Veronika Marek Markovičová, Peter Marek – Spolu v Hájovni (každý inak) / Hájovňa ( kultúrno-turistické centrum ) / Banská Štiavnica / 12. 9. — 13. 11. 2020
Foto: Ján Viazanička, Veronika Marek Markovičová
Příspěvek Veronika Marek Markovičová a Peter Marek v Hájovni pochází z Artalk.cz
Laureátkou Ceny Oskára Čepana se stala Daniela Krajčová – Pomník britské feministky Mary Wollstonecraft žijící v 18. století vyvolává vášně – Münsterská instalace Bruce Naumana z roku 1977 musela ustoupit stavbě nové budovy univerzity – Britský Somerset House zahájil výzkum věnovaný provázání historie instituce s otroctvím v době kolonialismu – Nigérie zveřejnila podobu plánovaného Muzea západoafrického umění, kde budou mimo jiné instalovány také navrácené beninské plastiky
1/ Laureátkou Ceny Oskára Čepana se stala Daniela Krajčová
Laureátkou slovenské Ceny Oskára Čepana (dále jen COČ) pro rok 2020 je Daniela Krajčová. Výstavu čtyř finalistek a finalistů (Ludmily Hrachovinovej, Daniely Krajčovej, Kristiána Németha a Jozefa Piláta) v Nové synagoze v Žilině stejně jako rozhovory s finalisty porota hodnotila fyzicky na místě i online. „Porota by predovšetkým rada vyjadrila úctu a uznanie všetkým štyrom finalistkám a finalistom Ceny. […] Vynikajúco spracovali pálčivé problémy, pričom médiá, ktoré si zvolili, vystavili skúške,“ vyjádřila se odborná porota ve složení Kathrin Bentele, Vjera Borozan, Bartholomew Ryan, Jaro Varga a Jan Verwoert k práci všech finalistů. (více zde) Dílo Daniely Krajčové pak hodnotila slovy: „… verejné sprítomnenie neviditeľnej práce pri opatere a výchove detí, domácích kríz a násilia na kresbách, animovaných vytiahnutím na šnúre na bielizeň, výstižné v stvárnení a plné pragmatickej múdrosti, ktorú naučí iba život.“ Daniela Krajčová se dlouhodobě věnuje znevýhodněným nebo opomíjeným skupinám či osobám a ve svém výzkumu vychází především z orální historie, kterou dále zpracovává v kresbě, malbě nebo animaci. Ve své doktorské práci na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě zpracovávala téma „Spomienky na židovskú komunitu“ formou ruční animace nebo později sledovala osudy imigrantek a imigrantů představených na výstavě COČ v roce 2016. Aktuálně se věnuje především tématu mateřství a poukazuje na jeho často opomíjené nebo marginalizované stránky, jako je společenská izolace, frustrace nebo domácí násilí. V rámci rozhovorů s finalisty COČ pro Artalk se i na toto téma hlouběji bavila s Danielou Krajčovou historička umění Eliška Mazalanová. (celý rozhovor zde) Slavnostní předání COČ se letos konalo bez publika a diváci jej mohli sledovat online pomocí streamu. „Tento ročník bol skúškou pre všetkých, museli sme zapojiť vysokú mieru improvizácie a zmieriť sa s tým, že nič nie je isté, ani zo sekundy na sekundu. Verím, že sme to v rámci možností zvládli čo najlepšie, minimálne sme sa usilovali urobiť maximum, aby bol projekt úspešný,“ uvedla ředitelka Nadace – Centrum současného umění a zároveň Ceny Oskára Čepana Lucia Gavulová. Výstava finalistů v Nové synagoze v Žilině, kterou kurátorsky připravili Lucia Gavulová a Viktor Čech, potrvá až do 6. prosince, kdy se uzavře i Divácká cena COČ. Výstava je i nadále bez omezení otevřená divákům.
2/ Pomník britské feministky Mary Wollstonecraft žijící v 18. století vyvolává vášně
Desetiletí trvající snaha po vytvoření sochy anglické spisovatelky, reformátorky a obhájkyně ženských práv Mary Wollstonecraft (1759–1797) byla konečně naplněna. Socha byla odhalena 10. listopadu 2020 v Newington Green v severním Londýně, kde Wollstonecraft kdysi žila, a její autorkou je britská umělkyně Maggi Hambling. Socha záhy po odhalení vyvolala ostré kritiky a diskuze problematizující způsob ztvárnění pomníku. Postříbřená bronzová plastika zpodobňuje nahé ženské tělo, které vystupuje z vířící masy hmoty. Podle autorky představuje „jakoukoliv ženu připravenou postavit se světu“. Maggi Hambling tak v díle znázorňuje více odkaz samotné Mary Wollstonecraft než ji samotnou, jak napovídá i citát z její slavné knihy Obrana práv žen (A Vindication of the Rights of Woman, 1792) umístěný na piedestalu sochy: „Nepřeji si, aby ženy měly moc nad muži; ale nad sebou.“ The Art Newspaper přináší článek o „twitterové explozi“, kterou socha vyvolala mezi odbornou veřejností. „Je skvělé vidět, že Mary Wollstonecraft byla po 200 letech poctěna sochou, ale jedná se o opravdu strašné umělecké dílo,“ uvedla redaktorka The Art Newspaper Anny Shaw. Podobně sochu komentoval spisovatel a obchodník s uměním Richard Morris: „Je mi líto, ale socha není ani citlivá, ani zručná, ani nápaditá.“ Vedle samotného provedení sochy je problematizovaná i konvenčně pojatá atraktivní nahá ženská postava, která má symbolizovat univerzální ženu a její boj za emancipaci. „Takže, když Mary Wollstonecraft před dvěma stoletími psala, že by ženám měla být udělena úcta k jejich schopnostem a ctnostem, opravdu to znamenalo, že chce být v roce 2020 zvěčněna s odhalenými prsy?“ tweetovala Maya Oppenheim z The Independent. Ne všechny hlasy byly kritické. Jak uvádí The Art Newpaper, úspěchem je i samotný akt vytvoření sochy důležité ženské postavy, kdy jsou ve veřejném prostoru ženy vzpomínány jen zhruba v 10 % oproti sochám jejich mužských protějšků, což je do jisté míry dáno i historicky. V Českém prostředí se v nedávné době rovněž rozpoutala diskuze nad podobou památníku rakouské panovnice Marie Terezie autora Jana Kovaříka v parku u Prašného mostu na Praze 6. Problematizované bylo samotné formální ztvárnění sochy a v diskuzi zazněla i důležitá myšlenka: „Co chceme samotným vztyčením sochy ve veřejném prostoru vzpomínat?“ Na toto téma přinesla podrobný komentář historička umění Milena Bartlová. (zde) Socha Mary Wollstonecraft v Londýně ukazuje, že po dlouhém snažení se konečně podařilo ve veřejném prostoru vztyčit sochu důležité ženské osobnosti britské historie, která se stává vzpomínaným vzorem i pro současné feministky. Konvenční a povrchní ztvárnění však soše ubírá na průraznosti a může brzdit v samotném procesu identifikace se znázorněným vzorem.
3/ Münsterská instalace Bruce Naumana z roku 1977 musela ustoupit stavbě nové budovy univerzity
Slavná minimalistická site-specific instalace Bruce Naumana Square Depression (1977–2007), navržená v roce 1977 v rámci sochařské přehlídky Skulptur Projekt Münster pro areál münsterské univerzity, bude odvezena z původního místa, kde ji nahradí nová budova univerzity. Velkoformátová obrácená pyramida zapuštěná do země měří zhruba 82 stop a byla volně přístupná návštěvníkům, kteří se procházeli po jejím povrchu. Podle německého kulturního deníku Monopol by měl být objekt převezen na jiné, dosud nespecifikované místo na akademické půdě. „Je nám velmi líto, že se s tímto velkým dílem musíme zatím rozloučit,“ uvedl Monopolu Hermann Arnhold, ředitel LWL–Landesmuseum, které dílo spravuje. V roce 1977 Klaus Bußmann z LWL–Landesmusea přišel s myšlenkou vytvořit v Münsteru sochařskou přehlídku přímo v ulicích města, která byla od 60. let v Evropě diskutovaným tématem. Kurátor Kasper König tehdy pozval devět světových umělců, aby vytvořili site-specific realizace mimo galerijní prostor. Jedním z nich byl i americký konceptualista Bruce Nauman. Ačkoliv návrh díla vytvořil už v roce 1977, jeho realizace v areálu univerzity se uskutečnila až v roce 2007 při jednom z dalších ročníků Skulptur Projekt Münster, který se koná vždy jednou za deset let. Na závěr přehlídky jsou vybraná díla zakoupena prostřednictvím fondu soukromých a veřejných darů a část soch a instalací tak zůstává ve veřejném prostoru města. Münster si tak dlouhodobě buduje sbírku kvalitního umění, ve které se nacházejí díla například Clease Oldenburga, Richarda Serry či Rebeccy Hornové.
4/ Britský Somerset House zahájil výzkum věnovaný provázání historie instituce s otroctvím v době kolonialismu
Somerset House v Londýně zahájil výzkum spojený s historií instituce i samotného objektu. V říjnu tohoto roku zveřejnila instituce otevřenou výzvu, ve které hledá nezávislého historika „který by prozkoumal historii Somerset House s ohledem na roli budovy v britské koloniální minulosti,“ uvádí ředitel instituce Jonathan Reekie. Historickou budovu Somerset House v Londýně založil Edward Seymour, vévoda ze Somersetu, roku 1547 na nábřeží Temže. Původní dům byl v 18. století stržen a na jeho místě od roku 1775 byla vybudována nová stavba sirem Williamem Chambersem. V současné době v budově sídlí Courtauld Institute of Art spolu s Courtauld Gallery. Do jedné z částí byla přemístěna rovněž Gilbert Collection a východní křídlo komplexu pak využívá King’s college London. Podle stručného popisu žádosti by se výzkum měl týkat jak původního tudorovského paláce postaveného vévodou Somersetem, tak současných vládních budov. „Iniciativa je součástí plánu, jak by do budoucna instituce ráda bojovala proti rasismu a reagovala tak na celosvětovou vlnu Black Lives Matter,“ doplňuje ředitel muzea. Dan Hicks, kurátor Pitt Rivers Museum a profesor archeologie na University of Oxford, k výzvě Somerset House dodává, že instituce, stejně jako celý umělecký sektor, by rovněž měly přijmout opatření proti institucionalizovanému rasismu a strukturální diskriminaci.
5/ Nigérie zveřejnila podobu plánovaného Muzea západoafrického umění, kde budou mimo jiné instalovány také navrácené beninské plastiky
Britské muzeum a v Ghaně narozený londýnský architekt David Adjaye ve spolupráci s nigerijskými organizacemi v současné době zveřejnili podobu nového Edo Muzea západoafrického umění. (zde a zde) To se stane novým domovem vzácných beninských plastik. Instituce bude sídlit ve městě Benin ve státě Edo v Nigérii. V první etapě výstavby bude proveden archeologický výzkum místa, které leží v sousedství beninského paláce Oba. Snahou Adjaye Associates v čele s architektem Adjayem je začlenit pozůstatky bývalých palácových budov nebo obraných zdí do stavby nového muzea. Stavba svou formou zároveň reaguje na budovu historického paláce. Vnitřní prostory galerie budou členěny za pomoci samostatných objektů – pavilonů připomínajících fragmenty historických staveb. Tyto fragmenty by měly umožnit představení uměleckých děl v jejich předkoloniálním kontextu a pomoci tak jejich lepšímu pochopení. Součástí areálu muzea budou i rozsáhlé zahrady určené pro doprovodné akce a ceremonie. Opětovné získání uměleckých předmětů do Beninu je výsledkem spolupráce skupiny Benin Dialogue Group spolu s evropskými institucemi vlastnícími umělecké předměty, z nichž byla velká část odvezena britskými jednotkami během expanze do Beninu v roce 1897. Osud beninských předmětů v evropských sbírkách rovněž mapuje projekt Digital Benin vytvořený hamburským Museem am Rothenbaum za finanční podpory Nadace Ernsta von Siemense. Mezinárodní platforma zaměřená na online zveřejňování kulturního dědictví království Benin bude zastřešená hamburským muzeem do doby, než její činnost převezme nově vybudované Muzeum západoafrického umění. (Artalk informoval zde) Jeho výstavba by měla začít v roce 2021 a je plánovaná na pět let.
Příspěvek TOP svět 9.–15. 11. 2020 pochází z Artalk.cz
Akcia ZET / Slovenská národná galéria / Bratislava / Online tlačová konferencia / 19. 11. 2020 o 11 hod
Pozývame vás na sledovanie online tlačovej konferencie k novému experimentálnemu
Týmto netradičným spôsobom v najbližších mesiacoch otvoríme veľa rôznych a aktuálnych tém, ktoré považujeme za dôležité – propaganda a umenie, hoax, kult osobnosti, originál x kópia, monumentálna maľba, umenie na zákazku a mnoho ďalších.
Projekt pozostávajúci zo živej maliarskej akcie v átriu Esterházyho paláca v Bratislave, rôznorodého sprievodného programu a vydania prvého československého detektívneho príbehu s kunsthistorickou zápletkou, komiksom a historickým ponaučením bude trvať od novembra 2020 do júna 2021.
Online tlačová konferencia prebehne formou diskusie, ktorú bude moderovať komentátor Denníka SME Peter Tkačenko. Hostky a hostia: Ondřej Horák (Fuczik) (kurátor, autor publikácie), Alexandra Kusá (kurátorka, autorka publikácie), Marcela Kvetková (sprievodný program), Marcel Mališ (výtvarná realizácia).
Live stream tlačovej konferencie budete môcť sledovať na Facebooku SNG, video záznam zostane uložený na Youtube kanáli SNG. Vaše prípadné otázky sa budete môcť pýtať v komentároch pod videom živého prenosu alebo na www.sli.do s použitím hashtagu #akciazet.
FB udalosť TK nájdete tu, viac informácií o projekte na našom webe.
Tlačovú správu v slovenskom, českom a anglickom jazyku Vám rozošleme vo štvrtok po konci online tlačovej konferencie.
V prípade záujmu o dodatočné rozhovory a iné výstupy s autorským kolektívom projektu ma neváhajte kontaktovať.
Příspěvek TS: Akcia ZET pochází z Artalk.cz
Eva Benková, Leontína Berková, Tomáš Agát Błonski, Petra Cepková, Iva Durkáčová, Martin Frič, Romana Halgošová, Anna Horčinová, Peter Huba, Dominika Jackuliaková, Jakub Jančo, Andrea Juneková, Ján Kekeli, Zuzana Kmeťová, Robo Kočan, Deana Kolenčíková, Ľuboš Kotlár, Dominika Ličková, Maija Laurinen, Matej Longauer, Lenka Lindák Lukačovičová, Paula Malinowska, Kvet Nguyen, Ingrid Patočková, Silvia Saparová, Magda Stanová, Ján Šipöcz, Filip Vančo / Smoke And Mirrors / Kurátorský tím: Ema Hesterová, Oksana Hoshko, Barbora Komarová, Ľuboš Kotlár, Miroslava Urbanová / Galéria Medium / Bratislava / 17. 11. – 13. 12. 2020
Katedra fotografie a nových médií oslavuje
30. výročie svojho založenia výstavou
SMOKE AND MIRRORS
Vystavujúci/e: Eva Benková, Leontína Berková, Tomáš Agát Błonski, Petra Cepková, Iva Durkáčová, Martin Frič, Romana Halgošová, Anna Horčinová, Peter Huba, Dominika Jackuliaková, Jakub Jančo, Andrea Juneková, Ján Kekeli, Zuzana Kmeťová, Robo Kočan, Deana Kolenčíková, Ľuboš Kotlár, Dominika Ličková, Maija Laurinen, Matej Longauer, Lenka Lindák Lukačovičová, Paula Malinowska, Kvet Nguyen, Ingrid Patočková, Silvia Saparová, Magda Stanová, Ján Šipöcz, Filip Vančo
Kurátorský tím: Ema Hesterová, Oksana Hoshko, Barbora Komarová, Ľuboš Kotlár, Miroslava Urbanová
Koordinácia a logistika: doc. Mgr. art. Olja Triaška Stefanović, ArtD.
Architektonické riešenie a vizuálna identita: Lucia Gandelová, Adriana Mišková, Doris Sisková, Jakub Tóth
V spolupráci s Katedrou vizuálnej komunikácie: Ateliér Priestor pod vedením:doc. Mgr. art. Marcel Benčík, ArtD., doc. Pavel Choma, akad.mal.
Preklady: Jakub Ludrovský
Technické zabezpečenie: Viktor Tabiš
Galéria Medium
Hviezdoslavovo nám. 18, Bratislava
Výstava Smoke and Mirrors pri príležitosti 30. výročia založenia katedry fotografie a nových médií VŠVU je nechronologickou kurátorskou selekciou z prác absolventov/tiek a študentov/tiek katedry naprieč jej celým tridsaťročným fungovaním. Zároveň je prípravou na hlbšiu analýzu nazerania na fotografiu v súvislosti s fungovaním katedry, ktorá sa postupne profilovala od (primárne) úžitkovej fotografie smerom k expandovaniu fotografického poľa, k práci s fotografickým médiom v kontextoch súčasného výtvarného umenia.
Hlavným kritériom výberu jednotlivých diel zastúpených na výstave Smoke and Mirrors bola ich pretrvávajúca či znovuobjavená aktuálnosť po vizuálnej i obsahovej stránke, pričom sa do úvahy nebralo technologické pozadie spojené s vytvorením diela. Trajektória od analógu k digitálu (a zase späť) totiž nie je lineárnou, ani definitívnou, predstavuje skôr akúsi pomyselnú krivku opisujúcu potreby a preferencie individuálnych autorov/iek.
Leitmotívom vybraných diel je bádanie v rôznych oblastiach identity/identít – v zmysle hľadania, strácania a nachádzania sa v prchavých okamihoch precitnutia v sebe samom, miestach a ľuďoch, ktoré/í sú nám známe/i a blízke/i. Ako naznačuje názov výstavy Smoke and Mirrors, prebraný z anglického idiomu pre opísanie klamu, (artistného) zahmlievania reality, zmyslami vnímaná realita je pre týchto autorov/ky nielen predmetom verného fotografického dokumentovania, ale taktiež zdanlivou platformou pre jej ohýbanie, inscenáciu, spoluvytváranie.
Médium fotografie je totiž problematické priamo vo svojej podstate – od svojho počiatku je spojené s otázkou pravdivosti zobrazovania, dôveryhodnosti fotografického obrazu, jeho manipulácie a potencionálneho ohýbania faktov. Práve k momentu zrkadlenia dochádza pri fotografickej tvorbe na viacerých úrovniach – do akej miery dokáže fotografia objektívne odrážať realitu, koľko z nej podlieha neodškriepiteľne autorskému zámeru či vôli k prekračovaniu limitov aparátu?
Výstava potrvá do 13. decembra 2020.
Příspěvek TS: Smoke And Mirrors pochází z Artalk.cz
Veronika Čechmánková, Adéla Leinweberová, David Vojtuš / Everlasting/ kurátor: Viktor Čech / Pragovka Gallery / Entry / Praha / 27. 10. – 26. 11. 2020 (interaktivní 3D model výstavy najdete zde)
Foto: Marcel Rozhoň
Příspěvek Veronika Čechmánková, Adéla Leinweberová, David Vojtuš v Pragovka Gallery pochází z Artalk.cz
Pragovka představila v době lockdownu nové výstavy: výstavu určenou k pohledu zvenčí, newsletterem doručované umění a 3D varianty výstav / Pragovky Gallery / Praha / 6. 11. 2020
Vysočanská Pragovka Gallery zkoumá možné způsoby, jak se vyrovnat se zavřením kulturních institucí, a přesto prezentovat kulturu dále. Koncem října a začátkem listopadu tak zahájila tři nové výstavy, z nichž jedna je orientována na pohled zvenčí, a tak je pozorovatelná, druhá probíhá newsletterovou formou přímo do schránek subscriberů newsletteru galerie, a dvě z nich jsou prezentovány pomocí 3D varianty přístupné na stránkách Pragovky. Výstavy byly zahájeny formou streamu v úterý 27. 10. od 18:00, který zahrnoval otevření skupinové výstavy s názvem Everlasting, jež přímo reaguje na současnou pandemickou situaci, ale i newsletterové výstavy QA#4/Forms of Publication od trojice mladých berlínských umělců. Ve středu 4. 11. pak byla obdobně zahájena i výstava rezidenta Pragovky Kryštofa Kaplana s názvem Korporealita.
Výstava Everlasting společně vytvořená mladými umělci Veronikou Čechmánkovou, Adélou Leinweberovou a Davidem Vojtušem reflektuje a zkoumá pocit, který právě prožívá celá česká společnost. Kurátor výstavy Viktor Čech, známý teoretik a kritik, totiž ke vzniku konceptu projektu říká, že jej vytvořil z prožitku, „Kdy jsme v průběhu letošního jara levitovali ve svých soukromých mikrosvětech v bezčasí spojeném s nejistotou z oné nové a nečekané pandemické zkušenosti, kdy byla naše fyzická i sociální izolace šokem, který pro většinu asi nahradil i samotný strach z infekce.“ Expozice je navíc instalována speciálně tak, aby si ji návštěvníci případně mohli prohlédnout skrze stěnu galerie, která je tvořena z převážné části okny. Jádro tématu instalace vychází z prožívání pocitu izolace, přesněji: „Je to ono zhuštění a zpomalení času uzavřeného v soukromých pastech fragmentalizované společnosti. Stal se jakýmsi rozdělaným těstem, jehož tuhnoucí pružnost jsme leckdy pociťovali jako k cíli nevedoucí věčnost přítomnosti,“ dodává kurátor. Výstava potrvá v Pragovka Gallery Entry do 26. 11. a bude přístupná k pohledu zvenčí 24 h denně a také v online variantě na stránkách Pragovky od 2. 11. 2020.
Projekt QA#4/Forms of Publication je společným dílem Stefana Kleina a uměleckého dua G.a.d.o, které tvoří Leny Skrabs a Palomy Sanchez-Palencia. Oproti předcházející výstavě se berlínští umělci rozhodli neprezentovat výstavu cestou 3D modelu, poněvadž považují virtuální prostředí za přesycené, ale přikročili k neprotřelé formě prezentace výstavy pomocí newsletteru. Každý den zaregistrovaní obdrží mailem jedno umělecké dílo. Budou je dostávat po dobu 25 dnů, v nichž berlínští umělci hledají odpovědi na 25 nejčastějších otázek, jež jsou kladeny během pracovních pohovorů. Výstava tak proběhne prostřednictvím 25 newsletterů pečlivě vypracovaných do podoby uměleckého díla. Pouze ten, kdo bude zaregistrovaný k newsletteru od začátku, tak bude mít možnost shlédnout výstavu celou. Projekt, který měl původně vzniknout pro prostor Pragovka Gallery Pop-Up, potrvá od 27. 10. do 8. 12., přičemž adresa pro odběr newsletteru je: http://bit.ly/QA4_FormsOfPublication
Výstava Korporealita představila online ve středu 4. 11. od 18:00 nejnovější sochy-objekty rezidenta Pragovky Kryštofa Kaplana, v jejichž formě je akcentován především figurální tvar. Kurátorka Iva Mladičová s ohledem na smysl a výmluvný název výstavy charakterizuje obecně tvůrčí styl sochaře Kryštofa Kaplana slovy: „…velkorysá forma, plasticita realizovaná základními fyzikálními zákonitostmi, často kombinovaná s mechanickou konstrukcí, pro jeho instalace je typická jistá scénická dramatičnost. Často se setkáváme s jednoduchým velkoformátovým tvarem expandujícím z obdélného rámu nebo s prvkem konstrukce založené na elementárních zákonitostech páky a kladky pracující s metaforou transformace naakumulované tenze.“ Kryštof Kaplan (* 1987), který je poměrně novým rezidentem Pragovky, v letech 2015–2016 působil jako asistent v ateliéru Jindřicha Zeithammla na Akademii výtvarných umění v Praze. V loňském roce proběhly jeho samostatné výstavy TENZE v DOXu a METAFYZIKA v Atriu v Praze, nedávno byl zastoupen na sochařské přehlídce RE_FORM v pražské Trafo Gallery. A právě na tyto výstavy navazuje jeho výstava v prostoru na Pragovce, která tak částečně bude i rekapitulací předchozí tvorby. Výstava potrvá v prostoru The White Room do 31. 12.
Výstavu Everlasting si prostřednictvím 3D modelu můžete prohlédnout zde: http://www.pragovkaonline.com/EVERLASTING/
Výstavu Korporealita Kryštofa Kaplana si prostřednictvím 3D modelu budete moci prohlédnout od 9. 11. na webu Pragovky: http://www.pragovka.com/
S odstupem zhruba týdne budou tyto výstavy po zahájení přístupné navíc také v 3D variantě na stránkách Pragovky: pragovka.com, Videa doprovodného programu pak na youtube kanále Pragovkagallery.
Příspěvek TZ: Pragovka představila v době lockdownu nové výstavy: výstavu určenou k pohledu zvenčí, newsletterem doručované umění a 3D varianty výstav pochází z Artalk.cz
PAF Olomouc ohlašuje první jména letošního ročníku / Olomouc / 16. 11. 2020
Mezinárodní Přehlídka filmové animace a současného umění bude mít v letošním roce podobu čtyřdenního online festivalu spojeného s uměleckými instalacemi ve veřejném prostoru v domovské Olomouci. Festival začíná ve čtvrtek 3. a potrvá do neděle 6. prosince. Mezi potvrzenými jmény je mj. skladatel Bill John Bultheel, americká umělkyně Marisa Olson, umělec a filmař Andrew Norman Wilson, z tuzemských umělců pak experimentální divadelní soubor D’epog, slovenská umělkyně Natália Trejbalová nebo laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Kleinhamplová. Po dvou letech se na PAF Olomouc vrací také digitální umělec a hudebník Jesse Kanda.
„V rámci příprav se snažíme pracovat s online a streamovacími platformami jako s prostorem pro tvůrčí experimenty. Pro náš festival se letošním přesunem významné části programu na internet otevírá jedna z nejzajímavějších kapitol, které jsme za téměř dvě dekády konání PAFu zažili. Ač je fyzický prostor nenahraditelný, tak letošní zkušenost, kdy nakonec zůstáváme jen v ulicích Olomouce a zejména v mnoha vrstvách internetu, se určitě pozitivně propíše i do dalších let. Příkladem je i letošní přepisování scénářů pro samotný PAF,“ komentuje koncepci letošního ročníku programový ředitel Martin Mazanec.
PAF až do domu: online program PAF Olomouc
Dvorní skladatel německé umělkyně Anne Imhof, Bill John Bultheel, odehraje živě streamovanou performance v kapli Božího těla v olomouckém Konviktu, online performance připravuje enigmatický, ambient-popový projekt Relax Kevin, živě streamované bude také vystoupení britského producenta LOL K, kterému aktuálně vychází nahrávka u ceněného vydavatelství Halcyon Veil. Jeden z nejprogresivnějších českých divadelních souborů D’epog připravuje ve spolupráci s multimediálním umělcem Martinem Blažíčkem nový projekt kombinující aspekty manipulovaného pohyblivého obrazu a divadelní performance, několik performancí a vstupů chystá Televize Estráda – kolektiv loutkového divadla adaptovaného pro generaci Z. Německá kurátorka Suza Husse, která ve své praxi vychází z queer, feministických a dekolonizačních vztahů k tělu a ekologii, chystá projekt pro sbírkový skleník Výstaviště Flora Olomouc. Výrazným bodem programu je americká umělkyně Marisa Olson, která se v minulosti představila mj. v prestižním Whitney Museum of American Art nebo pařížském Centre Pompidou. Online performance uvede belgický postklubový producent Ssaliva, snímek In the Air Tonight, inspirovaný stejnojmennou písní Phila Collinse, představí americký umělec a filmař Andrew Norman Wilson. V průběhu festivalu bude také možné zhlédnout desítku finalistů soutěže českého pohyblivého obrazu Jiné vize CZ 2020, jejímiž kurátory jsou v letošním roce Lumír Nykl a Tina Poliačková.
Umění v srdci města: výtvarné instalace ve veřejném prostoru
Podstatná část programu se odehraje také přímo v Olomouci formou instalací a výstav ve veřejném prostoru. Bezpochyby nejvýraznějším vizuálním vstupem festivalu do struktury města bude výstava tvůrce digitálních mutantů Jesseho Kandy. Ten se na PAF vrací po dvou letech a připravuje výstavní projekt pro rozměrnou plochu v místech plánované stavby diskutovaného Středoevropského fóra. Zakladatelka platformy Institut úzkosti Barbora Kleinhamplová chystá výstavu pro pouliční galerii Vitrína Deniska a švédský digitální umělec Jacob Broms Engblom pak v rámci PAFu připravuje hned dvě výstavy – pro obrazovky 9:16pm ve výlohách Muzea umění Olomouc a v online galerii spořičů obrazovek (ScreenSaverGallery). Na pomezí online a reálného světa se v rámci PAFu bude pohybovat v Itálii usazená slovenská umělkyně Natália Trejbalová, která chystá několikahodinový segment pro online stream a výstavu v Galerii XY.
Účinkující PAF Olomouc 2020
Billy J. Bultheel, Alexander Campaz, Pavlína Fichta Čierna, Julie Daňhelová, D’epog, Suza Husse, Jacob Broms Engblom, Televize Estráda, Kristýna Fingerlandová, Jakub Gawlowski, Bohdan Heblík, LOL K, Jesse Kanda, Relax Kevin, Barbora Kleinhamplová, Jurij Medem, Lumír Nykl, Nýbrž, Martina Pachmanová, Tina Poliačková, Matěj Sláma, Ssaliva, Matěj Strnad, Roman Štětina, Natália Trejbalová, Vojtěch Vaněk, Andrew Norman Wilson
PAF Olomouc se koná každoročně první prosincový víkend, letošní ročník PAF Olomouc s podtitulem Domino se uskuteční od 3. do 6. prosince 2020. V letošním roce se také uskuteční zahraniční mutace festivalu – PAF London (29. 11.) a PAF New York (13. 12.). Kromě festivalů se kurátorská platforma PAF věnuje pořádání koncertů, výstav a projekcí, ale také publikační a distribuční činnosti (Edice PAF, PAF Aport). V průběhu uplynulých dvou dekád se PAF rozvinul v label zahrnující mezinárodní síť umělců, kurátorů a událostí. Mezi prvotní východiska patří vztah filmové animace, vizuálního umění a hudby, pohyblivý obraz filmu a videa (od avantgardního filmu přes expanded cinema až po rozšířené pole internetu nebo klubové hudby).
Příspěvek TZ: PAF Olomouc ohlašuje první jména letošního ročníku pochází z Artalk.cz
Milan Bočkay: Posvätná geometria / Galéria Čin Čin / Bratislava / 6. 10. – 5. 11. 2020
Příspěvek Milan Bočkay v Galérii Čin Čin pochází z Artalk.cz
Silvie Šeborová se v textu o výstavě Umění snížené diference, kterou v Domě umění města Brna připravil Petr Ingerle ve spolupráci s Barborou Klímovou, zamýšlí nad rolí kurátora současného umění: „Komu se svojí prací zodpovídá? Sám sobě, zastoupeným autorkám a autorům, instituci, která jeho výstavu organizuje, divákům, kritikům, či ještě někomu jinému? A musí nutně brát ohledy na všechny vyjmenované subjekty?“
Jak dosáhnout umění snížené diference
Před pár lety koloval na Facebooku „vtipný“ generátor názvu výstav. Každý den v měsíci, každý měsíc a každý relevantní rok měl přidělené nějaké slovo: podle data svého narození jste si mohli poskládat spojení tří slov, které – podle autorů generátoru – bylo ideálním označením právě pro vaši přehlídku. Nadsázka pracující s dadaistickou hrou, s nesrozumitelností názvů současných výstav i s tím, že na názvu vlastně nezáleží (stačí nahodile poskládat spojení několika aktuálně trendy a cizojazyčně znějících slov) se mi vybavila ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela spojení Umění snížené diference. O kurátorské interpretaci výstavy, jejím balancování na hraně srozumitelnosti a možnosti využití této prezentace jako příkladu toho, proč současné umění odmítá část populace přijmout do svého života, bude ještě řeč.
Abych však kurátorovi nekřivdila, ukázalo se, že jeho název má racionální důvod. Vychází z premisy, že „idea nízké diference je schopna osvětlit existenci některých uměleckých děl, tendencí a postupů.“ Na jejím základě vybral pro výstavu objekty, instalace a videa, která pracují s minimální diferencí (toto slovo Petr Ingerle používá striktně místo českých ekvivalentů, protože podle něj nejlépe vystihuje daný problém), jenž „tvoří protiklad k výraznému kontrastu“. Za zmínku také stojí, že v doprovodném textu rozšiřuje kurátor chápání pojmu diference aplikovaného primárně na umělecká díla do obecné roviny týkající se lidských životů, existence „škatulek“, v nichž se pohybujeme a vzájemně utvrzujeme: „svět diferencujeme pomocí neúprosné logiky smyslů. Diference slouží naší orientaci a vytváří pocit bezpečí. Člověk ukotvený v diferencovaném světě vnímá jen takové elementy, které jsou důležité – v popředí – ostatní odsouvá do pozadí.“
Výchozí koncepci, myšlenkově náročnou samu o sobě, však komplikuje ještě jeden fakt: výstava má volně odkazovat na projekt Bílý prostor v bílém prostoru, který byl v Domě umění neoficiálně realizován v roce 1974. Tehdy trojice slovenských umělců (Stano Filko, Miloš Laky a Ján Zavarský) pověsila, či volně položila na podlahu po jinak prázdném, bíle vymalovaném, výstavním prostoru pruhy látky natřené bílou barvou. Oficiálně neschválená instalace, odrážející dobový zájem o problematiku prázdnoty, zde zůstala pouze několik hodin. Důležitější než počet diváků byla pro autory samotná možnost realizace jejich záměru. Právě v tomto projektu můžeme spatřovat předchůdce současného typu výstavy, ve kterém se o návštěvníka téměř vůbec nejedná. Zároveň je zde patrná snaha o archivování projektu, Bílý prostor v bílém prostoru byl fotograficky zdokumentován a jedna z pořízených fotografií, zvětšená do billboardových rozměrů, visí po dobu výstavy Petra Ingerleho a Barbory Klímové na reklamní ploše umístěné na Moravském náměstí. Nedoprovází ji žádný text, který by vysvětloval, že se jedná o záznam z výstavy z roku 1974, či že má souvislost s výstavou současnou. Není na ní označen ani Dům umění i přesto, že billboard je od něj umístěn tak daleko, že si s ním rozměrný plakát nikdo z kolemjdoucích nespojí. Pochopitelný je pouze pro ty, kdo znali původní akci, nebo pro ty, kdo se pídí po dalších informacích k aktuální výstavě. A opět zde narážíme na potenciálního návštěvníka: reklamní plocha na lukrativním místě, která by mohla sloužit k propagaci výstavy, se stává uměleckým dílem bez popisky. Z propagační plochy je tak hra pro velmi omezený počet hráčů, které – předpokládám – bude bavit. Ale co ti ostatní?
Stejně tak jako význam a skryté sdělení této fotografie na Moravském náměstí může zůstat návštěvníkům utajena i podstata samotné výstavy Umění snížené diference. Kurátor pro ni vybral díla sedmi zahraničních autorů a autorek, jejichž tvorbu má rád a jichž si váží (Josef Dabering, Ann Veronica Janssens, Žilvinas Kempinas, Karin Sander, Bill Viola, Martin Vongrej, Heimo Zobering). Jádro expozice tvoří ústřední místnost, kde jsou prezentovány instalace, konkrétně výrazný Zoberingův paraván, kruhové zrcadlo Martina Vongreje, vyleštěná stěna Karin Sander a „levitující“ magnetofonová páska udržovaná ve vzduchu dvěma větráky od Žilvinase Kempinského. K nim tvoří pandány videa od zbylých umělců instalované po obou stranách centrální místnosti. Jednoduchá instalace je až krásně dokonalá, prezentovaná díla jsou v mírně znepokojivé harmonii se sebou navzájem i s výstavním prostorem. Pro koho tedy výstava funguje perfektně, jsou prezentovaná díla (potažmo jejich autoři) a určitě i kurátor a jeho spolupracovnice: výstava působí dojmem, že je práce na ní bavila a že si jejím prostřednictvím splnili určitý druh snu.
Video Josefa Daberinga se záznamy z prostředí zdravotnických služeb, kde „bílou na bílé“ tvoří bíle boty, bílé kabely a bílé pláště na pozadí bílé stěny útočí na první signální: chápeme odkaz na výstavu z období normalizace i zmíněnou sníženou diferenci v použitých barvách, avšak podvědomě cítíme, že bychom zde měli hledat ještě něco více. Pokud však divák tápe v tom, jak výstavu uchopit, žádnou pomocnou berličku nenalezne. Neposkytuje mu ji ani instituce samotná, ani obsáhlý kurátorův text, distribuovaný v novinách, které Dům umění k výstavě vydal. Nalézt v nich podstatu sdělení je úkol hodný profesora filosofie. V esejistických textech se zde Petr Ingerle odvolává na myšlenky řady filosofů od Hegela až po Alaina Badiou a dalších osobností. Věci, které se jemu mohou zdát zřejmé, zůstávají pro čtenáře s jiným typem myšlení, jiným vzděláním či zájmem o jiné než zde citované autory, pouhým torzem neuchopitelných myšlenek.
Na odpovědích na otázku, pro koho je výstava určená, tedy v tomto případě záleží i její výsledné hodnocení. Naštěstí v jejím jádru stále zůstává umění, které můžeme vnímat, aniž bychom jej podle něčí interpretace pochopili. Můžeme v něm hledat vlastní potěšení z objevů, které s kurátorovým záměrem nesouvisí, či souvisí jen okrajově. Pro mě osobně to bylo video Billa Violy, nestora videoartu, jehož pohyblivé obrazy v sobě mají cosi z působivosti pozdně renesančních a barokních mistrů. Zde je však prezentován videem z roku 1979, kdy byl tento žánr svým způsobem stále ještě v plenkách. Jeho snímek z krajin zasypaných pískem či sněhem, představený navíc na v jiném formátu, než v jakém jsme zvyklí vídat jeho pohyblivé obrazy z posledních deseti, dvaceti let, může fungovat například jako skvělý příspěvek do mozaiky o vývoji Violova oblíbeného média.
P.S.:
Pár dní po shlédnutí výstavy v Domě umění jsem se dívala na dokument Sociální dilema, v němž odborníci na moderní technologie, často bývalí zaměstnanci firem jako Facebook, či Google varují před dopady sociálních sítí, které sami vytvořili. Nechtěně se jim totiž podařilo dosáhnout toho, že tyto sítě svým naprogramováním podporují diverzifikaci společnosti. Utvrzují nás v životu v – v úvodu tohoto textu zmíněných – škatulkách, bublinách podobně smýšlejících lidí a nenávisti k těm, kdo do dané skupiny nepatří. Umění snížené diference (a tím nyní nemyslím výtvarné umění, ale lidskou schopnost vytvářet určité hodnoty) by v tomto ohledu mohlo fungovat jako cesta ven ze zákopů, do nichž se zahrabáváme. Pokud bychom tímto prizmatem nahlédli na výstavu v Domě umění, můžeme ji chápat jako ten nejvíce současný příspěvek uměleckého světa k aktuálnímu dění.
Josef Dabernig, Ann Veronica Janssens, Žilvinas Kempinas, Karin Sander, Bill Viola, Martin Vongrej, Heimo Zobernig / Umění snížené diference / kurátor: Petr Ingerle / Dům umění města Brna / Brno / 11. 9. 2020 – 10. 1. 2021
Foto: Martin Polák (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)
Příspěvek Jak dosáhnout umění snížené diference pochází z Artalk.cz
Milan Adamčiak, Peter Bartoš, Václav Cigler, Robert Cyprich, Milan Dobeš, Igor Gazdík, Viliam Jakubík, Július Koller, Vladimír Kordoš, Ivan Kříž-Vyrubiš, Otis Laubert, Juraj Meliš, Alex Mlynárčik, Marián Mudroch, Rudolf Sikora, Ivan Štěpán, Dezider Tóth, Miloš Urbásek, Jana Želibská / 1. OTVORENÝ ATELIÉR 1970 – 2020 / Kurátori: Daniela Čarná, Vlado Kordoš a Rudo Sikora / Galéria 19 / Bratislava / 19. 11. – 20. 12. 2020
1. OTVORENÝ ATELIÉR 1970 – 2020
Galéria 19, Lazaretská 19, Bratislava, 19.11.-20.12.2020
Kurátori: Daniela Čarná, Vlado Kordoš a Rudo Sikora
Otvorené: utorok – nedeľa 14.00 – 19:00 I www.galeria19.sk
Zastúpení autori: Milan Adamčiak, Peter Bartoš, Václav Cigler, Robert Cyprich, Milan Dobeš, Igor Gazdík, Viliam Jakubík, Július Koller, Vladimír Kordoš, Ivan Kříž-Vyrubiš, Otis Laubert, Juraj Meliš, Alex Mlynárčik, Marián Mudroch, Rudolf Sikora, Ivan Štěpán, Dezider Tóth, Miloš Urbásek, Jana Želibská
K výstave bude publikovaný sprievodný katalóg, zaznamenávajúci spomienky autorov.
Výstavu a katalóg z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
Radislav Matuštík nazval rok 1970 rokom akcií a „súčasne rokom vytvorenia novej formy kolektívnej prezentácie v Otvorenom ateliéri, kde sa hlásia naliehavo nové talenty.“ (R. Matuštík: … predtým. Prekročenie hraníc 1964 – 1971. Žilina, 1994. s. 110) Zlom dvoch dekád by sa dal charakterizovať aj ako medzník či medziobdobie, v ktorom doznievala slobodná atmosféra 60. rokov, no dianie v spoločnosti už začínala ovplyvňovať normalizácia, nastupujúca po okupácii v roku 1968. Obdobie sedemdesiatych rokov charakterizovalo stretávanie umelcov v súkromí bytov, ateliérov či v prírode – mimo oficiálnych inštitúcií a štruktúr, kde progresívne podoby slobodne sa rozvíjajúceho umenia nemali priestor a boli vytesnené na okraj. Za predchodcu týchto, predovšetkým bytových aktivít, ktoré tvorili akési „ostrovy pozitívnej deviácie“, oázy slobodného myslenia a diskusií o aktuálnom dianí nielen v umení, môžeme považovať poloverejné podujatie s názvom Prvý otvorený ateliér. Uskutočnil sa 19. novembra 1970 v dnes už neexistujúcom dome Rudolfa Sikoru na Tehelnej 32, ktorý ho sprístupnil, „otvoril“ ako alternatívny výstavný priestor devätnástim výtvarníkom rôznych generácií a zamerania tvorby.
1. otvorený ateliér bol vystúpením proti obmedzovaniu výstavných možností a charakterizovalo ho prezentovanie alternatív k tradičnej podobe závesného obrazu a klasickej sochy, ako vyústenie vývoja progresívnych tendencií v šesťdesiatych rokoch a predznamenanie diania v nasledujúcej dekáde. Prínosom akcie-výstavy je pre výtvarnú scénu nie celkom bežná viacgeneračnosť a schopnosť otvorenej a slobodnej spolupráce. 1. otvorený ateliér bol, slovami Eugénie Sikorovej „prvým vedomým a otvoreným vystúpením proti obmedzovaniu výstavných možností, zákazu ďalšieho ročníka Danuvia, sympózií, selekcií autorov istého zamerania a programu, výmenám pedagógov na umeleckých školách. ….“ (Umenie na okraji. In: Kusá, J. – Zajac, P., eds.: Prítomnosť minulosti, minulosť prítomnosti. Nadácia M. Šimečku, Bratislava 1996. s. 102, 107.) Na podujatí participovali osobnosti šesťdesiatych rokov s medzinárodnými presahmi, ktoré boli pre začínajúcich umelcov autoritami: Alex Mlynárčik, Milan Dobeš, Miloš Urbásek a Václav Cigler. Zúčastnila sa na ňom mladá generácia na scéne aktívnych autorov, ktorí skončili VŠVU v polovici šesťdesiatych rokov, ako boli Peter Bartoš, Július Koller, Jana Želibská, Juraj Meliš, Ivan Štěpán (absolvoval ŠUP-ku), čerství absolventi Ivan Kříž, Rudolf Sikora aj študenti Vysokej školy výtvarných umení – Marián Mudroch, Vladimír Kordoš, Viliam Jakubík, Dezider Tóth, Milan Adamčiak (študent hudobnej vedy na UK), Otis Laubert (absolvoval ŠUP-ku) a najmladší účastník Robert Cyprich (študent vedy o výtvarnom umení na UK). Devätnástym participantom bol teoretik Igor Gazdík.
Väčšina diel pre 1. otvorený ateliér vznikala na mieru daného priestoru, mnohé v podobe site-specific inštalácií, objektov a participatívnych či procesuálnych akcií, ktoré reagovali na interiér či záhradu domu. Aj preto ich dnes nie je možné rekonštruovať a sme odkázaní na limitované zdroje v podobe dobovej fotodokumentácie, niekoľkých zachovaných artefaktov a krátkeho filmu, ktorý v tej dobe z (prorockej) iniciatívy Mariána Mudrocha vznikol. A samozrejme, na spomienky účastníkov, z ktorých osem už žiaľ, nie je medzi nami a ktoré mapuje sprievodný katalóg. Niektoré z diel či skôr fotodokumentácia k nim, sa stala súčasťou výstav a publikácií zameraných na sledované obdobie doma aj v zahraničí. V roku 2000 z iniciatívy Mariána Mudrocha a Dezidera Tótha vznikla publikácia 1. otvorený ateliér v snahe o zdokumentovanie a odmýtizovanie akcie, ktorá je hlavným zdrojom k jej detailnejšiemu poznaniu (1. otvorený ateliér. SCCAN, Bratislava 2000). Podujatie reflektovali viaceré výstavy: Umenie akcie v Slovenskej národnej galérii (2006), Eastern European Art from Marinco Sudac Collection, FM Centro per L´Arte Contemporanea, Miláno (2016), Slovakian neo-avant-garde. Rudolf Sikora, Július Koller and First Open Studio v Múzeu súčasného umenia v Zagrebe (2017), Non-aligned Art. Marinko Sudac Collection, Ludwig múzeum v Budapešti (2017) a ČS koncept 70. rokov vo Fait Gallery v Brne (2017).
1. otvorený ateliér, spolu s aktivitami, ktoré nasledovali po ňom v sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch, ako boli bytové stretnutia u Rudolfa Sikoru na Grösslingovej, Depozit v byte Dezidera Tótha (1976 – 77), ním iniciované Posuny (Majstrovstvá Bratislavy v posune artefaktu, 1979 – 1986), Filiálka Guggenheimovho múzea v ateliéri Otisa Lauberta a mnohé ďalšie spoločné akcie, prechádzky, výstavy zväčša v neoficiálnych priestoroch, výzvy a participácie, dokladajú osobitú energiu, mnohovrstvovosť a životaschopnosť neoficiálnej scény a jej konkrétnych protagonistov. V sťažených podmienkach nerezignovali, ale dokázali si zachovať slobodu myslenia a tvorby, rozvíjať intenzívny dialóg a ducha spolupráce, ktoré sú dôležitou inšpiráciou aj dnes, a nielen v súvislosti s aktuálnym rozvojom participatívneho umenia. Ako o 1. otvorenom ateliéri a paralelných spoluprácach napísal aj Tomáš Štrauss: „Bez toho, že by sa snažili priamo napodobniť vedecké tímové zostavy ako príznačné súčasné formy práce a bádania, pociťujú i umelci potrebu grupovať sa na novej, doteraz v umení nevyskúšanej báze. Pritom nejde o tradičné predvádzanie a o konfrontáciu už hotového, ale o kolektívnu spoluprácu pri vzniku a formulácii myšlienky. … o komplexné chápanie diel, ktoré by vychádzalo z potrieb súčasnej praxe a do nej sa aj organicky vracalo.“ (T. Štrauss: Slovenský variant moderny. Pallas, Bratislava 1992. s. 90.)
Daniela Čarná
Příspěvek TS: 1. OTVORENÝ ATELIÉR 1970 – 2020 pochází z Artalk.cz
Skončila výstava bienále Ve věci umění 2020, spojila mezinárodní současné umění s aktivitami pro místní komunity. Projekt pokračuje online programem.
Výstava s podtitulem Pojď blíž se konala v Praze od 22. července do 15. listopadu 2020 a probíhala v pěti hlavních výstavních lokalitách (Galerie hl. m. Prahy v Městské knihovně, Pražská tržnice, Panorama Hotel Praha, piazzetta u OC DBK, podchod u nádraží Praha-Holešovice), vybrané události pak diváky zavedly i do dalších míst (Menza Strahov). Výstavu nevyhnutelně ovlivnila vládní opatření přijatá v souvislosti s koronavirem, v poslední fázi tak byla výstava pro veřejnost zcela uzavřena. I přes restrikce se z plánovaného programu bienále podařilo realizovat více než 80 událostí, některé jeho části se uskuteční v online prostoru. Druhý ročník bienále Ve věci umění proběhne v Praze v létě 2022.
Na výstavě se představilo více než 40 umělkyní a umělců z Česka, Německa, Velké Británie, Francie, USA, Indonésie, Vietnamu, Ukrajiny, Slovenska, Srbska, Slovinska, Litvy a z dalších zemí. Mezi vystavenými projekty byla mj. kontroverzní videoinstalace Labour jihoafrické filmařky a fotografky Candice Breitz, rozsáhlé nástěnné malby s autobiografickými queer náměty polského tvůrce Karola Radziszewského nebo film pracující s tematikou asistované reprodukce britské umělkyně Lucy Beech. Čtvrtina umělců připravila nová, tzv. „commissioned” díla přímo výstavu, mezi nimi také dvojice Isabela Grosseová a Jesper Alvaer. Jejich projekt Diváci bez uměleckého díla kombinoval prvky performance, instalace a konceptuální práce s lidskou pamětí. Vietnamský umělec Tuan Mami proměnil jednu z hal v Pražské tržnici na rozsáhlou instalaci spojenou s hostelem, v ČR poprvé byl na bienále uvedený cyklus Scenes from Western Culture islandského umělce Ragnara Kjartanssona. Ukrajinská umělkyně Anna Kravets pro bienále připravila původní autorskou podcastovou sérii Somebody There, kterou je možné streamovat online. V rámci projektu byla také publikována antologie textů Pojď blíž, která rozvíjí teoretický kontext celého projektu a je v prodeji ve standardní knižní distribuci přes ArtMap a Kosmas. Součástí programu bylo také rozsáhlé Veřejné slyšení ve věci imaginace Institutu úzkosti, které do prostoru studentské menzy Strahovských kolejí přivedlo desítky účastníků, kteří formou krátkých přednášek představili téma imaginace v komplexním souboru pohledů.
• Audio záznam akce Veřejné slyšení Ve věci imaginace
• Somebody There: podcast Anny Kravets (stream)
Komunitní aktivity a přesahy do veřejného prostoru
Součástí výstavy bylo také komunitní centrum Ateliér Mothers Artlovers v areálu Pražské tržnice v Holešivicích. Tvůrčí prostor pro rodiče s dětmi, přístupný zdarma, ukázal, jakou roli mohou umělecké instituce plnit ve vztahu s různými skupinami obyvatel města. Bienále také výrazně zasáhlo do veřejného prostoru – kolektivní nástěnná malba Všechnu moc imaginaci, jejíž vznik inicioval ukrajinský umělec Volodymyr Kuznetsov, se stala součástí struktury města a je k vidění v podchodu pro pěší u nádraží Praha-Holešovice.
Online program
V rámci online programu bienále se v pátek 20. listopadu od 18.00 uskuteční živá diskuse Realismus včera a zítra o souvislostech užití a aktuálních funkcích realismu v umění. Diskuse proběhne formou živého streamu na facebookových profilech GHMP a bienále. Ve spolupráci s nevládními organizacemi ŽIVOT 90 a Slovo 21 organizátoři připravují ve formě videozáznamu novou podobu plánované akce Sdílené hlasy, která zpracovává neviděné příběhy starší generace.
Již v září se uskutečnila online konference sdružení East Europe Biennial Alliance (Aliance východoevropských bienále). Mezinárodní síť spřízněných projektů tvoří bienále Ve věci umění společně s polským Biennale Warszawa, ukrajinským Kyiv Biennial a maďarským OFF-Biennale Budapest. Skrze konferenci a další aktivity hledá aliance cestu k nalezení nového narativu východoevropského regionu a nové možnosti vzájemné spolupráce zdejších kulturních institucí.
• Detaily k diskusi Realismus včera a zítra
• Záznam online symposia East Europe Biennial Alliance
Budoucnost
Organizátoři aktuálně pracují na koncepci druhého ročníku bienále, které bude zahájeno v průběhu června 2022 v Praze. V první polovině roku 2021 se pod hlavičkou bienále také uskuteční rozsáhlý mezinárodní festival zaměřený na umění performance, který je společným projektem mezinárodní platformy tranzit.org – sítě sesterských organizací tranzit.cz, které působí v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku a v Rumunsku.
Bienále Ve věci umění je projekt iniciativy pro současné umění tranzit.cz, první ročník vznikal ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE Foundation
Příspěvek Bienále Ve věci umění pokračuje online programem, hlavní výstavy skončila pochází z Artalk.cz
Skončila výstava bienále Ve věci umění 2020, spojila mezinárodní současné umění s aktivitami pro místní komunity. Projekt pokračuje online programem / Praha / 18. 11. 2020
Výstava s podtitulem Pojď blíž se konala v Praze od 22. července do 15. listopadu 2020 a probíhala v pěti hlavních výstavních lokalitách (Galerie hl. m. Prahy v Městské knihovně, Pražská tržnice, Panorama Hotel Praha, piazzetta u OC DBK, podchod u nádraží Praha-Holešovice), vybrané události pak diváky zavedly i do dalších míst (Menza Strahov). Výstavu nevyhnutelně ovlivnila vládní opatření přijatá v souvislosti s koronavirem, v poslední fázi tak byla výstava pro veřejnost zcela uzavřena. I přes restrikce se z plánovaného programu bienále podařilo realizovat více než 80 událostí, některé jeho části se uskuteční v online prostoru. Druhý ročník bienále Ve věci umění proběhne v Praze v létě 2022.
Na výstavě se představilo více než 40 umělkyní a umělců z Česka, Německa, Velké Británie, Francie, USA, Indonésie, Vietnamu, Ukrajiny, Slovenska, Srbska, Slovinska, Litvy a z dalších zemí. Mezi vystavenými projekty byla mj. kontroverzní videoinstalace Labour jihoafrické filmařky a fotografky Candice Breitz, rozsáhlé nástěnné malby s autobiografickými queer náměty polského tvůrce Karola Radziszewského nebo film pracující s tematikou asistované reprodukce britské umělkyně Lucy Beech. Čtvrtina umělců připravila nová, tzv. „commissioned” díla přímo výstavu, mezi nimi také dvojice Isabela Grosseová a Jesper Alvaer. Jejich projekt Diváci bez uměleckého díla kombinoval prvky performance, instalace a konceptuální práce s lidskou pamětí. Vietnamský umělec Tuan Mami proměnil jednu z hal v Pražské tržnici na rozsáhlou instalaci spojenou s hostelem, v ČR poprvé byl na bienále uvedený cyklus Scenes from Western Culture islandského umělce Ragnara Kjartanssona. Ukrajinská umělkyně Anna Kravets pro bienále připravila původní autorskou podcastovou sérii Somebody There, kterou je možné streamovat online. V rámci projektu byla také publikována antologie textů Pojď blíž, která rozvíjí teoretický kontext celého projektu a je v prodeji ve standardní knižní distribuci přes ArtMap a Kosmas. Součástí programu bylo také rozsáhlé Veřejné slyšení ve věci imaginace Institutu úzkosti, které do prostoru studentské menzy Strahovských kolejí přivedlo desítky účastníků, kteří formou krátkých přednášek představili téma imaginace v komplexním souboru pohledů.
Komunitní aktivity a přesahy do veřejného prostoru
Součástí výstavy bylo také komunitní centrum Ateliér Mothers Artlovers v areálu Pražské tržnice v Holešivicích. Tvůrčí prostor pro rodiče s dětmi, přístupný zdarma, ukázal, jakou roli mohou umělecké instituce plnit ve vztahu s různými skupinami obyvatel města. Bienále také výrazně zasáhlo do veřejného prostoru – kolektivní nástěnná malba Všechnu moc imaginaci, jejíž vznik inicioval ukrajinský umělec Volodymyr Kuznetsov, se stala součástí struktury města a je k vidění v podchodu pro pěší u nádraží Praha-Holešovice.
Online program
V rámci online programu bienále se v pátek 20. listopadu od 18.00 uskuteční živá diskuse Realismus včera a zítra o souvislostech užití a aktuálních funkcích realismu v umění. Diskuse proběhne formou živého streamu na facebookových profilech GHMP a bienále. Ve spolupráci s nevládními organizacemi ŽIVOT 90 a Slovo 21 organizátoři připravují ve formě videozáznamu novou podobu plánované akce Sdílené hlasy, která zpracovává neviděné příběhy starší generace.
Již v září se uskutečnila online konference sdružení East Europe Biennial Alliance (Aliance východoevropských bienále). Mezinárodní síť spřízněných projektů tvoří bienále Ve věci umění společně s polským Biennale Warszawa, ukrajinským Kyiv Biennial a maďarským OFF-Biennale Budapest. Skrze konferenci a další aktivity hledá aliance cestu k nalezení nového narativu východoevropského regionu a nové možnosti vzájemné spolupráce zdejších kulturních institucí.
Budoucnost
Organizátoři aktuálně pracují na koncepci druhého ročníku bienále, které bude zahájeno v průběhu června 2022 v Praze. V první polovině roku 2021 se pod hlavičkou bienále také uskuteční rozsáhlý mezinárodní festival zaměřený na umění performance, který je společným projektem mezinárodní platformy tranzit.org – sítě sesterských organizací tranzit.cz, které působí v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku a v Rumunsku.
Bienále Ve věci umění je projekt iniciativy pro současné umění tranzit.cz, první ročník vznikal ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE Foundation
Příspěvek TZ: Skončila výstava bienále Ve věci umění 2020, spojila mezinárodní současné umění s aktivitami pro místní komunity. Projekt pokračuje online programem pochází z Artalk.cz
Listopadová pražská PechaKucha Night přijímá výzvu a online verzi věnuje mluvčím žijícím dlouhodobě v zahraničí / Praha / 18. 11. 2020
Ve středu 25. listopadu se koná již 71. večer PechaKucha Night Prague, který skrze platformu Moje kino LIVE představí dvanáct mluvčích z různých koutů světa. Organizátoři pražské PechaKucha, která se koná již od roku 2007, využijí online formát jako možnost představit hosty, kteří by se naživo zúčastnit nemohli. Během jednoho večera se tak skrze živý přenos připojí a představí sebe a svou práci čeští autoři žijící a působící v New Yorku, Berkeley, Londýně, Amsterdamu, Miláně, Wrocławi, Budapešti či Montrealu.
Večer nabitý pozitivní energií, množstvím informací a předávání zkušeností tentokrát proběhne celý online. "Mrzí nás, že se nemůžeme potkat na živo, ale rozhodli jsme se využít výhody, kterou online formát nabízí, a pozvali jsme mluvčí, kteří by jinak nemohli na PechaKucha vystoupit. Vznikne tedy speciální večer spojující české autory a autorské kolektivy žijící v zahraničí a nechá nahlédnout do jejich práce i aktuální situace v místě jejich působení.“, dodává zakladatelka pražské PechaKucha Jana Kostelecká.
Ukázku ze své práce okomentuje ve formátu 20 obrázků x 20 vteřin fotografka Marie Tomanová žijící v New Yorku, z Polska se připojí umělecký šéf Wrocłavskeho Teatru Lalek Jakub Krofta a o své práci promluví architekt Štěpán Martinovský z londýnského Heatherwick Studio. Z Budapešti se připojí teoretik umění, kurátor a vysokoškolský pedagog Jan Zálešák, z Milána o své tvorbě promluví grafický designér a ilustrátor Martin Groch a experimentální designové studio The Rodina představí v Amsterdamu žijící dvojice Tereza a Vít Rullerovi. Z New Yorku promluví filmová dramaturgyně a producentka filmových přehlídek Irena Kovářová a grafické studio 20YY Designers a svoji tvorbu představí z Berkeley grafický designér Adam Macháček. Z kanadského Montrealu
se připojí Jiří Kilevník, pracující v jedné z nejuznávanějších filmových postprodukčních společností Rodeo FX, a o své zkušenosti se podělí i kurátorka a odbornice v oblasti moderního umění Charlotta Kotíková částečně žijící v Brooklynu. Z Londýna se připojí malíř Hynek Martinec, jenž byl několikrát oceněn za své hyperrealistické portréty a svoji práci a filmový snímek FREM představí režisér Tomáš Klein, který se na filmu podílel coby kameraman.
PKNP Vol. 71 bude navíc obohacena o společný chat, v rámci kterého budou odpovídat na dotazy diváků jak samotní autoři, tak i členové dramaturgické rady, kterými jsou Petr Babák, Adam Gebrian, Jana Kostelecká, Tomáš Luňák, Klára Peloušková, Cyril Říha, Barbora Špičáková, Jan H. Vitvar a Alan Záruba.
Všem divákům online PechaKucha bude ve spolupráci s portálem dafilms.cz po skončení hlavního programu nabídnuta možnost zhlédnout filmový projekt FREM režisérky Viery Čákanyové, ve kterém se umělá inteligence stává pozorovatelem aktuálního přírodního ekosystému Antarktidy. Vstupenky jsou v prodeji v síti GoOut.net a na webu mojekinolive.cz
Příspěvek TZ: Listopadová pražská PechaKucha Night přijímá výzvu a online verzi věnuje mluvčím žijícím dlouhodobě v zahraničí pochází z Artalk.cz
Julia Gryboś a Barbora Zentková / One Knot After Another / HotDock project space / Bratislava / 19. 11. 2020
Příspěvek TS: Julia Gryboś a Barbora Zentková pochází z Artalk.cz
Formosa deformitas / O podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911–1914 / kurátorka: Eva Skopalová / Alšova jihočeská galerie / Wortnerův dům / České Budějovice / 18. 9. 2020 – 3. 1. 2021
Foto: Alšova jihočeská galerie
Příspěvek Formosa deformitas v Alšově jihočeské galerii pochází z Artalk.cz
V recenzi na výstavu Formosa deformitas: o podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911 – 1914, kterou pro Alšovu jihočeskou galerii připravila Eva Skopalová, přibližuje David Bláha kurátorský koncept a konkrétní vztahy mezi modernistickými a barokními díly. „Historici umění se mohou všemi silami snažit o rekonstrukci původních podmínek vzniku díla a pokoušet se na něj dívat dobovým okem, není však na škodu na kontext doby někdy zapomenout a zeptat se, co pro nás dané dílo znamená dnes.“
Odkrývání českého kubismu a čas dějin umění
Do Wortnerova domu v Českých Budějovicích se mi podařilo dorazit nedlouho před plošným uzavřením galerií na přelomu září a října. Pandemická situace se v posledních týdnech radikálně zhoršuje a pravděpodobně ještě několik týdnů zůstaneme zavřeni ve svých úkrytech. Doufám proto, že bude možné výstavu Formosa deformitas: o podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911 – 1914 do konce roku znovu otevřít veřejnosti. Nejnovější kurátorský projekt teoretičky umění Evy Skopalové totiž mohu každému jen doporučit.
Anachronismus v dějinách umění
Na první pohled se může zdát poněkud zvláštní, že výstava o vztahu českého kubismu a baroka nese název, který vychází z pera středověkého učence, opata Bernarda z Clairvaux. Duchovní otec gotické architektury a ústřední figura rozkvětu cisterciáckého řádu přemítá v jednom ze svých textů, který Skopalová cituje, nad „krásnou deformovaností“, což je opakovaně se vracející téma, které má své pevné místo v dějinách evropské estetiky. „Nejde o hledání vlivů či inspirací, ale blízkosti, která překonává vzdálenost na časové ose,“[1] shrnuje ve zkratce kurátorka v doprovodné publikaci výstavy a vystihuje tím svůj specifický metodologický postup, kterému se systematicky věnuje už několik let.
Skopalová tak například ve spolupráci s filosofem Václavem Janoščíkem loni připravila publikaci Návrat do budoucnosti (UMPRUM, 2019), která v čítankové formě spojuje texty filosofů, kunsthistoriků a teoretiků, jež se nejrůznějšími způsoby věnují tématu anachronismu v dějinách umění a obecně kultury. Některé z těchto textů dokážou být těžko prostupné a ve svých filosofických zákrutech často vyčerpávající. Oproti tomu Formosa deformitas, o které její autorka tvrdí, že „zpřetrhává tradiční vidění dějin rozparcelovaných na stylové periody“, však není vůbec nesrozumitelná, a to, co se může na první pohled zdát nepřístupné, dává v praxi naprosto přirozený smysl i obyčejnému smrtelníkovi.
Baroko a kubismus – velká témata předválečné Prahy
Na konci loňského roku proběhla v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou výstava s názvem Mapa světa Karla Teigeho. Ve své recenzi pro Artalk jsem mimo jiné zdůrazňoval nepochopitelné množství fotokopií, které doprovázely výstavu sestavenou prakticky pouze z děl v majetku Alšovy jihočeské galerie. Ať už k tomu měla kurátorka Mapy světa jakýkoli důvod, výstava bohužel působila chudým dojmem; oproti ní Formosa deformitas vyniká nejen promyšleností koncepce, ale i jasně viditelným a vítězným bojem o získání všech předem vybraných děl pro tuto konkrétní výstavu. Hned v první místnosti můžeme vidět zápůjčky z regionálních galerií a muzeí od Plzně přes Cheb a Prahu po Pardubice, Jihlavu, Ostravu, Zlín a Brno, nemluvě o několika soukromých sbírkách. Na výstavě se tak nadsazeně řečeno podílí celá republika, a díky tomu ve Wortnerově domě vznikla jedinečná konstelace děl, kterou už podruhé pravděpodobně neuvidíte.
Je tedy znát, že kurátorka měla jasnou vizi toho, co na výstavě nesmí chybět. Úvodní místnosti kraluje malba Antonína Procházky Vyhnání penězoměnců z roku 1909 v doprovodu několika studií. Obraz skutečně nezapře formální inspiraci v barokních malbách stejného námětu, a pro Skopalovou tak slouží jako osvětlení uměleckých východisek malíře, kterého většina společnosti zná až pro jeho kubistickou a pozdější klasicizující tvorbu.
Oproti tomu některá díla jsou ve vyloženě konfrontační pozici: kubistické hlavy Emila Filly a postavy Otty Gutfreunda se nezdají být z formálního hlediska nijak podobné mramorovým bustám ze sedmnáctého století. Onu „spřízněnost“ pečlivému divákovi osvětlí až nedaleko zavěšený originál německé verze knihy Abstrakce a vcítění Wilhelma Worringera z roku 1911 (česky 1912), a tomu méně znalému doprovodný text, který si každý návštěvník povinně nese v rukou.
Worringer ve svém vlivném textu identifikuje dva principy zobrazení: na jedné straně realistické a mimetické, na druhé straně stylizované a abstraktní. Pavel Janák v eseji Hranol a Pyramida z roku 1912 na Worringera originálním způsobem reaguje. Baroko pro jeho dynamické vlastnosti spojuje s gotikou a obecně duchovním principem lidské tvorby, který nachází v odhmotňování a příčném pohybu – a tedy i s kubismem. Výše zmíněné mramorové busty bych ale intuitivně označil spíše za mimetické. Narážíme tak na problém: co je baroko? Je to ona dynamika a přehnaná stylizace, nebo je to spíše období lidských dějin? Skopalová přichází dokonce se třemi variantami: baroko jako historická perioda (mezi manýrismem a klasicismem), baroko jako politikum ve sporu o smysl českých dějin, a nakonec výše zmíněné „abstraktní baroko“ .Všechny tyto vrstvy můžeme pozorovat i v další místnosti, kde je spojitost maleb Petra Brandla, Karla Škréty nebo Jana Kupeckého s kubisty osvětlena dobovými dokumenty: původním výtiskem Prahy barokní Arne Nováka nebo originálem karikatury Karla Vavřiny Pohledy na Prahu, až budou kubisti opravovat pražské památky. Ty nastiňují soudobou debatu o vztahu Pražanů k baroknímu dědictví, kterou Skopalová komentuje mimo jiné výčtem výstav barokních malířů (Škréta 1910; Brandl 1911; Kupecký a Reiner 1913), které uspořádala Krasoumná jednota v prostorách Rudolfina.
Úzkost zahnaná do kouta
Historici umění se mohou všemi silami snažit o rekonstrukci původních podmínek vzniku díla a pokoušet se na něj dívat dobovým okem, není však na škodu na kontext doby někdy zapomenout a zeptat se, co pro nás dané dílo znamená dnes. Tyto dva úhly pohledu se nevylučují, ale naopak doplňují a různě překrývají; jako v tomto případě, kdy ve výstavě Formosa deformitas sledujeme pohledem kubistického malíře barokní umění a zamýšlíme se spolu s ním nad jeho významem pro moderní malbu. Nejen proto je Kubištova kopie obrazu Nicholase Poussina Orfeus a Euridika z roku 1910 úžasnou studií, ve které můžeme téměř slyšet dialog českého modernisty s barokním mistrem.
Bohumil Kubišta byl velmi systematický a intelektuální malíř, jehož pečlivost je ve výstavě dále osvětlena prezentací Kubištových studií kompozic obrazů Edvarda Muncha. Přestože fotografie Kubištových studií vedou k lepšímu pochopení jeho přístupu ke kompozici a budování malířského prostoru, přináší Munchovo dílo do výstavy další linii významů, kterou je dopad Munchovy pražské výstavy z roku 1905 na české moderní malíře z okruhu skupiny Osma. Toto téma nás už ale pomalu odvádí od zkoumání vztahů baroka a kubismu, přestože v Kubištových studiích Skopalová vidí „konvexně-konkávní principy barokní architektury, avšak skrze poučení Munchovými díly“.[2] V těchto momentech se ukazuje, že výslednou podobu výstavy Formosa deformitas není možné brát jako jasně uzavřený a ohraničený projekt, ale výsledek neustále se větvícího bádání, kterému muselo být velmi složité vtisknout finální tvar.
Instalace proslulé sochy Úzkost (1911) Otty Gutfreunda mě zprvu vyloženě rozčílila. Bronzová plastika, která svým hmotovým rozvržením diváka přímo vybízí k obcházení, je v tomto kontextu na první pohled nepochopitelně zasazena do niky výstavní architektury tak, že ji můžeme nahlédnout pouze frontálně. Doprovodný text ale myslí i na to a umístění vysvětluje: na výstavě Skupiny výtvarných umělců v Mnichově roku 1913 byla Úzkost vystavena v rohu místnosti a „žádala si tak od diváka stejný pohled jako barokní sochy.“ Tento významný detail doufám dostatečně osvětluje, že ve výstavě není nic ponecháno náhodě a všechno je promyšleno do posledního detailu.
Proti Úzkosti visí obrázek Krista velmi důvtipně zavěšený nad vstupem do vedlejší místnosti v tradičním stylu upomínajícím na lidovou barokní zvyklost, a tím nás uvádí do poslední části výstavy, jejímž tématem je zdomácnělé baroko a zdomácnělý kubismus – vedle lidových maleb na skle se tak velmi přirozeně nachází kubistická forma na puding. Výstava končí známějšími díly ze sbírek AJG: Špálovo zpracování klasického námětu Tři grácie (1914) i Kubištův Paridův soud (1911), které už jsme viděli na Hluboké mnohokrát, Skopalová vzletně popisuje jako „abstraktní (klasicizující) barok pod vrstvou kubistické draperie“[3] a nabádá k tomu dívat se na důvěrně známá díla novýma očima.
Další fundovaný příspěvek k debatě o českém kubismu
Doprovodný katalog ve formě malé knihy vykládá dějiny českého baroka a kubismu chronologickým způsobem a tradičním odborným uměleckohistorickým jazykem. Skopalová vede svůj text od načrtnutí historie barokního umění přes politikum daného termínu v devatenáctém i dvacátém století po jeho uměleckou reflexi v době před první světovou válkou. Přestože by publikace měla být podle autorčiných slov samostatnou jednotkou, jejíž četba není podmínkou k pochopení souvislostí výstavy, přijde mi, že v některých momentech pozorná práce se vztahy vystavených děl expozice vysvítá na povrch až po přečtení dané knihy. To je ale celkem pochopitelné – ne všechny myšlenky se vejdou do doprovodného letáku, ve kterém je například třeba pro běžného návštěvníka vyjmenovat členy Skupiny výtvarných umělců.
Výstavu Formosa deformitas osobně vnímám jako duševně spřízněnou s výstavami, které v posledních letech proběhly v Západočeské galerii v Plzni, konkrétně Kubišta – Filla: Plzeňská disputace: Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce (2019) nebo Rembrandtova tramvaj: Kubismus, tradice a „jiné“ umění (2015), ke které se Skopalová ve své publikaci přímo odkazuje. Odkrývání bohatých a zatím zdánlivě nevyčerpatelných souvislostí českého modernismu v mých očích autorka velmi přesně doplňuje o další úhel pohledu a posouvá tak odbornou debatu o další krok dál k plastickému zpracování jedinečného období lokálních dějin umění.
[1] Eva Skopalová, Formosa deformitas: O podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911-1914. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2020, s. 37
[2] Ibidem, s. 101.
[3] Ibidem, s. 135.
Formosa deformitas / O podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911–1914 / kurátorka: Eva Skopalová / Alšova jihočeská galerie – Wortnerův dům / České Budějovice / 18. 9. 2020 – 3. 1. 2021
Foto: archiv Alšovy jihočeské galerie. Fotoreport celé výstavy naleznete zde.
Příspěvek Odkrývání českého kubismu a čas dějin umění pochází z Artalk.cz
Maja Božović Bažik, Pavol Dendis, Boris Hanečka, Marcel Holubec W, Martin Hrča, Lukáš Krnáč, Michaela Ľuptáková, Andrea Chrastinová Pojezdálová, Lenka Sršňová, Mária Štraneková / Ó, šaty! / Kurátorka: Viera Kleinová / Slovenská národná galéria / Bratislava / 6. 10. 2020 — 10. 1. 2021
Foto: Martin Deko, SNG
Příspěvek Ó, šaty! v SNG pochází z Artalk.cz
Dvě nové výstavy i skleněná plastika v muzejním parku / Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou / Jablonec nad Nisou / 19. 11. 2020
I přes nucené uzavření připravilo Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou na závěr letošního roku zajímavé projekty. Do svého třetího dějství vstupuje projekt Mezinárodní trienále skla a bižuterie JABLONEC 2020, který zahájí dvě nové výstavy, vyhlásí oceněné kolekce z letní přehlídky současného designu a v muzejním parku odhalí unikátní skleněnou plastiku výtvarníka Mariana Karla.
Dvě nové výstavy ukončí projekt Mezinárodního trienále skla a bižuterie Jablonec 2020. „Ta větší z nich se jmenuje DESIGNOVÁ 10⁰ a mapuje deset let systematického muzejního sbírání současného českého i zahraničního užitkového skla, bižuterie a šperku. Je symbolickým poděkováním všem těm, kteří muzeu za toto období své výrobky darovali nebo za symbolickou cenu přenechali. Jen díky nim dnes spravujeme nejkomplexnější kolekci designu skla a bižuterie v České republice“, řekl hlavní kurátor muzea Petr Nový. Druhá z výstav nazvaná REFLEXE představí v muzejním krystalu deset zajímavých sklářských umělců tří generací z různých koutů světa tvořících v České republice. Zastoupeni jsou tvůrci z Evropy, Asie a Severní Ameriky.
Vernisáže obou výstav měly proběhnout 19. listopadu, současně s vyhlášením kolekcí oceněných z letní výstavy TRENDY.DESIGN.PRODUKCE. „Mezi kolekce zúčastněných 80 firem a studií z 8 zemí bylo rozděleno 18 medailí, z nichž část udělila mezinárodní komise a druhou partneři akce a veřejnost, která mohla po celou dobu výstavy hlasovat přímo v sálech,“ uvedla ředitelka muzea Milada Valečková. Vzhledem k pandemické situaci si výstavy i přehled oceněných zatím lze prohlédnout virtuálně, na webu i sociálních sítích jabloneckého muzea.
Výjimečnou událostí bude taktéž 19. listopadu odhalení unikátní skleněné plastiky světoznámého výtvarníka Mariana Karla. Byla vytvořena „na míru“ do muzejního parku, tak, aby aktivně komunikovala s muzejní přístavbou. „Vážím si toho, že mě muzeum s nevšední nabídkou oslovilo. V Jablonci jsem jako student strávil čtyři krásné roky a tuto výzvu jsem i proto velice rád přijal,“ řekl autor.
Virtuální prohlídky výstav: https://www.msb-jablonec/virtualni-muzeum/
Příspěvek TZ: Dvě nové výstavy i skleněná plastika v muzejním parku pochází z Artalk.cz
Výstava fotografií z 31. ročníku soutěže PREMIÉRA 2020 bude k vidění v ulicích v Hradci Králové / Hradec Králové / 19. 11. 2020
31. ročník fotografické soutěže Premiéra zná své vítěze. Od 20. listopadu bude viset výstava vítězných a dalších vybraných fotografií v Galerii Na Hradě v Hradci Králové, a to až do poloviny ledna 2021. Pokud se opatření do té doby neuvolní a výstava zůstane veřejnosti nepřístupná, bude k dispozici záznam virtuální prohlídky. Abychom umění dostali k lidem, můžete vidět 16 vítězných fotografií od 13 autorů, a to od 22. 11. do 6. 12. na 80 plakátovacích místech v Hradci Králové.
Soutěž byla určena pro všechny zájemce o fotografii a nebyla omezena věkově ani žánrově. Jedinou podmínkou bylo, aby soutěžící fotografie nebyly dosud nikde vystaveny ani publikovány. Do letošního ročníku se přihlásilo 94 fotografů s 656 fotografiemi. Soutěžilo se ve dvou kategoriích, první byla volná tvorba autora a druhá kategorie pocta architektuře (téma bylo vyhlášené na počest arch. Josefa Gočára). V porotě zasedla MgA. Aneta Vašatová, profesionální fotografka a pedagožka fotografie na vysoké škole ART & DESIGN INSTITUT v Praze, profesionální fotografové doc. MgA. Josef Ptáček a MgA. Ivo Gil, hradecký fotograf, pedagog, zástupce FOMY Bohemia spol. s r. o. Mgr. Vítězslav Krejčí.
„Na začátku výběru, kdy na stole leželo přes 656 fotografií od 94 autorů bylo náročné vyselektovat výstavní soubory. Ale v porotě jsme společnou diskuzí dle kritérií technické kvality, kompozice a světla postupně tvořili užší a užší výběry, až jsme před sebou měli výstavní selekci fotografií, které krom estetické kvality měly nějaký inovativní tvůrčí přístup, který nás oslovil. Zajímavé ale bylo, že na vítězích jsme se společně shodli, a to díky jejich upřímnosti, kterou sdělovali unikátní vidění svého světa.“ prozradila předsedkyně poroty MgA. Aneta Vašatová
Pro zpestření podzimních dní jsme připravili outdoorovou soutěž. Po Hradci Králové je vylepeno 16 druhů plakátů na 80 místech. Jedná se o výstavu vítězných fotografií z letošní fotografické soutěže PREMIÉRA 2020. Chceme veřejnosti umožnit v této nelehké době zhlédnout skvělé fotografie a autorům možnost prezentovat svou tvorbu nejen online. Podmínky soutěže najdete na webu www.impulshk.cz
Premiéra je fotografická soutěž, kterou každoročně vyhlašuje Impuls Hradec Králové, centrum podpory uměleckých aktivit ve spolupráci s Volným sdružením východočeských fotografů Hradec Králové, z. s.
Příspěvek TZ: Výstava fotografií z 31. ročníku soutěže PREMIÉRA 2020 bude k vidění v ulicích v Hradci Králové pochází z Artalk.cz
Tajemství plzeňských interiérů Adolfa Loose: Dále do světa / Česká centra, Západočeská galerie v Plzni, město Plzeň / Plzeň / 19. 11. 2020
Rok 2020 byl vyhlášen Rokem Adolfa Loose, od jehož narození uplyne letos 150 let (1870 – 1933). Česká centra se do těchto oslav zapojila atraktivní výstavou LOOS AND PILSEN, která vznikla ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni a městem Plzeň. Loosovy interiéry, z nichž ani po sedmdesáti letech nevyvanuly příběhy jejich původních rodin, se zásluhou Petra Domanického, autora výstavy, opět dostávají do popředí pozornosti široké veřejnosti, a to české i zahraniční. Sítí Českých center se téma šíří do dalších světových metropolí počínaje Tel Avivem, přes New York – do Vídně.
PODZIMNÍ CESTA PLZEŇSKÝCH INTERIÉRŮ
Letošní podzim přináší novou výstavu určenou pro zahraniční prezentace v síti Českých center. Jejím cílem je představit Loosovu unikátní interiérovou tvorbu, vzniklou v rámci architektova dlouhodobějšího působení v Plzni v první třetině 20. století, která není širší veřejnosti v zahraničí příliš známá.
ONDŘEJ ČERNÝ, GENERÁLNÍ ŘEDITEL ČESKÝH CENTER: „Loos je celosvětově uznávaný klasik moderní předválečné architektury s moravskými rodovými kořeny, který svým myšlením i samotnými realizacemi ovlivňoval soudobou architekturu a inspiroval pozdější dění a směřování současné architektury v mezinárodním měřítku. Prostřednictvím sítě Českých center jsme jeho osobnost připomínali v on-line prostředí již v červnu letošního roku, nyní navazujeme projektem LOOS AND PILSEN, který vznikl ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, naší ambicí je zprostředkovat do zahraničí ucelený pohled na dílo Adolfa Loose a současně přiblížit Českou republiku jako zemi se silnou tradicí designu a architektury.“
ROMAN MUSIL, ŘEDITEL ZÁPADOČESKÉ GALERIE V PLZNI: „Na přelomu let 2011 a 2012 uvedla Západočeská galerie v Plzni jeden ze svých klíčových výstavních a publikačních projektů autorů Petra Domanického a Petra Jindry Loos – Plzeň – souvislosti, čímž iniciovala jednání o převodu jednoho z nejvýznamnějších Loosových interiérů v Plzni, tzv. Semlerovy rezidence, do její správy. V roce 2013 pak byla zahájena rekonstrukce rezidence a současně s tím vznikl plán, situovat do těchto prostor Centrum pro výzkum architektury. Jsem proto rád, že výstavu pro Česká centra připravuje právě naše instituce, která může přiblížit mezinárodnímu publiku nejen dosud méně známou kapitolu v pracovním i osobním životě Adolfa Loose, ale také upozornit na mimořádně zajímavé osobnosti z řad investorů plzeňských Loosových interiérů.“
VÝSTAVA ODHALÍ NEZŘÍDKA SMUTNÉ OSUDY
Projekt vznikl ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, a s finančním příspěvkem města Plzeň, které věnuje rekonstrukci i prezentaci Loosových interiérů velkou péči. Na stránkách www.adolfloosplzen.cz představuje prostřednictvím své příspěvkové organizace Plzeň Turismus prohlídkové trasy po plzeňských interiérech.
MARTIN BAXA, PRIMÁTOR MĚSTA PLZNĚ: „Plzeň si výročí narození Adolfa Loose hrdě připomíná, vždyť je to nejvýznamnější architekt, který kdy v celé historii Plzně ve městě působil. Je dnes celosvětově uznávaný a jeho realizace kromě Plzně či Prahy najdeme po celé Evropě, především ve Vídni, ale také v Paříži, Montreux, Semmeringu i jinde. Jsme hrdí na to, že díky výstavě v Českých centrech se povědomí o tom, že právě v Plzni je k vidění unikátní soubor restaurovaných interiérů, rozšíří po světových metropolích.“
Prostřednictvím historických fotografií a textů na velkoformátových panelech přibližuje autor Petr Domanický hlavní aspekty, díky kterým se stal Adolf Loos nadčasový. Multimediální výstava představí nejvýznamnější zjištění, k nimž badatelská práce Západočeské galerie v Plzni došla od roku 2010. Smyslem je upozornit na unikátní interiéry. Příběhy rodin zadavatelů, kteří pomohli k realizacím, ožívají a vypovídají o tehdejší době.
PETR DOMANICKÝ: „Výstavou pro Česká centra bychom rádi připomněli nejen architektonickou práci Adolf Loose v Plzni, ale také její objednavatele. Jde o několik významných rodin, jejichž osudy jsou mnohdy až fascinující. Připomínáme meziválečnou éru, kdy většina interiérů vznikla, ale rovněž vývoj po událostech let 1938 a 1939, kdy mnozí členové jednotlivých rodin emigrovali nebo tragicky zahynuli.“
ADOLF LOOS DÁLE DO SVĚTA
V prosinci se uskuteční premiéra uvedení, a to 1. 12. 2020 v galerii Bauhaus Center v Tel Avivu, odsud pak loosovské téma pokračuje dál, do New Yorku, Paříže, Tokia, Bruselu, Berlína, Mnichova.
V květnu a červnu příštího roku pak potěší také speciální uvedení výstavy návštěvníky Českého centra Vídeň v Rakousku.
Příspěvek TZ: Tajemství plzeňských interiérů Adolfa Loose: Dále do světa pochází z Artalk.cz
