Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský vytvořili spolu s kurátorem Václavem Janoščíkem a architektem výstavy Davidem Feslem v industriálním prostoru Fait Gallery svébytné prostředí fungující jako výstava uměleckých děl, ale zároveň také jako funkční coworkingový prostor. Zuzana Janečková jej také mimo jiné využila k psaní této recenze, ve které pojímá do hloubky výstavu spolu s tématy, která otevírá, vedle toho se ale také soustředí na průběh samotného psaní.„Akokoľvek to znie ortodoxne, písanie recenzií na inom mieste ako priamo vo výstave, ktorej sa týkajú, je vytrhnuté z pôvodného kontextu.“
Image may be NSFW. Clik here to view.
Dnes má meniny Libor / Today I am having day off
Intermezzo na ostrovoch oddychu
Priestor bývalej továrne F. Wanniecka, kde aktuálne pôsobí Fait Gallery, je veľkolepý. Dovolím si tvrdiť, že sa zatiaľ ani jednej výstave nepodarilo pohybovať sa v ňom tak sebaisto a nestratiť pritom cit. Vzájomná súhra priestoru galérie, umelcov Dušana Zahoranského a Pavly Scerankovej, kurátora Václava Janoščíka a architekta výstavy Davida Fesla je na aktuálnej výstave Práce na budoucnosti viditeľná na prvý pohľad. Aký je pohľad druhý? Výstava funguje okrem expozičnej časti aj ako coworkingový priestor, kde môže ktokoľvek pracovať alebo oddychovať. Keď som tam písala recenziu, mala som možnosť sledovať priestor dlhší čas, stretnúť niekoľko ľudí a nadviazať aj spoluprácu. Coworking teda naozaj fungoval. Samotné slovo znamená v preklade doslova spolupráca a pre tento typ priestoru je typická komunita, otvorenosť, dostupnosť, pracovná plocha s pripojením na internet (wifi FG/password: Galerie2016), je to miesto, ktoré umožňuje zdieľať hodnoty, skúsenosti, nápady a pomáha zbaviť sa pocitu izolácie. V rámci zamerania výstavy na tému práce je logickou a neprehliadnuteľnou dominantou architektonického riešenia gigantický pracovný stôl, pripomínajúci skôr pódium, ktoré poskytuje zároveň dve relaxačné útočiská v podobe malých zapustených ostrovčekov oddychu, akýsi backstage, lounge, závetrie. Tieto malé diery sú skôr jaskyňami alebo skrýšami, z ktorých nám v sediacej polohe, spoza horizontu pracovnej dosky stola trčí iba kúsok hlavy. Keď sedíme v jaskyni, práca je všade okolo nás. Čítam si tam Trblet v oku od Ivana Laučíka, ktorý síce nie je súčasťou výstavy, ale momentálne sa ním na chvíľu stal. Stiesňujúci pocit z veľkej pracovnej dosky mi pripomína nedávno prečítanú legendu o Minotaurovi, ktorý nikdy nevyliezol z bludiska a pýta sa, čo je to vlastne „poznať jaskyňu“? Ivan Laučík v texte Konečne začne v jaskyni snežiť uvažuje takto: „Hádam prežiť predstavy o sebe samom. Žiť v mierke 1 : 1.“ Vo výstave má ale všetko akúsi inú mierku, pripodobňovať to k Alenke v ríši divov by bolo infantilné, ale asociácia je neodbytná.
Stihol Minotaurus spoznať sám seba a prežiť predstavy o sebe samom, kým ho v spánku hodinu po polnoci zabil Théseus?
Intro v horách myšlienok
Štandardnou súčasťou recenzií výstav je premýšľanie o tom, v akom kontexte sa ocitli vystavené diela. Tu to tak nebude. Zaujíma ma zároveň to, v akom kontexte sa ocitne text o výstave. Písanie interpretácie či analýzy doma alebo v práci, v parku, na pláži, v kaviarni alebo bare, vo vlaku či kdekoľvek inde, či už chceme, alebo nechceme, dáva textu priamo úmerne aj jeho smerovanie, sú to tzv. vonkajšie okolnosti alebo vplyv prostredia. Ďalšou okolnosťou je, kde a kedy bude uverejnený. Zámerom tohto textu bolo napísať ho len priamo vo výstavných priestoroch pre artalk.cz, a to do konca prvého júlového týždňa. Prvé ani posledné sa nepodarilo. Recenzia je písaná na štyroch rôznych miestach (Fait Gallery, brownfield na Dolním nádraží v Brně, doma, v kolóne na D1) a odovzdaná dva týždne po deadline. Dôvodom sú workoholické okolnosti v kombinácii s prokrastináciou, chrípkou a pocitom paralizujúcej zodpovednosti z videného. Ako píše Nicholas Mirzoeff, videné totiž neznamená uveriť vo videné, ale je určitým typom performance, ľudský zrak sa javí ako mnohotvárna slučka so spätnou väzbou (Jak vidět svět). Aj tento text je viac performatívnou interpretáciou ako teoretickou analýzou a jeho charakter podnietilo premýšľanie o tom, ako a kde všade dnes pracujeme. Jednotlivé časti textu nie sú zoradené v časovej následnosti, ako boli napísané, a za každou kapitolou nasleduje otázka v kurzíve smerujúca na čitateľa. Akokoľvek to znie ortodoxne, písanie recenzií na inom mieste ako priamo vo výstave, ktorej sa týkajú, je vytrhnuté z pôvodného kontextu. Lokalitu miesta a množstvo vplyvov od osobného zdravotného stavu pisateľa, zamestnancov galérie, svetla, hluku, vône, vlnenia wifi až po ostatných návštevníkov vnímame vedome či podvedome. Keď odídeme, niečo si zapamätáme, ale veľa toho zabudneme. Museli by sme byť v úplnom tranze z výstavy, aby na nás nič iné nepôsobilo. Niekedy sa to stane, možno aj preto býva na výstave kustód, aby nás v podobných momentoch z tranzu vytrhol.
Mohlo by sa zdať, že ide o smiešne a nedôležité okolnosti, dokonca rušivé elementy, ktoré prirodzene odpadnú. Prestupnosť prostredí a kontextov je na prvý pohľad neviditeľná, ale to neznamená, že neexistuje. Do akej miery nás čo ovplyvnilo, nevieme vždy presne určiť ani pomenovať. Otázka autorstva sa z tohto pohľadu nehýbe len v ľudských merítkach, ide o komplexnú spoluprácu, vymedzovanie sa, separáciu, gradáciu, empatiu, atď. viacerých entít. Nedá sa to nazvať len súhrou okolností, je to vnímanie všetkého tu a teraz, alebo niečoho tam a inokedy? Asi to nezistíme ani teraz, ale aspoň sa o to pokúsme. Nejde o ezo ani emo interpretáciu, aj keď to tak vyzerá.
Viete, kde teraz sedíte, ako dlho a prečo?
Image may be NSFW. Clik here to view.
Expozícia pod krajinou textu
Po stole sa bežne nechodí. Tu ale môžeme, a keď chceme vidieť všetko, priam musíme. Všetky diela od Pavly a Dušana majú ľudské vlastné mená, okrem pracovného stolu. Prečo? Možno ide o zámer architekta výstavy Davida Fesla, ktorý týmto naznačuje, že nejde o privlastňovanie si vecí ich pomenovávaním, a zároveň vyvažuje antropocentrizmus výstavy, čo je sympatické. To, že nie je stôl uvedený na sprievodnej mape v tiskovine, ale považujem za nevyvážené, jednoznačne mi tam chýba, keďže drží pohromade všetky diela. Je akousi ich matricou, ktorá ukotvuje nielen diela, ale aj ich významy a konotácie, v konečnom dôsledku je viac dielom ako architektúrou. Pracovne som si ho pomenovala „David a Ilona“ (s odkazom na Davida Fesla a staršie dielo pracujúce s motívom veľkého pracovného stolu od Ilony Németh s názvom Code z roku 2002). Tento pracovný meeting sa teda udial oficiálne medzi desiatimi entitami. Ak počítame aj stôl, tak jedenástimi. Štyri diela vytvorila Pavla a päť diel Dušan. Ako prvého vidíme Dušana – autoportrét vo forme veľkej zhrdzavenej reťaze. Počet jednotlivých ôk určuje počet vypustených písmen „o“ z mailovej komunikácie. Je ich tridsať. Subtílna nenápadná vec nabrala monumentálne rozmery. Aj keď je v súčasnom umení reťazí už akosi priveľa, s touto je to iné, netrendové. Reťaz visí zo stropu, na stole sa „voľne“ zatáča a zostáva tu. Za Dušanom vidíme Miloša, portrét vykoreneného muža v nadživotnej veľkosti, ktorý pripomína dielo Žena na mesiaci. Možno túto dvojicu stretneme na nejakej inej výstave v budúcnosti. Pavla raz stretla v mestskej hromadnej doprave muža, možno bezdomovca, ktorého meno nevie. Pomenovala si ho Miloš a dodnes uvažuje nad jeho ďalším osudom. Jej video autoportrét Milada nájdeme vzhľadom na Dušana v diagonálnej pozícii v opačnom rohu stola. TV je opretá atypicky po výške o kovovú konštrukciu s priehľadom na tmavé kovové schodisko, po ktorom sa snažila autorka prejsť v bielom elastickom overale so všitými silnými neodymovýmii magnetmi. Keďže je video postprodukčne upravené a zostrihané, nemáme možnosť vidieť v plnej verzii ako zápasila pri stúpaní nahor s príťažlivými magnetickými silami. Sila tohto traverzu je aj v jeho náročnosti vzhľadom na subtílnosť autorkinej telesnej konštrukcie a stálo by za zváženie uskutočniť dielo aj ako živú akciu.
Neďaleko Milady je zemeguľa Klára prezentujúca práce detí zo ZUŠ v Hradci Králové a Trutnove, ktoré vytvorili ohrozené živočíšne druhy z plastelíny. Jednotlivé zvieratá sú umiestnené do police z priesvitného plexiskla v tvare spomínanej zemegule, ktorá z diaľky vyzerá ako veľká farebná sklenená gulôčka. Jednoznačný ekologický aspekt diela už na prvý pohľad narúša plastovo plastelínová materialita. Zvieratá sú veľmi milé a krásne, ale vzhľadom na eko kontext okamžite naskakujú myšlienky na iné materiály (hlina, cesto, sklo), aj keď to je tiež otázne. Plastelínu tvoria soli a vazelína, dá sa používať stále dokola a zdá sa, že plasty sú recyklovateľnejšie než prírodné materiály. Každé zviera je zároveň oskenované v 3D a voľne dostupné na internete, aby mohlo byť vytlačené na 3D tlačiarni (podklady na www.sketchfab.com), takto sa ďalej voľne rozmnožuje, čo zas evokuje otázky okolo klonovania a nových technológií, ktoré sa dnes používajú pri rozmnožovaní vybraných ohrozených druhov. Je tam napríklad aj panda červená, ktorá patrí medzi ohrozené druhy, neexistuje u nich vhodná náhradná matka a vedci nechcú používať vlastné samice, ktorých je málo. Najbližší vhodný príbuzný je mýval, preto sa zvažuje aj klonovanie. Možno sa to podarí vďaka mývalom alebo klonom, ale vyvstáva ďalšia otázka, či má zmysel ich „oživovať“, keď im nevieme zaručiť genetickú diverzitu v rámci druhu a ani vhodné životné prostredie. Klára sa tak stáva emblémom zacykleného bezvýchodiskového stavu a plastelínové zvieratká potiace sa na slnku zdôrazňujú šialenosť celej situácie svojou psychadelickou farebnosťou.
Mimo pracovného stolu sa ocitli len dve diela. Prvé z nich je ale do istej miery stále jeho súčasťou. Ide o impozantný ručne premazávaný logaritmus všetkých možných kombinácií matrice použitého fontu Mirek a Kateřina, ktorý je situovaný po ľavej strane stola a visí na stene ako veľká dekoratívna tapeta. S druhým dielom Mária, vyseparovaným do priestoru na moste, je to rozpačité. Inštalácia pozostáva z troch bielych stolov/soklov, na ktorých je rozhodených šesťdesiat atráp mobilov lososovej metalickej farby s vygravírovanými fiktívnymi (atrapnými) telefonickými rozhovormi na zadnej strane. Šesťdesiat rozhovorov si asi nikto neprečíta, redundantnosť počtu mobilov je isto cielená, ale vyvstáva otázka, či samotné dielo nie je na výstave nadbytočné. Tým, že sú obidve diela umiestnené solitérne, mimo hlavného veľkého pracovného stola, vytvárajú dojem, že majú väčšiu osobnú zónu a potrebujú súkromie. Nie všetko je v nich odhalené, nepočujeme, čo hovorí druhá strana a nevidíme, čo je preškrtané. „Dobrý den, dobrý den. Ano, ano. Už jsem na cestě. Tak za dva tři dny asi. No pěšky. Ne. No to sem si nebral, to jsem si nebral. Prší, jo? No tak nic se nedá dělat no. Koupím nové boty. Hele, podívejte se. Dvě stě dvacet kilometrů nebo tři sta, to už je jedno. Dobře. Tak jo, tak za tři dny. Děkuju!“ Všetko je naddimenzované poddimenzované alebo zmnožené. Pri dopísaní tejto vety sa objavuje déjà vu. Ako by som tento text už čítala, ako by ho písal niekto iný. Kto?
Ako sa voláte? Ak vám to nie je nepríjemné, vyslovte prosím v tomto momente svoje meno nahlas.
Image may be NSFW. Clik here to view.
V jednej kóji, kde sú schované dva ďalšie stoly, už nie pracovné, ale konferenčné, máme možnosť vidieť Artura. Ide o 60 filmov, ktorých zoznam je vytlačený na bielom plátenom obruse. Filmy boli skrátené o 1 minútu a znovu nahrané na tento link. Šesťdesiat skrátení vytvorilo jednu hodinu voľna. Keď počítame, že film má priemerne 90 minút, tak by sme na pozretie všetkých filmov potrebovali bez prestávky 3960 minút, čo je 66 hodín, čo je skoro tri dni intenzívneho pozerania. Alebo si môžeme dávať jeden film denne a máme home cinema program na dva mesiace. Stoly „v obývačke“ majú vypuklé oblé dosky, nedá sa na nich bez strachu položiť hrnček s kávou, ale dajú sa na ne príjemne vyložiť nohy, ak nám to nie je trápne. Na jednom z nich je ovládač od televízie, môžeme si pustiť film, na ktorý máme chuť, pretáčať ho, meniť hlasitosť ako doma, výber je pestrý a uspokojí rôzne typy divákov. Lounge budí dojem spomínanej obývačky, pre ešte väčšie pohodlie sú nachystané aj papuče. Druhá kója zas budí dojem chill-out zóny, šatne, spálne a zároveň pracovne, ako jediná nemá ľudské krstné meno a nesie názov Práce a štěstí. Jej autorom je kurátor výstavy Václav Janoščík a môžeme si v nej na bezdrôtových slúchadlách vypočuť jeho audioknihu so siedmimi kapitolami, vzťahujúcimi sa k téme práce (voľne sa k nej vzťahuje aj sprievodná publikácia).
Prvá kapitola audioknihy nesie názov Otázky a hovorí o čase na prácu a jeho nedostatku, práci ako povinnosti, jej pravidelnosti, každodennosti, samozrejmosti. Druhá sa venuje histórii, rozoberá, ako sa pracovným prostredím stal aj náš domov a už nevieme oddeliť čas práce od voľného času, nevieme sa orientovať v zložitých systémoch, čo podporuje systém workoholizmu spolu s pracovnými podmienkami. Tretia je o umení – o tom, ako je dnes nutné, aby mal umelec nachystané CV, portfólio. Umenie už nie je symbolom slobody, podlieha workoholizmu: „(…) když sedíme a posloucháme, stáváme se součástí nějakého prostředí, zapojujeme se do něj – jsme součástí soukolí.“ (V. J.). Slová priamo odkazujú k celej výstave, a keďže máme priamo vo výhľade dielo Libor, pôsobiace ako znehybnený ventilátor, môžeme začať „ventilovať“ myšlienky na prácu, alebo ich naopak začať roztáčať. Vo štvrtej kapitole sa dostávame ku Kríze, k ekonómii pozornosti, manažerializácii spoločnosti, vplyvu internetu a algoritmov na naše prostredie. Upozorňuje, že neustále na niečo klikáme, niečo zdieľame, niečomu prisudzujeme pozornosť. Piata nesie názov Ja – treba si v nej uvedomiť, že ja som ten, koho zastupujem, prezentujem, vytváram, networkingujem, mám potrebu uniknúť z toho, ako ma označujú. Václav Janoščík hovorí, že by si rád len tak sadol, odpočíval a premýšľal o práci a postfordizme. Šiesta kapitola nazvaná Štěstí odhaľuje libidinálnu ekonómiu, ako sa práca živí túžbou a hneď sa vpletie do kolobehu života. Máme zároveň silný pocit toto šťastie s niekým zdieľať. Siedma kapitola nesie rovnaký názov ako výstava a pokračuje v motíve zdieľania a pocite vzájomnosti, pocite, že sme súčasťou niečoho väčšieho, možnosti niečoho iného, možno umenia a vytvárania nových podmienok. Vzhľadom na relaxačné zóny by sa ponúkala ešte nepracovná oddychová kapitola „Wellness“.
Ďalší filozofický náhľad ponúka knižná akvizícia Work (ed. Frederike Sigler), v ktorej nájdeme texty vzťahujúce sa k téme práce, spolu s kurátorovými autorskými poznámkami, upozorňujúcimi na vybrané pasáže. Je to filozofický ostrov s trendy second handovým oblečením, kde sa nerozpakujeme najesť, napiť, ľahnúť si, vyzuť sa či položiť si bundu a ruksak, ale začneme byť v rozpakoch, ak sme neodolali cestou do galérie nákupnému centru Vaňkovka, ktoré v tomto období ponúka v obchodoch nástrahy vysokopercentného SALE. Sú sandálky Atonika naozaj nutné? Asi sú. Pri určitých veciach podobne ako pri ľuďoch človek cítí, že to bude dlhodobý vzťah, a preto do toho ide. Instantnosť produktov a vzťahov nás už unavila, radi by sme zas pracovali na niečom stabilnom, keďže sme vykorenení, radi by sme zotrvali v kľude a na jednom mieste viac ako len chvíľu. Obidve odpočivárne ponúkajú okrem relaxačnej zóny aj aktívny intelektuálny odpočinok, v prípade chuti si tam môže človek ale aj pospať. V stole sú zabudované nenápadné výsuvné zásuvky na dobíjanie mobilov alebo notebookov. Ak prídeme na výstavu v sobotu ráno, môžeme stihnúť Jógu s Nikol, v špeciálnych dňoch sprievodné a edukačné programy (zamerané na rôzne vekové kategórie: Mizející druhy, Planeta B, Jsi na tahu! Global x Local, HOLO-graphic), k dispozícii je kaviareň, kníhkupectvo Artmap, detský kútik a šatňa s diskrétnou recepciou. K výstave vyšla samostatná publikácia s rovnomenným názvom a textami od Václava Janoščíka, sprievodné tlačoviny a pohľadnice spracovalo v jednotnej grafickej úprave štúdio dip.gd. Hrala sa tu rolová hra larp, prebehli komentované prehliadky, krst knižky, prednáška o Práci a štěstí s Václavom Janoščíkom. Umelci, kurátor, architekt výstavy aj celý personál galérie spolu s brigádnikmi odviedli viditeľný kus práce. Pekná výstava v peknom priestore.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Árie pre more práce
Priestor bývalej továrne, ktorá prešla niekoľkými majiteľmi, bola na hrane demolácie, ale podarilo sa ju zachrániť a zrekonštruovať, ponúka už niekoľko rokov umenie. Pre aktuálnu výstavu, ktorá sa zaoberá prácou, je toto „podložie“ dôležité. Z historického hľadiska sa v tomto priestore produkovali výrobky určené pre trh. Továreň patrila napr. aj pod Zbrojovku a vyrábali sa v nej parné turbíny. Zrekonštruovala sa administratívna časť, zlievareň a strojovňa. Galéria je v časti, kde bola kedysi zlievareň. Symbolická a metaforická rovina témy práce vo vzťahu k výstave je neodškriepiteľná. Dokladá to prítomnosť Ilije a Libora. Ilija mal 20. júla meniny, je to objekt na tkanie s vyradenými špuľkami, zaželal mu niekto všetko najlepšie? V priebehu výstavy meniny oslávil aj Libor (23. júla) a ešte oslávi Klára (12. augusta). Libor vyzerá ako mlynské koleso z vyradeného kancelárskeho nábytku (dvere a oceľ). Zdá sa, že symbolizuje zaseknuté súkolie celej výstavy, ktoré je teraz síce znehybnené, ale môže sa zas kedykoľvek roztočiť, jednoznačne odkazuje priamo na pôvodné využitie budovy. Priestor patrí mestu a Fait Gallery je v prenájme od roku 2016 (do tej doby v nej sídlila Richard Adam Gallery). Vlastníkom a investorom Fait Gallery je český miliardár Igor Fait, ktorý sa rozhodol časť svojich investícií vyčleniť na umenie a architektúru. V rozhovore uvádza, že ide približne o 10 % jeho investícií, aj keď si je vedomý, že sa časom nie všetko finančne zhodnotí. U investície do súčasného umenia platí skôr, že risk je zisk. Súčasné umenie je pre investorov zaujímavé z viacerých dôvodov. Buď je vzrušujúce ako hazardné hry, alebo ide o altruizmus, alebo o čistenie karmy, alebo o lásku k umeniu, alebo iné dôvody. Vzhľadom na vyhlásenie stavu klimatickej krízy je pod drobnohľadom nielen aktivistických umelcov každá väčšia inštitúcia, či už súkromná, alebo štátna. Spôsoby, ako boli nadobudnuté financie investora, zberateľa, mecenáša, hrajú čoraz väčšiu rolu. Výstava Práce na budoucnosti sa tejto otázke síce úplne nevyhýba (7 kapitol v texte od Václava Janoščíka v audioinštalácii), ale ani ju priamo nespomína a neproblematizuje, čo by bolo vzhľadom na jej obsah prínosné a sympatické. Výstavu finančne podporilo aj Ministerstvo kultúry a Statutární město Brno, ich podpory tiež nie sú umelcami prijímané bez výhrad. Finančné zdroje nie sú teda jednozdrojové a ani jednoznačne prijateľné. Fait Gallery je pre niektorých umelcov problematická. Napriek tomu tam umelci stále radi vystavujú, tiež z výstavy profitujú, aj keď iným spôsobom. Je jednoduché napísať, že toto nie je ok, ale nie je jednoduché nájsť riešenie. Umenie investora je logicky v tom, že sa jeho financie zhodnocujú. Riskuje svoje peniaze v oblasti, ktorá je neistá, čo je veľkorysé. To prináša svoje úskalia, a keďže umelci nemajú až tak na výber, či už z priestorových, alebo finančných dôvodov, ponuku prijmú. Aj z ich strany je to veľkorysé. Ide o kompromis, z jednej strany finančný, z druhej sociálny. Je dôležité, aby všetci, ktorí vstupujú do vzájomnej spolupráce, vedeli, do čoho vstupujú, a mohli sa podľa toho slobodne rozhodnúť. Umelec a kurátor môžu kritizovať inštitúciu, v ktorej vystavujú, a aj by to mali urobiť, ak je ich kritika podložená, inštitúcii to môže pomôcť. Inštitúcia zas môže kritizovať umelca a kurátora alebo neprijať ich návrh, má na to právo, keďže investuje svoj majetok, ale mala by to urobiť s rešpektom voči ich názorom, keďže si ich sama s určitým zámerom vybrala, tiež im to môže pomôcť. Spoločne môžu viesť dialóg o sporných okolnostiach a dospieť k riešeniu. Keď niečo nedopadne podľa očakávaní a je problematické, neznamená to priamo úmerne, že je to zlé a treba spoluprácu ukončiť. Táto idea je možno veľmi idealistická, ale ak by prestala existovať, vytratilo by sa niečo také dôležité ako vzduch. „Art also means work, more precisely strike work.“ (Hito Steyerl: Politics of Art: Contemporary Art and the Transition to Post-Democracy, 2011)[1]
Skúste zadržať dych.
Pauza na ceste k záveru
Klimatická kríza možno odráža krízu nášho myslenia, ktoré je tiež znečistené. Vzhľadom na stúpajúci počet aktívnych protestov je ale nádej na zmenu. Z tohto pohľadu výstava mala potenciál na inštitucionálnu kritiku, ale ten zostal pravdepodobne zámerne nevyužitý. Výstava sa zaoberá témou práce, ale robí to viac filozoficky a esteticky než ekonomicky a politicky. Samotný motív práce sa v súčasnom umení aj u jednotlivých umelcov objavuje celkom cyklicky. Napríklad vo výstave Svět práce („Live In Your Head“) vystavené diela zahŕňali rôzne sebareferenčné prístupy v zmysle „myslím na to, ako myslím“, čo je podobný princíp, aký sa ukazuje aj pri výstave Práce na budoucnosti – myslím na to, ako pracujem, resp. na čo myslím, keď nepracujem. Dušan Zahoranský vtedy ako jeden z vystavujúcich prezentoval dielo Manifest metaspektivy II., v ktorom píše: „Zkušenost s uměleckým dílem musí znamenat, že náš ustálený pohled na okolní svět je zpochybněn a nahrazen novým, jenž objevným způsobem přesněji opisuje naše místo a roli v něm. Metaspektiva je metoda, která spíš než na obrazy poukazuje na způsoby, které jevy v obrazy proměňují. Dohledává mechanismy, které lze dosadit mezi nás a skutečnost, a tím přehlíženou banalitu proměnit ve smysluplný obraz. Poukazuje na mezeru mezi obrazem a námi. Jako zvuk, jenž jednou zaplnil prostor a dorazil od zdroje až k našim uším, tak i metaspektiva zhmotňuje vektory, které mezi námi a světem kmitají a vedou nás k rozhodnutí, že něčemu přisoudíme význam, zatímco jiné necháme odeznít do zapomnění.“ (D. Z., 2014) Všetky vystavené diela na výstave Práce na budoucnosti môžu v konečnom dôsledku evokovať u divákov dekoratívne predmety, ku ktorým máme citový vzťah a ktoré si hromadíme na pracovnom stole. Klára, Libor, Dušan alebo Milada by spokojne mohli byť suvenírmi či ťažítkami, a tak ako klasické suveníry môžu pripomínať to, čo nemá zapadnúť do zabudnutia. Kója Artur je najmä o tom, na čo myslíme pri práci, keď nepracujeme. Aký film by sme si dnes stiahli na večer? Celá výstava v konečnom dôsledku nie je ani tak o práci, ako o tom, na čo myslíme počas práce a zmysluplnosti práce aj nepráce. Jedno bez druhého by sme nevideli a epickosť tejto témy nás bude sprevádzať vďaka novým technológiám a umelej inteligencii, s ktorou súvisí mechanizácia práce, čím ďalej tým viac. Výstava otvára aj otázku, aké pracovné profesie sú v budúcnosti najviac ohrozené. Zdá sa, že kreatívna práca bude práve tou, ktorej kredit bude v budúcnosti exponenciálne stúpať.
Kde pracujete a aké suveníry máte na stole vy?
Image may be NSFW. Clik here to view.
[1] Friederike Sigler, Work. Cambridge, MA: MIT Press 2017, s. 116.
Recenzia bola napísaná v štyroch priestoroch, v obmedzených časoch a bola následne zdieľaná, skracovaná a upravovaná v spolupráci s Alžbětou Cibulkovou, Katarínou Hládekovou, Ivanou Hrončekovou, Marikou Kupkovou, Majou Štefančíkovou a Palom Snohom.
Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti / kurátor: Václav Janoščík / Fait Gallery / Brno / 5. 6. – 17. 8. 2019
Na spoločnej výstave v Pistoriho paláci predstavuje Ľubica Mildeová svoju inštaláciu a objekty z rokov 2017 – 2019, Dominik Hlinka vystavuje maľby z ostatných dvoch rokov.
H
Hlinku zaujíma proces a akt maľovania, vykonávaná práca toho, kto drží štetec a povaha, charakter tejto práce. Zaujíma ho maliarsky rukopis a zbavovanie sa ho. Zaujíma ho kybernetika (aj keď sám by to možno takto neformuloval), vzťahy a rozdiely ľudského a digitálneho, ruky človeka a ramena stroja. Zaujíma ho objekt vnímaný z viacerých pohľadov, zaujíma ho „pohľad” elektronického zariadenia či softvéru a chyby či medzery jeho „videnia” alebo „domýšľania si” objektu. Zaujíma ho skutočnosť a spôsoby jej reprodukcie. Zaujímajú ho ľudské zásahy (nástrojmi a mechanizmami) do prírodného prostredia a ich vizuálne kvality. Zaujímajú ho miesta, kde nie je i pohľad na miesto, kde je, ale nikdy sa sám na vlastné oči neuvidí. Zaujíma ho Cézanne a Hora Sainte-Victoire, on sám a Ľubica Mildeová.
M
Ľubicu Mildeovú zaujíma floskulové slovné spojenie „konzumná spoločnosť” a jeho autentický obsah. Zaujímajú ju flitre, trblietky, kamienky, mäkké textilné guličky, makety, modelárstvo, diorámy. Zaujíma ju zbieranie týchto vecí, ich zmysel, funkcia a práca, či bavenie sa s nimi, respektíve čas, ktorý im človek venuje. Zaujímajú ju vzájomné vzťahy medzi vecami, materiálmi, ľuďmi, spôsobmi tvorivého vyjadrovania sa, vzťah medzi tým, čo pomenúvame výrazmi dizajn a umenie. Zaujíma ju radosť z „praktickej nevyužiteľnosti” či „zbytočnosti” vecí a konania (aj keď sama by to možno takto neformulovala), zaujíma ju tvorivá sloboda, krajina, hory, (nie len Sainte-Victoire), miesta, na ktorých nie len že nie je, ale kvôli ich fiktívnej povahe ani nikdy fyzicky, v skutočnosti byť nemôže. Zaujíma ju, ako by vyzeral strom skrížený so zmrzlinou a čím to je, že niekde pridá viac ako by možno pridal Dominik Hlinka.
1
V prvej časti výstavy predstavuje Hlinka obraz hory Sainte-Victoire, pôdneho rezu z okolia kamenných obydí v obci Brhlovce, kameňolomu zo Srbska a pohľadu na stenu galérie s jeho obrazmi Slovakia Ringu a skládky odpadu, ktorý je vybratý z 3D modelu priestoru v Šahách, kde sú aktuálne vystavené. Vo všetkých prípadoch je v jednom z dvojice malieb, prípadne v časti maľby využitý jednak softvér, ktorý spracúva fotografie za účelom vytvorenia trojrozmerného (a v dôsledku nedostatku vstupných dát väčšinou defektného) modelu priestoru alebo práca maliarskeho stroja, ktorý Hlinka používa, respektíve s ním „spolupracuje” alebo mu prenecháva časť svojej práce na maľbe. Treba tu však povedať, že nejde o dajaké zjednodušenie si práce, s oným strojom je to trochu ako s dieťaťom, ktorému treba dať do rúčky štetec, povedať mu, čo by mal robiť, vymedziť mu priestor tvorby a dávať pozor, ako si počína, byť pripravený pomôcť mu, usmerniť ho, namáčať nástroj do farby, alebo mávnuť nad jeho konaním rukou a nechať ho prechádzať po plátne hoci aj suchým štetcom. Pri obraze pôdneho rezu nechal Hlinka stroj zreprodukovať jeho rukodielne realizovanú maľbu na inom formáte, pri hore Sainte-Victoire použil veľké množstvo fotografií na vytvorenie 3D modelu, ktorý „rozrezal” a maľbou vlastnou rukou preniesol na plátno, pričom do obrazu nechal zasiahnuť aj stroj, ktorému „nadiktoval”, čo má robiť. Výsledok strojovej práce bol však aj pre Hlinku v niečom prekvapivý. So strojom „spolupracoval” aj pri tvorbe ďalších diel, vystavená tlač na papieri je napokon reprodukciou reprodukcie, modelom modelu, chybným zobrazením chybného zobrazenia, fotograficko-digitálno-maliarskym matrixom. Niekto by mohol povedať, že tá vec je pri svojej banalite v čomsi taká znepokojivá, že by ju bolo dobré ihneď spáliť a zabudnúť na ňu, aby nám už nikdy nepripomínala blbý pocit zo zážitku „uncanny valley” alebo „deep fakes”. Pre pobavenie, hádajte: ktoré obrazy, alebo ktoré ich časti maľovala ruka Hlinku, a ktoré rameno stroja? A je to dôležité? Čo je v maľbe dôležité? Rukopis, námet, technika, „myšlienka”, zážitok maľovania?
Okolo hory Sainte-Victoire Hlinka chodil a fotil si ju mnoho dní. Mildeová si rovno vytvorila vlastné hory a vlastné krajiny. Z jedneho uhla trblietavé, lesklé, luxusné, podmanivo krásne, z druhého odporne sladké, gýčové, lacné, z iného nebezpečné, strmé, skrývajúce pasce, z ďalšieho podvratné, odhaľujúce svoju ambivalentnú povahu a vlastné chyby, nabádajúce publikum k zamysleniu sa nad vlastným vkusom a preferenciami. Mildeovej krajiny sú zľava prvoplánovo doslovné, sprava symbolické a nepríjemne kritické. Estetický zážitok z nich pramení v napätí medzi perlovým vrcholom a deravým kartónovým úpätím. Doslovne i obrazne.
2
Autorkin záujem o symbolickú i materiálovú protichodnosť, nejednoznačnosť či ambivalenciu sa ukazuje aj v sérii sadrových geometrických objektov, ktorých tvrdú homogenitu narúšajú rôzne mäkké, k dotyku povzbudzujúce prvky, či pozornosť priťahujúce farebné akcenty. Komorné formy môžu byť vnímané solitérne, Mildeová ich však najradšej komponuje v priestore tak, aby medzi nimi bolo možné vnímať vzájomné vzťahy. Vizuálne aj princípom kumulácie, stlačenia či mixu hmôt a pohľadov a ich následnom formovaní do jedného objektu/obrazu vstupujú zároveň aj do vzťahu s Hlinkovými maľbami, v ktorých autor opäť využíva softvér, pomocou ktorého tvorí 3D modely vlastného ateliéru (a ďalších priestorov či objektov), na ktorý sa nemôže naraz aj dívať, aj byť v ňom – pred svojimi očami. Trojrozmerný, opäť však defektný, neúplný, alebo strojom nešikovne, ale prekvapivo „domyslený” priestor Hlinka následne maliarsky zhmotňuje či reprodukuje, nie však už podľa toho, ako pôvodný priestor vidí on, ale podľa predlohy, ktorú mu ponúkol softvér. Autor sa v istom zmysle zbavuje vlastného pohľadu a v prácach, ktoré maľuje rameno stroja, dokonca aj vlastného výrazu tvoreného autentickým ťahom štetca vykonaným ľudskou rukou.
3
Zdanlivé zbavenie sa vlastnej „kreativity” možno cítiť aj v Mildeovej inštalácii pozostávajúcej z tisícov makiet stromčekov, kamienkov, piesku a ďalších materiálov používaných napríklad pri tvorbe modelov krajiniek, ktorých tvorcovia sa snažia byť čo najtvorivejší a zároveň najprecíznejší v napodobnení a miniaturizácii skutočných, alebo fiktívnych (ale svojou povahou realistických/možných) priestorov. Autorka tu predstavuje kategorizovaný materiál na realizáciu týchto objektov v jeho takmer „holej” podobe, iba kde tu ozvláštnenej nápadnými zásahmi, ktoré spochybňujú, respektíve kazia možnosť vernej miniaturizovanej reprodukcie či nápodoby reálnej/realistickej krajiny. V tejto logike tiež umiestňuje objekty od „možných – použiteľných” na reprodukciu skutočnej krajiny po také, ktoré sa môžu a aj sa objavujú iba v modeloch snových krajinných útvarov, povedzme takých, aké autorka prezentuje v inej miestnosti.
X
A na toto všetko, na celý tento zhmotnený problematický vzťah človeka a videného, skutočnosti a jej obrazu, respektíve jej človekom či strojom vytváraným reprodukciám, sa dívajú Hlinka, Mildeová, Cézanne a my. Vieme, čo vidíme?
I
Maľby Dominika Hlinku vznikli v rámci štipendijného projektu Budúcnosť žánru / Fabrika na maľbu podporeného Fondom na podporu umenia. / Série objektov a inštalácia Ľubice Mildeovej tematicky vychádzajú z výskumu v rámci jej dizertačnej práce v ateliéri Art dizajn na VŠVU.
Dominik Hlinka (*1989) absolvoval magisterské štúdium na VŠVU v ateliéri mal+by v roku 2014, kde v súčasnosti pôsobí na pozícií asistenta ateliéru a venuje sa doktorandskému projektu (IMAG(IN)ING THE DIGITAL).
Ľubica Mildeová (*1986) absolvovala magisterské štúdium na VŠVU v ateliéri Produkt dizajn (aktuálne Art dizajn). V roku 2015 nastúpila na doktorandské štúdium, v rámci ktorého absolvovala zahraničné stáže na Katedre sochy / Univerzita umení v Belehrade a v ateliéri Intermedia na FAVU VUT v Brne.
Festival / Prvý človek bol umelec 4 vo Vile Dominika Skuteckého / Stredoslovenská galéria / Banská Bystrica / 7. 8. 2019
Image may be NSFW. Clik here to view.
Začínameuž budúcu stredu 7. 8. 2019 v záhrade Vily Skuteckých koncertom dua Uouo a filmom Nikdy neodvracaj zrak.
19.00 hod.Uouo
Svieža hudba dua Michaely Turcerovej (saxofóny) a Štefana Szabóa (gitary) je postavená nielen na ich solídnych hráčskych základoch, ale najmä na skladateľskej invencii. Ich koncept ignoruje žánrové škatuľky a tak trochu skostnatenú jazzovú formu.
20.30 hod. Nikdy neodvracaj zrak
(historická dráma, DE/IT, 2018, 188 min., r. Florian Henckel von Donnersmarck)
Strhujúca dráma o oslobodzujúcej sile umenia a ľudskej tvorivosti sa odohráva na pozadí troch ér nemeckej histórie. Príbeh je inšpirovaný skutočnými udalosťami, životom a dielom významného nemeckého maliara Gerharda Richtera. Preklenuje tri éry nemeckej histórie, v rámci ktorých maliar Kurt Bartnert prežil svoje detstvo v nacistickom Nemecku, vyrastal v komunistickom Východnom Nemecku a svoj umelecký vývoj zavŕšil v Západnom Nemecku.
Pokračujeme v stredu 14. 8. 2019programom pre deti a ich dospelých od 14.00 hod. a večer obľúbeným premietaním pásma animovaných filmov Best of Fest Anča. Spravte si piknik v čarovnej záhrade Skuteckých a zahrajte si obľúbené edukačné hry k stálej expozícii maliara. Deti čaká kreslenie, Dominikov zábavný kufrík, rôznorodé zmyslové hry a čítanie z Osmijankových rozprávok od Kristy Bendovej, žonglovanie šaška Fjodora
od 14.00 hod. Piknik v záhrade Skuteckých
14.30 – 16.30 hod. Zmyslové hry
15.00 hod. Čítanie pre deti 17.00 hod. Filip Hajduk: Šaško Fjodor – Na Hran(i)e
Obľúbená interaktívna klauniáda pre deti so šaškom Fjodorom, ktorého show je zakaždým jedinečná, plná žonglovania, balansu kadečoho (stoličky na brade) a smiechu. 20.30 hod. Best of Fest Anča 2019
Výber najlepších animovaných filmov z 12. ročníka Medzinárodného filmového festivalu Fest Anča, ktorý je zameraný na „animáky“ predovšetkým pre dospelého diváka.
Vstup na všetky podujatia je voľný.
V prípade nepriaznivého počasia bude program prebiehať vo Vile Dominika Skuteckého s obmedzenou kapacitou.
A to nie je všetko! Ďalej Vás čaká 21. 8. koncert Ivany Mer a film Inde , 10. 9. vernisáž výstavy Architekta Alexandra Skuteckého a 25. 9. čítačka finalistu/tky Anasoft litera 2019. Celý program festivalu.
Michal Kern / Zóna 22 minút 50,28 sekundy / Kurátori výstavy: Daniela Čarná, Richard Gregor / Liptovská galéria Petra Michala Bohúňa / 31. 7. – 20. 10. 2019
Image may be NSFW. Clik here to view.
Zóna 22 minút 50,28 sekundy
Diela a archiválie Michala Kerna ako báza pre úvahy o krajinnom umení v Strednej Európe
Miesto: Liptovská galéria Petra Michala Bohúňa
Kurátori výstavy: Daniela Čarná, Richard Gregor
Vernisáž: 30.7.2019
Trvanie výstavy: 31. 7. – 20. 10. 2019
Zóna 22 minút 50,28 sekundy (čas, ktorý uplynie medzi svitaním alebo západom slnka od najvýchodnejšieho po najzápadnejší bod Slovenska) je prvým z projektov LGPMB, v ktorom sa snažíme podchytiť a zároveň workshopovým spôsobom zverejniť všetky úrovne galerijnej práce. Tvorba a príbeh Michala Kerna (1938-1994), popredného predstaviteľa slovenského konceptuálneho a krajinného umenia, je jedinečnou výzvou pre vznik samostatnej pamäťovej a prezentačnej zóny v rámci verejnej galérie nášho formátu.
Projekt zahŕňa rôzne úrovne činnosti, ktoré ďaleko presahujú rámce a kapacity tejto výstavy. Výskum sa netýka iba samotnej Kernovej tvorby, jej analýzy a kontextualizácie, ale tiež medzinárodného mapovania jeho kontaktov s českými, poľskými a ruskými umelcami, v čom bol na slovenské pomery ojedinelým zjavom. Diela, archiválie i špecializovaná novozostavená sekcia galerijnej knižnice budú dlhodobo k dispozícii rôznym typom bádateľov. Prezentáciou sa snažíme ukázať potenciál, ktorý Kernova tvorba má. Nejde o výstavu uzatvárajúcu doterajšiu prácu, ale o otvorenie čo najväčšieho počtu kapitol na spracovanie. Publikačná činnosť, ktorá bude počas ďalších rokov nasledovať, sa zameria na staršie a novšie texty o autorovi. Samostatne sa budeme venovať autorovým vlastným textom, najmä denníkovým záznamom. Popularizácia je súčasťou projektu od samotného začiatku, t.j. aj aktuálnu výstavu chystáme s ohľadom na všetky typy a rôzne preferencie divákov. Niekoľkoročnú systematickú akvizíciu diel Michala Kerna považujeme za záchrannú, preberáme tiež zodpovednosť za ich konzervovanie a reštaurovanie, keďže vo väčšine prípadov sa jedná o práce na papieri, alebo inak krehké diela.
Michal Kern svoju tvorbu, ovplyvnenú konceptuálnym a akčným východiskom, trvalo ukotvil v prírode. Priamo do nej vstupoval prostredníctvom akcií realizovaných väčšinou osamote. Poukazoval na prírodné dianie v jeho často takmer nepovšimnutej, zdanlivo všednej až banálnej každodennosti. Hľadal možnosť ako zanechať v prírode odkaz, efemérnu stopu, „ktorú by príroda prijala“. Vďaka nadčasovosti môže byť jeho tvorba práve dnes aktuálnym príspevkom do diskusie o riešení ekologických hrozieb. Zároveň sa stáva znovuobjavenou inšpiráciou pre mladú a strednú generáciu autorov, ktorí na odkaz osobností konceptuálneho umenia, a aj Michala Kerna, vedome nadväzujú.
Výstava predstavuje špecifickú autorskú poetiku Michala Kerna prostredníctvom výberu diel z jeho pozostalosti. Popri fotografických záznamoch akcií, ktoré často kombinoval s autorskými textami, ukazuje aj menej známu polohu jeho tvorby cez kresby, štúdie, v ktorých zaznamenával svoje myšlienky a akcie. Výber vystavených diel vychádza zo zámeru Liptovskej galérie Petra Michala Bohúňa obohatiť svoj zbierkový fond o ťažiskové diela z autorovej pozostalosti.
Otvorená Výzva Mestskej Galérie V Rimavskej Sobote 2020
Mestská galéria Rimavská Sobota formou otvorenej výzvy ponúka záujemcom možnosť uchádzať sa o realizáciu výstavy v roku 2020.
Zameraním otvorenej výzvy je podpora a prezentácia súčasného slovenského vizuálneho umenia. Výzva je určená umelcom, umelkyniam, kurátorom, kurátorkám všetkých generácií, vrátane začínajúcich autorov a autoriek.
Výzva nemá presne určenú tému, je možné realizovať autorskú výstavu alebo kolektívnu. Projekty výstav bude posudzovať Galerijná rada MG RS (v septembri 2019) a následne bude projekt výstav predmetom žiadosti grantu na Fond na podporu umenia. Projekt môže byť realizovaný len v prípade získania finančnej pomoci grantu a iných foriem spolufinancovania.
PODMIENKY VÝZVY:
Projekt musí byť realizovateľný v rámci priestorových a finančných možností galérie.
Lektorský program tvorivých dielní pre deti a mládež.
NÁVRHY MAJÚ OBSAHOVAŤ:
Žiadosť má pozostávať z textovej anotácie prihlasovaného projektu – zámeru výstavy (1 NS)
Obrazová príloha diel výstavy, portfólio umelca,
Zámer kurátorskej koncepcie, (v prípade existujúcej štúdie môžete priložiť text),
Kontaktné údaje autorov / kurátorov
Životopisy a prehľad realizovaných projektov
Popis technických a konštrukčných požiadaviek
Predbežný rozpočet projektu (honoráre, ubytovanie, cestovné náklady, náklady na materiál, produkciu diel, tlač katalógu a pod.)
TERMÍN PRE ZASLANIE PROJEKTOV: do 30. augusta 2019
Projekt je možné zaslať elektronicky na: mestska.galeria.rs@gmail.com, prípadne poštou naadresu: Mestská galéria, Hlavné námestie 5, 979 01 Rimavská Sobota
O výsledkoch budú uchádzači informovaní po zasadnutí komisie, ktoré sa uskutoční v septembri 2019.
Rezidenčné pobyty v MuseumsQuartier vo Viedni / Výzva na predkladanie žiadostí na rok 2020
Dĺžka rezidencie 2 mesiace. Duration of stay 2 months.
Rezidenčný program Museum Quartier vo Viedni (MQ AiR ) vychádza z dlhoročnej snahy Nadácie Erste a iniciatív tranzit podporovať súčasné umenie a jeho tvorcov a to najmä v regióne Strednej, Východnej a Juhovýchodnej Európy. MQ AiR program realizujú organizácie tranzit, Igor Zabel Association (IZA) a Kontakt. Art Collection. Kontakt bude spolupracovať s WHW Akademija pôsobiacou v Záhrebe.
Program „Artist in Residence“ v quartier 21/MuseumsQuartier vo Viedni ponúka pobyt mladým umelcom a umelkyniam, kurátorom a kurátorkám a teoretikom a teoretičkám umenia pohybujúcim sa na súčasnej umeleckej scéne v Českej republike, v Maďarsku, v Rumunsku, na Slovensku, v Slovinsku a Chorvátsku, aby sa mohli venovať výskumu vo svojej oblasti.Výskumný charakter rezidencie by mal prerušiť tlak každodennej namáhavej produkcie a nechať priestor sústrediť sa na konkrétne záujmy. Rezident má možnosť žiť a pracovať vo Viedni po dobu dvoch mesiacov v jednom z hosťovských štúdií MQ priamo v centre Viedne. Apartmány je možné využiť ako obytný aj pracovný priestor, ale nie sú vhodné pre tvorbu diel veľkých rozmerov.
Počas pobytu sú účastníkom ponúknuté rôzne možnosti stretnutí a mesačné štipendium vo výške 1050 EUR.
Umelci a umelkyne, kurátori a kurátorky a umeleckí teoretici a teoretičky z Česka, Maďarska, Rumunska, Slovenska a Slovinska sa môžu zúčastniť otvorenej výzvy.
Uchádzači z Chorvátska budú vybratí prostredníctvom uzavretej výzvy v spolupráci s WHW Akademija/Zagreb
Rezidentky a rezidentov vyberie komisia zložená z členov tranzit.cz, tranzit.hu, tranzit.ro, tranzit.skNadácie Erste, Igor Zabel Association a Kontakt Art Collection.
Bližšie informácie ohľadne prihlasovania ako aj prihlasovací formulár nájdete na: sk.tranzit.org
Prosím neprehliadnite:
Žiadateľky a žiadatelia by mali využiť pobyt v jeho plnom rozsahu (dva mesiace) v nasledujúcich termínoch:
Slovenská republika: január – február 2020
Slovinsko: marec – apríl 2020 Rumunsko: máj jún 2020
Chorvátsko WHW Akademja: júl– august 2020
Maďarsko: september – október 2020
Česká republika: november – december 2020
Prihlášky budú akceptované len v angličtine, zašlite ich prosím e-mailom do 22.9.2019.
Vybrané rezidentky či rezidenti budú upovedomení najneskôr koncom októbra 2019.
Martina Mäsiarová: hora2 / Nová synagóga / Žilina / 1. 8. – 31. 8. 2019
Image may be NSFW. Clik here to view.
hora2 je intermediálna inštalácia, ktorá analyzuje otázky hraníc priestoru a telesnej skúsenosti. Pýta sa: Čo je von? Kde je dnu? Je väčšie dnu alebo von? Čo je to medzi? Priestor hory je priestorom bez definitívnej hranice. Je vzťahom. Meditáciou. Meditáciou o priestore v priestore. Je skúsenosťou, je dianím, je udalosťou, množinou minulých aj budúcich potencialít. Priestor hory je zmena. Zážitok. Akoby tu neexistoval medzipriestor – je buď úplne, alebo nič iba medzičas – ani pred, ani po. Telo vykročí, v pohybe nachádza. Zážitok s horou sa uskutočňuje cez pohyb, putovanie – nie však na vrchol, ale do jej vnútra. Výstup na vrchol je vertikálny pohyb, v istom momente sa však mení na horizontálu a človek vstupuje dovnútra do hory. Uvedomuje si vlastnú prítomnosť v nej. Okamih bytia, nasleduje spomalenie. Vizuálnou metaforou vstupu do hory je jaskyňa. Vo vnútri je nekonečne rozľahlá, no zároveň ohraničená. Kde začína dnu a končí von?
Martina Mäsiarová (*1991, Žilina) v roku 2018 skončila štúdium na VŠVU na Katedre maľby a iných médií pod vedením prof. Daniela Fischera, neskôr Martina Špirca a Rasťa Podhorského. V tvorbe sa venuje najmä intermediálnym projektom zameraným na médium kresby s presahmi do priestorových intervencií, site-specific zásahov, možnostiam zvukovej inštalácie, ako aj kolaboratívnym realizáciám. Skúma možnosti navodenia telesného zážitku vizuálnymi a zvukovými prostriedkami, možnosti sprostredkovania materiality nemateriálnymi prostriedkami (zvuk, svetlo, slovo, kresba s minimálnou stopou, gesto, pohyb v priestore). Zaujíma ju dosah pamäťovej skúsenosti: ako pamäť ovplyvňuje naše vnímanie priestoru? Kde sú hranice priestoru? Médium, ktoré pri tvorbe využíva, označuje ako „situácia“. Ide jej o navodenie sugestívneho pocitu, vytvorenie akéhosi bezčasia či sprítomnenia. Vhodnou dramaturgiou priestoru, času, zvuku, zanechaním stopy divákovi ponúka novú situáciu, v ktorej sa bežne neocitá. Jej snahou je diváka spomaliť, vyprovokovať jeho vnímanie, determinovať jeho pohyb priestorom a docieliť spomalenie, uvedomenie si vlastného tu a teraz. Počas štúdia absolvovala niekoľko zahraničných stáži arezidencií (Írsko, Portugalsko, Nemecko, naposledy Švédsko, Fengersfors 2018), vystavovala na Slovensku aj v zahraničí, naposledy v Galérii Medium (1+1+1+1, 2018).
Projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
CZECHDESIGN právě zveřejnil výsledky architektonicko-designérské soutěže na řešení nové stálé expozice, kterou organizoval pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze. V dvoukolové soutěži vyhrál tým Tomáš Varga & 20YY Designers. Veřejnosti bude expozice zpřístupněna v roce 2020.
Expozice bude obsahovat ikonické kousky českého uměleckého řemesla, užitého umění a designu od středověku až po současnost.
Instituce na podobu expozice vyhlásila transparentní soutěž a na organizaci přizvala odbornou organizaci CZECHDESIGN. Autorské týmy se hlásily v minimálním zastoupení jednoho architekta / produktového designéra / scénografa + grafického designéra. Do soutěže se přihlásilo celkem 48 týmů, do finále postoupilo 5 týmů.
VÍTĚZNÝ NÁVRH
Tým Tomáš Varga + studio 20YY Designers zvítězilo s návrhem, který stojí na čtyřech základních pilířích – modularita, celistvost, symbióza a udržitelnost. Nechává vyniknout unikátní prostory budovy UPM a poskytuje adekvátní výstavní podmínky. Kompletní návrh stálé expozice je rozdělen na dvě zóny – výstavní a odpočinkovou.
Výstavní, která se nachází ve vnitřní části, disponuje kontrolovanými světelnými podmínkami. Odpočinková, vnější, využívá potenciál přirozeného světla díky otevřeným výhledům a dennímu světlu. Tyto dvě oblasti jsou rozděleny modulárním systémem, který v kontrastu s historickou povahou prostoru vytváří unikátní spojení původního a vloženého. Jednotlivé sály jsou dále řešeny individuálně, aby splňovaly své dílčí účely.
Návrh myslí také na exteriér neboli zahradu, kde vzniká prostor pro odpočinek a workshopy. Do zahrady je umístěna vyhlídková věž, která kromě toho, že je svěžím designovým prvkem, signalizuje kolemjdoucím, že UPM ožilo. Pomyslnou třešničkou na závěr je grafická identita, která celý koncept důstojně podtrhává. Hlavním motivem je sousloví „ART, LIFE,“ které označuje UPM. Čárka za slovem LIFE symbolizuje nedořečené a vybízí k dosazení potřebného obsahu v libovolné formě (text, hashtag, obrazové sdělení), což však není podmínkou.
KOMENTÁŘ POROTY
„Návrh má silný, čitelný koncept a skvěle pracuje s architekturou budovy UPM. Pojetí návrhu je tradiční, ale dynamické a adaptabilní a neodvádí pozornost od exponátů. Oceňujeme také začlenění historického mobiliáře UPM, který návrh upravuje pro expozici pomocí moderních technologií. Návrh přinese návštěvníkům pestrost zážitků a prostorových řešení, současně nechybí srozumitelná, čitelná linka celku. Jako jediný ze soutěžních návrhů dobře pracuje s prostorem expozice nejen z hlediska návštěvníka-jednotlivce, ale také z hlediska návštěvnické skupiny. Grafický koncept stálé expozice je výrazný, otevřený a variabilní. Princip grafického řešení nabízí možnosti různého použití a vývoje v čase.“
Jana Vinšová z pořádající organizace CZECHDESIGN doplňuje: „Vítězný tým přinesl koncept s přesahy do návštěvnického zážitku a vytvořil skutečnou expozici 21. století, což byl hlavní požadavek soutěže. Jsme rádi, že celým nastavením soutěže, procesem, zadáním a výběrem se nám k tomuto výsledku podařilo dostat. Navrhli jsme, aby se do soutěže hlásily autorské týmy designérů a architektů, což se velmi osvědčilo a měl by to být precedens pro ostatní muzea. Při návrhu expozice a grafiky je totiž třeba, aby profese komunikovaly a vzájemně se podporovaly.“
Také Helena Koenigsmarková, ředitelka UPM, vítězný návrh oceňuje: „Na spolupráci s vybraným týmem se těšíme, protože jejich koncepce konvenuje dlouhodobému záměru Uměleckoprůmyslového musea v Praze, podle něhož byla rekonstruována a zpřístupněna historická budova, v podstatě jako svébytný exponát. Návrh též respektuje podstatu muzejní činnosti, která se opírá o bohatství a schopnost výpovědi sbírek od minulosti po budoucnost.“
O VÍTĚZNÉM TÝMU
Koncepce celého návrhu je dílem autorského týmu Tomáš Varga & 20YY Designers (Petr Bosák, Robert Jansa, Adam Macháček) a Jakub Jansa.
Za architektonickým pojetím výstavní instalace stojí produktový designér a architekt Tomáš Varga, který sklízel úspěchy za svůj koncept pro TON (2015). Ten mu vynesl 1. cenu v kategorii Exhibitor na prestižní londýnské výstavě Designjunction.
Grafický design expozice, orientační systém, typografie a celá propagace byla pod taktovkou tria Petr Bosák, Robert Jansa a Adam Macháček. Tato sestava prokázala již v minulosti svůj um například při tvorbě orientačního systému pro Dům umění města Brna (2008) nebo při řešení expozice Jiřího Koláře Úšklebek století v Národní galerii v Praze (2018).
Celý tým ve svých koncepcích pravidelně spolupracuje s umělcem Jakubem Jansou, který stojí za poutavými interaktivními instalacemi. Jeho instalace bylo možno zhlédnout např. na výstavě Bonjour, Monsieur Gauguin v Národní galerii v Praze nebo již zmíněném Úšklebku století Jiřího Koláře.
PRŮBĚH SOUTĚŽE
Soutěž probíhala od ledna do července 2019 a v úzké spolupráci se zástupci UPM byla organizována odbornou organizací CZECHDESIGN. CZECHDESIGN zajistil projektový management, intenzivní analytickou přípravu, formuloval zadání, nastavil pravidla, zajistil komunikaci s designéry a vedl zasedání poroty.
Do 1. kola, které mělo podobu otevřené výzvy, se se svými portfolii přihlásilo celkem 48 autorských týmů.
Do 2. kola bylo vybráno 5 týmů: Aparat studio, Expository, MONUMENT Office, ORA & Marek Nedelka, Tomáš Varga & 20YY Designers. Všechny předložily soutěžní návrhy, které byly hodnoceny anonymně a oceněny finančním ohodnocením.
Výsledné pořadí je následující:
Tomáš Varga & 20YY Designers, členové týmu: Tomáš Varga, Petr Bosák, Robert Jansa, Adam Macháček, Jakub Jansa
MONUMENT Office (Studio deFORM), členové týmu: Václav Mlynář, Jakub Pollág, Tomáš Hnaníček, Anežka Hrubá Cíglerová, Josef Lepša
Expository, členové týmu: Jan Brož, Dominik Lang, Ivana Čobejová, Petr Bureš, Vojtěch Pecka
ORA & Marek Nedelka, členové týmu: Jan Hora, Jan Veisser, Marek Nedelka
Aparat Studio, členové týmu: Tomáš Vrba, Pavel Holomek, Alina Matějová, Valentýna Filípková, Jakub Polách, Martin Hrdina, Luboš Zbranek, Jan Šrámek, Vendula Chalánková
Otevřený dopis K Národní galerii 21. století byl sepsán během června 2019 s očekáváním, že bude zveřejněn po odvolání ministra kultury ČR, které nakonec trvalo dva měsíce od jeho odstoupení. Ministr v demisi rozhodl v den, k němuž byl odvolán, vypsat výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze (NG). Za ústavně nejasné situace, bez vědomí toho, kdo bude jeho nástupcem, kdy bude jmenován, bez formulace zadání zřizovatele, bez zmínky o pravomoci, či složení komise, a s termínem přihlášek do konce září 2019 považují signatáři dopisu toto výběrové řízení za ukvapené a neprofesionální gesto odcházejícího ministra, jež přímo ohrožuje budoucnost největšího českého muzea. Požadují jeho zrušení a otevření odborné a demokratické diskuse o struktuře a směřování NG do 21. století. Pokud s požadavky memoranda souhlasíte, můžete adresova svou podporu na: info@artalk.cz a váš podpis bude k dokumentu přidán.
Image may be NSFW. Clik here to view.
K Národní galerii 21. století
Po odvoláních generálního ředitele NG a ředitele Muzea umění Olomouc (MUO), jež vedla k formulaci celé řady institucionálních i osobních stanovisek (Dopis UHS ministru kultury ve věci situace v galeriích v Praze, Brně a Olomouci 29. 4. 2019, Prohlášení Rady galerií ČR ke vzniklé situaci v Národní galerii v Praze a Muzeu umění Olomouc ze dne 20. 5. 2019 ad.), považujeme za nutné navrhnout zřizovateli NG – Ministerstvu kultury ČR – konkrétní kroky, které překračují rámec krátkodobých činů.
Odvolání ředitelů MUO a NG mělo zcela rozdílné důvody, a proto je nutné tyto dvě kauzy řešit odděleně, přičemž toto memorandum je zaměřeno na konkrétní požadavky vedoucí k řešení nešťastné situace kolem vedení NG. Jsme přesvědčeni, že současná centrálně řízená struktura neumožňuje demokratické fungování jednotlivých částí galerie ani nevede k plnému využití jejich potenciálu. Situaci, kdy byl velice problematickým způsobem odvolán ředitel NG, považujeme v tuto chvíli za příležitost k odborné diskuzi nejen nad obsazením tohoto postu, ale především nad dalším fungováním této instituce a její možnou restrukturalizací a decentralizací.
Ve věci NG:
1. Požadujeme, aby Ministerstvo kultury ČR (MKČR) svolalo odborné grémium, které v součinnosti odborníků s právním a ekonomickým oddělením MKČR připraví návrh na zřízení správní rady NG, jíž bude budoucí ředitel/ka odpovědný/á, a jež bude spolu s ministerstvem do budoucna jmenovat a odvolávat ředitele/ku. (Tento požadavek se částečně opírá o stávající Návrh poslankyně Lenky Kozlové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 203/2006 Sb.)
2. Požadujeme, aby MKČR svolalo odborné grémium, které za součinnosti klíčových zástupců umělecké scény[1] s právním a ekonomickým oddělením MKČR připraví návrh reorganizace – decentralizace (samostatnosti ekonomické, dramaturgické, eventuálně prostorové) jednotlivých sbírek NG. Tato reorganizace může mít řadu podob, které je nutné pečlivě zvážit. Jako jedna z možností se nabízí rozdělení NG na dva nové subjekty (Stará sbírka, Moderní a současná sbírka) a vznik nového subjektu – Muzea mimoevropského umění (v součinnosti s Národním muzeem). I další alternativy by měly usilovat především o zajištění větší autonomie a podílu na řízení instituce pro jednotlivé sbírky a útvary.
3. Jsme přesvědčeni, že výběrové řízení na obsazení postu ředitele/ky NG by měla zabezpečit odborná komise, složená z renomovaných osobností, které zajistí poučený průběh a transparentnost tohoto procesu. Požadujeme, aby ministr kultury v souladu s návrhem změny zákona č. 203/2006 Sb. dopředu potvrdil, že bude rozhodnutí a doporučení komise považovat za závazné.
Na základě dvou zmíněných grémií, jejichž jednání mohou být přístupná veřejnosti, ministr kultury rozhodne o revizi Statutu Národní galerie v Praze, nebo bude iniciovat legislativní změnu, aby konsensuálně odsouhlasené změny nabyly platnosti.
Reorganizace NG by měla ideálně proběhnout před vypsáním výběrového řízení na nového generálního ředitele/ku NG proto, aby vstupoval/a do jasně daného institucionálního rámce a mohl/a následně vypsat výběrová řízení na obsazení míst vedoucích jednotlivých sbírek s jasně danými kompetencemi.
Závěrem požadujeme, aby MKČR garantovalo republikánskou dělbu moci a trvalo na kompetenci vlastního resortu nad odbornou správou kultury a institucí, jež ministerstvo zřizuje. Návrhy na změny, ať už přicházejí z nejvyšších pater výkonné nebo ústavní moci, od občanů, či z institucí samotných, musí být v souladu s dlouhodobou koncepcí kulturní politiky a s plány rozvoje resortu. Návrhy jako například otevření pobočky Centre Pompidou v Praze, zastavení příprav SEFO Olomouc ad. dlouhodobě ovlivní dostupnost kultury v ostatních muzejních a galerijních institucích v ČR. Rozhodnutí o jejich souladu s kulturní politikou je tedy otázkou odbornou. Proto je do podobných rozhodnutí nutné zapojit zástupce odborné veřejnosti, kteří budou kvalifikováni k posouzení situace nejen z hlediska ekonomicko-právních kritérií.
Věříme v nezastupitelnou roli předních kulturních institucí, jakou je NG, nejen ve vztahu k umělecké scéně, ale především celé společnosti v době nutné transformace směrem k udržitelnosti, prohlubování demokratických hodnot, občanské odpovědnosti aj. Transformace NG do podoby, která umožní naplnit potenciál jejích výjimečných sbírek, výzkumné a výstavní činnosti tak, aby se stala skutečně fungující institucí jednadvacátého století, je tak otázkou sahající daleko za rámec oboru umění a kultury.
Vyzýváme Ministerstvo kultury ČR, které zřizuje NG, aby jeho zástupci k tomuto memorandu připojili svůj podpis, pokud se s ním ztotožňují, anebo formulovali svoji odpověď písemně.
V očekávání vstřícné a konstruktivní komunikace,
Filip Cenek, děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně
Milena Bartlová, vysokoškolská profesorka, vedoucí Katedry teorie a dějin umění UMPRUM
Vít Havránek, prorektor AVU v Praze
Petr Jindra, kurátor Západočeské galerie v Plzni
Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hlavního města Prahy
Marie Klimešová, vysokoškolská profesorka, Ústav pro dějiny umění Filosofické fakulty UK
Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého
Johana Lomová, vysokoškolská pedagožka, UMPRUM
Martina Pachmanová, docentka, UMPRUM
Pavla Petrová, ředitelka IDU/ Generální ředitelka PQ 2019
Tomáš Pospiszyl, vedoucí Katedry teorie a dějin umění AVU
Janek Rous, editor Artyčok.TV
Ondřej Stupal, ředitel Centra pro současné umění Praha
Michal Škoda, ředitel Domu Umění České Budějovice
Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění AV ČR
František Zachoval, ředitel Galerie moderního umění Hradec Králové
Letošní ročník přehlídky Brno Art Open se zaměřil na lokality s množstvím legislativních, majetkových, technických či společenskopolitických omezení, což vedlo mimo jiné i k tomu, že některé z instalací nemohly být realizovány na původně zamýšlených místech. Spíše než na samotná umělecká díla se tak přehlídka pod kurátorským dohledem týmu Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) soustředila na kontext a na proměňující se vztahy a socio-ekonomické vlivy ve veřejném prostoru. Šimon Kadlčák ve své recenzi připomíná naléhavost tématu a také konkrétní brněnské kauzy, které přehlídka tematizuje.
Image may be NSFW. Clik here to view.Juliana Höschlová, Gersonův zázrak, 2019.
Osudy sochy v ulicích
Někdejší název Sochy v ulicích, jak se původně brněnská přehlídka uměleckých intervencí do prostoru města – dnes známá jako Brno Art Open (BAO) – jmenovala, se letos neobjevuje ani v jejím podtitulu. A asi vůbec poprvé pak organizátoři odolali vábení návodnosti a nepoužili ho ani nikde v doprovodných materiálech. Letos přitom měli dobrou možnost se k němu klidně znovu otevřeně přihlásit. Ne že by se snad letošní BAO v regresivním protipohybu odvracelo od kurzu kontextuálního uvažování vztahu uměleckého díla a jeho bezprostředního okolí a trans-mediální diverzity nastaveného předchozími ročníky. Souvislost je spíše obsažená v ústředním narativu přehlídky, jímž je osud abstraktní plastiky sochařky Sylvy Lacinové z roku 1985, která byla před několika lety odstraněna z veřejného prostoru města Brna bez jakékoli odborné či širší veřejné diskuze. Z této dosud poněkud přehlížené události se tak stává hlavní tematický motiv, případová studie, na které lze ilustrovat, jak proměňující se socio-politické, ekonomické, kulturní nebo obecně mocenské faktory zasahují do života „soch v ulicích”, jejichž estetickou úlohu často mylně pokládáme za apolitickou či depolitizovanou.
Kurátorský tým letošního ročníku seskupený pod kolektivní značkou Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) nakonec přehlídce přidělil podtitul Jsem závislý objekt. Tím jako by už rovnou odpovídal na otázku, jak se to má s tou autonomií uměleckého díla: je to jen chimérický konstrukt, všechny externí vlivy jsou příliš významné, než abychom je mohli ignorovat. Svůj pohled přitom kurátorky nezaměřují jenom na umění, ale uvažují nad otázkami podmíněnosti v „rozšířeném poli” veřejného prostoru, architektury a urbanismu. Formát umělecké přehlídky v prostoru města se k úvahám tohoto typu zdá vhodně zvolený. Dlouholeté angažmá části kurátorského týmu v Galerii TIC (která stabilně platí za jednu z vůbec nejzajímavějších uměleckých institucí na místní scéně) umocněné individuálními zkušenostmi s komunální politikou či dosavadní kvalitní prací v oboru teorie architektury, pak byly příslibem, že by ročník 2019 mohl být tím vůbec nejrelevantnějším, co do provázání tématu se skutečně palčivými lokálními problémy.
Městský prostor v ohrožení
Instalace Jaroslava Sedláka s Davidem Helešicem v podobě líbivě vytvarované dřevěné konstrukce dává divákům možnost vyšplhat na střechu kavárny Praha v Brně a rozhlédnout se směrem k historickému centru. To, co divák v první řadě uvidí, je však hlavně nevyužitá vybetonovaná plocha staveniště Janáčkova kulturního centra. Jeho realizace je momentálně pozastavená po sérii kontroverzí, které vyvrcholily žalobou podanou na město Brno autory vítězného architektonického návrhu. Sérii nestandardních postupů při stavbě filharmonie pak město dovršilo pokusem ukrýt ladem ležící staveniště před zraky občanů za fortelný dřevěný plot. Díky dočasné vyhlídce může návštěvník BAO stanout nad ním a celou situaci naplno procítit.
Image may be NSFW. Clik here to view.Jaroslav Sedlák a David Helešic, 2021, 2019.
Rozbitý městský urbanismus a neexistence jednotícího vizuálního stylu v prostředí post-komunistické země (nebo přesněji země, jejíž moderní dějiny jsou založené na prudkých změnách protichůdných režimů a ideologií) jsou tématem intervence Kate V Robertson. Ta v duchu „nenápadných tendencí” vyměnila na Moravském náměstí část dlažby. Tematická východiska instalace Laury Aldridge jsou podobná, jejich provedení ale o poznání okázalejší. Zakrytí Sálu Břetislava Bakaly obřím bannerem má jedním dechem odkazovat k ohrožení památkově nechráněné budovy v rukách soukromého majitele i k městskému vizuálnímu smogu.
Problematiku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví v kapitalismu komentuje i Juliana Höschlová, která svojí instalací vstupuje do neobydleného, chátrajícího „holubího domu” na Pekařské ulici. Vedle zviditelnění prázdného domu uprostřed městského centra pak vnáší do hry ještě environmentální otázky, když své závěsné objekty-záclony vyrábí z recyklovaných plastových tašek.
Obdobně Martin Zet instaloval svoji Tvárnici do prostoru brownfieldu před brněnským dolním nádražím. Tématizuje jednak přímo tato podivná nevyužitá ne-místa na pomezí městské a přírodní krajiny, ponechaná svými vlastníky jako odložený investiční potenciál do příhodnějších časů. Zetův betonový objekt však současně vychází z tvarosloví stavebních prvků navržených jeho otcem Milošem (jehož sochařskému dílu se autor nyní badatelsky věnuje). V doprovodném katalogu k tomu kurátorky trefně poznamenávají, že dílo tak stojí rozkročené mezi dvěma režimy a komentuje specifické problémy jak socialistické, tak kapitalistické výstavby (v aktuálním případě tedy spíš ne-výstavby). Nečekanou významovou mnohotvárnost (u Zeta obvyklý prvek) tohoto na pohled velmi puristického sochařského díla pak v době mojí návštěvy dotvářela ještě nezamýšlená auto-reference na předchozí umělcovu tvorbu (u Zeta taktéž obvyklý prvek): Tvárnice totiž někomu zjevně posloužila za dočasný přístřešek, čímž připomíná Podpalubí, které Zet odprezentoval v roce 2012 v Galerii Na shledanou ve Volyni.
Image may be NSFW. Clik here to view.Martin Zet, Tvárnice, 2019. Foto: Michaela Dvořáková
Cenným příspěvkem, vnášejícím do hry ještě jiná důležitá související témata, byla performance připravená Majou Štefančíkovou (naposledy proběhne 11. 8. v rámci zakončení celé akce). Ta kongeniálně (a velmi nenápadně) propojuje odkazy na historickou úlohu sochy ve veřejném prostoru s aktuálně diskutovanými otázkami přebujelého turismu, či spektakularizace lidského života v době jeho sdílení na sociálních sítích. U toho zvládá být i hudební symfonií a pohybovou performance.
Místo monumentu anti-monument
Představme si situaci, kdy se někdo dejme tomu z jiného města opravdu vypraví do Brna, aby navštívil druhé z brněnských bienále (Grafické bienále a BAO se podle benátské logiky střídají v sudých a lichých letech). Co si asi z přehlídky odnese? V první řadě může být nepříjemně překvapen nemonumentálností většiny vystavených děl. Na druhou stranu – už centrální objekt přehlídky, původně vertikální reliéf Sylvy Lacinové, teď instalovaný s odkazem na svou nevyjasněnou a poněkud trpkou přítomnost v leže na schodech Domu umění, napovídá, že v letošním ročníku se monument stává spíše anti-monumentem.
Jednotlivá díla jsou rozmístěná na často poměrně vzdálených a hlavně velmi různorodých místech. Pomyslný návštěvník si tedy určitě užije radost z jejich objevování. Na mysl se pak vkrádá otázka, zda nadšení pociťované při návštěvě brownfieldu, botanické zahrady, nebo osmdesátkového retro-muzea (jehož desetiletí neměnné interiéry tzvetnikovsky penetroval Martin Kohout jednou z nejpodařenějších instalací) není víc způsobované místy samotnými, než jejich dočasnými uměleckými apendixy. Obě roviny by však vzhledem k přímé tematizaci veřejného prostoru měly fungovat v součinnosti a to se asi daří.
Image may be NSFW. Clik here to view.Martin Kohout, Co kdybychom porodili žábu?, instalace v Moravském zemském muzeu, Expozice Fauna Moravy, 2019.
Většina uměleckých intervencí se pak nějakým způsobem vztahuje k otázkám nastoleným v úvodním kurátorském textu. Vyčíst tuto souvislost přímo z uměleckých děl je pak ale v mnoha případech složité (nejlépe se to daří asi dílům Kate V Robertson, Maji Štefančíkové a Martina Zeta). Naštěstí kurátorské komentáře v doprovodném letáku, jež jsou kolektivním dílem Café Utopia, jsou dostatečně informačně sdílné a navíc i čtivě a srozumitelně napsané, takže se jim daří odhalovat sítě jednotlivých autorských úvah, které by jinak asi našemu divákovi zůstávaly skryté. Jen v několika málo případech (díla Daniely a Lindy Dostálkových a trochu i Zsófie Keresztes) zůstávají pochyby i po přečtení textů a některé v nich naznačené souvislosti se jeví jako sporné a trochu samoúčelné. Obecně díla vztahující se k tématu přehlídky přímo komunikují v rámci výstavy dobře i mezi sebou navzájem a vytvářejí pocit celku, kde každé jednotlivé dílo dodává k tématu nějaký důležitý postřeh. Ty práce, kde sepětí s tématem není tak zjevné, pak mohou působit solitérně a vzhledem k celku trochu nepatřičně. Možná by stálo za zvážení, zda pro příště k outdoorové části BAO nepřipojit i klasickou indoorovou galerijní část, která by pomohla naznačit i méně zjevné linky kurátorského záměru. (K výstavě se chystá katalog, který tuto roli pravděpodobně sehraje – bohužel ale vyjde až po skončení přehlídky.)
Závěrem, ale v neposlední řadě, je pak třeba zmínit fakt, který by vydal na samostatný článek: přípravy BAO 2019 byly provázeny celou sérií prekérií: přehlídka, přímo tematizující otázky společenských a politických nároků kladených na umělecké dílo ve veřejném prostoru, se sama opakovaně stala obětí těchto externích nástrah. U většiny děl docházelo k přesunům, či ad hoc úpravám vynuceným městskými částmi, majiteli nemovitostí, či památkáři, a které vyvrcholily cenzurou statementu v díle Marka Meduny na domě v Údolní ulici.[1] Je na místě domnívat se, že tyto okolnosti se musely na konečné podobě děl nějakým způsobem projevit. To mohlo některým z nich asi trochu ublížit. Téma ročníku se tak ale díky nečekané oklice potvrdilo jako velmi aktuální.
Image may be NSFW. Clik here to view.Zsófia Keresztes, Hlad po rozdělení, instalace v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, 2019.
[1] Medunův nápis měl být na fasádě stejné budovy, na které v rámci BAO byla už před dvěma lety nástěnná malba Alexeye Klyuykova a Vasila Artamonova. Z ní byla nejprve na žádost obyvatelů domu odstraněna zmínka o komunismu a nakonec, navzdory snaze ponechat malbu na zdi trvale, i celá malba. Marek Meduna chtěl tuto situaci přímo komentovat, nakonec mu to ale nebylo dovoleno: na fasádě tedy zůstal pouze prázdný rámeček, cenzurovaný nápis však úplně chybí.
Laura Aldridge, Daniela a Linda Dostálkovy, Juliana Höschlová, Zsófia Keresztes, Martin Kohout, Marek Meduna, Cezary Poniatowski, Joanna Rajkowska, Kate V Robertson, Sylva Lacinová, Jaroslav Sedlák a David Helešic, Maja Štefančíková, Martin Zet / Brno Art Open 2019 – Jsem závislý objekt / kurátorky: Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) / Brno / 4. 6. – 11. 8. 2019
Národní muzeum vypsalo tendr na generálního projektanta opravy Náprstkova muzea. Zakázka zahrnuje zpracování projektové dokumentace na stavbu centrálního depozitáře a rekonstrukci historických budov muzea na Betlémském náměstí. Předpokládané náklady na projekt činí podle věstníku veřejných zakázek přibližně 23,5 milionu korun. Termín podání nabídek je do 28. srpna. Stavba depozitáře by měla začít do dvou let. Celá investice vyjde na 600 milionů korun a bude financována z programu ministerstva kultury Péče o národní a kulturní dědictví, sdělila ČTK ředitelka Náprstkova muzea Eva Dittertová.
Muzeum zahájilo přípravné práce. „Je hotova studie proveditelnosti, stavebně historický průzkum domů na Betlémském náměstí a další pomocné průzkumy a zaměření,“ uvedla Dittertová.
Nový depozitář bude stát na pozemcích Národního muzea v Horních Počernicích. Po jeho dokončení bude možné zahájit rekonstrukci Náprstkova muzea, ze kterého je třeba přestěhovat sbírky. Nachází se v něm více než 150.000 předmětů z mimoevropských oblastí.
Náprstkovo muzeum podle Dittertové již nesplňuje současný přístup k vystavování sbírkových předmětů a potřebné požadavky na péči a uložení sbírek. Při rekonstrukci se počítá i s novým řešením vstupů, které mají propojit obě budovy muzea. Uvnitř by pak měly vzniknout odpočinkové prostory pro návštěvníky, přednáškové sály, kavárna nebo restaurace a také muzejní obchod.
Podle Dittertové v současné době v muzeu chybí výstava o historii muzea. „Už máme připraveno libreto k historické části expozice s názvem Tajemství domu, kde se také rodila česká společnost, dokončujeme libreto hlavních expozic s názvem Cesta kolem světa,“ doplnila.
Po dobu rekonstrukce budou kurátoři a další pracovníci chystat expozice, vybírat do nich předměty nebo exponáty restaurovat.
Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur založil v 19. století Vojta Náprstek. Dnes ho tvoří jednopatrový dům U Halánků a třípatrová výstavní budova. Národním muzeum nad ním převzalo správu v roce 1932 po zestátnění, od roku 1943 pod něj spadá trvale.
Publikujeme stanovisko Uměleckohistorické společnosti, které reaguje na konkrétní kroky bývalého ministra kultury Antonína Staňka v jeho funkci, především na jím vypsané výběrové řízení na post generálního ředitele/ky Národní galerie v Praze.
Výbor Uměleckohistorické společnosti v návaznosti na předchozí jednání s Ministerstvem kultury ČR reaguje s podivem na poslední kroky bývalého ministra kultury Antonína Staňka v jeho funkci, zvláště pak na jím vypsané výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze. V rozporu se závazkem, o němž jednal se zástupci odborné veřejnosti včetně UHS, ministr přistoupil narychlo k tomuto rozhodnutí, aniž by nejprve svolal jím avizovaný a sestavovaný poradní sbor, který měl předem formulovat zadání výběrového řízení, navrhnout složení výběrové komise a její jednací řád i prodiskutovat širší otázky postavení, financování a rozvoje Národní galerie. Na tyto nutné předpoklady kvalitního výběrového řízení upozornila UHS ve svých předchozích stanoviscích předaných ministerstvu a k těmto požadavkům se ministr sám přihlásil. Je udivující, že s reprezentací uměleckohistorické obce nebyly zatím projednány návrhy na členy výběrové komise, o jejímž složení a ustavení ani nebylo nic oznámeno.
Výbor UHS opětovně apeluje na Ministerstvo kultury, aby konkurzní komise pro výběr generálního ředitele byla složena z uznávaných historiků umění, odborníků se znalostí muzejní a galerijní praxe a zástupců klíčových profesních organizací a institucí oboru dějin umění. Národní galerie v Praze je vrcholnou kulturní institucí pečující o národní kulturní poklad a z tohoto důvodu očekáváme, že k přípravě výběrového řízení na generálního ředitele bude přistoupeno s plnou vážností a že stávající dočasné vedení ministerstva neučiní jakékoli kroky, které by kvalitní průběh konkurzního řízení v budoucnu ohrozily.
Laura Aldridge, Daniela a Linda Dostálkovy, Juliana Höschlová, Zsófia Keresztes, Martin Kohout, Marek Meduna, Cezary Poniatowski, Joanna Rajkowska, Kate V Robertson, Sylva Lacinová, Jaroslav Sedlák a David Helešic, Maja Štefančíková, Martin Zet / Brno Art Open 2019 – Jsem závislý objekt / kurátorky: Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) / Brno / 4. 6. – 11. 8. 2019
Plenér #Klášter v Želivě / 8smička / Želiv / 17. 8. 2019 v 14:00
Úspěšný kurz kresby a malby opět v 8smičce, tentokrát v kondenzované jednodenní plenérové formě. Letní prázdninové soustředění pro každého.
Prázdninový plenér je pro všechny, kdo rádi kreslí, i když třeba jenom jednou za rok, stejně jako pro ty, kteří tvoří každý den. Stačí dorazit do 8smičky a o zbytek už se postaráme my. Dovezeme vás na místo, poskytneme všechno potřebné, rozložíme stojany a hurá na to! Pohodové sobotní odpoledne zaručeno.
Průvodcem srpnového plenéru bude Marek Fexa, absolvent AVU v Praze, Ateliér prof. Kokolia a prof. Sopka. O svojí tvorbě říká: „Dnes bych ji snad nazval jako oscilaci mezi kresbou a malbou. Kresba mě pomáhá určit, definovat barvu a ta je zřítelnicí-nositelkou obrazového prostoru.“
S Markem navštívíte nedaleký Želivský klášter a všechna jeho zákoutí. Vyzkoušíte si kresbu a grafiku, jedinečnou škrábanou techniku po vzoru Stanislava Hynka Doležela, jednoho z vysočinských solitérů zastoupených na výstavě Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny. Malířské stojany rozmístíme před Santiniho kostelem Narození Panny Marie, konventem nebo Trčkovým hradem.
Plenér bude probíhat od 14:00 do 18:00 a v případě zájmu si rezervujte místo na info@8smicka.com. Míst je málo a rychle mizí, tak neváhejte. Cena za 1 den je 408,- Kč.
Sraz kurzistů je před 8smičkou, odkud se bude vyrážet na plenér.
Nechceme Vám slibovat, že se z Vás po absolvování plenéru stane Picasso, ale určitě zvládnete rychle naskicovat i pozorně nakreslit početnou rodinu, chatu, strom, řadu domů ve vaší ulici, kočku nebo psa.
Procházka výstavou pro děti: Tulák a Prtivoko / 8smička / Humpolec / 17. 8. 2019 v 14:00
Tahle srpnová dílna bude tak trochu speciální, určená jen pro ty nejmenší (od 4 do 9 let), společně s dětmi se totiž vydáme na výpravu do tajuplné krajiny Vysočiny, setkáme se s bytostmi ukrytými ve zdejších lesích, a nakonec možná osvobodíme i princeznu, pokud budeme opravdu stateční. Procházka výstavou pro nejmenší spolu s tvořením přímo před uměleckými díly.
A protože tohle sobotní odpoledne bude trochu jiné, je potřeba si zarezervovat své místo na info@8smicka.com. Procházku výstavou si nejvíce užijí děti od 4 do 9 let, na ty starší se budeme těšit zase příště. A pozor – tentokrát program začíná přesně ve 14.00 na rozdíl od pravidelného formátu rodinných dílen, kdy se můžete připojit kdykoliv, tak radši nemeškejte.
Ceník je stejný jako na rodinnou dílnu, tedy dospělý + 1 dítě/ 88,- Kč, dospělý + 2 děti/ 128,- Kč, dospělý + 3 děti/ 168,- Kč, dospělý + 4 děti/ 208, dospělý + 5 dětí 248,- Kč + další dospělý v každé kategorii vstupné dobrovolné.
Procházka navazuje na současnou výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny. Pro děti máme připravený i zábavný pracovní list a průvodce výstavou i Vysočinou. Mapu, ve které můžou bloudit, ztratit se v ní a zase se znovu najít. Můžou v ní číst nebo se vydat po stopách umělců. Bude to jejich kraj, jejich Vysočina.
Daniela Baráčková, Zbyněk Baladrán, Jakub Hájek, František Hanousek, Pavel Jestřáb, Sonja Jo (Srbsko), Petr Krátký, Olga Krykun, Jan Kvíz, Judita Levinterová, Adéla Leinweberová, Matyáš Maláč, Ján Mančuška, Milan Mazúr, Lucie Mičíková, Metoděj Motýl, Vojtěch Novák, Olbram Pavlíček, Eulalie Polne, Žaneta Reková, Tereza Severová, Nik TImková, Tereza Velíková, Zuzana Žabková / VIDEOKEMP / kurátor: Viktor Čech / Národní Galerie v Praze, zahrady kláštera sv. Anežky České / Praha / 3. 8. 2019
