Markéta Jáchimová / Před branami – Vor den Toren / kostel sv. Vavřince v Klatovech / Klatovy / 10. 8. – 31. 10. 2019
Markéta Jáchimová (1988), dvojnásobná finalistka Ceny kritiků za mladou malbu s přesahy a držitelka Ceny sympatie za roky 2016 a 2018 pochází z Domažlicka, vystudovala pražskou UMPRUM a v současné době působí v KALI Gallery v Luzernu. Její dlouhodobé téma je čas jako moment v tomto světě a paralelně čas neexistující, bezčasí či věčnost. Jejich prostupná hranice ji vzrušuje stejně jako tělesnost, skrze niž ji zakoušíme. Symbolicky s těmito mohutnostmi souvisejí organické fragmenty, jež často začleňuje do svých děl. Dalším důležitým momentem pro její tvorbu jsou lesy, ty zdejší sehrály vpečeťující roli v jejím dětství, a dětství samo je pro ni důležité východisko tvorby. Přírodní a minimalistické prvky se v jejích dílech propojují s kvazibarokním tvaroslovím. Její průniky a vstupy v další prostory, založené na obdobné fascinaci jako barokní vstupy v nekonečný prostor, odpovídají svým výrazem dynamickému člověku současného tekutého věku. Přizváním moderní gymnastky do instalace autorka umocňuje prožitek relativity vnímání prostoru a času a svěžím způsobem naplňuje principy spazialismu Lucia Fontany.
Miriam Kaminská, Eliška Konečná, Michael Nosek / Folie à deux / kurátorka: Iva Mladičová / Studio PRÁM / Praha / 7. 8. – 27. 8. 2019
Miriam Kaminská, Eliška Konečná a Michael Nosek se setkávají na skupinové výstavě s názvem Folie à deux. Kurátorkou výstavy je Iva Mladičová. Vernisáž se koná v úterý 6. 8. v 19:00 ve Studiu PRÁM. Výstavu bude možné shlédnout do 27. 8. 2019.
Karel Kostka ve své publikaci s podtitulem Obecná teorie vědomí, času, prostoru a bytí uvažuje o souřadnicovém systému jako přehledném nástroji naší mysli, která je díky němu schopna vnímat, a zřejmě i vytvářet realitu podle pochopitelných a srozumitelných pravidel. Miriam Kaminská, Eliška Konečná a Michael Nosek volí jako další nástroj zvědomování mystéria naší existence prostorový obraz-objekt. Všichni tři autoři se vztahují k vymezení výrazových možností tradičním geometrickým „rámem“, současně mají potřebu vykročit do třetí dimenze, respektují významovou metaforičnost hmotných forem, používají specifické materiály a práce si vytvářejí sami. Na současné výstavě prezentují svá nejnovější díla, jež jsou ale také zprávou o procesu touženého dočasného vymanění se z dosavadních výrazových prostředků, o změně jako nepřímé informaci o stálém.
Miriam Kaminská vystavuje soubor abstraktních akvarelů kombinovaných s tužkovou kresbou, vytvořených během nedávného tvůrčího pobytu v Mnichově. Modrá barva odkazuje k jejímu sledování významové vzájemnosti slovních tvarů v různých jazycích, nyní zpřítomňuje emocionální rovinu slova blues. Kompozice částečně surrealistického charakteru vypovídají o napětí, motiv uzlových bodů a polarita uvolněných akvarelových tahů a geometrizované přesnosti liniové tužkové kresby dojem zafixovaného stavu umocňuje. Práce působí plasticky, pozornost upoutávají plochy meditativně zmnožených linií. Autorka hovoří o kresbě zaznamenávající prostorovou představu. Soubor je výrazem schopnosti otevřené sebereflexe, zvědomování žitých situací. Je parafrází psychologie vztahových konstelací. Forma vymezení obrazovým rámem je charakteristická i pro autorčiny nástěnné liniové sestavy, které nechává vystupovat ze základové roviny. Nejnovější z nich významně koresponduje s uvedeným akvarelovým souborem.
Eliška Konečná se v loňském roce během stáže na haagské Královské akademii výtvarných umění intenzivně zabývala záznamem obývaného a žitého prostoru, malovala na horizontálně položené ubrusové plochy, opakovaně zprostředkovala význam zázemí. Prostorovou situaci výjevu pojímala jako konkrétně vymezenou, do sebe se uzavírající, současně ale se zmnoženými průhledy do okolního exteriéru. Vnímáme vzájemnost uzavřenosti myšlení a otevřenosti vědomí. Textilní reliéfní objekty prezentované na současné výstavě v sobě nesou zakódované autorčino téma víceznačnosti vjemu: „Smiřuji se s faktem, že má skutečnost není skutečnost tvá.“ (EK) Kombinace zvýrazněných nebo naopak mizejících šitých linií a přímá haptická plasticita textilní materie jsou základní použité výrazové prvky. Také v nich nacházíme přepis konkrétního prostoru a žité situace – na textilní zavěšené části výrazně stylizovaný do geometrizované jednoduchosti, na dřevěné nosné části ve formě ryté kresby komiksového charakteru. Dosavadní práce Elišky Konečné svědčí o výrazné konceptuální rovině jejího uměleckého přístupu, přemýšlí o pravdivosti obrazu, pohybuje se na hraně volné/užité, některé ze současných objektů zavěšuje na reálná ramínka. Dlouhodobě ji zajímá téma sdílení, v současném souboru se zacházením s plastickou haptičností přibližuje sochařské interpretaci „reality“.
Michael Nosek se ve svých ranějších pracích koncentrovaně zabýval individuální identitou. Charakteristické jsou autoportréty malované na základě dlouhého hledění do zrcadla, dále vyšívané pletené kukly, jejichž zakoušený vnitřní prostor autor následně reflektoval ve velkoformátových malbách. Následoval soubor barevně vyšívaných masek ze lněného plátna. Michael Nosek zmiňuje nespokojenost s výrazovou nedostatečností malby. Za tímto konstatováním může stát i podvědomá snaha překlopit téma do objektivní roviny, nejnovější práce je totiž textilní prostorový objekt, parafráze slovanského totemu. Prvky z ikonografie slovanských legend a mýtů přepisuje do jednoduchých figurálních tvarů a symbolů. Sestavený prostorový objekt je ale ve skutečnosti souborem zmnoženého obrazového formátu. Nápadná je současná absence živé barevnosti, jež byla v ranějších autorových malbách samozřejmě přítomna. Jeho dřívější fixace na dokonalost realistické malby je pravděpodobně nyní přetavena do přímé reality zacházení s textilní materií a procesu samotného šití. Autor dokonce hovoří o sochařském charakteru práce, kdy se ze zdlouhavého tvůrčího postupu vynořuje výsledná forma. V rovině formy i tématu se opakovaně potkává s uměleckým uvažováním Elišky Konečné, oba nyní sdílejí představu symbolického haptického prostoru, jehož stěny jsou pokryty textilními šitými reliéfními obrazy. Takový záměru může být výrazem snahy pracovat s prožitkem v rámci archetypálních matric.
Připomeňme závěrem jednu z myšlenek předeslaných v samotném úvodu, neboť práce Miriam Kaminské, Elišky Konečné a Michaela Noska jsou relevantní příspěvky k obecné teorii vědomí, času, prostoru a bytí. „Ponoříme-li se do hlubin světa, zjistíme, že jedinou objektivní realitou v něm je naše vědomí“, uvádí autor, k nemožnosti exaktně uchopit prolínání světa subjektivního a objektivního obecně dodává: „Jsme zrcadlem, ve kterém se odráží všechna myslitelná zrcadla světa. Naším jediným pohybem, jedinou myšlenkou či jakýmkoli jiným aktem měníme obrazy ve všech ostatních zrcadlech světa, a to bez hranic a omezení. – Mnohostranný vzájemně závislý propletenec obrazů, obsahující nejrůznější formy všech ostatních obrazů světa minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jsme tak sami sebou a současně i vším ostatním, co nás myslitelně i nemyslitelně obklopuje v prázdnotě, v níž nám čas, jako ve studnici bytí poskytl privilegium stát se bytostí s obrovským tvůrčím i destrukčním potenciálem. Svět je v takovém pojetí ozvěnou našich myšlenek a skutků, a my sami jsme jejich rezonancí.“
MIRIAM KAMINSKÁ (nar. 1989 v Praze) studovala krátce na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni (ateliér sochařství, J. Beránek, 2010–2012), v letech 2012–2018 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2012–2013; Ateliér malířství III, M. Rittstein, 2013–2014; Ateliér sochařství I, L. Rittstein, 2014–2015, 2017–2018; Ateliér sochařství II, T. Hlavina, Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča, 2015–2017). Roku 2016 uskutečnila stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě (ateliér skla a keramiky). Byla zastoupena na řadě společných výstav: Spálené pozítří / Výstava Ateliéru sochařství, Ústav umění a designu, Západočeská univerzita a město Spálené Poříčí, 2011; Jednodenní výstava 45 autorů nezávislé skupiny Pragovka, Praha, 2013; Zimní kompost, výstava ateliéru Malba 3, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Ásana: Jógovna, Praha, 2016; Jiné místo / Another Place: Diplomanti AVU, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018; Badespasstotal, 2018; Future ready, Hybernská, Praha 2018; Krása a půvab, Oblastní galerie Liberec, 2019. Roku 2006 absolvovala praxi v Pro Graphics v New Yorku (grafický design), roku 2013 pracovně-vzdělávací í pobyt v Tanzanii v rámci projektu Gospel for Africa a letos uskutečnila pracovní stáž v ateliéru Wernera Mallého v Mnichově.
ELIŠKA KONEČNÁ (nar. 1992 v Dobřichovicích) studuje od roku 2014 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malby I, J. Sopko; Ateliér malby III, M. Rittstein; nyní Ateliér malby, R. Šalanda a L. Machalický). V loňském roce absolvovala studijní stáž na Royal Academy of Arts v nizozemském Haagu. V letošním roce se stala finalistkou 12. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu 2019 (3. místo). Roku 2016 proběhla její samostatná výstava Existence prázdna v pražské JednaDvaTři Gallery. Zúčastnila se následujících společných výstav: Figurama, Vratislav, 2015; GEPOAME, Galerie Bím, Dobřichovice, 2016; Galerie Millennium, Praha, 2016; KOMÍN, Industra Art, Brno, 2018; Bouncing off, BillyTown, Haag, 2018; 12. Cena kritiky za mladou malbu, výstava finalistů, Galerie kritiků, Praha, 2019; You’re broken – when your hart is not open, České centrum Berlín, 2019; Easy Peasy Lemon Squeeze, Garage Gallery Karlín, Praha, 2019; To nejlepší mne ještě nepotkalo, Kovárna, Povaleč, 2019.
MICHAEL NOSEK (nar. 1990 v Litoměřicích) studoval v letech 2010–2016 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malby III, M. Rittstein); v rámci studia absolvoval stáž na Institut Seni Indonesia Yogyakarta. Proběhly následující samostatné výstavy: Náhlá setkání, Portmoneum, Litomyšl, 2012; Odrazy, Tapas bar ROOM, Praha, 2013; Cyklus jednoho pokoje, Caffé Vedle, Praha, 2014; SYMBIONT, Galerie Nativ, Praha, 2017. Zúčastnil se řady skupinových výstav, např.: Art Safari 20, Studio Bubec, Praha, 2010; Figurama 11, 2011; A pak že ryby lítaj v mracích, GAVU, Praha, 2012; Ateliérová výstava, Velvyslanectví ČR, Vídeň, 2012; Ateliérová výstava, Klub K4, Praha, 2013; Zimní kompost, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Galerie Millennium, Praha, 2014; Pokoje 2, Praha, 2014; Art Safari 28, Studio Bubec, Praha, 2014; Na půl, Via Art, Praha, 2015; Galerie Millenium, Praha, 2015; Pokoje 4, 2015; Těsně vedle, Galerie Josefa Lieslera, Kadaň, 2015; Figurama 16, 2016; Vanity Fair, Diplomanti AVU, Veletržní Palác NG, 2016; 69. Umělecký salón, MM Galerie Polička, 2016; GEPOAME, Galerie Bím, 2016. Roku 2014 vytvořil Performance v rámci Festivalu Signal v Praze a roku 2017 Murál na fasádu MK v Aši v rámci projektu Wir2/My2.
Národní galerie Praha vyhlašuje výběrové řízení na pozici ředitele/ředitelky Sekce vědy, výzkumu a vědeckých informací.
POPIS PRACOVNÍ POZICE
Komplexní řízení sekce a podřízených útvarů (ediční oddělení, odborná knihovna, archív)
Zpracovávání zásadních dokumentů a výstupů vědeckovýzkumné činnosti NGP, definice hlavních směrů základního výzkumu v oboru teorie a dějin umění
Tvorba koncepce a rozvoje vědeckovýzkumné činnosti v rozsahu a působnosti NGP
Koordinace jednání s poskytovateli finančních prostředků pro oblast vědy a výzkumu.
Komplexní vyhodnocování vědeckovýzkumné činnosti v rámci NGP, posuzování dlouhodobých úkolů v oblasti vědy a výzkumu a zpracování související dokumentace.
Supervize Bulletinu NGP
Vyhledávání vhodných projektů a grantových možností pro vědeckovýzkumnou činnost NGP.
POŽADUJEME
VŠ humanitního směru
praxi min. 5 let v oboru vědy a výzkumu
znalost fungování příspěvkových organizací
orientaci v platné legislativě vědy a výzkumu, v metodice hodnocení vědy v ČR a v grantovém systému v ČR, v EU a v anglosaských oblastech
znalost práce s PC, zejména MS Office a sbírkovými databázovými programy
zkušenosti s vědeckým řízením a znalosti v oboru dějiny umění (výhodou)
znalost anglického jazyka (min. úroveň C1)
výborné organizační a komunikační schopnosti
schopnost vést a řídit zaměstnance
NABÍZÍME
zázemí a výhody prestižní kulturní instituce
dlouhodobou perspektivu
zaměstnanecké benefity: 5 týdnů dovolené, 4 dny sick days, stravenky, jazykové kurzy, volný vstup do expozic NGP
odborné vzdělávání
nástup možný od 1.9.2019
Přihláška musí obsahovat:
motivační dopis
profesní životopis
seznam publikační činnosti
seznam vědecko-výzkumných projektů
kopii dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání
V případě zájmu zašlete svoji přihlášku včetně všech podkladů do 17.8.2019 na hr@ngprague.cz.
Při vysokém počtu uchazečů budeme odpovídat pouze zájemcům, kteří budou vybráni do užšího kola výběrového řízení.
Účastník výběrového řízení souhlasí, aby jeho osobní data poskytnutá zadavateli byla interně použita pro účely výběrového řízení na výše uvedenou pozici, v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů.
Národní galerie Praha hledá do oddělení realizace výstav vhodného kandidáta na pozici produkčního.
POPIS PRACOVNÍ POZICE
realizace výstavních projektů NGP
administrativní podpora projektu vč. organizace schůzek realizačního týmu
výstavy, přípravy harmonogramů realizace výstavy a dohled nad jejich plněním
spolupráce na přípravě a dodržování přiděleného rozpočtu výstavy
součinnost při jednání s partnery výstavy a sjednávání podmínek se spolupracujícími institucemi či orgány
oslovení a jednání s dodavateli, příprava podkladů pro objednávky či zadávací dokumentace pro výběrová řízení, nezbytná koordinace při uzavírání smluv (pojištění, transport, stavba fundu, osvětlení, výstavní grafika apod.)
zajištění instalace a de-instalace výstav, vč. exponátů a výstavního fundusu, plnění koordinační role
kontrola prací dodavatelů a řešení případných reklamací
POŽADUJEME
dokončené středoškolské vzdělání s maturitou
zkušenost s přípravou a realizací výstav nutná vč. doložení praxe
znalost Word, Excel
znalost AJ jazyka na komunikační úrovni
dobré komunikační schopnosti
spolehlivost, preciznost a samostatnost v plnění úkolů
pozitivní vztah k činnosti galerií
NABÍZÍME
práce v týmu odborníků v prestižní kulturní instituci
V případě zájmu zašlete svůj strukturovaný profesní životopis a motivační dopis na adresu: hr@ngprague.cz. Při vysokém počtu uchazečů budeme odpovídat pouze zájemcům, kteří budou vybráni do užšího kola výběrového řízení.
Účastník výběrového řízení souhlasí, aby jeho osobní data poskytnutá zadavateli byla interně použita pro účely výběrového řízení na výše uvedenou pozici, v souladu se zákonem
o ochraně osobních údajů.
Mikulovská Galerie Závodný v srpnu představí tvorbu mezinárodně uznávaného nizozemského výtvarníka Boba Boniese.
Bob Bonies patřil v 60. letech 20. století k zakladatelům a hlavním protagonistům geometrické abstrakce v Nizozemí. Jeho tvorba programově navazuje na teoretický základ architektů a výtvarníků, kteří utvořili společnou platformu, veřejně známou jako hnutí De Stijl /též neoplasticismus, činné v letech 1917 – 1931/.
Ideje hnutí De Stijl a inspirativní vize ruské avantgardy transformuje Bob Bonies také do architektury, designu a studijních programů na haagské Akademii, kterou vedl v letech 1988-2001.
Prvotní volbou B. Boniese jsou tři základní čisté barvy – červená, žlutá a modrá, které doplňuje komplementární zelená a neutrální barva bílá. Základním tvarem je čtverec v různých pozicích a zcela specifickým a typickým znakem jeho realizací je hledání výsledného tvaru malby, která je často složena z několika částí do jedné výsledné kompozice.
„V minulosti vystavila Galerie Závodný celou řadu českých výtvarníků, kteří v minulých dobách nebyli veřejně prezentovaní, nebo odešli do exilu. V současné době se galerie věnuje mapování identické generace výtvarníků, kteří ze stejných geopolitických důvodů nejsou v českém kontextu běžně známí, jejich tvorba však výrazně ovlivnila celé poválečné umělecké směřování a právě jedním z takových je i výtvarník Bob Bonies,“ dodává galeristka a kurátorka Vladimíra Brucháčková Závodná.
Vernisáž za přítomnosti autora se uskuteční ve čtvrtek 15.08.2019 v 18.00 v prostorách galerie.
Marcin Berdyszak, František Bohunický, Ján Hrčka, Katarína Kissoczy, Martin Kochan, Patrik Kovačovský, Bohuš Kubinský, Helena Lukášová, Palo Macho, Róbert Makar, Stefan Meisl, Ľubo Mikle, Miroslav Pallo, Mira Podmanická, Vika Shumskaya, Ivana Sláviková, Michal Šuda, Iveta Tomanová, Miroslav Trubač, Vlad Yurashko /Dialóg 3D: 6. Bienále plastiky malého formátu / Galéria Jána Koniarka v Trnave, Synagóga – Centrum súčasného umenia / Trnava / 1. 8. – 15. 9. 2019
Bienále plastiky malého formátu predstavuje komornú 3D tvorbu mladej a strednej generácie slovenských vizuálnych umelcov a prizvaných hostí zo zahraničia, vytvorenú prevažne v priebehu posledných dvoch-troch rokov.
Až do aktuálneho ročníka bolo podujatie spojené s mestom Pezinok – v kontexte pôvodnej koncepcie organizátora – o.z. ATELIÉR PK a odborných garantov – akad.soch. Jozefa Jankoviča a historičky umenia Ľuby Belohradskej. Išlo o snahu zakladateľov vytvoriť v menšom regionálnom meste na Slovensku podujatie medzinárodného významu – podľa vzoru Bienále malej plastiky v Murskej Sobote v Slovinsku – http://www.galerija-ms.si/gallery-item/13-mednarodni-bienale-male-plastike/, na ktorom sa v priebehu rokov kurátorsky a výstavne podieľali aj slovenskí teoretici/umelci. Rok 2007 bol z tohto pohľadu symbolický: v Murskej Sobote sa otváral posledný – XXIII. ročník podujatia, v Pezinku sa otváral I. ročník. Pod názvom Fakty/Artefakty, v kurátorskom výbere Ľuby Belohradskej, tvoril výnimku: mapoval históriu tvorby drobnej plastiky a voľne stojaceho objektu na Slovensku v rokoch 1990–2007.
V roku 2010 prebral odbornú záštitu nad podujatím súčasný kurátor Roman Popelár a v priebehu nasledujúcich štyroch ročníkov (2011, 2013, 2015, 2017) vytvoril z regionálneho podujatia výstavu medzinárodnú a putovnú. Zúčastnili sa jej výtvarníci z Čiech, Poľska, Maďarska, Nemecka, Japonska a Ukrajiny. Od roku 2013 už prihlásení autori podliehali kurátorskému výberu, od r. 2015 ich kurátor začal oslovovať aj sám. V r. 2017 sa podujatie po prvýkrát predstavilo v zahraničí – na pôde ASP Gallery vo Wroclavi a v tom istom roku bola výstava reinštalovaná (taktiež po prvýkrát) aj v Synagóge – Centre súčasného umenia Galérie Jána Koniarka v Trnave.
Tento rok bolo/bude Bienále prezentované postupne v štyroch regionálnych galériách na Slovensku (Kysucká galéria v Oščadnici, Galéria Jána Koniarka v Trnave, Turčianska galéria v Martine aGaléria M. A. Bazovského v Trenčíne), ako aj v Galérii UMELKA v Bratislave. Silnú konkurenciu má v súčasnosti hlavne v Trienále drobnej plastiky a kresby v Banskej Štiavnici, ktorého XII. ročník sa konal presne pred rokom (viacero starších ročníkov bolo kvalitatívne nevyvážených, avšak v r. 2015 sa organizácie chopil silný tandem (M. Janušová a E. Vilím), ktorý dal podujatiu novú tvár a zmysel.
Známe je aj Trienále drobnej plastiky v nemeckom Fellbachu, ktoré práve prebieha (1.6 – 29.9. 2019) http://www.triennale.de/english/concept.php a teší sa diváckej návštevnosti i publicite.
Bienále plastiky malého formátu má krízové roky za sebou, aj keď núdzu o záujemcov vystavovať nemalo nikdy. Tematicky sa tento ročník orientuje na tri okruhy tém: atypické formy figurácie (vytvorené či už klasickými postupmi alebo najnovšími technológiami – CNC fréza, 3D tlačiareň…), prípadne ide o torzo figúry sústredené na expresívne gesto. Figuráciu vyvažuje abstrakcia – či už klasická geometria alebo anorganické štrukturálne objekty zamerané na nekonečno (vesmír). Tretím okruhom je tzv. osobná mytológia – diela vychádzajúce z vlastného prežívania či skúsenosti.
Výstavy v galériách dopĺňajú komentované prehliadky pre školy alebo laickú verejnosť. Zabezpečujú ich odborní pracovníci galérií a podľa lokality sú na ne prizývaní aj vystavujúci autori. V prvých ročníkoch bol súčasťou Bienále program DETI NA VÝSTAVE, kde tieto pod dohľadom galerijného pedagóga o dielach diskutovali alebo reagovali výtvarným prejavom. Dôležité je, že v súčasnosti sú podujatiu naklonení mnohí riaditelia i odborní pracovníci slovenských galérií, čo spolu so signálmi záujmu zahraničia o slovenskú sochársku tvorbu otvára nové možnosti pre formovanie Bienále do budúcnosti a pre ATELIÉR PK priaznivejšie podmienky pre jeho koordináciu a produkciu.
Roman Popelár
Výstavu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. Fond na podporu umenia je hlavným partnerom projektu.
Ján Gašparovič, Matej Gavula: Otras / Spolupráca: Andrej Kabal / HotDock-project space / Bratislava / 2. 8. 2019 – 2. 9. 2019
Medzi nami sa vyskytujú veci, ktoré tu sú, aj keď ich nevidíme. Nehovorím teraz o tradičnej detskej hre typu zavriem oči a som neviditeľný/á, alebo o tajných policajtoch na žúrkach v našich obľúbených kluboch. Hovorím o javoch, ktoré reálne existujú, nepohybujú sa v rovine abstrakcie a našej fantázie, za ich vznikom stojí prevažne príroda a od nej neodlúčiteľné fyzikálne zákony. Reálne vypĺňajú priestor, pôsobia na naše telo a občas dokonca ako svoj vedľajší, nezámerný produkt vytvárajú tvary a obrazce. To ostatne vôbec nevadí; na svete je mnoho vecí, ktoré spočiatku neboli žiadúce, neskôr sa však takými stali – napríklad pôvodne nechcené skreslenie zosilneného gitarového zvuku, ktoré vyústilo do vzniku tvrdej rockovej hudby.
Jano Gašparovič sa túto hodnotu rozhodol tentokrát vyhľadať vo zvuku, ktorý je ľudským uchom nepočuteľný, avšak naše telo ho stále vníma, je medzi nami, vibruje a tancuje v priestore. Frekvenciu od 16 do 20 Hz náš nedokonalý sluch zachytiť nedokáže, ona tu však svojim kmitaním fyzicky prítomná je. S neviditeľnými fyzikálnymi javmi Jano pracoval už vo svojich predošlých výstavách a inštaláciách, v zatiaľ poslednej práci v Brne sa sústredil na zvuky, ktoré svojou frekvenciou dokážu vyvolať zemetrasenie. O tom, že je skutočne oddaný myšlienke neviditeľných javov, svedčia aj jeho transparentné okuliare, ktoré sa tvária, že tu nie sú aj napriek tomu, že ich vidíme.
V tomto prípade má však Jano v rukách všetky tromfy. Priestor galérie HotDock zaplnia za pomoci kombinácie rozličných softvérových a hardvérových technologických možností neviditeľné vibrácie. A čo od tohto experimentu verneovských rozmerov môžeme očakávať? Otvoria nízke frekvencie bránu do alternatívnej dimenzie kde Gašparovičove okuliare nie sú transparentné a ministrom kultúry je samotný Satan? Spôsobia návštevníkom galérie žalúdočné nevoľnosti, ktoré vyústia do hromadnej explózie, o ktorej slušný človek priamo nehovorí? Alebo nedajbože tieto nízke kmitočty spôsobia otrasy stopkových pohárov a tým pádom sa na vernisáži bude prosečko dať piť len z plasťáku, och aká to blasfémia?
Na tieto nepochybne dôležité otázky odpoveď dať nevieme, celý experiment sa nachádza v rovine špekulácie, ktorá absolútne nemusí vyjsť. Čím väčšia však bude účasť, tým viac dát bude možné vo výstave spätne použiť a urobiť z nej tak akusticky unikátne miesto. Zdanlivo prázdny priestor galérie bude takto vyplnený až po jej najvzdialenejšie okraje entitami, ktoré budú síce okom neviditeľné, ale ich tvary dokážu rozvibrovať objekty a telá účastníkov výstavy.
Tomuto fenoménu sa v rámci svojej inštalácie bude venovať aj Matej Gavula. Jeho záľubu vo fyzikálnych zákonitostiach a prírodných javoch bude reprezentovať kus dreva, ktoré si pred 15 rokmi priniesol z Rádžastánu. V jeho vrásneniach a štruktúre sa Matej snaží hľadať rytmus a vibráciu, vytvorenú prírodou, čím vznikol objekt, s prirodzeným estetickým presahom. Proti majestátnosti času sa bojuje veľmi ťažko, ale keď mu dáme priestor, niečo sa určite stane.
Matej sa pokúsil dokázať pohyb zeme návodom, ktorý našiel v asi 100 rokov starej knihe. Objekt síce vôbec nefunguje, ale to samozrejme nevadí. Základom je ukázať návštevníkovi, ako dané prírodné javy fungujú a vizualizovať ich. Celá výstava v panelákových priestoroch HotDocku má byť testom prieniku umenia a panelu, umenia a rozmarnej prírodnej abstrakcie. Zdanlivú prázdnotu galérie rozkmitajú obrazce a frekvencie, prítomné, avšak na pohľad stále neviditeľné.
Je celý tento počin len o pocitoch? Určite nie. Má byť ekvivalentom estetického pravítka alebo kružidla, niekde medzi znakom slobodomurárskej lóže a pracovným objektom na vytváranie matematicky exaktných objektov.
Open Call: Festival Mobilis / Diera do sveta / 30. 9. 2019
OPEN CALL
Vyhlasujeme open-call pre umelcov a umelkyne, performerov a perfromerky, ktorí/é majú záujem pripraviť si peformance/happening na šiesty ročník umeleckého festivalu Mobilis s témou Manifest. Hľadáme dielo, ktoré je radikálne, angažované a kritické k súčasným socio-politickým otázkam, inštitúciám a usporiadaniam. Zamýšľaný koncept/skicu vášho performance spolu s ukážkou vašej tvorby, prosím, posielajte na adresu dieradosveta@gmail.com do 30/9/2019.
OPEN CALL opportunity for artists and art collectives to realise and present a performance/happening at the sixth instalment of the art festival Mobilis.For this year’s edition with a theme Manifest, we are seeking an artpiece which is radically engaged with and critical to thecontemporary socio-political issues, institutions and settings. The intended artwork, concept, and your portfolio, please send to dieradosveta@gmail.com until 30/9/2019.
FESTIVAL
Festival Mobilis je multi-žánrový umelecký festival, ktorý sa koná v kultúrnom centre Diera do sveta v Liptovskom Mikuláši od 30. októbra do 2. novembra, tentokrát s témou Manifest. Dramaturgickým cieľom festivalu je zamerať sa na manifesty (k) súčasnosti/súčasné manifesty, hnutia, kolektívy, inštitúcie, umelecké a aktivistické praxe, ktoré súčasnosť vykresľujú, analyzujú, sú k nej kritické a uvažujú o alternativnych usporiadaniach voči nej. Ambíciou festivalu je tiež manifestovať programový posun centra k radikálnej dramaturgii postavenej na princípoch feminizmu, rovnosti, nehierarchickosti, solidarity, ekologickosti, a politickej a umeleckej angažovanosti.
Mobilis festival is a multi-genre art festival taking place at a cultural centre Diera do sveta in Liptovský Mikuláš, Slovakia from October 30 until November 2. This year’s topic is Manifest. The programme’s focus is on contemporary manifestos/manifests on contemporaneity, movements, collectives, institutions, and art and activist practices which render the presence, critically analyse it and seek alternative organisational frameworks to it. The festival’s ambition is also to manifest the centre’s conceptual and ideological shift towards a radical dramaturgy based on principles of feminism, egalitarianism, equality, non-hierarchy, solidarity, ecology and political and art engagement.
KTO SME
Diera do Sveta je kultúrne centrum a špecializované kníhkupectvo v Liptovskom Mikuláši, ktoré v roku 2014 založili a otvorili Jana Mikuš Hanzelová, Ján Mikuš a Helena Hajková. Cieľom priestoru je vytvoriť zázemie pre nezávislú, alternatívnu a menšinovú kultúru a umožňovať verejné stretávanie, kolektívne neformálne vzdelávanie a spoločenskú kultiváciu. Dramaturgickou ambíciou kultúrneho centra je prinášať rozličné umelecko-kultúrne formáty, ktoré kriticky reagujú na súčasné urgentné problémy a krízy a zároveň majú emancipačný potenciál. Kolektív Diery do sveta verí v potrebu sociálnej spravodlivosti, medziľudskej solidarity, egalitárnosť a v silu kolektívnej organizácie. Veríme tiež, že práve kultúra a umenie sú jednými z mnohých nástrojov, ktoré môžu narúšať hierarchické a mocenské spoločenské štruktúry a prispievať tak k odstraňovaniu sociálnych nerovností. Viac informácií na http://www.dieradosveta.sk/my; https://www.facebook.com/dieradosveta/; https://www.instagram.com/dieradosveta/
– na základe zvolenia minimálne trojčlennej poroty zloženej z umelcov a kurátorov bude zvolený jeden projekt (ďalším projektom môže byť ponúknutý výstavný termín v roku 2020)
– výsledky budú zverejnené do 30. augusta 2019
viac info: https://temporaryparapet.sk/, temporaryparapet@gmail.com
Open call 2019 a výstavný program galérie Temporary Parapet v roku 2019 z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. Fond je hlavným partnerom projektu.
O problematiku kurátorství v jeho širším pojetí je čím dál větší zájem především v západních uměleckých kruzích. Trochu jinak je tomu v postsovětských zemích, kde se takový rozmach, s nímž souvisí také vydávání kurátorských studií a publikací shrnujících vlastní kurátorská východiska, příliš neděje. Proto bylo vydání sborníku textů Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe Zdenky Badovinac očekávanou událostí. Markéta Jonášová se zaměřuje na kontext, ve kterém kniha vznikla, ale především rozebírá přístup Badovinac, která je dnes vyhledávanou teoretičkou postsovětské kurátorské a umělecké praxe. „Smyslem umění a institucí je tak podle Badovinac utváření lokálně ukotveného vědění a kultury s ohledem na globální souvislosti – globální musí vycházet z lokálního, a nikoliv naopak, neboť v opačném případě dochází k homogenizaci uměleckých forem po vzoru západních trendů.“
Psaní utváří smýšlení muzea
V jednom ze svých nedávno publikovaných manuálů pro milovníky současného umění si Ondřej Chrobák postesknul, že čeští kurátoři a kurátorky, umělci a umělkyně a historici a historičky umění namísto toho, aby publikovali své memoáry, vydávají pouze komentované antologie svých starších textů. Ačkoliv by se paměti etablovaných představitelek a představitelů české umělecké scény nepochybně staly vděčným námětem vernisážových hovorů, pro místní uměleckou scénu by přeci jen bylo větším přínosem, kdyby skutečně kurátoři a kurátorky publikovali studie reflektující teoretická, uměleckohistorická a muzeologická východiska vlastní kurátorské praxe.
Zájem západních uměleckých kruhů o kritickou muzeologii se počátkem milénia přesměroval na problematiku kurátorství na obecnější rovině – tedy nejen ve vztahu k vystavování umění v muzeích a galeriích, ale i z hlediska mnoha dalších forem, jichž zprostředkování umění veřejnosti může nabývat. V uplynulých dvou dekádách tak vzrostl počet univerzitních programů, výzkumných pracovišť a projektů, které se věnují tématům spojeným s kurátorstvím, uměleckým vzděláváním a historií výstavnictví. Zjevným symptomem tohoto vývoje jsou nespočetné antologie textů, které obsahují jak akademické statě, tak rádoby filozofické rozjímání nad nesmírným revolučním potenciálem současného umění – s určitou nadsázkou lze říct, že od každého aspirujícího kurátora či kurátorky je očekávána teoretická reflexe významných uměleckých přehlídek či vlastní kurátorské praxe.
Vzhledem k tomu, že v postsovětských zemích k podobnému rozkvětu kurátorských studií zatím tak úplně nedošlo, se nelze divit, že dlouho očekáváný sborník textů Zdenky Badovinac vyšel pod záštitou americké výzkumné platformy Independent Curators International. Za dobu svého téměř třicetiletého působení ve slovinském Muzeu současného umění se Badovinac podařilo navázat spolupráci s mnoha významnými institucemi a stala se tak (společně s Márií Oriškovou a dnes již zesnulým Piotrem Piotrowski) vyhledávanou teoretičkou postsovětské kurátorské a umělecké praxe. Přestože Badovinac nechyběla na žádné významnější (západní) konferenci či výzkumném projektu věnovaném východoevropským perspektivám, nově publikovaný sborník Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe je prvním dostupným přehledem teoretického uvažování Badovinac v anglickém jazyce.
Sborník obsahuje patnáct esejí (v mnoha případech se jedná o původní kurátorské texty k výstavám), jež Badovinac publikovala mezi lety 1998 až 2018. Byť jsou některé studie věnované konkrétním uměleckým hnutím a jiné se naopak zabývají úlohou institucí, všemi se prolíná několik ústředních témat, které jsou pro kurátorský a uměleckohistorický přístup Badovinac příznačné. Jak naznačuje i samotný název knihy, klíčovou problematiku pro Badovinac představuje distinkce východní a západní Evropy ve vztahu k uměleckému tvorbě a institucionálnímu provozu. I přes mocenskou nevyváženost, jež rozlišení západu a východu implikuje, ho Badovinac považuje za přínosné pro reflexi specifity obou regionů. Přestože je možné v západní Evropě, USA a východní Evropě vysledovat podobné umělecké tendence – ať už se jedná o performativní, konceptuální či abstraktní umění – pro jejich interpretaci je podle Badovinac nezbytné reflektovat odlišný společensko-politický kontext jeho vzniku. Na rozdíl od západních umělců a umělkyň, kteří se vymezovali především vůči trhu s uměním a zavedeným institucionálním strukturám, byla pro umělce na východě primárním referenčním rámcem totalitární ideologie a jí poplatná institucionální struktura. S tím souvisí i odlišné chápání historie – zatímco na západě došlo k utvoření víceméně lineárního modelu vývoje umění, pod který jsou postupně vřazovány opomíjené umělecké projevy (obvykle genderově či etnicky marginalizovaných umělců a umělkyň), na východě obdobný lineární model vývoje chybí. Namísto ztotožňování se západním modelem se tak Badovinac v eseji nazvané Interrupted histories (jež vznikla jako průvodní text ke stejnojmenné výstavě) zasazuje o pojetí historie, jež neusiluje o dohánění či začlenění se do západního příběhu dějin umění, ale přiznává partikulární a fragmentární charakter historie v postsovětském prostředí, založený na paralelních příbězích odlišných historických aktérů a na rozmanitých archivních materiálech (nezřídka zpracovaných samotnými umělci a umělkyněmi).
Utváření historie postsovětského umění – ať už na základě reálných vazeb či sdílených zkušeností v rámci socialistických režimů – představuje pro Badovinac protiváhu k převládajícímu vlivu západního uměleckého kánonu, a tím i způsob vymanění se z údělu věčného kulturního zaostávání, jež implikuje podřadné postavení. Smyslem umění a institucí je tak podle Badovinac utváření lokálně ukotveného vědění a kultury s ohledem na globální souvislosti – globální musí vycházet z lokálního, a nikoliv naopak, neboť v opačném případě dochází k homogenizaci uměleckých forem po vzoru západních trendů. Samotným pojmem „lokálního“ se však Badovinac nezaobírá a používá ho poněkud arbitrárně – někdy jím míní umění určitých postsovětských zemí, jindy kulturní prostředí bývalé Jugoslávie či pouze Slovinska.
Texty k výstavám, které Badovinac v uplynulých dvaceti letech kurátorovala, tak interpretují umělecká díla a tendence na základě rámce vymezeného svébytným společensko-polickým kontextem západu a východu. Úvodní eseje věnované performativnímu a abstraktnímu umění nejenže srovnávají tvorbu západních a východních umělců, ale také zdůrazňují proměnu významu těchto děl v závislosti na přítomném interpretačním rámci – ten může být utvářen například převládajícími stereotypními představami, normativností veřejného prostoru či odlišným chápáním svobody. Kupříkladu formálně podobné tendence, které jsou běžně řazené pod pojem minimalismus, umožňovaly podle Badovinac umělcům a umělkyním v sovětských zemích vyjádřit filosofická témata, zatímco na západě byly chápany veskrze materialisticky. Pro pochopení rámce, jež ovlivňuje interpretaci děl, je pro Badovinac také podstatný širší kontext výstavy, na které je dílo prezentováno – v mnoha esejích se proto dotýká historie vystavování, avšak zmiňuje především velké přehlídky východoevropského umění pořádané vlivnými západními institucemi.
Přesto lze však snahu o propojení uměleckohistorické metodologie a institucionální praxe ve vztahu k postsovětské zkušenosti považovat za hlavní přínos sborníku, respektive mnohaleté kurátorské činnosti Badovinac. Na základě kritického zhodnocení fungování univerzalistického (potažmo modernistického) a globálního muzea Badovinac prosazuje vlastní koncept tzv. „udržitelné“ umělecké instituce, která se vedle důrazu na lokální situovanost zasazuje také o reprezentaci odlišných perspektiv, spolupráci s různými komunitami, nastínění uměleckých fenoménů z hlediska konkrétního společensko-politického kontextu, hledání nových materiálních podmínek pro uměleckou tvorbu a její prezentaci, utváření vizí budoucnosti a neustálé přehodnocování minulosti. Tzv. bílá kostka tak představuje pouze jeden z možných modelů výstavního prostoru – spíše než naplňování (západem) standartních výstavních norem je pro Badovinac podstatné vytvářet politicky situované prostředí, které přispívá k utváření vzájemné solidarity na základě sdílených hodnot. Takové muzeum už není pouze galerií současného umění, ale také institucí, která využívá poznatky z historie a společenských věd k prezentaci různých přístupů a perspektiv.
I přes zdůrazňovanou snahu o sebereflexi a meta-kritiku se texty Badovinac nevystříhávají nešvarům, které jsou pro sborníky kurátorských textů (či snad pro samotný žánr kurátorských textů) příznačné – ačkoliv tyto studie usilují o akademickou přísnost, obvykle se vyznačují velmi volnou strukturou a absencí jasné argumentace. Předkládaná tvrzení jsou mnohdy velmi obecná či zjevně nepodložená podrobnější rešerší, a je proto zapotřebí k nim přistupovat s notnou mírou obezřetnosti. Styl psaní Badovinac je spíše rhizomatický než systematický – stejně jako i samotný model dějin postsovětského umění, který rozpracovává. Co se týče teoretického rámce, je znát, že Badovinac pochází ještě ze staré (respektive „klasické“) školy: opírá se především o myšlení Sigmunda Freuda, Michela Foucaulta, Gillese Deleuze či případně Waltera Mignola a Borise Budena. Ačkoliv by se její vize udržitelného muzea mohla v mnoha ohledech zdát feministická, feministické autorky v knize překvapivě chybí. I přesto však sborník předkládá podstatné shrnutí východisek emancipované kurátorské praxe v postsovětském kontextu – východisek, která by se mohla zdát samozřejmá, ale rozhodně stále nejsou v institucionálním provozu běžná. Snad se proto brzy i v českém prostředí dočkáme podobného sborníku esejí z pera předních českých kurátorek a kurátorů – a určitě nebude na škodu, pokud budou obsahovat i osobní vzpomínky, neboť to jim bezpochyby zajistí vyšší čtenost. Především by však měly usilovat o onu reflexi a propojení uměleckohistorických, filosofických a muzeologických východisek, neboť jak podotýká Badovinac, „muzeum samozřejmě vytváří příležitosti pro psaní, avšak funguje to i obráceně: psaní utváří celkové smýšlení muzea“.
Badovinac, Zdenka. Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe. New York: Independent Curators International, 2019, 250 s.
Alén Diviš, Josef Zlamal / Galerie U Betlémské kaple / Praha / 8. 8. – 1. 9. 2019
„Dialog s dílem malíře a ilustrátora Aléna Diviše přijímám s velkou úctou a radostí. Jsem přesvědčen, že naše díla ve své podstatě přirozeně korespondují, že jsou přímým dokladem toho, že existuje něco jako konfinuita, že jsou výrazem toho, že některé hodnoty přetrvávají a mohu být opakovaně zdrojem inspirace.“ Josef Zlamal
Výstava poprvé představí dílo Josefa Zlamala v celé šíři, od kreseb až po monumentální malbu, včetně děl doposud veřejně neprezentovaných, která vznikla během autorova aktuálního pobytu v Paříži (obr. 1 a 2). Projekt je přirozeným pokračování autorských dialogů, které Zlamal navazuje především ve spolupráci se sochařem Richardem Štiplem, naposledy realizovaným v projektu East od Eden v Museum Montanelli, v němž byla zapojena díla z 16. století, ale také současníky jakým je Daniel Richter. Z aktuálních projektů stojí za zmínku zapojení díla Josefa Zlamala do stálé sbírky gotického umění, která je do konce září k vidění projekt Studna života v Galerii výtvarného umění v Chebu (obr. 3), kde vznikla díky kurátorovi Marcelu Fišerovi.
„Na výstavě v Galerii U Betlémské kaple bude k vidění například dílo s názvem Hope (Nadě- je, 2017), zde jsem poprvé zapojil techniku práce s plátkovým zlatem (obr. 4). Toto dílo se neustále mění v reakci na světelnou atmosféru. Druhé dílo (obr. 5), nesoucí stejný název, vzniklo na ručním papíře, který používám mnoho let. Obdivuji charakter tohoto materiálu, každý arch je unikát a to jak svým tvarem, tak i svou barvou. Je to také vysoká stabilita materiálu, která mě fascinuje. Právě díky ní je možné díla opakovaně vymývat ve vodní lázni a docílit tak torzálního charakteru, kdy čásfi mofivu zůstávají pouze naznačeny. Při tvorbě těchto děl mě inspirovalo jedno z klíčových děl ze sbírek NG – Zlíchovský oltář – poslední soud Kristus zachránce před smrtí (autor Monogramista IP, 1530), který je vystaven v pros- torách sv. Anežky České.
Dialog se současníky můžeme naopak objevit v dílech ze série Incoming, která vznikla jako přímá reakce na stejnojmenný dokument irského umělce Richarda Mosse, který jsem měl možnost zhlédnout v roce 2018 na prezentaci Unlimited během veletrhu v Basileji. Jeho dokument reflektuje hromadnou migraci a přesidlování v Evropě, Středním východě a Severní Africe, ovlivněné válkou, perzekucí a klimafickou změnou. Jazykem zde zůstává lidská figura, která v krifickém úhlu pohledu umožňuje nahlédnout pod povrch běžně viděného, běžně sdíleného. Neutěšené obrazy, které se v lidských dějinách neustále opakují,“ upřesňuje Zlamal.
Paralelně s výstavou Alén Diviš / Josef Zlamal bude možné vidět autorovu tvorbu také ve Švýcarsku v Galaria Fravi v Churu (do 25. 8. 2019) a od 28. 8. 2019 v Galerii Römerapotheke v Curychu v rámci projektu Preparing for Darkness v kontextu autorů jako např. Nicola Samori nebo Jana Gunstheimer.
Za poznáním světového dědictví UNESCO do galerie Celnice / Muzeum Brněnska: Galerie Celnice, areál Vily Löw-Beer / Brno / 1. 8. – 1. 9. 2019
Galerie Celnice v areálu Vily Löw-Beer v Brně o prázdninách pravidelně hostí putovní výstavy fotografií světových kulturních a přírodních památek pod ochranou UNESCO. Výstava Poznej světové dědictví UNESCO zde letos v srpnu představí jedinečná místa Švýcarska, Slovenska i asijských států (Japonsko, Indonésie, Nepál a další).
Projekt Poznej světové dědictví UNESCO již sedmnáct let veřejnosti prezentuje významné památky z celého světa, zapsané organizací UNESCO pro svou mimořádnou hodnotu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Prohlubuje tak znalosti a povědomí o těchto místech, představuje jednotlivé unikáty i jejich celky v širších souvislostech a osvětou přispívá k ochraně a zachování těchto skvostů pro budoucí generace.
Švýcarsko se pyšní celkem dvanácti UNESCO památkami, v galerii Celnice je pozornost věnována zejména unikátní Rhétské dráze. „Harmonicky zasazená trať do panenské přírody Alp je mimořádným dílem švýcarských železničních inženýrů a slouží veřejnosti již více než sto let. Pod ochranou UNESCO se nachází železniční trať Albula–Bernina s viaduktem Landwasser, nejfotografovanějším objektem Švýcarska,“ přibližuje Milena Blažková, autorka projektu Poznej světové dědictví UNESCO.
Výstava návštěvníkům poslouží také jako inspirace, kam se vydat na výlet či dovolenou. Fotografie v galerii Celnice připomínají, že se nemusí vždy jednat o vzdálené exotické destinace. Krásná a jedinečná místa nabízí i sousední Slovensko: historická města Bardejov a Banská Štiavnica, dřevěné kostelíky v Karpatech nebo Vihorlatský prales s více než dvě stě let starým bukovým porostem.
Galerie Celnice je bezbariérová a volně přístupná denně kromě pondělí v čase od 10 do 18 hodin. Návštěvníkům výstavy jsou volně k dispozici informační brožury, mapy a časopisy o zemích a místech z fotografií.
Klíčová socha Revoluce Jiřího Davida se po letech navrací do Čech / Mikulov / 31. 7. 2019
V rámci festivalu Sculpture line se k nám vrací jedinečná klíčová socha Jiřího Davida REVOLUCE, která je vytvořena z 80 tisíců klíčů. Přední český umělec, který stojí například za dílem Srdce nad Pražským hradem, poprvé představil dílo v roce 2010. Od roku 2013 bylo ale dílo zapůjčeno městu Košice v rámci projektu Košice hlavní město evropské kultury. Jeho podoba představuje osobní polemiku autora s politickým a společenským vývojem v České republice za uplynulých dvacet let od sametové revoluce. Nyní šest metrů vysoký nápis REVOLUCE zavedla sochařská linka do Mikulova do zámeckého parku.
„Nejde ani o oslavný pomník, ani o kritické dílo,“ říká Jiří David a dodává „Myslím, že je navíc socha otevřena mnoha různým výkladům dle toho, kdo se na ni dívá a kdo ji hodnotí. Vyprázdněním zkorumpovaná slova mohou v cyklech nabývat původní autentický význam, v situacích „ztroskotání“.“
Více informací včetně mapy, anotace jednotlivých soch i přehledu autorů jsou k dispozici na www.sculptureline.cz.
SCULPTURE LINE umisťuje současná sochařská díla do veřejného prostoru tak, aby do něj vnesla nové emoce, dala mu novou tvář, naznačila nové příběhy. „Jedním z našich cílů je přiblížit díla současných umělců široké veřejnosti. Vytrhnout umění z galerií a přinést ho za lidmi do ulic, doslova jim ho postavit do cesty. A na druhou stranu tím, že na veřejná prostranství umísťujeme umělecká díla, tak se snažíme prostor kultivovat a rozvíjet. Chceme dát známým místům úplně nový rozměr. Běžnému člověku může připadat, že umístění soch je nahodilé, ale opak je pravdou. Spolupracujeme s urbanisty, architekty, kurátory, umělci. Na druhé straně pak stojí další lidé z měst a městských částí, kteří se tomu také intenzivně věnují.,“ říká zakladatel a ředitel festivalu Ondřej Škarka.
Sculpture Line se v pořádajících městech stává tradicí. Prohlubuje se spolupráce mezi pořadateli a jednotlivými městy, dochází k intenzivnější komunikaci mezi “diváky” a realizačním týmem sochařského festivalu. Zřetelná je také snaha časově rozšiřovat přehlídku Sculpture Line do prostoru celého roku a prohlubovat tak soužití obyvatel jednotlivých měst se současným uměním.
V uplynulých ročnících festivalu zaujala například variace na Buddhovu sochu na Letišti Václava Havla, Průzkumníci či obří Chobotnice vznášející se na hladině Vltavy, instalace významného současného britského sochaře, držitele Turnerovy ceny, Tonyho Cragga na náměstí Republiky či sochy nestora českého sochařství Olbrama Zoubka.
V Banskej Štiavnici na periférii mesta, v oblasti uzlov dopravných aj turistických trás v sedle Červená Studňa je možné navštíviť miestny Info-Bufet s galériou. Ide o projekt, ktorý prepája relax s umením a momentálne je možné si tam pozrieť výstavu Juliany Mrvovej s názvom Aj dážďovky potrebujú našu lásku. Damas Gruska popisuje site specific inštaláciu v hájovni, pričom kladne hodnotí samotnú prezentáciu ako aj celý projekt, ktorý tvorí vstupnú bránu do džungle súčasného umenia.
Z prírody do prírody
No jo, biela kocka. Už sme nejako vyškolení či presvedčení, že v nej to „umenie“ vyzerá najlepšie. Akože oprostené od kontextu, no v skutočnosti sa dostáva do kontextu iného, ktorý mu pomáha. Niekedy robí až nadprácu, bez ktorej by ostalo kadečo (právom) nepovšimnuté. Ako paralela mi napadá rozdiel medzi tým, keď v prítmí sviečky poeta deklamuje svoje verše, a tým keď si oné veršotepectvo na druhý deň prečíta čierne na bielom. Hoci prvá výstava v bielej kocke sa datuje do roku 1883, boli to až hnutia spred 100 rokov (de Stijl a Bauhaus), ktoré po nej volali. No vystavuje sa aj inak, site specific inštalácie, „minútové“ výstavy v negalerijných priestoroch a pod. Niekde tu sa pohybuje nový kultúrny priestor Hájovňa, pri Červenej studni nad Banskou Štiavnicou. Bývalá spustnutá hájovňa získava nové naplnenie. Okrem workshopov, zameraných nie len na prácu s tradičnými materiálmi alebo komunitným centrom, sú tam aj provizórne výstavné priestory. Postupne, ako napredujú rekonštrukčné práce, menia svoj vzhľad i lokáciu. Okrem účastníkov organizovaných podujatí tvoria návštevníkov hlavne náhodní turisti, ktorí zájdu na čosi do priľahlého sympatického bufetu. Jeho o nič menej sympatickí bufetári sú aj dušou celého podniku. Návštevníci sú predovšetkým dovolenkári, voľnočasoví aktivisti, turisti, cyklisti, svojim spôsobom všetci viac so vzťahom k prírode či životnému prostrediu než k súčasnému vizuálnemu umeniu. A takémuto publiku sa zatiaľ (a správne) prispôsobuje výstavný plán „galérie“.
Pred desiatimi rokmi si svet pripomínal 200 rokov od narodenia Charlesa Darwina. Konalo sa mimo iné aj množstvo výstav, či už vedecko-populárnych alebo umeleckých. Právom, aj keď sa stále nájdu ľudia, ktorí o jeho vedeckých výsledkoch pochybujú. Juliana Mrvová teraz pripravila svoju poctu ( výstavu Aj dážďovky potrebujú našu lásku) tomuto vedcovi, i keď zameranú na menej všeobecne známe aspekty jeho práce.
Sám som prežil tri vlny laického záujmu o dážďovky. Keď som ako chlapec chodil na ryby, keď som neskôr choval mloka a teraz, keď uvedomelo kompostujem všetko, čo sa len dá. Darwin sa nimi vedecky zaoberal 44 rokov. Prvý článok (1838) venoval mimo iné tomu, ako dážďovky postupne „pochovávajú“ predmety, ležiace na povrchu pôdy. Šesť mesiacov pred smrťou vydal knihu ,,The Formation of Vegetable Mould through the Action of Worms with Observations on their Habits“. Je považovaná za historický zlom, odkedy si ľudstvo uvedomilo význam dážďoviek a stal sa z nej bestseller, čo je na tento žáner u nás už ťažko predstaviteľné.
Juliana Mrvová vo svojom projekte pripomína Darwinové názory na schopnosti dážďoviek i experimenty, ktoré s nimi robil. Tomu venuje vstupný chodbový priestor, v ktorom by mali dážďovky predviesť svoje schopnosti, ak sa teda zadarí. Väčšiu časť výstavy (napriek jej názvu) venuje jeho výskumným cestám a poučeniam z nich. Sama navštívila niektoré z jeho zastavení, kde maľovala exotickú flóru a faunu, ktorá ho vtedy zaujala. Toto všetko spojila do inštalácie v dvoch miestnostiach. Exotický strom Lončatník guyanský, známy obrovskými guľovými plodmi, ktoré po páde na zem „vybuchujú“, evokuje kmeň, na stenách namaľované jeho vetvenie i atrapy plodov. V druhej miestnosti sa ocitáme v agátovom lese, agáty sú pôvodne rovnako exotické a invazívne, ale dnes už u nás bežne rastúce stromy. Kulisu im robia nástenné či závesné maľby s motívmi fauny a flóry.
Biodiverzita, ohrozovaná ľudskou činnosťou, od klimatických zmien, cez intenzívnu poľnohospodársku „výrobu“ až po naše globalizované turistické cestovanie, sú dôležitou súčasťou Mrvovej tvorby. Jej obrazy často pripomínajú nákresy k botanickému či zoologickému atlasu. Jej pohľad na prírodu je rovnako angažovaný ako analytický. Nič estetizujúce. Sama disponuje slušným prehľadom v odbore. Nie je „len“ pozorovateľkou a zapisovateľkou. Tu námatkovo pripomeniem tvorbu troch slovenských výtvarníkov. Andreja Dúbravského (mimochodom, Mrvová kurátorovala jeho nedávnu výstavu v bratislavskej galérii White & Weiss), teda tú časť zameranú na ,,život“ (nie len húseníc) v jeho záhrade s ,,ekologickou“ vsuvkou fabrických komínov na pozadí. Monika Pascoe-Mikyšková často pracuje s prírodnými motívmi, ale slúžia jej viac ako estetická inšpirácia. Vlčia obsesia Oľgy Paštékovej je zas akousi transformáciou či projekciou jej psíčkarskej vášne do divokej prírody.
Návštevník výstavy, teraz skutočne hovorím viac o tom negalerijnom, sa uprostred štiavnických lesov zrazu ocitne v úplne exotickej „prírode“, aby po chvíli našiel prepojenia s tou domácou. Pre veľa z nich je to prvá návšteva takejto ,,negalerijnej“ galérie, ak nie galérie vôbec. Akýsi soft úvod do toho, že súčasné vizuálne umenie nemusí byť divákovi až tak vzdialené ani témou ani formou. A tu vidím najväčší zmysel tohto projektu.
Juliana Mrvová / Aj dažďovky potrebujú našu lásku / kurátor: Ján Viazanička / Hájovňa / Banská Štiavnica / 29. 6. – 2. 8. 2019
