Divácku cenu získal JOZEF PILÁT, finalista Ceny Oskára Čepana 2020

Finalista Ceny Oskára Čepana 2020 JOZEF PILÁT získal Divácku cenu, z 399 hlasov mu diváci odovzdali 142. Vyhlásenie bolo bodkou za tohtoročnou výstavou finalistiek a finalistov Ceny Oskára Čepana; tá v Novej Synagóge v Žiline trvala od 30. septembra do nedele 6. decembra 2020. Bola spoločnou prezentáciou finálovej štvorice: Ludmily HRACHOVINOVEJ, Daniely KRAJČOVEJ, Kristiána NÉMETHA, Jozefa PILÁTA. O laureátke Ceny – Daniele Krajčovej – rozhodla odborná medzinárodná porota 13. novembra. Napriek komplikáciám, ktoré tohto roku nastali, 25. ročník Ceny Oskára Čepana naplnil všetky fázy projektu v neposunutých termínoch. COČ organizuje Nadácia – Centrum súčasného umenia. 

                „Nesmierne nás potešilo, že sa diváckeho hlasovania zúčastnilo až 399 ľudí, najmä ak prihliadneme na fakt, že takmer tri týždne zo svojho konania bola výstava pre protipandemické opatrenia zavretá. Divácke hlasovanie bolo do poslednej chvíle veľmi tesné. Veľmi si vážime aktivitu publika i každého jedného návštevníka, ktorý sa na výstavu prišiel pozrieť,“ povedala riaditeľka Nadácie – Centrum súčasného umenia a zároveň Ceny Oskára Čepana Lucia Gavulová.

Návštevníci a návštevníčky mali počas dní, keď bola výstava v Novej synagóge otvorená, možnosť hlasovať za svojho víťaza/víťazku. Ich „hlas“ predstavoval šperk z hlasovacích plaketiek, ktorého autorkou je už druhý rok výtvarníčka Lucia Gašparovičová. Koncepčne v ňom nadviazala na minuloročnú cenu, kedy možnosť hlasovať za víťaza/víťazku publika zaviedla Nadácia – Centrum súčasného umenia prvýkrát.

Jozef Pilát (1992, Poprad) sa na výstave prezentoval videoinštaláciou They Burn the Thistle (2020) a priestorovou formou Pichliač (2020). Autor je aktuálne doktorandom na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, v Ateliéri vvv (vizuálne. verbálne. verejné) pod vedením Martina Piačeka. Magisterský titul získal na Akadémii výtvarných umení vo Varšave (2013-2018), na oddelení maľby u profesora Wojciecha Zubala, so špecializáciou na umenie vo verejnom priestore. V rokoch 2015 až 2016 študoval na Univerzite umení v Berlíne , v maliarskom ateliéri Prof. Valerie Favré. Vystavoval prevažne v Poľsku, ale aj vo Fínsku, v Česku a na Slovensku (2019 – I Will Be There Even If It Kills Me; kurátor: Kaja Werbanowska, Promocyjna Gallery, Varšava; Let’s Make Paradise Together; kurátor: Kateryna Filyuk,

IZONE, Kyjev; Anty Gold Rush, Obrońców Stalingradu 17, Szczecin či Entrotopia 1.0., kurátor: Ville Laksonen, Rantakasarmi Gallery, Helsinki).

Do Ceny Oskára Čepana 2020 sa v súlade s podmienkami a štatútom projektu prihlásilo 36 umelkýň a umelcov do veku 40 rokov. Uzávierka výzvy bola 31. marca 2020 o polnoci. Medzinárodná porota zasadala – taktiež v rámci ochranných opatrení – online v pôvodne plánovanom termíne, 23. apríla, aby vybrala tohtoročných finalistov.

Členkami a členmi poroty Ceny Oskára Čepana pre roky 2019 a 2020 (a teda pokračujúcimi porotcami z minulého roka) boli: Vjera Borozan (CZ) – historička umenia, kurátorka a pedagogička na Katedre teórie a dejín umenia pražskej AVU, Bartholomew Ryan (USA) – nezávislý kurátor a teoretik umenia, absolvent Center for Curatorial Studies / Bard College a Jaro Varga (CZ/SK) – umelec s medzinárodným presahom a kurátor súčasného vizuálneho umenia. Novými členmi v porote na obdobie rokov 2020 a 2021 sú: Kathrin Bentele (CH) – kurátorka a publicistka, v minulosti aktívna v Artists Space New York, Kunsthaus Glarus a aktuálne KW Berlín a Jan Verwoert (NL) – kritik a publicista v oblasti súčasného vizuálneho umenia a kultúrnej teórie, profesor na Oslo National Academy of the Arts a Piet Zwart Institute v Rotterdame.

FINALISTKY A FINALISTI CENY OSKÁRA ČEPANA 2020

Ludmila Hrachovinová (1984, Bratislava)

V roku 2008 získala magisterský titul na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave (Katedra maliarstva, 4. ateliér prof. Ivana Csudaia) a v roku 2017 na Royal Institute of Art v Stockholme. V rokoch 2019 a 2020 študovala na Städelschule, Staatliche Hochschule für Bildende Künste v nemeckom Frankfurte. Samostatne svoju tvorbu prezentovala na výstavách v Maďarsku, Viedni, vo Švédsku, Nórsku, Českej republike a na Slovensku (2020 – Silent Immediacy, Knoll Gallery, Budapešť; 2019 – Limits of Navigation, Galéria mladých, Nitrianska galéria), v rámci skupinových prezentácií vystavovala v Nemecku, Belgicku, Česku, Švédsku, Dánsku, Grécku, Fínsku, Taliansku a na Islande (2020 – Rundgang 2020, Städelschule, Frankfurt nad Mohanom; 2019 – Fast Kotzen, Pilotenkueche AIR, Lipsko ai.). Aktuálne je súčasťou tímu HotDock Project Space v Bratislave.

Daniela Krajčová (1983, Žilina)

Absolvovala Vysokú školu výtvarných umení, na Katedre Intermédií a multimédií pod vedením Doc. Anny Daučíkovej a Vysokú školu múzických umení v odbore animácia. Doktorandský titul získala na VŠVU s prácou na tému Spomienky na židovskú komunitu formou ručnej animácie. Zúčastnila sa rezidenčných

pobytov v Rumunsku, Slovinsku, Rakúsku, Francúzsku, Anglicku a v Mexiku, jej dielo bolo súčasťou mnohých skupinových aj samostatných výstav na Slovensku i v zahraničí (2020 – Behind the railings, Liptovská galéria P.M.Bohúňa, Liptovský Mikuláš; 2019 – Maps of friendships, Altán Klamovka, Praha; Place of nearness, space of separation, Kabinet T, Zlín; Dancing on the ruins, Nová Cvernovka, Bratislava; Flora pondtemporary, St. Polten, Austria).

Kristián Németh (1983, Dunajská Streda)

Autor je študentom doktorandského štúdia na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, v Ateliéri vvv (vizuálne. verbálne. verejné) u Martina Piačeka. Magisterský titul získal v Ateliéri IN Prof. Ilony Németh. Z jeho posledných samostatných prezentácií rezonuje výstava v At Home Gallery v Šamoríne Monument of Possible Fall, ale aj No Balance v Schemnitz Gallery v Banskej Štiavnici, alebo Vatican Archives v Novej Cvernovke v Bratislave (2019). V rámci skupinových výstav predstavil svoje dielo v minulom roku napríklad na Queer Arts Festival v Thessaloniki (Lab’Attoir; kurátor: Thomas Diafas, Marie Tomanová), alebo na výstave Reflect What You Are (České centrum New York, USA; kurátori: Thomas Beachdel, Marie Tomanová).

Cena Oskára Čepana je určená vizuálnym umelcom do veku 40 rokov. Účasť v projekte nie je obmedzená konkrétnym výtvarným médiom. Zastrešuje ju Nadácia – Centrum súčasného umenia v spoluorganizácii a s finančnou podporou platformy na podporu súčasného umenia collective (od roku 2018 spoluorganizátor Ceny), programu Residency Unlimited a nadácie Trust for Mutual Understanding. Z verejných zdrojov projekt podporuje Fond na podporu umenia. Cena je súčasťou medzinárodnej siete ocenení YVAA – Young Visual Artists Awards, organizovaných v krajinách stredovýchodnej Európy. Projekt sprevádza aj nová webová stránka oskarcepan.sk, na ktorej sa priebežne pracuje.

Organizátor: Nadácia – Centrum súčasného umenia

Spoluorganizátor: collective, Nová synagóga Žilina
Z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Partner: J&T Banka

Partneri: Trust for Mutual Understanding, Residency Unlimited, Young Visual Artists Awards

Komunikačný partner: SKPR STRATEGIES

Mediálni partneri: Denník N, RTVS, Rádio Devín, Rádio_FM, SITA, WebNoviny.sk, Flash Art, Artalk.cz, Vlna

Příspěvek TS: Divácku cenu Ceny Oskára Čepana 2020 získal JOZEF PILÁT pochází z Artalk.cz

„Flat-Eartheri“ tvrdia, že obrazy sférickej Zeme sú iba manipuláciou a zahmlievajú „skutočnú“ pravdu. Ema Hesterová v rubrike Detail približuje najnovšie dielo Natálie Trejbalovej About Mirages and Stolen Stones, ktoré sa odráža od teórie subjektivizovanej geografie. Video reaguje na vzrastajúcu tendenciu ľudí obracať sa ku konšpiráciám, hoaxom či fake news a predstavuje v troch dejstvách istú planetárnu špekuláciu. Hlavnou a zároveň jedinou „postavou“ je vedkyňa sprevádzajúca divákov a diváčky novými kontextami, reáliami a fyzikálnymi, vizuálnymi i terénnymi skutočnosťami. Video bolo tento víkend možné vidieť online aj v rámci programu festivalu PAF.  

Slepá škvrna 

Schopnosť človeka orientovať sa v priestore sa tradične spája s potrebou podrobovať ľudskej mierke predmety, prostredie, vzťahy a javy, ktoré sa v ňom odohrávajú. Tá kompenzuje našu nevôľu zložiť antropocentrickú optiku vnímania sveta a nestavať samých seba do pozície univerzálnej, základnej meracej jednotky. Okrem toho, že nás ľudská mierka konfrontuje s našou sebestrednosťou, poukazuje tiež na zásadné nedostatky našich kognitívnych a senzorických schopností. To, čo nevieme poňať a to, čoho komplexita prekračuje istú hranicu informačnej, obsahovej či veľkostnej „stráviteľnosti“, sa všemožnými spôsobmi usilujeme zredukovať, zjednodušiť a zmenšiť do takého poľa, v ktorom si vieme nájsť vlastné miesto a prirovnať k nemu všetko neuchopiteľné. „Aktov zmenšovania“ sa dopúšťame aj, a najmä, pokiaľ ide o chápanie, navigovanie a zobrazovanie Zeme a sveta. Patricia Reed v jednom zo svojich textov [1] uvádza ako príkladný symptóm takéhoto zmenšovania banálnu frázu, ktorej frekventovanosť používania sa však s presunom čoraz väčšieho množstva ľudských interakcií a tokov obrazov Zeme do digitálneho prostredia iba zvyšuje – „Svet je malý.“ Na tomto príklade vysvetľuje to, že koncept malého sveta slúži ako prísľub redukcie nepraktickej kategórie „globálneho“ na, pre človeka komfortné, meradlo „dediny“. 

Krajným prípadom takéhoto vnímania je aj fenomén plochej Zeme, ktorý tematizuje Natália Trejbalová vo svojom najnovšom videu About Mirages and Stolen Stones (2020). Vyznávači tejto konšpirácie, príslušníci spoločenstiev plochej Zeme svoje teórie zakladajú predovšetkým na empiricky odpozorovaných „faktoch“, ktoré získavajú skúsenosťami so svojím bezprostredným okolím, teda „malým svetom“. Sú jednou z najzreteľnejších a najplastickejších pripomienok limitov ľudského poznávania. Reprezentujú jeho slepú škvrnu, mŕtvy uhol. Ľudské oko si nedokonalosť stelesnenú slepou škvrnou kompenzuje prijímaním obrazov z druhého oka, čo je momentom, kedy do zorného poľa vstupuje radikálne alternatívny obraz Zeme Trejbalovej. Jej video nám v troch dejstvách predstavuje planetárnu špekuláciu odohrávajúcu sa na piate výročie sploštenia Zeme, ktorej hlavnou a zároveň jedinou „postavou“ je vedkyňa sprevádzajúca diváčku/diváka novými kontextami, reáliami a fyzikálnymi, vizuálnymi i terénnymi skutočnosťami. V prvej časti nám CGI estetika, ktorá je však jej sofistikovaným napodobením v štúdiových podmienkach, a ktorá je ďalšou vrstvou ohmatávania našich vnemových hraníc, spolu s hlasom vedkyne a jej exaktnou rétorikou podfarbenou minimalistickou, no vťahujúcou zvukovou zložkou, tlmočia drastické zmeny sprevádzajúce sploštenie, respektíve, jazykom videa hovoriac: „odrezanie Zeme zospodu“. Dozvedáme sa, že zemská fyzika, tak ako sme ju poznali, prestala fungovať, dôsledkom čoho veda stratila svoj zmysel a stala sa iba pozorovaním; že transformáciou prešiel aj jazyk, čísla a hlavne, že sa vytvaroval zemský okraj. Nastalo: „Zarovnanie. Simplifikácia. Horizontalizácia.“ 

Trejbalová reflektuje vzrastajúcu tendenciu ľudí obracať sa k reduktívnym praktikám a taktikám, konšpiráciám, hoaxom a fake news, pričom sa, i napriek istej miere irónie, obratne vyvarovala posmeškom. Flat Earth Society a ďalšie konšpiračné spoločenstvá majú navzdor pretrvávajúcim a mýty vyvracajúcim snahám obrovský aktivizačný potenciál. Spôsoby, akými sa ľudia stanú popieračmi toho, čo chápeme ako všeobecne známe pravdy, sú totižto čoraz sofistikovanejšie, menej okaté a viažu sa (nie však nevyhnutne) na technológie. Lukáš Likavčan vo svojej knihe hovorí o tom, ako sú vizuálne obrazy planetárneho tvorené nepriamo, čo znamená, že nie sú ľudského pôvodu a miesto toho sú akýmisi zlepencami zhlukov dát. [2] Neľudská povaha planetárnych obrazov je potom jedným zo základov skepsy „Flat-Eartherov“, ktorí tvrdia, že obrazy sférickej Zeme sú iba manipuláciou a zahmlievajú „skutočnú“ pravdu. Ak si potom spojíme situáciu, kedy nám algoritmy opakovane predkladajú niektoré obrazy, ktoré na nás potom útočia z každej strany s tým, že sa týmto opakovaním pomaly stiera hranica medzi pravdou a nepravdou, je na mieste uvažovať o tom, že možno nie sme tak ďaleko od toho, nechať sa zmanipulovať internetom sa šíriacimi fake news. Napokon, koľké a koľkí z nás boli v krehkom stave karanténnej neistoty, osamelosti a odlúčenia ochotní uveriť tomu, že sa do benátskych kanálov vrátili delfíny?[3] 

where is when the Sun never rises je názov druhej časti videa, v ktorej sa mení nielen vizuálne a zvukové usporiadanie, ale aj atmosféra. V porovnaní s prvou časťou, ktorú možno chápať ako model, pohyblivú schému splošťovacích procesov ilustrovaných gélovými guličkami šmýkajúcimi sa alebo gniavenými pod tlakom sklených povrchov, sa druhé dejstvo odohráva v mimozemské prostredie evokujúcom, kulisovitom teréne, pričom nám zmenený hlas vedkyne vraví, že stojí na okraji Zeme. Iný je aj referenčný rámec, ktorý sa od toho planetárneho zmenil na „malý svet“, bezprostredné okolie. Neschopnosť kognitívne uchopiť podstatne odlišné procesy tvoriace novú realitu Zeme si na pomoc berie ľudskú mierku, spoločne posielajú do úzadia chladný tón a miesto toho aplikujú popisy prostredia a pocitov, ktoré so sebou bezprecedentné zmeny priniesli. „There’s no more science to believe. I just watch, and observe, and interpret.“, vraví vedkyňa. 

Takto subjektivizovaná geografia umožňuje prepojiť priestorové percepcie s emóciami, ktoré tieto percepcie vyvolávajú. Vo videu sa viažu na východ a západ Slnka a to, čo dovtedy ľudia pociťovali ako istým spôsobom konštantnú, osobnú emóciu sa so zmenou javu transformovalo na neustále sa meniace, no zosynchronizované kolektívne cítenie. Rozprávanie sa tu miestami melodizuje, voľne prechádza do kvázispevu, odrážajúceho stratu stability v poznanom i viery v poznanie, aby mohlo v poslednom dejstve naplno prejsť do akejsi balady, trúchlenia za tým, čo bolo predtým vidno na horizonte. Ten je jedným z najdôležitejších oporných bodov konšpirácií o plochej Zemi, pričom sa jej vyznávači jednoducho odvolávajú na svoju vnemovú skúsenosť s tým, že „vyzerá rovno“. Reed poukazuje na nedostatky horizontu ako orientáciu udávajúceho prvku, pretože sa podľa nej nedokáže k realite vztiahnuť uspokojivo na priestorovej, reprezentačnej a ani na jazykovej úrovni a vie poňať iba rozmery „malého sveta“, čo je dôvodom prečo navrhuje odklonenie sa od bazírovania na ňom a navigovateľnosť na planetárnej úrovni miesto toho chápať ako komplexný, indivíduum presahujúci „kolektívny projekt“. [4] V poslednej časti videa sa nám naskytá pohľad na morskú hladinu, miesto, kam bežne chodíme ľudskú malosť podtrhujúce horizonty pozorovať. V tomto prípade nám však určujúci orientačný moment nie je dopriaty a ústi v úzkostlivých stavoch vedkyne, ktorú počujeme spievať:

„and I am profoundly sad

and longing for

what was on my horizon

(how can you be sad watching an impossible?)

I am sad for the death of the sphere.“

Video Natálie Trejbalovej dáva „šancu“ konšpiratívnym presvedčeniam, zhmotňuje ich podmanivo imaginatívnym umeleckým jazykom a v umeleckom rámci otvára bezhraničné pole pre amplifikáciu urgentnej potreby radikálne nových politických modelov v dobe, kedy táto potreba vrcholí a dotýka sa čoraz väčšieho množstva ľudí. V tomto kontexte útočí i na naše tendencie všetko podriaďovať ľudskej mierke a na z toho vyplývajúce nebezpečie indivíduum nepresahujúcej organizácie sveta, ktoré tu ústi v emocionálnu bezmoc a vonkajší zmätok. Vďaka úzko špecifickému zameraniu sa Trejbalovej podarilo dosiahnuť prenikavú hĺbku, čo z About Mirages and Stolen Stones robí jeden z najpodnetnejších a najprepracovanejších príspevkov k lokálnej umeleckej produkcii.

[1] REED, Patricia: „Orientation in a Big World: On the Necessity of Horizonless Perspectives“, in e-flux Journal Vol. 101 (2019), eds.: Holert, Tom – Mende, Doreen. https://www.e-flux.com/journal/101/273343/orientation-in-a-big-world-on-the-necessity-of-horizonless-perspectives/

[2] LIKAVČAN, Lukáš: Introduction to Comparative Planetology. Strelka Press 2019, s. 19.

[3] https://www.nationalgeographic.com/animals/2020/03/coronavirus-pandemic-fake-animal-viral-social-media-posts/

[4] REED 2019 (cit. v pozn. 1).

Natália Trejbalová / About Mirages and stolen Stones / 2020 / Full HD, 16:9, sound, color, 18‘49‘‘ / Courtesy of the artist

Příspěvek Slepá škvrna pochází z Artalk.cz

Experiment / Robert Cyprich + Liza Gennart, Katarína Hládeková, Katarína Karafová  & Michal Huštaty, Martin Toldy, Miroslav Tóth / Kurátori výstavy: Jan Mlčoch, Beata Jablonská, Ján Kralovič / tranzit.sk / Bratislava / 11. 12. 2020 – 19. 3. 2021

Participujúci umelci Participating artists: Robert Cyprich +
Liza Gennart, Katarína Hládeková, Katarína Karafová  & Michal Huštaty, Martin Toldy, Miroslav Tóth

Kurátori výstavy: Jan Mlčoch, Beata Jablonská, Ján Kralovič

Grafický dizajn, architektúra výstavy Graphic Design & Exhibition Architecture : Zbyněk Baladrán

11.12.2020 – 19.03.2021

Otvorenie: 11.12.2020
Výstava bude počas Vianoc v termíne 19.12.2020 – 6.1.2021 zatvorená.

Robert Cyprich aj keď je legendou slovenskej neoavantgardnej scény, patrí k jej strateným a nepoznaným postavám. Koncom 80. rokov sa z prostredia umenia potichu vytrácal, takže v roku 1996 zomrel takmer v absolútnej izolácii. Výstavný projekt Experiment je sprístupnením časti pozostalosti Roberta Cypricha, ktorú uchoval český umelec a kurátor Jan Mlčoch. Po jeho smrti sa k nemu riadením osudu dostalo niekoľko škatúľ Cyprichovho archívu, ktorý pozorne utriedil a sprehľadnil. Výstava pracuje s dielami ako zástupnými ukážkami rôznych fáz Cyprichovej tvorby a jej variabilných polôh. Cyprich bol teoretikom i umelcom, ktorý po sebe zanechal vizuálnu poéziu, mnohé texty, samizdaty, bohatú korešpondenciu, koncepty či akcie. Nejde o monografické spracovanie autora, výstava vo výberovom zastúpení diel poukazuje na dôležitý aspekt – na Cyprichovo hľadanie zmyslu umeleckej tvorby v komunikácii, v „poetizácii“ civilného. V jeho snažení vytvárať podnety a šíriť ich tak, aby samotná tvorba bola životnou praxou.

Extenzívna situácia je paralelným participatívnym projektom umelkýň a umelcov, ktorých diela interpretujú, ale aj aktualizujú odkaz Cyprichových myšlienok, jeho umeleckých a teoretických konceptov. Pre samotnú výstavu vznikli autorské diela a performatívne vystúpenia. Tie reaktualizujú zmysel tvorby, ktorá bola výrazne založená na spolupráci, na kolektívnom prenose alebo zdieľaní zážitku. Viac info:

Prosíme, aby ste počas návštevy výstavy rešpektovali aktuálne anti-pandemické opatrenia.
Vystavené diela Roberta Cypricha na výstavu vybral a zo súkromnej zbierky zapožičal Jan Mlčoch.

Nadácia ERSTE je hlavným partnerom iniciatívy tranzit. Z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Příspěvek TS: Experiment pochází z Artalk.cz

Pop-up a online obchod VSG

Počas uzatvorenia Východoslovenskej galérie, v rámci protipandemických opatrení, sme intenzívne pracovali na viacerých projektoch, medzi ktorými bolo aj zviditeľnenie našej publikačnej činnosti a zároveň spolupráca a podpora lokálnych komunít. Vytvoriť dočasné miesto, kde by ste sa mohli bližšie zoznámiť s našimi katalógmi a monografiami, ktoré pripravujeme na vysokej úrovni, čoho dôkazom je aj aktuálna výhra Bielej kocky, ceny Rady galérií Slovenska, v kategórii edičný projekt za rok 2019 za monografiu František Veselý – Predvídanie o krajine. Reorganizáciou knižnice sme tiež potrebovali nájsť uplatnenie pre naše vyradené knihy a časopisy.

O našich plánoch v rámci pop-up obchodu a aktuálnych spoluprácach sa dočítate v článku na tomto linku: https://vsg.sk/zo-zivota-galerie/pop-up-a-online-obchod-vsg/

Příspěvek Pop-up a online obchod VSG pochází z Artalk.cz

Umění bez omezení: Galerie hlavního města Prahy spouští nový web a program GHMP Member / Praha / 8. 12. 2020

www.ghmp.cz
https://www.ghmp.cz/member/

Jedním z posledních kroků v rámci aplikace nové vizuální identity GHMP od studia Anymade byla modernizace webové prezentace Galerie hlavního města Prahy. Nový web je evolucí předchozího řešení, je vytvořen v moderním, nadčasovém designu a respektuje současné cíle, potřeby a charakter instituce. Stal se tak atraktivním komunikačním nástrojem s návštěvníky a důstojnou vizitkou metropolitní galerie.

„Podoba našeho nového webu vznikla z potřeby podřídit jej zákonitostem naší nové vizuální identity a zároveň zjednodušit a zpřehlednit informace v něm obsažené tak, abychom vyhověli současné dynamice vyhledávání,“ vysvětluje ředitelka GHMP Magdalena Juříková.

„Se studiem Anymade spolupracujeme na vizuální identitě GHMP od roku 2017, kdy zvítězili ve veřejné designérské soutěži. Za tu dobu vznikl nespočet grafických výstupů, které může veřejnost sledovat na design.ghmp.cz. Redesign webu galerie byl posledním stěžejním krokem,“ doplňuje Lucie Jamníková Skopcová, manažerka projektu nové vizuální identity.

Na novém webu se kromě grafického studia a interního týmu galerie vývojově podílela také IT společnost Moderní historie. Základní prioritou pro nový web byla česká a anglická verze prezentace, uživatelsky vstřícný e-shop, udržení přehlednosti a uživatelské přívětivosti, responzivní řešení a zajištění kvalitní orientace za dodržení současných pravidel přístupnosti.

„Naším hlavním cílem bylo pro GHMP navrhnout svěží web na úrovni velkých světových galerií a muzeí. Věříme, že nový web GHMP je odrazem moderní sebevědomé instituce,“ říká Petr Cabalka ze studia Anymade.

Program GHMP Member je nový modernizovaný program, který navazuje na původní roční karty Galerie hlavního města Prahy, ale jde více vstříc pravidelnému návštěvníkovi. Program nabízí větší spektrum benefitů na základě dvou úrovní předplacených ročních karet. Základní program GHMP Member nabízí klasicky neomezený vstup do všech sedmi budov Galerie hlavního města Prahy po dobu jednoho roku, což návštěvníkovi umožní vrátit se do galerie opravdu kdykoliv. Součástí je i sleva 20 % na vstup pro doprovod, sleva 20 % na katalogy GHMP a další benefity. Rozšířený program GHMP Member Plus mimo neomezených vstupů pro držitele karty a jeho rodinu, přátele či kolegy nabízí například setkání s umělci a kurátory ještě před oficiálním začátkem výstavy. Karta GHMP Member Plus poskytuje i zvýhodněné ceny na katalogy GHMP, doprovodné a edukační
programy galerie a řadu dalších výhod.

Galerie hlavního města Prahy je jednou z nejvýznamnějších galerií v České republice, která se ve své výstavní činnosti zaměřuje zejména na moderní a současné umění. Shromažďuje, ochraňuje a odborně zpracovává umělecké sbírky hlavního města Prahy. V současné době GHMP vystavuje v sedmi objektech: v Domě U Kamenného zvonu, v Městské knihovně – 2. patro, v Colloredo-Mansfeldském paláci, v Domě fotografie, v Bílkově vile, v Zámku Troja a v Domě Františka Bílka v Chýnově.

„Nový membership program je postaven na aktivnějším získávání členů a zároveň na výhodnější reciprocitě pro obě strany. Chceme navazovat trvalejší a pevnější vztahy s jeho členy, kterým nabízíme maximální využití naší veřejné služby s řadou výhod, které jim přiblíží svět výtvarného umění z mnoha úhlů pohledu. Jejich důvěra a podpora nám pak pomůže růst,“ vysvětluje ředitelka GHMP Magdalena Juříková.

„Redesign webu, nový e-shop nebo například program GHMP Member jsou součástí dlouhodobé strategie prezentace činnosti metropolitní galerie. Oddělení komunikace, programů a ediční činnosti rok 2020 zakončí vydáním prvního čísla galerijního časopisu Qartal, na jehož obsahu se podíleli přední teoretici umění a kulturní publicisté. Čtvrtletník, jehož šéfredaktorem je Pavel Klusák, vyjde v polovině prosince“, uzavírá vedoucí oddělení Michaela Vrchotová

Příspěvek TZ: Umění bez omezení: Galerie hlavního města Prahy spouští nový web a program GHMP Member pochází z Artalk.cz

Žáci a přátelé Miloslava Stibora pokřtí knihu fotoskupina / Muzeum umění Olomouc / Olomouc / 9. 12. 2020

Podrobný pohled a zhodnocení zásadního přínosu olomouckého fotografa Miloslava Stibora v oblasti fotografického školství přináší nová publikace fotoskupina, kterou vydává Muzeum umění Olomouc. V olomoucké Základní umělecké škole nesoucí Stiborovo jméno ji pokřtí v pátek 11. 12. v 17 hodin jeho žáci, kolegové, přátelé i manželka Eva.

Miloslav Stibor (1927-2011) je dnes nejen odborníky, ale i nadšenými laiky považován za významnou osobnost a klasika české poválečné fotografie, jehož práce nechybí ve většině publikací a výstav o historii české fotografie. Stiborovo jméno dnes nese Základní umělecká škola v Olomouci, kterou zakládal. Během svého života připravil přes 140 autorských výstav. Jako umělec lpěl na samostatné práci bez přihlížení k dobovým trendům, proslavily ho především vysoce kontrastní fotografické akty a portréty. Jeho nejznámější cyklus 15 fotografií pro Henry Milera je nyní k vidění v ostravské galerii Fiducia.

Uznávaný fotograf a úspěšný pedagog

Od poloviny padesátých let minulého století působil jako pedagog v oblasti fotografie. Za více než půlstoletí vychoval řadu studentů a fotografů. Působil na Univerzitě Palackého v Olomouci či na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Mnozí vynikající fotografové prošli právě jeho fotografickou speciálkou v Lidové škole umění v Olomouci. Nejvýrazněji se do historie zapsala fotoskupina, která se v rámci Stiborovy výuky zformovala na LŠU koncem 80. let minulého století. Její jádro tvořili mimo jiné budoucí profesionální fotografové: Michal Macků (*1963), Jiří Hlobil (*1965), Jiří Kopáč (*1963), Petr Zatloukal (*1956) a Miroslav Schubert (*1961). Dále pak i Josef Masničák (*1965), Markéta Kožušníková (nyní Lehečková, dříve Ondrušková, *1966) a Martina Műllerová (později Hlobilová, *1966). Fotografický obor, který Stibor v Olomouci na LŠU v 60. letech minulého století koncepčně připravil a založil, se stal vzorem pro mnohá další fotografická učiliště po celé republice.

Miloslav Stibor byl také nejen zakladatelem olomoucké Lidové školy umění, ale také jejím dlouholetým ředitelem. Zasadil se o uznání fotografie jako jednoho z uměleckých oborů vyučovaných na lidových školách umění (nynější základní umělecké školy), je autorem dosud nepřekonané učebnice analogové fotografie pro ZUŠ. Kniha fotoskupina vychází k výstavě Emeritní výtvarná fotoskupina LŠU Olomouc v roce 60. výročí od založení školy.

Vydání publikace podpořilo Statutární město Olomouc, Unie výtvarných umělců Olomoucka, Základní umělecká škola Miloslava Stibora, Olomouc, Klub rodičů a příznivců ZUŠ, Muzeum umění Olomouc a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě

Příspěvek TZ: Žáci a přátelé Miloslava Stibora pokřtí knihu fotoskupina pochází z Artalk.cz

Nad slunce krásnější: Plzeňská madona a krásný sloh / kurátoři: Petr Jindra, Michaela Ottová / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň Masné krámy / Plzeň / 27. 11. 2020 – 28. 3. 2021

Plzeňská madona je po staletí nejuctívanějším uměleckým dílem v Plzni. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh ji představuje v širokých náboženských a kulturněhistorických souvislostech jako prototyp madon krásného slohu, který vznikl v prostředí pražské katedrální hutě Petra Parléře v úzkém provázání s náboženskou, politickou a kulturní situací závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV.

Výstava evropského významu, která představuje nejvzácnější středověká díla nacházející se na českém území i díla ze zahraničí, potrvá v Masných krámech do 28. března 2021. Záštitu nad výstavou převzali Ilona Mauritzová, hejtmanka Plzeňského kraje, Martin Baxa, primátor města Plzně, Tomáš Holub, biskup plzeňský, a Česká biskupská konference.

Madona plzeňská byla v Praze objednána k roku 1384 německými rytíři, správci farního kostela sv. Bartoloměje v Plzni, patrně v souvislosti s ukončením významné etapy přestavby chóru kostela. Záhy po svém vzniku se stala inspirací pro varianty, repliky či devoční kopie, vytvářené od počátku 15. století. Již po husitských válkách byla považována za palladium města Plzně. Její kult se intenzivně rozvinul v baroku a pokračoval po celé 19. století až do čtyřicátých let 20. století. Dnes je opět obnovován. Madona plzeňská je hlavní patronkou Plzeňské diecéze a ochránkyní města Plzně.

Několikaletá badatelská práce k tématu výstavy a jejímu katalogu probíhala ve spolupráci s Ústavem dějin křesťanského umění KTF UK a odbornými pracovníky předních odborných pracovišť v České republice; podíleli se na ní i odborníci ze zahraničních institucí (např. Bavorské národní muzeum
v Mnichově). Výstavní a badatelský záměr iniciovala možnost prezentace sochy Plzeňské madony v souvislosti s obnovou interiéru katedrály sv. Bartoloměje. Díky pochopení a vstřícnosti Biskupství plzeňského se tento záměr podařilo realizovat. Vzácná socha požívající po staletí kultické úcty bude na výstavě prezentována po časově omezenou dobu, po zbývající čas ji v expozici zastoupí kopie Plzeňské madony ze sbírek Západočeské galerie v Plzni.

Architektonického řešení výstavy se ujal Zbyněk Baladrán, který připravil jednotné barevně i tvarově nerušivé prostředí pro sochy Madon, jež k nám doputovaly z různých kostelů a muzeí Čech a střední Evropy (Mnichov, Zhořelec, Míšeň). Koncepce výstavy je řešena po tematických oddílech, přičemž Plzeňská madona tvoří spolu s vrcholnými středověkými díly srdce výstavy v oddílu nazvaném V blízkosti posvátného. K němu se váže oddíl
Umělecká kultura v kostele sv. Bartoloměje a oddíl Formování a podoba krásného slohu. Další oddíly představují Repliky Plzeňské madony a důvody jejich vzniku v 15. století a Kult Plzeňské madony v novověku a moderních dějinách. Vztahy mezi jednotlivými díly v každém oddíle zdůrazňují především významové souvislosti.

Galerie se proměnila v chrám – úcta k madoně znovu ožívá

Řada soch – typových replik a variant Plzeňské madony včetně monumentální Madony z františkánského kostela v Plzni působí mimořádně sugestivně – vedle svého teologického, liturgického a devočního významu otevírá rovněž prastaré téma úcty k mateřské síle přesahující v dějinách lidské kultury křesťanský kult, který tento starý význam přetvořil a dal mu mimořádný lidský rozměr. Mezi nejvýznamnější exponáty, jejichž zapůjčení je zcela jedinečné, patří vedle Plzeňské madony Madona svatovítská, Madona březnická, Svatovítský veraikon, Sv. Petr ze Slivice, Monstrance z Chebu a řada dalších děl, která v Plzni nikdy nebyla k vidění.

„Titul výstavy Nad slunce krásnější vyjadřuje vysoké estetické kvality Madony plzeňské a vyzdvihuje její význam: hříchem neposkvrněná Matka Boží, královna nebes, byla od středověku charakterizována jako sole pulchriora – krásnější než slunce,“ dodává spoluautorka výstavy Michaela Ottová.

Západočeská galerie v Plzni a Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy vydaly stejnojmennou publikaci k výstavě, sloužící jako odborný a současně široké veřejnosti srozumitelný průvodce výstavou, a připravují vydání velkého odborného katalogu.

Západočeská galerie v Plzni děkuje těmto zapůjčitelům:

Arcibiskupství pražské (Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze; ŘKF u katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Praha-Hradčany; ŘKF Unhošť); Archiv města Plzně; Bayerisches Nationalmuseum, München; Benediktinské arciopatství Břevnov; Biskupství brněnské (ŘKF Netin); Biskupství českobudějovické (ŘKF Bělčice, ŘKF Deštná, ŘKF Hroby); Biskupství litoměřické (ŘKF Chomutov, ŘKF Horni Police, ŘKF Libochovice, ŘKF Raspenava, ŘKF Těchlovice); Biskupství plzeňské (ŘKF Cheb, ŘKF Kralovice, ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje, ŘKF Sokolov, ŘKF Švihov); Dům historie Přešticka; Klášter dominikánů Plzeň; Kulturhistorisches Museum Görlitz; Moravská galerie v Brně; Muzeum středního Pootaví Strakonice; Muzeum umění Olomouc; Národní galerie v Praze; Národní knihovna; Národní muzeum; Národní památkový ústav, UPS v Českých Budějovicích; Národní památkový ústav, UPS v Kroměříži; Oblastní muzeum v Chomutově; Oblastní muzeum v Litoměřicích; Provincie řádu minoritů v České republice; Regionální muzeum v Českém Krumlově; Regionální muzeum v Kolíně; Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích; Správa Pražského hradu; Stadtmuseum Meisen; Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje; Uměleckoprůmyslové museum v Praze; Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě; Západočeské muzeum v Plzni Na výstavě jsou zastoupena rovněž díla ze Západočeské galerie v Plzni.

DOPROVODNÝ PROGRAM:

Doprovodné programy budou realizovány dle vývoje opatření vlády ČR. Pro aktuální informace o konaných programech sledujte náš web www.zpc-galerie.cz.

Příspěvek TZ: Nad slunce krásnější: Plzeňská madona a krásný sloh pochází z Artalk.cz

BAOABC. Jak a proč vzniká kniha pro děti / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň „13“ / Plzeň / 16. 10. 2020 – 7. 2. 2021

Výstava BAOABC. Jak a proč vzniká kniha pro děti v Západočeské galerii v Plzni byla připravena ve spolupráci s nakladatelstvím Baobab. Záměrem tvůrců expozice bylo nahlédnout za zrcadlo a odkrýt myšlenkové a tvůrčí zázemí, v němž publikace nakladatelství vznikají. Baobab představuje své kmenové i zahraniční autory, odhaluje inspirace a obrazové fragmenty, ukazuje archivy, čili zve do nakladatelské kuchyně. Zároveň se ale dotýká obecnějšího tématu knižní kultury, způsobů, jak knihy (a zejména knihy pro děti) vznikají, věnuje pozornost jednotlivým fázím a aspektům přípravy i chybám, které v jejím průběhu mohou nastat.

Zahájení výstavy v online prostředí

Výstava měla být zahájena dne 15. 10. 2020, vernisáž však nebylo možné uskutečnit z důvodu současné pandemické situace a vládních nařízení. Západočeská galerie v Plzni rozhodla o zahájení výstavy ve virtuálním prostředí. Proto jsou pro příznivce umění od 5. 11. 2020 na www.zpc-galerie.cz/online zpřístupněny fotografie a první část třídílné komentované prohlídky výstavy. Návštěvníci galerie online mají také k dispozici reportáž i pracovní list. „Věříme, že bude možné v dohledné době představit výstavu naživo, protože atmosféru a celkový zážitek z účasti přímo v expozici nelze zcela zprostředkovat na dálku. Online zveřejněné materiály ale mohou být ochutnávkou a pozvánkou do galerie,“ dodává Marcela Štýbrová, kurátorka výstavy.

Baobab jako živý organismus 

Praxe nakladatelství Baobab slouží jako příklad, na němž lze ilustrovat obecnější principy. Baobab nicméně není „pouhým“ nakladatelstvím se zaměřením na vydávání dětských obrazových publikací. Je spíše organickým celkem, který se neustále rozrůstá o další aktivity. Podporuje mladé ilustrátory i spisovatele, rozvíjí fenomén dětské autorské knihy, mapuje současnou evropskou literární scénu pro děti a mládež a snaží se seznámit české publikum s nejzajímavějšími ilustrátory 20. i 21. století.

Výstava odhaluje kouzlo knihy

Téma výstavy je rozvíjeno prostřednictvím principu abecedy, který je organizaci dětského světa blízký. „Vymyslet základní princip bylo velmi rychlé a snadné. Naplnit jej konkrétními okruhy bylo výrazně složitější,“ říká v souvislosti se vznikem konceptu spoluautorka výstavy Pavla Pauknerová. Pojmy přiřazené jednotlivým písmenům abecedy umožňují představit závažnější obsahové celky (C / cesta vzniku knihy, D / detaily a stavební prvky atd.), ale současně zahrnout i drobná oživení a zdánlivé marginálie (Ř / ředkvička, Ť / Ťuťka, Ž / žvýkačky). „Některým písmenům je věnováno více prostoru, jiným téměř žádný, některá vstupují do fyzického prostoru instalace,“ doplňuje Pauknerová. Pod písmeny L a M (lásky a mistři) autoři představují výběr výrazných ilustrátorů a ilustrátorek, jejichž práce byly v překladu či reedici vydány nakladatelstvím Baobab nebo představeny na táborském festivalu Tabook, pořádaném nakladatelstvím Baobab od roku 2012.

Písmeno O je věnováno fenoménu „světa v obrazech“, a odkazuje tak k dílu českého pedagoga, filozofa a teologa Jana Amose Komenského, od jehož úmrtí v letošním roce uplynulo 350 let. Vedle současných publikací jsou v expozici také ukázky historických výtisků, zapůjčených z Památníku národního písemnictví. Jde o Komenského spis Orbis sensualium pictus, naučný jazykový slovník poprvé vydaný v roce 1658 v Norimberku. Kromě starších vydání z poloviny 19. století jsou zde práce, které na Komenského koncept různými způsoby reagují – Karla Amerlinga Orbis Pictus čili Svět v obrazích (1852), Nový orbis pictus Františka Pokorného (1937), Náš svět Zdeňky Marčanové (s ilustracemi Toyen a v grafické úpravě Ladislava Sutnara z roku 1934, zapůjčený z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského) a další.

„Architektonické řešení výstavy vychází z kurátorského konceptu abecedy a linie jednotlivých stanovišť označenými písmeny od A do Z. Často měnící se rytmus prohlídky je definován individuálně řešenými sekcemi pro každou literu abecedy. Pro akcentaci jednotlivých stanovišť jsme zvolili různé prostředky kompozice od edukativních vitrín, přes interaktivní stanoviště až po klidovou zónu pro četbu knih. Spojujícím motivem výrazu mobiliáře je barva a jednoduchost stojící v kontrastu k pestrosti knižního světa nakladatelství Baobab,” říkají architekti výstavy Ondřej Čech a Monika Matějková.

Pracovní list, který návštěvníky provází „tvořivou“ místností, naznačuje, s jakými výzvami se vypořádávají autoři, ilustrátoři, redaktoři, typografové, tiskaři, nakladatelé a další, bez nichž by žádná důkladně zpracovaná kniha nemohla vzniknout. Po zhlédnutí výstavy mohou návštěvníci, již patřičně poučeni o různých zákoutích kouzelného světa dětské knihy, připravit vlastní krátkou knížku, opatřit ji ilustracemi a svázanou odnést domů.

„Výstava je určena všem, kteří jsou ochotni vstoupit za desky knižní obálky a nechat ve své hlavě rozehrát představení, které je zde připraveno. Nejedná se jen o příběhy, ale o svébytný svět na listech papíru, jemuž všichni, kdo se na vzniku knih pro děti podílejí, věnují důkladnou pozornost,“ uzavírají autoři Juraj Horváth a Pavla Pauknerová.

DOPROVODNÝ PROGRAM bude aktualizován dle uvolnění vládního nařízení. V plánu jsou komentované prohlídky, vzdělávací projekce, tvůrčí dílny pro rodiče s dětmi i pro studenty. Připravené jsou také edukační programy pro školní skupiny.

Příspěvek TZ: BAOABC. Jak a proč vzniká kniha pro děti pochází z Artalk.cz

Praha není vlastníkem cyklu obrazů Slovanská epopej, rozhodl o tom dnes Obvodní soud pro Prahu 1, který vyhověl žalobě příbuzného malíře Alfonse Muchy na určení vlastnictví. Rozsudek není pravomocný, město se proti němu odvolá. Malířův příbuzný John Mucha tvrdí, že se Praha vlastníkem obrazů nikdy nestala, protože nesplnila autorovu podmínku vybudovat pro plátna samostatné výstavní prostory. Cyklus tvoří 20 velkých pláten, která Mucha od roku 1910 maloval 18 let.

„Vzhledem k tomu, že žádná síň do dnešní doby vystavěna nebyla, tak podmínka nebyla splněna a darování se muselo stát neúčinným. Dar tedy nikdy nemohl přejít na obdarovaného a Slovanská epopej musela zůstat ve vlastnictví Alfonse Muchy až do jeho smrti,“ řekla soudkyně Marie Tvrdková s tím, že pak vlastnictví přešlo na Muchovu ženu Marii, která zemřela v březnu 1959.

Praha podle soudkyně nemohla obrazy ani tzv. vydržet, tedy získat tím, že je vlastnila v dobré víře, že jí patří. „Vzhledem k tomu, že nebyla splněna ta podmínka (vybudování síně), tak nikdy nemohlo dojít k vydržení,“ řekla. Praha navíc podle ní v písemnostech sama zmiňovala zhotovení výstavní síně. „Vždy to vedla v paměti a hledala vhodné umístění, tak nemůžeme říci, že by byla v dobré víře, že jí Slovanská epopej může náležet, aniž by tu podmínku, která byla na počátku sjednaná, splnila,“ dodala soudkyně.

Město s rozsudkem podle mluvčího pražského magistrátu Víta Hofmana nesouhlasí a podá odvolání. „Obecně se jedná se o velmi složitý a hlavně historický vztah města s těmito plátny, který vznikl před zhruba sto lety a do vybudování stálého místa pro epopej promluvila i světová válka, krize anebo nastolený totalitní režim,“ uvedl. Dodal, že nejde o pochybení současné Prahy, jejíž vedení pracuje na trvalém řešení prostor pro plátna.

Pokud dnešní rozhodnutí potvrdí odvolací soud, nepřipadnou obrazy automaticky Johnu Muchovi. Podle jeho právníka Františka Vyskočila bude nutné znovu otevřít dědické řízení, ve kterém by jako zákonní dědicové figurovali John Mucha a jeho nevlastní sestra Jarmila Mucha Plocková.

Mucha se dnešního jednání nezúčastnil, Vyskočil ale po vynesení rozsudku řekl, že malířův příbuzný chce, aby obrazy zůstaly v Praze. „Chce, aby Slovanská epopej zůstala v Praze, protože ji jeho dědeček věnoval Praze, a aby současně vznikla důstojná expozice, na které bude zastoupena nejenom Slovanská epopej, ale i dílo Alfonse Muchy tak, aby bylo důstojným způsobem prezentováno,“ řekl právník.

Obrazy jsou nyní v depozitáři Galerie hlavního města (GHM). Praha loni v říjnu schválila, že cyklus na pět let zapůjčí na zámek v Moravském Krumlově, kde byly obrazy vystaveny do roku 2011. Podle posledních informací by mohly být obrazy na zámek převezeny na jaře příštího roku.

Starosta Moravského Krumlova Tomáš Třetina (TOP 09) v reakci na rozhodnutí soudu ČTK řekl, že si ještě musí dát dohromady všechny informace. „Smlouvu o zápůjčce ladíme s Galerií hlavního města Prahy, takže musíme zjistit, co z rozhodnutí soudu vyplývá pro nás. Nyní jsme již spustili zkušební provoz a v prostorách se začíná konsolidovat potřebná teplota i vlhkost,“ uvedl starosta.

Praha nerozhodla, kde vybuduje sál pro umístění obrazů, zvažuje více možností. Jako nejperspektivnější vybral v září Institut plánování a rozvoje (IPR) Pankrácké náměstí, objekt paláce Savarin v Praze 1 nebo ledárny v Braníku. Město uvažuje i o nádraží Vyšehrad, budova ale není ve vlastnictví Prahy, navíc je ve špatném stavu.

„Hlavní město je se státem asi jediná entita, která se může starat o toto dílo kvalitně a to nejen po odborné a finanční stránce,“ uvedl předseda pražského kulturního výboru Jan Wolf (KDU-ČSL). Dodal, že cena cyklu se odhaduje na deset miliard korun, čemuž odpovídá i výše pojistného. „Již proto si myslím, že soud přijme argumenty města a potvrdí, že Slovanskou epopej vlastní Praha,“ míní.

Obvodní soud se Muchovou žalobou začal zabývat v lednu 2017. Tehdy ji zamítl, rozhodnutí potvrdil i odvolací senát. Nejvyšší soud ale předloni v květnu rozsudky zrušil. Napodruhé začal soud žalobu řešit o půl roku později. Soudkyně dnes řekla, že svůj právní názor vyjádřila ve svém minulém rozhodnutí, nyní ale byla vázána usnesením Nejvyššího soudu.

Město tvrdilo, že podmínka zbudování výstavních prostor není právním závazkem, který by darování obrazů podmiňoval. Zástupce Prahy Roman Felix dnes po jednání novinářům řekl, že se proti rozsudku město odvolá. „Soudkyně prováděla nové dokazování a nemohla pominout závěry Nejvyššího soudu, byť my se domníváme, že v tomto případě nedošlo ke správné aplikaci závěrů Nejvyššího soudu i dodatečně předložených důkazů,“ dodal Felix.

Příspěvek Slovanská epopej nepatří Praze, nesplnila podmínku, rozhodl soud pochází z Artalk.cz

Litoměřický okresní soud dnes potrestal bývalou ředitelku místního muzea za porušení povinnosti při správě cizího majetku tříletým podmíněným trestem odloženým na zkušební dobu pěti let. Evě Štíbrové hrozilo až osmileté vězení. Ze sbírek muzea se ztratilo na 10.000 předmětů za téměř 16 milionů korun. Soud nařídil Štíbrové, která vinu odmítla, aby vzniklou škodu uhradila. Rozsudek není pravomocný, státní zástupci i obžalovaná si ponechali lhůtu na rozmyšlenou.

Ředitelkou muzea byla Štíbrová 38 let do roku 2012, kdy odešla do důchodu. Nový ředitel Tomáš Wiesner nechal udělat rozsáhlou inventarizaci sbírek, při které se zjistilo, že chybí řada předmětů, jejichž historická hodnota je často nevyčíslitelná. Mezi nejvzácnější patří latinský graduál z 15. století, který se náhodou posléze objevil v rakouské národní knihovně, či jedinečný husitský kalich.

Graduál patřil do sbírek oblastního archivu, muzeum ho mělo dlouhodobě zapůjčený. Štíbrová má archivu zaplatit 900.000 korun a téměř 15 milionů korun Ústeckému kraji, který je zřizovatelem muzea.

Inventarizace trvala tři roky a Wiesner se kvůli chybějícím předmětům obrátil na policii. „V podstatě je tam průřezově všechno, co se obchoduje. Co za něco stálo, zmizelo. Bylo to zásadní narušení celé sbírky. Mezi předměty je sklo, cín, porcelán, zbraně, militaria z druhé světové války, numismatika,“ řekl už dříve Wiesner. Podle obžaloby se přišlo také na záměnu cenných sbírkových předmětů za méně cenné, pochybné odpisy a ztráty.

Štíbrová se hájila tím, že prostory, které mělo muzeum k dispozici, neumožňovaly provést inventarizaci. Depozitář mělo muzeum na zámku v Ploskovicích a v tamním kulturním domě. Jeho ochrana však podle soudu nebyla zabezpečena. Ztratily se předměty z depozitáře i z objektu muzea v Litoměřicích. Na ztráty předmětů zaměstnanci ředitelku opakovaně upozorňovali, ta na to reagovala tím, že se najdou. Zmizely i předměty větších rozměrů jako sochy.

Štíbrová podle soudu nezajistila ochranu sbírkových předmětů před krádežemi a vloupáním, neboť nezavedla klíčový režim a klíče od depozitářů byly volně přístupné, a to i neoprávněným osobám.

Sbírky muzea tvořily předměty svezené ze zrušených německých škol, muzeí a památek v 50. letech minulého století. Stav sbírek byl špatný, předměty byly zasaženy plísní. „Nelze nepochybně stanovit škodu chybějících předmětů a je otázkou, zda vůbec kdy tam ty předměty byly,“ uvedla obhájkyně Lenka Mrázková. Soudkyně dnes řekla, že svědci potvrdili přítomnost řady předmětů ve sbírkách. „Potom při stěhování tam už nebyly. Řada předmětů byla zkoumána historicky, půjčována na výstavy, tuto obhajobu soud nepřipouští,“ uvedla soudkyně Alexandra Šetková. Podmínky v depozitářích umožňovaly podle soudu inventarizaci. „Několik let se se sbírkou nepracovalo,“ řekla.

V pořádku nebylo podle soudu ani stěhování. Postupně vycházelo najevo, co všechno chybí. Štíbrová s tím nic nedělala. Státní zástupce řekl, že s rozsudkem je spokojen, soud se s jeho návrhem ztotožnil. Štíbrová verdikt nekomentovala.

Příspěvek Bývalá ředitelka litoměřického muzea dostala za ztracené předměty podmínku pochází z Artalk.cz

Pražský magistrát sníží pro rok 2021 meziročně výdaje na granty v kultuře o 8,3 procenta na celkem 330 milionů Kč. Důvodem jsou dopady pandemie nemoci covid-19. Z celkové částky tvoří většinu víceleté granty schválené v uplynulých letech. Návrh rozdělení grantů dnes schválil magistrátní výbor pro kulturu a cestovní ruch. Projekty, které město podpoří, vybrala magistrátní grantová komise, jejímiž členy jsou převážně odborníci z kultury. Návrh musí ještě projednat pražští zastupitelé.

Z celkové částky činí podpora víceletých grantů 228 milionů, což je méně, než bylo původně zamýšleno. Město a grantová komise se rozhodla příspěvky plošně snížit o deset procent, protože by Praha neměla dost peněz na jednoleté projekty. „Tím vznikla možnost rozdělit zmíněných přibližně 102 milionů korun. Bylo to velmi složité a dlouhé jednání,“ řekl na jednání výboru ředitel magistrátního odboru kultury Jan Sulženko.

Město letos posunulo kvůli pandemii termín, do kdy mohli kulturní subjekty o granty posílat, z poloviny června na konec září.

Do grantového řízení bylo zasláno 787 žádostí v celkové výši 1,5 miliardy korun. Z celkového počtu zaslaných žádostí jich bylo 60 o víceletý a 727 o jednoletý grant. Letos se přihlásila také řada soukromých divadel, klubů či galerií a další kulturní zařízení, která granty obvykle nedostávají a ani o ně nežádají. O jejich podpoře bude město ještě jednat.

Granty město přiděluje pouze těm žadatelům, jejichž projekty získají od grantové komise při hodnocení alespoň minimální počet bodů. U žádosti o jednoletý garant je to 65 bodů a u víceletých 75. Grantová komise je 15členná a je volena vždy na tři roky. Pouze její předseda je vybírán z řad politiků.

Do budoucna chce vedení města inovovat strategií podpory umění a kulturních a kreativních průmyslů. Magistrát nyní připravuje aktualizovanou verzi grantového systému pro roky 2022 až 2026.

Jednoleté granty v kultuře v Praze v roce 2021

Příspěvek Praha sníží kvůli covidu meziročně výdaje na granty v kultuře pochází z Artalk.cz

Kryštof Kaplan / Korporealita / kurátorka: Iva Mladičová / Pragovka Gallery / The White Room / Praha / 4. 11. – 31. 12. 2020

Foto: Marcel Rozhoň

Příspěvek Kryštof Kaplan v Pragovka Gallery pochází z Artalk.cz

Soutěžní sekci Jiné vize CZ, která se každoročně odehrává v rámci Přehlídky filmové animace a současného umění (PAF Olomouc), letos kurátorsky připravila dvojice Tina Poliačková a Lumír Nykl, kteří se zaměřili na díla tematizující buď kolektivní, nebo mimo-lidskou zkušenost. Tereza Rudolf ve svém textu více přibližuje kurátorský výběr a klíčové formální i obsahové podobnosti, které jednotlivá videa sdílí.

Víly a čarodějové: umění pro konec světa

Jiné vize, které se letos, navzdory nepříznivé situaci, odehrály – a to v kurátorském výběru Tiny Poliačkové a Lumíra Nykla –, představily tematicky nečekaně konzistentní soubor, který můžeme chápat jako přehlídku důležitého trendu v současném umění. Méně lidská, znovu zakouzlená příroda, provázanost a fluidita jako témata i použité formy, spolu se stále se zdokonalujícími technologickými možnostmi (a přístupnějšími programy či technickými zařízeními) rámují mnohé z deseti videí nominovaných na cenu mezinárodní poroty, jejíž vítězná jména jsou již známa. Celý program festivalu PAF, stejně jako Jiné vize, letos proběhl ve změněné podobě. Zatímco jedna část festivalu probíhá v kulisách města Olomouc, hlavní program se odehrál (a odehrává) online. Nutno dodat, že organizátoři ukázali, že v tom naštěstí umí chodit.

Výběr deseti nominovaných videí se může zdát až příliš úzce profilovaný, avšak právě díky tomu ukazuje postupy a témata, která jsou již několik let v lokálním kontextu dobře viditelná. Současně lze říci, že některé z prací, nebo jejich dílčí prvky, se dotýkají uměleckého fenoménu označovaného za nový romantismus. Ten byl ze začátku nového tisíciletí pojmenován především v malbě a i u nás by se našli autoři, kterým by tento magický způsob vnímání současného, zdánlivě zcela odkouzleného světa byl vlastní. Je to ostatně jeden z přístupů, s nímž je dlouhodobě provázán i kolektiv galerie A.M. 180, tedy pořadatelé hudebně-kulturního festivalu Creepy Teepee. Dýdžejing je potom jednou z přirozených poloh kurátorské dvojice Poliačková–Nykl. Není tedy překvapující, že se hudba jako nosný prvek objevuje i ve vybraných videích, a to v různé míře intenzity. Zatímco ve Whispers Divulging od Lukáše Prokopa se obraz a zvuk neoddělitelně propojuje – fraktálové obrazce tančí na generovaný grafický šum, tak hudba v Everything Is You (Anna Slama & Marek Delong & Konstanet) je výpravně filmová. V pracích Jana Boháče nebo Filipa Kopeckého je to pak samotný rytmus přednesu nebo promluvy, který se blíží spíše recitaci nežli běžnému monologu. Tomáš Kajánek a Jan Matýsek pak každý, byť zcela jiným způsobem, čerpají z oblasti populární hudby.

Odbýt práce, které podle pravidel Jiných vizí pocházejí z období posledních osmnácti měsíců, označením nový romantismus by byla škoda. Je ale zajímavé všímat si aspektů, které spolu sdílejí – ať už je to téměř všudypřítomný monolog, nebo hlas vypravěče, který doplňuje „obrazovou“ část filmu, či určitý meditativní klidný charakter, který mnohdy zcela rezignuje na příběh a působí spíše jako zvláštní dokumentární sonda do jiného časoprostoru. Absence dialogu a určitá klipovitost videí mohou být prvky, jež se staví do zdánlivého kontrastu vůči motivu kolektivu, komunity či společného organismu. Zdá se tak, že navzdory přítomnosti ostatních zůstává každý sám, jako je tomu v záznamu autorské videohry od Veroniky Švecové (The Final Quest of the Real-Playness). Na druhou stranu se postavy často obrací na samotného diváka a promlouvají k němu, čímž jej činí nezbytnou součástí celého příběhu. Kolektiv pak určitě nemizí z procesu tvorby těchto prací, které mohou, odmyslíme-li si vrstvu filmovosti, mnohdy plnit roli performance. Performativita (ať již v práci Re-Enter the Plant od Nely Britaňákové, nebo v Everything Is You či Leviathan’s Wet Dream Jana Matýska) ale nemusí být jen součástí výsledného díla. To, co mnohé práce spojuje, je pocit sdílení již při vytváření daných videí. Byť jsou práce technicky na úrovni, a to i ve chvíli, kdy záměrně pracují s dávkou nehezkosti či trashové estetiky, nelze se ubránit pocitu, že se umělci a jejich přátelé-spolupracovníci mohli dobře bavit a výlet k vodě, na hrad, do bazénu nebo do močálu – ať už v kostýmu, nebo v „civilu“ – si užít. Tato forma bytí spolu mi přijde mnohdy důležitější než leckde opakovaná hesla o nutnosti úniku z nepřetržitého růstu nebo o přežívání v kapitalocénu. Obzvlášť u mezinárodní porotou zvoleného vítězného filmu Don’t Be Dam(n) Štěpána Krahulce, Fanny Chaiyarach a Davida Střelečka je toto klišé úniku mimo moderní struktury podtrženo právě sděleními vypravěče.

Jedním z (poměrně vágních) popisů nového romantismu je, že se ani nesnaží vytvořit zcela novou skutečnost, ani neusiluje o to naši všednost zcela rozložit. Ocitá se tak někde mezi běžným a neuchopitelným, mezi vlastním a cizím, mezi kouzelným a rutinním, mezi přírodou a technologií. Nálada videí se pak pohybuje kdesi na pomezí dětské hry a drogového tripu. O určité jiné rovině vědomí by měly svědčit i vizuální filtry (Everything Is You nebo Snake Sadness), optické manipulace (Max the Weather Girl nebo 1), používání rozostřené kamery (Don’t Be Dam[n]) nebo volba mlžného prostředí Re-Enter the Plant). Všechny tyto postupy se snaží dostat diváka mimo jeho běžné vnímání. Je otázka, nakolik je něco takového možné a nakolik pak ve výsledku jen zpracovávají atraktivní a lehce provokativní, barevnou a nekonvenční formu. Je skutečně formálně podaná pohádkovost videa Everything Is You pohádkou i ve smyslu její přístupnosti? Nebo je obrazovost pohádky jen dobře vypůjčenou formou, která v nás probouzí určité emoce a vzpomínky, ale současně je jen nástrojem na vymačkání posledních zbytků citu? O tomto pocitu roubovanosti může svědčit i vítězství v kategorii diváků práce Lukáše Prokopa Whispers Divulging, které je čistě tím, čím je – a to zvukem s obrazem, který mohou diváci prožít, aniž by jim byly současně představovány další obsahy a názory, u kterých je na pováženou, zda jsou spíše zatím nenatočeným pokračováním filmu Avatar nebo manifestem nového bytí spolu a s přírodou. V množství nominovaných videí, která jsou k vidění online, si ale pravděpodobně každý najde svého favorita, jehož, její či jejich práce ukazuje skrze kurátorský výběr na fenomény a motivy, které v současném umění silně rezonují a hluboce jím prorůstají.

Valentýna Janů & Kryštof Hlůže, Filip Kopecký, Jan Boháč & BCAA system, Veronika Švecová, Jan Matýsek, Anna Slama & Marek Delong & Konstanet, Nela Britaňáková, Štěpán Krahulec, Fanny Chaiyarach, David Střeleček, Lukáš Prokop, Tomáš Kajánek / PAF 2020 – Jiné vize / kurátoři sekce: Tina Poliačková a Lumír Nykl / Olomouc / 3. – 6. 12. 2020 (online k vidění do 13. 12. 2020)

Příspěvek Víly a čarodějové: umění pro konec světa pochází z Artalk.cz

Zhanna Kadyrova a Jiří Kovanda: (Takmer) Nedobrovoľné sochy / kurátorka: Elena Sorokina / ZAHORIAN & VAN ESPEN Bratislava / 8. 12. 2020 – 25. 2. 2021

Zhanna Kadyrova a Jiří Kovanda
(Takmer) Nedobrovoľné sochy
kurátorka: Elena Sorokina
otvorenie výstavy dnes – 8. 12. 2020, 16. – 20. hod.
ZAHORIAN & VAN ESPEN Bratislava
Mierová 7, 82102 Bratislava

Výstava prináša priestor na stretnutie Jiřího Kovandu a Zhanny Kadyrovej a zároveň im dáva možnosť umeleckej výmeny na tému krehkosť v soche. Pochádzajúc z rôznych kontextov a rôznych generácií, obaja, Kovanda aj Kadyrova, stavajú sochu na hranicu jej limitov, na jej okraje a paradoxy. Ich práce často reflektujú ďaleké obchádzky, pozývajú nájdené objekty a inak prehodnotený materiál a tvarujú neuchopiteľné aspekty každodenného (do materiálnej alebo imateriálnej formy). Zjavnými, ale zároveň podobne neintuitívnymi spôsobmi volatilizujú monumentalitu sochy a používajú krehkosť ako odpoveď na heroické tvrdenia modernizmu. Pre tento projekt, popri skorších prácach, obaja autori vytvorili nové diela, do ktorých začlenili ducha miesta, konceptuálne momenty, nabité nápady a prisvojené objekty z kúpeľov Grössling v Bratislave, ktoré v blízkej dobe čaká obnova. V čase, keď nás pandémia núti čoraz viac sa zamýšľať nad krehkosťou našich individuálnych tiel, pripomínajú prázdne kúpele čakajúce na nový život aspekty a dichotómie „tela“ prekračujúceho mnohé storočia. Kúpele postavené v roku 1895 znovu prinášajú obrazy a roly tak, ako ich „zažili“ počas svojej existencie, evokujúc rituály očisty, sociálnej interakcie, uzdravovania a pôžitku. Obnovujú tiež radikálny posun k zdravým, funkčným a silným telám propagovaným bývalým východom aj západom v 20. storočí. V tomto konkrétnom prípade predstavuje ich absencia v chátrajúcej architektúre Grösslingu dokonalý konceptuálny bod stretu Kadyrovej a Kovandu, pričom sa obaja hĺbkovo zaoberajú náhodami a krehkosťami objektov, tiel a myslí.

Jiří Kovanda sa narodil v roku 1953 v Prahe, kde aj žije a pracuje. Je jedným z najväčších protagonistov európskeho konceptuálneho umenia a svoje prvé intervencie zrealizoval vo verejných priestoroch v Prahe v 70. rokoch. V týchto intervenciách pôsobia svetské udalosti trochu zvláštne a nevybalansovane, vlnia sa medzi očividnou jednoduchosťou a poetickou rezonanciou, čím nám dovoľujú cítiť krehkosť individuálneho v spoločnosti pod neustálym dohľadom. Aj keď Kovandove minimalistické akcie niesli v 70. rokoch veľmi odlišný politický náboj, ostávajú viac ako relevantné aj v súčasnej situácii kapitalizmu digitálneho dohľadu. Kovanda dnes pokračuje v tvorbe a stále ho zaujímajú senzuálne stretnutia, delenia a spojenia, nenapodobniteľne subtílne, poetické a neustálené. Jiřího Kovandu zastupuje galéria gb agency, Paríž; Krobath, Viedeň a SVIT, Praha.

Zhanna Kadyrova sa narodila v roku 1981 v Brovary na Ukrajine a v roku 1999 vyštudovala školu umenia T. G. Ševčenka. Okolo roku 2000 prišla Kadyrova do Prahy, čo bola jej prvá cesta za hranice. Popri iných návštevách a stretnutiach videla výstavu Jiřího Kovandu, ktorá ovplyvnila jej rozhodnutie stať sa umelkyňou. Dnes je jej umelecká prax svetovo známa pre jedinečné poňatie sochy a prácu s nájdeným materiálom. Kadyrova skúma transformácie „modernej hmoty“, pričom často používa kachličky zo zničených alebo opustených budov. Jej objekty reflektujú následky ľudských činností, ktoré bývajú úplne oddelené od ich prvotných, emancipačných ideálov. Zhannu Kadyrovu zastupuje GALLERIA CONTINUA San Gimignano, Peking, Les Moulins, Havana, Rím a ZAHORIAN & VAN ESPEN, Bratislava, Praha.

Elena Sorokina je kurátorka a historička umenia. V rokoch 2017 – 2018 bola kurátorkou v HISK (High Institute of Fine Arts, Belgicko). Medzi rokmi 2015 a 2017 bola kurátorskou poradkyňou „dokumenty 14“ v Aténach / Kasseli. Jiřího Kovandu prizvala k špeciálnemu projektu „Spaces of Exception“ Moskovského bienále 2013. V roku 2019 kurátorsky pripravila „Resistance of Matter“ – samostatnú výstavu Zhanny Kadyrovej v Zahorian & Van Espen, Praha a v galérii Continua, Les Moulins. V roku 2006 bola kurátorkou „Contested Spaces“ na CUNY University v New Yorku, kde participovala Kadyrova ako členka novozaloženej skupiny REP.

Projekt podporil z verejných zdrojov Fond na podporu umenia, Nadácia mesta Bratislavy a Bratislavský samosprávny kraj
Fotografia: TASR / A. Prakeš, Kúpele Grössling Bratislava, 1963

Příspěvek TS: Zhanna Kadyrova a Jiří Kovanda pochází z Artalk.cz

Rita Koszorús: schMERZraum 2.0 / kurátorský text: Rita Koszorús / Galéria Čin Čin / Bratislava / 8. 12. 2020 – 29. 1. 2021

Rok 2020 bol nepochybne nezvyčajný pre celý svet. Natočil nám zrkadlá a vzbudil alternatívne spôsoby vynaliezavosti nielen v oblasti umenia. V mojom prípade by sme mohli konštatovať, že to bol dôvod, prečo som sa rozhodla kurátorovať vlastnú výstavu. V skutočnosti je za tým omnoho viac! Láka ma, že kurátor môže dopovedať, spoznávať, selektovať, tvoriť a hľadať nové súvislosti či už medzi dielami jedného alebo viacerých tvorcov. Kurátorovanie vlastných diel je síce ťažšie, keďže chýba objektívnosť cudzieho človeka, ale v každom prípade je to legitímny experiment. Moje rozhodnutie bolo podmienené tým, že som počas tohto roka mala možnosť rozprávať sa viac sama so sebou. Tento rozhovor priniesol nové otázky a celkom isto aj nové odpovede.

ČAS je práve jednou z ústredných tém, ktoré analyzujem (áno, ešte stále). Čas, ktorý sa snažím zastaviť; čas, nad ktorým sa nostalgicky rozplývam; čas, ktorý je občas veľkým nepriateľom, inokedy najlepším kamarátom. Momentálne ma najviac láka spracovanie témy nostalgie, ktorá predstavuje jeden z mojich obľúbených pocitov. Zaujímajú ma otázky, či sa dá nostalgiu kolektívne prežívať a či je možné nájsť symboly asociácií (primárne v abstraktnej formálnej rovine). Centrálny motív pre druhú verziu výstavy schMERZraum preto nachádzam v náznakoch bunkru. Skrýša ako symbolické miesto ukrytia sa pred svetom a pred nebezpečenstvom; kde sa rozprávame len sami so sebou; kde myslíme, ako chceme a na to, čo len chceme.

Koláž tentokrát viac expanduje do priestorových objektov, z ktorých som vybudovala jednu organickú stavbu. Základný princíp techniky koláže je “lepenie”, ktoré prináša rovnováhu náhody a vedomého spájania zvolených prvkov. Signifikantným sa tak stáva “čaro momentu”, keďže z nekonečného počtu možností prepojenia som teraz a tu zvolila len jednu. Selekcia opracovaných alebo aj surových materiálov, ktoré tvoria stavebné prvky bunkru, apeluje na fenomén “možnosti výberu”, s ktorým sa v dnešnej dobe stretávame na dennej báze v rôznych oblastiach našich životov. Charakter mojich stavebných prvkov môže pripomínať arte poveru, ktorá v súčasnom kontexte ponúka novú výzvu udržateľnosti v tvorbe. Síce názov schMERZ (v kombinácii bild, raum, rot, video a pod.) reaguje na ideu Kurta Schwittersa vytvoriť vlastné dada (MERZ), na tejto výstave pribúda aj nový odkaz na predstaviteľa hnutia arte povera Maria MERZ.

Příspěvek TS: Rita Koszorús pochází z Artalk.cz

Lucia Horvátová, David Jávorský, Michaela Šuranská, Vlad Yurashko, Roman Ďurček (doktorandi), Peter Decheť, Barbora Durajová, Nikola Černá, Tatiana Jakubove, Martin Kačmarek, Kateřina Kocourková, Veronika Kršteníková, Michael Luzsicza, Katarína Magdiaková, Magdaléna Masárová, Peter Mičák, Michaela Murínová, Tatiana Ondziková, Kristína Pechová, Monika Ručková, Miroslav Sandanus, Ema Stasová, Natália Šimonová, Šimon Tóth, Kristína Vaceková, Kristína Zahorová / Periférne videnie / Kurátorka: Ivana Moncoľová / Pistoriho palác / Bratislava / 11. 12. 2020 – 31. 1. 2021

Periférne videnie

Výstava študentov, doktorandov a absolventov
Katedry maľby Fakulty výtvarných umení, Akadémie umení v Banskej Bystrici

Sprístupnenie výstavy: 11. december 2020 – 31. január 2021

Výstava s názvom Periférne videnie predstavuje výber z diel študentov/iek, doktorandov/iek a absolventov/iek Katedry maľby Akadémie umení v Banskej Bystrici. Názov odkazuje na perifériu ako na miesto hodné povšimnutia. Výstava si kladie za cieľ predstaviť absolventov/doktorandov a študentov Katedry maľby. Selekcia diel sa zameriava aj na vyzreté bakalárske a magisterské práce, ktoré bude môcť verejnosť vidieť po prvýkrát.
Táto škola si prešla problematickým zrodom a je najmladšou vysokou školou akademického druhu s umeleckým vzdelávaním na Slovensku. Pedagógovia katedry maľby, vedúci ateliérov (doc. Mgr. art. Ján Triaška, ArtD. – vedúci Katedry maľby, doc. Štefan Balázs, ArtD., akad.mal., prof. Ľudovít Hološka, akad. mal., Mgr. art. Rastislav Podoba, ArtD. – vedúci ateliérov) s podporu kurátorky I. Moncoľovej ponúkajú galerijný princíp samotnej selekcie diel, ako aj prezentácie výstavy. Výstava je zameraná primárne na médium maľby, stále viac expandujúceho do priestoru, predstavuje talentované osobnosti s reflexiou celospoločenských ako aj osobných tém, vyjadrených v médiu klasickej maľby, experimetovania s papierom a pigmentami, inštaláciou.

Vystavujúci / Artists: Lucia Horvátová, David Jávorský, Michaela Šuranská, Vlad Yurashko, Roman Ďurček (doktorandi), Peter Decheť, Barbora Durajová, Nikola Černá, Tatiana Jakubove, Martin Kačmarek, Kateřina Kocourková, Veronika Kršteníková, Michael Luzsicza, Katarína Magdiaková, Magdaléna Masárová, Peter Mičák, Michaela Murínová, Tatiana Ondziková, Kristína Pechová, Monika Ručková, Miroslav Sandanus, Ema Stasová, Natália Šimonová, Šimon Tóth, Kristína Vaceková, Kristína Zahorová

Kurátorka: Ivana Moncoľová
Odborní garanti: Ján Triaška, Ivana Moncoľová

Výstavu podporili: Fond na podporu umenia, Bratislavský samosprávny kraj,  Moncolova Editions

Staromestské centrum kultúry a vzdelávania Pistoriho palác, Štefánikova ul. 25, Bratislava
Otvorené: Ut – Pi 12:00 – 19:00, So – Ne 15:00 – 19:00
(výstava bude počas Vianočných sviatkov zatvorená od 23.12.2020 do 4.1.2021 vrátane)

Příspěvek TS: Periférne videnie pochází z Artalk.cz

Polagraph Laboratoř – online nákupní galerie s uměleckou fotografií / Praha / 9. 12. 2020

Galerie Polagraph, která se dlouhodobě zaměřuje na klasickou fotografii i prodej vybavení na tuto fotografickou techniku, spouští unikátní projekt.

Na webových stránkách www.polagraph-laborator.cz nově nabízí již zarámované autorské fotografie ve striktně limitovaných edicích. Jedná se o fotografie již známých autorů, ale i studentů fotografie.

Projekt Polagraph Laboratoř je výjimečný tím, že od každého z autorů je vybrána jedna fotografie, kterou si v limitované edici můžete pořídit vytištěnou a již zarámovanou.

Prvními autory, jejichž snímky jsou k zakoupení, jsou Jan Jindra, Vojtěch Veškrna, Michaela Karásek Čejková a Štěpánka Sigmundová. Mezi dalšími se můžete těšit například na Libuši Jarcovjákovou a několik jejích studentů.

„Vybíráme pro vás fotografie s hloubkou a příběhem, které pro vás osobně s jejich autorem ručně rámujeme a poté nabízíme v limitované signované edici. Proto od nás můžete snímek zakoupit pouze a jenom v dané podobě, v konkrétní velikosti a vybraném rámu. Právě na této podobě fotografie jsme se s jejím autorem shodli jako na té, jež dané fotografii nejvíce sluší a jež jí dává vyznít v její plné kráse.“

Polagraph Laboratoř má za cíl rozšířit zájemcům obzory na poli české a slovenské fotografie, podpořit autory v jejich další tvorbě a dostat kvalitní umění k veřejnosti a do míst, kde bude denně dělat radost, tedy především domácností. Unikátní projekt také otevírá téma prodeje, hodnoty a ceny autorských fotografií, jež je v České republice stále tabuizované.

Za Laboratoří stojí Polagraph, mladí nadšenci do klasické fotografie. V Praze a v Brně provozujeme obchod a galerii, jež se jako první v Čechách zaměřuje čistě na Polaroid a klasickou analogovou fotografii.

Příspěvek TZ: Polagraph Laboratoř – online nákupní galerie s uměleckou fotografií pochází z Artalk.cz

Venkovní komentovaná prohlídka: Jakub Adamec provádí výstavou Písek ve stroji – Piekło kobiet / PLATO Ostrava / Ostrava / 15. 12. 2020 v 15:00

Aktuálně zařazujeme do programu komentovanou prohlídku výstavy na budově PLATO Písek ve stroji – Piekło kobiet, kterou podporujeme současné polské protesty. Výstavou nás provede jeden z kurátorů výstavy Jakub Adamec.

Prohlídka se z bezpečnostních důvodů uskuteční v limitované kapacitě 10 osob a venku, čímž se snažíme minimalizovat případná rizika. Doporučujeme rezervaci na info@plato-ostrava.cz.

Protože se brzy stmívá, volíme nestandardní začátek už v 15 h.

Doporučené vstupné 30 Kč

Po zaplacení vstupného se potkáme před vchodem.

Příspěvek 15. 12. 2020 / Venkovní komentovaná prohlídka: Jakub Adamec provádí výstavou písek ve stroji – Piekło kobiet pochází z Artalk.cz

Kino intenzity online: Mléčná dráha (Maďarsko, 2007) / PLATO Ostrava / 17. 12. 2020 ve 20:00

Mimořádná online projekce filmu ve výběru a s komentářem filmového kritika Aleše Stuchlého. Závěrečné kino cyklu Intenzity.

„Dílo, jehož podtitul zní ‚ambientní film‘, sestává z deseti úchvatných statických záběrů bez hudby i dialogů. Melancholické i vtipné mikropříběhy, ohraničeny časoprostorem jediného dne, představují výjevy z každodenního života, ovšem díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných ruchů prostředí a rozličných terénních nahrávek nabírají nepokrytě meditativní rozměr.“
Aleš Stuchlý

Film v roce 2007 snímek zvítězil na festivalu ve švýcarském Locarnu v rámci sekce Concorso Cineasti del Presente (Filmaři dneška). Na festivalu Maďarský filmový týden snímek získal Zvláštní cenu poroty a další dvě ocenění v kategoriích Nejlepší kamera a Nejlepší zvuk.

Partnerem večera je Edisonline, který k zakoupení vstupenky nabízí bonus v podobě volného přístupu ke 300 filmům pro dobu 14 dnů.

Jak zakoupit vstupenku najdete zde.

Příspěvek 17. 12. 2020 / Kino intenzity online: Mléčná dráha pochází z Artalk.cz

Paulína Rypáková (Vårregn): 5 Múz / kurátorka: Zuzana Gažíková / Galéria Ľudovíta Fullu / Ružomberok / 26. 11. 2020 – 31.  1. 2021

Paulína Rypáková (Vårregn): 5 Múz

26. 11. 2020 – 31. 01. 2021

Galéria Ľudovíta Fullu, Ružomberok

Paulina Rypáková, ktorá tvorí pod menom Paulína Vårregn, preferuje nomádsky spôsob života. Od skončenia štúdia v roku 2013 žije a tvorí v rôznych kútoch Európy; Azory, Tenerife, Korfu, Kréta, v súčasnosti na Cypre. Cestovanie, botanika, objavovanie nových miest a rozličných kultúr sú hlavnou inšpiráciou a ťažiskom jej tvorby. V závislosti od prevažujúceho zdroja inšpirácie sa vo svojej tvorbe pohybuje na osi medzi geometrickými a organickými tvarmi, pričom v grafike je skôr minimalistická, zatiaľ čo v textilnom umení ilustratívna. Samozrejme, toto tvrdenie nemá ostré hranice, autorka niekedy obe polohy namixuje v jednom diele.

V aktuálnom projekte Paulína Rypáková zhmotnila podnety a vplyvy z rôznych častí Grécka, v ktorých sa vďaka svojmu spôsobu života ocitá a ktoré ju formujú aj výtvarne, do podoby textilných dezénov či skôr dizajnérskych kúskov. Jej piatimi múzami je 5 lokalít: ostrovy Kréta, Korfu a Mykonos, grécka časť ostrova Cyprus a na pevninskom Grécku oblasť Zagori a Olymp. Projekt, na ktorom pracovala v ostatnom čase, prináša kolekciu svojbytných umeleckých diel na pomedzí medzi voľným umením a dizajnom. Autorka vytvorila päť rôznych textilných tlačí – obrazov, na výstave nám však predstavuje aj svoje uvažovanie a myšlienkový posun v rámci inšpirácie; od skíc cez realizáciu návrhov až po výslednú tlač na hodváb. Každé z výsledných diel je inšpirované iným miestom. Je v nich čitateľná reakcia na pestrú kultúru tejto krajiny, starovekú antiku a mytológiou či podoby života v súčasnom Grécku, ale aj na prírodné krásy a lokálne špecifiká. Sú ovplyvnené gréckou vizuálnou kultúrou, architektúrou, flórou a faunou a v neposlednom rade aj autorkinými osobnými zážitkami zo života medzi Grékmi a jej vzťahom k týmto miestam. Textilné obrazy od klasických dezénov, ktorým sa autorka taktiež venuje, odlišuje nielen uzatvorená kompozícia, ale aj istá dávka naratívnosti.

Projekt vznikol v rámci štipendia udeleného autorke z Fondu na podporu umenia.

Paulina Rypáková (1984) sa venuje grafike, maľbe a textilnému dizajnu. Po absolvovaní školy úžitkového výtvarníctva v Ružomberku (propagačné výtvarníctvo, 2004 pokračovala v rokoch 2007- 2013 v štúdiu na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave v ateliéri Voľnej a farebnej grafiky u Doc. V. Kolenčíka. Počas štúdia absolvovala v roku 2010 študijný pobyt na TAIK – School of Arts and Design v Helsinkach, odbor grafika. Poskytuje tiež reprodukcie svojich diel pre butikové dizajnové hotely v USA a v Európe. Tvorí hlavne voľnú grafiku, no zároveň sa aktívne venuje aj tvorbe textilných dezénov pre rôzne zahraničné značky. Príležitostne navrhuje obálky kníh (napr. pre vyd. Ben Zakai, Izreal; pre vyd. Hachette Livre, Francúzsko).

V rámci prizvania do projektov tvorí aj na Slovensku, napr.:  tvorba grafík pre združenie Čierne diery, ilustrácie pre slovenskú značku Remini, účasť na projekte Vytvorené na Slovensku / Fulla – inšpirácie a interpretácie (2016) a i.

www.behance.net/paulinavarregn

www.instagram.com/paulinavarregn

https://www.sng.sk/ruzomberok

Zuzana Gažíková, kurátorka výstavy

Příspěvek TS: Paulína Rypáková pochází z Artalk.cz