Prezentace a beseda Andrii Konontsev: Návrat na Krym / Fotograf Gallery / Praha / 22. 7. 2019 v 19:00
Sevastopolský rodák a v Čechách vystudovaný fotograf Andrii Konontsev ve svých projektech kontinuálně řeší téma ukrajinsko-ruských vztahů a krymskou otázku. Jako hosté prezentace a besedy se představí Milan Bureš, fotograf a filmař dlouhodobě zaměřený na post-sovětské republiky a Rusko, autor fotografických knih Sevastopol a East of Eden, a spolu s ním Michal Lebduška, analytik Výzkumného centra AMO se specializací na politický, bezpečnostní a společenský vývoj na Ukrajině a ukrajinsko-polské vztahy. Moderátorem besedy je Stanislav Bříza, zakladatel publikační platformy BFLMPSVZ, který s Andriim Konontsevem momentálně dokončuje jeho knihu Homecoming.
V roce 2017 natočilo družstvo Cosa tři dokumenty ukazující nejen architektonické realizace 80. let, ale díky rozhovorům s autory projektů také myšlenkové zázemí architektonické profese dané doby. V roce 2018 Cosa navázala dalšími čtyřmi dokumenty, soustředícími se převážně na vztah postmoderní teorie k tehdejší československé praxi. V dokumentech opět promlouvají autoři staveb – Josef Pleskot, Vlado Milunić, Jan Línek, Michal Brix a Zdeněk Hölzel, rozhovory s nimi vedou Rostislav švácha, Jana Pavlová a Michaela Janečková.
Všechna videa jsou volně přístupná v online video archivu http://www.cosa.tv
Věnovat se architektuře doby normalizace je rozhodnutím strategickým – sorela padesátých let byla akceptována, “zlatá šedesátá” téměř adorována, z let sedmdesátých jsou uznáváni pohrobci předchozí dekády, jakými jsou například tehdy dokončené stavby Machoninů nebo SIALu. Architektura 80.let bez povšimnutí mizí a je zatím jen cílem návštěv podivných “fajnšmekrů”. Není ještě dost stará, aby si zasloužila památkovou ochranu, navíc je často prodchnuta duchem postmoderny, dnes nepříliš populární estetikou. U mnohých staveb probíhají – nebo již bohužel proběhly – zásadní rekonstrukce, přestavby a dostavby. Realizace z této doby nejsou prozatím běžným předmětem památkové ochrany, proto je důležité zaznamenat nejen dochovanou původní podobu, ale také vzpomínky autorů na ideové zdroje, inspirace či podmínky realizace v dané době.
Videodokumenty usilují o to, aby vzbudily v divácích zájem a porozumění pro stavby z 80. a počátku 90. let. Ty stále čekají na podrobnější uměleckohistorické zpracování a pozornost veřejnosti.
Postmoderní stavby Josefa Pleskota
Josef Pleskot je dnes znám spíše jako exponent „české přísnosti“, v jeho portfoliu však nalezneme také rané práce, v nichž se ozývají postmoderní inspirace. Mnohé z jeho staveb z 80. let mají (alespoň částečně) dodnes dochovanou původní podobu. V rozhovoru s Rostislavem Šváchou architekt Pleskot hovoří o tom, co jej přivedlo k postmodernismu a proč jej posléze opustil, o Robertu Venturim a zejména o projektu a realizaci Středního odborného učiliště Stavebních strojů Zličín v Benešově. Zmíněny jsou však také další stavby z daného období – rodinný dům v Písku-Hradišti, bytový dům v Miroticích nebo zakázky menšího rozsahu, které však dokládají tehdejší Pleskotovo postupně opadávající zaujetí pro postmodernismus.
Škola a internát Středního odborného učiliště Stavebních strojů Zličín (dnes Integrovaná střední škola technická) v Benešově – vstupní hala
Tři stavby Zdeňka Hölzela
Základní škola a knihovna V Remízku na sídlišti Nový Barrandov a bývalá vazárna věnců na Praze 3
Projekt stavby na sídlišti Nový Barrandov se poprvé objevil v roce 1985 na výstavě Malovaná architektura, tehdy ještě jako projekt obchodního centra. Tato iniciační výstava české postmoderny v architektuře hraje významnou roli v dějinách české architektonické postmoderny. Základní škola a knihovna V Remízku na sídlišti Nový Barrandov, realizovaná na stejném principu, je až na fasádu v původním stavu. Jeden z autorů své tehdejší záměry vysvětluje a dokládá také na druhé, dnes již přestavěné budově vazárny věnců na Praze 3 (dnes Fujifilm). Zaujetí postmoderním urbanismem a přístupem k tvorbě města je prezentováno na návrhu urbanismu Nového Barrandova.
Knihovna na sídlišti Nový Barrandov – pohled ze střechy ZŠ V Remízku (dnes Fakultní základní škola Barrandov II při PedF UK) na sídlišti Nový Barrandov
Postmoderní stavby na sídlišti Stodůlky
Pošta, bývalá restaurace Na Brance a sběrna surovin
Občanské stavby na pražském Jihozápadním Městě v osmdesátých letech znamenaly vstup postmoderny do české architektury, a to konečně nejen na papíře, ale ve skutečných realizacích. Dokument se zabývá genezí jejich vzniku, důvodem, proč právě na sídlištích si mohli mladí architekti realizovat své představy o soudobém projevu. O budově pošty na Sídlišti Stodůlky, bývalé restauraci Na Brance a sběrnách surovin hovoří jeden z autorů staveb Tomáš Brix.
Domovy seniorů od Jana Línka a Vlada Miluniće v Praze
v Bohnicích, Malešicích, Chodově a Hájích
Vlado Milunić a Jan Línek se představili jako autoři novátorských domovů pro seniory na pražských sídlištích. Architekti reagovali na soudobé tendence ve světové architektuře v podmínkách výstavby československých panelových sídlišť. Dokument představuje soubory staveb v Bohnicích, Malešicích, Chodově a Hájích.
Výstavní projekt Jaké hranice?, který je právě k vidění v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, se zaměřil na téma migrace. A to jak z pohledu současné situace – skrze spolupráci dvojic umělců a lidí se zkušeností migrace , tak také z pohledu překračování geografických i sociálních hranic v minulém století – skrze umělecká díla zapůjčená z českých i slovensých galerií a muzeí. Alžběta Cibulková ve své recenzi jednak přibližuje samotnou výstavu, ale také zkoumá, jak se tyto dva směry či pohledy doplňují.
Som svetobežníkom, pôvodom zo Země
Umělci a umělkyně vždy odjížděli za hranice, ať už studovat, pobýt v jiných kulturních centrech, seznámit se s tamními autory a uměleckou scénou, poznat novou krajinu a načerpat zkušenost z „jiné reality“, která pro ně byla velmi často inspirativní a znamenala další vývoj v jejich práci. Obohacující aspekt překračování hranic je na výstavě Jaké hranice? v Oblastní galerii v Jihlavě kladen do souvislosti s migrační krizí, což může být pro návštěvníka zpočátku poněkud matoucí, protože vystavená díla se k těmto událostem nijak explicitně nevyjadřují. V textu jednoho z kurátorů a hlavních iniciátorů Ondřeje Horáka se ale dozvídáme, že právě tyto události a především jejich mediální obraz vyvolávající hysterii vrcholící v roce 2017 byly hlavním impulzem pro vznik projektu Praha – hranice. Ten zaštítilo Centrum pro integraci cizinců v Praze a vzhledem k tomu, že se jedná o sociální projekt, ve kterém je umění spíše prostředkem nebo nástrojem propojení a spolupráce, je jihlavská výstava jeho dílčím výstupem. To nejdůležitější se totiž odehrálo přímo při procesu a práci na jednotlivých dílech, na kterých spolupracovaly vybrané dvojice skládající se z umělců/kyň a samostatně přihlášených ne-umělců/kyň, kteří pochází například z Vietnamu, Mexika, Ruska, Ukrajiny nebo Venezuely, ale dlouhodobě pobývají v Čechách.
Účastníci se k projektu přihlásili dobrovolně na základě výzvy a působili v něm bez finančního ohodnocení, někteří jej v průběhu času opustili, jiní zůstali, pravidelně se setkávali a postupně přicházeli na to, co mají společného a kde se jejich příběhy potkávají, což se odráželo nebo vykrystalizovalo v práci na výsledném díle. Nejvýraznější kurátorský zásah byl v tomto ohledu vytvoření dvojic a určení, kdo s kým bude spolupracovat. Klíč k tomuto výběru a přiřazení jednoho k druhému zde ale není nijak více objasněn. Podle informací, které se můžeme dočíst jak v textu k výstavě, tak i v galerijních novinách, které jsou také součástí instalace, se v průběhu projektu mohlo vše proměnit. Vznikla tak například spolupráce dvou umělců, kteří „o sobě ví všechno“ (Ondřej Brody, Kristofer Paetau), nebo dvojice, kdy jednu z účastnic později zastoupila její dcera. Veronika Leová a Hiep Duong Chi se vztáhli ke konkrétnějšímu tématu souvisejícímu s životem a přijetím cizinců v Čechách (střet vietnamské a české kultury a předsudky s ním spojené), další kritizovali českou xenofobii a nacionalismus (video již zmíněných Ondřeje Brodyho a Kristofera Paetaua), jiní vyšli přímo z činnosti, které se ve svém životě věnují nebo ze vztahu a průběhu poznávání sebe sama. Vedle maleb Petra Philippova vidíme pletené svetry se stejným námětem od Larisy Gladysh, instalace se stolkem, na němž leží osobní věci Anastasii Miasnikové a Inny Papshevy, která je výsledkem jejich společné komunikace. „Vzniká mezi námi něco mimo předmětný a časový svět, a tehdy věk nebo národnost nejsou důležité,“ popsala autorka stav a pocit sounáležitosti, kdy hranice mizí a nezáleží na nich, a čemuž je také blízká samotná umělecká tvorba a spolupráce.
Někdo by si mohl pomyslet, že z takových výstupů nemůže na výstavě vzniknout nic než nesourodý mix různých artefaktů, jazyků a věcí, což je svým způsobem také pravda. V tomto případě a vzhledem k podstatě projektu, mi však tento mišmaš přijde přirozený. Je to dané také tím, že se výstava nijak nesnaží o opak a tento aspekt je zde přiznaný. Sjednocujícími prvky mohou být zmíněné texty, které jsou někdy psané v rodném jazyce, jindy v češtině, a dále i to, že zde převládají textilní díla, ať už jde o ruční práce, jako je pletení, šití nebo vyšívání, nebo například o prostorovou instalaci z textilních vláken Sujana Villafane-Boháče a Aleksandriny Yordanové. Za zmínku také stojí velký pletený šál visící ve vysokém prostoru schodiště od zmíněné „ne-umělkyně“ Larisy Gladysh, který by velmi dobře zapadl do současné trendy umělecké produkce. Hranice se zde tedy v některých případech potlačují i v umění samotném. Svobodná tvořivost bez přílišných nároků umělecky obstát a zkušenost takové spolupráce byla určitě obohacující i pro profesionální umělce. To, co je ale možná nejvíce protknuto celou výstavou, je téma ztraceného domova a hledání nové identity na prozatím cizím místě. „Kdo jsem v Česku?“, čteme na vyšívané plátěnce. Vedle ní pak na videu pozorujeme bulharského umělce Nickyho Shushulova převážejícího v tašce hlínu ze svého domova do Prahy, kterou uložil do vykopané díry na anonymním veřejném místě. Svou rodnou půdu si přímo do galerie přivezla taky Mira Gáberová a použila ji v performance Kořeny, jejíž pozůstatky včetně bot vidíme na zemi – „Cítit rodnou zem v nových botách“, stojí na popisku. Kořeny jsou důležité, ale můžeme si je převézt s sebou? Můžeme emigrovat do jiné země, aniž bychom při tom neztratili svou identitu?
S autory se pak můžeme trochu více seznámit ve videu Evy Jiřičky, které zachycuje rozhovory jednotlivých dvojic. Baví se zde ale především o průběhu své spolupráce nebo vzniku projektů, takže o jejich osobním životě a o tom, co je přivedlo k pobytu v Čechách (zda odjeli za partnerem, spolu s rodinou, hledají práci, utekli z politických důvodů nebo před válečným konfliktem), se zde mnoho nedozvíme. Jsou to lidé různého věku, povolání a původu, a je zajímavé sledovat, jak si k sobě i přes generační, sociální nebo jiný rozdíl, nacházeli cestu. Nesledujeme zde tedy osudy jednotlivých účastníků, ale spíše nově vznikající příběhy spolupracujících dvojic.
Druhá část výstavy je naproti tomu postavena na osudech a životech konkrétních osobností, které opět spojuje odchod a pobývání v zahraničí, čímž se vracíme obloukem k úvodu tohoto textu. Ondřej Horák a Nina Jassingerová vybrali díla ze sbírek českých a slovenských galerií, přičemž se zaměřili na významné umělce a umělkyně převážně 1. poloviny minulého století, jež pokládáme za „své“, ale kteří prožili značnou část svého života v zahraničí (ať už dobrovolně nebo nuceně), ze kterého se někdy ani nevrátili. Mnohdy se narodili ještě v Rakousko-Uhersku a byl pro ně přirozený kosmopolitní styl života. Odjížděli za vzděláním do tehdejších kulturních center, což byla hlavně Paříž, nebo také Vídeň, kde mnoho z nich absolvovalo uměleckou školu. Mezi třinácti autory najdeme zvučná jména jako František Kupka, Alfons Mucha, Jindřich Štyrský a Toyen, Bohuslav Reynek nebo Josef Šíma a snad nejvíce zastoupená je zde malířka Marie Galimberti-Provázková, která studovala ve Vídni, Mnichově, v Nagybányi, v Paříži, pobývala také v Itálii a ve Španělsku a po návratu do Čech založila spolu s Josefem Váchalem sdružení Tvorba. Tato donedávna pozapomenutá umělkyně pak také, stejně tak jako druhá zastoupená umělkyně Toyen, bojovala s hranicemi rodovými. To, že nebyla obecně přijímaná, dokládá také fakt, že k její rehabilitaci a kritickému zhodnocení došlo díky historičce umění a kurátorce Martině Pachmanové zabývající se dlouhodobě genderovými tématy. Za zmínku pak stojí určitě také zajímavý příběh Kolomana Mosera, který se po studiích v Košicích, Bratislavě a Praze, odebral na studijní pobyt do Paříže. Na pozvání mexické vlády pak odjel do Mexico City, aby založil obor grafiky na tamní akademii. Po válce se vrátil do Bratislavy, ale po roce 1948 znovu odešel a zbytek života prožil v Pensylvánii a Arizoně v USA. „Som svetobežníkom, pôvodom zo Zeme, a preto moja práca na Zemi sa nestratí.“, řekl o sobě Moser – jak se můžeme na výstavě dočíst –, přičemž ale zároveň pociťoval nostalgii po domově. Kosmopolitismus, kritický pohled na „malost“ české a československé umělecké scény a zároveň stesk po domově nebo nostalgie a úcta ke svému rodnému kraji, se promítá v celé této části výstavy.
Obě dvě části se na téma překračování hranic a emigrace dívají z jiného pohledu, avšak nijak více kriticky je nerozvádí. V prvním patře se ocitáme v živé a lehké instalaci, v druhém na výstavě klasicky instalovaných děl od známých umělců, tak jak je vídáme ve většině stálých expozicích našich muzeí a galerií. Projekt a jeho cíle napomoct k integraci cizincům žijícím v Čechách určitě dávají smysl a pokus propojit tyto snahy s uměleckou tvorbou je podnětný včetně jednotlivých děl vzniklých ze spolupráce dvojic. Návštěvníkovi výstavy však nenabízí žádný nový pohled na dané téma. Druhá část nám pak může připomenout uměleckohistorický projekt a výstavu Marie Klimešové, Hany Rousové a Zbyňka Baladrána Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938-1953 (v Masných krámech v Plzni, 2017-2018), která však téma migrace lidí pod tlakem dramatických historických událostí rozvedla za pomoci dobových fotografií a uměleckých děl více do hloubky a udala komplexnější vhled a přesvědčivější srovnání se současnou situací.
Je tedy trochu škoda, že dvě patra galerie nejsou více formálně nebo architektonicky provázána, ale i přesto, že se tak jedná spíše o dvě oddělené výstavy, propojuje obě části vyzdvižení potenciálu umění, které možná vede k citlivějšímu pohledu na svět a jež umí násilně nebo uměle vytvořené hranice překračovat a naopak těžit z objevování a poznávání nových přírodních, kulturních a sociálních krajin. A také to, že překračování a otevírání duchovních, rodových nebo politických hranic s sebou přináší nesnáze a traumata v různých podobách, ale také poznání a obohacení.
Emily Brandi + Elif Kalayci Flak, Mariana Kuryliak + Alena Mileva, Anastasia Miasnikova + Papševa Inna, Mira Gáberová + Ruta Putramentaite, Jana Radevic + Ginatullina Lily + Nicky Shushulov, Ondřej Brody + Kristofer Paetau, Isrohan Alvarez + Anna Radeva, Petr Philippov + Larisa Gladysh, Veronika Leová + Hiep Duong Chi, Sujana Villafañe-Boháč + Aleksandrina Yordanova, Marie Galimberti-Provázková, Otto Gutfreund, Václav Hejna, Luděk Holub, Jan Kotík, František Kupka, Alfons Mucha, Bohuslav Reynek, Koloman Sokol, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, František Tichý, Toyen / Jaké hranice? / kurátoři: Ondřej Horák, Nina Jassingerová, Ilona Staňková / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 6. 6. – 13. 10. 2019
MVS 2019: Den otevřených ateliérů a malování s dětmi / Mikulov / 27. 7. 2019 ve 13:00
V rámci doprovodných akcí Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ Vás srdečně zveme již tuto sobotu 27. 7. 2019 do Mikulova na akci Den otevřených ateliérů a malování s dětmi – od 13 hodin v ateliérech výtvarníků na mikulovském zámku.
Můžete se podívat, jak se díla tvoří, děti si budou moct vyzkoušet různé výtvarné techniky společně s umělci.
Festival 4+4 dny v pohybu se vrací do Desfourského paláce s heslem Nikdo nemá nic / Praha / 4. 10. – 12. 10. 2019
24. ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu proběhne od 4. do 12. října 2019 v Praze. Více než 60 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem Nikdo nemá nic. Divadelní část festivalu zahájí americký performer Jeremy Wade s novým představením The Clearing. Návštěvníci se mohou těšit na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Belgie, Egyptu, Finska, Francie, Íránu, Izraele, Jihoafrické republiky či USA, které budou uvedeny v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2019. Více informací na www.ctyridny.cz.
Desfourský palác na Florenci se opět stane centrem hlavního výstavního projektu Místa činu festivalu 4+4 dny v pohybu 2019. Jejím kurátorem je český výtvarný umělec, publicista a pedagog Milan Mikuláštík, který představí 60 umělců především ze Slovenska. „Název výstavní části Nikdo nemá nic je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat. Místa činu v Desfourském paláci představí také instalace zahraničních umělců oceněných na letošním Biennale v Québecu, celkem čtyři české divadelní premiéry od Wariot Ideal, Spitfire Company, Terezy Hradílkové a Viktora Černického. Nebude chybět ani symposium zaměřené na aktuální problematiku vodních zdrojů a řada doprovodných akcí,“ dodává organizátorka festivalu Denisa Václavová. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program platformy Máš umělecké střevo? a pro umělecké profesionály bude opět připravena festivalová škola.
Letošní zahraniční divadelní program mapuje tvorbu mimoevropských scénických umělců. „Vybrali jsme několik originálních, špičkových performerů a tanečníků, kteří svou radikální a kritickou tvorbou boří zažité stereotypy. Většina z nich představí svou práci českému publiku úplně poprvé,“ říká dramaturg divadelního programu Pavel Štorek. Festival zahájí americký performer Jeremy Wade se svou provokativní show The Clearing. V novém sóle Wade svým superfyzickým projevem – tancem, fyzickou akcí, zpěvem, textovým apelem, ale i hudbou a scénografií, vyjadřuje hlubokou obavu o budoucnost. Finsko-egyptská umělkyně Samira Elagoz přiveze své úspěšné představení Cock, Cock.. Who’s There?, ve kterém kombinuje performativní postupy s videem, čímž vytváří unikátní styl „docu-fiction“. Francouzský hudebník a performer Gérald Kurdian představí ve svém stand-upu Hot Bodies metamorfózy sexuálních revolucí 20. a 21. století. Jeho smyslná koláž vychází z rozhovorů s lidmi, jejichž vnímání sexuality a/nebo genderu stojí mimo zažité stereotypy. Niv Sheinfeld a Oren Laor, jedni z nejvýznamnějších tvůrců současného izraelského tance, přivezou do Prahy své nejosobnější představení The Third Dance, ve kterém reflektují 15 let společného života i tvorby. Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumá hranice normality v performance Mikado Remix. V dokumentárním představení Mining Stories skrze svědectví o tragédii v brazilském těžebním regionu Minas Gerais rozeberou Silke Huysmans a Hannes Dereere témata jako paměť, politika či náboženství. Americký tanečník a choreograf Trajall Harell uvede své celovečerní dílo pro tři tanečníky Judson Church is Ringing in Harlem, ve kterém spojí dva vzdálené světy – minimalismus postmoderního tance s okázalostí stylu Vogue. Íránský non-binární umělec Sorour Darabi ve své ódě na zranitelnost Šavašun, vycházející ze stejnojmenného Šíitského svátku, osciluje mezi reálnou a symbolickou ztrátou, mezi komfortem a diskomfortem, toxickou maskulinitou a zranitelností vlastní identity. Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele se ve svém svérázném stand-upu Black Off pouští do ostré kritiky předsudků i přehlížení a nabízí publiku nové způsoby, jak přemýšlet o rasismu.
Kompletní programu bude zveřejněn v září 2019. Více informací najdete na www.ctyridny.cz.
Kunsthalle Praha zaslala Artalku reakci na kritiku jejího fungování a financování, kterým se mimo jiné zabývala ve svém článku Anna Remešová.
Kunsthalle Praha jako fórum
Těší nás zájem médií o profil a směřování Kunsthalle Praha, kterou plánujeme otevřít za necelé dva roky. Tým Kunsthalle Praha pracuje na projektu již několik let, máme celkem jasnou představu o dramaturgickém profilu, na druhou stranu stále spoustu věcí ladíme a připravujeme. Je to vzrušující fáze zrodu nové instituce, která má neziskový a nevládní půdorys, což je formát ve světě běžný. Úvaha Anny Remešové přináší upozornění na zásadní roli, kterou začínají mít soukromé iniciativy na české kulturní scéně. Určitě máme ambici být viditelní na mapě kulturních institucí, ale náš pohled je odlišný v tom, že se domníváme, že čím více institucí a galerií bude v Praze, tím lépe pro všechny. Vyspělá města na západ od nás jako např. Kodaň či Brusel mají mnohem více institucí, než má Praha dnes, a pestrost jejich zaměření vytváří z těchto měst kulturní centra. Otevření Kunsthalle Praha nijak nezhorší finanční situaci malých nezávislých galerií, jak se autorka domnívá, jelikož Kunsthalle Praha žádné prostředky na provoz od státu požadovat nebude. Instituce nezávislé na statním financování mají naopak možnost vytvářet prostor pro prezentaci i těch umělců a postojů, které by stát mohl chtít z politických důvodů potlačovat.
Každá rekonstrukce či novostavba v pražském centru přirozeně přináší vedle nadšených očekávání také množství kritiky a diskuzí. Připravovali jsme projekt rekonstrukce Zengerovy trafostanice velmi dlouho a pečlivě. Když jsme budovu koupili, směřovala k tomu být konvertována na hotel a nebýt naší iniciativy, dnes by již hostila turisty. Technický stav vnitřních konstrukcí neumožňoval jejich využití, nevhodný výběr betonové konstrukce při stavbě trafostanice a chemická kontaminace stavby desítkami let používání budovy v komunistickém režimu si vybrala svoji daň. V dialogu s útvary památkové péče zachráníme nejen fasádu budovy, ale i některé významné technické prvky, a vrátíme je zpět do nové budovy. Tristní technický stav budovy byl ale pro nás i příležitostí provést konverzi industriální stavby na moderní muzeální prostory, které budou vyhovovat vystavování současného umění a přinesou Pražanům a návštěvníkům Prahy živé místo pro setkávání v prostorách, kde se minulost potkává s budoucností. Praha potřebuje nejen důslednou památkovou ochranu historického dědictví, ale i současnou architekturu, která funguje v symbióze s historií města. Právě takový projekt se snažíme přinést. Věříme, že až se za dva roky dveře Kunsthalle Praha otevřou veřejnosti, lidé se přijdou podívat a udělají si vlastní názor.
Každá instituce má právo najít si svou identitu a misi. Odlišnost identit vytváří pestrost a ta kultivuje celkové prostředí. Spíše než politicky angažovanou institucí chce být Kunsthalle Praha především názorově otevřenou platformou a fórem pro setkávání odborné i široké veřejnosti. V popředí bude stát umění a dialog, nikoliv náš názor. Naše role je připravovat inovativní výstavy, propojovat mezinárodní a domácí umění a komunity, a přispívat tak k utváření společnosti, která je uvědomělejší, zodpovědnější a přátelštější. Chceme být institucí, která staví mosty mezi lidmi, nikoliv prohlubuje příkopy. Těch máme ve společnosti více než dost a naší misí je spíše společnost spojovat než dále rozdělovat. V Kunsthalle Praha budou mít umělci svobodu a podmínky vyjádřit se k důležitým tématům dnešní doby prostřednictvím umění. Budeme se snažit ctít u toho pravidla tolerance a slušnosti. Naše politická angažovanost bude končit eliminováním všech projevů xenofobie, rasismu či utlačování menšin (ať již z hlediska etnického, genderového nebo jiného) a zamezením projevů podpory zločinných politických režimů.
Děkujeme redakci Artalk, že uvedla do kontextu omluvy informace o údajném netransparentním financování Nadace The Pudil Family Foundation, která je naším zakladatelem, a zmínila stažení citovaného textu Václava Drozda z Artyčok TV.
Zamyšlení Anny Remešové nás inspiruje k navázání hlubšího dialogu s umělci a veřejností o jejich očekáváních od Kunsthalle Praha, pro jehož uskutečnění budeme hledat vhodnou platformu.
Jak doléhá na brazilskou uměleckou scénu politický vývoj posledních let? A jak vypadá vztah mezi místní uměleckou scénou a širší veřejností? O tom píše v následujícím komentáři architekt Ondřej Dušek, který dlouhodobě sleduje kulturní a politický vývoj v Brazílii, jenž je třeba chápat v perspektivě odlišné od té naší, středoevropské. Brazílie je země, kde se mísí všemožné kulturní tradice a kde hraje umění důležitou roli v kontextu celé společnosti. Jde o jiný přístup, který není apatický vůči kulturním aktivitám a neumožňuje umělecké scéně, aby byla zcela pohroužena sama do sebe, jak jsme na to převážně zvyklí v našich končinách. Už méně se ale ví o tom, jaké boje musí brazilská kulturní scéna sehrávat a jaké úspěchy tam v politice slaví ultrakonzervativní síly.
Marcos Chaves, Sem Título, ze série Eclético, 2001. Foto: archiv Galeria Nara Roesler
Když vám za výstavu hrozí smrtí. Kulturní scéna vs. politika v současné Brazílii
Pro pochopení situace v současné Brazílii je třeba se vrátit minimálně o pár let nazpět, kdy se zvedala vlna odporu vůči tehdejší umírněně levicové prezidentce Dilmě Rousseff. Následovaly roky plné vypjatých mediálních půtek, jež pokračovaly i po jejím odvolání. Zcela nový rozměr dostala tato nevraživost spojená se stoupajícími ultrakonzervativními tendencemi po vítězství Jaira Bolsonara, tehdy se přenesla z roviny mediální do agendy výkonné a legislativní moci. To mělo ale dlouhou předehru, která zasáhla i oblast umění.
Když ultrapravicoví trollové těsně před uzávěrkou zavětřili příležitost v soutěži Premio PIPA 2017, která patří mezi ústřední akce současného brazilského umění, nešlo ještě o nic závažného. V této přehlídce vybírá totiž kromě odborné poroty také veřejnost. Ještě pár dní před ukončením hlasování jasně vedla černošská umělkyně Musa Michelle Mattiuzzi, autorka syrových performancí evokujících pradávné obřady, a webové stránky přehlídky i samotné umělkyně byly zasypány urážlivými rasistickými a sexistickými komentáři. Současně s tím strmě vzrostl počet hlasů pro umělce, který byl tehdy třetí v pořadí, takže Musa Michelle Mattiuzzi nakonec soutěž nevyhrála. Organizátoři byli zaskočeni, ohradili se proti útokům, ale nakonec museli konstatovat, že výsledek uznávají.
Tato zdánlivě drobná kauza již nesla rukopis mladých ultrakonzervativních hnutí, tvořících na brazilské politické scéně předvoj tradičních konzervativních sil. Jako nejhorlivější lze označit Movimento Brasil Livre (MBL) – hnutí, které s mladou členskou základnou – s lídry okolo dvaceti let – suverénně působí ve virtuálním prostoru jako tvůrce fake news a hysterických výpadů očerňujících své protivníky. Je ideově blízké a personálně provázané se stranou nynějšího prezidenta.
Během několika let své existence má Movimento Brasil Livre na kontě desítky štvavých kampaní, několik z nich přesáhlo i do sféry výtvarného umění. Jak takové útoky vypadaly, lze ilustrovat na kauze kolem výstavy Queer Museu v jihobrazilském Porto Alegre. Oproti jiným, neméně závažným kauzám se liší tím, že zde hnutí MBL dosáhlo znatelného vítězství, zatímco kulturní veřejnost zůstala v šoku a bezmocná. Výstavní projekt Queer Museu si podle slov kurátora Gaudência Fidelise kladl za cíl vytvořit přehlídku brazilského umění, které se nějakým způsobem vyjadřuje k otázkám odlišnosti a diverzity. Téma sleduje jak v užším pojetí, tedy jako problematiku genderu a identity, tak i v obecnější rovině, jako překračování kánonů a norem. Kartografie odlišnosti – jak zněl podtitul výstavy – čítala téměř 270 děl od 85 umělců v časovém rozpětí od poloviny 19. století až po současnost. Záměrně ale byla uspořádána volně, nechronologicky, a zahrnovala jak klasická, tak i nová média. Byla otevřena v srpnu 2017 v honosném výstavním prostoru Santander Cultural, patřícím stejnojmenné bance. (O tom, že jsou komerční subjekty v Brazílii významnými podporovateli kultury a že se tak děje prostřednictvím zákona o pobídkách v kultuře, Lei Rouanet, bude řeč ještě později).
Nelze zde vyjmenovat všechny zastoupené autory, pár jich ale zmíním pro ilustraci rozpětí výběru: objevila se zde díla klasiků brazilského moderního umění Cândida Portinariho, Alfreda Volpiho, studie mužských aktů Angeliny Agostini a dokonce i portrét chlapce od předního představitele brazilského akademismu 19. století, Ingresova žáka, Pedra América. Z umění 60. let byl zastoupen předchůdce performancí Flavio de Carvalho se svým kostýmem Nového člověka tropů – sukní a trikotem, ve kterých si prý prorážel cestu proti davu katolických procesí; nebo mnohostranná Lygia Clark, mimo jiné s dílem ze série Oděv-Tělo-Oděv, tedy dvěma navzájem propojenými gumovými overaly vybavenými množstvím kapes s podšívkami různých taktilních kvalit.
Své místo tu měla logicky i velká postava brazilského umění 80. let, José Leonilson, malíř a autor instalací a výšivek, které jemným a zároveň drásavým způsobem vypovídají o citové vyprahlosti a osamění autora, účastníka boomu brazilské gay subkultury. Objevila se zde i díla vysloveně pracující s atributy LGBTQ+ kultury, s barvami duhy, kůží, latexem ad., nebo figurky jelínků (veado/viado – v původním významu sova jelen, jinak nejběžnější označení pro homosexuála). Přehlídka se zdaleka neomezila jen díla, která by s tématy spojenými s LGBTQ+ komunitou prvoplánově pracovala, za zmínku stojí např. fotografie záhadných postav s rituálními maskami od Nino Caise. Mnoho autorů si hrálo s náboženskou symbolikou, za všechny zde uvedu jako příklad intervenci Marcose Chavese, který doplňoval make-up, umělé řasy a barevné nehty chrámovým plastikám.
Za necelý měsíc po otevření zhlédlo výstavu na 32 tisíc návštěvníků. Zavítal na ni také blogger a ultrapravicový aktivista Felipe Diehl se svými příznivci, kteří svou návštěvu nahráli, díla hlasitě okomentovali a slovně napadali kustody i návštěvníky. Galerii ve videu obviňovali z urážení náboženských symbolů, šíření pornografie, zoofilie a pedofilie, pro kurátora výstavy rovnou požadovali vězení. Video se záhy rozšířilo především díky hnutí MBL a konzervativním křesťanským organizacím. V dalších dnech přicházeli na výstavu jejich další a další příznivci a v prostoru působili výtržnosti. Video spustilo také lavinu útoků na sociálních sítích, přičemž všechny tyto útoky způsobily to, že vedení banky výstavu předčasně uzavřelo. MBL slavilo úspěch.
Konflikt ale pokračoval i nadále: před galerií se konala demonstrace za svobodu uměleckého projevu a proti cenzuře, odpůrci naopak podali trestní oznámení kvůli údajné propagaci pedofilie. Přesto, že státní zastupitelství trestní oznámení prošetřilo a zamítlo, musel kurátor vypovídat i před senátní komisí pro boj se zneužíváním dětí a mladistvých. Zde již šlo zřejmě především o politickou hru: předseda komise, senátor a evangelický pastor Magno Malta se už v předvolební kampani prezentoval jako bojovník s pedofilií. Kurátor prý dostal více než sto výhružek smrtí. K případu se začali vyjadřovat konzervativní a pravicový politici, kteří tak populisticky usilovali o rozšíření své voličské základny. V televizní debatě TV Verdade (lokální stanice TV Alterosa) tehdejší federální poslanec Jair Bolsonaro několikrát rozčileně opakoval: „Autory té výstavy by měli zastřelit…“ a pohoršeně poukazoval na to, že pozvánky na výstavu byly rozesílány i školám.
Charakteristické je, že kauza a hysterie kolem ní si brzy začala žít vlastním životem, nezávisle na výstavě samotné. Nařčení a projevy pohoršení se točily kolem několika stále stejných děl, navíc záměrně dezinterpretovaných: např. zobrazení různých sexuálních praktik na obraze Adriany Varejão imitující japonský styl šunga zjevně nemělo co do činění s jakoukoliv adorací (zoofilie), spíše naopak. Zavádějící výklady došly tak daleko, že se sami umělci jali uvádět interpretace svých uměleckých děl na pravou míru. V případě dvou obrazů, napadaných kvůli nápisu Criança Viada („dítě buzna“), autorka Bia Leite v médiích podrobně vysvětlovala genezi díla, vztahujícího se k dětství LGBTQ+ lidí. Přímou inspirací pro ni bylo stejnojmenné album na platformě tumblr, na níž různí uživatelé a uživatelky publikovali své fotky z dětství. Fernando Baril zase v souvislosti s obrazem Křížení Ježíše s bohyní Šivou v médiích jednoduše bránil autonomii uměleckého díla a svobodu vyjádření.
zleva Bia Leite, Lambádová Transka a bohyně vod, 2013, Adriano bafônica e Luiz França She-há, 2013. nahoře Pedro Américo: Hlava mladíka, 1889. Foto: archiv autorky
Moci se ujímá Bolsonaro
Příznivci výstavy se ale nehodlali vzdát a dál usilovali o to, aby byla výstava přenesena do jiného brazilského města. Například starosta Ria, Marcello Crivella, republikán a někdejší misionář církve Igreja Universal, se ale nechal slyšet, že v MAR (Museu de Arte do Rio) rozhodně taková výstava nebude. Nakonec se ji zde přeci jen podařilo uskutečnit – a to díky veřejné sbírce – v srpnu minulého roku ve výstavním prostoru v Parque Laje náležícím umělecké škole EAV. Tou dobou již však byla v plném proudu předvolební kampaň prezidentských voleb. Brazílii zaplavily fake news balamutící prosté Brazilce způsobem pro nás těžko pochopitelným. Prezidentský kandidát Jair Bolsonaro obviňoval levicového protikandidáta z šíření školních materiálů podsouvajících dětem homosexualitu („kit gay“), dokud mu to nebylo volebním tribunálem výslovně zakázáno. Někdejší levicový prezident Lula da Silva byl v průběhu své kampaně prvoinstančně odsouzen za údajnou korupci a kandidatura mu byla znemožněna, díky čemuž se Jair Bolsonaro v preferencích dostal na první místo, což mobilizovalo demokratické síly a velkou část kulturní veřejnosti ke kampani proti němu (Ele Não!) nebo přímo k podpoře protikandidáta.
Přesto Bolsonaro ve volbách zvítězil a prvního ledna tohoto roku nastoupil do úřadu. Jestliže byly některé předchozí vlády rezortu kultury nakloněné a jiné k němu byly zcela lhostejné, postoj současné vlády ke kultuře lze bez nadsázky charakterizovat jako nepřátelský. Jak v konkrétních rozhodnutích, ve finančních škrtech i ve změnách legislativy, tak v neposlední řadě v nenávistné dikci. Ta jakoby i nadále pokračovala v podobné rétorice jako během kampaně, jež spočívala především ve vymezování se vůči ideovým nepřátelům, v křivých obviněních a ideologických útocích. V programovém prohlášení vlády pod dohledem Bolsonara navíc kulturní politika zcela chybí, tedy až na zmínku o nutnosti boje proti „kulturnímu marxismu“. Tento pojem není dále v textu nijak objasněn, ale lze za ním číst plán postavit se proti všemu levicovému nebo liberálnímu, tedy proti velké části současné kulturní obce.
Druhý den po nástupu do funkce zrušil Bolsonaro samostatné ministerstvo kultury a začlenil jej spolu s rezortem sportu a sociálního rozvoje pod jedno ministerstvo občanství (Ministério da Cidadania). Mezi další změny – a to nejen v kultuře, ale i v dalších oblastech, jako je například školství nebo životní prostředí – patří postupná dekonstrukce výdobytků posledních dvaceti let. Ruší se odborné komise a poradní sbory, agenda se centralizuje. Samozřejmě dochází i k personálním změnám.
Nino Cais , Bez názvu, 2009. Foto: archiv galerie Casa Triangulo
V dubnu vláda atakovala zákon o pobídkách v oblasti kultury, známý jako Lei Rouanet. Ten je pro oblast kultury klíčový, vytváří rámec pro sponzorství ze strany komerčních subjektů. Kultura byla v Brazílii dlouhá desetiletí vykázána do komerčního prostředí, bez systémové podpory. Právě Lei Rouanet slouží od počátku 90. let jako základní nástroj pro podporu uměleckých aktivit. Z minulosti jsou samozřejmě známé i případy zneužití tohoto mechanismu, které nový prezident vyzdvihoval, nebránil se ale otevřeným útokům na umělce, kteří skrze tento zákon čerpali prostředky a angažovali se proti němu (např. Caetano Veloso). Vláda zákon formálně zrušila, ale ve skutečnosti ho pouze přejmenovala a upravila, jaksi znesnadnila proceduru a snížila stropy pro čerpání prostředků. Kromě kritiky a následných rozpačitých změn v tomto zákoně postihly nepříznivě oblast kultury i přímé škrty, v nesnadné situaci se ocitlo na třináct velkých kulturních projektů sponzorovaných ropným gigantem Petrobras (nadnárodní korporace, jejímž většinovým akcionářem je brazilská federální vláda). Prezident navíc avizoval přísnou kontrolu nad tím, kam půjdou státní peníze. Případ výstavy Queer Museu mu pak opět posloužil jako symbol toho, co rozhodně podporovat nehodlá.
Pro srovnání se současným neutěšeným stavem má smysl zmínit, jak vypadala kulturní politika v dobách nejpříznivějších, tedy za úřadování prezidenta Ignacia Luly da Silva, kdy post ministra kultury zastával nejprve hudebník Gilberto Gil a následně jeho spolupracovník Juca Ferreira. Gilberto Gil, s dlouholetou zkušeností umělce a s téměř etnografickým zájmem o lidovou i městskou pouliční kulturu, vytvořil rozsáhlý Národní plán pro kulturu, operující s pojmy jako kulturní vyloučení, demokratizace kultury nebo právo na kulturu. Jeho politika vyústila ve vytvoření sítě tisíců lokálních center – tzv. „pontos da cultura“, zaměřených na místní produkci a působících mimo velká města a hlavní kulturní střediska.
Současná vládní politika ale zatím postupuje přesně naopak a kromě existenčních problémů přinese zřejmě také ohrožení autonomie umělecké tvorby. Vláda totiž neskrývá tendenci posuzovat obsah podle svých ideologických kritérií a nesouhlas hodlá dávat hlasitě najevo. Lze předpokládat, že sponzoři budou napříště opatrnější při výběru projektů a vyvarují se těch děl, která by mohla vyvolat kontroverzi. I u umělců samotných může nenápadně nastoupit autocenzura. Vysilující může být také boj proti dezinterpretacím nebo vyloženě nepravdám, které konzervativní síly včetně vládních představitelů šíří. Opatření jako dekonstrukce systému sociální podpory, škrty ve školství atd. pak mohou mít za důsledek to, že svět umění bude přístupný pouze pro lépe situované vrstvy.
És Uma Maluca, instalace Hlas kanálu je hlas boží na kolektivní výstavě Literatura Exposta v Casa França Brasil, Rio de Janeiro, 2019, zdroj: facebook kolektivu
Na závěr odhodlání umělců z Ria
To, že zástupci státní moci neváhají potlačit společensky kritické umění, jsme mohli sledovat opět v prosinci 2018 a v lednu tohoto roku v Riu, na příkladu skupinové výstavy Literatura Exposta. V centru pozornosti se ocitla instalace uměleckého kolektivu És uma Maluca, tematizující poměry za vojenské diktatury (např. praktiky mučení pomocí hmyzu), přičemž jako zvuková kulisa byl použit sestřih projevů Jaira Bolsonara, ve kterých vyjadřuje obdiv k někdejší vojenské diktatuře a jejím mučitelům. Již krátce po otevření výstavy bylo ředitelem výstavního prostoru a státním tajemníkem pro kulturu použití těchto zvukových záznamů zakázáno. Umělecký kolektiv dokázal vtipně zareagovat: nahradil je předčítáním kuchařských receptů, což opět odkazuje na obvyklou praxi z období diktatury, kdy byly cenzurované články v denním tisku nahrazovány kuchařskými předpisy. Tím ale vše neskončilo, následně nechal guvernér Wilson Witzel, velký spojenec nového prezidenta, demonstrativně – o den dříve, než bylo plánováno – celou výstavu uzavřít. Případ ale svědčí i o odhodlání umělců, kteří na protest uspořádali před uzavřeným muzeem performance.
Na druhou stranu lze sledovat i to, že kulturní instituce a akce pokračují i v nezávislé dramaturgii, například kulturní centrum Federace průmyslu státu São Paulo (FIESP) uspořádalo tento rok výstavu umělce José Leonilsona, jednoho ze zásadních brazilských gay umělců 80. let.
Pohled do retrospektivní výstavy Živoucí archiv, živoucí vzpomínka Josého Leonilsona v Centro Cultural FIESP v São Paulu, otevřená v únoru tohoto roku. Foto: Pablo de Sousa
Snad lze tedy doufat, že má brazilská kultura tak hluboké kořeny a takovou sílu, že ji současná vládní garnitura příliš nezadusí. Představitelé brazilské kulturní scény si ale jsou dobře vědomi svých specifik, mnohokrát definovaných umělci i teoretiky a zcela protichůdných k upjatosti ultrakonzervativců. Navíc zde přetrvává živá zkušenost z doby vojenské diktatury a tradice protestu skrze umění, které se doplňují s těžkými životními podmínkami a každodenním příkořím ve společnosti, což má za následek velkou míru houževnatosti a odbojnosti. Pokud jste totiž Brazilec či Brazilka z periferie, z chudinské čtvrti, žijete stále v ohrožení a tak jako tak už jste v očích moci ten podezřelý, nikdy ne ten spořádaný a vážený. A to je vlastnost, která je velmi charakteristická také pro současnou brazilskou uměleckou scénu.
Zahájení nových výstav v Pragovka Gallery / Praha / 12. 7. 2019
V úterý 16. 7. v 18 hodin budou ve výstavních prostorách Pragovka Gallery zahájeny tři nové výstavy. Komplexní projekt Tomáše Rullera, výstava Kosmos Open Hours a Burn my tent till the rent. Součástí bude i bohatý doprovodný program naplánovaný zejména na čtvrtky, kdy na Pragovce pravidelně probíhá letní kino s filmy studentů FAMU, proložené nepravidelnými událostmi Dolce far niente. Až do 6. 8. si také návštěvníci mohou prohlédnout rozsáhlou skupinovou výstavu Penetrace, kurátorovanou Jiřím Černickým.
Projekt mezinárodně uznávaného performera a videoartisty Tomáše Rullera je vytvořen speciálně pro Pragovku a specifický prostor galerie THE WHITE ROOM. Tvorba Tomáše Rullera – od roku 2017 residenta Pragovky a na české i mezinárodní scéně významného představitele nejen akčního umění a performance – je totiž spojena s Vysočanami už od konce 70. let, kdy navštěvoval ateliér Čestmíra Sušky na Špitálské ulici (kde se také konala např. proslulá Konfrontace č. VI). V roce 1988 se pak v Lidovém domě zúčastnil výstavy 12/15 – Starší/Mladší a v roce 1989 zde vystavoval a performoval při zahájení Dialogu Los Angeles/Praha, první oficiálně povolené umělecké akce mimo tehdejší svaz výtvarných umělců. Týž rok proběhlo také výtvarné sympozium v divadle Gong. Ke všem třem těchto akcím se Tomáš Ruller vrátí v doprovodném programu při výstavě, kterou rozdělil do dvou fází:
První z nich, nazvaná Vybílení/Whitewashing (16. 8–8. 8.), zahrne do hry i přítomnost návštěvníků při zahájení a průběhu výstavy, v níž se rozhodl vzít název prostoru doslovně a celou galerii, včetně podlahy, natřel na jasně bílou. Sám tento akt komentoval slovy: „Místnost působí sterilně, meditačně, zároveň se neubráníme pocitu fyzické tísně; nicota se střídá s hustotou vzduchu, bílá všudypřítomnost těžkne a propadá se do černých mžitek. Běloba má mnoho podob a zasahuje za hranice galerie jako instituce, jak ve vztahu k samotnému prostoru, tak z pohledu problematiky autorství.“ Následná fáze ponese název „Performance déja vu“ (14. 8. do 10. 9.) a bude primárně tvořena objekty, foto-printy, video-projekcí a prací osvětlením. Autor ji přibližuje jako: „Post-internetový projekt tematizuje stav mysli, ve které není možné najít rozdíl mezi již prožitým – viděným a přítomným – aktuálním děním.“ Součástí projektu bude i poutavý doprovodný program ve formě projekce původních video-dokumentů a peripatetické přednášky s vycházkou, jenž znovu zpřítomní právě Rullerovy umělecké začátky ve Vysočanech – Konfrontace č. VI, 12/15 a Dialog Los Angeles/ Praha.
Výstavu Kosmos Open Hours, kurátorovanou Veronikou Čechovou, vytvořila umělkyně Katharina Mercedes Marszewski (*1980). Aktuální výstavní praxe této umělkyně je založena v potřebě reagovat na zcela konkrétní situace, prostředí a lidi. Tvůrčí inspiraci nachází v sociálních interakcích, které mohou být zároveň velmi praktické i transcendentní. Dlouhodobě pracuje a experimentuje se sítotiskem na různých materiálech, od klasického papíru přes látky až po PVC. V poslední době její zájem o toto umělecké médium nabírá zpravidla formu tvorby limitovaných autorských kolekcí ženských oděvů prezentovaných formou performance. Výstavě v prostoru Pragovka Gallery Pop-up předcházel průzkum zdejšího prostředí a místní umělecké komunity. Na základě setkání autorky s „technickou podporou galerie a objektu Pragovky“, které umělkyni obohatilo o praktické informace z oblasti elektrikářského umění, překvapivě vznikla expozice ve formě objektů/kostýmů/oděvů instalovaných v galerii. Katharina Mercedes Marszewski pochází z Varšavy, mládí strávila v Německu, kdy nyní žije v Berlíně. V roce 2009 absolvovala Hochschule für Bildende Künste v Braunschweigu. Vystavovala v například v Berlíně, Londýně či Paříži.
Třetí a poslední nově otevíranou výstavou je Burn my tent till the rent, jenž nejen svým názvem odkazuje k pozici, v níž se nyní nachází umělecká komunita Pragovky. „Umělci Tania Nikulina a Tomáš Bryscejn prostor Pragovka Gallery Entry zaplňují monumentální instalací, která dává vzniknout idylickému prostředí, zároveň ale přiznává vlastní fiktivnost. V instalaci se prolíná tvorba obou umělců, abstraktní kulisy s uměleckými díly, předkládané a nově se rodící příběhy, “ charakterizuje výstavu její kurátorka, Kristýna Péčová. Touha dostat se za pozlátko, použití recyklovaných materiálů i požadavek „cítit přírodu v betonu“ či nepromyšlená, ale procítěná institucionální kritika, to charakterizuje tvorbu dvou studentů UMPRUM. Oba přes své mládí nasbírali řadu mezinárodních zkušeností či prestižních českých výstav a ocenění a patří tak ke špičce současné nastupující umělecké generace: Tania Nikulina prošla mimo jiné stáží na na Universität für angewandte Kunst ve Vídni a vystavovala například na skupinové výstavě Against Nature: Mladá česká umělecká scéna v Národní Galerii v Praze, k jejím sólovým úspěchům se řadí projekty například ve Fait Gallery Preview v Brně. Tomáš Bryscejn studuje na UMPRUM v Praze v ateliéru Jiřího Černického a Michala Novotného. Jeho práce byla představena např. na skupinových výstavách v Českém centru v Berlíně anebo na samostatné výstavě v Gallery Star 1 ve Vídni aj.
V poslední a největší galerii Pragovky stále probíhá výstava Penetrace, kurátorovaná Jiřím Černickým a zahrnující práce například Jiřího Franty a Davida Böhma, Tomáše Vaňka nebo Michaely Černické, pracující s prazákladem media malby a zároveň popírající jednu z jejích hlavních funkcí – tedy výrobu klasického obrazu – prodejného artefaktu. Všechna díla jsou zde vytvořena přímo pro prostor galerie a jsou s ním navždy spjata technologií, kdy jsou vytvořena – penetrována přímo do stěn, či na stěny galerie.
Léto na Pragovce se tak ponese v duchu konceptuálního umění, performancí a projekcí letního kina, kdy každý čtvrtek budou galerie otevřeny do pozdních hodin, a příležitostně budou čtvrteční večery spjaty s doprovodným galerijním programem (celý program dostupný na webu či facebooku galerie).
Doprovodný program výstavy Tomáše Rullera, který proběhne (převáženě) v rámci nepravidelné události Dolce far niente, jež propojuje vícero uměleckých žánrů:
– 25. 7. / 18.00 – „12/15 – STARŠÍ/MLADŠÍ“ (1988): projekce video-dokumentu (cca 30 min.) ze zahájení výstavy 12/15 v Lidovém domě ve Vysočanech, prezentace dokumentů a vzpomínek, a volná peripatetická rozprava na procházce k nedaleké lokalitě.
– 8. 8. / 20.00 – „8. 8. 88“ (1988): Projekce video-dokumentu (cca 60 min.) k výročí performance namísto zakázané výstavy v kulturním středisku na Opatově, prezentace dokumentů a vzpomínek, a volná rozprava.
– 29. 8. / 18.00 – „DIALOG PRAHA/LOS ANGELES“ (1989) Projekce video-dokumentu (cca 30 min) ze zahájení výstavy v Lidovém domě ve Vysočanech a symposia Otevřeného Dialogu v kulturním středisku Gong, procházka k oběma lokalitám, prezentace dokumentů a vzpomínek, a volná peripatetická rozprava.
Tři výše uvedené výstavy potrvají do 10. 9. 2019. Pro podrobnější informace a aktualizace celého programu Pragovka Gallery včetně kina a události Dolce far niente, prosíme, sledujte náš:
MeetFactory Soirée – večírek uprostřed léta propojující rezidenční a galerijní program / Praha / 23. 7. 2019
Uprostřed léta u rozpálených kolejí se v továrně rozpoutá večírek rezidenčního programu a galerií, kdy se představí další fáze projektu The New Dictionary of Old Ideas. Otevřené ateliéry, doprovodný program spjatý s výstavou The Trouble Is Staying a poslední den výstavy Laboratoř živých sentimentů. Soirée proběhne v úterý 30. července 2019.
Večírek uprostřed léta, ale také hlavně nahlédnutí na to, čím se momentálně zabývá rezidenční dramaturgie MeetFactory, konkrétně její projekt The New Dictionary of Old Ideas podpořený z programu Kreativní Evropa. „Chceme vytvořit kreativní prostor, kde se abstraktní pojmy potkávají s konkrétními uměleckými projevy,“ vysvětluje jeden z kurátorů Piotr Sikora. Společně s Lucií Kvočákovou letos navázali spolupráci se španělským centrem Hablar En Arte a gruzínským Silk Museum. Téma lokální identity je tak konfrontováno s dvěmi diametrálně odlišnými pohledy. Na Soirée představí v rámci komentované prohlídky rezidenčního patra šest umělců a umělkyň, kurátora a kurátorku, kteří převážně pocházejí a tvoří ve Španělsku a Gruzii.
Samostatným výstupem rezidentů MeetFactory je performance Summit maďarské trojice Gyula Muskovics, Tamás Páll a Viktor Szeri. Po performanci Phoenix (2019), s níž na začátku roku obsadili hudební sál, se nyní zamýšlejí nad temnými scénáři budoucnosti. Podle slov trojice se jedná o kolektivní smuteční rituál, příprava na nečekané, ale už teď evidentní budoucí události.
Součástí večera je doprovodný program k aktuální výstavě The Trouble Is Staying. Zvuková performance Garganta / Hrdlo (2010/2019) brazilské Vivian Caccurri propojuje zvuky pralesa se zpěvem pražského sboru Perperuna. Hlasy zpěváků jsou zkresleny kontaktem mikrofonů s krky zpěváků, navzájem se prolínají a kontaminují, připomínají zvuk komárů.
Film Semente Exterminadora / Vyhubení semen (2017) portugalského Pedra Neves Marques mapuje příběh člověka pracujícího na plošině pro těžbu ropy, která kontaminuje brazilské pobřeží. Téma geneticky upravovaných rostlin, ekopodobenství varující před lidskými tendencemi přetvářet vše k obrazu svému – to jsou hlavní body umělce a spisovatele, který rád propojuje výtvarné umění s beletrií a různými teoriemi.
V Galerii Kostka bude naposledy k vidění tříkanálové dílo Laboratoř živých sentimentů polské Magdaleny Lazar. Letní večírek výtvarné sekce MeetFactory doplní vystoupení DJ. Vstupné je v úterý 30. července volné.
ProjektThe New Dictionary of Old Ideas je spolufinancovaný z programu Evropské Unie Kreativní Evropa.
Komentovaná prohlídka a křest katalogu výstavy Girls, Girls, Girls… / Art & Event Gallery Černá Labuť / Praha / 30. 7. 2019 v 18:00
Srdečně vás zveme na komentovanou prohlídku a křest katalogu výstavy Girls, Girls, Girls… Výstava se koná v rámci projektu Student Line – vystavujícími jsou studentky AVU Tereza Zichová, Lucie Králíková, Liza Libenko, Laura Limbourg, Klára Sedlo, Karolína Netolická, Dominika Alexandra Hrňová a Annemari Vardanyan.
Kdy: 30. 7. 2019 od 18 do 22 hodin
Kde: Art & Event Gallery Černá Labuť (Na Poříčí 25, 110 00 Praha 1)
Oficiální program bude zahájen v 18:30 hodin kurátorem výstavy Martinem Dostálem.
Podrobnější informace k výstavě naleznete zde: https://www.cernalabut.cz/cs/ Girls-Girls-Girls/
Jana Písaříková navštívila aktuální výstavu v galerii Nevan Contempo, jejímž hlavním tématem je podle ní frustrace a bezvýchodnost každodenní existence. Ta se zde ale týká hlavně mužů a výstavu bychom pak mohli číst jako „individualizovaný a s nadsázkou podávaný příspěvek k problematice emancipace mužů ve světě, v němž patriarchát dávno ztratil jakýkoliv význam.“
Nesnesitelná výstava citlivých mužů
Monolog kominíka ve městě bez komínů je ve své podstatě nesnesitelnou výstavou. Důvodů, proč ji tak označit se nabízí hned několik a co je horší, všechny dohromady vás nakonec zkorumpují. Učiní z vás smějící se a mírně schizofrenní bestii s osvobozující radostí z narušování korektních vzorců genderového chování a fungování institucionalizovaného světa umění. Budete se otřásat smíchy z pocitu kolapsu vlastního života i názorů, za které jste ještě včera byli ochotní bojovat do posledního dechu.
Prvním důvodem, který stojí za zmínku, je chybějící text kurátora Pavla Švece. Byla to pravděpodobně lenost a úzkost z prekarizace, která jej přiměla ke spásné myšlence uvést celou výstavu úryvkem z filmu Synekdocha. Charakter jeho ústřední postavy Caden Cotard, divadelní režisér a neurotický hypochondr, poskytuje funkční klíč k interpretaci jednotlivých děl, k čemuž tentokrát patří i nepostradatelné, výstavu dovysvětlující luštění jejich názvů, a teprve s nimi začíná celek výstavy dávat kompaktní smysl. Bez znalosti pojmenování centrálního objektu – Nasazení (2010) od Jana Turnera – by nám například pravděpodobně unikla pointa tohoto díla vyznačující se vítězstvím intelektuálního ducha nad manuální zručností (konkrétně schopností opravy kola u motorového vozidla).
Velká část vystavených děl je spojena – podobně jako zmíněná filmová postava Cotarda – s tématem frustrace a bezvýchodnosti každodenní existence. Existenciálně v tomto ohledu vyznívá minimalistické video XJ9MQHPJ (2016) Jana Šerýcha. Kamera snímá kalkulačku, na které jsou zadávány početní operace, avšak vzrůstající charakter jejich složitosti vždy vede ke stejnému výsledku, jímž je opakující se nula. Ať budeme s našimi životy dělat cokoliv, dopadne to přibližně stejně blbě. Společně s tímto videem jsou na šedé podestě umístěné také práce od Jana Turnera a Tomáše Roubala, které bychom mohli číst jako příspěvky k tématu nesnesitelných závazků (Tomáš Roubal, Hypotéka, 2018) a možná právě z nich plynoucích frustrací (Jan Turner, Tablety mají sice rýhu, ale nejsou určeny k půlení, 2017). Ovšem, když skepse dosáhne svého vrcholu, ještě je tu možnost alespoň na chvíli „vypadnout ven“ a toulat se anonymně po „svým městě“, jak by k tomu mohly odkazovat závěsné objekty Hometown od Krištofa Kintery (2017) a West Jana Nálevky (2013), nebo si „zklidnit nervy“ dětinským potřásáváním obskurních těžítek v instalaci od Ivarse Gravlejse (Take and Shake, 2016).
Ačkoliv jsou výše nastíněné pocity a témata spojené s každodenním prožíváním každé alespoň trochu vnímavé bytosti, v tomto případě se jedovatý šíp, který z nich plyne, zabodává do bolavého (až bolestínského) srdce mužů. Byl vystřelen nenápadně, bez snahy stát se politickým gestem atentátu. Celek výstavy k nám promlouvá z psychologizující a sebereflexivní pozice. Dílem, které ztvrzuje koupel v nejtemnější části testosteronové lázně síly a slz je fotografie Díry od Filipa Turka (2010) zobrazující detail dveří promáčknutých pěstí. Za světlejší bych považovala část věnovanou tématu konfrontace manuální a umělecké práce, ke kterému se vyjadřuje například animace Ivarse Gravlejse Merda d’artista (2014). Pochází ze série, v níž autor konfrontuje díla z dějin umění s výkony nešikovných kutilů Pata a Mata.
Kominíkovo město bez komínů je tak monologem ponořeným do hlubin vnitřního světa hlavně jedné části lidské populace. Domnívám se, že jakákoliv snaha o rovnocenné zastoupení mužů a žen by do něj neměla co vnést. Tím však nechci interpretaci výstavy omezit na jednostranný genderový aspekt. Konec konců, v hlavě mi stále zní galeristova věta: „Tohle je nevancipace!“, díky níž bychom výstavu mohli číst jako individualizovaný a s nadsázkou podávaný příspěvek k problematice emancipace mužů ve světě, v němž patriarchát dávno ztratil jakýkoliv význam. Nezáměrně mi připomíná i lingvistickou část výstavy, v níž se objevují díla Jana Turnera pracující s významy slov, jejich fonetickými překlady a mutacemi jako je Need, Nýt (2012) nebo Kurvír (2010).
Silným podprahovým prvkem tohoto projektu je bezesporu hravost chytře balancující na pomezí nadsázky a banality. Vypovídá o intuitivní práci ve výběru a vzájemném komponování děl, která potvrzují, že umění je exkurzem do světa, kam bychom se jinak sami báli přijít.
Ivars Gravlejs, Krištof Kintera, Filip Turek, Jan Šerých, Jan Nálevka, Jan Turner, Tomáš Roubal / Monolog kominíka ve městě bez komínů / kurátor: Pavel Švec / Nevan Contempo / Praha / 7. 6. – 26. 7. 2019
Ivars Gravlejs, Krištof Kintera, Filip Turek, Jan Šerých, Jan Nálevka, Jan Turner, Tomáš Roubal / Monolog kominíka ve městě bez komínů / kurátor: Pavel Švec / Nevan Contempo / Praha / 7. 6. – 26. 7. 2019
