Fotografie slaví 180. výročí svého vzniku /Praha / 16. 8. 2019
V pondělí 19. srpna 2019 si připomeneme Světový den fotografie. V tento den roku 1839 byl členům francouzské Akademie věd oficiálně představen vynález daguerrotypie, čímž byla světu zpřístupněna jedna z prvních prakticky využitelných fotografických metod. Za 180 let prošla fotografie složitým vývojem. Vznikly různorodé fotografické techniky, z nichž některé se staly slepou uličkou ve vývoji fotografie, jiné se používají dodnes. Archivy, muzea a další instituce mají ve svých sbírkách často velké množství fotografických materiálů a v posledních letech se postupně zaměřuje stále větší pozornost na jejich odborné zpracování i preventivní péči. Rozsáhlou fotografickou sbírku čítající na 65 tisíc snímků spravuje také Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění Akademie věd (ÚDU AV ČR).
„Ve sbírce se nachází nejstarší známá fotografie východního průčelí Staroměstské radnice a renesanční Krocínovy kašny z roku 1856 od fotografa Andrease Grolla,“ říká kurátorka fotografické sbírky Oddělení dokumentace ÚDU AV ČR Petra Trnková.
Sbírku tvoří fotografie a fotografické soubory z období od 50. let 19. století do 60. let 20. století. Je zde reprezentována celá škála fotografických procesů včetně raných slaných papírů, které vznikaly souběžně s daguerrotypiemi, a albuminových fotografií nejčastěji ve formátu vizitek a kabinetek. Tzv. vizitkománie, která vypukla v 60. letech 19. století, významně přispěla k rozšíření a popularizaci fotografie. Zastoupeny jsou také ambrotypie, které bývají často díky své podobnosti zaměňovány za daguerrotypie, i autochrom jako jedna z prvních barevných fotografických technik. Sbírka navíc obsahuje i několik desítek alb a unikátní sbírku velkoformátových panoramat. Těžištěm jsou fotografie z pozůstalosti historika umění Zdeňka Wirtha, značnou část představují fotografie architektury, interiérů a fotografické portréty. Významným souborem jsou pak rané fotografie Prahy od Andrease Grolla.
Z dalších fotografů je silně zastoupen například František Fridrich. „Fotografii Zahradní restaurace Belle-Vue u Nuselských schodů z roku 1864 si nechal zhotovit majitel kavárny Belle-Vue Anton Demin za účelem propagace svého podniku,“ doplňuje Petra Trnková.
Od roku 2009 probíhá základní zpracování fondu, včetně digitalizace. První část sbírky (kolem 20 000 fotografií) byla zpracována v rámci projektu Resurrected Treasure, řešeného s podporou grantu EEA – Norských fondů, a je nyní volně přístupná na webu ÚDU AV ČR (www.udu.cas.cz/cs/fotografie/).
O fyzický stav fotografií ze sbírek ústavu se stará restaurátorský ateliér ÚDU AV ČR, který v loňském roce oslavil 10. výročí svého vzniku. Ten se zaměřuje na restaurování a preventivní péči o ústavní sbírky fotografií, grafik a plánů.
Fotografiím se ústav věnuje i po stránce teoretické. V loňském roce bylo v ÚDU AV ČR založeno Centrum pro výzkum fotografie. Jeho úkolem je zkoumat dějiny a teorii fotografie, vytvářet prostor pro sdílení a prezentaci výsledků vlastního základního i aplikovaného výzkumu a také aktivně spolupracovat s dalšími českými i zahraničními institucemi a badateli.
„Ačkoli se fotografie už 180 let dotýká všech oblastí života i vědních oborů, v českém prostředí bývá často zkoumána a interpretována pouze v rámci institucionálně, tematicky či regionálně velmi úzce zaměřených projektů. Věříme, že díky spolupráci s kolegy z jiných oborů a z dalších institucí, která je pro nás zásadní, se nám bude dařit tyto hranice narušovat,“ říká hlavní iniciátorka vzniku Centra a kurátorka fotografické sbírky Oddělení dokumentace ÚDU AV ČR Petra Trnková.
Centrum připravuje v příštím roce mezinárodní konferenci Photo: Science. Fotografie a diskurzy vědy. Tato konference bude první z řady mezioborových setkání organizovaných Centrem pro výzkum fotografie ÚDU AV ČR.
„Našim cílem je pokusit se uchopit fotografii jako autonomní objekt. Dějiny umění, různé varianty studií vizuální kultury, sociologie, obecná historie i filosofie a estetika se fotografií zabývají intenzivně a dlouhodobě. V rámci přírodních věd je fotografie podobně pevně ukotvená, byť spíše v rovině aplikovaného výzkumu. Zpětný efekt, který na fotografii působení jednotlivých domén a oborů má, je však otázkou pouhé spekulace. Naší snahou je proto nahlédnut celé spektrum vztahů a kontextů obestírajících fotografii právě a především z její vlastní perspektivy,“ říká hlavní organizátorka konference Barbora Kundračíková.
Už čtvrtým rokem běží v ústavu celkem pětiletý projekt tzv. Sudek Project. Ten se zabývá výzkumem a prezentací v našem prostředí dosud opomíjené problematiky fotografické dokumentace uměleckých děl, a to na příkladu jednoho z nejdůležitějších souborů tohoto zaměření u nás, jehož autorem je Josef Sudek. Cílem projektu je komplexní záchrana, fyzické i digitální uchování, odborné zpracování, zhodnocení a představení souboru přibližně 13 500 negativů a 6 000 pozitivů Josefa Sudka široké veřejnosti. Ten pochází převážně z druhé třetiny 20. století a je uložený ve fototéce ÚDU AV ČR. V Ateliéru Josefa Sudka v Praze se až do konce srpna koná výstava Sudek: Obrazy a odrazy, kde jsou vystaveny právě Sudkovy fotografie ze sbírek ústavu.
Nejbližší akce ÚDU AV ČR zaměřené na fotografii
22. srpna 2019 v 17 hodin – komentovaná prohlídka výstavy Sudek: Obrazy a odrazy (Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1)
Výstavu je možné navštívit do 31. srpna 2019.
2. října 2019 v 18 hodin – vernisáž výstavy Detail jako svědek doby. Minulost v dokumentační fotografii 70. – 90. let 20. století (Window Gallery ÚDU, Husova 4, Praha 1). Výstava bude součástí Fotograf Festival.
3. – 5. června 2020 Photo: Science. Fotografie a diskurzy vědy – mezinárodní konference (ÚDU AV ČR)
Take care / Ambit kláštera františkánů u kostela P. M. Sněžné / Praha / 30. 8. – 5. 9. 2019
Výstava s podtitulem Péče o stvoření se zabývá hlubokým vztahem člověka ke každodenním efemérním věcem, detailům nebo situacím a vybízí tak ke změně pohledu na svět. Poukazuje na snahy o překonání sociálně-environmentální krize v současné společnosti a transformaci prostředí. Předává radostné poselství pramenící z tvorby duchovně založených umělců vycházejících z žido-křesťanských evropských tradic. Na základě meziobrové konfrontace názorů na víru a interpretace světa kolem sebe vzniká prostor pro svobodné umění s pozitivním vyzněním. Na výstavě jsou zastoupena všechna média – od kresby, malby, objektu, instalace a videotvorby po grafický design. Různorodá tvorba poukazuje také na základní myšlenky františkánského řádu, se kterými se mohou ztotožnit mnozí z nás: ochrana a pěče o svět, úcta ke stvoření, chudoba, láska ke všem lidem.
Výstava je konaná v rámci druhého ročníku festivalu Take care a vybráni jsou autoři na základě otevřené výzvy k tématu ekologického papežského listu Laudato si. Letos se stala stěžejní samotná idea festivalu uvozená citátem: „Svět je něčím víc, než jen problémem, který je třeba vyřešit.“ Představená díla reflektují stav světa a kladou otázky o důvodu rozporu mezi stvořenou přírodou a životem člověka. Zabývají se růstem a vznikem života, jednotlivostmi v přírodě (rostliny, zvířata, struktury), hmotném světě (architektura a materiály, formy) i zákonitostmi fungování světa. Poukazují k recyklovatelnosti věcí a tvorbě DIY („Udělej si sám“) a navrací se k jednoduchosti. Nahlížejí na osobní rovinu prožitku okamžiku, vlastní identitu, vnitřní spiritualitu a ekologii vztahu. Reformují ideje, a reagují na současný život v neurčitosti, křehkosti a tajemství. Předkládají příběhy smyšlené, mýtické i reálné.
Vystavující umělci:
Hedvika Edie Banáková, Petr Bulava, Hannah Brown, Patrik Hábl, Miriam Hanušová, Vojtěch Horálek, Monika Hrachová, Barbora Kolouchová, Magda Kvasničková, Ludmila Pillmayerová, Kristýna Plíhalová, Petra Skořepová, Pavel Šlégl, Petr Štěpán, Kateřina Váňová, Tomáš Voves
Klára Peloušková navštívila mezinárodní Trienále designu a architektury v Miláně, jehož hlavní výstavu pod názvem Broken Nature připravila kurátorka designu z newyorského MoMA Paola Antonelli. „Podle kurátorky by designéři měli svoji schopnost analyzovat sítě vztahů a spojovat poznatky z mnoha oblastí využívat k tomu, aby prostřednictvím objektů, staveb, systémů, infrastruktur nebo i konceptů a idejí přispívali k obnovení vazeb mezi lidmi a světem, který obývají,“ píše Peloušková, jež dále v textu poukazuje na to, že design již dávno neplní jen roli vytváření jednotlivých předmětů, ale bilancuje na pomezí mezi sociologickým, politologickým či ekologicko-aktivistickým výzkumem.
Neri Oxman a Mediated Matter Group na Institutu technologie v Massachusetts, Totemy, 2019.
Chce to odvahu!
Dělat dnes velkou přehlídku designu snad ani není možné bez toho, aniž bychom za jedno z jejích ústředních témat zvolili kolaps planetárního ekosystému. Letošní Vienna Biennale For Change v MAKu, London Design Festival, Cooper Hewitt Design Triennial, Oslo Architecture Triennale a v neposlední řadě Triennale di Milano, všechny tyto akce se vztahují (mimo jiné) ke klimatické krizi, vymírání živočišných i rostlinných druhů, rostoucímu znečištění ovzduší, půdy i vody, neúnosné míře čerpání neobnovitelných zdrojů a kalamitním scénářům, které s sebou tyto a jiné antropogenní procesy přináší. Zdá se přitom, že se reflexe těchto mimořádně palčivých fenoménů ještě nestala pouhou součástí kurátorského bontonu, jakýmsi prázdným výrazem „dobrého vychování“, kterým často zavání rétorika liberálních „středových“ politiků hovořících o kulturní diverzitě, zelených inovacích a svobodě pro všechny. Výstavy designu bývají dnes otevřeně politické – s nadějeplnou razancí poukazují na nutnost vyvést tento obor z destruktivní smyčky kapitalistické sebestřednosti, která se nám pomalu stahuje kolem krku. Nicméně i přesto, že to kurátoři těchto akcí určitě myslí upřímně, jejich politickému nasazení cosi chybí…
Hlavní výstavu 22. ročníku mezinárodního Trienále designu a architektury v Miláně s názvem Broken Nature připravila kurátorka designu z newyorského MoMA Paola Antonelli, která se otázkami etiky a možnostmi transformace designérské praxe zabývá dlouhodobě. Velkorysá přehlídka v prostorách Palazzo dell’Arte konfrontuje diváka se závažností situace hned v úvodu: na dvě projekční plátna jsou promítány kontrastní dvojice satelitních záběrů z databáze NASA Images of Change, které zachycují proměnu krajiny a rostoucí míru její devastace v různých částech světa, k níž dochází vlivem přímých zásahů člověka nebo extrémního počasí. Člověku naskakuje husí kůže, když se mu před očima míhají snímky rozsáhlých území, která s narůstající rychlostí a intenzitou mizí v plamenech, pod vodou či městskou infrastrukturou, která ustupují těžbě a velkoplošnému průmyslovému zemědělství nebo která stále větším tempem tají a vysychají.
Podle Paoly Antonelli je přitom design jednoznačným komplicem, ne-li strůjcem současné ekologické katastrofy: „V jeho modernistickém a funkcionalistickém pojetí je design oslavován pro jeho zaměření na řešení problémů a na člověka, protože však lidé podléhají iluzi, že přežití závisí na ovládnutí, není třeba vysvětlovat, že svým soustředěním se na člověka se design dotýká všech živých bytostí, od velryb k dubům, od hvězd k mokřadům, od planktonu k termitům, ale záleží mu jen na některých – na lidech.“[1]
Pohled do výstavy Broken Nature
Antonelli na rovinu říká, že design nedokáže vyřešit všechny naše problémy. Výstava rozhodně není příkladem pragmatického, technokratického přístupu k designu, který spasí svět geniálními inovacemi, a je to jedině dobře.[2] Zároveň ho však ani neodsouvá do sféry dobře míněných, ale marginálních experimentů, jimiž ve skutečnosti nelze ničeho dosáhnout. Podle kurátorky by designéři měli svoji schopnost analyzovat sítě vztahů a spojovat poznatky z mnoha oblastí využívat k tomu, aby prostřednictvím objektů, staveb, systémů, infrastruktur nebo i konceptů a idejí přispívali k obnovení vazeb mezi lidmi a světem, který obývají.
Ambivalentní role krásy
Přehlídka je rozdělena do několika kapitol, které sledují dílčí aspekty a různorodé formy designu reagujícího na krizi, v níž se zemský ekosystém nachází. Některé práce se vztahují k partikulárním projevům klimatické změny a některé vyjevují komplexitu živých i umělých systémů, zatímco jiné se zabývají každodenními potřebami různě znevýhodněných jednotlivců, využitím odpadů nebo soužitím člověka s jinými entitami. Jaksi povinnou součástí výstav tohoto typu jsou dnes nejrůznější produkty z experimentálních, často biodegradabilních materiálů či recyklátů, ať už jde o lahve na vodu z agaru, bioplasty z mořských řas, myceliové cihly, nádoby z potravinového odpadu nebo běžecké tenisky z rybářských sítí. Stejně tak bývají tradičně prezentovány pomůcky pro zdravotně znevýhodněné uživatele nebo vynálezy zmírňující každodenní strasti chudých v zemích globálního Jihu. Byť jsou tyto projekty mnohdy pozoruhodné, zajímavé jsou v rámci výstavy Broken Nature především dílčí strategie vztahující se k méně obvyklým kontextům a praxím a snaha ukázat design v poněkud jiném světle.
Některé z prezentovaných prací bychom mohli s přehledem označit za umělecká díla a pravděpodobně by se nad tím nikdo nepozastavil. Jde o objekty, instalace či pohyblivé obrazy, které působivou estetickou formou poukazují na důsledky designování světa člověkem. Významově nekomplikované a možná právě proto působivé jsou například Reliquaries (2018) Paoly Bay a Armanda Bruna, které jako drahocenné relikvie uchovávají dosud hojně se vyskytující prvky živé i neživé přírody. Autoři nás svým přímočarým gestem upozorňují, že to, co dnes považujeme za samozřejmost, jako je voda, půda, stromy či některé druhy hub, ryb a motýlů, mohou být zítra vzácností nezměrné hodnoty.
Vizuálně méně efektní, ale svým vyzněním podobně varovný i poetický, je také projekt s názvem Italian Tropics / Fiore di Loto (2019). Designérky Eugenia Morpurgo a Olivia de Gouveia ze studia The Future Continuous v něm sledovaly historické, ekonomické či environmentální souvislosti masivního rozšíření lotosu ořechonosného v řece Mincio v italské Mantově. Rostlina, kterou lidé na začátku 20. století vysadili jako potenciální potravinový zdroj, si v průběhu let a s postupující klimatickou změnou podmanila místní ekosystém. Ačkoli na první pohled působí záplava lotosových květů velmi romanticky a funguje jako dokonalá turistická atrakce, ve skutečnosti představuje významné ohrožení pro lokální biodiverzitu a existenci samotného mokřadu.
Pohled do výstavy Broken Nature
Pro oba zmíněné projekty je podstatná jejich estetická rovina. Zatímco v prvním případě působí krása jako vyzvání k úvahám nad závažností situace, v druhém vystupuje jako zrádná, matoucí okolnost s mimořádnou schopností odvádět pozornost od méně zřetelných nebezpečí. Právě skrze estetiku lze přitom rozehrát emotivní odezvu, která je pro vnímání a pochopení klimatické krize minimálně stejně důležitá, jako racionální reflexe faktů a dat. Krása v tomto případě není samoúčelná, ale spíše instrumentální, a rozhodně tak zde nemůže být řeč o umělecké autonomii. O to ale zmíněným autorům, ani výstavě Broken Nature jako takové, vůbec nejde.
Zrození, život a smrt výrobku
Takřka protichůdnou strategií zviditelňování souvislostí mezi lidskou činností a přírodními procesy je prezentace komplexních systémů výroby, distribuce či likvidace věcí. Vztahy mezi dílčími aktéry těchto řetězců jsou mnohdy velmi složité a jejich vizualizace může být jen těžko tak sugestivní, jako v případě esteticky silných jednotlivostí. Abstraktní vazby mezi lidmi, stroji, materiály, organismy či infrastrukturními sítěmi lze zobrazit, vypořádat se přitom s komplexitou problému je ovšem velká výzva. V rámci výstavy Broken Nature je možné podobných pokusů najít několik – některé z nich jsou v komunikaci s divákem úspěšnější, jiné méně.
Mimořádně poutavá je například schematická vizualizace „planetární sítě“, na jejímž půdorysu se odehrává „zrození, život a smrt“ drobného kulatého reproduktoru Amazon Echo. Autoři projektu s názvem Anatomy of an AI System (2018), Kate Crawford a Vladan Joler, podnikli velmi pečlivý výzkum obrovského množství dílčích aspektů výrobku, od těžby surovin, lidské práce a nutných energetických zdrojů, přes softwarové inženýrství a tvorbu celého systému umělé inteligence, až po souvislosti užívání či interakce s člověkem a likvidaci produktu. Suma informací, které se designérům podařilo posbírat, je obdivuhodná, a soudě podle toho, že jsem v rozmezí dvou týdnů na prezentaci projektu narazila ještě ve dvou dalších institucích (ve vídeňském MAKu a pražském DOXu), jejich úsilí rozhodně nebylo marné. Rozsáhlé schéma, ať už je vystaveno formou velkoplošné tapety, na tabletu nebo v podobě papírové brožury, je však do té míry podrobné, že jen málokdo z něj vydestiluje podstatné informace a dozví se něco nového. Úspěšnému zprostředkování takto obsáhlého výzkumu by určitě pomohla komentovaná edukativní animace nebo video, přičemž plošná vizualizace celku (která je sama o sobě impozantní) by mohla být k dispozici pro důkladnější studium.
Příkladem projektu, který naopak svá sdělení komunikuje velmi srozumitelně a atraktivně, je výzkum designérů ze studia Formafantasma s názvem Ore Streams (2017–2019). Simone Farresin a Andrea Trimarchi studovali v průběhu uplynulých tří let problematiku recyklace elektronického odpadu, designérské a obchodní strategie technologických firem a samotný hardware produktů, který zkoumali z hlediska jeho trvanlivosti či opravitelnosti. Autoři poukazují na to, že pouze 30% elektronického odpadu západní provenience je recyklováno adekvátním způsobem – zbývajících 70% je mnohdy ilegálně přepravováno do rozvojových zemí, kde je odpad za zcela nevhodných a nebezpečných podmínek rozebírán a likvidován či připraven k opětovnému použití.[3] Jejich instalace zahrnuje jak vlastní produkty designérské dvojice (kancelářský nábytek vyrobený z nalezené elektroniky), tak skvěle natočená videa a animace, které životní cyklus různých přístrojů a na něj navázané etické otázky názorně ilustrují. A aby toho nebylo málo, pořídili designéři několik videorozhovorů s lidmi, kteří se v této oblasti pohybují – od designérů, přes výrobce, až po zaměstnance firem specializujících se na recyklaci a zástupce Interpolu. Ore Streams je příkladem designérského projektu, jehož autoři na sebe vzali roli těch, kdo nejen tvoří, ale především spojují jednotlivé elementy systému a ukazují, které z jeho nedostatků lze prostřednictvím designu řešit.
Simone Farresin a Andrea Trimarchi ze studia Formafantasma, Ore Streams, 2017.
Design nemá hranice
Nesporná kvalita výstavy Broken Nature spočívá v rozšiřování povědomí o tom, co všechno je designováno. Některé projekty jako by se od designu vzdalovaly do té míry, že pochybujeme, jestli mají v rámci přehlídky vůbec své místo. Většinou jde o práce hluboce analytického či spíše žurnalistického typu, které se nevztahují ke konkrétním produktům a z formálního hlediska nejsou na první pohled zvláště pozoruhodné. Ve skutečnosti však otevírají palčivá témata, která mají pro svět definovaný jeho turbulentním klimatem zásadní význam. Hned několik prezentovaných projektů například vyjevuje sílící neadekvátnost a zejména arbitrární designovanost některých státních hranic.
Zatímco Political Equator (Estudio Teddy Cruz + Fonna Forman, 2018) rýsuje mezi 30. a 38. rovnoběžkou nový rovník protínající místa konfliktu, v nichž pevná bariéra uměle rozděluje jinak provázané ekosystémy dvou znesvářených zemí (Mexiko x USA, Izrael x Palestina či Kašmír x Indie), autoři projektu Italian Limes (Studio Folder a kol., 2014–2018) mapovali po dobu několika let pohyblivou hranici mezi Rakouskem a Itálii, která se neustále proměňuje vlivem tání alpských ledovců. Zařadit sem určitě můžeme i výzkum The Crime of Rescue – The Iuventa Case (2018) kolektivů Forensic Oceanography a Forensic Architecture, které v roce 2017 sledovaly pohyb a záchranné akce německé lodi Iuventa, nařčené italskými úřady ze spolupráce s převaděči při transportu uprchlíků z lybijského pobřeží do Evropy. Skupiny architektů a výzkumníků se svými investigativními metodami pokusili dekonstruovat oficiální výklad událostí a očistit tak jméno organizací, které místo toho, aby byly za svou humanitární činnost oceňovány, jsou naopak obviňovány a jejich práce kriminalizována. Výstava Broken Nature tedy ukazuje, že i něco tak abstraktně politického jako hranice (národních) států není ničím jiným než designem, který za určitých podmínek přestává fungovat. Dá se očekávat, že migrační vlny budou v příštích desetiletích stále častější a intenzivnější a že bude čím dál složitější navrhnout takové politické uspořádání, které přesuny obyvatelstva a extrémní výkyvy počasí unese.
Design zkrátka nikdy není a nemůže být apolitický. Naopak, je politickým nástrojem a podle Paoly Antonelli je nevyhnutelné, aby ti, kteří sami sebe považují za designéry, tuto skutečnost přijali. K politickému angažmá designu píše toto: „Nezbytné kontrolní a regenerační procesy vyžadují spojené síly mezioborových a mezinárodních týmů; organizací, průmyslových odvětví a vlád; i občanské společnosti. V každé z těchto oblastí by design měl hrát zásadní roli. A jestliže vlády a mocenské struktury nejsou dostatečně proaktivní, pokud jde o naléhavé environmentální otázky – nebo pokud se jejich zájmy rozchází se zájmy společnosti – pak možná právě designéři mohou být těmi, kdo občanům pomohou potřebné změny zavádět.“[4]
Antonelli doufá, že v budoucnu bude designu přikládán srovnatelný význam jako vědě. Její očekávání nejsou skromná, byť šíře a relativní moc tohoto oboru, tak jak ho představila v rámci výstavy Broken Nature, sahá skutečně daleko. Zatímco však designéry pasuje do role průkopníků, její vlastní kurátorské ambice v sobě příliš mnoho vizionářství nemají. Hlavní přehlídka milánského trienále je sice kompaktní a přesvědčivá, kurátorka si však neklade větší cíle, než zprostředkovat divákům zážitek komplexity světa či dlouhých časových horizontů a především inspirovat je k převzetí osobní iniciativy a změně kurzu v každodenním životě.[5] Takovým přístupem však do značné míry obrušuje hrany politického nasazení samotných designérů: byť Antonelli kritizuje kapitalismus, nerámuje představené projekty jasným politickým narativem a sama se tak trochu schovává za pestrou nabídkou inspirativních nápadů jednotlivých tvůrců. I výstava je politikum a ani kurátorství a teorie designu se neobejdou bez nekompromisně formulovaných postojů. Právě velké přehlídky tohoto typu jsou přitom tou správnou příležitostí k prezentaci odvážných vizí, kterých by se ani kurátoři neměli bát.
Pohled do výstavy Broken Nature
[1] Paola Antonelli, Broken Nature, in: Paola Antonelli – Ala Tannir, Broken Nature. XXII Triennale di Milano (kat. výst.), La Triennale di Milano, 2019, s. 18.
[2] Tomuto tématu se v katalogu trinále věnuje např. Emily Eliza Scott, Leaky Design for a Broken Present, in: ibidem, s. 50–56.
[3] Formafantasma, Ore Streams, in: ibidem, s. 138.
Broken Nature: Design Takes on Human Survival / 22. Trienále designu a architektury v Miláně / kurátorka hlavní výstavy: Paola Antonelli / Milán / 1. 3. – 1. 9. 2019
Ministerstvo kultury (MK) v letech 2016 až 2018 rozdělovalo peníze na kulturní aktivity složitě, neefektivně a netransparentně, podpora byla roztříštěná a kvůli chybějícímu informačnímu systému náročná pro poskytovatele i příjemce. Na základě prověrky o tom dnes informoval Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). I když MK podle kontrolorů už po předchozí kontrole před pěti lety slíbilo nápravu, nedostatky přetrvávaly. Ministerstvo kultury tvrdí, že od letošního roku platí příkaz ministra, který sjednotil a podrobně upravil systém dotací a do velké míry odstranil roztříštěnost, složitost, administrativní zátěž a neefektivitu dotačních výběrových řízení.
Ministerstvo kultury každý rok poskytlo zhruba 500 až 600 milionů korun na aktivity, jako jsou tanec, divadlo, literatura, hudba, film a výtvarné umění. „Kontrola ukázala, že rozdělování této podpory je roztříštěné. I kvůli chybějícímu informačnímu systému je náročné pro poskytovatele i příjemce a v konečném důsledku i neefektivní,“ konstatoval kontrolní úřad. Ministerstvo podle NKÚ navíc poskytovalo peníze netransparentně, protože podpořilo i projekty mimo výběrové řízení.
Nedostatky zjistili kontroloři také u některých příjemců, například u Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jehož organizátoři každoročně obdrželi nejvyšší podporu – 30 milionů korun.
Za přidělení dotací bylo v té době zodpovědných devět odborů ministerstva, které postupovaly rozdílně a svůj postup nekoordinovaly, zjistil NKÚ. Jedním z důvodů složitého rozdělování podpory bylo i to, že ministerstvo kultury nemělo informační systém pro její poskytování, i když se k tomu zavázalo už po kontrole NKÚ v roce 2014.
Při rozdělování podpory postupovalo ministerstvo navíc netransparentně, tvrdí kontroloři. Každý rok se totiž zvyšoval objem peněz, které přidělilo bez výběrového řízení, i když k jejich přidělení nemělo žádné objektivní důvody. V letech 2011 až 2013 takto rozdělilo více než 68 milionů korun, v letech 2016 až 2018 to bylo už přes 112 milionů korun. Zároveň ministerstvo žadatele dostatečně nekontrolovalo a přidělovalo podporu i žadatelům, kteří nesplnili podmínky.
Například pořadatel karlovarského filmového festivalu minimálně za roky 2013 až 2017 každoročně vypracoval dvě verze vyúčtování – v prvním vykazoval zisk, v opraveném vyúčtování vykazoval ztrátu, ministerstvo kultury ale několik let za sebou vyúčtování přijalo bez výhrad a každoročně tomuto žadateli přidělilo dotaci, kterou požadoval, a to ve výši desítek milionů korun. Značnou část těchto peněz měli pořadatelé festivalu vrátit do rozpočtu, což ale ministerstvo nepožadovalo, uvedli kontroloři.
„Všechny tyto nedostatky jsou dlouhodobé a MK se u mnohých z nich zavázalo už po předchozí kontrole NKÚ v roce 2014, že je napraví. Téměř nic se ale nezlepšilo,“ uzavřel kontrolní úřad.
Mluvčí ministerstva kultury Martha Häckl dnes ČTK sdělila, že už začátkem roku 2015 MK zahájilo systémové změny směřující k vyšší transparentnosti. Byla stanovena nová a porovnatelná kritéria, zavedla se bodová a slovní hodnocení projektů. „V letošním roce vstoupil v účinnost vnitřní přepis upravující, v souladu se stávající legislativou, oblast dotací ministerstva komplexně a v blízké době bude celý tento systém převeden do elektronizované podoby,“ dodala mluvčí.
Premiér Andrej Babiš (ANO) dnes vicepremiérovi Janu Hamáčkovi (ČSSD) zopakoval, že stojí o to, aby sociální demokracie vyměnila svého kandidáta na ministra kultury Michala Šmardu (ČSSD) za někoho jiného. Hamáček po schůzce s ministerským předsedou novinářům řekl, že ČSSD trvá na dodržování ústavy a koaliční smlouvy a kandidáta nemá důvod měnit. Nechtěl upřesnit, dokdy by mohla ČSSD vyčkávat.
Hamáček zopakoval, že prezident Miloš Zeman se pohybuje „evidentně mimo ústavu“, když na konci července sice po měsících vyčkávání odvolal ministra Antonína Staňka (ČSSD), ale současně místo něj nejmenoval jeho nástupce. „Pokud nebude moci ČSSD vybírat své ministry, nemá ve vládě co dělat,“ konstatoval Hamáček. Předseda ČSSD odmítl kritiku, kterou Babiš o víkendu mířil na Šmardu a na jeho schopnosti reprezentovat ČR ve funkci ministra kultury.
Hamáček řekl, že dnes neslyšel od Babiše konkrétní návrh řešení. Připomněl, že v úterý se premiér sejde s prezidentem. „Uvidíme, jak ta schůzka dopadne, za sociální demokracii není žádná změna,“ uvedl vicepremiér. Babiš slíbil, že přijde s řešením 26. srpna, dodal. „Otázka je, jaké to řešení bude a zda bude případně v souladu s koaliční smlouvou,“ uvedl.
Předseda ČSSD také odmítl Babišovu argumentaci, že formulace z koaliční smlouvy mu umožňují navrhovat ministra vybraného ČSSD, nikoliv přikazují. „Je tam také napsáno, že sociální demokracie má pět ministrů, tam žádný podmiňovací způsob není,“ uvedl. Spor podle něj není ani tak o jednom jménu, ale o dodržování ústavy. „My jsme z mého pohledu v pravdě. Tou stranou, která se domáhá pravdy, je sociální demokracie. Já žádné deadliny dávat nebudu,“ řekl.
Šmarda přitom dnes na facebooku změnu nominace nepřímo připustil. Není podle něj třeba z ní mít strach. „Máme docela dost lidí, kteří to určitě zvládnou. Odborně, manažersky, politicky i lidsky. Jen nevím, jestli můžeme panu premiérovi slíbit, že budou dost nekritičtí, tiší a poslušní,“ reagoval na Babišovu výtku, že útočil na další ministry ve chvíli, kdy ve vládě ještě ani nebyl.
Spor o výměnu ministra trvá už čtvrt roku. Zeman v polovině prázdnin po dvou měsících od doručení návrhu odvolal Staňka, ohledně jeho nástupce se ale slíbil vyjádřit až v polovině srpna. Minulou středu pak uvedl, že Šmarda je odborně nekompetentní, protože se nikdy nezabýval problematikou české kultury. ČSSD požádal o navržení jiného kandidáta. V závěru minulého týdne Šmardu odmítl i Babiš, mimo jiné kvůli jeho výrokům z poslední doby.
Kateřina Ondrušková / SUN DEAD / kurátorka: Karolína Juřicová / Zlínský zámek / Zlín / 15. 8. – 6. 9. 2019
„Nezůstal kámen na kameni. Jen jeden. Jeden si odnesu, vezmu ho daleko. Nikdy už ho nevrátím na místo jeho nalezení. Vytržen z kontextu, ale stále vnímán. Odnáším si sebou moment času a prostředí. Vedle ostatních nerostů zapadne, nebude vyčnívat. Možná bude přehlížen, a už si jej znova nikdo nevybere, aby mu do své přítomnosti absorboval vzpomínku. Mračí se nebo usmívá? Sděluje mi mlčky pocit vykořenění? Slunce ho už nikdy neosvítí, obalí se do prachu, tak jako časem i já.“
Malířka Kateřina Ondrušková (* 1991, Uherské Hradiště) mapuje lidskou potřebu přivlastňování. Čerstvá absolventka Akademie výtvarných umění v Praze prezentuje obhájenou diplomovou práci s názvem Jdu ven/ I am going out, 2018-2019. Výstavní prostor zámeckých pokojových místností se propůjčil myšlenkovému archivu autorky, která své výtvarné a keramické práce prezentuje poprvé od své obhajoby, které vytvořila pod vedením MgA. Josefa Bolfa.
V předchozích dílech se Kateřina zabývala zahradami. Zkultivovaná příroda ji inspirovala ke zkoumaní a mnohdy v ní vypátrala odvrácenou stránku chaosu a divokosti. Nejnovější práce autorky jsou inspirovány cestami po Blízkém Výchově, po Jordánsku. Na cestách si uvědomila lidskou potřebu přivlastňování a sbírání předmětů z přírody. Její důkladné pozorování rozprostírá svět náhod, myšlenek, emocí a ukotvení v čase a prostoru. Pod názvem výstavy SUN DEAD ukončuje první etapu tvůrčího procesu, který se věnuje objevování přírody. S novým dnem se začíná dosud nepoznaná zkušenost.
Předměty živé i neživé přírody si často, ať už vědomě či náhodně, začleňujeme do našeho osobního majetku. Cesty po Jordánsku přivedly Kateřinu k třem tématickým cyklům. Základním archetypem pro další hledání organických tvarů se stal kámen SAD ROCK. Kámen je vnímám jako suvenýr, který si odnese osoba třeba pro štěstí nebo pro připomenutí místa. Objekt zkoumaní je obohacen o paměťovou mapu myšlenek, čímž je kámen lettricky potetován nápisy. Ty dovyprávějí pocity z cest autorky. Dalším signifikantním obrazem je MELTING. Důraz na pomíjivost a náhodnost je podán velmi něžně a melancholicky. Obrazy působí velmi intuitivně. Divák nemusí pochopit celek kompozice interpretací jednotlivých prvků. Místo toho jej vede samotná kresebnost maleb, která nutí zrak obkreslovat okem jednotlivé tahy a vnímat atmosféru deníkových záznamů. I když se můžou obrazy jevit jako složité šifry, pocity autorky dokážeme skrze abstrahované emoce rozluštit.
Kateřina Ondrušková se záhy vydá na pracovní stáž do ateliéru konceptuálního umělce Roberta Barty (* 1975, Praha) v Berlíně.
Komentář k výstavě Vrchovina, Krabatina, Mrchovina se zakladatelem 8smičky Zdeňkem Rýznerem / 8smička / Humpolec / 28. 8. 2019 v 14:00
Tenhle trochu netradiční komentář k aktuální výstavě Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny s předsedou správní rady Nadačního fondu 8smička a tátou celé myšlenky Zdeňkem Rýznerem prostě nesmíte (a nechcete) zmeškat. Nečekejte běžnou komentovku, ve které se dozvíte úplně všechno, co jde, ale spíš procházku mezi obrazy s někým, koho umění prostě a jednoduše baví. Je ale zaručeno, že uslyšíte a uvidíte věci, které se jen tak nedozvíte.
Letní kino – 8MM: Andrej Rublev / 8smička / Humpolec / 30. 8. 2019 v 22:00
Poslední pátek v měsíci patří v 8smičce vždy filmovým projekcím, které navazují na téma aktuální výstavy. V létě se těšte na letní kino pod širým nebem. Film se bude promítat, i kdyby trakaře padaly, vnitřní prostory to jistí.
8MM – to jsou projekce pro každého, kdo chce vidět filmy jinde nevídané a slyšet repliky jinde neslýchané. K filmu si můžete dát víno / limču / pivko a přivést i psa. Výběr filmu je na nás, výběr občerstvení na vás. 8smičkové kino je pro všechny filmomily to pravé.
Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, o pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Borisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěný do osmi kapitol. Naplňuje jedno z Tarkovského kréd: „Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět.“ (Oficiální text distributora.)
Zase je tady sobota, a to znamená jediné – rodinnou výtvarnou dílnu v 8smičce. Každý týden od dvou do pěti pro rodiče i pro děti kreativní tvoření – vždy na jiné téma a s jiným lektorem, tentokrát v režii umělce a pedagoga Jana Peknika Kozáka. Konkrétní náplň workshopu zveřejníme co nejdříve na našich webových stránkách www.8smicka.com. Stay Tuned!
Sobotní dílny v 8smičce navazují na výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny. Pro děti máme připravený i zábavný pracovní list a průvodce výstavou i Vysočinou. Mapu, ve které můžou bloudit, ztratit se v ní a zase se znovu najít. Můžou v ní číst nebo se vydat po stopách umělců. Bude to jejich kraj, jejich Vysočina.
Délka rodinné dílny: 14–17 hodin. Cena: dospělý + 1 dítě/ 88,- Kč, dospělý + 2 děti/ 128,- Kč, dospělý + 3 děti/ 168,- Kč, dospělý + 4 děti/ 208, dospělý + 5 dětí 248,- Kč + další dospělý v každé kategorii vstupné dobrovolné. Menší děti se mohou v doprovodu dalších dospělých zabavit stavebnicí Špulka, kreslením, běháním po okolí nebo tovární vyšívánkou.
Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto jubilejního desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Cena mu bude slavnostně předána 4. září v Místodržitelském paláci.
Vladimír Kokolia. Foto: archiv MG
Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla.
Během letošního zasedání odborné komise obdržel většinu hlasů malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia. Narodil se v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. „Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVU od roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ dodává člen odborné poroty Petr Ingerle.
Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci v rámci intervence do expozice moderního umění.
Místopředseda ČSSD Michal Šmarda se vzdal nominace na ministra kultury. Dnes večer o svém rozhodnutí informoval předsedu sociálních demokratů Jana Hamáčka, který ho podpořil. Šmarda to řekl v České televizi (ČT). Chce kandidovat v senátních volbách na Žďársku v příštím roce.
„Já samozřejmě za současných okolností ve vládě Andreje Babiše (ANO) být nechci. Nedává to vůbec žádný smysl. Já tady nebudu hrát s někým nějakého hry na to, že počkáme, budeme ho ještě chvíli trápit, a on pak odstoupí sám,“ sdělil Šmarda. Hodlá také doporučit ČSSD, aby vládní koalici s hnutím ANO opustila.
„Rozhodnutí Michala Šmardy vzdát se kandidatury na ministra kultury respektuji a lidsky chápu, jakkoliv mě to mrzí,“ uvedl na twitteru Hamáček.
Šmarda souhlasí s prezidentem Milošem Zemanem v tom, že jeho handicapem je chybějící přímý mandát od voličů na centrální politiku. „Člověk, který nemá přímý mandát od voličů, je vždy ve veliké nevýhodě. Protože vždy, když si začne trochu moc vyskakovat, tak skončí jako hračka v rukou cynických mocných,“ řekl ČT. Nechce, aby se to v budoucnu opakovalo, proto si o mandát řekne v senátních volbách. „Teprve potom s tímto mandátem bych si šel znovu povídat s panem Babišem o tom, jestli je možné ho v České republice kritizovat, nebo jestli to možné není,“ podotkl.
Ministrem kultury za ČSSD by se podle něj mohli stát například hejtman Vysočiny Jiří Běhounek nebo hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. „Poškodili bychom tím ale stranu před krajskými volbami, kdy oni by měli vést kandidátky a asi by jim v tom nepomohlo ministerstvo kultury,“ uvedl Šmarda. Jako vhodnou kandidátku zmínil i náměstkyni na ministerstvu kultury Kateřinu Kalistovou. Podle něj by ale jí hrozilo, že se dostane do sporu s premiérem a zničí si tím kariéru.
Spor o výměnu ministra trvá už čtvrt roku. Prezident Miloš Zeman v polovině prázdnin po dvou měsících od doručení návrhu odvolal Antonína Staňka (ČSSD), ohledně jeho nástupce se ale slíbil vyjádřit až v polovině srpna. Minulou středu pak uvedl, že Šmarda je odborně nekompetentní, protože se nikdy nezabýval problematikou české kultury. ČSSD požádal o navržení jiného kandidáta. V závěru minulého týdne Šmardu odmítl i Babiš, mimo jiné kvůli jeho výrokům z poslední doby.
Miesto konania: Galéria mladých, Nitranská Galéria Limity navigácie
Nedávno som v rádiu počula rozhovor s tvorcom atlasov a máp, grafickým dizajnérom Joostom Grootensom. Hovoril o tom, že pri tvorbe cíti potrebu zámerne preháňať a zdôrazňovať niektoré aspekty mapy, čím príjemcu upozorňuje na svoju autorskú manipuláciu. Žiadna mapa totiž nie je pravdivým záznamom reality, ale súborom mnohých subjektívnych rozhodnutí, ktoré priamo ovplyvňujú jej čítanie.
Podobné postupy sú blízke i autorkám výstavy Limity navigácie, Ľudmile Hrachovinovej a Merzedes Šturm-Lie. Ich mapou je výstavný priestor, ktorý im neslúži iba ako pozadie, ale aj ako spolutvorca a hlavná inšpirácia spoločnej práce. V dialógu s ním upozorňujú prostredníctvom hyperboly a rôznych odchýlok a prekážok na často mechanicky prijímané pravidlá a zjednodušenia, ktoré sú síce nutnou podmienkou našej orientácie v systéme, ale bez pravidelného preskúmavania a overovania môžu viesť k vyprázdnenosti a neslobode. Limity navigácie vytvárajú niekedy až absurdné situácie, ktoré môžu pôsobiť ako sebasabotáž, sú však výzvou k hľadaniu nových spôsobov videnia a prežívania, nástrojom na odkrývanie vedomých i nevedomých manipulácií, ktoré spoluvytvárame aj my sami.
Ľudmila Hrachovinová (1984, Slovensko) a Merzedes Šturm-Lie (1991, Dánsko) sa zoznámili na Kráľovskej akadémii v Štokholme, kde priebežne študovali v období medzi rokmi 2010 až 2017.
Ľudmila Hrachovinová pracuje s médiom maľby. Vo svojich priestorových inštaláciách sa zameriava na vzťah diváka a obrazu a možnosti jeho manipulácie. Často použitá nekonformná poloha maľby je spôsob, ktorým predefinováva vzťah k tomuto médiu a jeho historické a sociálne väzby. Výsledný koncept tvorí až daná situácia, keď je dielo vystavené a je v interakcii s divákom. Ľudmiline abstraktné obrazy sú akýmsi prepisom a výsekom vonkajšej reality, údajmi vybranými a prepísanými na základe vlastných vnútorných princípov. Zobrazené prvky a tvary sú často v pohybe a v rotácii. Zaujímajú ju vzťahy a napätie medzi nimi.
Merzedes Šturm-Lie sa venuje rôznym médiám, ako je sochárstvo, performance, maľba, video a zvuk. Do svojich prác často integruje artefakty historického alebo kultúrneho významu. Jej umelecká prax sa sústreďuje na procesy transformácie, obracania realít naruby, skúmania histórie, smrti a snov. Vo svojom prístupe sa snaží pochopiť zložitosť moci a spochybniť to, čo sa navonok javí ako prirodzené, v skutočnosti je však konštruktom. Na históriu nazerá ako na nekonečnú špirálu konštrukcie a de(kon)štrukcie a skúma juxtapozíciu týchto týchto dvoch princípov.
kata mach: I am an armchair anarchist, I believe in soft power of art / Kurátorka: Zuzana Jakalová / Galéria Médium / Bratislava / 28. 8. 2019 – 22. 9. 2019
kata mach: I am an armchair anarchist, I believe in soft power of art
Miesto konania: Galéria Médium, Hviezdoslavovo námestie 175/18, 811 02 Bratislava
Kurátorka: Zuzana Jakalová
Vernisáž výstavy: v utorok 27. Augusta 2019 o 18:00
Trvanie výstavy: 28. augusta 2019 – 22. septembra 2019
Vo výstave I am an armchair anarchist, I believe in soft power of artkata mach aktualizuje svoj dlhodobý záujem o ambivalentné a komplexné vzťahy kapitalizmu a protestu. Zameriava sa na jeho estetické prejavy a vizuálne kódy – dokáže mať protest ešte skutočný revolučný potenciál, či je už len prázdnym ornamentom kapitalizmu?
Vstupným priestorom galérie znejú záznamy audiodiela revolution (2018 – 2019). To bude vznikať počas vernisáže spojením pôvodnej zvukovej stopy umelkyne – slova “revolution” vystrihnutého z desiatok piesní, vrstveného na seba do kakofonickej noizovej skladby – a autorských prístupov pozvaných zvukových umelcov k tejto stope. Dielo skúma možnosti hlasov a zvukov revolúcie.
Dve na seba nadväzujúce práce, fotografická sériaportraits: grassroots (2015) a záznam akcie bad weeds grow tall (2018) poskytujú dva pohľady na subverzívny potenciál buriny. Mach burinu vníma ako narušiteľku zabehnutých poriadkov, ktorá sa šíri nebadane a svojou invazívnou náturou ticho kolonizuje priestory, s ktorými príde do kontaktu. V portrétnej sérii Mach páruje trsy tráv s účesmi známych feministických aktivistiek a mysliteliek narúšajúcich rigidné patriarchálne štruktúry. V akcii zase sadí buriny pred pražské umelecké či spoločenské inštitúcie moci. Tie majú byť tichým rozpínavým svedkom jej osobného protestu voči ich útlaku.
Vo videodiele song to the siren(2017) si pospevuje tichú pieseň siréna v zlatom zentai kostýme. Jej trblietavý obraz kontrastuje so stíchnutým sídlom slovenského prezidentského úradu i s Fontánou mieru, ktoré prostredníctvom svojej majestátnej prítomnosti vyvolávajú dojem právneho štátu, demokracie či dodržovania ľudských práv. Grotesknosť nočného protestu je reakciou na rozpor medzi hodnotami proklamovanými inštitúciami, a žitými skúsenosťami tých, ktorí sú nútení prešľapovať na spoločenskom okraji.
Výstava bude v deň vernisáže zahájená happeningom meaningless protest. Dav s transparentnými vlajkami neodkazujúcimi k žiadnej ideológii či svetonázoru, iba k protestu samotnému, vyrazí o 17:30 od Fontány mieru na Hodžovom námestí a bratislavským centrom prejde až ku Galérii Médium. Výstava sa otvorí o 18tej hodine, od 18:30 sa do procesu vzniku diela Revolution zapoja zvukoví umelci Jano Doe, Bolka, Jol ft. A(r)mor a ďalší, ktorí budú limity revolúcie skúmať vo forme živých performance vstupov.
V priebehu výstavy sa odohrá pilotný ročník performatívneho festival Nultý ročník venovaný Kate Mach, ktorého témou bude Estetika protestu. Festival si kladie za cieľ v slovenskom prostredí sledovať, rozvíjať a podporovať aktuálne prepojenia performatívneho a vizuálneho umenia. Kladie dôraz na kriticko-spoločenský potenciál peformance, nestavia však hranice rôznym autorským či kolektívnym vyjadreniam, od najsubjektívnejších po najpolitickejšie. Nultý ročník sa odohrá 17. Septembra 2019 počas trvania jej výstavy v Galérii Médium. Pozvanie na festival medzi inými prijali Kača Olivová, Tomáš Kajánek, Tatiana Takáčová, Barbora Kleinhamplová, Mira Gáberová či Nik Timková.
Ďalším finalistom Ceny Oskára Čepana, ktorého predstavujeme je umelec, grafický dizajnér, kultúrny manažér a otec, Dávid Koronczi. V rozhovore, ktorý pripravila Miroslava Urbanová sa môžete dočítať o Koroncziho kultúrnych aktivitách v rodnom Lučenci, o jeho amatérskom biologickom výskume zo strednej školy, jeho umeleckej tvorbe, ktorú ovplyvnilo rodinné slovensko-maďarské prostredie, a tiež že jeho súčasné projekty reflektujú kritiku neoliberálneho kapitalizmu s akousi ,,sedliackou jednoduchosťou“.
Dávid Koronczi: Žijú v nás miliardy baktérií
Do COČ si sa prihlásil nielen ako praktizujúci umelec, ale aj ako kurátor, kultúrny organizátor, tvorca vizuálu kultúrneho magazínu Kapitál. Vyplynuli tieto tvoje rôznorodé oblasti pôsobenia z tvojej vnútornej potreby, záujmu, či si pragmaticky zastupoval alebo vytváral nejaké štruktúry, ktoré ti chýbali v umeleckej prevádzke?
Mnoho vecí, ktorým sa dnes venujem, vznikali intuitívne. Lučenecké aktivity – či už je to Medzihmla alebo Priestor, vznikli ešte na gymnáziu v maturitnom ročníku. V tej dobe konkrétny intelektuálny rámec pre nás neexistoval. Existovala túžba venovať sa umeniu, vyjadrovať sa vizuálnym jazykom a organizovať podujatia, ktoré môžu nás, našich priateľov a rodiny na určitý čas priniesť k sebe bližšie a niečo spolu zažiť. Bola to vnútorná túžba, ktorá nepodliehala analýze toho, čo na lokálnej scéne chýba, alebo čo sú moje očakávania od kultúry – čo by mala robiť. Spätne vidím, že dôvodom vzniku bolo aj to, že ten typ kultúry v Lučenci v tej dobe (2007-9) pre nás neexistoval. Znie to smiešne, ale hoci sme internet využívali, nemali sme ho napríklad v telefónoch a informácie, ktoré som sa dozvedel z mestskej galérie alebo v knižnici boli často romantické, primárne ukotvené v maľbe. A zrazu keď sme sa chceli venovať videu, zvuku alebo fotografii či eventom v kultúre, tak to všetko vznikalo intuitívne. Neskôr v Prahe a Bratislave si človek samozrejme tie obzory brutálne rozšíril, ale v Lučenci toho bolo málo. Postupne sa to nabaľovalo – ku grafickému dizajnu som sa dostal tak, že sme mali nejaké podujatie, festival a ja som trochu vedel robiť vo Photoshope, a tak som vytvoril plagát. Potom som udalosť nafotil, spravil video, nejak postrihal. Vznikalo to v garážových podmienkach a tým pádom sa každý ten skill na mňa nalepil. Dnes ich používam všetky rovnocenne a ani v jednom nie som dosť dobrý, všetky sú rozpracované.
Si ,,renesančný človek“ alebo si myslíš, že niečo chýbalo, napríklad v Lučenci, kde si spočiatku pôsobil?
Som človek, ktorý vychádza z prostredia, kde sme si všetko urobili sami, lebo neboli prachy, nebol čas. Čiže nie som žiaden renesančný človek, práve naopak. Taká ta pankáčina v tom dodnes trochu je. Všetky spomenuté oblasti kultúry alebo umenia ma podnecujú k praxi. Sú rovnocenné, vznikli z intuitívnej túžby.
Tvoje kultúrno-organizačné aktivity sa predovšetkým spájajú s tvojím rodným mestom Lučenec, kde si viedol PRIESTOR pre súčasnú kultúru a s kolegami a kolegyňami dodnes organizuješ multižánrový festival Medzihmla. Na Slovensku už dlhšie funguje viacero regionálnych kultúrnych platforiem – aké boli špecifiká Lučenca? Stretlo sa tam súčasné umenie s tamojšou väčšinou a menšinou?
Dodnes veľmi nostalgicky spomínam na päť rokov existencie našej galérie. Napríklad v Bratislave sú návštevníci rôznych podujatí relatívne vyprofilovaní – väčšinou sú to ľudia zo scény, alebo z kultúrnej prevádzky. V Lučenci to boli ľudia počnúc našimi starými rodičmi, cez rôznych susedov až po deti našich tiet. Do toho metláci so skúšobňou vedľa, hiphopová scéna – veľmi rôznorodá vzorka ľudí. Častokrát prišlo na otvorenie výstavy aj 100 ľudí. My sme však nemali ambíciu prinášať „nejakú“ kvalitu, na ktorú sme chceli ľudí naučiť. Vnímali sme to ako experimentálny priestor, kde si niektoré veci odskúšame, vysvetlíme a spoznávame sa. Ľudia na to reagovali a vytvárala sa podľa mňa veľmi intenzívna komunita. Na Medzihmlu dnes chodia aj ľudia z Košíc, Žiliny, Bratislavy, Bystrice, ale to lokálne publikum je vždy vďačné. Pre mňa je to o domove a aj o tej kultúre zároveň.
Hovoril si aj teraz viackrát v množnom čísle – pre mňa sú tvoje projekty charakteristické spoluprácou. Aj v rámci umeleckej kooperácie na konkrétnom diele, čo sa čoraz častejšie objavuje na domácej scéne – čo pre teba znamená spolupráca a v akom štádiu projektu ju nadväzuješ?
Spolupráca je pre mňa možnosťou intenzívnej výmeny názorov. Keď sme v projekte spolu, žijeme a pracujeme v horizontálnom naladení, nápady sa prelínajú, prekrývajú, navzájom sa ovplyvňujú a vytvára sa celok, v ktorom sa cítime bezpečne. Určite je to sčasti alibizmus – človek sa ľahko schová za kolektív, pretože nemusí niesť všetku zodpovednosť za výsledný projekt sám. Ale to opäť vidím iba spätne. Na začiatku nie je kolektivita o schovávaní sa, ale o pomoci. Pretože bez financií, bez skúseností je oveľa jednoduchšie zavolať kamoša, ktorý vie strihať video a kamošku, ktorá ma auto a niečo odvezie. Vidina, že sám vytvorím niečo geniálne v ateliéri a potom to preveziem a ukážem, sa mi vlastne nedarí naplniť a asi to ani nechcem robiť. Oveľa zaujímavejšie je baviť sa o veci od začiatku, pri nejakom prvotnom nápade, téme, ktorú chceme riešiť. Zlaďovať to spoločne, spoločne sa podeliť aj o tie produkčné strasti, náklady. Dôležité je priateľstvo, tá radikalita priateľstva, ktorá je v tom prítomná. Takéto projekty sú v niečom trochu rodinné a veľmi intímne. Vďaka projektom som nadviazal priateľstvá aj s ľudmi, s ktorými som chcel spolupracovať, lebo sa mi páčili profesne. Spolupráca je pre mňa ľudsky aj profesne udržateľný prístup.
Začiatky svojich aktivít v umení si lokalizoval v čase už na strednej škole – pripravila ťa aj tá na niečo?
Stredná škola, ktorú som absolvoval – gymnázium v Lučenci je biologického a chemického zamerania, čo je dôležité pre moju prax, lebo už počas nej som sa intenzívne venoval amatérskemu biologickému výskumu. S mojím kolegom sme mapovali araneofaunu Cerovej vrchoviny. Zaujímal nás vplyv klimatických zmien a agrokultúry na komunity pavúkov. To ma ovplyvnilo v mnohom – vraciam sa k tomu, ako človek kooperuje s inými organizmami, akým spôsobom žijeme v kolektíve na planetárnej úrovni. Tento background, v podstate vedecký, je dnes pre moju umeleckú prax fundamentom. Môj sen bol, že budem fotiť pre National Geographic ako Frans Lanting.
Neskôr si urobil akýsi študentský protipohyb – z Česka si sa vrátil na Slovensko – prečo?
Nedostal som sa na pražskú FAMU, no napriek tomu som sa tam ako 18-ročný presťahoval a pracoval v Centrum FotoŠkoda ako DTP operátor –staral som sa o vyvolávanie filmov a fotiek, o prípravu výstav. Neskôr som nastúpil na Institut tvůrčí fotografie v Opave, no ich program nebol dostatočne kritický, prílišne fetišizoval fotografiu. V Prahe som si uvedomil, aké je pre mňa dôležité maďarsko-slovenské prostredie, kontext, môj pôvod… To všetko sú témy, ktoré sa riešili v ateliéri intermédií Ilony Németh na VŠVU v Bratislave. Tam som nakoniec po presťahovaní sa do Bratislavy doštudoval.
Standing On The Shoulders Of Giants, Internetové dielo, www.standingontheshouldersofgiants.com, vývoj v spolupráci s Gáborom Jéneim
Ako jedna tematická línia tvojej doterajšej tvorby by sa dala identifikovať národná identita – práve v maďarsko-slovenskom pohraničí si mal samostatnú výstavu v Rimavskej Sobote., Čo sa dá o tejto roky vďačnej téme ešte povedať? Cítiš nejaký posun – aj v komunitách, dialógu, medzi dvoma národnosťami?
Na začiatku to vychádzalo z intímnych, rodinných debát, z veľkého mixu pocitov. My s bratom sme prvá generácia z maďarskej rodiny, ktorá chodila iba do slovenských škôl. Otázka identity je v rodine stále téma a niekedy vzniká napätie. Pre niekoho je vlastná identita nutne stopercentne maďarská, a to že žije na Slovensku, je zhoda historických okolností. Pre iných to nie je témou vôbec. Pre mňa je to jedno veľké kultúrne plus a taká pridaná hodnota – jazyková, kultúrna i ľudská.
Primárne som zameral svoj umelecký výskum na našu rodinu – celý projekt sa točil okolo čítania. Pri nedeľných obedoch sme si porovnávali citácie o jednej udalosti v slovenských a maďarských knihách, ktoré sme čítali – ktorý mýtus je pravdivejší, ktorý viac zaváži. Celé je to vlastne príbeh, rozprávka – preto sa výstava volá Kde bolo tam bolo/ Egyszer volt hol nem volt. Orálnou históriou a čítaním som ohmatával identitu našej rodiny. V diskusiách som bol diablov advokát a hájil vždy opačnú stranu. Získal som vďaka tomu projektu odstup, pochopenie, že takáto politika identít je vždy z časti kultúrny konštrukt, nič ako bájny Slovan alebo Hún nemôže existovať.
Ďalším konštruktom, ktorým si sa zaoberal, sú hranice. V Migrate Ergo Sum si sa dotkol tých teritoriálnych. V tvojej tvorbe sú zviditeľnené najnovšie aj konštruované hranice medzi prírodou a svetom kultúrneho človeka v multimediálnej inštalácii Bacterial Blues and Partying Yeasts. Neskĺzaš k prvoplánovej a otvorenej kritike systému a jeho zástupcov, ktorí zisťujú, že veci a javy sú oveľa komplikovanejšie a prepojenejšie, ako sa zdalo. Čo ťa zaujíma v kontexte súčasnej enviromentálnej debaty a klimatickej krízy?
Urgencia klimatickej krízy a blížiacej sa katastrofy môže byť paralizujúca vo svojej veľkosti. Sám nemám jednoznačne pomenované, čo by som mal urobiť pre to, aby som k téme konštruktívne prispel. Verím ale, že hranica medzi umeleckou praxou a žitým každodenným životom neexistuje. Ako sa staviame k iným ľuďom, živočíchom, živým organizmom, neživej prírode, ako rozmýšľame v rámci jazyka nad planétou – toto všetko sa odráža v mojej práci a doma zároveň. Na jednej strane ma zaujímajú socio-ekonomicko-politické nastavenia, ale aj ako na intímnej úrovni kooperujeme s inými organizmami, či už vo vlastnom tele alebo v našom blízkom okolí. Prepájam kritiku neoliberálneho kapitalizmu, teda rozmýšľanie v politickom rámci, s nejakou sedliackou jednoduchosťou. Môže znieť poeticky, že v nás žijú miliardy baktérií, môže to znieť i vedecky. Zároveň je to niečo, čo naše prababky dobre vedeli, hoci to nemali pomenované. Vedeli, že po ťažkej chorobe je skvelá kyslá kapusta, ktorá navráti črevnú mikroflóru do poriadku, vedeli, ako sa vyrába víno, že je to kvasný produkt, rovnako ako chlieb. Preto rozmýšľam, či tieto témy prepoetizovať alebo o nich hovoriť o skôr v jednoduchých, praktických rovinách. Z tohoto je vidieť, že v poslednej dobe ma najviac zaujíma jedlo – práve cez hovorenie o jedle a jedlom vieme analyzovať klimatickú krízu, ale napríklad aj kolonializmus. Je to výborný jazyk, alebo metafora na čokoľvek, súčasť kultúry.
Baktériálne blues a kvasinkový žúr Rituálny environment, chlebové symboly, múka, digitálna projekcia, reliéfna kresba v omietke, hudobný track, kuchynské utierky; súčasť výstavy Hlbšie než dovnútra; Galéria Médium, Bratislava; 5. 9. – 16. 9. 2018, kurátorka: Miroslava Urbanová; vystavujúci umelci a umelkyne: Michal Huba, Dominika Kunzová, Dávid Koronczi
Tvoje najznámejšie dielo/videoinštalácia/track o troch kapitolách s outrom Sebecké ja(a) sa objavilo v kontexte výstavy mileniálov k 70. výročiu VŠVU, ale aj vo výstave Poézia a performancia popri východoeurópskych neoavantgardistoch. Je to vďaka vizuálnemu spracovaniu, ale nezanedbateľnou súčasťou je aj rapový naratív o fragmentácii identít, zmätku, stratenosti, nielen vo svete digitálnom. Kam ťa posunulo rozmýšľanie rapom, a kam si ho posunul ty?
Táto práca začala vznikať ako diplomový projekt pod vedením Ilony Németh. Bola to prvá vec, po mnohých pokusoch a iných prácach, kedy som zistil, že ma to veľmi baví. Predtým som sa vždy cítil tak trochu kŕčovito, lebo som chcel byť príliš exaktný, akademický, suchý…, muzeálny. Témy som dovtedy väčšinou spracúval formou, ktorú som sa chcel kŕčovito naučiť používať. Tu som spolupracoval s hudobníkmi a malo to pre mňa groove, šťavu. Rap počúvam od svojich 9 rokov a vždy bol s ďalšími hudobnými žánrami podmazom pre to, čo som robil – od skejtbordingu, cez čítanie až po turistiku… Preto som sa rozhodol spojiť svoju prax s hudobným aspektom. Pomohli mi šikovní ľudia – Jonatán Pastirčák, Karlo a Juraj Mydla. Baví ma prepájanie popkulúrnych symbolov, jazykov a naratívov a momentu zábavy s diskurzivitou, kritickým myslením, akademickým svetom. Rozmýšľam nad tým, ako robiť veci zážitkovo, ale nie úplne spektakulárne. Do našich životov – môjho a mojej partnerky Martiny – priplával v posledných dvoch/troch rokoch aj DJing a zahrať dobrú párty je pre mňa rovnako dôležité ako napísať dobrý text.
Pre mňa je to zároveň generačne sebakritická výpoveď a tiež ten rap má istý vnútorný vývin – od undergroundu do stredného prúdu, od mizogýnnych začiatkov podnes – napr. u Márie Lukáčovej vidíme úplne inú polohu jeho využitia vo vizuálnom umení. Vidíš nejaké špecifiká v tvojej generácii? V podstate aj tohtoročná COČ je generačne vyhranená.
Určite existujú špecifiká, no líšia sa z komunity na komunitu. Vieme, že pre našu generáciu je dôležitý nejaký typ politického rozmýšľania, angažovania sa a kritiky – minimálne ja to tak cítim. Súhlasím s Amnesia Scanner, berlínskou elektronickou dvojicou, ktorí hovoria, že ich hudba vlastne reprezentuje súčasnosť, ktorú oni vnímajú ako dobu temnej eufórie. Je iná ako nihilistické, do seba zahľadené emo pred 15 rokmi. Tá dnešná temnota, čiernosť, nejaká zvláštna pseudo okultnosť je v niečom aj šťastná. Depresia, úzkosť, strach – či už z osobných zlyhaní, zo vzdelávacieho systému, úzkostí, ktoré sú spojené s výchovou rodičov, ekonomické krízy, klimatická a migračná kríza – to je tá temnosť. Máme strach a chceme sa k týmto výzvam nejak vztiahnuť, ale zároveň stále chceme žúr, tancovať, cítiť sa dobre a mať sa fajn, zdielať spolu telesnosť, emocionalitu a radosť. Je to zvláštny mix dvoch veľmi silných emócií a nevieme si s tým úplne rady, nevieme to uchopiť.
We Are Nature, Chlebová typografia, kobercový environment; súčasť výstavy Humid Intimacy; AM 180, Praha; 8. 3. – 27. 4. 2019; kurátorka: Zlatka Borůvková; vystavujúci umelci a umelkyne: Nikola Balberčáková, Ján Gašparovič a Berta Holoubková, Ondřej Houšťava, Dávid Koronczi a Erik Pánči, Julius Pristauz, Stach Szumski
Pre mňa je jedným výsledkom vznik Kapitálu – iný pohľad na socio-ekonomické otázky, ktorý bol od 90. rokov nastavený istým smerom a všetko, čo sa vzťahovalo k ľavicovej minulosti bolo potlačené, označené primárne za komunistické (idey, architektúra) a toto sa láme. Nová generácia nastupuje do inštitucionálnych štruktúr – ty si sa stal asistentom na VŠVU, cítiš tam nejaké zmeny?
Určite. To, že nejaký typ nového ľavicového myslenia preniká do mileniálskej a postmileniálskej generácie je veľmi zaujímavé a mnoho ľudí o tom píše, rozmýšľa. Jodi Dean vždy hovorí, že dnes majú dvadsiatnici oveľa bližšie ku komunizmu ako ku kapitalizmu. Je to v niečom o trendoch – jasné, že to ľavicové myslenie je pre niekoho viac o nejakej coolness a pre niekoho naozaj jednoznačné odhodlanie. Pre mňa to je vec, ktorú si definujem až dnes, lebo sa o tom zrazu v diskurze hovorí. 10 rokov dozadu sa v kultúre až tak neriešilo, či je človek ľavičiar alebo pravičiar, minimálne medzi ľuďmi, s ktorými som sa stýkal ja – plus ľavica, s ktorou by sa človek dokázal identifikovať neexistovala. Nehovoriac o tom, ako je v našom kontexte stigmatizovaná – ľavico mysliaci človek bol buď fanúšikom SMERu, alebo niekto z rodiny komunistických predákov, alebo číry ostalgik, čo dnes vôbec nemusí byť pravda.
A čo sa týka VŠVU, sme vo vzťahu len od roku 2015, čiže veľmi krátko na to, aby som mohol vysledovať nejakú zmenu z dlhodobého hľadiska. Katedra intermédií, kde v ateliéri vvv Martina Piačka pôsobím ako asistent, pre mňa symbolizuje čosi veľmi slobodné, kriticky mysliace. Rovnako zásadné je pre nás nielen to, ako naše projekty vyzerajú, ale o čom hovoria, a akým spôsobom sa vzťahujú ku komunitám navôkol. Čo by chceli posunúť alebo zmeniť. Máme mnoho defektov v doťahovaní projektov, pretože sa niekedy zažerieme do teórií a zabudneme exeprimentovať s jazykom. Napriek tomu si myslím, že smerujeme k niečomu, čo by mohlo obidve tie strany mince skĺbiť a venovať sa umeniu zo spoločenského, ale aj z umeleckého hľadiska dostatočne intenzívne na to, aby naše projekty boli dôležité, aby zarezonovali.
Mám obrovskú radosť, že VŠVU prijala Etický kódex a som veľmi rád, že sa nám podarilo prizvať aj externých poradcov a poradkyne, ktoré sa naň pozreli zvonku a mohli ho pripomienkovať. Mám veľkú radosť aj z toho, že naša rektorka Bohunka Koklesová je otvorená podobným typom tém, ako aj ja osobne – a to je dôležitosť umenia ako inštitúcie, ktorá v spoločnosti zdôrazňuje koncepciu udržateľnosti, férovosti a afirmatívnej kritiky. Podobne ako u nás na Katedre intermédií, kde postupne opúšťame model majster a učeň a približujeme sa k modelu horizontálnej štruktúry, otvorených kritických vzťahov. V diskusiách napĺňame ateliér obsahom so študentmi a študentkami, čo je, verím, posun dobrým smerom. Chceme ukázať, že škola je inkluzívnym prostredím, kde má každý rovnocenný hlas, a že si počkáme na to, kým si to ten človek dozrie. Nemusíme zapadnúť do štruktúr rýchlej produkcie, obratu a tlaku. Môžeme byť pomalší, bezpečnou zónou, kde každý názor je cenený a môžeme sa k nemu kriticky vztiahnuť ako kolektív.
Tebe sa stala tiež veľká zmena – stal si sa rodičom. Bude to mať vplyv na tvoju tvorbu?
Predpokladám, že áno. Naša dcéra Zoja má dva mesiace a veľmi cítiť ako sa náš režim zmenil, presťahovali sme sa z Bratislavy do Bernolákova do domu, máme záhradu. Budem ešte viacej obklopený iným, než ľudským svetom, o ktorom často rozmýšľam, píšem a tvorím. To, že do toho prišla Zoja je výbuch nových emócií a informácií, ktoré treba nasať, spracovať.
Tvoja partnerka Martina Szaboóvá s tebou spolupracuje, ona je možno viac organizačná sila, ty tvorca ideí a vizuálu. Dizajn vytváraš aj pre iné projekty – kto ťa z estetickej stránky inšpiruje? V Kapitále pozývate umelcov, ktorých práce ilustrujú jednotlivé čísla, Sebecké ja(á) má veľmi špecifický vizuál…
Som veľmi rád, že si spomenula Martinu. V mnohých projektoch, či už je to Kapitál, Medzihmla, galéria PRIESTOR, alebo Pinchof, čo je náš kolektív, pod ktorým tvoríme tieto vizuály, je Martina rovnako dôležitou súčasťou práce ako ja a iba vďaka jej presnému projektovému uvažovaniu mohlo vzniknúť mnoho vecí. Čo sa týka vizuálnych vnemov, ktoré ma posúvajú, inšpirujú… Je to mix popkultúrnych vnemov – či sú to covery blackmetalových interpretov alebo trapových zoskupení, kolektívov, jednotlivcov alebo nejaký instagramový profil, grafický dizajn, či súbory mémov, ktoré niekde plávajú internetom a pod tým všetky tie dejiny vizuálnej i inej kultúry… Tá estetika je povedzme postklubová – na mňa prechádza totiž primárne z hudobnej scény, na ktorej ma fascinuje plagátová vizualita, ale aj samotná klubová a hudobná atmosféra. Tá zvláštna dekonštrukcia v klubovom zvuku sa odráža aj vo vizuáloch, kde sa mieša metal s gýčom. To sa deje aj u mňa v práci, je v tom veľa intuície, remixovania vecí, často používam prvky, ktoré už dávno existujú, mením, deštruujem a skladám nové výpovede – v grafickom dizajne aj vo voľnej tvorbe. Čo sa Kapitálu týka, je to dvojitá práca – oslovovať umelcov, umelkyne, ktoré nám poskytnú sprievodný vizuálny naratív do čísla – to sme robili spolu s Kristínou Országhovou, a druhá časť je grafický dizajn – o ten sa starám ja, ale nie len. Veľmi invenčne do toho vstúpila Tereza Maco, potom Magda Scheryová, David Kalata, Jakub Dušička a do budúcna plánujeme pozývať aj kurátorov na celé čísla. Už sme začali – teraz to bol Peter Sit z APARTu a APART ako kolektív vlani. Opäť je to o tých spoluprácach a tom rozlamovaní, dehierarchizácii, aj keď sa nad tým snažím držať nejakú kuratelu.
MEDZIHMLA 2018; Bývalé sídlo Dobrovoľného hasičského zboru Lučenec; 7. 12. – 8. 12. 2018; kurátorstvo v spolupráci s Jurajom Mydlom; vystavujúci umelci a umelkyne: András Cséfalvay, Tianzhuo Chen, Nikita Diakur, Simona Gottierová, Endre Koronczi, Kirsten Lepore, Tuan Mami, Marína Abramović po sebe neupratuje, Erik Pánči, Emília Rigová, Tabita Rezaire, Eleonóra Stanková, Thomas Yeomans, Michal Žilinský
Chceš si položiť ty nejakú otázku?
Chcem si položiť otázku. Ako nezabudnúť na to, že to všetko o čom hovoríme, o čo sa staráme, ako stále scitlivujeme jazyk, aké je pre nás dôležité starať sa o iných, aká je pre nás dôležitá zodpovednosť, inkluzivita, férovosť, kritické myslenie, čistota vzťahov a vzájomná opatera – všetko, o čom v poslednej dobe píšeme v Kapitáli, čo robím vo svojom umení, o čom sa bavíme na našich festivaloch: Ako to dôsledne preniesť domov? Často sa stáva – sledujem to aj na sebe a bavili sme sa o tom s mnohými priateľmi a kolegami – že hovoríme o týchto krásnych témach a potom sa doma ukážeme ako tí, čo sa nepostarajú, nestihnú, neurobia, zaštekajú, nevenujú sa dosť svojim deťom, sú k svojim partnerom neféroví. Stáva sa to aj mne a často nad tým rozmýšľam – ako nezabudnúť na to, že ten najintímnejší domov je rovnako dôležitý ako veľký svet s veľkými problémami. Toto sa chcem naučiť ešte lepšie. Takže to nie je otázka, skôr taký apel na seba.
Vést ministerstvo kultury je úkol pro osvíceného politika, který dnes v České republice není. Resort, který se zdánlivě nedaří obsadit, by přitom neměl být ničím složitým, pokud by se ho ujal člověk schopný naslouchat, citlivě vést dialog s odborníky a nepodléhat lobbistům ani politickým tlakům. Značná část osobností, kterých se dnes více či méně obsazování postu ministra kultury týká, rezignovala na politickou kulturu, další mohou být loutkami v rukou jiných, a proto nelze odpovídajícího kandidáta najít. Vyplývá to z vyjádření reprezentantů českého umění a kultury, které ČTK oslovila.
„Umím si představit, že je obtížné pro tuto funkci najít dobrovolníky. Kulturní sféra je jednou z posledních společenských skupin, která zhroucení měřítek na vládnutí v ČR častěji veřejně reflektuje. Kombinace vstupu do této konkrétní vlády s představou, že je třeba se dívat právě lidem z této skupiny do očí, může být pro inteligentní a slušné lidi za hranou osobních možností,“ míní filmař a pedagog Vít Janeček.
Podle výtvarníka Jiřího Davida je zřejmé, že ministerstvo je v tuto chvíli bráno jen jako rukojmí pro vnitropolitický boj, jenž rozpoutal prezident Miloš Zeman pomocí exministra Antonína Staňka (ČSSD). „Na druhou stranu tady není, nejen v politických řadách ČSSD, člověk, který by svou erudicí, profesionalitou i kulturním zázemím měl aspoň trochu důvěry v kulturním území naší země,“ řekl David. „Bude trvat ještě dlouho všem těm politickým ignorantům, šíbrům, nevzdělancům, že kultura a umění je to jediné, co tu po nás všech zůstane?!“ dodal.
Historička umění a pedagožka Johana Lomová si nemyslí, že by se politici v současné situaci nastoupit na post ministra kultury báli. „Spíš o tuto funkci nikdo neusiluje, čemuž se v dané situaci nelze divit. Aktuální stav je důsledkem toho, že MK není považováno za silové ministerstvo, a i proto si politici myslí, že ho mohou ponechat bez ministra dlouhou dobu,“ uvedla.
Podle ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba nelze najít dobrého ministra kultury ze dvou důvodů. „První je spojen s konkrétními osobami současné politiky a jejich rezignací na politickou kulturu, na to, co je nad politickým obchodováním a mocenskými hrami. Druhý je závažnější a dlouhodobější. Nikdo z dosavadních ministrů nepřinesl vizi proměny státní kulturní politiky, která musí vycházet z potřeb společnosti ve 21. století,“ soudí.
Hodnotová kritéria, na kterých je postaven současný systém podpory kultury, má podle něj své kořeny v 19. století. „Ministerstvo kultury v digitálním věku jako by jelo stále podle jízdního řádu z doby parních lokomotiv. MK by mělo vytvářet dynamický systém, který podporuje duchovní dimenzi života dnešní společnosti. To je úkol pro hodně osvíceného politika. Já takového u nás nevidím,“ řekl Hrab.
Zakladatelka společnosti Tanec Praha a kulturní manažerka Yvona Kreuzmannová připomíná, že skloubit povinnosti ve vládě a Parlamentu s péčí o umění a kulturu bylo oříškem všem 19 ministrům polistopadové doby. „Rezidua minulosti, kdy resort prioritně sloužil péči o vlastní příspěvkové organizace a o památky, jsou stále silně patrná. Živé umění zůstává na okraji, hovoří-li se o platech, jedná se jen o státem zřizované instituce,“ kritizuje politiku současného resortu a dodává, že by stačilo dodržet vládní prohlášení a vyčlenit pro MK jedno procento státního rozpočtu a peníze rozdělit na základě analýzy potřeb jednotlivých oblastí, které resort spravuje. „Marně na to čekáme již třetí dekádu,“ upozorňuje.
Ředitelka Otevřené společnosti Marta Smolíková říká, že dobrý management kultury podmiňuje nejen cit, „ale především znalosti o předpokladech tvorby, produkce, distribuce, o zpřístupňování kulturního bohatství včetně schopnosti zviditelňovat společenské změny“. „To vše pod dohledem každého, neboť kultura je veřejný statek,“ připomněla.
