Dan Walwin / True Place / kurátorka: Edith Jeřábková / Galerie Kurzor / Centrum pro současné umění / Praha / 28. 6 – 18. 8. 2019

 Foto: Filip Beránek

Příspěvek Dan Walwin v Galerii Kurzor pochází z Artalk.cz

Špeciál, venovaný Cene Oskára Čepana 2019, otvárame prvým rozhovorom s finalistkou Gabrielou Zigovou, s ktorou sa porozprávala Barbora Komarová. Gabriela Zigová pochádza z Trenčína, štúdium ukončila na bratislavskej Vysokej škole výtvarných umení a momentálne žije a tvorí v Londýne. Vo svojej tvorbe reflektuje svet okolo seba, či už je to denné spravodajstvo, mediálne kauzy alebo ľudí v jej bezprostrednej blízkosti. Cez jemné gestá a asociatívne spojenia sa snaží preskúmať a odhaliť konkrétne spoločenské situácie skrz fotografiu, performanciu alebo interaktívne inštalácie.

BK: Študovala si na Katedre intermédií na VŠVU, najprv u Antona Čierneho, neskôr si prestúpila k Ilone Németh. Taktiež si absolvovala stáže na zahraničných školách v Brne a vo Viedni. Vedela by si povedať, či ťa niečo z tvojho štúdia ovplyvnilo alebo nasmerovalo nejakým konkrétnym smerom? Prípadne, či ti školy v zahraničí ponúkli niečo iné ako tunajšie?

GZ: Určite ma to veľmi ovplyvnilo. Zo začiatku, tých prvých pár rokov, som nevedela, ktorým smerom by som sa chcela uberať. Potom som išla na semester študovať k Lenke Klodovej do Ateliéru telového dizajnu na FaVU v Brne. Nie som si úplne istá, či to bol v mojej tvorbe správny krok, ale na druhej strane som sa tam naučila pozerať na veci aj iným spôsobom. Dalo mi to veľa, čo sa týka prístupu a tiež kontaktov. Ten správny smer som asi začala naberať, až keď som prestúpila k Ilone Németh, kedy sa z veľmi jednoduchých nápadov, ktoré som na začiatku mala, vykryštalizovali prvé diela.

Štúdium v Brne bolo veľmi feministicky orientované. Išla som tam ale skôr z dôvodu, že ma zaujímala a stále zaujíma práca s ľudským telom, či už performatívne, v rámci happeningu alebo vo fotografii. Zaujíma ma človek ako jednotlivec, ale aj ľudia ako masa. Myslím, že aspekty, s ktorými som sa počas rôznych pobytov stretla, ma ovplyvnili a logicky na seba nadväzujú.

A Viedeň? Bola niečím špecifická?

Štúdium vo Viedni bolo výborné v tom, že som sa vtedy viac osamostatnila. Bola som u Constanze Ruhm, ktorá mala ateliér filmových médií a digitálnej tvorby s veľmi zaujímavými prístupmi a tiež priebehom konzultácií. Pravidelne sa tam pozerali filmy, staré alebo dokumentárne, po ktorých sa viedli diskusie. Hoci som nebola úplne odrezaná od Bratislavy, vo Viedni som žila sama, takže čo sa týka tvorby, bola som už samostatnejšia.

Využívaš teda film alebo video vo svojej tvorbe?

Práveže ani nie. Nerobím videá alebo filmové diela, ale využívam ich ako dokumentáciu nejakého procesu alebo performance.

Vo svojej tvorbe pracuješ s viacerými médiami – s fotografiou, inštaláciami, alebo aj performance. Ako si jednotlivé médiá volíš a čo ti táto širšia mediálna škála dovoľuje?

Prakticky mi to dovoľuje čokoľvek. Väčšinou si najprv vyberiem tému a potom sa ju snažím prispôsobiť konkrétnemu médiu. Avšak niekedy samotné nápady vyžadujú určité médiá – napríklad fotografia je pre mňa čisto denníková záležitosť. Mám to namiesto písania textov. Iní ľudia si píšu denníky, svoje nápady si zapisujú. Aj vďaka práci, ktorú momentálne mám, mám k dispozícii veľa filmov a fotky si vyvolávam sama.

Performance je pre mňa zas ako autoportrét, dielo o mne samej, čo cítim, alebo čo prežívam v danom momente. A keď riešim inštaláciu či site-specific dielo, tak je to práca s genius loci, s daným priestorom, alebo má širší, politický záber.

Vo svojich starších dielach, napríklad bakalárskej a magisterskej práci, si bola kritická – voči inštitúciám, galériám, či istým aspektom v spoločnosti. Pokračuješ v tejto “kritickej” polohe, alebo svoju tvorbu momentálne smeruješ inam?

Zatiaľ v tom pokračujem. Napríklad v inštalácii “Cvernovka” z roku 2017, mojom poslednom väčšom diele, som sa zamerala na kritiku gentrifikácie ako takej. Znova to bol kreatívny proces, odvíjal sa od politických rozhodnutí, s ktorými som sa nedokázala stotožniť.

Vo všeobecnosti riešim umenie skôr pocitovo. Ke je nejaká téma, napríklad politická, alebo situácia, ktorá ma zaujímaˇ, a ku ktorej sa mám ako umelkyňa potrebu vyjadriť, tak svoj názor spracujem do umeleckého diela.

Hovoríš, že to bolo tvoje posledné väčšie dielo. S čím teda momentálne najviac pracuješ?

Teraz som určitú dobu nerobila väčšie inštalácie a takmer dva roky sa viac venujem fotografii a performance. Jednak tým, že žijem v Londýne, kde je život veľmi “busy” a musím pracovať na plný úväzok. Navyše, minulý rok som na to nemala ani priestor. Mala som síce štúdio, ale bývali sme tam dvaja a musela som sa zmestiť so stolom do jedného kúta, takže nebol priestor robiť väčšie veci.

Tým pádom som sa zamerala na dokumentovanie života vo fotografii. Taktiež, keď ma pozvali na nejaký festival, napríklad Rokko Juhász na Transart Communication, tak som robila skôr performance. Tak aj teraz, čo sa týka súťaže COČ, rozmýšľam, že finálne dielo bude tiež určitá kritika spoločnosti, ale nebude to objekt, ale asi skôr performatívnejšia záležitosť.

Čo sa týka tvojich performatívnych prác, aké témy skrz ne riešiš? Ako s nimi pracuješ?

Je to autoportrét. Mám k tomu príklad z Kanady. Mala som rozpracovaných viacero tém, ktorým som sa chcela venovať. Na kurze ma Rokko Juhász, s ktorým sa mi dobre spolupracuje, naučil, že performance by si nemala hrať, ale musíš sa vyslovene prepnúť do myšlienkovej fázy, kedy si performerka a nie herečka, takže nehráš podľa scenára. V Kanade sa mi stalo, že som deň pred vystúpením zmenila celý koncept a vizuál, lebo som sa zacyklila, stratila. Nakoniec mi z toho vznikla úplne iná situácia a dielo. To je výhoda performance, že si sama so sebou, rozoberáš si to v hlave a keď sa rozhodneš to zmeniť, tak to zmeníš, je to veľmi flexibilné. Veľa je aj o náhode, o tom, čo sa stane, alebo či nastane interakcia z publika.

Tvoja posledná samostatná výstava na Slovensku “Che(a)r” bola koncom minulého roka v Galérii Sumec. Tam si vystavila viacero diel, v ktorých si pracovala s témou stoličky.

Áno, bol to v podstate ready-made. Jednalo sa o otvorený projekt, ktorý som rozpracovala na spoločnej výstave s Ilonou Németh v Galérii Alexandra Bazovského v Trenčíne v roku 2017. Zaoberala som sa v ňom stoličkou ako symbolom – nielen symbolom moci, ale aj ako charakteristickým prvkom v umení či dizajne.

Páčila sa mi jedna konkrétna stolička, z konkrétnej inštitúcie, ktorá sa našla po tom, ako konkrétny človek opustil svoje miesto. Našla sa v jeho kancelárii, zlomená. Tento príbeh ma celkom pobavil, a tak som to začala rozoberať aj fotograficky, pričom vo výsledku vznikla koláž s názvom “DHIM 0502/11”. V Galérii Sumec som vystavila aj stoličku samotnú. Urobila som tam tiež performance “Balance”, kde som v rámci prázdnej inštitúcie balansovala na dvoch nohách stoličky.

Tvoje fotografické práce sme zas mohli vidieť v Bratislave na výstave C-HOLE v galérii Photoport, ešte začiatkom roka 2018, kde si vystavovala fotky z tvojho života v Londýne.

Táto výstava bola spoločná s mojím priateľom Petrom Sulom, ktorý je maliar. Obidvaja sme zaznamenávali náš život v londýnskej komunite, v ktorej sme vtedy žili. On to ale zachytával prostredníctvom maľby, na veľkých plátnach a zameriaval sa viac na ľudí, s ktorými býval alebo na situácie, ktoré s nimi zažíval. Ja som skôr išla po vyprázdnených, zvláštnych priestoroch. Niesla sa nimi špecifická atmosféra zobrazujúca londýnsky boj o prežitie a to, že sa chceme zapísať do tamojšej umeleckej scény, a aké je to strašne komplikované.

Momentálne teda žiješ v Londýne. Ako dlho? Ako si sa tam dostala?

Hneď po škole v roku 2015 som cez Erazmus+ odišla na pracovnú stáž do Deptford Cinema, čo je nezisková, dobrovoľnícka organizácia, ktorá bola v tom čase ešte len v procese výstavby. Pomáhali sme so samotným stavaním kina, s grafickým dizajnom plagátov, aj s eventami, ktoré sa tam konali.

Po skonèení stáže som mala nejaké projekty, s Rokkom Juhászom som odišla do Kanady, kde ma vybral v rámci performance festivalu v Quebec City, ktorý potom pokračoval do Montrealu. Po festivale som trochu cestovala a na jar 2017 som sa vrátila do Londýna.

Ako sa ti v Londýne, ako mladej umelkyni, žije?

Musím povedať, že to nie je práve najšťastnejšie miesto na svete. Má to veľa pre a proti. Výhodou ale je to neskutočné množstvo galérií a eventov, ktoré sa nonstop dejú, až si niekedy nevieš vybrať a nakoniec nič nestihneš. Ale kedykoľvek sa vyberiem na výstavu, tak je to skvelé, inšpiratívne a vždy to vo mne zanechá dojem.

Navyše, od minulého septembra, kedy sme sa presťahovali, máme artist collective, ktorý sa volá “The Steamship”. Je to veľký priestor, bývalý bar, kde teraz bývame. Všetci, čo tam žijeme, sme z rôznych kútov sveta, pričom každý robí nejakú formu umenia – dizajn, performance, maľbu, architektúru alebo kreatívne písanie. V marci sme mali výstavu “Invisible City” a v júni zas event “100 Artists Show”, ktorý dopadol celkom dobre na to, že sa len rozbiehame.

Sú tam aj ateliéry, priestor je veľkorysý, takže si tam môžeš rozložiť stôl a mať svoje pracovné miesto. Keď chceš robiť niečo väčšie a nie je tam výstava, tak sa dá poskladať aj väčšia inštalácia. To je jeden z dôvodov, pre ktorý sme sa rozhodli, že tam ešte nejakú dobu zostaneme.

Okrem svojej výtvarnej tvorby teda aj organizuješ výstavy. Ako si spomínala, niekoľko výstav si urobila v Londýne, aj na Slovensku. Pokračuješ v tom ešte?

Na Slovensku som dva roky dobrovoľnícky robila výstavy v A4-ke. Tam sme mali zopár celkom zaujímavých projektov, napríklad Máj Lásky Čas s Evou Hettmer a Kačou Olivovou, alebo Multiplace Expo v rámci Multiplace Festivalu.

V Deptford Cinema máme Corridor Gallery, kde sme spravili niekoľko výstav. Nedávno som v Londýne zobrala do rúk väčší priestor, ktorý sa volá The Workshop, kde som dala dokopy pár kamarátov. Opäť sú to však ľudia z môjho bezprostredného okolia, takže to nemalo až takú dobrú divácku účasť, ako by som si predstavovala. Aj preto som začala byť trochu skeptická, či to má zmysel robiť.

Vieš si predstaviť, že po odchode z Londýna by si sa vrátila na Slovensko?

Niekedy by sa mi chcelo vrátiť, ale vie ma to tu rozhodiť, najmä čo sa týka ľudí, politickej situácie, alebo ako sú ľudia na Slovensku voči sebe netolerantní. Zvykla som si na multikultúru, v ktorej žijem, kde je veľa rôznych ľudí a etnických skupín. Na Slovensku mi to príde jednotvárne, všetci sú si podobní, rovnakí, a pre niečo nie sú úplne otvorení k multikultúrnej spoločnosti, čomu nerozumiem.

Viacero mojich kamarátov, ktorí žili v rôznych kútoch sveta, sa rozhodlo vrátiť domov do Trenčína, idú niečo tvoriť, rozbiehajú si vlastné biznisy. Môžeš sa pustiť prakticky do čohokoľvek, lebo tam je otvorená platforma. Poviem si, že by som sa aj vrátila, že na Slovensku je všetko také pekné, je tam veľa prírody a podobne. A potom si prečítam nejaký post na Facebooku alebo správy o tom, kto koho zbil, kde a prečo. Ale to je téma sama o sebe, lebo aj napriek tomu že Londýn je otvorené mesto plné diverzity a multikultúry, nie je bez problémov.

Foto: archív autorky, Andrej Chudý, Paul Litherland

Příspěvek Gabriela Zigová: Performance je pre mňa autoportrét pochází z Artalk.cz

Manga miluje Muchu / Praha / 23. 7. 2019

Co má společného český secesní malíř s japonským komiksem? Víc, než by se mohlo zdát! Ukazuje to monumentální výstava, která od července 2019 do listopadu 2020 procestuje Japonsko. 

Původem český secesní malíř a grafik Alfons Mucha (1860-1939) svým nezaměnitelným výrazem definoval celou éru – a nejen tu. Když se koncem 19. století proslavil spoluprací se Sarah Bernhardt a stal se průkopníkem nového vizuálního stylu, málokdo mohl tušit, že Muchova umění bude ještě 80 let po jeho smrti všude plno. Celou šíři jeho vlivu na umělce posledních více než sta let ukazuje rozsáhlá putovní výstava s názvem TIMELESS MUCHA: MUCHA TO MANGA – THE MAGIC OF LINE.

Výstava, pořádaná organizací Mucha Foundation, je mimořádně zajímavá svým pojetím. Návštěvníci uvidí řadu Muchových děl, od velmi raných výtvorů přes grafiky z jeho mládí po nejslavnější plakáty, které z něj udělaly mezinárodní hvězdu, ale také zcela jedinečné spektrum prací umělců celého uplynulého století, v nichž je patrný Muchův vliv.

Kulturní výměna mezi českým a japonským výtvarným uměním probíhá a neustále se rozvíjí už od otevření Japonska západnímu světu v roce 1853 – Mucha sám se inspiroval plochami a květinovými motivy tradičního japonského umění, ovlivnil tím západní secesní styl, a ten se potom odrazil zpět do Japonska.

Vedle sebe se tak ocitají japonské ilustrace z období Meidži (konce 19. a začátku 20. století), kde už je patrná osobitá interpretace Muchova vidění, a mnohem pozdější projevy – Muchu pro sebe znovuobjevili například autoři vizuálního stylu psychedelických rockových kapel 60. a 70. let 20. století. Celkem 250 děl mapuje vývoj rozmanitých muchovských interpretací od konce 19. století dodnes.

Asi neexistují univerzálnější symboly moderní japonské kultury než manga a anime (realita je ovšem mnohem pestřejší; mnohovrstevnatou vizuální kulturu současného Japonska skvěle představuje publikace Planeta Nippon, kterou pro Nakladatelství CREW připravila trojice předních expertů Anna Křivánková, Antonín Tesař a Karel Veselý). Málokdo si tyto výsostně japonské formy umění spojí s českým secesním výtvarníkem, autorem slavných plakátů, které dodnes plní pražské i pařížské stánky s pohlednicemi, nebo ohromující Slovanské epopeje. Asi nejzajímavější a z naší perspektivy nejpřekvapivější souvislostí, kterou výstava ukazuje, je proto Muchův mnoho desetiletí trvající vliv na celé generace tvůrců japonských komiksů: ti se jím inspirují už od 70. let minulého století, a jak je patrné z čerstvě otevřené výstavy, Mucha v Japonsku žije dodnes!

Od července do konce září tohoto roku je výstava k vidění ve slavném kulturním centru Bunkamura v Tokiu. Odtud se postupně přesune do Kjóta a dalších měst, turné skončí ve městě Macumoto nedaleko Nagana. Další informace o výstavě a místech konání najdete například na webu Českých center či Mucha Foundation.

Příspěvek TZ: Manga miluje Muchu pochází z Artalk.cz

CZECHDESIGN právě zveřejnil výsledky designérské soutěže, kterou realizoval pro Národní muzeum. Vítězi jsou studia Marvil, Pixl-e a ReDesign. Tyto tři subjekty navrhnou grafickou podobu pěti expozic, které jsou součástí největšího projektu v historii českého muzejnictví.

Na konci října 2018 se po několika letech opět otevřely brány komplexu Historické a Nové budovy Národního muzea. Součástí oprav byly i úpravy interiérů, kde se chystají zbrusu nové expozice. Muzeum hledalo prostřednictvím výběrového řízení grafiku pro pět z nich:

Příroda, Zázraky evoluce,
Dějiny,
Dějiny 20. století,
Klenotnice a Mincovní kabinet a
Lidé: Člověk, společnost a kultura v minulosti.

Do soutěže se přihlásilo celkem 27 soutěžních návrhů. Jednotlivá grafická studia mohla přihlásit návrh na jednu až všech pět expozic. Porota hodnotila návrhy pro každou expozici zvlášť.

Studio Marvil – vítěz na návrh expozic Příroda, Zázraky evoluce, Dějiny a Lidé: Člověk, společnost a kultura v minulosti

Pražské studio zvítězilo hned ve třech kategoriích. Za 20 let působení na poli grafického designu a brandingu má za sebou hned řadu úspěšných projektů, jako první české studio získalo mezinárodní Red Dot Design Award (2010).

Pixl-e – vítěz na návrh expozice Dějiny 20. století

Filip Mond založil Pixl-e společně s Ondřejem a Pavlínou Doležalovými. Studio se sídlem v Brně získalo už několik nominací v prestižní soutěži Czech Grand Design. Vítězný návrh výstavy vznikl ve spolupráci s pražským nezávislým studiem Deep Throat.

ReDesign – vítěz na návrh expozice Klenotnice a Mincovní kabinet

Vedoucí ateliéru Grafický design a vizuální komunikace na pražské UMPRUM Petr Krejzek v roce 1999 založil s Klárou Kvízovou studio ReDesign, které má za sebou úspěšné grafické počiny pro časopis Respekt nebo vizuální identitu a publikace pro firmu KOMA.

„Do soutěže se přihlásilo mnoho kvalitních studií, což jsme kvůli administrativním bariérám a systému NEN vnímali jako malý zázrak. Díky intenzivní spolupráci s architekty výsledná řešení expozic. konvenují s těmi architektonickými. Pozitivně vnímám i to, že se jednomu studiu povedlo získat zakázky na tři expozice v Historické budově, budou mít tedy ucelený grafický koncept.” dodává Jana Vinšová z organizace CZECHDESIGN.

Práce na jednotlivých expozicích intenzivně probíhají a postupně se budou veřejnosti otevírat v letech 2020–2021.

PRŮBĚH SOUTĚŽE
Soutěž probíhala od srpna do prosince 2018 a v úzké spolupráci s Národním muzeem byla organizována odbornou organizací CZECHDESIGN. Soutěž byla vypsána již na jaře loňského roku, účastníků bylo mnohem méně oproti té současné. Vzhledem k přísnějším kritériím na kvalifikaci účastníků museli být všichni pro nesplnění vyloučeni a soutěž následně zrušena. Zapojením CZECHDESIGN do celého procesu došlo k výraznému zjednodušení podmínek soutěže a zatraktivnění tématu pro širší spektrum designérů. Přineslo také několikanásobně větší počet přihlášených návrhů a úspěšný a kvalitní výsledek celé soutěže. CZECHDESIGN měl zároveň na starosti i soutěž na  jednotný orientační systém v celém komplexu budov Národního muzea.

POROTA SOUTĚŽE
Soutěžní návrhy vyhodnotila odborná porota ve složení:

Nezávislá část poroty:

Ing. arch. Josef Pleskot, architekt, garant pro architektonické řešení expozic
Mgr. Jana Vinšová, ředitelka CZECHDESIGN
MgA. Roman Černohous, grafický designér, autor orientačního systému NM
Mgr. Jiří Toman, grafický designér, Toman design

Zástupci Národního muzea:

Doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., náměstek pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost NM
RNDr. Ing. Ivo Macek, ředitel Přírodovědeckého muzea NM
Mgr. Marek Junek, Ph.D., ředitel Historického muzea NM
Mgr. Petr Brůha, hlavní manažer expozice NM
Mgr. Martin Musil, vedoucí výstavního oddělení NM

Příspěvek Největší výstavní projekt v české historii zná svou grafickou podobu pochází z Artalk.cz

Provokativní socha King Kong Balls před hotelem InterContinental jako další zastávka festivalu Sculpture Line / Praha / 25. 7. 2019

Nečekané setkání čeká od včerejšího dne na kolemjdoucí piazzetty hotelu InterContinetal. V rámci festivalu Sculpture Line nainstaloval na Náměstí Miloše Formana v Praze svou bronzovou sochu modrého opičáka francouzský umělec Denis Defrancesco. Umělecké dílo s názvem King Kong Balls má jednoznačně za úkol provokovat. Původní verze King Kong Balls (2 metry) v černé patině byla představena světu na Biennale v Benátkách. Pro Sculpture Line 2019  vznikla nová pětimetrová verze, která více vynikne ve veřejném prostoru. Denis Defrancesco je vznešený introvert a skromný exhibicionista, který vytváří eklektickou, překvapující a drzou vlastní podstatu díla svými monumentálními skulpturami, 3-D obrazy a metamorfozovanými idoly.

V minulých týdnech doplnily sochařskou linku Sculpture Line i další instalace, například monumentální Stvůra Jana Dostála na náměstí republiky, Čtenář v křesle od Jaroslava Róny na náměstí Franze Kafky či Klecohlavy a Nebeská sféra od Kurta Gebauera ve Vojanových sadech.

Více informací včetně mapy, anotace jednotlivých soch i přehledu autorů jsou k dispozici na  www.sculptureline.cz.

SCULPTURE LINE umisťuje současná sochařská díla do veřejného prostoru tak, aby do něj vnesla nové emoce, dala mu novou tvář, naznačila nové příběhy. „Jedním z našich cílů je přiblížit díla současných umělců široké veřejnosti. Vytrhnout umění z galerií a přinést ho za lidmi do ulic, doslova jim ho postavit do cesty. A na druhou stranu tím, že na veřejná prostranství umísťujeme umělecká díla, tak se snažíme prostor kultivovat a rozvíjet. Chceme dát známým místům úplně nový rozměr. Běžnému člověku může připadat, že umístění soch je nahodilé, ale opak je pravdou. Spolupracujeme s urbanisty, architekty, kurátory, umělci. Na druhé straně pak stojí další lidé z měst a městských částí, kteří se tomu také intenzivně věnují.,“ říká zakladatel a ředitel festivalu Ondřej Škarka.

Sculpture Line se v pořádajících městech stává tradicí. Prohlubuje se spolupráce mezi pořadateli a jednotlivými městy, dochází k intenzivnější komunikaci mezi “diváky” a realizačním týmem sochařského festivalu. Zřetelná je také snaha časově rozšiřovat přehlídku Sculpture Line do prostoru celého roku a prohlubovat tak soužití obyvatel jednotlivých měst se současným uměním.

V uplynulých ročnících festivalu zaujala například variace na Buddhovu sochu na Letišti Václava Havla, Průzkumníci či obří Chobotnice vznášející se na hladině Vltavy, instalace významného současného britského sochaře, držitele Turnerovy ceny, Tonyho Cragga na náměstí Republiky či sochy nestora českého sochařství Olbrama Zoubka.

Příspěvek TZ: Provokativní socha King Kong Balls před hotelem InterContinental jako další zastávka festivalu Sculpture Line pochází z Artalk.cz

Robotika a konceptuální umění: umělci se učí využívat roboty / Praha / 25. 7. 2019

Lze spojit konceptuální umění a robotiku? Přesně tuto otázku si položili manželé Thibault Brevet a Andrea Anner a rozhodli se před rokem společně založit studio AATB. Poznali se na prestižní ECAL Art School ve Švýcarsku – ona studovala design, on vizuální umění.  Jejich fascinace neustálým pokrokem a vývojem v průmyslové automatizaci je nakonec dovedla k vytvoření úplně nové kategorie, kterou je „neprůmyslová robotika“.

Jak by se vám líbilo, kdyby vám robot ráno učesal vlasy nebo uměl zabavit vaše děti tvořením mýdlových bublin z bublifuku, zatímco vy vaříte večeři? A právě AATB je studio, které se snaží uvádět podobné myšlenky a inovativní technologie do praxe.

Thibault a Andrea přišli poprvé do kontaktu s roboty přibližně před třemi roky, kdy na konferenci zhlédli prezentaci kolaborativních robotů (kobotů) společnosti Universal Robots. Průmyslová automatizace je naprosto fascinovala a nedlouho poté začali navrhovat různé pohyblivé a interaktivní zařízení, u kterých se vždy snažili klást důraz na interakci mezi člověkem a strojem. Při navrhování čím dál většího počtu uměleckých instalací si uvědomili, že se vlastně sami stali menší robotickou firmou. Ani jeden z manželů robotiku nestudoval, ale to se nakonec ukázalo jako výhoda, protože nikdo z inženýrů a programátoů si doposud nepohrával s tak neotřelými nápady. Například není mnoho inženýrů, kteří běžně přemýšlí o tom, jak naprogramovat robota tak, aby mohl vést skupinovou lekcí jógy.

S absencí tradičního inženýrského myšlení Thibault a Andrea dosáhli toho, že mohou v rámci své práce vyzkoušet téměř jakékoliv myslitelné využití robotů. Spojení jejich zkušeností v designu a vizuálním umění jim umožnilo využívat roboty, původně navržené jako nástroj průmyslové automatizace, pro způsob unikátní prezentace umění.

Nechte to na robotovi

Důležitá je spolehlivost robotů. „Když nainstalujeme naše umělecké dílo na místo, kam se na něj přijdou podívat desítky tisíc návštěvníků, tak potřebujeme, aby všechno dokonale fungovalo“, říká Thibault Brevet. „Pokud se něco na výstavě pokazí, je reputace našeho studia ohrožena. Je to naprosto jednoduché“, zdůrazňuje. Z tohoto důvodu jeho studio spolupracuje se společností Universal Robots, která na trh s kolaborativními roboty (koboty) přišla jako první.

Jednou z hlavních oblastí činnosti studia AATB je pořádání workshopů na univerzitách a uměleckých školách. Kurzy jsou vedeny interaktivní formou, hlavně z konceptuální stránky. Cílem je probudit ve studentech myšlení „out of the box“, studenti tak vymýšlejí propojení kobotů s uměním a možnosti využití robotiky v každodenním životě.

Zájem o inovativní nápady potvrzuje i student oboru konceptuálního umění na pražské UMPRUM Dante Daniel Hartl: „V rámci svého studia se snažím neustále přicházet s něčím, co by oživilo moje projekty. Možnost pracovat s kolaborativními roboty je opravdu skvělá a pomohla by mi při realizaci mých děl “, dodává.

Studio AATB sídlí v Arles ve Francii, funguje zcela nezávisle a je spojené s celou řadou projektů. Vytváří vlastní díla, které prezentuje na výstavách po celé Evropě, spolupracuje s umělci a designéry při navrhování speciálních komponent, navrhuje grafiku, a v neposlední řadě navštěvuje univerzity a umělecké školy, kde vede speciální semináře zaměřené na využití kolaborativních robotů v umění.

Universal Robots

Universal Robots je výsledkem mnohaletého intenzivního výzkumu v robotice. Produktové portfolio zahrnuje kolaborativní robotická ramena UR3, UR5 a UR10, pojmenovaná podle své nosnosti v kilogramech. Od vstupu prvního robota UR na trh v prosinci 2008 dosahuje společnost výrazného růstu a její robotická ramena se dnes prodávají ve více než 50 zemích po celém světě. Průměrná doba návratnosti nákladů na pořízení robotů UR je nejrychlejší v odvětví a činí pouhých 195 dní. Společnost má centrálu v dánském Odense, kde se odehrává i veškerý vývoj a produkce. V loňském roce dosáhla firma tržeb ve výši 237 milionů dolarů. Více naleznete na https://www.universal-robots.com/cs/

Příspěvek TZ: Robotika a konceptuální umění: umělci se učí využívat roboty pochází z Artalk.cz

Z iniciativy studentů se Ostravská univerzita rozhodla vyhlásit veřejnou výtvarnou soutěž na návrh a zhotovení pamětní desky u příležitosti oslav 30. výročí od událostí 17. listopadu 1989. Návrhy je možno podávat do 16. srpna 2019. Všechny důležité informace jsou uvedeny v podmínkách vyhlášení soutěže.

Příspěvek Ostravská univerzita vyhlašuje veřejnou soutěž na pamětní desku Sametové revoluce pochází z Artalk.cz

Rodinná výtvarná dílna #66 Větrohra / 8smička / Humpolec / 3. 8. 2019 v 14:00

Vysočina, to jsou hluboké lesy, nekonečné lány polí a barevné louky plné květin. Vezmeme od každého trochu a vytvoříme si přírodní závěsnou dekoraci. Pak už jen necháme vítr si hrát a šeptat nám příběhy o našem krásném kraji… Dílnou vás provede Petra Beránková.

Sobotní dílny v 8smičce navazují na výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny. Pro děti máme připravený i zábavný pracovní list a průvodce výstavou i Vysočinou. Mapu, ve které můžou bloudit, ztratit se v ní a zase se znovu najít. Můžou v ní číst nebo se vydat po stopách umělců. Bude to jejich kraj, jejich Vysočina.

Délka rodinné dílny: 14–17 hodin. Cena: dospělý + 1 dítě/ 88,- Kč, dospělý + 2 děti/ 128,- Kč, dospělý + 3 děti/ 168,- Kč, dospělý + 4 děti/ 208, dospělý + 5 dětí 248,- Kč + další dospělý v každé kategorii vstupné dobrovolné. Menší děti se mohou v doprovodu dalších dospělých zabavit stavebnicí Špulka, kreslením, běháním po okolí nebo tovární vyšívánkou.

Příspěvek 3. 8. 2019 / Rodinná výtvarná dílna #66 Větrohra pochází z Artalk.cz

Sirény #5 #Prázdniny ve městě #HradOrlík / 8smička / Humpolec / 7. 8. 2019 v 17:00

První středa v měsíci je tu a s ní houkající Sirény = program, ve kterém společně poznáváme Humpolec, jeho veřejný prostor a umění v něm.

V létě z 8smičky na všechny směry a v létě až na hrad – zřícenu Orlík. Z centra do lesů po vzoru vysočinských solitérů, kteří se uchylovali na samoty napříč celým krajem stejně jako ve výstavě Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny.

Jak dlouhá je cesta z města? 8 minut, 28 nebo 48 minut? V rámci letního tréninku to zjistíme. S architektem vyhlídkové věže Martinem Fraňkem o architektuře, Humpolci a o architektuře v Humpolci.

Start /
17.00 8smička – zóna pro umění, Kamarytova 97 = pro zdatnější
18.00 Rozkoš, odbočka na Orlík, parkoviště = lehčí výšlap

Cíl/ dobytí zříceniny hradu Orlík

Sirény = program o vnímání veřejného prostoru a umění ve městě, který pořádá zóna pro
umění 8smička 1x měsíčně.

Příspěvek 7. 8. 2019 / Sirény #5 #Prázdniny ve městě #HradOrlík pochází z Artalk.cz

Aktuální výstava Artura Żmijewského nazvaná Úplní, nacházející se ve venkovní galerii Artwall, byla měsíc po svém zahájení opakovaně poničena. Cyklus fotografií zobrazuje nahé lidí s amputovanými končetinami podpírané lidmi bez postižení a symbolicky vyjadřuje vzájemnou solidaritu. Výstavabyla zorganizována u příležitosti 25. výročí Centra Paraple, které pomáhá lidem s poraněním míchy.

K poničení prvního panelu výstavy prostřednictvím zlatého spreje došlo krátce po jejím otevření. Po třech týdnech byly poškozeny další dvě fotografie – opět za použití spreje. Paralelně s tím došlo k dočasnému zablokování facebookové stránky galerie Artwall po té, co byla hromadně nahlášena jako pornografická. Několik znepokojených občanů a občanek se rovněž obrátilo na městskou část Prahy 7.

Většina výhrad a zásahu do výstavy zřejmě nesouvisí s tématem soužití a podpory lidem s postižením, ale se samotným explicitním zobrazením nahých mužských těl. Výstava ArturaŻmijewského vyvolala také reakce občanů, kteří si v mailech adresovaných kurátorkám výstavy stěžovali na nevhodnost zobrazení nahoty ve veřejném prostoru.

„Cílem výstav v galerii Artwall je rozpoutat veřejnou diskusi o komplikovaných tématech a případně inspirovat diváky k hlubšímu zamyšlení a k přehodnocení svých stanovisek. Proto si vážíme každého podnětu ke smysluplné diskusi. Vandalismus uměleckých děl však za korektní nepovažujeme, neboť neobsahuje argumenty, na které by bylo možné reagovat,“ uvádějí kurátorky výstavy Lenka Kukurová a Zuzana Štefková.

Kurátorky dále dodávají: „Fotografie Artura Żmijewského zobrazují nahotu, neobsahují však žádný sexuální či násilný obsah. Nahota je v umění přítomna již mnoho století a to i v křesťanském umění. V tomto smyslu je možné výstavu chápat v umělecké tradici aktu. Nahá těla na fotografiích nejsou samoúčelná, ale upozorňují na lidskou zranitelnost. Na fotografiích nefigurují dokonalá těla, ale těla lidí, kteří nesplňují normu tělesné dokonalosti. Lidé s postižením tu svá těla neskrývají, nestydí se za ně a vystupují jako sebevědomí jednotlivci. Zobrazení nahých (především ženských) těl je přitom v pražských ulicích běžně přítomno v sochařském aktu, ale zejména v reklamě, což však většinou nevyvolává tak silné odmítavé reakce. Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Odmítání výstavy některými diváky a divačkami je založeno na tom, jak si výstavu vysvětlují oni. Výstava hovoří o solidaritě a podpoře. Estetické nebo neestetické působení nahých těl s postižením není obsaženo v díle, ale vzniká v pohledu diváků.“

K poničení výstav Galerie Artwall došlo v minulosti již několikrát, například při projektu Tomáše Rafy Výběrové řízení na česko-romskou vlajku (2013) nebo v reakci na výstavu skupiny Guma Guar Kolektivní identita (2008), která kritizovala korupci. Galerie Artwall se programově zaměřuje na politické a sociálně-kritické umělecké projekty.

Příspěvek Vyjádření k poškození výstavy Artur Żmijewski: Úplní pochází z Artalk.cz

Juraj Starovecký / Opuštěné hnízdo / Galerie Fotografic / Praha / 2. 8. – 8. 9. 2019

Mizející domov. Místo, kde člověk vyrůstal a prožil většinu svého života. Rodiče se odstěhovali, pustý byt je připraven k prodeji. Nyní zde nezbylo nic než prázdné stěny plné vzpomínek. Juraj Starovecký se ve svém fotografickém souboru na takové místo naposledy vrací a pomocí velkoformátové projekce rodinných diapozitivů sem implementuje své vzpomínky. Ve vyklizených pokojích se tak ještě jednou zhmotňují osobní emoce jedné rodinné historie a Starovecký se přitom zamýšlí, co pojem domov vlastně znamená, co jej skutečně utváří, jaké pouto si k němu budujeme a co všechno ho dokáže udržet na jednom bodě v prostoru.

Juraj Starovecký (*1985), absolvoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v Ateliéru kreativní fotografie Miro Švolíka. Účastnil se výstav po celé Evropě a v roce 2014 absolvoval studijní stáž na Fachhochschule Bielefeld v Německu, odkud přivezl pozoruhodnou publikaci s názvem Guten Tag, která s lehkostí a vizuálním humorem reflektuje podobu a atmosféru současného Německa. Ve svých dalších projektech se s citem a nadhledem věnuje zejména tématům paměti a vztahu člověka a přírody. Žije a pracuje v Bratislavě. www.starovecky.com

Příspěvek TZ: Juraj Starovecký pochází z Artalk.cz

Josef Hoffmann / Inspirace / kurátoři: Martina Straková Lehmannová, Raidald Franz, Rostislav Koryčánek / Muzeum Josefa Hoffmanna / Brtnice / stálá expozice

Foto: Moravská galerie

Příspěvek Nová stálá expozice v Muzeu Josefa Hoffmanna v Brtnici pochází z Artalk.cz

Igor Hosnedl / Smaragdový sirup Sadu slibů / kurátor: Domenico de Chirico / Fait Gallery MEM / Brno / 5. 6. – 17. 8. 2019

Foto: Studio Flusser

Příspěvek Igor Hosnedl ve Fait Gallery MEM pochází z Artalk.cz

Mezinárodní porota se rozhodla do finále jubilejního 30. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 vybrat místo tradičních pěti šest finalistů z řad vizuálních umělců do 35 let. Jsou jimi Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová, Pavla Malinová, Alma Lily Rayner a umělecká skupina Comunite Fresca, kterou tvoří Dana Balážová, Markéta Filipová a Marie Štindlová. Ze závažných zdravotních důvodů nicméně musela z účasti v letošním ročníku odstoupit umělkyně Alma Lily Rayner.

Po pečlivém uvážení a konzultaci se Správní radou Společnosti Jindřicha Chalupeckého přistoupil organizační tým CJCh k následujícícmu řešení: Almě Lily Rayner, jakožto legitimní finalistce vybrané mezinárodní porotou, byla nabídnuta účast v nadcházejícím ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou umělkyně přijala. Skupinové výstavy a všech veřejných prezentací a doprovodných akcí se tedy zúčastní až v roce 2020. Společnost Jindřicha Chalupeckého, která je také součástí kolektivu Feministická umělecká instituce, prosazuje ve své činnosti a spolupráci s umělkyněmi a umělci hodnoty jako je péče, etika a inkluzivita. Tím jsme se řídili i při tomto rozhodnutí a těšíme se na spolupráci s Almou Lily Rayner v příštím roce.

Na průběhu společné výstavy finalistek a finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 a zahraničního hosta Tai Shani v Pražákově Paláci v Brně se nic nemění, vernisáž proběhne 26.9.2019 od 17:30.

Příspěvek Změna ve složení finalistek a finalistů 30. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 pochází z Artalk.cz

Křest katalogu k výstavě Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989 / Galerie hlavního města Prahy: Městská knihovna / Praha / 1. 8. 2019 v 18:00

Katalog pokřtí kurátorka výstavy Sandra Baborovská, umělec Jiří Kovanda a Její excelence, portugalská velvyslankyně Manuela Franco.

V rámci večera vystoupí kapela Camões house band v 18:30.

Příspěvek 1. 8. 2019 / Křest katalogu k výstavě Karafiáty a samet pochází z Artalk.cz

Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění / kurátorka: Jitka Hlaváčková ve spolupráci s Milanem Guštarem a Milošem Vojtěchovským / Dům U Kamenného zvonu / Galerie hlavního města Prahy / 5. 6. – 13. 10. 2019

Foto © Galerie hlavního města Prahy

Příspěvek Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění v GHMP pochází z Artalk.cz

Umělec Jirka Skála, který se dlouhodobě zabývá podmínkami současné práce a jejímu vztahu s digitálními technologiemi, pojmenovává současnou společnost jako „společnost dotyku“. Od úvahy, že počítače jsou pokračováním velkých továrních soustruhů, začal přicházet na to, že fordismus už nelze nadále aplikovat a nesnadno definovatelná práce se přelévá do našeho volného času. Téma práce rozvádí i za pomoci dalších autorů ve své nové publikaci Litanie prekariátu, ve které se podle recenzentky Terezy Hruškové „navzdory poměrně zásadním a jednoduše podaným tvrzením, která se týkají aktuálních témat proplétajících ekonomickou, sociální, politickou a uměleckou polohu každodennosti, Skálovi podařilo vytvořit pocit hladkého propojování témat, ne příliš vzdálený od automatického přehrávání na youtube.“

Kapitalisme touhy, smiluj se nad námi!

„Cítí se být nahraditelní a většinová společnost je v tomto pocitu jen utvrzuje. V jejich životě hraje náhoda příliš velkou roli; nemají finanční polštář. Pokud jim někdo nezaplatí za odvedenou práci, dostanou-li se cizí vinou do druhotné platební neschopnosti nebo udělají špatné finanční rozhodnutí, hrozí jim pád na společenské dno,“ píše Jirka Skála zhruba tak na sté stránce své před nedávnem publikované knihy a popisuje tak jednu z tváří současného prekariátu, jehož litanií má publikace být. Zároveň je kniha jakýmsi fyzickým archivem  myšlení umělce, který se posledních patnáct let věnuje z nejrůznějších úhlů pohledu podmínkám současné práce a jejímu vztahu s digitálními technologiemi. V Litanii prekariátu tak Jirka Skála spojuje zlomky svých existujících textů a popisů jím iniciovaných performance a participativních akcí (Fyzické cvičení s digitálním obrazem, nebo Litanie prekariátu) či jiných výzkumných projektů s přeloženými texty umělců a teoretiků, kteří se na akcích často podíleli. Zdá se tedy, že je zde hodně textu a kniha sama o sobě budí dojem poměrně velkého objektu, který je v každém případě příjemné držet v ruce jako hmotný artefakt. Vnější zdání je však popřeno nezvykle velkým fontem, který jen výjimečně pokryje celou stránku od shora až dolů. Kniha tak má nejen vizuální a materiální lehkost, současně i samotný text, byť se jedná o promyšleně kladenou koláž, plyne vysokorychlostně. Navzdory poměrně zásadním a jednoduše podaným tvrzením, která se týkají aktuálních témat proplétajících ekonomickou, sociální, politickou a uměleckou polohu každodennosti, se Skálovi podařilo vytvořit pocit hladkého propojování témat, ne příliš vzdálený od automatického přehrávání na youtube. Současně je téměř každá stránka textu v podstatě autorovým prohlášením o stavu přítomnosti vycházející z jeho minulých i stále pokračujících zkoumání, stejně jako je přirozenou stavební kostkou ve spleti příčin a následků , jež se v knize postupně vrství a vykreslují tak Skálův široký pohled na současnost.

Publikace je žánrově těžko zařaditelná, ale svým způsobem se jedná o autorovu auto-bio-monografii, neboť odkrývá spojitosti, které umělcovu tvorbu váží těsně k jím prožívaným každodenním událostem. Sám v úvodu říká, že je určitým pozorovatelem každodennosti s neodbytnou potřebou hledat v ní nápovědy k uchopení celistvého stavu současné společnosti. Tu Skála pojmenovává jako „společnost dotyku“ a skrze populární vizualitu vycházející z masového užívání a konzumace online dostupných videí hledá její základní kameny, stejně jako vzorce fungování. I proto se snaží fenomény spojené s internetem 2.0 navázat na související události z počátku 20. století nebo z období 60. let. Skálův popis fenoménů jako teleshoping, unboxing či ASMR videa demonstruje jeho orientaci a s úctou řečeno až obsesivní zájem o dané způsoby prezentace a konzumace. Zvolený popis koresponduje se způsobem psaní, který umělec využívá v rámci svých výstav, kde se v poslední době objevoval text v jednak nezvyklé naddimenzované velikosti a jednak jako svébytný objekt. I tento fakt propojuje formát knihy s formátem prezentace textů na výstavách, jež jsou zavěšené na velkých banerech v prostoru, plotrované na stěnu nebo také jako součást velkoformátových fotografií. Precizní a čtivý popis unboxingových videí, kde si Skála úmyslně pohrává s jazykem podobně, jako si aktéři na videích dávají záležet na způsobu rozbalování, se čas od času zasekne na hutnější historické pasáži. Ta má sice v kontextu celé Litanie prekariátu zásadní význam, textům pojednávajících o italském předválečném fašismu však nesvědčí podobná střípkovitost tak, jako například zmínkám o hudebním hitu od Beyoncé nebo pracovně motivačním webu. Na druhou stranu právě rovnost, jaká je dána jednotlivým tématům, podtrhuje jednak jejich přináležitost k té samé přítomnosti a jednak samotné zacházení s dokumenty v tvorbě Jirky Skály. Ani v ní se autor nebojí plošně sbírat například digitální fotografie skrze vyhledavače, aby je potom roztřídil do různých rovnoprávných kategorií.

Právě způsob práce s rozsáhlými objemy dat (ať už se jedná o videa na youtube, fotografie dostupné přes internetové vyhledávače, stanovy volnočasových spolků, atd.), která je nutné v rámci orientace třídit a pojmenovat, tvoří jeden z prostředků zkoumání komplexních vazeb a souvislostí mezi výrobními prostředky přítomnosti a minulosti. Skála nečeká tak jako mnozí jiní na budoucnost s jejími technologickými pastmi (či vymoženostmi). Spíše než umělé inteligenci ve formě půvabných robotek s jemnou euro-asijskou tváří se autor věnuje méně hmotným současným strojům, jejichž vztah k živým bytostem postupně problematizuje. Zatímco jeho výchozí úvaha vycházela z představy, že současné výrobní prostředky – jako stolní nebo kapesní počítače – jsou jen pokračováním velkých továrních soustruhů, postupem začal odkrývat fakt, že fordismus, který dával lidem a věcem přesně vymezená místa, již nelze nadále aplikovat. Aby nalezl hranice strojovosti a lidskosti, pouští se do zkoumání toho, co jsme si zvykli nazývat volným časem, přičemž zjišťuje, že jej není možné nějak jasně vymezit a volný čas je v rámci fungování prekariátu rozdroben do jiných, avšak stále s prací souvisejících konání.

Příznačně tak v Litanii prekariátu přichází s tvrzením určité iluzivnosti volného času jako představy převzaté z vyšší společnosti konce 19. století, naplňované alespoň částečně skrze osmi hodinové rozdělení času u zaměstnanců. Trefně také poukazuje na politickou provázanost průmyslového dělení časů, které vyhovovalo vrstvám společnosti, jež byly u moci, a zbytek populace znevýhodňovalo. V autorově rychlém průletu 20. stoletím se tak dozvídáme fakta, která nebudou pro mnohé čtenáře a čtenářky pohybující se v humanitní či kulturní sféře tolik překvapivé. Především problematika nehonorované práce, ať už se jedná o práci umělkyň a umělců, péči o druhé nebo práci v domácnosti s převládající genderovou nerovností, je tématem, které se řeší ve výtvarném umění v nejrůznějších vlnách intenzivně od 70. let. Jednotlivé pasáže knihy tak někdy působí jako shora pronášená zvolání, na něž může prekariát v duchu církevních litanií odpovídat jen sborovým: „Smiluj se nad námi!“.

Proměna zábavy v práci je tak často prezentována jako naplnění určitého snu. Ze Skálovy tvorby je ale jasné, že s sebou nese obrovský kus nejistoty a tlaku na jednotlivce. Toto téma souvisí i s – v publikaci zmiňovaným – Marcelem Duchampem, který zde figuruje v pozici 0objevitele touhy v umění v tom smyslu, který interpretujeme jednoduše jako umělcovo prohlášení čehokoliv za umění. Jednou z Duchampových obsesí byla jistě exaktnost vědy, kterou ve své tvorbě neustále narušoval a testoval[2]. Tak jako se Duchamp zabýval mírou metru, problematizoval měrnou jednotku pravítka ve své dávnější práci i Skála (Rulers, 2000). Místo poměrně zásadního předobrazu v uvažování nad iluzivností výjevu a možnou pravdivostí či výpovědní hodnotou digitálních obrazů, což jsou kategorie mající ve Skálově tvorbě významné místo, může zastat například Duchampovo Velké sklo: stroj s prvky lidskosti, mládenci ve formě strojů, svlékající nevěstu dokonce.

Duchampovská analogie je možná trochu onošená , na druhou stranu je Duchampova tvorba zrcadlem doby, kterou Skála ve své textové plavbě proměnou výrobních prostředků začíná. Současně je historický podklad, který autor rozprostírá po některých stránkách publikace potřebný k osvětlení povahy nehonorované práce v době kapitalismu touhy, kdy uživateli využívaný a živený internetový obsah slouží jako mocná zbraň k udržování stálého vlivu a vlastní existence. Publikace je tak určitým doprovodným souborným textem k výstavám umělce, na nichž pracuje často s vlastní či apropriovanou fotografií. Právě doprovodnými texty, které skrze publikaci nabraly hmotné podoby, osvětluje i vnitřní sílu některých, na první pohled banálních snímků každodennosti ať již jde o snímky z videí reprodukované v samotné publikaci nebo třeba snímky od neznámých autorů a autorek zobrazující jejich volný čas, které byly součástí výstavy Hřiště: dokumenty volného času, nehonorované práce, rekreace a lenosti v Etc. gallery roce 2016. Podobným průsečíkem směřujícím ale více k postupům umělecké fotografie mohou být i práce vystavené ve více kopiích v galerii Entrance (2017), ukazující mladého muže na pohovce s bělavě ozářeným obličejem stočeným k pomyslnému zařízení v jeho rukách. Nejednoznačnost jeho konání mezi prací a volným časem, je totožná s nejasnou povahou současných výrobních prostředků. Podle oblečení i místa pořízení snímku se lze domnívat, že by se mohlo jednat o příslušníka prekarizované kreativní skupiny. Chytré zařízení v jeho rukách pak nejen, že odkazuje na masovou spotřebu elektroniky, na jejíž funkčnosti jsou mnozí sebe-zaměstnavatelé závislí, současně je objekt zcela konkrétním bodem, kde se konzumace a nehonorovaná práce setkávají v pro-systémové symbióze.

[1] Stránky nejsou číslovány – cca 2/3 knihy v kapitole Studio Letná

[2] Tomáš Dvořák, Konzervy náhody, Fotografie, socha, objekt. Praha: NAMU 2017, s. 123

Skála, Jirka. Litanie prekariátu. Praha: Akademie výtvarného umění, 2019

Příspěvek Kapitalisme touhy, smiluj se nad námi! pochází z Artalk.cz

Rodinná výtvarná dílna #67 / 8smička / Humpolec / 10. 8. 2019 v 14:00

ERTEPLE, KRUMPLE, KOBZOLE ANEB BRAMBOROTISK

Bramborovo-houbový vzor? Proč ne!? Rozkrojit, nakreslit, vyříznout, nabarvit, natisknout. To vše a mnohem víc se bude dít ve víkendové dílně Terezy Booth. PS.: Atlasy hub a košíky s sebou!

Tereza Booth studovala ilustraci v Londýně St. Martin's College. Napsala a ilustrovala dvě dětské knihy: Kája, Kája s hlavou v oblacích. Vydala knihu Dlouhá cesta, jejíž autorem je Petr Horáček.

Sobotní dílny v 8smičce navazují na výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny. Pro děti máme připravený i zábavný pracovní list a průvodce výstavou i Vysočinou. Mapu, ve které můžou bloudit, ztratit se v ní a zase se znovu najít. Můžou v ní číst nebo se vydat po stopách umělců. Bude to jejich kraj, jejich Vysočina.

Délka rodinné dílny: 14–17 hodin. Cena: dospělý + 1 dítě/ 88,- Kč, dospělý + 2 děti/ 128,- Kč, dospělý + 3 děti/ 168,- Kč, dospělý + 4 děti/ 208, dospělý + 5 dětí 248,- Kč + další dospělý v každé kategorii vstupné dobrovolné. Menší děti se mohou v doprovodu dalších dospělých zabavit stavebnicí Špulka, kreslením, běháním po okolí nebo tovární vyšívánkou.

Příspěvek 10. 8. 2019 / Rodinná výtvarná dílna #67 pochází z Artalk.cz

Komentovaná prohlídka výstavy Vysočina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny s Milošem Doležalem / 8smička / Humpolec / 10. 8. 2019 v 15:00

Miloš Doležal, kurátor výstavy Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny vás osobně provede a dozvíte se všechno o výstavě i o samotných umělcích a jejich dílech, a kromě toho se můžete těšit na spoustu zákulisních informací, které může vědět pouze kurátor. Vstup na komentovanou prohlídku je v rámci vstupného na výstavu 8,- Kč. Na komentovanou prohlídku doporučujeme rezervaci na info@8smicka.com.

Miloš Doležal (1970) je básník, spisovatel a publicista. Vystudoval obor nakladatelství na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od r. 1998 do roku 2018 působil jako literární redaktor a dramaturg Českého rozhlasu Praha. Je autorem a spoluautorem řady rozhlasových a televizních pořadů a dokumentů zabývajících se 2. světovou válkou a komunistickým terorem v Československu. Knižní biografie Jako bychom dnes zemřít měli, pojednávající o životě a smrti faráře Josefa Toufara, získala v anketě Lidových novin v roce 2012 ocenění Kniha roku. Žije na Vysočině u Humpolce.

Příspěvek 10. 8. 2019 / Komentovaná prohlídka výstavy Vysočina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny pochází z Artalk.cz

Břetislav Malý / Wanting Colour / kurátoři: Milada Frolcová, Martin Dostál / Galerie Slováckého muzea / Uherské Hradiště / 18. 7. – 8. 9. 2019

Fotografie: Jan Skrášek

Příspěvek Břetislav Malý v Galerii Slováckého muzea pochází z Artalk.cz