V Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem právě probíhá výstava Apocalypse Me kurátora Jana Zálešáka. Vedle Terezy Záchové, autorky následující recenze, se tématu ve svém šířeji pojatém komentáři věnuje rovněž Marta Fišerová.
Výstava v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem je dlouhodobě připravovaný projekt kurátora Jana Zálešáka. Již ze samotného názvu Apocalypse Me je nám předem trochu jasné, že nepůjde zrovna o lehké téma. Výstavě také předcházela přednáška o jejím vývoji, inspiraci a dílčích tématech. Konala se kupodivu mimo ústeckou galerii, a to v Praze, 17. 2. 2016 na FAMU. Jestli měl divák odcházet s objasněním procesu kurátorské práce a navnaděn na výstavu Apocalypse Me, přičemž si mnozí ani neuvědomili, že je výstava mimo Prahu, tak se tak úplně nestalo.
Kurátorský text prezentovaný na výstavě odkazuje k filozofickým a antropologickým premisám. Zároveň autor vychází z poměrně nedávných antropologických tezí, které byly formovány Alfem Hornborgem a mladým vizuálním umělcem a spisovatelem Pedrem Neves Marquesem. Nechybí zmínka o ontologickém obratu a antropocénu – době, kdy hlavním geologickým činitelem se stává člověk. Bohužel mi přes všechny zajímavé informace v akurátním textu chybí určitý lidský faktor či osobní názor kurátora. Proč si téma vlastně vybral? Je za tím současný zájem o post-internet? Jde opravdu o fascinaci vědou? Co vedlo autora k tomuto uvažování? Aktuální dění ve světě? Ať tak či tak, výstava nahlíží kriticky na určité aspekty lidského chování, které se mohou zdát, že nás dříve nebo později zabijí. Zároveň jde o sondu do hlubšího vědomí, že střed Země začíná pomalu ale jistě sledovat trajektorii vedoucí k jejímu zániku. Pokud se však konec světa opravdu blíží, co pro jeho záchranu můžeme my lidé ještě udělat?
Vystavující umělce, se kterými Jan Zálešák pracuje, můžeme rozdělit do dvou skupin podle toho, jaký postoj zastávají. Jedni pracují na pomezí vědy, přírodních zákonů a umění. Dalo by se říct, že jsou více méně toho názoru, že biotop (tedy Zemi) lze ještě zachránit, pokud si člověk uvědomí své jednání. Druzí jsou skeptičtější. Vycházejí z existenciálních a osobních prožitků, s nimiž vnitřně bojují… Ve velkorysém a čistém prostoru Galerie Emila Filly je prezentováno pouze sedm autorů. Každému dílu je tak ponecháno vlastní autonomní prostředí, v němž rezonuje jeho vlastní význam, přičemž se v rámci výstavy postupně a nenápadně dociluje hlavního smyslu.
Jak sám autor výstavy poznamenal na přednášce, přestože je jeho koncept hluboce promyšlený, stále zastává názor, že výstava má být také vizuální, a tudíž bylo na co se dívat. Jsem ráda, když je na co se dívat. V minulých letech totiž bývaly i takové výstavy v Galerii Emila Filly (např. výstavy Moving Artists, Sociální design, The Art of Urban Intervention), které svým sociálním laděním šly spíše do hloubky tématu a konceptu, ale po vizuální stránce byly expozice pro diváky chladné a odcizené.
Líbí se mi také introvertní charakter kurátorské manipulace s umělci. Vlastně slovo manipulace působí trochu přísně. Nakládá s danými uměleckými díly, která již v minulosti byla prezentována, nově a rozšiřuje jejich nejen instalační možnosti, ale i kontext a možnosti významu. Jestli je to podařené, či nikoliv, k tomu se hned dostanu. Proč však tyto subtilní posuny kurátor nereflektuje v textu? Nebo to není tak zásadní? Bohužel, sebebystřejší divák, pokud nebyl na přednášce, kde toto gesto samotný kurátor zmiňuje, nemůže ho sám rozklíčovat.
Začnu-li Pavlem Stercem, jeho práce Fosilní my, která je zde vystavena, má v pozměněném formálním provedení daleko silnější úder než v Moravské galerii v Brně na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jestli před několika měsíce někdo o jeho instalaci pochyboval, zde exceluje Sterec suverénně a potvrzuje, že byl do finále CJCH vybrán oprávněně. Masivní zásahy do složení půdy, sonda do plastiglomerátů a vrtná jádra budoucnosti, do kterých může divák nahlížet a porovnávat je skrze průhledné tubusy, jsou nejen edukativní, ale díky jejich umístění do konkrétní geografické oblasti nabývají nového, palčivého vyznění. Severočeský kontext, na který zde dílo radikálně odkazuje, tedy na problematiku těžebních limitů, si možná ani autor neuvědomoval. Přestože nejde o primární záměr autora, může být expozice zvlášť ústeckému publiku poměrně blízká. Instalaci samotné prospívá i množství prostoru, který v rámci výstavy dostala.
Naopak u Martina Kouhouta mi jeho nový záměr (ať už jeho vlastní, nebo kurátorův) převést původně drobné snímky vyfotografovaných objektů dvojice Grégoire Blunt a Emmy Skensved, vzniklé jako součást kurátorovaného projektu „pod zemí“ s názvem DEEPSK.IN, na velkoformátové fotografie poněkud uniká. Jakoby se z nich vytrácel hlavní smysl. Přestože by pro Kohouta mohla být přitažlivá určitá nekvalitnost velkoformátového tisku, nebyl to nejspíš primární důvod pro změnu rozměru. Celá kóje, kde se autorova práce nachází, je poměrně ledabyle nainstalovaná. Byl to záměr? Igelity rozházené po zemi, kde občas prosvítá podlaha galerie, zmačkaný materiál, který po estetické stránce spíše odpuzuje. Nejde o první z Kohoutových podobně laděných „apokalyptických“ děl, které mají jindy neuvěřitelné charisma, přičemž jejich významnými prvky jsou organičnost a potenciál rozkladu. Zde se však jeví celková instalace jaksi fádně.
Je trochu s podivem, jak velkorysý prostor (například v rámci textu) věnuje kurátor Anně Slámové v porovnání s ostatními vystavujícími. Kurátor ji zasazuje do kontextu řady mladších umělců, kteří využívají „trend glorifikace prefixu POST internetu“. Nicméně její dílo v Galerii Emila Filly tomu příliš nenasvědčuje – nevyužívá žádné speciální technologické postupy ani „tradiční“ uživatelský způsob zpracování virtuality a remixování jiného světa. A co víc, sám Jan Zálešák toto dílo srovnává s ranou prací manželů Harrisonových, jejíž těžiště je spíše v ekologii. Atmosféra dystopie, kterou můžeme mezi rostoucími rostlinami a pomalu umírajícími rybičkami pociťovat, částečně odvádí pozornost od instalace, která jednak není příliš kvalitně zpracovaná (viz odlepující se diody), jednak kovové konstrukce střihu Evy Koťátkové jsou v současném výtvarném umění poněkud nadužívané a v tomto případě neopodstatněné.
Pro téma výstavy je však Anna Slámová důležitým pojítkem, neboť se zde odkrývá jedna z podstatných myšlenek, o které se Jan Zálešák opírá. Jde o již zmíněný pojem antropocénu. Anna Slámová tak trochu nejistě experimentuje s něčím, co je již delší dobu známé, a tím je mnohaleté zkoumání vlivu silně radioaktivního černobylského prostředí na flóru a faunu, v jehož důsledku byl člověk vyhnán mimo jeho dosah. Jediné, co tento hormetický efekt (vědecký pokus, v jehož rámci jsou dva živočišné druhy vloženy do prostředí s různě silnou radiací) dokazuje, je fakt, že s absencí člověka se Země jako taková dokáže vypořádat daleko rychleji než s jeho přítomností. Přesto, že pro některé diváky může být dílo efektní, a nepopírám, že tak i na mě skutečně působí, záměr samotné autorky je pro mě nečitelný. Manipulace díla kurátorem tak, aby významově dobře zapadalo do koncepce výstavy, se mi proto v tomto případě zdá obzvlášť silná.
Větší zážitek jsem však měla z prací skupiny Palo Cháán, vzniklé speciálně pro tuto výstavu. Dispozičně je jejich instalace umístěna v rohu galerie. Díky výrazným kadmiově žlutým zdím je to velmi vhodná volba. Dílo nabývá na exotičnosti skrze nezvyklé vizuální kódy, s kterými nejsme běžně konfrontováni v českém prostředí. Divákovi se tak nabízí nebývalá příležitost porovnat jinou výtvarnou kulturu s ostatními účinkujícími a tak se zamyslet nejen nad koloniálním řádem, ale také nad tradicí a rituály dané oblasti. A zároveň estetika „post-internetu“ je tu patrnější než u díla Anny Slámové.
Přestože tato myšlenka je možná nepodstatná, nedá mi to, abych ji nenapsala. Zpracovával kurátor koncepci svého projektu nezávisle na místě určení a mohl by tak být prezentován v jakékoli galerii typu „white cube“? Nebo se zamýšlel nad daným prostorem, oblastí a krajem, ve kterém se výstava bude konat? Je škoda, že místně specifický potenciál, který se zde v ústeckém kraji nabízí, není skoro vůbec využit. Možná by stačila jen např. drobná zmínka v textu: autor mohl téma více vztáhnout k lokálnímu kontextu, proč zrovna zde, na severu Čech, v Galerii Emila Filly dělá výstavu Apocalypse Me.
Na celé výstavě oceňuji její střídmost, určitý minimalismus a v neposlední řadě i lehkost prezentace, tak jako se o ní zmiňuje Hans Ulrich Obrist: „Není důležité naplnit prostor, ale vytušit, co je potřebné.“ Což se, myslím, kurátorovi Janu Zálešákovi povedlo. Divákovi tak opravdu sdělí hlavní ideu, aniž by příliš odbočoval. Přesto zde je „apokalypsa“ spíše v latentním módu. Je třeba vyzdvihnout také to, že toto téma ještě v Čechách prakticky nebylo samostatně reflektováno. A co osud světa? Musíme si počkat na mezinárodní kongres geologů, který se chystá tento rok v srpnu a na němž se rozhodne o oficiálním (ne)přijetí termínu antropocén. S ohledem na lidstvo je však nutné si uvědomit, že vývoj můžeme zvrátit pouze my sami. Doufejme tedy, že – tady v Čechách – budou naši blaničtí rytíři ještě nějakou dobu spát.
Apocalyse Me / vystavující umělci: Josef Bolf, Aleš Čermák & Michal Cáb, Martin Kohout, Vilém Novák, Anna Slámová, Pavel Sterec, Palo Cháán (Patricia Dominguez & Irvin Morazan) / kurátor výstavy: Jan Zálešák / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 3. 3. – 15. 4. 2016
Foto: Jiří Dvořák
Příspěvek Začíná nová éra života na Zemi? pochází z Artalk.cz
