evropy, může debata o sto let starém, přesto stále mimořádně inspirativním dokumentu a jeho „osudech“ ozřejmit řadu otázek, které si nyní klademe. A vytvořit tak i specifický úběžník pro aktualizaci zásad Bauhausu formulovaných ve stejné době a na stejném místě.
Panelová diskuse je součástí festivalu re:bauhaus ke 100. výročí založení školy Bauhaus.
Kunsthalle Praha se představí první velkou akcí na Nové scéně Národního divadla, své vystavní prostory otevře v květnu 2021 / Praha / 2. 5. 2019
Nově vznikající kulturní instituce Kunsthalle Praha se veřejnosti otevře v roce 2021 v objektu bývalé Zengerovy transformační stanice na Malé Straně. Už nyní však začíná realizovat umělecký program a akce, které nejsou bezprostředně vázané na vlastní výstavní prostory. Na Nové scéně Národního divadla uvede Kunsthalle Praha 16. června 2019 výjimečnou sérii performancí s názvem Living Kunsthalle, během níž šestice umělců různých národností promění na jeden večer Novou scénu v uměleckou laboratoř.
Prostřednictvím projektu Living Kunsthalle naznačuje Kunsthalle Praha charakter své budoucí výstavní činnosti, vycházející z živého setkávání se současným uměním. Hosté Living Kunsthalle budou moci celý večer sledovat a prožívat umělecké performance, zvukové sochy, projekce a další experimentální díla. Všechna díla spojuje jedno nosné téma, kterým je zvuk a jeho vizuální ztvárnění. Přes svou pomíjivou a nehmotnou povahu je to právě zvuk, který v lidech vyvolává silné emoce a oživuje staré vzpomínky. „Pozvaní umělci zkoumají vedle performance také další umělecké formy a média, sahající od sochy k videu, od instalace ke kresbě, od hudby k vědě. Living Kunsthalle je dočasný formát, který předjímá zaměření Kunsthalle Praha jako místa propojujícího různé disciplíny a poskytujícího prostor pro přemyšlení, sdílení a objevování,“ vysvětluje koncept Christelle Havranek, kurátorka Kunsthalle Praha.
Ze zahraničních hostujících umělců se Living Kunsthalle zúčastní Hicham Berrada (MA/FR), Lina Lapelyte (LT), Haroon Mirza (GB) a Xavier Veilhan (FR). Francouzský umělec marockého původu Hicham Berrada představí v Praze dílo s názvem Présage, umělecko-vědecký experiment postavený na vizuálně fascinujících reakcích chemických sloučenin promítaných na obří plátno a evokujících surreálný podmořský svět. Lina Lapelyte, litevská umělkyně působící ve Vilniusu a v Londýně, uvede v rámci Living Kunsthalle performance s názvem Candy Shop – the Circus, v níž tematizuje genderové stereotypy a mocenské hry ukryté v popkultuře. Jedná se o hudební performance pro sedm ženských hlasů, akustické i elektronické nástroje, mužský sbor, sólovou bubenici a pochodovou kapelu, které doprovází velkoformátová videoprojekce. Třetím zahraničním hostem bude Xavier Veilhan, francouzský umělec a autor audiovizuální performance SYSTEMA OCCAM, která je svébytným vizuálním přebásněním skladby Occam I francouzské průkopnice elektronické hudby Eliane Radigue. Celý večer uzavře Haroon Mirza z Velké Británie multimediální improvizací Emerging Paradigm, v níž eklekticky kombinuje světlo, zvuk a video. Českou výtvarnou scénu reprezentují na Living Kusthalle Adéla Součková a Roman Štětina, kteří oba vytvořili nová díla přímo pro tuto příležitost. Videoinstalace Landing od Adély Součkové bude obsahově navazovat na její předchozí umělecký projekt Exit the Loop, který je nyní k vidění na fasádě budovy Kunsthalle Praha. Roman Štětina, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, připravil pro Living Kunsthalle performanci Centones, jejímž jádrem je skupinová recitace básnické formy známé jako „cento“. Living Kunsthalle je dynamickým formátem, tudíž se nebude konat jen na jevišti Nové scény, ale také v dalších prostorách této ikonické budovy, jako jsou foyer, mezzanine, šatny a galerie.
Akce Living Kunsthalle se bude konat v neděli 16. června od 19:00 na Nové scéně Národního divadla.
Současné guatemalské umění na výstavě Osmosis v pražské Latin Art Gallery / Praha / 2. 5. 2019
Latin Art Gallery představí v květnu na výstavě OS·MO·SIS práce dvou guatemalských umělců. Paulina Ramírez a Waseem Syed zkoumají ve svých dílech vlivy kultur, v nichž se za svůj život pohybovali – v České republice, Guatemale a Pákistánu. Prostřednictvím univerzálního jazyka umění chtějí oba otevřít dialog mezi různými kulturami a prozkoumat, jak kultura ovlivňuje umělce a jeho dílo. Vernisáž výstavy se koná ve čtvrtek 16. května v 18h, výstava trvá do 30. května, každý z umělců je zastoupen 11 malbami. Galerie sídlí v Jungmannově ulici a je otevřená od pondělí do pátku od 15 do 18 hodin.
“Jednadvacáté století přišlo s novými výzvami, zcela zvrátilo naše staré vnímání toho, jak na této zemi koexistovat jako velké množství lidských bytostí. Naše dlouhodobé přesvědčení se v každém okamžiku zpochybňuje. Zdá se, že se vracíme v čase a veškerý konsenzus logického dialogu, dosažený mezi národy po staletí, se ztrácí. Technologie může být velkým pomocníkem, ale zároveň velkým nepřítelem,“ doplňuje Waseem Syed.
V plánu je přizvat k projektu Osmosis i další umělce z různých kultur a dokumentovat vývoj jejich práce. Organizátoři doufají, že tímto experimentem bude možné podpořit vzájemné porozumění a začlenění do tohoto neustále se měnícího světa.
Kulturní vazby
Když mi Wassem Syed popsal projekt Osmosis, na němž zrovna pracoval, vzpomněl jsem si na fyzikálně-chemický koncept jevu osmóza. Ten souvisí s kapacitou rozpouštění některých látek, z nichž vzejde látka lepší, než byly použité prvky. Zjistil jsem, že tento termín se také používá k pojmenování vzájemného vlivu, registrovaného mezi jednotlivci, kteří jsou součástí stejné skupiny.
Obě definice odpovídají cílům mimořádného úsilí, které spojuje kultury prostřednictvím vizuálního umění. Cílem tohoto setkání mezi kulturami je posílení vazeb mezi Evropou a Guatemalou. Místem setkání je Praha, jedna z evropských metropolí, která pro svou krásu a historické dědictví patří k nejnavštěvovanějším na světě. Zde jsou vystaveny práce dvou skvělých umělců: Pauliny Ramírez, narozené v Guatemale a která žije sezónně v Berouně blízko Prahy a Waseema Syed, pákistánce který je rezidentem v Guatemale. Oba sdílejí své vlivy, hledají společné body a své rozdíly a vystavují je otevřené diskuzi.
Osmosis posiluje společné úsilí, abychom učinili viditelnými umělecké projevy středoamerického regionu a dali tak činnosti umění důležitou interkulturní funkci, která aktivně zapojuje vizuálního umělce do světa kolem něj. Tímto způsobem jsou umělci zrcadlem složitosti vztahů, které se vyskytují v současných společnostech a spolupracují s hledáním řešení pro integrovaný lidský rozvoj a mírové soužití.
PAULINA RAMIREZ ŠTOREK, malířka a sochařka
Její současná díla vynikají silnou a výraznou linkou. Odkazy v jejím díle vychází z jejích kořenů ve dvou odlišných kulturách – české a guatemalské. Toto souhrn spojení je viditelné v její multidisciplinární práci, sochařství a malbě. Umělkyně byla vybraná k účasti na výstavě „Arte en Mayo“ 2019 v Guatemale. Její práce se pravidelně vystavují v Evropě a Střední Americe.
WASEEM SYED, vizuální umělec, kurátor a manažer
Vizuální umělec narozený v Pákistánu a v současnosti pobývající v Guatemale. Pracuje jako umělec, kurátor a kulturní manažer. V posledních letech byl jedním z výherců na výstavách: „Arte en Mayo “ 2015 Guatemala, Celeste Prize London 2016 a vybraný umělec na výstavu „Paseo de las Americas 2018“ uspořádanou Meziamerickou rozvojovou bankou.
Jeho práce jsou zastoupeny ve stálé sbírce MURB (Museo UNIS Rozas Botrán Contemporaneo) a v soukromých sbírkách v Evropě, Asii, Latinské Americe a Spojených státech amerických. Dále vystavoval v Guatemale, Salvadoru, Costa Rice, Kolumbii, New Yorku, Anglii, Rakousku, Itálii a Pákistánu.
Kino-pátek: Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (Rumunsko, 2018) / PLATO Ostrava / Ostrava / 3. 5. 2019 v 19:00
Černá komedie o dobrých úmyslech, dějinách a současnosti. Jak dopadne pokus divadelní režisérky o rekonstrukci tragické události z roku 1941, kdy se rumunská armáda na frontě dopustila masakru? Příběh o recyklaci novodobých dějin sleduje přípravy rekonstrukce skutečné události, kdy rumunská armáda na východní frontě spáchala etnický masakr v okupované Oděse. Název filmu je přímým citátem tehdejšího politického představitele.
Film byl v roce 2018 oceněn hlavní cenou Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary.
Režie a scénář: Radu Jude
Hrají: Ioana Jacob, Alexandru Dabija, Alex Bogdan, Ilinca Manolache
Producentka: Ada Solomon
V rumunském znění s českými titulky, 139 min
Ve spolupráci s Národním filmovým archivem.
Vstup na projekci je součástí vstupného do galerie.
Zastávka MHD jako místo a jako koncert hlasů, který řídí náhoda. Účastnící workshopu společně s Martinem Zetem vytvoří krátký film jako záznam paměti.
Martin Zet (1959) vystudoval sochařství na pražské AVU. Vlastní Zetova tvorba se od počátku 90. let minulého století pohybuje od efemérních akcí, performancí a intervencí do veřejného prostoru po videa nebo metaforická gesta. Jako pedagog působil v letech 2010 až 2016 na Fakultě umění VUT v Brně. Žije a tvoří v Libušíně u Kladna.
Pro dospělé (14+)
Dílna se vztahuje k Dočasným strukturám 6 (zázemí pro edukaci).
30 let svobody v umění. Tak zní název společného projektu tří pražských uměleckých škol AVU, UMPRUM a AMU, kterým chtějí své studenty zapojit do letošních oslav 30. výročí sametové revoluce. Na všech třech školách startuje soutěž o návrhy děl, které budou od léta vystaveny po celé Praze.
Výstavními prostory by totiž měly být reklamní nosiče na ulicích, zastávkách MHD nebo také na Letišti Václava Havla. Výsledky studentských prací by tudíž mohly vedle oslovení Pražanů také vítat miliony cestujících přilétajících do metropole. Nápad na tuto venkovní galerii vzešel od členů spolku Díky, že můžem, který každoročně pořádá oslavy 17. listopadu na Národní třídě.
“Většina současné výtvarné tvorby směřuje do galerijních prostor, umělecké využití městského mobiliáře je spíše výjimkou. Výstava tak vedle samotné prezentace vybraných děl otevírá otázku umění ve veřejném prostoru, jež je nyní v drtivě většině poskytován komerčním sdělením. Navíc, kde jinde by mělo být téma oslav svobody než v ulicích,“ vysvětluje záměr člen spolku a dramaturg listopadových oslav Oskar Rejchrt.
Tématem soutěže 30 let od Sametové revoluce, oslava demokracie a svobody a s nimi spojené příležitosti, které naší společnosti přinesl konec totalitního režimu. Studenti mohou téma ztvárnit libovolnou formou, ať už grafikou, malbou či fotografií. Své návrhy mohou přihlásit na všech třech školách do 30. května. Vítězné návrhy vybere začátkem června komise složená ze zástupců škol, pražského magistrátu, který spolu s ministerstvem kultury projekt podpořil.
Setkání s umělcem: Alžběta Bačíková / Fait Gallery / Brno / 9. 5. 2019 v 17:00
Další z cyklu osobních setkání s umělci představí Alžbětu Bačíkovou.
Ve své tvorbě Alžběta Bačíková pracuje s médiem pohyblivého obrazu, zejména s audiovizuálními videoinstalacemi. Autorka skrze kameru přistupuje k realitě, reflektuje mezilidské vztahy a specifické společenské role, výsledkem čehož jsou díla, která jsou ve své podstatě vysoce aktuální.
Během prezentace představí průřez svými projekty z posledních tří let (Setkání, Prohnutá dlažba, Hrdinové a Lékaři) a bude hovořit o společných aspektech, které se v nich objevují – zejména o dokumentárních principech, způsobech vyprávění a portrétování protagonistů a možnostech spolupráce při vzniku děl.
Vstup zdarma.
Svoji účast prosím potvrďte na fg@faitgallery.com.
Příští týden bude zahájen 58. ročník Mezinárodního bienále výtvarného umění v Benátkách. Ivan Morávek, pověřený řízením Národní galerie Praha, pověřil oficiálním zastoupením NGP komisaře
Českého a Slovenského pavilonu Adama Budaka.
Vedení NGP a tým pracující na letošní prezentaci České republiky na benátském bienále vzal na vědomí rozhodnutí pověřeného ředitele, který oznámil, že se z pracovních důvodů letošního zahájení v Benátkách nezúčastní.
„Mrzí mě, že se nezúčastním této světové přehlídky umění. Současné úkoly a povinnosti, jejichž cílem je stabilizace instituce či zafixování letošního výstavního plánu, mi bohužel účast časově ani kapacitně neumožňují. Zastupováním NGP a české účasti na bienále jsem pověřil komisaře pavilonu Adama Budaka, o kterém jsem přesvědčen, že se zhostí úkolu více než profesionálně. Pana Budaka doprovodí tým Národní galerie, který mu bude nápomocen s celkovou organizací zahájení výstavy. Na závěr bych chtěl pogratulovat panu profesoru Kolíbalovi k jeho mimořádnému tvůrčímu počinu, jimž bude reprezentovat Českou republiku a přeji mu zasloužený úspěch a co nejvíce kladných reakcí na jeho dílo,“ uvedl k aktuálním mediálním spekulacím Ivan Morávek.
